Dětské hřiště

*Mika se ráno připravila jako každý den. Pečlivě se osprchovala, učesala a nalíčila. Vše s naprostou precizností. Na všem si dávala tolik záležet, že by nikoho nenapadlo, že by šla zrovna na toto místo. Na dětské hřiště. Jistě, Mika už není dítě, nepřišla si sem hrát. Přišla se sem podívat na místo, které pro ni hodně znamenalo. Jako menší si zde velice často hrála a chtěla si připomenout, jaké to je být dítě. Ne že by nyní dítětem nebyla. Ale cítí se už mnohem dospělejší, než dříve. Zejména proto, že už chodí po Iwagakure sama a ne za ručičku s maminkou. Mika si tedy sedla na lavičku, aby chvíli pozorovala hrající si děti. Přišly jí opravdu roztomilé. V tom si mezi nimi všimla blonďatého dítěte s krátkými vlasy a měla problém s určením, zda je to kluk nebo holka. Kromě toho byl i o něco větší než ostatní, ale přesto si mezi nimi hrál. V jeho očích však jisto jistě zahlédla i něco víc, než dětinskou naivitu.* "Kdo a co to sakra je?...

*Shun je stále dítě, takže se rozhodl jít si hrát na hřiště. Shun to tam měl moc ráda, ačkoliv už nebyl nejmenší a bylo dost možné, že vyčníval. Jemu to ale bylo jedno. Shun miloval klouzačky a houpačky a házení písku všem dětem do očí... Prostě miloval hřiště. Sem tam, když se nějakému dítěti něco stalo, špatně se sklouzlo a odřelo se, Shun mu hodil písek do očí a rozbrečelo se, spadlo z houpačky a jiné trampoty hřišť, Shun měl na tváři velmi pobavený, mírně psychopatický úsměv. Jako by si užíval vše, co se těm dětem okolo přihodí. Což byla pravda. Shun opravdu zbožňoval, když někdo kolem něj trpěl. A Shun si to užíval až do chvíle, než na sobě ucítil něčí pohled. Rozhlédl se a všiml si prapodivné dívky s výrazným líčením a podivným účesem. Ani outfitem moc nezapadala. Ačkoliv Shun neměl moc co říkat. Měl na sobě tátovu košili, takže extrémně velkou a volný kalhoty. Alespoň ale měl boty, oproti dívce. Shun se tedy rozhodl, že dívku osloví. Nakráčel si to až k ní a napodobujíc dospěláky prohlásil:* Co tady jako chceš?

*Velice jí znepokojovalo chování dítěte. Nejen, že se usmívalo, když někdo kolem se zranil, ale několik zranění samo způsobilo. Především písek v očích. To dítě se jí čím dál tím víc nelíbilo. Po chvíli si ale Miky všimnul. Nejprve zpanikařila, okamžitě vstala a chtěla odejít, ale pak si uvědomila, že je určitě starší, než to dítě, takže se uklidnila a znovu posadila. Čekala, až k ní to dítě přijde. Měla co dělat, aby se nerozesmála, když k ní to dítě dospělácky prohlásilo svou otázku. Snažila se zachovat chladnou tvář a brát to vážně stejně jako to dítě.* Přišla jsem si zavzpomínat na dětství, kdy jsem sem také chodila. A pak jsem si všimla tebe, jak šikanuješ okolní děti. To není ale vůbec pěkné. *Řekla vážně a prohlédla si ho od hlavy k patě. Nezdál se jí v každém cípu jeho obrovské košile.* "Kdo by dobrovolně vypadal tak otrhaně?" *Pomyslela si a jen nedočkavě vyčkávala na odpověď dítěte stojícího právě teď před ní.*

*Shun jí poslouchá, ale jakmile zmíní šikanu, udělá na ní znechucený obličej.* Já ale nikoho nešikanuju. Šikanují se sami tím, jak jsou hloupí a ubozí. Já řeknu "Nechoď ke mně, ublížíš si" a on stejně jde. Hloupý chování. Ať se nediví, když jim hodím písek do očí. Nemám je rád. *Prohlásí Shun vážně a podívá se na to dětské hřiště.* Nejradši bych tady nebyl, ale máma mě sem vždycky dá a že tu musím zůstat. Když jsem jednou utekl, přivázala mě ve sklepě a nechtěla mě pustit, dokud jsem se dostatečně neomluvil. Proto tady musím zůstat. Jenže si chtějí hrát, zatímco já nechci. Nerozumějí slovu ne. Jsou prostě absolutně stupidní a nejradši bych je všechny pozabíjel. Už abych byl ninja a dokázal to. *Řekl Shun vážně a podíval se na dívku.* Jsem Shun a ty jsi?

*Mika Shuna pozorně poslouchá a je z něj čím dál tím víc znepokojená. Byl to malý psychopatický otrhanec. Ale alespoň už věděla, že je to kluk.* Já jsem Mika, ráda tě poznávám Shune. *Usmála se na něj vesele a pak přemýšlela, co mu na to má odpovědět. Nechápala, co s tím klukem vlastně je. Měl úplně špatně nastavené přemýšlení. Povzdechla si.* Shune, neměl by ale spíš ninja chránit lidi ve své vesnici, než zabíjet každého, kdo se mu nelíbí? Chápu, že tě můžou štvát, ale uvědom si, že ty sám je pak musíš štvát tím, jak jim hážeš písek do očí. Víš, kolikrát bys už byl mrtví, kdyby to fungovalo tak, jak říkáš? Jen si to představ, že by ninja mohl zabíjet kdo se mu znelíbí. Hodil bys písek do očí jednomu dítěti a to by s brekem běželo za mámou. Máma by ale byla ninja a samozřejmě by se jí nelíbilo, že házíš písek jejímu dítěti do očí. A kdyby šla za tebou a viděla tě s tím úsměvem, jaký jsem viděla já, jak házíš písek i po dalších, jsem si jistá, že by tě na mstě zabila. Takže prostě takhle svět nefunguje. Zabíjení jen tak je špatné. Ani zvířata by neměla umírat, pokud není třeba. Vše má svůj řád. Nemůžeš se mu vymykat, nebo skončíš velmi špatně. Rozumíš mi? *Snažila se mu to trochu vysvětlit. Ačkoliv ji stále znepokojovala ta část o jeho matce a sklepě. To ale nehodlala komentovat.*

*Na Shunův vkus byla Mika až moc veselá. Jen si ji chvíli prohlížel a pak pokrčil rameny. Sedělo to k ní. Stejně jako jeho podivný přístup seděl k němu. Pak Shuna ale začala poučovat. To ho naštvalo. Shun se nikdy nenechal nikým poučovat, natož úplně náhodou osobou. Ani rodiče neposlouchal a dělal si to, co chtěl sám. Bohužel Mika to vysvětlila tak, že to opravdu dávalo i smysl. Shunovi to přišlo podivné, ta dívka mu nepřišla jako někdo, kdo by přemýšlel. Ale třeba na to nepřišla sama. Shun si nakonec jen povzdechl.* Jasný, chápu. Ale nepoučuj mě. Nejsem děcko, co neví co se sebou. Ty seš děcko! *Osočil se na ni nepříjemně, protože Shuna vytáčelo, když s ním někdo jedná jako s hloupým dítětem. Už je velký a není dítě. Nepotřebuje, aby se k němu každý tak choval.* Hele a jaktože toho víš o světě ninjů tolik? *Zeptal se po chvíli ticha Shun. Vůbec mu to v tu chvíli nedošlo, ale mluvila až moc odborně na civilistu.* "Že by byla také ninja? To bychom mohli studovat spolu!" *Napadlo Shuna.*

*Jen se na něj chvíli dívala, když prohlásil, že není děcko.* "Zřejmě je úplně mimo. Ale já jsem taky říkala, jak jsem dospělá, když jsem byla dítě. Teď vím, že jsem dítě a nevadí mi to. Jsem ráda..." *Pomyslela si Mika a jen se na něj usmála.* Jsem dítě, máš pravdu. Každý má právo být dítětem, dokud opravdu nedospěje. Tak se klidni. *Řekne se smíchem a pak se podívá na hřiště s dětmi.* Nesnaž se být dospělý moc brzy. Protože až opravdu dospěješ, pochopíš, co jsi zahazoval tvým snažením dospět. Být dítě je moc fajn, užij si to, dokud můžeš. *Zopakovala slova své mámy. Když jí matka vyprávěla příběh o jejím dospívání, neskutečně to na ni zapůsobilo a uvědomila si hloubku a pravdu jejích slov. A rozhodla se, že si bude užívat každý moment toho, že je dítětem. Pak se ale shun zeptal, jaktože toho tolik ví.* Kromě toho, že moji oba rodiče jsou ninjové a neustále mě poučují, sama studuju v Akademii, abych byla ninjou. *Poví hrdě. Už se těší, až bude provádět geninské zkoušky. Ačkoliv je lehce znepokojená z toho, jak budou probíhat. Nepřijde si nijak moc silná.*

*Shun na ní tupě zíral, když ho zase poučovala. Tentokrát o tom, aby si užil, že je dítě. Nechápal, jak někdo může být tak neskutečně vypatlaný. Začínala mu pěkně lézt na nervy. Nevěděl, jak dlouho to tady s ní ještě vydrží. Shun uvažoval, že by mohli být přátelé, ale už tu myšlenku zavrhoval. Byla očividně starší a otravnější, než on sám. Nesnášel ji za to. Zároveň Shuna ale fascinovalo, že jí je úplně jedno, jak bizardně může znít nebo vypadat. Shun chtěl o Mice vědět víc a chtěl, aby si něco vzala osobně. Ani urážku do dítěte nepovažovala za urážku. Byla divná a Shuna to nutilo být s ní.* Nejsi nějak moc chytrá Miko? *Zeptal se jí k tomu jejímu poučování. To už ale odpovídala na jeho otázku. Takže opravdu měla informace o ninjích z první ruky.* Také studuju Akademii a mířím k tomu, abych se stal ninjou. Chci zabít ty, kteří se mi nebudou líbit. *Ušklíbne se psychopaticky Shun. Bude mít trénink v ubližování jiným a to ho těší nejvíce ze všeho.*

*Jen se podivila nad jeho uštěpačnou poznámkou.* "Možná mu není příjemné, když jej někdo poučuje. Až do nedávna jsem to taky nesnášela. Ale myslím, že každé dítě to nemá rádo..." *Zamysela se nad tím a pak se usmála.* To je paráda, teda to, že také studuješ. Ta druhá část už tak fajn není. Říkala jsem přece, že to tak nefunguje... *Řekla Mika a sledovala jej. Připadal jí jako podivné dítě. Dítě, co by nemělo být ninjou, protože může udělat spoustu špatných věcí, když se vymkne z rukou. Musí si na něj dát moc dobrý pozor. Nesmí dopustit, aby se z něj stal zlý a obávaný nukenin, o jakých slýchala od rodičů. Vyčítala by si pak, že jej dost brzy nezastavila. Usmála se na něj a podala mu ruku.* Co kdybychom byli přátelé? Mohli bychom se spolu učit techniky a všechno. *Navrhla přátelsky a sledovala Shunovu reakci. Pokud by to přijal, měla ještě šanci ho napravit. Zajímalo jí, co ho přimělo k chování, kterým jedná. Ale prozatím se v tom nehodlala šťourat, nejdříve si museli vybudovat pevný přátelský vztah.*

*Shun jen zavrčí se zlostí v očích, když připomene ten její stupidní názor na fungování světa ninjů. Nic neví! Vždycky to fungovalo a vždycky to fungovat bude! Pak si Shun ale povzdechne a uklidní se. Její názor jí zatím nevezme. Byla vychována k tomu, aby byla bábovkou, zatímco Shun bude silný a neohrožený ninja. Když mu nabídne přátelství i s rukou, jen se na ní chvíli dívá. Shun o tom chvíli přemýšlí.* "Mohl bych ji využít k tomu, abych zesílil. Mohl bych na ní přenést své názory a udělat z ní mého sluhu hihi. Můžu jí zkusit ovlivnit a když se mi nebude líbit, zabiju jí. *Pomyslel si Shun a psychopaticky se usmál. NShun si tento čin ale neuvědomil a nedošlo mu, že to může vypadat divně. Ruku přijal a stiskl ji.* To zní dobře. Možná bychom spolu později mohli plnit i mise. Rád se tedy s tebou budu přátelit. *Řekl Shun s úsměvem a ještě chvíli jí ruku držel, než ji pustil. Shun už nějak nevěděl, o čem teď mluvit a víckrát být poučován nechtěl, takže se rozhodl to ukončit.* Tak já půjdu. Musím domů na oběd a táta mi pak slíbil trénink. Rád jsem tě poznal Miko. *Rozloučil se s ní Shun a rozběhl se co nejrychleji pryč z hřiště. Nehodlal tam trávit víc času a riskovat, že ho bude poučovat o misích nebo přátelství.*

*Lehce ji zarazil jeho psychopatický úsměv a neodvažovala se přemýšlet na dtím, co si asi myslel v tu chvíli on. Pak ale její ruku přijal a jí spadl kámen ze srdce. Byla ráda, že jí nehodil písek do očí s psychopatickým smíchem jako jiným dětem. Chvíli to na to vážně vypadalo podle jeho úsměvu.* Určitě budeme! Už se těším! *Uculila se Mika na jeho poznámku o plnění misí společně. Nevěděla, o kolik je mladší, ale předpokládala, že bude geninem dříve, než on. Takže chvíli bude mise plnit sama. A vlastně ty D Rank by i tak měla plnit sama, pokud to tedy dobře pochopila. Ale nechtěla mu kazit jeho představy, dokud byly ještě v rámci možností normální. Na chvíli zavládlo ticho, skoro až trapné ticho, ale Shun jej prolomil svým rozloučením.* Jasně. Taky se vrhnu na trénink. I já tě ráda poznala Shune. *Usmála se na něj a sledovala, jak si to peláší někam pryč. To byla rychlost. Jako by od ní utíkal.* "Je divný a děsivý, ale mohl by z něj být fajn kamarád..." *Pomyslela si a sama se pak z lavičky zvedla a rozešla se vlastní cestou na nějaké tréninkové místo v Iwagakure.*

*Bolo pár dní pred začiatkom tretieho kola, za to pár dní po druhom. Sora si jasne pamätal hrôzu, ktorú tam zažil. Hoc s ním bol potom v nemocnici jeho brat, kým jej dali dokopy, rovnako tak so Sorou trávil i mnoho času potom, teraz potreboval byť na chvíľu sám. Prechádzal sa teda po Iwa za tmy. Už to bola doba, stále bola tma, ak by nebolo pouličných lámp, nevidel by ani na špičku nosa, hoc bol deň. Zablúdil však na detské ihrisko, kde sa usadil na hojdačku. Na sebe mal oblečené niečo málo, čelenku konohy mal na svojej pravej ruke pod ramenom a na očiach mal však aj za takejto tmy slnečné okuliare. Mayi mu to povedala, ak sa mu podarilo prebudiť silu jeho očí, musí ich nosiť a hoc si bol istý, že tu Mayi nebola, tak ich aj tak nosil. V hlave mal aj stále rozhovor medzi ním a druhým Mizukage... nepovedal to ani Aodovi, nechával to medzi sebou a ním. Na rukách mal i rukavice, do dostal, pod nimi mal ešte stále obväze na rukách. Držal sa však lana, ktoré držalo húpačku nad zemou a nohami sa trošku pohupoval. Trochu si i hmkal melódiu, ktorú jemu i Aodovi zvykla hmkať Mayi občas, keď ich ukladala spať.*

*Sho se ve svém obvyklém outfitu, čistě bílém, vydala porozhlédnout po své rodné vesnici, zda nezahlédne něco zajímavého. Nudila se a nevěděla, co by měla dělat. Procházka tedy byla tou nejvhodnější volbou, Avšak místo toho, aby někam cíleně šla, jen se rozhlížela po okolí a nechala své nohy, ať ji někam zavedou. Někdy měla chuť jít dlouho rovně, jindy zase odbočit, užívala si bezcílnou procházku, zatímco pozorovala dění kolem. Nakonec jí ale bezcílnost zavedla až na dětské hřiště. Pousmála se. Tady dlouho nebyla. Podívala se na po hřišti a zpozorovala kluka na houpačce. Pomalu, potichu se k němu rozešla. Nedoléhal sem tolik hluk města, takže uslyšela melodii, kterou si kluk broukal. Chvíli jen poslouchala, ale pak si sedla na vedlejší houpačku.* "Pěkná melodie. Má i slova?" *Optala se zvědavě. Měla velmi ráda hudbu, takže jí to opravdu zajímalo. Chtěla si rozšířit repertoár písní, které znala.*

*Pohojdával sa nožkami, dopredu dozadu, nikdy ich však neodlepil od zeme. Vonku bola tma, hmla, aj keď si bol istý, že je práve deň. Biele očká mal mierne privreté, melódia ktorú si pohmkával ho upokojovala, ak by mu ju teraz spievala Mayi, aj by ho uspávala. Ale nebola tu a ak by prestal hmkať, už by jej nebolo. Čaro melódie vždy ocenil, rovnako ako jeho brat. Premýšľal nad druhým kolom chuuninskej skúšky, odniesol si z tadiaľ svoje, ako aktivoval oči, tak aj niekoľko zranení, ktoré už mal ale ošetrené a mal nejaký ten čas na to, aby sa z nich dostal natoľko, aby zvládol tretie kolo. Tajne dúfal, že pôjde proti nemenovanému pieskožrútovi, ktorý si myslel, že je niečo viac len preto, lebo jeho dedina nemá na žrádlo. Z premýšľania ho však vyrušil hlas dievčaťa, zodvihol oči, pozrel sa tým smerom, rozoznal ju, blížili sa k nemu. Pokrútil hlavou. Nemala slova. Aspoň on ich nepočul.* Neviem, či sú k nej slová. Nikdy som ich nepočul. Kto vie, možno ani nie sú. *Odpovedal jej na otázku, možno aj s miernym úsmevom na tvári.*

*Usmála se nad odpovědí chlapce.* Některé melodie je vskutku vůbec nepotřebují... *Řekla se stálým úsměvem a začala se lehce houpat, jen letmo odlepila nohy od země. Prohlédla si chlapce a lehce se zarazila nad zvláštností, kterou oplýval. Venku již byla poměrně tma a navíc i mlha, tudíž sotva bylo vidět na krok. A on do toho měl sluneční brýle.* Jestli nevadí, že se zeptám... Proč máš sluneční brýle? Vždyť v tom přeci nemůžeš vůbec nic vidět. *Nedokázala se nezeptat. Něco tak neobvyklého ještě nepotkala. Ne, že by toho zrovna moc potkala. Bylo poměrně snadné, aby jí něco překvapilo. Většinu života trávila doma nebo v Akademii. Většinu života trávila buď s rodinou, nebo sama. Nevěděla a nepotkala spoustu věcí. Ale chtěla se dozvědět co nejvíce. Chtěla se už stát někým, na koho budou rodiče hrdí. Ale ještě bylo příliš brzy.* "Jednoho dne budu stejně dobrá jako moje starší sestra..." *Pomyslela si odhodlaně a zahleděla se do mlhy, do známa, jež zahalovala.*

*Len sa pousmial. Pravda, niektoré melódie nepotrebovali slová. Možno niekedy mali, ale uberali jej na kráse. On si túto melódiu nevedel predstaviť so slovami. Mal skôr dojem, že by ju naopak pokazili, znehodnotili. Jeho hlas znel pekne, keď ju hmkal, zďaleka však nie tak pekný ako jeho Mayi, keď ju hmkala jemu a Aodovi. Svoj zrak uprel k tmavému nebu. Už to bolo zopár mesiacov, čo naposledy na jeho bledú pokožku dopadlo slnečné svetlo. Chýbalo mu. To teplo, ktoré z neho dostával. Vedel si predstaviť vylihovať na slniečku niekde práve teraz... ale bolo to nemožné a nebolo mu to možné dopriať.* Ah, kvôli očiam. *Povedal jej.* Popravde ma občas páli aj svetlo z lámp. Je to potom nepríjemné, no s okuliarmi sa to dá pretrpieť. *Vysvetlil jej. Svetlo z lámp mu vadilo, no vedel, že to je prirodzené a onedlho to zmizne. Ešte len si na svoje oči musel zvyknúť, hlavne potom, čo sa mu prvýkrát aktivovali. Bol to nezvyk, to nové videnie, priestranné... biele, videl za steny, videl chakrové sústavy ostatných. Bolo to presné také, aké mu opisovala Mayi. Musel sa ich však naučiť používať... jeho oči sa stali citlivejším, ale prejde to.*

*Stále se lehce houpala a zamyslela se nad jeho odpovědí.* "Kvůli očím? Asi bych nezvládla mít tak citlivé oči... Chci všechno vidět a všechno poznat. Muset všechno vidět přes skla tmavých brálí... Svět je plný krásných věcí, barev a záhad. Odhalovat všechno s černou oponou musí být neskutečně pochmurné..." *Pomyslela si trochu smutně a zadívala se na nebe.* Máš citlivé oči od vždycky, nebo znáš i svět v jeho pravých barvách bez černé mlhy slunečních brýlí? *Zeptala se jej zamyšleně. Kdyby od malička vyrůstal s brýlemi, ještě by to asi dokázala snést. Neznal by, jaký je svět bez nich. Kdyby to tedy byla ona, neodolala by nutkání koukat bez brýlí, ale dokázala si představit, že by někdo svět vůbec neznal mimo brýle a dokázal s tím žít. Ale kdyby se jí stala nějaká nehoda, která by jí náhle zpřecitlivěla oči, že by musela nosit brýle, asi by to psychicky nezvládla. Obecně se považovala za poměrně vyspělou, ale střet tváří v tvář těmto myšlenkám jí pomohl si uvědomit, že je stále ještě velké dítě.*

*Pohupoval sa stále do rytmu melódie, ktorú už ale nehmkal, miesto toho sa s ňou rozprával, jeho oči boli citlivé, no veril, že to zanedlho prejde. Bude musieť. Do tretieho kola ich musel mať tip top. Svet bol lepší cez tmavé okuliare čierneho skla slnečných okuliarov. Pousmial sa nad jej otázkou.* Poznám svet aj bez neho. Je to len chvíľkový stav. *Odpovedal jej, poznal svet bez toho, bez nich, ale priame svetlo z lámp mu vadilo, rovnako ako by mu vadilo slnečné priame svetlo pár rokov dozadu. Pamätal si to veľmi dobre, ako mu občasne vadilo, ale sporovnaním s tým... teraz to bolo horšie. On bol na rozdiel od nej mladší, zúčastnil týchto skúšok, bol jeden z tých mladších tento rok spoločne s jeho bratom.* Som Sora. Len Sora. *Predstavil sa jej, keďže sa nepredstavil ani jeden.*

D rank mise - 409 slov

*Naoto právě obdržel zvláštní misi, která podceňovala jeho ninja schopnosti. Byla to mise, která byla opravdu jednoduchá. Šlo o uklízení dětského hřiště po nezbedných dětech, kteří z toho ještě neměli rozum a odpady vyhazovali všude kolem, jen ne do koše. Někdy podle svitku, na kterém bylo zadání mise, i koš vysypali. No, co mohl dělat. Vydal se na místo, kde byli lidé co se starali o pořádek ve vesnici. Aby tam nebyli odpadky a bylo tam čisto. Dneska jim chyběli lidi, kteří by se starali o pořádek na dětském hřišti a v jeho okolí. Tudíž jim nezbývalo nic jiného, než podat misi. Když dorazil na místo j daněi budově, tak několikrát zaklepal než se mu dveře otevřeli, teda dokud mu je neotevřela jedna hezká holka, u které nešla přehlédnout ninja čelenka položená na hrudi a závazná za krkem.* Prosím, pojďte za mnou, jste tu kvůli té misi, že ano? *Když Naoto kývl hlavou na souhlas, tak se jen usmála a gestem ukázala Naotovi ať jí následuje. Paní ho zavedla do skladu, kde Naoto vyfasoval pytel, rukavice a takový bodák, kterým se odpadky sbírali aby se člověk nemusel ohýbat. Ani nezkontrolovala, zda je tady opravdu kvůli misi, třeba je tu kvůli něčemu jinému co by se nemuselo lidem zde líbit. No, to už neřešil. Jeho část je z poloviny splněná. Naoto se nikterak nezdržoval a šel pracovat. Paní ho pustila i ven z budovy a on si to vyrazil směrem k dětskému hřišti, kde bylo.dost bordelu. Naoto se tedy dal do uklízení. Nasadil si na sebe rukavice a rozdělal pytel. Vzal si do ruky ten bodák a napichoval bordel na něj. Ten pak jen shodil do pytle pomocí prstu druhé ruky, která držela ten pytel. Naoto neuklízel zatím vůbec hřiště, uklízel vedle něho a v jeho okolí, na hřiště se vrhl až to měl všechno ostatní uklizené. Kousek, pár kroků, od ploty, který ohraničoval dětské hřiště se nacházel koš, který byl z části plný. Přemýšlel.zda to neošulí a nehodí to tam, ale to by nejspíš nedostal razítko na svitek, takže se na to nakonec vykašlal. Naoto to hřiště měl po chvíli uklizené což znamenalo, že měl uklizené všechno a mohl se vydat směrem do budovy, kde dostal pytel a pomůcky. Tam předložil jako důkaz plný zavázaný pytel, který následně vyhodil do smíšeného odpadu. Dostal na svitek razítko a s tím mohl jít si vyzvednout svojí odměnu. Po vyzvednutí odměny si Naoto konečně ulevil. Neměl rád tento typ misí. Uklízecí atd…*

konec RPG

*Byla krásná, leč děsivá noc jako vždycky. Myne se rozhodla dneska podívat na dětské hřiště. Napadlo jí, že by tam třeba mohla potkat někoho jako ona. Nějaké dítě podobného věku. Neznala moc lidí a nedávno se rozhodla, že by nějaké chtěla poznat. Nevěděla ale, kde má nějaké takové lidi, kteří by se s ní bavili, sehnat. Vždycky yla zavřená na jednom místě a maximálně chodila do akademie, kde si ale většinu času četla. Bylo tam totiž lidí až moc a ona byla vždycky docela stydlivá, když se jednalo o větší skupiny. Když měla mluvit s jedním nebo dvěma lidmi, tak to zvládala, ale nedělala jí dobře větší skupina lidí. Vždy se před skupinami uzavírala do svého světa fantazie a knih. Ale teď tu stála na hřišti a vlastně ani nevěděla, co pořádně tady dělá. Jen si povzdechla a pohodila svými modrými vlasy, až se jí málem uvolnila spona, která jí číst vlasů. držela na týlu v drdolu. Jen ji opět upevnila a vylezla na houpačku, na které se začala lehce houpat. A jako vždy vytáhla knížku, do které se začetla.*

*Naomi bola akurát na ceste od pani Hayi s ktorou trénovala hru na hudobné nástroje a spev. Krížom cez chrbát mala prehodenú lutnu a oblečená bola v šatočkách v ktorých evokovala skôr živú bábiku než lovkyňu nukeninov. Vlasy mala vypnuté do dvoch copíkov, bola na ceste domov. Cestu si skrátila okolo detského ihriska kde sa nehralo veľa detí - jedno modrovlasé dievčatko sa hojdalo na hojdačke a dvaja asi päť ročný chlapci si stavali bábovky v pieskovisku. Naomi si prezrela detské ihrisko a dianie na ňom skôr zo zvyku z čias kedy dohliadala na bezpečnosť, sama sa na ňom nikdy nehrala. Bola nútená dospieť rýchlejšie než jej rovesníci - vďaka jej introvertnej povahe jej to ale nevadilo.* (Renzo)Avoj, Naomi-chan! *Zamával na ňu zrazu jeden z chlapčekov z pieskoviska a jej tvár sa roztiahla do priateľského úsmevu keď ho spoznala.* Renzo-kun! *Pozdravila ho a podišla bližšie.* Ako sa máš? Dlho sme sa nevideli. *Uculila sa nakoľko jej prišlo jeho račkovanie veľmi roztomilé. Nebolo to tak dávno čo ho strážila počas jednej D misie.*(Renzo)Mám sa dobve! *Uistil ju a ukázal lopatkou na chlapčeka, ktorý bol po zápästia ponorený v piesku a pôsobil príliš sústredene na to aby sa jej pozdravil.* (Renzo)Toto je môj kamauat, Kota. *Predstavil ho a až keď chlapček započul svoje meno zdvihol pohľad ku Naomi a kývol jej smerom hlavou na pozdrav.* (Renzo) Nechceš sa s nami hvať, upiekli sme bábovky a ... oouuuaaaa, čo to máš na chbte? *Rozžiarili sa mu očká a spomenul si na to ako mu kedysi hrala na flaute aby zaspal.* To je lutna, akurát som sa na nej bola učiť hrať. *Uškrnula sa.* Vaše bábovky vyzerajú fantasticky! *Pochválila ich, potom sa zohla a akože ukazováčikom ochutnala "polevu".* Mňam! *Zazubila sa na čo sa Kota aj Renzo zachichotali.* (Renzo)Zahuaš nám niečo? *Opýtal sa a hodil na ňu také tie "psie" očká. Naomi sa rozhliadla - okrem dievčinky na hojdačke, ktorá si čítala tu nebol nikto, takže si povedala, že asi tým nebude nikoho obťažovať. Posadila sa teda na lavičku blízko pri pieskovisku a vzala lutnu do ruky.* A budete spievať so mnou? *Opýtala sa ich s úsmevom keď začala Lutnu ladiť. Chlapci si oprášili  ručičky a so smiechom si sadli na okraj pieskoviska - čelom ku Naomi, ktorá začala hrať na lutne pomalú, jemnú melódiu. Po chvíľke sa pustila aj do spevu. (Len si predstav, že túto pieseň spieva mladší dievčenský hlások.)* Mezi tu mezi ako. Medzi severom, medzi juhom. Medzi západom, medzi východom. Medzi časom, medzi miestom. Z lastúry, pieseň mora. Ani tichá, ani pokojná.. Znovu hľadá lásku, Mo ghrá (Moja láska). *Začala spievať čistým, sladkým hláskom. Túto pesničku si vymyslela sama ešte keď bola veľmi mladá.* Medzi vetrami, medzi vlnami. Medzi pieskom, medzi brehmi. Z lastúry, pieseň mora. Ani tichá, ani pokojná, znovu hľadá lásku. Medzi kameňmi, medzi búrkou. Medzi vierou, medzi morom. Tá mé i dtiúin (Som naladená). *Jej spev a melódia z lutny naplnili okolie, bolo poznať, že nehrá a nespieva prvý krát ale, že sa tomu venuje už dlhý čas pretože neznela falošne.*

*Myne si v klidu četla svou knížku, zatímco se jemně houpala. Slyšela pár dětských hlasů na pozadí, ale nevěnovala jim téměř žádnou pozornost. Vlastně tak mizivou, že sotva postřehla, že na hřišti není sama. Hlasy se po chvíli ale změnily a přibyl k nim ještě jeden. I tak jim ale nehodlala věnovat svou pozornost, protože právě byla v napínavé části, kde probíhal souboj mezi kladnou hrdinskou ninjou a záporným nukeninem, který přišel do vesnice všechny zabít. Myne byla tak napnutá. Maskovaný nukenin byl sražen k zemi hrdinskou ninjou a jeho maska mu byla sejmuta. Ukázalo se, že to byl milý hrdinské ninji, který se už dlouho pohřešoval. A jelikož zemřel na následky svého zranění, ale byl vyhnanec, rozhodla se mu jeho milá uspořádat soukromý pohřeb. Když ale četla pasáž s pohřbem, který probíhal posláním zapáleného těla na moře, aby jej nikdo nenašel, začala se na hřišti ozývat hudba a zpěv, který atmosféru oné scény ještě hlouběji vykresloval. Myne se dokonce spustily slzy, jak intenzivní pro ní byl zážitek s hudbou a vžitím do postavy hrdinského ninji. Pak si ale uvědomila, že hudba nevychází z její hlavy. Zvedla pohled od knihy, na jejíž stránku dopadly její slzy a spatřila dívku a dva chlapce. Dívka hrála na jakýsi nástroj a zpívala. Bylo to tak nádherné. Pozorně ji poslouchala, než se odhodlala odložit knihu a přiblížit se. Byli tam sice tři, ale Myne byla odhodlaná, že chce dívku pochválit. Opatrně slezla z houpačky, na kterou položila knížku a pomalu došla až k nim. Samozřejmě počkala, až dívka dozpívá, než se plně přiblížila.* Etooo... J-Já chci jen říct, že zpíváte a hrajete moc krásně... *Usmála se nejistě. Bylo to po dlouhé době, co promluvila, takže se její hlas klepal nejistotou. Navíc se bála, že vlezla mezi kamarády a ostatní na ní budou naštvaní, že se jim do něčeho plete. Přesto ale chtěla dívce říct, že se jí to opravdu líbilo. Ještě měla oči lehce nateklé od slz, ke kterým ji knniha s hudbou dohnaly, a mokré tváře.* "Snad si to nevyloží špatně! *Blesklo jí náhle hlavou a naplnila jí hrůza, aby se na ní nenaštvala ještě kvůli tomuhle.*

*Bola príliš sústredená na pieseň, na to ako hrala a spievala - takže takmer nevnímala chlapcov ktorí na ňu hľadeli so zatajeným dychom. Potom čo okolím zaznel posledný tón jej lutny - zdvihla ku nim svoj belasomodrý pohľad a hrejivo sa na nich usmiala. Renzo a Kota na odpoveď spustili potlesk svojimi bacuľatými ručičkami až z nich pri tom odlietali zvyšky piesku.* (Renzo) To bolo tak stvašne pekné! *Pochválil ju a Kota len súhlasne prikyvoval.* Ďakujem, Renzo-kun! A .. Kota - tebe samozrejme tiež. Každý by si želal také skvelé publikum. *Odvetila s úsmevom. Žartovala, za humor schovávala svoju nervozitu - ešte stále jej trochu robilo problém prijímať pochvalu a lichôtky, no s pani Hayou na tom pracovali a vďaka nej znášala tieto pozitívne ohlasy čím ďalej tým lepšie. Čo ale nečakala bolo keď sa ku ich malej skupinke pridalo aj modrovlasé dievčatko, ktoré si doteraz čítalo na hojdačke. Naomi sa na ňu vrelo usmiala, nakoľko pôsobilo trošku neisto.* Och ďakujem! .... uhm a určite mi nemusíš vykať. *Dodala rýchlo, bola predsa - len o málo staršia než to dievča - hádala tak maximálne dva roky. Následne odložila vedľa seba lutnu a postavila sa.* Som Naomi Noriaki, veľmi ma teší. *Mierne sa uklonila. Život chuunina, lovca nukeninov ju poriadne oťukal. Vďaka tomu, že vo svete spoznávala rôznych shinobi - bola odvážnejšia a sebavedomejšia. Stále mala introvertnú povahu, no už dokázala omnoho lepšie konverzovať s cudzími ľuďmi.*

*Přišla si bez své knížky po svém boku tak nejistě. Měla chuť svou knížku stisknout v náruči, aby se uklidnila, ale nebyla tam. Myne místo toho tedy stiskla lem svých ošoupaných šatiček. Už se jí pomalu rozpadaly, jak to byly jen nahrubo sešité kusy různých a různobarevných kusů látek, ale Myne se vždy snažila si je na večer opravit. Ovšem v šití nijak nevynikala. Když však dívka přijala její pochvalu, i když lehce nejistě, Myne se široce usmála a kývla na její slova, že jí nemusí vykat. Myne si myslela, že bude lepší vykat všem a ukázat tak, že k nim cítí patřičnou úctu, když nekoho potká. V mnoha knížkách vyčetla, že pokud někdo jednal neuctivě, dopadlo to pro něj špatně. Proto se tak už dávno rozhodla a i mladšímu dítěti by za žádných okolností netykala, pokud by ho poprvé oslovila. To se ovšem měnilo ve chvílích, kdy jí dovolili tykat. Když se dívka uklonila, Myne si dala záležet, aby si zapamatovala její jméno.* "Naomi... Noriaki... Naomi... Naomi Noriaki..." *Nekolikrát si ho v hlavě zopakovala, aby se ujistila, že jí opravdu uvízlo v paměti a za žádnou cenu na něj nezapomněla. Nechtěla zažít trapnou a neuctivou situaci zapomenutého jména, o kterých také čítala. Pak přišla samozřejmě řada na ni, aby se představila. Když už svírala lem svých šatiček, s úsměvem se taky lehce uklonila, přičemž si lehce pozvedla šatičky jako princezny v knížkách.* Já se jmenuju Myne, moc mě těší, Naomi Noriaki. *Představila se a opět se narovnala, načež se na Naomi ještě víc usmála.* A zpíváš úplně úchvatně. Navíc ta písnička... Tolik podkreslovala atmosféru v mojí knížce! Úplně mě to dostalo! *Poví rozvášněně a přitiskne si ručky na srdce, že jí to opravdu dostalo.*

*Myne mohlo byť jej priezvisko povedomé, predsa len jej otec bol kapitán vojenských jednotiek v Iwe a to už niečo znamenalo. "Kapitán Noriaki" mal v meste svoju povesť prísneho, rázneho, no veľmi schopného veliteľa. Naomi dievčatku opätovala úsmev - keď sa jej uklonila takto veľmi princeznovsky, pripomenulo jej to ju samu keď bola v jej veku. Neušlo jej pozornosti, že malo dievčatko dosť obnosené oblečenie a samotná absencia priezviska podčiarkla to - čo jej z toho vychádzalo. Naomi hádala, že je toto dievčatko pravdepodobne sirota.* Si láskavá, tvoje slová si veľmi vážim. *Spojila pred sebou dlane a mierne sklonila bradu čím sa jej akoby "uklonila" aby tak dala najavo svoju vďaku.* (Renzo)Ja som Uenzo a toto je Kota, tiež nás teší Myne. *Kývol hlavou a automaticky jej tikal. Mal zvyk predstavovať aj svojho kamoša pretože Kota koktal a kým vykoktal svoje meno "Ko-ko-koko-kokot-kokot-t-ta" zvyklo to často vyústiť v nechcený konflikt s tým človekom s ktorým sa akurát predstavovali.* (Renzo)O čom je tá tvoja knižka? *Opýtal sa zvedavo s trošku nechápavo nahnutou hlavou na stranu. On sám mal radšej komixy, kvôli obrázkom. Knihy nečítal rád.. toľko písmenok pohromade ho nudilo, no vždy rád úvítal keď mu knížky niekto čítal alebo aspoň prerozprával.*

*Jelikož se Myne i přes svou uzavřenost ve svém světě knih vždy zajímala i okolní svět, tak jí příjmení této dívky přišlo povědomé. Chvíli jí však trvalo, než jí to došlo. A i když o tom přemýšlela během jejich představování a lehké konverzace, nedala na sobě ani v nejmenším zdát, že by nad něčím byla zamyšlená. Jakmile jí ale došlo, že Naomin táta je poměrně významný, měla potřebu jí začít zase vykat. Přesto ale zkousla své nutkání a nadále jí tykala, jak jí Naomi řekla. Na její gesto vděku se jen usmála, a pak se podívala na dva kluky, kteří tu byli s ní, kteří se jí rovněž představili. Taky jim věnovala úsměv.* Moc mě těší, Renzo, Koto. *Řekla a i jim se elegantně princeznovsky uklonila. Když dostala otázku, o čem je její knížka, v jejích očích nadšeně zajiskřilo a musela se zhluboka nadechnout, aby se uklidnila a nevychrlila na Renza pátý přes devátý.* Je to o dívce, která se celý život toužila stát ninjou, i když v její vesnici je to zakázané. Každá dívka v její vesnici je totiž určená jako ozdoba svého manžela a má povoleno dělat pouze dívčí věci. Dívce se nejdřív vůbec nedaří najít jakoukoliv cestu za svým velkým snem a po dohodnutém manželství žije přesně podle tradic její vesnice. Když se ale její manžel vrátí opilý z mise a chce si na ní vybít vztek z neúspěchu, rozhodla se, že uteče. Chvíli přežívá v lese a trénuje umění ninjů, jak to odkoukala z některých lekcí z její vesnice, kam se jí párkrát podařilo proklouznout, ale brzy objeví muže vyplaveného z řeky. Rozhodne se mu ošetřit zranění. Dozví se, že muž je ninja z jiné vesnice, který byl zraněn a odhozen do řeky v jednom souboji se zločinným ninjou. Vezme dívku do jeho vesnice, kde jí na oplátku za záchranu života sám naučí základy ninjovského umění a všichni mistři z vděčnosti záchrany jejich nejlepšího ninji jí učí také. Dívka si tak konečně splní sen a s oním mužem se do sebe velmi zamilují a žijí spolu. Ale to není konec! Jednoho dne její milovaný prostě zmizí. Dívka si řekne, že zesílí natolik, aby ho našla. Jejím vysvětlením bylo, že byl její milovaný unesen, aby vesnice nebyla chráněná. A opravdu je brzy napadnou zločinní ninjové, ovšem dívka už natolik zesílila, že je vždy dokázala odrazit. Jednou ale přišel osamocený zločinný ninja, který měl oproti ostatním masku, a byl silnější než všichni před ním. Dívka s ním vedla urputný souboj, ale nakonec se jí ho podařilo smrtelně zranit a porazit. Když mu však sundala masku, zjistila, že je to její milovaný. Jeho poslední slova byla, jak moc jí miluje a že to nedělal z vlastní vůle. To mu ale nikdo z vesnice neuvěřil a odmítali ho pohřbít. Dívka mu tedy vystrojila vlastní pohřeb a poslala jeho hořící tělo po moři. Žila pak nadále v oné vesnici, kde se stala nejsilnější a nejváženějším ninjou, ale už se znovu nikdy nezamilovala. Říká se, že nejjasnější hvězda na obloze je její milovaný, který jí svítí na její cestu ninji a čeká, až se k němu opět připojí. *Převypráví stručně příběh, který četla. Četla ho už aspoň třikrát, hrozně moc se jí líbil. Chtěla být stejně silná, jako dívka v knížce a dokázat ochránit to, co by milovala...*

*Renzo a Koto ani nedýchali keď im Myne rozprávala príbeh svojej knížky. Naomi tiež hľadela na Myne sústredene a hltala každé jej slovo.* (Renzo)Páni! Ten pvíbeh bol famózny! *Zvolal nadšene a zatriasol ramenom Kotu, ktorý sedel vedľa neho a zdalo sa, že si nenápadne utieral slzy, ktoré mu vbehli do očí keď sa príbeh skončil tak smutne.* (Renzo)Z tej knížky by bol uvčite skvelý komix! Úplne to mám pved očami! *Zaťal jednu ruku v päsť a druhou rukou mávol v priestore pred sebou skoro ako keby sa už díval na plagát lákajúci ľudí aby si daný komix kúpili.* (Renzo)Ako tá postava vyzevala? A aké mala meno? A aké mal meno ten jej muž-zloduch? *Takmer ho nadvihovalo ako sa nadchýňal - skoro ako keby plánoval ten komix sám nakresliť. Naomi tam sedela potichu, zamyslene si krútila prameň ružových prstov na ukazováčiku a potom si s pohľadom upreným do prázdna trošku povzdychla.* Hm.. zaujímalo by ma, kto ho ku tomu jeho útoku prinútil a prečo mal masku. Má tá kniha pokračovanie? *Opýtala sa Myne so sladkým úsmevom. Jej zvedavé ja, ktoré bažilo po informáciách si túžilo zohnať pokračovanie, ktoré by vysvetlilo ten tragický záver onej knihy. Tak trochu čakala, že ten muž v maske bude ten muž, ktorého tá shinobi milovala. Býval to štandardný zvrat v podobných príbehoch a hlavne - sedelo to v jej presvedčení o tom, že láska prináša len trápenie a záhubu.*

*Myne se nadšeně rozzářila, když viděla, jak jí všichni zaujatě poslouchají a ještě víc, když Renzo začal povídat o komiksu a vyptávat se jí na podrobnosti o postavách. Zasmála se tomu vesele a ani chvilku neváhala, aby mu odpověděla.* Hlavní hrdinka byla popisovaná jako neskutečně krásná dívka s dlouhými hnědými vlasy a nebesky modrýma očima. Její krásu prý podtrhovala piha pod pravým okem jako znaménko krásy. Její milovaný byl vysoký dobře stavěný muž s dlouhými černými vlasy vždy ledabyle staženými do culíku a černýma očima. Když se do nich hrdinka poprvé podívala, popisovala je jako oči plné temnoty, ve které se začala ztrácet a brzy topit, až opravdu přestávala dýchat. *Popíše jim postavy ve zkratce. Takže máš rád komiksy Renzo? Asi se vám lépe čtou, to je pravda... Já třeba komiks nikdy nečetla. Už od malička čtu jen knížky. Vždy se ponořím úplně do toho světa a nevnímám své okolí. Prožívám ten příběh stejně jako hlavní hrdina a většinu knížek přečtu najednou. *Zasměje se. Pak se podívá na Naomi, která se jí také na něco ptala.* Má. Dokonce dvě knížky. Je to trilogie pod titulem Cesta Kunoichi. Tento díl měl název Počátek, další se jmenuje Pátrání po pravdě a třetím je Shledání. *Poví vesele. Všechno četla několikrát a moc má tuhle trilogii ráda. Je napínavá i romantická a vážně plná emocí, které přenáší i na své čtenáře. Její autor je vážně špica, i když je neobjevený.* Když už si povídáme, co rádi děláte vy? Chci si trochu rozšířit obzory než jen mít zabořený nos neustále v knížkách. *Usměje se vesele.*

*Renzo pri opise tých postáv ani nedýchal, pred očami sa mu o nich kreslil komix.* (Renzo)Tak tak.. ako som si myslel! Peufektný mateuiál na komix! *Nadšene prikyvoval až z neho odskakovali zrnká piesku, ktoré zo seba nestihol oprášiť. Po jej otázke sa rozžiaril ešte viac.* (Renzo)Ja mám uád komixy, noo a tiež mám uád keď mi niekto číta knížky.. nu a ešte mám uád koláče. Uád sa dívam ako ich niekto pečie! A samozuejme aj pomáham. *Naomi ich počúvala, mlčala a trošku kŕčovito sa usmievala. Veci čo má rada - no povedzme, že to boli skôr čudnosti s ktorými sa teda len tak nevystatovala. Patrilo medzi ne napríklad to, že keď uvarila nejaké jedlo, ktoré naservírovala aj niekomu inému - skôr než si sama vložila prvé sústo do úst - sledovala ako si ho dal druhý človek. Bol to taký jej malý zlozvyk.. jedna z jej jedinečných čudností. Rovnako jej prvé sústo vždy trvalo trošku dlhšie pretože muselo byť proste perfektné. (Musí sa skladať zo všetkého čo sa v jej miske či tanieri nachádza.. potom však - po tomto dokonalom súste už je normálne.) Ďalej si Naomi rada spieva keď je sama a myslí si, že ju nikto nepočuje, rada lezie po stromoch a objíma ich, rada tancuje v búrke a daždi a pri tom so zaklonenou hlavou fascinovane pozoruje na oblohe žiarivé blesky. Zbožňuje vôňu kníh ... no ako by mohla toto všetko na seba vyklebetiť? Ešte by sa jej posmievali.. Keď sa na ňu ale otočili Kota aj Renzo, vedela, že je rada na nej a tak sa pokúsila pôsobiť v pohode a neutrálne.* Mám rada.. hudbu. Rada skladám piesne a hrám na rôzne hudobné nástroje. Okrem toho rada pozorujem oblaky, rada cestujem a objavujem nové miesta. A ... hrozne rada si predstavujem rôzne nereálne scenáre.. vieš tak ..keď kráčam po ulici a sledujem ľudí.. vymýšľam si o nich fiktívne príbehy. Neviem či by som to mala označovať ako záľubu, nieje to úplne štandardné ale robím to rada. A rada kladiem čudné otázky.. *Uculila sa.*

*Po príjemnom rozhovore sa s deťmi rozlúčila a pobrala sa domov.*