Veřejné Lázně

Dobré ráno! *Zamáva sa úsmevom Chiasa predavačke čajového pečiva keď prechádza okolo jej stánku. Potešene, že jej odkýve sa spokojne usmeje aj na ďalších ľudí, ktorých cestou do parku míňa.* „Krásny deň na tréning! Keď sa Ninato vráti z misie budem silnejšia ako Sasame z domu cez ulicu! A to je o rok staršia ako ja, ale zvládnem to!“ *Povzbudivo sa zamýšľa Chiasa a po chvíli zabočí k časti parku kde niekto nedávno tréningom zničil pár stromov a niektorý ninjovia dostali za úlohu odpratať spúšť. Stromy sú spracované na polená rôznych rozmerov a váh, no potom boli povolaný na dôležitejšie úlohy a skupinka z akadémie sa rozhodla dokončiť čo oni začali a pri tom si zatrénovať. Posilniť svoje telo. Ako sa približuje spoznáva pár deciek z triedy. Rozbehne sa k nim.* Ahojte! Už som tu, kde mám začať? *Zamáva cestou každému a niekoľký jej s úsmevom pozdrav opätujú no sú ponorení do práce. Arnike- najdôležitejšie sa tváriaca osoba v ich triede ako obvykle vysvetlí aký podiel bude mať na tejto úlohe Chiasa. Najradšej by po nej hodila nejaké to poleno aby sa zbavila jej povýšeneckého pohľadu, ale to by si to potom zlizla od senseja. S úsmevom prijme svoju spoluúčasť tak ako jej to Arnike vysvetlila a prejde k jednej z kôp polien, ktoré vyzerajú nevábne ťažko. Chvíľu neveriacky zíza na ostatných ako to robia, že ich dokážu dvihnúť a presúvať na organizovane ukladanú kôpku. Niektorý sú v skupinkách aby pohli vôbec jedným polenom, ako to, že ona má jednu z najväčších kôp úplne sama?* Arni... „Nie.. nebude ju prosiť o pridelenie pomoci. To by sa úplne znemožnila. Urobí to sama, po svojom. Aj keby tu mala byť niekoľko dní!“ *Zohne sa k prvému- ľahšie vyzerajúcemu polenu a pevne ho obopne rukami. Zdvihne ho zo zeme a našťastie pre ňu ho dokáže dvihnúť, aj keď s námahou. Prehnutá v chrbáte aby si poleno nadľahčila s využitím opretia o brucho sa tackavo presunie ku kope kde začali polená ukladať. Založí ho a narovná sa. Vyberie sa po ďalšie a znova ho presunie rovnakým spôsobom, rovnako ako ešte asi sedem ďalších. To už ju ale bolí chrbát, na bruchu má odreté miesta kde si polená opiera a ruky úplne vyťahané. Všetci pôsobia unavene a niektorý si robia malé pauzy. Rozhodne sa pre zmenu taktiky. Od teraz si polená s valcovitým tvarom radšej pregúľa po zemi a manipuluje nimi viac až pri ukladaní na kopu. Vylepšením techniky sa jej celkom rýchlo darí dohnať ostatných s množstvom zostalého dreva, no únava ju chytá úplne rovnako ako ostatných. Skupinky začínajú pracovať pomalšie a viacerí sa podieľajú na jednej kope miesto toho aby pracovali rozdelene.* Nepridáš sa k nám? Pomôžeme si navzájom... Arnike si nevšímaj. Zatiaľ nehla ani prstom! *Ozve sa za ňou akurát keď sa zamyslene oprie o ďalšie poleno. Otočí sa a za ňou stojí skupinka pre ňu zatiaľ neznámych starších študentov. Vyzerajú, že našli ešte lepšiu techniku a že sa im naozaj zíde člen navyše.* Jasné! *Prikývne a vyberie sa k nim s úsmevom. Pozrie sa ako si vymysleli taktiku.* Stačí ak chytíš jednu stranu tejto plachty. Sme štyria a má štyri rohy. Bude to ľahšie a rýchlejšie! *Ozrejmí jej milo sa usmievajúci mladík s vlasmi hnedými ako čokoláda z pralinkárne. Musí uznať, že táto technika je naozaj najlepšia v porovnaní s tými všetkými ktoré dnes už sama skúsila, či vypozorovala. Do plachty môžu naložiť viac polien pretože spolu majú viac sily a s ukladaním do navršujúcej sa kopy si spolu pomôžu po dvoch, čo je opäť ľahšie a rýchlejšie. Pustí sa teda do práce za sprievodu nenúteného rozhovoru sem tam o práci, sem tam o technikách čo sa v akadémii začali učiť títo starší študenti alebo len tak o peknom dni a súdržnosti ninjov Konohy. Ani sa nenazdá a obe kopy ktoré mali odpratať jej zmiznú akoby nič. Až keď si spoločne sadnú k malej desiate si uvedomí ako veľmi ju táto práca vyčerpala. Svaly na rukách, nohách aj bruchu ju začínajú sami od seba ťahať a jemne páliť. Zajtra bude určite musieť ísť behať aby sa nezasekla ako hroch pri pokuse vojsť k nim domov. Pri tej spomienke sa zasmeje a s poďakovaním za spoluprácu sa so všetkými rozlúči.* „A teraz si dám ľadovú sprchu!“ *Celkom potešene a spokojne sa vydá späť domov. Nie je ešte tak neskoro aby šla spať, ak sa stihne Ninato vrátiť z misie, mohli by spolu pozorovať západ slnka a možno zatrénovať ešte nejakú klanovú techniku. Alebo sa len tak porozprávať a zistiť čo na misii robil. Chiasa milovala historky z misí. Hlavne tie o zaujímavých súbojoch či preskúmavaní vzdialených krajín, ich zvykov a odlišnostiam. Áno- krásna predstava večera!*

*Procházel se po ulicích Konohy a snažil se vymyslet, jak byl si mohl zkrátit dlouhou chvíli. Všude kolem něho byly obchůdky nebo restaurace, ale ani to ho nelákalo natolik, aby vkročil dovnitř a tak pokračoval stále dál, až došel k budově lázní. Stál před ní dobrých 5 minut, koukal na červený nápis nad vchodem a rukou podepírající si bradu uvažoval, zda chce vstoupit či nikoliv. Nakonec zvítězila první varianta. Když postupoval chodbou k šatnám, byl stále ještě myšlenkami někde úplně jinde, a tak si ani nevšiml upozornění na kluzkou podlahu, které právě míjel. Najednou mu podklouzla levá noha, vymrštila se do vzduchu a Itami dopadl hlavou přímo na zem. Zvedl se celý otřesený a zmateně hledal místo na převlečení. Po chvilce už seděl v šatně a prohmatával si místo na hlavě, kde mu začínala růst velká boule. Při vstupu si všiml, že má celé lázně sám pro sebe a tak si sundal ručník, který měl omotaný kolem pasu a pomalu vlezl do vody. Odplaval na nejvzdálenější místečko, že kterého krásně viděl na vstup a zároveň byl zamaskovaný párou, takže nikdo na první pohled neviděl jeho. Nebýt ve svém odpočinku nikým rušen, přesně tak, jak to měl rád. Jen tam seděl opřený o kámen, rovnající si záda. Pomalu se mu zavíraly oči a usínal. Z polospánku ho však vyrušily jakési ženské hlasy.* P-počkat, co tu dělají?! Já nejsem v části pro muže?! C-co teď? *začal si uvědomovat, že po tom nárazu do hlavy nejspíš musel vstoupit do ženských šaten. Problém byl, že teď nemohl jen tak utéct, jinak by si ho všimly a on by měl následně hodně co vysvětlovat. Pomalu zajel do vody tak, že mu byly vidět jen jeho zelené oči a nos. Ty dívky byly tři a všechny o pár let starší než chlapec. Začaly si sundavat ručníky a lést do vody. Itamimu při pohledu na ně začaly rudnout tváře. Naštěstí si vzpomněl, že by mohl využít Henge no Justu.* "Dobře, hlavně v klidu. Už jsi to trénoval dost na to, aby tě neodhalily. Chceš být ninja, tak ukaž své schopnosti," *uklidňoval si myšlenky. Složil pečetě a za chvilku už šel okolo děvčat v přestrojení za hokage. Nenápadně pozdravil, vzal si ručník a když přestal být středem pozornosti, tak vyrazil rychlým krokem do šatny. Převlékl se a namířil k východu. Tentokrát se chtěl, co možná nejvíce vzdálit od horkých lázní a dlouho se tam zase neobjevit. Na druhou stranu byl rád, že už zvládne používat Henge no Justu na takové úrovni, aby ho obyčejný člověk nezvládl odhalit.

---konec rpg---

*Jedno z Ninja přísloví říká. Vydrž a bude líp. Jenže na tohle musel jeden umět právě to vydrž, což bylo u Kenjiho stále tak trochu problémem. Jenže jak mohl trénovat vydrž?*
„Mohl bych zkusit týden nejíst žádné bonbony. To by určitě nikdo jen tak nedokázal ne?“
*napadl ho první nápad, který jak už to u prvních nápadů bývá, byl lehce mimo.*
„ Kdepak to není o vydrží ale o odříkání to už by bylo mnohem lepší nejíst vůbec.“
*Otřásl se při té myšlence s nechutí. Ale věděl, že musí existovat místo kde je nepříjemně kde je fakt těžké vydržet a nejraději by tam nebyl.*
„ Akademie ….jasně tam vydržet je taky někdy za trest hlavně když sensei mluví, jako kdyby uspával škorpiony. To pak jeden má co dělat aby udržel hlavu nahoře a mozek v pohotovosti….ono by sice nebylo marné zkusit dávat na hodinách větší pozor a prostě tu ubíjející nudu vydržet, ale na druhou stranu to nejspíše nebude úplně ono, protože zatím Kenji netušil jak by se tomuhle měl bránit a po pravdě se sensei bál zeptat.
A pak to přišlo nápad jako z čistého nebe.
„ Půjdu do lázní najdu horký pramen a zkusím tam vydržet co nejdéle a bude to o to těžší, že tam chodí velcí chlapy a hlavně holky* „ble… kdo to kdy vymyslel společné lázně.“
*A bylo to plán byl zformován zbýval ose obléci pro dnešek to znamenalo vzít na sebe zelené tričko s krátkým rukávem a tmavě modré kraťasy. Výjimečně nešel lákat hmyz, takže nemusel vypadat úplně jak kytička. Oblečen a vybaven o plavky neb na vydrž bez plavek si připadal za a moc mladý a za b málo výdržný a vydal se směr lázně. Zaplatil příslušný obnos a z oka mu lehce ukápla slzička. Tyhle tréninky ho zruinují dřív, než se vůbec stane ninjou.*
* S obavami o svou finanční situaci se tedy vydal do lázní převlekl se zahalil ručníkem a jal se hledat hodně teplý pramen. Už to samo o sobě bylo hodné výdrže protože malý kluk je výškou v místech kde rozhodně nechcete mít hlavu, když jsou okolo potenciálně nazí dospělí, čili už jen pohled na plejádu slonů hadů a další zvěře mu málem obrátil žaludek a donutil ho vycouvat. Ale nevycouval ne on tu byl trénovat svou vydrž a tak musel pokračovat dál, i kdyby to znamenalo doživotní psychické trauma.*
*Odhodlán ale případně až bude chodit na mise najmout nějakého terapeuta, který ho dostane ze setkaní se slony se vydal dál a po chvilce hledaní našel pramen který byl opravdu horký. Opatrně se do něj ponořil a měl pocit, že se z místní teplé vody velice brzy stane vývar z Kenjiho hodný k prodeji opravdu chudým kanibalům. Tak strašně ta voda pálila. Doslova ho to štípalo a jeho kůže rudla. Motala se mu hlava ale on se rozhodl, že to prostě dá. A tak ve vodě seděl. Seděl tam minutu. Dvě...to by byl uvařený, kdyby byl párek, deset to by se uvařil jako vajíčko, a když už tam seděl minut patnáct musel z vody doslova vyletět, protože jinak by byl uvařený jako Kenji. Celý rudý vlezl do studenější vody a na chvilku mu svět připadal strašně fajn a super. Ale opravdu jen na chvíli přeci jen lázně jsou, přistup všem a 60 letý pupkáč dokáže otřást se světem malého Ninji. Ve snaze opustit ten pohled se Kenji rozhodl pro dalších patnáct minut horoucího pekla, z kterých ale vydržel pouhých 10 a musel ven, pro dnešek toho měl totiž víc, než dost byl uvařený a nyní se musel schladit a hlavně dát do kupy aby se v klidu vrátil domů a připravil si na sebe další trénink.

-konec rpg-

Mise D

*Sasumi stála v kanceláři hokageho, a přebírala svitek s D misí. Dnes to byla celkem pohodová mise; najít a chytit domácího mazlíčka. Sasumi tedy pokývala hlavou a vydala se za majitelkou toho nešťastného stvoření. Tou byla obtloustlá paní středního věku, která už od pohledu působila nepříjemně. *Slyší na jméno Hime. Je šedá a  mourovatá, a přiběhne když tě uslyší.* vysvětlovala majitelka vysokým pisklavým hlasem. Sasumi pokývala hlavou. * A kde ji tak najdu? Má nějaké oblíbené místo?* zeptala se, a čekala, že jí žena nasměruje k nějakému stromu, parku, nebo uličce, kde kočce někdo tajně podstrkuje jídlo a tak tam občas zabrousí. *Miluje vodu. Takže bude nejspíš v městských lázních.* pokrčila rameny žena. Sasumi se na ní podezřívavě podívala "Kočka co miluje vodu?" Majitelka jakoby vytušila její pochyby *Určitě bude tam. Chodí tam často, vždycky ji pak musí někdo chytit, a dovést mi ji zpátky.* Tak proč tam pro ní nejdete sama když víte kde přesně je a že tam chodí často?* No to víš, už jsem starší, mám astma, a ten vzduch v lázních mi nedělá dobře....* vymlouvala se, ale podle tónu, kterým to říkala, bylo Sasumi úplně jasné, že je to proto, že   někoho poslat je mnohem jednodušší než zvednout zadek a dojít tam sama. *Dobře já vám jí chytím.* řekla odevzdaně, a vydala se směrem k lázním. "Hime..." opakovala si pro sebe aby jméno nezapomněla.
Když došla před bránu lázní, chvíli přemýšlela, ale pak otevřela dveře a vešla dovnitř. "Pokud má ta kočka být u vody, pak je jediné místo asi opravdu tady." Hned za dveřmi ji odchytil postarší muž se spoustou ručníků ve velkém koši. Zastavil dívku, a vysvětlil ji, že všichni, kdo chtějí vejít dovnitř, si musí vzít jeden ručník, a v šatně se převléknout. Na Sasumiino vysvětlení o tom, že hledá ztracenou kočku, nijak nebral ohled. *Bez vyjímek.* řekl pouze, a strčil dívce před nos ručník. Sasumi si ho uraženě vzala, a nasměrovala si to do dámských šaten. "Co pro tu malou potvoru neudělám." zalezla do dámské šatny, a tam si své oblečení dala do skříňky, a nechala si jen onen velký ručík. Podle počtu obsazených skříněk tam moc žen nebylo, což dívka uvítala. Vyšla z šaten, a zamířila do dámského oddělení. Když vešla dovnitř, zahalila ji pára, takže pár vteřin neviděla vůbec nic. Pak se rozkoukala, a uviděla dlouhý bazén napuštěný horkou vodou, ze kterého danná pára šla, a v něm bylo asi sedm žen. Na stěnách bylo vyobrazení krajiny, a po stranách bazénů několik židliček, kde měly ženy rozházené své ručníky. Sasumi bazén obešla kolem dokola, ale kočka nikde. "Sakra, doufala jsem že ji najdu tady, ať nemusím vysvětlovat, co pohledávám v pánském oddělení." Když došla zase na místo odkud vyrazila, obešla bazén znovu, a tentokrát se pořádně koukala i pod stoličky. Nějaká žena si ji všimla, a zavolala na ní *Hledáš něco?* Sasumi se na ni otočila, a nervózně se usmála *Kočku. *Kočku? V lázních?* Zvýšila žena udivěně hlas. *Nojo, prý má ráda vodu. Měla by tu někde být.* pokračovala dívka v prohlídce. *Počkej, něco chlupatého je támhle v rohu,* zavolala na ni jiná žena.*My tedy myslely že je to něco nechutného co zapomněli uklidit, tak se od toho držíme co nejdál, ale možná je to ta kočka.* zelenovlasá žena ukázala do rohu lázní, kde se bazén skoro propojoval se stěnou. Sasumi se vydala tím směrem, a musela uznat, že zdálky ta podivná hromádka vypadala opravdu jako něco, co zbyde na dně po vypuštění bazénu, a pracovníci to vždycky seškrábou a vyhodí. Když ale přišla blíž, trochu poznala uši a ocas. A barvu to taky mělo divně šedou. Klekla si, a po chvíli se odvážila na ni sáhnout. Kočka okamžitě vyskočila a zasyčela. *Je to ona, děkuju.* zavolala Sasumi do prostoru, a ještě jednou se na kočku pořádně podívala. Ta se zatím narovnala do nějaké útočné pozice a čekala, co dívka udělá dál. " Ty moc nevypadáš jako princezna." prohlížela si kočku, "jméno tě fakt moc nepopisuje." Pak se zvedla, beze slova a zbytečného prodlužování kočku popadla a kráčela si to směrem k šatně. Tam za sebou zavřela dveře a kočku strčila do jedné ze skříněk, aby ji náhodou neutekla. Když skříňku ale po převlečení znovu otevřela, kočka tam jen tak seděla a lízala si packy. "Očividně ti došlo že už jdeš domů co." usmála se Sasumi, a kočka ji najednou přišla o dost hezčí. Vzala ji do náruče, a šla zpátky k majitelce. Než tam dorazili, zvíře mezi tím oschlo, a dívka musela uznat, že vypadá opravdu docela roztomile. Předala klubíčko v náruči zpět majitelce, a ta poděkovala, a odešlas kočkou někam dozadu, aby jí dala nažrat.Sasumi si povzdechla. "Stejně za chvíli zase uteče, a bude ji někdo nahánět. Možná by to mohla být skvělá brigáda. Takový stálý příjem za málo úsilí." přemýšlela, ale pak ji došlo, co by se asi stalo, kdyby se kočka usídlila pro změnu v pánském oddělení, a raději ten nápad hodila za hlavu, a pomalu se vracela zpět domů.*

Konec RPG

*Jako každý víkend Hanu probudilo až sluníčko, které začalo svítit do pokoje. Z její teplé postele se jí vůbec nechtělo, jelikož z otevřeného okna proudil v kontrastu studený vítr. Byla tu harmonie, dokud však se svým převalováním nedostala na okraj postele. Její pravačka stále nehorázně bolela od tréninku s Misaki, neudržela tudíž rovnováhu a spadla z postele.* Do háječka zeleného, proč zrovna tato ruka? *Zašpitne si, bolest se opět rozproudí až ke konečkům prstů.* Měla bych být mnohem opatrnější a dnešek odpočívat. I tak, ty krystalové shurikeny si raději vezmu. Kdo ví, možná se mi to vyplatí. *Vypluje jí v hlavě a do brašny, jenž nosí stále sebou, si dá deset shouton shurikenů. V domově je až podezřelí klid, proto Hana usoudí, že je doma opět sama.* Proč mají všichni něco na práci a já jsem tu odloučená na nudu? Proč to musí být tak nefér? *Pomyslí si a sklesle jde do jídelny, kde na ní již čeká sushi. Hana si dojde do spíže pro sójovou omáčku a pak se pustí do jídla. Následně si vezme i její láhev se vzory zelených shurikenů, jenž jí bratr ze zelených sklíček k láhvi přidělal, a napustí do ní vodu.* Venku to dnes vypadá na chladnější den, ale co, kimono trochu větru sice propustí, ale alespoň se nebudu vařit zaživa. *Propluje jí v myšlenkách a Hana se neubrání úsměvu. Převleče se z pyžama a kimono si upevní fialovou páskou. S pravým rukávem trochu bojuje, ale dobojuje úspěšně. Pak se podívá do zrcadla a upraví si vlasy. Ve chvíli, kdy vypadá k světu, se do zrcadla usměje a z misky vezme svůj klíč. Z věšáku u dveří si vezme svojí větší brašnu, aby nemusela láhev tahat v ruce. Venku opravdu vál příjemný chladný větřík, takže alespoň nějaká změna. Dveře od domova zamkne, pro jistotu na dva západy, a rozejde se směrem k bráně klanu Yamanaka. Tam potká svého bratra, jak hlídkuje. Ví, že je ve službě a právě proto na něj jen kývne, přičemž on jen kývnutí opětuje. Jelikož si vzpomíná na radu Izumi, že na takové rány je ideální horká koupel, vydá se směr lázně. Cestou se dívala okolo sebe a všimla si několik ANBU na střechách.* Copak se asi děje? *Pomyslí si, avšak stále jde ke svému cíli. Cestou jí vábilo mnoho lákavých vůní z restaurací i bister, však Hana si uvědomovala, že si musí šetřit na novou zbraň a takové utrácení by akorát prodloužil dobu, kdy bude tvrdnout na akademii. Když vejde do lázní, vypadá to tam velmi prázdné, jen nějaká paní s komínkem ručníků stála u dalších dveří. Když přišla k ženě a chtěla něco říci, otevřeli se vchodové dveře a Hana strnula. Věděla, že ANBU byly téměř všude, takže teď může nastat problém.*

*Ráno kolem čtyř měla opět svou rutinu, kdy si dala několik koleček kolem domu, pak si šla zaběhat po vesnici a následně skončila na místě, kde to neznala. Celá zpocená, vydýchaná a trochu unavená se napila vody, kterou měla v ruce. Flašku jednoduše otevřela a napila se. Pak ji jenom zavřela a druhou volnou rukou si utřela ústa. Chladný vítr byl pro ní příjemný, protože ji to dělalo dobře. Hned na to se dala opět do běhu a po pár minutách narazila na lázně. Zastavila se jenom před tou budovou a začala přemýšlet. Nikdy tam totiž nebyla a teď byla zpocena a unavená, tak proč to nezkusit, že. Proto jenom vlezla dovnitř a budova byla prázdná. Ovšem to bylo proto, že bylo ráno a většina lidí ještě spí a navíc když je víkend. Zaplatila si vstup do lázní od sekretářky a dostala klíč od skříňky + ručník. Byl však trochu problém, protože si sekretářka myslela, že je Arika kluk, ale po pár ujasněních se vše uklidnilo a ona mohla v klidu do ženské části, kde se dostala do šaten. Našla svou skříňku, vyslékla se, vložila do ní své věci, zavřela a zamkla ji no a následně se s ručníkem a s klíčemi vydala dále. Omylem však upustila klíče, které ji spadly do menšího kanálu. Samozřejmě ji to naštvalo a ještě více to, že je neuměla vytáhnout prstem. Mohla sice vytáhnout celý ten kanál, ale nechtěla to dělat. Místo toho vyrazila dále s myšlenkou, že se o to postará potom. Teď chtěla jediné a to vodu.*

*Když se otočila, jen zjistila, že je to další žena. Když Hana trochu stydlivě sledovala, jak to tady vlastně funguje.* Myslím, že bych se měla uklidnit. Tady se lidé zbavují stresu, ne se vystresují ještě více. *Pomyslí si a jde k paní s ručníky. Když Haně předala klíček od skříňky a velký ručník, který na sobě prý měla mít po celou dobu pobytu, vydala se o místnost dále. Už nyní cítila velké teplo a podlaha, natož, že byla dřevěná, také vydávala značné teplo. Zprvu to Haně vadilo, jelikož má spíše ráda chlad a zimu, avšak když už sem přišla, tak z toho jen tak nevycouvá. Vstoupila do dveří napravo a začala hledat číslo, jež měla i na klíčku. Když našla skříňku s číslem 24, jakoby klíč nepasoval.* To jsem tak marná, že ani neumím otevřít blbou skříňku. Číslo sedí a klíč vypadá také nepoškozeně. *Z myšlení jí vyvedou hlasy nějakých mužů. Hana si svojí chybu ihned uvědomí a jen vykoukne z poza skříněk. Viděla asi pět postav a dvě z nich poznala. Byli to její spolužáci z akademie.* A co teď, co teď? Nemohu se jim prostě ukázat, musím je nějak obejít, jinak by to mohlo dopadnout špatně. *Poví si v hlavě a dále je sleduje. Naštěstí mají skříňky hned u vchodu, což Hanu potěšilo. Stále je však sledovala, aby případně mohla jít do druhé řady a nebyla prozrazena. Zrak nakonec byla nucena odvrátit, jelikož se svlékali úplně. V té chvíli Hana jen se zakrytými ústy seděla za skříňkou a držela si ústa. Věděla, že začíná panikařit, ale určitě nechtěla upoutat pozornost svým křičením.* Nic jsem neviděla, nic jsem neviděla. Vše je v pořádku, ale o tomto nikomu nesmím říct. Proč jsem já hloupá nepřečetla, do jakých šaten ty dveře vedou. *Uklidňuje se, ale její klid nastal, až všechny hlasy utichli za zvuku zavírajících se dveří. Hana neváhala ani vteřinu a rozešla se kvapnou chůzí ke dveřím a přiložila na ně ucho. Bylo tam ticho, tudíž otevřela a vskutku, nikdo tam nebyl. Neubrání se mírnému začervenání, ale i tak jde do těch správných šaten. Tam našla svojí skříňku a jediné, co jí zůstalo, byl ručník a klíče od skříňky. Když pak pokračovala dále, všimla si nějaké osůbky, jak se zvedá od menšího odtoku a jde dále.* Ne, ne, ne, že tohle není klučičí sauna.. Prosím, já si chci jen odpočinout. *Pomyslí si, když si promne oči a pokračuje dál. Když pak dorazí ta osůbka k dveřím, Hana, se stydlivým tónem, zavolá* Ehm.. Omlouvám se, ale jdu správně?