Dango

*Dámy a pánové! Ano, je to tady! Dlouho očekávaná soutěž v pojídání Dango knedlíčků, * rozezněl se ulicí hlasitý proslov maléhó můžíka stojícího na bedně, která mu dopomáhala k tomu, aby vyčníval nad okolním davem.* Přístupte blíže a vyzvěte našeho šampióna ze Země Nudlí k férovému souboji o hodnotný kupón a především titulu Los Dangos přinášející sebou neutuchající slávu, *vyzdvihoval právě probíhající soutěž medovými slůvky. Všem muselo být jasné, že si na tom pán rád přivydělá, ale i tak se tu rojili zájemci v hojném počtu ať už v rámci soutěživosti nebo zvědavosti. I Itami zavítal do vesnice, aby se podíval, co se kolem jeho oblíbeného stánku děje. Zatím jen postával mezi lidmi a sledoval, jak se do soutěže hlásí jeden hladový Akimichi za druhým. Ovšem velké bříško nebylo vše.*

*Služebná Rin zrovna byla opět venku s Arikou, která byla na vozíku. Rin měla své služebnické oblečení a Arika dlouhé nachové šaty,  které měla až po kotníky. Hezky si seděla na svém vozíku a nechávala se vozit. V rukou měla Arika knížku o atlasu bylinek, protože ji to zajímalo a přišlo ji to zajímavé. Nacházely se kousek od Dango, kde Rin měla svoje známe, tak věděla, co se tam dneska bude dít. Proto zamířila směrem tam. Kolem stánku bylo rušno, ale to Rin nedělalo problém se někde postavit a mít pěkný výhled mezi lidmi. Na tváři měla jenom úsměv, jak pozorovala, že se každý druhý hlásí do soutěže. Arika neměla moc ráda rušno, tak jenom koutky očima koukla, co se kolem ní děje. Nepřišlo ji to zajímavé, ale i tak zavřela svůj atlas bylinek a nechala si ho na stehnech. Pohledem koukla na stánek a pozorovala, co se vůbec děje. Pár sekund ji trvalo, než zjistila, že je to zřejmě boj jedlíků. Většinu lidí Arika znala, protože patřili do stejného klanu, ale že by s nimi měla pozitivní vztahy? To moc ne.* Není to zajímavé, Ariko? *Zeptala se Rin směrem na dívku, ale Arika ji jenom kývnula, kdy si Rin povzdechla, protože Arika nebyla moc mluvící.*

*Volné židličky se plnily soutěžícími a z kuchyňky uvnitř stánku začala putovat příjemná vůně rýzových knedlíčků obohacené o cukřík. To bylo pro Itamiho až moc velké pokušení na to, aby dokázal odolat a za malou chvilinku už seděl za stolečkem uvazujíce si pod krk bryndáček s motivem tří dango knedlíčků na špejli, který před lety dostal za věrnost a řadu objednávek v tomto málem podniku. Celá tato příprava si vysloužila egoisticky nadřazený posměšek ze strany onoho pofiderního dvoumetráčkového šampióna sedícího na sousedním místečku. Z druhé strany byla však poslední židlička stále nezabraná. Při pohledu na modrovláska, kterého by v této soutěži robustní šampión při nedostatku knedlíčku na svém talíři snad nejraději také snědl, přešla každého ovšem rychle chuť.
*Slečno a co Vy?! * objevil se maličký mužík vedle vozíčku mladé dámy se světlými vlásky.* Věřím, že by jste byla černým koněm celé soutěže! Nechcete zkusit získat náš skvělý titul? Ve vašem věku by to byl určitě velký úspěch, * začal Yoshimiru okamžitě přesvědčovat a lichotit jí. Mezitím začala obsluha přinášet tácky plné Dango knedlíčků snad všech druhů barev, které existovaly.*

*Obě to sledovaly. Rin však trochu vážněji, než Arika, která to sledovala s chladností. Sama Arika se nikdy nezúčastnila ničeho takového. Tedy žádné soutěže. Arika jenom koukala, kdo všechno jde soutěžit a baštit. Přišlo ji to trochu divné, ale přece jídlo zdarma, ne? Když však menší muž promluvil na Ariku, tak ta se na něho jenom podívala a jaksi nevydala ani hlásku.* Copak, Ari? Nechtěla bys to zkusit? *Zeptala by se ji Rin a Arika by zvedla jenom rameny. Neříkala jaksi nic, ale až po pár sekundách jenom kývla. Stále nic neříkala a obličej měla stále bez emocí. Arika z toho neměla žádné obavy či nálady. Spíš ji to přišlo jenom zajímavé, že by něco takového zkusila. Ovšem věta "velký úspěch" ji dostala. Mohla by být konečně něco. Tedy jenom velký jedlík, ale co už!* Beru to. *Pronesla Arika a Rin jenom kývla. Proto ji s vozíkem přesunula vedle prázdné židle a pustila vozík. Rin by se jenom otočila směrem k menšímu mužíčkovi.* Nevadilo by kdybych se posadila na tu prázdnou židli a jenom sledovala? *Zeptala by se Rin a kdyby ji to dovolil, tak by si tam jednoduše sedla, dala nohu přes nohu, ruce v kříž a sledovala to.

*Itamiho chuťové buňky volaly nadšením, když mu na stoleček přistálo pět špejlí po třech rýzových kuličkách. Dokonce ho tento chutný pokrm zhypnotizoval natolik, že by si snad ani nevšiml, že si vedle chtěla přisednout nějaká mladičká slečna na vozíčku.* Huh, * nadskočil na židli, když zaslechl hlas vedle sebe.* Samozřejmě že můžeš. Přeci se mě na takové věci nemusíš ptát, * odpověděl pobaveně a rukou gentlemansky odsunul židličku, aby si na ní dívenka mohla sednou. Opravdu ale nečekal, že na židličku bělovlasá studentka akademie vyskočí s takovou lehkostí a ještě si dá nohy přes sebe.* ,,Proč má teda ten vozík?" * pomyslel si maličko nechápavě. Původně to vypadalo, jako kdyby byla dívenka od pasu dolu ochrnutá, jenže zřejmě to ten důvod pomocného nástroje nebyl. Z lékařského prostředí moc dobře věděl, že každý ochnutý pacient by dal cokoliv za to, aby mohl chodit po svých.* ,,Že by jen Akimichi lenost?" * podle postavy usoudil, že by mohla holčina pocházet z tohoto klanu. Jelikož tu ale nějaký pátek nežil, tak už se v těch mladých dětech pořádně nevyznal a viděl je maximálně tak u porodu.* Jenom sledovat?! * vyděsil se po chvilkovém uvažování, když mu došlo co jeho sousedka právě řekla.* Žádný takový! Teď jsi v tom namočená stejně jako my ostatní, *zazubil se na ní a rukou pokynul obsluze, aby zajistila, že ani na úplné krajním mistečku, které se právě zaplnilo, nezůstane prázdno.* Tak dobrou chuť, * usmál se pravě na nesmělé děvčatko, promnul si dlaně a sledoval, jak i jí došla porce stejných rozměrů, jako všem ostatním.
Mezitím se maličký mužík vysápal k soutežícím, div mu nespadly kalhoty.* Vypadá to, že naše soutěž může začít. Tak tedy... tři... dva.. jedna... dangooo!!! * zamával a dal povel k fandění. Itami okamžitě uchopil první špejli a v puse mu dvě třetiny porce zmizely jako do černý díry. Poslední třetinka už byla spíše lahůdkou a tak se okamžitě přesunul k další porci. Ta zmizela snad stejně rychle a zanechala za sebou na modrovláskově puse čokoládovou polevu. Další následovaly a první amatéri začínali odpadat. Itamiho největší starostí však bylo, kdo mu donese další várku, až za malý moment zbyde jen prázdný talíř.*

*Rin si jenom povzdechla, když ji muž oznámil, že je zde s nimi. Nebyla tak, která by se z věcí vykroutila, tak jenom přikývla, kdy mrkla na Ariku. Arika jenom koukla takovým zvědavým výrazem na Rin, která se na ní jenom usmála.* Ále. Nekoukej tak, protože třeba tohle bude zábava. *Pronesla Rin k Arike, která se ani neusmála a jen koukala stále zvědavě. V tom se už však začalo počítat a obě se koukly před sebe, kde už bylo nachystané jídlo. Rin se snažila uchopit dango, ale moc ji to nešlo. Tedy spíš nevěděla z jaké strany má začít, tak nějak pomalu začala jíst, protože nebyla rychlý jedlík. Zatím co Arika věděla jak na to, protože občas tady nakupoval její otec, který vždy domů nosil nějaké ty dobroty. Proto jenom Arika pečlivě vzala špejli s dangem a do pusy si dala jednu kuličku. Párkrát za sebou v rychlosti jenom zamrkala, protože tohle to chutnalo úplně lahodně. Arika tedy začala trochu rychleji jíst danga ze špejle, které si trochu rozkousala v ústech, ale pak je spolkla. Nechtěla polykat jídlo, které si tak nějak nerozkouše. Rin však byla jiná, protože ta polykala celé kuličky bez toho, aby si je nějak rozkousala. Proto po jedné špejli danga už jaksi nemohla a vzdala to. Nechala to na Arike, kterou pečlivě pozorovala. Arika mezitím, co jedla dango se koukala na modrovlasého muže, který byl před ní. Barva vlasů byla to, co na Ariku zapůsobilo.*

*Hltající Itami sledoval, jak Rin sedící vedle pomalu ztrácí na tempu. To se ovšem nedalo říct o Ariko, která se pomalu začínala řadit mezi tu lepší polovičku soutěžících. Bohužel i Itamiho hladový žaludek začínal působit poněkud plně a modrovlásek tak s malým odpočinkem oddychoval, zatímco mu z pusy stoupal kouř horkých knedlíčků. Šampión tohoto zaváhání samozřejmě neomylně využil a dostal se tak dopopředí. Tím odradil další jedlíky a spolu s naší hlavní trojcí už zbývali jen ti s nejpevnější vůlí vůbec.* Tak se nám to začíná dramatizovat dámy a pánové! * stoupl si dopodředí maličký mužík burcující dav s vidinou vyhecování soutěžících, kteří ještě přispějí do jeho plné kapsičky.* Takhle mu to nemůžu nechat, * stekla Itamimu pomyslná kapička potu. Opět se vrhnul po další porci na špejli, aby vyrovnal toho arogantního rádoby šampióna.*

*Arika pokračovala v jezení a koukání po modrém. Rin jenom seděla a pozorovala Ariku, jak to jí.* Hlavně moc nehltej. Dej pozor, aby ti nezaskočilo. Pozor na tu špejli. *Komentovala Rin, která měla strach o Ariku. Přece taky nebyla na tom nejlépe zdravotně, což se taky začalo i projevovat. Jak tak Arika totiž koukala po modrém, tak se ji udělalo nevolno z jídla. Nejen totiž, že její zdravotní stav ji udělal slabou, ale taktéž trochu poničil její jídelníček, kdy nemohla toho sníst hodně za sebou. Bohužel Rin na to zapomněla, protože měla jaksi hodně starostí nejen s Ariko, ale i o jejich bydlení a další věci. Arika proto jenom položila špejli, na které bylo ještě jedno Dango a zvedla pravou ruku.* Vzdávám se.. *Pronesla chladným hlasem, ve kterém šlo poznat, že je zklamaná, ale na obličeji to nedala poznat, protože ten byl chladný. Následně si Arika dala ruce na stehna a Rin ji jenom pohladila po vlasech.* I tak si šikovná holčička, která jednou dokáže velké věci. *Pronesla mile k Arike, ale ta to nekomentovala. Spíš jakoby to ignorovala.*

*Itami už téměř ležel na stole zacpaný Dango knedlíčkama, jako kdyby do toho vypil pár lahviček Saké. Na tácku zbývaly poslední dva volně ložené knedlíčky. Jeden z nich doslova nabodl s když si ho třesoucí se rukou strkal do úst, tak vedle sebe uslyšel, že se dívenka na vozíčku vzdává. Celá trojice zůstala pospolu do závěrečného boje, kdy se všichni kolem už vzdali.* ,,No to snad ne!" * otočil se na mladičkou studentku vyčítavě, že ho nechala samotného v souboji s tím tlusťochem. Stejně tak mu to ale dodalo další energii a hodil si do pusy onen napíchlý růžově zbarvený hnedlíček. Ten i přes maximálně odpor vysušeného krku rozkousal a spolkl, čímž vyrovnal šampióna na straně.
Oba poslední soutěžící věděli, že jsou na pokraji sil a právě ten poslední knedlíček, který zbýval na jejich tácech,  bude rozhodující. První se ho chopil obrovský šampión a nakousl ho. Když ho ovšem polkl tak se mu zvedl žaludek a div, že nepokřtil celé pódium vším co dnes snědl. Následně padl obličejem vyčerpaný na stůl a Itami věděl, že je krůček o pásu šampióna. Jednou rukou si povolil kalhoty, aby mu netlačily na žaludek ve kterém se tak vylpuplo poslední volné místečko. Druhou rukou vzal další špejli a jelikož už jednu držel, tak si vytvořil provizorní hůlky. Sevřel mezi nimi rýžový zázrak a vítězoslavně ho směřoval do osobní černý díry. Pár centimetrů od pusy ho však chytla křeč do zápěstí a dřevěné klacíky povolily. Nezbedná a měkoučká kulička vyklouzla na stůl od kterého skočila na pódium z kterého se zkutálela přímo mezi mřížky kanálu.* To snad... * vyděsil se Itami a z vykulených očí mu vytřiskla pomyslná slzička zoufalství.* Počkat! Můžu si vzít tady od slečny? * otočil se v poslední naději na malého mužíka.* Je mi líto pane, ale pomáhat sousedům je bohužel zakázané, *okamžitě odpověděl maličký podnikatel se škodolibým výrazem v tváři. Přesně jak plánoval... vítězství bylo šampióna a tak i jeho.* Neeeee!!! * chytl se Itami za hlavu a před očima mu projel celý život. Prohrát v pojídání Dango knedlíčků pro něho bylo nemyslitelné. Bohužel už jen mohl sledovat, jak šampión obhajuje svůj opasek o kterém snad ani momentálně neví.
* Prohrál... prohrál, * opakoval si tiše Itami stále dokola, když s bezduchým výrazem platil útratu kterou jako poražený projedl. Když viděl, jak obsluha pokračuje až k dvoum slečnám, tak jí zarazil.* Počkejte... já Vám to dám i tady za holky, * oklepal se z šoku po prohře a zaplatil i za Ariko a Rin. To že okradl ten malý smrad jeho brat sportovně, ovšem že by tu mladičké studenty vysypaly z kapes veškeré kapesné nepřipadalo v úvahu.* Děkuji za hezký souboj, * natáhl k oběma ruku, aby jim pogratuloval ke krásnému bronzovému místečku.* Jmenuji se Itami a vy jste..? Ještě jsem tu ani jednu neviděl, * posmál se příjemně a stále měl kolem krku zadrobený bryndáček.*

*Obě pozorovaly modrého a druhého, jak mezi sebou soupeří. Ovšem Rin to pozorovala s takovým nadšením a Arika? Ta spíš koukala tak nějak chladně, ale koukala! Sice to nedávala najevo, ale trochu ji to zajímalo. Chtěla vědět, kdo vyhraje. Netrvalo však dlouho a došlo k dramatu. Modrému spadl kus jídla a odkutálel se do kanálu, kdy se Rin nad tím jenom zasmála a Arika jaksi opět nic neudělala. Neprojevovala nějaké emoce či něco podobného což trochu Rin opět mrzelo, že Arika na sobě nedává nic znát a snaží vše držet v sobě. Když zmínil modrý Ariku, tak ta na něho jenom koukla a nevydala opět nic ze sebe. Jenom prostě takovým nechápavým výrazem na něho koukla, jak kdyby ji bylo vše fuk. Rin do ní lehce kopla, aby ji upozornila, že by měla aspoň nějak zareagovat, ale Arika na to absolutně nereagovala, kdy si Arika jenom povzdechla. Když však modrý prohrál, tak se Arika zasmála potichu, ale ihned přestala. Rin si toho všimla, kdy věděla, že to Ariku baví a proto z ní měla tak lehkou radost. Laskavé gesto od modrého potěšilo Rin, která se jenom postavila a uklonila se mu. No ihned na to se narovnala s úsměvem na tváři a Arika ty dva jenom sledovala.* Děkujeme moc za laskavé gesto, ale nemusel jste. Vám gratuluji ke stříbrnému, které si jistě zasloužíte, ale příště třeba zvládnete i první. *Pronesla Rin veselým tónem, jak mu chtěla zlepšit náladu. Natáhnuté ruky si Rin všimla, kdy si s ním podala ruku, ale Arika ne. Ta své ruce ze svých stehen nezvedla.* Těší mě Itami. Já jsem Rin a tohle je Arika. *Rin je slušně představila, protože bylo marné do seznámení tahat či doufat, že Arika jaksi odpoví. Ona moc cizincům neodpovídala, ale Rin ji to nebrala.* Neviděl, protože tu skoro nechodíme. Většinou od Ariky otec.. tedy pan Yoshimiru bere jídlo zde osobně, aby jsme se nemusely s Arikou tahat přes polovinu vesnice jenom proto, aby jsme naplnily bříško. *Pronesla opět veselým tónem, jak se smála jako sluníčko.*

*Také mě těší. Nemáte vůbec za co, * odvětil s úsměvem a jeho pohled se zaměřil především k dívence na vozíčku.* Vy jste studentky akademie? * zeptal se zvědavě. Přeci jen nebylo úplně obvyklé, že by děti do akademie nechodily, ovšem tady po podle popisu na nějakou vyjímku vypadalo. Mezitím většina lidí pomalu začínala odcházet a zůstávali jen to, kteří dostali chuť na jídlo nebo tu potkali nějakého známého, kterého nepotkali dlouhou dobu a tak mu museli vylíčit, co všechno je nového a co se za tu dobu změnilo.* Nepůjdeme se někam posadit, ať tu nepostáváme? * nabídl a pokud by děvčátka souhlasila, tak by jako správný gentleman vzal vozík, aby ho nemusela tahat Rin a odvezl by Ariko k lavičce u říčky protékající Konohou. Na tu by si také pak sedl a prohlížel si, jak děti běhají po mostě a dělají povyk. Už to bylo opravdu dlouho, co si naposledy takto sedl ve své rodné vesnici a splynul s chodem okolo.*

Studentky akademie?! *Vydala ze sebe překvapeně Rin, která nemohla věřit svým uším. Tohle se ji ještě nikdy nestalo, aby se ji někdo zeptal na to zda je studentka akademie. Arika mezitím jenom kývla a koukla na Rin, která z toho byla celá překvapená. Arike to přišlo i vtipné, ale jaksi nedávala nic najevo, kdy mlčela jak hrob zase.* Jenom tady Arika je studentka. Snaží se být nejlepší i přes její vážný stav. *Pronesla vesele Rin, která byla jaksi stále překvapená z jeho otázky, kterou se snažila pochopit.* Můžeme je si chcete. Myslím si, že Arike by to neublížilo, že? *Rin koukla na Ariku, která si jenom povzdechla, ale nevěnovala ani jednomu z nich pohled. Když však Itami vzal vozík, tak se Rin překvapila. Nečekala totiž, že bude takový gentleman a jenom ho následovala k lavičce, kde si sedl. Arika seděla stále na vozíku koukajíc před sebe, ale nedávajíc jaksi pozor. Nevnímala to, co se před ní dělo. A Rin? Ta se postavila jenom před lavičku, na které seděl Itami, ale nestála přímo v jeho výhledu, ale kousek dál. Ruce si dala za záda, kde si je chytla a postavila se na špičky a hned opět na paty. Rin zavřela oči a jenom v klidu dýchala. Poslouchala taktéž hlas dětí a jenom se usmála.* Už je to tak dávno, kdy jsem byla ještě malá holka.. *Pronesla si pro sebe vesele, jak si užívala atmosféru. Následně se Arika podívala jenom na Itamiho takovým chladným výrazem, ale nic neříkala a dokonce ani na nic nemyslela. Koukala na něho, jak taková mrtvola prostě.*

Vyslechl si je důkladně a se zájmem. Bylo to opravdu zajímavá dvojka. Bohužel pro dívenku na vozíčku Itami vůbec pochyboval, že by v tomto stavu udělala geninské zkoušky natož ty chuuninské.* Proč chceš být shinoby? Vždyť to je nebezpečné. Navíc je plno dalších úžasných povoláni, * opět se povyptal a tak nějak nepřímo se pokusil světlovlásku nasměrovat jinou cestou. I když tušil, že tyhle děti ze sny nejde přemluvit jen tak.* Copak se Vám stalo slečno Ariko? Nějaký úraz páteře? * zeptal se na hulváta bez většího obcházení. Roky v nemocnici ho naučily nesrat se s věcmi a chození kolem horké kaše byla jen ztráta času. Jelikož to byla jeho práce, tak chtěl Ariko nějak usnadnit tu cestu ke zkouškám.*

*Když se Itami zeptal směrem na Ariku, tak jenom zbystřila. Otočila pohledem před sebe a stále měla takový ten mrtvý výraz, kdy se jenom pomalu nadechla a vydechla.* Tradice mé rodiny. Sice jsem jenom na vozíčku, ale dokážu toho víc, než si kdo myslí. Všichni uvidí. *Pronesla k Itamimu chladným tónem Arika. Rin se jenom otočila směrem na Ariku a koukala tak nějak zvědavě, protože byla i ráda, že Arika konečně něco říká po tak dlouhé době.* Narodila jsem se. To se stalo. *Odpověděla mu Arika, jak se koukala před sebe koukajíc všude možně.* Arika-san se narodila předčasně. Doktoři oznámili, že je slabší, než ostatní děti a genetika v klanu jaksi taky moc nepomáhá. Ovšem její otec říkal, že bude v pořádku během toho, co bude růst a dospívat. Pročpak se zajímáte, Itami? Záleží Vám snad na dětech, které jsou jiné?*Dodala Rin, která vesele koukala na oba dva.*

* Tak to nezpochybňuju, * dal před sebe obraně ruce a skepticky se pousmál.  Rozhodně jí nechtěl nějak demotivoval, ale spíše jen ukázat jinou cestu. Její další a snad ještě negativnější odpověď tomu vůbec nepomohla, ale tak nemohl o ní čekat úsměv, když trávila život na vozíčku. To už samo o sobě muselo být velice demotivující. Po chvilce čekání se mu dostala i trošičku rozumnější odpověď, se kterou mohl konečně nějak pracovat.* Takže to je vrozená vada. I když sem tam by možná neuškodilo nějaké cvičení, * zamyslel se nahlas a při tom podíval na Rin, pokud by k tomu neměla ještě nejáká slůvka.* A otec slečny Ariko je doktor, že se v tom tak vyzná? * zeptal se trochu pochybovačně. No i tak si chtěl pro jistotu ověřit, zda není dívenka už pod drobnohledem lékařů. Pak by se rozhodl, jaké další kroky podniknout. Nad poslední větou se však musel hlasitě zasmát.* Nemám rád děti. Sám naštěstí žádné nemám a ani žádné neplánuji. Navíc slečna Ariko už není dítě a brzo jí čeká i první větší zkouška, která by jí mohla zajistit místo mezi shinoby, * koukl na bělovlásku a poukázal na čelenku, která mu cinkala na krku.* A ohledně toho "Jiné"... Co znamená být normální? Každý z nás je svým způsobem unikátní a každý může nějak příspět společnosti a především blízkým, * začal zlouhavě vysvětlovat. Opravdu nenáviděl hromadu lidských vlastností. Většina z nich se projevovala nějakou formou slabosti a odsuzování druhých byla jedna z nich.*

*Nad poznámkou ohledně cvičení ani jedna nic neříkala. Arika to spíš ignorovala a Rin neměla vyvolávat či dělat nějaké dramata. Měla to striktně zakázané, když byla v práci.* Pan Yoshimiru není doktor, ale má dobré konexe a zná dobré lid mezi které patří i doktoři. *Odpověděla mu neutrálně Rin, ale stále si držela veselý pohled. Ovšem její oči mířily už jenom na Itamiho a Ariku jaksi ignorovala i v jejím prostorovém vidění.* Není dítě? *Překvapí se Rin a jenom si pravou ruku dá před pusu. Lehce se zasměje a hned ruku opět dá z úst.* Nevím, jak vaši rodiče, ale v rodině Yoshimiru je dítě až do patnácti let. Ano, má brzo zkoušku, ale to neznamená, že nemůže být stále dítětem. Člověk by si měl užívat života každou chvíli ať už je shinobi nebo ne. *Když se ji zeptal na otázku, tak se stále Rin usmívala a pohledem nikde neuhýbala.* Normální je ten, kdo plní svou funkci. Vy jako ninja, který umře ve válce pro svou vesnici. Já jako služebná, které pracuje pro svého pána a další lidé, kteří vykonávají svou práci a snaží se jít normální cestou. I nukenin je normální, když se to tak vezme. Plní svou práci tak, že zabíjí lidi a zbavuje nás přebytečných. Kruté, ale lehké~ *Poslední větu řekla takových chladným tónem, ale úsměv Rin stále zůstával. Rin si však získala pozornost Ariky, která se na ni začala koukat kvůli tomu, co vypustila z pusy.*

*Abych byl upřímný, tak jsou v této vesnici jen dva doktoři, kterým bych při operaci byl schopný svěřit svůj život. Zbytek postrádá dostatečnou praxi, dovednosti nebo zručnost. Nejsem si úplně jistý, jestli se o slečnu jeden z těch dvou stará. Protože první není v nemocnici zaměstnaný a druhý je přiřazovaný na ty nejnáročnější operace. Každopádně pokud dělá Ariko nějaké pokroky a pomalu se její stav zlepšuje, tak je to super, * nadzvedl koutky úst a kývnul k bělovlásce. V obličeji mu byl při tom vidět plně přejícný výraz.* Víte slečno Rin, * otočil pohled směrem k dospělé ženě.* Jsou na světě místa, kde končí dětství tím, když daný jedinec dokáže udržet zbraň a když není zrovna poslaný na bojistě bojovat o život, tak musí do dolů. Samozřejmě, že si každý zaslouží být dítětem co nejdéle do jde, jenže když je to už moc dlouho... Když zestárne a stále si není vědom toho, že venku mimo vesnici nečeká žádná pohádka, * jeho výraz v obličeji zvážněl,* pak se lehce stane, že hned první setkání s nukenínem bude zároveň i to poslední. Já to měl skoro stejně. Bylo mi čerstvých patnáct a zvědavost mě hnala mimo vesnici a pak to přišlo. Jako lusknutím prstů jsem se ocitl zády namáčklý na strom a přede mnou stály dvě ženy. Svlékly mě a začaly zkoumat moje šupiny na zádech jako kdybych byl jen nějaké pokusné morče. Do dnes vlastně ani nevím, jak jsem to přežil, ale i tak mě stále dohání zlaté oči jedné z nich. Neustále mě pronásledují do snů a budí ze spaní. Přesně proto je důležité, aby si v čas shinoby uvědomil, že není dítětem, * začal zdlouhavě vyprávět svůj přiběh Rin. Bylo mu jasné, že Ariko v jejím věku z toho rozum mít ještě úplně nebude, ale mohla si to vyslechnout stejně čistě a jasně jako její služebná. Tou dobou se už Itami zapřel rukama o kolema a vstal z lavičky. Dvěmi kroky došel až k služebné a položil jí ruku na rameno.* Tak zaprvé. Já nejsem voják, ale vědec. Moje práce není bojovat ani umírat ve válce. A dokud bude v tomhle světě NORMÁLNÍ umírat a zabíjet jako nukenin, tak se zbytečných smrtí nikdy nezbavíme. Nemyslím si, že jsou všichni nukenínové špatní, jenže když za vámi do nemocnice přijde brečící žena, kterou před zrakem vlastního dítětem znásilnil a oplodnil nukenin, aby mu v zapětí podřízl hrdlo, uvědomíte si, že mají tihle lidé od těch "normálních" opravdu daleko, * zahleděl jí z blízka do očí a šeptem popisoval hrůzy světa za branami. Přišlo mu, že má žena jakožto služebná až moc zkreslenou představivot a tak jí musel pošťouchnout zpět do reality. Nebyl někdo, kdo by něco záměrně zlehčoval. Naopak si s přibývajícím věkem přestával brát servitky ohledně čehokoliv. I tak se šeptem pokoušel tuto skutečnost alespoň prozatím neřict tomu dítku na vozíčku.
Po menší odmlce mu ten chlad v zelených očích začal tát a opět se vynořil ten příjemný obličej ze soutěže.* Je od Vás hezké, že dělate tuto práci, * zasmál se a rukou pohladil Rin ve vlasech, přičemž jí jeden z prámínků zastrčil za ouško.* No budu muset jít dámy. Rád jsem vás poznal, * otočkou se naklonil k Ariko a podal jí ruku, aby se s ní potřesením rozloučil. Poté se radostně otočil zpět na Rin a také jí natáhl ruku, přičemž na ni očkem mrknul.* Mějte se hezky a pokud by známosti pana Yoshimira nestačily, tak se stavte do nemocnice a zeptejte se na mě. Buď tu budu a pokud ne, tak vám ta příjemná slečna na recepci řekne nějaké datum. Pak by jsme se případně podívali, co by se tady se slečny kondicí dalo dělat. Třeba zkusili nějaké rehabilitace, * zazubil by se v úplném závěru, kmitavě zamával ručkou a mrštným odrazem s technikou Chakura Shotto + Shunshin no Jutsu zmizel dívenkám z dohledu jako stín. Něz stihl vůbec dopadnout na zem lísteček ze stromu který technikou rozvířil, tak byl tento lékař pryč.*

Nikdy jsem neřekla, že doktoři, co léčí Ariku jsou z Konohy. *Pronesla veselým tónem na Itamiho, když ho pozorovala vesele. Když však začal moralizovat o dětství, tak Rin jenom kývala se zavřenými očima. Jaksi ji to bylo jedno. Rin nebyla osoba na to, aby se s ní takové věci řešili. Bylo ji to jedno. Její starost byla Arika ne další děti. Bylo ji jedno, že někde jsou děti v dolech a nebo bojují o přežití. Hlavní pro ní byla prostě Arika, za kterou dostávala zaplaceno.* Ovšem.. s prominutím. To je Vaše demence, že jste šel mimo vesnici a nechal se využívat pro zkoumání. Není divu, že jste vědec. Jako voják zřejmě stojíte k ničemu, když se necháte chytit. *Když se ji pokusil dát ruku na rameno, tak ona udělala jen krok zpět, aby se ji nemusel dotknout. Nechtěla, aby na ni někdo takový sahal. Informace o nukeninovy, které Itami podal ji taktéž upřímně nezajímaly. Arika sice koukala na Itamiho a nic neříkala, ale poslouchala. Rin se to však snažila jaksi ignorovat a nebo nevnímat, ale snažila se být slušná, tak si to stejně nakonec poslechla. Když si to však poslechla, tak Rin jenom zvedla rameny nechápavě. Neměla na to co říct, protože byla momentálně byla jako služebná. Proto to ani nekomentovala, ale kdyby mohla, tak by řekla, že každý má nějakou zábavu, ale musela se krotit kvůli Ariky. Když se však s nimi Itami rozloučil a zmizel, tak si Rin jenom oddechla, protože už toho chlapa měla trochu dost.* Zřejmě ti byl nesympatický. Paní Ariko, až budete starší, tak zjistíte, že člověk může vypadat a chovat se mile. Může být i doktor a nebo třeba hrdina pro lidi, ale uvnitř jsou zkažení. Všichni jsou tady uvnitř zkažení, ale to poznáte až vyrostete. Nemusím vyrůst. Pozoruji a vidím. Pýcha se nedá přehlédnout. *Rin se jenom zamračila a pak se následně dostala za Ariku, ale nejdřív vytáhla ze své kapsy menší kapesník, se kterým utřela držadla, které držel Itami. Doktor či ne, tak Rin neriskovala a byla podezřívavá. I obyčejný doktor může být úchyl a hovado. Následně když to očistila, tak jenom v klidu zahodila kapesník na zem, jak by se nic nedělo. Pak jenom chytla madla a vzala vozík s Arikou domů, protože byl čas na zábavu.*

------------

*So svojím túlaním to trochu prehnal - skončil v Konohe. Konoha skutočne vyzerala úplne inak, než jeho domovina. Samé zelené stromy, lesy v okolí. Bola to nádhera a to počasie... dnes nebol na oblohe ani mráčik, bolo krásne teplo. Oblečen v, s bábkami v obväze vedľa stola, vedľa nich bola opretá katana a vedľa neho ležalo v puzdre hatake tanto. Pred sebou mal tanier s dangom a čaj. Nemal najmenšie tušenie ako tu skončil, možno za to mohol jeho prázdny žalúdok a neodolateľná vôňa dango... alebo len zvedavosť ako chutí, pretože jej nikdy nevidel. Každý tam videl, že je Arita z inej dediny, na jeho ľavej ruke bol znak Kumogakure.*

*Po treningu sa vydá do ulíc Konohy.Je trochu unavený takže hľadá miesto kde by si mohol sadnúť, odpočinúť a možno aj niečo zjesť.Prechadza sa a trochu mu pri tej únave zavadzia jeho vybavenie čo sú jeho dve katany v dvojtom puzdre na chrbte, pár kunaiov, výbušných lístkov a jeden zápästný nôž.Po čase mu začne niečo voňať.Je to vôňa danga.Blizko je jeden stánok kde sa predáva tan sa vydá smerom k nemu, pretože naňho dostal trochu chuť.Aj keď nevedel ako chutí, pretože ho ešte nikdy v minulosti nejedol,tak mal naňho z nejakého dôvodu chuť.Jedlo ktoré primárne jedol bol rámen ktorý bol buď domáco urobený,alebo chodil do Ichiraku Rámen.Keď konečne prišiel k stánku tak si sadol a objednal.* Jedno dango a jeden čaj poprosím.*Povie predavačovi a čaká na svoju objednávku. Medzitým si všimne že v stánku není sám.Bol tam aj jeden muž ktorý nosil čelenku Kumogakure.* Ahoj, môžem si prisadnúť?*Opýta sa.*

*Prvé sústo Dango si vychutnal. Bolo ružové a dobré, spolu s čajom to bola úžasná kombinácia, ktorá mu vyhovovala. Vôbec tak neľutoval svojich peňazí... pretože toto bolo niečo, čo by si rozhodne raz za čas dal, možno i častejšie aj keď s mierou. Nevenoval veľkú pozornosť svojmu okoliu, keď však na neho prehovoril cudzí hlas... najskôr skutočne musel porozmýšľať, či ta otázka patrila k nemu, alebo niekomu inému. Nakoniec zdvihol svoje zlaté oči k onomu dietku... aspoň tak mu to prišlo, rozhodne bol od mládenca pred ním starší a dovolil si povedať, že i o dosť.* Pokojne, miesta je tu dosť. *Usmial sa na neho. Nevadilo mu, že si k nemu prisadne. Za tú chvíľu čo tu bol sa ešte s nikým poriadne nerozprával a spoznať niekoho nového by nebolo na škodu. Na chlapcovi však nevidel čelenku. Preto musel premýšľať, či je to civil, alebo ešte študent akadémie. Nebolo by to nič zlé.. aj on bol trochu dosť pozadu v jeho povolaní a ďalších povolaniach tiež.*

*Videl ho ako jedol dango a popíjal k tomu čaj.Vypadal staršie ako on, takže ho ani neprekvapilo že už má čelenku.Nakoniec začul odpoveď a usmial sa.* Dobre ďakujem.Vy nieste tunajší že?*Opýtal sa aj keď to bolo celkom stupídne keďže videl čelenku.Moc ľudí vo svojom okolí nepoznal,a tak moc sociálnych znalostí nemal.Pritom si tiež zajedával danga a popíjal po troche čaj.*Je to fakt dobré,ja som to teraz ochutnal po prvý krát.Vy ste už dango niekedy jedli?*Opýtal sa aby nebolo pri stole mŕtvo,a trochu oživil konverzáciu.*

Nie som. Som z Kumogakure no Sato, ako hovorí čelenka. *Povedal. Netrápil sa nejako, že sa to opýtal, bol to aj tak asi najlepší spôsob, ako začať rozhovor medzi nimi. Možno by mu to tu mohlo i chlapča trochu ukázať, nepoznal to tu, bolo tu mnoho miest, a možno boli i nejaké zaujímavé na ktoré by sa možno i rád pozrel. Osobne však o žiadnom nepočul a keď, tak aspoň odporúčať nejaké miesto na ktoré by sa mohol pozrieť.* Tiež jem dango prvýkrát. Dobré je. *Pritakal mu na to.* Čo ty chlapce? Študuješ akadémiu alebo si si našiel pokojnejšiu cestu životom?

Vlastne hej,potom ma to napadlo.Nevedel som úprimne čo povedať ale nevadí.*Povedal a dal si ruku na tvár.*"Bože ja som fakt blbý.Tiež najskôr hovorím a potom rozmýšľam.Dúfam že to takto nebude aj pri geninských skúškach."* Povedal si v hlave ale nechal to potom tak a ďalej jedol.* Pravda,je to trochu zmena.Pri tom večnom jedení ramenu,mam v ústach príjemnú sladkú chuť.*Súhlasil,a fakt mu to chutilo.*Konečne nie polievka,ak keď mám ramen fakt rád,hlavne ten v Ichiraku.*Dodá.Potom odpovie aj na druhú otázku.*No ja som ešte stále zaseknutý na tej akadémii.Byť normálny občan je nuda.Keď už mám teda to šťastie.* že som akimichi,tak nech robím aspoň niečo produktívne.*Odpovie a napije sa svojho čaju.* A vy? Neviem či môžem tykať alebo mám vykať,no väčšina ľudí vždy povie ze vykať nemusím.*Opýta sa na oplátku,lebo ho to celkom zaujímalo.*

*Už na to nič nepovedal, nejako sa začať muselo, to vedel i on, hoc on by asi ani nezačal. Len sa na neho priateľsky usmial. Sám mal priateľskú a pokojnú povahu.* Ja som ešte nejedol ani ramen. *Napil sa zeleného horkého čaju, ktorý mu so sladkým dangom chutil dobre. Možno by si mal nakúpiť čaj v Konohe a potom si ho na cestách bude robiť, keď bude odpočívať. Len, ešte to nemal kde skladovať. dôfal, že to čím skôr bude môcť napraviť.* Ja som bol dlho zaseknutý na chuuninovi, nič si z toho nerob. Stál som sa ním v šestnástich a dostal sa na hodnosť vyššie až pred rokom. Nič si z toho nerob. *Usmial sa na neho povzbudivo. Trvalo mu to len osem rokov. Teraz sa to snažil i márnejšie dohnať.* O klanoch z Konohy nič neviem, takže šťastie i nešťastie nemôžem posúdiť. *Povedal mu. Nevedel ani z akého klanu je jeho učiteľ, ale dúfal, že jej tu nestretne, teraz nebol na stretnutie s ním pripravený.* Pokojne mi tykaj, tak starý ešte nie som. *Povedal mu. Aj keď mu za päť rokov bude tridsať.*

Fakt?Tak skúste ísť niekedy do Ichiraku Ramen,tam ho robia výborný, určite neoľutujete.*Usmeje sa a znova sa napil svojho čaju.Možno by si ho mohol takýto urobiť aj doma,lebo tento mu fakt chutil,a čaje si vedšinou robil skôr ovocné ako zelené.*Aj ten čaj je výborný.*Povie, dá si znova kúsok danga.*V šestnástich,ja som na blbej akademií a mám osemnásť.*Zasmeje sa a pokračuje.* No ja viem len to, že sú podľa mňa všetky ostatné klany oveľa užitočnejšie ako tento, veď sa na mňa pozri,a úsudok nechám na tebe.*Povie a nahme svoju hlavu na svoje brucho, sice není až tak veľké,ale jemu to aj tak vadí.*Dobre teda.*Odpovie a usmeje sa.*

Niekedy skúsim. *Povedal mu teda. Možno tam zájde na večeru, hodlal v Konohe prespať a trochu ju preskúmať a až potom sa vydať ďalej, kam jej nohy zanesú. Sám ešte nevedel kam, bude musieť o tom popremýšľať, alebo pôjde ďalej jedným a tým istým smerom a niekam dorazí. Bolo by to viac ono, ak by sa nechal prekvapiť na aké miesto príde a keď bude mať šťastie, tak nejakého nukeina nájde a sám potom uvidí, či ho bude môcť poraziť, alebo len povie, kde sa nachádza... * Každý začínal niekedy. Ja som bol osem rokov chuunin, nič si z toho  nerob. *Každý niekde začínal a niekde stál, preňho bolo to obdobie práve chuunin, kedy stál, no pomaly ale iste sa dával do pohybu.* To nehovor, i tvoj klan je užitočný, chlapče. *Nevedel povedať čím, ale bol. Skutočne nepoznal klany z Konohy ani len trochu. Zo Suny poznal len ten, proti ktorému stál na chuuninských skúškach, inak poznal len svoj klan a niektoré z Kumo čo počul od rodičov či iných ľudí.* Byť taký, na tom nie je nič zlé. *On sa svojím vzhľadom netrápil, aj keď nosíl ťažké čižmy na menšom opätku. Premýšľal, či to s tykaním povie i o niekoľko rokov. No, kto vie, či sa ich dožije.*

Vážne odporúčam,ale sto ľudí,sto chuti takže nemusíš mať rovnaký zmysel pre jedlo ako ja.*Povie a pousmeje sa.*Personál je tam tiež príjemný,preto to tam mám rád.*Ešte dodá.Možno by sa tam aj pri ceste domov mohol zastaviť.Ale ešte nevie či ešte dnes bude hladný.Nebol to ten tradičný akimichi,preto ani nebol moc nadšený že je práve v tomto klane.*Tak to je pravda,len každému to ide inak, síce stále pravidelne trénujem, ale aj tak som zaseknutý na akadémii.Ale tak geninské skúšky sú už za rohom,a konečne dúfam že odtiaľ vypadnem a budem môcť robiť konečne nejaké misie.*Povedal,a fakt sa na geninské skúšky tešil.Chcel už robiť niečo produktívnejšie než len sedieť na akadémii.Chcel robiť všelijaké misie,a slúžiť svojej dedine.No ešte ho niečo zaujímalo.*No,ako môže byť,no nie tak ako ostatné.Aspoň podľa mňa.Ja ani niesom taký klasický akimichi.Väčšina sa stále od rána do večera prežiera jedlom.Mne stačí len obed a večera.A niekedy aj raňajky, keď moc jem tak je mi zle,a každé ráno ma bolí hlava.Preto ale niesom dobrý v klanových technikách.No čo už narobím.*Povie.*No ja zase moc nepoznám ostatné klany, niektoré ano ale moc ich nieje.*Ešte dodá.O niektorých klanoch vedel pretože o nich čítal v knihách,ale moc ich nebolo.*Nehovorím že je to zlé,ale som kôli tomu moc pomalý.A je mi to uplne k ničomu pretože v klanových technikách som úplne ľavý.Ale zdokonaliť ich musím, nič iné mi nezostáva.*Len si povzdychne a ďalej si zajedáva danga.*A hľadanie oblečenia na moju veľkosť ktore není sveter je tiež trochu fuška.*Povie a usmeje sa.Svetre moc nosiť nechcel,no v dosť prípadoch mu nič iné nezostalo.*

Toď pravda. *On mal rád iné jedlá, ale rád skúšal nové, niekedy doma sám v kuchyni robil experimenty, ako najväčší chemik a šéf kuchár na svete...* Uvidím, možno sa tam pozriem. *Zodvihol ramená, ešte sám nevedel, ale možno by to za to stálo. Sám mal však jedlo so sebou, ktoré musel dojesť skôr než sa pokazí. Už teraz však vedel, že čaj bude brať len z Konohy. Až ale keď jej bude mať kde skladovať, teraz cestoval viac menej len na ľahko.* Určite zvládneš geninské skúšky? Ako vlastne u vás vyzerajú? *Spýtal sa ho. Vedel, že v Kiri je to boj na život a na smrť, tak ako je tomu teraz i v Kumo, no ešte keď bol on na akadémii, tak to bola ukážka troch techník.* D misie nie sú ničim zaujímavým, aj keď ich mám za sebou 22. *Vedel, že medzi svojimi rovesníkmi lámal rekordy v tomto. No, určite sa nájde iný cvok, čo ich urobí možno jedného pekného dňa viac. Počúval jej, bral to ako dobrú príležitosť dozvedieť sa niečo o nových klanoch - teraz o klane Akimichi. Možno by ani ukážka jedných dvoch klanových techník nebola na škodu, ale nemyslel si, že by ich clapča pri ňom vedelo zvládnuť, už len kvôli úrovni. Aj keď on mal jednu klanovú techniku hneď od narodenia, pokiaľ sa to dalo nazvať technikou. Jeho telo nebolo obyčajné, ako iných smrteľníkov.* Tak, keď sa staneš geninom a náhodou na seba narazíme, tak ma vyzvi k súboju. Použijem len techniky genina, možno sa do vtedy i zlepšíš v technikách. *Usmial sa na neho. Chlapec sa mohol trochu precvičiť. Proti geninovi sa vážne nebál, že by sa mu niečo stalo.* Ja som z klanu Doku, v Kumogakure je to veľmi uznávaný klan, hlavne kvôli tomu, že existuje už veľmi dlho. *Tiež bol známy tým, že od určitého veku prestal starnúť. I on sa tomu vyhne, starobe a keď bude šikovný, tak bude žiť i dlhšie, než onen chlapec pred ním, ktorý by mohol vyrásť a dožiť sa staroby.* "Ale aj tak by nemuselo byť zlé mať potomka, s ktorým si spestriť dospievanie a život celkovo." *Sám pre seba sa nad tým usmial.* Určite s postupujúcim časom zrýchliš a zosilnieš. Naučíš sa lepšie používať klanové techniky, chce to len trpezlivosť a čas. *Snažil sa jej povzbudiť.* Ja zase nakupujem oblečenie v detskom oddelení, pretože všetci okolo mňa sú oproti mne obri. Pri niektorých skutočne vyzeráme ako obor a trpaslík. *Musel sa nad tým zasmiať.*

Keď budeš mať čas a vyhladne ti,tak tam môžeš kľudne zájsť.Otvorené majú dosť dlho.*Povie a usmeje sa.*No tak dúfam že ano, už trénujem moc dlho na to,aby som je nedal alebo som sa vzdal.No u nás prebiehajú asi najmenej drasticky.Len sa bojuje dvaja proti dvom a kto vyhrá tak sa stane geninom.U vás je to myslím viac drastické.*Povedal lebo čítal ešte pred skúškami aké sú v iných dedinach,len tak pre zaujímavosť.Ale už si to moc nepamätal.*No myslím že je to lepšie ako len sedieť na akadémii stále to isté.Stale tie isté otázky.No dúfam že to budem mať už za sebou.A že sa vo všetkom konečne posuniem a nebudem stále zaseknutý na jednom mieste.*Povedal a premýšľal čo začne trénovať hneď po geninských skúškach ak ich teda zvládne.*Kľudne môžeme,chcel by som s niekim nejaký súboj, ešte so súbojmi nemám tak veľké skúsenosti takže by som sa zdokonalil aj v tom.Ak by si nebol proti tak by si ma mohol naučiť aj nejaké iné techniky ak by si mohol.*Povie a opýta sa pretože ak by ho niekto kto má viac skúseností mohol niečo naučiť tak by nebol vôbec proti.*Doku? Tak ty máš šťastie, všetci okolo mňa sú v tak dobrom klane,a ja.*Povzdychne si.* Vy máte vraj štyri srdcia a telo vam prestane v určitom veku starnúť,teraz si neviem spomenúť v akom dvadsaťosem? Tridsať? Teraz neviem ale nejak tak nie?*Opýta sa lebo o klane Doku počul.Jeho členovia boli vážne mocný.*Tak ty by si sa mohol dožiť fakt pekných "pár" rokov.Ja sa dozviem klasického veku,ak sa teda niečo nezvrtne.*Zasmeje sa,ale tam možnosť bola dosť možná.*No trošku mi prišlo že si nejak menší než som očakával,mozno aj menší než na tak možno cca o jeden centimeter alebo pár milimetrov.Ale tak stále to máš ľahšie.*Tiež sa s ním zasmeje.*

*Prikývol, veď uvidí, ako na tom večer bude. Len by sa patrilo zjesť jedlo, čo už má, aby sa nepokazilo. Odpil si z čaju a odhryzol z danga. Počúval ako u nich prebiehajú geninské skúšky a v duchu sa musel smiať. On keď ich robil... oproti skúškam z konohy to boli najjednoduchšie skúšky.* Byť tebou by som sa nesťažoval. Ja keď som robil geninské skúšky, tak som ukázal len tri techniky a šiel s čelenkou domov. * Teraz je to boj na život a na smrť, ale keď som robil geninské skúšky ja, tak som ukázal tri techniky a šiel domov s čelenkou a hodnosťou genin. *Zasmial sa.* Rozhodne by som vymenil moje skúšky s tými čo sú teraz. *Povedal mu úprimne, menil by. Samozrejme. Sám si myslel, že bol ukrátený o veľkú skúsenosť, ale zase si to vynahradil inokedy. Nič si z toho nejako veľmi nerobil a zabil by znovu, kvôli pravde, ktorej veril - či už ide o nukeina alebo zlodeja.* Určite, ukáž čo je v tebe a bude to. Ak si cvičil skutočne tvrdo, tak sa to ukáže. *I on už bol na jednom mieste pridlho a pomaly ale iste mu to liezlo krkom a ani jeden z iných si nevedel predstaviť ako moc.* Určite mohol, aspoň by si si trochu pocvičil a vedel čo zlepšiť. *Vracalo ho to k nemu samému, keď on sám mal takúto možnosť. Prišlo mu to nostalgické a až ten deň príde, tak bude ešte viac.* Každý klan je dobrý. Nie je zlý a ani dobrý. Všetci majú svoje muchy i svoje dobré veci. Treba hľadať tie dobré veci s ktorými sa dokážeš upokojiť a keď sa ti raz vyskytne šanca na zmenu, vtedy ju prijať. To, že budeš myslieť zle, ti tu šancu môže len oddialiť. *Povedal mu s úsmevom. Sám o sebe bol pozitívny človek - aspoň vždy na vonok. Svoje city si väčšinou dobre strážil a každému ukazoval len tu dobrú stránku...* (Reč o štyroch srdcoch a ani o stárnuti nenastala, takže ani nič k veku a stránutiu pod tým.) Ja meriam 160 centimetrov i s podpätkami, a ty sa sťažuj na výšku. *Zasmial sa Arita a napil sa čaju.*

*Len počúva pri tom ako si zajedáva dango,a pije svoj čaj.*No však som si myslel.Tak to už som pravdu moc nemal ale úprimne to bolo aj u nás pár rokov dozadu.*Tiež sa zasmial.*Je tam risk ale je to aspoň väčšia výzva a väčší test schopnosti.Keby to bolo na mne tak by som si to úprimne tiež vymenil.*V tých nových skúškach Kumokagure to bol oveľa väčší test schopností a možno aj iných vecí.*Tak potom hádam uspejem.Trenoval som veľmi tvrdo a často,najviac ako ti šlo.Ale záleží aj ako k tomu pristupoval súper,ak k tomu pristupoval ľahostajne tak by som to mal mať v kapse.No ak trénoval tiež tak ako ja tak to bude tvrdší oriešok.*Povedal pretože na príprave súpera záleží tiež.A keďže nevedel o súperovi, tým pádom ani o súperových slabinách,tak to musel zistiť až pri súboji.A taktiež budú dvaja.Na tak isto bude aj on mať kolegu takže musia obaja zohrať svoju rolu.*Tak počul som že klan Doku mal silných bojovníkov, podľa mňa by si ním mohol byť aj ty,ale to neviem pretože ani neviem čo vieš.Hmm super vetu som zas povedal.*Zasmial sa.*O vašich jutsu ani o bojovom štýle neviem nič ale podľa mňa sú silnejšie ako tie z našeho klanu.A ak je váš klan tak uznávaný vo vašej dedine tak mi to trochu dotvrďuje.Ale dobre, keď prídem domov tak skúsim zájsť viac do hlbín klanu a nájsť niečo ine pozitívne ako vyjesť jedlo ktorému končí záruka lebo by sa ním plytvalo.*Zasmial sa ale už aspoň vedel svoj ďalší program na tento deň.Moc sa mu ale tomu nechcelo veriť,a zatiaľ sa mu za život nestalo moc pozitívnych vecí takže už od ničoho nič neočakával.*Ďakujem za povzbudenie, skúsim nájsť nejaké riešenie a šancí na to aby som b spokojný a nebol konečne tak negatívny.*Usmial sa.*160?A ešte s podpätkami?Tak to vážne není moc.Tak ja ai nesťažujem na moju výšku,len si hovorím že keby som bol chudší,tak by som o nejakých pár centimetrov povyrástol.*Zasmial a tiež si trochu odpil z čaju.*

*Bol rád, že v tom boli za rovnako. Kto by aj nemenil? Aj keby mal náhodou deti a nemali by tú možnosť na geninských skúškach, sám by ich na to pripravil, pretože to bola vec s ktorou sa museli naučiť žiť. Nebude ich však tlačiť k tomu, aby sa stali shinobim ako je on, nechá ich vybrať, ktorou cestou chcú ísť. A ak by sa rozhodli stáť sa shnobim, tak by ich podporoval a učil. No, sám nevedel, či nejaké budú..* Je to dobrá vec... naučí sa každý čo toto povolanie obnáša. Už si niekoho zabil? *Spýtal sa ho, on zabíjal už na chuuninských skúškach, aby prežil.* Ja som sa prvýkrát k tomu dostal až na chuuninských skúškach. Bol jeden spolužiak v triede, ktorý mi neskutočne liezol krkom, a ja jemu, tak sme uvideli, kto bol silnejší... a druhý bol pre mňa neznámy genin z Iwi. Doteraz mám ich čelenky.*Zodvihol ramená a napil sa čaju. Zabil síce zopár ľudí, ale na mnohých sa podieľal.* Uvidíš sám, mal by si trochu poznať svojich spolužiakov, aby si vedel od koho máš čo očakávať. *Zahryzol sa do danga, už mu pomaly ale iste dochádzalo. On svoje skúšky považoval za najľahšiu vec na svete. Bolo to ako ukradnúť dieťaťu lízatko, ale sám dosť cvičil, musel, pretože aj keď boli ľahké, stále tam bolo to, že to môže pokašľať. To sa však nestalo, cvičil ako by mu išlo o život a jeho snaha sa ukázala, aj keď by o boj o prežitie stál.* Ak si šikovný, tak nepotrebuješ ukázať ani jednu jedinú techniku, aby si porazil súpera. V tom ich považujem za zlé, pretože skutočne potom nevie, či chakru ovláda tak, ako by mal. *I on by vedel prejsť skúšky len s kunaiom v ruke... tam nebolo ani čo použiť, okrem kawarimi.* Ťažko povedať, kto je silnejší. Možno by si ma zvládol poraziť, keď trochu dospeješ a zosilnieš. *Povedal mu. Možné bolo všetko. Vedel, ktorých ľudí rozhodne neporazí, jedným z nich bol Tatsuya, ale bol rád, že stáli na rovnakej strane, z neho si skutočne nepriateľa urobiť nechcel.* Dobre, 162 s podpätkami. *Uculil sa. Ale vážne bol malý.* Ja som sa prestal sťažovať už dávno a len v tichosti nosím topánky s nízkym podpätkom, aby som mol aspoň o trochu vyšší. *Zasmial sa. Dojedol na tanieri svoje posledné dango, a tak kývol, aby mu doniesli ešte jeden čaj, už viac jesť nebude.* V osemnástich rásť prestávaš. *Povedal mu.* Tam som sa úplne zasekol. Otec má takmer dva metre, mama je tak vysoká ako ja. Aj keď som celý po otcovi, výšku mám po mame. *Tiež sa vedel stať shinobim vďaka génom mami. Jeho otec nevedel používať chakru a na boj bol úplne ľavý.*

*Ďalej si zajedáva jedlo ktoré mu ale pomalu dochádza.*Pravda.No zatiaľ som ešte nezabil nikoho, možno to tiež príde na chuuninských alebo geninských skúšach,ale ešte neviem.Usudim podľa situácie.*Povie, pretože ešte nebol v situácii kde by mal alebo chcel niekoho zabiť.No vie že ho to bude určite čakať,len otázkou kedy.*Tak to ste sa asi fakt nemuseli, keď vás to dohnalo až k takým opatreniam.No aspoň ste to vyriešili.*Trochu sa zasmial.*A to s tým geninom z Iwi sa stalo ako?Pri nejakej časti skúšky?*Opýtal sa pretože ho toto celkom zaujímalo.*Tie ich čelenky si si niekde odložil alebo ich nosíš ako trofeje.*Znova položí ďalšiu otázku.*Bojoval si ešte s niekim okrem tých dvoch?*Znova sa opýta na ďalšiu vec.Pre niekoho by to mohlo byť celkom otravné,ale jeho to všetko vážne zaujímalo.Rad sa dozvedal nové veci.*No niekedy sú ale veľmi užitočné, pretože rozliční shinobi nepoužívajú rovnaké zbrane.Kazdy má rozličnu taktiku, rozliční arsenál zbraní,a rozličné využitie.Takze tie jutsu sa ti veľakrát zídu.Poviem ti jeden príklad a povedz mi či je to dobrá taktika na odpoveď taktiky súpera.Takze,supreri majú obaja veľa dymových bômb,a maju aj plynové masky.bomby nahádžu úplne po celej aréne a nasadia si plynové masky kôli výhode.Druhy tim bude v nevýhode so zbraňami keďže ich narozdiel od súpera s maskami nebudú vidieť.Takze použijú Kawarmi no jutsu a premenia sa na presné kópie svojích zbraní.Pockaju kým dym zmizne,potom z premeny skočia na súpera,a napríklad ich uskrtia alebo také niečo.*Povie mu taktiku ktorú si teraz nahodne vymyslí v hlave,a čaká na jeho reakciu.Medzitim zje celé svoje dango a vypije svoj čaj.To všetko odnesie k predavačovi a povie mu.*Ešte jeden zelený čaj poprosím.*Povie a sadne si späť ku stolu.*Tak ak zosilniem tak možno,ale len ak budeš používať len základné a geninské techniky, kľudne aj geninské elementárne.Teda aspoň zatiaľ ak budeme mať ten súboj.*Usmeje sa.*A ak budem silnejší tak budeš ale samozrejme silnejší a skúsenejší ty.K tomu neviem ešte použiť žiadne klanove techniky ako som hovoril takže asi vieš co bude u mňa problém.Mozno keby som bol v inom klane,tak by mi tie techniky isli viac.*Vedel že v tých jeho klanových technikách bude háčik,no možno keby bol v inom klane tak by sa tie iné techniky naučiť dokázal.Celkom dosť na tom premýšľal či by nebol nejaký spôsob.*Tak vidíš,myslel som si že to bude tak centimeter alebo pár milimetrov.*Usmial sa.*Ja mám 163 centimetrov.*Zasmial sa.*Ale tak ako si mi sám hovoril, byť taký, na tom nieje nič zlé.Ale ak si s tým už dávno v pohode tak len dobre.Ale tak úprimne byť malým ma aj svoje výhody.Ja som si malých ľudí predstavoval ako rýchlich a akrobaticky nadaných.*Zasmeje sa.*Aha,dobre vedieť.Tak v tom prípade už to pre mňa skončilo.*Zasmial sa, pretože nedávno oslavil osemnásť rokov.*No moja mama je dokonca menšia ako ty lebo má 160 centimeterov.A môj otec má zase 170 centimetrov takže je väčší než ja.A vlastne tvoji rodičia chodia na misie alebo žijú ako normálny ľudia? Opýta sa.*Moji chodia obaja na misie,len sa z poslednej už celkom dlho nevrátili,hmm prečo.*Chvíľku sa nad tým zamyslí.*

Skús sa pozrieť, či sa nenájde niekto, kto by s tebou šiel C misiu, aj keď myslím, že keď pôjdeš sám na C misiu, tak to bude rýchlejšie, ale to bude až po chuuninských skúškach. *Zamyslel sa. On s ním ísť nemohol, bola to C misia a on bol niekto z cudzej dediny, ale ísť by išiel, aspoň by sa mladý vopred pripravil, chuuninské skúšky... možno ani tam nikoho nezabije a je vždy zabiť s niekým, kto sa môže postarať o okolie, keď to človeka dostane hneď, ale musia sa na to predsa len nejako pripraviť psychicky.* Nemuseli, liezli sme si krkom, u mňa je to niečo výnimočné. *Odmlčal sa. Nebol povahy, keby by mu niekto vyložene vadil, a taktiež nevyhľadával spory a ani bitky.* Ako to bolo s ním? Stretli sme sa a on sa rozhodol, že sa ma pokúsi zabiť, aby bolo o oponenta menej. No zabil som jej ja a ako karmu za to, som sa potkol o vlastné bábky. *Zasmial sa, bolo to už dávno a aj keď si chcel pamätať to, ako koho zabil, čas mu to nedovolil.* Nie, s nikým iným som nebojoval, len oni dvaja. Potom až v treťom kole, kedy som ukazoval svoje schopnosti. Mal som proti sebe dievča, no chúďa... ak by som chcel, tak by som sa ani z miesta pohnúť nemusel. *Uculil sa. S Misaki sa od vtedy stretol a zatiaľ, čo on stál na mieste, tak ona šla ďalej, ale i on to hodlal zmeniť a ísť ďalej.* Ovládala ľad, ten som jej roztopil, ovládala papiere, ktoré som jej spálil. *Zodvihol ramená. Počúval dieťa pred ním pozorne.* Kawarimi no jutsu... nie je to technika, ktorá sa dá použiť len tak a rozhodne ju nejde použiť len tak bez ničoho. Mne zachránila mnohokrát krk a raz som z obrannej techniky urobil i útočnú, kedy mi jednak zachránila krk a ja sa tak mohol dostať v blízkosti nukeina, ktorého som mal zabiť. Tiež musíš myslieť na to, že kawarimi nejde použiť na vec, ktorú niekto drží, či na živú bytosť, alebo vtedy, keď sa ťa nepriateľ drží... ak by si použil henge no jutsu a zmenil sa na zbrane, obaja mali masky... a ak by dym zmizol, tak by si tie zbrane všimli a ten druhý tím by bol jednoducho fuč, tak by im to došlo. Niečo ako také masky sú úplná zbytočnosť. *Začal sa hrabať v puzdrách a vytiahol termovíziu, ktorú podal mladému.* Toto som mal celú dobu na chuuninských skúškach. Ako na druhej časti tak aj na tretej. Plynová maska ťa ochráni pred tým, čo môžeš vdýchnuť, termovízia ti umožní nájsť v dyme a v noci druhých. *Objasnil mu to.* Ak by som bol na ich mieste a mal takéto veci, tak by som využil tej možnosti, kedy o sebe nevieme, odišiel čo najďalej od nich, vzhľadom k tomu, že mám jednu nádhernú techniku, tak by som ju použil a až by dym padol, nalákal by som ich a použil ju. *Zodvihol ramená a usmial sa na chlapca.* Nešiel by som na teba s technikami vyššími než genin, neubránil by si sa tomu a myslím, že ani elementárnym technikám genina. *Mal veľmi silné ninjutsu, aj keď by jej vedel trochu znížiť, aby mu neublížil. Kto vie, možno i trochu chlapec dovtedy zosilnie.* Časom sa všetko naučíš, chce to len čas a trpezlivosť. *Povedal mu. Chcelo to len čas, trpezlivosť a tréning. I on musel byť trpezlivý a veľa trénovať.* Nemám rád vyšších ľudí, než som ja. *Zasmial sa, nemyslel to vážne, len tak zo zábavy.* Malý ľudia sú rovnako nadaní ako tí veľkí. *Usmial sa a napil sa čaju.* U mňa má otec obchod, je civil, mama je kunoichi, no pracuje v kancelárii u Raikage, sú kamarátky, takže ju chcela mať Raikage pri sebe. *Takže on bol jediný, kto tu chodil a bude chodiť na misie. Možno až nebudú potreba, tak na ne nebude musieť chodiť.*

No hádam sa niekto nájde,no zatiaľ stačí keď budem robiť len misie typu D.Ale ísť na ňu sám je pravda rýchlejšie.Aj keď,pomoc sa vždy hodí no najlepšie je nájsť si niekoho kto by somnou chodil na misie stále a toho človeka by som striedal málokedy.Lebo keď si na toho človeka zvykneš tak sa potom tie misie lepšie robia.*Odpovie a zamyslí skúsenosť s ťažšou misiou by bola dosť cenná.No zatiaľ mu stačia len tie D misie a nejak na to nemyslel,aj tak bol ale stále len genin,a skúšky ešte neboli aj keď zachvilku budú.Najskor sa musí snažiť ich urobiť.*Aha.*Uškrnie sa.*Tak ja zatiaľ nikoho takého nemám,no predpokladám že to príde.*Povie a pokračuje.*To je debil.*Zasmial sa, absurdné že ten ktorý chcel zabíjať bol sám zabitý.*Aká irónia,karma skôr pre neho.Tak neviem či to bola karma pre teba len také nešťastie.*Povie a počúva čo ďalej hovorí.*Aha,a to si s ňou bojoval v oboch kolách alebo len v jednom, myslím že sú tie kolá v treťom kole dve nie?*Opýtal sa lebo si nebol istý,ale počul niekde že tie kolá v poslednej skúške sú dve.*Tak aspoň si mal ľahkého súpera,a nemusel si sa nejak namáhať.A mal si aj counter na jej útoky takže dobrá šťastná náhoda.*Povie a znova len ticho počúva čo mu povie.*Zaujímavé,tak ti pomohla základná technika proti nukeinovi na ťažšej misii.Aha dobre vedieť do budúcna dobrá rada.Len tiež nemusia mať ten rozum aby ich napadlo že tá zbraň som ja, môžu byť aj úplne blbý.Aha čo je teda lepšie.*Povie a potom sa len pozrie na to čo položil na stôl.Dost ho to zaujalo.*Predpokladám ale že to bolo dosť drahé.*Povie a ďalej len odpovedá.*Aha, takže je ta maska v celku k hovnu,dobre.Tak aspoň vieš ako sa to používa a ako si nájsť potrebnú taktiku.Ja by som sa musel najskôr naučiť to používať a potom nájsť dobré combo na to aby som to využil,a tiež hlavne keď sa to bude hodiť nie keď to bude zbytočne.Tak ťažko povedať nemal by si ma podceniť.*Zasmial sa.*A možno sa sám naučím jeden element,no ešte uvidím.*Povie a usmeje sa.*To hej,predsa len som ešte len študent akademie, ešte niesom ani genin.To bude ešte čas aj keď som ho osemnásť rokov mohol využiť lepšie.*Zasmeje sa a ďalej len počúva.Z akadémie už mohol byť dávno vonku keby bol o niečo lepší.Čo už, minulosť nezmení, už môže ovplyvniť len budúcnosť.*Jaj ták.*Tiež sa zasmial, možno keby sa nezasmial tak by ten humor nepochopil,ale v tomto prípade to bolo v pohode.*Tak záleží ale aj na tom ako to človek rozvíja,bez potrebného rozvoja sa veľmi ďaleko nedostane.*Povie a usmeje sa.*Aha takže normálne zarába,a čo v ňom predáva?*Zvedavo sa opýtal.*Tak to dobre že má dobré vzťahy s priateľmi,dokonca na vyšších miestach.*Povie,a nachvíľku sa zamyslí.*Moji sú obaja shinobi takže chodí no zatiaľ nie celá ale okrem mňa chodí celá rodina na misie,no v poslednej dobe sa rodičia z misie nevratili ako sa hovoril, myslím že som to hovoril,tak hádam je všetko v pohode.*Povie a napije sa svojho čaju.*

Tréning chakry + story time

*Už to bolo viac dní, odkedy čo chlapci pobývali v konohe. Bolo to snáď najdlhšie po chuuninských skúškach. Zvláštne, ako čas rýchlo bežal, hlavne keď bezmyšlienkovito biele oči cez tmavé sklíčka okuliarov hľadeli na zelenú vodu macha čaju, kde plával bobkový list hore nohami. Svetlá ruka zapríčinená nedostatkom pigmentu kvôli hadej DNA v dlani objímala už zmienený pohár. Z vonku sa ozýval dážď, cítil chladný vietor, ktorý sa obtieral o jeho tvár. Oblečený celý v čiernom, ako by práve prišiel z pohrebu. Druhou rukou si podopieral hlavu. Čaj už dávno nebol teplý, rovnako ako i dango na tácke pred ním. Jeho výraz bol prázdny, ako by tam spal. Jedinou známkou toho, že bol hore, bolo len klepkaním ukazováka o pohár. Sora si neuvedomoval ako rýchlo čas prešiel od kedy sa tam postavil, uchytil pohár a pozrel sa na zelenú tekutinu, ktorá aj cez svoju zvláštnu chuť chlapca k sebe ťahala. Vlastne, už nebol chlapec... dlho nie. Svoju nevinnosť stratil vtedy, keď prvýkrát zabil, v sedemnástich sa prvýkrát opil a mal sex, zamiloval sa v dvanástich do dievčaťa, ktoré ho v jeho osemnástich rokoch odmietla a aj napriek tomu, koľkokrát prešiel svet, koľkokrát sa pobil, či zničil svoje telo tréningom, zakaždým, keď uvidel jasnú modrú vec pripomínajúcu mu jej nádherné modré oči v ktorých sa vždy strácal, spomenul si na ňu. I na Inei, ktorá sa mu snažila pomôcť, rovnako ako sa snažila utopiť svoj smútok. Bolo to všetko zvláštne. Ako prešli dva roky a on stál na mieste, neschopný sa pohnúť v pred aj napriek pomoci svojho brata, ktorý stál neustále pri ňom. Joinin vypadol z domu nad ránom, keď Aoda ešte spal, bol si istý, že sa domov vráti v rozumnom čase, no stratil sa a nájsť cestu k sebe sám nedokázal. Nie, pokiaľ si k nemu nesadol muž, jenž mu priniesol nápoj a dango. Poklepkal mu po ruke a donútil Soru tak po dlhej dobe zamrkať a pohnúť sa.* Hm? *Zodvihol zrak od čaju, avšak s hlavou nepohol a tak jediné to, čo nasvedčovalo, že bol hore bolo len hmknutie.* Sedíte tu zopár hodín bez toho, aby ste sa pohli, mal som si začať robiť starosti skôr, no dúfal som, že sa preberiete sám. Je už okolo obeda a sedíte tu od kedy som otvoril. *Preniesol shinobi, čo tu pracoval. Modro vlasý muž nemal na sebe čelenku, no zlaté šupiny na tvári pod očami dávali jasne najavo, že je príslušníkom klanu žijúceho v Konohe.* Prepáčte, musel som sa dosť zamyslieť. *Posadil sa inak, rukou čo si podopieral hlavu si prehrabol vlasy, i keď jej neuveriteľne bolela z toho, ako ju zaťažoval.* V poriadku. Pripravím vám nový čaj a teplé dango. Predsa len, čerstvé a teplé za takéhoto počasia je lepšie ako toto. *Postavil sa od stola, chystal sa vziať mladému mužovi jeho tanier s pohárom, než si všimol.* Bobkový list je hore nohami. To je dobré znamenie. *Pohár nechal pohárom a zobral len dango. Sora si napravil slnečné okuliare na nose, venoval pohľad obsahu pohára. Dobré znamenie... ak sa niečo také dialo, znamenalo to, že sa niečo dobré stane. On sám však tomu neveril. Mama bola boh vie kde - z veľkou pravdepodobnosťou však vo veži. S Kaede sa cez dva roky nevidel a ani si nemyslel, že by sa pred ňu dokázal po tých dvoch rokoch postaviť a jednať úprimne a jediná vec na ktorú sa hodlal v budúcnosti obracať, Jashin, ktorý sa mal stať súčasťou jeho života je tiež na veľmi dlhú dobu v nedohlade. Všetko sa mu sralo pod rukami a cítil z toho miernu únavu, ktorú nedokázal zahnať smiechom, alkoholom, cigaretami a ani cvičením. Bol to snáď za niečo trest? Kto vie. On sám to nevedel. Zodvihol pohár zo stola.* Šťastie, huh. *Povedal predtým, než jej vypil takmer ihneď a než stihol pohár položiť na stôl, do jeho zorného poľa sa dostal ďalší, z tohto však stále stúpala para rovnako ako z tácky na ktorom bolo dango.* Taaaak, teplé a čerstvé. *Preniesol a položil mu to na stôl, vymenil za prázdny pohár.* Bude to pozornosť podniku, ak nebude vadiť, keď si zahrám na gitare. Predsa len, nikto okrem nás tu momentálne nie je. *Onen pracovník mu prišiel trochu otravný, nechcel sa s nikým ani len na moment rozprávať, no čo zmohol?* Pokojne. *Pokývol hlavu. Trochu hudby nezaškodí. On sám si nespomínal, kedy naposledy spieval, či si len hmkal pre seba. Na chvíľu zostalo ticho, rovnako ako Sora zostal sám, než sa rozoznela prvá melódia. Začalo to najskôr s poklepkávaním nohou do rytmu, neskôr i jednou rukou o stôl, než sa pridalo melodické hmkanie z úst Sory. Pracovník zodvihol k nemu oči, pousmial sa a hral ďalej, než ich súhra skončila.* Máte dobrý hlas. *Preniesol smerom k Sorovi, ktorý pokývol hlavou.* A vy dobre hráte. *Obaja vyjadrili kompliment tomu druhému.* Viete hrať na nejaký nástroj? *Položil otázku, na ktorú sa mu dostalo len pokrútenie hlavy.* Fakticky? To sa musí napraviť. Čo tak lekcie gitary? Na začiatok to bude trochu náročné, ale s trochou cviku sa rýchlo zlepšíte. Mimochodom, som Shura. *Predstavil sa. Keď si ho Sora teraz lepšie prezrel, vyzeral o pár rokov starší, než sám Sora.* Ja Sora. *Predstavil sa i on.* Ak vám nebude vadiť, keď ma budete učiť. Rád sa naučím novým veciam. *Trochu sa pousmial a napil sa horúceho čaju.
Prešlo zopár týždňov, čo Sora dochádzal na hodiny gitary k Shurovi, tentokrát však z hodiny giteri kráčal domov s ňou na chrbte. Aoda jej v tom podporil, dokonca spolu i cvičia a podstaate si Shuru obsadili obaja, občas sa učili spoločne, občas každý zvlášť. Dnes však obaja sedeli na záhrade, spoločne cvičili zopár jednoduchých tónov. Bol to ich nový koníček, ktorý potom, čo tu strávia istý čas s mamou odsunú na vedľajšiu koľaj, pokiaľ toto chvíľkové hranie nezmizne z ich života úplne. Sora sa stratil vo svojich myšlienkach a tónoch, než sa nazdal, hral úplne niečo iné, i ťažšie, no Aoda nezostával pozadu a v zapätí sa pridal. Nebola to dvakrát príjemná pieseň pre uši - melódia bola plná bolesti, ktorú aj po dvoch rokoch odmietnutia modro vlasý joinin cítil. Z toho, ako sa na tento svet díval, koľkokrát s bratom hrali hru, kedy všetko skrývali za úsmev. Niekedy ich napadlo, prečo ani jeden z nich nebol ako mama. Neprejavovať svoje city by bolo mnohokrát lepšie. Dokonca aj pred nimi sa vždy otočila, keď jej padala maska, aby to nevideli. Ich hra však nebola bezchybná, bola to náročná pieseň pre nich, Sora ju zachraňoval svojim hlasom, ktorý falošne neznel, aj cez to, že sa tomu nikdy poriadne nevenoval. Len na cestách ľúbil spievať, keď si bol istý, že v ich okolí nikto nie je.* Čo tak meditácia? Podľa mňa sme si našu úžasne dobrú náladu zcela posrali naším hraním. *Uculil sa Aoda, ktorý sa postavil a ponúkol svoju ruku, že vezme i bratovú gitaru, ktorý mu ju bez váhania podal a zo sedu si ľahol a zavrel oči. Onedlho sa k nemu pridal i brat, ktorý nasledoval jeho príklad a obaja chlapci oddychovali.* Pamätáš si, ako sme v sirotinci takto zvykli ležať na tráve s Chikou? *Snažil sa spomenúť si, i po dlhej dobe niečo také vo svojej hlave našiel. No slnečné lúče, ktoré cítil v ten deň... na tie nedočiahol.* Alebo tu, keď sme sem prišli. *To boli časy, kedy ich bledé tváre šteklilo slnko. No na to už odpoveď neprišla. Sora sa sústredil len na jedno. Neboli to slnečné lúče, ktoré cítil ako malý, nebola to ani Kaede, či niečo iné. Bola to jeho vlastná chakra, ktorej venoval svoju plnú pozornosť. Jadru, to, ako jej dovolil prúdiť po jeho tele. Nedal sa ten pocit prirovnať teplým lúčom, no samo o sebe to bola nádhera. Aodov dych sa spomalil, stratil sa v meditácii, vo svojej chakre ako jazere v ktoré sa snažili obaja zväčšiť. Nateraz však obaja plávali. Ležali na pomyselnom chakrovom jazere, ležali a splývali, nechávali sa unášať, ešte to nechceli vziať pod kontrolu. Nebolo nič zlé na tom, nechať ju prúdiť len tak. Sora si síce musel dávať pozor, aby neaktivoval byakugan, no to bola už viac menej i sila zvyku, nemusel tomu venovať priveľmi veľkú pozornosť. Ako čas bežal, vietor ich šteglil, pomaly objímal ich telá a dopriaval im čoraz väčší pocit chladu... ani jeden z nich oči neotvoril. Začali získavať nad ňou kontrolu. Nad tým kde prúdi, v akom množstve. Obaja sem tam použili Kai, aby si svoje cítenie vlastnej chakry zťažili. Ovládali ju celkom dobre po tých rokoch. Zlepšovali sa, aj keď v pomalom tempe. Ani jeden z nich nevedel koľko hodín prešlo, na moment pocítili ako by skutočne zaspali, zatiaľ čo v ich tele bola chakra rozrúchlená. Skutočne im prišlo, že ležali niekde na vodnej hladine, vznášali sa, no kontrolovali každý svoj pohyb, každú vlnku hladiny. Šteklila ich spolu s mierným mravenčením... a cez to, po niekoľkých hodinách otvoril oči ako prvý Aoda, ktorý nechal brata tak a šiel nachystať večeru ku ktorej bol čas. Počas toho Sora naďalej meditoval, až pokiaľ jej neprebudilo štipnutie škorpióna z kuchiyose, ktoré po tejto jednoduchej úlohe zmizlo v obláčiku dymu.* Aoda-chan, ty ma nevieš prísť prebrať sám? *Prišiel dnu a sadol s ku stolu. Cítil sa uvoľnenejšie, lepšie, rovnako ako Aoda.*