Domky

*Potřebuje opět zlepšit svou kontrolu chakry ale ovládnutí techniky Kinobori no Waza mu už moc nepomůže a tak mu nezbývá nic jiného než přejít k další úrovni této techniky a tou je Suimen Hokou no Waza. Jde o Jutsu, které Noctisovi poskytne schopnost chůze po vodě, na misích se určitě mnohokrát dostane do situace kdy bude potřeba aby přešel řeku, jezero a jiné vodní plochy a tak bude dobré dokázat po vodě kráčet aby to nemusel obcházet nebo aby nebyl nucen to přeplavat. Nyní se nachází u jednoho maličkého jezera v Iwagakure a dívá se na hladinu vody. Oblečené má jen plavky, protože si uvědomuje že se několikrát ocitne ve vodě a tak se na to připravil dopředu. *Fajn jdeme na to! *Povzbudí sám sebe a pak se na to dá a vkročí na hladinu vody, během toho samozřejmě koncentruje chakru do chodidel podobně jako když používá Kinobori no Waza k chůzi po stropu (například) ale nedojde se k výsledku v jaký doufal a okamžitě se vodní hladinou propadne a skončí ve studené vodě jezera. Naštěstí je celkem teplé počasí a tak se nemusí bát nějakého nachlazení apod. Ihned jakmile vyplave na hladinu tak to zkusí znovu a opět skončí ve vodě a takto to Noctis stále opakuje, různě mění rozložení chakry v chodidlech ale také i její množství a hustotu. Potřebuje odhalit způsob jak na to jít ale není to tak lehké jak se zdá. Teda někomu se to lehké zdá ale Noctisovi bylo ihned jasné že to bude těžké. Zkouší to znovu, znovu a stále dokola nechce s tím jen tak přestat ale stejně nakonec po několika hodinách musí skončit už první den neúspěchem. První den Noctise ohledně tréninku této techniky skončil naprostým neúspěchem. Když přijde domů dá si sprchu, usuší se a může se jít navečeřet a zase spát. Druhý den po skončení akademie jde rovnou domů kde se převlékne do plavek a vyrazí rovnou ven k tomu jezeru kde může v klidu trénovat. Opět padá jen do vody, není schopen se na její hladině udržet ani několik vteřin a to Noctise docela frustruje. Nakonec to vzdá že na to nejspíš ještě nemá a potřebuje se naučit trochu lépe koncentraci skrze chakru a podobně a tak se začne věnovat tomu že by se mohl pokusit aspoň rozšířit své zásoby chakry a to tím že prostě vyplácá svou chakru tak že ji vypustí ze svého těla ale s jeho malou zásobou to nic moc neudělá. Kdyby ji takto prudce vypustil někdo jiný tak by to skončilo tím že by to mohlo třeba i poničit podlahu a nábytek okolo ale Noctis ji má opravdu málo a tak to má prakticky nulové účinky na okolí ale Noctise to celkem vyčerpá a tak si rychle sedne do příjemné pozice (do postele) a zavře oči. Nejde mu o to si pouze odpočinout nebo se vyspat ale chce se dostat do meditativního stavu ale vzhledem k tomu že s tím nemá žádné zkušenosti tak to nebude moc lehké, Noctisovi jde o to že během meditace se prý chakra doplňuje rychleji a hlavně když to člověk provádí často takové vyplácání své chakry a její opětovné doplňování tak to má za následek postupné zvyšování zásob chakry. Naneštěstí Noctis ještě není schopen vstoupit do meditativního stavu, není schopen toho dosáhnout a tak místo plácání chakry a pokusu se dostat do meditace se začne zaměřovat čistě na meditaci. Začne studovat teorii o ní a hlavně pokoušet se toho dosáhnout a asi po týdnu to zvládá, sice v tom není přeborník ale jen takový začátečník ale to stačí. Takže opět doma vypustí chakru ze svého těla do okolí kdy to má jako obvykle nulové následky na okolí a pak se opět začne pokoušet vstoupit do meditativního stavu aby urychlil svou regeneraci chakry. Jeho zásoby nejsou nějak moc velké a tak se zregeneruje celkem rychle (nemohu říct přesný čas). Noctis to samozřejmě neudělá jen jednou aby se zvýšila jeho kapacita zásob chakry ale opakuje to stále dokola v různé dny. Vždy to má průběh vyprázdnění jeho chakry na minimum aby se ale udržel při vědomí a pak se začne věnovat pořádné meditaci. Postupně jak plyne čas a vždy když se doplní jeho zásoba chakry tak dojde k tomu že jeho kapacita se nepatrně zvýší ale není to nic co by se dalo postřehnout ale v dlouhodobém hledisku se po čase jeho zásoba chakry nakonec zvýší (o jeden bod). Noctis si samozřejmě této změny nevšimne, nedokáže v sobě cítit každou kapičku své chakry ale časem si určitě začne všímat toho že jeho zásoby chakry se zvedají ale to bude až po čase. Nyní je spokojený s tím jak to je, má tolik chakry kolik je potřeba a tak to zatím stačí ale i tak opakuje své rituály kdy vyprázdní chakru a dojde k meditaci aby mohl svou chakru opět doplnit rychleji než během obyčejného fungování. *
Délka Rpg: 806

Rpg Ukončeno

*Bol to znova deň ako každý iný. Slnko ešte ani nevyšlo poriadne a Tsuki už bola hore. Bola ranné vtáča, pretože jej otec ju odmalička terorizoval vojenským režimom. Málo spánku, veľa práce. Práve vypľúvala do umývadla pastu po čistení zúbkov, keď sa za jej chrbtom objavil Sebastian, jej osobný sluha, ktorý jej bol denno-denne za zadkom. Jemne jej položil dlaň na rameno,* Milady, váš otec si vás želá vo svojej pracovni oblečenú vo svojom úbore. Ihneď, *prostredníctvom zrkadla, pred ktorých Tsuki stála, s ňou nadviazal dlhší očný kontakt. Uhol ním on sám. Tsuki sa nadýchla a zapozerala sa na svoj odraz v zrkadle. Trvalo to len krátku chvíľku, a keď sa otočila, Sebastian tam už nebol. Utrela si ústa do uteráku a takmer poklusom vybehla von z kúpeľne. Dlhou chodbou sa musela dostať do svojej izby. Bola obrovská a mala aj samostatnú vlastnú kúpeľňu, toaletu, šatník a podobne. Nanešťastie mala v kúpeľni už druhý deň pokazený prítok vody. Keď vošla do izby, jej pozornosť ihneď pritiahol stolík, kde ležala otvorená kniha. Tú začala čítať včera. Hoci bola malá, čítať aj písať už vedela. Tak rada by si sadla na svoje obľúbené miesto a čítala knihu ďalej, ale nemohla. Zavrtela hlavou. Jej telom prebehol mráz pri pomyslení na to všetko, čo sa dnes zase udeje. Čo všetko ju zase s otcom čaká. Poskočilo jej dokonca pri tom srdce, ale zaťala svoje malé rúčky a prinútila sa pohnúť od stola ďalej. Až ku šatníku. Nezdržala sa tam dlho. Vedela presne po čo ide. Načiahla sa po svojom tréningovom oblečení a behom dvoch minút bola už prezlečená a pripravená vyraziť za otcom. A tak sa aj stalo. O ďalšiu minútu neskôr už bola pred dverami do jeho pracovne. Zaklopala tým štýlom, ktorým klopala len a len ona, aby otec vedel, že je to ona. Nič. Takže stlačila kľučku a vošla dovnútra. Tresk! Dostala poriadnu facku cez papuľu takou silou, že dvere jej dali druhú. Týmto štýlom ich aj zatvorila a sklátila sa pred nimi ako handrová bábika. Ľavé líce mala paralyzované,* VSTAŇ! *vyštekol na ňu otec a ona bez okolkov vstala a vedela, že príde ďalšia facka. Aj keď ju očakávala a napnutím svalov v tvári sa snažila bolesť zmierniť, nebolo to nič platné. Otec bol chlap ako hora, a ak by do facky dal o trochu viac sily, aj by ju bol zabil. Tresk! Druhá facka na druhé líco. Už nebola taká silná, ako tá prvá, ale aj tak ju to položilo k zemi,* Nepoučiteľné decko! Prvá bola za to, že si vstúpila bez vyzvania! A vieš za čo bola druhá? Povedal som Sebiastianovi, aby si sem okamžite prišla. Mám potrestať Sebastiana?! *otec bol vytočený,* nie, *šeptla Tsuki a zbierala sa zo zeme,* nepočujem ťa.. *zahučal na ňu otec, div ju nezasiahli do ksichtu sliny, ktoré vyleteli z jeho úst,* NIE.. *povedala Tsuki zrozumiteľnejšie a hlasnejšie,* Bola to Sebastianova chyba? *spýtal sa otec už tichšie a viditeľne pokojnejšie,* Nie.. *odpovedala mu Tsuki,* A koho je to chyba, že si neprišla okamžite? *ďalšia otázka od otca,* moja.. *odpovedala mu Tsuki.* Presne tak, len a len tvoja chyba a za každú svoju chybu si ponesieš následky len ty sama. Nikto iný. Nikdy. To si zapamätaj. Zapamätala si si to, alebo ti to musím natrieskať do hlavy? *Tsuki prehltla a kývla hlavou, že si to bude pamätať. Obe líca jej horeli od bolesti, štípali, pálili, ale nemala odvahu pred otcom sa za ne chytiť. Toto nebolo prvýkrát a ani posledný, čo ju udrel. Bolo to na dennom poriadku a už sa konečne naučila neplakať. Oči ju štípali od sĺz, ale nedovolila im, aby sa ukázali. Preukázala by tým slabosť. A slabosť otec trestal ešte prísnejšie. Prešiel ku svojmu stolu a oprel sa o hranu svojim zadkom. Prekrížil si svoje ruky na hrudi a prísne pozrel na svoju dcéru,* Poďme k veci. Obaja vieme, že sa čoskoro zúčastníš zápisu na akadémiu pre talentovaných. Keď im ale neukážeš žiaden talent, nebude žiaden zápis. Mám ale takú alternatívu. Ak sa nedostaneš na akadémiu pre talentovaných a nestaneš sa kunoichi, potom budem nútený pristúpiť na dohodnutú svadbu so synom terajšej hlavy klanu, s Raitom Kashiko-sa. Poznáš toho chlapca? *otec ani nečakal na jej odpoveď. Bola to skôr rečnícka otázka,* Pokiaľ sa nestaneš kunoichi, budeš celý život drieť ako obyčajná žena v domácnosti po boku chlapa, ktorého existencia ti bude neustále pripomínať, že ty si mala byť na jeho mieste. Nuž, ale budeš len jeho obyčajná žena. Nadhodili sme s jeho otcom, že ku sňatku by malo dôjsť čo najskôr, keď na to budete mať vek. *Tsuki stuhla. Mala, preboha, len šesť rokov a jej otec jej tu rozprával o tom, ako si bude musieť vziať za muža chlapca, ktorého sotva párkrát v živote videla, a o ktorom vie asi len toľko, že je synom hlavy klanu?! Ešte ako maličká nechápala presne, čo všetko pre ňu z toho plynie, ale najväčším strašiakom bol fakt, že bude len obyčajná žena. Žena, čo nikdy nič nedokáže. To ju strašilo najviac, keďže jej od útleho detstva otec vtĺkal do hlavy, že len tí najsilnejší si môžu robiť čo chcú, že dostanú to, čo chcú,* Tak mi teraz, Tsuki, povedz.. Chceš byť niktoška? Chceš sa vydať za chlapca, ktorého som ti vybral a byť pri ňom úplnou nulou? Alebo teraz hneď vyrazíme na cvičisko a ukážeš mi, že máš na to, aby si toho sopliaka zrazila z jeho vlastného trónu? *Tsuki prehltla naprázdno. Bola odhodlaná po otcových slovách, že sa bude snažiť zo všetkých síl, ale vedela, čo bude nasledovať. Hodiny psychického a fyzického teroru. Dve facky, ktoré dnes dostala, boli ten najslabší odvar. Zachvela sa jej spodná pera, ale prinútila svoje telo, aby pred jej otcom pokľaklo. Yasuo, jej otec, k nej pristúpil, položil jej ruku na hlavu,* Hodná holka. Presvedčíme sa, či si skutočne moja dcéra.. Alebo či si zdedila biednu krv svojej matky.. *Tsuki ucítila pichnutie pri srdci. Neznášala, keď takto rozprával o matke, o svojej žene. O osobe, ktorá mu priviedla na svet dieťa. Na výzvu otca vstala a spolu zamierili von z domu. Znova ju vezme na nejaké nebezpečné miesto, kde nebol jej nepriateľom len otec, ale aj celé okolie. Bola prekvapená, keď sa premiestnili len neďaleko domu - ku nejakým tým vysokým kamenným stenám. Tam jej otec vysvetlil, že od nej chce len jednu jednoduchú vec - vyšplhať sa hore po kolmej stene. Bez použitia rúk. Tsuki len zamrkala nechápavo očami. Vedela, že je jej otec šialený, ale že až takto? No nepokúšala jeho trpezlivosť a začala skúšať svoje šťastie. Ešte ale predtým jej otec prezradil, že kľúčom je chakra. A tak ju tam nechal trápiť sa dlhé hodiny. Nekonečne veľa tvrdých pádov. Nepočula od neho ani jedno milé slovo. Našťastie však ani slová kritiky. A to bolo to najhoršie. Bol ticho. Bol ticho a ona cítila v každej bunke svojho tela, že ho sklamala. Keď už bola na konci so silami a nepohla sa nikde ďalej, vzdal to aj on,* Zápis na akadémiu. To je tvoja posledná šanca. Potom vieš, čo ťa čaká, *povedal naoko pokojne. No Tsuki vedela, že by ju najradšej zmlátil ako žito. Možno by ju aj zabil. Ale nič z toho neurobil. Pre tentokrát. Nemohol ju pustiť na zápis dobitú. Čo by si pomysleli ľudia.. A tak potlačil svoju zlosť..*

"Jaký to pří...Eh, dneska se těžko drží optimismu...Už pár dní zataženo, kdy to nevypadá na nic jiného...Navíc těžká akademie...Brzo vše zakončím...To utíká moc rychle, ne? Mám pocit ze to není ani měsíc co jsem nastoupil..." *Postěžoval si chudák Amakusa když cestoval pozvolna do akademie, bylo to brzo, až nepříjemně brzo by někdo řekl, sotva šlo někoho vidět na ulici, psy taky spali a to co je budilo, byl sám Amakusa. Ovšem proč šel tak brzo? Jelikož to bylo příjemnější a měl jistotu ze nebude pozdě ve třídě. Celkově by se minimálně docházkou zasloužil vyznamenání na konci roku, ale to je jiný příběh. Stejně tak měl čas na čtení či přemýšlení, lidská biologie ho zaujala, tudíž si jí rad četl, kdy doma na to mnoho času neměl, neštvalo ho to, ovšem musel něco ozělit, aby na to čas měl.*

*Prochází se ulicemi vesnice a proč tak brzy? Večer nemohl pořádně zaspat, měl problém že ho bolel zub a tak se pak velmi brzy ráno šel projít ven po ulicích Iwagakure no Sato. Na sobě má rozepnutou delší černou mikinu s kapucí. Pod ní obyčejné černé tričko bez jakýchkoliv ornamentů. K tomu také černé tříčtvrteční kalhoty a černé tenisky s bílými tkaničkami. Ninja čelenku se znakem Iwagakure samozřejmě nemá, tu nechal doma. Není důvod ji takto nosit, když je to naprosto zbytečné. Nečekal že by někoho mohl potkat, jak tak jde tak jde naproti dalšímu chlapci. *

*Pro jeho překvapení, zde viděl člověka, magie!?* "Co tady dělá 6 leté dítě, navíc tak brzo?" *Zaražil se prvně, kdy z něj nemohl spustit zrak, ačkoliv možná nepůsobil tak divně, když mu šel naproti a tvářil se ještě ospale, až by si někdo myslel, ze Amakusa před chvilkou vstal z ulice a jde si najít svého deálera, chudák jeden.* Ahooooooo *Hív delší jak jedna sluneční soustava pomalu*j... *Hlava mu spadla k zemi, než jí opět hodil nahoru a narovnal se.* Co tady děláš tak brzo? *Pozeptá se a nahodí lehký úsměv, ačkoliv mu to přes ústa šlo těžko takto po ránu.*

He? *Noctis se zastaví naproti tomu chlapci a podívá se mu do očí. Chvilku ho zkoumá, zkouší se vzpomenout zda ho odněkud nezná ale nikdo se mu nevybavuje. *Uhm ahoj, my se známe? *Noctis se radši zeptá než se vystavit nějaké trapné situaci, nakonec pořád tu je šance že se neznají a je to jen jeden z těch co pozdraví i někoho koho nezná. *

*Šocha, změnil se na sochu! Organizoval si myšlenky, a dobré, nekonečné, 3 sekundy trvalo než mu vše došlo.* No, teda.... *Jeho oči popojeli do strany* Ne, ale je to podstatné? *Pozeptá se milým tónem, kdy se mu obtížně zvednou ústka, která stále byla ochablá jako erekce 60-níka.*

Noctis Clive: Tak ne že by na tom přímo záleželo ale bylo by fajn vědět jestli tě znám, pokud ano zda jsi jeden z těch zmlácených nebo jeden z těch co mě zá z dobré stránky. *Noctis stojí na místě a dívá se tomu chlapci do očí. *
Dodatek: Sry fakt mě to nebaví zatím jak dlouho ti to trvá a tak dlouhé odpisy nečekej

*Den začínající jako každý jiný. Hibiki se probouzí následně si dává do uší sluchátka a poslouchá hudbu. Tohle byl její rituál na celkové probuzení. Někdy trval i několik hodin a někdy i pár minut, jako v tento den. Po několika minutách vstala a došla ke skříni. Stála tam a když se koukala na své oblečení, tak začala přemýšlet, co bude dneska dělat. Na nic nepřišla, tak si vzala bíle minikraťásky a černé kraťasy. Dál si vzala i modré tričko a modrou mikinu s kapucí. Odhodila si to na postel a vyndala si ještě ponožky. Ty hodila na postel k ostatním věcem a odešla do koupelny. Spravila ranní hygienu. Vyčistit zuby, opláchnout obličej a učesat se. Když měl vše hotovo, odešla do pokoje se převléknout. Po pár minutách vyšla z pokoje a v uších měla své sluchátka. Odhodlala se na neobvyklí tah. Chtěla jít ven a trénovat. Sama se tomu rozhodnutí divila, avšak trvala si na tom a rozešla se ven. Zabouchla za sebou dveře a vydala se někam dál od lidí. Což v Iwě nebylo těžké, v momentální situaci. Došla skoro ke hradbám, do neobydlené části a tam se rozhodla strávit dnešek. Nebylo to pro ní nijak těžké, jelikož měla sluchátka a nevnímala okolí. Problém by nastal, kdyby je neměla. Nakonec se postavila před jeden ze stromů a dala ruce před sebe, do bojové pózy. Natáhla jednu ruku před sebe a postavila se tak, aby mezi její pěstí a stromem bylo pár centimetrů. Když byla na místě, začala boxovat do stromu, aniž by se ho dotkla. Tohle byl její způsob, jak si zvýšit rychlost. Protože jiný způsob ji nenapadal. Zhruba po pěti minutách toho nechala a opřela se jednou rukou o strom. Její výdrž byla malá a tak se zadýchala. Teď ji ovšem napadlo ještě něco. Vyhlédla si dva stromy zhruba pět metrů od sebe a postavila se k jednomu z nich. Dotkla se ho rukou a vyrazila k protějšímu. Když dorazila k druhému, lehce se ho dotkla a vyrazila zpět. V plné síle to zvládla sotva desetkrát. Pak začínala zpomalovat, ale dokud to nezvládla padesátkrát, nepřestala. Jelikož byla celkem unavená, rozhodla se, dát si pauzu. Posadila se ke stromu a podívala se na oblohu.* Přísahám, že zesílím a budu vás chránit, sestřičky. Přísahám. *řekne do oblak. Takhle tam odpočívá patnáct minuta a pak se zvedne na nohy. Poodejde od věcí a postaví se vzpřímeně. Pomalu začne zvedat nohy a střídat je. Vypadá to, jako kdyby běžela na místě. Tohle tempo si ovšem neudrží moc dlouho a po chvíli popadá dech. Dál ji nic bohužel nenapadá. Proto se vrátí ke svému stromu a pokračuje s tréninkem boxu. Pomalu cítí, jak její pěsti zrychlují. Ovšem její výdrž se nezvyšuje. Než ji došlí síly, tak přestala a vydala se zase ke svým dvěma stromům. Tam zase začala běhat od jednoho ke druhému a tady tím se odrovnala. Padla tam na zem a chvíli tam jen ležela. Po chvíli ležení bouchla pěstí do země.* ’Sakra vstávej Hibiki. Nemůžeš odpočívat. Musíš zesílit, nebo je někdo může zranit.’ *proběhlo ji myslí a tak vstala. Sice byla zadýchaná, ale byla odhodlaná. Došla ke svému stromu a začala opět boxovat. Čím víc ji docházeli síly, tím víc se snažila zrychlit. Ovšem, posledních pár úderů nebylo mimo strom, nýbrž do něj. Hibiki přestala, podívala se na své ruce, která krváceli. Ale jen ony ruce oklepala od krve a rozešla se domů. Jenže udělala jen pár kroků a pak začala padat. Došli ji síly a padla na zem. Padla na břicho a tak jí nezbývalo než jen tam ležet a čekat, než se ji alespoň trochu obnoví síly. Leží tam a poslouchá hudbu, čili ignoruje okolí. Jakmile má sílu se zvednout, což je po půl hodině a tak se zvedne. Oklepe se a rozejde se domů. Cesta ji trvá jednou tolik, než cesta sem. Když dojde domů, už je po poledni. Otevře vchodové dveře, zuje boty a odejde rovnou do koupelny. Tam se vykoupe, vydezinfikuje ruce a obváže obvazama. Oblékne si své domácí oblečení a odejde na oběd do kuchyně.*

*Okabe si splnil svoje dopoludňajšie povinnosti a potom sa rozišiel z Hibiko (teda ona šla v jednom smere a Okabe v inom nie žeby spolu chodili to rozhodne nie...). Na chrbte mal batoh v ktorom mal veci ktoré používal keď robil výpomoc v akadémií. Oblečené na sebe má jednoduché hnedé tričko a modré kraťasy. Genninskú čelenku na hlave a to je tak všetko. Čo je však dôležitejšie že zbadá Hibiki. Teda v skutočnosti zbadá nie ju, ale to nemá ako vedieť keďže vyzerajú rovnako.* "Hej, hej, hej..." *Pretrie si oči.* "To nie je fyzicky možné..." *Začne premýšľať.* "Možnosť prvá mohol by to byť kage bunshin, ale to mi nevychádza aby ho tak dlho od rána udržala. Možnosť druhá, bola taká rýchla že ju ani moje oči nestíhali sledovať keď ma predbehla. Tak žeby, je to niekto kto by vyzeral ako ona? Ale nie, také niečo sa nikdy nemôže stať. Žiadny dvaja ľudia nemôžu vyzerať takto rovnako. No neviem, tak asi som v genjutsu, áno to je najpravdepodobnejšie." *Rozhodne sa Okabe ale overiť sa to dá len jedným spôsobom.* Hééj, Hibiki Yuki? Ako je možné, že si predo mnou? Veď išla si inde, nie?

Nii Yuki? *Povie prekvapene, ale hlavne si to zopakuje aby si meno zapamätal. Stále je chvíľu podozrievavý.* "Hmm, žeby to naozaj nebol žiaden teleport ale vidím len naozaj jej sestru?" *Ozaj asi by sa mal predstaviť, uvedomí si Okabe keď ho na to sama Nii upovedomí.* Okabe Rintaro, ašpirujúci vedec ktorého vynálezy zmenia svet. *Predstaví sa a následne vysloví prvú hlúposť, čo ho napadne.* Už vám niekedy niekto povedal, že sa so sestrou podobáte?

*Okabe je v úžase, veď ona povedala že ju to teší. A ona si nerobí srandu z toho že by Okabe chcel byť vedcom, nie ako doma kde sa to pomaly nikomu nepáči. Veď nie každý shinobi musí byť vojakom, čo bude bojovať v prvej línií a ešte aj má byť rád, keď zomrie lebo položil svoj život nie len tak, ale za Iwagakure.* "Ok, nebude to klon, ani ilúzia, je to istotne jej sestra pretože je zhovorčivejšia na to aby to bola Hibiki." *Usúdi Okabe.* Nič sa neboj! *Položí jej ruku na rameno a povie ohľadne genninských skúšok.* Áno som gennin a keď už som skúšku zvládol ja, tak ju určite zvládne hocikto. Hlavná pointa je aby si si poznala svoje techniky, čo do vás v akadémií tlačia a vedela ich aj predviesť. Ak sa ich naučíš tak, že ich predviesť kedykoľvek to je už ako keby si skúšku mala za sebou. *Ubezpečí ju s úsmevom Okabe. Keď sa ho spýta kam ide tak sa len poškriabe po hlave.* Myslel som že idem domov, ale keď tak nad tým lepšie rozmýšľam. Doma aj tak niet čo robiť...

*Ohliadne sa na chvíľu okolo seba, či náhodou neuvidí niekoho známeho z akadémie, napríklad učiteľa a potom jej povie, keď má istotu že ho nikto nesleduje.* Mňa to v akadémii že vôôôbec nebavilo. To čo nám hovorili všetko je už v knižkách spísané, ale čo najviac na svete som neznášal keď sme mali povinne bežať na telocviku. *Dokončí svoje hejtovanie akadémie.* Skúšok sa fakt netreba báť, mal som viacerých spolužiakov čo nespravili skúšku... ale ako prišli na skúšku na druhý pokus a už sú gennini. Aj keby nespravíš skúšku na prvý krát, stále to nič neznamená a môžeš sa stať shinobim. *Okabe sa zamyslí ohľadne toho, či je lepšie byť genninom.* Ak ťa láka upratovanie v knižnici, pomocné práce v kuchyni tak áno je to lepšie. *Povie zo slabým úsmevom.* Ale hlavne, že už nechodíme do tej akadémie. Dobre, poďme niekam. Niečo ti ukážem. *Súhlasí z jej nápadom a vedie cestu on, keďže Nii nevie kam by šli, dôjdu pred opustenú, chatrajúcu, dielňu ktorá vyzerá "veľmi lákavo". Okabe v pohode vojde do vnútra. Vo vnútri je pár drevených stolov, v jednom je dokonca aj diera. Je tu niekoľko hrdzavých reťazí. Dokonca aj v streche je diera a celkovo nevyzerá to tu veľmi bezpečne. V okolí je veľa prachu, len v strede je jeden stôl ku ktorému vedie cesta bez prachu a tento stôl je pekný a vyčistený.*

Tak to ti prajem veľa šťastia, z pretrvávaním hodín v akadémií. Mne pomáhalo, keď cez hodiny čítal knihy ktoré z hodinou nesúviseli. V druhom prípade ešte kreslenie do zošita, vie zabiť čas. *Dá nejaké tipy z čias, keď on bol nútený sedieť v akadémií. Okabeho napadlo, čo keby skúsil Nii rozveseliť.* Radšej by si sa učila zaujímavejšie jutsu než základné? Tak to mám nápad! Ak chceš naučím ťa Katon: Goukakyuu no Jutsu! *V momente ako to dopovie uvedomí si že jeho plán má jednu dieru.* Vlastne nie, neviem s akou elementárnou podstatou si sa narodila či je to katon, fuuton, doton, raiton či suiton. *Z nadšenia prešiel do smutnejšieho tónu.* Ale keby náhodou zistíš, že si rovnaká krvná elemenátrna skupina ako ja, tak už vieš kto vie Katon okrem teba používať *Doplní aspoň niečo pozitívne.* Nikoho som tu ešte nikdy nestretol. *Povie Okabe keď sú na mieste.* Preto tu chodievam, keď chcem mať ticho. Alebo keď chcem mať istotu, že netrafím susedovo okno, ak si vyrobím raketu.  Inak octovú raketu sme zostrojili z Hibiki skôr, takže mala by byť schopná ti doma ukázať ako si ju vyrobiť a ako ju vystreliť. *Okabe v dielni prejde k jedinému čistému stolu.* Napadlo mi, že ti ukážem sviečkovú hojdačku. Potrebujeme iba obojstrannú sviečku (respektíve 2 rovnaké sviečky spojené cez ich koniec), špajľu, nejaký držiak a zápalky. Sviečku už mám pripravenú je nabodnutá na špajľu. Ako držiak použijeme obyčajné sklenené nádoby. *Ako to povedal, tak aj spravil, vybalancoval dvoj-sviečku.* Zápalky nemám ale pomôžem si katonom *Povedal s úsmevom a potom použil neúplnú verziu techniky Katon: Houkashusha​ aby si len vytvoril menší plameň na prste a zapálil obe konce sviečky...Výsledný efekt vyzerá nejako takto https://www.youtube.com/watch?v=ZhEH6cx138U* Keď sviečka z oboch koncoch horí, z oboch koncoch kvapká vosk. Ako môžeš pozorovať, keď padne kvapka vosku z jednej strany tak naruší balans sviečky v prospech jednu stranu a sviečka sa nakloní, kvapka potom spadne z druhej strany a balans sviečky sa znova naruší. A teda pozorujeme hojdačku.

"Och, aká krása. Veď to je perfektne vymyslené. Na vyššom mieste sviečky je vždy väčší plameň a pri kvapnutí vosky sa zmenia momenty síl." *Zamyslený Okabe je fascinovaný, fyzikou ktorá sa za tým skrýva. Nii ho poteší slovami o tom, že to vyzerá zaujímavo.* Že? *Odtrhne oči od pokusu a pozrie sa na ňu nadšene s veľkými očami. Taktiež uvedomí si, že tu prvý krát nie je sám.* Áno, úplne. *Potvrdí jej, že ho to naozaj baví.* Naposledy som tu... *Začne sa obzerať okolo seba.* Aha tu je to. *Zohne sa pod stôl a vyberie odtiaľ fľašu. Vo fľaši je biele uvarené vajíčko bez škrupinky ale inak je v celku.* Minule som vymyslel jednoduchý spôsob, ako dostať uvarené vajíčko do fľaše, aj keď otvor je výrazne užší než vajíčko! *Prehlási to ako osobné víťazstvo.* Bez toho aby sme ho krájali alebo akokoľvek inak poškodili. *Chytí sa za hlavu.* Hrozné je ale to, že nedomyslel som ešte to, ako ho vybrať naspäť... Vieš, rád by som mal raz vlastný labák, taký s poriadnym vybavením, kde by bolo niekoľko bielych plášťov, silomerov, hustomerov, teplomerov, presné váhy a tak. *Pokrčí ramenami.* Ale tak čo mi ostáva? Zatiaľ budem objavovať vedu v týchto podmienkach. *Uvedomí si že dlho rozpráva len on a zatiaľ nedal veľa priestoru pre Nii.* Prepáč, asi veľa rozprávam. To len... nikoho veľmi tieto veci nezaujímajú, tak keď si povedala že to vyzerá zaujímavo, nechal som sa príliš uniesť bez toho, aby som vlastne vedel, čo zaujíma teba.

*Zasmeje sa nad vajíčkom vo fľaši.* Áno máš pravdu, budem ďalej nad tým rozmýšľať, ako spraviť spätný proces. Nevzdám sa len kvôli tomu že to teraz neviem vymyslieť. *Povie s úsmevom povzbudený podpornými slovami od Nii.* Jasné, rovnako aj s ostatným budem postupovať, až kým nedosiahnem, to čo chcem. *Nii mu rozhodne nabila sebavedomie, ale jej posledná otázka ho zaskočí.* Čo iné okrem vedeckej práce? *Silno sa zamyslí.* Myslím, že som o tom nikdy nerozmýšľal. *Zamyslí sa ešte silnejšie.* Možno tak okrem vedca byť úspešným vedcom? *Znie to ako upgrade, ale to asi Nii nemyslela.* Možno by som raz chcel spraviť niečo výrazné, niečo čo zlepší celý svet k lepšiemu. Znie to síce naivne a neviem si predstaviť ako to momentálne dosiahnuť, ale znie to ako cool cieľ. *Vysloví naivnú predstavu, tým že Nii ho celý čas počúvala a pokladala mu otázky, zdalo sa mu, že môže hovoriť o čomkoľvek.* Si veľmi dobrý poslúchač. *Potvrdí jej Okabe, ktorý necítil veľa krát v živote od druhých takéto to prívetivé načúvacie ucho.* A čím chceš byť ty, keď vyrastieš? *Vzbudila v ňom záujem, keďže je priateľská ale na druhej strane o nej nič nevie.* A čo ťa baví, ak práve netrénuješ techniky? *Spýta sa s úsmevom.*

"Takže číta knižky." No tak aspoň nie som jediný nerd v iwe. *Zasmeje sa Okabe.* Skôr literatúru faktu alebo umelecká literatúra? *Spýta sa zo záujmom* A ak umelecká tak skôr romány alebo niečo iné? *Zdá sa logické že trávi dosť času aj zo sestrami.* Musíte mať doma veľa srandy, ak ste spolu. *Povie trochu zo závisťou. Sám si to nevie predstaviť, ale predpokladá, že mať súrodencov, môže byť veľká zábava.* Behať po svete môže byť určite zaujímavé, ale lovenie znie trochu nebezpečne. Nebojíš sa toho trochu? *Pre istotu sa spýta, predsa len znie to nebezpečnejšie než genninská skúška, kde stačí vykonať 3 E techniky z ktorej Nii hovorila, že má z nej rešpekt.* Ale ak je to čo chceš robiť, tak ti držím všetky prsty.

*Keď mu Nii rozpráva, tak si predstavuje asi aké by to bolo cestovať okolo sveta.* Krásny sen. *Nenapadlo ho dovtedy o tom rozmýšľať, ale naozaj bola to pekná myšlienka. Tak ale Nii znova vytiahla skúšky a Okabe sa rozhodol, že jej pomôže sa ubezpečiť, že to nič strašného nie je.* Nii zatvoríš prosím oči, asi tak na 5 sekúnd? Alebo otočíš sa chrbtom na chvíľočku? Dám ti vedieť, kedy sa môžeš pozrieť. Neboj nič sa nestane, len si vyskúšame ďalší, zaujímavý pokus. *Povedal jej s podozrivým úsmevom. Ak tak Nii spravila tak Okabe použil Henge no jutsu aby sa premenil na Tsuchikageho (z doby keď sme ho ešte mali z iwagakure xD).* NII YUKI, PREDSTÚPTE! *Pokúsil sa zvolať mužným hlasom, ale nakoniec stále tam bolo trochu počuť chlapca Okabeho, tak znel skôr ako paródia Tschukageho.* VITAJTE NA GENNINSKEJ SKÚŠKE! Tvojou prvou úlohou je predo mnou predviesť dokonalé bunshin no jutsu. *Zadal jej úlohu ako keby, bola na genniskej skúške.*

*Okabe keď uvidí ako si Nii vytvorí 3 klonov, tak začne v podobe Tsuchikageho tlieskať.* Úžasné, bravo! Väčšina študentov robila tak maximálne po 2 klonov, vidno tu pracovitosť a talent! Aleeee, ešte sme neskončili! *Upozorní "Tsuchi"* Ukáž nám ešte na tomto mieste dokonalé Kinobori no waza a Henge no jutsu. Pri henge ti dovolím sa premeniť na kohokoľvek okrem tvojej sestry. *Zasmeje sa na tom, keďže to by ťažko odkontroloval úspešnosť techniky. Potom ako dokončí techniky tak ju pochváli.* Gratulujem. *Povie a podá jej ruku, ako sa to už pri gratulovaní robieva. Symbolicky jej vloží svoju čelenku do jej rúk.* Nii Yuki, prešli ste s vyznamenaním. *A toto je moment, kedy sa prestane hrať na kageho a zruší svoje henge.* Tak a bolo to ťažké? *Spýta sa jej.* Tak už si si tým raz prešla a na skúške jediné čo spravíš je to, že zopakuješ svoje dnešné predstavenie. *Povzbudí ju Okabe.*

*Bylo po obědě, akorát umývala nádobí a přemýšlela o tom co asi tak dělají její rodiče. Po tom zvláštním rodinném setkání ohledně schopností, které má se o tom nebavili a rodiče odešli na misi. Byla ráda, že přišli alespoň na to, že její schopnosti mají, co dočinění s kovem. Aspoň nehrozí, že někde se pokusí zastavit něco. Vlastně si úplně neuměla představit, čím by jí mohl, kdo ohrožovat, ale pokud to bude kovové dokáže se tomu bránit. Pomalu dodělala svou práci a odešla do pokoje. Ten den chtěla věnovat studiu, protože chtěla co nejdříve utéct z akademie a na to musela být dost zkušená, aby jí sensei doporučil na geninské zkoušky a ona mohla nasadit svůj život za postup dál. Zvláštní cena za úspěch, ale prohrát nehodlala.* (Sora) „Vlastně to asi nikdo kdo tam šel.“ *Napadne jí tak, když si chystá věci k učení. Kdo by chtěl dobrovolně umřít. Usadí se do stolu a dá se do učení. Zrovna pročítá kapitolu o maskování se v cizím prostředí, když se ozve od hlavních dveří zaklepání na dveře.* (Sora) Kdo to může být. *Trošku nespokojená s tím, že jí někdo ruší se zvedne od stolu a vyrazí ke dveřím.* (Sora) Už jdu, už jdu. *Křikne, když se další klepání rozléhá chodbou.* (Sora) Kdo to … *Brumlá si pro sebe, když otevírá dveře.* (Sora) Dědečku? *Překvapeně zamrká a pak se usměje.* (Děda) Ahoj koblížku. Neruším tě? *Pozdraví jí a Sora jen rychle zakroutí hlavou.* (Sora) Ty nikdy. Kde se tady bereš? Potřebuješ s něčím pomoct? *Napadne jí asi jediný důvod proč děda přišel.* (Děda) Pche, štěně drzé. To ještě bude chtít pořádných let, než budu potřebovat něčí pomoct. *Pohrozí jí prstem a pak se zasměje.* (Děda) Nepotřebuji s ničím pomoct. Jen mě něco napadlo a tvůj strýc byl tak hodný a začal to zařizovat než tě vyzvednu. Můžeš jít semnou na procházku po naší překrásné vesnici? *Zeptá se a čeká na odpověď.* (Sora) Ale jistě, že můžu. Tak momentík prosím. Hodím něco na sebe a můžeme jít. *Po těch slovech si odběhne do pokoje vzít jiné tričko a přehodí přes sebe mikinu. Pak se vydá ke dveřím a než odejde obuje se.* (Sora) Kam půjdeme? *Zvědavost je na ní očividná.* (Děda) Jen si počkej. Nemusíš vědět všechno hned. Jsi stejná jako tvoje matka. Ta také nevydržela udržet žádné tajemství. *Kroutí nad tím hlavou, když pomalu kráčí vesnicí. Sora se jen pobaveně uchechtne. Neslyšela to poprvé, že jí někdo přirovnával k mamce. Ale zase tvrdila, že je celá po otci, takže pravda byla asi někde uprostřed. Procházka byla příjemná, Sora si vyčistila hlavu a čas s dědou trávila ráda. Ale děda jejich cestu stočil do části vesnice, kde moc často nebyla. Bylo to místo plné skladišť, řemeslnických dílen a malých manufaktur, kde se dělalo vše možné.* (Sora) Co tady vlastně děláme? *Snaží se znít jako, že se nic neděje, ale nemá z toho místa dvakrát dobrý pocit. Děda se na ní podívá a jen se usměje. Aniž by odpověděl ukáže rukou kousek stranou kde je její strýček opřený o stěnu nějakého domu a o něčem se baví s mužem, kterého nezná.* (Strýček) Nazdárek vy dva. *Mávne jim na pozdrav. Muž se otočí zjistit kdo to přišel a pak se uctivě ukloní dědovi a jeho doprovodu.* (Kovotepec) Rád vás zase vidím. Váš syn už mě o všem informoval. Je to poněkud zvláštní požadavek, ale povedlo se to. *Po těch slovech ukáže ke vchodu do své dílny a počká až vejdou. Sora se mírně zamračí a sleduje to špinavé místo. Trošku neochotně je následuje dovnitř. Dílna byla celkem prostá a když jí muž nabídne místo k sezení s uctivou úklonou odmítne a raději zůstane stát. Ne, že by se snad bála, ale je lepší být ostražitá. Za to dědeček ihned pozvání k sezení přijde a usadí se na obyčejně vypadající židličku.* (Děda) Takže co pro nás máš? *Otáže se s neskrývaným zájmem a muž s úsměvem zmizí někde vzadu v dílně a po chvíli přitáhne velkou nádobu plnou nějakých různě velkých šupinek stříbrné barvy.* (Strýc) To má být co? *Zkoumavě si obsah nádoby prohlíží a pak natáhne ruku a hrst šupin nabere do dlaně a nechává je propadat mezi prsty.* (Kovotepec) To jsou oštěpky, které vznikají při práci s kovem. Kováři mi je prodávají a já z nich pak dělám ještě různé věci. Pro ně už tak malé kousky kovu nemají cenu, ale pro mě jsou užitečné. *Vysvětlí rychle a děda se nakloní blíže, aby si mohl kousky lépe prohlédnout. Sora sice neví o co přesně jim jde, ale začíná tušit, že to má něco společného s tím co dokáže.* (Děda) Můžeš nás nechat chvíli o samotě? *Zadívá se na muže po pronesení prosby a muž jen ochotně kývne a zmizí pryč.* (Děda) Co myslíš? *Otáže se syna a ten jen pokrčí rameny.* (Strýc) Kov to je. Ale otázkou je, jak se s ním bude pracovat. Nechtěla bys zkusit svou techniku na tomhle? *Otočí se na Soru a ukáže na nádobu. Sora o tom chvíli přemýšlí. Odklonit kunai byla jedna věc, pohybovat celou masou nějakého kovového odpadu byla věc druhá. Ovšem je to celkem dobrá myšlenka, jak vyzkoušet co dokáže, a tak kývne na souhlas a soustředí se na kov v nádobě. Bylo to dost jiné než, když se snažila ovládnout zbraň. Jak se snaží pohnout kovem, tak instinktivně zvedne ruku a namíří jí na nádobu. Kovové šupiny se začnou chvět a po chvíli se začnou zvedat z nádoby. Sora se mírně zamračí, protože se jí nelíbilo, jak o sebe šupiny drhli. Netuší, co přesně je špatně, protože svým schopnostem plně nerozuměla. Cítila, že kov na její snahu reaguje, vnímala, jak se šupinky podle její vůle pohybují, ale ten tvar stěžoval ovládání. Někde v sobě cítí jak o sebe šupinky dřou, zadrhávají se jedna o druhou díky nepravidelným tvarům a ovládání tak bylo nepohodlné.* (Sora) Ne. Tohle ne. *Zakroutí hlavou a nechá kov spadnout zpět do nádoby. Přijde jí to tak přirozené co převedla, že jí v první chvíli zaskočí pohledy dědečka a strýčka.* (Sora) Ehm. Copak? *Usměje se na ně zářivě a muži se začnou hlasitě smát.* (Děda) Děti. Dokáží něco neuvěřitelného a berou to jakoby nic. *Kroutí nad svou vnučkou hlavou a strýček s pobaveným výrazem opustí dílnu, aby přivedl kovotepce zpět.* (Děda) Omlouvám se, ale tohle není to, co hledáme. *Vysvětlí a nechá muže odtáhnout nádobu pryč. Muž se vrátí po chvíli zpět, tentokrát nese pořádnou krabici, ve které má nějaké kuličky.* (Kovotepec) Tohle jsou malá závažíčka používaná při práci se stříbrem. Je to dost drahé, takže pokud chcete velké množství. No budeme muset probrat podmínky dodávání a tak, ale je to mnohem kvalitnější než ten šrot před tím. *Začne jim ochotně nabízet co donesl a Soru to přestane zajímat skoro ihned, co si to prohlédne. Kuličky skoro necítila, takže to znamenalo, že příliš kovové nebyly a těžko by je používala. Nechá muže ať se handrkují a začne se procházet po dílně. Špína ne špína musela uznat, že nápad, co měl děda se strýčkem je dobrý a chtěla ho použít. Jen nevěřila tomu, že tímhle stylem pokus omyl na něco přijdou. Využila fakt, že mužovi nevadilo, že se tam prochází a začne to tam prohledávat. Dílna je plná všeho možného, ale to jí nezajímalo. Po chvíli se zastaví u velké pece, kde je sud plný nějakého černého písku. Z pece sálal pořádný žár a bylo to až nepříjemné, ale ten písek jí zaujal tak, že to teplo byla ochotná chvíli snášet. Soustředí se na písek a s úsměvem ho nechá pomalu opustit sud.* (Sora) Zajímavé. *Jediné slovo opustí její ústa a sleduje, jak písek přesně kopíruje pohyb její ruky. Aniž by na něco dalšího čekala se rozejde zpět k té dohadující se skupince.* (Kovotepec) Musel bych zjistit cenu u dodavatelů. Tyhle kuličky se špatně shánějí, ono ta cena by se mohla různit. *Vysvětluje akorát, když k nim Sora přistoupí.* (Sora) To nebude potřeba. *Prohodí klidně a pomalu zvedne ruku a předvede elegantní taneček nově objeveného materiálu ve vzduchu. Kovotepec to vystoupení sleduje s neskrývaným zájmem.* (Strýc) Co je tohle? *Optá se, zatím co sleduje vystoupení své neteře.* (Kovotepec) Železný písek. Používají ho kováři, kovotepci jako já, umělci a řemeslníci. Při vypálení v peci se z něj dostává čisté železo a používá se na zbraně a podobně. *Vysvětlí a Sora se spokojeně usměje, když nechá písek stáhnout se k ní a nechá ho rotovat kolem sebe.* (Děda) Myslím, že máme jasno. Postarej se, abys tu měl vždy dostatečnou zásobu, aby si má vnučka mohla vyzvedávat železný písek dle potřeby. *Po těch slovech se zvedne ze židličky a zamíří si to z dílny pryč. Sora odejde vrátit písek tam odkud ho vzala a poté se vydá za dědou a strýčkem.* (Sora) Děkuji vám. *Řekne cestou přes dílnu směrem k muži, než jí opustí.*


Počet slov: 1456

*Keiyra kráčala z knižnice domov. Bola vymeniť knížky čo už mala prečítané a zvažovala do ktorej z nových kníh sa pustí ako do prvej. Nikam sa neponáhľala - nemala kam, Noctis doma nebol a so Sorou dnes dohodnuté stretnutie nemali. Bolo šokujúce ako sám sa môže človek cítiť v tak veľkom meste.* "Možno by veci boli inak ak by som bola spoločenskejšia." *Napadlo jej. Keď sa naposledy odhodlala vystúpiť zo svojej konfrontnej zóny a dala sa do reči so Sorou - vzniklo im z toho ohromne pekné a pevné priateľstvo.* "Možno by to za pokus stálo. Sora sa predsa smiala, že mám dar na získavanie kamarátov.. možno by to mohlo fungovať." *Zamýšľala sa a pri tom sa posadila na kamennú lavičku. Vybrala si svoj malý zápisník a pero a premýšľala ako sformulovať vnútorný boj, ktorý sa v nej odohrával.* Pocit trýznivý je ako deň daždivý .. *Šepla si sama pre seba a rovno si to zapísala.*

*Katsu se zrovna prochází po vesnici. Je víkend, takže do akademie nemůže a v knihách byl zabořený už celý dopoledne. Potřeboval na chvilku z toho hluku a blázince v sirotčinci vypadnout na vzduch.* "Nemůžu tam v tom rámusu trávit moc času. Bojím se co by se stalo, když by to tam na mě zase přišlo." *Není to tak dávno, co se na akademii bavili o všech, které zde ve vesnici jsou, takže mu už tak ňák došlo, co přesně se to s ním děje. Jen mu ještě nikdo neřekl, proč se to děje, jak to ovládat, nebo ještě líp, jak tomu předcházet. Ruce se mu od posledního tréninku taky už uzdravili, takže jsou připravené, na další zničující trénink. Jak tak jde, dostane se do uliček, které pořádně ještě nezná. Sirotčinec je na druhý straně vesnice a ačkoliv má prolezlou skoro celou vesnici, tak tady mu to vždy přišlo trochu nebezpečné a tak sem prostě nechodil. Najednou si všimne holky, které je už od pohledu o něco starší než on. Pořádně se na ní zadívá a matně si vybaví, že jde o jednu z jeho spolužaček, protože stejně jako on, i ona byla radši sama někde vzadu a v klidu.* "No co, za pokus nic nedám. Není špatný mít pár přátel. I když teda nevím jak pro mě a pro ty, se kterými se budu přátelit já." *Pomyslí si a zamíří si to k ní na lavičku. Posadí se vedle ni a chvilku jen sedí. Dlaně se mu nervozitou potí.* Ahoj, ty chodíš ještě na Akademii, že? Mám pocit že chodíme do stejné třídy. *Poví a trochu nervózně se na ni podívá.*

*Periférne si všimla, že okolo prechádzal chlapec. Bol od nej nižší a na prvý pohľad vyzeral aj mladšie. Jeho tvár jej bola povedomá lebo na hodinách sedával mimo humbuk vzadu tak ako aj ona. Meno však netušila.. Nikdy sa nerozprávali. Popravde si ani nevedela vybaviť, že by sa niekedy zdravili. O to viac ju prekvapilo keď si ku nej prisadol. Keď spomenul, že sú spolužiaci - líčka jej mierne zružoveli.* Ahoj, áno.. Chodíme spolu do triedy.. *Priznala neochotne nakoľko musela pôsobiť na jej mladších spolužiakov ako neschopný idiot.. Alebo ju možno považujú za zbabelca.. Keď jej tak dlho trvá prihlásiť sa na geninske skúšky. Každopádne ten trápny pocit potlačí a využije chlapcovu odvahu na to aby skúsila nadviazať priateľský rozhovor.* Páni.. Prišiel ako na zavolanie. *Pomyslela si, strčila ruku do batôžku a vystrela ju ku chlapcovi. V dlani mala dva cukríky.* Moje meno je Keiyra Shiroy.. Chceš cukrík? *Pokusila sa o priateľský úsmev.*

*Na lidi teda moc dobrej odhad neměl, takže neměl nejmenší ponětí, jestli se s ním vůbec bude chtít bavit, nebo ho bude jen ignorovat. Všiml si jak si ho prohlíží. Došlo mu, že ona vlastně asi ani neví kdo je a že si ani tím spolužákem není moc jistá. To byla ale jenom jeho domněnka. Netrvalo to ale ani moc dlouho a dostal odpověď. Nebyla teda moc vlídná, ale lepší než žádná. Najednou vlastně ani Katsu nevěděl co pořádně říct. Pokaždé, když se snažil s někým začít rozhovor, nedostal se takhle daleko, tak byl trochu zmatený. Než se stihl nadechnout, aby ji něco řekl, vyrušila ho hrabáním v batohu a nabídnutím bonbonu. Oči se mu rozzářili, jako malému klukovi, úsměv měl od ucha k uchu. Nikdy nedával pořádně svoje emoce moc najevo, ale tohle ho totálně rozhodilo.* A-ano, vezmu si rád. Moc děkuji! *Odpověděl a během ani né dvou vteřin už měl jeden bonbon v puse. S úsměvem pomlaskával a převaloval bonbon v puse ze strany na stranu.* Jinak já jsem Katsu. *Dostal ze sebe nezdvořile s plnou pusou a usmíval se na ní, jako snad ještě nikdy na nikoho.*

*Potešilo ju, že jej ponuku Katsu neodmietol. V knihách by po predstavení dospeláci dodali niečo ako: ´veľmi ma teší´ alebo ´rada ťa spoznávam´. No nechcela pôsobiť ešte ako väčší čudák a preto radšej mlčala. Tiež si jeden cukrík dala do úst a úsmev mu opätovala. Hoci by sa s plnými ústami nemalo rozprávať rozhodla sa tento malý etický kódex po chvíľke ticha porušiť.* Kam si mal namierené? *Opýtala sa ho a popri tom cmúľala cukrík len na jednej strane a teda sa jej pri rozprávaní atypicky zväčšilo líčko. Rozhliadala sa pri tom po okolí.* Bývaš niekde tu alebo za niekým ideš? *Nechcela pôsobiť otravne ani, že vyzvedá, no svoju zvedavú povahu nevedela nikdy veľmi dobre potláčať. Príbehy ju fascinovali a vždy kládla veľa otázok.*