Náměstí

*Když Kaede poví, že by si zkouškami vše vyžehlila, Dante nad tím začal uvažovat.* "Zira je celkem paličák a rozhodně by mi neodpouštěl takové výlevy, kdyby byly nějak časté. Ale i on musel být někdy někdo jiný, než zatvrzelí, krutý chlap, který si hledá krásu v bolesti svých studentů, ne?" *Na její otázku zareaguje jednoduše:* Ne, ani ne. Sensei na to jen tak nepřijde a kdyby to neafektovalo mé tréninky a stravu, nebude mu vadit téměř nic. Jak říká, dokud neporuším kodex, vše je dovoleno. *Když si všimne, že po dalších jeho slovech se opět začervená, potěší jej to, ale nehodlá do ní nějak rýpat. Ta hra skončila a on vyhrál, nemělo žádný důvod kopat ještě více do poraženého. Když pochybuje, zda se mu ukázat v její přirozenosti, Dante jen kývne a poví:* Však víš, ne? I když bychom se třeba už nikdy neviděli, můžeme na sebe mít normální vzpomínku, než jen to, že jsme dělali blbosti ve svatyni, no ne? *Když si do Danteho rýpne, jen si zhluboka vydechne a podívá se jí přímo do očí. Klidným hlasem jí poví:* Nejsem tajnůstkář, jen by mě nebavilo ti o sobě říkat, když ty jsi vůči mě upřímná také nebyla. *Když poděkuje, Dante jen kývne. Když pak Kaede začne mluvit o tom, že její sensei jí nejspíš chystá trénink, avšak ona by chtěla číst, Dante poví:* No tak to mě upřímně mrzí, protože čtení je občas lepší, než trénink. Ale dobrá, jdeme do hotelu, není odtud zrovna daleko. Co jsem se tak rozkoukal, možná tři ulice vedle. *S těmito slovy a vážným výrazem vede Dante cestu a jde vedle Kaede normálně. Pokud by se ona snažila přiblížit, nejspíše by se nechal, pokud by to bylo v přijatelné míře, avšak on sám si od ní chce držet zdravý rozestup.*

Normální vzpomínku. *pousmála se. To byla pravda, však tohle bylo celé takové hloupé.* Čím jsem podle tebe byla neupřímná? Tvoje oči jsou fascinující a doopravdy mě zajímá, co jsi zač. Kdybys vypadal obyčejně, tak ani nemáš mojí pozornost a rozloučili bychom se u stánku s čajem. *Což Kaede připomnělo, že stále měla ty krekry. No nechá si je na později.* Vzhledem k tomu, že je malá pravděpodobnost, že proti sobě staneme na třetí části zkoušek, jsou témata ke konverzaci značně omezená....ale budiž. Kolik je ti vůbec let? A máš nějaké sourozence? *Optala se Kaede. Doopravdy jí to zajímalo. A jelikož cesta k hotelu se zdála být krátká, neměli na objevování moc času.*

*Když vidí Kaede se usmívat a jde vidět, že by také stála o nějakou normální vzpomínku, Dante chtěl něco říci, avšak jej Kaede předběhla. Když dopovídá, tak Dante poví:* No, nepřišlo mi upřímné tvé chování a teď se mi to potvrzuje. Chováš se úplně jinak, než předtím, ale to už je jedno. A věř mi, já jsem obyčejný, řadový shinobi. Nemám žádné speciální schopnosti ani techniky, maximálně odhodlání nikdy nepřestávat v tréninku. *Když začne mluvit o tom, že možná budou oponenti, a proto se jej ptá na ty povrchové věci, Dante jí pravdivě odpoví:* No, je mi jedenáct let a ano, sourozence mám jednoho, ale o něm se raději nebavím takto s lidmi. Většina lidí si na něj musí udělat názor svůj. A co vlastně ty? Vím, že jsi starší, takže ti je tak třináct, čtrnáct? A máš nějaké sourozence? *Otázal se zpětně Dante a doufal, že se alespoň s jedním věkem trefil.*

*Kaede se rozesmála.* Jak jako jinak? *Byla zvědavá, jako každý puberťák, co na ní bylo tak jiného.* Jakože jsem víc normální, nebo co? *Že je obyčejný si Kaede nemyslela, už jenom to, že je v tomhle věku tak silný bylo něco...* Podceňuješ se, to bys neměl. Dáváš tak velkou výhodu někomu jinému, kdo by mohl tvoje pochyby využít ve svůj prospěch. *"Nechce o něm mluvit víc? Asi nemají nejlepší vztah...." Pomyslela si Kaede na téma Dantova sourozence.* Přijel se na tebe tvůj sourozenec podívat na zkoušky? *Usmála se. Ona měla nějaké tušení, že by bratr mohl dorazit na třetí kolo.* Ano, je mi čtrnáct....ale tři roky není zas tak moc. *Zasmála se nad věkovým rozdílem.* Přátelí se i lidé dospělí s úplnými dětmi. *Hned na to ukázala, že to rozhodně nemyslela v žádném "dospěláckém" slova smyslu.* Já mám o dost let staršího bratra, doufám, že přijede na třetí kola chuuninských. Chtěla bych, aby viděl jak uspěju. Získám si tak jeho uznání a možná na mě přestane koukat jako na malou holku, která se neubrání. *Trochu smutně se pousmála. Takashi jí chyběl, dlouho s ním nemluvila....až moc dlouho na její vkus.*

*Na to, jak je zvídavá a hádá jen Dante kývne, protože to uhodla. Když mu dělá přednášku o tom, že by se neměl podceňovat, začal si připadat jako v časech, kdy jeho rodina byla kompletní a až nyní jsi uvědomoval, že mu to vlastně vůbec nechybělo. Byl nerad, když na něj někdo takto sentimentálně mluvil, protože on takové kecy nepotřebuje. On sám snad moc dobře ví, co dokáže a co nikoliv a oproti ostatním shinobi z Kumo je obyčejný.* Věř mi, nepodceňuji se. Ano, mám potencionál stejný, jako ostatní z Kumo, možná i jako ostatní shinobi vůbec, ale sám o sobě jsem celkem slabí a tomu věř. Můj Sensei byl v mém věku mnohem lepší, to stejně mí rodiče, prarodiče, celkově všichni. Vím, že jsem nejslabší článek, ale i díky pevné vůli alespoň budu bojovat tak dlouho, abych ukázal, že se na rank Chunnina hodím.. *poví Dante a uvědomí si, že kecal až moc dlouho. V tom se jej zeptá na sourozence a kupodivu Reisu mlčí v mysli.* Nevím, podle toho, zda se uráčí vůbec ukázat. Pokud ano, bude to pro mě mnohem více zajímavé, ale pokud ne, tak co se dá dělat, *poví Dante naprosto odevzdaně. Dante se najednou na chvíli usměje, když zjistí, že se trefil a když začne mluvit o přátelství, Dante se jen uchechtne a jen pro sebe si poví:* Samozřejmě.. Dospělí a děti.. *Když začne mluvit o tom, jak by měl přijít její bratr na třetí část a že pokud uspěje, získá si jeho respekt, Dante jen skloní pohled jen aby spatřil její smutný pohled. Dante její smutek vycítil a on nechtěl, aby byla smutná. Udělal proto dva kroky dopředu trochu rychleji a pak Kaede obejmul.* Neboj se, určitě mu dokážeš, že nejsi jen malá holka. Ale co je možné je to, že by se tě mohl poté bát, když uvidí tvojí sílu. *Pošeptá jí povzbudivě a pak jí z objetí pustí a pokračuje v cestě.*

*Spokojeně se pousmála, když kývl na fakt, že její odhad byl správný. Ale jeho protestování ohledně motivační řeči alá Naruto se jen přimhouřila očima.* V době, kdy tví rodiče byli tvého věku, byla válka a lidi museli být někde úplně jinde, co se schopností týče. Ale tvoje přesvědčení ti vyvracet nebudu už. *Pokrčila rameny. Ona taky byla nejslabší článek rodiny, ale k čemu by jí bylo si to opakovat. Téma sourozenců a jejich ukazování na zkouškách jí bylo blízké. I když pro Kaede by byl větší šok, kdyby se Danteho dvojče ukázalo v aréně během souboje, než kdyby se Takashi zjevil mezi lidmi na tribuně. Dante Kaede z ničeho nic objal. Zašeptal jí stejné motivační plky, které řekla ona jemu před pár chvílemi.* A že zrovna ty tohle říkáš. Jsme na tom stejně, dvě černé ovce rodiny. Uvědomuju si svoje kladné stránky co se týče boje stejně, jako ty záporné. A věř mi, když ti povím, že už jen z těch pár silových projevů vím, že bych proti tobě nevydržela ani pět minut. *Byla upřímná. Dante byl silnejší než ona. Rychlejší než ona. Kdyby šli proti sobe a ona musela přistoupit na boj v Taijutsu, neodešla by z arény po nohou. Ale na lehátku.*

*Když Kaede pochopila, že Dante na tyto plané, s prominutím, kecy nebere, očividně to vzala a místo toho se o to znovu pokusila. Dante na to již jen kývl, avšak slova mu z úst nevypadla.* "No, tak alespoň to pochopila. Zajímalo by mě však, Reisu, zda budeš na zkouškách, při finálním souboji, také dosti aktivní." "Věř mi, že pokud se budeš takto kamarádičkovat s nepřáteli, tak mi nic jiného zbývat nebude. Jen na mě nebuď naštvaný, jakmile pár tvým "přátel" rozdrtím kosti, nebo dokonce zpřetrhám pár svalů a dodělám je tak, že budou muset strávit v nemocnici alespoň půl měsíce." "Víš, Reisu, občas mě děsíš. Proč by jsi tohle vůbec říkal? Ty copak chceš, abych tě bojovat nenechal?" "Ale to ne, vím, že mě bojovat necháš. Beze mě jsi nicka, nedokázal by jsi beze mě ani jeden souboj pořádně. Ty jsi sice milý, ale to nestačí. Když ty nejsi schopen pořádně bojovat, budu bojovat já. A ty moc dobře víš, že jsem mnohem více krvežíznivý, než ty a že se nebojím jít daleko pře daleko." *Když jí objal a když mu vytkla jeho kecy, Dante si jen povzdechl a pověděl jí:* No, nejspíš jsme oba černé ovce rodiny, pravda, ale právě díky tomu jsme silní, ne? A ty mi zase věř, že pokud by byl souboj mezi námi, ty z nejvyšší pravděpodobností vyhraješ. Moc toho neumím a nejsem moc talentovaný, avšak dle mé intuice jsi ty talentovaná.

*Kaede se pousmála. Bylo to zajímavé, každý úplně jiný a přesto dosti podobní. Mohla by spočítat na prstech jedné ruky rozdílnosti mezi nimi. Ale zbylých 15 prstů by bylo pro podobnost.* Hmm...černá ovce a černá v převlečení za bílou. *Narážela na jejich barvy, Dante skoro černovlasý byl stoprocentním protikladem jejích sněhových vlasů. "Až bude starší, každá starost bude hnedka vidět na těch vlasech..." Pomyslela si a přejela ho u toho pohledem. Samozřejmě se zase zastavila u očí, to rudé, jakoby jí vypalovalo díru do hlavy, to šedé bylo ale klidné jako mělká voda a měla z něj pocit velmi příjemný. Zajímavé, na jednu osobu tyhle dva pocity...* Teď to ber bez jakéhokoliv pokusu o záludné zjištění tvých schopností nebo získání výhody u zkoušky....ale, příště bychom mohli třeba do tréninkové oblasti. Ne trénovat, ale projít se v přírodě. Je tam veliká řeka a tak... *Zamrkala Kaede, pokukujíc po okolí.*

*Když Kaede naráží na jejich rozdílné vlasy, Dante se usměje a poví:* To ano, ale spíše se dosti možná jednou staneme vrcholem našich rodů. "No, u mě to bude jednoduší, co mohu říci. Přeci jen, dosti možná jsem již poslední, kdo nese jméno našeho rodu. Ale ne, nesmím takto přemýšlet. Až se vrátí, uvidí, jak moc jsme se změnili a budou nás muset respektovat oba." "No, dokud jim neřeknu, co vlastně děláš za úplné voloviny a že se chováš jako ocas, když se ti do zorného pole dostane nějaká holka, která s tebou chvíli flirtuje." "Tak zaprvé, nebyl to flirt. Flirtují jen dospělí, my bychom to ani neměli být schopni dokázat. A za druhé, ne, nechovám se k ní jako ocas, jen jsem chtěl na nějakou dobu cítit něco jiného než konstantní stres." "Tak pokud chceš cítit něco jiného, tak pojď do pokoje, tam se rozdvojíme a já už tě něco cítit donutím. Jen doufám, že stěny nejsou až moc tenké, nerad bych tě jí prohodil a měl z toho problémy." *Když Kaede navrhne setkání v přírodě, bez jakéhokoliv tréninku či loudění schopností jeho či její, Dante se usměje a poví:* Jasně, klidně můžeme. Klidně můžeme hned zítra. To totiž budu po tréninku se svým Sensei a dosti možná budu ještě ve stavu, ve kterém budu moci chodit, hehe. *Mrkl na Kaede a již vchází na další ulici.*

*Představa, že Kaede jednoho dne překoná bratra..byla lákavá.* Hmmm.... *Ale představa, že překoná matku, byla až k neuvěření naivní.* To jsem zvědavá, jak dlouho mi potrvá překonat mámu....ta je neuvěřitelná. *Zasmála se Kaede. Obdivovala ji, ale nechtěla si to přiznat. Medička dost silná na to, aby mohla sama chodit na mise ještě při těhotenství....dost mentálně zdatná na to, aby se starala o pubertální Kaede, manžela, kterému přeskočilo a syna, který neví kterou sukni zvednout dřív a už dobrých pár týdnů o sobě nedal vědět, to muselo být psychicky velmi náročné.* Dobrá...tak jsme domluvení, zítra se můžeme sejít v lobby hotelu, taky asi budeme muset jít na trénink ráno, takže nevím přesně v kolik budeme zpátky...a v lobby je i lepší světlo na čtení. Takže já tam rozhodně budu...čekat. *Nafoukla nakonec tváře. Nehctěla, aby to vyznělo nějak tak, že se nemůže dočkat, ale popravdě se už teď těšila na jejich seznamovací seanci v obklopení zeleně.*

*Když se Kaede nad jeho slovy zamyslí, Dante je velice rád.* "Povedlo se mi jí alespoň trochu rozptýlit? Snad nyní myslí na něco super a třeba i o tom, jak tyto zkoušky zvládne levou zadní. No jo, ale škoda, že se takto nemůžu motivovat i sám. Otcové v trapu, strýce žerou červy a já? Ach.. Já se tady snažím hrát na někoho, kým vůbec nejsem. Na druhou stranu, alespoň mě nezná jako toho kluka, co chodí pomáhat do nemocnice a poté leze do jednoho a toho samého baru se vypnout na další den, jen aby ten den další šel na další směnu."  "Dante, teď zníš, jako bychom byli oba úplné trosky. Nezapomínej, že se nám povedlo zkrotit sílu Hachimonu.." "Ne, sílu Hachimonu dokáže ovládnout každý s dostatečně pevnou vůlí." *Když poví, že se bude chtít vyrovnat matce, Dante ze sebe vyklopí první věc, která jej napadne a ihned poté lituje toho, co řekl:* Myslím, že ty jsi ještě neuvěřitelnější. *Poté mlčí, protože to, co řekl, bylo trapné. Když vyjádří svůj zájem o setkání, avšak to vyzní v kontextu, že bude muset na Danteho čekat.* "Sakra, takže se budu muset ještě doplahočit do hotelu a pak zase zpět? Doufám, že mě bude Zira šetřit," *pomyslí si a usměje se na Kaede:* Jasně, pokusím se tam dorazit co nejdříve, aby jsi na mě nemusela tak dlouho čekat.. *I přes falešný úsměv tohle řekl spíše tak, že mezi řádky jde poznat to, jakoby se omlouval.*

*Jemně se pousmála. "Neuvěřitelnější? Ten chlapec je doopravdy blázen." To, že jí ani neznal natolik, aby tohle řekl, si nechala pro tebe. Nechtěla ho furt prudit a dělat, že je nad věcí a tak....nechala si to tedy pro sebe a jen se usmála a jemným pohybem uhnula pohledem lehce do strany. I přes to, že jejich hra byla již pasé, jí přivedl do lehkých rozpaků a hodlala si to nechat pro sebe. Slova o čekání...mávla nad tím rukou.* Však říkám, že se kdyžtak zabavím. Ty určitě trénuješ mnohem tvrději než já, už jen dle hodnocení tvé síly....takže si prostě počkám. Na to milé se čekat vyplatí. *Poslední větou mu složila malý kompliment a sepnula u toho ruce před tělem. Pokukovala po okolních domech, jakoby tam bylo něco hrozně zajímavého, ale nebylo, byly to obyčejné domy schované v mlze...ale tak, nějak se "zabavit" pohledem musela, aby na Danteho furt nepokukovala.*

*Když se jeho komplimentu usmála, avšak nic nedodala k tomu, Dante se zamyslel:* "Nejspíše mi ty komplimenty nikdy nešli a ona jen reagovala, abych se necítil blbě. No, nevadí, alespoň znám další svojí slabinu." "No, ber to pozitivně. Po zkouškách se nejspíše už nikdy neuvidíte, tak ti to může být jedno, ne? A hlavně nezapomínej, že tohle je první pokus o něco takového, což sklízí dobrý výsledek." "No ty mi moc nepomáháš, brácho, ale i tak díky, asi." *Jejich dialogu přerušila právě Kaede, která říká že se zabaví. Její poslední věta je dostala bez přípravy a ihned se jejím směrem podívali. Sepnula si ruce a vypadala ještě více roztomile. Dante se nemohl ubránit tomu, aby se začervenal, avšak ihned poté trochu rozesmutněl, protože si už všímal obrysů hotelu. Jakmile dojdou před hotelové dveře, Dante jí dveře podrží a jakmile vejde, tak vejde také.* Mnohokráte ti děkuji za dnešek, Kaede. Bylo mi potěšením poznat někoho tak úžasného, jako jsi právě ty. *Nyní mu bylo jedno, že tady mohli býti i geninové, jenž s nimi soutěžili. Chtěl prostě říci svůj názor a v ten moment mu byly jedno jakékoliv následky.*

*Jak sledovala domy, všimla si i hotelu. Sáhla si na obličej a sundala brýle s termovizí, nemělo smysl je mít, když už dobře viděla, kde jdou a hlavně okolo hotelu nyní moc lidí nebylo. Nemohla by jen tak někoho převálcovat a její žíněnka šla hned vedle ní přece. Cítila, že na ní jde lehký smutek, ale zase to nemohla přehánět. "Uvidíš, zda ti bude příjemný i zítra....nedělej ukvapené závěry holka." Uklidnila se v mysli. Podívala se na Danteho, jak ochotně otevíral dveře a pouštěl ji jako první do útrob hotelu. Vyšel hned za ní a neváhal k tomu jí poděkovat za pár společných hodin a složit jí další kompliment. Byla...dalo by se říci i odzbrojená jeho slovy. Myslela si, že je to celou dobu hra, ale on v milém chování a komplimentech pokračoval i nadále, dokonce i tady v hotelu, kde bydleli další z Geninů a kdykoliv to mohl někdo další slyšet. Kaede si nervózně hrábla do vlasů a začervenala se (Přesně takhle).* Taky děkuji za příjemný den. Hodně štěstí při trénování. *Kaede se neubránila lehkému pokynutí tělem a rychle se od Danteho otočila zády, směrem ke schodům do vyšších pater.* Zítra na viděnou! *Ještě se rychle otočila a mávla na něj. Opět při tom připomínala malé cherry rajčátko, ale kmitla sebou tak rychle, že by se musel Dante doopravdy soustředit, aby si všiml. Kaede v podstatě zmizela na schodech jak jen rychle to uměla. Žádný speciální důvod v tom nebyl, jen její pubertální mozeček byl dnes už natolik vyčerpán, že potřebovala chvíli oraz. Než jí Sensei spolu s Izumim nedonutí jít na trénink.*

*Dante si po vzoru Kaede sundá termovizi, protože v útrobách hotelu bylo světlo, hluk a plno lidí, kteří by na něj mohli zírat jako na blázna.* "No, tak vypadá to, že už to bude konec. Snad bude tento konec začátkem něco nového, jako zářné budoucnosti, i když to je jen pohádkoví konec." "Jsem rád, že ti to dochází, Dante. Ve skutečnosti neexistuje žádný dobrý konec, vždy nakonec umřeme a můžeme se klidně stavět na hlavu, stejně to nezměníme. Jen hlavně nezapomínej na tyto věci nemyslet při tréninku. Budu v tvém těle a při tréninku chci myslet nad cviky, ne nad nějakými hloupými myšlenkami." "No jasně, nebudeš se muset vůbec bát, dopadne to dobře. A slibuji, že se budu snažit ze všech sil, i když část jich si budu šetřit na Kaede." *Když Dante pronese svá slova, Kaede je z toho očividně paf. Byla celá červená a dokonce si i nervózně prohrábla vlasy.* "Takže to nejspíše jen nepředstírala. Že by se mi ty komplimenty opravdu nějakým způsobem dařili?" *Pomyslí si a když mu slova opětuje, Dante se usměje a poví:* Také hodně štěstí při trénování, určitě zazáříš. *Najednou se rozeběhla ke schodům. Dante se usmál při myšlence, že by jí mohl v celkem krátkém časovém úseku doběhnout, ale rozhodl se to nedělat. Nechtěl vypadat jako nějaký podivín. Když se naposledy rozloučí a je stále červená, Dante jí mávne nazpět a poví:* Už teď se na tebe těším. *Poté Kaede zmizela na schodišti a Dante si všiml, že na něj nějaký chlap pořád kouká.* "Takže přeci jen se dnes nevyhne bez problémů," *pomyslí si Dante a vydá se za tím mužem, jenž sedí v rohu a čte si noviny. Když je na krok od něj a již chtěl něco říci, nohu a hlavu mu zaplavila bolest. Byl to Zira a jedním rychlím kopem jej shodil.* Dante, kdo to byl? *Pověděl celkem dopáleně. Dante si třel hlavu a zvedal se s odkašláním.* Je to kamarádka, *dostal ze sebe a čekal další úder, tentokráte se mu však plánoval postavit. Kupodivu nic nepřišlo a Zira jen řekl:* Vyřídím si to s tebou zítra. Sraz ve čtyři ráno ve zdejší tréninkové oblasti. Za každou minutu, co se zpozdíš, budeš muset udělat o dvacet kliků více. Ale ne ty obyčejné kliky, ale kliky jednou rukou, jasný? Ano, Sensei, *odvětí Dante a Zira se zvedá, aby šel na svůj pokoj. Dante byl tak rád za jednolůžko, takže i on sám se rozešel do svého pokoje. Jen tam vešel, odzbrojil se a sedl si ke stolku, vytáhl si papír a pero a začal zkoušet experimentovat s rýmy. Něco již dokázal napsat, ale byl po dnešku tak vyčerpaný, že usnul na stole, avšak za moment se vzbudil a on si lehl do postele.*

*Shiroi zastala v strede námestia, rozhliadla sa po okolí. Vonku bola tma, nič viac než tma zahnaná umelými svetlami lámp. Námestie nebolo plné, avšak ani prázdne. Bolo tu mnoho stánkov s rôznymi vecami, ona sa však išla prejsť, možno nájsť niečo, čo by ju zaujalo. Mala svoj cieľ, ktorý chcela v budúcnosti dosiahnuť. Stáť sa legendárnou šermiarkou Kiri a preto mala pred sebou dlhú cestu. Ešte nebola ani geninom, ale pracovala na tom. Chodila pilne na akadémiu, študovala a pripravovala sa na to, čo ju čaká. Bola z tej predstavy trochu nervózna... ale s tým sa musela treba naučiť žiť. Zaujal ju však stánok s vybavením a tak sa tam vydala. S jej krátkymi bielymi vláskami sa na chvíľu pohral vietor, rovnako ako s jej oblečením s ktorým vynikala na široko ďaleko, ale rada nosila taký druh oblečenia.* Hmm... Kunaie, shurikenyyyy. *Postavila sa na špičky, aby videla lepšie.*

*Po včerejším dni, večeru, všem, co se stalo a co zjistila....potřebovala trochu oraz. věci měla na hotelu, kde byla ubytovaná po dobu jejího pobytu v Kirigakure. sebou měla pouze pouzdro s kunaii. Vyrazila na místo, kde se poprvé setkala s Dantem. Ale už je to taková doba, že očekávané negativní emoce smutku, byly někde....v nedohlednu. Bylo jí to už v podstatě jedno. Jakoby necítila nic. Mlha linoucí se po zemi. Světla lamp...ruchot místních shinobi, z velké části dobrovázených dětmi. sledovala, co by mohla mít, kdyby nebyla...ona? Kdyby více přemýšlela nad kroky, které dělala, nad slovy, které říkala. Teď je v tom až po uši a upsala se na dlouhou, doopravdy dlouhou práci. Jejíž konec byl v nedohlednu a dost možná jej nepřežije. Mohla mít všechno, ale nakonec asi nebude mít nic. Než se nadála, stále u stánku se zbraněmi. civěla na zbraně a jejich prodejce zase na ní, vypadala, jakoby byla v limbu. Až hlas malé dívenky jí, i prodejce vytrhly z denního snění. Prodejce začal Shiroi ukazoval zbraně a Kaede s mrkáním koukala na dívku pod ní. Došlo jí, že sama měla nepoužitelné Tanto a tak rovnou jedno koupila. Sama byla oblečená jako normální člověka ane jako shinobi Dnes tu prostě byla na výletě. Ale růžová barva dívenky byla na místí poměry až moc veselá a výrazná i přítmí lamp.* Buď s tím opatrná, zbraně jsou velmi nebezpečná věc. *Zamručela Kaede z pod dlouhých bílých vlasů, když platila tanto. Podívala se na Shiroi svýma až nelidsky modrýma očima , omalovanýma černou linku a modrým stínem . Schovala Tanto za pásek a vyrazila dál do hlubin náměstí. Kaede od dob, kdy tu běhala jako 140 centimetrů prťavá holčička vyrostla. Byla vysoká bez tří sto osmdesát centimetrů. Vlasy, které měla rozpuštěné sahaly už do poloviny zad, rozlétané nedbale všude možně, byly skvělým protikladem jejího upraveného oblečení. Přemýšlela, kam vyrazí dále, možná do chrámu...nebo do lázní?*

*Shiroi si nevšímala slečnu, ani predajcu, ktorí na seba ani sama nevedela prečo pozerali. Boli ako bez duša, ani jeden z nich nemrkol, boli ako ľudia z iného sveta, čo si presne takto vymieňali myšlienky. Sama uvažovala, či nebude čas si niečo kúpiť, aj keď mala pred geninskými skúškami čas, možno bolo na čase niečo také si poriadiť. Až keď si ich začala hlasno vymenovávať, vrátila tých dvoch naspäť do zeme, do Kirigakure jej domoviny. Cukla sebou, keď k nej nečakane prehovorilo ono dievča, zadívala sa do jej nádherných modrých očí, dokonca sa nadšene usmiala, keď ich uvidela. Boli nádherné! Tak moc krásne!* Nebojte! Onedlho ma čakajú aj geninské skúšky a tak ich budem potrebovať. *Usmiala sa ešte viac, až odhalila svoje biele zúbky. Mala rovnako biele vlasy, akurát tie, čo mala Shiroi boli o dosť kratšie a ono dievča bolo dosť vysoké, týčilo sa do výšky, zatiaľ čo ona mala priemernú výšku detí v jej veku. Keď sa dalo neznáme dievča pre ňu do pohybu, rozhodla sa ju nasledovať - už len z toho princípu, že jej príjemne voňala a jej oči... chcela sa do nej dívať dlhšie. V živote tak krásne oči ako teraz nevidela.* Máte veľmi pekné oči! *Povedala jej popri tom, ako pomaly utekala, aby stíhala jej veľké kroky.*

*dívka jí zaskočila širokým úsměvem, netušila, že na ní bude mít takový vliv. Hned na to oznámila, že je bude potřebovat na geninské zkoušky. Lehce se sama usmála. Jaká to byla doba, už skoro sedm let oed jejích geninských zkoušek. "Měl abych hledat Izumiho...možná, nebo mu nechat volnost." Pomyslela si u vzpomínky na Geninské. Díky kterým získala skvělého přítele - nyní nukenina.* Dobrá, to bys s nima měla pořádně trénovat, než je využiješ. *Odpověděla a šla svou cestou. Nedlouho na to za sebou uslyšela stejný hlásek, který mluvil o jejích očích. Má? Nikdo jí tohle ještě neřekl. Dante jí kdysi opěvovat jako svojí múzu, ale nikdy jí neřekl, že má krásné oči. Ohlédla se na holčičku, stejné bílé vlasy, stejně neohrabaně drzo odvážná. Kaede zpomalila.* To je do tebe moc hezké. Jak se jmenuješ? *Natáhla k ní ruku na seznámení.* Já jsem Kaede Hisa. *Představila se a případně stiskla jemně ručku dívenky.* Chceš abych ti ukázala, jak používat co sis koupila? *Měla nějakou dobrou náladu, i když po předešlém zážitku by nejraději byla někde zalezlá. Ale ta holčička jí zaskočila nepřipravenou.*

*Ona sa na ne ešte len chystala. Nevedela či sa báť alebo nie, ale zatiaľ nervózna nebola, vlastne necítila ani strach. Prečo by mala? Poznala bojové schopnosti svojich spolužiakov, zatiaľ čo ona tie svoje skrývala. Na prvý pohľad bola na tom rovnako ako oni, pokiaľ nie slabšia, bola si však vedomá toho, že ak by poriadne trénovala, dosiahla by vyššieho potenciálu v sile i rýchlosti, dokonca aj vo výdrži. Tieto vlastnosti však časom nemuseli ani nič znamenať a všetko sa začne točiť okolo sile ninjutsu, taijutsu... genjutsu a mnoho ďalších.* Budem! *Usmiala sa na ňu ako mesiačik, ten jej typický nevinný úsmev v ktorom nebolo známky po žiadnej starosti. Dievčina sa však dala na útek od Shiroi, no tá ju prenasledovala viac menej bez väčších problémov, podľa pachu. Jej oči sa jej skutočne páčili a nemala problém to povedať nahlas. Bola úprimné dieťa plné energie.* Som Shiroi. *Predstavila sa. Jej meno doslova znamenala biela, rovnako ako jej vlasy. Natiahla k nej ruku tiež s veľkým úsmevom.* Kaede-san, to je tiež pekné meno! Vyzeráš ako princezná z knížky. *Hoc veľa knižiek nečítala, ale raz čítala a utvorila si svoj vlastný pohľad na ne. Kaede tak vyzerala. Vysoká a silná princezná s krásnou tvárou, vlasmi... tajuplnými modrými očami, ktoré boli tak nádherné!* Chcem! Na akadémii sme s nimi trochu cvičili, ale nešlo mi to veľmi. Vždy mi shurikeny odleteli niekam inam a kunai mi vždy spolužiak tým jeho vyrazil nejako z ruky. *Jej výraz bol razom zamyslený. Svoje emócie ukazovala. Bola ako otvorená kniha pre každého. Aj pre toho, kto v nej nechcel čítať. Bola však šťastná z ponuky, ktorú jej dala Kaede. Svoj zamyslený výraz nedržala dlho, nemalo cenu nad tým premýšľať a tak znovu zdvihla svoj usmievavý pohľad k dievčine pred ňou.*

*Kaede toho měla poslední dny hodně na talíři (Díky Tatsuyo a Ayato a Noctisi). Takže rozptýlení v podobě malé Shiroi se jí hodilo. Její upřímná chvála a přirovnání k princezně Kaede zvedlo náladu, kdyby jí tak viděla předešlé ráno, když přišla do Kiri zřízená jako zbitý pes, pak by si tohle nemyslela. Její mentální stav nebyl úplně nejlepší a tak tedy přikývla Shiroi.* Pokud si myslíš, že princezny vypadají jako já, pak ti nebudu tu představu vyvracet. Ale spíš než jako princeznu, si mě dej do pozice té silné a odhodlané bojovnice. Princezny bývají zachraňované jinými princi, bezmocné často. A to já nechci v životě, ty bys chtěla být princezna? Slabá, závislá na jiných, nebo bys chtěla být bojovnice, silná, sebevědomá? *Dala Shiroi takovou otázku trochu do hloubky. Dost možná trochu i podrazila její dětské idee, ale i ona velmi brzo přišla o růžový závoj dětství.* Tak jdeme, já ti ukážu, jak s kunaiem zacházet a jak ho házet na cíl. *Pokynula Shiroi hlavou a vyrazila směrem tréninková oblast, kterou tady v Kiri znala.* Máš nějaké sourozence Shiroi? *Optala se v průběhu cesty, aby řeč nestála a nevypadala Kaede, jakože malou někde ukradla. Ale jejich podoba byla taková, že by si jeden myslel, že jsou sestry, jediné, co bylo rozdílné byl tvar obličeje a oči, což by se dle genetiky dalo přikládat k rozdílným otcům.*

*Kaede pripadala Shiroi skutočne nádherne, ako princezná! Mohla ňou byť? Skutočná princezná ako z rozprávky! No dievča jej prehovorilo do duše, či by nebolo lepšie prehodnotiť svoj úsudok. Pozorne počúvala jej slová, bolo vidieť, že nad tým premýšľa a uvažuje.* No, nemyslím si, že je zlé aspoň takto vyzerať nie? Byť silná princezná, ktorá vyzerá slabo, aby mohla balamutiť chlapcov, nie? *Usmiala sa nevinne, ako by to nič nebolo. Vláčenie chlapcov za nos.* A ak by boli veľmi neschopní, tak by im ukázala, ako veľmi sa musia nakoniec snažiť, ak by ju chceli! *Roztiahla ruky, aby ukázala, ako veľmi by sa museli snažiť. Podstate to celé prekrútila, ale nevidela to ako zlý nápad. Najskôr vyzerať, že potrebuje zachrániť a keď to bude nejaký úbožiak, tak ukázať aká silná princezná je, a keď ju chce, tak sa musí omnoho viac snažiť!* Dobre. *Zatočila sa a ruky mala vystreté nad hlavou, celá nadšená, že sa dnes niečo naučí.* Uun, nemám. *Pokrútila hlavou a kráčala vedľa nej, poskakovala priam.* Kaede-san, ty máš súrodencov? *Spýtala sa jej naspäť. Možno mala sestru, brata? Možno viac! Mladších? Starších? Možno oboje? Možno tiež žiadneho nemala.*

*Zasmála se.* Být princezna na pohled, je v pořádku, to beru. ale zachraňovat mě nikdo nemusí, o to se postarám sama. *Usoudila nakonec, rozhodně nechtěla od nikoho zahcraňovat, to tady už párkrát bylo a akorát si připadala neschopně, musela konečně vzít život do vlastních rukou, aby se mohla bránit situacím, které jí nebyly příjemné.* Ah... *Jelikož Shiroi neměla žádné sourozence, bylo tedy jasné, že jí nemá moc kdo nějak více učit, ona se v dětství spoléhala na bratra.* Já mám staršího bratra, který mě vše učil, kdxyž jsem byla mladší, než jsi teď ty. *Usmála se, pomalu vycházeli z části s domy a přecházeli do tréninkové oblasti.* Bratr se bude zanedlouho ženit a zakládat vlastní rodinu. Takže se na něj a jeho pomoc s tréninkem už spoléhat nemohu. *Trochu si postěžovala.* Už jsme skoro tady, tak najdi místo, kde jsi zvyklá trénovat.

*Nač by sa mala namáhať, keď nemusí? Ona to brala, tak, že by to niekto urobil a ona by si ušetrila energie, aj keď tej mala na rozdávanie habadej.* Takže na tomto sme sa zhodil nejako. *Síce obe mali iný názor na vec, trochu sa na tom zhodli a tak ich debata asi skončila? Aspoň ohľadom tohto. Súrodencov veru nemala, no podľa toho, čo hovorila Kaede, tak ona mala.* To muselo byť super. *Usmiala sa a šla vedľa nej spokojne.* Ale stále máš s kým trénovať, nie? Kamaráti a tak? *Spýtala sa a začala sa rozhliadať po jej mieste.* Tam je. *Zahlásila a išla tým smerom, až nakoniec prišli. Bolo to pokojné miesto, ďalej od ruchu ostatných tak, aby sa mohla sústrediť len sama na seba a na nič na okolo.*

*Usmála se, ano díky bohu měla, i tak stejně trénovala spíše sama.* Mám nějaké přátele, se kterými trávilm čas, mimo jiné trénovaním. I když většina z nich je o hodne silnější a nebo se nezaměřují na stejné věci jako já, to je oak složité se s nimi nějak sladit. *Vysvětlila Shiroi. Postupně se dostali k místu, kde to malá měla relativně v lásce. kaede se rozhlédla okolo. Nedaleko bylo místo, kde kdysi získala peníze od ženy na svůj vějíř, na který nedala dopustit.* Super. Tak se do toho pustíme? *Natáhla ruku ke stromu. Ukazujíc na jeho kmen.* Zkus se trefit do toho stromu. Jen tak na zkoušku. *Nemohla tušit, jak na tom Shiroi je, a tak potřebovala vidět alespoň jeden hod. Sama nebyla Kenjutsu master, a rozhodně v životě nebude, ale házet na strom byl základ.*

*Shiroi ju pozorne počúvala.* To musí byť veru zložité. *Prikývla. Ona trénovala buď sama alebo s tetou Ziou, to však bolo všetko. Na akadémii tiež zvykli cvičiť ale väčšinou sa mali venovať samoštúdiu. Dorazili pomaly na to miesto, ktoré si Shiroi obľúbila na toľko, že tu trénovala.* Môžeme. *Prikývla a vytiahla kunai, ktorý chopila tak, ako jej to vysvetloval učiteľ. Nebola dobrá v kenjutsu, podstate nejako extrémne moc jej ani neriešila... ale urobila tak, ako jej Kaede nakázala. Napriahla sa a hodila kunai, ktorý strom síce trafil, no nezapichol sa.* Uhh? *Nechápavo natočila hlavu na stranu. Urobila to presne podľa vysvetlenia a aj tak sa jej kunai válal pod stromom.* Strom som trafila ale kunai nejsko protestuje. *Preniesla zaskočená sama sebou do istej miery, než sa znovu zasmiala nad tým.*

*Toru právě dojel lodí do Kirigakure, cesta to byla dlouhá. Ze Sunagakure mu trvala osm dní, je pravda, že nijak nepospíchal. Přijel jsem, kvůli blížícím se chuninským zkouškám, kterých se účastnil. Během celé cesty obdivoval okolí, bylo to poprvé, co viděl něco  jiného než vesnici, než poušť. V obdivování nepřestál ani ve vesnici ukryté v mlze, jak se jí říkalo. Rozhodl se, že se porozhlédne po okolí, byl rád, že si na sebe vzal dlouhé a nepromokavé oblečení, díky němu mu nebyla zima, protože ve vesnici nebylo takové teplo, na které byl zvyklý ze Suny. Svoji čelenku měl uvázanou kolem krku, jak si tak chodil po okolí. „Jak úžasné, vypadá to tu úplně jinak než u nás. Tolik vody ve vesnici.“ Došel ke klanové čtvrti klanu Quincy. Vzpomněl si na setkání s Ayako, které se událo před pár lety. Když na ni pomyslel, všiml si postavy s černými vlasy.* „Že by to byla Ayako.“ *Pomyslel si a bez přemýšlení vyrazil za postavou, zapomněl na to, že by neměl lézt do klanových čtvrtí bez pozvání a už vůbec ne do klanových čtvrtí v jiných vesnicích. Blížil se za postavou, kterou z dálky viděl. Když se k ní blížil, spatřil nádhernou dívku, málem mu spadla brada na zem. Toru chvíli stál s otevřenou pusou než si uvědomil, že osoba, na kterou kouká, je Ayako. Vzpamatoval se a zeptal se jí:* Ahoj, pamatuješ si mě?

*Prechádzky klanovou štvrťou neboli ničím novým. Aspoň nie pre ňu, hoc sa vrátila len pred pár dňami. Nevrátila sa kvôli blížiacim sa chuuninským skúškam, ani kvôli tomu, že by sa jej stískalo po rodine. Samozrejme, chýbali jej, ale i po stretnutí so Suzuyom naďalej vyhľadávala samotu i keď nie v takom množstve ako predtým. Ruky mala za chrbtom, takmer to vyzeralo, ako by sa v tých bielo čiernych šatách i nadnášala. Sem tam pokývla hlavou na niekoho. Od kedy ju prvýkrát po rokoch videli, hrnulo sa k nej toľko komplimentov, i to, ako im mladé dievča chýbalo. Ah, už zabudla ako dobre sa tu cítila, hlavne keď mohla pomôcť vyriešiť menšie spory na ktoré sa s ňou za posledné dni obrátili, aby nikto nerušil jej otca. S ním sa len tak párkrát videla. Vyzeral, že má toho veľa a aj keď si bola istá, že zaregistroval jej prítomnosť, ešte sa nerozprávali. Vlastne to bolo dlho, čo mali naposledy spolu rozhovor. To už sa viac rozprávala so Sugurom, takmer pri každom jedle, čo doma jedli. Nepohybovala sa ďaleko od začiatku ich klanovej štvrte a akurát zdravila jednu mamičku s dieťatkom, než jej do tmavého oka padla známa tvár. Chvíľu jej však trvalo kým si uvedomila kto to bol. Spomenula si naňho podstate až vtedy, keď na ňu chlapec prehovoril. Ľahký vánok sa zahral s jej dlhými rozpustenými vláskami, ktoré mala až pod zadoček, rukou si ich jemne odhrnula z tváre, zatiaľ čo sa pozrela do tej jeho.* Toru-kun, dlho sme sa nevideli. Pamätám si ťa. *Preniesla s ľahkosťou, ako by sa jej pred očami vynorila ich spoločná chvíľka, kedy ho učila chodiť po vode. Lepšie povedané, on sa viac snažil neutopiť, než chodiť po nej.* Kto by si ťa nepamätal. *Mierne sa usmiala, čo bolo snáď aj prvýkrát, čo ju chlapec mohol niečo také vidieť urobiť. Sem tam, maličko jej úsmev mohli vidieť i cudzí ľudia, čo bol obrouksý pokrok.* To, že si tu znamená, že si dostatočne silný na chuuninské skúšky. *Urobila k nemu náhle dva kroky. Prekvapivo boli rovnako vysoký, aspoň podľa toho čo odpozorovala.*

*Sice už zavřel pusu, ale stále v hlavě obdivoval její šaty a nejen to. Ayako byla pro Torua mnohem krásnější než při prvním setkání, možná Ayako vyrostla do krásy, nebo za to mohly Toruovy hormony, těžko říct. Koukal na její rty, ne kvůli jejím slovům, ale protože byly nádherné, Pak si uvědomil, že Ayako čeká, až jí Toru odpoví:* Pravda, přeci jen ses mě snažila utopit, co si tak mlhavě pamatuju. *Při těchto slovech se na ni usmál od ucha k uchu. Poprvé viděl Ayako, jak se na něj usmála, to předtím při prvním setkání ani jednou neudělala. Dál poslouchal, co mu říkala:* Doufejme, možná nezvládnu, ani první kolo. *Usměje se nervózně Toru, zahledí se do země a za šoupá s nohama. Pak se trochu vzpamatuje, zazubí se na Ayako a dodá:* Rozhodně už umím chodit po vodě a mluvit, teď mě tak snadno neutopíš. *Přitom se neustále na ni kouká, potom trochu zvážní a začne se soustředit, natáhne před sebe ruce a použije Fuuton: Kiryuu Ranbu. Ovládne pár proudů vzduchu a nechá je proudit kolem Ayako. Nadzvedne její dlouhé vlasy a nakonec ji foukne lehkým vánkem do obličeje. Přitom se na ni zasměje.* Pěkná technika, co? *Ayako se momentálně nacházela kousek od něj, Toru si uvědomoval, že už je chunin, který určitě za těch pár let nabral nějaké zkušenosti. Nervózně polknul, ale sebral odvahu a vyslovil stejnou žádost jako při jejich prvním setkání. Jen tentokrát zvolil velmi vážný tón ve svém hlase, jakoby mluvil s někým Kagem.* Ayako Quincy Saito-san byla byste tak laskavá a zatrénovala byste si se mnou ninjutsu. *Při těchto slovech se před ní skloní, jakoby se jednalo o princeznu. Přitom má hlavu otočenou k zemi, když se narovná, jde na jeho vidět, jak se vážná tvář roztáhne do úsměvu a Toru se na Ayako usmívá s upřímnou radostí v očích.* Prosím Ayako-chan, budu moc rád. *Dodá už normální hlasem.*

*Obaja vyrástli. Či už fyzicky alebo mentálne. Ayako sa o sebe prirodzene starala i na cestách - predsa len ju k tomu od mala viedla ako babička, tak i mama. Bola dievčaťom, musela sa vedieť o seba postarať o svoju krásu. Čakala na jeho odpoveď, popri tom natočila hlávku na stranu, než ňou nepatrne pokrútila.* Kdeže, učili sme ťa chodiť po vode. *Rozhodne v tej dobe plával viac než kedykoľvek predtým za svoj život, ale mohlo to viesť k tomu o čo sa snažili - k jeho zlepšeniu chodeniu po vode. Snažila sa mu pomôcť ako len vedela aj cez to, že jej nunjutsu a ani manipulácia s chakrou nikdy nerobila problém. Zvládala to bez problémov.* Tým by som si tak istá nebola Toru-kun. Dokážem ťa do vody ponoriť veľmi rýchlo. *Jej hlas znel neškodne, nevinne. Určite sa niekam za tie roky posunul, no Ayako taktiež. Nestála na mieste, nesedela a snažila sa ísť v pred, kvôli sebe, svojmu pokojnému spánku a strachu v ktorom žila, skrývala ho doma za úsmevmi, smiechom, na ulici kamennou tvárou. Vedela o ňom len ona. Teraz už len ona. Jediná osoba, ktorá poznala jej najväčší strach tu už nebola, nestála Ayako po boku, nevolal ju už viac princeznou, hoc počas hlbokej noci občas začuje ozvenu jeho hlasu. Mala by navštíviť jeho hrob, sadnúť si, porozprávať sa... navštíviť jeho rodinu. Predsa len, boli v ten deň spolu a on dal jeho život za ten jeho.
Jej vlasy začali zrazu viať, keď Toru ovládol zopár prúdu vzduchu a nechaj jej dlhé havranie vlasy viať, unášať ich. Sama však musela privrieť oči, keď jej fúkol do tváre. Takže nakoniec ovládaš fuuton, hm? *Ona ovládala dva elementy už ako genin, doma im to obom vysvetlili tak, že je to vďaka shoutonu, ktorým Ayako ovplývala a neskôr, keď skúšku konečne zložil i Suguro a pokúsil sa použiť shouton... dokázal ho použiť i on rovnako ako ona, premkol ju ešte väčší strach, ktorý dokázala našťastie skrývať. Prekvapila ju však vážnosť akou vyslovil jej celé meno spolu s jeho prosbou. Jeho celý výraz, tón, vystupovanie sa úplne zmenilo. Musel si jej meno zapamätať z ich stretnutia pred pár rokmi. Cítila ako na nich pristálo zopár očí, keď sa k tomu ešte uklonil. Jej výraz sa však nezmenil, bola na takýto prístup zvyknutá, aj keď od niekoho "cudzieho" to bolo úplne niečo iné. Znovu sa mierne usmiala. Natiahla k nemu ruku.* Dobre, poďme. Môžeme trénovať u nás na záhrade. *Stále sa nezmenila tá skutočnosť, že mala rada ľudský dotyk, držanie niekoho druhého za ruku. Zatiaľ v tom nevidela nič zle, aj keď už dávno postrehla, že sa starší držia za ruku a tým si vyjadrujú lásku. Ale títo dvaja boli zatiaľ kamaráti, cez to však, chcela cítiť teplo niekoho iného.*

*Toru se na Ayako podíval s lehce nedůvěřivým výrazem.* Učili a topili. *Poopravil její tvrzení. Od té doby se mu kontrola chakry o hodně zlepšila, dneska mu už nedělalo žádný problém chodit po vodě, skalách a stromech. Když se zmínila o tom, že ho může ponořit do vody velmi rychle, tak se Toru usmál.* To si nemyslím, že půjde, tak snadno Ayako-chan. *Řekl jí bezmyšlenkovitě Toru. Potom ji Toru pozoroval, Ayako na něj mluvila, v tu chvíli ho Ayako chytila za ruku. Toru cítil, jak mu rudnou tváře, jak mu krev do nich proudí. Doufal, že si toho Ayako nevšimne. Toru cítil v těle i jiné pocity, neuměl je moc dobře identifikovat, jen věděl, že je mu příjemné, když ho Ayako drží. Když ho táhla někam dál v klanové čtvrti, tak Toru pozoroval jen ji, vůbec nevnímal okolí. Nakonec došli spolu do zahrady. Toru netušil, co Ayako chystá. Podíval se jí do očí a zeptal se jí s úsměvem od ucha k uchu:* Máš nějaký plán, Ayako-sensei? Doufám, že nebudem chodit po vodě znova. *Poté se porozhlédl po okolní zahradě.* Mimochodem jaké je to být chuninem? Zažila jsi nějaký zajímavý zážitky, zkušenosti? *Zeptal se s upřímnou zvědavostí.*

Len učili. *Napravila ho. Ona a topiť niekoho? Keď sa človek pozrel videl v nej len nevinnosť a anjelskú krásu, nikoli niekoho, kto by topil ostatných! Ako to Toru vôbec mohol nahlas povedať, obviniť ju z niečoho takéhoto? Taká... že sa nehanbil! Bola však rada, že onaho viedla k tomu, aby sa v tom zlepšil.* Ver tomu, že pôjde, Toru-kun. *Ani ona nesedela na jednom mieste, nedívala sa do steny. Dobre, vyše roka cestovala a nehla ani prstom, pre to, aby sa zlepšila, bol to jej vnútorný truc za to, že sa neposunula za tie roky o hodnosť a Suguro ju dohnal? Kto vie. Rozhodne však vedela, že by súboj medzi nimi prehral v momente, čo by začal. Ayako bola silná, verila si, ale stále sa držala pri zemi, aby nespadla a škaredo sa nezranila.
Jeho tváre si všimla, ako nabral červenú, dokonca i na jeho uchu, ktoré mohla vidieť, než sa však rozhodla jej odtiahnuť k nej domov. Cesta im zabrala chvíľu, cestou ju zdravilo mnoho ľudí, ktorí ju dnes ešte nevideli a tí, čo nezdravili sa pozerali na Torua. Iní zo zvedavosti, iní premýšľali čo medzi nimi je, keď ho ich budúca vodkyňa drží za ruku a niektorí sa zase hnevali, aký smrad z inej dediny si dovoľuje nechať sa držať od niekoho, kto bola ona. No samotná Ayako to neriešila. Bola tak vychovaná a nerobila rozdiely medzi nikým. Nakoniec vošli pred dom, pred ktorým stál vysoký drevený plot, prekročili bránu a po ceste prešli ku dverám. Ani sa nevyzúvali, keď vošli dnu. Ťahala ho chodbami až von do záhrady. Nevenovala pohľad služobníctvu, ktoré stretli po ceste tam. Nepoznala ich a stále mala pocit, že jej prítomnosť občasne nie je vítaná. Bola to taká polozáhrada. Boli tu kvetiny a také, ale väčšina záhrady tvorila štrková plocha, na boku bol stojan s drevenými zbraňami, na kraji malé jazierko pre suiton techniky. Až tam jej pustila.* Dáme si cvičný súboj. *Povedala mu.* A obaja použijeme ninjutsu. *Dodala k tomu a otočila sa k nemu. Ruky vložila za chrbát, krátko sa prehúpla zo špičiek na päty a zase naspäť, než sa normálne postavila. Jej tvár bola rovnaká ako zvyklá byť, pokojná, skrývajúca akúkoľvek emóciu. Než mu však stihla odpovedať na ďalšiu otázku, začula mňaukanie, známe a okamžite sa otočila za zvukom. Jej lenivý kocúr konečne opustil izbu a prišiel pozrieť, čo sa robí vonku. Pár rýchlimi krokmi prišla k nemu a vzala ho na ruky, ten s ochotne nechal a Ayako doslova objal, ako malé bábo objímajúce svoju matku.* Bola som dlho mimo Kirigakure, takže som nič zaujímavé nezažila. Vrátila som sa pred pár dňami. Prekvapivo to vyšlo na začiatok skúšok. *Bol to neplánovaný príchod, ale priniesol so sebou Torua a ona bola zvedavá ako sa zlepšil, aj keď si nemyslela, že ju stále dokáže poraziť.*

*Když ho Ayako poupravila, tak se pouze na ni otočil a ironicky se usmál. Poté mu řekla, že to půjde, Toru se jen vnitřně uchechtl.* „Nějak si moc věří, tentokrát se jí to určitě nepovede.“ *Byl rád, že Ayako potkal, cítil se s ní klidnější a pomáhala mu trochu zapomenout na tíži a stres z chuninských zkoušek. Cítil pocit, který předtím nikdy neměl. Nevěděl, jak ho přesně popsat, prostě tu byl. Cestou, když ho táhla, potkali mnoho lidí, které Toru vůbec neznal. Cítil se divně, když na ně koukali a ohlíželi se za nimi. Jejich čtvrť byla velká, rozhodně větší než čtvrť klanu Mononoke. Prošel skrze nějaký barák a nyní stál na zahradě, nedaleko něj se nacházelo jezírko s vodou, na to se mladý ninja pouze pousmál.* „Na tomhle mě rozhodně nenamočí.“ Dobře, *odvětvil jí. Vnitřně ho štval její výraz, ten klid, nemohl z něho nic vyčíst. Najednou zaslechl mňoukání.* Hezký kocour, ten je tvůj? *Chvíli přemýšlel, Ayako byla rozhodně silnější, musel ji překvapit. Nečekal, začal jako první.* Maengan. *Celou zahradu zahalil dým. Mladý ninja se pomalu vzdálil, protože také nic neviděl. Poté začal používat Fuuton: Kiryuu Ranbu, aby si odehnal dým před sebou a viděl, kam míří. Jeho cílem bylo se pokusit Ayako obejít a překvapit ji. Zamířil na původní místo, kde stála, před očima si rozháněl kouř pomocí vzdušných proudů. Teď se cítil docela nervózní, začínal pochybovat o tom, jestli se jednalo o dobrý nápad. Neustále zůstával připravený pro případný útok, který ho mohl překvapit.*

Je. Yukichi. Dosť možno i reinkarnácia jej prvej lásky a najlepšieho kamaráta. Bude musieť ísť čoskoro na hrob. Položiť kvetiny, staviť sa za jeho rodinou. Doteraz cítila facku, ktorú dostala od jeho mamy po druhom kole. Položila na ňu na chvíľu ruku, zatiaľ čo sa na ňu modré oči kocúra dívali než jej položila na zem. Dosť bolo spomínania. Prisahala si, že už tak žiť nebude. V tieni chýb, ktoré napáchala. Kocúr si odskákal čoskoro ešte ďalej, keď záhradu zalial dym. Techniku neposlala, nepočula nič padnúť na zem, takže to nemohla byť ani dymová bomba. I tak jej to prišlo hustejšie, než z nádoby. Jej chakra sa zhromaždila v nohách a pomocou klanovej techniky sa s rýchlosťou + 2 presunula z jej miesta na druhé. Nebola hlúpa, vie, že pôjde za ňou. Toru jej prišiel ako niekto, kto bude bojovať z blízka, čo nebola jej parketa. Dávala prednosť genjutsu, ale tak, čo sa dalo robiť. Okolo jej hlavy sa vytvorilo 5 shurikenov zo shoutonu a skôr než ich vystrelila začala skladať ručné pečate. Mala by popremýšľať nad tým, čo chce v živote dosiahnuť, okrem toho sedieť v klanovej štvrti a riešiť problémy ľudí. Rozhodne chcela niečo dokázať, aspoň pre seba. Že je stále silnejšia než Suguro. Možno by jej mohla vyzvať na súboj. Ukončiť to jedným pohľadom. Ani jeden nevedel ako je ten druhý silný a hoc o jeho schopnostiach pochybovať nemala - odišiel na dlho z akadémie a aj keď ju dohnal v hodnosti, Ayako stále mohla byť silnejšia než on. Jej myšlienky ohľadom Sugura skončili v momente čo doskladala pečať: Doton: Tsuchi Nami no Jutsu a tam, kde by mal približne stáť Toru sa záhrada začala vlniť. Započúvala sa v tichosti, využívala hmly vo svoj prospech, aj keď teraz nič vidieť nemohla, snažila sa počúvať a za najbližším zvukom, ktorý vznikol technikou strelila všetkých 5 shurikenov. Dúfala, že ho ani jeden nezasiahne, pokiaľ áno, tak nie vážne. Toruovi rozhodne chýbali skúsenosti v boji, ktoré by mohol teraz aspoň trochu získať. Ayako trénovala boj... snažila sa získať skúsenosti v boji a to jej i napriek tomu, že bola rozhodne silnejšia dávalo výhodu.*

*Pomalu se blížil k místu, kde měla stát Ayako. Jenže když se tam objevil, tak tam nebyla. Potřeboval ji, alespoň trochu stačit, nemohl znova se před ní tolik ztrapnit. Byl nervózní, ale potřeboval se vzpamatovat. Zatřásl hlavou, srovnal si myšlenky. Zem se začala vlnit, měl problém udržet rovnováhu, málem spadnul. Když tu najednou zaslechl zvuk. Něco na něj letělo, tři shurikeny letěly mino něj. Další dva mu mířili na jeho levou ruku proměnil tyto dvě místa na kouř (Sanka no Jutsu). Shurikeny proletěli jeho tělem.* „Uff, tohle bylo hodně těsné.“ Fuuton: Daitoppa, *z úst mu vystřelí proud vzduchu namířený směrem, odkud přiletěly shurikeny.* Ten kouř nebyl nejlepší nápad, *pronese lehce provinilým hlasem směrem k Dívce stojící před ním. Neměl moc možností, co dělat.* „Hlavně se jí nesmím podívat do očí, ovládá genjutsu.“ *Složil pečeť tygra a za soustředí chakru do spodní části těla (Shunshin no Jutsu). Nechce Ayako ublížit, proto se proti ní rozeběhne a těsně před ní napřáhne ruku ve snaze ji udeřit do těla. Přitom se dívá spíše za ni. Nesnaží se do rány dát tolik síly, opravdu nestojí o to ji ublížit.*