Policie

*Bola zvedavá, chcela vidieť svojho brata vyrásť, až tak, že prekoná otca... no mali obaja ešte mnoho času do toho. Mnoho rokov mali pred sebou, rovnako ako dlhú cestu, ktorá ich trápila, kto vie s koľkými prekážkami sa za ich život stretne. Náhle sa však časom ocitli v triede. Sadla si vedľa brata úplne dozadu k oknu. Viac menej jej bolo jedno, kde bude sedieť, netrápilo ju to. Ich učiteľka bola skutočne pekná, ale mama a Ayako ešte krajšia! Deti sa začali postupne predstavovať a došiel rad pomaly na nich. Nikoho z nich nepoznala - ako by aj mohla, ale vyzeralo to tak, že sa zopár detí medzi sebou pozná. Ayako venovala pohľad jej bratovi, či po ceste nevytratil niekde kolečko, no potom došiel rad na ňu. Postavila sa.* Moje meno je Ayako. Mám 6 rokov. Moje záľuby... kreslenie, trénovanie. Snáď spolu budeme vychádzať. *Rozhodne bola iná od svojho brata. Okrem vzhľadu, i tomu ako to povedala. Takmer bez emócii. Pozerala pred seba, nie na nich. Bolo to zvláštne. Doma nimi prekypovala. Usmievala sa na mamu, na tatu, na babičku Nanty i na deda... na všetkých, ale vonku zo sídla, ako by sa do seba úplne uzatvorila. Pozrela sa na Sugura, ako by mu pohľadom i trochu vyčítala to čo povedal. Akame začala potom vysvetľovať, ako to tu bude chodiť, začiatok vyučovania, dĺžka hodín... také tie klasické veci na začiatku školského roka. Ayako si z pod kimona vytiahla retiazku s príveskom Staru a pevne ho zovrela v rúčke. Bol to jej talizman*

Suguro: *Byl se svojí řečí naprosto spokojený. Představil se přesně tak, jak se představit chtěl. Dal všem dost jasně najevo, kdo je tady ten kalibr v téhle třídě. Nakonec přišla řada na jeho sestru. Řekla to přesně tak, jak si Suguro myslel, že to řekne. Hold i napříč tomu, že byli dvojčata, tak by každý úplně jiný. I když v jádru si byli velmi, velmi podobní. Po Ayako šlo ještě několik lidí, ale dle Sugura to nebylo nic extra a šlo jen o NPC na jeho cestě hlavního hrdiny příběhu.* (Akemi): Tak, to bylo naprosto báječné. Teď se všichni tak nějak známe. O co vás teď poprosím. Na stolech před sebou máte učebnice, ze kterých se budeme učit po zbytek tohoto roku, tak si je prosím odneste dnes domů a pečlivě se o ně starejte, protože po vás je dostanou další děti. *Suguro si prohlédl ty knížky a že jich nebylo zrovna málo. Podíval se na svoji sestru a přemýšlel, jak se s tím vším potáhnou. Měli sice baťůžky, ale do těch se to všechno nevejde.* No, snad nám to nikde nespadne... *Konstatoval.* (Akemi): Tak, to je dnes vše, prosím, můžete jít domů. Zítra začíná výuka v 8:00 ráno, tak prosím nemeškejte! *Suguro se jen pousmál.* Hlavní hrdina nikdy nechodí pozdě... *Řekl si pod nosem, ale Ayako ho jako jediná mohla krásně slyšet. Nakonec se postavil a začal si skládat věci do baťůžku a zbytek vzal do ruky. Počkal, než jeho sestra udělá to samé.* Budeš chtít nějak pomoc, Ayako?

*Vlastne ju to ani neprekvapovalo. Suguro bol vždy taký a tak len pokrútila hlavou. Suguro bol Suguro a pravdepodobne to bolo v ich génoch... v ich génoch. Bude i ona raz taká?! Dúfala, že nie. Ona sa chce zamilovať a ostať zamilovaná! Boli dvojčatá, ale to bola asi jediná vec, čo mali spoločné. Cez to však spolu dobre vychádzali. Bola v tom veľká vďaka tatovej výchovy určite. Postupne sa však predstavili všetci a tak prišla na radu znovu učiteľka a učebnice, ktoré ich budú sprevádzať tento rok. Rovnako ako brat im venovala pohľad, bolo ich veľa, neskutočne. Nebolo ich málo, a ona sama premýšľala, či niečo takéto skutočne používať budú na každú hodinu alebo si zopár učiteľov povie.. nie učebnice zostanú doma, pretože ich nebudete potrebovať.* Dúfam. *Prikývla tiež. Nakoniec len prikývla hlavou a venovala ďalší pohľad. Prišlo jej snáď, že žil vo vlastnom svete. A možno aj žil. Začala sa pomaly baliť, dávala to do tašky, aj keď si bola teraz istá, že nie všetko sa tam vojde. Postavila sa a chcela si ich vziať do rúk, než sa ozval jej braček.* Ak môžeš. *Povedala a dala mu dve knihy. Neboli síce hrubé, ale dosť jej to tak či tak pomôže.* Ale zvládneš to, Suguro-kun?

Suguro: *Pořádně se snažil popasovat se s těmi knížkami. Narval si jich do baťohu co nejvíc to jen šlo i za cenu toho, že pak bojoval se zipem snad jako kdyby to byl souboj na život a na smrt. Zip držel jako židovská víra, ale Suguro nakonec odešel ze souboje vítězně a zip se podvolil jeho mocné síle.* Aaargh... *Trochu povydechl a dostal ze sebe zvuk zaslouženého vítězství. Pobral knížky a že jich teda ještě zbylo. Ayako s jeho pomocí souhlasila a nahodila mu další dvě knížky, což už mu přišlo trochu moc, ale tak nabídl se a jako chlap své slovo dodrží.* Jo... *Řekl vysíleně, ale i kdyby mu je chtěla sebrat a vzít si je zase zpátky, tak by jí to nedovolil. Tohle byl teď souboj o jeho čest.* T...Tohle je hračka... *Řekl a doopravdy v tom nechával všechnu svojí sílu. Nakonec se vydal směrem domů.* Mějte se krásně, Akemi-san! *Před odchodem ještě pozdravil paní učitelku, ale tentokrát zněl normálně. Doopravdy se totiž snažil znít normálně a asi tím nějak i zapůsobit. Akemi jim jen zamávala a pak se Suguro tedy už doopravdy vybral domů.* Tak pojď...Ayako...ať tam jsme co nejdřív. *Cupital co se dalo, aby tam byl fakt rychle. Už teď začínal cítit, jak ho tahají ruce.*

*Ona sa netrápila tým, že bude dávať všetko do tašky, až sa rozhodne podať výpoveď časom týmto štýlom používania. Miesto toho radšej ponúkla svoje dve knihy jej bratovi, ktorý sa ponúkol. Predsa len, brala to tak, že potrebuje trénovať! Rozhodne bol slabší a pomalší než Ayako, no cez to nejako tušila, že v budúcnosti dostojí svojím slovám. Zdedil oba otcove talenty, kekei genkai... zatiaľ čo Ayako nie. No nikdy nepocítila to, že by bol naňho tato o to lepší. Správal sa k nim rovnako. Možno k nej trochu tvrdšie, lebo ona raz povedie klan, bude to ona, čo ho raz povedie a nie Suguro, hoc ešte sama bola zvedavá, či to v dávnejšej budúcnosti nevzdá.* Si si istý? Nemám ti knihy zobrať naopak ja? *Šťuchla si do neho. Tentokrát to bola ona, čo mala navrch. Hoc sa ponúkol a ona na to kývla, nemohla si pomôcť a chcela mu to vrátiť aj s úrokom. No ak by mala klobúk, dala by ho dolu vzhľadom k tomu, ako sa dokázal pretvarovať keď sa lúčil s učiteľkou.* Dovidenia. *Preniesla i ona a spoločne išli. V duchu sa culila od ucha k uchu a sledovala očkom jej brata, ktorý sa silou mocou snažil nepustiť knihy, doniesť ich domov vlastnou silou.* Asi som ti ich nemala dávať, predsa len som tvoja staršia sestra. Nebolo to odo ma hlúpe? Dávať ich mladšiemu? *Zatvária sa zamyslene, zatiaľ čo išli domov.* Vážne nechceš, aby som si zobrala tri-štyri ja?

Suguro: J...Jsem... *Kráčel a kdyby byl svět animák, tak by mu pod nohama praskala podlaha, jak moc tvrdě došlapoval s tím, co nosil. Tohle byl navíc souboj cti. Nakonec opustili třídu a Suguro už jen počítal čas, který jim to bude trvat přibližně domů po vteřinách. To ho udržovalo při jiných myšlenkách než těch, že mu praskají ruce ve švech. Ale to bylo jedno. Nakonec Ayako ale řekla něco, co ho trochu vytočilo.* Jsi starší o pár minut Ayako a děláš, jak kdybys byla starší o několik let. *On je bral jako stejně staré. Žádný starší nebo mladší. Byli prostě dvojčata. Stejně staří a tím to pro něj končilo. Tam měl tlustou čáru a víc ho nezajímalo.* Ne. *Teď mu dala ještě o důvod navíc, aby to dotáhl domů on. Ještě když nabídla, že ona ještě ulehčí jemu. To byl útok na jeho mužskou čest a to si nemohl dovolit ani kdyby to nebyli sourozenci!* Tohle nic není... *Pokusil se ze sebe dostat stejně jako to zahrál na Akemi, ale tady trochu upustil roli a bylo na tom trochu znát, že to hraje.*

*Suguro jej v tento moment prišiel komická postavička. Ako sa snažil a ona doňho mohla rýpať, možno o trošku viac, než by pôvodne chcela, ale teraz mala možnosť mu to vrátiť! Kto by sa toho nechytil? Suguru mala rada, predsa len, toto bolo u nich aj také normálne? Pošťuchovanie, útočenie jeden na jedného, pretože boli súrodenci a mohli si to robiť, ale ako náhle im to robil niekto iný, ani jeden to nezniesol.* Možno aj som mentálne staršia! *Netušila popravde, čo to znamená, ale počula to pri škádlení dvoch služobných. Ale hádala, že to bude niečo dobré pre ňu. Ale i ona ich považovala rovnako starých, boli dvojčatá, aj keď si neboli podobní takmer v ničom, len zdieľaním spoločnej krvi, rodičov a prarodičov.* Keď nie tak nie. *Zodvihla ramená. Ju to takmer vôbec neťažilo niesť. Vlastne ak by sa neopýtal, tak by mu ich nedala a niesla bez problémov ona. No vedela, že je to pre Sugura niečo ako hec, aby sa snažil o to viac. Možno to i trochu preháňala, ale takto to Suguro isto zvládne domov lepšie, než ak by ho naháňala milými slovami.* Už to nie je ďaleko... ešte naším tempom tak pol hodinu. *Začala vypočítavať ako dlho im bude trvať cesta.* Možno i trištvrte? *Samozrejme si i vymýšľala, aby brata trochu pohnevala s tým, ako dlho to bude niesť.*

Suguro: *Kráčel celou svojí silou a jeho sestra do něj furt rýpala. Alespoň přišel na jiné myšlenky...i když si to ani neuvědomoval, že by mu tím pomáhala.* Přestaň si vymýšlet slova, Ayako... *Suguro samozřejmě neznal žádné slovo jako "mentální" a tak to svedl na její fantazii. Když však ale odhadla jejich cestu nejdřív na půl hodiny a pak na třičtvrtě, tak to nastartovalo Sugurovy motory.* To je přepal! Budu doma za 15 minut maximálně! *Vykřikl na ní zpoza knížek a přidal trochu na kroku, aby to doopravdy stihl. 15 minut bylo totiž tak nějak ten čas, který jim to zabralo i normálně, bez zátěže, takže se bude muset hoch doopravdy snažit.* Jen počítej vteřiny a uvidíš, že tam za 15 minut budeme! *Zrychlil ještě trochu víc. Překonával sám sebe.*

*Suguro isto nemal ani najmenšie tušenie, čo pre neho jeho milovaná sestrička robí - no buďme k sebe úprimný, pre ňu to bol až ten druhoradý dôvod! Najprv chcela jej bratovi vrátiť to čo si zaslúžil podľa nej. On do nej rýpal celú cestu sem, ona sa teda rozhodla, že mu to vráti i s úrokom po ceste domov.* Nevymýšľam si. Počula som ho doma pri rozhovore dvoch služobných. *Ohradila sa, aj keď nevedela čo to znamená, bolo to použité v tomto kontextu, takže to muselo znamenať niečo viac než ich fyzický vek. Avšak čo? To zostávalo záhadou. He? Nie je! Tvojim tempom to potrvá aj dva dni. *Nekričala, len dávala dôraz na svoje slová, väčší výkon emócii na ulici nepodá. Čo ju prekvapilo bolo, že Suguro pridal do kroku.* Fajn ako chceš. *Zabrblala.* Jeden, dva, tri, štyri, päť, šesť, sedem, osem, deväť, desať... *Začala nahlas rátať sekundy pre svojho brata, aby mu dokázala, že to za pätnásť minút jeho tempom nestihne, aj keď, kto vie, keď si takto pohol.*

Suguro: *Trochu ohrnul nos.* Pche, tak si ten svůj mentolový věk strč ty víš kam! *Taková cizí, ne-li vymyšlená slova na něj používat. No kde to jsme! Nakonec šlápnul do tempíčka a utvořil z pohybu svých nohou takovou rychlochůzi.* Dva dny to možná tak potrvá tobě, až nebudeš moct chodit z toho, jak budeš oslněná mým epickým výkonem! *Opět se do ní vložil. Klasická sourozenecká hádka, která vypadala, že skončila na začátku "vyučování", tak očividně neskončila a naopak právě teď pokračuje. No Ayako nakonec začala počítat a to Sugura trochu znervóznělo.* No tak jo! *Začal kráčet ještě o něco rychleji, než doposud. Dalo se říct, že skoro až běžel, ale to nedokázal.* Počítáš moc rychle! *Vytkl jí její tempo. Kdyby se člověk zaměřil na jeho tvář, tak si všimne, že doopravdy trpí, ale prostě se kousnul a dokáže svojí sestře opak. Problém ale byl, že sotva viděl před sebe, takže kráčel tak trochu "bokem", což ho trochu zpomalovalo.*

Mentálny Suguro-kun, mentálny. *Odfrkla nad tým ako to povedal v potrebe ho opraviť.* Hm. *Natočila hlavu bokom na zvyšok vety. I ona pridala do kroku, aby s ním držala krok no ani zďaleka jej to nerobilo najmenší problém, ako jej bratovi, ktorý domov príde určite na hranici svojich vlastných síl.* To sa nikdy nestane. Môžeš o tom len snívať. *Odpovedala mu na to. Mohol a mohol o tom snívať, no nikdy sa to nestane. Nikdy nikdy a nikdy. Počas školy to bola len prestávka, aby si odpočinuli a mohli pokračovať po ceste domov. Nabrali druhý dych, hlavne Ayako - ktorá mu to všetko teraz dávala pred oči. Nakoniec začala počítať sekundy pre svojho brata, ktorého to viditeľne znervózňovalo, no ona si s tým hlavu nelámala.* Nerátam rýchlo, len tvojej hlave sa to zdá. Tridsaťštyri, tridsaťpäť... *Pokračoval v rátaní s menšou medzerou, ktorú venovala rozprávaní.* Nemal by si kvákať, zbytočne prichádzaš o energiu, Suguro kun. Jeden, dva, tri, štyri... *Načala druhú minútu jej počítania, len aby ešte viac vrátila bratovi jeho slová pričom sa v duchu zabávala nad jeho spôsobom chôdzi hoc nič na tvári nedala najavo.*

Suguro: Hmpf! *Odfrkl, když ho opravila a otočil hlavou do boku.* Heh, moje sny se stanou skutečností. Jen počkej. *Narážel na jejich aktuální situaci, ale myslel všechno, co doposud řekl. Hlavně ale jeho zesílení, které předčí otce. Suguro nebyl úplně tvrdohlavý, ale pokud něco takhle "slíbí" a hlavně sám sobě, tak ho od toho nikdo neodtrhne, i kdyby mu šlapali na hlavu.* Kecy, kecy, ježek v kleci! *Nevěřil jí to ani na tu její zrychlenou vteřinu!* Já mám energie na rozdávání! *Nakonec začala druhou minutu a Suguro určitě nebyl dostatečně daleko, kde by za už uplynulý čas měl být.* Aaaaaagh! *Trochu zakřičel a zrychlil ještě víc na tempu, což už se zdálo jako nereálně. Ale očividně se Suguro dokázal kousnout natolik, že na krátkou chvíli dokázal překonat své limity.* Koukej jak to stihnu! *Utíkal. Prostě utíkal. Bylo mu jasné, že dělá blbost a doma upadne a bude spát až do rána, jestli domů teda vůbec dojde, ale prostě chtěl svojí sestře vytřít zrak. Trochu dotáhl čas, ale pokud udrží podobné tempíčko, tak by to teoreticky mohl stihnout.*

*Cítila sa ako víťaz v tomto! Jednoducho skvelo, keď len odfrkol a týmto ich boj o mentálny vek vyhrala - aj keď nevedela o čo ide rovnako ako Suguro.* Neviem, neviem, ale možno ti budem pomáhať. *Normálne dieťa by sa uculilo, no ona nie. Suguro to však mohol na nej rozpoznať, ako to myslí, že jej podpichuje naďalej, cez to však i trochu ponúka jej pomoc úprimne. Sugura mala rada, bol to jej brat s ktorým vyrastala. Bili sa, hádali, hrali sa spolu, robili neplechy.* Pfff, moje rátanie je bez chyby. *Odfrkla zase ona na to, zatiaľ čo stále rátala v hlave, než prešla na hlasnú formu rátania, aby ju Suguro počul dosť dobre a vedel, že nie je tam, kde chcel byť. Chcela mu ale pomôcť, vedela, že sa bude snažiť o to viac. Zatiaľ, čo ona by si mohla spokojne hobkať a šantiť okolo svojho brata, ktorý sa div ešte neprepadol pod zem pod ťarchou kníh - robila mu zle, pretože Suguro bol jednoducho taký a musel veci dokazovať ostatným.* He? Predveď teda. Už vidím ako hneď odpadneš pri prahu dverí. *Musela znovu pridať do kroku, jej brat to začínal brať o trochu vážnejšie, keďže sa nedostal tam, kam chcel za uplynulý čas. Idivovalo ju, ako Suguro prekonáva svoje limity, no mali to v krvi - prekonávať sa.* Uvidíme, braček. *Začala utekať za ním v ten moment, čo sa rozbehol. Dokonca prestala rátať i nahlas, aby jej pri utekaní nevletela do úst muška, či mucha. V duchu sa usmiala. Ako rátala, tak vedela - ak udrží toto tempo, prídu včas. No nebola si istá, či to dokáže.*

Suguro: *Začínaly ho docela dost bolet ruce.* Nestojím o ní! *Ohrnul nos nad pomocí svojí sestry. Teď mu lezla na nervy, takže se ani nedalo nic jiného očekávat. Nakonec se ale hlasitě zasmál.* Hahaha! To určitě. I malé dítě by dokázalo poznat, že se mě snažíš podvést a počítáš moc rychle! *Neměl úplně prostor se pořádně zamýšlet nad tím, zda doopravdy počítá správnou rychlostí a nebo ne. Byli teď "rozhádání" a tak jednoduše počítal s tím, že ano. A proto jí takhle osočoval z něčeho, na co neměl žádné důkazy.* Odpadnu neodpadnu, to je jedno! Důležité je, že to stihnu! A budu šlapat i kdybych už byl v bezvědomí! *To je samozřejmě lež. To není možné, ale proč by to neřekl aby si trochu nepodpořl svoji stranu příběhu.* Heh, no to teda uvidíme! Připrav si medaili, abys mi ji mohla nasadit jako vítězovi téhle sázky na krk, až tě ztrapním a dokážu to! *Po téhle větě už jen hlasitě zakřičel a doslova se pořádně rozeběhnul. Měl v plánu takhle běžet až domů, i kdyby ho to dostalo na pokraj jeho sil. Proto nebude moct odpovídat svojí sestře. Bude muset šetřit svůj dech.*

*Možno len Suguro nechápal, ale Ayako rátala správne! Predsa len, bol na ňu nahnevaný za to, že ona hnevala jeho a tak si vymýšľal. No dievča vedelo svoje, isto v tomto nerobila chybu a brat sa len hnevá za škádlenie a provokáciu v ich menšom súrodeneckom boji.* Nespoznalo Ty si malé dieťa a vymýšľaš si. Rátam dobre. *Pokrčila nosom. Rátala dobre a pokračovala v rátaní aj naďalej! Len Suguro bol voči nej až priveľmi zaujatý, aby uznal túto skutočnosť, že ide pomaly ako slimák alebo potrebuje pomoc.* Čo ak to nestihneš a aj tak odpadneš? *Rýpla si znovu, prečo nie. Mohla koľko chcela, vedela, že tým Sugurovi nijako neublíži a kto vie, možno to predsa len stihne.* Dobre, vytvorím ti ju. Budeš ju mať zlatú. *Také malé zvládla kvôli vysokému nin, ktoré dostala do vienka. Síce to bude stále ťažké a nebude to dokonalé, snáď to bude Sugurovi stačiť. Rozbehla sa za ním a onedlho dobehli do klanovej štvrti.* Ešte stále máš štyri minúty. *Dala mu vedieť, keď trochu spomalila.*

Ayato: To víš, že jo! Nevěřím ti ani nos mezi očima! *Nikdy by o slovech svojí sestry nepochyboval, no ale když šli proti sobě, tak v jeho očích byla naprosto prohnilý člověk, který by byl schopen klesnout opravdu hluboko, jen aby proti němu vyhrál.* Žádné co a jak, taková blbost. Nic takového se nestane. Naopak se stane to, že to stihnu a vytřu ti zrak. *Nakonec prostě začal utíkat a bylo mu jedno, i kdyby mu měly prasknout kosti v nohách.* To si piš! *Nakonec už byli v klanové čtvrti, takže Suguro věděl, že je velmi blízko cíli.* 4 minuty? No vidíš! To by nestihl už jen naprostý matlák! *Vypadalo to, že byl Suguro snad ještě rychlejší, než by mohl být i kdyby neměl žádnou zátěž. Nakonec si ale ošklivě podvrknul kotník a sletěl na zem. Začal se válet po zemi a držel se kolem kotníku. Vydával ze sebe bolestivé zvuky.*

Tak never, ale aj tak mám pravdu a nič na svete to nezmení. *Aj by odfrkla, no odpustila si to a ďalej išla vedľa brata. Nikdy by mu neklamala, no ale keď mali svoje detské záležitosti, jeden nikdy nevie. Kto vie, čo jej kedy aké klamstvá nahovoril Suguro, keď sa spolu hádali. Na pár si vedela spomenúť, no ona mu tiež častokrát povedala úplne inak, až by sa to dalo považovať za klamstvo.* To je hlúposť, nestihneš to. *Trvala si na svojom naďalej. Hoc bolo jasné, že by to mohol stihnúť. V duchu sa usmiala, jej shouton bol zlatej farby, takže by inú by ani nedostal. Boli v klanovej štvrti, stíhal to teda určite, teda, stihol by to, ak by nepadol na zem, nepotkol sa o vlastné nohy.* Suguro-kun! *Okamžite sa zohla ku svojmu bratovi.* Si v poriadku? Bolí to moc? *Vyhŕkla zo seba.*

Suguro: Nic na světě nezmění leda tak fakt, že lžeš. *Furt si jel svoje. Ale už ho to přestávalo bavit. Ne že by mu vadilo rýt do vlastní sestry, to ne. Spíš jen začal být opravdu vyčerpaný a tak neměl moc energie na to, aby přemýšlel o protiargumentech a nebo vůbec ze sebe vydával jakákoliv slova.* Stihnu, díve- *Ani nedokončil větu a za zvuku nepříjemného křupnutí sletěl na zem. Začal ze sebe vydávat bolestivé zvuky, ale jen zpoza zavřených úst. A hlavně nebrečel, protože muži nebrečí.* Bolí to jako čert… *Měl vyvrknutý kotník a to velmi ošklivě. Už teď, po tak krátké chvíli byl vidět výron a bylo už teď jasné, že nebude nejmenší. Suguro se ale natáhl pro knížky a pokusil se postavit. Dostane se domů, i kdyby to měl odskákat na jedné noze. Což také dělat musel, na jednu nohu nemohl došlápnout.*

Neklamem. Prečo by som ti klamala? *Toto nebol dôvod predsa, aby mu klamala! Nie, aj keď normálne by sa klamstva dopustila, len, aby vyhrala, ale toto brala športovne a tak mu neklamala a on jej teraz neveril ani nos medzi očami. Najradšej by zobrala knihy v jej rukách a obúchala mu ich o hlavu! Postupne však na ňom videla vyčerpanosť, ktorá jej dohnala rýchlejšie, než čakala a pomaly prestal odporovať a skôr sa zameral na to, aby jej dokázal, že to stihne. No než sa nazdala, jej braček ležal na zemi a v jej očiach sa zaleskol strach a starosť o brata, hoc i len na sekundu.* Neblázni, Suguro-kun, teraz nič nedokazuj, si ranený. *Zarazila jeho stávanie i zdvíhanie. Nechcela, aby sa zranil ešte viac a to len kvôli ich hlúpej hádke.* Nechaj toho. Uznám ti to. Tak si nechaj od niekoho pomôcť. *Chytila jej za obe ruky a pozrela sa do jeho modrých očí.

Suguro: Protože jsi zákeřná! *Samozřejmě si to nemyslel, ale v téhle chvíli řekne úplně cokoliv a na um mu chodí i totální blbosti, jako bylo třeba to, co řekl právě teď. Nakonec se i po jeho pádu pokusil dosápat se na nohy...nohu a cestu dokončit. I když to bolelo jako čert.* Prosimtě, tohle nic-jau...není... *Bylo víc než jasné, že schovával bolest, která byla čím dál tím více větší a větší.* Nepotřebuju slitování. Slíbil jsem, že ti ty knížky odnesu až domů, tak je odnesu. *I napříč celé té bolesti a jeho grimasám byl poznat jeho nehynoucí zápal. Tady u něj šlo o jakousi hrdost. Věděl, že teď je absolutně bez šance. Nestíhá to ani kdyby moc chtěl. A že doopravdy moc chtěl. Ale když už ne včas, tak alespoň tam ty knížky odnese. I kdyby mu to mělo trvat týden.* Promiň, ségra, ale tohle je prostě něco, co musím udělat. *Začal ošklivě kulhat směrem domů. Určitě tomu nepomáhal. Naopak. Definitivně to zhoršoval, ale svoje slovo dodrží.*

A nie som! *Zvýšila hlas, tieto slová sa jej dotkli, nikdy taká voči nemu nebola! Možno tým trochu zbudila pozornosť, keďže takmer nikdy nezvyšovala hlas na ulici, ale to ju netrápilo. Trápili ju slová, ktoré vyhŕkol jej brat bez toho, aby si uvedomil, čo vypustil z úst. Zasiahlo ju to, aj keď vedela, že takéto slová nemá brať vážne, nie v takejto situácii. Teraz však kľačala u svojho brata, ktorý utieral prach na zemi a tváril sa, že mu nič nie je. Aj keď bolo ale on si išiel stále svoje, mlel si svoje a odmietol poslúchnuť svoju sestru!* Je to veľa, veď sa pozri na to, ako to vyzerá. *Trvala na svojom, jeho členok vôbec nevyzeral dobre. Neznášala tu jeho tvrdohlavosť, aj keď, čo si budeme tvrdohlavosti mali obaja na rozdávanie.* Kašli na ten sľub, ublížiš si ešte viac. Naliehala na neho, cez to sa však začal zdvíhať na nohy a hoc sa jej slovne snažila zastaviť, fyzicky pre to nič neurobila - išlo o niečo, čo hodlal dodržať, hodlal dokázať, že je muž svojho slova a ona mu v tom nesmela zabrániť. Aspoň nie fyzicky. Jednoducho sa postavila a nasledovala ho domov, prišom niesla tu trochu učebníc, čo sa jej nezmestilo do batohu a nedala mu ich už predtým.* Nabudúce ti to nedovolím. *Zabrblala tak, aby ju počul a dávala pozor na každý jeden jeho krok. Našťastie od domu neboli ďaleko a keď prekročili bránu na dvor, ku dverám domu to bolo už len zopár metrov. Cestou sa ich snažilo zopár ľudí zastaviť, ale Ayako ich všetkých poslala preč, aby brata zbytočne nezdržovali. Až tam si bude chcieť nechať pomôcť.* Baka Suguro-kun. *Brblala pre seba, ale on ju mohol jasne počuť.*

Suguro: Pche. *Jen si odfrkl a už na to nijak nereagoval. Nakonec si asi na 240x zlomil kotník a válel se na zemi v grimasách, ale nevydával ani jedinou bolestivou hlásku. Nechtěl si připustit, že ho to bolí a že kvůli tomu nemůže vyhrát jejich sázku.* Snad vím...jestli mě něco bolí a nebo ne... *Dostal ze sebe a pokusil se postavit. moc mu to nešlo.* To nemůžu. Já sliby dodržuju...vždycky. *Nakonec se postavil, posbíral všechno, co mu popadalo a pak se vydal kulhavým a velmi bolestivým pohybem už jen od pohledu směrem domů.* Uvidíme... *Příště bylo daleko a bůh ví, jaké budou okolnosti. Třeba si příště nechá takovouhle sebepoškozující blbost vymluvit. Nakonec došel na dvorek jejich domu a až byl před vchodem, tak opatrně položil učebnice na zem. nechtěl je poničit nijak víc, než se snad poničili tím jeho pádem. Sedl si na schodíky před dveřmi a jen zhluboka vydechl. Zul si botu, aby ho tolik, netlačila no a tím světu pořádně ukázal, co vlastně s tou nohou má. Odstíny barev od fialové do červené a velikost, jako kdyby si pod kůži schoval tenisový míček.* Vidíš, říkal jsem, že to nic není. *Snažil se to nějak obhájit, ale sám moc dobře věděl, že to je ošklivé zranění.*

Nebuď hlúpy, sama vidím, že ťa to bolí. *Nedala sa odbiť. Váhala či mu pomôcť alebo nie. Nechcela, aby sa cítil ublížene, aby si myslel, že narušuje jeho česť a pýchu, ale čo ak sa to týmto ešte zhorší? Vedela, že sľubi dodržuje, ale toto mohol pokojne vzdať, veď mu i sama povedala, že to uzná, ale jednu z vlastnosti mali spoločnú: Obaja boli tvrdohlaví barani, ktorí si stáli za svojim. Sledovala ako as staval, zatiaľ čo viac a viac objímala tu trochu, čo držala v rukách, rovnako tak ako celú cestu domov, kde sa usadil na schodíky a vyzul si topánku a ponožku. Ayako sa vydesila nad tým, čo videla.* Počkaj tu. *Položila učebnice, ako by si myslela, že jej brat bude schopný pozbierať zvyšnú silu a utiecť preč. Ani sa nevyzúvala, vlietla do domu, ako hurikán a zastavila prvú osobu, ktorú stretla, aby oznámila, čo sa stalo. Prišlo jej to správne. Predsa len, bol to jej brata a bol zranený. Potom vybehla naspäť za ním, položila mu ruku na rameno.* Suguro-kun, za chvíľu ti prídu pomôcť. *Potom svoju ruku presunula do jeho hrdzavo červených vlasov a rozcuchala mu ich.* Si muž svojho slova, ale nabudúce to nerob! *Poslednú časť vety skôr vypískla a nasledoval pohlavok, ako by už teraz nebol dostatočne zranený.*

Suguro: *Začalo mu to pulzovat. Teď, když ten jeho kotník byl odhalený světu, měl víc příležitostí růst a hlavně krev v něm měla najednou více prostoru, takže tam lítala ze strany na stranu. Bolelo ho, už jen když přesunul nohu jako takovou a to ani nemusel hýbat s kotníkem. Všiml si zděšení jeho sestry, když jí ukázal ten kotník. Ani jí nestihl zastavit, když odběhla pryč. Bylo mu jasné, co má za lubem. Že šla pro pomoc. Nakonec se tomu Suguro poddal. Asi by to bylo i potřeba. Podíval se na ten svůj kotník, který vypadal giganticky a jen si povzdechl. Začal přemýšlet, jak dlouho bude zase mimo, než se mu to vyléčí. Nakonec se vrátila jeho sestra.* Bylo mi to jasný, že jdeš pro pomoc. Díky. *Touto větou definitivně přijal existenci svého zranění. Nakonec mu rozcuchala vlasy. Než jí na to stihl ale cokoliv říct, tak přišel pohlavek.* Jau. *Jen ze sebe vydal v okamžiku, co se její dlaň střetla s jeho hlavou.* To jsem si zasloužil. *Sám se teď hladil v místech, kde od ní dostal. Netrvalo dlouho a přišla jedna služebná a začala mu tu nohu ošetřovat. Nejprve obyčejným Shousen Jutsu, kterým snad jen zabránila tomu, aby se to rozšiřovalo. Pak mu to něčím namazala a obvázala. Pak mu podala berli.* (Služebná): Tohle je prozatimní řešení. Pokud by se to za 2 dny nějak nezlepšilo, je na řadě doktor. *Služebná se pak odebrala pryč.* No...tak snad se to zlepší. K doktorovi nechci. Bůh ví na jak dlouho mě odepíše od všech fyzických aktivit.