Supaidā

*Pomalu kráčí po cestě a za zády ji pozvolna mizí v dálce rodná vesnice. V hlavě si urovnává myšlenky a znovu si jen tak pro sebe probírá detaily mise. Její úkol se nezdá být zase až tak těžký. Malá zanedbatelná vesnice požádala Kumo o pomoc s bandity, kteří zdejší kraj už delší dobu terorizovali a okrádali obyčejné lidi co se jim nedokázali ubránit. Problém je, že se měla se svým týmem setkat až blízko vesnice, protože musela pomoci s něčím neodkladným v nemocnici. To že na místě setkání jí nikdo nečeká netuší. No ale o čem nevíte, to vás netrápí a to samé platí v našem případě pro Temi. Proto si jen prochází náčrtek místa s vyznačenými body, kde všude byl v okolí bandité spatřeni a kde by se asi tak mohli ve vlastní skrýši ukrývat. Hmm… *Zabručí si pro sebe a znovu se snaží přijít na to, co jí uniká. Tuší, že ta přepadení musejí mít někde poblíž blízký úkryt ale prostě na žádné vhodné místo nemůže poblíž přijít. S povzdechnutím tedy mapku znovu pečlivě složí a opět ji zase uschová. Mezitím stačila ujít poměrně hezký kus cesty a to jí těší. Trochu si poupraví svoje oblečení (má na sobě uniformu kumo) protože se jí zdá být cestou trošku pomačkané. Čelenku má upevněnou kolem krku, přes rameno tašku s věcmi a na zádech pouzdro s tanto. Počítá s tím, že k prvnímu bodu výskytu dojde zhruba někdy kolem času na oběd. Má se jednat o rozcestí blízko lesa. Naštěstí zde má být jen nepatrný kus dál malý hostinec kde si se zbytkem týmu měli dát sraz. Rozhodne se proto stavit nejdřív tam a trochu se s ostatními najíst před zahájením pátrání. Možná s trochou štěstí získá i nějaké další informace o přibližné poloze úkrytu banditů. Ta myšlenka se jí líbí. A tak se rozhodne podle ní zařídit, další kroky se rozhodne udělat až na místě. Trochu přidá do kroku a po zbytek cesty se už soustředí jen na bezpečný přesun. Po nějaké době se jí konečně ukáže na dohled onen hostinec. Protože přichází z vedlejší cesty, která je výše než hlavní cesta s hostincem, tak si může hezky prohlédnout ruch dole pod sebou. Jako po většinu doby i nyní se zde něco děje. Tedy přesněji, po cestě zrovna jedou dva obchodní vozy s plachtami tažené dobytčaty. Zdá se, že se chystají na přestávku v hostinci, což se Temari hodí. Alespoň se mezi doprovodem a osazenci vozu lépe ztratí a nebude tolik nápadná při sběru informací a plněním vlastního žaludku. A jak se rozhodla, tak udělala. Pozvolna se vydala dolů rovnou k hlavním dveřím kde jak očekává uvnitř najde své dva další společníky. Jenže jak po chvilce pozná, uvnitř na ní nečekají. Temari si povzdechne a zamíří k nejbližšímu stolu kde se pohodlně usadí. Mezitím co si objedná, tak si vzpomene že měli předtím také ještě něco ti dva zařídit! No jistě, je tu jen příliš brzy! Spokojeně si oddechne a uvolněně se opře zády o židli. Obsluhující muž již v pokročilém věku, s bílými šedinami kdysi dozajista hustých vlasů vstal a šel se zeptat, co by si jako že přála. No a ona si jakože přála a moc hezky se Temari na něho usmívala, takže měla během chvilky na stole horkou misku s jídlem a dokonce dva malé sladké bochánky na chuť. Prý pozornost podniku, nejspíš za to jak mu zlepšila náladu kterou doteď měl poměrně otrávenou. S úsměvem poděkovala a u jídla se nepozorovaně rozhlížela. Nikdo ze zdejších rozhodně nevypadal jako otrhaný bandita. Stráže, kteří tvořili doprovod vozům byly sice ozbrojeni ale žádný z nich neodpovídal popisu otrhaného člena bandy. Což nebylo žádné překvapení, ale jeden nikdy neví a Temari chtěla mít přehled o tom kdo by jí zde mohl nemile překvapit. A tak se stalo, že dojedla v klidu a bez vyrušení. Když se na ní pak obsluhující usmál, úsměvem ho přizvala k sobě a zaplatila za jídlo. Nenápadně vyzvídala jak moc je kraj nebezpečný a sama si při tom hrála na slabou a zranitelnou. A velký chlap hostinský se dušoval slovy, že se jí určitě nic nestane pokud bude pokračovat dál po hlavní cestě, ale na vedlejších že prý to nelze moc zaručit. Páč tu řádí nějaká ta banda banditů, nebo co to je a to že jako je pravda zase. Ale nakonec jí vlídně poradil, aby zaskočila za lidmi z karavany a že s nima jako by mohla bejt cesta rozhodně bezpečnější, pokud muže že jo aspoň trochu doporučit. Temari mu s úsměvem poděkovala a slíbila, že se podle jeho rad určitě zařídí. Což ho potěšilo a odvalil se zase za barový pult. Temari toho využila a odešla se nadechnout čerstvého vzduchu venku. Musela si pořádně promyslet, co by nyní měla dál udělat. Než dorazí ostatní, tak jí zbývalo ještě dost času a tak ho přirozeně nechtěla strávit pouhým povalováním se v hostinci a nezáživným čekáním. Proto se po malém rozmýšlení rozhodla, že se vydá prozkoumat alespoň nejbližší okolí aby si lépe zmapovala okolní terén kdyby to bylo potřeba. Jenže to jí po krátké době rychle omrzelo, protože zde nebylo v bezprostřední blízkosti nic co by jí na dlouho zaměstnalo. No a tak se rozhodla vydat pátrat poněkud dál po cestě za hostincem kudy vedla malá vedlejší cesta. Pokud se dobře pamatovala, mělo by jít o zkratku kudy sem tam jezdí malý obchodníčci aby dorazili do nejbližší vesnice o něco dříve. Ideální místo na počáteční prozkoumání, usmála se smutně sama pro sebe poněkud jaksi zvláštně a spokojeně.* “Tohle bude ještě pekelně dlouhé hledání.” *Problesklo jí hlavou okamžitě. No co, s plným žaludkem se bude hledat o něco příjemněji. A tak poměrně v dobré náladě vyšlápla svižným krokem. Netrvalo dlouho a dohnala pomalou kárku, kterou táhl muž ve středních letech s velmi dlouhým vousem. Šlo mu to sice celkem dobře, přestože náklad mnohonásobně přesahoval doporučené maximum o čemž svědčil i fakt, že byla kárka obvázaná všude možně i nemožně provazy.* “Docela drahý náklad na někoho z jeho poměrů.” *Proletí hlavou Temari, když jeho vůz míjí. Ale brzy zanechá muže za sebou i s jeho kárkou, protože je i tak rychlejší než on. Brzy se objeví první louky a pole, mezi kterými Temi kráčí po úzké cestě. Za sebou má nyní hostinec s odpočívadly a před sebou v dálce vidí husté stromy.* “Nejspíš les, ideální místo pro skrýš. Jak mi to jen mohlo uniknout!” *Sama nad sebou se zamračí, nelíbí se jí že to místo předtím při prozkoumání mapy přehlédla a ani jí nenapadne že by se měla vrátit a počkat na ostatní. Uhne však z přímé cesty a po oblouku se k lesu začne opatrně přibližovat z jiné odlehlé strany. Schválně si vybrala co nejnepřístupnější stranu s hustším lesním úsekem, aby jí pokud možno nikdo odtud nečekal přijít. Aby se navíc vyhla hluku, tak se pohybovala ve větvích stromů tiše a mrštně jako malá veverka. A po krátké době jí štěstí opravdu přálo. Uslyšela totiž nějaké hlasy a navíc byl cítit kouř z tábořiště. Naštěstí zde les už houstl, takže mohla seskočit na zem a tiše se střídavě skrývat a pak plížit směrem k táboru banditů. Brzy pak mohla spatřit hrubé obrysy nehlídaného tábora. Naštěstí šlo o pouhé hloupé naivní bandity, kteří si díky velkému počtu a dobře umístěnému úkrytu nemysleli že by je zde někdo mohl najít. Natož pak by je chtěl přepadnout. Bylo jich přibližně dvanáct, což Temari odhadovala protože neviděla dobře na celý tábor. Většina z nich popíjela a nebo pospávala ale jedna skupinka čtyř z nich se hlasitě o něčem nad ohněm dohadovala. A pak si toho Temari všimla, nedaleko nich ležela nějaká malá svázaná postava! Podle posunků a zbraní v rukou banditů si temari možná i špatně vyložila, že tu osobu chtějí mučit!* “Musím něco udělat!” *Problesklo jí hlavou a okamžitě začala v hlavě skládat vlastní plán. Jak jen to šlo tiše a hlavně nenápadně pobíhala v kruhu kolem tábora banditů a házením si připravovala blízko banditů kunaie s výbušnými lístky. A pak ten, který byl nejblíže pár spáčům nečekaně odpálila. Nutno dodat, že bandité vyskákali na nohy, tedy ti co ještě mohli a jakmile začali pobíhat a hledat kdo útočí poblíž dalších lístků tak je jednoduše temari dál odpalovala. Snažila se jich vyřadit co nejvíc ale hlavně je donutit se stáhnout do středu tábora. A bandité jí na to skočili, protože tušili že na okraji tábora na ně číhá smrt v podobě výbuchů. Jakmile je měla u sebe, tak se Temari rozběhla z úkrytu a složila pečeť tygra. Probleskla se k banditům ale už během toho začala skládat pečetě. Vlastně se ocitla před nimi dost blízko, aby většina z nich nedokázala zareagovat a uhnout. A pak otevřela ústa a z nich vypustila co největší ohnivou kouli jakou jen zvládla. A účinek jejího útoku byl děsivý, protože většinu z přeživších banditů zapálila. Díky nastalému zmatku se Temi podařilo přeřezat pouta zajaté dívce a dostat jí z tábora na cestu do bezpečí. Odtud jí poslala domů a plačící zachráněná jí opravdu upřímně děkovala. Ale Temari jí odbyla mávnutím rukou, protože na tohle teď neměla čas. Těch pár co přežilo z banditů a byli ještě schopni bojovat se vrhli do pronásledování Temari. Ale ona se neplánovala schovávat. Zasazovala rány a mrštně jiným velmi často uhýbala a i když schytala dost zásahů nakonec byla jediná kdo stál v lese na nohou živý. Byla unavená, zraněná ale hrdá. Pomalu se vrátila do hostince, kde se v pokoji provizorně sama ošetřila a počkala na zbytek týmu který nebyl moc nadšený v jakém stavu temari našel. Naštěstí však vše dopadlo dobře a tak se mohli všichni společně vrátit domů.*

KONEC RPG

*Kazumi byla vychována k uctívání démona Jorogumo, stejně tak jako celý její klan. Rozdíl byl v tom, že její rodiče byly vůdci tohoto klanu a proto musela brát vše velice vážně. Kazumi otec byl už docela starší pán, ale stále ho všichni respektovali jako vůdce klanu a silného shinobi. Jejich rodina byla bohatá a v domě jim sloužilo několik lidí, kteří za to byly placení a proto nebyla Kazumi zvyklá doma pracovat, proto měla hodně času na trénovaní a jelikož byl její táta dost často doma, většinou jí s tréninkem pomáhal. Tentokrát byly domluvení, že si půjdou opět zatrénovat. Kazumi si tedy oblékla něco sportovního, protože většinu času chodila v šatičkách. Teď měla jakousi kombinézu, která na zádech měla znak jejího klanu. Byla černá a znak byl zlatý. S otcem se měli setkat na ,,dvorku,, který byl tak velký, že ho využívali pro cvičení. Zatím jim to stačilo. Když přišla, musela ještě chvíli na otce čekat, ale nebylo to dlouho. Po jeho příchodu se dohodli, že budou trénovat rychlost. Od malička byla Kazumi hbitější než ostatní děti, což pro ní byla velká výhoda. Začali krátkým protažení, aby zamezili zraněním. Kazumi měla protahování ráda, dokázat provaz, nebo rozštěp pro ní nebyla žádná výzva. Když se protáhli, Kazumi musela chvíli běhat rovinky co nejrychleji mohla, vždy když doběhla na jednu stranu, musela udělat dřep a co nejrychleji vystartovat zase do běhu. Bylo to namáhavé, ale dalo se to zvládnout. Když byla tahle část hotová, Kazumi docela cítila, jak jí bolí stehna. Další část tréninku, kterou si její otec připravil spočívala v tom, že on bude používat taijutsu a ona se bude snažit, aby jí netrefil. Dostala i nápovědu, aby se soustředila na jeho údery, což by jí mělo po chvilce dost pomoct, každý podle jeho vysvětlení, má bojový styl, který většinou používá pořád, nebo alespoň většinou. Její otec začal pomalinku, takže jí to nedělalo vůbec problém, když ale začal zrychlovat, Kazukiny úhyby začaly být chaotické a vypadalo to spíš jako záškuby těla na poslední chvíli. Měla vcelku dobré reflexy na tak malé dítě, to jí ale nepomohlo, když nebyla dostatečně rychlá, aby ten impulz tělo stihlo využít. Dostala tedy pár ran do ramen a na žebra. Její otec jí ale šetřil, takže to byly opravdu malé rány. Ovšem po tolika ranách už začala cítit každý dotek.* ,,Vnímat jeho pohyby, je to těžší, než když to prostě řekne." *Následovala krátká pauza, po které se cvičení znovu opakovalo, tentokrát se ale Kazumi soustředila na otcovi údery a snažila se je předpovídat podle předešlého tréninku. docela se jí to vedlo a díky tomu dostala daleko méně úderů než v předešlém pokuse, stejně ale nějaký ten úder dostala, její radost z toho že to zvládla daleko lépe pro ní ale působila jako štít, který držel bolest daleko od ní. Potom se ještě protáhli a trochu si zacvičili cviky jako obyčejné kliky a podobně. Když skončili jejímu otci se na tváři objevil velký úsměv. Kazumi se k němu rozběhla s podobným úsměvem, ten svůj měla ale spíš po matce. Když byla u něj, odrazila se a skočila mu do náruče a začala se k němu tulit.* Díky tati, ráda s tebou cvičím, je to daleko těžší než na akademii, ale taky je to zábavnější. *Její otec se jen usmál a s Kazumi v náručí se vydal směrem domů, protože byl čas na jídlo.* KONEC

*Ren bol veľmi zodpovedným človekom, čo sa týkalo jeho mladšej sestričky. Ale to platilo aj o jeho tréningoch. Takmer každý deň cvičil, no niekedy ho mamka, alebo jeho brat Byakuya sídliaci v Renovom tele, donútili dať si aspoň ten jeden deň pauzu. Rin ho nútiť nemusela. Čokoľvek chcela, to jej splnil. Bola to jeho malá princezná. A aj keď vedel, že jedného dňa z nej bude silná kunoichi a postará sa o seba sama, bol k nej ochranársky. Dnešný tréning bude venovať rýchlosti, lebo tej sa v poslednom čase moc nevenoval a už si všimol, že za ostatnými v tomto zaostával. Nebol príliš rýchly.. Aj to bolo niečo, čo musí potrénovať, lebo to veľmi súviselo s bojom telo na telo. Rýchlosť sa veľmi hodí, lebo nejde len o samotnú rýchlosť, ale aj o reflexy. A tie sa hodia tiež.. Bolo koniec vyučovania na Akadémii a Ren odprevadil sestričku domov. Doma si dal nejaké vitamíny, ktoré mu schválila mamka, lebo bol stále vo vývine. Potom sa zastavil v izbe, aby si vzal svoje závažia na zápästia a na členky, ktoré si už aj pripevnil na kĺby, kam patrili. Zbalil si vodu, nejaký proteínové tyčinky, aby ho moc nebolelo brucho od hladu a vybral sa ku klanovému cvičisku, ktoré bolo menšie, než to spoločné pre celú dedinu, ale jemu to nevadilo. Keď dorazil, zložil si veci niekde ku stene. Pred tréningom sa pekne rozcvičil. Prešiel si celú dráhu (ktorá bola o niečo menšia, než tá na Akadémii, čo mu teraz vyhovovalo - chcel trénovať zvýšenie rýchlosti) najskôr nízkym skippingom, potom predkopávaním, zvýšeným skippingom, vysokým skippingom, zakopávaním, baletným krokom do jednej a do druhej strany a ukončil túto rozcvičku výskokmi - typická bežecká abeceda, ktorou obvykle začínal svoje rýchlostné tréningy. Tak ho to naučila mamka. Dráha teda nebola až taká dlhá a vďaka svojej výdrži sa zadýchal len veľmi letmo.. Oklepal si trochu nohy, aby svaly uvoľnil a pomaly sa dostal na začiatok dráhy. Tam bude začítať. Plán bol nasledovný - šprint do polovice dráhy, odtiaľ potom poklusom na koniec dráhy a behom v miernom tempe sa vrátiť naspäť. A na začiatku dráhy do polovice znova šprint, poklus nakoniec a naspäť beh v miernom tempe. Rovnakým spôsobom trénoval aj predtým. Ibaže v dnešný deň konečne použil aj záťaž, ktorou boli závažia na zápästiach a členkoch. Tento 'kolotoč' sa bude opakovať až dovtedy, kým sa Ren nerozhodne to ukončiť. Mal totiž na programe ešte úplne iný spôsob tréningu.. Znova si oklepal svaly na nohách, pridal do toho aj svalstvo na rukách..* "Pripraviť sa, pooozooor.. ŠTART!" *odštartoval ho v hlave jeho brat Byakuya a Ren vybehol zo začiatku dráhy ako 'víchor'. Bežal čo najrýchlejšie ako len vedel. Zhruba v strede dráhy zmenil svoj šprint len na poklus, a takto dobehol do konca dráhy. Ihneď sa otočil a miernym bežeckým tempom sa vrátil naspäť na začiatok dráhy. Nasledoval šprint do stredu dráhy, poklus až do konca dráhy a vrátiť sa naspäť na začiatok dráhy behom v miernom tempe. Po niekoľkých opakovaniach mu z toho začalo skoro hrabať. Dal si chvíľu pauzu, lebo by sa skutočne zbláznil... Aspoň si dal niečo malé pod zub vo forme proteínovej tyčinky a doplnil trochu tekutiny, lebo tie boli veľmi esenciálne!!.. Potom sa po krátkej pauze, kedy si doprial menší oddych a nabral trochu síl, opäť vrhol na tréning. Niekoľko opakovaní urobil tak, ako predtým. Pripadal si tak pomalý s tými závažiami.... Potom sa rozhodol celý tréning trochu pozmeniť. Šprint do polovice dráhy, poklus do konca dráhy, a vrátiť sa naspäť zase šprintom. Čím dlhšie to trénoval, ešte viac pomalší si pripadal. Ňu, to preto, že bol už unavený a k tomu tie závažia.. Behal tu už niekoľko hodín a a ani po 'polovici dňa' strávenom na cvičisku nehodlal skončiť. Hoci sa pobalil a zamieril domov, tak cestou si dával rôzne výzvy - čo najrýchlejšie dobehnúť po tamten smetiak, potom sa trochu vydýchať, vyklepať a znova nejaký šprint na krátku vzdialenosť. A takto to pokračovalo až domov. Na druhý deň si takýmto spôsobom ozvláštnil aj cestu do Akadémie. Po vyučovaní znova odprevadil sestru domov, a potom šiel na na zadnú dráhu Akadémie, aby poriadne dal svojim svalom zabrať. Ráno vstal so svalovicou, ale nechcel si dávať pauzu. Musí to rozhýbať. Dnešný tréning sa začal ako deň predtým - bežeckou abecedou, až potom sa vrhol na samotný tréning rýchlosti. Ňo dnes sa venoval čisto šprintu. Šprint od začiatku dráhy až po jej koniec.. Z konca potom na jej začiatok doklusal, aby sa vydýchal, ale nenechal vychladnúť svoje svalstvo. Opäť sa zo začiatku dráhy dostal na jej koniec šprintom. Niekoľkokrát za sebou mu to išlo v podstate rovnakým tempom, ale čím viac opakoval, tým viac spomaľoval, lebo mu dochádzali sily. Musel si teda oddýchnuť a nechať svoje svaly odpočinúť, no občas ich pretiahol, povytriasal, aby mu nestuhli. Vydýchal sa a mohol ísť znova na dráhu. Nasledovala ďalšia séria niekoľkých šprintov až na koniec dráhy. Ešte asi dve takéto série urobil, medzi ktorými mal pauzy na vydýchanie a nabranie síl. A jak sa začalo stmievať, bol to znak toho, že sa musí pobrať domov. Ďalší deň strávil so svojou sestričkou, ale deň po tom sa zase vrhol na tréning rýchlosti bez závažia. A deň na to si dokonca dal oboje závažia - jak členkové, tak zápästné - na nohy a trénoval takýmto spôsobom.*

KONIEC RPG

*Máme to tu! Další náročný den po tom všem! A v něm Temari konečně otvírá očka, aby zjistila jak moc čas mezitím co spala pokročil. A on je Čas docela potvora, protože jí její odpočinkový spánek ani trošku nedaroval. Takže už musel být nový den někdy přibližně po ránu. Temari zamručí a z postele se konečně vyhrabe na nožky. Ten Starší (NPC) jí ale s tréninkem hned po misi ale dal zabrat! Pomalu jako zombie klade jednu nohu před druhou, dokud se nedopotácí do koupelny a pronese na ní samotnou dost zvláštní slova.* Voda! Konečně… *Věci hodí do koše na špinavé prádlo a zaleze si pěkně pod horkou sprchu a konečně cítí že žije!Stráví zde příjemných patnáct minut a konečně trochu probuzená se zabalí do ručníku. Doma by měla být jen Mikki, tedy pokud nevyrazila někam ven, takže nevadí jak se Temi promenáduje do kuchyně. Najde si studený těstovinový salát v ledničce, k tomu pěkně kávičku a už se může na gauči pustit do jídla. Přemýšlí, co dnes bude celý den dělat. Po pravdě misí a tréninku měla po všem až až! Ale stejně by to nebyla ona, kdyby nechtěla sama na sobě pracovat a zlepšovat se! Proto se rozhodne, že se pustí do tréninku pečetění. Ano, to zní dobře aneb Fuinjutsu dle Temari nevyžaduje nic extra náročného. V podstatě jde jen o pár základních položek jako je pečetící svitek, pár krámů či zbraní které se válejí kolem a pak jeden kus Temari! Temi se musí po svém vlastním výpočtu unaveně pousmát. Zítra by se mohla vydat do hor na osobní intenzivní trénink, ale dnes ne. Dnes se bude příjemně válet zavalená pečetícími svitky! Ale i tak nespěchá, však jí nic neuteče. Jakmile dosnídá, tak vstane a vydá se po sobě nejdřív vzorně poklidit. Teprve pak si vezme deku, pár zbraní ze skříně mamky a svůj vlastní malý mečík (Hinoken). Temari už nějakou dobu přemýšlí, že by bylo celkem praktické kdyby se s ním neustále nemusela tahat na zádech. Navíc v přítomnosti Raikageho se vždy nehodí, aby kolem něho běhala s něčím takovým na zádech jenže… ona si bez svého meče přijde už téměř jako nahá. Proto dnes rozhodně začne s ním! Nejdřív si připraví speciální svitek co má na zakázku, který není veliký jako jiné ale zase není až tak malý jako jiné svitky na zakázku, které používá Temi na jídlo. Rozprostře ho před sebe na deku a pak se delší chvilku pokouší meč nasměrovat co nejvíce na střed, kde má zakreslený potřebný pečetící bodík.* Umm… *Ano, prostě se ji to delší dobu nezdá až to nakonec vzdá a kousne se do prstíku na ruce. Jedna kapička stačí, takže skápne na předem určené místo a pak už se Temari začne pořádně soustředit. Nutno říct, že ve Fuinjutsu není žádný začátečník jako bývala kdysi ale dnes je to poprvé, kdy se pokouší zapečetit a skrýt legendární zbraň (Hinoken) takže si připadá po pravdě trošičku… nesvá asi? Rozhodně se příliš dobře nesoustředí a na toku její chakry to jde docela poznat.* “No tak klid Temari!” *Napomene sama sebe a snaží se soustředit, ale i tak na první pokus pečetění jednoduše selže. Nyní ale není čas na selhání a nyní se Temi pouze příjemně probrala. Trošku se protáhne a prokřupne si prsty než začne znova. U toho přemýšlí, proč je pro ni dnes tak těžké se soustředit. Zapomněla snad na něco? Ne je si celkem jistá, že vše je jak má být. Zkusí to tedy znovu s trochu větším množstvím chakry. Přeci jen nejde o obyčejnou malou věc, ne vlastně nejde ani o větší hromadu. Jde o legendární předmět, takže to chce legendární postup! Temari se své vlastní myšlence tiše zasměje.* “Tak to budu muset být přímo legendární!” *I tak jí tahle malá chvilka pomůže se psychicky trochu víc uvolnit. Namlouvá si tedy, že o nic nejde. Tak se naučí jednoduše pečetit svůj legendární mečík a pak jen: přestanou jí bolet záda! Bude ho moci nosit všude sebou! Dokonale kompatibilní! Nečekaně pohotově při ruce když to nepřítel nebude čekat! No.. Temari se nebezpečně dostane do varu a aniž by si to uvědomila tak přísun své vlastní chakry, který používá na pečetící techniku podvědomě zvýší ještě a ještě a pak ještě o trošku víc. No a až ještě potom jí dojde co právě udělala.* Eto-o-jé-éj! *Pronese, no spíš ze sebe vychrlí a pak zmateně panikaří nad probíhající technikou která světe div se funguje a doknce na závěr Hinoken PUF - zmizí.* Zatraceně… *Vyklouzne bezděky jinak dokonale slušné Tem a ona docela dlouhou chvilku uvažuje co o odpečetění ví. Takže především, by měla znát vlastní postup a pak ho přesně opačně provést? Musí se ovládnout, aby nezačala klít či panikařit. Dost možná obojí ať už najednou či postupně pěkně po sobě.* “Kolik chakry jsem použila? ” *A správná odpověď by asi neměla znít, et-ó hodně hodně moc? Tohle vážně Tem nedává, musí si na chvíli dát pauzu a tak si skočí do kuchyně pro kyselé bonbónky. Potřebuje něco sladkého, aby dodala palivo (cukřík) k myšlení svému mozku.* Hmm… *Pokouší se vybavit si ten pocit, co cítila během pečetění ale není to vážně lehké. Její horlivé nadšení ji na chvilku zastřelo mysl. * Takže, starý a dobrý pokus omyl? A možná… nejdřív něco na zahřátí. *Pokud vás nyní napadne horká čokoláda, tak jste vážně vedle! Ne, že by si pro ni Temari nedošla. Jakože ano, došla si pro ni a hned trochu labužnicky usrkla, ale po té si sedla zpět na deku do tureckého sedu a začala pečetit postupně kunaie. Nejdřív po jednom, pak po třech, pak po pěti až… najednou ji došli. Úplně zapomněla, že už k správné rovnováze pečetění obyčejných věcí nepotřebuje použít nic víc, jak tvrdě vydřenou automatiku. Proto se nyní pustila do dalších zbraní, ze skříňky mamky. Katany, shurikeny, vše mizelo ve svitku jako v černé díře jen s tím rozdílem, že nezmizely úplně ale měnily se v krasopisné kousky atramentového zápisu. Když pak najednou nezbylo Temi nic jak v hrnečku od čokolády, tak k zapečetění tak se jen spokojeně usmála. Nyní se cítila být plně připravena! Znovu si poposedla blíž k pečetícímu svitku se zapečetěným Hinokenem.* Josh! Jdeme na to! *Temari se nyní koncentruje lépe než předtím. Pokouší se opakovat správný postup na odpečetění a použít přiměřené množství chakry. A tentokrát cítí, že se jí to daří o dost lépe než předtím! Ještě kousek, malý kousek a už to bude! Tentokrát to trvá o dost lépe, ale nakonec se jí podaří Hinoken přivolat zpět. Trochu si oddechne, že o něj nadobro nepřišla a pak si dá další bonbónek za odměnu. Pak už zbývá jen odpečetit vše co zapečetila a to jí jde už mnohem lépe. Takže skončí někdy trochu už odpoledne. Už je čas na oběd a tak se konečně odebere převléci a upravit. A dnes bude mít Temi výjimku, takže si zajde něco koupit dobrého místo aby si uvařila.*

*Byl zrovna víkend a byla sama doma. Oběd měla připravený od mámy, která šla na misi. Poprvé od úmrtí svého manžela, otce Hittori. Její starší bratr byl taktéž na misi, která se protáhla na několik dní. To bylo poprvé, co byla Hittori sama doma a nijak ji to nevadilo. Mohla se celý den učit a studovat, aby se stala pořádnou kunoichi. Avšak než se dala do učení a studování, odběhla si ještě nakoupit. Chtěla si koupit nějakou mňamku, kterou by mohla přikusovat. Ve svém černém oblečení se rozešla do obchodu. Chvíli si tam vybírala, co si koupí, než se nakonec rozhodla pro chipsy. Vzala si rovnou dvoje. U pokladny zaplatila a následně se rozešla domů s úmyslem studovat.*

*Yashiro se zrovna vrátil z další úspěšné mise a chtěl se prostě jen vydat domů a odpočinout si. Aspoň na pár dní, než zase vypadne z vesnice. Od chvíle, co jeho bratr zemřel, se snažil, aby byl v Kumo co nejméně a ještě navíc se vyhýbal trávení času v klanové čtvrti. Takže většinou jen prošel ke svému bytu a pak odešel stejnou cestou. A co bylo hlavní, vyhýbal se už jen ze zásady domu, kde žila bratrova rodina. Šel zrovna klanovou čtvrtí, když před sebou viděl někoho, kdo mu byl sakra povědomý. Přeci jen svou rodinu, potažmo rodinu svého bratra, znal. Scházeli se dost často, ale po té misi... prostě jim neodkázal přijít na oči. Minimálně své švagrové. Zrychlil, aby stáhl vzdálenost mezi sebou a Hittori.* Hittori-chan? *promluvil trochu staženým hlasem, přeci jen nevěděl, jestli ho ráda uvidí*

*Cestou po ulici přemýšlela, co by chtěla dneska všechno stihnou nastudovat. Měla z knihovny půjčení jednu knížku a chtěla si ji prostudovat. Jenže ji to zabere několik dní. Byla tak zabraná do myšlenek, až se lekla, když na ní někdo promluvil. Zastavila se na místě a podívala se na osobu, jenž na ni promluvila.* Strejda Yashiro? *podivila se. Od smrti svého otce ho neviděla, i když předtím u nich byl často. Ale sama neví co si o něm myslet, jelikož doma o něm nepadlo jediné dobré slovo. Měla chuť se ho na tu misi zeptat, co se tam vlastně stalo a udělat si svůj vlastní závěr.* Jdeš někam?

*Yashiro byl chlap, který se jen tak něčeho nezalekl, ale když dobíhal Hittori, byl přeci jen nervózní. Netušil, jak na něj bratrova maličká bude reagovat. Předpokládal, že jeho švagrová o něj pěkně nemluvila, že mu dávala za vinu bratrovu smrt. Což byla pravda, on si ji dával za vinu také. Ale copak s takovou mohl přijít k nim domů? Radši se jim proto vyhýbal.* Ahoj Hittori-chan, zrovna jsem se vrátil z mise, tak jdu domů *odpověděl ji upřímně, přeci jen neměl důvod tvrdit, že od té mise s bratrem na žádné mise nechodil* Jak se ti daří na Akademii? *zeptal se, aby nestála řeč, přeci jen předpokládal, že Hittori šla na Akademii, ale nebyl si úplně jistý*

'Domů z mise? Taky bych chtěla na mise.' *pomyslí si jeho z jeho slov, ale pak jen zatřepe hlavou, protože byla myšlenkami mimo. Podívala se na něj a pousmála se. Neměla důvod si o něm myslet něco zlé. Ovšem až když mu poví co se stalo, udělá si svůj obrázek a podle toho ho buď bude mít rada či nenávidět.* Na Akademii to jde dobře. Jen tak nemám moc kamarádů, kvůli své povaze. *odpoví mu a pohledem lehce uhne, ale hned se její pohled vrátí k jeho očím.* A jak se máš ty? *zeptá se ho. Zatím se ho stále neptá na tu misi, ale za chvíli mu onu otázku položí.*

*nemohl si nevšimnout jejího výrazu, když promluvil o misi. Nebyla v tom výčitka, spíš takový ten sen každého studenta Akademie* Však určitě brzy složíš geninské a chuuninské zkoušky a pak tě vezmu s sebou na nějakou misi, co říkáš? Za odměnu *usmál se na ní povzbudivě. Jistě, slovo mise v jejich rodině evokovala jeho misi s bratrem, ale byl to prostě shinobi život, který si vybrali všichni včetně Hittori* Na Akademii si nikdo nenajde moc kamarádů, z toho si nic nedělej. Pravé přátele poznáš pak při plnění shinobi povinností *nechtěl opět zmiňovat nějaké mise, ale myslel přesně to. Probudily se v něm výčitky ohledně bratra, i když jeho nikdy pořádně neopustily* Co já? Nic, co bych si asi nezasloužil. Pořád je hodně práce *pousmál se vyhýbavě, trochu si sypal popel na hlavu, přeci jen i jeho ztráta bratra zasáhla*

*Při zmínce, že by s ním šla na nějakou misi se jí rozzářily oči.* Opravdu? To by jsi byl hodný. *Sice to řekne, ale vzápětí se hned zamračí a zatřepe hlavou.* Takhle by to nešlo. Takhle ne. Musím nejdřív zesílit, jinak budu na misích k ničemu. *řekne vážným hlasem, což u ní není zvykem. Skoro vůbec nepoužívá vážný hlas. Vyslechne si jeho řeč.* Chápu. Ani o těch pár co tam mám, moc neočekávám. Raději budu sama než se spoléhat na někoho, kdo mě pak stejně zradí. *odpoví mu tak, jak to sama cítí a vidí. Stále se nedostali k tématu, které s ním chtěla probrat, až ho potká. A teď, když ho potkala tak neví jak začít. Jestli se ho zeptat přímo a nebo nějak obloukem? Tohle byla jedna z věcí, ve které nebyla dobrá.* A to je dobře nebo ne? Že máš tolik práce. *zeptá se ho, jelikož sama nevěděla. Takto bude alespoň vědět, co ji čeká.* 'Jak se ho na to zeptat? Jak to bude nejlepší?' *pomyslí si a nasadí zamýšlený výraz, který strejdovi nejspíš řekne, na co myslí.*

*její nadšení z mise mu vykouzlil ve tváři úsměv. Bylo vidět, jak je rád, že ji dokázal nalákat. Že si snad pomalu začne usmiřovat po roce vlastní rodinu. Její zamračení a slova poté chápal, ale jen zvedl ruku, aby ji ji položil na rameno* Určitě zesílíš dost na to, abys po chuuninských zkouškách mohla jít na pořádnou misi. Věřím tomu *usmál se na ní povzbudivě a objal ji kolem ramen* Budeš jednou silná kunoichi, Hittori-chan *řekl naprosto vážně Yashiro a když Hittori zmínila, že se nebude spoléhat na někoho, kdo ji pak stejně zradí, tak schytal pomyslný kůl do srdce. Byla to příliš silná připomínka bratra* Občas nemusí být ta na první pohled patrná zrada úmyslem... *promluvil o dost vážněji, než byl zvyklý Yashiro. Samozřejmě, že mu bratr chyběl, ale plně chápal, že jeho rodina ho bere za zrádce. Chápal to, ale v tu chvíli to nebyla zrada. Dal v nesprávný okamžik přednost práci před bratrem. Nakonec to téma nakousl sám, ač to bylo pro oba velmi bolestivé* Záleží na tom, jaká ta práce je... *odpoví vyhýbavě a dřepne si před Hittori* Co kdybych tě vzal k sobě? Nakousli jsme přeci jen téma, které bych nerad probíral na ulici... *promluvil tiše a díval se Hittori do očí. Bylo to pro něj důležité. Vlastně o tom s nikým pořádně celý ten rok nemluvil*

*Když po svých slovech, že musí zesílit ucítí na ramenou něčí ruku, skoro hned ji dojde, čí to ruka je. Proto se lehce pousměje.* Doufám v to, Strejdo. *Neplánovala mu tak říkat, dokud si nevyslechne jeho příběh, ale už se tak stalo. Netušila zda udělala dobře či nikoliv, ale už to nemohla vzít zpět. Nedala to na sobě nijak znát a tvářila se jako doposud. Avšak když ho obejme, ukáže na sobě překvapení. Takové sevření už necítila dlouho. Od smrti svého otce. Chtěla zvednout své ruce a obejmout ho též, jenže její ruce se ani nepohli. Že by podvědomě ho nechtěla obejmout? Netušila jak to chápat. Po chvilce ji pustil a tak se mohla podívat na svoje ruce.* 'Proč jste se nepohli? Proč jste ho neobjali?' *Nadává svým rukám v duchu. Do jejího zorného pole se však dostane její strejda a podívá se mu do očí.* Také si myslím, že tohle bychom neměli probírat zde na ulici. Ráda bych tě pozvala k nám, ale máma by tě na místě zabila. Takže bude lepší, když půjdeme k tobě. *odpoví mu. Bohužel neví kde bydlí, nebo spíš to zapomněla za ten rok, když k němu nechodila. Možná by si vzpoměla, až ten byt uvidí, jenže teď netuší kde bydlí. Proto počká než se sám rozejde a pak se vydá po jeho boku.* A jak poznám, že mi říkáš pravdu? Mohu ti v tomto věřit? *dá najevo své pochyby o tom, že by ji říkal pravdu. Avšak sama neví zda mu může či chce věřit. Do hlavy ji tloukla její máma celý rok to, že on je nejhorší a může za to on.*

*když ho konečně osloví strejdo, tak marně skrývá úsměv, ale vzhledem k tomu, že je stále o dost vyšší než ona, tak by to mohlo jít docela snadno. Když ji objal kolem ramen, byl to vlastně i pro něj po tom roce nějaký blízký dotek. Sám si to možná vychutnával déle, než by bylo vhodné. Nijak úchylně nebo tak, než prostě už dlouho nic takového nezažil. Ani mu vlastně nedošlo, že mu jeho objetí neoplatila, když se od ní odtáhl. Měl v hlavě úplně jiné věci. Když ji vlastně pozve k sobě, ani si příliš neuvědomuje, že doma tak měsíc nebyl a rozhodně nebyl dvakrát pořádný za ten rok od bratrovy smrti. Ani mu neodjde, že by je spolu mohl někdo jiný vidět a Yashira by mohla jeho švagrová zabít ještě radši. Ale nepřemýšlel nad tím. Když zmínila svou mamku, tak se trochu ušklíbl. Ale byl to spíš takový smutný úsměv* Dobře, tak půjdeme ke mě *rozhodl a vydal se ulicemi směrem ke svému bytu. Když se Hittori zeptá, jak mu má věřit nebo jestli vůbec může, tak se jen zase smutně usměje* Nepoznáš. Nehodlám tě o ničem přesvědčovat. Jen se ti pokusím vysvětlit to, co se tenkrát stalo. To, jestli mi uvěříš nebo ne, bude na tobě *prohlásil ztěžka, když se dostali k tomu správnému domu, kde měl v prvním patře byt. Pustil ji dovnitř a potom, co se zul, šel otevřít okno, aby vyvětral. Potom se vydal do kuchyně* Udělej si pohodlí. Dáš si něco? *zavolal na ní z kuchyně*

*Ráno se probudila a šla do kuchyně kde si připravila snídani. Najedla se, napila se a šla ven. Sedla si před dům a jen tak se dívala před sebe.* "Takže je víkend a co budu dělat teď? Mohla bych se jen tak toulat, nebo zkusit trénovat. Přece jen sme se na Akademii učili o chakře." *Při těchto myšlenkách se hlasitě zasmála. Poté se protáhla a po několika hodinách usnula. Byla oblečená do černé košile, černých kalhot a své červené vlasy měla svázané do culíku černou gumičkou. Také měla černou čelenku jenž ji držela ofinu. Také měla na sobě černou mikinu.*

*Seděla a jen se dívala před sebe tak jak to měla ve zvyku. Po několika hodinách vstala a šla za dům na dvorek. Všimla si své sestry usmála se a řekla.* Ahoj sestřičko jak se máš? Co je nového v Akademii? Řekla si někomu o mých záletech? *Jen co to dořekla tak si sedla na zem a dívala se na své dvojče.* "Musím zjistit jestli něco řekla otci nebo matce." Co kdybychom si šli koupit nějaké zbraně? Mohli bychom si zaházet. *Jen co to dořekla tak se usmála stoupla si a vydala se k obchodu se zbraněmi. Doufala že ji sestra bude následovat. Pokud by se však jeho sestra rozhodla opačně tak Azami bude pokračovat v cestě.*

*Byla ráda když ji Asaki potvrdila že nikomu neřekla o její mimoškolních aktivitách.* Sem ti za to vděčná. Prý už jste se učili ruční pečetě. Pár kluků mi říká co se učíte. Dokonce mi i dávají zápisky. Je výhoda být pěkná holka. Není moc holek které mají stejnou barvu vlasů jako mi a je ještě míň holek které mají červené oči. *Po těchto větách se zasmála. Poté složila několik pečetí tak aby je Asaki viděla.* Bylo to správně že? *Když došli k obchodu tak se rozhlédla a poté šla k pultu.* Poprosila bych deset kunaiů a jednu wakizashi. *Poté se otočila ke své sestře a zasmála se.* Na co myslíš sestřičko? *Jen co ji dali zbraně tak si je vzala a uklidila. Kunaie dostala i s pouzdrem a připevnila si je ke kalhotám. Wakizashi dostala také s pouzdrem kterou však držela v levé ruce. Poté počkala až si sestra nakoupí a poté vyšla z obchodu.*

Nevím kam by jsme mohli jít. Já se jen většinou toulám po vesnici, dívám se do vody, na měsíc a tak. Ráda se jen tak bez cílně a bez myšlenek toulám. Baví mě to víc než sedět ve škole. Opravdu mě to nebaví. Zkusíme třeba házet naše kunaie na terč. Přece jen to se budete teprve učit nebo ne? Jak ti to vlastně jde na Akademii. Baví tě sedět ve školní lavici a poslouchat to co řekla sensei? *Tyto věty říkala s výsměchem v hlase. Nechtěla se vysmívat své sestře ale vysmívala se tomu hloupému principu, chození na akademii.* "Tak jo sestřičko. Co budeme dělat? Teď jsem ti řekla co dělám když nejsem v Akademii. Teď by mě zajímalo co děláš ty v Akademii."

*Azami souhlasně kývla když její sestra navrhla tréninkovou oblast. Pomalu se vydala do tréninkové oblasti.* "Dobře takže budeme házet v tréninkové oblasti. Budu se hlavně koukat jak jí to jde. Uvidíme co se bude dít." *Pomyslela si a když došli do tréninkové oblasti tak se posadila, vytáhla jeden kunai a dívala se na terč.* Začneš sestřičko? Přece jen na rozdíl ode mě chodíš na Akademii a pilně studuješ. Víš mě taky nebaví jen tak sedět v lavici. Musela bych tam sedět dávat pozor, dělat domácí úkoly a nic z toho mě nebaví. *Po těchto slovech si vzpomněla na pár dní které strávila v Akademii. V Akademii strávila jen tři dny, poté se rozhodla chodit za školu.* Sestři doufám že rodiče nikdy nezjistí že chodím za školu. Přeci jen otec by mě asi zabil.

"Hm celkem jí to jde. Nejspíše už začali trénovat házení kunaie." *Trochu závistivě sledovala jak její sestra házela Kunaie. Když ji poté Asami vyzvala aby házela ona tak se jen usmála, stoupla si a hodila kunai který držela v ruce. Kunai který hodila jen škrtl terč. Poté vytáhla druhý kunai a hodila ho na ten samý terč. Tentokrát se kunai zabodl do terče a Azami se usmála. Poté si vytáhla již třetí kunai a hodila jej. Tento se zabodl přímo do středu terče, vytáhla čtvrtý kunai a hodila ho na terč. Tento kunai minul svůj cíl.* "Sakra jak to že jsem se dvakrát trefila? Jak mám mířit." *Při těchto myšlenkách si vytáhla pátý kunai a hodila ho na terč. Tento kunai se zabodl k prostředku. Vytáhla šestý kunai a hodila ho mimo terč. Poté sedmý který také minul cíl. Osmý jen škrtl terč a devátý minul. Vytáhla svůj poslední kunai který hodila. Poslední kunai se ve vzduchu otočil a rukojetí bouchl do terče. S každým kunaiem který letěl mimo terč jí narůstal vztek, pocit bezmoci, nenávist. Slyšela ve své hlavě pohrdavý hlas svého otce. Nakonec vytáhla svou Wakizahi a hodila ji na terč. Wakizashi se ve vzduchu roztočila a zabodla se do terče.* Házím asi takhle. To není špatný že? *Jen co to dořekla tak se vydala pro své zbraně. Posbírala zbraně a uklidila si je do pouzdra. Poté se otočila ke své sestře a šla k ní.*

*Poslouchala co vše její sestra říkala a hlasitě se zasmála.* No holt musíš trénovat tak jako trénují ostatní. *Když se jí zeptá co dělá když není ve škole tak se rozhlédne po okolí.* Víš je tu hodně věcí které jsi neviděla a já ano. Uvědom si že se dá dělat hodně věcí které jsou lepší než sedět v lavici. Jen kdyby furt nebyla taková tma. Chtěla bych aby nebyla furt tma. Chtěla bych vidět krásu oblohy bez mraků, krásu vodní hladiny za slunečního svitu. No ale vodní hladina je stále pěkná i když je tma. *Došla ke své sestře a poplácala ji po rameni.*

Neboj se nikdo to nikdy nezjistí a nikdo mě nikdy nepráskne. Mám mezi spolužáky svoje zvědy. Poslušně mi hlásí co se na Akademii probírá a taky mi do sešitu píší zápisky takže rodiče si ničeho nevšimnou. Před Akademii chodím v čas takže když vycházíte z Akademie tak se vplížím do davu. Najdu ty kluky kteří mě poslušně dávají informace. Rodiče nemají jak na mě přijít. No a když bys mě napráskala tak mám v sešitě zápisky a vím co jste probírali takže sem v pohodě. No a kdyby mě práskl sensei tak stále mám ty zápisky a stále vím co jste se učili na Akademii takže mě ani sensei nemůže překvapit. Rodiče mi snad furt věří. *Poté se hlasitě zasmála.* Taky máš na Akademii svoje kluky kteří ti pomáhají? Je dobré být pěkná holka ve třídě s klukama že?