Obchod se Sladkostmi

*Sasumi otevřela dveře krámku s se sladkostmi. Hned naproti dveřím byl pult, kde se něco červeně blýskalo. Když přišla blíže, zjistila že jsou to malé bonbony ozdobené marcipánovými čepičkami. To bylo ovšem něco, co zrzka musela okamžitě mít. Koupila si čtyři a rozhodla se je sníst někde venku. Před pár dny se vrátila do Konohy a ještě se pořádně nezastavila. Čekalo na ni spoustu zařizování a spoustu věcí, které odkládala natolik dlouho, že jejich vyřizování trvalo čtyřikrát tolik než předtím. Teď měla konečně večer volný, a tak si naplánovala procházku vesnicí. V pytlíku si nesla čtyři čepičkové bonbony a vykračovala si to ulicí k parku. Vůbec netušila jak se ze směru k parku stal směr k hoře Hokagů, nicméně najednou se tam ocitla. Sedla si na lavičku, která měla výhled právě na skalní masiv a rozbalila ty cukrovinky. Jeden vyndala a pozorovala tu čepičku. Byla to dokonalá práce, červená čepička s bílým okrajem a bambulkou, skoro ji to bylo líto sníst. Ale jen skoro. Pomalu kousala a koukala na vytesané tváře. Už před hodinou se začalo stmívat a teď slunce už skoro zapadlo. Vždycky se jí tu líbilo ale tentokrát to bylo jiné, takové.. smutné. Všude okolo převládla bílá, zelená a červená barva. Blížili se vánoce, a tak si skoro všichni vyzdobili své obydlí spoustou výzdoby, až to občas působilo kýčovitě. I nálada se trochu změnila, byli milejší, více si pomáhali, pokud se tedy nejednalo o fronty v obchodech, tam byli schopní ukamenovat člověka kvůli tomu, že vzal poslední kus ozdobného kunaie, který chtěli všichni koupit jako dárek. Ale i přes pár nedostatků byla atmosféra vánoční a milá, jen tady v té části… to vypadalo jako každý jiný večer. Nedosáhla sem barevná osvětlení ani jiné věci z domovů, byla tu jen holá skála kterou ozařoval měsíc, a vypadala stejně jako těch desítek let předtím. Sasumi položila pytlík bonbonů vedle sebe na lavičku, opřela se lokty o kolena a bradu si položila do dlaní. Chtěla si jít odpočinout a nasbírat trochu vánoční nálady a místo toho ji ovládla melancholie. Přemýšlela nad tím, co všechno ten masiv asi mohl vidět, kdyby měl oči. Muselo tu proběhnout spoustu věcí, spoustu bitev a veřejného oslavování, jmenování významných členů vesnice a nejspíš i popravy zrádců a zlodějů a dalších, kteří v Konoze nebyli vítaní. „A co když má oči?“ napadla zrzku konspirační teorie, kterou hned v hlavě začala rozvádět. „Co když tam někde jsou schované i s tajnou místností uprostřed obličeje první hokage, a monitorují celou vesnici, a v té tajné místnosti sedí lidé kteří to celé hlídají?* Zatřásla hlavou a došla k závěru, že to není možné, protože jinak by chytání zlodějů a všech těch výtržníků trvalo daleko menší dobu. A taky by se jich více našlo a chytilo. Myšlenky se ji přesunuli k tomu slovu našlo. Na začátku roku, prvního ledna si slíbila, že najde pár lidí, se kterými se chce zase potkat a ujistit se, že se jim vede dobře, nebo alespoň že stále žijí a mají alespoň tři končetiny. Jenže se ji to nepovedlo. U jedné osoby už měla stopu, ale nakonec se dostala do mrtvého bodu a mohla začít od začátku. „Snad tenhle rok bude lepší.“ Povzdechla si a znovu sáhla po bonbonech. Jenže teď už na ně ani neměla chuť, a tak potom, co, ten jeden žvýkala už asi pět minut, se rozhodla, že to nechá na jindy a půjde zpátky domů. Přece jen už bude pozdě až dorazí, a ona musela druhý den ráno hned zase pryč. Naposledy se podívala na skálu, s trochu vyčítavým pohledem, jakoby snad za její špatnou náladu mohla ona, otočila se k červeno-bílo-zeleně zbarveným domkům a veselým obyvatelům Konohy a vyrazila zpět domů.*