Ulička Raitoningu

Tatsuya: Kaede já se budu bát jít spát.. co když se mi o tom budou zdát noční můry? *Tatsuya se to snaží rozchodit a tak chodí sem a tam v té uličce. Kaede pak upoutá jeho pozornost tím slibem, snad toho slibu v budoucnosti nebude litovat ale z jeho aktuálního pohledu je představa že by to Kaede měl strkat do úst, zadku nebo kamkoliv přijde absolutně nechutné.* Ano slibuju.. *Pomalu ale nejistě se svým malíčkem natáhne k tomu jejímu aby si ho zahákl o ten její a podal si s ní malíčkovou přísahu ale ona na chvilku ucukne, pak si tu přísahu ale nakonec stejně dají.* Yori, jsi náš svědek této přísahy!

Kaede Minami-Ke (NPC)

Veľa to pre mňa znamená, že ideš do toho so mnou. To, čo tam robia.. Je hnus! *Lenže ona sa pomaly, nesmelo začala stavať z kontajneru a zhlboka sa nadýchla a pomaly vydýchla.* Ale predtým som si nevšimla, kto tam vôbec je.. *Obrátila sa znova ku oknu, ale ešte do neho nenazerala. Ten cápek, čo jej zriadil ciferník totiž neustále mlel o Sunagakure. Bola to párty pre Sunu?.. To ľudia zo Sunagakure boli takýto?!..* Čo ak sú ľudia zo Sunagakure v nejakom.. odpornom kulte? *Striaslo ju.* Čo ak takto budujú nejakú armádu? *Zamrkala očami. Kaede nebola hlúpa, ale rovnako tak nepatrila k tým najbystrejším, takže nebolo sa čomu čudovať, že ju napadla aj takáto hlúposť. Zaprela sa rukami o parapet a nazrela dovnútra. Vydržala to pár sekúnd, ale nikoho nespoznávala. Nevedela, či sú to ľudia len zo Suny, alebo niekto ďalší. Keby dokázala vydržať dlhšie, možno by si všimla aj samotného Noctisa s Kazekage. Ale nestalo sa tak. Musela odvrátiť svoju tvár. Pustila sa a zoskočila dole z kontajneru.* V-vravím... Sú pošahaní!

Tatsuya: Nemusíš mi děkovat, byl bych nechutný kdybych v budoucnosti chtěl provádět podobné nechutnosti! *Kaede pak přijde ale se zajímavou teorií, Tatsuya začne reálně přemýšlet že by skutečně mohlo jít o nějaký kult a to co provádějí může být nějaký rituál.* Možná vážně půjde o kult a mají nějaké zvrácené rozmnožovací praktiky!* Myslím že bude nejlepší když to pro dnešek ukončíme, bojím se na jaké nechutnosti můžeme dneska ještě narazit. *Tatsuya stále vidí ty nechutnosti co se tam odehrávaly a pořád je z toho dost nesvůj a dlouho to tak asi bude.* Myslíš že se podobné nechutnosti odehrávají v každé vesnici?

Kaede Minami-Ke (NPC)

*Znova ju striaslo. Zohla sa ku Yorimu, ktorý nemal najmenšiu páru o čom to tí dvaja štebotali. A mal sakra šťastie. Začala ho drbať na hlavičke, aby svoje myšlienky smerovala iným smerom.* Máš pravdu.... Mne na dnes stačilo. *Striasla sa ešte raz, až sa Yori preľakol a trochu uskočil.* Do psej rite! To ma nenapadlo! Ale.. Jediný spôsob ako to zistiť.. Tvoj dedo nám asi nič nepovie. Mojej mamy sa na to pýtať asi nechcem.. Čo myslíš, vyjadril by sa nám k tomu samotný Mizukage? *Spýtala sa Kaede. Bola by odhodlaná ísť priamo za Akaiom a opýtať sa ho na túto delikátnu záležitosť.*

Tatsuya: Můj děda by mi asi nic neřekl to máš pravdu.. Mizukage nám podle mě nic nepoví. Co když v tom jede taky? Pokud zjistí že o tom víme tak pro zachování utajení toho kultu by nás mohl odstranit, nebo nám vymýt mozky a donutit se přidat mezi ně. *Tatsuya začne přemýšlet jako kdyby vymýšlel strategii jak úspěšně zvládnout Chuuninské Zkoušky.* Podle mě máme jen jednu šanci, musíme se pokusit takové místo najít i v Kirigakure a případně i v jiných vesnicích. Musíme najít někoho kdo nám přijde podezřelý a že by se mohl takových věcí účastnit a budeme ho v noci sledovat.. třeba nás tam dovede tak jako nás sem dovedl ten jeden chlap zde.

Kaede Minami-Ke (NPC)

Čože? Nie! Ja nechcem zomrieť len preto, že som videla.... KULT. Ale vlastne.. Smrť lepšia, než sa k ním nasilu pridať! *Zhodnotila Kaede. Vôbec, ale vôbec sa jej nepáčila ani jedna z tých dvoch možností, čo by sa mohlo stať. Tatsuya mal proste pravdu. Určite v tom idú aj Kagovia a vlastne všetky ninja zeme! Možno aj tie malé. Škoda, že ani jednému nedoplo, že sa na Akadémiu nehrnú kvantá malých detí, čo by mali byť tou veľkou bojovou silou. ALE! Možno práve Kiri v tom nejde a tento kult je odpoveďou na 'teror' Ríše Kou a majú to tak len Suna, Kumo a Konoha.. Ale takto hlboko o tom nepremýšľala. Struhla si facku, poriadnu, až to lusklo a ozvalo sa to uličkou.* Aa-aah.. Sakra. To som potrebovala.. Už to nemám pred očami.. *Postavila sa a pozrela sa na Tatsuyu.* Tatsu-chan? Odprevadíš ma? Nechcem, aby ma cestou zatiahol do Kultu hocikto.. *Povedala vystrašene.*

Tatsuya: *Kdo by to byl řekl že nějaký Ninja (i když děti) někdy vymyslí takovou konspirační teorii jako tahle dvojice, možná že se tomu za pár let budou smát ale teď tomu věří! Z jeho myšlenek ho probere až ta rána, která se ozve když si Kaede ubalí facku. Rychle se na ní otočí a kouká na ní jako na idiota, protože co to jako kurva dělá? Ani neví že mu teď málem přivodila infarkt jak se lekl.* Jistě že tě doprovodím, můžeš se spolehnout že tě ochráním! *Je připraven s Kaede vyrazit na cestu.* „Jasně já ji doprovodím ale kdo doprovodí mě?“ *Uvědomuje si že bude muset doprovodit Kaede aby měl jistotu že dorazila bezpečně až domů a pak tou děsivou vesnicí s tím co ví bude muset projít zase domů on a hlavně SÁM!*

Kaede Minami-Ke (NPC)

*Rada by ho odprevadila aj ona, ale potom by zas nemal kto odprevadiť ju.* Pf, nepotrebujem tvoju ochranu. Seba by som vymenila za teba. *Vyplazila mu pritom jazyk. Len žartovala. Všetkých by ich uhryzala k smrti, ak by to bolo treba, keby chceli Tatsuyu niekde odtiahnuť.. Vzala si Yoriho do náruče a spolu s Tatsuyom sa vydala smerom tam, kde bola Kaede ubytovaná. Starší bratia tu s nimi neboli, pretože už boli chuuninovia, iba tí mladší, ktorí tu budú bojovať v skúškach rovnako ako ona. Celkom si aj želala, aby šla proti jednému z nich a mohla ich pobiť.. No, radšej chcela bojovať s niekým z inej dediny..* Ďakujem Tatsu za doprovod. Uvidíme sa na skúške. *Privinula si ho k sebe, objala ho a rozlúčila sa s ním.*

Tatsuya: Tak tohle jsi neřekla! To bylo vážně hnusné Kaede! *Pak se ale začne smát, protože mu je jasné že tohle nemyslí vážně, on si jí taky občas rád dobírá ale kdyby jí někdo ublížil tak by dotyčného zmlátil a mlátil by ho tak dlouho dokud by Tatsuyu neprosil aby toho nenechal a ani tehdy by nepřestal. Jakmile dorazí k místu kde je Kaede ubytovaná tak ji pevně stiskne (v objetí) a pak ji pustí. Ještě obejme Yoriho a když ho položí ještě jim zamává.* Tak se měj! Určitě se staň Chuuninem a za odměnu si vymyslíme nějaké dobrodružství! *S těmito slovy odejde a vyrazí tam kde je ubytovaný on.*

Trénink atributu: Výdrž
Legenda:
Satsujin
Sensei

*Satsujin seděl na schodech před akademii a čekal na příchod učitele. Měli dávno po vyučování a všechny děti byli pryč. On se ale rozhodl, že počká a poprosí senseie o pomoc. Ono, s kým by to měl řešit? Jeho otec očekával, že z něj a jeho bratra budou dobří shinobi, ale jak to udělají už bylo víceméně na nich. Satsu se upřímně bál otci říci o pomoc, protože nechtěl, aby otec viděl, jak špatně na tom vlastně je. Nedávný závod v běhu mu jen dokázal, že by měl mnohem více trénovat. Mohl ještě zkusit starší sestru, ale ta měla celkem dost jiné práce. Jakožto chuunin už měla jisté povinnosti a nemohla se jen tak věnovat svým mladším bratříčkům. I když možná kdyby jí požádal, tak by si čas udělala. Ale chtěl před ní předvádět, jak je špatný? Asi ne. Rozhodl se využít senseie, protože ten měl nejlepší přehled o svých studentech a nikdy je neshazoval. Vždy je ujišťoval, že tvrdou dřinou a prací se mohou posunout dál. Kdo jiný, než on by mu mohl teď pomoci? Satsu pohledem našel slunce a snažil se odhadnout kolik je tak hodin. Jak dlouho, tak mohl sensei vlastně ve škole být? Přece někdy musel chodit domů.* Satsujine? *Ozvalo se za jeho zády a mladík vyskočil na nohy. Byl rád, že se senseie dočkal.* Senseii. *Usmál se a mírně pokynul hlavou na pozdrav.* Nebo jsi Shinzaburo? *Mírně pozvedl obočí v otázce a Satsu se pobaveně usmál.* Kdepak. Trefil jste to dobře. Jsem Satsujin. *Ujistil rychle svého učitele a ten kývnul souhlasně hlavou.* Dobře to jsem rád. Je těžké vás dva rozeznat. Proč pak tady čekáš? *Zeptal se zvědavě a Satsujin se snažil najít nějaká nejvhodnější slova jak vlastně začít oč mu jde.* Já. *Začal a odmlčel se. Nebylo snadné někoho cizího požádat o pomoc.* Bylo by možné trénovat i mimo školní hodiny? *Dostal ze sebe přidušeně a sensei pozvedl obočí. Ta otázka ho celkem překvapila. Nebylo moc žáků, co by chtělo trénovat po škole a ještě k tomu se senseiem. Bylo to celkem neobvyklé, ale přesto nasadil úsměv na tvář a kývnul hlavou.* Jistě, že by to bylo možné. Pro trénink není vlastně pořádně nikdy špatný čas. A jeden se musí posunout dál pokud se chce zlepšovat. Mohli bychom začít zítra? Dnes už mám jiné neodkladné plány, ale zítra se můžeme setkat na cvičišti a trénovat. Co ty na to? *Nabídnul mu čas, který se mu hodil a Satsu rychle přikývl.* Velmi vám děkuji. Sensei. *Hluboce se uklonil a muž mu věnoval úsměv, než se rozloučili a každý se vydal svou cestou. Následující den se Satsu nemohl dočkat až dojde na trénink. Při hodinách se snažil dávat větší pozor, protože nechtěl dopadnout jako při běhu a zbytečně prohrát se svými spolužáky. Ale na trénink venku se prostě těšil, a tak posunoval hodiny zrakem, aby mohli jít domů. Tedy jeho kroky vést domů neměli. Po skončení výuky si to zamířil rovnou na cvičiště, kde čekal na senseie. Ten se objevil po nějaké chvíli také. Přeci jen ještě potřeboval dodělat nějaké pracovní záležitosti.* Omlouvám se za čekání. To víš povinnosti. *Omluvil se s úsměvem a Satsu to nechal blahosklonně být. Byl rád, že mu věnuje sensei svůj čas i mimo akademii a nechtěl ho rozčilovat tím, že by na něj naléhal nebo něco podobného.* Takže. Co bys rád trénoval? *Zeptal se a Satsu o tom chvíli přemýšlel. Jejich třída byla rozdělená na skupiny a každá dělala něco jiného. Zatím měli za sebou běh, kde celkem pohořel a rád by uspěl v další zkoušce. Vybavilo se mu jak jeho spolužáci buší do cvičných panáků pěstmi a rozhodl se, že se zaměří na sílu.* Rád bych trénoval sílu. *Řekl a sensei kývnul. Nemohl si nevšimnout pohledu, který jeho žák upíral na panáka.* Tak tady dobrá. Síla. *Řekl a rukou mu naznačil, aby ho následoval. Pomalu přešli k panákům.* Síla je velmi důležitá. Je jedno zda dokážeš zasáhnout soupeře, pokud mu to nic neudělá. Zaměříme se tady na sílu. *Prohodil s nic neříkajícím výrazem ve tváři.* Prosím. *Ukázal rukou na jednoho z panáků.* Udeř ho. *Přikázal a sám se posadil kousek stranou na zemi do tureckého sedu a ruce si opřel o kolena. Satsu si chvíli panáka prohlížel a pak se rozpřáhl a udeřil do panáka.* Auuu. *Vyjekl překvapeně a mnul si bolavou ruku. Udeřit do panáka nebylo rozhodně nic příjemného.* Fajn. To jsem si myslel. Je hezké chtít mít sílu, ale tvé tělo musí něco vydržet, pokud chceš rozdávat skutečné rány. *Vysvětlil s úsměvem a neříkal to nějak hanlivě. Byl zvyklý, že mládí se hrne do tréninku po hlavě a unikají mu tyhle jemné nuance.* Zaměříme se na tvou výdrž. Poté budeme pokračovat dál. *Navrhnul upravení tréninku a Satsujin s ním okamžitě souhlasil. Ruka ho bolela a představa, že by měl takhle bušit do panáka více nebyla zrovna příjemná.* Tak tedy začneme. *S úsměvem se zvednul a na chvíli odešel. Satsu tam zatím čekal a uvažoval co se bude dít. Sensei se vrátil po chvíli s bokenem. Dřevěný meč odložil na zem a přešel k panákovi.* Udeř. Nemusíš plnou silou, ale udeř. *Pronesl a Satsu svůj útok zopakoval. Stále to nebylo na pěst nic příjemného. Ale tím, že brzdil jak silně udeří to nebylo tak strašné.* Výborně. Tak a teď znovu. *Přikázal sensei a Satsu úder zopakoval.* Znovu. *Další rozkaz a další úder do panáka.* Dokud ti neřeknu stop. *Upřesnil své rozkazy a Satsu kývnul a začal střídavě jednou a pak druhou rukou bouchat do panáka. Nedával do toho plnou sílu, takže hned po prvním údery nevykřiknul bolestí. Ale i tak to bolelo. Opakoval takhle údery nějakou dobu, než se slzami v očích to vzdal a ruce spustil podél těla. Klouby ho boleli tak moc, že nedokázal natáhnout prsty, a tak měl stále sevřené pěsti. Sensei ho sledoval a mírně se usmál.* Jsi odhodlaný dosáhnout svého. *Okomentoval jeho přístup k tréninku. Přeci jen dobrovolně se tu trápil, a to byl dobrý důkaz toho, že to myslí vážně.* Fajn. Ruce máš myslím pro dnešek zničené dost. Teď tvé nohy. *Ukázal na patřičnou část těla a Satsujin přikývnul.* Provedeš boční kop. Snaž se zasáhnout spodek panáka a dej si záležet na rotaci v bocích. *Přikázal a Satsujin se pokusil o kop do panáka. Nebyla to zrovna ukázková technika. Snažil se nevyjeknout, jak ho bolela noha. Trefil se do panáka kotníkem a to bylo nepříjemné.* Takhle ne. *Upozornil ho sensei na chybu a přešel vedle něj, aby mu techniku kopu ukázal a on tak mohl trénovat lépe.* Vytoč tělo více do strany a kop veď obloukem. Snaž se zasáhnout nártem. Žádné tvrdé kopy, ať si zbytečně neublížíš. Ale pokud budeš kopat málo trénink bude k ničemu. Bez snahy zasáhnout si tělo nezpevníš a trénink bude k ničemu. *Varoval ho sensei a Satsu krátce kývnul, že rozumí. Rozhodně nechtěl trénink nějak šidit. Jednak, protože stál o to se zlepšovat, a hlavně mu přišlo nesmyslné tu trávit čas se senseiem, aby se nesnažil. Přeci jen tu byli, aby se zlepšil. A to šizením tréninků prostě nešlo. I přes bolest, kterou cítil se soustředil na to, co bylo třeba. Mírně od panáka odstoupil, aby měl lepší pozici a lépe se mu trefovalo. Švihl pravou nohou, dal do pohybu více rotaci boků a noha letěla celkem hezkým obloukem. Tiše zasyčel, jak panáka nakopnul. Jedna věc je chtít něco udělat, druhá to pak skutečně dělat. Ale rozhodl se, že prostě musí trénovat. Jinak to nešlo. Postavil se do pozoru a kopnul druhou nohou. Levačkou byl kop o poznání horší, protože pravá noha byla jeho dominantní. Přesto se snažil střídat nohy a dát do kopu dostatečnou sílu, aby si tělo zpevňoval, ale nechtěl to přehnat. Nestál o zranění, které by ho z tréninků mohlo vydržet. Bylo to těžké vydržet střídat kopy. Jednak protože ho nohy bolely, ale hlavně to bylo i fyzicky namáhavé. Snažil se dýchat, aby udržet tělu dostatek kyslíku pro další kopy. Vlasy měl slepené potem a bylo těžké se donutit k dalšímu kopu. Cítil na těle, jak se okolo nich ochlazovalo. Pot ho studil na kůži. Uběhlo dost času. S námahou vyslal proti panákovi poslední kop a pak se svalil na zadek a ztěžka oddechoval. Byl unavený, zpocený a celý rozbolavěný. Sensei ho bez nějaké čitelného výrazu sledoval a pak se usmál.* Neboj se. Možná se to nezdá, ale právě takové tréninky tě posunou dál. Kdyby to bylo snadné, tak se nelepšíme. Pro dnešek už toho necháme, protože nemá cenu tě zničit. Ale příště. *Významně ukázal prstem k bokenu.* Budeme dál pokračovat v tom, abys něco vydržel. *Ubezpečil ho s úsměvem a Satsu si uvědomoval, že ten úsměv nevěstí nic dobrého.*

*Hodina se pomalu blížila ke konci a on už netrpělivě sledoval hodiny na stěně. Tohle vyučování bylo občas tak strašně nudné a vleklé. Snažil se vnímat co sensei říká, ale nějak to nedokázal. Raději by byl venku a trénoval něco pořádného. Přitom tréninky se senseiem byly vážně super. Proč to tady bylo tak otravné. Konečně se ozvalo zazvonění a on vyskočil na nohy.*“Konečně!“*Pomyslel si a pohledem přelétl v rychlosti po místnosti. Pak našel koho hledal se zamračením vyrazil za jedním ze svých spolužáků.* Hej Michi. *Promluvil na něj, když k němu došel. Oslovený spolužák se po něm otočil a než cokoliv stačil Satsu udělat tak se rozeběhl pryč.* Hej! *Křiknul za ním a rozeběhl se také. Michi proběhl mezi dveřmi před skupinkou spolužáků, kteří pak Satsujinovi zastoupili cestu.* Počkejte! Potřebuji projít. Necpěte se! *Snažil se prodrat mezi nimi, když se konečně dostal na chodbu spatřil za roh zabíhajícího Michiho.* Ty mrňavej … *Zašeptal tiše a rozeběhl se za ním co nejrychleji dokázal. Michi měl proti němu ale celkem slušný náskok. Hnali přes akademii, ven z ní a po ulici pryč. Michi se ho snažil setřást a on se hodně snažil, aby ho doběhl. Chtěl mu dát co proto za ty řeči co měl. Když už si myslel, že ho konečně dostihne, tak Michi shodil popelnici vedle sebe a hodil jí přímo jemu do cesty. A tak se Satsu rozplácl jak široký tak dlouhý kousek od Katsumi.* Au. *Vydechl jak tam tak přistál.*

*Tiše si povzdechne a naštvaně lehce bouchne pěstí do země, než se začne pomalu zvedat. Překvapeně se zadívá na Katsumi a pak se mírně ušklíbne.* Ale tak zas taková hrůza to nebyla. Já něco vydržím. *Ujistí jí ohledně bolesti toho dopadu. Přeci jen nehodlal před někým ukazovat slabost a skutečně toho vydržel celkem dost.* Na lepší příležitost říkáš? *Zeptá se zvědavě a začne si oprašovat oblečení, aby smetl prach a špínu a dodal si trošku důstojnosti.* Asi máš pravdu. Ať si utíká, jak chce, protože je jedno kam uteče a víš proč? *Na chvíli zmlkne a upraví si krátké kimono modré barvy.* Protože ve třídě tak jako tak zítra bude muset být. Takže si ho odchytnu v akademii. *Konstatoval zcela klidně a když byl jakžtakž spokojen se svým zevnějškem podíval se na dívku před sebou.* Já jsem Satsujin. *Odpoví na její otázku jakoby nic. Byl zvyklý, že si je lidi pletli.* Ty jsi ta div … *Zmlknul a trošku zrudnul.* Ty jsi ta dívka z naší třídy. Kamumi nebo tak nějak. *Snažil se si vzpomenout, protože na jména neměl dvakrát dobrou paměť.*

*Přikývl, protože to dávalo smysl. On prostě v tu chvíli nemyslel na nic jiného, než jak ho chytí a nakope mu zadek. No možná by bylo vážně lepší to nějak promyslet a vymyslet něco lepší než jen mu zmalovat zadek do ruda. Možná by mohl něco takového zvážit.* Já si myslím, že přijde určitě. A zas bude mít ty své hloupé průpovídky o šprtovi a tak. *Zabručel trošku naštvaně a kdyby měl Michiho u sebe, asi by žádný plán pomsty nevymýšlel, ale prostě by mu jednu vrazil. No raději nechal myšlenky na toho malého otravného zrzka být a zadívá se na dívku. Teď už ví jak se jmenuje.* Těší mě Katsumi. *Řekl a mírně se pousmál. Byl rozhodnutý to jméno nezapomenout a uložit si ho do paměti. Nebylo slušné oslovit někoho špatným jménem. Postupně si rozšiřoval seznam jmen svých spolužáků. Celkem se hodilo je znát. Přeci jen co se tak dozvěděl, některý z nich by mohl být členem jeho týmu až bude genin. Bylo vhodné je znát a mít nějaké povědomí o nich.* Moc rád tě poznávám. Když už jsme se tu takhle potkali. Já jsem Satsujin z klanu Kazeshi, a ten z dvojčat, jak asi víš … jako každý ve třídě. *Řekl s úšklebkem, protože jeho bratr často dělal ve třídě lumpárny a on to pak odnesl s ním.* Kam jsi vyrazila? *Zeptá se zvědavě, když si uvědomí, že jí vlastně zastavil na cestě někam.*

*Trošku svraštil obočí jak se snažil přemýšlet. Ono co by mohlo vymyslet jako takovou dobrou pomstu? No v tu chvíli ho zrovna nic nenapadalo, ale tak bude mít dost času na přemýšlení i později. Pro zatím nechal téma ohledně Michiho být. Když to nepůjde jinak, tak ho prostě něčím přetáhne po hlavě. Pohled vrátí zpět k Katsumi a nepatrně se usměje.* Těší mě, Katsumi z klanu Doku. No tvůj bratr se nejspíše nepletl. Skutečně máme dispozice k tomu pracovat s větrem. Otec často mluví o nějakých proudech a jejich významu pro vesnici či co. Moc tomu nerozumím. *Přizná a pokrčí nad tím rameny. Tohle zatím nebylo něco co čemu by rozuměl. Ale od otce věděl, že jejich klan je s Fuutonem hodně silný a docela ho zajímalo jak to přesně myslí. Z jeho zkušenostmi s technikami si to neuměl moc dobře představit.* Můj otec mi zase říkal, že jste významným klanem vesnice. Že jste prastaří a víte toho hodně. V moudrosti je síla. *Zopakoval jeho slova, ale znělo to trošku suše, když přesně nevěděl co tím myslel.* Chtěla si dělat úkoly? *Překvapeně pozvedne obočí.* Na to je čas. *Prohodí jako by nic a pak se zamyslí.* Procházka jo? No vlastně proč ne. Chtěl jsem jít původně jít trénovat, ale tak to se dá udělat taky jindy. Takže čas mám. Kam si chtěla jít? Nebo jdeš jen tak? *Zeptal se zkoumavě. On moc bezcílné chození neznal.*

*Krátce pokýval hlavou.* Hm, to máš nejspíše pravdu. *Souhlasil a chvíli mlčel.* S tím co umím teď toho člověk asi moc nevymyslí. O Fuutonu jsem slyšel, i jsme s tátou dělali test s papírkem, že jsme skutečně nadaní v tomhle elementu. Ale zatím nám nic neukazoval. O technikách si můžu nechat leda tak zdát. *Řekl s nepatrným zklamáním v hlase. Přišel si trošku okraden o tom, o čem mu otec začal říkat, ale dál nic. Začal nějaké téma, ale místo nějaké zajímavé techniky se mu dostalo jen ujištění, že má na vše dost času. Toho štvalo. Chtěl otci dokázat, že má na víc než si myslí.* Co? Jo, jo, chtěl jsem jít trénovat. Potřebuji se zlepšit pokud chci porazit toho namyšleného kluka co mě porazil v běhu. Začal jsem chodit trénovat do tréninkové oblasti. *Vysvětlil.* Bushin no Jutsu jo? Hm celkem nudná technika viď? K čemu ti je klon co prostě jen dělá to co ty a běží vedle tebe? Podle mě to je jen dobré na to zkoušet využívání chakry. Víš jako ve třídě. Někteří udělají klon fakt věrohodný a nepoznáš rozdíl a jiný? Ubohost. Vypadá to jako atrapa člověka, někdy to ani člověka nepřipomíná. Ta technika je podle mě hlavně na tohle. Aby sensei viděl jak umíme s chakrou pracovat. *Řekl svůj názor na techniku, kterou se učili v akademii.* V boji to asi moc velké využití mít nebude. Možná na nějaké to oklamání soupeře. Ono když máš proti sobě najednou tři nepřátele místo jednoho. Proč ne. *Pokrčil nad tím rameny. Možná by se to použít dalo.* Kudy vede ta oklika? Klidně půjdu s tebou. Když už jsem se rozhodl zazdít trénink. Je mi asi jedno kam půjdeme. *Přiznal.*

*Zamyšleně si jí prohlížel a chvíli nic neřekl.* S tím co umíme? *Položil otázku, ale na odpověď nečekal.* Spíše s tím co neumíme. Tyhle základy co jsou prostě ubohé. Nevím jak jsi na tom ty, ale jediné co mi přijde skutečně dobré je chození po stěně a po vodě. To je vážně dobré a praktické. Jinak to nestojí za nic. *Postěžoval si.* Hm. Popravdě si myslím, že budu muset být dobrý. Otec by asi nestrpěl, abych byl nějaký průměrný ninja. Jak říká. Nesmíme být přítěží pro vesnici. Člověk musí mít cenu, aby jeho život měl smysl. A já chci mít cenu. *Řekl dost přesvědčeně o svých slovech.* Máš pravdu. *Přikývl na slova ohledně tréninku.* Bez tvrdého tréninku to nejde. *Musel s ní v tomto souhlasit. Bez tréninku a snahy to nešlo.* Budeme se určitě učit lepší techniky. Nikdy si neviděla trénovat jiné shinobi? Otec dokáže rozpůlit velký kmen jen pohybem ruky. Neuvěřitelné. Na cvičišti jsem viděl jak nějaký muž udělal obrovskou ohnivou kouli. To jsou techniky. *Pronesl trošku zasněně a pak se vydal za Katsumi.* Tak já tě doprovodím. *Prohodil jako by nic, protože v tu chvíli stejně nic lepšího na práci neměl. Chvíli kráčel vedle ní a pak mírně pozvedl obočí v otázce.* To chodíš vždycky takhle pomalu?

Tvoje mamka je lékař? *Zeptal se zvědavě.* To musí být hodně zajímavé. Když na tvém umění závisí něčí životy. Musí si člověk přijít strašně užitečný. Práce shinobi je těžká. Podle toho, co říkal sensei, jsou lékaři skutečně dobří v ovládání chakry. Takže to musí být vážně něco. *Prohlásil uznale a chvíli si Katsumi trošku zvědavěji prohlížel.* Já mám element po otci, tedy po klanu. Takže tam se jen čekalo, zda budeme s bráchou nadaní na Fuuton. Táta říkal, že to je nějaká klanová čest. Nemít ho, tak to je prý špatné. *Vysvětlil a k tomu, že jí doprovodit může se nějak nevyjadřoval. Když už kvůli ní nešel trénovat, tak mu to přišlo jako vhodné jí doprovodit a jen tak se netoulat po vesnici. Po její informaci o fyzičce chvíli nic neříká.* Hm, tak to se omlouvám, že jsem se ptal. Třeba se to zlepší. Víš časem nebo tak, nebo když budeš trénovat. *Snažil se nějak zamluvit nevhodnou otázku. Naštěstí se zeptala na bratra a tak mohl opustit trapné téma a usmál se.* Samozřejmě, že se někdy hádáme. Nejde s někým být pořád za dobře. *Řekl jako by to bylo zcela jasné.* Ale nejlepší kamarádi jsme. To se asi nevylučuje. I když je pako a někdy se chová jako hňup, tak se na něj nejde dlouho zlobit. Je prostě část mě.

Také si myslím, že povolání lékaře musí být super. Takové ovládání chakry se dá využít nejenom na lékařství. I když … jak nad tím přemýšlím, tak lékař se asi moc do boje hnát nebude. Přeci jen má léčit. *Přemýšlel nad tím a byla to celkem zajímavá představa, takový lékař.* No celkem by mě zajímalo co jednou budu dělat. *Ušklíbl se trošku při těch slovech. Neměl nejmenší tušení co jednou vlastně z něj bude. Samozřejmě, že byl na akademii a snažil se stát shinobim, ale co potom. Co dál. Na to si neuměl odpovědět.* Tak ono asi nikdo moc nemůže říct dopředu jaký element mít bude ne? Chci říct. U nás je to dané klanem. Ale jinak to asi nebude úplně běžné, aby člověk věděl co bude mít. Určitě bude super ať už to bude jakýkoliv. Přeci jen je super umět elementární techniky. Ať už ty, nebo ty. Všechno zní báječně. *Řekl a usmál se na ní. Vážně to vše považoval za něco úžasného. Přeci jen kdo by si jen tak mohl říct, že bude umět ovládat elementy. Oni jako shinobi to uměli a to bylo skvělé.* Bez tréninku to asi nepůjde ani tak. Řekl bych, že sensei a celkově akademie je jen taková příprava a bez pořádného tréninku to nejde. Zapracuješ na sobě a bude to dobré. *Snažil se jí přesvědčit, ale sám si tím úplně jistý nebyl.* Bez hádání to nejde. *Pronesl s pobaveným smíchem.* Se ségrou se hádáme každou chvíli. Jenže ona je hrozná. A to vážně. Pořád nemá čas a něco musí řešit a nechce abychom jí lezli do pokoje. No děs. *Zakroutil nad svou sestrou nespokojeně hlavou.* Ale jo vycházíme spolu dobře. A je fajn mít někoho s kým člověk ví, že může trávit čas a bude to v pohodě. Tak to u dvojčat prý prostě je. *Pokrčil nad tím rameny, protože on měl bratra vedle sebe od doby co si pamatoval a neznal to jinak.*

*Sám neměl moc zkušenosti s lékařskými shinobi. Nemocný nikdy nebyl a žádné extra vážně zranění, také neutrpěl. Takže je znal spíše jen z vyprávění a z toho co si kde přečetl. Přesto mu bylo celkem jasné, že doma jen tak sedět nebudou.* Hm, asi to dává smysl, že lékařský ninja chodí na mise ne? Chci říct. Když půjdeš do boje s nepřítelem, tak chceš mít za zády někoho kdo se o tebe postará. *Snažil se vybavit jednu knihu, kterou mu doporučoval otec. No nepamatoval si jak přesně to tam je.* Pokud máš nějaké zranění, tak je jako první potřeba zraněnému poskytnout pomoc. Asi by bylo k ničemu mít specialisty na léčení, kdyby nepomáhali hned jak je to nutné. *Přemýšlel na hlas o tom co Katsumi řekla. Neuměl si představit, že by lékař jen seděl někde ve vesnici a čekal až mu budou pacienty nosit pod nos v nemocnici. To nedávalo žádný smysl. Chvíli se na dívku před sebou díval a pak to nechal být. Protože se nechtěl motat kolem něčeho co zjevně nebylo důležité.* Katon jo? Ten by byl fajn. Přeci jen oheň má své jisté kouzlo. *Řekl s úsměvem. Katon by celkem pasoval k jeho klanové podstatě a mohlo by to být fajn.* Bez tréninku to nepůjde. Slabý shinobi to mají v životě těžké. Jsou snadná kořist pro silnějšího nepřítele. Proto je trénink důležitý. *Dodal trochu vážněji k otázce ohledně tréninků. Vzpomněl si na slova otce, že není nic horšího než se spoléhat na nespolehlivého spojence.* Určitě je to tak všude. Bez hádek to nejde. To by bylo možná i divné, kdyby to šlo. *Ušklíbl se a následoval Katsumi.*

*Chvíli mlčí a sleduje Katsumi, ale nakonec nechá téma lékařských shinobi být. Přeci jen k tomu asi už nemělo cenu nic dodávat. Ale celá ta představa lékařů mu prostě utkvěla v hlavě. Na jednu stranu to bylo strašně zajímavé, že dokázali zachraňovat životy, na druhou stranu mu to přišlo hodně omezující, když se musel držet vzadu. Ale nechal to prozatím být a zaměřil se na další téma hovoru.* Boj na dálku nebo genjutsu. *Zopakoval po Katsumi a pak krátce kývnul hlavou.* Ano to by mohla být cesta. Chci říct. Proč na to nejít jinak. Platný může být v boji i tak. *Souhlasil nakonec se zamyšleným výrazem. Genjutsu nebylo něco, co by ho nějak více zaujalo, když jim o tom v akademii říkali. Bylo to pro něj něco nepředstavitelného. Za to boj na dálku svůj význam mít mohl.* Je dobré mít sourozence i proto, že člověk není sám. Dospěláci mají pořád nějaké povinnosti a podobně. Brácha má ale čas vždycky a tak člověk není tolik sám. Ale samozřejmě je to dobré i na to učení a tak. Což jsem zvědavý jestli mě ségra někdy něco naučí. *Ušklíbl se trošku při té představě, protože jeho sestra měla dost často na práci lepší věci než své malé brášky.* Jo dneska je hezky. *Souhlasil a zadíval se na ní. Nějak netušil proč přešla zrovna k tomuhle, ale dal jí za pravdu a pohledem přejel k obloze.* Dneska je hezký den. I když úkoly by se neměli zanedbávat na úkor vlastního volna. Otec říká, že povinnosti ninji jsou na prvním místě. *Pronesl klidně a sledoval ptáky letící po obloze.*

*Jak jí tak poslouchal, uvědomil si, že to mají dost podobné.* Ségra na nás také nemá tolik času. Ono to tak vypadá, že teď na akademii je nejvíce volna. I když máme úkoly a tak. Vlastně máme hodně velkou pohodu. Ségra už to tak nemá a o rodičích ani nemluvím. Jsem zvědavý jestli to, tak budu mít taky. Víš, že na tyhle obyčejné věci jako jsou procházky a podobně možná nebude už čas. Celkem zvláštní představa. *Mluvil celkem zamyšleně, protože fakt, že nikdo z jeho okolí nemá volno jak by si on představoval tomu dost napovídalo.* Mě slíbil učit otec. Ale nejdříve musím projít akadamii, abych byl podle něj připravený na něco takového. Takže mě docela zajímá jaké to bude. *Vysvětlil a po její otázce na bratra se jen pobaveně zasmál.* Jsme stejní jenom vzhledově. *Ujistil jí a stále se při těch slovech pochechtával. Přišlo mu to jako vážně zábavné.* Rozhodně nejsme stejné povahy. V tomhle co se povahy týče jsme rozdílní. Sice nás nejde moc poznat podle vzhledu, ale jinak nejsme stejní. Aspoň v něčem jsme s bratrem jiní. *Uculil se při těch slovech, protože bylo zvláštní vypadat jako někdo jiný a ještě, aby se stejně chovali. To už by bylo úplně šílené.*

*Chvíli kráčí mlčky vedle Katsumi a přemýšlí o jejích slovech. Bylo zvláštní si představit sebe sama jako staršího a zahlceného povinnostmi. Zatím si žil celkem klidný život. Sem tam protkaný ne zrovna příjemnými rozhovory s otcem, ale nebylo to nic vysloveně strašného. Ale byl malý a život byl ve výsledku hodně pohodový. Tohle mělo ale jednou skončit a on si to zatím moc dobře nedovedl představit. Pouze fakt, že dospěláci neměli čas ho nutil se trošku zamýšlet nad tím jak to vlastně jednou bude. Odpovědět si na to nedokázal. Ale tohle přemýšlení o tom co jednou bude zatím nechá být a otočí se na Katsumi.* Určitě s tebou bude otec také trénovat. *Ujistí jí s úsměvem.* Proč by ne. Budeš přeci jen také shinobi až splníš geninské zkoušky a byl by sám proti sobě, kdyby tě netrénoval. Chci říct. Je to přeci jen i jeho odkaz co poneseš. Proč by tě neměl trénovat. A jako otec by měl dbát o to, abys byla schopná a nic se ti nestalo. *Mluvil klidně, protože svým slovům věřil. Kdo může jen tak odbýt své dítě. Kort ve světě, jako byl ten jejich.* Jen mu dokaž, že stojíš za to, aby ti věnoval čas. U nás doma to tedy tak funguje. *Dodá ještě a po slovech o tom, že by bylo matoucí se chovat stejně, se jen uculí. Bylo by to hodně divné, ale dál to nějak nerozebírá.* Sen, jo? *Zeptá se překvapeně a chvíli mlčí. To byla poněkud zvláštní otázka a nevěděl co na ní odpovědět.* Popravdě? Asi ani ne. *Přizná a trošku rozpačitě se zamračí.* Já jsem nad něčím takovým nikdy nepřemýšlel. *Zamyšleně se kousne do spodního rtu a chvíli o tom uvažuje.* Hmm. Vážně nevím. Prostě asi jen být k něčemu. Otec říká, že člověk má hledat smysl svého života. Aby jako člověk byl k něčemu. Ať už pro rodinu, klan či vesnici. Lidé bez smyslu nemají žádnou cenu. Takže. Možná je můj sen, abych měl jednou také smysl? *Zeptá se, ale ta otázka patří spíše jemu samotnému, než Katsumi.* A jaký sen máš ty? *Zeptá se rychle, aby nějak odvedl pozornost od své nijaké odpovědi.*

*Satsu uvažoval jak to mají asi jiné děti v jiných rodinách. On prostě žil v tom svém. Otec byl přesvědčený o tom, že jako shinobi musí něco předvést, aby nebyl k ničemu. A pokud by byl k ničemu vrhalo by to špatný stín na celou rodinu. Proto to bral, tak nějak jako samozřejmost. Ale podle toho co teď slyšel od Katsumi, to zřejmě nebylo běžné. Ale ještě více mu v hlavě vrtalo téma ohledně snu. Něco takového nikdy s nikým moc neřešil. Slova Katsumi ho celkem zaujala. Ochrana lidí, které má ráda. To znělo jako dobrý sen. Přeci jen něco takového se od nich, jakožto budoucích shinobi očekávalo. Měli tu být pro ochranu vesnice a lidí v ní. Byl jeho sen je chránit? Tím si jistý nebyl. Stát se ninjou nebylo jeho rozhodnutí. Jeho otec to bral jako samozřejmost a nešlo to jinak. Skutečnost, že se u něj objevila klanová schopnost to jen potvrdila. A tak nastoupil na akademii a začali trénovat. Žádná debata o tom, zda chce nebo nechce. Prostě musel. Vesnici měl rád, narodil se tady a vyrůstal zde. Bylo to jediné místo, které znal, ale chránit jí zřejmě nebyl jeho sen. Jak se tak snažil něco vymyslet, napadlo ho něco jiného.* Ty jsi chtěla být shinobi? *Zeptá se s neskrývanou zvědavostí, protože to ho zajímalo.*

*uběhlo pár dní od chvíle, co se vrátila s čerstvými chuuniny a svým osobním doprovodem z Iwagakure. Mezi její osobním doprovodem byla i Temari Hayo z klanu Doku. Někdo, na kom ji z nějakého důvodu začalo záležet, protože byla tím vodítkem k práci Prvního. Byla tím impulsem, aby nebyla taková, jako když nastoupila. Prostě i Druhá prošla nějakým vývojem na své pozici. Byla už víceméně politickou osobou za ty roky, co to dělala. A její zájem o místní účastníky chuuninské zkoušky byl větší, než by se dalo říct kdy dřív. Přeci jen byla sekundárně kdysi sensei. A teď mezi ANBU má z velké části své bývalé studenty. Prostě se na ně mohla spolehnout. Teď nechala jednoho svého ANBU, aby nechal přivést jednu z účastnic chuuninských zkoušek. Katsumi Hisayo. Byla z klanu Doku a měla o ní nějaké ty informace, přeci jen jako Raikage měla vytovřenou na každého shinobiho, který prošel geninskými zkouškami složku. Ne, že by sledovala úplně všechny, ale rozhodně sledovala ty zajímavé případy. Což Katsumi byla, jen zatím v tom negativním a chuuninské zkoušky tomu moc nepomohly. Seděla ve své kanceláři a čekala na příchod ANBU s tou dívkou*