Hotel s restaurací

Mise D 1/4 - Úklid ve skladu knihovny

*Suguro byl Geninem a tak ho samozřejmě, než se mohl přihlásit...teda lépe řečeno, než se mohl vůbec jen zamyslet nad tím, že se přihlásí na nadcházející Chuuninské zkoušky, tak si musel odpracovat minimální počet splněných misí, které byly 4. Dnes ho čekala ta první. Suguro doslova až skočil po misi, která měla působnost v knihovně. S jeho oblibou v komiksech věřil, že bude jako doma. No, ráno vystřelil z postele a během chviličky byl v knihovně, nastoupený a plně motivovaný se na celý den ztratit ve knížkách. Když mu byla ale do ruky dán smeták, tak celá radost z toho, že bude v knihovně mu opadla. Úkol zněl jasně. Zamést celý sklad a až bude mít hotovo, tak se nahlásit a pak dostane další úkol. Trochu zklamaně se vydal dozadu do skladu a začal zametat. Jediné, co ho drželo na nohách byla vůně papíru a knížek, kterými byl celý ten sklad přímo nasáklý. Začal teda od nejvzdálenějššího místa a pořádně si to mezi regály směřoval až ke vstupu do skladu. Bylo tam mnohem víc špíny a prachu, než by čekal. Musel si tam proto udělat hned několik hromádek, protože pak už to bylo tak velké, že se s tím prostě nedalo pracovat. Hlavně ho to donutilo se zamyslet nad tím, zda tady vůbec někdy někdo uklízel. Poté, co měl hromádky hotové, tak si skočil pro lopatku a smetáček a každou hromádku hezky pěkně nahrabal a vysypal do koše. Takhle to udělal se všmi, dokud neměl všechny. Z toho prachu se tam párkrát taky pěkně rokýchal, protože ho tam bylo opravdu hodně a jak se k němu ohýbal, aby ho dostal do té lopatky a pak ho vždy vysypal, tak se vždy trochu rozvířil no a našel si cestu přímo do jeho nosu. Poté, co měl zameteno se tedy dle plánu nahlásil vepředu, kde dostal mop a kýbl s vodou. Bylo mu tedy jasné, že to, co právě teď pozametal, tak bude muset i vytřít. No, co mu zbývalo, tak vytíral. Opět od nejvzdálenějšího místa hezky mezi regály až ke vchodu do skladu. Pak musel chvíli počkat, až to uschne a prošel to po sobě, zda někde něco nevynechal a nebo nevytřel špatně, že by tam, po něm zbyly nějaké čmouhy. Ono by to asi nevadilo. Je to přece jen sklad, sem zákazníci nechodí. Tohle není ta reprezentativní část knihovny. Ale pro jistotu, aby mu to uznali, protože paní, co to tady dnes měla na starosti nebyla úplně dvakrát příjemná, to přeci jen zkontroloval. A dobře udělal. Našel pár míst, které měly od dokonalosti daleko a tak je vzal znova a pak je rovnou i utřel suchým mopem, aby to bylo suché hned. Kýbl vylil. Mop vypláchl a čisté náčiní odevzdal. Samozřejmě nechyběla kontrola ze strany zadavatelky úkolu. Nakonec byl i rád, že to po sobě překontroloval a vytřel znova, protože ta tam chodila skoro s bílou rukavičkou. Nakonec dostal potvrzení a došel si vybrat penízky a měl tak jednu ze čtyř misí splněnou.

Slova: 493

Mise D 2/4 - Pomoc s roznášením pošty

*Nastal den, kdy se Suguro musel vybrat na další z misí, které potřeboval splnit, aby se mohl přihlásit na nadcházející Chuuninskou zkoušku. Popravdě ho ty mise nebavily a to měl za sebou jen jednu. Kdyby nad tím přemýšlel stejně jako před pár lety nad Akademií, tak se na to vykašle a udělá je jindy. Ale prostě chtěl jít terď na tu Chuuninskou zkoušku. Chtěl se podívat do Iwagakure. No a tak mu nezbývalo nic jiného, než se do toho pořádně opřít, kousnout se a prostě tyhle nesmysly, kterým se říkalo mise, splnit. Dnes dostal za úkol roznášení pošty, protože z místní pošty vypadl nečekaně jeden pošťák a bylo období výplat a placení účtů a tak bylo potřeba, aby se všechno ke všem dostalo co nejdříve. Převzal si takový vozík, který nosili staří lidé na nákupy a měl v něm plno dopisů. Když se zeptal, jak to má všechno stihnout doručit v jeden den, tak se mu jen vysmáli a řekli, ať do toho šlápne, že to dneska do večera musí mít všichni ve svých schránkách. Suguro si jen povzdechl a vyrazil. Kiri měl docela nachozenou, takže věděl, kde co najít ve většině případů a u ostatních na to prostě bude muset narazit, jak bude chodit kolem. Problém ale byl, že to neměl nijak roztříděné. Měl tam ty adresy dané tak, jak někomu přišly pod ruku, takže si musel nejprve sednout, načrtnout si mapu Kirigakure s názvem většiny ulic a podle toho si udělat plán, kde začne a kudy půjde, aby byl časově nejefektivnější. Tohle celé mu ale zabralo docela dost času, takže se modlil, aby si to nakreslil správně, protože ten čas, který tady teď nechal by se mohl velmi ošklivě podpesat na celém jeho dni, pokud by tam někde udělal chybu. Ale věřil svým schopnostem a své paměti, takže vyrazil a jako správná pošťačka začal rozdáváat poštu. Chodil po městě s vozíkem a dával do schránek poštu. Nejprve to vždy dvakrát až třikrát kontroloval, aby vložil správné obálky do sprácných schránek, ale řím víc jich rozdal, tím víc si uvědomoval, v jakém časovém skluzu je a tak už to tam prostě dával na první dobrou. Každá vteřina k dobru se vyplatila. Na některé ulice, které neměl načrtlé narážel teda omylem a pak lovil dopisy, které do ní patřily, čímž také ztrácel trochu času. Nakonec už se začalo stmívat a už mu chybělo jen několik desítek dopisů. Byl rád, že už se blíží ke konci. Došel na poslední ulici a vložil do posledního domu obálku. Pak se podíval do brašny a našel tam jeden zapomenutý, který měl přijít do úplně první ulice, na které začínal. Proto vystartoval jako kdyby měl raketu v zadnici, aby to tam doručil. Když ho vytáhl, tak vytáhl s tím dopisem i plánek vesnice, což kdyby věděl hned na začátku, že tam je, tak by mu to ulehčilo tolik práce a času, že už mohl dávno být doma. Ale tak nevadí, stává se. Vrátil se na poštu, vrátil brašnu, nechal si potvrdit splnění mise a to potvrzení pak vyměnil za penízky, než se vrátil domů.

Slova: 509

Mise D 3/4 - Výpomoc v kuchyni

*Další den, další mise pro Sugura. Nechtělo se mu vstávat z postele, ale myšlenka, že když dnešek zvládne, tak bude mít už jen jednu z těhle opravdu zábavných misí za sebou ho postavila na nohy a donutila ho vyjít z domu a jít vydělávat peníze. Dnes ho čekala výpomoc v jedné z restaurací. Docela se toho bál. Obsluhovat zákazníky, když ani pořádně nezná nabídku. Nosit tácy s pitím a nebo hromadu talířů najednou, protože se bál, že mu to spadne a ještě to bude muset platit on. Nebo teda v tomhle případě jeho rodiče, protože on tolik peněz rozhodně neměl. No, dotrmácel se do té restaurace brzo ráno, protože tam se začínalo za nekřesyťanských rodin. Před vstupem si ještě naposledy zívnul, aby to nevypadalo, že je unavený a když vešel dovnitř, byla mu do ruky hozena zástěra byl poslán dozadu do kuchyně. Byl trochu překvapený. Počítal s výpomocí vepředu, ale když se nad tím tak zamyslel, tak mu vlastně nikdy nikdo neřekl, že bude pracovat vepředu se zákazníky. Šlo vlastně jen o výpomoc v restauraci, což v podstatě zahrnovalo i kuchyň, ale to ho nenapadlo. Nicméně byl mile překvapen, protože to, čeho se bál nejvíc, což bylo nošení táců a talířů, ho kompletně mine. Uvázal si teda zástěru a šel dozadu. Všichni už byli v pracovním režimu a Suguro dostal jednoduchý úkol. Umýt všechny talíře, skleničky a příbory. Tak se do toho pustil. Vytáhl si rukávy, zapnul vodu, vzal jarem nasáklou houbičku a pustil se do toho. Umýval talíře, misky, mističky, skleničky, panáky, lžíce, vidličky, nože a nožíky, vařečky, prostě cokoliv, co se používalo tady vzadu zaměstnanci, ale i vepředu zákazníky. Některé věci byly víceméně čisté, ale u některých přemýšlel, jestli to tady nechali zaschnout a pak schnout týden naschvál a prostě se na to vykašlali, protože to mohl drhnout drátěnkou i s kyselinou a prostě to nešlo dolů. Ale věděl, že to musí být a tak to co nešlo, to si odložil stranou, že to udělá později, aby toho prostě teď udělal co nejvíc. Když měl hotovo, pustil se do těch ďáblem políbených věcí a začal je drhnout. Ty byly ve stavu, že přemýšlel, že bude jednodušší je prostě vyhodit, ale to nemohl. Hlavně když se mu dostaly do ruky, tak byly v takovém stavu, že vůbec přemýšlel, zda by prošly nějakou hygienickou a nebo jakoukoliv jinou kontrolou. Ale tak nahlašovat je nebude, určitě si tady nebude dělat špatnou reputaci. Nakonec dokončil všechno nádobí a už je jen pořádně utřel a roztřídil na hromádky podle kategorií. Pak se otevřelo a on postupně umýval vše, co bylo potřeba a na konci dne bylo vše umyté, že to ráno ani nebudou muset dělat. Doufal, že jim tady alespoň nastavil nějakou laťku, i když to asi byl velmi silný příběh. Nicméně alespoň věděl, kde si už misi nebrat a kam asi ani nechodit na jídlo. Nechal si to hlavně potvrdit a pak se vybral pro svoji velmi zaslouženou odměnu a pak se vydal domů.*

Slova: 492

Mise D 4/4 - Výpomoc v knihovně

*Bylo to tady. Sugurem dlouho očekávaný den. Jeho psoeldní D mise, kterou musel splnit, aby se mohl přihlásit na nadcházející Chuuninské zkoušky v Iwagakure. Nemohl se dočkat až dneska přijde domů a hodí rybu do postele s vědomím, že už má hotovo a nikdy nebude takhle nudné mise dělat znova. Celá tahle myšlenka ho motivovala se dneska opravdu snažit, aby mu to co nejrychleji uteklo a byl tak doma, alespoň teda pocitově, co nejdřív. No a když viděl zadání mise, tak byl doopravdy rád. Byla to zase knihovna. Když už zase bude dělat nějakou nudnou práci, tak alespoň v prostředí, které ho baví, což by mohlo samozřejmě velmi napomoct k tomu, aby mu to utíkalo. Došel na místo a dnes tam byla opět ta stejná paní jako naposledy. Věděl, že nejpříjemná byla už minule, tak od ní dneska nečekal žádné zázraky, ale překvapivě byla dnes poměrně milá. A vzhledem k tomu, že ho znala z minula, tak mu dnes dala trochu jinou práci. Práci, kterou když slyšel, tak se mu rozjasnily oči. Nemusel nic zametat a ani nic vytírat. Dnes totiž měli inventuru a tak měl projít podle seznamu všechny knihy, které měli ve skladu podle abecedního rozřazení a pak je podle stejné posloupnosti vyskládat do regálů. Nemusel je třídit nijak podle žánrů. Chtěli to mít čistě jen podle abecedy. No tak se do toho pustil. Všechny knížky byly vyskládané na hromadě mimo regály a poličky. On si sebral papáry se seznamem knížek a tužku, abyy si mohl odškrtávat, které už má a které ne a pustil se do toho. Ze začátku to byl samozřejmě velký souboj, protože nevěděl, která knížka je kde a samozřejmě na začátku nebylo žádné A. Takže si to nejprve roztřídil podle písmenek, každou hromádku pak roztřídil podle abecedy a pak už měl teda vlastně vyhráno. Začal u hromádky s písmenkem A. Vždy vzal jednu knížku, zapsal si ji do seznamu a pak ji položil do regálu. To mu samozřejmě zabralo nějaký čas, ale alespoň zjistil, že existuje spousta zajímavých titulů. Soudil teda podle obalu a názvu, což se nedělá, ale tak co mu zbývalo. Ty nejzajímavější si zapsal. Četl teda prioritně komiksy, ale od doby, co potkal Naomi si sem tam přečetl i normální knížku. Pak si to ale uvědomil. Naomi byla z Iwagakure a další Chuuninské zkoušky jsou v Iwagakure. Trochu se mu zrychlil tep. Začal se těšit, že jí znova uvidí. No a taky, pokud se přijde podívat na zkoušky, tak se bude chtít samozřejmě předvést. No, ve výsledku se na to celé velmi těšil. A ani by se nebál říct, že to bylo kvůli ní. No, dokončil svoji práci tady, pak se na to přišla podívat jeho „nadřízená“ a když mu to odsouhlasila, dala mu zase potvrzení, popřála mu hezký zbytek dne a on se odebral pro svoji odměnu. Měl tak teda hotovo a hned zítra půjde podat přihlášku na Chuuninské zkoušky, které byly za rohem a celé to stihl vlastně jen tak tak.*

Slova: 492

Tréning gen
*Svet bol pre ňu zvláštny, nevídaný. Až priveľmi neopísateľný. Svoje dni trávila vonku, mimo Ríšu Kou, ďaleko od domova, potrebovala svoj vlastný čas. Svoje vlastné súkromie. Dni boli pre ňu rovnaké, neriešila či prespávala po hostincoch, hoteloch alebo pod hviezdami. Všetko bolo rovnaké, len kráčala, behala, objavovala, odpočívala. Niekde stretla zaujímavých ľudí, inde zase obchádzala oblúkom. Skôr sa držala mimo veľkých dedín, či tých menších shinobi. Za ten čas dokonca nemala ani čelenku na sebe, cestovala na ľahko, len s potrebnými vecami, rovnako tak i skicárom a kresliacimi potrebami. Po dlhých rokoch sa však konečne vrátila na miesto, ktoré nazývala domovom. Sídlo klanu Quincy v klanovej štvrti. Toto miesto... nezmenilo sa. Ona ale áno. Hoc svet vnímala inak ako pred pár rokmi po tom čo stretla malého chlapca z Pevnosti samuraiov, ten čas čo strávila vonku bol predsa len iný a na rozmýšľanie dostatočný.
Dnu vošla potichu cez hlavný vchod. Bola hlboká noc, keď sa rozhodla, že sa vráti. Ulice boli prázdne a tiché, nikto nebol vonku, nikto nesvietil. Svet bol ponorený do temnoty ako ona sama. Cenila si času, ktorý si vybrala pre svoj návrat. Nechcela sa s nikým rozprávať. Vyzula si topánky, potichu ich uložila a v rýchlosti prešla po schodoch do svojej izby, kde zažala svetlo a zložila si tašku z chrbta. Hodila ju na zem, rozhliadla sa. Nedotknuteľná. Ako inak. Zhlboka sa nadýchla a vydýchla,  jej šatník jej poskytol teplé huňaté pyžamko. Chcelo to tu prerábku. Už nebola tak maličká, ako predtým. Aj keď svojich plyšákov sa nehodlala vzdať. Zachumlala sa do postele a ponorila, hoc mala problém najskôr zaspať, no po čase to vyšlo.
Zobudila sa až počas obeda, posadila sa na, pretrela si oči, popukala uboleným chrbtom a vstala. Prvé čo bolo, že zobrala čisté oblečenie, zubnú kefku, pastu, uterák, chcelo to sprchu, ktorú si dopriala. Dlhé vlasy zabalila do uteráku, ešte ani raz sa nestrihala. Mala ich už pod zadoček. Obliekla sa do teplákov, obyčajného voľného trička, umyla si zuby a opustila kúpeľňu. Čas na obed. Cesta do kuchyne bola zvláštna. Cestou ju stavalo služobníctvo, ktoré bolo rado z jej príchodu. Niektoré tváre ani nespoznávala. Aj tak pozdravila, predsa len bola budúcou dedičkou. V kuchyni si nabrala jedla, usadila sa a pustila sa doňho, premýšľajúc čo bude robiť. Nechcela celý deň presedieť v izbe. Keď okolo nej prešiel Suguro, pozdravili sa, chvíľu sa rozprávali. O tom ako jej bolo na cestách, čo bolo nové tu. Predsa len, on bol doma a ona niekde v divočine sama za seba. Až k večeru sa vydala do ulíc klanovej štvrte.*
Sairu, tvoje genjutsu stojí za nič, chceš nám robiť hanbu na chuuninských skúškach? *Začula neznámi hlas. Genjutsu, to bolo jej. Bola v ňom rovnako dobrá ako v ninjutsu, to však nemenilo nič na tom, že to mohla prekonať. Chcela vládnuť pomocou toho, klamov, bludov, všetko tak bolo razom jednoduchšie.* Navyše je úplne zbytočné! Si hlupaňa, keď si sa pustila do toho! Samaya! Genjutsu je dobré, nie je zbytočné! Prečo by som mala robiť hanbu?! Veď aj klanový vodca ovláda genjutsu! *Krik detí sa lial ulicami ako rozpútaná rieka. Nedalo jej to a šla bližšie k deťom za ich hlasmi.* Ale Batsu-san má zase svoje kekei genkai, ktoré ty nikdy mať nebudeš! *Musela sa nad tým zasmiať. Pravdepodobne by sa na to pozerala rovnako, nemať aspoň Shouton, i keď v tomto stave bola stále slabšia než brat. Navyše ju už dohnal, obaja boli chuuninovia... a ona to nemohla dlho predýchať. Meiton bol rozhodne silnejší než Shouton. Možno preto sa začala venovať genjutsu, aby sa nemusela bratovi priblížiť ani na krok. Vedela, že by jej dostala jedným pohľadom a to ju činilo šťastnou. Až by sa normálne usmievala od ucha k uchu!*
Genjustu nie je zlá vec. Navyše Batsu-san je silný aj bez kekei genkai. *Prehovorila keď našla dve deti. Mohli mať tak desať rokov. Kto vie, nehodlala sa ich na vek pýtať.* Ako to môžeš vedieť? Väčšina silných shinobi je len na základe toho, či majú kekei genkai alebo nie. A genjutsu je aj tak najviac nemožné zo všetkého. *Usúdilo dievča, zatiaľ čo jej kamarátke sa hnali slzy do očí zo strachu, ktorý jej naháňala, keďže mala teraz o sebe veľké pochyby.* Ako jeho dcéra to môžem vedieť. *Normálne dieťa by sa v túto chvíľu usmialo, avšak to by u Ayako hľadal človek márne. Obe dievčatá si ju prezreli od hlavy až po päty.*  Skutočne ste dcérou, Batsu-san? *Dievča sa spýtalo nesmelo, aby sa utvrdilo.* Skutočne. *Položila ruku na jej čierne vlásky a pohľadila ju.* Ak chceš, môžem ti s Genjutsu pomôcť. Zatrénujeme si spoločne, hm? *Dala ju dolu a pozrela sa na druhé dievča.* Keď som mala chuuninské skúšky, tretie kolo som vyhrala pomocou genjutsu. Je to niečo, na čo sa chcem zamerať, mať ho silnejšie než ninjutsu i keď sa náš klan na tom zakladá. *Vysvetlilo dievčaťu, ktoré malo výsady proti genjutsu a ono len sklopilo oči, na čo ju Ayako len pohladila rovnako ako dievča predtým.* Nie je žiadna hanba prehrať, pokiaľ sa stanete chuuninmi. *Ťažko povedať, či boli rodičia zo Sugura sklamaný alebo nie. A aj keby, hnevala sa na seba, že týmto ukázala len tú skutočnosť, že je silnejšia než jej brat i cez to, že podedil obe kekei genkai po bratovi.  Pokrútila len hlavou a podala mladej ruku.* Poď, ideme sa spoločne učiť. *A aj ju skutočne zobrala niekam bokom, kde mali istotu, že budú samé.*
Sairu-chan, správne? *Pozrela sa na dievča, ktoré nesmelo prikývlo.* Nemusíš sa báť. Bude to dobré. Ukážeš mi najskôr koľko klonov dokážeš vytvoriť? *Vyzvala ju k tomu tmavovlasé dievča skutočne vytvorilo štyri klony, dva po každej strane. Základ mala dobrý, to Ayako musela uznať.* Si šikovná. Vyzerajú bezchybne. *Pochválila ju a posadila sa na zem.* Skúsime niečo iné. Skús ma dostať do Narakumi no Jutsu. *Ayako si verila. Nemyslela si, že dievčino genjutsu bude väčšie než jej ninjutsu o toľko, aby sa z toho nedostala.* Si si istá? *Nervózne na ňu hľadela, no Ayako ju veľmi rýchlo ubezpečila, že je a tak sa po chvíli dívala na svoj strach. Pomocou Kai ale techniku prerušila dosť rýchlo a jednoducho.* Nebolo to zlé, ale máš stále na čom pracovať. Chceš ukázať, ako by to malo skutočne vyzerať? Zobudím ťa silnejším štipnutím, nemusíš sa báť. *Prehovorila k nej Ayako a dostalo sa jej prikývnutia, pri čom sa zadívala do jej očiek a sústredila sa na svoju chakru. Bolo to pre ňu jednoduché, už to poznala ako svoje boty. Tento základ, ktorým chcela rozhodne šikanovať jej brata, ale ešte takú šancu nemala. Po chvíli Sairu dievča vyprostilo štipnutím.* Znovu, chcem sa z toho skúsiť dostať sama! *Aj keď obe vedeli, že to nebude vedieť.* Tvoje odchodlanie sa mi páči. Môžeme smolu trénovať častejšie. *Dodala k tomu, než ju znovu chytila do techniky. Bolo to zvláštne. Zakaždým čo trénovala, tak sa z toho vedel každý vyprostiť, ale toto malé dievča chcelo pravdepodobne pocítiť silu tohto obyčajného genjutsu, aby jej lepšie pochopila, vedela použiť. Ayako sa tejto techniky vždy bála, ukazovala jej strach, vecí, ktorých sa bojí a ktoré nevie prekonať. Nemala ich totiž ako prekonať. Zlboka sa nadýchla a vydýchla, Sairu prebudila z ríše snov, než sa tam nečakane ocitla ona sama. Dievča jedno malé! Cez to... najskôr sa dívala a až potom použila Kai.* Sairu-chan... *Hlas jej znel na chvíľu nahnevane, ale potom sa upokojil a dieťa dostalo menší pohlavok.* Takto špivano sa pri tréningov nehrá, ale v skutočnom boji už áno. Viedla sisi dobre, aj technika bola lepšia. Musíš ešte viac ale na sebe pracovať. Ak budeš, raz budeš vedieť dokázať toto. *Okolo nich sa začali tvoriť Kasumi Jūsha no Juts kloni. Bolo ich čo najviac dokázala zniesť a ešte mala dostatok zásoby chakry v prípade núdze, neprirodzene sa pomaly hýbali, liezli, plazili. Sairu na to pozerala, bola to paráda, túto techniku totiž nevedela.* Nie je to tak ťažké, ako to vyzerá. Navyše ju zvládneš i ty. Celé je to o genjutsu a nabudúce ti ukážem i ďalšie triky, ktoré pravdepodobne nepoznáš. *Postavila sa, oprášila si oblečenie.* Poď, odprevadím ťa naspäť domov. *Pousmiala sa jemne, čo Sairu prekvapilo. Ayako k nej natiahla rúčku a malá ju s radosťou prijala. Zvyšok cesty sa spolu rozprávali o genjutsu. Jeho výhody i nevýhody. Dokonca sa znovu na moment zastavili, aby si znovu mohla Sairu vyskúšať dostať ju do zlých snov, rovnako ako samotná Ayako ju.*

Počet slov: 1383
Ukončené.

Tréning gen

*Kirigakure no sato. Miesto, kde ležal dom v ktorom bývala, posteľ v ktorej mohla spať bez akýchkoľvek problémov. V klanovej štvrti žili jej ľudia, jej rodina. Milovaný brat, otec ktorého mala rada. Služobných, ktorých poznala a i takých, ktorých zase nie. Nebola slepá a poznala situáciu doma. Možno i preto hrané pohodlie a luxus vystriedala za to, čo mohla dosiahnuť ona sama. Hviezdy, lacné hotely, krčmy. Keď však znovu otvorila oči, ležala vo svojej posteli, klanovej štvrti v izbe, ktorú tri roky nechala ležať tak ako bola. Bolo to zvláštne po takom dlhom čase otvoriť oči tu. Nezvyk, ktorý bol kedysi zvykom. Preskúmala svet, snažila sa dozvedieť čo najviac, pátrala po nukeinoch, ale svet bol tak veľký, nekonečný, plný informácii, ktoré nepoznala a ani poznať nebude.
Vymotala sa z postele, ustlala ju, vzala oblečenie, ktoré prehodila cez operadlo stoličky. Čiernymi očami spočinula na knihách, ktoré mala ešte od akadémie. Rôzne učebnice do ktorých pozerala ako genin v šiestich rokoch. Teraz už dlho bola na jednej hodnosti. Možno by mala sama zájsť a popýtať sa na misie. Teraz to však nechala tak, prezliekla sa, dlho strávila pri česaní svojich dlhých havraních vlasov, nakoniec si zavolala niekoho na pomoc so zapletením, ktorý strávili menším rozhovorom. Kúpeľňa, kde si umyla zuby, niečo malé zhltala a znovu skončila v izbe. Žaľuzie išli hore, slnečné svetlo rozsvietilo jej izbu a ona si po menšom chystaní sadla ku stolu.  Zobrala do ruky ceruzku a začala kresliť. V hlave si vybavovala jej poslednú návštevu malej valebnej dedinky, kde sa k nej ľudia správali dobre. Aj keď nemala čelenku, všetci vedeli, že bola kunoichi, predsa len, tak mladá slečna nebude cestovať sama! A skutočne mali pravdu. Spoločne sa zabávali, hrali, spoznávala ich každodenný život a za trochu jedla, vody a nocľahu im rada pomohla. Vo voľnej chvíle, keď nebol čas sa rozprávať maľovala ich okolie. V duchu ju ešte teraz hrialo, keď si jej kresbu nechali. Bol to skutočne krásny pocit, keď to urobili cudzí ľudia. Po pár hodinách kreslenia a odmietnutia obeda jej vyrušilo klopanie služobnej, ktorá ju upozornila na prítomnosť dievčaťa menom Sairu. Nechala si ju pozvať do izby a pokiaľ mladá kunoichi neprišla, venovala sa naďalej kresleniu, než zaklopalo na dvere a Ayako ju pozvala dnu. Ahoj, Ayako-san. *Mierne sa uklonila na pozdrav.* Ja len... či by si nechcela ísť so mnou trénovať. Naposledy mi to veľmi pomohlo. *Nesmelý hlas dievčaťa zaplnil tichú izbu. Budúca vodkyňa klanu sa postavila, prešla k nej a položila jej ruku na tmavé vlásky.* Vitaj u mňa, Sairu-chan. Samozrejme, môžeme spoločne trénovať. *Dala ruku dolu.* Najskôr však upracem, dobre? Zatiaľ si urob pohodlie. *Dodala k tomu a po prikývnutí malej sa pustila do upratovania svojho kresliaceho náčinia.* Tvoja izba vyzerá vážne úžasne. Hlavne tá pavúčia stena s fotkami. *Nemohla si pomôcť a vyslovila svoj obdiv k izbe.* Som rada, že sa ti to páči. *Po chvíli si sadla k nej.* Cvičila si poriadne bezo mňa? *Sairu pokývla hlavou a usmiala sa. Pomaly prestávala byť nesmelou. Tak to malo byť.* Tak je správne. Musíš nabrať odvahu a vedieť sa za seba postaviť, pretože si Kunoichi z Kirigakure, z ríše Kou. *Pokývla hlavou.* A ako Kunoichi z ríše Kou musíš byť silná, smelá, statočná. *Pripomenula jej k čomu sa dostalo prikývnutie zo strany dievčaťa. Málokedy sa stávalo, že viac rozprávala Ayako, no teraz zastupovala úlohu učiteľky.* Predveď sa mi teda. *Ponukla jej a dívala sa jej priamo do očí, než ju objal svet plný zlých snov, jej najväčšieho strachu. Snažila sa to ignorovať. Miesto toho sa zamerala na to najdôležitejšie - na silu techniky, ktorá bola rozhodne lepšia než minule. Dievča neklamalo. Skutočne na sebe pracovala. To však nemenilo nič na tom, že jej Kai prebehlo bez problémov.* Tak je dobre. Skutočne si na tom pracovala. *Bola to pochvala, ktoré dievča prijalo pokývnutím hlavy.* Ešte som sa naučila tých klonov! *Vyhŕkla zo seba. Ayako mierne zodvihla hlavu.* Ukáž. *Sedela v dokonalom tureckom sede, chrbát mala vystretý, rovný ako pravítko. Zapletené vlasy sa neválali našťastie po zemi. Sairu zložila pečate a vytvorila ich dvoch, no vzápätí sa aj rozpadli, ako by techniku neovládala tak dobre, ako si myslela.* Sairu-chan, musíš sa sústrediť a nenechať sa rozhodiť žiadnou prítomnosťou. Vo svete budeš čeliť omnoho silnejším shinobim, než budeš ty sama. *Napomenula ju Ayako.* Ro-rozumiem! *Dostala zo seba a znovu zložila pečate. Tentorkát však len pre jedného klona, ktorý sa držal. Technika sa nezrušila. Chvíľu sa divno formoval, čo bolo prirodzené, mohol sa podobať na ňu samotnú, ale i na divné stvorenie. Ayako nasledovala jej príklad a vytvorila ich päť. Nechcela si zaplniť izbu klonov, ktorých mohli vidieť len oni dve.* Ale je dobré, že si na to prišla. Naučenie pečatí nebol zlý nápad. *Síce si ešte chvíľu predtým myslela, že by to bol zlý nápad, ale možno i vďaka tomuto sa jej genjutsu posunulo.* Pamätaj si ten pocit, to ako v tebe prúdila chakra, počas toho, čo si jej tvorila. Musíš s tým pocitom pracovať, až sa to stane samozrejmosťou ako chodenie po vede či šplhanie po stenách. *Jej kloni zmizli a to isté i dievčaťa, ktorá zhlboka vydýchla a znovu zložila pečate. Dva, rovnako ako prvý pokus, teraz však bolo vidieť, že sa sústredila na to, čo mala. Dedička klanu jej položila na hlavu ruku, pohladila ju.* Ide ti to dobre. Určite vieš, že genjutsu pretvára skutočnosť, vytvára ilúzie. Taktiež... *Zložila ručné pečate pre Utsusemi no Jutsu.* Svoj hlas ale dokážeš zosíliť. *Techniku zrušila.* Aspoň to zatiaľ dokážem ja. Dokonca keď budeš dostatočne silná, tak sa naučíš i niečo iné, než ukázať protivníkovi jeho najväčší strach. Aký? *Položila otázku, zatiaľ čo hltala prednášku.* Budeš vedieť vytvoriť ilúziu, kde padá meteroit na zem. Donútiť niekoho chodiť v kruhoch, meniť písmena a čísla. Zatiaľ je genjutsu síce obyčajné, ničím nevýnimočné, ale zase záleží ako ho použiješ. *Postavila sa, urobila pár krokov nabok od nej a pomaly začala miznúť. Hnedé oči dievčaťa sa na ňu dívali a keď bolo na čase, tak použila shunshin a presunula sa inam, než krokom došla k dievčaťu a sklolnia sa k nej.* Musíš vedieť pracovať so svojou chakrou lepšie než teraz, ale určite to s trochou cviku zvládneš, teraz si dáme pauzu, čo ty na to? *Podala jej ruku, aby jej pomohla vstať. Trochu jedla, niečo k pitiu. Rozprávanie sa o dievčenských veciach bol prekvapivo dobrý oddych pre obe. Neriešili záležitosť sveta shinobi. Ba naopak, Sairu sa pýtala na jej cesty, prezerala jej kresby, než opäť usadli k učeniu genjutsu. Tentokrát to bola Ayako, kto jej ukázala najvúčší strach.* Čo vlastne vidíš, keď si chytená v technike? *Spýtala sa jej zo zvedavosti a dievča sa na ňu pozrelo.* Svoju mamu. Ona... je zlý človek. Teraz i nukein. *Na Ayako to síce nebolo poznať, ale v hlave si ju poznačila.* Netreba sa však báť! Len ocino prešiel do klanu Quincy a až potom som sa narodila ja. Zdedila som jeho gény a som na to hrdá. *Dostala zo seba, ako by vedela čítať v Ayako na čo sa len mierne, až takmer neviditeľne pousmiala.* Máš byť na čo hrdá, Sairu-chan. Byť členom tohto klanu je výnimočné. Aj keď sme najnovší klan v celom svete. *Položila jej ruku na hlavu.* Teraz však poďme pokračovať. Máme pred sebou ešte mnoho tréningu. *Samozrejme brala ohľad na chakru malej. Nezašla priveľmi ďaleko, ale i tak z nej chcela maximum, ktorý zo seba dávala i keď nepatrne i ona sama.*

Počet slov: 1224
Ukončené.