Kusarigama

*Pomalu se loudal domů na večeři a byl značně nenaladěný. Na akademii dnes probírali hlavně teorii, což znamenalo sezení na zadku a dávání pozor.*
"To tak potřebuju."
*Nakopl s plnou vervou kamínek, co mu ležel v cestě. Pořád zaostával na svůj vkus ve fyzickém boji. Bylo to poznat kdykoliv ho viděl trénovat někdo z klanu. Vždycky se k němu chovali jako k malému děcku a při nejlepším se mu dostalo poplácání po hlavě a slov povzbuzení o tvrdé práci. To má jak jako tvrdě trénovat, když jeho čas zabíjí nuceným vysedáváním?! Ne, že by mu uši přestaly fungovat, když dělá dřepy nebo tak něco, ne? Tenhle druh učení se mu zdál naprosto pitomý. Fakt, že se právě vracel ze samostatného tréniku, kde si cvičnou kusarigamou pětkrát podrazil sám sobě nohy, v něm ten názor jen utvrzoval.*
Ale, kdepak ses tak dlouho toulal, Mráčku?
*Ozval se nad jeho hlavou známý hlas, zatímco si zouval boty. Jeden pohled vzhůru odhalil mámin vlídný úsměv.*
Trénoval jsem. To se musí.
"Jako kdyby to nevěděla."
*Zamračený výraz na jeho tváři nerozehnalo ani hřejivé pohodlí domova. *
Tak si pospěš, večeře je už na stole.*Rozcuchala mu vlasy, dala pusu na čelo a zmizela zpět do útrob domu. *
Jíst se taky musí,* doneslo se ještě k němu z kuchyně.
Ušklíbl se, ale poslušně ji následoval. Měl hlad, že by sežral koně i se senem. Věděl přesně, co ho čeká na stole. Rýže s mořskou řasou a omáčkou miso. Bylo by neobvyklé, kdyby tam leželo cokoliv jiného. Ale bylo to jídlo, které zasytilo a tak ho do sebe začal ochotně házet. Taky věděl, co ho čeká, až dojí. Už tak přišel pozdě, takže ho máma pošle se umýt a spát. Ani se nesnažil smlouvat. Pokoušel se už o to tolikrát, že věděl, že by jen plýtval slovy a energií. Kdepak, daleko radši si co nejrychleji vyčistil zuby a hupnul do postele. A za chvíli už tvrdě spal, nebo se tak aspoň snažil usilovně vypadat. Ve skutečnosti v ruce úpěnlivě svíral jednu z jehel, kterou mámě ukradl ze šití. V hlavě si soustředěně opakoval látku z dnešního dne, aby neusnul. Aspoň k něčemu mu byla. A kdykoliv, kdy se mu zdálo, že by to snad hrozilo, píchnul se jehlou do prstu.*
"To tak!"
* Shinobi musel mít vytrvalost a tuhý kořínek, to každý věděl. Ale jak si něco takového měl jeden pěstovat, když měl večerku v osm?! Ale mámě to mohl vysvětlovat jak dlouho. To bylo pořád “shinobi taky potřebují spát”. No, možná. Ale někdy zase spát nesmí, že jo? To jako čekala, že si to poprvé zažije na ostro? To by asi úplně nefungovalo. Takže mu nezbývalo, než si udělat trénink na vlastní pěst. Když to nešlo po dobrém, půjde to podvodem.
Naštěstí máma taky chodila spát brzo, takže netrvalo dlouho, než slyšel jak dole vypnula světlo a o chvilku později už se tiše vykulil z postele. Jehlu nechal za sebou na posteli a začal na podlaze ve vší tichosti dělat sedy lehy.*
“To určitě, kdybych měl mámu ve všem poslouchat, tak budu věřit, že se Tsuchikage prospal do funkce.”
*Nohy si zapřel pod postel a pokračoval ve shýbání tak dlouho, dokud se při zvedání mírně netřásl. Poslední položení zpět na záda byl spíš volný pád. Doufal, že to mámu dole nevzbudilo, ale v tu chvíli se zmohl jen na těžké oddechování. Na okamžik zavřel oči a pak je zase zprudka otevřel a obrátil se na břicho. Cítil, jak se k němu pomalu krade spánek.*
“To tak hajzle, mě nedostaneš!”
*Natáhl ruce a vytáhl se na špičky nohou a pokračoval tentokrát s klikováním, dokud mu to třesoucí se ruce dovolovali. Až jednou ohnul lokty a ať se snažil jak chtěl, nahoru už se nevytáhl. Tentokrát zadunění se kterým dopadl nebylo tak hlasité, protože byl sotva centimetr od země. Vzduch, po kterém jeho tělo tak prahlo ho v krku pálil jako oheň.*
“Možná kdybych si jen na chvilku odpočinul?”
*Sotva se mu ta myšlenka prohnala hlavou, zuřivě s ní zatřásl, aby ji zase odehnal.*
“Ani omylem!”
*Vsadil by se, že generál Clive taky nechodí spát v osm. To se k němu jen dospěláci zase chovali jak k děcku. Ale jak měl vyrůst, když ho budou pořád takhle zpomalovat?! Ztěžka se vytáhl na nohy. Ty měl ještě pěkně odpočinuté. Pustil se do dřepování.*
“To dáš, jsi z klanu Kusarigama, nemůžeš být taková padavka! Bratránek by tohle zvládl před snídaní!”
*Snažil se sám sebe vyhecovat. Jeho bratranec byl sice o dva roky starší, ale Kyoshi si byl dost jistý, že si v jeho věku už dávno nepodrážel kusarigamou nohy. Samozřejmě, bratránek měl taky strejdu, který s nim trénoval. To neměnilo nic na tom, že si oproti němu připadal levý.*
“No, tak!”
*Zatínal všechny zuby, jako by to mělo nějak podpořit jeho svaly na nohou, které měli problém ho ještě jednou vytáhnout do stoje. Zatnul taky pěsti, ale po několika dlouhých vteřinách svůj boj s gravitací prohrál a dopadl se zaduněním na prdel. Ze spodního patra se ozvalo prudké zašustění peřin.*
Kiyoshi?!
*Srdce mu začalo pumpovat daleko rychleji, než při tom všem tréninku. Musel jednat rychle, nebo máma přijde nahoru a bude průšvih! Musela by být slepá, aby neviděla všechen ten pot, co se z něj doslova lil.*
Jen jsem byl na záchodě?!
Jsi v pořádku, zlatíčko?
Jen jsem zakopl!
Musíš dávat větší pozor, Mráčku.
*Dostalo se mu ospalého napomenutí, ale po něm už jen slyšel, jak si máma lehla zpět do postele. Pět minut se neodvážil hnout ani svalem, zatímco se vydýchával v sedě na podlaze. Tentokrát ani nemusel bojovat o to, aby se udržel vzhůru. Příval adrenalinu z možného odhalení byl dostatečně vysoký na to, aby tu potvoru udržel daleko od něj. Když si byl jistý, že máma přece jen nevstane, položil se zpátky na zem, dal ruce podél hlavy a začal pracovat na mostech. Dal jich sotva pět a pak musel přestat. Nejen, že nechtěl znovu vzbudit mámu, ale hlavně si vážně nechtěl zlomit krk. Už tak byl vždycky nervózní, když je dělal. Lehl si zpět na záda a začal trénovat zvedání nohou. Když už nemohl pokračovat ani v tom, vrátil se zpátky k sedům lehům a začal celou sérii cvičení znovu. A pak ještě jednou. Tentokrát se poučil a dával si pozor, aby nezašel tak daleko, že by dopadl na zem. Ale ať se snažil jak chtěl, každé další opakování bylo rychlejší a musel se víc přesvědčovat, aby nezůstal ležet na zemi a sýpat. A spánek se k němu snažil připlížit snad ze všech stran. Nejvíc z pod vlastních víček. Přísahal by, že nehledě na to, jak unavené byli jeho ostatní svaly, největší úlevu prožíval, když je mohl na chvíli nechat zavřené. Jenom na malou chviličku...*
“Ne!”
*Chytil se strany postele a pomalu se zvedl do stoje.*
“Ani náhodou!”
*Nehodlal tu čubku nechat vyhrát. Co by to bylo za shinobiho, kterého přemohl obyčejný spánek?! Dovlekl se ke dveřím pokoje a tentokrát měl skutečně co dělat, aby po cestě dolů po schodech nesletěl a nenabil si hubu. Nohy se mu s každým došlápnutím podlamovali a kdyby tam bývalo nebylo zábradlí, už by byl dole. Na úpatí se opatrně sesunul do sedu a nějakou dobu jen úpěnlivě poslouchal. Jediné co k němu doléhalo bylo tiché a klidné oddechování jeho mámy.*
”Yosh!”
*Zvládl to. Dveře do zahrady mu byli na dohled. Ztěžka vstal a dovlekl se k nim s pomocí kuchyňského stolu. Otevřel jezdící dveře tak pomalu, jak to ve svém stavu dokázal a vyvlekl se ven. Chladný ranní vzduch ho osvěžil a probral. Zhluboka si povzdechl. Slunce ještě nevycházelo, ale obloha začala světlat do modravé barvy, jak se blížilo k obzoru. Pár ranních ptáčat už začínalo cvrlikat. Bylo to období noci, kdy je svět a samotný vzduch cítit novotou a člověk by přísahal, že je na světě jediný z celého světa. Kiyoshi se asi zamiloval.*
“Tohle je to, co to znamená být shinobi! Máma tomu vůbec nerozumí.”
*Zhluboka potáhl chladný vzduch do plic a poháněný nově nabytým elánem se vydal k tyči na prášení prádla, na které hodlal trénovat shyby. Po tom, jak se zhuntoval v pokoji se zvládl s vypětím sil vytáhnout sotva jednou po bradu k tyči. To mu trošku srazilo hřebínek. Zdálo se, že ranní vzduch přece jen neměl kouzelné schopnosti. Otráveně zafrkal a odšoural se k nedalekému okraji zahrady. U stěny kamenné skály tam stáli tři nízké náhrobky. Jejich vzhled i texty si dokázal živě představit, kdykoliv zavřel oči. Byly pro něj od dětství stejně samozřejmou součástí zahrady, jako malý záhonek s jiřinami. Wataru Minamoto - ctěný manžel a otec; Ishikawa Minamoto - milující matka a manželka; Kiyoshi Minamoto - milovaný syn. Jeho otec je koupil krátce po jeho narození, protože to bylo výhodné. Jakýsi kameník mu nabídl množstevní slevu. Nebylo to tak, že by se dřív nebo později nevyužili. A měli sloužit jako připomínka. Ani ne o dva roky později se Watarův náhrobek stal z připomínkou smrtelnosti upomínkou jeho smrti. Ten příběh uměl Kiyoshi taky nazpaměť.*
Ahoj, tati. Neříkej to na mě mámě, jo?
*Oslovil familiérně kus žuly, zatímco se vedle ní svezl na zem. Samozřejmě, že věděl, že pod ním táta neleží. Zemřel na misi. Ale tady šlo o princip. A hlavně, máma často mluvila o tom, jak se jí o tátovi zdá. Poslední co potřeboval bylo, aby ho nabonzoval.*
Jen si tu trochu zatrénuju.
*Byl si jistý, že to táta pochopí a bude mlčet. Chtěl by, aby z něj byl silný shinobi, ne? Určitě by na něj byl hrdý. Podobné myšlenky se mu honili hlavou, zatímco vedle jeho náhrobku začal cvičit další sérii. Tady určitě jen tak neusne. Ranní zima udržovala jeho tělo v pozoru. A mohl si tu padat vyčerpáním jak chtěl! Měkká hlína byla milostivá a na rozdíl od podlahy v domě nikoho neupozorňovala na to, že tu trénuje do úmoru. Jen mosty už ze své sestavy úplně vyškrtl. Nějak se v současném stavu necítil dost sebevědomý cvičit něco, u čeho si mohl zlomit páteř.
Příroda byla možná silná čarodějka, ale všemocná taky nebyla. Za chvíli už byl tak unavený, že už se zmohl jen na ležení na zemi.*
“To je v pořádku, tady určitě neusnu.”
*Prohnalo se mu spokojeně hlavou, když se rozhodl podat pokušení a na chvilku zavřít oči. U některých částí těla si nebyl jistý, jestli se třesou námahou nebo zimou. Schoulil se u úpatí tátova náhrobku, kde ho taky našli první sluneční paprsky. Spánek byl nepřítel, který bez rozdílu dříve či později přemohl i ty největší bojovníky.
KIYOSHI!
*Z nepohodlného spánku ho vytrhl zoufalý výkřik. *
Co to tady sakra děláš?!
*Sotva od sebe odlepil oční víčka. Jeho máma stála ještě rozespalá ve dveřích do zahrady, oči navrch hlavy.*
Já jen... tátu jsem chtěl vidět!
*Snažil se rychle přijít s uvěřitelnou výmluvou a začal co nejrychleji vstávat do stoje. Což mělo akorát za následek to, že dopadl zpátky do hlíny pusou napřed. Chvíli kolem zuřivě prskal zeminu jako jakýsi podivný vodotrysk. Mohl si tvrdit co chtěl, ale jeho zhuntované tělo a celé promočené a zamazané pyžamo, svědčili proti němu.*
Já ti nasekám na prdel tak, že si na ní už nesedneš! Kdyť si takhle uženeš zápal plic!
*V hlase Ishikawy se mísil vztek a skutečná starost o její jediné dítě. Rozběhla se k němu, za límec ho vytáhla do stoje a do objetí. A pak ho začala táhnout dovnitř do koupele.*
A to si dneska měl jít do školy!
*Kiyoshi ji skrz únavu sotva vnímal. Po obličeji mu roztáhl spokojený úsměv.*
“Tohle byl správný trénink!”
Hepčá!!

Konec RPG