Hora Hokagů

*Je pěkný den, může být tak kolem čtvrté odpoledne, když se Yin pomalou chůzi dostane před horu Hokagů.* 'Hmm, stejně je to zajímavé tesat takhle někoho do skály,' *řekne si v duchu Yin. Pak se opět pomalu rozejde a míří si to do trochu rušnější ulice. Zatím se ještě nerozhodla, jestli se už vydá domů nebo ještě se vydá do tréninkové oblasti a sedne si tam někde, kde bude klid, protože domů se jí moc ještě nechtělo. Na sobě má černé kraťasy a fialové tričko na ramínka, vlasy má svázané stuhou do culíku. Zatím jde pomalu a během toho přemýšlí o všem možném.*

*Yin se nakonec rozhodne, že se vydá do tréninkové oblasti a na chvíli si sedne u řeky a bude přemýšlet, co bude dělat dále. Ještě než se rozejde, tak si všimne nějaké holky, které mohla být tak o rok možná dva mladší než samotná Yin.* 'Hmm copak se na mě tak kouká,' *pomyslí si v duchu Yin a nakonec jen pokrčí rameny a pomalu se rozejde do tréninkové oblasti.* 'Hmm možná bych si zítra mohla zajít zatrénovat nebo bych se konečně mohla vydat na nějakou misi,' *pomyslí si cestou. Moc nevnímá okolí, tak si ani nevšimne jestli jí ona holka sleduje nebo ne. Když se dostane do tréninkové oblasti, tak se na chvíli zamyslí, kde půjde.*

*Yin se nakonec rozejde k řece a tam si všimne jednoho velkého kamenu, na který si nakonec sedne. Jak tam tak sedí, tak se nějakou dobu dívá na vodu, než se pak podívá, kde zmizela ona holka, která jí předtím pronásledovala. Po chvíli si vytáhne kunai a začne si s ním házet po chvíli ho hodí směrem k dívce, která jí sledovala a kunai se zabodne tak metr před ní. Yin se pak zvedne z kamene a rozejde se k oné dívce.* Proč jsi mě sledovala, *zeptá se jí Yin milým hlasem, protože jí to celkem dost zajímalo. Holka nevypadala i moc starší, tak jí to dost zajímalo.*

*Yin se zastaví kousek od dívky a chvíli si jí prohlíží.* 'Takže mě sleduje jen kvůli toho, že se jí líbí moje stuha,' *řekne si v duchu Yin.* Oh, takže jen proto jsi mě sledovala, *řekne celkem překvapeně.* Já jsem Yin Kirihara, těší mě, *představí se Yin.* Hmm, ty chodíš na akademii nebo ještě ne, *zeptá se Sasumi a čeká co jí na to řekne.* 'Mno to jsem celkem zvědavá, co mi řekne, vypadá tak nějak že má ze mě snad strach, i když vůbec nevím proč,' *pomyslí si Yin.* Ehm, nemusíš se mě bát nebo mi to tak jen přijde, *řekne celkem překvapeně Yin.*

*Yin tam stojí a poslouchá slova Sasumi. Nakonec se jen trochu pousměje.* Tak to je fajn, že se mě nebojíš, *řekne jí a jen se trochu pousměje. Jakmile jí řekne, pro jí sleduje, tak se jen trochu pousměje. Hmm, zajímavé možnost, proč mě sleduješ, takže sis to nakonec ryzmyslela, *řekne celkem překvapeně Yin. Přece jen jí zarazilo, že si to najednou rozmyslela.* Tak to je fajn, že už jsi na akademii a copak už umíš, *zeptá se jí nakonec, protože jí celkem zajímalo, jak už na tom je, když je na akademii.*

*Yin poslouchá slova Sasumi a pak se zamyslí.* Aha, takže tě to na akademii i trochu nudí, *poví Yin trochu zamyšleně. Já jsem gein a popravdě jsem celkem ráda, že už nemusím chodit na akademii, později jsem se tam už celkem nudila. Abych řekla pravdu, tak toho ještě moc neumím, ale když mám čas, tak se snažím trénovat, abych byla silnější a mohla jít na chuuninské zkoušky, abych se posunula dále, *poví Sasumi.* 'Hmm vypadá, že bude fajn holka, uvidíme, co z ni vyleze dále,' *řekne si v duchu a dále Sasumi sleduje.*

*Yin poslouchá slova Sasumi.* Ale ještě budu muset na zkoušky trochu potrénovat, *poví Yin a usměje se na ní.* No abych řekla pravdu, tak se zkoušek trochu bojím a nevím co od nich čekat, *dodá ještě na slova dívky.* Ale tak snad to dopadne dobře no,, *poví Yin a pak se podívá na Sasumi.* A co ty, už se těšíš na to, až bude genin, *zeptá se jí trochu zvědavě, protože jí nějak moc nenapadalo jiné téma k hovoru.*

*Yin poslouchá slova Sasumi a pak se na nějakou chvíli odmlčí, protože o nějakém novém stylu geninských zkoušek neslyšela. Takže jen nesouhlasně zavrtí hlavou a poslouchá slova dívenky.* Takže už nebude běžné předvádění technik, ale bude se bojovat dva na dva, mno tak to ti teda moc nezávidím, asi jsem ráda, že už mám geninské zkoušky za sebou, *poví Yin a usměje se na Sasumi.* Ale věřím, že se ti to povede, snad k sobě nedostaneš někoho, kdo neumí bojovat nebo se bojů bojí, *poví Yin a pak se podívá na Yin.*

*Yin poslouchá slova Sasumi a na chvíli se zamyslí.* No původně jsem se šla jen projít a trochu si odpočinout od všeho, ale tak jestli chceš, tak ti můžu trochu pomoct s tréninkem, *poví Yin a trochu se zamyslí, nad tím, co by jí mohla ona naučit vzhledem k tomu, že je jen student akademie a Yin je genin.* No a jaké techniky z akademie vůbec umíš, ať vím co umíš a co bych tě když tak mohla naučit, ať ti třeba nevysvětluju něco co už umíš, *poví jí Yin a usměje se na ní.

*Yin stojí a poslouchá slova Sasumi. Po chvíli se zamyslí.* Hmm, kawarimi je ti na zkouše celkem na nic, lepší máš třeba bushin no jutsum pak kinobori no waza a henge no jutsu, *poví Yin a dívá se na Sasumi. S Kawarimi jí moc pomoct nemůže, protože to jutsu, které ona sama snad vůbec používá, ano umí ho, ale ještě neměla důvod ho použít.* Tak můžeme zkusit to Henge no Jutsu nebo Bushin no Jutsu, *poví Yin a dívá se na Sasumi.* 'Nejspíše nejsem ta pravá osoba na učení jutsu, ale tak něco můžeme zkusit,' *řekne si v duchu Yin a usměje se na svou novou kamarádku.*

*Puslouchá slova Sasumi.* No to je pravda, že teď se to bude hodit více než předtím, *poví jí souhlasně Yin a pak jen sleduje, jak se dívka soustředí na jutsu. Když se tam pak místo Sasumi objeví Yin, tak se jen trochu pousměje.* 'No sice takto nevypadám, ale na první pokus je to celkem dobré, mohlo to dopadnout ještě o hodně hůř,' *pomyslí si Yin.* No musím říct, že je to na první pokus celkem povedené, hold teď budeš muset dopilovat detaily, *poví Yin a usměje se na Sasumi.* Tak se do toho můžeš pustit, *poví jí Yin a je celkem zvědavá, jak se jí bude dále dařit.

*Yin stojí a dívá se na Sasumi, která se učí Henge. Sleduje její pokroky a jen se mírně, pousměje, protože jí to jde líp a líp. Ve chvíli, kdy se jí předvede, tak se na ní podívá.* Jo, tohle vypadá fakt dobře, myslím si, že jsi to zvládla, na to, že je to tvá první technika, *usměje se Yin na Sasumi. Poté se na chvíli zamyslí.* Jestli mě omluvíš, tak už budu muset jít, mám ještě dneska nějakou práci, *poví Yin a usměje se na Sasumi. Poté se rozejde domů.*

*Konečně! Přišla chvíle, na kterou Kazeshi čekal a mohl se vypařit rodičům z dohledu. Bez dovolení samozřejmě a nechávaje bratra v jejich spárech, avšak to mu bude muset bratr prominout, jinak to nešlo. Navíc si byl jistý, že za to dostane pořádně seřvané, což jej však nyní netrápilo, jelikož se nadšeně proháněl uličkami Konohy s jasným cílem, jež měl před sebou už v první chvíli, kdy vešli do vesnice. Problémy, které nastanou z jeho náhlého zmizení z dohledu matky bude řešit až později, ve chvíli, kdy se to bude vyžadovat, avšak ta nenastane, dokud si vesnici pořádně neprohlédne a to pěkně z výšky.*
*Už v době, kdy konečně opustili hranice země větru byl jako malé dítě, které někdo pustil z řetězu v cukrárně. Ne, že by tedy nikdy neopustil vesnici, koneckonců zrovna nedávno se dozvěděl, že s rodiči jako menší jezdívali někam pryč, avšak to bylo tak dávno, že mu to stále vše přišlo jako nereálný sen. Zem tady byla tak jiná, zelená a plná života, naprosto nepodobná poušti v niž vyrůstal většinu svého života. Představte si, že i srna u něj vyvolala obdiv, jak jako zvíře, které nikdy neviděl a stejně tak, když se objevilo její maso u nich na talíři. Byl zkrátka nadšený, že mohl být pryč a jen ten samotný fakt mu dovolil zcela ignorovat to, že oba rodiče už mu zase pěkně lezli krkem. Už těsně před odjezdem mu začali vyhrožovat, že nikam nepojede, jelikož co se nového domu a jeho pokoje týče, zkrátka tam všechny věci naházel, tak jak mu přišly pod ruku a o žádném uklízení nebo skládání nemohla být řeč. Taktéž ta otravná myšlenka o tom, že jeden z nich se musí stát budoucím vůdcem klanu je neopustila.*
*To však už bylo nyní nepodstatné. Nyní hodlal vylézt na tu horu do které byly vytesány něčí ksichty, nejspíše hokágů a podívat se na celou vesnici z té výšky. Koneckonců kdo ze Sunagakure jen tak stál na hlavě Hokagovi? Možná jich bylo mnoho, ale on žádného neznal. Měl na sobě oblečení jeho klanu, které jemu a bratrovi vybrala matka. Černé triko bez rukávů s límcem, dlouhé bílé kalhoty, které měli po stranách přerušované černé čáry. Na holeních měl pak chrániče a na nohách tabi ponožky a geta boty. Kolem pasu měl červeně zdobený pás obi. Přes něj pak měl jako obvykle zavěšenou svou čelenku Sunagakure, ač se mu ji matka několikrát pokoušela narvat na čelo. Přes triko měl pak bílou haori, která byla na rukávech zdobená červeným pruhem a stejně tak i na spodním okraji, veprostřed pak byl velký znak jejich klanu. Prve, když to na sebe musel navlékat, připadal si jako šašek, vystrojený jak do cirkusu oproti mikině s jejich znakem, co nosíval normálně. Avšak časem musel přiznat, že to mělo něco do sebe.*
*Cesta vesnicí ke hlavám mu netrvala ani moc dlouho a dokonce jej ani nikdo nezastavoval a nezajímal se, kam že to tak pospíchá nebo odkud je. Po chvilce bloudění a krátkém výstupu nahoru na skálu stanul přesně na hlavě Druhého, který momentálně vládl vesnici.  Výhled tu byl nádherný a měl takto celou vesnici, jako na dlani. Bylo to zvláštní, vše bylo tak jiné, než u nich, že se s těží dalo věřit tomu, že žijí ve stejném světě. Užívaje si výhled, posadil se přímo na onu hlavu, zkřížil nohy a užíval si té chvilky klidu, leč nebyla moc dlouhá.*
*Po chvíli, kdy tak seděl, uslyšel za sebou kroky.* Hej, co ty tady děláš?! *zařval na něj někdo a on otočil hlavu. Stála tam trojice kluků, všichni s čelenkami konohy na čele, avšak ne více, než dva roky starší než on.* Lůza jako ty tu nemá co dělat. Vy cizáci nemáte mít ani právo dívat se na hlavy mocných hokágů, natož po nich lozit.! *zařval na něj a spolu s tím po něm hodil kámen „Některé věci jsou asi všude stejné,“ pomyslel si a překulením do strany se snadno vyhnul kameni a následně vstal. Kluk co po něm hodil kámen měl krátké černé vlasy a byl trochu málo při těle oproti dvěma blonďatým klukům, kteří mu stáli po stranách, avšak ani trochu se netvářili tak sebejistě, jako ten uprostřed. Jeden mu položil ruku na rameno a promluvil.* Nech ho být, tady přede chodit může každý. *promluvil, avšak ten černovlasý jej rázně utnul a setřesl jeho ruku z ramene.* Drž klapačku! Já jsem řekl, ať vypadne, tak ať vypadne. *celé to představení Kazeshimu přišlo jak vystřižené ze stále se opakujicí pásky, která už jej začínala nudit. Tohle bylo stále, vždy se našel někdo, kdo takto reagoval na něco nebo někoho nového v jeho okolí. Ať už tím okolím byla stejná hodnost jako shinobi nebo i stejná vesnice. Kazeshi by je normálně všechny zpacifikoval, nepochyboval o tom, avšak jeho matka mu cestou sem neustále připomínala, aby zde nic netropil nebo z toho budou akorát problémy a tak byl stavěn do nelehké situace. Zmlátit je, že si příště dobře rozmyslí jej otravovat nebo odejít? Případně dovolili by mu vůbec odejít? Měl by se snad nechat zmlátit on od nich? To sotva … Jestli na něj sáhnou, budou toho litovat.* Jděte si po svých a já zase půjdu… *pronesl s notnou dávkou sebezapření, při které se mu kroutili vnitřnosti, jako by se mu na nich mohl udělat uzel. Avšak stačil jeden pohled do očí černovlasého, aby věděl, že tak snadno to nepůjde.*

Nikam nepůjdeš dokud ti trochu nezmaluji rypák. *pronesl černovlasý tlouštík a Kazeshi věděl, že déle už se neudrží. Jeho sebezapření mělo své velice pochybné meze a vlastně už to, že se vůbec do nějakého sebezapírání pustil byl zázrak, kterého si však přítomný tlouštík očividně ani za mák nevážil. „Zlámu ti prsty, hezky jeden po druhém a pokud budeš řvát, že to někde povíš, tak ti i vyrazím zuby a vytrhnu jazyk,“ pomyslel si. Jediné co stačilo bylo to, aby se jej tlusťoch pokusil dotknout. Pak už se neudrží. Nestalo se. Na tomto podivném jevišti, kde se brzy mělo sehrát vskutku brutální představení se objevila další postava. Červenovlasý v černém oblečení jehož zelené oči okamžitě probodly tlouštíka. Ač by měl být Kazeshi za jeho zásah vděčný, nebylo tomu tak. Ke svému neobvyklému sebezapření musel přidat i notnou nelibost z toho, že ho někdo zachraňoval … Stačila jen chvilka a pár slov a trojice si to už mašírovala rychle pryč, zakopávaje o vlastní nohy.* Hej! Něco sis tu zapomněl. *zařval Kazeshi ještě na tlouštíka, kterého udeřil do čela kámen, podobný tomu, co on po něm hodil prvně. Rána byla přesná a sama o sobě dokazovala, že zvrhnout se to ve rvačku, neměli by proti němu šanci. Všichni tři utekli, bez protestů, snad jen za skuhrání toho jednoho, co se držel za krvácející čelo.*¨
*Nyní se jeho pohled upřel na neznámého, který jej obešel a bez okolků si jej prohlížel. Na rozdíl od těch tří pitomečků, neznámí se dal skutečně popsat jako někdo, kdo mohl snadno vyvolat v druhých strach, tak, jak to bylo předvedeno u trojice. Kazeshi však nebyl jako oni, stál pevně a rozhodně se díval na svého zachránce, pokud se tak dotyčný dal nazvat.* O nic zajímavější, než to vaše. *pronesl poněkud otráveným tónem. Nevěděl, jestli dotyčný pozná podle oblečení, že je z klanu Yumi a moc na tom nezáleželo.* Neprosil jsem se o pomoc, zvládl bych je bez problému i sám… *pronese skoro až vyčítavě a založí si ruce na prsou. Dobře cítil chlad, který z cizince skoro až sálal. Tohle vše začalo jako nádherný den, kdy mohl objevovat vše nové na co tady mohl narazit a místo toho mu jej nyní kazily věci, které byly očividně všude stejné.*

Možná jsem a co z toho… *zabrblal si pod nosem spíše pro sebe, neočekávaje, že to bude cizinec dále komentovat. Bylo jasné, že sám ke svému „titulu“ nijak netíhnul a byl mu spíše protivný než co jiného a nevynechal jedinou příležitost, ab to dal najevo, stejně jako teď. Nad problémy, které by mohl způsobit si jen povzdechl. Vážně mu chtěl dělat kázání? Jako by jej snad neslyšel od matky už tisíckrát, když měli namířeno tady do vesnice. Řešení jej napadlo hned, prostě nikoho z nich nenechat naživu a zbavit se těl, avšak dokázal by je zabít jen tak? Nezdálo se to nemožné, spíše až velice snadné, a kdyby se mu to povedlo, žádné problémy by z toho nebyly.* A co jako? Proč tě to vlastně tak zajímá, byl by to můj problém, ne tvůj … Já nepotřebuji, aby mě někdo zachraňoval. *pronesl otráveně a pohlédl na cizince, který si zrovna pochutnával na kuličkách dango a teprve teď si uvědomil, že má hlad. Nechtěl to však dát najevo, tak pohled zase sklonil, avšak co jej prozradilo byl jeho žaludek, který při pomyšlení na jídlo zaúpěl… Kazeshi zcvakl zuby a nijak to co nyní vyšlo zjevně najevo nekomentoval. Nechtěl to komentovat a tak další téma ohledně šampiónátu bylo příjemnou změnou.* Jo celá moje rodina sem přijela kvůli šampionátu, jinak bych se z vesnice asi vůbec nedostal … *přiznal bez okolků a následně se ušklíbl při myšlence že by tam bojoval.* Kdo ví, možná za pár let v té aréně bojovat budu. A co ty? Proč ty nebojuješ pro svou vesnici? *při posledních slovech se mu po rtech mihl sarkastický úšklebek. Turnaj byl pro ty nejsilnější z vesnic a to on očividně nebyl, to bylo logické a nejsnazší vysvětlení.*

*Otevřít Kazeshimu v tomhle oči? To byl nelehký úkol, který zjevně cizinec přijal za svůj. Koneckonců co se dalo čekat od chlapce, který se po většinu života prostě staral sám o sebe, bez pomoci rodiny nebo přátel. Jediná jeho rodina byl jeho bratr a o toho se spíše sám snažil dovést k samostatnosti a tomu ať se stará především o sebe a své problémy než aby se staral o ty jeho a spíše se mu tak za jeho pomoc, kterou se snažil Kazeshimu poskytnout dočkalo seřvání než vděku. Avšak neznamenalo to, že Kazeshi nedokázal poznat kdy byl rozdíl sil natolik velký, že sám neměl šanci, avšak to neznamenalo, že byl cizinec v právu nebo jeho argumenty dostačující.*
Nepotřeboval jsem pomoc na ně, nejsem tak blbý, abych si myslel, že bych zvládl tebe kolohnáte… *zabrblal si spíše sám pro sebe, avšak byl si jist, že jej mistr rudovlásek dobře slyšel. Nabízenou ruku však neodmítl, co měl taky jiného dělat? Sám by se z bahna nedostal a stát tu do té doby, než to bude někoho zajímat nebo než jej tu najdou třeba rodiče s bratrem, to se mu vážně nechtělo. Když se chytil jeho ruky, musel se zatřást. Byl z pouště a rozhodně, i když byly noci v poušti velice chladné, nebyl zvyklý na dotek něčeho, co skutečně působilo jako led … Přesto se však nepustil a nechal si pomoct. Nyní už pomocí tolik nepohrdal, ale faktem taky zůstávalo to, že jej vytáhl jen z těch sraček do kterých ho sám ponořil, doslova.* Jo umím … ale to nespěchá. *pronesl a pokrčil rameny. Sám si se špinavými ponožkami a zablácenými kalhotami jeho oblečení starosti nedělal. Bylo mu to naprosto ukradené a spíše už se těšil na to, jak matka vyskočí z kůže až jej takto uvidí. Co však spěchalo byl jeho hlad a tak velice rychle přijal nabízené dango a s chutí vložil do úst první z kuliček.* Raději nechci vědět v čem ta tvoje úchylka spočívá … *Ušklíbl se s plnou pusou.* Už tak jsi dost divnej, i když ji neznám. Ledovej jak rampouch. *Jeho kázání o tom, jak silní potřebují pomoc, aby se stali silnými nechal bez odpovědi. Už dříve řekl co si o tom myslí a jeho slova na tom nic moc nezměnila. To byl zkrátka Kazeshi, samorost, co šplhal vzhůru sám a vždy téměř o třídu víš nad jeho vrstevníky, dokonce i bratrem. Jednou snad budu muset tuto realitu skutečně přijmout, ale dnes to asi nebude.*

*Mohlo být tak kolem třetí odpoledne a Misaki přemýšlela, co by dneska mohla dělat. Byla oblečená v, čelenku Suny má kolem krku a na pravé noze má pouzdro se zbraněmi, druhé větší má za opaskem a v něm má svitky se zbraněmi a má v něm i Kakuto. Jak se tak prochází Konohou, tak přemýšlí, kde by se mohla podívat, ale nějak jí nic moc nenapadá, protože, i když už je tady nějakou dobu, tak to tady ještě pořád moc nezná. Tak se prochází ulicemi a tak trochu doufá, že by mohla třeba potkat nějakou osobu, která by jí tady ještě trochu provedla.*