Sainō

*Zaya si poslechla další radu. Ne že by byla nějak extra jiná než ta předtím ale i tak se oprášila a ustoupila dozadu.* "Chakra je dost vzácná než aby se s ní jen tak plýtvalo. Snad má pravdu." *Zaya se tedy rozběhla a použila dost velké množství chakry. Naskočila na strom a její nohy se přilepily na strom. Cítila však že jí to táhne víc čekala. Radostí že se uchytila načerpala velké množství chakry do nohou. Koukala směrem k Hibiki.* Podívej. Už se udržím. *Zaya byla tak nadšená že si nevšimla že pod náporem její chakry začala malá část stromů mrznout. Najednou se podívala zpět a po tom co viděla namrzlý strom zpanikařila a podklouzla jí noha a opět Zaya byla na zemi na zadku. Tentokrát však vůbec nevijekla ale místo toho civěla na strom stejně jako dost dětí okolo.* "Sakra nechala jsem se unést."

Hibiki Yuki
*Neustále ji sleduje a čeká co vymyslí. Nakonec se rozeběhne a tak sleduje každý její krok. Vidí že se na něm drží a pak udělá chybu. Promluví a přestane se soustředit. Jelikož sama věděla co následuje, tak se k ní rozeběhla a tak ji chytla do náruče.* (Hibiki) Musíš se soustředit. Aby jsi mohla během toho i mluvit tak se to nejdřív musíš naučit. Tak znova. * vysvětlí ji a pustí ji na zem. Následně se zase vzdálí a nechá ji, aby to zkusila znovu. Jakmile by začala opět padat, použila by shunshin aby ji zachytila.*

Trénink zásoby chakry
Hibiki Yuki
*Už to byl nějaký čas, co ji zemřela Nii-nee-chan a ona z toho byla dlouhou dobu špatně. Neměla ani sílu na to, aby šla trénovat. Snažila se z toho všeho pořádně vzpamatovat. Nyní, skoro rok po té tragické události našla v sobě tu sílu a přesvědčení, že musí chránit Machiko a rozhodla se jí trénovat. Sebrala se a odešla do kuchyně, oblečená jen v noční košilce. Tak se zastavila u lednice, kterou otevřela a vzala si jídlo sebou. Vrátila se do pokoje, kde se oblékla a jídlo si dala do batohu. Když byla oblečená, vzala si batoh a ještě šla přes kuchyň. Natočila si do láhve vodu, kterou si vzala též sebou. Obula se a vyšla ven. Tak si uvědomila, že ji chybí něco podstatného a to sluchátka. Dlouho je na sobě neměla, ale nyní ji přišli jako dobrý nápad. Okamžitě zalezla do baráku a ve svém pokoji si vzala sluchátka a spokojeně vyšla ven. Se sluchátkami v uších ji bylo nyní hned lépe. Došla na své minulé místo, kde trénovala chakru a opět položila svůj batoh na onen kámen. Nyní se jen lehce protáhla, protože neměla v plánu moc chodit. Takže ji stačilo jen pár dřepů a kliků. Následně natáhla ruce nad sebe a to bylo poslední co udělala. Trochu poodstoupila od kamene a složila pečetě, čímž si vytvořila deset svých kopií (Bunshin no jutsu). Předstoupila před ně a pousmála se.* ’Takže deset klonů je pro mě dobrý. Ale chci ten počet navýšit. Proto budu muset hodně trénovat.’ *Pomyslí si dívka. Následně své klony zruší. Chvíli se soustředí a opět složí pečetě a vytvoří nyní dvanáct svých kopií (Bunshin no jutsu). Opět před ně předstoupí a chvilku je pozoruje.* ’Tak tohle by taky šlo. Je to celkem dobré.’ *pomyslí si modrovláska a její kloni udělají takové to PUF a zmizí. Zatím nijak ztrátu chakry necítila a tak se rozhodla změnit druh jutsu. Složila pečetě a rozhodla se se změnit na senseie z Akademie (Henge no jutsu). Prohlédla se a byla celkem spokojena a tak se v obláčku kouře opět změnila zpět. Znovu se protáhla a únavu kupodivu stále necítila. Jen se pousmála a složila další pečetě. Nyní se změnila na Kazekageho (Henge no jutsu). Nynější přeměna se ji taky povedla a tak se opět změnila zpět. Dál přemýšlela, jak by mohla využít Kawarimi. Když v tom si všimla kamenu, který byl kousek od ní. Pousmála se a sebrala ho ze země. Hodila ho do výšky a nechala si ho padat na hlavu. Jen složila pečetě a následně, když ji kámen praštil do hlavy, objevilo se místo ní kus dřeva (Kawarimi no jutsu). Hibiki se objevila v koruně jednoho ze stromů. Seskočila dolů a pousmála se.* ’Tohle by šlo. Ale bohužel nemám sílu na to, ho použít znova. Tak zase příště.’ *pomyslí si dívka a začne skládat další pečetě. Vytvoří tak dalších svých 16 klonů (Bunshin no jutsu). Postaví se před ně a na první pohled je vidět, že se jeden nepovedl.* ’Takže patnáct klonů je pro mě stále limit jo? No co se dá dělat. I s tím se dá pracovat.’ *zamyslí se a pak všechny klony zruší. Ani nyní necítila nějakou extra ztrátu chakry. Měla ji stále dost. Potřebovala si procvičit i ty techniky, na které potřebovala ten druhý druh chakry, který měla. Postavila se rovně a pak jen čtyřikrát máchla rukama před sebe směrem na jeden ze stromů (MEITON: KURO NO NAMI). Takto pokosila dva stromy, které stáli za sebou. Tohle byla dobrá technika a silná, takže se toho nemusela bát, použít proti jiným technikám, jako obranu. Sedne si na zem, vytáhne jeden kunai a lehce se řízne do lýtka. Samozřejmě u toho zatne zuby a z té rány začne téct krev. Složí pečetě, objeví se zelené světlo a tak to světlo přiloží k té ráně a začne se léčit. Nějakou dobu to trvá, než se to vyléčí, ale podaří se to a nezůstane a ni jizva. Je ráda, že umí zatím léčit takto malé rány. Proto se později naučí léčit vážnější zranění a jednoho dne snad vyléčí i nemoci. Po nějaké době je toto hotovo a tak si sedne na kámen, kde má svačinku a sní z ní polovinu, aby se trochu zasytila. Jakmile byla po jídle, rozhodla se pokročit v tréninku a tak si sedla to tureckého sedu a zavřela oči. Začala se soustředit a hledat ve svém nitru onu chakru.* ’Musím nějak zesílit. Musím být silnější, abych ochránila své sestry. Nesmím být slabá.’ *tyhle pocity ji neustále pronásledovali. A to dokonce, ikdyž se chtěla soustředit. Kvůli těmto pocitům ji to moc nešlo a tak se s rozčílením postavila na nohy. Sice už cítila, jak se její zásoba chakry blíží ke dnu, ale nechtěla to vzdát. Proto se postavila na nohy a načerpala co největší množství chakry do nohou a odrazila se vzhůru (Chakura Shotto). Odrazila se nad všechny stromy v okolí a tak se mohla rozhlédnout po okolí. Ale ne moc dlouho a začala padat dolu. Nehodlala se nějak vzdát a tak jen čekala, dokud nebude v úrovní nějaké větvě. Pro jistotu si nyní v ruce vytvořila bič, dlouhý pět metrů a připravila se (CHAKRA RŌPU). Zachytila se za větev a zhoupla se k zemi. Cítila, jak je v polovině zásoby chakry a tak cítila lehčí únavu. Věděla, že musí zesílit, ale pro dnešek toho chtěl nechat. Došla ke kameni, kde měla zbytek svačinky a dojedla ho. Chvilku to trvalo a tak začala přemýšlet, že by zkusila nějaké nové jutsu vymyslet, ale netušila jaké. Ve vymýšlení nových jutsu nebyla dobrá a tak toho po chvíli raději nechala. Dojedla zbytek, nacpala to do batohu a ten si hodila na záda. Rozešla se směrem domů, aby mohla udělat oběd pro sestru a pro sebe.*

Počet slov: 949

---Konec RPG---

*Pomalu kráčeli čtvrtí jejich klanu a oba mlčeli. Sora cítila, že je to velký okamžik. Otec jí vyzvedl brzy ráno a vlastně ani moc neřekl o tom kam to teď jdou. Sora si pohrává s otázkou na jazyku, ale není si jistá, zda se má ptát. Otec zpomalí svůj krok až zastaví úplně a ukáže rukou na malé cvičiště uprostřed několika velkých domů.* (Otec) Tohle místo má pro mě velký význam. Vzal mě sem tvůj dědeček, když jsem se stal studentem akademie a přestal jsem být pouhým dítětem. *Usměje se na ní a chvíli s nostalgickou vzpomínkou přejíždí pohledem po cvičišti.* (Sora) Dědeček s tebou trénoval? *Zeptá se Sora se zvědavostí v hlase. Dědeček byl velmi milý a vstřícný člověk, který se staral o své květiny a opuštěné kočky v okolí a neuměla si představit, že by někdy někoho tahal na cvičiště a bojoval. I přesto, že věděla, že byl také shinobi tak jí do toho světa moc nepasoval.* (Otec) Ale ano trénoval semnou hodně. Byl velmi přísný a neodpouštěl chyby. *Odpoví otec na otázku a mírně se ušklíbne.* (Otec) Ani nespočítám kolik jsem od něj měl modřin. *Řekne a vydá se na cvičiště.* (Otec) Mamka mi říkala, že jste spolu trénovali. Jaké to bylo? *Sora poté otázce pokrčí rameny a chvíli nic neříká. Vlastně si nebyla jistá co na to říct.* (Sora) Bylo to fajn. Mamka mi ukázala techniku běhu a proběhli jsme se. *Odpoví trošku nic neříkajíc a otec to nechá být.* (Otec) Jako člen naší rodiny patříš do klanu Sainō a teď na akademii musíš ukázat co v sobě máš. I když ti to nikdo otevřeně neřekne tak tě budou sledovat a posuzovat. Od nás se čekají velké věci. Musíš se snažit a pracovat na sobě. *V jeho hlase Sora slyší, že to myslí vážně. Ona ho ale nechtěla zklamat. Ani jeho, ani mamku, ani nikoho z klanu.* (Sora) Budu se snažit. *Špitne odhodlaně a otec se usměje.* (Otec) Já vím. *Pohladí jí po vlasech.* (Otec) Nezatrénujeme si, když už jsme tady? *Nadhodí otec a Sora přikývne. Byla si skoro jistá, že to měl v plánu už od začátku, ale nahlas to neřekne.* (Sora) Proč ne. *Odpoví a otec přikývne.* (Otec) Možná to bude hloupost, ale co si udělat trénink jako jsem měl já s dědečkem hm? *Navrhne a aniž by čekal na její odpověď zda souhlasí nebo ne vytáhne ze záhybu oblečení kunai a předá jí ho.* (Otec) Tohle byl velmi oblíbený trénink tvého děděčka. *Řekne a vydá se pomalu kousek od ní a vytáhne další kunai.* (Otec) Vždycky rád říkával, že svět je plný bláznů co po někom hází nože, aniž by věděli kdo to je. A možná měl pravdu. Kunai je v našem světě hodně běžný a bude se ti hodit umět se proti tomu bránit. Ideální obrana je odražení a na to potřebuješ mít rychlé ruce. *Přehodí si rychle kunai z jedné ruky do druhé.* (Otec) A rychlé reflexi abys dokázala zareagovat. *Poklepe si prsty na čelo, aby poukázal, co tím myslí. Sora přikývne a prohlíží si zbraň ve své ruce. Nikdy kunai nedržela a byla zvláštní představa, že by teď měla s jeho pomocí bojovat.* (Otec) Půjdu na tebe zlehka neboj. *Ujistí jí a vyhodí kunai do vzduchu, kde ho zachytí a pak hodí proti své dceři. Nevyužije ani zlomek své síly a Sora zavře oči, spíše instinktivně před sebe zvedne kunai a do okolí se ozve cinknutí jak kunai odrazí.* (Otec) Nemůžeš přece zavírat oči! *Napomene jí otec po té ukázce.* (Otec) Tohle není o náhodném pohybu ruky a ono to zrovna vyjde. Musíš se dívat na zbraň, která na tebe letí a být připravená jí odrazit. Znovu! *Sora se po těch slovech zamračí, ale chápe, že má otec pravdu. Jen jí tak překvapil fakt, že po ní hodil kunai, že zareagovala tak jak zareagovala.* (Sora) “Tohle se příště nesmí stát! Musím se snažit.“*Napomene sama sebe a zvedne ze země o kousek dál ležící kunai a hodí ho otci zpět. Ten ho zachytí a opět to celé zopakuje. Tentokrát Sora oči nezavře, ale nestihne kunai odrazit a od zranění jí zachrání jen to, že se vyhne do strany.* (Otec) No … alespoň tě to nezranilo. *Prohodí otec, nechá si hodit kunai a opět to zopakují. Další hod a Sora tiše zasyčí, když sice kunai odrazí, ale tak hloupě, že jí čepel zbraně škrábne do prstu.* (Otec) To už bylo lepší. Jsi v pořádku? *Zeptal se otec starostlivě a Sora ho odbyde mávnutím ruky a začne si z rány cucat krev.* (Sora) Nic hrozného. Je to jen škrábnutí. *Odvětí a hodí mu kunai zpět. Díky bolesti se nějak více soustředí na daný okamžik a tak další kunai už odrazí o poznání lépe a další také.*(Otec) Výborně. Tohle vypadá, že to začínáš chápat. Při obraně ať už proti hodu, nebo při útoku drž svou zbraň připravenou v pozici před hrudí. Minimalizuješ tak potřebu pohybu ruky v případě obrany a budeš rychleji reagovat na útok. *Dá jí celkem užitečnou radu a Sora přikývne. Házení se opakuje ještě nějakou dobu a pak, aniž by si to pořádně její otec uvědomil se stane něco zvláštního. Sora se soustředí na přilétající kunai a ten najednou těsně před ní zahne a neškodně jí mine. Protože pozvedne zbraň v obraně může to vypadat, že to byla jen pouhá obrana, ale ona moc dobře věděla, že ne.* (Sora) Můžeme ještě? *Poprosí otce a když letí kunai opět se to stane. Nevěděla o co jde a dost jí to fascinovalo.* (Sora) “Možná nějaká klanová technika? Nebo co to dokážu?“*Ta myšlenka jí neopouštěla celou dobu, co trénink pokračoval a ani při cestě domů. Lákala jí myšlenka zeptat se otce, ale nevěděla, na co vlastně. Rozhodla se, že to nejdříve prozkoumá než to zkusí probrat s rodiči.*

Počet slov: 928

*Cvičištěm se nesl hlasitý třesk zbraní, jak o sebe naráželi kunaie. Sora s nadšením odrazí výpad otce a pak se ho pokusí zasáhnout sama, ale nestihne to. Otec je prostě mnohem rychlejší než ona a jen díky tomu, že v rámci tréninku na ní šel pomalu měla šanci s ním držet krok.* (Otec) Děláš na mě dojem. *Prohodí zcela upřímně otec a otře si pot z čela.* (Otec) Za tu chvíli co jsi na akademii jsi udělala velký pokrok. *Pochválí jí a Sora trošku v rozpacích sklopí oči.* (Sora) Děkuji, otče. *Mírně se ukloní a je ráda, že ho potěšila. Nechtěla ho zklamat. Byla jediným dítětem a ke všemu dívkou a tak pro něj nechce být zklamáním.* (Otec) Myslím, že pro dnešek toho bylo dost. Vyrazíme pomalu domů a uvidíme co mamka připravila k jídlu. *Usměje se a schová kunai do záhybů oblečení a vlažně vyrazí směrem ze cvičiště. Sora sleduje jeho záda a horečně přemýšlí. Poslední dobou si hodně lámala hlavu, jak nadhodit tohle téma a vlastně nedokázala přijít na to, kdyby se to hodilo nejlépe. Ať si představovala jakoukoliv situaci a moment, nikdy to nebylo nejpříjemnější.* (Sora) Tati. *Vydá ze sebe v rozpacích. Otec zastaví na místě a otočí se směrem k ní.* (Otec) Copak? *Zeptá se s tónem starosti v hlase. Znal svou malou dcerku moc dobře na to, aby věděl, že jí něco trápí, když se na ní dívá. Sora se v hlavě snaží vymyslet, jak nejlépe to říct a formulovat co jí trápí. A nakonec se rozhodne, že možná bude snazší praktická ukázka než nějaké složité vysvětlování.* (Sora) Nechtěl by sis ještě zatrénovat jako si to dělával s dědou? Odrážení kunaiů? *Navrhne nesměle a doufá, že otec nebude proti. Ten nad tou otázkou přemýšlí jen okamžik než přikývne a vydá se zpět na místo kde stál před chvílí.* (Otec) Ale jistě … proč ne. *Usměje se na ní a přemýšlí co za tím může být. Pochyboval o tom, že by Sora nechtěla jít domů. Matku milovala a vycházela s ní dobře, takže v tom to nebude. Na jednu stranu si přál, aby tu teď byla jeho žena a mohla si s dcerkou promluvit. Přeci jen ženy v tomhle byly vždy lepší, empatičtější. Nezbývalo mu než splnit její přání a doufat, že to pomůže. Sora se na něj vděčně usměje a stiskne pevněji v ruce kunai, i přesto, že neměla v plánu ho použít.* (Otec) Připravená? *Zeptá se ještě a poté hodí kunai jejím směrem. Sora sleduje letící zbraň a ruku se svou zbraní nechává volně svěšenou.* (Otec) Soro! *Vykřikne její otec překvapeně, když vidí nulový pokus o obranu. Sora si ale toho výkřiku nevšímá a soustředí se pouze na letící zbraň a sleduje pohledem, jak před ní zatáčí a zabodává se neškodně do země o kus dál. Hluboce se nadechne a poté pohled stočí k otci. Ten na ní nevěřícně hledí a přemýšlí o tom co právě viděl. Hlavou se mu honí spousta technik, které by něco takového zvládly a ochránily jí před útokem. Napadne ho fuuton, ale i když jeho dcera udělala pokroky tak nevěřil tomu, že by uměla nějaké takové jutsu.* (Otec) Jak? *Vydechne směrem k ní otázku a zkoumavě se na ní dívá. Sora jen pomalu pokrčí rameny.* (Sora) Já nevím tati. Myslela jsem, jestli nejde o nějakou klanovou techniku. Ale když se tak na tebe dívám … není to nic z našeho klanu, že? Je to něco jiného. *Pronese s hlasitým povzdechem a uvažuje co se to s ní vlastně děje. Po chvíli, která oběma přišla jako nekonečná se otec pohnul a přešel ke kunaii zabodnutému v zemi a vytáhl ho.* (Otec) Pojď. *Řekne, když se narovná a zvedne ruku. Sora přejde k němu, nechá se obejmout kolem ramen a společně se vydají domů. Byla ráda za to gesto. Nikdy se necítila s nikým tak v bezpečí jako s tátou a teď ta jistota přišla více vhod než obvykle.* (Mamka) Co se vlastně děje? *V hlase matky byla slyšet starost a trošku strach. Nevěděla nic o tom, proč její manžel svolal nejbližší rodinu a teď tu seděli kolem stolu. O to víc jí děsilo, že Sora byla vedle v pokoji a nikdo jí neřekl o co jde.* (Otec) Musíme něco probrat. *Řekne její manžel na oplátku a to utne další debaty na toto téma.* (Otec) Zlato. *Houkne dost hlasitě, aby ho dcera za dveřmi pokoje mohla slyšet. Sora seděla na posteli a přejížděla prsty po dírkách ve dřevě. Neměla chuť hrát, ale dotek nástroje jí uklidňuje. Když zaslechne své jméno chvíli ještě sedí, než odloží píšťalu a zvedne se. Myslela si, že když otci ukáže, co dovede tak se jí uleví a bude to lepší, ale moc velkou úlevu necítila. Nikdy se ještě tak nebála jít ke stolu se svou rodinou jako právě teď. Mamka ji sledovala se starostlivým pohledem a Sora musela hodně bojovat, aby k ní neběžela a neschovala se u ní v náručí. Otec stál u stolu rovně jako svíce, ruce za zády a trpělivě čekal na příchod své dcery. Pohledem zavadila o svého dědu a ten jí ten pohled oplatil šibalským mrknutím. Nemohla stále uvěřit tomu, že to byl shinobi bojující za vesnici. Poslední o stolu byl strýček. To jí trochu překvapilo, protože to byl muž, který ve vesnici trávil minimum času a většinou byl na cestách a řešil něco pro vesnici. Usmála se na něj, protože ho moc ráda viděla. Pokývnul jí na pozdrav a pak jí otec ukázal na volnou židli.* (Otec) Děkuji všem, že jste přišli. Normálně bych vás takhle narychlo nesháněl, ale musíme něco probrat. *Řekne vážným hlasem a pak vytáhne kunai a udělá pár kroků od stolu a pak hodí kunaiem proti Sore. Protože se na tom předem dohodli tak už je na to připravená a stihne zareagovat. Soustředí se na letící zbraň a ta se zabodne do stolu před ní.* (Mamka) Zešílel si! *Rezonuje místností výkřik její matky.* (Mamka) Co to mělo znamenat?! *Nechápavě se dívá z dcery na manžela a snaží se v tom najít nějaký smysl. Sora se nepatrně ušklíbne a raději nic neříká. Dědeček ze strýčkem zkoumavě sledují zbraň zabodnutou ve stole.* (Strýček) Myslím, že sestra položila správnou otázku. Co to mělo znamenat? Šlo o dobrý hod. Kunai měla skončit zabodnutá hluboko v hrudi mé neteře … místo toho jsi si zničil jídelní stůl. O co tady jde? *Jeho hlas je klidný a rozvážný. Nikdy neměl potřebu nějak dávat najevo více emocí, než bylo nutné. Poté se slova ujme Sora a vysvětlí, že při trénincích objevila to, že dokáže donutit zbraně uhnout z trasy a nezranit jí. Jak domluví strhne se v místnosti obrovský hlahol. Jeden mluví přes druhého, nadhazují domněnky a dohady a není slyšet nic dalšího.* (Děda) Dost! *Ozve se hlasitě a v místnosti nastane ticho. Všichni na něj hledí trošku překvapení, protože děda byl brán spíše jako klidný člověk.* (Děda) Všichni jsme tady zkušení shinobi, kteří máme spousty zkušeností! Nebudeme se tady dohadovat jako báby na trhu. Teď mě poslouchejte. Je evidentní, že tady koblížek ovládá nějakou techniku, o které nevíme vůbec nic. Ale tímhle stylem na nic nepřijdeme. *Postupně se zadívá na každého z přítomných a poté se začne zvedat od stolu. Pomalu přejde ke skříňce v kuchyni a chvíli něco hledá, než najde dřevěnou obracečku na salát a potěžká si jí v ruce.* (Děda) Občas nám život přinese zvláštní věci. *S úsměvem si přehodí obracečku v ruce a hodí jí na Soru. Ta se na ní soustředí, ale nestane se nic a plácne jí do hrudi.* (Sora) Au. *Překvapeně vyhrkne a sleduje naběračku ve svém klíně.* (Strýček) Takže to má vliv pouze na kovové věci? *Nadhodí svou myšlenku a skupina v místnosti na chvíli ztichne.* (Mamka) Pokud je to skutečně tak … a malá ovládá … kovové věci. O co tu jde? Nějaké jutsu, které neznáme? *Zeptá se matka a zkoumavě si dceru prohlíží.* (Děda) Na to tady má drahá dnes nepřijdeme. *Ukončí celou debatu děda, a tak se každý rozejde po svém. Sora ležící v posteli a sledující strom přemýšlí o tom co se vlastně stalo. Sice nebyla o moc blíž tomu pochopit co to vlastně umí, ale byla strašně ráda za svou rodinu. A to je pro dívku v jejím věku velká věc. Spokojeně se odebrala do říše snů připravená pokračovat v objevování svých schopností.*


Počet slov: 1372

Trénink Zásoby chakry

Hibiki Yuki

*Už je to nějaká doba, co byla naposledy trénovat a pochopila, že nebude schopna chránit svoji jedinou sestru, jestli nebude pořádně trénovat. Sice na B misích byla silná a spolehlivá, ale na A mise musela ještě hodně trénovat. Na ty si ani zdaleka nevěřila. Seděla v kuchyni u stolu, jen v noční košilce a snídala. Popíjela čaj a jedla koláč, který včera upekla její sestra, Machiko. Už nyní byla rozhodnuta, že bude trénovat svoji zásobu chakry, aby b voji vydržela déle a tak zesílila. Po snídani se odebrala do svého pokoje, aby se připravila na dnešní trénink. Oblékla si do volnějšího oblečení, aby měla pohodlný pohyb a nic ji neomezovalo. Chtěla vyzkoušet, kolik toho vydrží a neodpadne. Během poslední mise dopadla totiž hodně špatně a je ráda, že vyvázla živá. Sebou si nic nebrala, protože neměla v plánu používat nějaké vybavení. Dokonce i svoji legendární zbraň nechala doma. Odešla do chodby, aby se obula a mohla odejít trénovat. Po hodně dlouhé době odešla na klanové cvičiště, kde ji všichni znali. Bál se o ty tři celý klan. Proto je těšilo, když se o sebe zvládli postarat sami a nepotřebovali pomoc od někoho jiného. Stoupla si dále od všech a tehdy všichni poznali, kdo to je. Byla to Hibiki, která se skoro vždy stranila od všech. Chvíli ji všichni pozorovali a chtěli zjistit, jak moc zesílila. Ta tam nějakou chvíli stála, než se do něčeho pustila. Po chvíli se ji ze zad vytvořili tři chapadla a sama se nechala obalit dalšíma chapadlama (KUJAKU MYOHOU: CHOKU a ​TAIKANSHIKI SHĪRUDO). Nějakou chvíli tam takto stála a soustředila se, kolik ji to bere chakry. Sice se to nezdálo, ale bralo ji to moc. Proto to musela do budoucna dost omezit a nebo zesílit. Hold to bralo hodně chakry. Proto to raději zrušila a chtěla vyzkoušet jinou techniku, kterou se před pár lety naučila. Ještě neměla moc příležitostí ji vyzkoušet a tak se to rozhodla vyzkoušet dneska. Přešla k nějakému cvičnému panákovi a chvíli před ním stála. nechá si obalit pravačku chakrou, kterou posílí o Fuuton a následně praští toho panáka. Díky síle 26 bodů, nepůsobí ještě Fuuton a tak je její útok silnější. Na panákovi jsou vidět řezné rány a díky poškození, které získal je vidět, že tato technika dokáže dost ublížit. Chtěla vyzkoušet svoji temnou chakru, o kolik to zesílí. Použije na zesílení svoji temnou chakru a pak napřáhne pravačku. Uhodí cvičného panáka a poškození je pořád stejný.* (Hibiki) Pff. Takže na zesílení fyzických atributů to nefunguje, jo? *pronese a rozhlédne se. Vidí jak ji několik lidí z jejího klanu sleduje. Nevšímá si jich a ani nemá zájem se s někým začít bavit. Jelikož temná chakra nefungovala na fyzické zesílení, rozhodla se ji nepoužívat. Chtěla zvýšit normální chakru a díky ní zvedla i svoji temnou. Bylo to ideální a proto nemohla nic nedělat. Neměla sebou nic ostrého, aby si udělala menší zranění a zkusila ho zocelit. Proto začala do toho panáka bušit pěstí, aby si trochu sama od sebe ublížila. Když měla krvavé klouby tak si sedne k panákovi zády a opře se o něj. Nakonec složí pečetě a ruce se ji rozzáří zelenou chakrou, která je vidět pouhým okem. Přiloží si jednu ruku na druhou ruku a začne léčit své zranění. To ovšem trvá docela dlouho a než si uzdraví jednu ruku, uběhne zhruba 20 minut. a jednu ruku má vyléčenou. Ovšem je trochu unavená, ale nemůže si odpočinout, protože si musí uzdravit ještě druhou ruku. Ta trvá o něco déle, než ta první a tak ho 40 minutách je uzdravena i druhá. Je celkem vyčerpaná a neví, jestli může pokračovat. Ale jestli chce zesílit, musí pokračovat dále a překovat svoje hranice. Zvedne se a od svého výletu poprvé použije své nové jutsu. Kousne se do prstu a složí pečetě a přivolá si svého mazlíčka (KUCHIYOSE NO JUTSU). Objeví se před ní štěně, Hachiko a Hibiki se na něj usměje. Zvedne ho do ruky, on ji oblízne a pak ho obejme. Je ráda, že má svého chlupatého přítele. Teď jen zjistit, kolik bere chakry a jestli ho může zde mít přivolaného dlouhodobě. Nějak extra chakry ji to nevzalo a tak si ho zde zatím nechá. Netuší co všechno umí, ale na nic nemůže přijít. Nezkouší další jutsu, protože už dost vyčerpala dost chakry a tak si zajde na klidnější místečko, kde si sedne do tureckého sedu a začne se soustředit. Už to dlouho nedělala a tak si na to musela znova vzpomenout. Začala cítit chakru uvnitř sebe a po chvíli ji začne uklidňovat. Byla dosti rozvířená a tak chtěla, aby se zase uklidnila a mohla ji násilím zvednout. To se ji povedlo až po několika minutách a tak se konečně zvedla ze země a podívala se na svého chlupatého přítele, která si hrál s dětma o kousek dále. Musela se pousmát, když se ti děti bavili. Ale nedávala to znát. Chtěla pro Iwagakure jen to nejlepší, protože zde byla i její sestra. Proto nikdy nemá v plánu opustit vesnici a stát se nukeninkou. Chvíli tam jen sedí, kouká na ty šťastné děti a jejího chlupatého kamaráda. Jak tam tak sedí, soustředí se a medituje. Opět zavře oči a snaží se násilím zvednou svoji chakru, což se ji ale nepovede. Usoudila, že pokrok bude vidět až zítra a tak nemohla nic dělat. Po nějaké době, až si děti dost pohrají tak jen zapíská a Hachiko přiběhne k ní. Ta ho pohladí po vlasech a pak ho propustí. Vzalo ji to nepatrné množství chakry a tak ho během mise ho používat nemůže. Ovšem na během tréninku je to víc než dobrý. Jakmile zmizel v oblaku dýmu, neutrálním pohledem si změřila ty děti a pak odešla. Samozřejmě se ji ty děti lekly a dospělí pochopili její výraz. Chtěla chránit svoji sestru a jestli si znepřátelí celou vesnici ji bylo jedno. Odešla z cvičiště a namířila si to do obchodu, aby si mohla něco koupit k jídlu. Vzala si tam dvakrát dongo a rozešla se domů. Cestou domů jedno snědla a druhé nesla sestře, aby taky něco měla. Nakonec došla domů a uviděla svoji sestru v kuchyni a tak před ní položila ono Dango.* (Hibiki) Něco pro tebe, nee-san. *poví a obejme ji kolem ramen. Pak si sedne naproti ní a mluví spolu do oběda.*

Počet slov: 1039

---Konec RPG---

Trénink na zásobu chakry

Hibiki Yuki

*Přesně jak si řekla minulý trénink, potřebuje zvýšit svoji zásobu chakry, aby mohla bojovat déle. Proto i dneska bude trénovat onu chakru. Přesně jako minule i nyní seděla u stolu a snídala. Jenže dneska i se svoji sestrou. Hibiki si četla ve svitkách, aby se něco málo přiučila. Četla si klanové techniky, kterou by se mohla naučit dále, ale všechny na ní byly ještě moc těžké, takže se bude muset obejít bez nich. Sice neuměla moc technik, ale ta její zvláštní schopnost vynahrazovala nedostatek technik. Díky nim byla hodně silná a tak mohla, alespoň trochu chránit sestry. Dosnídala a rozešla se do pokoje. Ani na sestru nepromluvila, když zmizela z kuchyně. Ve svém pokoji si vzala to, co na minulý trénink. Takže vůbec nic s výjimkou jednoho kunaie. Chtěl potrénovat zase to Shousen jutsu, aby to trochu zlepšila. Ale je ji jasné, že nynější úroveň ji nestačí na to, aby byla silnější. Oblékla si do oblečení, které si vzala minule a následně se odebrala do kuchyně, aby se rozloučila se sestrou. Přijde k ní a jak ji tak vidí, že sedí u stolu, tak ji obejme zezadu kolem ramen.* (Hibiki) Jdu zesílit, sestřičko. Stále sem slabá a neochráním tě před ničím. *poví ji a bez dalších slov se odebere do chodby, aby se obula a mohla se připravit odejít. Jakmile byla připravena, odešla ven a nyní nezamykala. Její sestra byla vzhůru a tak se nebála, že by je někdo vykradl. I když by nejraději ji tam někde zamkla a nikam nepouštěla. Jelikož je ve vesnici, nemá se čeho bát. Jenže svého pocitu se jen tak nezbaví a bude ji provázet během celého tréninku. Odebrala se někam stranou, kde bude mít soukromí a nebude ji nikdo rušit. Neměla náladu být někým sledována a rušena. Došla na své místečko, kde trénovala kdysi dřív a tam ji nikdy nikdo nerušil. Samozřejmě tam došla po nějaké době a na nic nečekala. Kousla se do prstu, složila pečetě a přivolala si svého chlupatého přítele, Hachiko. Přivítala ho tak, že se s ním pomazlila a pak ho nechala, ať si chvíli dělá co chce. Nehodlala ho nějak omezovat, jen nechtěla, aby se od ní nějak moc vzdálil. Hned na to začala trénovat, aby mohla trénovat co nejdéle. Došla ke stromu, obalila si svoji pravačku chakrou, posílena o fuuton a uhodila do stromu. Strom se jen lehce zachvěl a kůra z něho opadala. V oblasti úderu viděla řezné rány na kůře. Chtěl to zkusit i nohou, protože jestli to umí na ruce, nemělo by to být nic těžkého. Soustředila se a zkusila to na chodidlo. Kopla do stromu a nic. Nic se nestalo a jen ji lehce pobolívala noha. Nebyla na toto zvyknutá a tak ji to pobolívalo.* (Hibiki) Pff. T bude ještě těžké se to naučit. Asi to nechám na příště. *poví si pro sebe a otočí se ne stromu zády. Složí pečetě a ze země vyjede vlna z hlíny, která se následně stlačí do sebe a stane se z ní velký bodec. Namíří ho proti kameni, který je opodál a tak ten kámen zničí. Ještě že Dotonové techniky nezapomněla a umí je ještě používat. Složí další pečetě a kolem toho zničeného kamene se objeví kamenné sloupy, sloužící jako vezení. Přejde k tomu vězení blíže, obalí svoji ruku chakrou posílenou o Fuuton a udeří do jednoho z těch sloupů. Zničí jeden z těch sloupů a následně zruší celé vezení. Hodlá trénovat dále a tak potřebuje trochu prostoru. Toto velké vězení by tu akorát překáželo. Složí další pečetě a ze země vystřelí kamenné kopí, které chytne do ruky a chvíli s ním různě točí, aby se ujistila, že nezapoměla s ním bojovat. Zapíchne ho do země a dál si ho nevšímá. Nevyčerpala moc chakry, ale rozhodla se pro meditaci, když ji má ještě dostatek. Sedne si u stromu, zády k němu a začne meditovat. Soustředí se, aby mohla uklidnit svoji chakru a mohla dále pokračovat v tréninku. Měla před sebou ještě dlouhou cestu a nemohla lenošit. Nejraději by takto trénovala celé dny v kuse, ale nemohla. Neměla na to dostatek výdrže. Po pár desítek minut, byla její chakra v relativně klidném stavu a tak se zvedla a šla trénovat dále. Chtěl vyzkoušet i svoji speciální schopnost, kterou sdílí se svoji sestrou. Podívá se na další strom, který ještě nepoškodila. Mávla proti němu rukou, čímž na něj vyslala temnou vlnu. Strom se zachvěl a opadala z něj kůra v oblasti úderu. Ale tím ještě nekončila a mávla oběma rukama, jako kdyby dělala X. Vyslal tím dvě temné vlny na ten strom a ze stromu opadala další kůra. Přistoupila k tomu stromu blíže a natáhla k němu ruku. Měla ji od toho stromu zhruba půl metru a tak proti němu vyslala temnou chakru. Síla byla dost silná, aby ten strom skolila a tak se ten strom skácel k zemi. Nikdy to ještě v boji nepoužila a tak je ráda, že ví, jakou to má sílu. Jestli to skolilo i strom, nejspíš to dokáže odhodit i člověka. Což je velká výhoda. Vyzkoušela ještě klanové techniky, nechala se obalit růžovou chakrou a ze zad ji vyrostou dvě chapadla, dlouhé osm metrů. Na ruce si ještě vytvoří bič, z růžové chakry, dlouhý dva metry. všechno toto ji vzalo dost chakry, takže se unavila a všechny techniky zrušila a padla na jedno koleno. Těžce oddechuje a nyní si sedne do tureckého sedu, aby mohla opět meditovat. Postupně najde největší místo, kde je chakra nejvíce rozvířená. Začne ho postupně dávat do klidu, ale než se ji to povede, uplyne dost času a cítí, jak ji pořád mizí chakra. Během toho si uvědomila, že má přivolaného Hachika a ten neustále ždímá její chakru. Je to malé množství a tak si toho dále nevšímá. Jde to pomalu, jak to dlouho nedělala. Ale oproti včerejšku to jde o něco málo rychleji. Když začne trénovat pravidelně, tak se to naučí a bude to zvládat mnohem rychleji. Po skoro hodině se zvedne a rozejde se domů. Hachiko jde vedle ní. Dokonce ani ten kunai nepoužila, ačkoliv si původně myslela, že ho použije. Dneska ale trénovala jinak a nepoužila své Shousen jutsu. Možná zase příště, až půjde trénovat. Cesta ji nezabere tolik času, jak původně plánovala. Ale cítí se o něco málo silnější. To je důvod, pro jaký trénuje. Chce být silnější a silnější, aby vždy ochránila svoji sestřičku. I když ji po minulém tréninku vzala nějakou dobrotu domů, dneska nic brát nebude. Dojde domů, dá si sprchu a nakonec ulehne k sobě do postele a začne se do svitků.*

Počet slov: 1080

---Konec RPG---

Trénink zásob chakry

Hibiki Yuki

*Poslední dobou trénovala dost často a dnešek nebyl vyjímka. Chtěla zesílit a tak musela trénovat několikrát do týdne. Dneska ani nesnídala, takže ležela v posteli a dívala se na strop. Co bude trénovat měla jasno, protože chtěla zasílit, musela trénovat chakru. Vstala ke skříni, kde se oblékla a odebrala se do kuchyně, kde si nabrala jídlo a dala si do batohu. Když byla oblečená, vzala si batoh a ještě šla přes kuchyň. Natočila si do láhve vodu, kterou si vzala též sebou. Obula se a vyšla ven. Tak si uvědomila, že ji chybí něco podstatného a to sluchátka. Dlouho je na sobě neměla, ale nyní ji přišli jako dobrý nápad. Okamžitě zalezla do baráku a ve svém pokoji si vzala sluchátka a spokojeně vyšla ven. Se sluchátkami v uších ji bylo nyní hned lépe. Došla na své minulé místo, kde trénovala chakru a opět položila svůj batoh na onen kámen. Nyní se jen lehce protáhla, protože neměla v plánu moc chodit. Takže ji stačilo jen pár dřepů a kliků. Následně natáhla ruce nad sebe a to bylo poslední co udělala. Trochu poodstoupila od kamene a složila pečetě, čímž si vytvořila dvacet svých kopií (Bunshin no jutsu). Předstoupila před ně a pousmála se.* (Hibiki) ’Takže dvacet klonů je pro mě dobrý. Ale chci ten počet navýšit. Proto budu muset hodně trénovat.’ *Pomyslí si dívka. Následně své klony zruší. Chvíli se soustředí a opět složí pečetě a vytvoří nyní dvacet pět svých kopií (Bunshin no jutsu). Opět před ně předstoupí a chvilku je pozoruje.* (Hibiki) ’Tak tohle by taky šlo. Je to celkem dobré.’ *pomyslí si modrovláska a její kloni udělají takové to PUF a zmizí. Zatím nijak ztrátu chakry necítila a tak se rozhodla změnit druh jutsu. Složila pečetě a rozhodla se se změnit na Juru, se kterým chodila na mise (Henge no jutsu). Prohlédla se a byla celkem spokojena a tak se v obláčku kouře opět změnila zpět. Znovu se protáhla a únavu kupodivu stále necítila. Jen se pousmála a složila další pečetě. Nyní se změnila na svoji matku, jak si ji pamatovala (Henge no jutsu). Nynější přeměna se ji taky povedla a tak se opět změnila zpět. Dál přemýšlela, jak by mohla využít Kawarimi. Když v tom si všimla kamenu, který byl kousek od ní. Pousmála se a sebrala ho ze země. Hodila ho do výšky a nechala si ho padat na hlavu. Jen složila pečetě a následně, když ji kámen praštil do hlavy, objevilo se místo ní kus dřeva (Kawarimi no jutsu). Hibiki se objevila v koruně jednoho ze stromů. Seskočila dolů a pousmála se.* (Hibiki) ’Tohle by šlo. Ale bohužel nemám sílu na to, ho použít znova. Tak zase příště.’ *pomyslí si dívka a začne skládat další pečetě. Vytvoří tak dalších svých třicet klonů (Bunshin no jutsu). Postaví se před ně a na první pohled je vidět, že se jeden nepovedl.* (Hibiki) ’Takže třicet klonů je pro mě stále limit jo? No co se dá dělat. I s tím se dá pracovat.’ *zamyslí se a pak všechny klony zruší. Ani nyní necítila nějakou extra ztrátu chakry. Měla ji stále dost. Potřebovala si procvičit i ty techniky, na které potřebovala ten druhý druh chakry, který měla. Postavila se rovně a pak jen čtyřikrát máchla rukama před sebe směrem na jeden ze stromů (MEITON: KURO NO NAMI). Takto pokosila dva stromy, které stáli za sebou. Tohle byla dobrá technika a silná, takže se toho nemusela bát, použít proti jiným technikám, jako obranu. Sedne si na zem, vytáhne jeden kunai a lehce se řízne do lýtka. Samozřejmě u toho zatne zuby a z té rány začne téct krev. Složí pečetě, objeví se zelené světlo a tak to světlo přiloží k té ráně a začne se léčit (Shousen jutsu). Nějakou dobu to trvá, než se to vyléčí, ale podaří se to a nezůstane a ni jizva. Je ráda, že umí zatím léčit takto malé rány. Proto se později naučí léčit vážnější zranění a jednoho dne snad vyléčí i nemoci. Po nějaké době je toto hotovo a tak si sedne na kámen, kde má svačinku a sní z ní polovinu, aby se trochu zasytila. Jakmile byla po jídle, rozhodla se pokročit v tréninku a tak si sedla to tureckého sedu a zavřela oči. Začala se soustředit a hledat ve svém nitru onu chakru.* (Hibiki) ’Musím nějak zesílit. Musím být silnější, abych ochránila své sestry. Nesmím být slabá.’ *tyhle pocity ji neustále pronásledovali. A to dokonce, ikdyž se chtěla soustředit. Kvůli těmto pocitům ji to moc nešlo a tak se s rozčílením postavila na nohy. Sice už cítila, jak se její zásoba chakry blíží ke dnu, ale nechtěla to vzdát. Proto se postavila na nohy a načerpala co největší množství chakry do nohou a odrazila se vzhůru (Chakura Shotto). Odrazila se nad všechny stromy v okolí a tak se mohla rozhlédnout po okolí. Ale ne moc dlouho a začala padat dolu. Nehodlala se nějak vzdát a tak jen čekala, dokud nebude v úrovní nějaké větvě. Pro jistotu si nyní v ruce vytvořila bič, dlouhý pět metrů a připravila se (CHAKRA RŌPU). Zachytila se za větev a zhoupla se k zemi. Cítila, jak je v polovině zásoby chakry a tak cítila lehčí únavu. Věděla, že musí zesílit, ale pro dnešek toho chtěl nechat. Došla ke kameni, kde měla zbytek svačinky a dojedla ho. Chvilku to trvalo a tak začala přemýšlet, že by zkusila nějaké nové jutsu vymyslet, ale netušila jaké. Ve vymýšlení nových jutsu nebyla dobrá a tak toho po chvíli raději nechala. Dojedla zbytek, nacpala to do batohu a ten si hodila na záda. Rozešla se směrem domů, aby mohla udělat oběd pro sestru a pro sebe.*

---Konec RPG---

Počet slov: 935

*Dědeček se pohodlně usadil na špalku, který byl trošku nižší, než mu bylo milé, ale lepší než stát.* (Děda) Takže tobě se blíží geninská zkouška. Je to tak? *Zeptal se klidným hlasem a Sora pomalu přikývne na souhlas.* (Sora) Nebude to dlouho trvat a půjdu proti někomu na život a na smrt. *Řekne a hlase jsou slyšet obavy a strach. I když se snažila tvářit statečně a odhodlaně tak se děsila toho co geninská zkouška přinese. Co když zemřu? To se jí honilo hlavou celkem často poslední dny a nebylo snadné se tomu strachu nepoddat a nevzdat to. Děda si jí chvíli měří pohledem a pak se jen chápavě usměje.* (Děda) Geninská zkouška není nic snadného to dá rozum. Čeká tě boj, který jsi do teď nepoznala. Trénink ať už jakýkoliv tě na tohle připravit nemůže. Tohle si musíš v hlavě srovnat jen ty samotná. Ale něco ti řeknu koblížku. Až dojde na ten boj a ty budeš sama proti někomu. Nezapomínej, že on třeba tu obavu ze zabití mít nebude. Půjde ti chladnokrevně po krku a bude tě chtít zabít. A i když tě to děsí a máš strach. Pokud ty nepozvedneš zbraň a nebudeš bojovat. Tak zemřeš. A to je prostý fakt. Holá pravda toho všeho. Je to jen ty a ten druhý. A můžu tě ujistit, že až nastane ta chvíle. Budeš vědět co dělat. To je instinkt. Nikdo se nenechá dobrovolně zabít. Nikdo. *Řekne pevným hlasem, který nesnese odporu a poté ukáže na nedalekou studnu.* (Děda) Víš co to je? *Zeptá a Sora nemůže nepostřehnout v hlase skryté pobavení.* (Sora) Samozřejmě, že vím. Stará studna. Co je s ní? *Nechápavě se zadívá ze studny zpět na dědu.* (Děda) Tvůj otec. On hodně rád vzpomíná na tréninky s jeho otcem. Znal jsem ho. Byl to přísný tvrdý muž, který věděl, co znamená trénink. Možná není na škodu vytáhnout staré praktiky, které se používali za nás. *Ukáže kousek stranou, kde leží dva velké korbele na vodu a vedle nich o zeď opřená upravená tyč.* (Sora) Co s tím mám jako dělat? To chceš abych nosila vodu? A kam? Vždyť nám voda doma teče. Dědo to není jako za vás. Tohle je nějaké mučení ne? *Zeptá se, a ne zrovna příjemným pohledem si měří korbely a tu tyč. I když byla většina její délky ovázaná nějakou kůži, tak se jí rozhodně nezamlouvalo s tím tahat vodu kdo ví kam.* (Děda) Tady ale vůbec nejde o to, zda tu vodu k něčemu využijeme. Tady jde o to samotné nošení. To je podstata tréninku. *Ujistí jí zcela prostě a nedbá na její odmlouvání. Sora si pro sebe tiše zahudruje a vyrazí ke korbelům. Cestou jí něco udeří zezadu do hlavy.* (Sora) Au. Co to bylo. *Otočí se překvapeně a mne si bolavé místo. Děda si v ruce pohodí dost okázale kamínek.* (Děda) Žádné držkování mladá dámo. *Upozorní jí a pro jistotu ukáže kamínek. Sora raději mlčí a dojde ke korbelům, které oba naplní vodou a pak je s obtížemi zachytne do tyče, kterou si dá na záda. Musela uznat, že je zvednout ze země nebylo zas tak těžké. Díky tyči byla váha celkem dobře rozložená a kůže bránila nějakému šílenému tlaku. Mírně si přešlápla a nadhodila si tyč trošku lépe.* (Děda) Vypadáš úchvatně. *Prohodí než se zvedne ze špalku a vyrazí pomalu po cestě pryč. Sora vyrazí ne úplně ochotně za ním. Děda nikam nespěchá a Sora musí dost brzdit své kroky, aby ho nepřeběhla.* (Sora) Proč. Proč se takhle vlečeme? *Zeptá se po nějaké chvíli mučivě pomalé chůze.* (Děda) Tohle přece není závod. Nikam nespěcháme. Musíme se ujistit, že na té geninské zkoušce něco vydržíš a neopadneš po chvilce boje. *Dodá pár slov na vysvětlenou a Sora mlčky pokračuje za ním. I když se v první chvíli zdálo, že korbele nic neváží tak po delší době, co je má na sobě je ta váha dost nepříjemná. I chození se začalo jevit o dost těžší. Po nekonečně dlouhé době došli k malému domku, který Sora neznala. Dům byl obehnaný vysokým plotem. Děda dost suverénně otevřel branku dovnitř a ukázal Sore ať pokračuje. Uvnitř byla celkem hezky zařízená zahrádka a velká káď. Připomínalo jí to prostší lázně. Děda jí zavede do domku kde je krom hromady ručníku jen obrovský hrnec.* (Děda) Můžeš tam vylít vodu. *Řekne než jí popožene k dalšímu kolečku. Sora neochotně vyrazí zase zpět ke studni. I když jí bolela ramena a krku od tlaku tyče a záda od udržování rovnováhy tak bylo příjemné jít vlastním tempem a nečekat na dědu. Svižnějším krokem došla zpět ke studni. Díky tomu trošku protáhla nohy a ulevila tak zvláštní ztuhlosti z toho šnečího tempa. Nabrala vodu do korbelů a vydala se k domu. Druhá cesta byla o poznání náročnější. Fakt, že může jít rychle jak chce nevyřešil to, že to bylo náročné se zátěží na zádech už jenom jít. Trošku udýchaná vejde do domku, kde děda spokojeně rozvalený na lavičce sleduje oheň praskající pod hrncem.* (Děda) Dobrá práce. Jen dolej. *Přikáže a Sora tak učiní a opět odejde pro další vodu. Třetí cesta už je o poznání těžší. Ramena jí bolí, v zádech ošklivě píchá a celé to začíná být dost otravené. Děda si jí s úsměvem prohlíží, když se tam objeví.* (Děda) Než jsi přišla tak ohřátou vodu jsem dal ven do kádě. Měla by sis pospíšit jinak ta voda bude studená a o to vážně nestojíme. *Mrkne na ní a Sora si jen povzdechne a opět se vydá na cestu. Čtvrtá a pátá cesta už bylo čiré utrpení a ona se musela hodně přemáhat, aby pokračovala. Při šesté cestě se zastaví přibližně v polovině a sleduje cestu před sebou. Měla sto chutí tu pitomou tyč zahodit a ty blbé korbele hodit dědovi na hlavu. Ale věděla, že kdyby to udělala dostala by od dědy pořádný výprask. Děda byl milý a na ní i dost hodný, ale když se rozčílil uměl to být ras. Neochotně se vydala dál. S námahou vylila obsah korbelů do hrnce a unaveně se svalila na lavičku v domku.* (Sora) Končím. Už nemůžu. Prostě dál už nejdu. *Pronese zoufale k Dědovi, který si jí prohlíží s nic neříkajícím výrazem ve tváři.* (Děda) Dobře. Tak si odpočiň, než se voda ohřeje a já ti zatím připravím koupel. *Zatím co tam Sora celá překvapená sedí a dívá se za ním, jak odchází, tak děda do kádě venku přidá sůl a posype pěnu lístky sakury. Poté poslední dávku vody z hrnce vyleje do kádě.* (Děda) Koupel máš připravenou. Užij si jí. Zasloužíš si to. A až se budeš koupat nezapomeň, jak obtížné to bylo si jí připravit. Měj se krásně koblížku. *Mrkne na ní šibalsky, než zavře dveře a nechá jí o samotě. Sora si jen povzdechne a začne se pomalu svlékat. Dá jí dost sil jenom ze sebe svléknout šaty. Pro trénink se neoblékla zrovna ideálně. Odloží si propocené oblečení vedle sebe na lavičku a zabalí se do ručníku. Pomalu vyjde před domek a rukou vyzkouší teplotu vody, než ze sebe nechá ručník spadnout na zem a vleze do teplé vody. Bylo to tak příjemné a cítila, jak unavené svaly povolují při doteku vody. S úsměvem sledovala lístky na hladině. Sice to byla nejpracnější koupel jakou kdy zažila, ale stála za to.*


Počet slov: 1203

Trénink Ninjutsu

Hibiki Yuki
*Byla po dlouhé době domluvena se senseiem z akademie, aby ji naučil další Doton jutsu. Ten s tím souhlasil a neměl s tím problém. Opět seděla u stolu a odpočítávala čas, aby mohla vyrazit. Neustále koukala na hodiny a ty se nehýbali. Nechtěla nic dělat, ale po chvíli ji došlo, že když něco neudělá bude ten čas utíkat pomalu. Proto se zvedla a rozhodla se zamést kuchyň a poklidit tu trochu. Sice ve svém pokoji nějakou tu dobu už neuklízela, ale to hodlala odložit. Vzala si koště do ruky a začala pomalu zametat. Začala pod oknem a pomalu postupovala ke dveřím. Musela zvednout i židle, aby mohla zamést celou kuchyni. Po několika minutách měla jednu hromádku bordelu a tak položila koště a zvedla si smeták s lopatkou. Zametla hromádku a u lopatky zbyla ta nejhorší lajna bordelu, která se nechtěla nechat zamést. Prostě to zkoušela pořád dokola a když to nešlo, vykašlala se na to. Tu lajnu, která se nechtěla nechat zamést, došoupala až ke koši, kde ji nechala. Pohlédla na hodiny a ještě měla nějaký čas, ale těch deset minut ji uteklo docela rychle. Pousmála se a rozhlédla se. Viděla, že i nádobí je potřeba umýt a tak posbírala veškeré nádobí a dala ho do dřezu. Po chvíli byl dřez plný, když počítá i to, co tam bylo. Nastavila si vodu, nalila JAR na houbičku a pustila se do mytí. Začala se skleničkami, následované talíři a pak zbytek. Po skoro dvaceti minutách měla hotovo a podívala se na hodiny, zbývala hodina do jejího setkání se senseiem. Nádobí nechala na odkapávači a utřela si ruce. Následně odejde do pokoje, aby se mohla obléknout. Chtěl něco volnějšího, přeci jen venku svítí slunce, takže si nechtěla brát nic teplého. Po nějaké době, co byla v pokoji se oblékla. Vyšla z pokoje ven a namířila si to do chodby, kde by se obula. Nyní byla připravena k odchodu z bytu a jít za senseiem. Proto zamkla dveře a rozešla se k akademii. Cestou přemýšlela, co si na ní sensei připraví. Netušila, jaké jutsu ji bude dneska učit, ale určitě to bude nějaké hodně slibné a díky tomu zesílí. Na tento trénink se i těšila, protože mohla zase zesílit.* (Hibiki) 'Dneska se snad naučím novou techniku. Chci jich umět více, abych měla jak chránit svoji sestřičku.' *pomyslela si dívka a po deseti minutách byla u Akademie, sensei nikde nebyl, tak začala sama trénovat. Chtěla si osvěžit doton techniky, jestli je nezapoměla. Složila pečetě a a ze země ji do ruky vyletělo kamenné kopí. Bylo stejné jako to senseiovo, jak si pamatovala. Ještě to nezapoměla a tak byla ráda. Sice je trénovala minule, ale chtěla si nějaké vyzkoušet. Takto to vyzkoušela ještě párkrát, než uslyšela známý hlas.* (Sensei) Trénuješ pořád stejně usilovně, Hibiki-chan. *Hibiki se otočí a na tváři ji je vidět úsměv.* (Hibiki) Pořád stejně, sensie. Pořád stejně. *odpoví mu a postaví se. Sice vyrostla, ale stále je menší jak sensei.* (Sensei) Takže co chceš dneska trénovat? Jaké jutsu chceš naučit? Zase nějaké Dotonové nebo jiné? *zeptá se ji přímo a tak se Hibiki trochu zamyslí. Přemýšlí, jestli chce novou Dotonovou něbo nějakou jinou.* (Hibiki) Sensei, ovládáte i Fuuton? *zeptá se ho, ale neočekává kladnou odpověď. Ale jakmile se sensei usměje, pochopí jeho odpověď.* (Sensei) Umím. Ty snad taky? *zeptá se a usměje se. Proto se Hibiki jen chvíli soustředí a nakonec se její pravačka obalí chakrou, posílenou o Fuuton a udeří do země. Sensei pozná, o jakou techniku se jedná.* (Hibiki) To je jediná, kterou umím z Fuutonových. Ale chtělo by to ještě víc technik. *poví a trochu skloní hlavu. Jakmile ucítí na hlavě něčí ruku, zvedne pohled na svého senseie a pousměje se. Sensei se k ní otočí bokem a začne skládat pečetě. Pak jen vyfoukne prudký vítr z úst proti stromům a z nim opadá nějaké listí.* (Sensei) Mohu tě naučit tuto techniku. Jedna ze základních technik Fuutonu. *poví ji a usměje se na ní. začne ji ukazovat pečetě, aby si je mohla okopírovat a zkusit to taky. Jakmile si je zapamatovala, zkusila to taky. Věděla, jak to bude probíhat a jak to bude těžké. Proto nečekala úspěch na první pokus. Natáhne vzduch do plac a pak je vyfoukne. Ale není to jako senseie. Není sklamaná, jen se hold musí snažit. Proto se nevzdává a opakuje to pořád dokola, dokud nevyčerpá skoro všechny zásoby své chakry. Nakonec pořád sílila. Po několika pokusech to podle senseie nebylo ono a tak se snažila dále. Ale čím víc ho používala, tím cítila větší úbytek chakry. Proto, při posledním pokusu, který dneska zvládla vytvořila dobré vítr, se kterým byl sensei spokojený.* (Hibiki) Tak co sensei? Zvládla sem to? *zeptá se, aby znala jeho názor. Ten přijde k ní.* (Sensei) Jasně. Teď už je dobré. *pochválí ji a pohladí po vlasech. Dívka byla ráda, že to jutsu zvládla a uspokojila senseie. Následně jen padne vyčerpáním k zemi. Sensei se na ní jen dívá. Nemá v plánu ji nijak pomáhat. Ví, že je jenom vyčerpaná. Proto si sedne kousek od ní do stínu stromů a sedí tam, dokud se sama nevzbudí. To se stane po hodině a tak si dívka jen sedne a rozhlédne se. Podívá se na senseie, který se jen zvedne a rozejde se pryč. Ani se s ní nerozloučí a jen zmizí.* (Hibiki) 'Děkuji, sensei. Zatím se mějte. *pomyslí si a sama se zvedne ze země a rozejde se domů. Je ráda, že se naučila nové jutsu.*


Počet slov: 903

---Koneec RPG---

*Spokojeně si pobrukuje a nechává tělo oplachovat teplou vodou. Nebylo zas tolik věcí tak moc příjemných jako sprcha po ránu. Měla před sebou zajímavý den, nebo si to alespoň myslí. Děda jí včerejší večer informoval, že jí dnes čeká na cvičišti v klanové čtvrti. Nebyla si úplně jistá o co jde, ale doufala, že jí konečně děda nebo někdo zasvětí do klanových technik. Byla přece jen součástí a moc jí zajímalo co dokážou. Jak si utíká ručníkem vlhkost z těla fantazíruje nad tím, co to asi bude za techniky. Ale nevěděla, čeho se chytnou, a tak to nechá být a přejde do pokoje se obléknout a pak hurá na snídani. Jídlo zhltla neskutečně rychle a pak se vydala na cvičiště. Tak moc se těšila, že tam byla celkem brzo. Vytáhle tedy jeden kunai a začala ho házet na terč. Díky tréninkům to šlo teď mnohem snadněji. Jak tak hází jeden kunai za druhým něco jí napadne a jak drží zbraň v ruce soustředí se na ní. Poté kunai hodí na terč a stejně jako zbraně od sebe odkláněla tak teď tu zbraň popožene dopředu a překvapeně sleduje jak se zbraň zakousla do terče mnohem hlouběji.* (Sora) Zajímavé. *Spokojeně se usměje. Z dalších pokusů jí vyruší podivné zvuky, a tak otočí hlavu a sleduje co se děje. Cvičiště bylo celkem zapadlé, schované mezi budovami jejich klanu, a tak poskytovalo celkem soukromí. Po cestě se blížil její strýček s dědečkem. Ty zvuky vydával malý vozík, na kterém byl postavený nějaký sud.* (Sora) Dobré ráno. *Pozdraví je s úsměvem a strýček s dědou jí pozdrav oplatí.* (Děda) Jsi tady celkem brzy koblížku. Nemohla jsi dospat? *Zeptá se zvědavě a sleduje jak jeho syn z vozíku sundává sud.* (Sora) Popravdě? Vlastně nemohla. Docela jsem se těšila co, že se to dnes bude dít. Přeci jen klanové cvičiště. *Významně na něj mrkne a děda se podívá na syna a zpět a pak se zasměje.* (Děda) Promiň. Ale na klanové techniky máš ještě čas. *Vysvětlí a snaží se znít citlivě.* (Děda) Počkej si na svou čelenku a pak tě zasvětíme do klanového umění. Do té doby tu máme tohle. *Přejde k sudu a pak s hekáním odstraní víko.* (Sora) Železný písek. *Vydechne překvapeně a vydá se blíž.* (Sora) Konečně. *Spokojeně do písku zanoří ruku a užívá si dotek zvláštního materiálu.* (Strýc) Jsme rádi, že máš radost. Čekali jsme, že tu bude dřív. *Přizná a sleduje neteř jak v písku přejíždí prsty.* (Sora) To vůbec nevadí. Hlavní je, že jste to stihli před geninskou zkouškou. *Usměje se vděčně na oba dva a pak napřáhne ruku a soustředí se na písek. Ten se skoro ihned začne chvět a pak začne stoupat nahoru. Sora začne pohybovat rukou v zápěstí a písek se začne točit ve spirále a stoupat k nebi.* (Děda) Neuvěřitelné. *Pronese a sleduje co se to vlastně děje. Sora nějak nemá slov, a tak se otočí čelem k terči na který do teď házela kunaie. Přesune ruku před sebe a písek poslušně koná její vůli, opouští sud a zastaví se před ní. Pak rukou mávne proti terči a písek vyletí dopředu a za hlasitého rachotu narazí do terče.* (Sora) Úžasné. *Vydechne šťastně a stáhne písek zpět k sobě.* (Strýc) Úžasné to je o tom se přít nebudu. Ale jak to chceš využít na geninské zkoušce? To sebou budeš tahat ten sud? *Položí otázku, která trošku zmrazí její nadšení z toho, že ovládá písek.* (Děda) Tvůj strýček má pravdu. Nepříjemná poznámka, ale je rozumná. Jak ho chceš použít? *Sora na tohle nemá odpověď. Chvíli tam stojí a přemýšlí o tom a jak se na písek přestane soustředit ten začne pomalu klesat k zemi. Ale neleží tam dlouho a začne se sunout po zemi směrem k Sore. Ta to sleduje stejně překvapeně jako její strýček a děda. Písek se převaluje jako hodně líná voda až k Sore a pak začne stoupat po jejím těle nahoru.* (Děda) To děláš ty? *Zeptá se a sleduje jak písek postupně Soru obalí a začne se tvarovat do elegantně vypadajícího kabátu.* (Sora) Ne. Nedělám. *Odpoví a prohlíží si podivnou novou ozdobu svého těla.* (Strýc) Zřejmě nějaká přirozená vlastnost její schopnosti. *Pronese myšlenku a začne Soru obcházet a prohlíží si písek.* (Sora) Je to pěkně těžké. *Vydechne a udělá pomalý krok dopředu. I když váha písku byla znatelná, tak nikde nepřekážel a pohybovalo se s ním dobře. Písek na ní zůstával jako zvláštní druhá kůže, ale jakmile se na něj soustředila tak opět následoval jejích příkazů. Stále nevěděla, o co jde, ale byla si jistá, že je to super. S pobaveným úsměvem máchla pravou rukou a nechala písek zaútočit na terč, následně máchla i levou a písek zabušil do terče i z druhé strany. Spokojeně zvedla ruce nad sebe, písek se převalil nad terč pak máchla rukama dolů a písek terč zavalil až z něj nebylo vidět vůbec nic.* (Strýc) Myslíš, že je tu prostor pro vyzkoušení co to dokáže? *Zeptal se směrem ke svému otci a Sory děda jen krátce přikývne.* (Děda) Musíme znát co to dokáže. *V jeho hlasu nebylo po milém a příjemném muži ani památky. Naplno se projevoval ninja, kterým byl.* (Strýc) Jak si přeješ otče. *Po těch slovech přešel od svého otce kus stranou a vytáhl ze záhybu oblečení několik kanuiů.* (Strýc) Hej koblížku! *Křikne a jen co se po něm Sora překvapeně podívá tak po ní hodí kunaie. Sora trošku šokovaně pozvedne obočí a pak máchne rukou před sebe a písek před ní vytvoří ochranu, od které se kunaie neškodně odrazí. Strýc se nepatrně ušklíbne. Pak se rozeběhne do strany a začne po ní házet kunaie ze všech možných stran a míří jednou na hruď, další kunai směřuje na hlavu, další na nohy, aby vyzkoušel možnosti písku. Sora pohyby ruky snadno přesouvá písek a odráží tak útoky jejího strýce. Strýc sledoval, jak se boj prodlužoval, že Sora začíná ztěžka dýchat. Evidetně ovládání písku stálo chakru a ne malé množství. To dost limitovalo sílu té obrany. Po nějaké chvíli Sora cítila, že dál se aktivně bránit nedokáže. Unaveně padne na jedno koleno a hlasitě oddechuje. Cítila se unavená jako dlouho ne. Písek se stáhnul zpět a omotal se kolem jejího těla. Některé kunaie zacinkají o její kabát, protože zbraně nedokážou proniknout pískem, ale ty co míří na její hlavu najdou svůj cíl a Sora vykřikne, když jí kunai škrábne do tváře.* (Děda) Působivé. *Zhodnotí to představení prostě a pak opět přejde do stavu hodného dědečka a co mu staré tělo dovolí rozeběhne se k vnučce. Sora, ale neměla chuť na utěšování. Zavřela oči a soustředila se na svou chakru. Neřeší pálení na tváři, neřeší ani tu strašnou únavu. Najde uvnitř sebe ten plamínek a sálání chakry v jejím těle jí dá tušit, jak náročné je tu techniku používat. Musela zapracovat na tom, aby vydržela déle v boji. Ten písek byl silná zbraň. Ale pravou sílu limitovala ona samotná. * (Sora) Budu v pořádku. *Odežene od sebe dědu i strýčka a dá se do meditace. Nebylo potřeba dalších řečí. Věděla stejně dobře jako oni, co dokáže. Strýc vyrazil od Sory pryč a děda ho následoval.* (Strýc) Začíná se proměňovat. *Ohodnotí to, když sleduje jak tam sedí uprostřed cvičiště, po tváři jí teče krev a přesto medituje.* (Děda) z našeho poupěte brzy vyroste růže chlapče. A řekl bych, že to bude růže s pořádnými trny. *Usměje se spokojeně.*

Počet slov: 1215

*Hodina se blížila pomalu ke konci. Sora si poctivě píše poznámky a pozorně poslouchá senseie. Nebyla si jistá, zda tohle nebude jedna z posledních hodin, co zažije. Ze studia jí vyruší zaklepání na rameno.* (Ryu) Hele co máš dnes v plánu? Říkal Garou, že by vyrazil někam až tady skončíme. Nechceš jít s námi? *Zeptá se tiše Ryu aby nerušila hodinu. Sora se po ní zkoumavě podívá a pak jen s úsměvem zakroutí hlavou.* (Sora) Děkuji za nabídku, ale já už dneska něco mám. Tak mě prosím omluv. Garou bude jistě dobrý společník. *Prohodí i když to upřímně vůbec nemyslí. Garou byl namyšlený hlupák co se považoval za něco víc, protože jeho otec byl bohatý. Sora ho neměla ráda a nechápala co na něm Ryu vidí. Po skončení hodiny si rychle sbalila věci a byla mezi prvními venku. Nebylo to něco na co by byla zvyklá, ale situaci si to žádala.* (Sora) Heeej. Keiyro-chan. *Křikne když spatří kamarádku a žene se k ní.* (Sora) Omlouvám se, že tě takhle odchytávám. *Prudce před ní zastaví a nadšeně se usměje.* (Sora) Ahoj. *Pozdraví a na tváři má stále ten nadšený úsměv.* (Sora) Ty, já, prázdný dům rodičů a soukromá pyžamová párty? Hm? Hm? *Netrpělivě přešlapuje na místě a čeká, zda bude Keiyra pro.*

*Jednou rukou si podopierala bradu a bola hlboko začítaná do textu knížky, ktorú mala požičanú z knižnice. Mala ju z polovice prekrytú učebnicou aby si sensei nič nevšimol. To čo dnes brali na hodine bolo pre ňu nezaujímavé - ba čo viac, stále mala pocit, že látku by viac pochopila od Sory než od senseia. Keď hodina skončila - zbalila si veci a s batôžkom na chrbte sa pobrala von pred akadémiu. Mala neprítomný pohľad a tvár bez výrazu - to sa ale zmenilo keď započula Soru ako kričí jej meno. Žiarivo sa usmiala keď ku nej jej kamarátka pribehla.* Ahoj Sora-chan. *Pozdravila ju veselým hlasom a keď jej bielovláska navrhla pyžamovú párty - zachichotala sa.* To znie ako niečo čo si nemôžem nechať ujsť! Počítaj so mnou. *Uisitla ju a potom sa zamyslela.* Skočíme cestou nakúpiť nejaké dobroty a ja si skočím domov po pyžamo, čo ty na to? *Opýtala sa Sory a v hlave si prestavovala limonádu, pečenie koláčikov a podobné dievčenské aktivity. Táto pyžamová párty mala byť jej absolútna premiéra.*

*Spokojeně se usměje, když slyší, že Keiyra nemá nic proti.* (Sora) Tak to jsem ráda, že si to nenecháš ujít. Ono bez tebe by to byla dost nudná party. *Přizná, protože by tam byla sama. To mělo do představy zábavy daleko.* (Sora) To zní jako skvělý nápad. Já popravdě nevím co vše se na takovou pyžamovou party kupuje. Viděla bych to na vše co máme rády. *Uculí se a přemýšlí co vše musí nakoupit. Samotnou jí překvapilo jak moc se na to těší, ale teď jak o tom mluvila s Keiyrou těší se ještě víc.* (Sora) Samozřejmě, že zajdeme k tobě pro pyžamo. Co ty to bylo za pyžamovou party kdybys ho neměla. *Prohodí jako by to bylo zcela jasné a pak vyrazí od akademie.*

*Pousmiala sa.* Je to moja prvá prespávačka takže neviem tiež ako to má vyzerať.. je to ale lepšie, aspoň si to môžeme urobiť úplne celé podľa seba. *Prehovorila veselým hlasom a vydala sa spolu so Sorou cestou z Akadémie do mesta.* Môžeme si kresliť, hrať pravdu odvahu alebo len tak kecať. Môžeme si upiecť niečo sladké aleboo polievať bonsaje. *Na tom poslednom sa zasmiala a rozhodila neurčito rukami.* Zájdeme najprv ku mne po moje veci a potom skočíme nakúpiť alebo opačne? Neviem kde presne bývaš takže neviem čo máme po ceste. *Bola čím ďalej veseljšia. Úprimne, keď sa o tomto nápade bavili naposledy - ani by ju nenapadlo, že by skutočne Sora súhlasila s pyžamovou párty.*

*S úsměvem kráčí vedle Keiyry.* (Sora) No já jsem taky nikdy nic takového ještě nedělala. Takže nemám moc velkou představu, co vše se dělá. Ale vlastně je to výhoda. Máme volnost a můžeme dělat co chceme. Jsi první člověk se, kterým budu dělat nějakou takovou kamarádskou aktivitu. *Přizná a usměje se na ní. Bylo zvláštní teď najednou tohle vymýšlet a plánovat. Pozorně poslouchá její návrhy a nepatrně pozvedne obočí.* (Sora) Co je to. Pravda odvaha? *Zeptá se s neskrývaným zájmem, protože o tom neslyšela.* (Sora) Bydlím v části Saino. Máme tam dům. *Vysvětlí kde bydlí, aby podle toho naplánovali trasu.* (Sora) Takže podle toho kde bydlíš ty, tak to naplánujeme. Je celkem jedno zda první nakoupíme, nebo nejdříve půjdeme pro tvé věci. Jsme silné holky, nákup když tak uneseme. *Pronese pobaveně. Bylo fajn zase trávit čas s Keiyrou.*

*Keiyra sa pustila do vysvetľovania.* Pravda a odvaha je jedna z mojich najobľúbenejších hier. Hoci som nemala nejako extra veľa príležitostí ju s niekým hrať. Dokážeš sa vďaka nej dozvedieť naozaj veľa zo životných príbehov jednotlivých ľudí s ktorými ju hráš. Vieš, vždy ma fascinovali príbehy.. či už v knihách alebo v realite. Legendy, rozprávky ale aj len obyčajné osudy ľudí. Baví ma ich počúvať a tie naozaj zaujímavé si dokonca zapisujem. Ktovie možno zo mňa raz bude spisovateľka. *Uškrnula sa pobavene na svojej nahlas vyslovenej myšlienke.* Ale aby som ti vysvetlila o čom presne je tá hra.. no Jeden z nás vždy položí otázku na ktorú musí tá druhá pravdivo odpovedať. To je výber 'pravda'. Nesmieš klamať. *Začala prednášať pravidlá.* Ak z nejakého dôvodu nebudeš chcieť odpovedať na položenú otázku - vyberieš si odvahu a budeš musieť splniť všetko čo ti ten druhý vymyslí. Môže to byť niečo na štýl - sprav 20 drepov, obehni dva krát budovu, sprav mi jesť.. Vypi na ex pohárik niečoho hnusného, a podobne.[/b] *Len čo to povedala napravila si okuliare a ukázala smerom ku obchodu.* Poďme teda sem keď sme už tu. *Navrhla, počkala na Soru a potom vošla do obchodu kde si vzala nákupný košík a veľavýznamne sa na Soru pozrela.* Mohli by sme si upiecť keksíky ... máš rada čokoládu? Nie si alergická na orechy? *Vyzisťovala aby nedošlo ku nejakej nehode.*

*Se zvědavým pohledem Keiyru poslouchá a soustředí se, aby jí náhodou něco neuteklo. Když Keiyra dohovoří tak se zastaví na místě a pozorně jí sleduje.* (Sora) Fíha. *Vydá ze sebe a pak se dá s úsměvem do mluvení.* (Sora) Takže za prvé. *Zvedne ruku a pak okázale jeden prst, aby dodala svým slovům váhu.* (Sora) Nejsi ty nějaké mé splněné přání? Víš, když jsem si psala do deníčku, jakou bych chtěla kamarádku. Tak jestli někdo ten deníček neukradl a nevyrobil tě podle toho. *Zazubí se na ní.* (Sora) Ale teď vážně. *Prohodí a ruku spustí podél těla.* (Sora) Já mám taky strašně ráda knížky. A jestli se vážně dáš do psaní tak očekávám, že mi to dáš ihned přečíst a budu tvá soukromá kritička. *Pobaveně se uchechtne té představě.* (Sora) Ta hra zní vážně zajímavě. Asi je to normální, že kamarádi mezi sebou sdílí vše viď? *Zeptá se, protože to úplně přesně nevěděla. Ale dost jí to připomínalo vztah s mamkou, s tou si taky řekly vše.* (Sora) Ale vážně si myslíš, že vypiju nějaký hnus? To ani náhodou! *Řekne naprosto vážně.* (Sora) Klidně můžeme nakoupit tady. To není problém. *S úsměvem přikývne a vyšlápne ke dveřím do obchodu za Keiyrou.* (Sora) Noo tak keksíky bych si dala moc ráda. Jestli jím čokoládu? Pche to je otázka. Žijí ryby ve vodě? *Pobaveně nad tou otázkou kroutí hlavou.* (Sora) Alergická? No myslím, že ne. Teda aspoň o tom nevím. *Pokrčí rameny, protože to vážně netuší.*

*Zasmiala sa nad Sorinou reakciou a vážne ju jej slová zahriali pri srdiečku.* To by vysvetlilo veľa vecí - som vyrobená pre teba, preto si jediná, ktorá mi rozumie. *Prehovorila pobavene a narážala na fakt, že je Sora jej jediná kamarátka. Potom ešte stále pobavená súhlasila, že Sora bude prvá kto bude jej knihy čítať a nad tým hnusom ktorí vypije pri hre len hodila rukou a vysvetlila bielovláske, že tie tresty môžu byť rôzneho charakteru. Potom keď spolu vošli do obchodu, hodila do košíku horkú čokoládu, malé vrecúško múky, rastlinné maslo a banány.* Tak oriešky radšej vynecháme. Aj tak ich tam dávam len preto, že sú zdravé a inak ich moc nemusím. Cukor mám kúpiť alebo nejaký máte doma? Nejde ho tam veľa.. *Opýtala sa a pri tom sondovala regále s potravinami. Premýšľala či by si mohli kúpiť aj niečo slané, možno nejaké čipsy alebo tak.*

*S úsměvem s Keiyrou vybírá ingredience a pokukuje co by také koupila. Nakonec přidá do košíku nějaké pití, protože si nebyla jistá, co měla doma. A na takovou situaci se asi hodilo něco lepšího než jen voda. Po chvíli přece jen promluví.* (Sora) Stejně je to divné. *Začne a přemýšlí jak to formulovat.* (Sora) Víš. Že ti rozumím jen já. Přijdeš mi strašně fajn. To přece nemůže být pouze o mě. *Konstatuje zamyšleně. Keiyra jí přišla až příliš fajn na to, aby nikoho neměla.* (Sora) Oříšky ať si koupí někdo jiný. Hele můžu ti s naprostou jistotou říct, že cukr je asi to jediné, co doma máme. Takže musíme koupit i něco lepšího než jen věci na pečení. Protože sladké mám ráda, ale to není nejlepší večeře ne? *S úsměvem se zamyslí.* (Sora) Koupíme si něco sebou? Ať nemusíme ještě vařit i večeři? *Napadne jí.*

Budem sa červenať. *Upozornila ju Keiyra veselo keď jej Sora povedala, že je strašne fajn, potom sa ale nad jej slovami zamyslela.* Asi sa ľuďom .. možno trošku vyhýbam. *Priznala sa.* Nieje možné aby som mala znova také šťastie a natrafila na niekoho, kto by ti bol podobný. *Ako to povedala ukázala prstom na regál kde mali instantný ramen a iné cestoviny v tégliku.* Čo tak na večeru niečo takéto? *Navrhla a ak Sora súhlasila hodila im dva kelímky do košíčku a pobrala sa pomalým krokom ku pokladni tak aby jej Sora stačila.*

*S úsměvem přejde k regálu a začne si prohlížet výběr jaký tam mají.* (Sora) „Hm. Hm. Moc pálivé. Tyhle už jsme měla. Hm, hm s kousky ryby.“ *Přechází pohledem a hledá co by si dala.* (Sora) Myslím, že tohle klidně může být. *Odsouhlasí a když tam Keiyra do košíku dá jídlo, přihodí ještě svůj vlastní výběr.* (Sora) Kdyby byl hlad. Tak ať máme zásobu. *Uculí se pak kráčí vedle ní k pokladně.* (Sora) No říká se, že každý člověk je originál. Takže pokud někdy narazíš na někoho jako jsem já. No radši mě informuj. Protože buď by to znamenalo, že se mi zatoulal klon anebo se za mě někdo vydává. A to je mezi námi dost děsivá představa. *Řekne zcela vážně a pak se začne smát.* (Sora) Já jsem se nikdy s nikým moc nebavila. Byla jsem také spíše samotářská. A podívej. Jsem s tebou v krámě, nakupujeme jídlo na společný večer a skvěle se přitom bavím. Nikdy nevíme, co nám život přinese viď? *Prohodí s úsměvem a přivře při tom oči.* (Sora) A platíme na půl. Žádný trénink dneska nebyl, takže hezky společně. *Varuje jí s výhružkou v očích.*

*Stále sa usmievala. Keď bola so Sorou bolo tak ľahké udržať na perách úsmev.* Sľubujem, že ti to v takom prípade oznámim. *Prikývla a dala si pri tom dlaň na srdce. Povedala to prehnane teatrálne s dramatickým tónom aby bolo jasné, že žartuje a že sa proste baví. Potom ale zvážnela.* Ty a samotárka? Večne sa okolo teba motala minimálne Ryuu. *Pripomenula jej.* Každý v triede za tebou chodil po radu a zdravili sa ti. Podľa mňa si populárna. *Vybavovala si v hlave situácie ako to v akadémii cez prestávku vyzeralo.* Ako by si aj mohla nebyť keď si najlepšia v triede. *Usmiala sa na ňu a potom keď spoločne zaplatili pol na pol nákup - vybrali sa smerom kde býva Keirya s Noctisom.*

*Pobaveně se zasměje, když vidí to její dramatické divadélko. Pak jen mlčky poslouchá a přemýšlí o tom co Keiyra říká.* (Sora) Ryu jsem poznala na akademii a byl to první člověk mimo mou rodinu se kterým jsem se začala bavit. Vlastně, než se objevila Ryu byla jsem hodně jako ty. Moc jsem nevěděla, jak se s lidmi bavit. Doma je to vše snazší. Přirozené a normální. Ale cizí lidé. *Odmlčí se a dívá se někam stranou.* (Sora) Nevím. Ryu byla jediná kdo se semnou skutečně bavil. Ano chodili za mnou kvůli úkolu, nebo pro nějakou radu. Ale má drahá Keiyro to nebylo kvůli mně. Pro mou osobu a mé krásné oči a dokonalý úsměv. To bylo kvůli jejich vlastnímu prospěchu. Lepší známce, snazšímu zvládnutí úkolu, pochopení učiva. Nešlo jim o Soru z rodiny Eguchi z klanu Saino. Šlo jim jen o sebe, jejich cíle a jejich úspěch. Takže bych řekla, že jsem byla samotářská. *Pronese s trošku neurčitým zbarvením hlasu a chvíli se dívá stranou. Pak ale tohle ošklivé zažene pryč.* (Sora) Ale to je jedno. Teď tu jsem s tebou a máme první pyžamovou party, a to je něco. Je fajn mít kamarádku. *Řekne upřímně a když zaplatí tak se spolu s ní vydá k místu kde bydlí.*

*Zahryzla si do pery a trochu utrápene zvraštila obočie keď Keiyru počúvala. Bol fakt, že aj ona sama za ňou šla s prosíkom o pomoc aby sa zlepšila v akadémii. Teraz jej z toho bolo mizerne. Na druhej strane .. predsalen jej to môže teraz dosť dobre vynahradiť! Objala bielovlásku okolo ramien počas chôdze a usmiala sa na ňu.* V tom prípade sa priprav na ten najlepší večer tvojho života, Sora z rodiny Eguchi z klanu Saino. *Oslovila ju tak zámerne aby jej dala najavo, že jej na nej záleží a že sa o ňu skutočne zaujíma + chcela odľahčiť atmosféru a chcela aby bola Sora veselšia.*

*Trošku se zachvěje, když jí Keiyra obejme a překvapeně k ní otočí hlavu. Chvíli se na ní dívá a pak se šťastně usměje.* (Sora) Moc se na to těším. *Řekne a mírně přitom přivře oči. Nevěděla, čemu vděčí za dívku vedle sebe, ale byla za to moc ráda. Kráčí pomalu vedle ní a uvažuje co vše večer vlastně podniknou. Byla trošku nervózní z toho, že neví, co vymyslet. Ale rozhodne se, že tohle bude řešit až to nastane.* (Sora) Už jsi svému pěstounovi navrhla, že budeš dělat útulek pro zvířátka? *Zeptá se zvědavě a opět se vrátí na veselou notu.*

*Keiyra ju pustila a zasmiala sa nad predstavou, že by sa Noctisa opýtala na útulok pre zvieratká.* Vlastne ani nie, nerozprávala som sa s ním.. ak na neho narazím tak sa len pozdravíme ale väčšinu času doma nieje. Popravde.. odkedy som sa nasťahovala tak som sa s ním veľmi nerozprávala. A aj z toho prvého dňa čo sme mali nejaký rozhovor - tak som mala pocit, že mu leziem na nervy, takže sa mu snažím skôr nezavadzať a veľmi sa neukazujem keď je doma. *Ako to povedala - ukázala na dvere.* Sme tu, chceš aby som ti ukázala svoju izbu? Noctis doma nieje. *Usmiala sa veselo, ak by Sora ale z nejakého dôvodu odmietla, náladu by jej to nepokazilo - aj tak ide prioritne po pyžamko a zápisník.*

*Tahle informace jí trošku překvapí. Sice o principu pečování o někoho moc nevěděla, ale přišlo jí zvláštní si někoho vzít k sobě a pak tam nebýt. Ale asi lepší než sirotčinec nebo podobné místo.* (Sora) No. To je celkem zajímavé. Ale když se nad tím tak zamyslíš tak ty to máš super. Máš vlastní dům. *Zasměje se.* (Sora) Pokud není často doma máš to tu sama pro sebe. A to není také špatné. *Usměje se a pak zvážní.* (Sora) Proč si bral k sobě někoho cizího, když mu pak doma vadí? *Zeptá se, protože jí to vážně zajímá.* (Sora) Moc ráda se na tvůj pokoj podívám. Přece jen kdo by nebyl zvědavý. *Uculí se a následuje Keiyru dovnitř.*

Samozrejme, mne to vyhovuje, je to ako mať spolubývajúceho, ktorý ti necháva peniaze na jedlo a pritom ti doma často nezavadzia. *Utrúsila a odomkla dvere. Ustúpila aby mohla Sora vojsť tiež. Noctisov byt bol pekne zariadený a tak mohla vidieť okrem predsiene obývačku kde je gauč a dve kreslá, jeden stolík a knižnice plné kníh a všelijaké dekorácie.* Väčšina kníh je umeleckého charakteru ako sú rôzne teórie farieb.. Noctis rád kreslí, v jeho pracovni ma haldy rôznych obrázkov. *Ozrejmila keď hodila rukou smerom ku knihám. Potom keď jej došlo, že to znie ako keby v jeho pracovni sliedila a hrabala sa Noctisovi vo veciach doplnila informáciu.* Všimla som si ich keď som tam upratovala. *Vysvetlila a potom ukázala na opačnú stranu.* Tam je kuchyňa a kúpeľa.. *Potom začala ukazovať aj inde.* Tam má Noctis pracovňu ... tam spálňu a moja izba je tu.*Keiyra udržovala byt veľmi čistý a stopercentne uprataný .. bol ako zo škatuľky. A keď otvorila dvere na svojej izbičke - Sora mohla vidieť ustlanú posteľ, kozmetický stolík, písací stolík .. komodu regál s knihami po obidvoch stranách dverí. Knihy boli aj na okne, písacom stolíku dokonca aj na kozmetickom stolíku. Hold bolo jasné, že Keiyra je knihomoľ.* Buď tu ako doma, ja si zatiaľ zabalím batôžtek. *Informovala ju a dala si z chrbta dole batoh plný kníh a zošitov zo školy. Vyložila jeho obsah na písací stolík a prešla ku komode a uvažovala čo si so sebou vezme.*

*S úsměvem přikývla. Rozhodně to znělo celkem prakticky. Pokud jim to takhle vyhovovalo. Ale stále jí nešlo do hlavy, proč si ten Noctis vzal Keiyru k sobě. Ale raději se na to neptá a začne se zouvat. Zkoumavě si dům prohlíží a pozorně poslouchá. Když Keiyra promluví o knihách o umění tak zpozorní.* (Sora) A myslíš, že je nějaká šance, že by nějakou tu knihu půjčil? Taková teorie barev zní hodně zajímavě. Jsem sice v malování dost patlal, ale ráda si o tom něco přečtu. *Vysvětlí trošku v rozpacích, protože jí přijde trošku hloupé číst si takové knížky, když sotva nakreslí sluníčko.* (Sora) Je to tady moc krásné. Je vidět, že tady funguje ženská ruka, která se o to umí postarat. *Pochválí jí a pak vejde do jejího pokojíčku.* (Sora) Říkala jsi, že je tady tvůj pokoj. Ne knihovna. Nejsme ve špatných dveřích? *Podívá se po ní a zasměje se.* (Sora) Teda to je knížek. *Zvědavě si pokojík prohlédne a pak přejde k posteli, posadí se na ní a natáhne se pro jednu z nejbližších knih.* (Sora) V klidu si všechno pober, co potřebuješ. Já počkám. Nemám nijak naspěch. *Prohodí a začne zkoumat co tam má Keiyra za knihy. Třeba se jí něco bude líbit.*

*V izbe Keiyry bola doslova všehochuť knížiek. Boli tu detektívky o hľadaní masových vrahov odvážnymi shinobi, životopisy rôznych kage - nie len Iwagakure, boli tu príučky ako lepšie kontrolovať chakru, manuály na silové cviky, výdrž dokonca malá brožúrka ako sa má správne bežať. Potom tu boli fantasy knížky o ľuďoch čo majú v sebe démonov (bijuu), o ľuďoch čo sa menia v drakov, o nukeninoch ktorí dokážu oživiť mŕtvoly a podobne. Väčšina knih bola ale zameraná na skutočné príbehy ľudí ktorí čelili nejakým životným nástrahám, ninjov ale aj nukeninov. Ako si tak Keiyra balila batôžtek - vzala jednu knížku a podala ju Sore.* Keď tu bude Noctis najbližšie spýtam sa ho na požičanie nejakej z jeho kníh, zatiaľ si ale môžeš prečítať toto. Je to o medik ninjoch, vravela si že by si chcela ísť touto cestou a myslím, že by to bolo pre teba zaujímavé čítanie. Tá kniha je v podstate zbierka skutočných príbehov rôznych shinobi - o ich skúsenostiach s operáciami, s tým aké to je byť medik v prvej línii a podobne. *Usmiala sa nakoľko len čo si túto knihu požičala - mylela na to, že by ju mohla Sore venovať. Nebola to zlá kniha a určite nebolo Keiyriným cieľom zbaviť sa jej, no sama ju už prečítala a v jej izbe za chvíľu už nebude miesto na iné knihy. Ak si ju Sora od nej nevzala, položila ju na posteľ vedľa nej a odbehla do kúpeľne po zubnú kefku a malý uteráčik. Keď už mala pocit, že má všetko zbalené pricupitala za sorou a bola pripravená na odchod.* Som hotová, môžeme ísť. *Usmiala sa a len pre istotu napísala na papierik odkaz, že dnes prespí u kamarátky. Len pre prípad, že by Noctis prišiel domov. Nie žeby si myslela, že by sa o ňu nejako strachoval ale aj tak mala potrebu informovať ho o tom. Hold Ririn ju dobre vychovala.*

*Zajímalo jí, kde k takovému množství knih přišla. A jestli je i všechny četla. To nemohla dělat nic jiného než jen číst. Přecházela od jedné knihy ke druhé, tu a tam nějakou prolistovala a začetla se do řádků, na kterých se zrovna kniha zastavila. Sama ráda četla, ale byla zvyklá chodit do knihovny a nedělat si doma tak velkou sbírku. Přišlo jí to fascinující. Byla celkem zabraná do pasáže, kde nějaký muž zrovna dost hezky popsaným způsobem někomu oddělovat hlavu od těla při souboji kdo ví o co. To z té situace zjistit nebylo možné, ale přišlo jí to zajímavé. Trošku překvapeně zamrká, když si uvědomí, že na ni Keiyra mluví a zvědavě poslouchá.* (Sora) Páni. *Vydechne a vděčně si knížku převezme. Moc jí potěšilo, že si Keiyra pamatovala, o čem se bavily. Že to bylo skutečné povídání, a nejen takové ty řeči co zažila.* (Sora) Moc ti děkuji. *Řekne trošku v rozpacích z toho všeho a raději se dá do listování knížkou, aby se dala trošku do kupy. Přišla si malinko hloupě.* (Sora) To si moc ráda přečtu. Určitě se to bude hodit. Děkuji ti. *Řekne po chvíli, kdy se trošku srovná s těmi všemi pocity a usměje se. Když se vrátí Keiyra s tím, že má sbaleno s úsměvem vyskočí na nohy.* (Sora) Tak to je nejvyšší čas vyrazit k nám. *Opustí pokoj, vydá se ke svým botám a obuje se. Knížku pro jistotu schová do batohu, aby jí neztratila a opustí dům Noctise a jeho chráněnky.*

*Keď sa obuli, zamkla za sebou dvere a pobrala sa za Sorou.* Tak teraz nás musíš viesť ty. *Uškrnula sa nakoľko netušila kde presne Sora býva. Popri tom siahla rukou do vrecka batôžku a vybrala odtiaľ dva cukríky. Vystrela ruku ku sore a jeden jej ponúkla.* Dáš si? Sú moc fajn. *Usmiala sa, vždy sa jej nejaké povaľovali po vreckách. Mama ju za to zvykla napomínať, no Noctis o tom pravdepodobne ani nevie.* Vaši nie sú doma lebo sú na misii? Kam vyrazili? Alebo ti o tom nemohli povedať detaily? *Zaujímala sa popri chôdzi a obdivovala pri tom budovy okolo - kameň, kameň a kameň a pri tom boli niektoré z nich priam umelecký skvost.*

*Sora s úsměvem přikývne a kráčí vesnicí.* (Sora) Pokračujte prosím za mnou. Zde můžete vidět tradiční součást naší vesnice. Domy z kamene, domy v kameni, kameny na kamenech. *Pronese se smíchem, když kráčí ulicí. Zvědavě se zadívá co jí nabízí a pak s úsměvem kývne.* (Sora) Moc ráda. *Vezme si od ní jeden cukřík a kráčí dál.* (Sora) Naši doma nejsou. Díky tomu máme volný prostor pro náš večer plný divů. *Uculí se na ní.* (Sora) Naši mi nikdy moc o misích neříkají o tom kam jdou a co mají za misi. Asi nějaké bezpečností pravidla a tak, víš. Ale o zajímavostech na misi občas vypráví. Třeba když už se stanu geninem a budu oficiálně ninja tak se budou dělit o více informací. Musí to být strašně zajímavé. *Povídá zatím co kráčí vesnicí. Když dojdou do čtvrti jejich klanu zase má pocit, že je doma. Dojde až před jejich dům a zastaví.* (Sora) Tak tady jsem zase doma já. *Ukáže na dům a vyrazí ke dveřím odemknout.* (Sora) Račte dál madam. Snad se ti u nás bude líbit. *Řekne, když otevře dveře.*

*Uznanlivo prikyvovala keď Sora rozhadzovala rukami a opisovala ulice Iwagakure.* Áá čo je tamto - uhm aha kameň a... kameň.. už je mi to jasné. *Hrala to s ňou aj Keiyra a pri tom si naoko zamyslene šúchala bradu. Po chvíľke sa na tom zasmiala a kráčali ďalej.* Podľa mňa je Iwagakure fascinujúca a som presvedčená o tom, že to sem láka ľudí z ďaleka aby si prehliadli naše chladné, kamenné mesto a šialencov - nás - čo sa tu rozhodli žiť. *Uškrnula sa a pokračovala.* Veď si zober čo to muselo dať úsilia všetko toto vybudovať - naši predkovia museli byť buď šialene tvrdohlaví, neskutočne odhodlaní alebo absolútne zúfalí. *Premýšľala nahlas a potom len prikývla na Sorinu odpoveď o jej rodičoch.* Nuž ja by som sa z toho zbláznila .. s mojou zvedavou povahou by som ich spovedala do morku kostí. Hovoria ti aspoň o miestach kde boli? S čím najzaujímavejším sa ti zverili? *Opýtala sa a potom o chvíľku neskôr už Sora ukazovala na ich dom.. Keiyra Soru nasledovala a keď im odomkla dvere .. Keiyra s prižmúrenými očami zaklepkala na kamennú stenu vedľa dverí.* Hm.. tento materiál som už niekde videla. *Prehovorila a musela sa veľmi snažiť aby sa nezačala chichotať.*

*Hlasitě se rozesměje a zakroutí nad tím vším hlavou.* (Sora) Přece není možné, abys byla taky tak střelená jako já. To mi neříkej. *Nevěřícně se na ní podívá a usměje se.* (Sora) Možná to bude znít jako klišé. Ale opět s tebou souhlasím. Osobně si myslím, že naše vesnice je dokonalý příklad praktičnosti. Proč stavět hradby, proč vybudovávat nějakou obranu, někde složitě vymýšlet, jak se chránit, když tady. *Zmlkne, rozpřáhne ruce, aby obsáhla vše kolem, každý koutek jejich vesnice.* (Sora) Tady to už příroda udělala sama. Měli jsme štěstí, že naši předkové si to uvědomili. A máš pravdu, že to muselo dát dřinu kámen přesvědčit, že chce být vlastně dům. Ale já to tu mám ráda. Asi je to tím, že tu žiji od narození a nic jiného neznám. Možná je to přirozené, že máme rádi svůj domov. Anebo jsem prostě jen spokojený člověk. *Pokrčí nad tím rameny a uculí se.* (Sora) No jen se neboj. Já jsem z rodičů také tahala vše možné. Bohužel to nebylo nic moc platné. Nejzajímavější. *Odmlčí se.* (Sora) Jednou mi vyprávěla mamka, že byla jako lékařský ninja na misi a měli proti sobě soupeře co nechtěl umřít. Byla z toho jako lékařka naprosto v šoku. Jejich velitel mu usekl hlavu a ta hlava mluvila! Prostě mluvila! Mamku to dost rozhodilo. Protože jí to jaksi nesedělo do toho, co jako lékař věděla. To muselo být šílené. *Vypráví naprosto fascinovaná tím, co říká.* (Sora) No jo. To je velmi vzácný kámen. Je tak moc vzácný, že je tady všude kolem. *S úsměvem jí pozve dál.* (Sora) Budu se po tobě opičit. Buď tady jako doma. *Řekne než ukáže na chodbu.* (Sora) Tak zde můžeš vidět naší hlavní síň. Schody do patra, kde mají ložnici moji rodiče a je tam malá koupelna. Také je tam malá knihovna, ale nic jako tvůj pokoj. Na pravé straně je dílna otce, jeho pracovna a malá ordinace mé mamky. Vlevo je kuchyně, obývací pokoj, hlavní koupelna a můj skromný leč dostačující pokojík. *Představí jí vše důležité a pak jí vezme do kuchyně, aby tam uklidili nákup. Celý dům je plný všech možných květin, různých květináčů položených všude možně, visích ze stropu a nebo jen tak pohozených na zemi.*

Domov

*Vyzula sa a nasledovala Soru s chichotom do domu.*Váš dom je naozaj veľký a krásny.. toľko miestností a všetka tá zeleň! To by sa mi nechcelo všetko samej upratovať. Len kým poleješ tie kvietky musí ti to zabrať pol hodinu. *Žasla nahlas a spomenula si na pokus jej mamy udržať pri živote niečo zelené čo bolo podbné kaktusu ale kľudne to mohla byť aj papraď - Keiyra sa veľmi do toho nevyznala.* Nám vždy doma všetko zelené zomrelo, preto mi radšej mamka nedovolila ani rybičky. *Odmlčala sa a potom sa zaškerila.* U nás by zomrela aj tá hovoriaca hlava. *Dodala a v duchu premýšľala akým spôsobom hovoriaca hlava mohla byť reálna.* "Možno to bolo genjutsu. A možno len Sorina mamina prikrášlila realitu svojej dcérke." *Uvažovala a pri tom ju napadali veci ako hovoriaca hlava v kvetináči na okne v izbe jej mamy ešte v ich starom byte. Musela sa sama pre seba zasmiať a potom sa pustila sa do vybaľovania nákupu v kuchyni.* Zaujímalo by ma kde sú tie tvoje ospevované bonsaje, vravela si, že ťa ich učil pestovať dedko.. máš nejaký aj tu? Ooo a čo tvoje kresby?! Tie musím vidieť tiež! *Keiyra to rozprávala veselým hlasom a stále sa usmievala. Toľko entuziazmu u seba bežne nezažíva.* Ak mi to ukážeš upečiem ti keksíky! *Pokúsila sa ju uplatiť ak by sa náhodou zdráhala aj napriek faktu, že sa ich chystali piecť tak či onak.*

*Sora s úsměvem sleduje jak si Keiyra vše prohlíží a pak jí poslouchá.* (Sora) Tak jsme na to s mamkou dvě, když jsou naši na misi tak mi chodí pomáhat děda. Takže se to dá zvládnout. A ono to vypadá, že je toho hodně ale zas tak pravda to není. *Mrkne na ní.* (Sora) Třeba v ložnici nemají rodiče ani jednu kytku. Já v pokoji taky ne. Takže je máme takhle různě. Květiny totiž v noci kradou kyslík, a tak by neměli být v místnostech kde spíš. *Vysvětlí vědátorsky a pak se rozesměje nad tím co řekla.* (Sora) Jestli dokážeš utrápit i mluvící hlavu tak ti tedy žádnou květinu nikdy nedám. A to jsem měla v plánu ti udělat vlastní bonsai. Ale jestli jsi vrah květin. *Výhružně se na ní podívá a pak se ušklíbne, pomůže jí s věcmi co koupily a pak vyskočí na linku a uvelebí se tam.* (Sora) Ráda ti něco o péči o květiny ukážu. Není to tak těžké a taková hezká kytka ozáří celý dům. A pokud dostaneš bonsai musíš se u ní umět starat. *S úsměvem pohupuje nohama.* (Sora) Já mám obrázky v pokoji, takže asi zaskočíme tam. Přeci jen bez keksíků být nechci! Už se na ně těším. *S úsměvem zase z linky seskočí a vydá se do pokoje. Její pokoj oproti domu je celkem malý. Největší dominantou je velká postel, masivní stůl a dvě skříně. Knihovnička s pár knihami, bedna s hračkami, různými smetí. A pak trošku nevšední výzdoba je velká nádoba plná nějakého černého písku. Sora přejde ke stolu a otevře jeden šuplík.* (Sora) Zde jsou moje poslední práce. *Podá jí několik kreseb.* (Sora) Na bonsaje musíme do tátovo pracovny a nebo k dědovi do zahradnictví. Tady jich moc nemám. *Vysvětlí a trošku napjatě očekává její reakci na kresby.*

*So záujmom Soru počúvala. Bolo pekné vedieť, že sú rodiny kde to doma tak pekne funguje, že jeden druhemu pomáhajú a majú sa radi. Keiyra si predstavovala tento dom v momentoch keď sú všetci doma a prišlo jej to kúzelné. Keď napokon Sora spomenula, že jej chcela darovať bonsaj tak sa zasmiala.* Tak to mi o tom chove bonsajov musíš prezradiť viac.*Uškrnula sa. Zámerne použila slovo chov a nie pestovanie lebo na obyčajné rastlinky jej prišli bonsaje príliš náročné.. Teda aspoň to usúdila podľa Sorinych opisov. Keď ju potom vzala do jej izby - pohľad jej padol v prvom rade na knihy v knihovničke a potom ba Sorine kresby.* Och Sora! Ja sa na teba hnevám! *Zasmiala sa a skákala pohľadom z krezieb na Sorinu tváričku.* Tvrdila si mi že nevieš kresliť, klamárka! *Zachichotala sa a vybrala si jednu z krezbičiek. Bol na nej nakreslený bonsaj.* O takyto by som sa zvládla postarať, je to veľmi krásna práca. Čo keby si mi napísala venovanie a ja si to doma zavesím na stenu! Hneď vedľa okna aby mal dosť svetla neboj. *Usmievala sa na svoju kamarátku.*