Hřiště

"Vážně se zlobí" *problesklo jí hlavou, když si všimla jeho výrazu. Ne, že by se tak teda netvářil prakticky pokaždé, ale kdyby nebyl naštvaný, určitě by se na ni beze slova takto nedíval. Tvářila se proto poměrně zahanbeně a uhnula pohledem do země. Byla náhoda, že zrovna v den, kdy spolu měli domluvený první trénink, se muselo stát, co se stalo, jediné, co teď Mizuki může udělat, je, že si příště dá větší pozor. Jakmile však zmínil, že budou trénovat, rozzářila se a veškeré obavy, které doteď měla v hlavě, se rozplynuly.* Rozumím! *zvedla hlavu a uculila se, přitom si však vzpomněla, jak to vypadalo, když posledně trénovala se senseiem z akademie. Bála se ho vší silou udeřit, zbytečně. Navíc tentokrát proti ní stál někdo pravděpodobně i o něco silnější než jejich sensei z akademie.
"Co bych měla udělat?" Zamyslela se nad útokem, který má provést, přeci jen jí dal Kai prakticky volno ruku. Jen u sebe neměla zbraň, ale nic takového stejně nebylo pro ověření schopností potřeba. Nakonec se rozhodla, že mu zkusí nejdřív pravou nohou podrazit nohy, hned poté měla v plánu ho měla v plánu udeřit pravou pěstí zespodu do brady a zakončit to dalším úderem do břicha levačkou. Počítala ale i s neúspěchem, přeci jen se pravděpodobně Kai vyhne. Vzhledem k tomu, že mu ale chtěla ukázat své schopnosti co nejlépe, rozhodla se mu ukázat několik chvatů naráz. Kdyby se rozhodl pro protiútok, byla připravená uskočit.*
Tak... To bylo dobré, ne? *prakticky požadovala naprosto okatě pochvalu, a tak se ne Kaie jen zářivě usmála*

Kai Yoshimitsu
*Kai tam stál a čekal co se bude dít. Z prvu se nic nedělo, takže si začínal myslet, že se ho boji udeřit. Pak však přišel útok. Kai se ani nehnul a ten kop mu prošel skrz nohy, jako kdyby tam nic nebyl. Stále ji sledoval. Ovšem jejímu úderů do brady jen lehce zaklínil hlavu, aby se vyhnuli. Myslel si, že je to poslední úder, ale následně mu ještě projela její ruka jeho břichem, stejně jako nohama. (Použil Jutsu Sanka no Jutsu, kdyby sis jo chtěla najít, hledej v klanových, klan Mononoke.) Pak se na ni podíval a ani se nepousmal.*(Kai) Dobrá rychlost. Tu zatím trénovat nebudeme. Ještě vyzkoušíme tvoji sílu. *při těchto slovech se začal rozhlížet. Snažil se najít něco, co by mu ukázalo, jakou má jeho učednice sílu. Než stačil něco najít, dostal jiný nápad. Podíval se zpět na ní.* (Kai) Zkus mě přetlačit. *řekne, trochu se přikrčí a pravou nohu dá lehce vzal. Obě ruce natáhne k ní a následně je. Čeká, až ho vezme za ruce a začne ho tlačit. Kai však nečekal, že s ním bude schopná hnout. Ale zase bral v potaz, že ho může i překvapit. Když jo vzala za ruce, Kai se zapřel pravou nohou o zem a opravdu s ním ani nehla. Proto jak tlačila, levé povoloval sílu v pravé noze. Když však snížil sílu o polovinu, lehce s ním pohnula. Tehdy se dneska poprvé pousmál. Nakonec povolil úplně a levou nohou udělal krok zpět a postavil se vzpřímeně. Mizuki chytil, jestli padala a pak se na ni díval dál.* (Kai) Takže dneska budeme trénovat sílu. Sílu sice máš, ale můžeš být ještě silnější. Věřím tomu. *poví a jeho zrak spočine na na jednom z menších kamenů, které by podle něj mohla unést. Dojde k němu, vezme hodí rukou a chvíli tam s ním jen stojí.*(Kai) 'Dobře, ten by šel.' *Pomyslí si a vrátí se k ní. Položí balvan před ní.* (Kai) Tohle bude tvůj dnešní tréninkový partner. Teď se dívej. *řekne. Dřepne si k balvanu, chytne ho do rukou a zvedne se a ním. Pak si zase dřepne, položí balvan a udělá pět kliků. Následně to zase zopakuje. Udělá zase to samé a pak se postaví bez balvanu.* (Kai) Začneme zlehka. Tohle, co sem ti teď ukázal, uděláš desetkrát. *řekne jí a sám se usadí na lavičku, odkud ji sleduje.*

*Mizuki se podívala na své dlaně sevřené v pěst, pak se podívala na jeho tělo, kterým před chvílí prošly a zmateně si ho prohlédla od hlavy až k patě, bylo to zvláštní, jako by snad byl tvořený z plynu. Následně se však zazubila a nevěřícně zavrtěla hlavou* Můj sensei je prostě úžasný! *Prohlásila, celá rozzářená a tento úsměv jí vydržel i přesto, že se tvářil stále tak nepřístupně jako když přišla na trénink pozdě. Protože ji pochválil, což pro ni bylo největší odměnou. Úsměv ji však zanedlouho přešel, a to právě ve chvíli, kdy prohlásil, že si potrénují sílu. Jako by snad věděl, že když posledně trénovala na sílu, pořádně se u toho se svým učitelem z akademie zapotila. Tušila, že jejímu tělu se daleko lépe trénuje právě rychlost, ale hádala, že i sílu si musí vylepšit, pokud se chce stát skvělou kunoichi.* „Nemůžeš se neustále vyhýbat tomu, co ti nejde!“ *Napomenula se v duchu a sledovala, co si na ni Kain přichystal. Měla takové neblahé tušení, že ji nečekalo nic jednoduchého, protože to jednoduše nebyl Kaiův styl. Sledovala, jak k ní dotáhl kámen a jak si jen tak s ním zadřepoval a mezi tím udělal několik kliků. V jeho podání to sice vypadalo jednoduše, ale něco jí říkalo, že to tak jednoduché rozhodně nebude.
Sledovala, jak si Kai jde sednout na lavičku a opatrně si potěžkala kámen, trochu se však zakymácela, protože zpočátku podcenila jeho hmotnost.* Uuu, páni… *zamumlala překvapeně, než si zvykla na jeho váhu, pak ho opět položila a zkusila s ním dřepovat. Postupně získala stabilitu a dřepy tak nějak zvládala, ale zdálo se, že kliky jí činí trochu potíže. Měla trochu problémy pouze rukama udržet váhu svého těla, ale i na to si později zvykla. Během osmého kola už z ní však lil pot a cítila každičký sval v rukou i stehnech na jejím těle pulzovat. Poslední kolo se jí již nohy i ruce klepaly a ona se po skončení téhle části pouze zapřela o stehna, oddechovala a dívala se na Kaie. Tohle pravděpodobně ještě nebude konec tréninku, ale to ani nechtěla, měla za to, že čím více poteče potu na tréninku, tím méně krve na bojišti. Přesto však doufala, že jí Kain dá alespoň chvilku na vydýchání.* Hotovo! *ozvala se, když trochu popadla dech.*

Kai Yoshimitsu
*Kai celou dobu sledoval svoji učednici. Ovšem, to jak ho nazvala neuvěřitelným, se mu vměstnalo do paměti a při každé vzpomínce na tato slova, od jeho žákyně ho vždy povzbudila. Jelikož to byla první osoba kterou učil, nebyl si jistý jak ji přesně má učit. Prostě vycházel z toho, jak trénoval on. Když se pomalu blížila ke konci, viděl že ji dochází síly.* (Kai) 'Asi sem ji toho zadal moc. Takže zkusíme něco jednoduššího.' *pomyslí si a když mu řekne, že má hotovo zadívá se na ní. Chvíli chmatá u sebe v tašce, kde většinou má výbavu a vytáhne jednu láhev obyčejné vody. Podle něj je to nejlepší pití, když někde trénujete.* (Kai) Chytej. *řekne a hodí ji onu flašku.* (Kai) Dej si chvíli oddych. Nechci aby si mi tu odpadla. *dodá a sám se zvedne, aby ji uvolnil místo. Udělá pár kroků od lavičky a začne se rozhlížet. Pohledem si změřil hřiště a pak se rozhodl.* (Kai) 'Nechci aby se zřídila první den, kdy ji trénují. Takže trochu uvolníme tempo a dám jí něco volnějšího.' *pomyslel si a otočil se k ní. Chvíli se na ni koukal a následně jen zavřel oči a sklopil hlavu. Bylo to z důvodu, že se snažil přijít na plán do budoucna. Věděl, že když ji dožene na hranici, tlak ji překoná a tak zesílí. Když uběhlo zhruba těch deset minut, co jí dal pauzu, otevřel oči a pohlédl na ni chladným pohledem. Mávl na ni, aby k němu přišla.* (Kai) už vím jak budeme trénovat dále. Bude to něco lehčího, takže by si to mohla zvládnout pohodě. Tak se dívej. *řekne a vezme ten kámen, se kterým momentálně Mizu cvičila a zvedl ho nad hlavu. Udělal pravou nohou krok vpřed a levým kolenem se skoro dotkne země. Následně udělá krok vpřed levou nohou a pravým kolenem se zase skoro dotkne země. Takhle to opakuje, než dojde k protějšímu stromu. Tam si kámen sundá a nechá ho v rukách v úrovni hrudi, čímž se nese lépe. Rozejde se s ním zpět a dojde až k Mizu. Tak s ním udělá pět dřepů. Pak položí kámen na zem a podívá se na Mizu.* (Kai) Doufám, že si sledovala. Tohle teď budeš opakovat. Uděláš pět koleček. Ovšem, když nebudeš zvládat, dej si pět minut pauzu a pak pokračuj. Jestli chceš zesílit, musíš překonat svoje hranice. Čím víc tě bolí svaly, tím lépe. To je známka toho, že posiluješ pečlivě. *řekne jí a usadí se zpět na lavičku, kde ji může pozorně sledovat.*

*Ještě stále zhluboka oddechovala, když zaslechla svištění větru, jako by jím něco letělo, a tak zvedla pohled od svých kolenou. Byla to láhev vody. Rychle zareagovala a chytila ji do pravé ruky. Chvíli na ni hleděla jako na přízrak, než se pousmála a vděčně se podívala na Kaie. I s láhví v ruce došla k lavičce, posadila se a šoupla se ke kraji, kdyby si náhodou chtěl přisednout k ní.* Díky. *pousmála se na něj, ale dál už raději nic neříkala, protože podle jeho soustředěného výrazu, kterým scanoval své okolí, hádala, že nad něčím přemýšlí, a tak ho v přemýšlení nechtěla rušit. Zatím se napila z láhve. Jak jí svaly pulzovaly, zdálo se, že právě voda je něco, co potřebuje na doplnění energie, kterou právě Mizuki ztratila kliky a dřepováním s kamenem v rukou. Jakmile si všimla, že Kai si k ní pravděpodobně nepřisedne, položila láhev s vodou vedle sebe. Pak však zaregistrovala, že Kai zavřel oči a dívá se do země. Každý z nás měl nějaký způsob, jakým se soustředit a vymýšlet strategii, Mizuki obvykle zavřela oči a soustředila se pouze na vzduch, proudící okolo a chakru, která jí procházela tělem, zdá se, že Kai měl podobný způsob. Jakmile otevřel své oči, bylo jí jasné, že její odpočinek skončil. Aby řekla pravdu, oněch 10 minut jí k menšímu oddechu stačilo. Sledovala, jak nese onen kámen, jak posiluje nohy směrem ke stromu a pak i dřepy, které předvedl směrem u ní.*
"To by neměl být problém" *Problesklo jí hlavou, přeci jen při minulé části tréninku měla největší problém s kliky, kterým se tentokrát mohla vyhnout, stále ale už dnes vyčerpala spoustu energie a tenhle trénink ji mohl tak jednoduše dostat na hranici schopností.* Chápu, zvládnu to! *kývla na Kaie a ze země sebrala kámen. Bylo jí jasné, že Kai mluví pravdu. Pokud se stále bude držet toho, co zvládne, nikdy nedosáhne ničeho víc, proto musí vždy trénovat tak, aby se dostala na hranici svých sil, aby tuto hranici mohla posouvat.* "Takhle to funguje i s běháním, čím častěji a usilovněji člověk běhá, tím dál a tím rychleji postupem času uběhne...." *pomyslela si a pousmála se nad představou, že jednou bude dřepovat s kamenem v rukou, jako by nic v rukou neměla. Přesně tak totiž Kai vypadal vždy, když jí to předváděl. Po jeho vzoru s kamenem vykročila ke stromu a dávala si pozor, aby se kolenem druhé nohy vždy dostala co nejblíže zemi. Cítila brnění, rukou i nohou, který již byly vyčerpané předešlým tréninkem, zaťala ale zuby, vrátila se s kamenem zpět a přímo před jejím senseiem udělala pět dřepů. Byla pro ni velice důležitá zpětná vazba, jakákoliv pochvala od Kaie fungovala dobře jako hnací motor a jako motivace k ještě lepším výkonům. Proto dále pokračovala dalšími kolečky, až se dostala k pátému. Tentokrát už i ty dřepy byly náročné, stehna ji pálila jako kdyby se jich někdo dotýkal rozžhavenou tyčí, přesto však trénink dokončila, aniž by si udělala mezi jednotlivými kolečky pauzu. Na Kaie se s rozzářeným úsměvem podívala.* Zvládla jsem to... *culila se a tělem se jí valily endorfiny, položila kámen na zem před lavičku, spolu s tím spustila kolena k zemi, klekla si a v téhle pozici položila hlavu na Kaiova kolena, ideální pozice k odpočinku.*

Kai Yoshimitsu
*Kai nadšeně sledoval svoji učednici, ale nedával to na sobě znát. Stále měl svůj kamenný výraz. Sám viděl, že je to na ní dost a kdyby ji to ztížil asi by to nezvládla. Proto ji jen dále sleduje a nic neříká. Všechna slova, co ji chce říct, tak si nechá nakonec. Také ji počítal kolečka, jestli je udělala všechny. Ale to dělat nemusel. Sám ji věřil, že je splní všechna. Sledoval jak doběhla poslední kolečko, udělala před ním kliky a padla na kolena. Chtěl ji něco říct, ale když mu položila hlavu na kolena, změnil svůj kamenný výraz a pousmál se. Tehdy ji začal hladit po vlasech.* (Kai) Jsem rád, že si to zvládla. Alespoň vím, že sem po tobě nechtěl hodně. *poví zatímco ji hladí po vlasech. Mírně se k ní nakloní.* (Kai) Dobrá práce, Mizuki. *hladit ji ovšem nepřestal. Jen sám chtěl, aby si odpočinula a pak mohli zkusit něco dalšího. Hladil ji dále a opřel se o lavici. Nechtěl ji budit a tak čekal, až se zvedne sama a pak se na ní poprvé upřímně pousmál.* (Kai) Odpočinuta?

*Bylo v jejím vlastním zájmu, aby v tréninku postupovala podle toho, co jí sensei řekl. Ani ne tak kvůli němu, ale kvůli tomu, aby sama zesílila. Proto si také sama počítala, kolik toho udělala, ale samozřejmě se mohla splést. Až po skončení se podívala na Kaie, před tím jí na to jaksi nezbyl čas, protože se plně soustředila na trénink. Mezi tím mu však už skončila u nohou. Jakmile se dotkl jejich vlasů a začal ji hladit, jen přivřela oči, zdá se, že ani Kai nebyl tak bezcitný, jak se zdál. Možná si dokonce budou opravdu rozumět? Byl jí svým způsobem sympatický, proto si ho sama zvolila za svého učitele, a proto se musela zeširoka usmát, když ji pochválil. Neusnula, pouze se zavřenýma očima odpočívala, přeci jen tahle pozice jí pomohla se zčásti zregenerovat daleko rychleji, než kdyby stála a opírala se o kolena - takové postavení v jejích očích sice značilo jakousi hrdost, jako kdyby chtěla říct: "Vidíš? Zvládla jsem to a zvládnu ještě víc!" Kai ale byl někdo, před kým by neměla skrývat své limity, ani nemohla. On bude ten, kdo bude znát vedle ní nejlépe její schopnosti i slabé stránky, což ji před ním sice dělalo trochu zranitelnou, ale zároveň nebylo třeba si před ním hrát na hrdinu.*
Říkala jsem, že to zvládnu - když řeknu, že něco udělám, prostě to tak bude. *zašeptala směrem k němu a v té chvíli poprvé zvedla hlavu a usmála se. Občas byla opravdu jako malé dítě - tvrdohlavé, soutěživé a možná až moc ctižádostivé. Sesunula hlavu z jeho kolen. Jeho úsměv se Mizuki pravděpodobně na hodně dlouhou dobu vryje do paměti. Zajímalo by ji, co Eren mínil tím, když tenkrát, když se poprvé potkali, tvrdil, že je Kai chladný, že býval veselejší. Zajímalo by ji, co se stalo, že se Kai změnil, co ho potkalo tak hrozného? Doufala, že nastane chvíle, kdy se lépe poznají. Teď však potřebovala tyhle myšlenky zahnat a soustředit se na trénink, zdá se, že tu ještě pro dnešek neskončili.* Odpočinuta! *postavila se na nohy a odhodlaně se na Kaie dívala. Byla zvědavá, co si na ni připravil tentokrát, doufala, že to ještě zvládne, ale rozhodně nechtěla svého senseie zklamat, stejně tak, jako nechtěla zklamat ani sama sebe.*

Kai Yoshimitsu
*Kaiovi udělala slova Mizuki radost.* (Kai) 'Je dobře, že má velké odhodlání a nerada se vzdává. To ji požene dále.' *pomyslel si a pak se po chvíli postavil, když mu to Mizuki dovolila. Postavil se a sám se protáhl. Udělal dva kroky od ní a pak se na ní otočil. Šťastně se na ní podíval a pousmál se.* (Kai) Jsem rád, že máš své odhodlání a nerada se vzdáváš. Ale taky je důležité znát svoji hranici. *řekne k ní. Jeho chování se otočilo o 180 stupňů. Již se netvářil chladně, ale byl takový veselejší. Takový byl zrovna kvůli Mizuki. Díky ní byl šťastný, měl skvělou studentku a ona k němu vzhlížela. Proto ji nechtěl zklamat. Díval se na ní a pak upnul zrak za ní, na jednu prolézačku. Teď si uvědomil, že jsou na hřišti, kde je spousta pomůcek k trénování síly. Změřil si Mizuki a pak si měřil další prolézačky. Nakonec se rozešel k jedné z nich a cestou pohladil Mizuki po vlasech.* (Kai) Pojď *řekne, když ji hladí po vlasech. Dál pokračuje v chůzi a pak zastaví u jedné z prolézaček.* (Kai) Tady se chytni a přitahuj se. Zatím jsme trénovali spíše nohy a břicho. Teď bychom mohli potrénovat i ruce. Kdyby si nohama sahala na zem, skrč je a překřiž. *poví a ukáže na onu prolézačku. Udělá pár kroků zpět a nechá ji, ať začne sama.* (Kai) Odhadoval bych, že by jsi jich mohla zvládnout třicet. Ovšem, když je nedáš všechny, nic se neděje. Nechci tě vyšťavit.

*Mizuki překvapilo, jak se na ni teď Kai díval, byl to totiž úplně jiný pohled, než když se setkali, nebo když přišla na hřiště. Zorničky se jí rozšířily a její výraz byl doopravdy překvapený. Možná takovou studentku vždy chtěl a nepoštěstilo se mu to, anebo mu někoho připomínala? Uvědomovala si, že o něm opravdu prakticky nic neví, ale jedno věděla určitě. Možná se mu něco stalo, ale ve skrytu duše vůbec není tak chladný, jak se většinu času zdá. Možná je vůči někomu krutý, jeho nároky jsou vysoké a dokáže člověka odbýt, ale Mizuki si zjevně z nějakého důvodu oblíbil.* Ale... Říkal jste, že musím překračovat své hranice, abych zesílila. *Odvětila mu. Chtěla se stát nejsilnější co nejdříve, hranice nehranice. Je jasné, že nevydrží trénovat až příliš přes sílu, ale dokud bude stát na nohách, bude se snažit. Měla pro to své důvody. Zároveň ale věděla, že to, co říká Kai, je pravda. Bezmezně mu v jeho tréninku důvěřovala, což se potvrdilo i později, když jí řekl, co s ní ještě chce potrénovat. Rozešla se za ním směrem k prolézačkám a vyslechla si, co po ní chce. Zazubila se, je to trénink, a zároveň hra. Pamatuje se, jak sem chodila jako malá s bráškou a po prolézačkách lezla jako opice, bavilo jí to.* Rozumím! *zazubila se a chytila se tyče. Kdoví, kde po tom všem tréninku ještě bere energii, ale zdá se, jako by jí ji dobíjel Kai. Na druhou stranu, menší děti mají vždy více energie, zvlášť, když se jedná o prolejzačky.
Jakmile se zavěsila na tyč, ucítila, jak z ní sálá teplo, přeci jen tady v Písečné pálilo slunce neskutečnou silou. Vždy měla raději chládek, kterého se zde dočkala vzácně, navíc z takhle horké tyče by si pravděpodobně popálila dlaně. Nevědomky, aniž by tušila, co dělá, tyč trochu zchladila (hyouton). Své schopnosti si však stále neuvědomovala, ale následně se jí cvičilo o něco lépe, přestože ochlazováním tyče na takovou teplotu, aby byla schopna bez problému posilovat, trochu spotřebovávala i svou chakru. Na zem nedosáhla, byla poměrně malá, a tak nebylo třeba skrčit nohy, naopak, na tyč musela vyskočit, takže jí to ani nedovolovalo si nějak odpočinout tím, že chodidla položí na zem, musela by seskočit. Síla v rukou byla její slabostí, a tak bylo přitahování se k tyči trochu bolestivé a většinou se nedokázala přitáhnout úplně, snažila se však co nejvíce a nakonec 30 přitáhnutí zvládla. Nakonec seskočila a dopadla do dřepu. Pouze zvedla hlavu a udýchaně se podívala na senseie. Možná by ještě něco jednoduššího zvládla, ale kvůli tomu, že vyčerpala část své chakry, cítila se doopravdy vyčerpaně.* Myslím... Myslím, že tohle je můj limit. *omluvně se usmála a sklopila pohled k zemi.*

Kai Yoshimitsu
*kai stál kousek od své učednice a pozoroval ji. V tu chvíli si neuvědomil, že ta tyč bude rožhavená a tak i chvíli doufal, že to vzdá. Ale poradila si s tím výtečně a Kai se mohl jen pousmát.* (Kai) 'Ona ovládá mráz? To bude užitečná schopnost, hlavně tady v Sunagakure.' *Kai se na konec temně pousmál, ale jelikož stál za zády své učednice, ona to vidět nemohla. Kai už měl plán na to, co by z ní rád u budoucnu udělal. Taky si byl jist, že díky té její schopnosti bude hodně silná. Sice nevěděl, co to je za schopnost, ale byl si jist, že ani ona o tom neví. Proto nemělo cenu se na to vyptávat. Takže tak jen stál a čekal, co ona vymyslí. Nakonec pokračovala v tréninku a on ji jen sledoval. S jejím přístupem byl docela i spokojený. Ačkoliv se občas přitáhla jen na půl, nekomentoval to. Věděl, že je unavená, ale taky si byl jist, že to bude její hranice. Když dopadla do dřepu, hleděl na ní svým chladným pohledem, kterým se na ní díval, když přišla na dnešní trénink. V duchu byl rád, že splnila jeho očekávání, ačkoliv to nedával najevo. Natáhl k ní ruku a jestli ji přijala, pomohl ji na nohy.* (Kai) Tak to pro dnešek asi ukončíme, ne? *zeptá se. Jestli souhlasí, naposledy se na ní dneska pousměje.* (Kai) Mám pro tebe dneska odměnu, za tvrdou práci. Takže domů nepůjdeš pěšky. *oznámí a vloží levou ruku do svého levého vaku s jílem a chvíli ji tam nechá. Jeho ruka nabrala nějaký jíl a začal ho míchat se svoji chakrou. Když ji vyndal, natáhl ruku mezi sebe a Mizuki, načež rozevřel dlaň. Objevila se mu ně ní malý ptáček, který byl živý. Vyhodil ho do vzduchu a složil jednoruční pečeť a ten malý ptáček se změnil ve velkého. Přistál vedle nich a Kai na něj naskočil. Natáhl ruku k Mizuki a pomohl ji vylézt na toho ptáčka. Když byly oba na něm, pták se pomalu vznesl a začal poletovat nad vesnicí.*

*Myslela si, že si přirozeně zvykla na to, že tyč pálí, vůbec jí nedošlo, že si ji svým způsobem chladí. Trénink samotný dokončila jen s velkým úsilím a zdaleka ne tak důsledně, jak původně chtěla, ale zdálo se, že jí její ruce už jednoduše vypověděly službu. Ze dřepu se podívala na Kaie. Přestože se tvářil takto "děsivě", jak by řekl kdokoli jiný kromě Mizuki, přijala jeho ruku a nechala si pomoct zpět na nohy.* Děkuji! *usmála se, opravdu toho na ni pro dnešek bylo tak akorát, přesto ale byla ráda, že ji Kai v žádném případě nešetří.* Odměnu? *naklonila hlavu ke straně a sledovala, jak si připravuje jíl na další svou potvůrku.* "Chce to tu odpálit?" *to bylo první, co jí proběhlo v hlavě, pak však sledovala, jak dokázal díky pečetě z malého ptáčka z jílu udělat opět velkou potvůrku, stejnou jako tu, když ho spatřila poprvé, velký stín bílého ptáka, jak letí k zemi. Opět se ho chytila za ruku a vylezla díky němu na vrch toho jílového zvířete, bylo to pro ni vlastně docela vysoko.* Uhh... Páni. *vydechla překvapeně a když se pták vznesl, raději se Mizuki chytila Kaie kolem pasu, aby neztratila rovnováhu. Trochu se ze začátku bála letět takhle nejištěná ve vzduchu, ale později si to začala spíše užívat a Kaie pustila.* Sensei, myslíš, že jsem silná? *Naklonila hlavu ke straně tak, aby mu trochu viděla do tváře a zazubila se*

Kai Yoshimitsu
*To jak ho Mizuki chytla kolem pasu, s ním ani nehlo. Protože to očekával. Pro někoho, kdo nikdy neletěl to bylo něco jiného.* (Kai) Zatím ještě ne. Zatím jsi jen slabá. *řekne jí a odmlčí se. Následně se podívá nad sebe.* (Kai) Ale věřím, že mě jednou překonáš. Mám v tebe velké ambice a očekávání. Myslím že postupně budeš hodně silná. Jen to chce trénovat. *řekne ji. Čekal, že ji první větou trochu zarazil a nejspíš i trochu rozesmutnil. Ale taky očekával, že to svoji duhou řečí napravil a je nyní mnohem veselejší.* (Kai) Kde bydlíš? *zeptal se a jakmile mu ukázala barák, rozletěl se tím směrem a přistál na jeho střeše. Vzal ji do náruče a seskočil s ní na jejich zahradu. Tak ji položil a naposledy ji pohladil po hlavě.* (Kai) Tak se zatím měj. A až budeme mít další trénink, dám ti vědět skrze dopis. *řekne ji a zazubil se na ní. Pak naskočil zpět na ptáka a odletěl domů. Ptáka si nechal stát na zahradě a sám vešel domů.*

Umm... Chápu. *Zašeptala trochu rozmrzele, když zmínil, že je jen slabá, ale dlouho z toho smutná nebyla, vlastně byla za takovou odpověď ráda.* Dá se ti věřit, Kaii, jsem ráda, že mám tak důvěryhodného a upřímného senseie! *zazubila se a on jí tím, že v ní má velká očekávání, udělal ještě větší radost, když jí to takto řekl. Na druhou stranu, už jen to, že ji přijal jako svou studentku, znamená, že od ní něco očekává. A to ji těšilo.* Tamhle! *Ukázala Mizuki na menší baráček, jeden z domků klanu Toku. Nevěděla, jak moc je Kai orientovaný v klanovém rozdělení písečné, ale doufala, že si pro příště barák zapamatuje. Jakmile opět stála na svých nohou, naposledy se usmála na Kaie.* Doufám, že to bude brzy! *Ještě mu na cestu zamávala, chvíli sledovala, jak bílý pták stoupá nahoru, a pak sama zalezla do svého domu.*

Legenda k přímé řeči:
Mizuki Aozora
NPC: Bratr Mizuki
*Dnes přišla domů brzy. Byla se pouze projít a provětrat trochu hlavu, protože ji po zkoušce trápily pochmurné myšlenky, a tak i pro dobro svého psychického zdraví dostala z nemocnice prakticky příkazem, pravidelně se procházet a dýchat čerstvý vzduch, aby zapomněla. Dneškem si tímto úkol však splnila, a tak zamířila domů. Měla v plánu totiž něco úplně jiného než jen ztrácet čas procházkami. Místo toho si to, aniž by se převlékla, zamířila přímo k bráškovu pokoji. Chvíli jen tak stála mlčky přede dveřmi, ale nakonec zaklepala. Jakmile se ozvalo bráchovo legendární „Hmm?!“ (jelikož na nějaké „dále“ byl běžně příliš lenivý, anebo prostě moc otrávený), vešla. Rozhlédla se po místnosti, sama sem běžně nechodila a bratr ji sem málokdy pouštěl. Místnost byla prázdná, ale to bylo tím, že tu bratr netrávil moc času, a tak si pokoj ani nezútulňoval. Mizuki každopádně dlouho nečekala a okamžitě se vytasila s čelenkou, kterou doteď schovávala v kapse – byla to ta pověstná čelenka Suny, kterou dostal každý genin za úspěšně splněnou zkoušku. Zazubila se na bratra, ale žádné pochvaly se nedočkala. Ne, že by ji očekávala…* Hm? Takže jsi uspěla? *Položil řečnickou otázku, jako by snad šlo o samozřejmost. Mizuki přejel po tváři zklamaný výraz. Přeci jen se za ní ani nezastavil v nemocnici, když se tam dostala o zkoušce, a teď se přitom tvářil tak, že mu bylo jasné, že uspěje. Nedávalo to smysl, Mizuki však neměla tušení, že bratr byl po její zkoušce na misi, a tak si ani nemohl všimnout, že není doma.
Každopádně teď se zdálo, že se ji opět chystá brácha odehnat, ale to nechtěla dopustit. Už už ji chtěl vyhodit a zavřít dveře s jeho typickým „Mám moc práce.“, tentokrát se však Mizuki jen tak odbýt nenechala.
Ne! Říkal jsi mi, že až se stanu geninem, tak se mnou budeš trénovat! *Zaprotestovala Mizuki a tentokrát se nenechala odbýt. Bratr už tuhle její tvrdohlavost znal příliš dobře. Přesto ji většinou zvládl jednoduše vyhodit a dále se s ní nedohadoval, možná proto Mizuki tolik překvapilo, když si tentokrát jen povzdechl a kývl. Mizuki se v tu chvíli rozzářila. Nejen, že to nečekala, ale pravděpodobně nikdo neznal lépe techniky techniky jejich klanu. Ano, měla skvělého senseie, měla ho ráda nadevše, ale jejímu bratrovi se v tomhle rovnat nemohl.
Oba tedy vyrazili ven a skončili na hřišti. Dnes bylo příšerné vedro, a tak se na hřišti prakticky skoro nepohyboval, a tak měli na trénink soukromí. Bratr Mizuki byl jaksi bez zájmu, ale ona sama byla neskutečně nadšená a natěšená na první trénink se svým bratrem. Jen tak pro nic za nic ho neobdivovala – on byl schopný jounin, nikdo, kdo byl celou vesnicí obdivovaný pro svou odvahu a neustále byl posílán na nebezpečné mise. Mizuki chtěla jednou být schopná právě tak jako on. Shlédl k její pravé ruce a trochu se zamračil. Tvářil se, jako by jí chtěl vynadat, místo toho se ale pouze zeptal: Co se ti stalo? Jsi v pořádku? *Sice se zeptal, pro něj typickým, chladným tónem, ale zajímal se. Co se stalo? Že by si konečně uvědomil, že má sestru?* E-ehm, no… To se mi stalo na geninské zkoušce, snažila jsem se vykrýt kop, ale byl moc silný… *Začala a trochu rozpačitě se pousmála. Nechtěla se před ním vůbec vymlouvat, ale pravděpodobně by skončila podstatně hůř, kdyby ten kop nevykryla. Bratr jen kývl a dále se nevyptával, tímto skončil jeho zájem, ale přesto se zdálo, že nad něčím usilovně přemýšlí.* Ruce jsou pro ninju velice důležité. Většina ninjů, zvlášť ti na nižší úrovni, potřebují své dlaně a prsty pro skládání pečetí. *Mizuki už náhle pochopila, proč se jí na tu ruku ptá a trochu sklopila pohled. Zlomená ruka není něco, co by mělo přinést nějaké doživotní následky, navíc slyšela, že v této vesnici je spousta dobrých lékařských ninjů, ale momentálně v sádře ji nemohla využít, což mohl být trochu problém pro skládání technik.* Co jsi tedy chtěla trénovat, když nemůžeš skládat pečetě? *Mizuki k bráchovi opět vzhlédla a zavrtěla hlavou, přičemž levou rukou vytáhla bublifuk, který schovávala za opaskem. Bratr překvapeně vydechl, jak se sestrou často nepřišel do styku, netušil, že už je tak daleko, že si pořídila bublifuk. Mizuki z bublifuku vypustila tak desítku malých bublinek, přičemž zvedla ruku do vzduchu. V tu chvíli bratr zbystřil, a právě včas odskočil do bezpečné vzdálenosti. V tu chvíli Mizuki luskla a bubliny okamžitě praskly. Okolo nich se rozlétl načervenalý dým. Oba naštěstí byli v bezpečné vzdálenosti, ale její bratr věděl přesně, co to je zač.* Mabayui no Baburu… *Zašeptal a uznale kývl, ale víc k tomu Mizuki neřekl.* Tohle jsem se naučila pár dní na to, co mě propustili z nemocnice. Ale prý je těch technik daleko více, že mě nějakou naučíš, prosím prosím? *Zazubila se na brášku, ale on jen zavrtěl hlavou.* Možná někdy jindy, nejdřív chci vidět, jestli tohle je všechno, co dokážeš a v dalším tréninku se pak můžeme věnovat technikám našeho klanu. Nejdřív však musíš perfektně ovládat základní techniky. *Shrnul a Mizuki se skoro nafoukla. To jí vážně nevěřil, že neumí základy? Jak by se pak mohla naučit tuhle pokročilejší techniku? Hodlala mu ukázat, že ji celou tu dobu jen podceňoval. Proto se sebrala a vyběhla po železné tyči nahoru (Kinobori no waza). Šlo o klasickou prolejzačku, na které si děti často trénovaly kotouly. Ona ji však využila tenkrát na přitahování, když poprvé trénovala s Kaiem. Něco takového přinášelo nostalgické vzpomínky. Teď se dívala na brášku shora, poté však seskočila, chytila bráchu za tričko a použila techniku Shunshin no jutsu. Tím se společně s ním dostala o padesát metrů vpřed. Bratr jen na místě stát a sledoval ji, trochu zaraženě. Tenhle výraz nemíval ve tváři často, bylo v něm něco překvapeného a nevěřícného.* Shunshin… Jak jsi ho dokázala udělat jen s jednou rukou? To není možné… *Zašeptal a sledoval sestru. Už vůbec nebylo možné, aby jeho malá sestřička dosáhla takové rychlosti pouhým tréninkem. Ne, určitě to byl Shunshin.* Cože? Já… No, normálně. *Zamumlala a rozhodla se tedy, že bráchovi předvede techniku ještě jednou. Složila jednoruční pečeť tygra a neuvěřitelnou rychlostí se přesunula až za bratra. Ten jen nepřítomně mručel a sledoval ji. Ani se neusmál, spíše vypadal překvapeně a nepřítomně.* Zdá se, že jsi zdědila dobré geny, *začal a pokynul Mizuki, aby se posadila.* Tvá babička uměla také používat jutsu pouze pomocí jednoručních pečetí. Já ji moc nepoznal, ale říká se, že to nebyla jediná speciální schopnost, kterou měla. Ani já to neumím. *Pokrčil rameny a Mizuki napjatě poslouchala, nejen, že netušila, že je natolik zvláštní, že Shunshin zvládne pouze pomocí jedné ruky, ale také jí vždy přišlo, že je tu ještě něco, co by měla vědět, ještě něco, co by měla znát, co se týkalo jejích schopností. Možná najde vodítko, které ji dovede k tomu, proč umí zchladit věc dotekem. Možná i tohle byla babiččina schopnost? Napjatě poslouchala bratra, ale přišlo zklamání. Doufala, že jí o tom řekne více, ale to se nestalo.* Babička zemřela poměrně mladá a naše mamka mi o ní neřekla moc, ale možná něco dohledáš v knihovně, je tam spousta spisů o různých rodinách a klanech této vesnice. Vzhledem k tomu, že naše babička byla významnou členkou klanu Toku, třeba tam o ní bude zmíněno něco bližšího, ale jistý si tím nejsem. *Mizuki přikyvovala. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy s ní bratr takhle mluvil. Zjevně ho zaujala touhle schopností, kterou doteď nepovažovala za zvláštní. A možná právě to, že by mohla být jednou silnou a speciální kunoicihi, vzbudilo v jejím bratrovi zájem o její osobu.
Každopádně tímto Mizuki získala první stopu, kde pátrat po svých schopnostech, a tak bráškovi musela poděkovat. Nejen, že mu předvedla, co se za poslední dobu naučila, ale také možná poodhalila tohle tajemství. Babička zjevně byla významnou osobností, a tak je velká šance, že o ní někde něco dohledá.*
Jak se jmenovala? Babička… *Zeptala se bráchy a on se zamyslel.* Aiko. *Odpověděl bratr a Mizuki přikývla.* „Aiko…“ *Tímto trénink skončil, ale zdá se, že Mizuki v následujících dnech stejně bude mít co na práci. Nemohla se dočkat, až o tomhle novém objevu poví Kaiovi.*

Arisu
Rikku - spolužák z Akademie

*Geninská zkouška se kvapem blížila, takže Arisu využila každé možné příležitosti, aby mohla trénovat. To, že věděla, že bude muset svého soka zabít, ji hnalo ještě dál, proto se domluvila na jedno odpoledne s jedním ze svých spolužáků z Akademie, s Rikku. Yori se ji od chvíle, kdy jim Dai řekl, že budou muset při geninských zkouškách někoho zabít, vyhýbala. Nedivila se ji, ale taky se ji to nelíbilo. Jako by pro ni najednou jejich přátelství přestalo být důležité. I přesto, jak se Yori poslední dny chovala, tak si Arisu všimla, že se po ní po očku dívá během tréninků i hodin na Akademii. Ale neměla nejspíš odvahu za ní jít. Bylo to zvláštní, ale Arisu v tréninku nepolevovala, možná právě naopak, i přesto že ji to odloučení bolelo. Přišla na hřiště, odkud odcházeli už děti s rodiči, takže s Rikku tam zůstali sami* Rikku-kun *usmála se na něj Arisu, ale byla připravená na to, že na ní hned zaútočí* Zapomeň na souboj, mám něco lepšího *mrkl na ní a ukázal na provaz, který ležel v trávě* Chceš se přetahovat? *zeptala se a čekala, co ho napadne. Čekala, že bude chtít bojovat, ale posledních pár dní, když spolu bojovali, tak ho Arisu přeprala jen tím, že využila moment překvapení* Myslím, že rychlá jsi už dostatečně a chci mít jednou pocit, že jsem lepší *takřka společně chytli lano na opačných koncích* Přeci jenom jsem silnější než ty *zasmál se trochu pomstychtivě a začal se s ní přetahovat. Arisu byla sice rychlá, ale sílu oproti Rikku moc neměla, takže se po chvíli Arisu válela na zemi* Stačí ti to? *zeptala se frustrovaně, už si zvykla, že má navrch nad silnějšími, takže tahle prohra ji naštvala* Ani náhodou, s takovou bys to na geninských zkouškách zabalila brzo *prohlásil, čímž ji naštval ještě víc* Myslíš si, že nemám šanci? *vyskočila na nohy a chytla se znovu lana* Myslím si, že bys šanci měla dostat, ale musíš ještě zabrat *zazubil se na ní a ležérně držel lano v rukou, když Arisu zabrala. Momenty překvapení byly pro ni. Ale Rikku se brzy vzpamatoval a vložil do toho plnou sílu. Uvědomil si, že pro vyšší výkon ji bude muset trochu popichovat* Co se na tebe Yori tak dívala? Už ji nejsi dost dobrá? *slyšela ho a dosáhl přesně toho, čeho chtěl. Začala do tohohle tréninku dávat všechno. Pomalými pohyby ručkovala po laně, aby se dostala blíž k soupeři. Měla sto chutí mu jednu natáhnout. Dotklo se ji, že se o ní Yori přestala zajímat, ale to neznamenalo, že se do ní bude obouvat někdo jiný. Rozhodně nebyla silnější, ale snažila se využít všechno, co se naučila. Rikku ale najednou lano pustil, takže Arisu zase skončila na zemi. Rychle vyskočila na nohy a udělala pár rychlých kroků k Rikku, aby se napřáhla a vrazila mu pěstí. Tentokrát se strany otočily a on byl tím, kdo se brání. Proto Arisu překvapilo, že se její ráně dokázal vyhnout. Další rány vedla do hrudníku a do břicha, tam měla větší šanci, že se trefí. Chtěla, aby konečně zmlkl, protože pořád měl své kousavé poznámky. Rikku ji nechal ho párkrát praštit, než se objevil o pár metrů dál* Kawarimi? *podivila se Arisu, když praštila místo něj do kusu dřeva* Myslíš, že se nechám jen tak mlátit? *jeho hlas ji dráždil k nesnesení, ale místo toho, aby k němu zase přiběhla a pokračovala ve své malé pomstě, tak se rozhlédla po hřišti a přešla k prolézačce, vylezla pár příček a začala ručkovat po vodorovné části docela dlouhé prolézačky. Po pár příčkách spadla do písku* Zatraceně! *ale to už Rikku stál u prolézačky a ručkoval taky, ale dostal se dál. Byli od Akademie cvičeni, že ze všeho udělali soutěž* Porazím tě *zamumlala Arisu a vydala se znovu ručkovat po prolézačce, snažila se vyvážit svůj nedostatek síly rychlostí, ale zrovna ji to nevyšlo, dostala se sice dál, ale ne tak daleko jako Rikku. Takhle se předháněli asi půl hodiny, než Arisu pěkně ošklivě sklouzla, ale dostala se už docela daleko* Už mám dost *zaúpěla a hnula si zápěstí, které si poranila* Bylo to skvělé odpoledne, Arisu-kun *usmál se na ní, otočil se a udělal pár kroků, než se na ní otočil* Těším se, až se potkáme jako geninové, vím, že to zvládneš *věnoval ji poslední úsměv, než odešel. Arisu se za ním chvíli dívala, než se vydala domů*

Arisu
Maro
Teijo

*ještě jedna mise Arisu chyběla, aby mohla jít na chuuninské zkoušky. Nakonec se rozhodla, že na ně půjde teď, přeci jen tím, že je zkusí, nic neztratí. Proto se vydala za už dobře známou paní, která ji dala svitek s misí typu D. Tentokrát už ani nedoufala v nějakou nudnou misi, prostě měla štěstí na to, že v jakékoli misi se ji něco přihodilo. Takže když otevřela svitek a přečetla si zadání Vyzvednout děti na hřišti na ulici Koyo a dovést je domů do čtvrti Toku nedivila se ničemu. Doufala jen, že to nejsou ty samí syčáci, kteří se ji před pár lety posmívali. Ale ty už by měli být na Akademii, aspoň si to myslela. Když dorazila k hřišti, všimla si pěti dětí o pár let mladších, než byla ona sama. Dva kluky moc dobře poznávala, byli to právě ti, kteří na ní měli vždycky nejvíc řečí a urážek, Maro a Teijo. Když ji zahlédli, jak se blíží k nim, tak Teijo sklopil pohled, zato Maro se na ní zpříma podíval. Arisu se rozhodla pro menší výchovnou lekci. Už si nenechá líbit nic z toho, co jim dovolovala předtím. Byla už genin, oni možná tak studenti Akademie, pokud vůbec. Využila příležitosti, že se na ní Maro zpříma podíval a použila na něj Narakumi no Jutsu. Jeho výraz se dost změnil, zbledl a v očích měl hrůzu. Arisu si to pár vteřin užívala, než uhnula pohledem, čímž ho uvolnila z genjutsu* Jestli ještě jednou na mě nebo moji rodinu cokoli hnusného řekneš, tak věř, že tě klidně v tomhle genjutsu budu držet hodiny. A pokud nechceš další problémy, tak se o tomhle, co se teď stalo, doma nezmíníš. *promluvila pevně a všimla si, že se oba chvějí strachy, báli se ji. Ta chvíle byla k nezaplacení. Před lety kvůli nim každou chvíli plakala, ale teď nad nimi má navrch* Chtěli jsme se ti za naše chování omluvit. Už se to nikdy nebude opakovat, Arisu-chan *promluvil statečně Teijo a podíval se na ní. Arisu se musela pousmát, věděla totiž, že Teijo dostával vynadáno doma pokaždé, když ho rodiče slyšeli, jak se ji nebo její mamce posmívá. Byli totiž skoro sousedi. Nejspíš mu došlo, že to není správné ještě předtím, než si schladila žáhu na Marovi* Věřím ti, Teijo-kun. *promluvila tiše a natáhla k němu ruku. Stydlivě se na ní usmál a ruku vděčně přijal. Mezitím se z toho šoku probral Maro a strčil do Teija* Zbláznil ses? Jak tohle vůbec můžeš říct? *začala naštvaně, ale na Arisu se bál podívat* Nevidíš snad tohle?* pustil se do svého kamaráda Teijo a ukázal na čelenku Suny, kterou měla Arisu na levé paži* Nás na akademii ani nevzali, ji ano. Nestačilo ti to jutsu, které na tebe použila? Je mnohem lepší, než kdy my budeme *prohlásil pevně a Maro si jen odfrkl. Nedokázal uznat, že by Arisu měla být lepší než on. Ale jen přikývl* Dobře, už nic na tebe nebo tvou rodinu neřeknu *Arisu si trochu oddechla a podívala se i po ostatních dětech, které byli mladší než kluci a zvědavě se dívali na to, co se před nimi odehrávalo* Mám vás tady vyzvednout a dovést vás domů, tak pojďme *prohlásila, když bylo jasno, že už ji nebudou dělat ze života peklo* Běžte pěkně přede mnou, ať nikoho z vás neztratím *kluci i s ostatními dětmi se vydali před ní uličkami do čtvrti Toku. Nejradši by si ještě na Marovi smlsla, ale doufala, že se už ponaučil. Hlavně teď už nebude mít svého parťáka, aby se ji mohl posmívat, a sám si na to asi netroufne po tom, co musel v Narakumi no Jutsu prožít. Bylo s podivem, že měl suché kalhoty, vypadal dost vyděšeně. Arisu je všechny odvedla k jejich rodičům a dostala za to od každého z nich podpis, že svou misi splnila. Když se zavíraly dveře za Marem, tak se na ní naštvaně podívat. Nejspíš se otrkal, takže si ho bude muset podat ještě jednou, ale na to měla hromadu času ještě*

*Protáhla se a hlasitě zívla, jako by se tím zívnutím snad snažila probudit. Posadila se na postel a promnula si oči, které měla spánkem ještě trochu slepené k sobě. Čím byla starší, tím byla její rána línější a pomalejší.* Co to? *Podívala se z okna a překvapeně zamrkala. Slunko teprve vycházelo, což znamenalo, že mohl být okolo půl šesté. Nafoukla se a hlavou opět praštila do polštáře.* „Nejsem blázen, nebudu vstávat před šestou přece…“ *Řekla si sama pro sebe a přitiskla oči znovu k sobě. Už se jí však usnout nepodařilo, jak žhavé slunce už takhle zrána propalovalo okno a pálilo až přímo do postele Mizuki.* Šmarjaaa! *Zabručela nespokojeně a vylezla tedy z postele. Oblékla se a popadla svou novou zbraň – luk a toulec se šípy. Toulec si přehodila přes rameno a luk vzala do levé ruky, než došla do kuchyně, kde luk položila na jednu z poliček. Měla hlad jako vlk. Proto popadla první ovoce, které jí přišlo pod ruku a bez jakýchkoliv způsobů si ho nacpala do pusy a spokojeně se přitom culila, jako dítě, které právě dostalo oblíbené cukrátko. Z pokoje shodou okolností vylezl i její bratr a překvapeně ji od hlavy až k patě přejel pohledem. Div nevyprskl smíchy.* (Bratr) Jdeš trénovat? *Těžko říct, co čekal za odpověď, když se takhle zeptal. Mizuki se málem zadusila ovocem, když se mu pokusila pár slovy odpovědět, a proto z ní nakonec vyšlo něco jako: „Mhm“ a jen kývla. Poté dožvýkala ovoce a musela se tiše zasmát. Najednou jí překypovala energie tak, až se divila. Bratr se posadil na židli a sám si trošku zpomaleně kousl do pečiva na stole. To už se však Mizuki obula a i s lukem v ruce vyrazila z baráku.* Jo! A postarej se mi prosím o zbraně a vybavení! *Houkla na svého bratra. Bylo to snad poprvé, co si s sebou vzala jen ocelové lanko, boxery od Kaie (protože ty jednoduše nedala z ruky, resp. z pouzdra) a novou zbraň, se kterou chtěla dnes trénovat. Dokonce i Gariantou nechala doma, a to právě proto, že věděla, že dnes její brácha nevystrčí čumák z baráku. A přeci jen to byl její bratr, takže měla plnou důvěru v to, že se jí o výbavu postará. Sama vesele vyrazila ven. Přestože se to tak vevnitř zdálo, stále nebylo takové vedro jako když obvykle chodívala trénovat během odpoledne. Navíc na ulicích bylo liduprázdno. Luk svírala pravou rukou za dřevěnou část, a ani si nemusela rozrážet cestu davy spolu-vesničanů. Vzhledem k tomu, že valná většina lidí ještě spala, rozhodla se pro dnešek změnit místo tréninků a vrátit se tam, kde se jí okamžitě vyvolala spousta nostalgických vzpomínek – šlo o hřiště, kde poprvé trénovala s Kaiem, tenkrát poprvé použila Hyouton, aniž by o tom vůbec věděla. Byla geninem-začátečníkem a své schopnosti sotva znala. Dalo by se určitě říct, že se od té doby mnohonásobně zlepšila. Na místo dorazila zanedlouho, nebylo daleko od domu, kde bydlela se svým bratrem. Bylo tu několik dřevěných prolejzaček, které by mohla využít pro svůj trénink, ale dost možná by je tím zničila, a tak se rozhodla, že to zkusí udělat jinak. Sebrala ze země kousek kůry stromu – v průměru mohla mít okolo 30 cm. Vzhledem k tomu, v jak suché krajině vyrůstala, stromy tu opravdu trpěly – ty, které tu ještě byly. A proto se z nich sloupávala kůra běžně. Z kapsy vytáhla boxery od Kaie, tak zřejmě dnes budou přeci jen k užitku. Vzala kůru, přiložila ji k jednomu ze sloupů, který podepíral prolejzačku pro děti a do její vrchní části zabodla boxer tak, aby na něm kůra držela.* „Tak, a teď nesmí moc foukat…“ *Uvědomila si a musela se své myšlence zasmála. Druhý boxer zabodla do spodní části kůry, čímž už byl její provizorní terč více méně stabilní. Poodstoupila od terče pár metrů. A ještě o krůček dál, aby to neměla příliš jednoduché. Pak levou rukou vytáhla jeden ze šípů z toulce, vložila ho mezi svůj prostředníček a ukazováček a natáhla tětivu. Aby pravdu řekla, je dobře, že na posledním tréninku potrénovala sílu. Ač se luk jako zbraň jeví jednoduše, je dost těžké natáhnout tětivu tak, aby měl šíp dobrou rychlost. Napoprvé v tom však nebyl problém. Vystřelila, i když mimo terč. Pousmála se, rozhodně nehodlala hodit lukem o zem a odejít, věděla, že tohle bude chtít cvik. Lukostřelcem se člověk nenarodí, k lukostřelectví se musí protrénovat. Proto okamžitě vytáhla další ze šípů a zkusila to znovu. Přivřela jedno oko, snažila se mít stabilní postoj, stabilní ruku i čistou mysl, aby se soustředila pouze na šíp a jeho cíl. Tentokrát šíp o kůru ze stromu škrtl.* „Taky pokrok,“ *proběhlo jí hlavou a pokývala jí. Při dalším šípu už začínala cítit jak levou paži, kterou natahovala tětivu, tak prsty, kterými ji natahovala. Přeci jen se nepříjemně zařezávala do kůže. Stiskla zuby k sobě.* „Nejspíš to bude chtít nějakou rukavici. Mám ji doma, huh?“ *Uvědomila si, že na tohle nepomyslela. Pro příště si však určitě vzpomene, až bude mít prsty rozdrásané od natahování luku. Všechny chyby vedou akorát tak k poučení. Přesto však tímto způsobem, i přes veškerou bolest, kterou jí do mozku vysílala levá ruka, vydržela trénovat docela dlouho. Slunko už bylo vysoko na obloze, když začala trefovat „terč“, který si vytvořila šípy. Musela si však odpočinout, napít se z přilehlého rybníčku, aby trošku zchladila krk. Podívala se na prsty, které byly celé červené, na pár z nich „vyrašily“ puchýře, pár z nich bylo poškrábáno až skoro do krve. Zavrtěla nad tím hlavou, jako by šlo o nějakou bezvýznamnou maličkost a opět v pravé ruce sevřela luk. Měla pocit, jako by přesně tohle byla TA zbraň. Ta zbraň, která byla prodloužením její paže, ta zbraň, která jí měla být tím nejlepším společníkem. I když věděla, že na některých misích jí nejspíš bude k ničemu, tohle je ta zbraň, kterou se chce mistrně naučit ovládat. Proto ji sevřela a sáhla po dalším z šípů.* „Koncentruj se… Na střed. Střed,“ *opakovala si v hlavě a chvíli vyčkala, než vystřelila. Byl to střed. Musela se nad tím pousmát a udělala krok vzad, aby si ztížila obtížnost tohohle tréninku. Také bylo třeba trochu přidat na rychlosti její manipulace s šípy. Přesnost byla jednou důležitou věcí, rychlost byla ale neméně důležitá, když přišlo na boj, kdy je třeba trefit něco pohyblivého. Proto se pokoušela střílet šípy více bez rozmyslu, tedy koncentrovaně, ale rychleji. Tahala jeden šíp za druhým a okamžitě střílela, když natáhla tětivu. Několik prvních šípů tímto způsobem minulo cíl, později se však začala trefovat o něco lépe, jak se dalo očekávat, protože cvikem si zlepšila odhad, rychlost a získala v ruce grif, který na střelbu potřebovala. Tímto způsobem pokračovala, ale cítila, jak jí levá ruka už pomalu vypovídá službu, protože se začínala chvět, stejně jako prsty kolem šípu. Natáhla ruku dozadu, aby si vzala další z šípů, ale už nemohla nic nahmatat.* „To je vše?“ *Položila se do toho tolik, že jako nic spotřebovala všech 20 šípů, které měla po ruce. Musela se nad tím pousmát a podívala se na chvějící se dlaň.* Hádám, že to by pro dnešek stačilo, huh? *Brala to jako znamení, že tento trénink je u konce. Proto popošla k provizornímu šípu, ze kterého vytáhla všechny šípy, které se do něj zabodly. Bylo jich asi 14, což je z 20 na první trénink zřejmě dobrý počet. Zbytek posbírala po zemi a z kůry vytáhla i boxery, které jí tentokrát posloužily trochu netradičním způsobem. Všechny šípy dala zpět do toulce a luk si zavěsila na záda. Trochu vyčerpaná se vydala zpět domů – nikdy by nečekala, že jí tak zmůže pouhý trénink s lukem, ale zřejmě se v tomhle ohledu trochu přeceňovala. Jedno však bylo jasné – s novou zbraní ještě bude muset strávit daleko více času, aby se s ní ještě lépe sžila.*
__
1288 slov

*Procházela se po suně a nudila se .Sledovala lidí kolem ní , ale připadala si tak samotná. Na chvilku se zastavila a podívala se na nebe.*“ Proč mami a tatí si neumím udělat kamarády.“ * Pomyslela si jako by jí slyšely. Pak se začala znovu dívat před sebe a dala si ruce do kapes od kalhot a pomalu se vydala směrem k hřišti.*“ Snad tam někoho potkám s kým bych se mohla pobavit.“* Pronesla pro sebe jako by nic ,šla pomalu jako by nic už jí nebavilo. Moc si přála mít kamaráda ježe se jí moc nedařilo. Když pomalu přicházela k hřišti všimla si ,že tam nikdo není tak si sedla na houpačku .Přitom se trochu houpala a uvažovala co děla špatně . *“ Nesmím hlavně vzdát musím na sobě ještě hodně zapracovat ,ale jak?“*Ptala se sama sebe a neuměla si na to odpovědět . *“ Stejně jsou asi všichni lidí stejní možná až na pár výjimek . Krom toho už chci chodit na normální mise ne pořád studovat .“* Bavila se sama ze sebou , když neměla s kým.*

*Byla zamýšlena ,ale pak zaslechla kroky. Všimla si dívky , kterou znala.*“ Misaki si přišla asi hrát. Mohla bych se pokusit se s ní lepé poznat ,ale jak se znám zas to z konči katastrofou. „* Pomyslela si a sledovala jí jak jde na klouzačku. *“ No nevím jestli by se chtěla bavit z rovná semnou. Hlavně klid jen s ní prohodíš pár slov nic víc.“* Snažila si dodat trochu důvěry a jestli misaki šla na klouzačku tak se zvedla a šla pomalu. Ruce si dala do kapes a dívala se na klouzačku. Nahodila úsměv ,který nejlépe uměla, pomalu se přibližovala až se zastavila kousek před klouzačkou.*“ Snad si mně pamatuje ze třídy nebo je jedna z těch ,které rady posmívají . Uvidím snad mi to dobře vyjde.“*Pomyslela si a dýchala z hluboká . Snažila se nemyslet na to ,že by to byla další dívka ,která by se jí jen mohla vysmát tak se snažila myslet jen na to aby měla kamarádku.*

*Když na ní dívka promluvila tak znejistila.* Ahoj jsem Reina a ty jsi jistě Misaki? * Když řekla ,že se lidem vyhýbá tak jí usměv z tváře zmizel. * Ano vyhýbám se mám proto své důvody ne všem se dá věřit.* Odpověděla jí .*“ Hlavně sama sobě nevěřím.“* Pomyslela si. Od té doby co jí otec zemřel na misi tak lidem nevěří .* A kde máš ty své kamarády? *Řekla jí to klidným hlasem a dívala se jí přímo do oči.* Myslím ,že tobě mohu věřit . „ Zatím jsem asi na dobré cestě . Uvidím jak se mi bude dál dařit. „*Pomyslela si a sklopila svůj zrak k zemi. A čekala na její odpovědí . Začala byt celkem dost nervózní , tak že se začali potit dlaně a pomalu je svírala v pěstí své ruce. * Nezajdeme někam spolu ? *Zeptala se klidným hlasem ,ale šlo slyšet že je nervózní. *“ Sakra snad sem to nepodělala. „*Prohodila si v hlavě jako by nic.*

*poslechla si co jí řekla a na to ji odpověděla.*Ne nic se neděje jen od jisté události lidem nevěřím ,ale máš pravdu.*Trochu se na ní pousmála .*Mohli bychom zajít do Barbecue ráje na jídlo. Jestli nevadí? *Po jejich slovech nervozita z ní opadla.* Máš nějaký sen, Který by sis chtěla splnit? „ Není zas tak zla patří mezi ty výjimky . Hlavně při jejich slovech jde cítit sebe vědomost , kterou já nemám.“* Pomyslela si a přišla k ní blíž a zatavila se těsně u ní . * Budeme kamarádky ? *Natáhla přední pravou ruku.*Nemusíš se bát neublížím ti.*Usmála se na ní od ucha k uchu.* Ale jsem ráda ,že si s tebou mohu promluvit Misaki-chan. Ráda bych se o tobě dozvěděla víc .Pokud by si nebyla proti.“ Sakra asi budu připadat podivně , i když jsem podivínka. No co tak jsem.“* Bavila se sama ze sebou a levou ruku měla danou v kapse od kalhot.*

*když jí potřásla rukou a slyšela ,že má kamarádku byla šťastná. Pak šla vedle ní a poslouchala jí.* Jo mám stát se slavnou a abych měla hodně kamarádu .*Odpoví jí a podívala se na nebe.*Dobře co tvoje rodina? Vycházíš s rodiči dobře? Sourozence máš nějaké?* Pak se začala dívat zase na cestu.* Navíc se těším až budu geninkou a budu chodit na mise. Které budou jistě dobrodružné a zábavné. Snad i časem poznávat svět .*Dala si obě ruce do kapes od kalhot. Na tváři se jí stále držel usměv.*“ Konečně mám dívčí kamarádku snad bude moje nejlepší kamarádka na život i na smrt. Dneska mám dobrý den.“*Pomyslela si a podívala se na Misaki.* Mám už celkem hlad co ty? * Šla svým typickým tempem na které byla zvykla.* „ Snad až se o mně dozví víc aby mně neopustila jak někteří . Byla bych moc ráda kdybychom si osobě řekli vše a jedna druhé důvěřovali.“*Pomyslela si a pak se vrátila zpět sledovaní cesty.*

*Poslouchala jí.* Ty se máš .Kéž bych měla taky takovou rodinu jako máš ty. To máš pravdu ,ale víc se naučíš praxi než teorii. * Nad její otázkou se velice zamyslela.* Popravdě ve svém volném času si čtu knihy a nebo se divám na fotky jak jsem byla mala.Jinak většinou sedím a přemýšlím nad vším možným jinak nic. Co pak děláš ty ve svém volné čase?*Zeptala se jí zvědavě.*“ Misaki jsi fakt dobrá kamarádka. Jsem ráda že jsem tě potkala ani nevíš jak.“*Pomyslela si a sklonila hlavu k zemi. * Jsi hodně dobře na tom a toho si važ. Co bych za to dala mít se jako ty.*Řekla jí klidným hlasem a s úsměvem na tváři.* Neber to zlé ,ale myslím to v dobrém slova smyslu. Ne každý má takové štěstí jako ty.* Pomalu se blížily k ráji Barbecue.* Jestli něco zajímá ohledně mně jen se ptej tobě ráda odpovím, protože ty jsi jediná ,které můžu věřit .* Podívala se jí do oči a smála se na ní od ucha k uchu.*

*Poslouchala co jí říká.* Jestli tě zajímá jak to je s mojí rodinou? * Navrhne jí reina. Měla z téhle situace stejně divný pocit.* Moc se těším až budu geninkou a budu v týmu snad budeme spolu v týmu byla bych moc ráda.* Jde celou dobu vedle misaki.*Misaki –chan stejně asi bych se chtěla stát důležitou pro vesnici něco jako je kazekage , ale kagem nechci byt.Spiš asi do armády nebo tak někde.*“ Misaki je fajn a je docela pěkná. Dnešní den nemůže byt ještě lepší.“*Pomyslela si a podívala se do oči.*Jinak se ti omlouvám že jsem tak u povídaná , tak u povídaná nikdy nejsem.*Začala mávat kolem sebe rukama ,protože zpanikařila a styděla se za to ,tak byla červena v obličeji jako rajče.*Neber si to zlé prosím.* Nevěděla co má dělat akorát přestala mávat rukama kolem sebe a dala si je podél těla. Čekala na její odpovědí.*

*Jak tak jde vedle ní ,tak má usměv na tváři.*Když tě to zajímá o mamku jsem přišla když mi bylo pět let a na pár dní zemřel můj otec na misi a tak se mně ujala sousedka nejlepší kamarádka mojí mamky a řekla ať jí říkám této. Nebýt jí tak bych skončila na ulici.* Povíjí klidným hláskem.*Jsi první člověk co mi tohle kdy kdo řekl. Moc ti děkují Misaki-chun. Je to pravda.Nevím jak sice děláš ,ale s tebou si připadám v bezpečí. Jako by si byla moje sestra , kterou jsem nikdy neměla .*Usměje se na ní a pomalu se blíží k Ráji Barbecue.* Víš misaki-chun s nikým jsem se tak dobře nebavila jak s tebou. Jsem ti za to moc vděčna.* Jen se na ní smála a neuměla se přestát smát.*

*Poslouchala jí.*To máš pravdu jsem za to hodně rada.Máš velmi chytrou sestru a na druhou stárnu zase někdy je to tak jak to vypadá .Tebe beru jako sestru mám v tobě velkou důvěru.*Když uslyšela že je prý fajn rozzářila se jak nikdy .*Mám z tebe velkou radost tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl.Jsem ti za to moc vděčna. Jsem nikdy takového člověka jako jsi ty nikdy nepoznala.*Odpověděla jí a šla pomalu k Ráji Barbecue.* Přece jenom budeme sehrány tým když si to tak vezmeš. V čem jsi jedinečná ? Jestli se tě mohu zeptat ? *Usmívala se na ní přátelský a stále se nemohla přestat na ní usmívat dnešek byl pro ní jedinečný den. To ještě zdaleka nezkončil.*

Konec rpg