Dojo

Trénink kenjutsu.
*Dnes byl den jako jiný. Pořád stejný. Atsumi ráno vstal šel si udělat ranní hygienu. Šel si sníst snídani, pokecat s otcem, který se snaží změnit ale jde mu to pomalu a nakonec si jde vypít čaj proti bolesti, aby mohl vůbec chodit podomně bez toho aby při každém třetím kroku si nezanadával jak moc ty chodidla bolí. A takhle to už bylo několik dní a Atsumi to už lezlo na nervy. Jelikož nebyl ten typ člověka co dokáže být celí dny zalezlí doma a nic nedělat. Proto padnul na gauč a praštil do něj.* Hhh. Doháje, co mám jako ty celé dny dělat? *Zeptal se ale nikdo mu neodpověděl, jelikož už nikdo nebyl doma. Proto se Atsumi chvíli válel na gauči a u toho vydával zvuky jako by ho někdo vevnitř zabíjel.* Já tady umřu. Umřu tady nudou. Ať se tady něco stane nebo něco. *Ale nic se nestalo, takže se dál převaloval na gauči až tak dlouho že se dokonce někdy dostal do tak zvláštní pózy, že ani nevěděl jak to udělal.* Kašlu na to jdu trénovat. *Řekl Atsumi a taky udělal. Vyrazil do doja s plnou lahví léčivého čaje. Kde když dorazil. Tak zůstal venku u terčů a panáku na šerm. Měl totiž v plánu si trochu zaházet kunajem. Tam někdy si odhodil věci a vytáhl si kunae, shurikeni a senbony. Pak se postavil přímo pře terč, který byl od něj nějakých 5 metrů. A začal házet. U toho i zjistil že je hodně špatný a povzdechl si.* ,,Co jsem čekal jsem v tom nováček." *Pomyslel si a házel dál. Někdy se trefil a někdy, spíš skoro vždy se netrefil. Z toho byl frustrovaný a ani mu moc nepomáhalo to že se na něj někdo dívá. Pak ale uslyšel povědomí hlas.* Cizinec: Tis přežil! *Atsumi se ihned otočil a řekl.* Jak si to myslel? Cizinec: No přece to že si přežil geninské zkoušky. *To zase odpověděl cizinec. Poté si chvíli popovídaly, ale i tak když se Atsumi zkusil zeptat kdo je. Tak nikdy nedostal odpověď. Za né malou chvíli Cizinec dostal nápad. Proto rychle vzal Atsumiho za nohy a pověsil ho za ně u nedalekého stromu. Atsumi se samozřejmě bránil ale né dost dobře.* Co to sakra děláš? *Zeptal se Atsumi z hůru nohama. A Cizinec mu na to odpověděl.* Cizinec: Pomáhám ti. Jelikož je úplně zbytečné házet kunae na terč když stojíš. Protože když seš v boji tak se neustále hýbeš a dostáváš se do nečekaných situacích. A teď mlč a začni házet. *Atsumi byl lehce zmatený jelikož měl moc krve v hlavě. Ale co jiný ho mu zbývalo. Tak začal házet, samozřejmě se ani jednou netrefil a tak házel dál dokud mu nedošlo vše čím by mohl házet. Toho si však všimnul cizinec, který mu všechno zase podal. A tak mohl házet zase znova. A tak házel a hízel dokud se jednou netrefil. Z toho byl šťastný a Cizinec mu na to odpověděl tak že zmizel, tak že si toho Atsumi nevšiml.* Hej. Ale no ták. MOHL SI MĚ ALESPOŇ SUNDAT! *Zařval nahněvaný Atsumi, který nevěděl jak se sundat ze stromu.* Doháje.
Konec rpg.

Trénink zásoby chakry.
Venku to vypadá na pořádnou zimu. *Řekl si Atsumi, sedící u jídelního stolu. A dívajíc se ven z okna. Byla tam totiž mlha. Na tom však nebilo nic zvláštního. Přece jenom je v Kirigakure, každé ráno mlha, která pak zmizí. Vždyť díky tomu má vesnice ve jméně mlhu. Ale na tyhle mlze, bylo zvláštní to že bylo neuvěřitelně hustá. A úplně z ní vyzařoval chlad.* Ještě že jsem proti chladu imunní. *Jen tak řekl Atsumi a napil se svého čaje. Který mu před nedávnem začal chutnat.* Ale nezávidím ostatním co nemají imunitu proti chladu. Smolaři. *Řekl škádlivě  do místnosti, která však byla prázdná. Jelikož se otec ještě nevrátil domů z mise, ale dnes by se měl vrátit. To ho ale moc nezajímalo. Sice se smířili, ale to neznamená že zapomene na všechny ty osamělé chvíle, které měl kvůli tomu že u něho nebyl. Takže si dál dopíjel svůj čaj a přemýšlel co bude dnes dělat. Jelikož na dnešek neměl nic naplánovaného. Školu neměl, číst se mu nechtělo a uklízet už vůbec ne. I když by jeho pokoj úklid potřeboval. Takže jak dopil svůj čaj se postavil a uklidil po svojí snídani. Pak se šel převlíknout a vydal se ke dveřím. Kterými prošel a zamknul je. Takže teď stál v té neuvěřitelně husté mlze, skrz kterou nebulo skoro vidět.* Ta mlha je hustší než jsem si myslel. *Řekl si a vydal se do Doja. Cestou se nic zajímavý ho nedělo, jenom někdy Atsumi slišel jak si někdo stěžuje na tu mlhu. Nebo viděl jal se skoro všichni klepou zimou, kromě jeho samotného. A když dorazil do Doja, tak nikoho něviděl. Protože všichni byly zalezlí uvnitř, on však zůstal venku. Zašel si za Dojo a zapřemýšlel co by mohl trénovat. Pak ho napadlo, že by si mohl zameditovat. Byly na to i ti správné podmínky. Nebylo na něj vidět a nebyl ani žádný velký hluk. ale chtěl to udělat trochu jinak. Protože ho už přestalo bavit jenom sedět a čerpat chakru z okolí. A proto se rozhodl napodobit jednoho spolužáka, u kterého ho zaujalo při jedné společné hodině jak trénuje chakru. Protože bylo zajímavé že on se nesnažil nashromáždit chakru, ale nashromáždit jí a vypustit jí co nejrychleji z těla. Takže si sedl a rukama utvořil jednoduchou pečeť. A začal soustředit chakru. A když si myslel že má dost nashromážděnou chakru, tak jí vypustil. A Atsumiho ho ihned zaplavila únava.*Ježíši, to je hodně divný pocit. Jako bych právě vypustil část svého života. *Řekl si Atsumi a pak si uvědomil, že to co říkal byla vlastně pravda.* Zase mluvím hlouposti. *Zamumlal Atsumi a dal si menší facku, aby se mohl zase soustředit. Takže to zkusil znovu. Nashromáždil chakru a zase jí vypustil. A zase měl Atsumi pocit že ztratil část sebe.* ,,Jak to jenom ten kluk dělal že u toho vypadal tak klidně." *Pomyslel si a dál v tom pokračoval, dokud mu nedošla chakra a nebila mu jenom ten trošiček k životu potřebný. Takže nad tím mávnul rukou a vydal se domů. Mohl samozřejmě počkat až by se mu doplnila chakra, aby mohl dál pokračovat. Ale to se mu nechtělo, jelikož si uvědomil že kdyby dál pokračoval tak by mu možná hrablo. Ale i tak to byl úspěch, protože mu připadalo že se mu zvětšily chakrové žíly a trochu i zásoba.*
Konec rpg.

*Je brzo ráno a Hoshi nemohl spát. Rozhodl se, proto že půjde trénovat, dokud není venku moc lidí. Vlastně teď jich tam bude málo. I když není v Iwagakure, pořád se může věnovat tréninku, a tak se rozhodl pod rouškou svítání vyrazit do oblasti zlomených kostí. Po chvíli chůze pod pouličními lampami se dostal až k té tréninkové oblasti. Porozhlédl se kolem, ale i přes všechnu tu snahu nikoho neviděl. Je to i dobře, nechtěl, aby ho někdo viděl. Když pak teda dorazil k místu, kde jsou dřevení panáci, boxovací pytle a další možné náčiní, tak se trochu protáhl a udělal si pár koleček kolem, aby se zahřál. Nebylo úplně nejtepleji. Ještě se vydýchával a už se připravoval na to, že zkusí šplh na tyč. Je to celkem vysoká tyč, ale i přes to, že mu zpocené ruce klouzali, se dostal Hoshi až nahoru. Dal si teď chvíli pauzu, aby se mohl pořádně otřít ruce. Přestávka nebyla nijak dlouhá. Spíš to bylo jen oddechnutí a tak po chvíli zase pokračoval. Dělal vlastně to samé co do teďka. Zase lezl po tyči. Dal to ještě desetkrát, ale ty poslední už byl opravdu už na vrcholu sil. A přesto to byla zatím pouze rozcvička. Teda aspoň tak si to myslel. Od tyče se přesunul o kousek dál kde udělal několik kliků a dřepů. Nohy ho po chvíli začali bolet. Nebylo to moc extra, protože to byla ještě mírná bolest, co občas zažívá. Dal si ale od toho pauzu a přesunul se na sedy lehy, aby nechal odpočinou svoje nohy i ruce. Po chvíli přestal. Potil se, tudíž si dal znova pauzu. Navíc se už pomalu začínalo ukazovat světlo a tak přemýšlel nad tím, že by měl brzy skončit a vrátit se domů, než se táta vzbudí a bude ho zase hledat. Ještě ale nechtěl, chtěl získat vyšší výdrž, protože věděl že oproti svým vrstevníků je v tomto jasně v nevýhodě. Je celkem malý, než byli i jeho spolužáci. Když ne výška, tak aspoň schopnosti musí být vysoké. Tak jo. Vstávej. Ještě chvíli tomu dáme. S těmito slovy se rozhodl že bude pokračovat v tréninku a tak se rozhodl znova udělat si pár dřepů. Udělal jich přibližně 50 než ho znova začali bolet nohy a tak začal opětovně dělat kliky. Taky jich neudělal moc, spíš ještě míň jak dřepů, když je ale dělal tak mu rudla tvář od toho, jak se snažil udělat další. Bylo to namáhavé. Nechal kliků a udělal si další sedy lehy, aby nechal odpočinout svoje ruce, ale i nohy co dostali pořádně zabrat. Těch sedů lehů udělal poměrně víc než dřepů i přesto že se potil a byl skoro na pokraji sil. Proto se rozhodl pro předčasnou přestávku, která trvala o dost déle jak ty předchozí u tohoto tréninku. Když byl konečně dostatečně odpočatý tak už slunce bylo venku a osvětlovalo Kirigakure. Je si vědom toho, že ho po tomhle bude zítra bolet celý člověk a tak se rozhodl, že i přesto že se mu nechce tak dokončí dnešní svůj ranní trénink, aby ta bolest stála za to. Udělal si teda posledních 20 dřepů, 20 kliků a 20 sedů lehů a když je skončil tak se rozhodl běžet pozvolna s vypětím všech zbylých sil až zpět na hotel. Ulice začínali pomalu ožívat, jak se lidé probouzeli, vyráželi do práce, na nákupy nebo děti do škol. Když byl asi 100 metrů od hotelu tak už sotva popadal dech. Sice už to nebyl úplně běh, ale aspoň to nebyla chůze, aby zůstal stále v rytmu. Když konečně doběhl tak vešel dovnitř. Vyšlapal schody do jejich patra, což bylo už opravdu vrchol a jakmile padl do pokoje, hned zapadl na postel, kde po pár vteřinách už tedy konečně usnul.*

Trénink kenjutsu.
*Bylo ráno a Atsumi ležel na posteli bez sebemenší motivace něco dělat. Nikdo doma nebyl, jelikož jeho otec šel na několikadenní misi. Takže měl celí dům sám pro sebe. Tak jako vždycky. Po chvilce válení na posteli a čtení si nějaké knihy, kterou vyhrabal z bordelu ve stole. Se rozhodl si alespoň udělat snídani. Takže se líně zvedl z postele a pomalou chůzí šel do kuchyně. Kde se začal rozhodovat co si udělá. A díky tomu že byl dneska strašně líný, tak měl k snídani pouhý namazaní chleba se zelením čajem. Pak co to snědl tak si sednul v obýváku na gauč a dál pokračoval ve čtení. Ani ho moc ta kniha nebavila ale neměl nic jiného na práci. Pak si však uvědomil jednu zásadní věc.* Do háje, vždyť jsem se přihlásil na chuuninské zkoušky. *Řekl rázně na hlas. A opřel si hlavu o gauč. Pak si projel po obličeji rukou a povzdychnul si.* ,,Měl bych vážně začít něco dělat." *Pomyslel si Atsumi a po dlouhém přemlouváni se rozhodl si trochu zatrénovat. Proto na sebe hodil něco ze skříně. Vzal si svoje věci na trénink a vydal se na cestu. A cestou do Doja si začal v hlavě formovat plán co by mohl cvičit. A rozhodl se pro tentokrát pro Kenjutsu. Jelikož si dlouho nezaházel Kunaema. A tam si myslel že by si to trochu mohl osvěžit. Ale moc nespěchal a spíš se cestou loudal, než aby šel rychle. A tak po dlouhé cestě se konečně dostal do Dója. Kde bylo jako obvykle dost živo a přelidněno. Proto tam moc dlouho neotálel a začal si Atsumi hledat volní terče na trénování hodů. Neštěstí mu to moc dlouho netrvalo, než našel volné terče kde nikdo nebyl. A kde by na něho taky nebylo vidět. Takže si tam obložil svoje věci a vytáhl si svoje Kunae. Protože se rozhodl si jako první procvičit právě hod s kunaema. Pak se postavil před terče a začal házet Kunaema. Když mu došli Kunae, tak vzal Shurikeni. A když došli i ty tak šáhl po Senbonech. A když už neměl čím házet, tak si to všechno vzal a začal znovu házet dokud všechno nevyházel. To si zopakoval několikrát, dokud nebyl spokojen s tím kam se trefil do terče. A když už každý jeho zásah byl 3 cm od středu terče tak si usmyslel že by to mohlo stačit. Pak si jenom sedl na zem a trochu se napil.* Docela rád bych si i procvičil šerm. *Řekl si pro sebe a ještě si pomyslel.* ,,Ale nikdo tady není." *Opak byl pravdou, jelikož zrovna kolem procházel starší kluk. Který taky hledal partnera na šerm. Proto přišel k Atsumovi a zeptal se ho.* Říkal si že by sis procvičil šerm. Já se nabízím. *A ukázal svojí nablyštěnou katanu. Atsumi to samozřejmě neodmítl a vytáhnul svojí wakizashi.* Já nejsem proti. *Řekl a postavil se ihned do bojové pozice. Pak se na sebe chvíli dívali a měřili toho druhého pohledem. Do té doby než zaútočil Atsumi. Pak už to byl standartní souboj, kde se vyměňovali údery jeden za druhým. Avšak ani jeden nechtěl tomu druhému drasticky ublížit. Proto při každém smrtícím a fatálním zásahem útok zastavil. Což znamenalo vítězství pro toho kdo ten úder udělal. Samozřejmě se pár řezným ranám nevyhnuli ale ti byly buďto zanedbatelní nebo jenom malé. Takhle se spolu kočkovali až do večera, jelikož ani jeden nechtěl přestat. Ale na konec je zatavila únava. Proto si nakonec potřásli rukama a řekli si z bohem. A Atsumi se vydal domů se stejným počtem vítězství jako ten druhý kluk. takže byl spokojen. Doma si jenom odložil věci, umyl se, najedl se a vzal si znovu do ruky rozečtenou knihu z rána.*
Konec rpg.

Trénink kenjutsu.
*Dnes si Atsumi umanul to že si trochu procvičí svoje kenjutsu. Proto měl právě namířeno do Dója. Kde se mu nejlépe kenjutsu cvičí. A když dorazil tak ho ani nepřekvapovalo to, kolik lidí tam vždy je. I když se mu to nikdy moc nelíbilo. Cvičit před tolika lidmi. I když věděl že si ho nikdy nevšímá. Vždycky mu to bylo nepříjemné. Ale jak postupně plynul čas a chodil do Dója. Tak se tenhle nepříjemní pocit pomalu vytrácel. Ale pořád tam byl. Ale už nebyl tak silný, což bylo důležitější. Proto už Atsumi dokázal normálně chodit po areálu jako by nic. I když se musel vevnitř sebe dost kontrolovat. Pak už jenom přišel k pár terčům zavěšených na stromech u kterých nikdo nebyl a zabral si je. Odložil si tam svoje věci a vytáhnul si jenom to co potřeboval. Což právě byly kunae. Vytáhnul všech 40 kusů. Pak se jenom postavil do postoje ze kterého se dobře hází a začal házet. Většinou se trefil ale pochopitelně i někdy minul. Přece jenom Atsumi nebyl žádný stroj a ani žádný extrémně nadaný shinoby co by se narodil s neuvěřitelným talentem. Nic takového. Atsumi byl jenom někdo kdo sice touží po síle ale nejspíš žádné velké síly nedosáhne. Nebo to si spíš podvědomě myslel ale kdo ví co na něho budoucnost chystá. Poté co si vyházel všechny svoje kunae, tak si je šel posbírat. Pak když je měl všechny posbírané a v podstatě měl rozcvičku za sebou. Tak si vzal jenom opasky na kterých měl kunae, senbony a shurikeny. Když to měl už na sobě tak i změnil postoj a to na ten že nechal svoje ruce uvolněné. A začal se jenom procházet podél čáry od které se hází. A jen pozoroval terče a když se nějaký jenom pohnul, tak po něm Atsumi co nejrychleji hodil nějakou vrhací zbraň. Která se podle Atsumiho nejlépe hodila v tu chvíli. U toho dle cvičení se samozřejmě častěji netrefil. Jelikož to bylo cvičení na co nejrychlejší hody. Takže se Atsumi moc dlouho nemohl soustředit na zaměřování. Což docela dobře simulovalo souboj. Ve kterém Atsumi taky nemá moc času na zaměřování nebo zastavení se na místě. Proto se to snažil nacvičit na tomhle. Aby celí tenhle pohyb při kterém hází zbraně zautomatizoval a s tím by pak mohl v souboji se soustředit na něco jiného. O to se především snažil. A dokonce si Atsumi myslel že se to pomalu uskutečňuje. Tohle dělal dost dlouho dokud se nerozhodl že toho bylo pro dnešek dost. Proto odložil svojí výstroj a rozhodl si procvičit něco jiného. Vzal si jenom čtyři shurikeny a všechny svoje dráty. Rozhodl se totiž trochu zautomatizovat Sōshuriken no Jutsu. Takže si to připravil a začal jenom s jedním shurikenem. Hodil ho schválně tak aby při normálních okolnostech netrefil terč. Ale díky drátu který byl přivázaní k shurikenu a k Atsumiho prstu. Stačilo jenom škubnout a shuriken změnil svojí trajektorii. A nakonec shuriken trefil terč. Takhle si to ještě několikrát zopakoval s jedním shurikenem. A až pak se rozhodl to zkusit s dalším shurikenem. To bylo už trochu těžší jelikož s každým prstem musel pohybovat jinak. Takže se távalo že se spíš trefil jedním shurikenem a druhý odletěl někam pryč. Pak když to už trochu vyrovnal, tak přidal další shuriken. Takže Atsumi za pomocí drátů ovládal na prstech tři shurikeny. To bylo už dost těžký a dost často se stávalo že, když se je Atsumi snažil nasměrovat. Tak dosebe shurikeny většinou pak narazily nebo se zašmodrchali dráty. Ale i tak se Atdumi odhodlal přidat čtvrtý a poslední shuriken. U toho dle se avšak musel neuvěřitelně soustředit aby dokázal všechny čtyři shurikeny nějako ukočírovat. Aby se alespoň nesrazily nebo se nezašmodrchali. Trefit se však se všema do terčů bylo dost těžký. ALr parkrát se mu to podařilo a dokonce jednou se Atsumovi povedlo. Každý jeden shuriken nasměrovat tak aby každý trefil jeden terč. Pak toho nakonec nechal a vydal se po takovém úspěchu domů s úsměvem na tváři.*
Konec rpg.

*Dnes sa jej nejak nedarilo spať. Ťažili ju myšlienky na to, že nebola dostatočne fyzicky silná a jej výdrž tiež nebola bohviečo. A tieto atribúty boli pri fyzickom boji dosť podstatné. Väčšinu času, keď trénovala Taijutsu, tak sa zameriavala na svoju rýchlosť. Rýchla bola vďaka tomu dosť. No čo z toho, keď sa rýchlo unaví? Čo z toho, keď dostane pár poriadnych rán a nedokáže sa postaviť?.. Dnes ju to udrelo poriadne, a tak sa už zavčasu ráno len prevaľovala v posteli a premýšľala nad tým.* "Ale hej, dnes si zatrénujem.." *Prevalila sa na stranu, kde bol nočný stolík, na ktorom mala položenú brašňu. Vložila do nej ruku, vytiahla jednu mincu.* "Hlava je sila. Znak je výdrž.." *S touto myšlienkou sa posadila v posteli a vyhodila mincu do vzduchu. Chytila ju, položila na chrbát dlane.* "Takže výdrž." *Nadýchla sa a mincu odložila stranou. Nebola nikdy ranné vtáča, ale dnes mala takto skoro ráno dosť síl. Bola nabudená, odhodlaná. Vyliezla z postele, vykonala, čo treba a zišla dole do hostinca, aby sa dobre najedla nejakých výživných raňajok - ale nepreháňala. Otec vždy hovoril, že treba dobrú výživu, aby svaly zdravo rástli a poriadny oddych, aby sa telo regenerovalo. Asi hodinu a pol po raňajkách sa len prechádzala po Kirigakure na čerstvom vzduchu, aby sa jedlo zmenilo na živiny. Nemohla ísť trénovať s plným bruchom, lebo organizmus sa venoval tráveniu a nemohla ísť trénovať ani s prázdnym bruchom, lebo telo by bralo energiu zo svalom a tým by sa zase zmenšovali. Kroky ju nakoniec zaviedli mimo Kirigakure..* Ako to urobiť, aby som nabudúce vydržala viac..? *Položila otázku sama sebe a rozhliadla sa okolo. Prakticky nič tu nebolo, nič, čoho by sa mohla chytiť. Spomenula si však na rôzne typy tréningov s otcom. Mohla by čerpať odtiaľ. Tým opäť zdvihne hranice, o ktorých s otcom neustále diskutuje. Je treba sa stále nútiť k maximu, aby sa to maximum mohlo zvyšovať. Ak si človek nenakladá stále viac a viac, nemôže sa zlepšovať. Ešte raz sa rozhliadla okolo a očami ponachádzala zopár vecí, ktoré by sa jej mohli hodiť. Z toho, čo videla, sa rozhodla, že si vytvorí takú 'opičiu' dráhu. Pozbierala niekoľko vetvičiek, dve z nich zatĺkla do zeme, pričom tretiu vetvičku položila na ne a vytvorila akúsi 'bránu'. Toto zopakovala ešte dvakrát a vytvorila tak vlastne tri tieto brány, ktoré bude musieť podliezať. Ak vetvičku zhodí, musí dráhu ísť znova od začiatku, až do doby, kým ich neprelezie všetky bez toho, aby vetvičky zhodila. Ba čo viac, sama si povedala, že musí tieto brány preliezť čo najrýchlejšie. Mohlo by sa jej to jedného dňa hodiť na misiu, keď sa buded musieť čo najrýchlejšie proplížit na miesto určenia. Ďalšiu prekážku nastražila asi desať metrov od tejto 'preliezačky'. Išlo o kameň s hmotnosťou tak tri kilá, ktorý bolo potrebné hodiť na najbližšiu skalku. Kameň nebol až tak ťažký sám o sebe, ale bolo potrebné mať dobrý švih, aby na skalku doletel, navyše si bola Kaori vedomá, že akonáhle urobí niekoľko kolečiek, i ten zdanlivo ľahký kameň bude o čosi ťažší. Po tejto prekážke bolo potrebné urobiť štyridsať drepov, vybehnúť po útese až hore (cca. 6 metrov vysoko). Odtiaľ preskočiť na najbližší strom, kde sa mala zachytiť o vetvu, rozhúpať sa dostatočne na to, aby dopadla na pomyselnú čiaru o strom ďalej. Odtiaľ sa mala dostať znova na štart a kolečko niekoľkokrát opakovať. Tak.. Keď mala všetko pečlivo premyslené, prešla si na svoju imaginárnu štartovnú čiaru, ktorú si potom vetvičkou vyryla do zeminy a postavila sa na ňu. Dopredu si však nepremyslela, koľko by týchto kolečiek chcela urobiť. Jednoducho pôjde dovtedy, kým bude vládať..* "Štart!" *Odštartovala sa a vybehla vpred, začínajúc podliezaním vetvičiek. Prvou bránkou prebehla v poriadku, ale pri podliezaní druhej zhodila vetvičku. Musela sa zastaviť, vetvičku zdvihnúť a vrátiť sa na štart..* "Sústrediť sa." *Teraz si povedala v duchu, že sa nimi preplazí aj za cenu, že pôjde pomalšie. Tento spôsob sa zdal účinný, aj keď to znamenalo, že na misii by stratila drahocenný čas. No aspoň by nebola prezradená, keby sa držala poriadne pri zemi. Akonáhle preliezla touto prekážkou, vyskočila na nohy, zobrala kameň a hodila ho po skale - na tom nebolo nič zložitého. Nasledovali drepy, ktoré dali jej nohám zabrať, ale naschvál si dala takýto menší počet, aby príliš nohy nezaťažila a bola schopná zvládnuť ďalšie pohyby. Potom vybehla na skalu, odkiaľ z jej vrcholu skočila na blízky strom. Tam sa zachytila, rozhúpala sa a ladne dopadla na zem. Chýbalo pár čísel, aby dosiahla svoj pomyselný cieľ pri druhom strome..* Nevadí. Nabudúce to bude lepšie. *Povedala si a zdvihla sa. Poklusom sa dostala na štartovnú čiaru a zase sa rozbehla k vetvičkám. Teraz sa ich snažila prejsť rýchlejším tempom. A inou technikou. Predtým si pomáhala po zemi rukami a vytvárala taký pohyb hore-dole.. Teraz chcela skúsiť pohyb, ktorým sa pohybovali hady - zo strany na stranu. Bude mať aj väčšiu šancu, že vetvičku nezhodí. A mohla by byť aj rýchlejšia. Týmto spôsobom sa jej podarilo naozaj prejsť rýchlejšie, ale bol to náročnejší pohyb, cítila, že pri tom vydala viac energie, než na spôsob, ktorým podliezla vetvičky prvýkrát. Napriek tomu sa postavila na nohy a opäť pokračovala ku kameni, ktorý zdvihla, namierila ním na skalu a hodila ho. I teraz ním dokázala skalu trafiť. Potom vyštartovala, prebehla na útes a odtiaľ skočila na vetvu stromu, kde sa rozhúpala a skočila k ďalšiemu stromu. Takto to urobila ešte dvakrát, kedy cítila, že už je unavenejšia, ale nebolo to také kritické. No nasledujúce kolečká už začínali byť kritickejšie. Nielen, že sa začínala odrážať únava a vyčerpanie, ale prestávali ju počúvať nohy, keďže drepy boli čoraz náročnejšie. Preliezla bránkami, hodila kameňom a s drepmi bojovala. Urobila ich síce všetkých 40, ale potom to už nevydržali a ona spadla na kolená.* Vstávaj! Predsa ma nezlomí niečo takéto!.. *S vypätím síl sa postavila na nohy a horko-ťažko prebehla na útes. Odrazila sa slabo a minula úplne vetvu, ktorej sa mala zachytiť. Skončila až na zemi..* Au, au, au.. *Trochu bolesti ju nepoloží, ale vetvičky po zemi jej urobili malý, plytký šrám na tvári. Štípalo to a trochu krvácalo.* To hádam nie!.. *Zamručala, keď sa posadila. Hneď zložila pečate, nahromadila chakru do dlaní a priložila si ich ku boľavému škrabancu na líci. Začala si to liečiť. Trvalo to, lebo nebola medička a toto bola základná technika. Aspoň sa trochu vydýchala a nechala odpočinúť svoje nohy. Keď si zranenie zhojila a skontrolovala si zrkadielkom, že je jej krásna tvár v úplnom poriadku, vrátila sa zase na štart a prebehla celú dráhu znova. Teraz to po oddychu bolo lepšie, ale druhý raz už zase cítila, že je to zase ťažšie. Bola vyčerpanejšia a cítila sa ťažšia. Hlavne jej nohy dostávali zabrať. Tretíkrát dokázala skočiť aj z vetve stromu, ale z vyčerpania nedopadla na zem najlepšie. Zase sa našla na zemi, ale aspoň rukami zmiernila pár a ochránila tvár. Pozviechala sa a urobila kolečko ešte jedenkrát. Vlastne už ani nepočítala koľkokrát ho urobila. No istá si bola jedným.. Toto bolo jej maximum, takže sa pokúsila kolečko urobiť ešte jedenkrát, aby svoje hranice posunula. Ale po drepoch jej nohy úplne vypli. Ostala tam ležať, zhlboka dýchajúc.. Síce nebola až tak spokojná, ale endorfíny v nej plávali jedna radosť.*

KONIEC RPG

*Batsu se dnes nacházel v Doju kam byl pozván na trénink potomků hlav rodin klanu. Bylo vidět že tu jsou mladí ze všech klanů které zde v Kirigakure byly. On jako zástupce hlavy klanu Kansetsu seděl pod velkým znakem svého klanu. Tento trénink byl volně přístupný každému z vesnice kdo chtěl přijít. Naproti Batsuovi seděl dcera vůdce klanu Tekuby a syn hlavy rodu Inuzuka i s jeho psem.* "Proč mě máma donutila jít na tuhle blbost. Chápu že je potřeba upevňovat vztahy ale i tak tohle není nic pro mě." *Boje už nějakou chvíli probíhali a Batsu byl na řadě už 3x. Chyběly jen poslední 2 se kterými nebojoval což byl právě syn klanu Inuzuka a dcera klanu Tekubi. Čekal co se bude dít když sledoval zápas mezi potomkem klanu Sairen a potomkem klanu Hozuki.*

*Nedávno se Katsuo dostal na akademii, kde se začíná postupně učit to co se na akademii běžně učí. Dneska měl ovšem už volno a tak sebral své sebevědomí a zkusil jít ven mezi lidi. Chodil uličkami, kde není tolik lidí a velkému počtu lidí se vyhýbal. Má na sobě kápi, která má kapuci. Chodí ulicemi zamaskovaný až dojde k nějakému doju. Vychází nějaké zvuky a jeho zvědavost ho nutí se tam jít podívat. Ovšem drží se zkrátka a k doju postupuje velice opatrně a pomalu. Pak dojde ke dveřím, které jsou lehce pootevřené a tak tam nakoukne. Když naklání svojí malinkatí hlavičku, tak si udělá menší krok, aby měl lepší stabilitu. K neštěstí tam byl malinký klacík, na který si stoupl a ten křupnul. Katsuo se rychle schoval za zeď.*

*Jelikož celý tento trénink byl přístupný každému ve vesnici tak mohl přijít kdo chtěl. Bylo zde spousta lidí kteří seldovali souboje budoucích hlav klanů. Přišla řada na Batsua a jeho soupeřem se stal chlapec z klanu Inuzuka s jeho věrným psem. Batsu který stál oblečený v Odkaz budil velký rozruch. Batsu se uklonil svému soupeři a zaujal bojový postoj. Když po něm ihned jeho soupeř vyletěl tak od jeho těla se odmotalo několik obvazů které ihned zčernali a začali následovat jeho soupeře (Meiton: Hōtai sakugen), Batsu měl na zápěstí náramek který mohl kdykoliv změnit na Štít a na druhém zápestní nůž který už byl v pohotovosti a bránil tak drápům od jeho nepřítele.* Bojuješ dobře, ale ne dost dobře. Tohle na mě platit nebude. *Batsu pokračoval když se mu povedlo chytit nohu jeho soupeře. V tu chvíli se soupeř ale roztočil do techniky Tsuga a tak musel Batsu jeho nohu pustit, místo toho mávl směrem ze kterého se blížil a odmrštil ho vlnou temné chakry na druhou stranu místnosti kde narazil zády do zdi (Meiton: Kuro no Nami). V tu chvíli byl boj u konce jelikož byl chlapec v bezvědomí. Kvůli tomuto útoku však Batsu lehce poškodil Dojo a tak další boje byly zrušeny a pomalu se začalo dojo vyklízet. Batsu si na sebe vzal svůj plášť se znakem klanu kansetsu zatímco se na jeho tělo zase namotaly jeho obvazy. Vyšel ven před dojo ve kterém už nikdo nebyl a vytáhl cigaretu kterou si zapálil, samozřejmě musel nejdřív odvázat obvazu ze své tváře.* Jaký to má účel tyhle souboje. Jen divadélko pro ostatní.

*po nějaké malé chvilce se podíval znova dovnitř a vidí já tam někdo bojuje a sleduje ho. Při těch technikách co vidí se sám cítí jako slabý jedinec, který je aktuálně nepoužitelný což aktuálně i je. Jeho chakrová vlně temné chakry zničila dojo na některých místech, naneštěstí jeho to nijak nezasáhlo, ale zasáhlo zeď ve výšce tak cca 2,5 metrů a z toho spadli nějaké kusy dřeva a třísky. Jemu se naneštěstí nějaké ty kusy třeba vyhnuly, ale třísky už ne. Pár jich mu spadlo na kapuci a tak si jej projel rukou přes kapucu aby jí měl opět čistou. Bohužel je nešika a do ruky si vrazí 2 třísky.* Jau *vyndá si obě třísky ven. V tu chvíli vyjde i nějaký neznámý muž, který vytvořil tlakovou vlnu. Katsuo je jen zticha a kouká se mu na nohy. Ruce si dá podél těla. Poté se trošku oddálí, cigareta mu moc nevoní a nemusí to nutně čichat.*

*Batsu si vamozřejmě všiml malého dítěte které na něj tak koukalo. Potáhl si a vydechl. Otočil se tváří na Katsua.* Copak chlapče. Kromě toho že ti cigarety nevoní a kvůli tomu jsi se odsunul. *Batsu potáhl cigaretu a upustil ji na zem kde ji zašlápl. Udělal krok blíž k chlapci. Batsu byl dost vysoký takže na něj koukal dosti z výšky. Cítil v něm jako stopař chakru ale neviděl čelenku.* Ty jsi studentem akademie že? Cítím že máš nějakou chakru ale ještě není tak vyvinutá. *Batsu sám zavzpomínal na své časy na akademii. Moc toho nebylo ale přece jen nějaké ty vzpomínky tam byly.*

*Moc toho nenamluví, když na něj muž mluvil, tak cítil jakýsi strach z muže. Možná to byl jen respekt, ale kvůli jeho putu sebezáchovy si nedovolil moc udělat. Jeho tělo bylo jako ztuhlé. Pak ovšem potichu řekl.* N-no *Víc toho jeho tělo nebylo schopné zvládnout. Uvidí, jak zašlápne cigaretu. Pak k němu přijde. Kdyby ale dále kouřil, tak by se od něho opětovně odsunul, ale takhle neměl moc důvod. Na jeho otázku jen kývl hlavou.* O-omlouvám se, že jsem vás sledoval. *řekne potichu a se skosenou hlavou směrem k zemi.$

*Batsu si povzdechl. S dětmi to moc neuměl a bylo vidět že toto dítě se ho bojí, i když za to možná mohl jak jeho vzhled, temná chakra nebo i jeho povaha vyrovnaného člověka který nedával moc najevo emoce. Když přikývl tak bylo jasno.* Hlavně dávej na akademii pozor, některé informace mohou být skutečně vělmi užitečné. *Trochu ho překvapila jeho omluva kterou sám moc nepochápal.* Nemáš se za co omlouvat. Tento trénink byl volně přístupný každému kdo se chtěl podívat. Já osobně tady v tomhle nevidím moc prospěšnost ale ostatní asi jo. Trochu jsem to přehnal to přiznávám. *Batsu byl překvapen že tento kluk má z něho až takový strach že skoro koktal.* Hele ze mě strach mít nemusíš. Pokud jsi budoucí shinobi naší vesnice tak se nemusíš bát že bych ti cokoliv uděla. Každý kdo chce bojovat za správnou věc a chránit svou vesnici si zaslouží podpořit. *Batsu položil ruku na jeho vlasy a lehce ho rozcuchal. Inu ukázala se aspoň trochu jeho citlivá stránka.*

*Kvůli tomu, že se Katsuo víš momentálně neodvážil podívat, tak mj sledoval jeho nohy až po jeho pás (snad to výškové nějak vychází). Pozorně ho poslouchal a i když se zdálo že možná neposlouchá, tak poslouchal. Také nedává moc věcí najevo kromě strachu a skutečné radosti a pár dalších drobností. Na jeho radu jen přikývl, ovšem nic neřekl. Neměl moc co říct, hlavně ani nechtěl, bál se. Ještě chvíli takto nečinně stál dokud zase nezačal mluvit. Katsuo nemohl vědět, že je to volně přístupný a ani by ho to nenapadlo. Pak hlasitě polkl a snažil něco málo říct.* P-prospěšnost? Jak to m-myslíte? *Na jeho mluvě bylo celkem znát že má strach, ale snažil se to tajit i když mu to absolutně nešlo. Pak si svojí malinkatou ručičkou chytil jeho ruku, teda, spíš svojí dlaň položil na tu jeho, kterou mu položil na kapuci.* J-já chci být ninjou, který chrání slabé a nevinné! Slabí a bezmocní lidé se nemají kolikrát jak bránit a stávají se oběťmi střetů. *tohle řekl už trošičku víc sebevědomě. Ale furt ne tak moc nahlas.*

*Batsu dobře viděl že malý Katsuo má opravdu strach, viděl to už několikrát a u mnoha lidí. Jestli má však takový strach tak to na geninských zkouškách bude mít opravdu těžké.* Ano. Prospěšnost. Nezdá se mi že by to něčemu pomohlo když lidé uvidí jak tu bojujeme jen kvůli tomu že patříme k hlavám klanů. Dle mého je to k ničemu. *Byl udiven když Katsuo chytil jeho ruku a následně přišel jeho monolog. Když slišel jeho důvod proč chce být shinobi tak si jen povzdechl.* Chlapče. Nechci ti brát iluze ale toto je postoj se kterým se nedostaneš moc daleko. Spíš se snaž aby každý dokázal bránit sám sebe. Když nastavíš svůj krk za někoho jiného tak k čemu pak budeš? Jen vesnice příjde o dalšího shinobiho. Nehrej si na mstitele ani na ochránce. Soustřeď se na to aby jsi přežil, takhle fungují shinobi z Kirigakure. *Šlo vidět že se Katsuo snaží znít sebevědomě ale Batsua jen tak něco takového neoblbne.*

*Poslouchal ho pozorně. Katsuovi totiž připadá, že by se měl od starších lidí učit i když má kolikrát strach. Ne z lidí jako takových, ale z toho, že zase bude sám. Proto se na nikoho už moc neváže. S tím co Batsu řekl, tak souhlasil. Podle někdo je také blbost když někdo předvádí svoje techniky bez nějakého výsledku co by byl prospěšný. Bojovat je zbytečné pokud z toho člověk nic nemá.* A-ale vy jste silný ne? *Řekl jakmile Batsu dořekl zatím poslední slova. Pak se na něho podíval. Vzal totiž všechnu kuráž, která mu tam zbyla a podíval se na něho. Na jeho obličej. Musel se koukat dost vysoko, protože byl daleko vyšší než on. K tomu ještě svítilo sluníčko a Katsuo byl napůl oslepený. Neviděl ho teda pořádně. Pak si hlavu zase sklonil.* Co kdyby jste mě učil? Vy jste silný určitě a já chci získat sílu abych se stal taky silnějším. *Opětovně se někomu svěřuje s tím, že doufá, že se s ním bude někdo konečně normálně bavit a nebude ho odsuzovat že tu je nový a nebude mu závidět že jeho rodiče jsou bohatí.*

*Docela ho překvapilo když Katsuo konečně zvedl hlavu a podíval se na něj. Celou dobu se hleděl do země a bál se vůbec navázat pohled.* Otázkou je co bereš jako sílu. Pro někoho je síla v informacích, pro někoho v tom jaké má svaly. Nejsem nejslabší ale jsou tu i daleko silnější než jsem já. *Batsu si dřepnul tak aby byl svou tváří na úrovni Katsua. Dostala se k němu žádost aby ho něco naučil což byla dosti nevšední žádost. Batsu nebyl nikdy učitel jako spíš samostatná jednotka.* Inu mohl bych tě klidně něco naučit když by jsi chtěl. Něco málo co by jsi mohl určitě použít. *To ale na Batsua už šli ti dva kterým přerušil jejich zápas.* (Chlapci) Co si myslíš ty parchante o sobě? Takhle na nás útočit bez barování. Zdechni ty parchante. Za slávu Kirigakure prolijeme tvou krev. *Batsu si jen povzdechl a postavil se.* (Batsu) Přesně kvůli takovým jako jste vy si o nás lidi myslí že jsme zvířata. *Batsu jen mávnul rukou a vypustil blnu temné chakry kterou oba dva odhodil dost daleko (Meiton: Kuro no Nami).*

No-normálně sílu. Abych se nemusel ničeho bát. *odpověděl a sklopil pohled úplně k zemi. Už nekoukal na jeho nohy, ale na své.* viděl jsem tvůj souboj, jsi velice silný. *nějak moc ho chválí, ale nemůže si pomoct. Proto se také na chvíli odmlčí. Pak se k němu dostala nabídka, že by ho mohl něco naučit pokud by Katuso chtěl. Katsuovi v očích zajiskřilo, ale on to vidět nemohl, protože se Katsuo díval směrem do země, nebo-li na svoje nohy. Pak se ovšem otočil pohledem na Batsua. Než stihl cokoliv říct, tak se objevily nějací náhodní kluci. Katsuo se jich celkem lekl a reflexivně se schoval za nejbližší věc. Tím byl momentálně stojící Batsu. Chytil se ho za pás a jen vykukoval hlavou. Měl strach, ale ten částečně zmizel když je Batsuo odehnal.* k-kdo to byl? *optá se opatrně a stále je za ním schovaný.*

*Batsu viděl že tenhle malý chlapec nechápe jak vypadá síla. Batsuovi stačí když si vzpomene na Tatsuyu který sám o sobě byl úplně jiná liga.* "Jo kéž bych mohl říct že jsem silný." Ano můj souboj vypadal jako že mám velkou sílu ale to tak jen vypadalo. Věděl jsem jak proti tomuto nepříteli bojovat jelikož jsem přesně věděl ze kterého klanu pocházel. Když jsi tam venku tak nidky nevíš koho potkáš, jaké má schopnosti nebo jaké má vědomosti. Někdy tě to může stát i život. *Batsuovi hlavou projeli vzpomínky na jeho setkání s Rias které se dřív nebo později opět zopakuje ať už chce nebo ne. Potom co se zbavil i těch 2 otravných spratků.* Jsou to 2 kluci kteří se mnou mají delší dobu problém. Kdysi jsem jim trochu srazil ego a lehce je ponížil protože si vyskakovali. Tady můžeš vidět jak shinobi z Kirigakure reagují na to když se jim něco nelíbí. Ano dalo by se říct že jsem to vyprovokoval tím že jsem se nenechal, ale oni ihned mě chtěli zabít. Přesně toto je problém této vesnice. *Batsu si teď připadal skoro jako starší brácha a nebylo mu to moc příjemné. Jediný člověk ke kterému měl blízko a bral ho skoro jako bratra byl Tatsuya ale s tím si taky společně dost sedli.*

*Katsuo se ho pak pustil a vzdálil se od něj na jeden malý krůček a dal ho sledoval. Katsuo si bral k srdci něho slova. Měl pravdu když říkal, že venku nikdy nevíš co tě může potkat. To byl další důvod proč by měl katsuo ještě více trénovat. Pak mu řekl, že ti dva náhodní kluci, nejsou úplně tak náhodní. Teda aspoň ne pro Batsua. Pro Katsua ovšem celkem jo. Díly jeho slovům Katsua napadla jedna zajímavá otázka. Člověk si může očekávat nějakou normální otázku, ale Katsuo se zeptal na tak trochu jinačí.* Když to takhle ve vesnici chodí, tak se budeš chtít jednou odejít, nebo ne? *Věděl, že mu už předtím řekl, že pokud bude chránit tuto vesnici, tak se Katsuo bát nemusí. Tudíž si mohl k odvodit že chce zůstat pod vesnicí což si také odvodil, ale pro jistotu se zeptal,protože proč prostě ne.* Jde to vůbec nějak změnit? *Řekne smutným hlasem. Tento způsob je na jeho vkus celkem až moc tvrdý a hlavně neférový. I když se tohle vyskytuje určitě i někde jinde než v kirigakure.*

*Batsu se posadil an schody před dojem.* Nikdy nevíš co se může stát. Mám tu závazky a své povinnosti, nemůžu jen tak odejít víš. *Batsu to myslel vážně, přece jen byl reprezentativním synem hlavy klanu Kansetsu a jednou měl tuto pozici dokonce i převzít. A taky ho tu drželo to že věděl že se tohle jednou změní jen ještě nenadešel ten pravý čas.* Zatím tu chci být protože jsem si jistý že se to změní. Neptej se mě jak to vím a nebo proč si to myslím ale prostě vím že to bude jednou lepší. *Batsu ho opět pohladil po hlavě jako předtím a dokonce se i lehoučce usmál.* Proste tvrdě pracuj a dělej vše pro to aby z tebe byl silný shinobi a hlavně ne takový jako ti co mě před chvílí napadli.

*Jeho předchozí otázka byla pouze ze zvědavosti. Nemyslel to nějak špatně, jen chtěl si prostě ujistit v tom, že by tu třeba byl. Katsuo ovšem stále stál a když se předtím Batsu posadil, tak Katsuo si stoupnul vedle něho. Ruce měl opět podél těla a koukal do země, nebo-li opět na své nohy. Registroval každé slovíčko co řekl a tak mu ani neuniklo, jak se zmínil, že to tu změní. Katsuo na to normálně neodpověděl, ale přemýšlel nad jeho slovy. Zatím ne tolik, ale pak bude nad nimi přemýšlet ještě víc. Katsuovi zakručelo v bříšku. Měl hlad, teda jeho tělo mělo hlad. Katsuo se si nějak necítí na to, že by měl hlad.* děkuju. *řekl zdvořile a uklonil se.* budu tvrdě pracovat, abych se mohl stát tím, kdo ochrání své blízké a ty, kteří ti samí nezvládnou. *jakmile to dořekl, tak se chystal odejít a pokud mu nebrání nebo ho nějakým způsobem nezastaví, tak odejde domů se najít.*

Nemáš vůbec za co. Jen pracuj a nezklam budoucnost Kirigakure. *Batsu se taky zvedl a opět si zavázal i obličej až po oči.* Utíkej domů, připozdívá se. *Řekl Batsu a sám během chvilky zmizel. Porcházel se dál jen po městě kde ho několik lidí zdravilo a podobně, prostě klasický jeho život. Došel až domu a posadil se ke svému stolu. Vytáhl zápisník a začal v něm listovat.* "Jsem zvědavý jak bude vypadat další generace shinobi."

KONEC RPG

Trénink atributu - Genjtusu

Kaede
Sensei Gyo
Izumi

*Byli tu pár dní, bylo dokonce už i po prvním testu. Kaede už toho v Kiri docela dost viděla a zkusila a taky už pár lidí potkala. Co ale nečekala bylo, že je Sensei Gyo donutil jít trénovat. Tedy, čekala to, ale třeba těsně před druhou zkouškou. Nebo hned po ní. Kdo ví...prostě ho neodhadovala jako předem připraveného člověka. Nicméně se nedalo svítit. KAede i celý její ancábl společníků - čti dva, se vydali do tréninkové oblasti. O setkání s Rias v jejím přstrojení nikomu neřekla. Ještě si ani nedošla pro ten vějíř, o kterém mluvila. Chtěla si to nechat až na později, nejlépe po druhém kole. No nevadí. Vydali se do hlubin tréninkové oblasti, kde na ně čekala malá budova Doja. Skoro opuštěná, i když pár dětí, které potkali na testu, by se tu našlo. Kaede neváhala a hned zabrala místo pro ni a Senseie. Izumi šel trénovat nějaké ty jeho Taijutsu vylomeniny, které Kaede moc nezajímaly.* Pak zavolejte, když budete něco chtít. *Oznámil Izumi a dvojice - Prťavá a Dvoubarevný, jen přikývla a usadila se v rohu doja. Sensei se posadil tak, aby na ně nikdo neviděl. Také si vlastně okolo udělali takový bunkr.* Tak Kaede, jak jsme si říkali. Soustřeď se na chakru ve svém těle a zkus mně chytit do Genjutsu. Nemám žádnou pasivní ochranu takže to prostě musíš zmáknout. A žádné rozčilování se jako minule! Hai! *Kaede zavřela oči. Možná by bylo lepší začít s něčím méně náročným. Jen ho paralyzovat a ne přímo útočit na nervový systém a vyjevení genjutsu jako takového. Rozhodla se tedy začít technikou Kanashibari. Byl to trochu jiný postup, než při Narakumi, ale stále hodně podobný. Nemusela si vizualizovat něčí utrpení. Obzvláště po slovech Rias (v přestrojení jehož jméno si nepamatuju), si dávala na trénink více záležet. Zhluboka se nadechla, vydechla, nadechla...nechávala chakru proudit jejím tělem, soustředíc se na její koloběh. Cítila upřený pohlede Senseie. Chakru naváděla skrze tělo, srdce, krk, mozek, až do očí. Kde se jí hromadila v dostatečném množství. Tedy, alespoň dle Kaede, dostatečném. Otevřela oči a bez pečetí, které na toto nebyly třeba, se pokusila seslat genjutsu na senseie. Neúspěšně. Gyo si nehtem hrábl mezi zuby.* Nic, znovu a lépe. *Kaede se tedy opět uzavřela do sebe. Zavřela oči, několikrát se nadechla, koncentrovala o trochu více chakry do očí. Prudce je otevřela a seslala na Senseie genjutsu.* Nic, znovu a lépe. *Kaede se do toho tedy pustila znovu a s o trochu více chakry. Opět nic. Znovu. Znovu. Znovu.....už pomalu nebyla schopná odhadnout, kolikrát to zkusila. Cítila se vyčerpaná. Oči jí pod tím náporem chakry bolely. Ztěžka dýchala.* .Znovu a lépe Kaede, tohle je vše co umíš? *Sensei si zaplétal dred na jeho už tak podivných vlasech. Ani se na to nesoustředil, jen se tam tak hrabal a v očích měl tak trochu posměch, kterým se na Kaede díval. Ona moc dobře věděla, že Sensei ví, že tohle nenávidí. Doslova bytostně nesnáší, když na ní někdo kouká "z patra". Jako přesně on Teď. Ve snaze ji vyprovokovat k lepšímu výkonu. Nádech, výdech. Soustředění chakry.* Já už nemůžu....hrozně mě bolí oči. *Povzdechla si Kaede a opřela se rukama za zády.* Naposledy. Ještě to zkus. V zoufalství toho vždy nejvíc dokážeš. Tak překonej svoji bolest a makej Kaede, nebo tě Hokage nikdy neuzná jako silnou Kunoichi, když všechno hned vzdáš. Na to jsi až moc chytrá, ne? *Kaede se nafoukla.* Dejte mi s tím už pokoj! *Vykřikla, na celé Dojo, dokonce i Izumi se zastavil a došel k malému bunkru.* Co tady vyvádíte? *Zůstal stát v nevíře. Sensei sebou lehce škubal, Kaede si držela oči. Sensei se po vteřině fyzicky uklidnil. Její Genjutsu bylo stále dost slabé na na to, aby zrovna Gyo byl nějak více zasažen. Ale byl to právě on, kdo prolomil ticho.* Výborně! Zvládla jsi to. Co to bylo? Kanashibari? To se ti povedlo. Na vteřinu jsem se nemohl hýbat. *Sensei se usmál a poplácal Kaede po hlavě.* Super, hlavně že to nešlo na mě. *Zasmál se Izumi a pohladil Kaede.* Sensei, půjdete trénovat se mnou....ať si Kaede odpočine. *Sensei i Izumi odešli a Kaede si užila hodinu klidu, kdy se rozhodla pokračovat v tréninku tím, že zvyšovala obsah chakry v očích. Stále se snažila při každém "proudění" chakry, kdy ji proháněla skrze všechny chakrové body v těle, jí do očí nakoncentrovat trochu více a více. Nemohla sesílat silnější genjutsu, když její oči nezvládly pojmout více chakry přece. A tak ta takhle hodinu ležela a tiše oddychovala se zavřenýma očima. Rozhodnutá svoje očíčka večer odměnit pytlíčky s bylinnou směsí, kterou jí sbalila matka na unavené oči.*

*Už dřív se o tom bavila s rodinou, pak s Ayatem, teď sama se sebou. Je na čase přestat sam ana sebe srát a začít pořádně makat. Trénovat, zesílit. Ukázat světu, že i ona může mít mezi shinobi jméno a to ne díky tomu, že je něčí známá. Ale protože sama je dost silná. Odvážná a hlavně urputná. Vstala hned brzy ráno, sbalila si pár věcí, po cestě v Kiri nakoupila jídlo a pití a vyrazila do místní tréninkové oblasti, kde kdysi udělala obchod s neznámou ženou, kde trénovala s Dantem před chuuninskými, kde si kdysi slíbila, že se bude snažit. Vysrala s ena to, tak teď měla co dohánět. Sora byl daleko v nedohlednu, co se porovnání jejich sil týkalo. Chtěla ho dohnat. Nakráčela si to do tréninkové oblasti a našla si místečko, kde široko daleko nikdo nebyl a doufala, že ani nebude. Složila ruční pečetě a díky technice Taifūikka rozfoukala mlhu, která se v této oblasti hojně plazila po trávě a byla tak cca do kolen vysoko. Kaede se rozhodla dnes zkoumat svou vrozenou schopnost. Sice uměla dvě techniky, které by mohla přisuzovat Taitonu a ne Fuutonu, ale přišlo jí to málo. Kaede věděla, že její schopnosti mají co dočinění s větrem, ale do jaké míry nemohla určit. Snažila se přijít na to, co dalšího by mohla být teoreticky schopná vytvořit. Zhluboka se nadechla a soustředila chakru do svých rukou. složila pečetě pro techniku Kūki Jū, vytvořila okolo sebe pět stlačených vzduchových střel. Natáhla ruku a do jedné vtlačila dlaň, soustředila do vzduchové "kapsle" chakru a vzduch se začal jemně točit. Ačkoliv se Kaede o žádnou rotaci podvědomě nesnažila, její mysl si s tím velmi rychle poradila. Vzduch se okolo její ruky roztočil velmi rychle, než se rozplynul. Tato technika byla neudržitelná v takové formě. Ale jedno měla jisté, její schopnosti se doslova daly otáčet. Natáhla ruku a vložila ji do další vzduchové kasple a udělala to samé, pak s další a další, dokud se nerozplynuly všechny. Vytvořila opět tuto techniku, opět aplikovala stejný efekt. Nicméně s poslední kapslí se rozhodla ruku namířit k zemi. Vystřelila stlačený vzduch, který ještě vteřinu na zemi rotoval a jemně rozhýbal stébla trávy a rozvířil prach a kousky hlíny. Kaede se zamračila. Ale ne z naštvání, ale ten zamyšlený zamračený kukuč, když něco zkoumala a snažila se tomu přijít na kloub. Vytvořila opět stlačené střely a jednu za druhou rozrotovala a směřovala k zemi, kde každá střela po vteřině se rozplynula. Něco s tím ale bylo. Na zemi rotovaly lépe, a prach, který Kaede nalétal do očí, se zdál být taky účinným protivníkem. Nasadila si Ayatovy brýle, protože aby se posunula s tímto dále, musela prostě svoje oči chránit. Poškrábaný obličej byl malá daň, ale zničit si oči nechtěla. Složila trochu jiné pečetě, zkusila novou kombinaci a nastavila ruku směrem k zemi. Vzduch se nad zemí začal tvořit do malého víru, který ale nevydržel a velmi rychle se rozplynul. skousla si ret. Zkusila to znovu. Soustředila tentokrát více chakry, ale nic se nestalo, stejně jako předtím, se vytvořil jen malý vír a rozplynul se. Ještě jednou. Opět to nevyšlo. Kaede už začínala být vyčerpaná. Konec konců jí už teď stály pokusy dost chakry. Padla na kolena a zrychleně dýchala. Ještě jednou. Složila pečetě a natáhla ruku před sebe. Začal se tvořit malý vír. Kaede zavrávorala a druhou rukou se přidržela země. Vír se začal zvětšovat a tvarovat trochu jinak. Kaede zvedla ruku a vír se rozplynul. Prohlédla si mokrou dlaň od trávy. Podívala s ena místo, kde se před chvilkou rozplynul vír. Jakoby se jí nad hlavou rozsvítila malá žárovka. složila ještě jednou ony ruční pečetě a přiložila ruce na zem. Podívala se pár metrů od ní a na místě se začal tvořit vír, který se roztáhl do podoby malé kopule. Jakoby se její stlačené projektily přesměrovaly na zemi na jakási malá vězení. Soustředila více chakry a rotující vzduch se zvětšil natolik, že by v sobě byl schopný pohltit i dospělého člověka. Stáhla ruce k sobě a sledovala jak se vír pomalu rozpouštěl. Podívala se na své ruce a sledovala spirálovité otisky prstů. Každý je měl, ale její jí nyní připadaly o trochu výraznější, trochu více spirálovité, hlubší. Pomalu začínala chápat význam své schopnosti. Vítr ano...ale co když ona uměla tvořit větrné víry? Slabé poryvy větru zvládala i s obyčejným fuutonem, ale toto? Rotující vzduch vytvořit bez nutnosti vydechování? Jen fyzicky rozpohybovat vzduch okolo sebe aniž by musela využívat vlastních plic? Doširoka se usmála. Konečně. Po takové době technika, která jí trochu otevřela dveře do světa Taitonu. Položila se na záda a přemýšlela. Co za název by své schopnosti dala? Tornádo asi těžko, Taifun ne...to byl přirozený jev. Ale co třeba...* Taiton. *Too by šlo. byla se sebou najednou mnohem více spokojená, než před několika hodinami, kdy sem dorazila bez žádné ideii. Ještě další hodinu strávila tím, že se snažila lépe ovládnout techniku, ale jelikož samu sebe znala nejlépe, věděla, že jí to potrvá několik týdnů trénování. Ale i přes to měla radost. Dala se tedy k dalšímu trénování.*

Konec RPG
841 slov

*Anzhong přišel k jezeru a tašku s věcmi si položil na zem. Plánoval dnes cvičit techniku chození po vodě. Třeba když se ji naučí, tak nebude mít takové hnusné sny o tom, jak se topí. Bylo to málo pravděpodobné, ale mohlo to fungovat. Sundal si boty, vyhrnul si kalhoty a šel ke břehu. Počítal s tím, že to bude jako chození po stromech, jenom na vodě. Začal soustřeďovat chakru do nohou a šlápl do vody. Samozřejmě to nevyšlo.* Sakra! *Zanadával si a šel ven z vody. Tohle bylo těžší, než si představoval.*

Trénink výdrž

*další den a další úprk ze školy. Zase nějaká otřesná teorie, kterou se mu nechce probírat a tak se vydá do tréninkové oblasti. Všiml si až dnes, že je tam jakýsi domek, který je podle nápisů Dojo. Vešel dovnitř a rozhlédl se. Není tu moc lidí. Ale psů je tu až nějak moc. Nechápe, jak to ten Buro dělá, ale pokaždé se mu přimotá do cesty. No ták. Co tu zase chceš? Jak ses tu zase objevil? A co tu dělají ostatní? vyhrkne hned a ukáže na něj. Já? My? Jsme tu kvůli tobě. zasměje se Buro a s tímhle smíchem už Nokotta ví, že to nebude nic dobrého. Když se rozhlédne, uvědomí si, že je tu nějaká překážková dráha postavena. Je tu několik beden o které jsou opřeny dřevěné tyče. Když to tak rychle přepočítá zjistí, že jich je tolik, jako psů. Krátce na to si každý pes vyleze na jednu z beden a vezme si klacek do huby. No, čo tě vlaštně dneška čeká. Mušíš projít čelou trašu bež toho, aniž by tě kdokoliv žašáhl. poví Buro s klackem v hubě. Nokotta ví, že může být synem třeba krále světa, ale když si Buro něco usmyslí, nemůže mu odporovat. A tak se postaví na zdánliví začátek trasy a zhluboka se nadechne. Pohledem si prohlídne trasu. Něco vylézt, něco podlézt, něco prolézt, někde se zhoupnout a někde zase přeskakovat. Ať to bude jakkoliv, bude to hodně bolet. No nezbývá mu nic jiného, než vyběhnout. Čeká ho první překážka, která sestává ze čtyř lan zavěšených u stropu, ale jsou tam hned dva psi na různých výškách. Vyskočí tedy na lana a začne šplhat. Potřebuje se dostat ale na vedlejší lano, ale to už ho z prvního shazuje ze dvou metrů první pes, který ho vezme holí po ruce. Nečekal, že by byli schopni vyvinout takovou sílu, aby to tolik bolelo. Dopadne na zadek a mne si na střídačku ruku i zadek. Čo je? To už konšíš? ozve se zase Buro, který je někde na konci dráhy. Nokotta vstane a jde si zase na začátek. Co si budeme. Než se mu zadařilo se vyhnout prvnímu psovi a přelézt na další lano dřív, než ho prašti, potřeboval Nokotta několik pokusů. Pes ho dokonce šetřil a pokaždé ho mlátil do jiné ruky. Někdy do zad, někdy do nohy. Když už se mu ale podařilo se mu vyhnout, radostně pokračoval výš, ale zapomněl na druhého psa a tenhle pád byl daleko bolestivější. Většina psů už pustila svoje klacky a lehla si. Dokonce se pak začali i střídat, protože nikdo nevěřil, že by došel tak daleko a každý si chtěl bouchnout. Jen Buro jako jediný zůstával na svém konečném místě a klacek z pusy nepustil. Ačkoliv to dost zasvinilo bednu, na které stál jak slintal, bedlivě sledoval každý Nokottův pohyb i pád. Čas míjel, Nokottovi přibývali modřiny i podlitiny, ale postupoval stále dál. Nevzdával se. Kolem poledne se dostal až do středu dráhy bez toho, aniž by spadl. Byl vyčerpaný. Lilo z něj a měl problém udržet se na nohou. Byl vyřízený. Odněkud se náhle objevil pes s košíkem. V něm našel Nokotta nějaké pití a něco k zakousnutí. Paráda díky. poví. Vezme si pár soust a napije se a zbytek pak nechá psům, aby si dali. Sám se pak pustí do cesty zase. Není to mnoho, ale dodalo mu to trochu sil zase a energie pokračovat. Občas se v Doju někdo objevil. Buďto odešli a nebo když zjistili, o co tam vlastně jde a sami si to zkusili, tak po pár ranách se rozhodli, že taky raději odejdou. Poslední paprsky dne se vyhoupli z okna a Dojo osvětlovalo už jen několik svící, když domlácený Nokotta se konečně vyhnul i Burovu silnému máchnutí holí a ta ho jen o pár čísel minula. Dopadl na konečnou rohožku, zvedl ruce do véčka nad sebe, lehce zaťal pěsti, víc to ani nešlo přes bolest a radostně si zavil. No ták. To jsem zvládl. usmívá se. Pak ale jako kdyby byl paralyzovaný padne na záda na žíněnku ve stejné pozici, jako stál. Už ale nemá otevřené oči. Stále se usmívá, ale ztěžka oddechuje. Dech se mu ale postupně uklidňuje a Nokotta spí. Buro si nechá pomoci hodit na záda a odnáší ho domu. Vydržel jsi celkem dost. poznamená, když se mu povede dostat Nokotta až k domu, kde ho přeberou přísluší jedinci a postarají se o něj. Nokotta je ještě ve věku kdy věří, že se umí teleportovat. Pamatuje si naposledy strop Doja a když přišel ráno k sobě, byl ve své posteli. No ták, to je super. usměje se bolavě a opatrně se otočí na bok, aby pokračoval ve spánku.*

Geninská zkouška Tiya

*Krvavé zkoušky, konečně nadešel ten den. Jen jeden z nich přežije. Buď ona nebo ten druhý proti kterému bude stát. Tiya se na to psychicky připravovala ale i tak se to zdálo šílené že by měla vzít někomu život.* ”Mám vůbec právo někomu vzít život? Ne. Zažeň tyhle myšlenky. Jsi dcera Mizukageho, musíš mu dělat čest. Dokážeš to. Nikdo se ti nepostaví aniž by mu hrozila smrt. Musíš se to naučit Tiyo.” *Motivovala se zatímco seděla v čekárně než příjde na řadu. Byla oblečen stroze, jen tak aby jí nijak nepřekáželo její oblečení. Měla uplé černé tričko a legíny na nohách. Vše bylo pohodlné a laděné do tmavě modré barvy. U pasu se jí houpalo tanto a pouzdro s výbavou. Byl její čas. Rozešla se dlouhou chodbou dokud nedošla do arény kde se měla zkouška konat. Kluka proti sobě poznávala. Vídala ho na akademii, byl to místní rváč, velice zručný a zkušený.* ”Jak ho mám porazit? Vždyť tohle je nejlepší student co se týče boje. Notak Tiyo. To zvládneš. On stojá mezi tebou a tvou budoucností. Ukážeš mu že ty jsi ta kdo si zaslouží být kunoyichi z této vesnici.” *Zápas začal a Tiya neváhala. Ihned tasila Tanto a vyběhla proti klukovi. Mezitím klukovy ze zápěstí vyjely 2 čepele ze jeho zápěstích nožů které používal k tomu aby nenechal Tiyi ani chviličku na přemýšlení. Cítila ostrou bolest na několika místech kde jí nůž zasáhl a dost dobře cítila jak pomalu ale jistě přechází ona do defensivy. Neměla ráda když ona byla ta co se musel bránit ale na její kůži dopadal jeden úder za druhým. Jeho čepele najednou zmizeli a on jí oběma pěstma vrazil do břich takovou silou že se pár metrů i proletěla. Ležela na zemi a snažila se chytit dech. Viděla jeho nohy, slyšela kroky a jeho smích z toho že se blíží jeho vítězství. Odmítala mu toto vítězství dopřát. Musela se sebrat. I přes bolest se dostala na všechny 4 ale to už po ní on šel opět s nožem. Na poslední chvíli uhnula ale i tak si vysloužila na noze jeden nepěkný šrám. Používala všechnu svou rychlost aby se mu vyhýbala jak to jen šlo.* (Kluk) Jak dlouho budeš ještě zdrhat? Myslíš si že když jsi dcerunka mizukageho tak na tebe půjdu lehce? Toto je život holka. Teď uvidíš že mezi námi není rozdíl. *Vyběhl po ní a kopnul jí do břicha. Tiya se o pěkný kus dále odkutálela. Věděla že je na tom špatně. Ona tu umře.* ”Já nechci umřít. Nemůžu tu umřít to prostě nejde. Ale já už nemůžu. Nemůžu ho porazit. Ne nechci umřít.” *Tiyi se v hlavě přehrávalo to co zažila se svou rodinou. Nechtěla umřít. Zavřela na chvíli oči ze kterých zteklo několik slz. Když je však znova otevřela něco bylo jinak. Viděla jak kolem kluka je jakýsi modrý opar. Nevěděla co se to děje. Viděla vše najednou jinak. Pomalu se zvedala na nohy. Ne, tady nesmí ještě umřít. Na tváři chlapce už byla vidět iritace že se pořád zvedá.* (Kluk) Už prostě umři. *S těmi slovy vyrazil proti Tiyi pěstí avšak i tady bylo něco jinak. Ten pohyb, byl nějak pomalý a ona mu dokázala bez problému uhnout, další a další úder a další úhyby. Jako by se vše najednou z nějakého důvodu zpomalilo. Dokázala se vyhýbat jeho ranám. S touto nově nabytou schopností vytáhla jednou rukou kunai a začala se bránit. Kunai klukovi prorazila předloktím skrz na skrz. Ten zařval bolestí ale Tiya ani na chvíli nezaváhala a hned vytáhla další kunai a začala do chlapce bodat dokud se jeho tělo nepřestalo hýbat a i potom ještě padlo několik bodnutí než se zastavila. Opar z chlapce byl pryč a ona jen viděla mrtvolu před sebou.* ”Já, já, já vyhrála. Jsem genin. Ale co to bylo?” *Než jí mohla napadnout jakákoliv jiná myšlenka tak upadla do bezvědomí. Vyhrála ale měla víc otázek než odpovědí.*

KONEC RPG

Probuzení Sharinganu

*Buro se dal zase dohromady a tak mohli vyrazit na trénování zase. Nokotta už s čelenkou Kirigakure. Na Burovi bylo stále vidět jeho slabost a k tomu jeho stáří, to mu taky nepřidalo. Trénink už to nebyl takový, jako předtím. Chvíli běhali po tréninkové oblasti, než se rozhodli vydat do Doja. Tam je ale překvapila skupinka kluků, která se tam náhle objevila. Oba je hned poznali. Šlo o tu samou sebranku, která před nedávnem nandala Burovi tak, že se z toho dlouho dostával. Je pravda, že po GZ jejich řady dost prořídli a navíc jim chyběl vůdce. Ten, kterého Nokotta během GZ zabil. Tihle si očividně zašli pro pomstu. Bez váhání na ně začali útočit a Nokotta měl dost práce s tím, aby bránil sebe i Bura. Nebylo to takové, jako předtím. Každý z nich už uměl nějaké techniky a tak to neobešlo bez poryvů ohně, vody, nebo větru. Stále to byli geninové a jejich zásoby nebyli nekonečné, ale přesto byl Nokotta a Buro v nevýhodě. Oni byli dva a v té skupince bylo 5 kluků. Takže se mohl Nokotta snažit jak chtěl, musel si hlavně šetřit chakru. Buro se zapojoval statečně, ale Nokotta nebyl jeho druh a tak zkušený na to, aby mohli dělat společné techniky. Rychle se to celé obracelo proti nim a Nokotta měl 100% jistotu, že teď to dopadne hůř. Nechápe, proč se to děje, ani proč na ně vlastně takhle startují. Byla to zkouška a Nokotta prostě vyhrál. Ale je to zřejm nezajímalo a chtěli se na něm jen vyřádit. Když už Nokottu potřetí odhodil silný poryv větru Daitoppa, zvedala se v něm zoufalost. Tentokrát ho to smetlo dobrých 15 metrů zpátky a mohl jen sledovat, jak se celá skupinka pouští do Bura. Věk se na něm podepisoval a nezvládal to. Bolest doháněla Nokottu k šílenství, začali ho bolet oči a dokonce i zuby a konce prstů. Nějak se to začalo celé odehrávat moc rychle. Nejprve cítil slzy, které mu stékají po tváři, když si je otřel zjistil, že je tam i krev. Nejspíš ho něco pořezalo na obličeji. Bolest zad ho donutila padnout na všechny 4 a jak se dívá na své ruce, vidí protažené drápy na rukou. No ták, to je co? podiví se a přijde další bolest. Kousl se do rtu. Přejel si jazykem po zubech a zjistil, že se mu špičáky protáhli. Něco o tom už slyšel, ale neviděl to ještě. Podívá se na skupinku a vidí kolem všech podivnou modrou auru. Vidí jí i kolem Bura, ale ta jeho každým okamžikem slábne. To ho vytočilo a vyrazil vpřed. Vyběhl ale po čtyřech. Nejde se mu dobře postavit, ale neřeší to teď. Vystartoval jak raketa, alespoň oproti jeho normální rychlosti mu to tak přišlo, a zaútočil na nejbližšího z nich. Sekl po něm drápy a způsobil mu na zádech dost ošklivý krvavý šrám. Kluk se hned svalil na zem a kroutil se v bolestech. Zbytek byl zaskočen, ale hned se do něj pustili. Pro Nokottu to teď bylo celé jiné. Viděl útok, který na něj šel o zlomek vteřiny dříve než přišel a tak mohl reagovat. Jeho rychlost navíc byla teď vyšší, než těch kluků a tak mu stačilo se jen přikrčit, naklonit do strany, nebo odskočit stranou. A stíhal se vyhnout všemu. Sám rozdával škrábance a dokonce se i jednomu klukovy zakousl do krku. K jeho štěstí mu při škubnutí hlavou nezpůsobil tak vážné zranění, jako třeba překousnutou tepnu, nebo hrdlo. Jen to vypadá dost ošklivě. Za chvíli je konec a kdo může tak uteče a kdo ne tak se jen kroutí v bolestech. Nokotta se pomalu uklidňuje a přechází k Burovi. Stále kolem něj vidí tu modrou auru, ale strašně slabě. Sotva se Buro vyléčil, tak je zase takhle dobitý. Teď je to ale horší. Nokotta to na něm sám vidí. Buro ztěžka oddechuje. No, co si budem povídat, běhěm těch chvil společných byla sranda. Já mám svoje splněné, takže se můžeme v klidu rozloučit. poví Buro s usměvem a než stačí Nokotta cokoliv říct, tak Buro umírá. No ták. Proč to děláš? CO máš splěné? křičí na něj ještě Nokotta, ale Burovo aura zmizela. Stejně tak i Nokottovi drápy a zuby a bolest v očích se uklidňuje. No ták, tohle mi nedělej. pokračuje Nokotta. Z obličeje mu kapou krvavé slzy, ale Buro už nereaguje. Nokotta není žádný silák, ale přesto se v něm najde tolik adrenalinu ze vzteku, aby popadl Bura a odnáší ho pryč. Po cestě ještě někomu, kdo tam leží dupl na nohu a odchází domů, aby tam Bura odevzdal. Měl ho jako jediného přítele v tomhle šíleném světě.*

763 slov

KONEC

*Nokotta nemohl spát poslední dobou. Vraceli se mu ve snech okamžiky, kdy Buro zemřel. Rozhodl se, že půjde trénovat. Mezitím co potulovat ulicemi se na nich objevilo pár už známých tváří, které si Nokotta stačil zapamatovat za tu dobu co chodil po nocích ven. Nebyla to totiž jeho první procházka noční Kirigakure. Vše to byli známí opilci, kteří uměli jedině pít až do noci a ráno pak vyspávat, nebo dělat bordel. Dnes v noci objevil otevřenou restauraci. Než restaurace to byl spíš drobný stánek (něco jako Ichiraku), ale neměli tu tradiční jídlo jako rámen a podobně. No tak. To je co? zeptá se Nokotta, když kouká na nabídku s obrázky. Majitel se podívá na co se kouká. Tohle můj malý zákazníku je dobrota z exotických zemí. Proslulé svými kuchařskými poklady byli tak svolní a dovolili mi se pár jejich receptů naučit. Zrovna toto, na co se koukáš, by se dalo přirovnat ke knedlíčkům Gyoza. S tím rozdílem, že tohle není jen slabounká vrstva těsta, ale něco ... Viděl malého kluka a tak začal možná i dost přehánět a vychvalovat. Bylo to dítě a určitě z něj něco kápne. Na konci svých slov si dal prsty k stům a mlaskl. Takováhle dobrota to je. A dá se dělat na mnoho způsobů. Vlastně, víš co. Myslím, že by ti bodlo něco sladkého. Jaké je tvé nejoblíbenější ovoce? Zeptá se ho. Nokotta se zamyslí. Asi jahody. řekne. No výborně. Tak se posaď, za chvilku to bude. poví chlápek a začne pracovat. Nokotta si tedy sedne. Během toho mu chlápek přinese sklenici džusu a tak jen popíjí, než před něj položí asi za 10 minut misku, ve kterých je 6 zvláštních kuliček, potopených do divné bílé hmoty a přelité rozpuštěným másle. Tak prosím, mladý pane. poví a podá mu vydličku a nůž. Nokotta je z vyšší vrstvi, ačkoliv tak nevypadá, ale umí používat příbor, nejen hůlky. Vezme si tedy a jednu kuličku nabodne a rozkrojí. Hned se z toho vyvalí spousta červené tekutiny a do nosu ho udeří vůně jahod. Podívá se na chlápka, který se jen usměje a pokyne. Pokrčí tedy rameny, přejede přes tu bílou hmotu a vloží si pak sousto do úst. Sice se popálí, ale po chvilkovém dýchání, aby to schladil se jeho tvář zalije úsměvem. No ták tohle je teda dobrota. Usměje se. Že jo? Že jo? A to si představ, můžeš do toho dát jakékoliv ovoce, čokoládu, maso. No prostě cokoliv. poví chlápek a nechá Nokottu dojíst svou porci. Takto se Nokotta dostal k tvarohovým knedlíkům s jahodami a ví, že sem bude chodit častěji. Dal si ještě jednu porci, než zaplatil a odešel zase po svých pokračovat v tom, v čem vlastně začal. Vydal se zase k Doju, po kterém vylezl až na střechu a posadil se na své místečko, které si tam našel jedno, když náhodně zkoušel ze zvědavosti lézt po všech budovách, které byli nějak zajímavé. Posadil se tureckého sedu a pustil se do klidné meditace. Věřil, že mu to pomůže se aspoň trochu odreagovat a nemyslet na to, ale nebylo to tak snadné. Dnešní noc ale byla jiná. Jakoby se něco změnilo. Je pravda, že za to mohlo asi to plné břicho z knedlíku s jahodami. Začal se více soustředit na svou chakru a zvolna jí pohybovat po těle. Na ruce, nohy, zkoušel i do břicha, aby si ho trochu uklidnil, ale to stejně nepomáhalo. V jednu chvíli se soustředil na chakru i do hlavy, ale spíše se mu to přesunulo do očí. Začali ho zase bolet a tak je otevřel a chtěl si je protřít. Před sebou zahlédl ale malý modrý flíček. Zhruba metr od něj se pohyboval po střeše nějaký brouk. Slabounká modrá aura, která se kolem něj pohybovala ho zaujala. Co to je? Svítí měsíc, ale tahle věc je docela jasná. Překvapuje ho ale ta bolest v očích. Stejné to bylo posledně, když tu byl a Buro umřel. Prohledával své věci, ale jediné co by mohlo dávat dobrý odraz, tak byla jeho čelenka. Sundal si jí tedy a zvedl hlavu k obloze. Čelenku dal kousek od obličeje, aby se mohl podívat na svůj odraz. A v tu chvíli se lekl, pustil čelenku a vyskočil na nohy. Čelenka začala sjíždět po střeše a tak se za ní rychle vydal aby jí chytil. Pustil chakru do nohou aby se udržel na okraji střechy a spustil se do propasti. Chytil čelenku, která letěla dolu. Zhluboka oddechuje, ale seběhne po stěně a vleze do Doja. Ví, že tam je nějaké zrcadlo tak jde rovnou k němu. Sice je tam tma, ale luskne párkrát prsty a na potřetí se mu povede udělat plamínek na prstě, aby se mohl prohlédnout v zrcadle. Prohlíží si svoje oči. Divné červené duhovky s černou tečkou uprostřed a jedním Tomoe. (Nokotta neví, že to je Tomoe a mě teď nenapadají slova, jak to popsat   ) No tak to je co? Proč se to děje? To jsem měl i předtím? povídá si pro sebe a jak si to tak prohlíží, bolest pomalu ustupuje a černá zornička se roztahuje, než to celé červené zmizí a má zase černé oči jako předtím. No tak to bylo fakt divné. Chytí si pečeť u hrudi a zkouší se zase soustředit na chakru a poslat jí do očí. Není to teď tak snadné. Najde nějakou lampu, kterou plamínkem zapálí a pověsí vedle zrcadla. Má teď volné ruce a tak se začne zase soustředit a poslat chakru k očím. Chakra se mu motá po těle, ale ne a ne se mu to zase podařit, aby ji stabilně nechal posílat do očí. Sedne si tedy do tureckého sedu a začne meditovat, aby se uklidnil, posílil svoji chakru a nechával ji volně plynout po jeho těle. Zkouší stejný postup jako předtím. Zhruba po půl hodině meditace se mu daří se natolik uklidnit, aby to zkusil znova. Opět se postaví před zrcadlo, chytí pečeť a opět pomalu posílá chakru do očí. Dívá se na sebe a sleduje, jak se jeho oči zase mění. Přebarvují se na červeno a objevuje se v každém oku jedna Tomoe. Aha, takže to můžu ovládat. Teda musím se to naučit ovládat, abych to mohl ovládat. Ale je to zvláštní. No ták. Musím zjistit, co to je. Ale mám jít za mamkou, nebo za taťkou? ponoří se do svých myšlenek. Asi spíš za Taťkou. řekne si nakonec a přestane se na chakru do očí. Zjišťuje, že ho to dost vyčerpává. Ztěžka oddechuje. No tak budu muset více cvičit svoji chakru. řekne si. Ještě chvíli se věnuje meditaci, než zhasne světlo a odebírá se zpět k domovu. Vzpomene si na slova Bura. Já mám svoje splněné, tak se můžeme v klidu rozloučit. Měl snad s tímhle něco společného? To už se ale Nokota nikdy nedozví.*

1118 slov

KONEC

Geinské skúšky

*Už to bolo zopár mesiacov čo sa dostala z nemocnice po dlhých rokoch, ktoré tam strávila a dala sa do kopy, aby sa dnes mohla postaviť krvavým skúškam, ktoré mala podstúpiť už oveľa, oveľa skôr. Za ten čas však mala možnosť prehodnotiť čo všetko chce vo svojom živote, kam to chce posunúť a kam sa chce dostať. No o tom bolo dosť. Nemohla povedať, že energické mladé dievča nehnevalo to, že ich podstupuje až v devätnástom roku svojho života, no s tým sa nedalo nič robiť. Bola rovnako silná ako jej spolužiaci s ktorými sedela v lavici, aby si zopakovala niektoré veci a bola prepustená k skúškam aj keď rozhodne pohľady skúšajúcich sa na ňu dívali s nevôľou, ako by bola len čisto odpad. No nevadí... keď zosilnie, mala už jasno v tom, čo chce urobiť. Dokonca dospela k názoru, že jej nejde ani tak o výhru v skúškach ako o to stať sa chuuninom a potom sa dostať vyššie. Hah, mala toho veľa čo robiť a ešte i veľa mať bude. To však neznamenalo to, že už je na to neskoro i v jej veku.
Oblečená bola v niečom pohodlnom, tak, aby sa jej dobre bojovalo keď sa postavila do arény a prezrela si svojho súpera. Rozhodne to bolo jedno z tých starších detí i keď rozhodne mladšie než ona. Nevadí. Jednoducho jej zabije, pretože to bol on, čo jej stál teraz v ceste. Nemohla povedať, že sa za ten čas toho nestalo veľa. Zia stále síce pracovala v armáde, no Shiroi jej pri jej poslednej návšteve zdelila, že by sa chcela vybrať inam mimo Kiri - samozrejme až zosilnie trochu viac a niečomu sa vo svete priučí. Bola však rada, že ju bude aj tak učiť klanovým technikám, keď to pôjde, bola to však otázka, či jej Mizukage zvolí alebo nie, ale tak dúfala, že v tom nebude problém.
Súboj započal. Už mnohokrát sa na to psychicky pripravovala a mnohokrát dospela k názoru, že sa na to psychicky pripraviť nedá. Vytiahla dva kunaiye, nemala veľa vybavenia, no to jej nevadilo, zvládne to, tak ako zvládla svoju vlastnú chorobu. Zhlboka sa nadýchla a stála na mieste, rozhodne bola rýchlejšia než chlapec, rozhodne mala lepšiu výdrž než on, vždy bola v tomto ohľade výnimočná a možno i to jej pomohlo v boji proti jej vlastnej smrti, ktorej sa i dnes vyhne. Musí.
Chlapec zaútočil, no ona s ladnosťou uhla na bok. Nebála sa tu použiť svoju rýchlosť na plno, ukázať, že má väčšie hodnoty, než ako sa na ňu dívali a, že i keď začína neskôr, stále ma šancu sa uchytiť a niekam to dotiahnuť. Hneď čo uhla sa rozbehla po chlapcovi a párkrát ho zasiahla. Ten radšej odskočil bokom.* Predsa len podvádzašš tým, že si staršia. *Zavrčal na ňu.* Sám dobre vieš, že som ležala v nemocnici, zatiaľ čo ty si sa márne snažil šprtať teóriu. *Uškrnula sa naňho. Nebolo v tajnosti, že sa tam vrátila po boji. Párkrát si prehodila kunai v ruke, než sa opäť jeden po druhom rozbehli, vymenili si zopár úderov, pretože sa Shiroi bránila, no nebol z jej strany problém, mala na vrch. I vtedy, keď hodil na zem dymový granát. Predsa len, mala dobrý nos a to sa nezaprie a tak jej cítila, ako okolo nej behá, chystá sa ísť do chrbta, vďaka čomu mu mohla znovu uhnúť a vybehnúť z dymu.* Ah kurva, si otravná, nechaj sa zabiť, aj tak už v tomto svete nemáš žiadne miesto. *Prehrabol si nahnevane vlasy keď sa vynoril z dymu. Shiroi sa zasmiala.* Tvojou smrťou sa mi tá cesta otvorí. *Povedala a rozbehla sa jeho smerom, tentokrát po ňom hodila 5 senbonov, musel urobiť veľký skok dopredu, aby sa im uhol a tak sa rozbehla tým smerom a zasiahla ho niekoľkokrát nepekne kunaimi, zvalila jej na zem a aj keď sa snažil brániť, jeho zranenia mu to nedovolovali, i keď sa mu podarilo zasiahnuť ju do oblasti brucha, kde zanechal nepekný škrabanec, to bol posledný jeho úkon, než jej zabodla a postavila sa z nej.* Vidíš, predsa len sa ešte uchytím. *Usmiala sa od ucha k uchu ako úplne slniečko, ako by jej ruky nezdobili jeho krvavé stopy a ona necítila bolesť v oblasti brucha.* Mala by si ísť na ošetrovňu, sa nechať ošetriť. Tak isto, tuna. *Natiahol k nej skúšajúci s rukou čelenku Kiri, ktorú si s radosťou prevzala.* Vďaka. Pôjdem. *Povedala mu, kývla hlavou, no najskôr si pozbierala svoje veci a až potom odišla.*

Koniec.

Trénink na Rychlost

*Nokotta se dnes probudil o něco déle než obvykle. Posadil se na postel a chvilku tak seděl potom se protáhl. Zaposlouchal se do tmy domu. Slyšel slabé vzdechy svých sester, které klidně spaly ještě. V ložnici rodičů byl také klid. Více byl opak slyšet funění a kňučení psů ze spaní. Vstal a v koupelně spáchal ranní hygienu. Chtěl si dnes zase zatrénovat, takže si i podle toho vybral oblečení. Nezapomněl si taky vzít ochranou čelenku Kirigakure, kterou si dal na čelo. Před zkouškou to nebral tak moc vážně, ale teď, když se stal Geninem, tak je na to docela hrdý. Obzvlášť proto, že to zvládl dříve, než jeho sestry. Konečně se mu povedlo je v něčem překonat a byl tak napřed. Všechny své věci si vzal a nandal do pouzdra nad zadkem. Vyrazil do tmy domu, ale nejdřív do koupelny, aby se trochu opláchl a pak do kuchyně. Jak zjistil už v pokoji, nikdo tam nebyl. Po jídle si udělal svačinu a dal si jí i s pitím také do vaku, co má nad zadkem. Použité nádobí umyl a uklidil. Když si byl jistý, že má všechno vyrazil z domu rovnou na cvičiště. Cesta netrvala dlouho a dorazil do jedné tréninkové oblasti. Moc lidí tu nebylo a to Nokottovi vyhovovalo. Došel do prostoru a odložil si vak na zem. Vzal to ještě přes Dojo, kde si vzal nějaké tréninkové závaží, aby se trochu více potrápil. Dřív mu dával zabrat Buro, ale ten je  mrtví a tak si musí dávat zabrat sám. Závaží si dal jak nohy tak na ruce a začal běhat kolečka. Prvních pět koleček se ani nezadýchal, ale rychlost měl pořád stejnou. Dalších pět koleček uběhl trochu hůř, ale cítil, že pomalu zrychluje. Po patnácti uběhnutých koleček se zastavil a sedl si na zem. Dal si menší pauzu jen na oddych. Co sedíš, hergot?! Zvedni ten zadek a dalších 30. Nikdo to za tebe neuběhne. ozval se mu vzadu v hlavě hlas Bura. Přesně takhle by na něj křičel, kdyby tu teď byl. No ták, vždyť už jdu. Nemusíš na mě být jak pes. poznamená a vstává tedy. Trochu si odpočinul, tak se zvedl a začal zase běhat. Chce si zvýšit svojí rychlost, tak musí zabrat pořádně. Prvních deset koleček zvládl líp než před chvíli. Dalších deset zvládal o něco hůř. Při patnáctém kolečku cítil jak navyšuje svou rychlost. Začínal být trochu unavený tak při posledním uběhnutým kole se zastavil u vaku a chtěl si sednout na zem. No ták to ne. Buro řekl 30. Unaveně vydechne a jen ze zpomaleného běhu, jak se připravoval zastavit, zase zatne a nebere rychlost. Nohy ho pálí, v boku i na hrudi píchá. Ale ještě 10. Pak si teprve může odpočinout. Dělají se mu mžitky před očima. Vidí před sebou Bura, jak utíká před ním s ním. Co je to? Takhle si tu vodu jen tak vzít nemůžeš, aby ses napil. Musíš si mě chytit. Tak šlapej. volá na něj. Nokotta cítí, jak zpomaluje. No ták. To není tak těžký předci. Už jen pět. Zafuní. Bolí ho i ruce a už se  mu houpou jen kolem těla. Uvědomil si, že má vlastně ještě pořád to závaží. Za běhu to začal odepínat. Jedna ruka, druhá, jedna noha druhá. Jakmile dopadli závaží na zem, znova vystřelil. Možná proto se mu dělalo tak blbě. Jak pomalu běžel se závažím, tak teď letí minimálně dvojnásobně rychleji. Nabil úplně novou energii, kterou ale rychle spaloval. Naštěstí chybělo jenom pět koleček, takže nic těžkého. Při posledním už se jen přemáhal, aby doběhl k vaku a tam padl na zem jak dlouhý tak široký. No to to trvalo. No ták, dej mi pokoj. Jsem rád, že žiju. A naval tu vodu. zamumlá a sáhne do vaku, aby z něj vytáhl láhev s vodou. Dá jí celou na jeden zátah, což ho trochu osvěží. Posadí se tedy a pustí se do svačiny, kterou si vzal s sebou. Zabralo to nějakou dobu, to běhání. SLunce se už vyhouplo nad obzor a všímá si, že se tu pohybují ještě nějací lidé. Dojí nakonec svojí svačinu a vydal se do Doja, aby doplnil láhev a pořádně se napil vody. Vrátil se k věcem a znova si sedl. Ještě chvíli seděl aby se vydýchal, odpočinul a nabral zase energii. Když uznal, že už oddechu bylo dost vstal a opět si nandal závaží a vyrazil na cestu. Sám pocítil, že jak běhal byl o něco rychlejší než při začátku tréninku. Uběhl 10 koleček. Nepřestával běhat i když mu to začínalo dělat značný problém. Nehodlal to jen tak vzdát a nepřestával běhat kolečka se závažím. Při posledním kolečku se zastavil a padl na zem na kolena. Musel si odpočinout, protože při posledním kolečku se mu hůř dýchalo a byl víc zadýchaný. Co je?! Zase pauza? Mám tě snad kousat do zadku, aby si makal. No ták, dej pokoj. vstane a vyběhne. Půl hodiny volnějšího běhu. Netuší, kolik těch kol vlastně bylo. Řekl si ale, že zkusí plnou rychlost. Za běhu chytil pečeť. Začal se z něj vypařovat pot míchaný s chakrou. Šel čím dál víc do předklonu, než byl na všech čtyřech. Aktivoval Shikyaku  no jutsu. Protáhli se mu drápy a natáhli špičáky. Automaticky se mu zvýšila rychlost o 4 body a vyrazil vpřed. Ztěžka dýchal, ale dával zabrat svému tělu. Za běhu pak drápy přesekl úchyty závaží, která odletěla stranou a Nokotta tak nabral ještě na vyšší rychlosti. Zvedal se za ním oblak prachu, jak kroužil kolem oblasti. Někdo si na něj ukazoval a koukali po něm, ale neřešil to. V tomhle tempu vydržel tak dvě kolečka, než se technika začala rušit a Nokotta se vrátil jen na zadní. I tohle byl jeho limit. Ještě ji nedokázal udržet dostatečně dlouho. Dal si potom delší pauzu. Další hodinu tam pak běhal v klidnějším režimu. Nohy ho boleli, ruce také, v podstatě celý člověk. Nakonec to už pro dnešek vzdal a vrátil se k věcem. Nahodil si zase vak nad zadek a vyrazil domů. Cestou si ještě vytáhl flašku s pitím a ten zbytek, co tam ještě měl, vypil.*

1003 slov

KONEC

Tréning sily

Kroky už mladej ženy viedli smer Dojo. Blížili sa chuuninské skúšky a ona sa na ne ľahším tempom pripravovala. Nešlo jej o výhru, chcela len hodnosť a tak to nebrala nejako extrémne vážne. Jediné, čo chcela bolo toto. Dlho ležala v nemocnici a o svoju šancu viac menej prišla a tak sa rozhodla, že nebude brať deťom túto šancu zažiariť. Mizukage to isto pochopí, popravde už len čakala na to, kým si bude sebou viac istá a začne sa učiť i niečo iné než ninjutsu alebo taijutsu, zaklope mu na dvere od kancelárie a opýta sa jej, či ju pustí.
To však bola vec ďalekej budúcnosti. Ešte stále nevedela či prejde cez prvé a druhé kolo, bola síce pravda, že keď ležala v nemocnici ono jej nič iné než sedenie v knihách nezostávalo, ale, že by čítala niečo, čo by jej pomohlo? Pfff. Knihy, kde mladý hrdina objavoval a zachraňoval svet jej boli akosi prednejšie. To však bolo jej osobným tajomstvom, ktoré zdieľala len so sestričkou, čo jej dané knihy nosila. Krátke vlasy si prečesala hrebeňom, obliekla niečo pohodlné, pripevnila k sebe tanto, wakizaki a katanu, spoločne s tým vyrazila do doja, kde sa mala stretnúť s jedným shinobim, ktorý jej sľúbil už dávnejšie, že jej pomôže s prípravou.
Bolo to náhodné stretnutie pri jej prechádzke ulicami. Tmavými, upršanými, tentokrát však mala so sebou dáždnik, ktorý schovával jej telom pred prírodným úkazom. No prišla o neho skôr, než si jej poriadne stihla užiť - nechala ho rozprostrený jednému shinobimu, ktorý sa ako neskôr dozvedela pohádal tak so ženou, že ho vyhodila von z domu! Vtedy sa tomu riadne smiala, keď ju neskôr vyhľadal a dáždnik jej vrátil, ponúkol sa, či nechce niečo na oplátku a tak sa spoznali. Akihiko nebol v jej očiach zlý, ba naopak, povedala by, že až priveľký dobrák.
Kroky dievčaťa utíchli pred dojom. Celú dobu jej nasledovalo i malé šteňa, ktoré jej Zia dala k úspešným splnením skúškam. Hayate - tak jej pomenovala a od vtedy boli nerozluční priatelia. Jedli spolu, spali spolu, prechádzali sa spolu. Dobre si rozumeli a padli do oka. Obaja boli energický, takže ranné behanie, či rozcvičovanie sa v jej živote nemenilo. Dnes však toto všetko vymenili za tréning tu. Vkročila dnu, smerovala ku šantí, kde si zložila do skrinky zbrane, spravila si menší drdol, aby jej vlasy nezavadzali. Čo si pamätá, nikdy si nedržala dlhé vlasy, ba naopak, vždy ich držala na krátko. Nejako nad tým však nepremýšľala, vyhovovalo jej to.* Ideme na to, Hayate? Spýtala sa jej s úsmevom a spoločne s ním vkročili do priestorov. Necítila jej tu nikdy a tak hádala, že prišli skôr. Ignorovala ostatných, nemalo cenu sa na nich toľko dívať, i im venovať pozornosť. Jednoducho začala s rozcvičkou, aby zohriala svoje telo, rozprúdila krv a pripravila sa na skutočný tréning, ktorý príde časom.
Bolo to tak ako si myslela, Akiko sa ukázal o niečo neskôr. Starší shinobi no stále v službe sa postavil pred dievča, ktoré akurát sedelo na zemi a snažilo sa brucho položiť na zem.* Vidím, že sa pripravuješ poriadne. Môžeme teda začať s tým, čo chceš? *Spýtal sa jej a ona k nemu zodvihla hlavu, usmiala sa na neho.* I tebe dobré ráno. Môžeme začať s prípravou na chuuninské skúšky. *Muž k nej natiahol ruku ako sa začala stavať a ona jej s radosťou prijala a postavila sa. Čo jej však prekvapilo bolo to, keď odpečatila dva bokkeny a jeden jej hodil.* Neovládam kenjutsu. *Zahlásila Shiroi, ktorá bokken síce chytila, no bolo to prvýkrát, čo jej mala v rukách.* To nevadí, toto zvládneš. *Opáčil jej a vlastne ani nečakal, kým si jej lepšie prechytí alebo niečo iné jednoducho po nej skočil ako besný pes! Hayate hlasno štekol, ako sa mu jeho prístup nepáčil, no to bolo jediné na čo sa teraz mohol zmôcť. Shiroi sa podaril útok vykryť, nebol tak rýchly aby s tým mala problém. I ten druhý a ďalší, útočil tak, aby sa ona hýbala v jej maximálnej rýchlosti.* Si rýchla. *Nevedela či to bol kompliment alebo len uvažovanie, no na jej perách sa objavil úsmev.* To počujem často. *Čo však ešte nevedel bolo to, že dievča mala väčšiu výdrž než ktokoľvek normálny. Bola na to hrdá, bola vždy energická, no prečo tomu tak bolo, to netušila - dobre, miestami áno. Nedávno zistila, že dokáže manipulovať do určitej miery so svojimi dosťami, no ešte to nikomu nezdelila. Sama netušila, či chce vôbec, aby to niekto iný vedel. Vlastne ani nechcela, bolo by to len mnoho problémov, ktoré by mohli skomplikovať jej prosbu do budúcna.
Minúty bežali a Shiroi len kryla útoky, až pokiaľ nenašla medzeru. Trvalo to dlho, no nakoniec sa jej to podarilo - nájsť ju a zaútočiť jednoduchými útokmi naspäť. Jeden útok za druhým, pravdepodobne už nevládal výdržou kvôli svojmu veku... no neriešila to, snažila sa, aby jej útoky mali ako rýchlosť, tak i silu, ktorú strádala naproti týmto dvom veciam.
Ale sila je hrozná. *Preniesol a opäť prevzal iniciativu, Ayako prešla do bránenia, musela zapierať bokken oboma rukami, aby mala šancu sa ubrániť tomu náporu sily! Dokonca ju donútil i cúvať vo veľkom, až pokým nenarazila do steny doja, vtedy prestal a pozrel sa jej do očí.* Dobre, nasledujúce dni potrénujeme silu. Tú postrádaš... na svoj vek i hodnosť. *Zdelil jej informáciu, než sa postavil do bojového postoja. Tomu tak bolo i nasledujúce dni.*

odehrává se v klanu Inuzuka

*Nokotta se vydal k jezírku, které se nachází v klanové oblasti, kus od jejich domu, kde si chce procvičovat svoji chakru, aby ji zesílil. Není na to lepší technika než taková, která soustavně potřebuje udržovat dané množství chakry. Suimen Hokou no Waza, nebo Kinobori no Waza. Na dnešek se rozhodl pro Suimen Hokou no Waza. Hned z rána se vyplíží z domu, aby se mohl jít nechat scákat. Na sobě má jenom plavky, aby si zbytečně nenamočil oblečení. Dojde k jezírku, kde se začne připravovat. Soustředí svou chakru do chodidel. Techniku už umí, takže by to nemusel být žádný problém. Sice se jí tedy naučil už, ale moc jí nepoužíval. Více se věnoval Kinobori no Waza. Představuje si, jak se prochází po hladině, jak se po ní rozběhne na druhou stranu. Ve škole jim to vysvětlovali, jak snadno se to dá udělat, ale on opět neposlouchal a nebo tam nebyl, takže se mu to povedlo nějak naučit a funguje jen tak, co nasbíral za zkušenosti. Jakmile si vytvoří tuhle představu, udělá krok na hladinu. Hned ale zanoří nohu do vody a propadne se. Jak se lekne, tak sebou trhne a padne do vody celý. Vyhrabe se na břeh a odplivne si. No ták, to je ale studený. Proč jsem šel hned ráno. Zapomněl jsem, že tady je potřeba víc chakry a jinak rozložené, než při Kinobori no Waza. zamumlá. Aspoň nebudou modřiny. řekne si a pokračuje. Opět se postaví ke břehu a soustředí svoji chakru. Krok na hladinu a ž se mu daří držet. Rozložil chakru a přidal jí mnohem více, aby se opřel o dno. Udělal pár kroku a chtěl se rozeběhnout, jenže si nevšiml kamene, který se pohupuje těsně pod hladinou a o něj zakopl a opět zalezl pod hladinu, teď i trochu potlučený.No ták. Blbej kámen. řekne si a leze pomalu ven. Jenže jak se snaží vylézt, uvědomuje si, že vlastně vylézá na hladinu. Nepřestal koncentrovat chakru, i když se mu rozhodil trochu tok, ale má teď množství, které potřebuje k tomu, aby mohl stát na hladině. Dobře, no tak tohle se mi ještě nepovedlo. To je dobrý, že se to dá udělat i takhle. řekne si a stojí na hladině, která se ještě trochu vlní, jak z ní vylézal. Dalo by se to brát za super úspěch. Dojde ke břehu a vyleze z jezírka. Zkusíme trochu toho adrenalinu. řekne si a jde kus od jezírka. Protáhne se a vyběhne proti jezírku. SOupeř předci nepočká, až si na vodě uklidní, aby mohl běžet, musí to být okamžitě. Proto to zkouší i z rozběhu. Zatím si na vodu jen stoupal. Představuje si dlouhý sloup chakry, který se opírá o dno a tak ho drží nad hladinou. Nejdřív chce zase získat ten pocit a tak svoji chakru soustředí dál. Jeho zásoby se pomalu snižují. Za běhu si chytne pečeť a soustředí se. Potřebuje už jen pár pokusů, aby mohl pokračovat dál. Vyčká si na příhodný moment a udělá krok kupředu. V moment, kdy zvedá nohu ze země a měla by dopadnout na vodu, vypustí svou chakru z chodidla tak, aby se mohl rozběhnout po vodě a opřel se o svoji chakru. Běží kupředu a zjišťuje, že už na to asi přišel. Nakonec vyběhne hladině až na druhou stranu jezírka. Vyleze na břeh a běží zase kousek dál. Tam udělá oblouk a pokračuje v běhu zpět k jezírku, aby to zkusil znova. Těsně před dopadem na vodu vypustí svou chakru tak, aby ho udržela na hladině a on tak mohl přeběhnout po jezírku. No ták to by dneska stačilo. řekne si a vydá se zase domů. Doma si vleze do vany plné horké vody a dívá se na hladinu. Přemýšlí, jak chůzi po vodě udělat ještě složitější, aby mohl více a tvrdě trénovat. Napadá ho spoustu variant, jak to udělat, ale chce to zkoušet podle něj jenom. Zítra si udělá asi zase volno, aby mohl víc cvičit. Vrátí se k jezírku a pokusí se ještě jednou o úspěch jeho vlastnoručně zadané mise. Nasbíral několik větších kamenů, které upevnil do vzduchu a na stromy kolem a nechá je padat do vody, aby dělali vlny. Jenže pořád to není úplně ono. Asi bude muset na tohle najít úplně jiné místo. Sice se zvládne udržet na hladině tak dobře, že prostě přebíhá z místa na místo a dokonce si troufne i odrazit a skočit snožmo na hladinu, vyhýbá se kamenům a nechává se houpat vlnami, jen to prostě není to pravý ořechoví.*

740 slov

KONEC