Nejvyšší Věž

*Bylo už několik dní po té, co předala důležitý svitek kontaktu v Amegakure. Její psychický emo stav jí ale nedovoloval se vracet zpátky do Konohy. Už pár dní se potloukala v Amegakure, nechala poslat jestřába z Amegakure s informací o splněné misi a o tom, že se tu zdrží už v den, kdy měla hotovo. Nicméně jí několikanásobná zrada z řad jejích spolushinobi z Konohy dost štvala. Nejprve Izumi a teď toto...Díky bohu za Akame (Rias), která jí zachránila kejhák. Té ženě dlužila už dost. A to ji taky štvalo. Všechno jí štvalo. Tma, déšť, jídlo, pití, nutnost chodit, nutnost dýchat. Nikdo jí nechápal, nikdo jí nerozuměl. Typické chování někoho, komu na ničem nezáleželo. Znuděná životem už v sedmnácti, to to dopracovala hodně daleko. Kapuce skrývala její vlasy od toho nejhoršího, ale promoklé délky se beztak lepily na její oblečení, přes které měla plášť s kapucí. Vějíř nenechala v místě, kde bydlela - malinký hotýlek o pár pokojích, nyní v podstatě až na Kaede prázdný, ale většinu svého vybavení ano. Koupila si ze zvědavosti balíček cigaret - viděla Danga, jak tenkrát kouřil, tehdy jí to přišlo odporné, nyní sama chtěla zkusit, co to dělá. A samozřejmě zapalovač k tomu. V už tak tmavém městě, které osvěcovaly pouliční lampy a reklamy na různé krachující obchody, bary, podniky všeho druhu, měla stejně nasazené brýle, které jí dal X měsíců nazpátek Ayato. Viděla docela blbě, ale bylo jí to v podstatě šumák. Poloprázdné ulice ani neskýtaly možnost do někoho vrazit nebo zakopnout o cokoliv. Bingo! Našla perfektní místo, kde se zašije. Nebylo to ani za nějkaým rohem v temné uličce, ale přímo na jedné z nejvyšších věží. Nebyla to ale ta úplně nejvyšší, která fungovala jako sídlo vůdce vesnice a Feudálního pána, ale byla o pár bloků budov blíže k centru vesnice. Kaede se odrazila a jedním výskokem hupsla do poloviny budovy, a díky chakře vyběhla na její střechu a dál pokračovala blíže k výšinám až na vrcholek jedné z dominantních věží vesnice. Bylo tam i dobré místo k upevnění rozevřeného vějíře, který nyní hodlala použít jako deštník. Zarvala jeho spodek mezi sochy na věži a rozevřela jej. Díky tomu na ní nepršelo, ale v podstatě ani na ulici pod ní, protože tady v téhle zemi byl déšť naprosto nepochopitelně vertikální. Kaede si sedla s nohama obkročmo na jednom výstupku věže. Sundala si kapuci a její zářivé bílé vlasy si užívaly trochu vzduchu a sucha, Brýle si stáhla tak, aby jí vytvořily čelenku. Odhalujíc tak její černou tužkou obkreslené oči. Voda stékající jí po tváři byla setřena rukávem oblečení. Vytáhla z balíčku jednu tenkou cigaretu. Prohlédla si ji a přičichla k tabáku. Takhle nezapálený jí i docela voněl. vložila ji do úst a zapálila. Však viděla, jak kouřil Dango, na tom nic nebylo. Potáhla. Kašel. Musela se trochu pobouchat do hrudníku. Zkusila to ale znovu. Však nádech přes filtr a pak ještě jeden a až pak vydechnout. To nemělo být tak těžké. No pro ní bylo. Dalo jí to zabrat a dobrou polovinu cigarety prosrala marnou snahou. Ještě, že nefoukalo a měla tedy více času na trénování. Konečně. Pořádný šluk a nikotin se jí nahnal do žil, cítila jakoby se jí od plic hnala vlna tsunami neznámého původu. Jemné brnění v prstech, hlava se jí trochu zamotala. Lehla si na záda a spustila nohy i ruce volně z věže. Jedno překulení a bylo by po ní. První dvě kapky, které za dobrých patnáct minut absence deště, dopadly na ulici, nebyly ale původem z nebes, ale z jejích očí. Civěla nad sebe na tečky vějíře a z nepochopitelných důvodů se neubránila protékání skrze oči. Nechápala...Přišla si vyhořelá, ale i tak plakala kvůli něčemu, co se nedalo vrátit. Nevěděla, zda se zlobila, nebo prostě jí dohnaly emoce, opět? Však ho už oplakala v Kumogakure, slíbila si, že už to řešit nebude, byly to skoro dva roky! Přece nebude brečet kvůli něčemu z minulosti?! Frekvence dopadání kapek na ulici se zrychlovala. Kaede však ani nemrkala, nevydala jedinou hlásku. Znovu si potáhla. Další vlna podivného mravenčení. Konečně zavřela oči. Spustila ruku opět dolů z věže, uvolnila se. Cigareta vyklouzla z prstů a spolu s dalšími kapkami se řítila k zemi.*

Ayato: *Od  doby, co potkal Kaede a tak nějak po několika osamocených letech opět okusil jaké to je se s někým bavit a prostě si užívat života, tak ten svůj obrátil trochu naruby. Ne úplně, ale spíš se jen vrátil ke svému starému já, kdy už netrávil celé dny doma sám se sebou, uzavřen ve své mysli, ale šel ven, do světa. Řekl by i že konečně vylezl na denní světlo, ale to by bohužel byla lež, jelikož nekonečná noc ještě stále přetrvávala. To všechno vedlo k tomu, že se rozhodl opět rozproudit cestu za svojí pomstou a ne jen nad ní přemýšlet. Od toho ale potřeboval světu trochu připomenout své jméno. Potřeboval nové kontakty, známosti a hlavně peníze, tudíž žoldácké zakázky byly právě na místě a přesně to, co potřeboval. Jeho nový kontakt ho zavedl do Amegakure, kde se měl potkat s jedním ninjou, který potřeboval udělat špinavou práci, ale jelikož je to ninja, jenž na čelence nenosí přeškrtnutý znak své vesnice, tak to nemohl udělat. Kde jeho možnosti končí, tam ty Ayatovi začínají. Jeho kontakt mu zařídil vstup do Amegakure. Ayato tak došel k branám Amegakure, ale samozřejmě neměl svoji normální podobu. Byl pod Henge no Jutsu, aby se tam pak neprocházel jako známý Nukenin. Když přišel k bráně, seděl u ní jeho kontakt, tudíž dostat se dovnitř nebylo nic těžkého. Dokonce i byli dohodnutí, kdy a kde se potkají, ale to mělo být až mnohem později. Zatím se měl Ayato držet někde stranou, nelákat na sebe moc pozornosti a vlastně jen vyčkat, dokud jeho kontaktu neskončí směna. No a tak se Ayato procházel po vesnici. Kráčel směrem na jejich domluvenou lokaci, když v tom mu na hlavu něco dopadlo. Nejprve se jen podivil a sáhnul si na hlavu, když v tom to začalo trochu pálit a když to našel rukou, sáhl na tu zapálenou část. Vzhledem ke chvilkové absenci deště a nulovému větru, tak cigareta ještě jemně doutnala.* Atatata. *Začal skákat na místě, kýval popálenou rukou a druhou rukou si projížděl hlavou, aby se toho zbavil. Pak mu došlo, že něco takového může zrušit jeho Henge, což se i stalo, tak ho rychle aktivoval znova a mohl jen doufat, že ho nikdo neviděl. Na zem dopadla cigareta a tak se instinktivně podíval nad sebe. Bylo to moc vysoko, ale viděl něco, co se zdálo býti rukou, jak přesahuje přes hranu věže. Trochu se zamračil. Zaprvé neměl rád nepořádek a zadruhé mu to mohlo spálit pár vlasů. Vešel do postranní uličky, kde bylo nejméně vidět a lezl nahoru. Když vylezl nahoru, tak ani neřešil, že je v utajení a že se může kdykoliv prozradit, ale prostě měl jakousi nutnost dotyčného nebo dotyčnou seřvat.* Ta cigareta je tvoje? Nenapadlo tě, že dole může někdo jít?

*Dobrých pár minut tam ležela. Oči zavřené. Jakoby spala. Neslyšela, že někdo přicházel, nebo že by tam někdo přistál, hluk kapel dopadajících na vějíř vše přehlušily. Až na hlasy. Hlas, který jakoby jí vlepil facku. Ne tím, co říkal. Ale ten zvuk jako takový.* Nech si toho Tygře. * Otevřela oči. Ale Ayato tam nestál. Sklouzla z jejího provizorního lehátka. Jakoby spadla. Ale jen se zhoupla pod a vyskočila z druhé strany. Strhla okamžitě vějíř a prudkým pohybem ohodila nově příchozího vodou, která se na vějíři usadila. Netvářila se zrovna přátelsky - resting bitch face. V téhle výšce pro ní byl vějíř v plném rozevření spíše nepraktický, srazila jej o jeden kruh.* Hleď si svého a pokračuj v cestě. *Brala to jako varování číslo jedna. Se druhým cizince z věže doprovodí poryvem větru, pokud se Ayato nepřizná, že je to doopravdy on.*

Ayato: *Svým způsobem seřval osobu, která se tam před ním válela a stále na ní neviděl. Čekal na nějakou reakci nebo cokoliv, ale byl připraven zopakovat svoji větu, pokud by se mu nedostávalo odpovědi déle, než byla jeho blíže nespecifikovaná imaginární hranice trpělivosti. Osoba ale odpověděla a to ženským hlasem, takže měl Ayato alespoň jasno, s jakým pohlavím to tady vlastně jedná. Ovšem ten hlas mu byl velmi povědomý, až ho to trochu zarazilo. V kombinaci se slovem “Tygře” to v něm vyvolávalo ale ještě větší spojitost. Škoda jen, že byl měsíc zrovna pod mrakem a pršelo, jinak by ji poznal dřív, ale než se stihl pořádně zaměřit na její tvář, ošplouchla ho voda z vějíře, tak jen zavřel oči a chvilku vyčkal, než si ji setřel z tváře.* Tak tohle- *Ani nestihl dokončit větu a přišlo druhé varování, které ho poslalo mimo věž a on stihl dát jen ruce před sebe v marném pokusu o nějakou obranu. Zničilo mi to Henge, ale hlavu mu teď kryly ruce, takže by nemělo být poznat, že se jedná o Ayata. Ten nicméně ale za doprovodu silného větrneho poryvu opustil hranice věže a skončil ve vzduchu, padajíc zády k zemi. Vytáhl kunai z brašny, na kterém byl připevněný ocelový drát a ten se zabodl do fasády věže a on se mohl lehce zhoupnout směrem k věži, na jejíž stěně se pak udržel pomocí chakry.* Svině jedna málá… *Zanadával si, opět se vrátil do svého Henge a vylezl na věž. Tentokrát se ale vynořil z druhé strany. Ze strany, kde Kaede předtím ležela, takže pokud by od doby, co ho poslala pryč nikam nešla, tak by jí byl teď v zádech. Pokud by to tak bylo, vystřelil by proti ní rukou a pokusil se jí omotat (Nan Kaizou), aby nemohla využít svého vějíře a znova ho poslat pryč. Pokud by k němu zády nebyla, to by se pak rozhodl, co udělá.*

*Cizinec schytal sprchu dešťovkou a pak byl odeslán na pospas letu z věže. Kaede věděla, že to byl shinobi, jinak by se sem nedostal. S trochou štěstí a přemýšlení mu proletění se nic neudělá. To ale nevěděla, že Ayato byl během vteřiny zase zpátky. Kaede zavřela vějíř, když jí osoba zmizela z dohledu. Takže jej využít stejně nemohla. Koukla se do tmy pod věží…pomalu se otáčela zpátky, aby se vydala pryč, ale omotala jí cizí ruka. Přimáčkla vějíř k jejímu tělu, stejně tak ruce. Nemohla tedy využít vějíře. Ale bylo vidět, že jí Ayato doopravdy nezná jak by měl. Kaede se pousmála. Nebránila se, protože si myslela, že stále má trumfy v rukávu. Genjutsu a fuuton. Obojí k čemu nepotřebuje ruce. To první proti Ayatovi naprosto zbytečné. No nic, jen stála na místě, s rukou okolo těla.* Tak co teď? *Kapky deště dopadaly na její vlasy i před chvílí ještě perfektně suchou část věže, kde se povalovala.* Máš mě. Tak se ukaž. *Kaede se pomaličku ale hluboce nadechovala nosem, do plné kapacity plic. Zadržet chvíli dech, než se cizinec, s až podezřele stejným hlasem, objeví. Fuuton Kami Oroshi o síle 34, naservírované přímo do obličeje, silné dost na to, aby tím shodila z věže oba dva (protože jí přece drží omotanou), pokud nebude shinobi silnější. Kdyby však Ayato přestal hrát na schovku a ukázal se tak, jak jej zná, jen by s protočením očí vydechla, bez žádných útoků.*

Ayato: *Úspěšně chytil Kaede to svého sevření a zabránil jí tak v pohybu. Dle pozic jejích rukou dokonce i usoudil, že je v bezpečí před nějakými technikami a před tím vějířem, takže byl v klidu, že už nebude dělat žádné problémy a Ayato dostane svůj prostor.* No tak zaprvé…byla ta cigareta tvoje? *Zeptal se a druhou rukou se projel znova hlavu, aby se pořádně ujistil, že tam má stále všechny vlasy. Taková cigareta mu za tak krátkou chvíli reálně nemohla nijak ublížit, ale i tak si to prostě zkontroloval. Když pak zmínila, aby se ukázal, tak si vzpomněl na tu podobnost řeči a slova s Kaede. Tak se tedy zaměřil na její tvář a byl ticho. Stíny kolem očí, naštvaný výraz a hromada deště stékajícího po její tváři. Díky stínům, tmě a dešti by ji málem nepoznal, ale měl až moc velký pocit, že to byla Kaede, aby ho dokázal ignorovat a tak to prostě zkusil.* Kae- *Bohužel začal mluvit nastejno s tím, jak na něj Kaede seslala ten mocný Fuuton, který ho opět odpálil pryč. Kaede si mohla jen povšimnout rozvíření jeho úst a tváře (jako když něčím silně foukáš do tváře), než ho to odpálilo pryč. Tentokrát ale neletěl sám, protože Kaede letěla s ním.* -deeeee. *Její jméno ale dokončil a zase musel řešit situaci. Nemohl použít pečetě, protože druhou ruku měl moc daleko. Natáhl tak svoji druhou ruku, aby se zachytil za kus té věže a zase se k ní zhoupnul. Byli už docela nízko a on tak Kaede spustil na zem a ruku si vrátil do normální podoby, pak sám slezl.* Ty mi teda dáváš. *Narovnal si oblečení, které mu rozfoukala Kaede. Už ani neměl aktivní svoje Henge, jelikož dostal ránu tím Fuutonem, ale to mu teď nedocházelo.*

*Furt s tou cigaretou. Takova prkotina, od moralizování měla Matku, nepotřebovala cizího týpka v cizí vesnici aby jí dával výchovnou. Teď obzvláště ne, když její celá bytost byla v jedné velké rebelii proti všem a všemu. No nic, prostě mu flákla do obličeje fuutonem, nedomýšlejíc následky. Proč taky? Jí by nyní bylo docela šumák, kdyby se rozplácla o zem na palačinku. To se ale nestalo. Ayato je zachránil a pohodlně dopadla na zem. Slyšela při pádu svoje jméno. Dát si jedna a jedna dohromady nebyl problém. Kdyby jen přemýšlela dříve, došlo by jí, že pan Nukenin používá henge. Když na něj lépe viděla, bylo to i nad míru jasné. Protože zase vypadal tak, jak ho znala.* Promiň. Netušila jsem…co tady vůbec děláš?! *z jejího omluvného tónu velmi rychle přešla do ofenzívy. Sebrala vějíř, hodila si ho přes rameno a schovala vlasy pod kapuci pláště. Otřela si mokré tváře rukávem. Nakonec se jí docela hodilo, že je tady. Ale i tak..byl to pro něj risk.*

Ayato: *Oprášil si svoje oblečení (ano, konečně odepisuju na počítači, tak vkládám odkaz ). Nebo teda oprášil. Vzhledem k tomu že pršelo, tak to nemělo žádný efekt a ani to nebylo potřeba, spíš to udělal jen tak nějak automaticky. Ale nakonec si posunul límec trochu dopředu, protože ten mocný poryv větru ho posunul trochu moc dozadu na Ayatův vkus.* V pořádku. To já jsem spíš nečekal, že první co uděláš je, že mě pošleš na letecký výlet. 2x. *Neměl kapuci, takže si projel rukou skrz vlasy, aby mu nepadaly do očí a byla mu tak vidět celá tvář. Ale hodil se zpátky do Henge - vypadal jak ten pán na tom obrázku toho oblečení.* Jsem tady pro jednu zakázku. Bohužel není pro mě úplně bezpečné, abych chodil po vesnici jako...no jako já. *Nakonec si ale trochu promnul bradu.* Spíš, co v takovéto díře děláš ty? *Trochu se jí zadíval do očí.* A co ta cigareta? Nepamatuju si, že bys kouřila, když jsme se viděli naposledy. *Trochu ho trápilo, že by začala kouřit. Jasně, neměl na to důvod. Neznal ji nijak extra, ale na jeho poměry jí znal nejlépe ze všech lidí na světě. A sám moc dobře věděl, jaké svinstvo cigarety jsou. To je samozřejmě teda i alkohol, ale ten má efekt jen na chvíli, kdežto cigarety jsou záležitost skoro napořád.* Možná bychom mohli jít někam, kde na nás nebude furt pršet, co myslíš? Jestli máš teda čas a chuť. *Usmál se na ní. On měl času ještě dost a radši ho stráví ve společnosti s Kaede, než někde sám schovaný.*

*Sledovala, jak se snaží upravit oblečení, marně. Setřená voda byla opět v cuku letu na svém místě. Zanedlouho i ono henge.* No promiň. Nejsem zrovna v náladě na cizí lidi a tys byl prostě na pohled cizí. Musíš říkat nějaké heslo, když jsi v přestrojení. *Pokrčila rameny a vlastně vinu za jeho letecký den hodila na něj. Jeho důvody k přestrojení byly logické. Byla ráda, že vylezl ze Sora ku. Že zase “žije”. Ale s tou cigaretou jí nedal a nedal pokoj.* před pár dny jsem skončila misi tady a teď tu prostě tak jenom existuju a odpočívám, než půjdu domů. *Pokrčila rameny a vytáhla z kapsy rozmáčené cigarety a zapalovač, který už asi nikdy nebude fungovat.* Tyhle? Ty už jsou majetkem deště. Ta, co mi vypadla z ruky už moje taky není. *Pokrčila rameny.* Co ti je vůbec po tom? *Vzdor. Jak jinak…nafoukla se jako balon.* Můžu si snad dělat, co chci ne?! A tobě po tom nic není. *Složila ruce na hrudníku a rozešla se pryč z uličky. Nechápala proč jí to vytočilo. Vzápětí jí začalo štvát, že se takhle chovala k němu. Ale vrátit to teď nemohla. Už hnusná byla.* Pojď. Kus odtud je takovej jakože pseudohotel, kde bydlím. Potřebuju si sundat to mokrý oblečení, který mi kvůli tobě promoklo. *Zase…kopla do kamínku. Jakoby se nad ní samotný stahovala mračna a o trochu víc pršelo na ní. Takový měla pocit. Že nic není fér. Zastavila a hodila cigarety do koše na rohu ulice. Stejně byly hnusné.* Promiň. *Otočila se na Ayata. Zhluboka se nadechla.* Já ti to pak vysvětlím… *Pokynula hlavou směrem, kudy se pak vydala k hotýlku. Cesta byla rychlá a Kaede radeji držela klapačku. Nechápala, kde se v ní bralo tolik vzteku a proč to zrovna Ayato musel odsrat. Ze všech lidí…by radši byla hnusná na matku, která si to taky občas zasloužila, ale Ayato jí nic neprovedl. Za chvilku tam byli. Recepce samozřejmě prázdná. Kaede vyšla do třetího patra domu, kde byly asi 3 pokoje a jeden z nich odemkla. Takový malý, skromný pokoj. Odložila za dveřmi vějíř a shodila plášt, který hodila přes dveře prázdné skříně, na jejímž dně byl hozený batoh. Zula boty a rychle srovnala rozházenou postel. Pořádná, sečtělá dívenka, která opustila Ayatovu ložnici ve snad lepším stavu, než ji ji nabídl, byla hodně daleko v minulosti.* Klidně si odlož. Někam… *Kam, to byla záhada. Určitě si nějak poradil. Sama zmizla v koupelně a sundala si svrchní vrstvy, pod kterými měla leginy a tričko jako vždy. Vymačkala vodu z vlasů a trochu si umyla obličej.*

Ayato: *Zadíval se na ní.* Heslo neheslo, nepřijde mi nejchytřejší cizí lidi v cizí vesnici posílat vzduchem nejrychlejší cestou dolů. Už třeba jen z politických vztahů mezi vesnicemi. Co kdybych byl někdo důležitý? *Jasně, on na ní pak "zaútočil" taky, ale to už by se dalo brát jako opodstatněný krok z jeho strany.* Ale nějaké heslo by nebylo na škodu. Využiju ho maximálně tak a tebou, ale proč ne. Nějaké návrhy? *Pak ho ale velmi zarazilo, jak po něm Kaede vyjela. Zůstal jen v kamenném šoku a párkrát překvapeně mrknul. Neměl slov. Všechno, co říkala, dávalo smysl, ale prostě ten způsob podání... něco se mu na tom prostě nelíbilo. Když se rozešla se složenýma rukama pryč z uličky, neceknul a ani jí nenásledoval. Nevěděl co má dělat. Jít za ní? Očividně nebyla v nejlepší náladě a když ho takhle odpádlovala, tak s ním asi ani moc mluvit nechtěla. Má jít pryč? To se mu zase prostě nechtělo už jen z principu. Nakonec ho ale vyzvala, aby šel za ni. Nicméně i tak to celé hodila na něj. To mu přišlo znova až přehnaně hnusné. Jako by snad mohl za to, že ho shodila z věže společně a ní, když venku pršelo. Beze slov se ale teda rozešel za ni. Ruce v kapsách. Nakonec se mu ale omluvila, tak jen s úsměvem sklonil hlavu.* Nic se nestalo. *Nakonec se dostali k hotelu. Celou cestu respektoval ticho, které Kaede nastolila. Měl pocit, že je v její kompetencí, aby teď otevřela nějakou konverzaci. Určitě nechtěl zbytečně tlačit na pilu. Došli k menšímu hotelu, ve kterém Kaede bydlela. Shodou okolností to bylo i místo, kde se měl potkat s jeho kontaktem. Nebo teda ne přímo v hotelu, ale před ním, ake to je jedno. Když došli do pokoje, respektoval pravidlo zutí bot. Nakonec se jen lehce pousmál nad bordelem, který tady měla. Ale neříkal stále nic. Normálně už by měl nějakou rýpavou poznámku, ale držel se zpátky. Kaede zalezla do koupelny a dala tak sobě i jemu prostor na nějaké převlečení. Kožený kabát si pověsil o dveře skříně. Sundal si vršek i kalhoty, které byly kvůli "souboji" s Kaede promočené mnohem více, než by se normálně stalo. To odhodil do své Kamui dimenze a vytáhl z ní naopak ručník a suché oblečení. Ručníkem si utřel tělo a i hlavu. Ten pak zase schoval do Kamui a začal si oblékat svoji košili a suché kalhoty. Pak se jen posadil na židli a vyčkával na Kaede. Opět by ale nechal režii konverzace na ní. Případně podle jejího výrazu by se snažil alespoň trochu odhadnout její aktuální náladu.*

*Nafoukla se ještě víc. Nekomentovala ale poučování. Měl pravdu a to jí štvalo fakt moc. Už tak si to na něm vybíjela zbytečně a nechtěla, aby odešel. Dneska už se musela nějak chovat. Návrhy hesla? V hlavě měla doslova pusto.* To vymyslíme později. *Raději to odsunula na druhou kolej. “nic se nestalo.” ale prd. Hodně se stalo. Kdyby tady jezdily vlaky, už by se pod něj sama hodila za tohle chování. Mlčení ukončila až v pokoji. V koupelně byla dobrých pár minut. Nechávala mu tak i prostor k tomu se převléknout a tak. Vešla do místnosti až když byl Ayato usazený na židli. Přivřela skříň. Trochu sklidila bordel jednoduchým odsunutím věcí z povrchu nočního stolku do šuplíku.* Promiň za ten binec. To nějak nezvládám poslední dobou… *Semknula rty. Sedla si na vzdálenější okraj postele. Vzala do ruky pramen ne úplně suchých vlasů. Koukala do povlečení. Ještě chvíli byla ticho.* Dante kvůli mně umřel…bylo mu teprve čtrnáct..ani ne. Celý život před sebou. A můžu za to já. *Slova, která jí Zira říkal tenkrát v Kumogakure se těžce podepsala na její psychice a zaryla se tak hluboko do duše, jak jen mohla.* Stejně jako ten, na kom jsi se chtěl v Kirigakure pomstít. Byla jsem tam a zjistila, co se dalo. Celá jeho rodina je mrtvá. Kompletně. Takže se zdá, že tvůj cíl budeš muset vytáhnout z posmrtného života. *Ňoupala si u toho vlasy. Ani netušila jak, zase se jí spustila voda z očí. Všimla si toho až když jí několikátá slza padla na ruku. Otřela si tváře.* Promiň. Nevím, co se mi to děje. *Lehce se zasmála, ale spíš zoufale, než pobaveně.*

Ayato: *Už teď se zamýšlel nad nějakým tím heslem. Narozdíl od Kaede, on měl hlavu plnou myšlenek a mnohdy i úplně náhodných a zbytečných, tudíž mu teď skákaly na mysl věci typu: pomerančový džus, slunný den, voda v očích... Však ono se něco najde. Nakonec ae dostali do hotelu, Ayato ae úspěšně usušil a usadil a Kaede se pak pokusila ještě trochu poklidit.* To nevadí. Možná to tak nevypadalo, ale měl jsem pár období, kde to u mě bylo jako po výbuchu. *Snažil se jí trochu uklidnit, že bordelu se člověk občas prostě nevyhne. A byla to pravda, opravdu měl doma i on někdy obrovský nepořádek. Ale nakonec mu z něj pak přišlo tak moc zle, až se mu pokusil vyhýbat kompletně a zatím úspěšně. Ale on už je přeci jen starší člověk. Někdo ve věku Kaede pořádek zas tak moc většinou neřeší, takže to bral úsměvně. Kaede následně otevřela opravdu ošklivé téma. A poměrně zhurta. Ayato nestihl pořádně zpracovat první větu a Kaede už domluvila. Nastala chvíle ticha z jeho strany a k tomu nevěřící a zmatený pohled. Než stihl nějak zareagovat na její těžkou situaci, tak padla ta informace, která byla velmi důležitá pro něj. Kdyby už neseděl, tak si teď sedne. Promnul si rukou kraje rtů svých otevřených úst a pak si je zakryl rukou. Nevěřil tomu. Ta svině je už tak dlouho mrtvá...a Tatsuya se mu ani nepokusil nějak to dát vědět. To ho pěkně nasralo. Tatsuya totiž věděl o jeho skutečné stránce a o jeho minulosti. Věděl, že chce pomstu a tohle...no to bylo moc. Podíval se na Kaede a uviděl, že brečí. V ten okamžik, jako kdyby se mu zastavil svět. Začal panikařit. Co má dělat? Nikdy v takové situaci nebyl. Koukal zmateně kolem sebe, snad jako kdyby hledal někoho, aby jí utěšil, ale jediný, kdo tady byl, byl on. Sice teď utrpěl ošklivou ránu, ale on už je starý a nějakým způsobem se přes to možná i trochu přenesl, ale Kaede byla přeci jen mladá a tohle ji v jejím věku mohlo zničit. Nakonec nebral ohledy na svoje pocity na jeho situaci, ale vstal a rozhodnutím si sednout vedle ní a obejmout ji. Udělal jedinou věc, která ho napadla. Takhle ho totiž dřív utěšovali služebné, když byl ještě dítětem v Kiri.* To je v pohodě. Jen se vybreč. *Mluvil něžným tónem. Byl tu teď pro ní. Uvědomil si, jak moc by on ocenil něco takového poté, co opustil Kiri, tak jediné, co mohl udělat, bylo to alespoň věnovat někomu jinému, kdo to podle něj potřeboval.*

*Seděla tam jako opařená. Čekala všechno. Ale ne že za ní tak rychle půjde. Však on sám měl co zpracovávat. Vše to vybalila tak rychle, aby skryla svoji vlastní bolest. Očividně ale ne dostatečně. Její slabá psychika jí štvala. Jak zranitelná mohla být? Nikdy by neřekla, že tak moc. Nejprve ji objal. Bylo cítit, že Kaede trochu vzdorovala. Přece není žádné malé děcko, aby potřebovala utěšovat. Chyba lávky. Přesně to potřebovala. Po pár vteřinách se celá roztřásla a propukla v hysterický pláč. Danteho oplakala všeho všudy jednou. Ale tohle bylo něco jiného. Ano, brečela kvůli Dantemu. Kvůli stresu který se nakupil za posledních pár měsíců. A kvůli své vlastní hlouposti. Tím myslela především svůj úlet s tím méně milým dvojčetem. To jí tak štvalo. Obzvlášť teď. Měla pocit, jakoby Ayata podvedla a zradila stejně, jako ta jeho první láska a o to víc jí to všechno štvalo. Pevně se držela jeho oblečení na zádech, s hlavou zaraženou v jeho hrudníku. Ježiš jak jí to všechno štvalo. A to, že Tatsuya o všem věděl a nic svému vlastnímu bratrovi neřekl, bez ohledu na jejich vztah.* Hrozně mě to mrzí všechno… *Protlačila skrze slzy. Pláč po dlouhých minutách ustával. Žal ale těžko odejde po jednom vyplakání se. A zlost sama na sebe už vůbec ne. Ale ze srdce jí to trochu tíhy vzalo. Mohla se konečně pořádně nadechnout a tak trochu rozdýchávala svůj stav. Uvolnila stisk rukou, ale jenom narovnala prsty a pro změnu objala pořádně ona jeho.* Moc mě mrzí, že jsi to nezjistil dřív. Už je to dobrých pár let…Tatsuya o tom na tuty věděl, stalo se to, než se stal Mizukagem, během té divno války uvnitř Kirigakure. *Mluvila potichu. O trochu potišeji to bylo slyšet, protože vlastně mluvila do jeho svršku.* Promiň že jsem byla dneska zlá. Promiň za…to že jsem hloupá. *Otřela si oči o svoje ramena. Pomalu ho pustila. Rudej xicht Kaede vypadal, jakoby vylezla ze sauny. Začala mu utírat dlaní mokrý svršek. Super, že se převlékl do suchého…teď mohl znovu.*

Ayato: *Nejprve trochu bojovala, tak už se chtěl odtáhnout pryč a omluvit se, ale v tom se podvolila. Sevřela jeho košili na zádech a čelem se zabořila do jeho hrudníku. Slyšel, jak brečí. Bylo mu jí v ten okamžik strašně líto. Seděl tam jak pytel brambor a jen ji držel a jemnými pohyby svých rukou ji i jemně hladil. Nevěděl, co má říct. A jestli něco má vůbec říkat. Nakonec se rozhodl, že bude ticho. Jen tomu nechal volný průběh a čekal, až to skončí. Kdyby bylo potřeba, seděl by takhle klidně i celou noc, i kdyby to znamenalo, že nestihne svůj meeting se svým kontaktem tady v Amegakure.* Já vím, Kaede...já vím... *Také si prošel takovým smutným obdobím. Nejprve byl sice vraždící a pomstychtivý nástroj, ale když se po chvíli uklidnil a usadil, tak ho potkalo přesně tohle zhroucení jako teď Kaede. Každý to měl jinak, ale moc dobře věděl, jaké to je být takhle na dně. Co ho ale překvapilo bylo, když následně objala ona jeho.* Moc si toho vážím, Kaede. Tatsuya o tom určitě věděl...stejně jako věděl o důvodu mého Nukeninství...také mě mrzí, že mi to neřekl, ale očividně jsem pro něj bratr jen na genetické úrovni. *Jestli ho vůbec tak bere. Ale tak co, Ayato také neudržoval kontakt s Tatsuyou, ale na druhou stranu, on nevěděl nic tak podstatného, aby mu to musel říkat. Bylo to celé komplikované, ale Ayatova pomyslná propast mezi ním a Tatsuyou se jen prohloubila. Mluvil ale také potichu a asi o něco víc smutně, než chtěl. Chtěl teď být ten silný, aby se měla Kaede o koho opřít, ale bohužel ho také stihlo něco silného a nebylo lehké to udržet pod pokličkou, i když jen na chvíli. Nakonec se od něj odtáhla a začala mu dlaní utírat košili. Chytil jí za ruku.* Každý máme občas den blbec. A vlastně bylo mnohem lepší, že jsem si to odnesl já a ne nějaký ninja z Amegakure, protože to by nemuselo dopadnout vůbec dobře. A hloupá nejsi. Jen využij toho, co se ti teď děje, aby tě to posunulo dál. *Mile se usmál a palcem jí ještě setřel náznak slzy pod okem, který nevzala úplně dokonale svým ramenem.* Pokud si o tom budeš chtít i promluvit a ne jen brečet, tak jsem tady a mám všechen čas na světě. *Opět další, pro něj už klasický, milý úsměv.*

*Ticho bylo přesně to, co potřebovala. Jenom vědění, že tam někdo pro ní je a doopravdy jí psychicky podpoří. Jasně, mohla se svěřit doma. Ale kdo by jí porozuměl? Nikdo.
Jeho, i když chvilková, zranitelnost pro ní hodně znamenala. Ukazoval, že taky je jenom člověk a ne jen někdo známý bez citu. Chytil jí za ruku, když mu otírala košili. Podívala se mu do očí. Měl pravdu. Mohlo to dopadnout mnohem hůř.* Ale jak? Já vůbec nevím, co mám dělat. Jak fungovat. Mám v hlavě vybíleno… *Když jí otřel pod okem slzu, ještě si znovu promnula oči, aby měla jistotu, že není tak uplakaná. Ayato se zase usmál, jak ho znala. Ale i tak tušila, že za tím úsměvem je taky trocha bolesti. Ne-li více, než kolik v sobě měla ona. Ona jenom přišla o naivní představu o budoucnosti. Ayato o možnost pomstít se za svou minulost a posunout se konečně o kus dál. Ona si mohla najít něco jiného na co se upnout hned…co ale on?* Je mi hrozně líto, že umřel kvůli mně… s tím ale už nic neudělám. A ta bezmoc mi taky vadí…ale… *Zamyslela se jak to podat.* Co ty budeš dělat teď? Taky jsi přišel o hodně. *Složila ruce v klíně.* Chtěla jsem ti předat dobré zprávy a ono prd. *Reálně mu chtěla i fyzicky pomoct s jeho pomstou. Už jen pro to, že by mu trochu odlehčila. Ale teď jí přišlo, že mu ještě přihoršila s informací o jeho pomstě.*

Ayato: *Smutně si povzdechl.* To já bohužel nedokážu říct se stoprocentní jistotou, Kaede. Sám jsem to nikdy neudělal. A trvalo mi pěkně dlouho, vždyť to sama víš. *Chtěl by jí poradit, ale on sám se o nic nepokoušel, jen hlava nehlava vraždil všechno kolem sebe. To ale ona nemůže. A ani by to navíc nebylo řešení. Strašně moc by jí rád předložil řešení na stříbrném podnose, ale mohl jí dát jen radu, kterou by poradil svému mladšímu já. Bohužel nevěděl, jestli by to fungovalo.* Hlavně žij. Kvůli Dantemu. Určitě by nechtěl, aby jsi umřela nebo skončila ve vězení kvůli bezhlavému útoku na někoho z cizí vesnice. Jsi lovkyně Nukeninů. Vem si nějaký čas pro sebe. Procestuj svět, objevuj krásná místa, čerpej inspiraci od všeho kolem. Nevěřím tomu, že na světě není nic, co by v tobě znova nezažehlo plamen. Nebude to hned a nebude to určitě jednoduché, ale takový je hold život. Ten bere... *Po celé době vážné mluvy se znova pousmál.* ...ale i dává. *Tady už mluvil z vlastní zkušenosti. Život mu sebral všechno, co měl. Trvalo to, ale trochu mu to vrátil v podobě přítele, kterého v Kaede našel. Kdyby tomu štěstíčku šel ale přeci jen trochu naproti, tak by to bylo asi i dřív.* Bezmoc bohužel patří k životu... *Tady mluvil opět z vlastní zkušenosti. Také byl naprosto bezmocný, co se jeho pomsty týkalo. A že ona byla vlastně jediný drive, který v životě měl.* To já nevím. Ale zatím prostě půjdu dál. *Trochu ztraceně se usmál. Ani mu to nedocházelo, ale před chvílí poradil i sám sobě. Prostě vyrazí do světa, nebude už jen v tom zpropadeném městě. Pak se trochu zasmál.* Dobrá zpráva je, že jsme se přeci jen potkali. A je jedno za jakých podmínek. *Bylo dobré vědět, že alespoň něco, čemu věřil, se splnilo. A prostě se tomu musel trochu zasmát. Snažil se držet úsměv na tváři. Určitě se tady před ní teď nechtěl tvářit smutně a bezmocně. Pak se podíval na hodiny. Měl cca kolem hodiny do jeho schůzky s kontaktem.* Za hodinu mám schůzku se svým kontaktem tady z Amegakure. Chceš se přidat? Zjistit, jak funguje svět Nukeninů o něco víc? Nebo už nejsi tak zvědavá, jako dřív? *Trochu jí popíchnul. Snažil se jí trochu připomenout, kým bývala. Alespoň tak, jak ji znal. Aby přiložil trochu chroští, ze kterého pak bude moct ten její plamen vzplanout.*

*Poslouchala ho. Nechápala, kde tahal furt tyhle rady, ale každá jedna se jí líbila a rozsvěcovala mikroskopická světýlka v její zatemněné mysli. Cestovat, to jistě mohla. Ale sama…už teď jí z toho bylo smutno. Ale rychle jí došla její úmluva se Sorou a Aodou. Nakonec by mohla i Ayata vytáhnout někam a třeba pozorovat jak funguje život nukenina. To jí konec konců taky fascinovalo. A je fakt, že ve stejný týden jí život vzal Danteho a dal Ayata. Sice se úroveň vztahu nedala srovnávat, stále to bylo více než fér. Bylo by horší, kdyby tady teď seděla sama, bez nikoho. Bezmoc je něco, co Kaede poznala až nyní, jasně, už několikrát byla v koncích, ale reálná bezmoc přišla až v tuhle chvíli. Pousmála se i když smutně. Jo, bylo fajn, že se potkali i jinde, než v Sora Ku.* To jo…za to jsem životu moc vděčná. *A že vážně byla. Jeho nabídka, aby se přidala k němu při jeho “práci”, zvedla její oči z prstů k těm jeho. Tvářila se, jako kdyby vyvedla nějakou neplechu. Zadržovala úsměv ale i tak to nedala a uculila se.* Si piš že to chci vidět. *Přiznala se. Věděl jak na ní.* Teď nad tím budu hodinu přemýšlet a pak to určitě bude jiné, než jsem si představovala. *lehce se s výdechem zasmála. Ale i tak. Měli hodinu času. To byla na jednu stranu krátká doba. Na druhou se toho za hodinu mohlo udát hodně. První co, iniciovala Kaede. Natáhla ruce a chytila ty jeho.* Ayato…. *Lehce se usmívala. Smutek nezažene jeden proslovem, nebo lusknutím prstů. Ten musí odejít sám. I tak se Kaede snažila o úsměv kvůli němu.* Víš, že nemusíš být vždycky ty ten silnější? *pevněji stiskla jeho dlaně. I když teda, nepoměr jejich rukou…* Já vím, že jsi taky smutný, že tě to trápí. Je to na tobě vidět, i přes tvoje snahy. Ty víš sám nejlépe, co se sebou. Však ta slova před chvílí platí na obě strany. Ale já taky můžu být opora a pomoc dávat, ne jen brát. Můžu tady být pro tebe když je ti smutno. Nemusíš to skrývat. *Mluvila upřímně a taky se netvářila úplně nejšťastněji. Ale její problémy se žalem byly jiného ražení, než ty jeho. Kaede přišla o někoho, koho měla ráda, ale nebyl to smysl její existence. Z minulého rozhovoru měla pocit, že pro Ayata je jeho pomsta doslova smyslem života. Jeho ztráta byla rozhodně větší, než ta její, pokud se mělo porovnávat na dlouhodobém efektu.*

Ayato: *Pyšně se usmál a trochu zahrál setření nosu na ukázku toho, že je fakt dobrej.* V tom případě domluveno. *Už měl asi i vymyšlené, jak by to mohli udělat, aby je mohla sledovat a nemusela být přímo u toho. A nebo i jak by to mohli udělat, aby byla i přímo u toho. Rozhodnutí ale pak nechá na ní.* Ohoho, Kaede. Jen nech svou představivost fungovat. Mohou tě napadnout různé scénáře a v tomhle odvětví je lepší být připraven úplně na všechno. *Radši jen ať přemýšlí nad tím, jak by se to mohlo celé pokazit a nebo probíhat, aby ji to nějak nevyvedlo z míry. V takovýchto situacích je led totiž hodně tenký a stačí jedna chybička a člověk skončí pod hladinou. Pak ale její ruce přistály na těch jeho. Trochu ho to překvapilo, tak se nejdřív podíval na ty ruce a když řekla jeho jméno, tak zase na ní. Pak ale otevřela citlivé téma. Mohla cítit, jak si trochu sevřel ruce.* Víš, Kaede... *Hluboký nádech a výdech.* ...já musím. Člověk jako já nemůže projevit slabost. A už vůbec ne, když je před ním mladší holka, která potřebuje podporu mnohem více, než životem ostřílený stařík. *Usmál se na ní. Bylo to trochu nuceně a bylo to poznat, ale to bylo jedno.* Opravdu si toho vážím, ale já jsem také našel útěchu v tom objetí. Navíc, člověk jako já, který udělal tolik věcí a navíc jich určitě ještě spoustu udělá, tak nemá právo na to brečet nad tím, že mu život něco sebral. *Bral to tak, že si nezaslouží brečet. Horší to bylo v tom, že věděl, že 100% zabije ještě další nevinné lidi a s takovou myšlenkou nemohl sklonit bradu, ale naopak musel hodně rychle přijmout fakt, že za to, že on sebral obrovskému počtu lidí životy, tak někdo jiný sebral jemu smysl jeho života.* Takže ano, trápí mě to. Moc. Ale jediné co s tím můžu udělat je přiznat si to. Brek a nebo hledání útěchy, to je něco, co mi nepřijde správné. *Pousmál se.* Takže si ještě jednou moc vážím tvojí nabídky, ale tohle je můj boj. A že já se s tím nějak poperu. *Ujistil jí. Ano, ta pomsta byl jeho drive, ale vlastně tomu už dlouho nešel nijak naproti, takže dokonce i kvůli tomu neměl právo na to si stěžovat.* Ale radši změňme téma. Budeš se chtít schůzky účastnit přímo a nebo pozorovat z dálky?

*Kaede se rozhodla, že raději nad případným výsledkem jeho schůzky nebude přemýšlet, aby nebyla zklamaná nebo překvapená, je vždy lepší nepočítat s ničím. Na jeho slova tedy zareagovala pokýváním hlavy se souhlasným zamručením. Nicméně ano. Měl pravdu, jemu nenáleželo bědovat nad ztrátou čehokoliv, když sám zavinil smutek stovkám rodin. Ale i tak. Pro Kaede to bylo všechno jinak. Pro ní přestal být nebezpečným nukeninem když jí naservíroval ta vajíčka před měsíci. Ano, furt si to připomínala, ale když na něj koukala, tak viděla jenom jeho, ne jeho minulost. Věřila, že by se mohl “napravit”. Ale vzhledem k tomu, jak hluboko v téhle sféře byl, to byla jenom naivní představa. Stisk rukou a nucený úsměv. Přejela palci po jeho dlaních a pak ho pustila. Zvedla se a položila mu ruku na hlavu. Takový poplácání prsty, které jí dělala matka, když byla malá.* Staříku, tady ale nejsi nukenin. Tady jsi Ayato bez předsudků a odsuzování za minulost. *Přiložila si ruku na srdce. Pak ho šťouchla na stejné místo na jeho hrudi.* A tady se trestáš za něco, co nezměníš. *trochu víc do něj šťouchla, než plánovala. No nevadí, on se z toho nerozbrečí. Došla do skříně, kde v totální anarchii věcí, začala hrabat. Chtěla u toho být osobně. Sledovat každý milimetr a pohyb jak jeho, tak kontaktu.* Půjdu tam s tebou. Nemám ani hodinu?! Achjo… *Achjo znělo tak zoufale, jak jen to šlo. Kaede vytáhla z batohu nějaké oblečení.* Nevím co na sebe. To je jak za trest! To nejhezčí mi promoklo… *A co hůř, neměla dost času, ještě se musela učesat. Něco udělat s uplakaným xichtem.* Se zbláznim. *Hudrovala potichu, když chodila tam a zpátky z koupelny do pokoje. Vyšla v několika různých oblečeních, složených tak hodně na random. Něco bylo krajně nevhodné z jistých důvodů moc krátkých triček nebo šortek, neco bylo nevhodné, protože tepláky. Nakonec to Kaede vzdala a vylezla v Tomto.* Ještě moment… *Vzala hřeben a začala si s ním rvát dlouhé bílé vlasy* Co po tobě vůbec chce? Někoho zabít? *Ptala se, jakoby o nic nešlo a jeho práce byla stejně “snadná”, jako práce pekaře. Byla zvědavá, protože díky tomuhle jí Ayato dává i jeho kontakt na zlatém podnose. Kdyby chtěla, v budoucnu toho může využít ve svůj prospěch. Hlavně už musela přemýšlet nad tím, jak by případně ospravedlnila její kontakt se samotným Ayatem. A říct, že ho jen využívala aby získala informace, bylo to nejsnazší, zda by jí to někdo uvěřil, to bylo ve hvězdách.* Můžu jít takhle? *Optala se z ničeho nic, když si dělala culík.* Nebo rozpuštěné? *Byla z toho víc nervózní, než z Chuuninské zkoušky.*

Ayato: *Když ho plácla po hlavě, tak se zatvářil trochu překvapeně. Nakonec přišla její milá slova. Musel se jen pousmát.* Já se ale obávám, Kaede, že Ayato, který není nukenin a je bez předsudků a minulosti neexistuje. *Pak mu šťouchla do hrudi a on sebou trochu cuknul dozadu, ale nakonec se zase narovnal.* Nezměním, ale určitě k tomu přidám. Takže tak... *Už teď věděl, že na jeho rukou skončí ještě spousty krve nevinných. Takže i když si doopravdy vážil toho, co mu tady teď říkala Kaede, tak v tomhle byl prostě tvrdohlavý. Nechala mu ale brouka někde v hlavě, protože si na tohle asi vždycky až bude v nějaké podobné chvíli vzpomene, ale nevěřil, že k tomu někdy jakkoliv změní názor. Nakonec jen trochu zmateně koukal, jak se prohrabávala skříní, ale nakonec mu došlo, proč to dělá a tak se musel jen zasmát.* Nemyslím si, že tohle je ten typ schůzky, kde bys musela řešit oblečení. *Věděl, že to ví, ale nemohl si tuhle poznámku odpustit. Nakonec se začala promenádovat a různě měnit outfity a Ayato se jen opřel o zeď a sledoval ženu v akci.* Ideální oblečení. Vypadáš dobře. *Chtěl jí už ušetřit od trápení výběru oblečení.* Naznačil, že půjde o nájemnou vraždu. Předpokládám, že ze sobeckých důvodů... *Vzpomněl si na svého dědečka a jak ten byl zavražděn ze sobeckých důvodů. Zakoukal se tak tedy na chvíli z okna.* Ale potřebuju peníze a nějakou reputaci. Když už jsem Nukenin, tak z toho vytěžím co nejvíc. *Podíval se zase na ní, jak už měla skoro učesané vlasy.* Když už nemůžu vykonat svoji pomstu, tak by o mě alespoň mohli psát v učebnicích. *Trochu se tomu zasmál, ale byla to jen prázdná poznámka. Chtěl alespoň zahrát, že už má nějak vymyšlené, co dál se životem, i když od toho měl docela daleko.* Ty můžeš jít jakkoliv Kaede. Ale jestli si mám doopravdy vybrat, tak rozpuštěné. *Pousmál se na ní.* Nebylo by ale bezpečnější mít Henge? Trochu bychom je mohli vyděsit, že mají díru v obraně a nepřišel jsem sem sám. Bude to tak pro tebe mnohem bezpečnější. Henge teda zničí úplně všechno, ale tak nemyslím si, že dojde k nějaké konfrontaci. *Viděl na ní trochu nervozity, což mohlo celou věc jen podělat.* A nejlepší asi bude, pokud nebudeš mluvit a budeš jen koukat a učit se. *Mrknul na ní. Ne že by jí nevěřil, ale poprvé to může být pro mladou dívku dost na nervy.*

*Ayato se obával toho, že takový člověk, kterého Kaede popisovala, neexistuje. Ona se obávala toho, že pro ní existoval. Začarovaný kruh. Nechápala, proč by před tímhle zrovna ona zavírala oči. Dobrovolně.* Já vím, ale jestli sis nevšiml, tak sem ženská prostě. *Narážela na svojí nerozhodnost v oblékání. Nakonec vybrala tedy to, co vybrala ze zoufalství. Jeho schválení ale brala jako dobré znamení.* Sobecké důvody jsou vždy důvodem žoldáckých zakázek. Kdyby nebylo sobeckých lidí, nemáš práci. *Okomentovala jeho slova o budoucí práci. Už teď z nějakého zvráceného důvodu chtěla být i u toho, jak svou práci vykonává, zvědavost Kaede jednou bude stát život.* O nukeninech jsme se neučili, tedy..vysloveně o konkrétních lidech. Takže smolík. Maximálně to dotáhneš na přední stránky bingo knihy. *S jeho slovy pustila culík a vlasy jí spadaly pod ramena.* Henge? Hm… *Zamyslela se. Složila pečetě a změnila se na Rias, kterou viděla pár dní dozadu.* Třeba takhle a bylo by po srandě. *Zrušila přeměnu a došla k batohu.* Neboj, mluvit nehodlám. *Vytáhla šátek, který si ovázala okolo krku a vytáhla nad nos. Vzala jeho brýle a narazila si je na nos těsně nad lem šátku černé barvy.* Vidiš, henge netřeba. Naopak, kdyby náhodou, raději si ušetřím myšlení nad možnou ztrátou kontroly nad technikou. Ale neboj, nebudu se projevovat. Jen koukat. *Naznačila prsty, jak zamyká pusu a klíček zahazuje.* I kdyby šlo do tuhého. Budu mlčet.

Ayato: *Při narážce na ženu byl zbaven veškerého práva na odpověď. Měla pravdu. Byl to zažitý stereotyp, že ženy si strašně moc nechaly záležet na tom, jak vypadají. A očividně to pravidlo platilo i pro nějakou špinavou zakázku ve městě, které neustále sužuje déšť. Jen se nad tím teda pousmál a nechal jí vybírat si svoje oblečení, dokud se nedopracovala k tomu finálnímu.* To je pravda... *Byl žoldákem a jeho prací bylo vykonávat věci pro jiné lidi, kteří se buďto báli a nebo neměli prostředky na to, udělat to sami. A co si budem, vždycky to byla nějaká špinavá práce. Nebo teda Ayato minimálně ještě neslyšel o tom, že by si někdo objednal žoldáka, aby mu šel třeba nakoupit. A když se nad tím zamyslel ještě víc, tak ninjové byli vlastně to samé. Žoldáci, kteří dělají práci pro někoho, kdo si je zaplatí. Akorát na druhé straně zákona.* Co ty víš? Třeba budu tak odstrašující případ, že se moje jméno ve školách bude zmiňovat. *Samozřejmě ta pravděpodobnost byla naprosto nulová, ale bylo teď lepší pro Ayata alespoň takhle smýšlet. Když se Kaede změnila na Rias, tak nijak extra nereagoval. Ayato Rias neznal. Bingo knížku nečetl a ani ji nikdy osobně nepotkal a ani o ní neslyšel. Proto ani moc nepochopil její narážku na to, že by bylo rychle po srandě. Ale nekomentoval to.* Já jen kdyby náhodou. *Věřil, že by se do ničeho nepouštěla ani sama od sebe, ale jistota byla jistota.* Nemyslím si, že k něčemu dojde. Šlo mi jen o to, aby si pak lidé nespojovali tebe semnou. Pro tvoje vlastní dobro. Šátek to ale asi řeší. Snad nebude proti, že tam jsme najednou dva. *Určitě s tím bude mít problém, ale tenhle kontakt nebude nikdo extra ostřílený. Přeci jen ho pustil do vesnice. To by se snad nikdy nestalo.* Kdyby šlo do tuhého, tak zmizíš. A jestli při tom budeš mlčet, to je na tobě. *Kývl rameny, ale dal jí jasně najevo, že kdyby se cokoliv podělalo, tak tam nemá co dělat.* Ale neboj, nemyslím si, že by se mělo cokoliv pokazit. *Uklidnil jí s úsměvem na tváři.*

*Doupravila se, stáhla si šátek z obličeje, připravený si ho natáhnout v podstatě kdykoliv. * Máš vůbec představu o tom, kolik takových zakázek jsi už splnil? *Optala se a trochu mu u toho srovnala košili na ramenou.* Neboj. Sice tohle není moje odvětví, ale vím, kdy je chytré se klidit. Ty na sebe hlavně dávej pozor. *Pousmála se.* Jinak se do těch učebnic nedostaneš. *Sedla si na postel. Pravda byla, že by jí asi fakt úplně ruplo, kdyby takhle rychle po ztrátě Danteho přišla o Ayata, se kterým si tak dobře rozuměla. Doopravdy se v duchu modlila, aby šlo vše hladce, bez komplikací a hlavně aby z toho oba vyvázli s “čistým štítem”.* A zrovna Nás dva si nikdy nikdo nespojí, to se neboj. *S tím, jaký měla přístup k jiným nukeninům, by nikoho ani nenapadlo, že někde tráví hodiny a hodiny volného času zrovna s Ayatem.* Až budeš mít po schůzce…když všechno půjde hladce. *Lehla si na postel zády, nohy měla stále na zemi.* Co budeš dělat pak? Půjdeš pryč? Nebo tu chceš zůstat do zítra? V Amegakure.. *Optala se civějící do stropu. Přemýšlela, co bude dělat pak.*

Ayato: *Zamyslel se nad její otázkou.* Těžko říct. Nebylo jich mnoho, ale ani ne málo. *Na začátku své Nukeninské kariéry jen vraždil, co mu přišlo zrovna pod ruku. Byl to chodící pohroma pro vesničany. Pak ale zjistil, jak tenhle temný svět funguje a tak se rozhodl na tom i trochu těžit. Pak se zašil a dlouho nic nedělal, až doteď Ale už to budou roky.* Bohužel si to nepamatuju úplně přesně. V počtu lidí, které jsem zabil vlastní rukou se ty, u kterých jsem za to dostal zaplaceno lehce ztratí. *Opět další podvědomý důvod pro Ayata, proč si nemůže dovolit truchlit nad ztrátou něčeho.* Budu opatrný jako když malé dítě má vymalovánky a nechce přetáhnout přes čáru. *Pousmál se. Samozřejmě neměl v plánu nějak ohrozit na životě sebe a už vůbec ne Kaede.* Pravda, jsme takové prazvláštní duo. *Mladá lovkyně Nukeninů a nebezpečný Nukenin ve středním věku. Nikdy by nikoho nenapadlo, že mezi nimi může být nějaký kontakt. Nakonec ale přišla otázka, na kterou neměl okamžitou odpověď.* To je velmi dobrá otázka, Kaede. Sám nevím. *Podrbal se na hlavě a tvářil se při tom zamyšleně.* Původní plán byl hned po schůzce zmizet a začít pracovat na té zakázce, ale teď, když jsem potkal tebe, tak se to celé trochu komplikuje. Rád bych zase nějak asi znova pokecal. *Pak si vzpomněl na tu mocnou kocovinu, která ho sprovázela ještě celý zbytek dne, co Kaede odešla.* Tentokrát ale možná s trochou méně alkoholu. Třeba bys mi mohla povědět nějaké zajímavé příběhy. *Doufal, že neudeřil hřebíček na hlavičku, protože v ní nechtěl zase rozdmýchávat ty emoce ohledně Danteho.* A nebo mi můžeš pomoct s nějakým plánováním. *Pak se ale zarazil.* To by z tebe ale udělalo komplice...tak se můžeš jen dívat. *Pak se na ní ale pousmál.* Nebo se pokusit mě zastavit.

*Pousmála se, ale ne z veselosti, naopak. Všechno by mohli být jinak, kdyby tenkrát byl Ayato na místě Tatsuyi. Její osobní preference v této dvojici byly jasné. Trochu jí mrzel život Ayata, ale co ona s tím? Však nebyla ani molekula v břiše své matky, když se vše v jeho životě otočilo naruby. Nedalo se “svítit”. Předělat ho nemohla a s tím, jak žil taky nic dělat nemohla. Netýkalo se jí to. Ale počty lidí, které Ayato zabil za celý život, byly černé na bílem. Nemluvě o těch, o kterých se nikdy nikdo nedozvěděl. Mohlo jich být dvakrát tolik. Ano, jako dítě s pastelkou. Kterou si může snadno vypíchnout oko. Kývla hlavou.* Přesně tak. Něco jsem ti předtím slíbila, tak bych slib ráda dodržela. *Mluvila o rámenu. Ale také sama k sobě. Když si v hlavě slibovala, že ho neohrozí. Ležela na posteli a přemýšlela. Zvláštní duo… promnula si oči. Zamrkala.* Já moc zajímavé příběhy nemám. Přežívání není nic zajímavého. *Opřela se o lokty a podívala na Ayata.* Ale byla bych ráda, kdybys zůstal. Bude to rozhodně lepší, než abys byl někde sám. *Dala hlavu na stranu. Zamyslela se. Než stačila odpovědět na nabídku plánování, už to vyvrátil. Jen zvedla obočí a zakroutila hlavou.* Komplic…to nebudu. Ty prostě jen ukradneš moje nápady. *Pousmála se. Přišlo jí to podivně zajímavé. Podílet se na něčem nezákonném. Bylo to větším odvarem, než kouření cigaret.* Ať už budeme dělat cokoliv, bylo by lepší nejprve koupit nějaké jídlo, ne?

Ayato: *Pousmál se.* To jsem rád. *Možná to byl vrah a nad cizím lidským životem už se nedokázal tak zamýšlet, jako kdysi, ale pořád měl nějakou čest. Úctu a takové "vznešené" vlastnosti. Tudíž smýšlel způsobem, že jako chlap musí dodržet své slovo. Protože pokud chlap nebere svoje slovo vážně, tak pak už nemá vážně nic. Proto mu vždy zvedlo náladu, když viděl i u ostatních, že dodržují sliby. Jeho obrázek o Kaede už byl barevný dost, ale teď se ještě pěkně vystínoval.* Všechno dokáže být zajímavé. I z obyčejné procházky lesem se dá udělat pěkný příběh, pokud se člověk dívá kolem sebe. A nebo tomu někdy pomůže tím, že sejde z cesty a vezme to lesem. *Hodil sice "konkrétní" případ, ale vysvětlení to mělo mnoho.* Tak sám jsem skoro celý život, ale máš pravdu. Navíc, bránit se tvé společnosti by byl hřích. *Trochu se zasmál. Kaede pro něj byla skvělou společností. Ale ve výsledku si spíš myslel, že nějakou společnost potřebuje spíš ona, než on. Potřebuje přenést na jiné myšlenky, odreagovat se. Jestli byla po smrti Danteho víceméně sama a ještě v tomhle tak moc depresivním městě...no měla to těžké. Ale tak Ayato se pokusí jí to co nejvíce alespoň na chvíli, než se znovu rozloučí, odlehčit.* To zní jako skvělý plán, Ayato. *Chvíli se tvářil vážně, ale nakonec se zasmál. Už teď si ukradl jeden její plán, aby v tom byla kompletně nevině.* Jestli nemáš v plánu mi zase udělat zásoby pomerančů na zimu, tak na nákup mile rád půjdu. *Zasmál se tomu.* Bohužel jsem nebyl schopen spotřebovat je všechny. Některé shnily. Ale tolik pomerančového džusu, který jsem za měsíc po tvém odchodu vypil, jsem nevypil snad za celý život dohromady.

*Pravda, dřív dokázala i jeho sharingan popsat jako správný básník s takovou slovní zásobou, že by jí učenci Konohy mohli závidět. Ale její hlava nyní nemyslela na nic, sice se těšila na dobrodružství s Ayatem v nočních ulicích Amegakure, moc nedávala přemýšlení nad jejími zážitky z posledních několika měsíců. Protože většinu času byla doma. No raději si to nechala na později. Beztak se hodlala ponořit více do své "vědátorské" části života a možná by zrovna Ayato mohl přijít s něčím zajímavým, stejně jako ona mohla přijít s nějakým zajímavým plánem pro jeho zakázku. Jeho slova o samotě jí trochu zvedla koutky. sice za tím neviděla jeho skrytý úmysl, ale takhle podané jí to trochu pohonilo ego, nemyslela na to, že by tam byl protože ona je přejetá.* Tak platí, můžeš zůstat tady když budeš chtít. *Kde jinde taky, přece nebude teď běhat po amegakure, aby našel postel na pár hodin, když se Kaede může prostě jenom posunout a nespat na středu. Na jeho vykradení nápadu se zasmála.* Achjo! *Vyhrkla a nasadila jakože uražený výraz, který jí během pár vteřin přešel, když mluvil o pomerančích.* Koupíme už něco hotového a tentokrát si budu dávat pozor na díry v zemi, neboj. Už žádné tuny pomerančů. *zvedla dva prsty.* Čestný skautský. *Jakoby skauti v tomhle světě existovali.* Tentokrát nech mě obstarat jídlo bez žádných hloupostí. Koneckonců se karta obrátila, nukenin v ninja vesnici. Minule to bylo přesně naopak. *Zamyslela se.* Tady jsem viděla pár míst...někde dělali takové ty smažené nudle s bůh ví čím...možná by bylo nejlepší se tak potloukat chvíli a vybrat co ti zrovna přijde na chuť?

Yin: Paráda. Moc díky za střechu nad hlavou. *Usmál se na ní.* Nějak se pak vyrovnáme. Pozvu tě třeba na večeři nebo tak. *Sice se měl uvařit ramen, ale tak nemyslel to nutně teď. Ani zítra. Mohlo to být kdykoliv. Ale nerad by u ní zůstal jako příživník, když ona tady za střechu nad hlavou platila. Na její "achjo" se jen šibalsky usmál a poklepal si pyšně na čelo.* Musíš mít pod čepicí. *Ještě si do ní šťouchnul tím, aby věděla co má dělat. I když to byl celý její nápad. Na její čestný skautský slib se chytil jednou rukou na hrudi uklonil se jí.* Já, moje peněženka, spíž a přebytek vitamínu C jsme ti vděční. *Chvíli počkal, než se trochu zasmál.* Ale náhodou štěstí bylo, že ty pomeranče byly naprosto špičkové. To je tak, když se v Sora-Ku prodává kradené zboží. No a lidé tam většinou nekradou to špatné, o co by lidi neměli zájem. *Zase jí trochu poodhalil další informaci ohledně Sora-Ku. Třeba to už věděla, ale tak co. Postupně se budou dostávat k dalším věcem a nebude se jí ptát, jestli už to ví nebo ne.* To je vlastně pravda. *Podíval se ven z okna a jen se pousmál.* Je to docela vzrušující. Jsem za hradbami vesnice po opravdu dlouhé době. Ani jsem si to pořádně neuvědomil. Tys musela mít neskutečný adrenalin v Sora-Ku, co? *Odvážná pro něj byla už předtím, ale teď když si znova přičichnul k pocitu být někde, kde nemá co dělat, tak si trochu víc dokázal představit, jak to měla.* Rozhodnout se na místě... *Šibalsky se usmál.* Dnes jsi plný skvělých nápadů. Ayato. *Poklepal se po rameni a zasmál se.* Ale ne, to zní jako skvělý nápad. Třeba mají nějakou místní kuchyni. Dešťové nudle. Mokré vepřové. Kdo ví, na co v těchhle končinách člověk narazí. *Samozřejmě si dělal legraci, ale byl rozhodnutý si vybrat už na místě.* Asi by bylo dobré se najíst před tím meetingem. Jít tam s prázdným žaludkem by se mohlo obrátit proti nám. Navíc tím krásně zabijeme tu hodinu. *Pousmál se a trochu naznačil, že by mohli vyrazit.* Máš deštník a nebo a ta kapuca opravdu efektivní?

*Protočila očima.* Minule jsi mě pozval i na pozdní noční snídani, i na střechu nad hlavou. Nech mě ti to vrátit alespoň dnes. *Prostě smetla ze stolu, že by jí měl někde zvát. To prostě nešlo. Nedokázala se s ním nic, než přihlouple culit nebo smát. Už zase jí rozesmíval svými pohyby a řečičkama. Zvedla se z lehu do sedu na posteli, když děkoval a trochu přimhouřila oči.* Jasně, neni za co. *spolu s ním se trochu zasmála. S Ayatem všechno bylo snazší. Dokonce i snášení negativních emocí, rozptyloval ji natolik, že se složka v její mysli s nápisem “Dante”, zastrkávala s každou minutou o kus dál do tmy. Informaci o Sora-ku a jejím obchodním fungování si zapamatovala. Hodit se určitě bude.* Hmmm…do určité chvíle to byli v pohodě. Pak si nějaký divný chlap sedl vedle mě na bar a najednou jsem měla adrenalinu na rozdávání. To je pravda. *Zvedla se z postele, když se opět pochválil za její plán. Tentokrát mu ale věnovala dlouhý pohled přimhouřenýma očima, jakoby se na něj zlobila. A to už vyjmenovával pokrmy, které byly vše, jen ne lákavé.* Asi budeš večeřet sám. *trochu ho spražila i tónem hlasu. Vzala pršiplášť a hodila si ho přes ramena.* Dělám si srandu. Můžeme jít hned. Společně. Na nějaké to mokré vepřové, které stejně nejím, takže si ušetřím trápení a pobavím se nad tebou. *Pousmála se a prsty jedné ruky si očistila druhé rameno.* Deštník není třeba, tohle stačí…být venku mimo vesnici, tak bych si udělala deštník z vějíře, ale když jdeme na to tvé rande pak…tak ho nechám tu. *Ještě svoji zbraň zkontrolovala. Byl fakt, že si na vějíř zvykala dlouho, ale nyní na něj nedala dopustit. Otevřela dveře, musela ještě najít klíč. A když vyrazili, zamkla za nimi a vedla Ayata do ulic.* Kdyby za tebe byla alespoň o chlup vyšší odměna, tak bych tě možná i napráskala….jen abys věděl. *Mluvila vážně, ale nemyslela to tak. Na druhou stranu, trochu si do něj rýpnout mohla.*

Yin: *Dělal to sice nerad, ale nakonec nad tím jen kývnul. Měl pocit, že ať už by argumentoval jakkoliv, tak by proti ní prohrál. Tak si nakonec jen povzdechl.* Nuže dobrá. Jsem tvým hostem. *Nicméně i tak si toto její šlechetné rozhodnutí bude pamatovat. Pak když mu odpověděla na ten jeho adrenalin, tak jen s úsměvem přikyvoval a koukal na ní.* Hej! *Po chvíli si uvědomil, že tím myslí jeho a tak jen trochu uraženě vyhrkl.* Naštěstí... *Upřel se na ní pohledem.* ...ti ten divný chlap ukázal Sora-Ku a prozradil ti trochu jak to tam funguje. *Myslel to srandovně, dal to najevo jemným pozvednutím rtu, ale převážně zachovával ten vážný, až skoro uražený výraz. Pak se ale trochu zarazil.* Snad tady taková jídla nemají... *Řekl trochu vyděšeně.* ...že ne? *Když se nad tím zamyslel, tak ty názvy zněly doopravdy nechutně.* Já se bojím, Kaede, že jestli někdy ochutnám něco, co se jmenuje "mokré vepřové", tak budeme dva, co vepřové nejedí. *Dal tak trochu najevo, že si hodlá dát spíš nějakou klasickou kuchyni. Její volbu pláštěnky nechal na ní.* Dobrá, jak myslíš. Já bych si normálně vzal deštník, ale ninjové v téhle vesnici ho jen tak nosit nebudou. A co určitě nechci, tak lákat pozornost. *Postavil se z postele a přehodil přes sebe svůj kabát, který si nechal pověšený na dveřích skříně.* A vlastně i dobrá volba. Ten vějíř by jen zvýšil jejich pozornost a mohl vést k něčemu ošklivému. Navíc jestli tě s ním už viděli, tak by mohli odhalit, že jsi to ty. *Naklonil se k ní a pošeptal.* Můj kontakt je totiž velmi často jako stráž u brány. *Nakonec se dostali do ulic a Kaede si klasicky neodpustila poznámku na Ayata. Pousmál se nad ní.* Kdybys měla alespoň o chlup větší jméno, tak bych tě pro tu odměnu navíc možná i zabil...jen abys věděla. *Stejně jako ona, tak mluvil vážně, i když u něj bylo mnohem více poznat, že vtipkuje.* Tahle vesnice nikdy nebyla nijak extra živá a s tím, co se děje teď...no zajímalo by mě, jestli někdo vůbec vede restaurace. Snad jedině nějaký dědeček ninja, který se toho ujal, aby to jen tak nesedělo a alespoň trochu to připomínalo to, co to bylo kdysi. *Podíval se na Kaede.* Už jsi tady byla v nějakém podniku?

*Spokojená. Nedohadoval se s ní a nechal jí při druhém setkání vrátit pohostinnost. Víc nepotřebovala. Fakt, že mu chvíli trvalo zjištění, že mluvila o něm, jí přišel komický a roztomilý zároveň. Koutky jí bolely z úsměvu.* Štěstí, že ten člověk nebyl žádný úchylák. To bychom se tady nebavili. *Jeho uražený pohled přešel do vyděšeného. Kaedin pobavený polo-úsměv přešel do zákeřného.* To si piš že mají! Nic jiného tady nevaří. Všechno rozmáčený do měkka. Rozblemcaný a co hůř…studený! *Bavila se nad jeho panikou. Sama by si radši okousala nehty na rukou i nohou, jen aby nemusela jíst tohle. Přemýšlela nad jeho rozborem výhod a nevýhod deštníku. Sledovala, jak si oblékal kabát a pak za ním zamknula pokoj.* No tak, je to přece tvůj nápad, nechat vějíř i deštník tady. Super v kombinaci informace o tvém kontaktu. Jsi fakt dobrej. *Lehce ironický podtón hlasu. O to víc jí nyní zajímalo, co po něm bude chtít. Někdo důležitý, kdo má bránit vesnici, si najímá nukenina. Když jí šeptal, oči měla upřené do jeho obličeje a jen poslouchala. Svým ironickým projevem zakryla lehké rozhození. Další přestřelka vět jí,i přes jasně čitelný podtón pobavení, donutila se zamyslet. Sledovala jeho ramena skrytá v kabátě. Natáhla ruku a položila ukazovák do švu kapsy, jen na jeden článek prstu.* když se zabijeme navzájem, ani jeden na tom nevydělá. To zní fér. *Pokrčila tiše rameny. Vlasy měla skryté pod kapucí, zamyslela se nad tím, kde tady viděla ten nápis “restaurant”.* No je fakt, že lidí bych tu napočítala během dvou minut. Noční život tu asi už neznají. Ale o pár ulic dál jsem včera viděla šipku do restaurace. Kdo ví, co tam bude. Doufejme, že ne ty rozmáčený prasárny. To si asi raději dám vodu z kaluže. *Ušklíbla se. Vážně chtěla normální jídlo, které bude teplé, chutné a hlavně ne vepřové.*

Yin: *Nakonec se usmál.* To teda. Jsem rád že je relativně normální. *Pořád nedokázal moc uvěřit tomu, jak mu jedna opravdu náhodná procházka po nočním Sora-Ku dokáže změnit život. Jak mu dokáže ukázat, že se umí bavit. A že si dokáže najít někoho, koho dokáže nazývat jinak, než kontaktem. Nakonec se ale ošklivě zhroutil do postele.* Neee, to ne! To nikam nejdu! *Člověk by občas řekl, že se v určitých ohledech mohl Ayato zaseknout ve svých náctiletých dnech. A nebo se do nich jen teď vracel, aby si vynahradil svá ztracená léta? Kdo ví. Ale občas určitě nejednal jako muž ve středním věku.* To si radši udělám rychlý skok domů... *Řekl si pod nos, ale Kaede ho mohla slyšet. Ale asi by to stejně neudělal. Kdyby najednou zmizela stopa chakry a pak by se znova náhodně objevila, určitě by to vyvolalo rozruch a to bylo to poslední, co chtěl. Když ho pak pochválila, tak si vzpomněl na tu jejich "hru", kdy její nápady byly jeho. Složil si ruce v bok a jen přikývl.* Máš pravdu. Opravdový intelektuál. *Kdyby to šlo, řekl by to britským přízvukem, ale takový tady nebyl. Kaede se pak opět přichytila prstem o kus jeho oblečení. Předtím to chápal. Byla unavená, opilá a koukat na cestu byla čistě Ayatova práce. Teď mu to ale přišlo trochu zvláštní a tak jen beze slov oddálil loket od svého těla a dal jí příležitost tam vklouznout celou rukou, aby se ho chytila normálně. Jestli to ale udělá nebo ne, nechal na ní.* Nevydělá, ale tak není to zase škoda? Není to úplně málo peněz. A radši budu, abys měla spoustu peněz, než aby mě zatěžovalo větší číslo. *Kor číslo, které si vydělal zabitím Kaede.* Jestli tam budou ty rozmáčené prasárny, tak se otočím na patě a začnu žrát hlínu, vůbec mě to nezajímá. *Zasmál se. Asi všechno by bylo lepší než rozmáčené a studené jídlo.* Jen doufám, že se nezaseknu na výběru. *Pak se mu trochu rozzářily oči nápadem.* Víš ty co? Vyberu si jídlo, které bude 3. v pořadí u hlavních chodů. Ať už to bude cokoliv. V opravdu krajních mezích vezmu jídlo hned pod tím. Takhle se nebudu zdržovat výběrem a celé to tomu dodává takovou špetku adrenalinu. *Opět by si člověk mohl říct, že takhle by se třicátník nezachoval, ale to bylo Ayatovi jedno.*

*Snažila se být nenápadná, ale i tak si jejího prstu všiml. Ještě, že světlo žlutých lamp na ulici zabarvovalo její obličej do žluta, jinak by bylo vidět, jak rudla. Narvala si tedy obě dvě své ruce do kapes. Nechala jeho loket loktem. Při obcházení kaluže a následném vracení se ani nestála tak blízko.* Budeme asi oba dva bez peněz tedy. *Pousmála se s ním. Jeho reakce jí přišla zvláštně jiná, než co si ho pamatovala. Přišel jí rozjívený. Jakoby byl mladší, než ona sama. Bylo to na jednu stranu komické, na druhou jí to znervózňovalo.* Musíš vybírat po slepu. *Okomentovala jeho strategii.* kdyˇz vybíráš poslepu, je to adrenalin sám k sobě. Jak jsi vůbec přišel na číslo tři? *Nechápala, kde ho vyhrabal. Ukázala na levou stranu. Tak patnáct kroků na to byla ulice doleva, na jejímž konci svítil snad jediný neon se šipkou do dveří.* Támhle. Je to fakt kousek. *Odbočila do ulice.*

Ayato: *Když jí nastavil svůj loket, tak si schovala obě ruce, obešla kaluž a pak kráčela o něco dál než on. Loket v tu chvíli zase vrátil na původní místo ke svému tělu. Lhal by, kdyby řekl, že ho to trochu nevyvedlo z míry. Ale tak co se dá dělat. Jen doufal, že ji nějak neurazil. Ale prostě kráčel beze slov dál.* To bude asi nejlepší varianta. *Odpověděl jí s klidným hlasem a kráčel stále směrem kupředu. Pak se zaposlouchal do její strategie vybírání poslepu.* Nevím, prostě mě napadlo jako první číslo 3. *Řekl klidně a sám se při tom ale zamyslel, jestli to má do sebe něco víc, takže byl chvíli sticha.* Ale jestli to bude něco dobrého, tak to bude moje oblíbené číslo. *Pousmál se. Nakonec odbočil společně s ní do ulice vlevo a pomalu kráčel směrem k Neonu, který sem tam problikl. Kam víc by se hodila taková neonová šipka, než-li do nocí a deštěm zaplaveného města, kde to teď působilo jako vytažené z nějakého filmu. Vešel dovnitř, pověsil si kabát na věšák a pohledem už hledal nějaké místo k sezení. Moc lidí tady nebylo, takže volných stolů bylo moho.* Máš nějaké místo, kam by sis chtěla sednout? *Zeptal se Kaede. Nechal vybrat dámu a vydal by se posadit se tam, kam by navrhla.*

Číslo tři…a jaké jsi měl oblíbené do teď? Pokud vůbec nějaké? *Její zvídavé nátura prostě prokukovala skrze jakoukoliv masku si nasadila. Vždycky jí budou zajímat pro někoho zbytečnosti, pro někoho ale důležité věci. A zrovna tohle byla jedna z důležitých drobností. Hned jakmile vypustila otázku, sama se zamyslela, zda takové číslo má. Při vstupu do podniku jej projela pohledem. Sem tam pár lidí, dohromady by je na prstech spočítala. Na baru pusto, a vzadu v rohu taky. U dveří sedět nechtěla. Nejen kvůli průvanu. A tam ten kout vzadu bude pro někoho, snažícího se držet takřka nonstop Henge, ideálním prostorem. Ukázala prstem na malý stolek.* Támhle do rohu. Dozadu. Mimo všechny ty oči. *Sama hnedka vyrazila, tedy…hnedka co shodila plášť a pověsila na věšák, jako to udělal Ayato s jeho kabátem. Na židli se posadila očima ke vchodu. Takže před Ayatem už byla na pohled pouze stěna s malým okénkem. Nikdo by tedy přímo neviděl případné změny v jeho vzhledu. Tedy nikdo až na Kaede. Nedlouho po jejich příchodu se k nim doopravdy došoural stařeček, vypadal, že by jej jedno fouknutí složilo na kolena. Položil na stůl dva pevné papíry s nabídkou jídel. A pak zase šel.* Tímhle tempem nevím, zda stihneš tu schůzku teda. *Lehce se pousmála. Fakt, že by jí stařičký muž z fleku nakopal zadek, byl teď na druhé koleji. Sama Kaede prostě položila prst na první jídlo, zavřela oči a přejela po lístku několikrát, než prst zastavila.* Hmm…rozmáčené vepřové na hlíně. *Přečetla špatný název pokrmu. Které bylo tedy něco naprosto skvělého, co Kaede mihla jíst od snídaně po večeři nonstop - bum bo nam bo.*

Ayato: Doteď jsem žádné oblíbené číslo neměl. *Odpověděl na její zvídavý dotaz. Opět se zase zamyslel nad tím, proč žádné neměl. Spousta lidí má nějaké své šťastné číslo. Realita ale byla taková, že kdysi měl své oblíbené číslo. Měl ho a byla to doopravdy trojka, ale bylo to už tak dávno, že v kombinaci se vším, co pro něj minulost znamenala, tak i takový malý fakt, že kdysi míval své šťastné číslo úplně vypustil z hlavy. To byl také důvod, proč ze sebe vytryskl číslo tři tak rychle a téměř bez přemýšlení.* Vaše přání je mým rozkazem. *Opravdu jemně se uklonil a pousmál. Nechtěl tady na sebe lákat pozornost nějakými úklony. Vydali se tedy společně k tomu nejvíc zašitému stolu úplně vzadu a Ayato si sedl zády ke všemu dění v podniku. Po chvíli jim byly doručené jídelní lístky.* Moc díky. *Promluvil na staříka s milým tónem a úsměvem na tváři. Pro jistotu tady byl na každého milý jak jen to šlo. Byla tak mnohem menší šance, že by lidi napadlo, že může být nějakým Nukeninem v přestrojení.* Pokud nestihnu schůzku, tak se svět nezboří. Vím, kde toho troubu najít i kdybychom nepřišly na čas. *Řekl, mezitím, co si prohlížel zatím jen nápojovou část lístku.* Navíc to možná tak nepřipadá, ale momentálně se spíš raději najím v klidu s tebou, než abych si povídal s nějakým chlápkem o nájemné vraždě. * Mile se na ní usmál. Pravda byla taková, že jeho kontakt byl trochu trouba. Tvářil se drsně, ale Ayato moc dobře věděl, že je to posera. Navíc si o něm zjistil potřebné informace. Není to totiž jeho první žádost o udělání něčeho od někoho z podsvětí. Když Kaede přečetla svůj šťastlivý výběr, tak byl Ayato ještě na stránce s pitím. Okamžitě zpozorněl a podíval se na ní. Chvíli přemýšlel, jestli něco takového doopravdy vaří a nebo jestli si dělá legraci. Obrátil list a podíval se na třetí položku jídelního lístku. Jen se jemně pousmál a pohledem sklouznul na Kaede.* Myslím si, že číslo 3 je moje oblíbené. *Spokojeně položil lístek na stůl a poklepal prsty po stole.* Co teda doopravdy padlo tobě?

*Však to i sám před nějakou dobou říkal, ten jeho kontakt hlídal u brány, bylo snadné se s ním spojit. Nebylo tedy třeba si nad časem, který zde stráví, lámat hlavu. A byla ráda. Jemně se usmála.* Je fakt, že by bylo lepší trávit čas s někým jiným, než abys celkově musel...však víš. *Naznačila prstem, jak si podřezává krk. Kdyby třeba raději začal farmařit. Nebo tak něco. Stránku s pitím Kaede absolutně odignorovala, rovnou řešila jídlo. Jeho chvilku zamyšlený výraz jí rozesmíval, ale snažila se to držet. Dokud sám neotočil lístek a nevybral si jídlo.* Tak nakonec šťastné číslo máš. *Pousmála se a otočila lístek na pití. Prohlížela si položky.* Bum bo nam Bo, moje oblíbené, takže je to určitě osud. *položila si bradu na rameno a koukala na bar, za kterým pán připravoval jídlo pro někoho jiného.* Co bys chtěl pít? Pokud jsi nějakým zázrakem nepřinesl sebou do Amegakure naší lahev....pak dnes asi nebudu pít žádný alkohol. *Pousmála se a stále se zájmem sledovala přípravu jídla opodál.* Bylo by fajn se poznat i bez žádných povzbuzovačů, co myslíš? *Upřela pohled na Ayata. Jak by pak mohla tvrdit, že ho zná, nebo že si sedli jako lidi, když jediná chvíle kdy s ním doopravdy pořádně mluvila, byla když byli opilí a pak následně snášeli následky jejich nerozvážnosti? V obou případech je člověk ovlivněný situací. A teď, když oba dva tiše uvnitř jejich hlav trpí, není situace o mnoho jiná, alespoň ale nemůže Kaede říci, že je ovlivněná alkoholem, ale jen svojí hlavou. Volit slova moudře není nic těžkého, když je člověk v normálním stavu. Po chvíli se podívala zase na bar, překvapená, že stařeček už nesl jídla k jinému stolu. Pomalu se přibližoval k tomu jejich.*

Ayato: *Pousmál se nad její mimikou zabíjení.* Asi všechno je lepší, než... *Stejně jako ona naznačil podříznutí krku.* ...ale nedá se nic dělat. *Opět trochu víc zdůraznil to, že už se dostal za tu pomyslnou hranici, kdy mu vadilo sebrat život a nějak nad tím už nepřemýšlel. Lidé, které neznal, pro něj nic neznamenali. To byla mentalita, kterou nabral a s tím už asi nic neudělá.* Ano, budiž trojka číslem, které mě bude sprovázet ke šťastnému konci. *Pleskl rukama o sebe a zavřel oči, snad jako kdyby se modlil. Nakonec se ale podíval zamyšleně.* A nedělá to pak třeba i z devítky speciální číslo? Víš jak, je tam přeci jen třikrát trojka. *Nesmyslná myšlenka, ale tak když už ho to napadlo, proč by se o to nepodělil s Kaede.* Nebo myslíš, že si to jen zbytečně komplikuju? *Trochu se zasmál.* Bum bo nam Bo? To jsem nikdy neslyšel. *Znělo to tak nějak exoticky. Trochu zapřemýšlel odkud to mohlo být.* Tak tu lahev u sebe mám, to by problém nebyl, ale dneska nějak nemám ani slinu. *Doopravdy neměl vůbec chuť na alkohol. Dneska to viděl na takzvaně dětské pití. Proto si ještě v rychlosti projel nápojový lístek.* Dal bych si jablečný džus, ale bohužel jsem alergický. Pomerančový mi ještě teď teče ušima, takže asi skončím u nějaké malinovky a nebo obyčejné vody. *Mile se na ní usmál a položil lístek na stůl. Nakonec ale přišel zajímavý dotaz.* No určitě to bude dávat větší smysl. Když jsme pod vlivem, tak to přeci jen nejsme..."my" v tom správném slova smyslu. *Ta myšlenka se mu líbila. Spíš ho šokovalo, že ho něco takového nenapadlo, ale tak co se člověk nenaučí. Nakonec se teda stařík přiblížil i k jejich stolu. Ayato nejprve nechal objednat Kaede a pak si objednal jednu malinovku a svoje číslo 3. Zatím si to objednal jen jako "jednu trojku". Odhalení jeho jídla nechal až na okamžik, až mu přistane na stole.* Jsem teda zvědavý na to tvoje Bumbo Bambo.

*Šťastné číslo tři a jeho násobek...Ayato jí přišel dnes nějaký mnohem dětinštější, než předtím. Nechápavě na něj koukala.* Násobilku umíš, to je fakt, ale přijde mi, že to až moc komplikuješ. Nebo ne? Nebo myslíš, že devítka je taky na seznamu tvých šťastných čísel? *Kaede to maličko zamotala aby se nad tím sám zamyslel. Podle ní to nějak prožíval. Ale zase byla ráda, že to s ní sdílel, o trochu více mu viděla do mysli a toho, jaký je.* to je taková věc....jídlo víš. Je tam maso, něco málo zeleniny, nudle, buráky a tak...celý zalitý takovým jakoby...octem. Dám ti ochutnat. Co skrývá ta tvoje trojka vůbec? *Jasně, mohla se podívat do lístku sama, ale proč, když jí to může říct? Že měl tu lahev u sebe, bylo zajímavé zjištění. Minimálně to bylo...z části zvláštní a z části milé. Však se mohli potkat kdekoliv na světě, jako teď. A v takovém případě pořizovat další a další lahve by bylo záhubou a cestou k alkoholismu. Nicméně i ona si chtěla dát nealko.* Alergický na jablečný džus? V životě jsem nepotkala někoho, kdo by měl alergii na jablka, až do teď. *Poukazovala tím na tuhle zvláštnost, sama netušila, zda by něco takového měla nebo ne. Ale tuhle informaci si zapsala k jeho jménu, kdyby náhodou...aby mu nenabízela jablka nebo omylem neudělala něco k pití s jablečným džusem. Samozřejmě, že si pomeranče nedá ani on, a ani ona. Po té eskapádě mu to nechtěla připomínat tím, ž eby si tady upíjela džusíček.* Já si dám jenom vodu, prosím. *Ještě doplnila svojí objednávku o tekutinu.* No ano, to dává. Ale stejně nejsme ani jeden naše pravé já...dnes rozhodně ne. Můžeme se ale tvářit, že ano. *Pokrčila rameny. On byl doopravdy mnohem hravější, než předtím a Kaede naopak mnohem depresivnější a uťáplejší.* Je to bun bo nam bo. *Zasmála se a ukazovala na prstech počet slov, čtyři.* Uvidíš sám, dostaneš ochutnat a budeš čubrnět. *Přimhouřila oči. Dědeček si samozřejmě poznamenal Ayatovu objednávku a během další chvíle donesl pití s tím že jídlo chvilku zabere. Kaede slušně poděkovala a napila se vody.* Stalo se ti něco zajímavého, od našeho posledního setkání? *optala se, když prstem kreslila po orosené skleničce vlnky.*