Tekubi

*Renjiho otec byl vždy pro klan Tekubi váženým a respektovaným členem, tím více se jeho postavení v klanu potvrdilo, když se přidal k jednotce, která měla za úkol vyslýchat všechny nepřátele Kiri a získávat od nich důležité informace. Díky nadání svého klanu mu tato práce šla víc než průměrně. Dokázal se díky svému genjutsu dostat do hlavy i takovým Shinobi, kteří pro většinu vesnice představovali smrtelnou hrozbu. To se ovšem odrazilo na jeho emocích. Už od doby, kdy zemřela Renjiho matka, po té co prohrála boj se zákeřnou nemocí, nebo tak to alespoň Renjimu říkali, se otec uzavřel do sebe a nedával emoce moc najevo, s jeho postupem v kariéře se to ještě zhoršilo. Téměř celý jeho život pro něho tvořila práce a důležitý pro něho byl hlavně respekt, který mu dávali hlavně členové jeho klanu, ale nejen oni. Jeho nadání v genjutsu ale Renji nepodědil, možná proto byl pro otce trochu zklamáním. Představoval si ho jako svého nástupce, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco takového mohlo odehrát. Renjiho otec byl přísný, ale vždy říkal, že jednou Renji pochopí proč. Každý den na něj tlačil v trénování, když poznal, že genjutsu není jeho nejsilnější stránkou, byl částečně zklamaný, ale uvědomoval si, že je Renji ještě dítě a vše se může z nenadání otočit. Renji měl taky od malička na dlaních podivná mateřská znaménka ve tvaru dvou překrývajících se diamantů. Jako malého nechali tato znamení rodiče prohlédnout doktory a další odborníky se strachem, že se jedná o nějakou nemoc, fuinjutsu, nebo snad nějaké prokletí, ale nikdo na nic nepřišel. Renjiho ale rodiče od malička nutili si tyto značky na rukou překrývat a proto nosil vždy na rukou obvazy omotané i kolem dlaní a mezi prsty.*

*Byl ponurý den, ostatně jako spousta dní v Kiri, ale na to už byli zdejší obyvatelé zvyklí. Renjiho otec měl nějakou důležitou misi a proto nechal Renjiho doma samotného, už byl dostatečně velký na to, aby ho nemusel nikdo hlídat. I když to samotného Renjiho ani trochu nebavilo. Byl komunikativní a radši byl ve společnosti než sám a to klidně i jen jednoho kamaráda. Když byl doma sám, často myslel na svou matku, která už bohužel nežila. Měl na ní dobré vzpomínky, jako většina dětí na své matky. Renji se tentokrát probudil brzo a měl větší hlad než obvykle, naštěstí na něho v kuchyni čekala snídaně, kterou před odchodem připravil otec. To Renji zajedl spoustou ovoce a možná i díky tomu byl nabitý spoustou energie. Po chvíli hraní, si Renji vzpomněl na svého otce. Byl přísný a od doby, kdy se Renji stal studentem akademie se jeho přísnost posunula na vyšší úroveň. Každý den kontroloval, zda Renji poctivě trénuje a v jeho výrazu bylo vidět znechucení až strach, když Renji trénink vynechal. Tentokrát se ale rozhodl Renji trénovat sám od sebe. Nešlo mu ani tak o trénování samotné, ale nechtěl, aby se na něho otec tvářil tak, jak to umí, ale chtěl ho potěšit. Nedávno ho otec naučil základy techniky, kterou Renji ještě nedokázal plně ovládat. Jednalo se o techniku Kinobori no Waza, díky které se měl Renji udržet pomocí chakry v podstatě kdekoliv. Nebo tak to aspoň působilo, když mu to jeho otec předvedl. Ve svém pokoji se tedy Renji postavil ke stěně a začal se co nejvíce soustředit. Snažil se chakru soustředit do svých chodidel, přesně podle toho, jak to dělal a vysvětloval jeho otec. Po chvíli se odhodlal a udělal krok směrem vzhůru po zdi, noha najednou jako kdyby se přilepila na povrch zdi, následoval druhý krok a chodilo, jak kdyby se na zeď opět přilepilo. Renjiho pohltil pocit uspokojení a radosti, to ale náhle překazilo jeho soustředění, chodila se odlepila ze stěny a následoval pád přímo na záda. Nebylo to poprvé co se Renjimu tahle technika nepodařila. Neměl ani tak problém s ovládnutím chakry, jako se soustředěním. Neuměl spíš ovládat své emoce a to mu dělalo daleko větší problém. Rozhodl se, že jedním pádem jeho trénink rozhodně neskončí. Proto se rozhodl techniku zopakovat. Opět se začal soustředit a chakru začal směřovat do chodidel, první dva kroky už pro něj nepředstavovali žádnou výzvu, ale ten třetí pro něj byl výzvy. Udržet jednu nohu na zdi a druhou zvednout už chtělo víc snažení, než dostat nohu ze země na stěnu. To se mu ale ani tentokrát nepovedlo a následoval další pád. Tato situace se ještě několikrát opakovala. Renji po několikátém pádu už svoje emoce zvládal méně a méně. Když přišel další pád, už to nezvládl vůbec. Pohltila ho zlost k sobě samému a v jeho očích se objevily slzy, které pomalu začaly stékat po tvářích.* Jsem k ničemu. Úplně k ničemu a táta bude zase naštvaný. Opakuju furt tu samou chybu pořád a pořád dokola. *Renji mezi zuby zašeptal několik slov, které byly mířené jen k němu samému. Ale ani tentokrát to nevzdal. Zatnul zuby a opět se začal soustředit, tentokrát se mu ovšem povedl i třetí krok, pak další a další. Renji dokázal nakonec dojít až k hraně stěny se stropem. Pak ale následoval pád z výšky, která už byla cítit daleko víc, než pád po několika krocích. S povzdychnutím se Renji bolavě zvedl ze země, tentokrát ale s úplně jinými emocemi. Byl spokojený a šťastný z toho, co se mu tentokrát povedlo. Následoval další pokus, kdy se Renji u samotné hrany zdi nepřestal soustředit, ale zvládl se otočit a následně se několika kroky zase zvládl dostat dolů bez toho, aby následoval bolestivý pád na zem. Renji měl ze svého výkonu obrovskou radost, když najednou uslyšel bouchnout vchodové dveře.* "Táta je doma" *Renji se rozběhl ze svého pokoje a bylo to přesně jak si myslel. Jeho otec přišel.* Ahoj tati, musím ti ukázat co jsem se naučil. *Renji byl tak nadšený, že se chtěl svému otci rovnou pochlubit. Ten ale zůstal stát s chladným výrazem na tváři.* Renji, jsem unavený a na tohle nemám náladu. *Renjiho to ale nevyvedlo z míry. Byl zvyklý, že otec se z práce vrací otrávený a unavený. Najednou se ho zmocnil pocit, že by chtěl otce rozveselit, proto nepřestával naléhat. Chytil otce za ruku a najednou se něco stalo. Renji najednou cítil malý nával jakési energie, který nedokázal popsat, ještě nikdy se mu tohle nestalo. Na jeho dlaních, které měl obmotané obvazy, ho najednou trochu zasvědilo.* "Co to bylo?!" *Renji se podivil, ale nedával tomu příliš velkou váhu. Jeho otec, ale jako kdyby najednou obměkl. Podíval se směrem dolů na Renjiho a na jeho tváři se ukázal úsměv, který od něho Renji už dlouho neviděl. Pak se rozešel směrem, kterým ho Renji táhl za ruku.* Dobře Renji, co mi chceš ukázat. Jestli si chceš ale hrát, tak na to jsem opravdu unavený.  *Renji došel k nejbližší zdi, beze slova se začal soustředit a veškerou potřebnou chakru směřovat do chodidel. Tentokrát to ale cítil trochu jinak, každým krokem si byl jistější a nohy mu na zdi držely jako přibité. (Použil temnou chakru, která zesílila ninjutsu) Došel až ke hraně zdi, kde se ale nezastavil, pokračoval a za chvíli už visel hlavou dolů ze stropu, pak následovaly další korky a po protilehlé zdi sešel zase dolů a došel otci.* Když jsi byl pryč, tak jsem trénoval, abych ti udělal radost. * Otec se na něho podíval, tentokrát neměl na obličeji úsměv, ale ani se nemračil jako obvykle. Pohladil Renjiho ve vlasech a začal odcházet.* Netrénuješ, abys mi udělal radost, ale abys nedopadl jako ma.... abys nedopadl špatně. *Následně otec odešel. To ale Renjimu náladu nepokazilo. Šel do svého pokoje a následně ještě chvíli trénoval, ale už byl velmi unavený a proto to nevydržel dlouho a šel si hrát.*

///KONEC///