Údolí Konce

*Eren byl oblečen do bílé košile, zelené mikiny a béžového pláště. Taktéž měl své černé kalhoty, kolem kterých měl pásek na kterém měl čtyři pouzdra. V jenom pouzdru měl 10 shurikenu, v druhém pouzdru měl 10 kunaiů na kterých měl výbušné lístky. ve třetím měl 10 shurikenů a 10 kunaiů a v posledním měl své dva boxery a 10 kouřových bomb. V oblasti ledvin měl svou Tanto a přes celá záda měl svou wok pánev, pod kterou měl svou Kasu. Taktéž měl dva vaky. V jednom vaku měl čtyři lahve s vodou a druhý vak byl prázdný a určený na rostliny. Dnes měl další misi typu C. Tato mise spočívala v nalezení několika léčivých bylin, které hojně rostli v údolí konce. Když se Eren po několika hodinách dostal do Údolí Konce, tak se začal rozhlížet a hledat byliny jenž měl za úkol najít. Po několika hodinách neúspěšného hledání si sedl na kámen, vyndal si z vaku vodu a napil se.* "Sakra kde ty bylinky můžou být? Vím jak vypadají a také vím jak voní ale nemohu je nikde ...." *Eren nestačil dokončit myšlenku když vtom uslyšel Křik. Rychle si stoupl a běžel za křikem. Poté chvíli poslal svou chakru do nohou a vyskočil. (Chakura Shotto) Díky této technice vyskočil na větev stromu a poté skákal z jedné větve na druhou. Když v tom se zastavil a rozhlédl se.* "Sakra co to má bejt?" *Pomyslel si když viděl dvě menší opice, přičemž se jedna krčila u stromu a druhá se oháněna s nunchaky. Také si všiml čtyř vlků kteří útočily na opičky. Opička krčící se u stromu křičela a opička s nunchaky odrážela vlky.* "Sranda ta opička umí velmi dobře bojovat." *Poté jeden vlk prolomil obranu této opičky a ta odletěla ke stále krčící a křičící opičky. Vlci je obklíčili.* "No asi bych jim měl pomoct. Přeci jen jsem viděl něco neuvěřitelného." *Pomyslel si, poslal do nohou chakru, (Chakura Shotto) odrazil se od větve směrem k vlkům, ve vzduchu udělal salto a dopadl na jednoho vlka. Poté pomocí Bubun Baika no Jutsu zvětšil svou pravou ruku a rozeběhl se k opicím. Poté je svou pravou rukou vzal a poslal si do nohou chakru a odskočil od stromu. (Chakura Shotto) Ve vzduchu udělal salto a dopadl na větev. Poté rozevřel svou pěst, ve které držel obě opičky.* Nazdar já jsem Eren. Snad jsem vás dva moc nezmáčkl. Dobře teď vás odtud dostanu a poté se uvidí. *Jen co to dořekl tak začal skákat z větve na větev a přitom pravým okem koukal jestli obě opičky jsou v pohodě na jeho dlani. Stále slyšel vlky. Po nějaké době přestal slyšet vlčí štěkot a tak se zastavil na větvi a poté se rozhlédl.* "Super žádné vlky nevidím." *Poté pomocí Kinobori no Waza slezl ze stromu a položil obě opičky na zem. Opice s nunchakama vypadala z raněně. Poté svou pravou ruku zase zmenšil. Poté rychle poskládal ruční pečetě a přiložil obě své ruce nad opičku. Poté se mezi jeho rukama objevila chakra v podobě zelené záře, která pomalu začala léčit viditelné šrámy jenž opička udržela. (SHOUSEN JUTSU)* "Sakra snad to není nic vážného." *Pomyslel si a více se soustředil. Po cca půl hodině zvládl vyléčit všechny viditelné podlitiny a kousance. Když skončil tak si sedl na zem a díval se na obě opice, přičemž zhluboka dýchal. Po chvíli opička s nunchakama otevřela oči a podívala se na Erena. Poté si rychle stoupla a rozhlédla se. Všiml si druhé opičky a potom k ní přišla. Poté se podívala na Erena a řekla.* Nazdar co se stalo? Ty jsi mě vyléčil? *Než Eren stačil cokoliv říct tak uslyšel štěkot. Eren se otočil a všiml si pěti vlků. Rychle si stoupl a pomocí Bubun Baika no Jutsu nechal zvětšit svou pravou ruku, když se přiblížili vlci tak začal vlky odhazovat. Jeden vlk skočil Erenovi na levé rameno a řekl mu.* Jestli jsi mě opravdu vyléčil tak běž a uzdrav Youko. Já se postarám o ty vlky. *Poté opička seskočila z jeho ramene a začala mlátit vlky. Eren se otočil a běžel k druhé opičce. Přitom zmenšil svou pravou ruku, složil pečetě a dal ruce nad opičku. (SHOUSEN JUTSU) Eren se soustředil jak nejlépe uměl, přičemž léčil Youko, která křičela. Eren se přestal soustředit otočil se a všiml vlka který k němu běžel. Eren rychle chytl opičku, poslal chakru do nohou a vyskočil. Svou levou rukou se chytl větve a přitáhl se. Pomalu vylezl na větev a položil opičku.* Tak jo kamaráde počkej tady. *Jen co to dořekl tak seskočil z větve na zem a rozeběhl se proti jednomu vlkovi. Vyskočil a když byl nad vlkem tak nafoukl své tělo do tvaru koule. V této formě spadl na vlka. Poté zastrčil všechny končetiny i s hlavou do svého těla a roztočil se. Poté vyrazil na vlka který byl před ním. (Nikudan Sensha) Srazil vlka, přestal se točit a zrušil svou Nikudan Sensha. Poté se otočil na opičku s nunchaky a viděl jak zmlátila posledního vlka. Eren se rozeběhl ke stromu kde byla Youko a pomocí Kinobori no Waza vylazl až k ní. Sundal ji z větve a stejným způsobem s ní slezl na zem. Opička s nunchakama k nim přišla, vytáhla svitek, který roztáhla a vysvětlila Erenovi že když se na svitek podepíše vlastní krví tak je bude moct přivolat kdykoliv se mu zachce. Eren se usmál. Kousl se do prstu a podepsal svitek. Opička poté svitek srolovala, dala ho Erenovi a poděkovala mu za vše co pro ně udělal. Poté obě dvě opičky utekli. Eren se rozhlédl a zasmál se a vyrazil zpět do konohy. U brány jej čekal lékařský shinobi, který se ho zeptal jestli jeho mise byla úspěšná. Eren jen zavrtěl hlavou a šel podat hlášení. V hlášení se samozřejmě nezmínil o opicích ale jen o tom že žádné byliny nenašel. Poté se vydal domů, kde se vykoupal, pořádně najedl a lehl si do postele, přičemž si prohlížel svitek od opičky.*

Dango Yoshikawa
Žoldácká zakázka - Sběr dávek krve z Bestií
*Přistála mu na ruce malička Kakitomeru. Z prvu se jí pokoušel chytit a rozmáčknout jen tak z popudu, protože neměl nejlepší náladu, ovšem po pár nezdařilých pokusech své snažení konečně vzdal. Chvilku pohledem barevného kolibříka ještě hypnotizoval, aby mu dal najevo, že na něj vážně nemá náladu. U toho si však všiml psaní na jeho drobné nožce.* To je pro mě? * zeptal se tázavě. Ptáček jako kdyby ho slyšel. Malými skoky po větvích docupital až k němu, aby mu předal dopis. V tom mu shuriken utrhl hlavu...* Ha! Mám tě! * zvedl Dango ruce nad hlavu a u toho si povyskočil. Pak mu došlo, že to psaní zřejmě obsahovalo i něco důležitého. Sundal ho opeřenci z nožky a rozbalil.* Aha... to jsem si mohl myslet. Další zakázka na krev, * poznamenal si pro sebe. Nezlobil se, že má práci. Alespoň mohl být při čekání u věže produktivní. Díky celé této apokalypse si mohl každý žoldák hezky nahrabat. Stačilo jen bez rozdílu přijímat zakázky. Další výhodou bylo, že tu šlo čistě o krev bestií a té tu všude kolem pobíhalo až až. Vyrazil směrem k mohutné stavbě sahající až k mrakům. Nemusel jít dlouho a narazil na první kusy. Přikrčil se a zmizel ve křoví. Pak je vyčkal, až se k němu nic netušící mutace přiblíží. Když byly dva kusy dost  blízko, skočil jim do zad a zabodl ostré pero do hlavy. Následně vyndal extraktor a vytáhl čtyři dávky krve do ampulek. Pak pokračoval v hledání. K jeho překvapení skákal po větvích několik minut, než našel další zdroje pro léčbu. Zřejmě bestií začalo ubývat i když... to nemohl nikdo s úplnou jistotou určit. Dole pod stromy někam utíkala čtveřice. Natáhl vodorovně ruce a na dlaních mu začalo jiskřit. Vyšlehly blesky a začaly rotovat do siluety točícího se disku. Ty po nich pak vrhl. Jeden přesekl bestii hlavu. Ten druhý také, ovšem projel skrze i do druhé, kterou rozpůlil na dvě části. Ta se ještě chvilku mrskala, zatímco jí vylézaly střeva z břicha, než vyhasla. Poslední, ta živá, začala okamžitě hledat, odkud útok přišel. Jen co spatřila snědého kluka v koruně mohutné dřeviny, vicenila na něho zuřivě zuby. Na rukách jí vyskočily křečové žíly, jak tvrdě zatnula. Už už se chystala vystartovat, jenže Dango zaútočil ještě rychleji. Byl to mžik a stál napřežený před bestií. Kolem něho zářila modř z bleskového brnění. Vší silou jí napálil pěstí do obličeje až hlasitě zakřupala hlava a páteř, ve kterých praskaly kosti. Bestie odlétla dozadu a zastavila se o druhý strom. Jako předtím vytáhl opět extraktor a odebral maximální možné množství dávek krve. Ze šesti bestií byl tedy na dvanácti dávkách. Trojci si opět nechal pro sebe a zbytek šel odnést zákazníkovi. Dorazil na smluvené místo uvnitř lesa. Nebylo to ani tak daleko od jeho stanoviště u věže. Na místě se provizorně utábořil a čekal. Následující den si všiml, že k němu někdo jde.* ,,To musí být on," *pomyslel si. Čím blíž se osoba přibližovala, tím jasněji bylo vidět, že jde o nějakého mládence. Zřejmě to byl mladý chuunin, který chtěl ušetřit nějaké to Ryo k dobru. Dango to naprosto chápal, v jeho věku než se mu rozjela jeho žoldácká kariera, to měl podobně.* Dobrý den, * pozdravil Danga nesměle.* Čau,  tady to máš, * odpověděl mu nukenin a natáhl ruku plnou dávek s krví. Kluk si to z prvu řádně přepočítal a pak podal Dangovi odpovídající sumu peněz.* Děkuji, * dodal slušně.* Neviděl jsi mou Kakitomeru? Co jsem jí za tebou poslal, tak jí nemohu najít.* Dango se v tu chvíli zarazil a po čele mu sjela pomyslná kapička potu. V hlavě se mu objevil obrázek ležící hlavy kolibríka v trávě.* Jo tak to netuším. Každopádně už budu muset jít... Mám ještě hodně práce. Ahoj, * zalhal a u toho se přihlouple usmíval. Pak rychle zmizel.*
640slov
Konec RPG

*Sora a Oda sa vrátili na územie Zemi Ohňa. Zastavili sa v Zemi Ohňa. Obaja si rozložili tábor v blízkosti Údolia konca. Obaja sa tu chceli pár dní zdržať, potrénovať taijutsu. Hoc tu nikdy neboli a bola večná tma, vyzeralo dobre, voda padajúca voda z vodopádu padala do jazera, do ktorého sa chlapci išli zmočiť - aspoň nohy. Vyzuli si topánky, ponožky, vyhrnuli nohavice tak vysoko ako len išli. Biele kimono odložil k batohom, rovnako ako Aoda to svoje. Obaja chlapci nevedeli ako dlho tu budú, no pokiaľ neusúdia, že sa neposunuli, tak neodídu.* Takže Taijutsu, hej? *Nadvihol Aoda obočie a začal sa rozcvičovať, preťahovať ruky, zatiaľ čo sa spolu vydali na breh, chladná voda objala ich chodidlá. V pozadí dunel len vodopád, ktorý prerušoval ich hlas.* Taijutsu. *Prikývol. Ninjutsu sa učiť viac menej nechcel, nejako sa zlepší postupom času, prednosť malo pre neho taijutsu, ktoré bolo jeho celým životom a vždy bude. Rovnako ako jeho starší brat, i on sa začal rozcvičovať. Naťahoval ruky, dokonca nemal na rukách ani rukavice, už teraz mal väčšiu silu než Aoda, preto sa chcel kvôli jeho bratovi ako tak držať späť. Obaja sa postavili do bojového postoja, ktorý ich naučila ich mama, keď chodili na akadémiu. Skôr než sa však pustili do boja, prerušilo ich krákanie vrany. Hlasné, ktoré sa rozlahlo údolím, splynulo s dunením vody, až sa úplne vytratilo. No stačilo to na to, aby upútal pozornosť oboch chlapcov, ktorý sa chceli do seba pustiť. Vrana sa zniesla k zemi, pristála neďaleko brehu na balíku, ktorý niesla v drápoch. Obaja bratia si vymenili pohľady.* Ďakujeme. *Sklonil hlavu Sora vďačne, rovnako ako Aoda, než sa vrana rozletela preč a Sora prikročil k balíku.* Aoda-chan, poď sem. *Zavolal ho a jeho starší brat okamžite pribehol k nemu a modro vlasý chlapec začal rozbalovať balík. Vykúkla naňho bábka a pri nej ležal list. Aoda sa pozrel na Soru a Sora na neho.* Bábka? Od koho? *Ozval sa Aoda, sledujúc list vedľa nej. Mladý shinobi z konohy sa na naň pozrel, vzal do ruky a otvoril jej.* Od otca pre Soru. Ps.: Aoda mrzí ma to, tebe pošlem neskôr. *Prečítal jej nahlas. Obaja stíchli, vymenili si znovu pohľady. Ani jeden z nich nevedel kto je ich otcom, ani jeden z nich sa s ním osobne nevidel, nepoznal jeho meno.. aj keď... Sora si začal spájať dve a dve dokopy. Bábka, to ako mama povedala, že k ním majú bližšie než si mysleli, spomínal si, ako ho jeden kus dreva - živá bábka objala, pýtala sa na súrodencov... žeby?*  Aoda-chan, spomínaš si, ako som bol na jednej B misii? Rozprával som ti onej bol som na nej... o tom zvláštnom týpkovi, čo ma objal a miesto tela bol drevom... dal mi list pre mamu. *Pripomenul mu a hoc sa Aoda na chvíľu zamyslel, prikývol.* Spomínam si. Myslíš? *I staršiemu pomaly doplo, kam tým jeho mladší brat mieril. Dostalo sa mu prikývnutia a obaja mlčali. Síce si nevedel spomenúť na meno, vedel, že jej mladší brat poznal veľmi dobre. Aspoň obaja dúfali, že sa nemýlili.* Espere Itami. *Povedal jeho meno nahlas. Muž, ktorý mu jednu vrazil na misii, takú, že sa posadil na zadok, no zároveň jej objal. To bol ich otec. Opatrne vzal bábku do roky, prezrel si ju, zatiaľ čo v ruke držal stále list. Na jeho tvári sa objavil úsmev. Obaja chlapci vedeli, že je ich otec živý, ale obaja boli v tom, že na nich otec kašle, neprihlásil sa, nikdy... no teraz Sorovi poslal balík... prihlásil sa a vďaka tomu jej mohli i spoznať, spojiť si dve a dve dokopy. Bol to krásny pocit...* Hej Aoda-chan, poďme ho potom nájsť. Až sa stanem joininom... *Prehlásil mladý Sora, ktorý pomalými krokmi prešiel k svojmu batohu, otvoril jej a opatrne tam bábku vložil, aby sa nijako nepoškodila. Mal ho trochu narvaný, ale to sa vstrebe a keď sa stane joininom, snáď sa naučí fuinjutsu a keď sa jej naučí... bude si môcť veci zapečatiť a nebude ich musieť takto nosiť. To isté Aoda, ušetrí im to starostí, až až.* Tak to, aby si si pohol, braček. *Zahlásil Aoda, usmial sa od ucha k uchu a jeho kroky znovu smerovali k hladine vody, chladná voda sa dotkla jeho bosích nôh, rovnako tak ako Sorových, keď svojho brata nasledoval. Ak chcel na joinina... musel začať poriadne trénovať. Obaja bratia sa do seba pustili s technikami chuunina. Jeden úder za druhým, Aoda útočil a Sora to vykrýval ako by to nič nebolo. Možno i preto, lebo bol od brata rýchlejší a už vedel ťažšie veci, než jeho brat. Bielovlasý chlapec hľadal nechránené miesta svojho mladšieho brata, kde sa snažil zamerať, využíval každú jednu jeho medzeru, modro vlasý chlapec mal cez to občas čo robiť, nevedel odhadnúť kroky svojho brata, presne tak, ako ich to učila matka. Obaja boli plný energie, odhodlaný na sebe pracovať. Dali si sľub. Keď sa Sora stane joininom... obaja sa vydajú nájsť svojho otca, chceli jej vidieť. Aoda po prvýkrát, Sora sa mu možno aj ospravedlniť za správanie k nemu a tentokrát jej objať nenútene... Aoda sa rozhodol, podkopnúť bratovi nohy, prešiel do drepu, snažil sa jej rozkopnúť, rozvíril tak ľadovú vodu, ktorá objímala ich chodidlá. Sora vyskočil, snažil sa svojho brata kopnúť do hlavy, dával si pozor na svoju silu a rýchlosť, pokiaľ išlo o útoky a tak to jeho starší brat zvládol zablokovať rukou a ochrániť tak svoju hlavu, než sa zdvihol. Čas bežal, ani nevedeli ako. Ich telá už dávno zalial pot, zhlboka dýchali. Cítili ako ich bolí každý jeden sval v ich tele, zatiaľ čo pokračovali už v pomerne jednoduchých úderoch päsťami, kedy sa skôr len jeden druhému uhýbali, či údery blokovali. Dokonca zhodili i vrch svojho oblečenia, pohodili na breh, ďaleko od vody, aby to nemali mokré. Boli tak vidieť ich telá s rysmi svalov ukrytých v hmle nekonečnej tmy. Obaja však pomaly prechádzali k svojim hraniciam. Kvapky potu stekali po ich telách, a ako prvý to bol Aoda, ktorý stopol svojho mladšieho brata jednoduchým gestom, ktorý pre nich znamenal stačí.* Už nemôžem. *Predklonil sa a oprel sa o kolená, rovnako, ako to urobil Sora. Obaja sa vydýchavali.* Rozložíme najskôr oheň... potom sa umyjeme a pripravíme si jedlo. *Navrhol modro vlasý chlapec plán s ktorým bielo vlasý súhlasil. Sora teda opustil chladnú vodu, ktorá pre jeho nohy chladnou nebola, dotkol sa zemi, trávi, prikročil k prichystanému ohnisku, ktoré len pomocou katonovej techniky zapálil. Chvíľu kotrolovaľ, či sa plameň uchytil a keď si bol istý, dal so dolu i nohavice a vbehol za bratom do chladnej vody. Zmočili sa, opláchli... než s trasúcimi telami vyšli von a začali na seba všetko oblečenie navliekať, usadli k ohňu a Aoda z batohu vytiahol mäso, ktoré dal nad oheň a začal pripravovať. Sora pre istotu aktivoval byakugan, aby zistil, či v ich okolí niečo nie je, no nevidel nič.* Tak ma napadlo. Dal mi zvitok pre mamu, keď sme sa chystali odísť. Možno tam bude jeho miesto pobytu... alebo niečo také. Upozorňujem ťa, že ak to zistíme takto a jemu to docvakne, asi nám vrazí. *Zasmial sa Sora, ohrievajúci sa pri ohni rovnako ako jeho brat.* Za ten risk to stojí. Chcem ho stretnúť osobne. *Usmial sa Aoda, zatiaľ čo sledoval praskajúci oheň.* Pravda. *Súhlasil, natiahol sa pre batoh z ktorej vytiahol bábku. Obaja mali plno otázok. To, že im jedna priletí bola ich najmenšia starosť.*

1238 slov
Koniec

Tréning taijutsu
*Obaja bratia vycestovali v skorý večer, aby boli v údolí Konca čo najrýchlejšie Zbalili si len jedlo na cestu, pitie, nemal to byť dlhý výlet, len tu chceli stráviť dva dni, mame to povedali, takže aj vedela, že jej dve deti budú istú dobu cvičiť v údolí konca, kde sa im to pozdávalo. Už z diaľky, ako sa za tmy blížili počuli dunenie vodopádu, vzuch bol plný chladnej vlhkosti, svojim spôsobom to však bolo svieže a keď tam obaja chlapci dorazili, zložili svoje batohy z chrbta spolu s vlážď zbalenými spacákmi a stanmi.* Asi bude pršať, je pod mrakom. *Usúdil Sora, upierajúci svoje oči hore k nebu, ktoré pokrývali čierne oblaky. Zatiahlo sa po ceste sem, no už boli dosť ďaleko na to aby sa otočili a nestrávili tu tie dva dni, aj keď spolu s dažďom.* Presunieme batohy a tábor rozvinieme inde. Pod tamtým stromom by sme mali byť v suchu a oheň by nám nemal zhasnúť. Zbalil si tú plachtu, že? *Smaragdové vlasy sa pozreli na chlapca s modrými vlasmi. Postrehli slabé prikývnutie.* Hej. V mojej taške. Asi pôjdeme skôr pre drevo, a až potom stany, nie? *Aktivoval byakugan, aby sa pozrel po okolí, no nikde nič nevidel a tak jej deaktivoval.* Choď po drevo, ja postavím stan. *Mladší prikývol a nechal brata stavať stan, zatiaľ, čo Sora sa vydal do lesa na drevo. Potrebovali ho viac, tak sa musel zopárkrát otočiť, no vždy jej prikryl plachtou, ktorú doniesli, aby sa k nemu nedostala vlhkosť a voda z dažďa. No po hodine a pol mali obaja hotovo. Dreva mali dosť, stan postavený, Sora ešte v lese nastražil zopár pasti, do ktorých sa mohli chytiť veveričky a oni tak mali jedla viac než dosť. Pomaly sa však začal zdvíhať vietor a prvé kvapky začali dopadať na zem.* Počkáme? *Uprel svoje oči na staršieho brata, ktorý prikývol.* Najeme sa vyspíme. Prší dosť, možno to ustane. *S tými slovami vošiel do stanu a Sora jej nasledoval, vnútri si sadli každý na svoj spacák, Sora aktivoval byakugan a spoločne sa najedli, potom uložili spať. Prvý spal Aoda, až potom Sora a Aoda dával pozor. Ráno trochu dážď ustál, najedli sa, chvíľu odpočinuli, než si dali zo seba dolu tričká, nasadili len pláštenky a vyrazili k strede jazera.* Klasické pravidlá. Žiadne podpásovky, špinavé hry, žiadna chakra v útokoch. *Predsa len sa nejako na hladine vody museli udržať. Obaja sa uklonili tomu druhému, než sa postavili do bojového postoja. Na chvíľu medzi nimi nastalo napäté ticho, kto z nich urobí prvý krok.
Dážď dopadal na vodnú hladinu, tvoril vlnky, harmóniu spolu s dunením vodopádu. Prvý hokage a vodca klanu Yamanaka, založili spolu Konohu. Pod ich sochami chlapci cvičili. Bojovali. Obaja sa pohli takmer v rovnaký čas, Sora útočil, Aoda jeho útok zablokoval. A tak ako vždy, obaja stratili pojem o čase. Zabrali sa do boja, bol to pre nich únik od všetkého. Studené kvapky dažďa dopadali na pláštenky, no aj tie časom skončili na brehu, a chladné kvapky pocítila aj ich horúca pokožka po ktorej tiekol ich pot. Bola to z ich pohľadu nádhera a nie raz sa z nich jeden dostal pod vodu, keď ho ten druhý zrazil k vodnej hladine. Bolo jedno ktorý z nich to bol, no obaja boli takí. Cez to si však dávali pozor, aby nedávali do svojich rán chakru, po rokoch boja spolu boli na to zvyknutí. Až po dlhšom čase, kedy obom dochádzal dych, prešli k brehu, priam utekali k ich táboru pod stromom, Aoda šiel po uteráky, Sora zapálil drevo pomocou katonu a chytil uterák, ktorý mu hodil Aoda a utrel sa do sucha, než sa obliekol do niečoho suchého a teplého, rovnako ako jeho starší brat.* Asi prechladneme. *Uculil sa a sadol si k ohňu.* Haha, tomu ver. No domov aj tak ešte nepôjdeme. *Sadol si na proti brata, pošúchal rukami pred ohnňom a rozprestrel dlane pred ním. Sora aktivoval byakugan, aby prezrel okolie.* Nikde nikto, môžeme sa v pokoji najesť. *Povedal a prezeral okolie v jeho maximálnej vzdialenosti.* Zohrejeme sa a potom sa najeme a zvyšok času strávime pri ohni a potom v teplom spacáku. *Usúdil Aoda, skôr to oznámil a Sora prikývol, bol to dobrý plán.* Jo, prečo nie.

Koniec rpg

Tréning chakry
*Vonku lialo ako z krhly, vietor sa pohrával so stanom, chlapci vnútri ešte spali. Teda aspoň Aoda, Sora mal aktivovaný byakugan a dával pozor, nad tým, čo sa vonku deje, kontroloval pasce, v jednej z nich mokla veverička, ktorá čakala na porážku. Chytila sa tam asi päť minút dozadu, cez to však Sora neopúšťal stan, pokiaľ sa jeho starší brat nezobudí. To trvalo ďalšiu pol hodinu, kým sa smaragdové oči otvorili po dlhšej dobe, rozhliadli sa po stane, ozvalo sa zívnutie a bielo vlasý chlapec sa posadil.*
Bre ráno, Sora-chan. *Poprial dobré ráno svojmu mladšiemu bratovi, ešte bol ospalý, vlasy rozcuchané na všetky svetové strany.*
Bre ráno. Zájdem nám po raňajky, tak priprav ohnisko, potom ho zapálim. *Ťukol Aodu do čela a uculil sa, chystajúc sa odísť, ale nečakal, že jej Aoda stiahne k sebe, chytí ho okolo krku a začal svojho brata šikanovať.*
Nejako moc si vyskakuješ, braček. Už som ťa dlho nezrovnal do late, Sora-chan. *Zasmial sa, no nakoniec Soru pustil, aby mohol ísť po vevericu a on sám vyliezol zo stanu a začal pripravovať drevo na oheň, Sora jej potom zapáli, keď príde. Netrvalo to dlho a prišiel, veverica sa stiahla z kože, vybrali sa vnútornosti, ktoré sa zakopali do zeme, aby nelákali inú zver, než si ju opiekli a potom zjedli.*
Dnes budeme asi meditovať, nevyzerá, že by sa dážď hodlal upokojiť. *Mľaskol nespokojne Aoda, keď sa z pod stromu dívali na dážď, na vlny, ktoré spôsoboval na vodnej ploche, rovnako ako vietor občas prebehol okolo nich.*
Nič iné nám nezostáva. *Zakašlal Sora. Prechladol, no aj tak zostal, predsa len, chceli tu ešte chvíľu trénovať, než sa vrátia. Obaja sa najedli, usadili do stanu, modrovlasý chlapec ešte raz prešiel byakuganom okolie, či skutočne okolo nič okrem veveričiek nebolo, než sa obaja usadili do tureckého sedu, zavreli oči.
Sorovi trvalo istú chvíľu dostať sa do stavu meditácie. Boli sami ďaleko od domova a od všetkých, dosah jeho očí nebol veľký, no hádal, že aj tak ich nikto rušiť nebude. Zatvoril ich teda, deaktivoval byakugan a ponoril sa do meditácie. Začal vnímať svoju chakru, ktorá mala jadro, ktoré si predstavoval ako plné jazero, ktoré bolo potreba zväčšiť. Zvýšiť jeho objem, aj keď len o kúsok, no aj ten kúsok bol lepší, než čokoľvek iné. Miloval ten pocit, ten pohľad, ktorý si predstavoval zakaždým, čo stál na jeho brehu, v rukách zvierajúc pomyselnú lopatu, ktorou začal kopať, zväčšovať jej. Kam dával piesok? Sám netušil. Začal však pomaly tvoriť potôčiky, viacero, jeden viedol z pravej strany tela, zatiaľ čo ten druhý z ľavej. Bolo to niečo nové, čo chcel vyskúšať. Jeho dych sa spomalil, takmer sa zdalo, že nedýcha a len nechal svoju chakru v pomalými potôčikmi pretekať do prstov na oboch rukách, až do ich končekov, kedy sa otáčala naspäť putujúce do oboch nôh, no koncov prstov na nohách a zase naspäť.
To isté prebiehalo aj u Aody. Bielo vlasý chlapec sedel rovno ako pravítko, pomaly dýchal, bol tak sústredený, že sám nepočul dážď a ani dunenie vodopádu. Nič. Bolo ticho, len on a chakra, nitka, klbko, ktoré v jadru mal. Naťahoval ju po celom svojom tele, viedol, rovnako ako jeho brat do koncov ruky prstov najskôr pravej ruky. Onú nitku viedol do pravej nohy, zakaždým tu nitku len prehol a všade nechával stopu chakry, aby bola prepojená a pokračoval ďalej. Z tadiaľ sa presunul s nitkou do ľavej nohy, neponáhľal sa, mal času dosť. Pomaly ale isto. Nemal tušenie, čo sa odohrávalo okolo neho, či Sora meditoval, alebo strážil, predsa len boli sami dvaja. Jeho myšlienky však venoval svojej meditácii, nitke, ktorú naťahoval a viedol po svojom tele. Ľavá noha, neskôr ruka. Obaja meditovali zopár hodín, než ako prvý svoje oči otvoril Aoda. Natiahol sa, pozrel sa na brata, ktorý bol ešte stále mimo. Vstal, šiel skontrolovať pasce, našiel tam veveričku a tak šiel pripraviť jedlo. Ešte jeden deň a pôjdu naspäť domov. Trochu zakašlal, aj on trochu prechladol, ale s tým sa nedalo nič robiť. Mäso z veveríc to napraví! Onedlho sa prebudil i Sora, vyšiel zo stanu a posadil sa k Aodovi.*
Máš rád veveričky? *Zasmial sa Aoda, šťuchol do Sory a dával pozor na maso.*
Priam ich milujem. *Zasmial sa tiež, zívol, cítil sa trochu ospalý. Mľaskol, zlboka sa nadýchol a vydýchol, než i on zakašlal.* Bol to blbý nápad. *Dodal s úsmevom na tvári.*
Koniec

Tréning chakry.
*Sora bol po dlhej dobe sám. Bez Aody, vracajúc sa z veže, kde okúsil silu Rias Gremory. Nechcel sa tým však zabývať. To, čo bolo najväčším problémom bola jeho vlastná sila. Uvedomoval si, že je na svoju hodnosť slabý, preto pred návratom do Konohy, kde dostane od svojho brata po hube a dosť možno aj do mamy či Kaede sa rozhodol na pár dní usadiť na ich obľúbenom mieste. S Aodom tu cvičili celkom často a keď sa človek pozrel, stále tu našiel zopár stôp po ohnisku, či stanoch. Mal v pláne na sebe zapracovať, vedel, že pravdepodobne dostane tak pohube, že sa z toho bude spamätávať dlho, no s tým sa nedalo nič robiť. Nejako sa s tým zmieril a Aoda bol vlastne tak či tak zvyknutý, že zrazom Sory niet. Už sa tak stalo pri Piesočnom démonovi.
Pri onom mieste, kde kedysi táboril s bratom si rozložil tábor i on sám. Najskôr postaval stan, rozložil spacák. Svetlo dvakrát moc nepotreboval, mal byakugan, ktorý tieto záležitosti ako tak istil. Díval sa po okolí, skúmal, či je sám, avšak len občasne, aby mohol postaviť jeho prístrešok na pár "nocí" a neskôr sa i vydať pre samotné drevo do hustého lesa v Zemi Ohňa, jeho domova, aj keď v ňom trávil minimálny čas. Ako nad tým však premýšľal, nemohol povedať, či sem prišiel nazbierať silu, aby dal papa svojmu slabšiemu JA alebo sa len vyhýbal určitej osobe s ktorou sa mal stretnúť počas chuuninských skúšok, no, skončil na mieste, kam jej zatiahla nukeinka, ktorej bol dlžný mnoho. Nepovažoval to za výhovorku, možno jej bol i svojim spôsobom vďačný za to, čo pre neho urobila. Čím bližšie bol totiž ku Konohe, tým viac jeho myseľ napĺňali obavy. Nechcený strach zo slov, ktoré jeho uši nechceli počuť. Zožieralo jej to, nepríjemne. Prečo myslel na odmietnutie, keď tu bola stále šanca, že jeho city nie len prijme ale i opätuje? Sám nevedel, čoho sa toľko bál. Veď sa ani nič nestane, keď jeho city odmietne. Život predsa len pôjde ďalej a on sám nesmel zaspať. Cítil ako slabý je, videl ako k ničomu je a posledné čo potreboval bolo, nechať sa ovplyvňovať citmi. Veď si povedzme koľko prvých lások znamenalo, že skončili spolu? Aj Piesočný Démon mu vravel, že to nemá robiť. Bol mladý, celý život pred sebou. No aj tak sa bál prísť do Konohy, bál sa naraziť na Kaede a vypočuť si jej odpoveď.
Nazbierané drevo uložil do taboráku, pomocou katonového projektilu jej zapálil. Cez hučiaci vodopád chladnej vody nepočul praskajúci oheň, cez to však svoje myšlienky dokonalo. Ani voda ich nedokázala prehlušiť.* Čo mám robiť? *Spýtal sa sám seba, zatiaľ, čo sa usadil k ohňu, deaktivoval byakugan a sledoval trepotajúce plamene ohňa.* Nie len, že sa cítim ako totálny slaboch, ale i zbabelec. *Zasmial sa. Prehrabol si jednou rukou vlasy, zatiaľ čo druhú mal vo svojom lone. Sedel v tureckom sede a dobrú chvíľu hľadel do ohňa, snažiac sa na nič nemyslieť. Cez to však pocítil náhly hlad. Donútil jej postaviť sa, vytiahnuť z batohu dráty a ísť postaviť pasce pre veveričky. Rozmiestil ich rôzne po lese, ono sa časom nejaká chytí. Nechcel dvakrát veľmi zabíjať nejaké veľké zviera, bola by ho škoda. Neplánoval tu zostať tak dlho, aby jej stihol celé zjesť. Ono by sa aj to mäso postupom dní pokazilo.* Vedel by Jashin odpoveď? *Už dávnejšie vedel, že skúšal nájsť boha, spomínal si na to veľmi dobre, na tie mesiace, kedy posielal duše mŕtvych monštier slovne preč. Predsa len to kedysi boli ľudia, rovnako ako on. No dlho to nerobil, prestal s tým. No od kedy sa s mamou rozprávali o tom, o Bohovi v ktorého verí. Veľmi ho nesmrteľnosť nezaujímala, netrápila. Hľadal skôr oporu v niečo, čo bolo väčšie než samotní ľudia. Koľko bolo vo svete Bohov? Koľko z nich bolo pravých? Sadajúc naspäť k ohňu zatvoril oči. Snažil sa upokojiť svoj dych a poddať svoje telo. Upokojiť svoje buchajúce srdce, odohnať nepríjemné pocity z jeho mysle i duše. Snažil sa dostať do stavu meditácie. Vlastne sa tam dostal i skôr, než chcel. V jeho okolí nič nebolo a tak sa nemal čoho báť. Ocitol sa teda na mieste, ktoré mal rád. Chakrové jazierko, ktoré bolo v jeho vnútri. Jeho vlastná chakra žiarila jasným modrým svetlom uchovávaná v jazere. Ako to bolo dlho, čo meditoval? Nespomínal si. Jedno však vedel, cítil sa slobodne, neťažili jej žiadne nepríjemné pocity. Jeho dych sa úplne spomalil, na vonok pôsobil mŕtvo. Rovnako ako tep jeho srdca. Možno bol i bledší, než normálne.
Postupom času však začal tvoriť cestičky v jeho vlastnom tele pre chakru. Vlievala sa do nich, putovala tam, kde ju vytvoril. Nikdy nezabudne na to, ako príjemné je, keď vaším telom koluje chakra. Ako pláva v pravej ruke, brní v končekoch prstov, ako sa prelieva zase do pravej nohy, zatiaľ čo stále prechádza rukou. Putuje ďalej do druhej nohy, pomaly ale iste vyprázdňoval jazierko v jeho vnútri. Rozlieval ju po celom svojom tele, nechal brnieť v prsoch ľavej ruky, dokonca ju zaviedol i do očí, no tak, aby neaktivoval byakugan, ktorý by celú jeho meditáciu narušil. Musel si dávať pozor, aby jeho očami nepretieklo dostatočné množstvo chakry, aby aktivovali dar od jeho mamy. A z tadiaľ putovala chakra naspäť do jeho jadra. Hodiny sedel, meditoval, nad ničím nepremýšľal. Presne toto potreboval, prečistiť si hlavu, sústrediť sa na chakru. Zvýšiť jej množstvo. Dokonca ju párkrát v sebe i zadržal, zastavil jej tok a potom ju vypustil von z jeho tela, ako by sa snažil dostať z genjutsu. Jeho činnosť však narušil hlad. Pomaly otvoril oči, jeho spomalený tep i dych sa vracali do normálu. Cítil sa sviežo, ako dlho predtým nie. Možno to bolo i tým studeným a vlhkým vzduchom v jeho okolí. Aktivoval byakugan, aby sa pozrel po svojich pastiach.* "Jedna... dve. Zvyšok prázdne." *Vstal a vydal sa k nim. Najskôr však vyhrabal kunai, aby im mohol dodať pokojnú smrť. Rýchlu a bezbolestnú. Poslúžia ako jeho potrava na pár dní, kým sa vráti domov. Kráčal pomalými krokmi, nešiel ani ďaleko. Les sa priamo nimi hemžil. Keď zopár zmizne, nikto si ničoho nevšimne.*

1017 slov
Koniec.

Tréning taijutsu.
*Noc bola chladná, sny bujné. Ráno o niečom. Doprial si pár dúškov chladnej vody. Cítil sa skepticky, bolo divné byť tak dlho bez Aody. Bez jeho staršieho brata. Ako je to dlho, čo ho nevidel? A ako dlho, čo jej neuvidí? Bol sám, čisto so svojimi myšlienkami, strácajúci sa v bludisku, ktoré si vytváral. Vedel ale jedno - toto bola samota na ktorú si časom bude musieť zvyknúť. Aoda s ním dlho chodiť nebude a až nadíde čas, ich cesty sa rozídu a až ten čas príde, obaja spoznajú patričnú samotu bez toho druhého. Cítil sa takto teraz i Aoda? Keď čakal na návrat svojho mladšieho brata. Chlad objal chlapcove telo, oprel sa doňho vietor. Oheň cez noc zhasol a tak nezostávalo nič iné, než ísť nájsť drevo a potom založiť nový. Byakuganom skontroloval pasce, všetky boli prázdne. Nevadí, aj tak teraz necítil chlad a ešte stále tu bola jedna, ktorú včera nezjedol. Počas zbierania dreva, dunenie vodopádu v diaľke preťal Sorov hlas. Znelý, krásny.  Ťažko povedať, po kom ten hlas zdedil. Spieval slová, ktoré jej napadali, vytváral melódiu spolu s nimi. Bola to menšia zábava, pokiaľ toho nenazbieral dostatok. Zaneprázdnil svoju myseľ od zbytočných myšlienok a po dlhšej dobe sa dostavil k táboru, ktorý si včera založil. Začal ukladať drevo, potom jej zapálil a posadil sa k nemu. Zobral si kúsok čo tam nehodil, vlastne to bola i pomerne slušná kopa a plochou stranou kunayu začal doň udierať, zatiaľ, čo sa spoločne s padajúcou vodou zmiešaval jeho znelý hlas. Cítil sa o niečo lepšie, nemohol povedať, že nie. Ale ako má niečo svoj začiatok, tak i svoj koniec a nakoniec utíchlo i jeho hranie. Na chvíľu sa zahrial, aby sa mohol vyzliecť do spodného, veď tu aj tak nikoho nebolo a jediné oblečenie čo mal so sebou bolo len toto. Koniec koncov sa neplánoval zdržať vtedy mimo Konohy dlho. Vyzul si i topánky a pomaly došiel k pláži. Bosou nohou sa postavil na vodu, pomaly vykročil. Cítil ten chlad, ktorý cestoval po jeho celom tele cez chodidlá. Putoval tak do stredu jazera. Trochu sa ponaťahoval, než zatvoril oči, zopárkrát sa nadýchol, než sa jeho telo začalo hýbať podstate samé. Tieňový boj. Nebol tu Aoda, cez to svojho brata poznal tak dokonalo, že tieň, ktorý si jeho hlava predstavila mal rovnaké pohyby ako on. Vedel kedy udrie, vedel, kedy sa uhnúť a kedy zablokovať jeho útok. I tieň vedel kedy má čo robiť. Kedy zablokovať a ihneď sa pustiť do útoku, kedy je najlepšie cúvnuť a utvoriť tak dostatočnú medzeru medzi nimi. Bolo to zvláštne. Jeho pohyby okrem dunenia vodopádu sprevádzal i jeho vlastný výmysel melódie. Cez to však držal oči pevne zavreté a sústredil sa na svoje pohyby. Vlastne nebolo potrebné sa držať ani späť. Predsa len, proti nemu nestál nikto skutočný a tak do prázdna udieral i s nahromadenou chakrou v jeho rukách (Oukashou). Sem tam s ňou udrel i do vodnej hladiny, ktorej voda sa rozletela do strán a on sám skončil mokrý. To jej však nezastavovalo. Ani v moment, kedy otvoril oči, aktivoval byakugan. Videl ho. Zvykol si na predstavu svojho tieňa tak dobre, že sa mohol sústrediť i na používanie techník byakuganu. Cítil sa trochu inak. Jeho telo sa hýbalo rozhodne ľahšie, viac ako chcel, rýchlejšie, i jeho výdrž bola rozhodne lepšia. Rozhodne to bolo iné ako vo veži. Bol to skvelý pocit, cez to však stále cítil akúsi ťažobu a prenasledujúceho démona, ktorý by mu rád hodil do tváre, že to stále nie je ono, že stále je slabý aj cez to, ako veľmi sa snaží.
Hodiny plynuli, chlad sa zmenil na nepoznanie a chlapec stále tancoval tancom boja, ktorý jej naučila jeho mama. Stále tancoval s výplodom jeho hlavy, trénoval sám so sebou snažiaci sa na sebe zapracovať tak najlepšie ako vedel. Podkopnutie, kop z otočky... odskočiť, uhnúť. Skrčiť sa. Hýbal sa takmer sám, neuvažoval nad tým toľko, cez to to však všetko mohlo vyzerať premyslene. Pot mu stekal ako po tvári, tak i po chrbte, či hrudi. Až pokiaľ necítil úplnú únavu svojho tela. Až vtedy deaktivoval byakugan a vydal sa k brehu, k ohňu, ktorý dohorieval. Zohol sa pre bundu, ktorú cez seba prehodil, ako si sadol, hodil drevo do ohňa a katonom pripálil. Deň bol však primladý na to, aby skončil. Dal si opekať druhú vevericu zo včerajška a zatiaľ, čo sledoval opekajúce sa mäso, v duchu prehodnocoval zopár vecí. Svoj postoj k informáciám, k rodinnej situácii, k situácii v akej bol on sám. Bolo to veľa vecí nad ktorými mal premýšľať, ktoré by sa mali riešiť. Mal by skúsiť veriť v Jashina? Mal by poslať vranu mame, že by bolo fajn vyhľadať otca s Chikou a konečne si dať rodinné stretnutie? Ich prvé za celý život? Mal by dať tomu všetkému prednosť pred Kaede a jej odpoveďou? Čo mu môže ponúknuť Jashin okrem nesmrteľnosti o ktorej mu jeho mama rozprávala. Oporu a pocit, že nad ním stojí niečo väčšie? Možno by to nebolo zlé, mať nad sebou niečo, čo prevyšuje chápanie a vieru ostatných. Veď, ak v neho verila mama, musel to byť skutočný Boh, nie to o ktorých počúval na cestách s Aodom. Ako bude prebiehať ich rodinné stretnutie? Bude to v poriadku? Aký vzťah bude skutočnosti medzi nimi a ich sestrou? Ich otcom? Sora sa s ním stretol, no nie v najlepšom duchu. Bolo toľko vecí, čo chcel urobiť, čo chceli s bratom urobiť, miesta kam chceli ísť. Sľúbili si, že pôjdu aj do Zeme Železa, do zeme samurajov. No ešte stále mal v Konohe prácu. Kaede. Bude tam, keď sa tam teraz vráti? Bude čakať na Soru, aby mu dala odpoveď, či ich stretnutie bude náhodné? Bolo tu mnoho otázok a odpovede boli vo hniezdach temnej oblohy.* Čas všetko ukáže. Skôr či neskôr. Nič nestratím, ak do svojho života skúsim prijať. *Zabrblal. No skutočnosť bola tá, že sa k nemu nevedel ani pomodliť a tak jej mohol postupne pustiť do svojho života po vnútornej stránke. Nevedel, čo presne za Boha bol, aký bol. No vedel len, že bol skutočný a isto i ten pravý. Čo sa týkalo rodiny, čas tu hral veľkú rolu. Ťažko povedať, kedy sa rozhýbu rodičia a prídu s tým, že už o sebe nevedeli pridlho. Jeho telo sa pomaly usušilo a tak sa obliekol. Nemal v pláne už dnes takto trénovať. Možno ešte pár dní a vydá sa naspäť domov. Za svojim bratom a možnou odpoveďou na nezodpovedanú otázku.*

1069 slov
Koniec

Tréning ninjutsu.
*Možno dni plynuli rýchlejšie než čakal. Svoj čas trávil prevažne cvičením, staraním sa o to, aby neumrel na hlad či zimu. Chlad bol pri vode častý z nedostatku slnečného svetla, ktoré už niekoľko rokov nepohladilo jeho pokožku. Chladný vietor putoval popri vodopáde, vodnej ploche i popri tábore mladého shinobiho, kde praskal oheň. Jediný zdroj tepla, ktorý mal, ak nepočítal svoje telo, keď sa zabalil do spacáku. Bol trochu podchladený, nie, že nie, veď často takmer nahý trávil hodiny na vodnej hladine cvičením taijutsu. Meditoval zase pri ohni. Teraz však len dúmal, sledujúc praskajúci oheň.* Ako sa cvičí ninjutsu? *Vysúkal zo seba otázku, ktorá mu nedala ani chvíľu pokoja. Mal skladať pečate, vykonávať techniky? Jeho ninjutsu bolo totiž značne na posmech a mal pocit, že by sa mu vyrovnalo i malé dieťa. Síce techniky často nepoužíval a pri bojoch mal aktivovaný svoj byakugan, takže do genjutsu sa dostať nemohol, ale aj tak!* Ninjutsu je blbosť. Cez to sa ale nie vždy môžem spoliehať na taijutsu. *Uvažoval. V okolí nebol nik, kto by jej vyrušil, už dávno skontroloval svoje okolie a dokonca dospel k záveru, že vidí ešte ďalej, než predtým. To však nemenilo nič na veci, že jeho ninjutsu bolo smiešne a to bol o koľko dopredu na akadémii od všetkých v týchto ohľadoch, teraz si bol istý, že by jej každý porazil. Jeho dlane sa párkrát silno dotkli jeho tváre, až biela pokožka nabrala červenú farbu a cítil menšie štípanie. Katon používal aktívne - na cestách zapaľoval oheň, no techniky v boji využil snáď len dvakrát či trikrát. Vedel, že jednu použil na chuuninských skúškach v druhom kole, matne si to pamätal, zatiaľ čo vo veži použil ďalšiu, vlastne ani sám nevedel prečo.
Pomaly sa však zodvihol od ohňa, pomalými krokmi prešiel k jazeru. Najskôr si prezrel obe sochy, potom vodopád. Svoje oči uprel na temnú oblohu, bolo zamračené... bude snáď pršať? Nevedel určiť, vlhkosti okolo neho bolo viac než dosť, musel by ďalej od tábora, aby to zistil. Tam sa mu však nechcelo, mal teraz iné starosti. Z jeho hlavy sa začalo pariť, snažiaci si spomenúť na pečate elementárnych techník. Neisto si spomenul len na Katon: Housenka no Jutsu, ktoré použil i vo veži. Zložil teda pečate. Pomaly, aby nič nepokazil a techniku nakoniec použil. Bola slabá, i on to od pohľadu vedel povedať bez väčších problémov. Neisto sa pustil teda do skladaní pečate, ďalšej, pre väčšie a zložitejšie jutsu. Katon: Dai endan. Z jeho úst vystrelil veľký plameň, pohladil vodnú hladinu, cez to však... mal pocit, že to nie je všetko čo dokáže. Počkal, až technika príde ku svojmu prirodzenému koncu a začal pečate skladať znovu a znovu. Mal chakry dostatok, tak sa nemusel toľko báť. Navyše by nikdy nešiel pod určité množstvo. Nebol idiot a vedel, že aj keď sa tu teraz cíti byť sám, do jeho zorného poľa byakuganu sa môže tiež veľmi rýchlo dostať niekto náhodný.
Vedel, že na sile jeho ninjutsu sa odráža mnoho ďalších faktorov, okrem elementárnych techník. Techniky jeho očí Niektoré z nich boli založené čisto na Ninjutsu a tak ich sila a účinnosť spoliehala v tomto ohľade len na to, ako silné jeho ninjutsu bolo. Bolo jedno ako veľký má odpor k takýmto technikám, bol to jeden z najjednoduchších možností, ako sa zlepšiť. Snažil sa navýšiť veľkosť ohnivej techniky, dostať to na jeho maximum. V jeho očiach to bola síce úplne zbytočná technika ako všetky ostatné, no aj keď sa mu to zdalo teraz zbytočné... o týždeň, dva, možno o pár mesiacov či rokov už ani toľko nemusí. Veril, že by mal na svojom ninjutus popracovať, ale, aby sa donútil používať tieto veci v boji... zatiaľ pre ne využitie nevidel a kto vie, či raz uvidí. Chvíľu tak pokračoval, než usúdil, že by stačilo. Predsa len, aj keď bol spokojný so svojou zásobou chakry ako tak, stále jej mal málo a už sa priblížil k hranici, ktorú nechcel prekročiť pre prípad núdze. Navyše mal pocit... otočil sa a rozbehol ku svojmu ohnisku.* No pekne. *Zabrblal a spálený kus masa tak bokom. Bude jej musieť potom zakopať do zeme. Aktivoval byakugan, aby sa pozrel po veveričkách chytených v jeho pastiach, vydal sa tam, kde nejaká bola. Tú kuchol, došiel k táboru, stiahol z kože, orgány dal k nepodarku a dal si opekať túto, zatiaľ čo ten zvyšok zakopal do zeme, aby nelákal viac zver, než chcel.*

907 slov
Koniec.

RPG se odehrává v zemi nebe u/v Sora no Sato

*Jak dlouho ležela v nemocnici, to neměla ani tušení. Mezi její trhané vzpomínky patřilo pár útržků z jakéhosi výslechu, kdy hlavním tématem bylo, co viděla ve věži a kdo ji sem odnesl, kvůli nezaměnitelnému otisku chakry Nanabi. Pamatovala si, že jim ohledně věže odpověděla vše a pak hrála, že si nepamatuje nic od chvíle, kdy dostala do hlavy v druhém patře věže. To, s kým tam byla, také nevydala. Jelikož byli v Konoze relativně lidští, ukončili její výslech s tím, že jí znovu prověří po plném uzdravení. Což Kaede akorát přidělávalo starosti,. ne kvůli sobě, ale protože by mohla nechtěně vydat lokaci Sora no sato = Ayata a to nepřipadalo v úvahu. Sáhla si rukou po krku, jenže prsty se kůže nikdy nedotkly. Pahýl po dlani byl ve vzduchu a Kaede na něj tupě zírala. Druhou rukou si sáhla tedy na krk, kde cítila stehy a jizvu po operaci, kdy se jí snažili urovnat zlámané kosti a zachránit hlasivky. Dála pak měla pár jizev, příšerných podlitin a odřenin. No dopadla fakt špatně. Nicméně s matčinou péčí mohla po týdnu domů, kde jí čekal velmi dlouhý a náročný rozhovor (spíše matčin monolog díky stavu Kaediných hlasivek), s matkou, která jí už nechtěla pustit z domu. Trvalo to dalších 14 dní, kdy Kaede se Kaede snažila matku přemlouvat, aby jí prostě nechala jít a žít si život po svém, než se jí vrátil hlas alespoň na 20% a mohla diskutovat. Nicméně bylo to neoblomné a nakonec to celé dopadlo tím, že se Kaede prostě jednoho dne sebrala a vzala si na velitelství misi ke splnění, která vyžadovala opuštění vesnice a prostě během noci odešla. Vzala si černé oblečení, které dlouhými rukávy pláště skrývalo chybějící dlaň, kapucí si schovala vlasy a prostě bez problému opustila vesnici a vydala se na místo, které slíbila, že navštíví. Byly to asi 4 týdny a na jejím těle ještě bylo vidět jizev a známek po pohmožděninách. Nic to ale neměnilo na její odhodlanosti prostě co nejdříve dojít tam, kam potřebovala. Hlavně si potřebovala ujasnit, zda se jí to celé nezdálo, jelikož mimo některé vzpomínky z věže, měla trochu rozházené i vzpomínky ze dne před věží, jelikož ty se jí nestačily ani pořádně zaznamenat do dlouhodobé paměti, když dostala po držce. Cesta jí trvala déle, než minule a déle, než kdy jindy. Byla kus od Sora no Sato, které už bylo v jakémsi podivném procesu obnovy. Takže nejen, že jí mohlo zaznamenat nějaké z Riasiných Edo Tensei, ještě jí mohl vidět snad každý, kdy se podíval k zemi pod městem, jak civí. Nicméně přivolala svou bílou vránu a poslala jí nahoru. Kaede neměla jak se tam sama dostat a tak vrána měla ze úkol vyhledat ve vesnici Ayata, jehož chakru cítila i přes fakt, že není stopařem, jednoduše pro to, že toto množství chakry prostě nejde necítit. To je jak kdyby měla ignorovat smrad zdechlé ryby pod nosem, stejně jako kdysi cítila Noctise, cítila nyní Ayata. Podivný nepříjemný otisk chakry nad její hlavou, zároveň v tomto případě vřelý a bezpečný. Opřela se o jeden ze stromů pod hranou vesnice, jemně se sesunula do dřepu. Schovala si povytažením šátku na krku jizvu, jemně se kousla uvnitř pusy do tváře. Vypadala ještě trochu hubeněji, než když šli do věže, svaly jí trochu ochably a prostě moc doma nejedla. Čekala trpělivě u stromu, až Shisha předá vzkaz a přivede jí její taxík do vesnice, přičemž si jemně klepala v rukávu o pahýl druhé ruky.*

Ayato: *Ayato byl v jednom ze svých domů tady v Sora no Sato. Snažil se ho dát nějakým způsobem do pořádku. Neměl ale žádný extra nábytek. Měl pouze postel a lednici a zatím byl rád, že je rád. Neměl peníze na nakupování nábytku a krást se mu to nechtělo. Nechtěl bydlet a využívat doma něčeho, co prostě není...jeho. Nicméně došel svým kulhavým krokem podobný kroku Dr. House a otevřel lednici a přemýšlel, že si udělá něco k jídlu. Už si na to kulhání docela zvyknul. Pořád se trochu bál myšlenky dojít za Noctisem s tím, že teď v sobě měl cizí chakru. Chakru tvora, na kterém Noctisovi očividně velmi záleželo. Prohlížel si vnitřek lednice, snad jako kdyby to byla nějaká televize, když v tom ho z jeho transu probralo klepání na okno. Zavřel lednici a podíval se tam a všiml si bílé vrány Shishy, se kterou ho seznamovala Kaede. Usmál se. Hned se mu zlepšila nálada. Znamenalo to, že žije. Otevřel okno a nechal vránu promluvit, která mu prozradila, že Kaede čeká dole. Neotálel. Vyrazil ven, dostal se rychle na kraj města a pohledem dolů se teleportoval k zemi pomocí Kamui. Skončil v lese kousek za Kaede. Pak si to mířil přímo k ní. Mohla ho slyšet přicházet s nepravidelným zvukem praskání větviček. Když jí tam uviděl klečet, tak se usmál snad ještě víc. Spadl mu obrovský kámen ze srdce. Došel až k ní.* Ahoj, Kaede. *Okamžitě ji objal. A pořádně. Ale ne moc, nevěděl, jak moc ještě je nebo není zraněná. Prostě v rámci mezí.* Jak já jsem rád, že tě zase vidím...

*Nějakých pár desítek minut tam tak existovala sama se sebou. Docela se bála toho, co je čeká, jak na tom bude on…sama díky svojí neschopnosti ani netušila, jak na tom vlastně byl on sám, proto se bála toho, v jakém stavu ho uvidí. Sice už to bylo dobrých několik týdnů, ale celkově…prostě se bála. Slyšela po chvíli křupání, docela nepravidelné a tak se bála nejhoršího. Umělé nohy. Zvedla se a otočila. Viděla, jak se blížil Ayato a očividně kulhal. Zatřásla rukama a ještě více ukryla svoji chybějící dlaň. Udělala několik rychlých kroků a vrazila se Ayatovi do obejmutí, obmotala ho rukama a pořádně ho zmáčkla, zhluboka se nadechla.* Ayato… *Vydechla potichu, taky to o moc hlasitěji nedokázala. Tichá domácnost nabírá nových rozměrů.* Chyběls mi. *Ještě pevněji ho objala. No nechtělo se jí, protože měla na krajíčku a tak si raději nechávala toto strategické místo, kdy jí neviděl na obličej.*

Ayato: *Když k ní tak kráčel, tak jeho bystrému zraku nemohlo uniknout, jak má každou ruku jinou. Jednu normální a druhou celou zahalenou v rukávu. Moc dobře věděl, proč tomu tak je. Měl stále před očima ten okamžik, kdy si sama dobrovolně jedním pohybem odinstalovala zápěstí.exe a dost ho to trápilo. Ale nedával to na sobě moc najevo. Nechtěl jejich setkání začít něčím negativním. Na to bude určitě čas jindy. Nechá se od ní obejmout a sám obětí opětuje. Zhluboka vydechne, jelikož se mu doopravdy ulevilo, že žije.* Ty mě taky... *Z toho opadnutí stresu se musel na chvíli vzpamatovat.* Ani nevíš jak moc jsem rád, že jsi v pořádku. *Když to zmínil, tak jí trochu víc zmáčknul, čímž dal jen najevo jak veliký strach o ní měl. Chvíli zůstal jen v obětí a nic neříkal. Užíval si okamžiku. Nakonec se na ní ale podíval a usmál.* Trochu jsi pohubla co? To proto, protože jíš málo mých vajíček. *Trochu se zasmál.* Ale krásná jsi pořád stejně. *Tuhle větu ze sebe musel ale kopat. Moc komplimenty dávat neuměl, ale měl pocit, že teď si to o to říkalo.*

*Užívala si objímání, protože se jí tím docela i potvrzovalo to, že sen nebyl sen a doopravdy si vyznali city. Oddychla si, nebyla pomatená. Na otázku se odtáhla a trochu sklesle pokrčila rameny. Jenže vzápětí celá zrudla. Vyvalila oči a nevěřícně na něj koukala. Nebyla zvyklá na komplimenty jejího vzhledu. Tedy…Naomi-chan o ní mluvila hezky, ale ani kdysi Dante nechválil její vzhled, stejně jako Ayato dřív, si vychvaloval její společnost. No prostě nebyla zvyklá na toto.* Uděláš mi vejce? *Pousmála se. Nevěděla jak prostě zareagovat. Samozřejmě že to samé mohla říci ona o něm. Ale jí nešlo ani o vzhled, ale o jeho společnost jako takovou. Proto to ze sebe asi hodně dlouho nevypáčí, než mu někdy pochválí něco jiného, než Sharingan.* Hlavně jsem ráda…že jsem doma. *chytila ho za ruku. Shisha zmizla v obláčku dýmu, už nebyla třeba.* Nemůžu se zdržet dlouho, doma je to špatný. *Mluvila samozřejmě potichu, ale v okolí nebylo nic, co by jí přehlušovalo.*

Ayato: *Usmál se.* Pro tebe vždycky. *Pohladil jí po tváři, ale pak se příjemně zarazil nad její další větou. Usmál se na ní.* No jen počkej až uvidíš, kde si teď válím šunky. *Podíval se nahoru na vznášející se město a kdyby měl rentgenové vidění, tak se podívá přímo na místo, kde stál jeden ze dvou domů, které tam od Rias dostal. Pak se podíval zpátky na Kaede.* Provedl jsem snad něco? *Zasmál se trochu. Narážel na to, že doma je tady. Ale pak zvážněl. Nepůsobilo to totiž, že je to lehké téma.* Ne, teď vážně. Děje se něco? Jsem jedno velké ucho. Mně můžeš říct všechno. *Usmíval se, ale bylo jasné, že mluví i vážně a moc rád jí pomůže, jak jen bude moct.* Budeš se chtít nahoru proletět a nebo vytrénovat svůj žaludek dalším přemístěním? *Co by to byl za gentlemana, kdyby nenabídl dvě řešení.*

*Usmála se, jakoby vajíčka byla zlato celého světa a nic lepšího nebylo. Což popravdě prostě pro ní nebylo. I kdyby jí měla lézt z pusy ven ušima, vždy by si dala. Opřela se tváří o jeho dlaň a usmála se. Docela se těšila, až uvidí jeho…možná jejich, nový domov.* Máš tam místa dost ještě pro jedny šunky? *Pousmála se a během chvilky jí došlo, jak špatně její věty vyzněly. Trochu se ušklíbla a kdyby měla dvě ruce, tak by se druhou poškrábala za krkem. Nechtěla ale pouštět Ayata a tak se jen xichtila.* No…matce se moc nelíbila celá…situace, okolo mého návratu z věže. Riskovals tím vstupem do okruhu Konohy hodně. Stačilo málo a možná by mi i vlezli do mysli a všechno si vzali násilím. To by byl konec všeho…odešla jsem teď na misi…tak se musím brzy vrátit, jinak matka přistoupí na násilnou verzi získávání informací o mém životě a…no, to nechci. Chci být s tebou…ne v Konoze. *Jemně se pousmála. Její volba byla jasná, jen co se to v Konoze uklidní, vysmahne na neurčito.* Co je rychlejší? Zvládnu obojí. *Takže bylo na něm, zda se teleportují, nebo využijí jeho nově naučené létání. Kaede sice hůře zvládala Kamui, ale zase to bylo mnohem rychlejší, než letět.* Máš ještě stále ty moje věci? *Ještě před věží schovala k němu do kamui vlastně vše, co měla.*

Ayato: *Zasmál se, když se chytla jeho přirovnání.* Pro ty tvoje vždycky. *Věnoval jí úsměv a pohled do očí. Byl rád, že jí potkal. Myslel si, že už před věží si všechno spojil dohromady a že ví, na čem stojí, ale až teď, když od sebe byli nějakou dobu odloučeni a nebylo jasné, zda se ještě někdy uvidí. Kdy si nebyl jistý, jestli přežila a nebo ne...a teď, když ji uviděl a mohl s ní znovu mluvit a společně se smát...tak až teď si uvědomil, že ji doopravdy miluje.* Kaede...pro tebe bych vstoupil i do jámy lvové...skočil bych do aktivního vulkánu...vložil bych ruku do ohně...mám pokračovat? *Pohladil ji po tváři a usmál se.* Také bych byl nejradši s tebou, ale nebude to tak jednoduché. *Měl ale víru v to, že tentokrát se na něj štěstí bude smát delší chvíli a že to díky tomu doopravdy dobře dopadne.* Ale neboj se. Nějak to dopadne. Cítím to v kostech. *Trochu ji ujistil.* Rychlejší je definitivně Kamui, ale nerad bych ti přihoršil, pokud se ještě necítíš nejlépe. *Na základě jejího rozhodnutí by je buďto teleportoval nahoru k němu do domu a nebo by tam doletěli.* Mám je všechny bezpečně uschované u sebe. Zamčené na sedm zámků, které můžeš odemknout jedině ty. *Usmál se na ní.*

*Spokojeně se zaculila a už viděla, jak mu celý jeho nový domov celý otočí vzhůru nohama, i když Ayatův předešlý domov byl více, než vkusný a útulný. Nicméně jeho romantický seznam sebevražedných a sebepoškozujících aktivit, které by pro ní udělal, zanechal velkou stopu na jejím obličeji. Za posledních pár vteřin jí přišel jako jiný člověk, ale bylo to roztomilé. Chytila ruku, která jí už po několikáté hladila po tváři a pevně ji stiskla.* Nějak to celé vymyslíme, nakonec…jsme jenom lidi. Ale spolu zvládneme přechytračit kde koho. *Ještě netušila, co je čeká, ale měla z toho dobrý pocit. Naivní představa toho, že láska hory přenáší.* Pak tedy volím Kamui. Rychlejší cestu. *Zvládne to, není to žádná křehká květinka. Ale i tak ji případná teleportace trochu zamíchala jídlo v žaludku. Párkrát zrychleně vydechla a zhluboka se nadechla a byla pak v klidu.* Sedm zámků odemknu jak? *Ayato je teleportoval přímo do domu a tak se pomalu rozhlížela okolo sebe a prohlížela si nový prostor, který mohli obývat.*

Ayato: *Trochu se zasmál.* No jestli ti zůstala tvá zvídavost, tak za chvíli budeš vědět všechno o všem. *Pak se ale zarazil. Vzpomněl si na slova Rias.* Ale máme zakázáno jít do paláce. To je jedno z pravidel, které je potřeba dodržovat, nechceme-li naštvat paní domácí. *Narážel tím na Rias. Rád by Sora no Sato využíval jako svoje útočiště a místo, kde se může v klidu potkávat s Kaede. O to by doopravdy nerad přišel.* Nuže dobrá. *Aktivoval EMS a poslal je oba do jeho domu. Když se tam dostali, zaregistroval její souboj s jejím žaludkem, ale už to zvládala docela v klidu.* No vidíš! Ještě si párkrát někam skočíme a budeš to zvládat levou zadní. *Nad její otázkou se zamyslel. Moc dobře věděl, že si o ně stačí říct a použil to jen jako zajímavě znějící větu, ale tak proč to trochu nenatáhnout.* To nevím, ty máš klíče. *Trochu se zasmál.* Tak co, je to tu útulné i bez nábytku, že? *Sám se také porozhlédl. Ještě si zvykal na nové prostory.*

*Pousmála se. Popravdě kdyby mu měla říct, že jaksi zažívá krizi středního věku už teď a namísto zvídavosti a prahnutí po vědomostech se cítí jako chodící mrtvola a reálně jediný cit, který v ní hlasitě hulákal a přehlušoval její sebelítost a zároveň sebenenávist, byl láska k němu. A díky tomu byla schopná samu sebe dokopat k čemukoliv, ale kdyby měla být sama se sebou? Asi by se utápěla v temnotách myšlenek o sebedestrukci. Ale tohle si raději nechala pro sebe, nechtěla si kazit krásné chvíle, konečně zasloužené, vážnými existencionálními rozhovory.* Bez pozvání tedy do zámku nepůjdu, neboj. Kdo je ona paní domácí? *Optala se s přimhouřenýma očima, ne, že by jí to tedy nějak dráždilo, ale pozlobit ho hranou žárlivostí mohla. I když vůbec nežárlila v takové míře, aby mu tady dávala bídu za existenci ve stejném městě s jinou ženou. “Nuže” jí donutilo brzdit své koutky, aby se tiše nesmála a jen se usmívala jako měsíček na hnoji. Líbil se jí způsob, kterým mluvil. Jemně si povzdychla a koukala se na něj jak na svatý obrázek. Přesně to ho dělilo velmi, velmi tlustou čarou od jeho bratra. Držela se ho blízko a za ruku, když je teleportoval do domu. Byl sice prázdný a ještě by se tam hodily nějaké opravy, ale vypadal solidně. Na nesmyslně dlouho opustěné město, byl ten dům v až moc dobrém stavu.* Příště nás přeneseš na cestu k moři. *Usmála se s oznámením. Na to se doppravdy těšila, na slunce a na moře a na sdílení takové chvíle s ním. Otočila se, když mluvili o zámcích a schovala si tvář pod dlaň, kdy si na oko škrábala kořen nosu, na mysl jí šli všemožné verze klíčů a ani jedna neměla reálnou podobu klíče. Naopak v tom viděla nesmyslné množství dvojsmyslů a potřebovala se trochu uklidnit. Asi s ní cloumaly hormony, nebo fakt, že nyní konečně měli čas a prostor budovat vztah a budoucnost, čemuž tak před věží, kde jim hrozila smrt, nemohli být. Ztěžka polkla a jemně se zasmála.* No, tak já se na to teda podívám blíž až po jídle, a zkusím najít správný univerzální klíč k pokladu. *Zahrála trochu svoji roztěkanost do autu a nahlédla do další místnosti.* Nábytek zařídíme. Ale je to tu moc hezké, myslím, že by se nám tu mohlo žít dobře. *Okoukla i koupelnu, a pak se otočila zpátky do místnosti k Ayatovi. Zdravou rukou se chytila za pahýl pod rukávem a jemně ho hladila, aby se uklidnila. Dřív si ňoupala pod nehty, ale to teď jaksi nešlo.* Ayato… *Trochu s tázavým tónem protáhla jeho jméno.* O tomhle jsme spolu nikdy nemluvii, a ono ani nebylo kdy, nicméně ptám se jenom ze zvědavosti. *Pomalu se došoupala až zpátky k němu.* ale zajímalo by mě, zda někdy v budoucnu, třeba za pár let, ne hned nebo za měsíc, bys chtěl rodinu? Děti a tak? *Skousla si ret a doufala, že ho moc nevyděsila takovouhle otázkou, která by jí v jeho pozici rozhodně položila na lopatky, ale tušila, že muž v jeho věku nebude přehnaně reagovat a nevyděsí se vážností otázky. Nakonec, kdyby řekl že nechce, prostě by byli spolu sami, konec konců i dva jsou rodina a jí by to stačilo.*

Ayato: *Na její zvídavou otázku, která působila až žárlivě odpověděl hned a s úsměvem na tváři. On sám moc žárlivý nebyl a ani Kaede v něm nevyvolávala pocit, že by žárlivou být mohla, takže pochopil, že by mohlo jít jen o jakousi srandu.* Sama ji znáš. Je to Rias. *Doufal, že jí tím nijak nevyděsí. Je to přeci jen nebezpečný Nukenin a pokud si správně pamatoval, tak Kaede s ní měla nějakou společnou minulost.* Ale nemusíš se bát. Rias ví, že přijdeš. A nevadilo jí to. *Pokusil se jí trochu případně uklidnit. A Rias to nevadilo, protože se za ní zaručil Ayaato a Ayato byl přesvědčen, že to dobře dopadne, takže nemohla nikde nastat chyba.* Jen teda, asi to říkat nemusím, ale radši to řeknu. Nesmíme se nikdy nikomu zmínit, že tady obydlujeme to vznášející se město a že tam teď tráví spoustu času i Rias. Však to znáš. Bezpečnost a tyhle věci... *Řekl to pro klid na duši, že až se ho Rias bude ptát, zda Kaede seznámil i s naprosto jasnými věcmi, tak bude moc s čistým srdcem kývnout hlavou na znak souhlasu.* To si piš. *Usmál se na ní. Mrzelo ho, že tou věží nevyřešili tu situaci a už teď se neprocházeli po krásné slunečné pláži, ale tak co se dá dělat. Hlavní je, že pro to něco udělali. Pak jen trochu pozvedl obočí a usmál se.* Dobrá dobrá. U Gringottů máme stále otevřeno. *Trochu se tomu zasmál.* Je to tu moc pěkné. Hlavně je tady klid. Což je super. I když zvuky rvaček, zpívání a rozbíjení věcí v Sora-Ku měli také něco do sebe. *Na chvíli zavzpomínal na svůj starý dům, ale jen na opravdu krátkou chvíli, protože to už byla minulost, která byla dávno za ním. Teď bylo potřeba řešit budoucnost, která byla přímo před ním. Doslova. Nad Kaedinou otázkou se ani nemusel moc zamýšlet. Jen se usmál.* Ano, moc rád. *Pravda byla taková, že už nad tím přemýšlel. Ale ne jen od doby, co spolu byli s Kaede ale tak celkově v průběhu celého svého života. Vždy chtěl děti. Možná na tu chvíli, kdy z něj byl vraždící stroj, tak na to úplně nebyl prostor, čas a ani pomyšlení, ale po pár letech, kdy se zase uklidnil tak dospěl názoru, že by tady po sobě chtěl něco na tomhle světě zanechat.* Možná to není nejchytřejší nápad, vzhledem k tomu, že jsem Nukenin, a tohle není plnohodnotná vesnice a bylo by to celé velmi komplikované, ale ano. Věřím tomu, že ty děti mi...nám...za to překonat ty překážky stojí. *Člověk by si asi i řekl, že jsou spolu relativně krátkou dobu a už se tady baví o dětech, na druhou stranu, Ayato už byl ve věku, kdy měl ve věcech jasno. Věděl, co ke Kaede cítí a tak nebylo moc těžké dělat závěry.* Ale je to spíš otázka pro tebe. Ty bys to nosila 9 měsíců uvnitř, ty bys zodpovídala otázky typu, čí ty děti jsou...já bych je jen spoustu času neviděl. Takže mnohem víc problémů to udělá tobě, takže je to otázka spíš na tebe. *Udělal z toho trochu vážnější téma, ale pořád se mile usmíval, aby jí tím trochu uklidnil. Nechtěl, aby měla pochybnosti, ale zase chtěl, aby počítala se vším, co to bude obnášet.*

Rias…achjo. *Povzdychla si. Bylo jí to vesměs jedno, že tam je, jen doufala, že si z ní nebude dělat informační spojku nezi vesnicí a jí. Ayatovo upozornění ohledně mlčenlivosti přešla.* Cokoliv bych řekla ohledně Sora no sato, by nás ohrozilo, a to mi za přitopení Rias pod kotlem, doopravdy nestojí. Dokud nám ona nebude komplikovat život, nemám jediný důvod se jí cpát do jejích záležitostí. *Pokrčila rameny, doopravdy to tak myslela, dokud budou prostě jen sousedi a Rias nebude mít v úmyslu jim podrazit nohy, neměla Kaede jediný důvod s ní mít spory, a to dokonce ani jako lovec nukeninů, dobře si uvědomovala propast, která mezi ní a Rias byla, proto taky neměla v úmyslu proti ní nějak zbrojit. Pousmála se na narážku na banku z fantastické knížky, kterou očividně oba dva kdysi četli a byla volně k prodeji v jakémkoliv knihkupectví tohoto světa. Protože i Ninjové vymýšlejí fantasy!* Přece tu nebudeme jenom my ne? Časem sem alespoň pár lidí bude muset nastěhovat, takhle velké město se nezaopatří samo od sebe. *Pokrčila rameny, sama by to tak udělala, alespoň deset lidí na takhle rozsáhlé město, kteří by zaopatřovali vše potřebné.* Sora- ku bylo už jen díky vlastní existenci velký adrenalin. Tohle je proti tomu jako oheň a voda. *na její otázku, kterou ze sebe soukala jako z chlupaté deky, on odpověděl rychleji, než čekala a zaskočilo jí to. Trochu víc rozevřela oči a sledovala ho s lehce zvednutým obočím. Vážně spíš čekala, že vude chtít být už navždy sám, jak byl doteď zvyklý, prostě jí to překvapilo. “Nám”, obzvláště.* Já? *Zamyslela se na chvíli, opřela se o stěnu a sledovala okno v místnosti.* Asi by me mrzelo, kdybys přicházel o životy dětí jenom proto, že budou zavřené v Konoze. Možná by šla vymyslet alternativa, kdy bych prostě na čas odešla a vrátila se s nimi až budou dost staré…nebo to jedno dítě dost starý na to, aby šlo na akademii. A po složení chuuninských zkoušek se vrátíme sem a budeme tady. Nechci tě okrást o rodinu, a zároveň nechci aby moje děti byly vyhnanci jen pro to, že bys byl jejich otec. Je to komplikovaný, ale spíš než samotné těhotenství, mě prostě děsí to, že bys přišel o důležité chvíle v jejich životech. *Ještě se zamyslela nad svými slovy, zda to dávalo smysl. Neměla problém se v začátcích těhotenství vrátit do Konohy a po nějakém časovém období, kdy to nebude schopná skrývat, zase odejít na “lov”. Je jasné, že návrat do Konohy s dítětem vyvolá velké otazníky, a dost možná si bude muset opět vymyslet lež, ale raději podstoupí to, než aby neměli rodinu vůbec. Přešlápla a lehce si povzdychla.* Popravdě bych neměla žádné výhrady k tomu, mít děti hned. *tiše se zasmála, ono totiž jí ani nešlo jinak, než tiše.* Ale nejprve bych si ráda pořídila novou ruku, miminko se špatně obstarává jednou. *Celé to téma bylo vážné a pokud budou mít jedno, dvě, tři děti, zpečetí tím jejich vztah už navždy, pro Kaede to tak bylo. Nepotřebovala prsteny a plané sliby, ani romantická vyznání lásky, stvořit společně život bylo pro ní ultimátním odevzdáním se Ayatovi. A vážné rozhovory měla pocit, že vedli vždy, jen ne na toto téma.* nicméně, uděláš to jídlo? *Zahrála to s úsměvem na trochu lehčí téma, ale neměla problém dál mluvit o budoucnosti. I když z představy, že s ním fyzicky dělají potomka, rudla i přes zmínění jídla.*

Ayato: *Usmál se.* A to já moc dobře vím. Jen mám pocit, že by Rias poznala, kdybych jí lhal do očí, že jsem ti to řekl a ve skutečnosti to neudělal. *Pak si vzpomněl na to, co Rias říkala.* No, pár lidí sem asi natáhne, ale určitě z toho nemá v plánu dělat nějakou plně funkční shinobi/nukeninskou vesnici. Budu ji citovat: ,,Lidé jsou problémy." *Pak přišel k oknu a ukázal, aby se přišla také podívat, kde se pořád pracovalo na nějaké rekonstrukci města.* Navíc když se podíváš, tak nevím co to je, nějací kloni možná, ale o město asi bude postaráno i bez cizích jedinců. *Nakonec došlo na těžké téma. A Ayato věděl, že ho jednou budou muset vyřešit, ale tak zatím na to měli dost času. Určitě chtěl mít nejprve nábytek doma, než začne pracovat na prccích. Přistoupil tak ke Kaede a chytil jí za rameno.* Nějak to vymyslíme. Teď se pojďme pořádně vzpamatovat z věže a pořádně oslavit, že jsme to úspěšně zvládli. *Usmál se a mrknul na ní. Pak se trochu zarazil.* A nebo to můžeme vyřešit rovnou. *Zasmál se tomu.* Ale ne. Tady se posaď, já připravím něco k jídlu. *Stůl, 2 židle a postel byl jediný nábytek, který se mu podařilo sehnat. Oblečení si zatím schovával v Kamui. Vydal se ale do lednice, vyndal máslo, šunku a vajíčka. Pak pánev a začal připravovat hemenex. Ano, je tomu doopravdy tak. Ayato se naučil nový recept! Sice to jsou stále vajíčka, ale tak musí se posouvat po malých krůčcích. Musel se teď v kuchyni trochu uklidnit, protože i on sám byl trochu nervózní z celé té "babymaking" situace, tudíž by nerad aby vypadal, že je z toho také trochu nesvůj. Je v tom vztahu přeci jen ten starší.* To se nějak vymyslí, neboj. *Narážel na tu situaci s její rukou.* Zase budeš mít obě, to ti přísahám. *I kdyby se měl upsat jako Noctisův sluha, tak zařídí, aby Kaede vrátil ruku. I kdyby to znamenalo, že mu nikdy neopraví achilovku. Nakonec ale naservíroval 2x hemenex na talíře a donesl jim to ke stolu.* Voila, madam. Hemenex alá Ayato! *Alá Ayato znamenalo klasický hemenex, neudělal ho nijak speciálně, akorát chtěl, aby to tak znělo.*

*Pousmála se.* To je jedna z mnoha tvých cností. Být průhledný jako papír. *Mohlo to vyznít jakkoliv, ale jí se to líbilo, že na rozdíl od ní, neměl moc skillu ve lhaní. Ona to ale bude potřebovat k přežití, takže se to musela naučit.* Má pravdu, lidé jsou problémy. *Povzdychla si. Došla k oknu a podívala se ven. Podivní minionové, které pořádně nerozeznala z dálky, pracovali na opravách města. A souhlasne pokývala hlavou. Jejich téma o dětech pak pokračovalo v těchto místech. Chtěla mu něco říct na oslavu zvládnutí věže, ale okamžitě jí sejmul dalšími slovy.* H-hned?! *Vyhrkla, ale sám Ayato to zahrál do autu a nabídl jí posezení u stolu. Oddychla si.* Přivádíš mě touhle srandou do rozpaků. Fakt. Málem mi vybouchlo srdce. *Zasmála se tomu. Ale doppravdy to tak bylo, byla z toho celá rudá až za ušima, ale pečlivě ho sledovala při práci v kuchyni.* Neboj, ruku si zařídím, doufám, že brzy, sama. Nakonec hodně mých technik dokážu i bez rukou, takže to není tak omezující. *Usmála se. Vůně jídla pomalu zaplavovala místnost. Kaede před nosem přistál talíř s hemenexem. Koukla na talíř a pak na Ayata.* To jsou mi novinky. Musím říct, že tohle jsem nečekala. *Mluvila upřímně, docela hodně se těšila na míchačky, ale tohle byla zajímavá a příjemná změna, dokazovalo jí to, že svá slova o naučení se nových receptů, vzal doopravdy vážně. I když to byla jen jiná verze vajec, bylo tam něco navíc. Vzala příbor.* Dobrou chuť. *Splácla ruce a pak se pustila do jídla. Tiše si spokojeně jedla, hýbala u toho hlavou, do rytmu imaginární melodie, která jí hrála v hlavě. Po jídle odložila příbor na talíř a usmála se.* Hemenex alá Ayato byl ten nejlepší, za posledních pár let. *Myslela to vážně. Kaede ale hlavně měla ráda vejce na všechny způsoby, nikdy by u ní netrefil do černého, když jí bude servírovat vajíčka jakkoliv.* Pomůžu ti to umýt. *zvedla se a sebrala i jemu prázdný talíř a odnesla je ke dřezu. (Snad tam je prostě tekoucí voda )* Můžeme se pak jít projít po městě, nebo být jenom tady, jsi hlava domu, tak rozhodni. *dala mu možnosti, ze kterých si mohl vybrat a sama neměla ale problém s čímkoliv jiným, dokud budou spolu, bude spokojená.*

Ayato: *Trochu se polichoceně zasmál.* Děkuji. *Ještě se k tomu trochu uklonil, snad jako kdyby to byla nějaká princezna.* Jop, s tím mám i vlastní zkušenosti. Nemůžu nesouhlasit. *Podpořil tak Riasino i Kaedino tvrzení. Nakonec se musel ale hlasitě zasmát nad Kaediným překvapením.* No tys to navrhla. *Ještě se chvíli smál. Naštěstí dokázal udržet svoje rozhození pod pokličkou dostatečně dlouho, dokud k ní nebyl zády.* Sama? Nějaká ultimátní lékařská technika? *Pamatoval si, že mu kdysi léčila zranění, tudíž tam ta možnost, že je lékařkou byla.* Vážně? To je nějaká tvoje speciální schopnost? Nemít nutnost používat pečetě? *Docela ho to zajímalo. Sám věděl, jak možnost nemuset používat pečetě člověka staví do mnohem výhodnější pozice v souboji. Navíc to byla další věc, co by se mohl dozvědět o Kaede. Nakonec jim položil na stůl hotový pokrm. Pantomimicky si setřel špínu z ramene a zatvářil se pyšně.* Malé krůčky, ale tak tím nekončíme. Někdy třeba udělám i nějakou omáčku. *Když se učil dělat hemenex, i když to nebylo nic těžkého, tak zjistil, že ho to v kuchyni docela baví. Kor když se to učil pro někoho jiného.* Ohoho, tak to mi dělá opravdu velkou radost. *Upřímně a mile se na ní usmál. Taková motivace ho nutila se v kuchyni posouvat dál.* Nene, ty jen seď. Jsou to jen dva talíře a příbor. *Rukou ještě naznačil, aby nevstávala. Ale pokud by trvala, tak by jí už dál nebránil. Tekoucí voda tam naštěstí byla. Když bylo hotovo, přišel návrh, co dělat dál. Nemusel se nad tím moc dlouho zamýšlet.* Já bych se šel klidně projít po městě. Dům je přeci jen prázdný. Na rozdíl se ale venku se tyčí město s zajímavou architekturou. *Ještě jednou se podíval z okna.* Já bych šel teda ven. *Nabídl jí ruku a pak by se vydal ke dveřím a následně do města, aby si ho společně prohlédli.* A co ta mise na které jsi? Nebudeš s ní chtít nějak pomoct?

*S úsměvem zakroutila hlavou nad jeho poklonou, komediant jeden. Bolely jí z něho tváře. Ale to bylo dobře. Ještě aby nesouhlasil, lidi mu sebrali domov, hajzlové.* Navrhla, ale nečekala, že se toho tak chytneš. *Pousmála se.* Neznám žádné ultimátní techniky, ale na něco určitě přijdu, nechci být závislá na cizí pomoci. Už tak mi do začátku života až moc lidí pomáhalo...ani ten vějíř jsem si nekoupila sama. *Povzdychla si. Furt dlužila té ženě přes 100 ryo a informace, které jí nehodlala vydat.* Nevím, co je to za schopnost, ale nejspíše kekkei genkai. Pojmenovala jsem to Taiton, jako...Taifun, ale víš, ne tak očividně. *Zasmála se.* Díky tomu dokážu využívat fuuton bez pečetí, ani se to neučím, ty techniky čím jsme silnější, se nějakým záhadným způsobem tvoří samy a já je jen přijímám za své. ale něco, co jsem se naučila, na to jsou třeba pečetě a zdá se, že to nesouvisí úplně s fuutonem, takže to by mohly být techniky oné vrozené schopnosti. Všechny jsou v podobě rotujícího větru, proto ten taiton. No a jelikož využívám z devadesáti procent fuuton, pak si s jednou rukou vystačím. A taky je můj vítr mnohem silnější, než by měl být, asi mám prostě předpoklady no. Nevím teda po kom jsem to mohla podědit.... *pokrčila rameny a spapala naservírovaný masterpiece of hemenex.* Omáčku můžeš udělat k vejcím taky, takovou s koprem... *Navrhla mu další recept, který by se ale stále držel jeho komfortní zóny vajec. Zůstala pak ale nehnutě sedět, chtěla mu pomoct, ale rozhodla se, že v téhle situaci asi nebude moc platná, a koneckonců, pokud jí neumře během pár let, tak bude mít ještě kupu času o to, se starat ona o něj.* Hmm...Pravda, mám pocit, že jsme si snad i řekli, že to tu prozkoumáme. *Lišácky se usmála, milovala hrabání se ve starých věcech a tady měla jako na dlani antické město, které nikdo až na Rias neprozkoumával. Byla to zábava na několik let.* Ta mise je snadná, jen musím něco doručit do Tanzaku, ale je to otázka dvou, maximálně tří dnů a budu zase tady. Na dýl, řeknu v Konoze, že jdu lovit nějakého nukenina. A přecijen nebudu daleko od pravdy. *Zasmála se.* Takže ne, nepomáhej mi, ještě se dostaneš do maléru, každý stopař v zemi ohně čeká, až ucítí tvoji chakru. *Informovala jej o situaci v zemi Ohně, které by se Ayato měl vyhýbat obloukem. Kaede byla teda připravená kdykoliv vyrazit ven.*

Ayato: No a já nečekal, že to navrhneš. Musel jsem ti to nějak vrátit. *Sám se tomu ještě zasmál.* Na pomoci není nic špatného. Jasně, když to člověk zvládne sám, je to mnohem víc uspokojující, ale pokud si uvědomuješ, že pomoc není samozřejmá a v ideálním stavu by sis to měla zařídit sama, tak to je dostačující. *Pokývl rameny.* Historie se neptá. Máš to? Máš. Jak jsi k tomu přišla je vesměs jedno. Kdo ví. Kdyby ti lidé nepomohli, trvalo by ti to mnohem déle a ku příkladu ta věž by pro tebe mohla být v takovém případě ještě náročnější, než už byla. Nemusela jsi to vůbec přežit. Takže bych se tím moc nezaobíral. Hlavní je, že si uvědomuješ, že by ses o věci měla snažit sama. Ale jestli ti do konce života se vším někdo pomáhat. Tak co. Je to život. *Trocha životního moudra od Ayata. On byl přesvědčen, že dokud si člověk uvědomuje a pomoc i tak přichází vesměs sama, no tak by byl hloupý, kdyby jí nepřijal.* Hmm, Taiton jo... *Trochu nad tím zaujatě pokýval hlavou.* No, zní to jako šikovná hračka. *A že byla. Mít možnost používat Fuuton bez pečetí? To je obrovská výhoda.* Třeba to kdysi někdo v rodině měl. Někdo hodně dávno. Genetika je zapeklitá věc. A nebo můžeš být klidně úplně první. *Nakonec se zamyslel nad její myšlenkou. Kopr. Ten neměl už roky. Naposledy ještě jako kluk v Kiri. A že ji teda měl tehdy velmi rád.* Kopr zní skvěle. *Usmál se na ní. Vyvolala v něm velký pocit nostalgie.* To je veliká pravda. *A nezapomínal ani na tu pláž. Ale tak když mají město hned za dveřmi, tak nejprve prozkoumají asi to město.* Dobrá, ale neboj se říct kdykoliv o pomoc. Tobě pomůžu moc rád vždy. *Usmál se na ní.* No to nebudeš. Ale tak doufám jen, že ho nikdy neulovíš teda. *Sám se teď lišácky zasmál on na ní.* Ohoho, to jsem u tebe doma až tak populární, jo? Můžu ti podepsat nějaké kartičky, jestli chceš. *Zasmál se tomu. Nemělo smysl si nad tím lámat hlavu.*

*Povzdychla si. Ayato měl recht a trochu jí to štvalo, ale taky měla sama se sebou a svým kripl pahýlem, trochu jiné plány, než vyblití sama sebe.* Samozřejmě chápu, jak to myslíš a nepochybuju o tom, že pomoc se někdy hodí, obzvláště když jde o život nebo o něco trvalého. Ale já mám jiné plány, než ultimátní techniky, nebo lusknutí prstu a znovuobjevení dlaně. V mých očích je prostě rozdíl, když ti pomoc někdo nabídne ve chvíli, kdy tě vidí v nouzi, a kdy si o ni musíš sám říct, nebo za ni platit. A tím nijak neshazuji tvoji historii s Nanabi, jen prostě to není nic pro mě. Bohužel takhle prostě vnímám žoldácké chování, které jako někdo, kdo by bez podmínek pomohl ke zdraví i nukeninovi, nejsem schopná plně vzít za své. *Pokrčila rameny. Tohle byl jejich největší rozdíl, Ayato si ta pomoc zaplatil, Kaede by to, co pro něj udělala Rias, udělala za dobré slovo nebo pokud by ji dokázal přesvědčit o vyšším účelu.* Chci zkoumat lidskou DNA a využít pokusů sama na sobě, abych si ruku vrátila jinými způsoby. Vědecky. *Uvedla své plány na pravou míru. Ayato vlastně nevěděl, že se mimo jiné kromě lovení nukeninů, skoro každou návštěvu Konohy hrabala v mrtvolách a zkoumala kdesi cosi. Jen nikdy nevedla reálný výzkum. Téma vrozených schopností bylo samo o sobě záživné. Oba dva měli KG, jen jeho fungovalo přesně tak, jak by si Kaede přála, aby fungovalo to její.* Genetika je prostě fascinující věc. *Zářily jí oči jako dvě žárovky. Civěla do těch jeho, jakoby svým pohledem dokázala aktivovat jeho sharingan, který jí fascinoval ze všeho nejvíce. Obzvláště tvar jeho Mangekyou Sharinganu jí totálně uhranul.* Věděl jsi, že dítě dědí oči po rodičích? Jakože naše dítě bude mít oči buďto jako já nebo jako ty, není žádná možnost, aby mělo oči po mých, nebo tvých rodičích. Samozřejmě má vliv i případné doujutsu, ale chápeš mě že? *Nervózně se zasmála. Zase mlela o něčem úplně mimo, ale nemohla si pomoci, její adhd mozek tak fungoval a on byl prostě dobrý posluchač, takže měla jakousi potřebu mu vše, co jí přišlo na mysl, sdělovat.* Tak si můžeme sehnat kopr a uděláme společně omáčku. *A bylo rozhodnuto. Kdyby si poručil pečené holoubě, šla by a sehnala ho. Ale koprovka byla mnohem menší problém, než holoubátka.* Neboj, pokud budu muset řešit něco náročnějšího, tak si řeknu o pomoc. Nemine tě to. Dělat se mnou dobro ve prospěch vesnic. *Zasmála se, ironie jejich existence a společného žití. Lišácky se usmála a hodila po něm okem (ne doslovně).* Toho nejhezčího sem už ulovila. Takže mám vlastně splněno. *Stačilo otevřít dveře a byli v tichu města.* Moc se nesměj. S tím vězením jste to doslova posrali. To se nedá jinak říct. *Povzdychla si. Sice to byla sranda a nemyslel to nijak zle, ale tolik problémů, co Konoze tahle věc udělala…nic hezkého.* Ale podepsat se mi můžeš sem, jestli chceš rozdávat autogramy. *Vytáhla bingo knihu, která byla založená na jeho stránce a tak to bylo jedním pohybem vytažení knihy z éteru a rozevření na jeho straně s různými klikyháky a značkami, jejichž význam znala jenom Kaede.*

Ayato: *Jen přikývl na její objasnění jejího pohledu.* Něco na tom asi bude, to máš pravdu. Na druhou stranu...ta ruka je možná něco, co bych neodkládal. Jasně, říkala jsi, že jí úplně nepotřebuješ, ale stejně. Ruka je ruka. A správně bychom měli mít 2. I civilisté mají dvě. Hodí se totiž i v běžných záležitostech a ne jen na pečetě pro techniky. *Mrknul na ní. Pokud to chce zvládnout bez pomoci, tak jí bude podporovat z dálky. Ale alespoň u té ruky by to mohla zvážit, protože končetina je přeci jen končetina.* Hezky pěkně. A nebojíš se toho? Že by ti to mohlo udělat i něco jiného, než je očekávaný efekt? *Zeptal se tázavým tónem.* Nebo myslíš to tak, že to budeš zkoušet sama na sobě, že jo? Nebo budeš mít jakési "laboratorní krysy"? *Netipoval Kaede jako někoho, kdo by testoval nějaké vědecké pokusy na lidech. Možná na nějakých Nukeninech nebo tak, ale k těm nebude zas tak lehké se dostat. Pak jen trochu překvapeně zamrkal.* Ne, to jsem nevěděl. *Usmál se na ní.* V tom případě ale doufám, že budou mít oči krásné po matce. *Trochu se tomu zasmál. Jeho černočerné oči byly v porovnání s jejími modrými přeci jen trochu pozadu na příčkách krásy.* Platí. *Doširoka se usmál. Už teď se těšil, až budou společně vařit.* Když můžu, pomůžu. *Pokývl rameny na její prospěch vesnic.* Ale oficiální pomoc ode mě by se jim asi nelíbila. Maximálně tak Tatsuyovi. *Pak je trochu pozvedl obočí v rozpomenutí.* No vidíš! Co ti dva páprdové, co mám pro svého mocného bratra sundat? Máš k nim nějaké informace? *Vzpomněl si v návaznosti na svého bratra na úkol, který mu byl zadán za výměnu za informaci o lokaci úkrytu člověka, který mu změnil život.* Ohoho... *Uculil se a zahrál princeznu v rozpacích, ale nakonec se zasmál.* Tak víš co se říká. Vrána k vráně sedá. *Mrknul na ní jedním okem. Byl přesvědčen, že to pochopila. Pak koukal na svoji stránku v Bingo Knize. Vzal si jí, aby ji mohl podepsat.* Co to je za čmáranice. Doufám, že si tam o mě píšeš jedině v dobrém! *Trochu zvýšil hlas, ale to jen aby tomu "naštvání" dodal na efektu.*

*Ještě více přimhouřila oči, jeden vnější koutek jí i chvilkama cukal. Trvdohlavá jako mezek právě stála naproti někomu, kdo byl stejně, ne-li více tvrdohlavý a každý z nich měl opačný názor na věc, až na to, že Ayatovy argumenty byly logičtější a podložené fakty. Kaede ale prostě si něco usmyslela a tak to pro ní bude, i kdyby se měla na hlavu postavit a nohama dělat kroužky.* Já vím, ale zatím vše zvládám jednou rukou, nevidím v tom asi takový problém, jako ty. *Pokrčila rameny, ačkoliv měl pravdu, oblečení by si oblékla rychleji s oběma dlaněma a deseti prsty, ne jen pěti, ale už se s tím naučila tak nějak fungovat. Neměla problém své fungování po kriplovsku prodloužit o pár týdnů, měsíců.* Nejprve bych to zkusila asi na opravdových krysách a pak rovnou na sobě, leda že bych si někde sehnala nějakého nedobrovolného dobrovolníka. *Zamyslela se, třeba takovému Dangovi by mohla zaplatit cigárama a pár šušněma a šel by do toho určitě dobrovolně.* Nicméně se nebojím, pokud budu vědět, co dělám, pak bych měla dosáhnout kýžených výsledků...a když budu v koncích a nebude s emi s výzkumem dařit, tak asi nakonec požádám někoho o pomoc s navrácením končetiny, ale chci to prostě nejprve zkusit. *Usmála se mile, uznat porážku byla dobrá věc, obzvláště v tomhle, ale ona neztrácela víru, že se to jednou doopravdy povede. Její výklad se setkal s překvapením a dalším komplimentem.* Ale prd... *Mávla rukou, jakoby odháněla mouchu.* Tatsuya tě přede mnou označil jako jeho stín. Takže i kdybys mu pomáhal, i tak to nebude "ofiko" *Udělala rukama uvozovky. Pak vyvalila oči.* No vidiš...málem bych zapomněla. *a že to tak bylo, její problémy doma, nemocnice, zranění....prostě tohle vypustila.* Za... *Zamyslela se a počítala v hlavě dny.* Tři dny se sejdou oba dva na jednom místě. Mimo velké vesnice, v Yugakure. *Bylo štěstí, že to nepropásli. Kaede by to úplně zazdila, tu nějaký Tatsuya a jeho úkoly, teď fakt nezajímal. Ale bylo jí jasné, že tohle bylo pro Ayata osobní a aby se mohl nějak oddělit od minulosti, bylo zapotřebí s ní skoncovat nadobro. Na vránu se zaculením zakroutila hlavou.* Vážně jsem nečekala, že budeš takový lichotník, tohle je tvoje nějaká, pro mě, naprosto nová tvář. *Smála se, samozřejmě se jí to líbilo, komu ne, jen to byl nezvyk,byla od něj zvyklá na jiný přístup a s jejich vztahem, jakoby se najednou maska, kterou vídala dříve, oddělila od té úplně jiné tváře.* Všechno je tam špatný, tvoje slabiny, silné stránky a tenhle miniaturní měsíc znamená, že tě fakt nemám ráda a že tě brzy zabiju. *Mluvila naprosto vážně, jako on před chvíli hrál svoje nafrnění, ona měla nyní kamennou tvář.* U nás v klanu někteří lidé používají k vyjádření citů takové pořekadlo. Možná to používá víc lidí. *Ukázala zase na ten měsíček na stránce.* "Měsíc je krásný, že?", jsem četla i v několika knihách, se dá chápat i jako vyznání lásky. Staří lidé u nás to používali, když jsem byla malá, pak se z většiny staly bestie...

Ayato: *Trochu se zasmál.* Nuže dobrá. Já jsem svůj názor vyjádřil, zbytek je na tobě. *Usmíval se, aby věděla, že to nemyslel nijak špatně.* Jen na sebe do té doby dávej pozor. *Ještě k tomu potichu dodal. Nakonec se trochu zamyslel a pohladil se po bradě.* Hmm... *Zakoukal se do neznáma.* V tom případě můžu být tvojí laboratorní krysou já. Chodím teď jak starý člověk, takže bych taky potřeboval trochu opravit. *Nakonec to byla lepší volba, než lézt za Noctisem, který mu dá asi po hubě, protože dal facku Nanabi. Nakonec se na ní ale mile usmál.* Já se taky nebojím. Jestli to někdo dokáže, tak jedině ty. *Dal tak najevo svou podporu.* A kdybys s čímkoliv potřebovala pomoct, jsem k Vašim službám, milady. *Uklonil se jako nějaký princ z pohádky. Nakonec chápal její touhu po vyzkoušení. Člověk občas chce věci dosáhnout sám. Čímž se vrací k jejich předchozí debatě. Jestli měla někdy prostor na to něco zkusit a neuspět, je to teď, když je ještě relativně mladá.* Tobě bych nelhal. *Usmál se na ní. Nakonec ale dostal informaci o svých cílech. zapsal si to do svého neviditelného zápisníčku, který měl za ušima.* V Yugakure, říkáš...no dobrá. *Pokýval sám pro sebe hlavou a pak se trochu zarazil.* No vidíš. Objevuju díky tobě nového zákoutí...mě. *Pousmál se na ní.* Máš na mě hold dobrý vliv. *Pokývl rameny a zasmál se. Pak jen pokyvoval na to, co všechno tam o něm měla zapsané.* Mhm...doufám, že jsi nezapomněla zmínit, že jsem nebezpečně charismatický. *Chvíli se tvářil vážně, ale pak se zasmál se vlastnímu vtípku. Pak se ale trochu začervenal.* Aha, to jsem nevěděl...ale je to hezké pořekadlo. *Nakonec ale trochu zvážněl a chytil ji za rameno.* Neboj se, Kaede. Vše se zase vrátí do normálu. *Věřil v to.* Naše snaha a...oběti... *Podíval se na její pahýl.* ...určitě nepřijdou vniveč. *Podíval se jí do očí, aby bylo naprosto jasné, že to myslí vážně.*

*Usmála se* Neboj, všechno bude zase jako dřív, spíše lepší. Ruce, nohy, nebe...všechno. *Vydechla zasněně, malovala si perfektní zítřky. Ale cesta k nim bude daleká, složitá a těžká. Ale všechna dřina nese ovoce.* Ty potřebuješ medika, který umí operovat, to neumím. Ale kvůli tobě se naučím cokoliv. Abych ti byla schopná pomoci. I když...takové kulhání, které upouští uzdy fantazii o nějakém epickém souboji, který se fakticky stal, ti podivně dodává více charisma. *Zamyšleně koukala před sebe, byl fakt, že nyní k němu tíhla co se respektování jeho názoru a rad mnohem více, a vztah s tím nesouvisel.* Ani nevíš, k čemu jsi se teď upsal. *Zasmála se po jeho úklonu a následně jen přikývla na ujištění informace o Yugakure. Nicméně více se na to neptala, co bude nyní dělat, bylo jen na něm. Ona se k místu, kde ti dva zahynou, nesmí přiblížit.* Je to milé. Jsem ráda, že mě pouštíš do své ulity a můžu poznat všechny tvoje tváře. I toho děsivého tygra, i tohle milé přítulné kotě. *Zazubila se, narážejíc na jejich konverzaci před nějakou dobou, kdy se on sám za tygra označil. A jí bavilo ho tím trochu zlobit.* Samozřejmě, extrémně charismatický a až magicky přesvědčivý. *Dodala znaleckým podtónem v hlase, pokyvujíc hlavou.* Ano, moc hezké... *Dala si pramínek za ucho a jemně sklopila zrak, protože se taky trochu červenala. Nakonec, tohle byl jeden z nejstarších znaků, co si tam nakreslila, ale to nemusel vědět. Otočila se k němu, jakmile ji chytil za ramena a sledovala jeho oči svými. Netušila proč, když mluvil, srdce jí vynechalo. Cítila vlnu jistoty, že to všechno tak určitě bude. Vyjde to, přesně jak říkal. Jemně stáhla pahýl za záda, ale druhou rukou se natáhla k jeho tváři. Jedním pohybem ho jemně pohladila a dlaní pak zajela za jeho krk, aby se ho přidržela. Natáhla se...* Všechno bude, jak má, i kdyby se nic nevrátilo, tak je to perfektní, protože jsme spolu. *Usmála se a věnovala Ayatovi polibek. Pořádný, dospělácký.*

Ayato: Jednou určitě. *Usmál se na ní. Jasně, bylo mu jasné, že to je jen forma naděje že všechno jednou zase bude jako dřív, ale když to šlo z úst Kaede...tak mu to dodávalo zvláštní pocit jistoty.* No, uvidíme. Nevím, jestli si chci najít nějakého medika, který do mě bude řezat mezitím, co já budu spát. *Ne, že by byl nedůvěřivý, ale vzhledem k tomu, co je zač, by toho mohla spousta lidí využít. Nakonec se ale jen zasmál svému charisma.* No, v tom případě si teda rozmyslím, zda vůbec chci, aby se to nějak vyléčilo. *Ještě chvíli se tomu smál.* To sice nevím, ale že jsi to ty, tak mi to ani tolik nevadí. Mrknul na ní jedním okem. Když už má to charisma, proč ho nevyužít.* Milé možná, ale určitě správné. Nemá smysl se před tebou nějak přetvařovat. Navíc, velmi rychle sis získala moji důvěru, až nebezpečně rychle. Takže to ani jinak nejde. *Vzhledem k tomu, že teď spolu byli, tak nějaké přetvářky šly okamžitě stranou. Nebyl tam na ně prostor, akorát by to škodilo, což nechtěl.* Jo, to zní přesně jako já. *Stejně jako ona, tak i on tomu dodal úplně stejný znalecký podtón a pokývnutí hlavou. Nakonec ho Kaede chytila za tvář a ještě jednou ho ujistila. Nemohl víc, než se jen usmát. Ale s tím musel hned přestat, protože přišlo něco, co bylo víc, než úsměv. Políbila ho. Nemohl neříct, že ho to trochu překvapilo, ale tak určitě si nestěžoval. Polibek jí opětoval a najednou byl úplně mimo tenhle svět. Nic kolem sebe nevnímal. Teď pro něj existovala jen Kaede a jejich polibek. Nic víc. Proto ani nevnímal zvuk zvonů, které se pronesly celým světem. Co ho ale přivedlo zpátky ke smyslům, tak bylo jemné teplo na tváři, které naposledy cítil před lety. Přestal s polibkem a podíval se na Kaede. Viděl, jak jí tvář postupně obaluje světlo. Přišla mu snad ještě krásnější, než kdy dřív, ale i z téhle myšlenky se rychle dostal, když se podíval směrem, ze kterého světlo přicházelo. Byl jemně oslepen a tak jen přimhouřil oči a jemně si zastínil tvář rukou a to, co uviděl, ho doopravdy vyvedlo z míry. Viděl svítání. Po dlouhých letech konečně vylezlo slunce. Ayato nezmohl nic víc, než jen sledovat s překvapenou tváří východ slunce a nic neříkat.*

*Pro ní všechna slova přestala mít význam, když se natáhla a spojila jejich rty. Poprvé za celou dobu, co se znali. A poprvé z toho měla přesně ten pocit, že je to správně, že to tak má být. Srdce jí tlouklo tak, že většinu úderů vynechalo. Tvář jí od nosu pomalu rudla. Ale jeho blízkost, jemnost rtů, vlasů, které mu jemně prsty projížděla vzadu na krku…bylo to celé krásné, tak moc, že by nejraději tenhle okamžik zamrazila. Ale byl to on, kdo jej ukončil. Hodilo se jí to, nádech tak potřebný…
Zvuk zvonů nevnímala, ale odtažitost jejího partnera jí donutila otevřít oči a zahledět se na něj. Tedy, tak by to bylo nejlepší, ale něco, jí dráždilo čočky a tak musela párkrát zamrkat, stejně jako on si dala ruku nad oči. Než jí došlo, že vychází slunce, stihla si Ayata pořádně prohlédnout v jeho svitu. I když s očima skoro přivřenýma…dřív se mu vlasy i kůže leskly stříbrně díky úplňku, nyní však nabyly teplého podtónu zlaté…oba dva byli spíše typy pro stříbro, ale tenhle efekt hřejivosti slunce z jeho figury už doslova vytvořil hřejivý domov. Z tepla slunce jemnou peřinu pro rysy v jeho tváři, každý vlas, černé oči se leskly přívětivěji než kdy dřív. Sledovala ho s jemným uchvácením. Oči se jí zalily vodou, ze slunce,? možná. Ze štěstí, určitě. Dvě krokodýlí slzy se skutálely po její tváři, než se začala smát. Jemný chichot, tichý, ona to prostě hlasitěji nezvládla. Ale smála se z plných plic. Otřela si oči.* Tohle je osud? *Otočila se směrem, odkud slunce vycházelo. Udělala krok a přitulila se k Ayatovi, zatímco sledovala slunce. Kompletní rukou ho objala v pase a položila si na něj hlavu. Užívala si chvíle, kdy když bylo světlo až moc intenzivní, zavřela oči a teplo paprsků je hřálo na tváři. Cítila, jak se její pokožka raduje z tepla a paprsků, stejně jako jeji duše. Bylo to, jakoby jejich slova doopravdy nebyla jen slova, ale vyslyšené přání.* Ted u toho moře nezmrzneme. *Pronesla jen jako mimochodem.*

Ayato: *Byl uchvácený ze slunce. Koukal do něj až skoro hypnotizovaně, když v tom ho ale dohnala krutá realita. Jeho sítnice teď byla sušší než sahara ve dne uprostřed léta. Jeho tělo se to automaticky snažilo dohnat přírodním zavlažovacím systémem a tak se mu navalily slzy do očí. Mohlo to působit, jako kdyby snad byl stále hypnotizovaný sluníčkem a do toho brečel. Jasně. Nějaké emoce ho dohnaly. Celá jejich snaha nebyla pro nic. Neměl sice nijak potvrzené, že to co udělaly pomohlo k tomu, aby jednou znovu zase vyšlo slunce, ale něco velmi hluboko mu říkalo, že přispěli k dílu. Samozřejmě mu udělalo i velkou radost i to, že Kaede nepřišla o ruku jen tak pro srandu nějakého páprdy z té věže. Podíval se na ní. Měl zarudlé oči, pálilo ho a bolelo ho se dívat po takové době na denní světlo, ale oči držel otevřené. Chtěl si co nejvíc prohlédnout Kaede. Pomohl jí utřít jednu slzu a usmál se na ní doširoka.* Věřím tomu, že ano. *Normálně by se možná spíš ujistil, zda nejde o Genjutsu a nebo sen, ale teď věděl, že tohle je určitě realita. Ten skvělý pocit ze slunečních paprsků na kůži...to snad ani nešlo napodobit, kor když to bylo po tolika letech tak intenzivní. Kaede ho nakonec objala a on jí objal zpátky. Na chvíli konečně zavřel oči.* S tebou bych nemrznul nikde. *Jak jí držel v objetí, tak se trochu snížil, chytil ji níž a pozvedl ji do vzduchu a zatočil se s ní dokolečka. Smál se tomu.* Vždycky jsem tohle chtěl udělat. *Pak se na ní podíval a chvíli mlčel. Jen se na ní díval. Možná trochu přimhouřeně, ale díval. Přemýšlel, jestli je moc brzo a nebo ne. Ale nakonec všechny pochybnosti zahodil za hlavu. Kdy může být lepší příležitost to říct, než teď?* Kaede? *Musel nabrat trochu odvahy. Tahle slova pro něj hodně znamenala. Hlavně po jeho předchozích zkušenostech, ale měl pocit, že je v pořádku to říct.* Miluju tě. *Řekl to a usmál se. Teď měl z celé té situace tak moc spadlý kámen ze srdce, že ho ani nenapadlo, že by jí mohl nějak zastrašit nebo tak. Prostě řekl to, co cítil.*

*Ta chvíle byla naprosto pohádková. Jestli jí něco ujišťovalo o správnosti jejich kroků, bylo to tohle. Ayato se snížil a zvedl ji do vzduchu, Kaede ho objala rukama okolo krku a kdyz se s ní točil, zavřela oči a přiložila svoje čelo na jeho. Po dotočení kolem něj obmotala nohy a pevně se držela dál. Bylo to fajn, být takhle blízko, nechtělo se jí na zem.* Hehe, můžeme se takhle točit kdykoliv budeš chtít. *Políbila ho na čelo. Sledovala ho stejně, jako on jí. Přimhouřený pohled modrovlasa jí donutil zamyšleně nahnout hlavu na stranu. Prsty jemně přejela po jeho obočí a dala mu pár vlásků z čela. Líbil se jí ještě vic a víc, každou vteřinu, co slunce sílilo.* Hm? *Narovnala hlavu a čekala, co z něj po oslovení vypadne. Ale jaksi nečekala, že to bude tohle. Jasně, ona řekla, že jej má radši, než je zdrávo. Má vyznání lásky v tom nejnebezpečnějším notesu světa (bingo kniha). Ale i když to tak cítila, nevybalila by to na něj jen tak. Ale tohle…byla skvělá romantická příležitost. Nicméně jí tím zaskočil nepřipravenou. Dlouze mrkla, a když byli teď tváří v tvář, mohlo se zdát, že přemýšlí co říci. Ale zaskočil ji, srdce se zastavilo, stejně jako její zrychlený mozek.* A-Ayato… *Tváře nabíraly opět barvu krve, ne kvůli slunci. Oči slzely, ne kvůli slunci. Stiskla nohy pevně k sobě, čímž ho zmáčkla mezi nima a zase spojila jejich rty. Chvíli se věnovala jiné aktivitě, než odpovídání. Jakmile jejich polibek skončil tak sama sebrala rozum a odvahu do hrsti.* Já tebe neskutečně moc.

Ayato: Zase ne moc často ale, to pak ztrácí své kouzlo. *Zasmál se trochu. Nakonec ale přišla ta chvíle. Ayato nabral odvahu a vypálil to tam na ní. Kaede pak ale zůstala chvíli zaskočená, což ale vyvolalo starého dobrého Ayata, který se na okamžik začal bát, zda to neřekl ve špatnou chvíli, nebo zda to vůbec měl říct. No prostě klasické overthinkování v tempu milion myšlenek a teorií v řádu vteřin reálného času. Kor když pak řekla jeho jméno trochu zaskočeně. Už se chtěl omluvit, když v tom se jí nahrnuly slzy do očí. Což ho samozřejmě zmítlo ještě víc, když před chvílí přijal teorii, že to celé zazdil. Nakonec ho ale políbila. Samozřejmě to byla aktivita pro dva a tak nezaostával. Byl teď trochu uklidněn. Někdo, koho by to vyděsilo nebo tak, tak by asi nereagoval jako ona. No a když mu to pak potvrdila slovně, nemohl než jen se usmát a pak se začít trochu smát.* To jsem doopravdy rád. *Bylo to snad poprvé, co byl Ayato tak šťastný, až se z toho začal normálně smát.* Ne že bych si po tolika letech nechtěl užít sluníčka, ale moje oči na něj po takové době nejsou moc zvyklé a rád bych si zrak udržel, ať se na něj můžu podívat i jindy. Takže co říkáš na to, kdybychom šli zase zpátky dovnitř? Budeme si to slunce muset zřejmě dávkovat. *Navrhl variantu schování se před sluncem. Bylo to sice smutné, ale realita byla bolestivá (doslova) a tak to musel navrhnout.* Jestli si ale chceš třeba lehnout do trávy a sledovat oblohu, tak můžeme. To bude asi bolet méně, než sledovat přímo slunce.

*Doširoka se usmála.* Čekal jsi, že budu mít jinou reakci? *Vycítila to z jeho nejistoty v očích a hlavně z toho, jak se smál, jakoby mu spadl kámen ze srdce. Nicméně na něm furt visela, jako opice na stromě a moc se jí to nechtělo měnit. Jeho návrh schování se před paprsky brala všema deseti. Nakonec, mohli si roztáhnout závěsy a užít si slunce bez toho nepříjemného efektu popálení kůže, která sk odvykla na tuhle dávku Déčka.* No jasně, naopak ráda se před ním schovám. Můžeme si pak dojít ven zase, až bude zapadat? A pak se dívat na hvězdy…na vyhřáté trávě. *Usmála se.* Tu hezkou, romantickou chvilku jsme si užili, ale o zrak přijít nemusíme. *Souhlasně tedy zpečetila plán se schovat. Ona, jezevec, obzvlášť uvítala možnost bylt ve stínu a chladu domova.* Mám jít po svých, nebo nás takhle dostaneš domů? *Moc se jí nechtělo, ale pokud Ayato řekl, že musí, tak sleze…bohužel.*

Ayato: *Trochu se zasmál na svůj vlastní účet.* Tak znáš mě. V tomhle oboru si moc nevěřím a tak nad tím moc přemýšlím. Ale zapracuju na tom. *Usmál se. Bude to velký a dlouhý boj, ale je potřeba na tom zamakat. Není možné, aby se ve svém věku v tomhle choval jako puberťák. I když je pravda, že Kaede v něm probudila toho skrytého mladého kluka, kterého Ayato musel zamknout poté, co opustil vesnici tak nějak nedobrovolně.* Romantický večer při západu slunce a sledování hvězd, které jsme dlouho neviděli? Tvé přání je mi rozkazem, má paní. Jsem pro. *Usmál se na ní. Chtěl jí splnit, co jí na očích uvidí.* Slézt? Ale kdepak! *Vzal jí do náruče jako nevěstu, kterou má přenést přes prah.* Odnesl bych tě, i kdybych neměl ruce. *Políbil ji na čelo.* Pojďme. Akorát nahoru tedy asi půjdeme přes Kamui, tak snad se ti neudělá špatně. *Počkal na odpověď a případně by aktivoval Susanoo: Shi no Tenshi a vyletěl by tam. Jakmile by byli nahoře, tak by ji takhle odnesl až domů, kde by ji položil na nohy až v obýváku.* Tak jsme doma. Dáš si něco k pití? Nebo k jídlu? *Případně by jí něco teda ukuchtil a nebo nalil.*