Zapomenutá čtvrť Naho

*Když chytl její klon, dopadl na vodní hladinu tak se kolem něj objevili ledová zrcadla.* Co je to za techniku? Jak si vytvořila ta zrcadla? "Tak schválně co se stane teď? Nemá cenu abych teď nějak bojoval. Tuhle techniku neznám a nevím co mohu čekat takže bych se měl spíše rozhlížet a snažit se přijít na to co se to vlastně děje. Z čeho jsou ty zrcadla tvořeny? K čemu slouží? Jak dlouho je udrží? Kolik jich vlastně je? Mám se jich bát a nebo to je jen na odlákání pozornosti?" *Suhuachi se rozhlížel a plánoval svůj další krok.*

*Otočil se za jejím hlasem a poté zmizela, rozhlížel se a hledal ji ale její pohyb nezvládal sledovat když vtom ucítil bolest v noze. Zrušil své Nan Kaizo.* Vyhrála si nevím jak se mám vyhnout nebo co mám dělat. Doufám že tento souboj nebyl pro tebe jen ztrátou chakry a tvého času. Mockrát ti děkuji. "Sakra musím trénovat více než před tím. Jak to vlastně myslela že tohle je její schopnost?" Promiň co si vlastně myslela tím že tohle je tvá schopnost? Je to technika kterou jsi vytvořila? Dají se vlastně vytvářet nějaké jutsu?

*Když mu řekne aby se dotknul zrcadla tak se usměje a pomalu přijde k jednomu zrcadlu. Jen natáhl ruku a cítil chlad a když se dotkl zrcadla tak v něm zamrazilo.* "To je sakra co? Jak je možné že je to tak studené? Slyšel sem vyprávění o sněhu a ledu ale nikdy jsem to neviděl a tohle je studené a křišťálově čisté. Nějak tak mi popisovali led." *Při téhle myšlence se otočil k Misaki a řekl.* To to to je led? Jak je možné že jsi v poušti vytvořila něco tak studeného? *Byl ohromen její silou a uměním. Vůbec nechápal jak je něco takového možné.* Prosím prozraď mi jak si to udělala?

"Ona to neví? To je tak nadaná že vytváří led aniž by věděla jak to dělá? To přece není možné. Asi mi jen nechce říct jak to dělá. Nejspíš mě to jen nechce naučit. Přeci jen mi ukazuje techniky ale neučí mě. Chápu že ji to musí otravovat. Mohl bych zkusit něco o tomhle jutsu něco najít v knihovně." *Pomyslel si když vtom se všechny zrcadla rozpadli. Poté si všiml jak Misaki skládá pečetě. Misaki je skládala velice rychle takže Suhuachi nebyl schopen přijít na to jaké pečetě použila. Poté něco co mu připadalo jako ledoví ptáci. Nepoznával je jelikož vlaštovky nikdy neviděl.* Je to úžasné Misaki. JSi opravdu silná. Nerozumím tomu jak je možné že zvládneš vytvořit led na poušti. *Po nějaké době šel na břeh kde si sedl a odpočíval. Byl opravdu unavený jelikož použil velkou část ze své zásoby chakry.*

"Kekei Genkai to slyším prve. Ovládání dvou elementů není nic co bych neznal. můj děda například ovládá suiton a doton ale nikdy sem neslyšel o ovládání ledu. No pokud je to něco co ovládá jen malé procento lidí tak je jasné že sem o tom nikdy neslyšel." Jo sem celkem dost vyšťavený. Stále jsem nepřišel na rozumný způsob jak trénovat svoji chakru a mockrát sem nebojoval takže ani nevím jak sní šetřit a moc mi to nejde. *Při těchto slovech se usmíval ale bylo mu spíše do pláče než do smíchu.* Co by sme mohli dělat teď?

"Takže meditace? Najdu si nějakou knihu v knihovně a nebo se zeptám dědy. Jo vlastně nezeptám. Pokud si nepořídím bublifuk tak se nemám ani vracet domů. No co teď? Mám si ten zatracený bublifuk kupovat a nebo ne?" *Jeho pohled byl plný bolesti a strachu. Moc dobře si uvědomoval že jeho děd vždy splní to co řekne a taky věděl že bez domova v téhle vesnici moc dlouho nepřežije ale nechtěl se učit klanovým technikám. Nechtěl je používat a tak mu přišlo zbytečné se je učit.* Dobře děkuji ti za trénink, hodně jsem se naučil. Měj se pěkně a snad se někdy uvidíme. "Sakra co mám teď dělat?" *Seděl a přemýšlel.*

*Usměje se když se sním Misaki rozloučí. Poté vstane a vydá se do domu svých prarodičů.* "Dobře takže pokud mě bude chtít vyhodit tak mu řeknu že nevím kde si mám koupit klanový bublifuk a jestli by pro něj mohl jít semnou. No a pokud to nebude řešit tak jenom dobře a já se o tom nebudu zmiňovat." *Takovéhle myšlenky se mu stále honili hlavou až došel k domu svých prarodičů. Otevřel dveře, vstoupil do předsíně zul si boty.* "Je tu nějaký klid." *To že neslyšel žádný zvuk ho znervózňovalo. Divil se že neslyšel skřípání starého houpacího křesla, nebo jak teče voda k umívání nádobí, že si nikdo nečte že k němu nikdo nepřišel, jelikož babička byla stopařkou a vždy věděla když se někdo blížil k domu. Z předsíně se vydal do kuchyně kde ležel list papíru na němž bylo napsáno.* "Jsme na misi doufám že sis ten bublifuk koupil. Nevíme jak dlouho bude naše mise trvat ale doufám že až se vrátím budeš mít bublifuk a ukážeš mi klanové techniky." *Přečetl si v duchu a zaradoval se, Přeci jen měl stále čas na vymyšlení své shinobi cesty. Najedl se, napil se a šel si lehnout do postele. V posteli přemýšlel nad všemi jutsu které dnes viděl.*

*Byl na procházce ve čtvrti Naho, kdysi kdy údajně existovalo slunce, to bylo místo kde se scházeli nejrůznější zloději a nebezpeční lidi, teď je to spíše mrtvé místo, vzhledem k tomu, že se obyvatelstvo silně redukovalo, kvůli událostem, které přišli. Samotný Michi před rokem přišel o rodiče, když je zabil vlastníma rukama. Od té doby se toulá vesnicí, spí v opuštěných domech, prochází se a zkoumá okolí. Díky neustálé tmě nemá pravidelný spánkový režim, kolikrát je vzhůru i déle jak 24 hodin, jelikož ztratil pojem o čase, vlastně on nikdy slunce v životě neviděl, to zná jen z vyprávění. Bylo chladné počasí, které je ostatně chladné furt, prohledává dům od domu, a dává si pozor zda tam nežije někdo jiný. Občas má štěstí a najde tam nějaké jídlo v konzervě, jindy tam nalézá jen nějaké nudné knihy, to ho nezajímá. Jestli má jeho prohledávání nějaký cíl? Ne nemá, on pouze přežívá. Ostatní lidi se ho straní, jelikož od té události v sobě pohřbil všechny emoce. Má nonstop stejný výraz, neusmívající se, zamračený, působící na druhé jako výraz někoho, kdo vám může každou chvíli bodnout kudlu do zad. Michi došel k jednomu z domu a vešel dovnitř, nezkouší se zeptat zda je někdo uvnitř, buď tam někdo bude, anebo nebude. Nemá zapotřebí se jakkoliv vyjadřovat.*

Arata Nomine (NPC)

*Arata stejně jako jeho spolužáci z akademie nikdy neviděli světlo, pokud nebyli z jiných končin, kam tma nedosáhla a kde je světlo. V jejich třídě je jeden klučina, který vypráví o slunci jako kdyby ho někdy v životě viděl, jako kdyby ho znal osobně. Podle jeho slov tma nedosáhla daleko na jih, do jižních krajin odkud údajně pochází. Všichni spolužáci vypadali pozorně když jim vyprávěl. Buď měli rádi pohádky, nebo tomu opravdu věřili, protože učitelé říkají, že je to celosvětové, že nikde na světě není žádné světlo od slunce, nikde není vidět slunce, pouze tma či umělé světlo, které produkovali pouliční lampy či různá svítidla, například svíčky. Aratovi rodiče byli i s ním byli doma, kdy uslyšeli dveře. Probírali zrovna nějaké rodinné záležitosti, hlavně co se týká Aratovi budoucnosti. Plánuje z něho mít velice silného ninju, který jednou převezme roli hlavy rodiny po svém otci. Při zvuku otevírajících se dveří všichni zbystřily, otec s Aratou se zvedli a šli se podívat do předsíně. Uviděli jednoho klučinu, který se do jejich domu "vloupal".* Tohle je na tobě synu. *Svým pohledem zamířil na Aratu, přitom periferně sledoval klučinu (Michiho).* Dobře otče. *Zvolal potichu, pak svůj pohled zaměřil na narušitele domu.* Zabloudil jsi? Ihned odejdi. *Zvolal klidným hlasem. Pokud z něho chtěl mít otec hlavu rodiny, tak musel ho naučit jak se chovat v různých situací. Jedním z nich je právě tato.*

*Dům který vypadal opuštěně nakonec opuštěný nebyl. Když uviděl dvojici, muže a pak mladého chlapce, tak je jen pozoroval, neusmál se, nevydával žádnou emoci, jen je sledoval svými ledovými oči. Nemá v úmyslu se do křížku s cizími lidmi. Jenže pak jeho oči zbystří. Opět se u něj projeví halucinace, uvidí své zesnulé rodiče, stojící za těmi dvěma. Když si prolne oči, tak je uvidí zcela zakrvácené, a bez očí. V očích mají jen díry, ze kterých teče krev. Michi se začne klepat, poté spadne na kolena a začne zvracet. Opět se u něj projevil jeho špatný psychický stav, když se zadívá na zvratky, uvidí místo nich krev. Michi se zděsí, vstane, rychle se otočí a začne utíkat pryč z domu, nekřičí, nevydá jedinou hlásku, pouze se klepe a utíká, chce utéct té noční můře.

Arata Nomine (NPC)

*Arata si všiml, že jejich nezvaná návštěva není zrovna v kondici, tak udělal krok vpřed a natáhl jeho směrem ruku.* Jsi v pořádku? *Na tohle klučina zdá se nereagoval. Taky aby jo, když po chvíli začal zvracet. Nebyl to úplně obvyklý stav. Pak se klučina zvedl a rychle utekl. Nevěděl kam a proč utekl, ale otec byl na jednu stranu rád. Mohou pak konečně dokončit jejich rodinou poradu. Arata byl ovšem svůj a rozběhl se za ním, chtěl se ujistit, zda je v pořádku.* Čekej! Nechoď! *Zvolal na něj jeho otec. Nechtěl aby za ním běžel, protože nechtěl aby se stal jednou z těch bestií. Tento proces už viděl u několika lidí, kteří se před několika lety začali transformovat. Bylo by sice nezvyklé a divné, kdyby se začal měnit až teď, nehledě na to, že nemohl tolik let přežít normálně. No, celá ta mlha je divná, tudíž se nedá divit ničemu. Arata ho ovšem po chvíli dohnal, nebyl totiž problém dohnat člověka, který není ve své kondici a k tomu nemá úplně nejlepší fyzičku. Když ho dohnal, tak ho chytl za rameno aby se zastavil. Zatím nic neříká, jen ho za to rameno chytl a čekal co se bude dít, zda se mu vysmekne, nebo zůstane stát."

*V mlze se těžko orientuje, a kvůli tomu je nucen zastavit, aby nabral dech, jenže se stalo něco, co v něm nevyvolalo nejlepší reakci. Michi se celkově vyhýbá kontaktu s lidmi, v každém vidí naivní duši, která žije v iluzi. Jediný koho si pustil do svého osobního prostoru, po smrti rodičů, je jeho současný sensei Asuka, která si dokázala najít tenkou cestu k němu, nemluvně o tom, že než dostal soukromého senseie, tak chodil na akademii, a díky jeho stavům, se stal obětí šikany, proto když ucítil cizí dotyk na svém rameni, se rychle napřáhl a zaměřil se na obličej toho kluka, nemohl vědět že ten kluk ho chytl za rameno v dobrém, jediné na co se zaměřil je to, že mu chce zase někdo ublížit, ale díky tréninku se už umí bránit. Pokud se mu podaří kluka udeřit, a tím ho dostat na zem od sebe, tak bude pak jen nehybně stát a sledovat pozorně, svým děsivým výrazem dotyčného.

*V momentě, kdy se ho dotkl, tak se neznámé dítě prudce otočilo jako kdyby se leklo, nejspíš nečekal, že někdo poběží za ním. Aratu ovšem překvapil další pohyb nezdravého kluka, který na něj zaútočil. Ovšem díky svému studiu a tréninku, který praktikoval déle jak Michi, to stihl celkem rychle všimnout. Jeho tělo ovšem už nebylo tak rychlé jako jeho myšlenky. I když se snažil vyhnout raně, tak byl dostatečně blízko, aby ho Michi dokázal udeřit se svojí rychlostí, která byla na stejné úrovni jako rychlost Araty. Michi ho stihl udeřit do obličeje, který se vyhýbal, dalo by se tedy říct, že spíš pěst po jeho tváři sklouzla či tu tvar lízla. I tak to bylo dost cítit, klučina udělal dva kroky vzal a podíval se na Michiho. Jednou rukou se držel za levou tvář, do které ho uhodil.* Jsi v pořádku? *Zeptal se ustaraně. Nejraději by se ovšem zeptal, proč tohle udělal, ale vzhledem k jeho stavu jak vypadá, tak se radši ani neptal, třeba mu to řekne sám.. pokud teda začne mluvit.*

*V ruinách něčeho, co dříve nejspíš bývalo dům, sedí drobná postava s vlasy ve tváři a očima zabořenýma do něčeho, co může být kniha nebo deník. Zatímco mu ruka s perem klouže po papíru, sem tam zvedne oči, snad aby si připomenul předlohu, která by zřejmě měla stát v rámu dveří, který je doslova jediná část domu, která stále stojí. Pohodí hlavou, aby se marně pokusil odstranit vlasy z dohledu.
Oblečený je v bílém triku s dlouhým rukávem, které je o několik čísel větší, než on sám, takže může téměř působit jako šaty. Černé otrhané kalhoty a sandále však stále vykukují zpod jeho lemu. Rozhodně vypadá jako kdyby měl co nevidět vylézt někomu z televize a oznámit, že má sedm dní.*

*Bola to ich prvá návšteva Suny. Cesta sem ich takmer stála život! Kto by to len povedal, že počas slnka bude na púšti teplo, no po dlhom čase dorazili do Suny. Aoda mal neďaleko misiu a ako správny mladší brat mu bol v blízkosti. Stálo ich mnoho presvedčovania, či by tu nemohli na pár dní zostať a doplniť sily. Boli tu už pár dní, tak si pomaly zvykali, no tentorkát sa Aoda rozhodol zostať na izbe kde bola klíma, zatiaľ čo Sora sa vydal na prieskum. Bolo neskutočné teplo a tak mal na sebe len kraťase po kolená, inak bol bez oblečenia. Na nohách mal topánky, aby jej nepálil piesok. Človek mal tak nádherný výhľad takmer na všetky hadie šupiny, ktoré boli na jeho rukách, hrudi i chrbte i zopár jaziev, ktoré nezakryl malý batoh, z misii. V ruke si niesol len katanu, menší batoh, kde mal vodu, zvitok s kuchiyose. Na očiach mal slnečné okuliare, aby zakryl svoje biele oči a dokonca ich teraz už i oprávnene ochránil pred slnkom. Dokázal však uniknúť očiam ostatných a mohol tak v pokoji aktivovať svoje doujutsu, aby sa rozhliadol po okolí.
Vďaka tomu si i všimol chlapca, ktorý bol neďaleko od neho. Sedel, opieral sa o stenu, niečo zapisoval, čo, to už sa nestaral. Podľa jeho veľkosti a zásoby chakry išlo o niekoho, kto sa s chakrou a tým všetkým na okolo učil ešte len pracovať. Vykročil však pomaly k nemu, cestou deaktivoval byakugan, nebolo potrebné si naďalej míňať chakru na ne. V okolí kilometru zaznamenal dosť ľudí, no boli dostatočne ďaleko od tohto miesta.* Lepšiu schovku pred svetom som v živote nevidel. *Preniesol a pozrel sa na chlapca cez slnečné okuliare. Pomaly prešiel k nemu, zhodil si batoh a usadil sa meter od neho. Vytiahol si fľašu s vodou, napil sa a ponúkol i chlapcovi.* Mal by si dodržiavať pitný režim, čo vyšlo slnko tu musí byť veľké teplo na ktoré nie si zvyknutý. *Prehlásil. Nevšimol si, že by tu niečo podobné mal.*

*Pod rukou mu vzniká kresba rámu dveří, do kterého tak úpěnlivě zírá. Z nějakého důvodu mu sotva stojící pozůstatek spáleného domu přijde fascinující.
Uslyší kroky a zbystří. Pokud by matka věděla, že tu je, dva týdny by si nedokázal sednout. Každý místní ví, že nejde o bezpečnou oblast, zvlášť pak pro dítě. Právě to ho lákalo nejvíc. V tuctové uličce na náměstí moc příběhů nenajdete. Napřímí se, pokud by potřeboval rychle vstát a utéct, ale cizinec ho okamžitě zaujme. Specificky jeho tělo pokryté šupinami, které vypadá otřesně a odporně. Obličej má prázdný a nevýrazný, brada mu však úžasem klesla.*
Přivedli mě sem. *Odpoví prostě s pokrčením ramen. Hlas má slabý, téměř jako kdyby několik týdnů nemluvil. Jednoduchým gestem vodu odmítne. Před chvílí svou čutoru dopil. Jeho tělo místní počasí snáší mnohem lépe - konec konců tráví na planoucím písku celý život.* Jste duch, že ano? *Zeptá se se špetkou úžasu a nadšení.* Četl jsem spoustu příběhů a šupinatých zjevení a zrůdách. Věděl jsem, že tady aspoň nějací musí být...

*Usadil sa vedľa neho. Rovnako ako prázdny pohľad mal chlapec, taký mal i Sora. Bez emócii, ako keby bol skutočne tým duchom a moštrom za ktorý jej pokladá. Chlapec bol zvyknutý na taký pohľad, na ten odraz v očiach, na to, ako sa naňho dívali, aké slova mu často venovali. Niektorým to prišlo úžasné už samo o sebe, niektorým to prišlo hnusné. No on sa za svoje telo nikdy nehanbil. Svoje zlaté šupiny na svojom tele mal rád, nikdy si nepripadal ako monštrum, obluda. Šupiny mal i jeho brat, i Chika a mama. Nebolo to nič, za čo by sa mal hanbiť. Bol hrdý člen svojho klanu, nemal pocit, že by ich mal zakrývať.* Priviedli? *Kto by malé dieťa priviedol práve sem. Niekam, kde je v okolí nič nie je. Len sutiny domov, nič viac, nič menej.
Vodu odmietol a tak ju schoval naspäť z kadiaľ ju vytiahol, nebude vnucovať. Miesto toho svoje oči uprel tam, kam sa celú dobu díval chlapec. Na rám dverí. Prezeral si ich, ako keby mali byť niečím zaujímavým, no jeho oči, ktoré videli všetko tentokrát nevideli nič.* Sklamem ťa chlapče. Nie som duch, ani monštrum. Som človek, ako ty. Len iný. *Jeho slová boli pokojné, bez emócii. Slová chlapca jej neprekvapili, s odporom sa stretával i vo vlastnej dedine a cez to, nikdy ich nezakrýval. Vysvetlil mu, kým je, čím je. Čím nebol a čím nikdy nebude. Aspoň nie teraz a v blízkej budúcnosti. Katanu povalil vedľa seba, pokrčil obe kolená, ruky prehodil cez ne.* Čo porábaš? *Otočil k nemu tvár. Mohol sa ľahko pozrieť, ani by o tom nevedel, no nemal potrebu.*

*Povzdechne si. Je si jistý, že četl o šupinatých bytostech, které tahají děti do hlubin jezer, řek a moří. Na jednu stranu... ani jedno tu nemají. Není si ani jistý tím, kdy naposledy viděl oázu, která by nebyla jen namalovaná.*
Nechte si svá tajemství. *Uznale pokývne * Yōkai svojí identitu smrtelníkům často nesdělují. *Trvá na svém. Musí být duch, třeba jen zabloudil, nebo nevědomky prošel dveřmi, které tu chybí.*
Hmm... *Broukne a vtáhne spodní ret, nejspíš se rozhoduje, jestli mu má svůj deník ukázat. Těkne očima z rámu na deník a z toho na šupinatého muže. Nakonec knihu popadne zavrch a otočí stránkami k němu. Zatímco na levé straně je nedodělaný náčrtek rámu, ze kterého se noří zrůdné a deformované ruce i pařáty, pravá nese do půlky rozepsaný příběh. Pokud ho přejede očima, zahlédne cosi o muži, který rozmlouval s bránou do záhrobí.*
Zdálo se mi o dveřích, co stojí bez domu a věděl jsem, že tady jedny musí být. Jeden z vašich příbuzných asi chtěl, abych o nich napsal. *Vysvětlí jako nezpochybnitelnou pravdu. Dětská fantasie zkrátka nezná mezí, zvláště pak pokud vyrůstá se statěmi svazků o záhrobí pod postelí.* Zatím ale ani jeden z nich neprošel skrz. Ani vy jste neprošel. *Mlaskne o patro. Alespoň ví, že se tu duchové a další bytosti zdržují.*

*Chlapec si stále myslel, že bol jeden z tých o ktorých rozpráva. Duch, monštrum, niečo nadprirodzené čo v týchto krajoch žilo. Možno tak v jeho očiach zaryto vyzeral, keďže Sorov vzhľad nebol prirodzený v týchto končinách, kde sa človek pozrel a videl len piesok, nič viac. Keď sa nad tým zamyslel, v jeho očiach bol duchom, nebol netvorom, ktorý by z jeho úst počul nepekné slová. Otázkou však bolo, či má chlapca odhovoriť od tejto myšlienky alebo ho nechať v tom. Nakoniec však usúdil, že by jej aj tak nepočúval a tak nemalo cenu plytvať slovami.
Miesto toho sa zadíval do jeho denníku, náčrt, ktorý tam mal, na druhej strane i príbeh, ktorý očami prebehol. Skutočne úžasná fantázia zo strany chlapca. On taký nikdy nebol, nemal na to čas, všetok v jeho veku venoval štúdiu a trénovaniu, nikoli takýmto veciam, ktoré v mladom veku považoval za hlúposť. Až potom, Ďalej, ako rástol, menil sa podľa okolia spoločne s bratom nachádzal i iné koníčky. Zber kuchiyose, ktorí mnohí považovali ako zbytočnosť, jemu to však prinášalo určitú radosť od detstva až po súčasnosť.* Zaujímavý príbeh. *Dostal zo seba, nečítal jej celý, to až potom.*
Prečo by niečo také chcel? *Položil otázku, zadíval sa na čierne dlhšie vlasy chlapca.* Možno prešli, len sa ti neukázali. *Bola to jedna z možností. Uvažoval nahlas. On na takéto veci však neveril. Veril len v Jashina, hoc neprešiel rituálom, v súčasnej dobe to ani nebolo možné a dlho to možným ani nebude. Cez to sa aspoň duševnej formy nehodlal vzdať a keď príde tá možnosť, stať sa jeho nasledovníkom... bude si Jashin istý jedným - nehľadal jej kvôli sile, ale kvôli tomu, že v neho skutočne verí, tak ako chlapec veril v nadprirodzené veci.*

*Poznámka neznámého ho zaskočí. Nenapadlo ho, že by se prostě jen mohli skrývat jeho zraku.* Viděl bych je, nebo nějakým způsobem cítil. Máme to v rodině. *Posoudí. Matka v nadpřirozeno nevěří, je si jistý, že by díla jeho babky dokonce dávno spálila pokud by k její práci nechovala alespoň nějakou úctu. Tužku zaklapne v deníku a odloží jej do klína.*
Jste shinobi? *Spíše to oznámí, než se zeptá. Přišlo mu snadné rozeznat ninju od běžného člověka se zbraní. Všechno spočívá v detailech a držení těla. Sice mu uniká, proč by duch potřeboval být ninja, ale... no jistě! Musí být shinigami, nebo něco podobného.* Jaký pocit vám dává vražda? *Zeptá se z ničeho nic, jako kdyby se jednalo o zcela normální téma ke konverzaci. Smrt je v četbě i jeho tvorbě mnoho, ale morbidní témata ho vždy fascinovala. Přitiskne kolena k hrudníku, obejme je a opře si hlavu. Vodopád černých vlasů se přelije přes ruce a třebaže je má stále ve tváři, odhalí krví podlité oči. Je mrtvolně bledý, a vyzáblý se sípavým hlasem. Nebylo by těžké si ho splést s obětí anémie.*

*Každý, teda takmer každý mal niečo v čo veril. Niekto veril v Boha Blesku v Kumo, niekto v niečo iné. Démonov, duchov, oblúd, v Boha Slnka i Mesiaca - ak nejakí takí existovali. Možno existovali takí o ktorých vedel len málo kto. Niektorí verili i v žijúcu osobu považujúcu ju za Bohyňu. Chlapec veril na duchov a takéto veci, nemal dôvod mu to zapierať a keď tvrdil, že by ich videl alebo cítil, pretože to mali v rodine - muselo to byť teda tak ako vravel, i keď on neveril a veriť nebude.*
Som Shinobi. *Jednou rukou si poťukal i po čele, kde mal čelenku nesúci znak Konohy. Tam bol jeho domov, aj keď sa narodil ďaleko od tej zeme. Mal by sa tam s bratom vydať a postarať sa o to, čo chceli. Postaviť znovu sirotinec, kde sa narodili. Kde strávili svoje detstvo, kde vyrastali, než ich mama odviedla do Konohy. Otázka jej nezaškodila, on mal takú istú, keď bol v podobnom veku.* Pri mojej prvej, som bol vydesený, ale nie preto, lebo by som si zašpinil ruky, ale preto, lebo som sa prvýkrát pozrel smrti do očí. Bola to len náhoda, šťastie, že som vyviazol živý. Necítil som vtedy nič, ani potom keď som zabil. Znovu a znovu. Stalo sa to pre mňa prirodzeným. Možno počiatočná ľútosť na to, že ich duše zišli zo správnej cesty a kráčali po tej zlej, snažiaci sa ich poslať aspoň po tej správnej posmrtnej ceste. *Keď bol mladší, bol taký. Stále to bolo po nej ako dýchanie, prirodzenosť. Súčasť jeho života. Predtým duše posielal niekam, sám nevedel kam, teraz by ich najradšej poslal najväčšiemu, ale aj keby veľmi chcel, duše čo mu pošle teraz neprijme. No o to silnejšia bola jeho viera.*

*Nakloní hlavu na stranu jako štěně, když se s ním cizinec podělí o svůj zážitek.* Takže jste myslel, že zemřete? *Je přesvědčený, že je shinigami. Přinejmenším by si představoval, že nějak takhle by bůh smrti mluvil. Řekl mu jen málo, ale i málo zní překvapivě jako román. Romány nemá rád.*
Slyšíte někdy zvuky, vidíte stíny? *Naváže další otázkou.* Oběti vraždy často pronásledují svoje vrahy, dokud je konečně nepřivedou do hrobu. Mstí se i na jejich blízkých. *Pokračuje dál. Jednou bude v jeho botách, stejně jako dědeček a otec. Stále neví, co od toho čekat kromě peněz, které matka nezbytně potřebuje.*
Nevím o nikom, kdo by jejich hněv přežil. *Příběhy o onryō hltal už od raného dětství. Možná, že i právě díky nim se naučil číst mnohem dříve, než jeho vrstevníci.*

*Veril, že i chlapec kúsok od neho sa raz pozrie do očí smrti. Tak ako to Sora urobil už trikrát za svoj život. Do tretice všetko dobré, možno to budúce stretnutie so smrťou nebude musieť prežiť.* I ty sa raz s týmto pocitom stretneš. Bezmocnosťou, kedy ti mráz prejde po chrbte a jediné, čo cítiš je strach. Cítiš, ako k tebe niečo naťahuje ruku... je len otázne na šťastiu, či sa z toho vymaníš alebo nie. *Vtedy to cítil dosť jasne a vlastne i potom ten istý rok znovu a poslednýkrát o niekoľko rokov neskôr. Možno by bol teraz i rád a veril, že jeho dušu si vezme Jashin, aj keď neprešiel tým, či by mal prejsť. Možno trochu zabudol, že jej chlapec videl ako niečo nadprirodzené, to mu hneď ďalšou otázkou dopne.* Nie, nevidím tiene, nepočujem zvuky. Už nie. *Už nie, dlho nie, no keď mal desať, dlho jej sprevádzali monštrá v jeho snoch, obzeral sa okolo seba a často byakuganom preveroval dlhé hodiny svoje okolie, aby mohol aspoň na moment zatvoriť oči, aj keď jej boleli alebo jej to stálo priveľa chakry. No dostal sa z toho a už nič také nepočul, nevidel, nemal zlé sny. Bolo to v poriadku. Posledný boj s nimi si úplne vychutnal, ten adrenalín, to všetko, potom vyšlo slnko a oni zmizli, miesto toho prišli civilisti.* To čo som dlhé roky prenasledoval už neexistuje. Zmizlo to s východom slnka, no z mojej mysle už dlhé roky predtým. *Možno to už nebol ani strach, ale posadlosť, potreba dokázať si zakaždým, že to on je ten silnejší.* Čo ty? Počuješ zvuky, vidíš tiene, často?
Možno preto, lebo si priveľmi mladý na to, aby si ich poznal. *Bola to možnosť. Typoval mu osem, možno i menej.*

*Poslouchá pozorně, opakujíc si každé slůvko v mysli. V puse ucítí hořkost, takhle by yōkai nejspíš nemluvil. Pokud mají pověsti a báje pravdu, nepožívají tak lidské emoce.* Ještě jsem strach neměl. *Překvapivě nelže... nebo si toho není vedom. Děti si z něj často utahují, jiní se mu straní a někteří ho používají jako boxovací pytel pod záminkou tréninku. Je mu to absolutně jedno. Emoční negramotnost ho provádí celým krátkým životem.*
Ne tak často, jak bych chtěl. *Přizná. S podobnými věcmi nikdy neměl problém. Tma a noční můry mu byly inspirací, ne problémem.* Jsem mnohem lepší v připomínání ostatním, že se ve tmě pohybuje mnohem víc, než shinobi a divoká zvěř. *Na svoje vypravěčské umění je pyšný.* Často mě to dostává do problémů, zvlášť když to zjistí matka. *Pokrčí rameny. Děsit ostatní není vždy jeho záměr, ale taková reakce vždy potěší. Dokáže si představit, že přesně takové pocity chtěla babička šířit svou prací.*
Co jste pronásledoval? *Dál se vyptává na jeho život, absolutně slepý vůči osobnímu prostoru. Dívá se na něj pohledem umělce, možná by z něj dokázal uplést svoji další povídku. Šupinatý muž je titul, který otočí nejednu hlavu.* A proč?

Raz sa stretneš s niečím, čo ti ho naženie. *I on sa normálne nebál. Len ako menší, približne v jeho veku sa bál smrti. Nebál sa niekomu vziať život, bál sa toho, že zomrie. No po slovách Akane, keď sa druhýkrát stretol so Shinigamim sa už smrti nebál. Len dúfal, že čo najskôr podstúpi rituál a keď príde jeho čas, vezme si jeho dušu jediný Boh, ktorý skutočne existoval. Počúval slová chlapca. I on by mal byť taký po mame... no vyrastali tam kde vyrastali a stretli ľudí, takých akých stretli a tak boli s bratom otvorenejší. Hoc obaja ich rodičia boli taký všeliaký. Cez to však mamu miloval a uznával. Niekde v duši jej mrzelo, že to isté nemohol povedať i o otcovi.* Musíš to mať veľmi rád. Zvuky, tiene nadprirodzena. *Nad jeho ďalšími slovami sa však pousmial. Ak skutočne niekoho dokázal chlapec vystrašiť, potom musel mať pozoruhodný talent v tomto smere. On to veľmi so slovami nevedel.* Čo je zlé na tom ostatných vystrašiť? *Neprišlo mu to zlé. Ba normálne. Príbeh, ktorý niekoho tak zasiahne, až mu na koži zostane husina a po chrbte prejde mráz.
Očkom sa pozrel na chlapca, ktorý sedel kúsok od neho. Bol zvedavý, mnoho detí bolo zvedavý a on bol zvyknutý na to odpovedanie otázok, ktoré zahŕňali i kúsky z jeho osobného života.* Keď bola večná noc, ľudia bez chakry sa premenili na monštrá. Deti, ženy, muži, starí ľudia... neboli to viac oni. *Aj keď... u niektorých to bolo podľa neho ich skutočná podoba.* Z potreby si dokázať, že som silnejší než oni. Preto som ich lovil. Hnala ma táto potreba dlhé roky.

"Myslí si, že mi příběhy ničí mysl." *Přitiskne kolena k hrudníku a opře si bradu. Díky svým vlasům může připomínat spíše závěs, než dítě. Zhluboka si povzdechne.*
"Nepamatuji si věčnou noc" Otráveně mlaskne o patro. "Často o ní slyším. Myslel jsem, že každý má v sobě chakru. Někteří ji jen nedokáží ovládat." Nakloní hlavu na stranu. Celý shinobi svět je pro něj stále velkou neznámou. "Museli jít o nějakou kletbu. Možná jsme si věčnou noc zasloužili."

*Deti v jeho veku boli naivné, rovnako ako bol kedysi Sora, verili v príbehy, ktoré počuli, ľuďom, ktorým nepoznali. Sora bol naivsný svojim vlastným spôsobom tiež aj keď bol dospelý, ale to bol iný príbeh, a nie, to čo tým chcel povedať. Možno mu to myseľ ničilo, možno nie, nepoznal náturu chlapca, ktorý mu na prvý pohľad, keď privrel oči videl svoju mamu, ktorá mala rovnaký problém s vyjadrovaním citov, aj keď pri jej deťoch jej to občas išlo, možno i viac, než pred niekým iným.* Ja si ju pamätám presne. Prvé kolo chuuninských skúšok som strávil ešte za svitu slnka a druhé už pod temnou nocou. *Žil v nej, cestoval v nej, lovil monštrá, ktoré v nej boli, aby prežil.* Všetky bytosti majú chakru, myši, netopiere, psy, mačky... a i civilisti, no nie každý ju má tak rozvinutú, aby s ňou vedeli narábať a práve tá skutočnosť z nich podľa mňa urobila monštrami. *DDoteraz sa k nemu nedostalo prečo, na čo, ale vedel, že keď padla veža, ktorú pravdepodobne zničila jeho mama, keďže sa akurát vtedy vracala z veže domov - tak sa všetko vrátilo do poriadku.* Večnú noc si maximálne tak zaslúžili banditi, nie poctivý civilisti. Navyše, svet shinobi zostal nedotknutý. Študenti akadémie, deti shinobi, nemyslím si, že išlo o kliatbu v tomto. Počul si o vežiach, ktoré sa z ničoho nič zjavili, keď padla večná tma? Spýtal sa chlapca, možno jej to učili v škole, či na akadémii. No podľa byakuganu vedel skôr povedať, že na akadémii. keď jej prvýkrát zahliadol v rozpadnutom dome.*

NPC Hei Yukimura
*Byl v práci a vyslýchal shinobiho který měl mít informace o pohybu Nukeninky Jotaru. Výslech trval několik hodin kdy Hei už použil snad všechny výslechové metody které znal, od jednoduché konverzace, přes trhání nehtů, přes vyslýchání zapomoci Genjutsu, což musel dělat Heiův kolega jelikož on sám genjutsu neovládal. Nakonec se rozhodl k použití velmi neetické metody. Podíval se na mučeného a úsměvem na tváři řekl.* Výš mám už jen dva poslední nápady abys mi řekl to co chci vědět. *Poté Hei složil několik málo pečetí a pomocí techniky Kuchiyose: Gōmon Heya vytvořil železnou klec, která je uprostřed ničeho. Končetiny cíle spoutali řetězy a ještě ho ovinul drát, který prochází několika ozubenými koly.* Projdeme si stejnou bolestí. Kolik bolesti ještě sneseš? *Jen co to Hei dořekl tak složil pečeť tygra a pomocí své chakry nechal rozpohybovat ozubená kola která se začala točit a drát se začal stahovat a jeho cíl cítil velkou bolest. Tu samou bolest cítil i Hei, který se i přes velkou bolest dokázal usmívat.* Kde je Jotaru. *V Heiově hlase byl cítit klid. Použil více své chakry a drát se začal více zařezávat do vyslýchaného, který začal křičet bolestí a do očí mu přišli slzy. Hei nechal aktivovanou tuto techniku, natáhl k vyslýchanému svou pravou ruku a namířil na něj své prsty.* Katon: Houkashusha​ *Jen co to dořekl tak z konečků prstů vystřelil na vyslýchaného ohnivé projektily, které vyslýchaného jestě popálily. Po několika dalších hodinách byl Hei nucen ukončit mučení a vystřídal ho jiný kolega. Poté byl Hei poslán domů aby si odpočinul a uklidnil se. Hei se ve své šatně převlékl do civilního oblečení a vydal se do svého domu. Cesta mu trvala déle než normálně jelikož při každém pohybu cítil bolest s použití své techniky Kuchiyose: Gōmon Heya. Když už měl svůj dům v dohledu tak si všimnul osoby která stále u jeho dveří.* "Kdo by to mohl být?" *Pokračoval v cestě pomalou a klidnou chůzí.*