Akademie

*Kai se jen pousmál, že už nemusel dávat žádné další informace. Předal mu vše, co věděl. Tak tam jen dál leží a kouká na oblohu. Už není tolik světla jako před nějakou dobou, ale stále ho bylo dost. Když se Kaito rozloučil, vyskočil Kai na nohy a rozloučil se s ním.* Jasný. Měj se a snad jo. Snad příště budeš genin a já už konečně Chunnnin. *řekne a pousměje se.* A ne že tě napadne navštívit hřbitov po tvých zkouškách. *dodal a usmál se. Doufal že ten vtip Kaito taky pochopí a tak se tomu zasmějou spolu. Nic víc ovšem neřekl a když Kaito odešel, tak taky zmizel pryč.*

To doufám*Pousmál se.*To se neboj*Zasmál se vtipu co Kai řekl pak mu jen mávl rukou na pozdrav a vyrazil směrem domů. Cestou domů se ještě zastavil v obchodě pro nějaký to jídlo, protože věděl,že toho doma už moc není a rodiče určitě zapomněli zajít do obchodu na nákup. Přišel domů kde vyložil nákup a uvařil večeři jak pro něj tak i pro svou mamku a tátu. Potom si dal sprchu a šel spát.

*Bylo to tady den D kdy bude Kaito skládat geninskou zkoušku. Kaito se pomalu probudil a šel do koupelny kde spáchal klasickou ranní rutinu. Pak se převlékl a vzal si sebou všechny potřebné věci. Cestou z pokoje se zastavil v kuchyni kde si udělal ještě snídani.*Dobré ráno Kaito dneska děláš geninskou zkoušku že* Pozdravil ho otec,který už seděl v kuchyni u stolu.*Ano už přišel ten den*Přikývl mu Kaito a když si dodělal snídani přisedl si k otci.*Tak doufám,že to zvládneš*Řekl moc né povzbudivě,ale to Kaito neřešil.*Budu se snažit. Tak ahoj*Odpověděl mu a když dojedl jako obvykle po sobě uklidil a vyrazil směr akademie. *"Musím to zvládnout díky tréninku Kami sem se i něco naučil a díky Kaiovi vím jak to probíhá "*Přemýšlel cestou nad zkouškou a snažil se sám sebe povzbudit. Za chvilku dorazil k akademii už se tam začali scházet studenti,kteří stejně jako on jdou složit zkoušku. Kus za akademii byl terén kde se všichni měli sejít. Kaito šel o kousek dál od ostatních, kteří se sebou normálně bavili a smáli se. Sám věděl, že jeden z nich bude jeho protivník a tak nechtěl navazovat kontakt. Hodina zahájení přišla a a ním přišel i sensei a v ruce držel papír.*" To asi bude rozpis jmen kdo s kým bude bojovat "*Pomyslel si při pohledu na papír.*Takže se začne tady je tabulka jmen z vás kdo s kým bude soupeřit a taky přibližný čas.*Pověsil ten papír na tabuli, která byla poblíž. Všichni se tam hned rozeběhli,někteří začali být zoufalí z toho protože museli bojovat se svým kamarádem a některým to bylo jedno. Když už tam nebylo tolik lidí šel se sám podívat kdo bude jeho oponent.*Hmm proti holce půjdu nějaká Ai*Řekl si a když viděl,že jde jako první tak šel do terénu kde už Ai stála. Mile se na něj usmívala ,ale snažil se tomu nedávat pozornost.*Takže budete proti sobě bojovat vydejte ze sebe vše a jen jeden z vás projde*Řekl sensei a hned odskočil pryč. Hned jak se tak stalo hned po ni hodil dva shurikeny a odskočil za jednu skalku se schovat. Bral to stejně vážně jako když naposledy bojoval proti Kami. Jeho oponentka se shurikenum vyhla a taky se běžela schovat. Kaito nenápadně vykukoval a snažil se ji najít. Najednou na něj letěly jak shurikeny tak i kunaie. Rychle vytáhl svůj kunai a útok odrazil. Vytáhl dva senbony a hodil je do místa kde určitě se schovávala Ai. Díky tomu, že na jednom senbonu byla rolnička a druhým ne zareagovala jen na tu rolničku. Takhle pokračoval dokud neprokoukla ten trik. Než to, ale prokoukla byla dost zraněna.*Nechceš to vzdát? Si dost zraněna*Řekl návrh dívce která byla ukrytá.*Ani náhodou*Ozvalo se odhodlaně dívkou. Kaito si jen povzdechl. Najednou ale proti němu výběhly tři stejné dívky.*"Chápu Bushin no jutsu "*Pomyslel si a vytáhl zbylé senbony a znovu použil techniku Kage senbon jen na jednu z nich. Pokud by se vyhla věděl by že se jedná o originál pokud ne jednalo by se o klon. Dívka na kterou senbony mířili se ani nehla a tak věnoval pozornost zbylim dvěma. Když je ale zasáhl jen se rozplynuly.*Cože?*Vyhrkl překvapeně a když se otočil dostal pěknou ránu do obličeje až se zastavil o skálu.*Správně nechala sem se schválně zasáhnout a pěkně sem tě dostala*Vytáhla si ze stehna senbony ,když se blížila ke Kaitovi, který se sbíral ze země.*Chytrý*Rukou si utřel krev z nosu a úst. AI po něm vrhla kunaie.Kaito vyskočil a ve vzduchu hodil kouřovou bombu. Když dopadl na zem použil techniku Kinobori no Waza a vyšplhal po skále. Pak se odrazil a letěl přímo na soupeřku, která byla v dýmu zmatená. Ai si ho všimla na poslední chvíli, ale zasáhl ji dob pravého ramene. Po chvilce, ale před Kaitem bylo jen poleno.*"Kawarimi no jutsu "*Než si to uvědomil už ze zadu se na něj vrhala. Vytáhl kunai na sebeobranu. Vykrýval její útoky na něj ne všechny se mu podařilo odrazit a dostal nějaký zásahy do nohy a ruky. Začínal být dost unavený a chtěl to ukončit. Při posledním výpadu ji na stehno přilepil výbušný lístek. Než stačila Ai zareagovat Kaito lístek nechal vybouchnout. I když strácela hodně krve stejně ještě bojovala tím,že vrhala ze země na Kaita shurikeny a kunaie. Kaito se jim buď vyhl nebo svým kunaiem odrazil. Tři zbraně odrazil tak aby Ai zasáhly do hrudníku.*Promiň,kdyby si se vzdala dřív mohla by si žít a třeba i budeš*Řekl směrem k dívce a odcházel z areálu.*Měli by jste zavolat pomoc je na tom hodně bídně nevím jestli přežije*Řekl směrem k seneiovi ,který měl na starosti geninskou zkoušku. Ihned jak se to dozvěděl rychle běžel do areálu i s ninja mediky aby zkusili dívku zachránit. Ztratila, ale příliš krve a tak neměla šanci. Dívku odnesli ,aby další mohli plnit zkoušku. Potom přišel ke Kaitovi a jen zavrtěl hlavou a Kaito tak věděl,že zemřela.*Gratuluju prošel si jsi Genin*Zpoza zad vytáhl ochranou čelenku se znakem Suny a dal ji Kaitovi.*Hm díky*Přikývl hlavou a vzal si čelenku. Byl zdrcený a necítil se jako vítěz poprvé někoho zabil a neměl z toho dobrý pocit. Šel domů a když dorazil tak jak jeho otec i matka netrpělivě na něj čekali.*Tak co?*Oba rodiče naráz na něj vyhrkli. Kaito ukázal ochranou čelenku, kterou držel v ruce.*Já věděl,že to zvládneš. Proč ji máš v ruce měl by si ji hrdě nosit*Když uslyšel poslední větu praštil do stolu a běžel do svého pokoje,kde to musel rozdýchat a vstřebat.*

Mise D

*Byl další den a Kaito se probudil dřív než stačil zvonit budík. Chvíli ještě ležel než se rozhodl vstát z postele. V koupelně spáchal svojí ranní hygienu a oblékl se. Ochranou čelenku se znakem Suny si zavázal na čelo. Z pokoje vyšel a šel rovnou do kuchyně kde nikdo nebyl.*"Asi jsou na misi"*Pomyslel si a pak si všiml vzkazu na stole a šel si ho přečíst. Jak si myslel jsou na misi. Z lednice si vzal dvě vajíčka a udělal si ke snídaní volský oka se slaninou. Zasedl ke stolu a začal v klidu jíst dnešní misi měl zadanou takže mu to zkrátilo cestu za Kazekage. Po chvíli dojedl a začal si dělat svačinu kterou si vezme sebou. Potom si jídlo zabalil a vložil do batohu společně s flaškou vody. Když měl vše připravený ještě musel po sobě uklidit,aby až by se jeho rodiče vrátili nebyl tam svinčík. Vše uklidil popadl batoh a vydal se z domu cestou na akademii. Měl to celkem blízko takže tam dorazil brzy. Při pohledu na akdemii se mu vrátila vzpomínka na geninskou zkoušku jak tam stál a poslouchal vysvětlení jak probíhá. Vešeldo areálu kde viděl děti podobně jemu staré jak se společně smějí a hrají.*"Moc si na sebe nezvykejte nevíte jestli zrovna toho kamaráda nebudeš muset zabít"*Pomyslel si při pohledu na studenty akademie a pak přišel k učiteli který byl k němu nejblíže.*Dobrý den sensei jsem tu na misi trhání plevele* Pozdravil učitele a ten na něj pohlédl.*Kaito dobrý den dobře můžeš začít kde chceš potom v kůlně najdeš nějaký kýbl na ten plevel který budeš házet vzadu na hromadu*Učitel Kaita pozdravila a řekl mu vše na co by se mohl případně i zeptat jako na ten kýbl kde by našel. Kaito přikývl a odebral se na místo kde se mu zdálo, že je toho nejvíc. Cestou ještě zašel do kůlny pro kýbl který vzal sebou. Přikrčil se a začal trhat plevel který rovnou odhazoval do kýble. Takhle pokračoval dál až dorazil nakonec prvního místa. Potom se přesunul dál a pokračoval ve své práci. Studentů, kteří koukali co dělá si vůbec nevšímal jen si hleděl své práce. Když byl v půlce práce začínal mít celkem dost hlad a tak se rozhodl, že by se mohl najíst. Posadil se pod jeden strom a z batohu si vyndal svačinu. Pustil se do jídla a odpočíval. Byla to jednoduchá mise, ale dávala mu zabrat v tom, že musel vždycky si přidřepnout a vstát a tak to opakovat do nekonečna. Dojedl své jídlo a když se napil zvedl se a šel pokračovat v misi. Čekala ho ještě necelá polovina takže ještě měl co dělat aby dokončil tuhle misi. Po dvou hodinách měl skoro hotovo a ještě mu scházelo poslední místo kde ještě zbýval nějaký plevel. Po další hodině už měl konečně hotovo a odnášel poslední kýbl s plevelem na hromadu jak mu bylo řečeno. Konečně měl hotovo a mohl vypadnout z tohoto místa co taky udělal. Jak mohl už šel odtamtud pryč. Cestou zašel za Kazekage, aby řekl že misi splnil a mohl si tak vzít odměnu. Svou odměnu za splnění dostal a tak mohl jít domů,ale ještě cestou se jen tak toulal ulicemi.*

Legenda k přímé řeči:
Mizuki Aozora
NPC: Sensei z akademie (Takahiro-sensei)
NPC: studenti akademie

*Tentokrát mířila do akademie s dobrým pocitem. Za poslední dobu toho natrénovala docela dost, tedy v rámci mezí, aby to její mladé tělo zvládlo, ale tréninky s učitelem z akademie, Takahirem, a tréninky s Kaiem, jakožto jejím senseiem mimo akademii, jí daly opravdu mnoho. Věděla, že sama by nebyla schopná takovou rychlostí dosáhnout takového pokroku, stejně tak jako byla vděčná svým spolužákům z akademie, kteří jí někteří byli takovými rivaly, že ji popoháněli k lepším výkonům. Jakmile své spolužáky znovu viděla, s úsměvem je pozdravila a vyrazila za skupinkou svých přátel. Nadšeně si povídali o zážitcích z minulých dní, alespoň do té chvíle, než přišel jejich sensei. V tu chvíli se v místnosti rozhostilo ticho, protože Takahiro-sensei měl jakožto potomek jednoho z nejlepších mučitelů všech dob, autoritu i o problémovějších studentů akademie. Byl přísný, ale prý opravdu dobrý učitel, za což ho Mizuki opravdu respektovala.*
Dnes trochu upustíme od teorie a zkusíme si vše, co jsme si o chakře zatím říkali, v praxi.
*Po tomto výroku Takahira-sensei následovala vlna nadšení a šepotu po celé třídě. Následně všichni zmlkli a podívali se na svého učitele, který je všechny odvedl ven. Naštěstí bylo venku zrovna příjemně, ale Takahiro byl jedním z učitelů, který by byl schopen je vytáhnout ven i za bouřky a krup. Všichni se na sebe vzájemně koukali a přemýšleli nad tím, co je asi tak čeká.*
Jako ninjové musíte trénovat nejen svou rychlost, sílu a dbát na to, abyste v boji něco vydrželi. Jak jistě víte, je tu ještě něco, co byste měli zahrnout svého tréninku. Kdo ví?
*ozval se šum a jedna ze studentek zvedla ruku.*
Musíme také trénovat naši chakru, abychom ji nevyčerpali! *ozvala se a Mizuki jen protočila oči* „Šprt…“ *proběhlo jí hlavou a podívala se na senseie, který uznale přikyvoval. V tu chvíli si Mizuki vzpomněla na to, když se tu na akademii posledně učili jutsu, díky kterému momentálně bez použití rukou umí vyběhnout i po velmi strmé ploše, stejně tak je schopná jen tak vyset ze stromu, aniž by někde měla nějakou oporu. Tenkrát ji tu naučili, jak nashromáždit chakru do chodidel, jakým způsobem ji koncentrovat a jaké množství použít, aby onu plochu svou chakrou nepoškodila, ale aby z plochy zároveň nesletěla. Tenkrát však, když zkoušela techniku po několikáté, cítila, že se energie, kterou střádá do nohou, postupně vytrácí. Bylo těžší a těžší chakru do chodidel nastřádat v potřebném množství a ke konci tréninku již zvládla vylézt i do půlky stromu jen s velkým vypětím sil.* „Takže tohle je ta chakra, v podstatě omezené množství energie, které proudí mým tělem, něco, díky čemu mohu používat ninja techniky…“ *zamyslela se nad tím a s upřeným výrazem se podívala na jejich senseie*
Ano, je to přesně tak, my si dneska zkusíme trénink, který by vám měl zvýšit zásobu chakry tak, abyste mohli použít o nějakou tu techniku více, když přijde na souboj. *zmínil a Mizuki překvapeně vydechla* „Takže množství chakry, které mohu použít se dá zvyšovat… Ano, dává to smysl, jak by jinak Kai, nebo bratr mohli používat tak silné techniky, aniž by se zapotili? A jak bych jinak já mohla být vyčerpaná pouze po několikanásobném šplhání po stromě?“ *uvědomila si Mizuki a pocítila motýlky v břiše, něco jako neskutečné nadšení, které projelo celým jejím tělem.* „Jakým způsobem se zvyšuje zásoba chakry?“ *To bylo to, co jí vrtalo hlavou, ale na druhou stranu věřila tomu, že jim to sensei náležitě vysvětlí.*
Posledně, když jste se učili novou techniku, tak jste se naučili jutsu Kinobori no waza. Toto jutsu lze trénovat pomocí nastřádání chakry do chodidel, následně chakru použijete jako energii, která vám zajistí, že nespadnete ani ze strmé plochy, *odmlčel se a většina studentů přikyvovala a čekala, co jim k tomu poví dál, avšak i přesto se skupinka vzadu bavila o něčem úplně jiném. Ignoranti. Takahiro-sensei se na ně proto jen přísně podíval a oni hned ztichli, pak pokračoval ve své přednášce, jako by se nechumelilo.*
Dnešním tréninkem se připravte na pořádný nářez, neodejdete s takovou energií, se kterou jste přišli. Vytvořte pro začátek týmy po dvou, *sledoval, jak se jeho studenti postupně spárovali a pak se trochu ušklíbl, jako by si na ně připravil nějakou velkou zradu* Po dvojicích budete pomocí chakry šplhat tady na ty dva stromy, jsou podobně vysoké a dobře se tak bude určovat, kdo vyšplhal výš. *zamával ve vzduchu dlaní, ve které držel dva kunaie* Těmito kunaii vyznačíte na místo, kde jste skončili tím, že do kmene vyříznete své iniciály, *odmlčel se znovu a zaposlouchal se do davu šeptajících studentů. Jako by si mysleli, že jde o něco jednouchého. O to více se Takahiro-sensei zašklebil a své studenty si pohledem všechny přeměřil. Mizuki také tušila, že v tom bude nějaký háček, protože Takahiro-sensei jim obvykle jednoduché úkoly nedával.* Máme zde pětadvacet studentů, všichni tedy budete mít 24 protivníků, je jen na vás, jakou zvolíte taktiku, ale věřte, že nevyšplháte čtyřiadvacetkrát po sobě až nahoru. *Tímto jejich učitel na akademii skončil s proslovem. Věděl moc dobře, že nikdo zde nemá takovou zásobu chakry, aby s ní mohl tak ledabyle plýtvat, takové chování by bylo opravdu nezodpovědné a sám byl zvědavý, jak si s tím kdo poradí. Vyplýtvají jeho studenti svou chakru hned zpočátku tohoto malého turnaje, anebo se naopak budou příliš šetřit? Bylo třeba, aby se i tihle mladí budoucí ninjové naučili taktice, dokázali poznat, kdy mají dost a v případě, že se objeví více než jeden nepřítel, aby dokázali svou chakru rozložit tak, aby měli dost na každého svého protivníka. Proto Takahiro předpokládal, že tohle je skvělý trénink pro budoucí život ninji.
Mizuki se na svého učitele podívala a pak se porozhlédla i po svých spolužácích. Zatnula dlaně v pěst. Už na akademii byli asi třičtvrtě roku, prožili spolu spoustu tréninků. Některé studenty akademie znala méně, některé více, u některých vůbec neznala jejich schopnosti, u jiných si naopak byla jistá, že zhruba tuší, kolik toho vydrží. Bylo náročné se na něco takového připravit a rozhodnout se, jakou taktiku zvolí, ale ani ve skutečných soubojích a misích přeci nezná přesnou sílu svého protivníka, může jen hádat. Zatnula zuby a sensei postupně začal vyvolávat dvojice. Sensei je pozorně sledoval, někteří opravdu přecenili své síly a rozhodli se vyšplhat v prvních „soubojích“ skoro až na vrchol. Takahiro-sensei si přitom průběžně zapisoval skóre – každému, kdo ve dvojici zvítězil, připsal bod ve formě červeného puntíku do zápisníku, který držel v rukou. Najednou přišla na řadu i Mizuki. Okoukla svého protivníka, shodou okolností šlo zrovna o člověka, jehož schopnosti docela znala.* „Je silný, měl docela dobrou trefu, co se týká shurikenů a kunaiů, jeho rychlost je slabší a chakra pravděpodobně také…“ *oba se rozeběhli na strom a zatímco si Mizuki brázdila cestu po kmeni stromu, po očku sledovala svého spolužáka. Když viděla, jak zpomaluje, pevněji sevřela kunai a označila místo, kam tímto způsobem vyběhla o něco málo výš než její protivník. Zdá se, že taková taktika by mohla fungovat, spousta věcí se dá vysledovat jen z pohybů a pohledů jejích spolužáků, i když něco takového vyžaduje plné soustředění jak na techniku a běh, tak i na protivníka. Proto tuhle taktiku snad skoro nikdo jiný nezkoušel, případně takových studentů bylo po málu.
Oba seskočili a Takahiro-sensei připsal vítězství Mizuki. Obecně, první kola tohoto tréninku probíhala docela jednoduše, přesto však bylo zjevně zábavné sledovat, kdo se k tomuto úkolu jak postavil. V druhé polovině, tedy 12. kole se ale již objevila spousta studentů, kteří zjevně měli problémy s tím se na stromě vůbec udržet. Byli to ti, kteří si vyplýtvali chakru hned od začátku, ale také lidé, kteří měli stále problém s tím používat přiměřené množství chakry a používali jí příliš moc. Těmto pak zbývalo v druhé části soutěže opravdu malé množství, a tak se dalších soubojů už ani neúčastnili, protože obecně neměli s čím. Objevili se ale i tací, kteří zkusili šplhat po stromě vlastní silou, ale byli diskvalifikováni. Holt, soutěživost nade vše.*
„Ještě 7 protivníků…“ Proběhlo Mizuki v hlavě a všechny si je prohlédla. Zdálo se to skoro až nekonečné, nikdy by nečekala, že takto vyběhnout po stromě je takový žrout chakry. Až teď si uvědomila, že i základní technika třídy E, takže třeba tahle, může spotřebovat tolik chakry, když se použije v krátkém rozmezí tolikrát. Další souboj vypadal tak, že se zdálo, že není jediná, kdo se rozhodl sledovat svého protivníka. Právě proto skončil remízou, oba si ještě totiž chtěli šetřit chakru na další své spolužáky, a proto do výběhu nedali maximum. Jakmile seskočili, Mizuki si spolužáka změřila pohledem, nikdy snad ani pořádně nepostřehla, že je někdo takový v jejich třídě, ale zdá se, že našla rivala.*
Remíza? Je dobrý… *vydechla Mizuki překvapeně a vysledovala, že její spolužák se na ni dívá přesně takovým pohledem jako ona na něj. Pohledem, který říkal něco jako: „Dobře, na tebe si musím dát pozor“. Díky tomu, že stále zbývala spousta jiných soubojů, měla Mizuki aspoň chvíli času si před dalším běháním  na strom odpočinout. Nejen, že tento trénink byl náročný na chakru, ale stejně tak byl náročný i fyzicky, ono i takové běhání po rovině dalo netrénovanému docela zabrat. Pohledem uhnula k senseiovi, který se plně soustředil na výkony jejích spolužáků, jako by snad pohledem analyzoval, jaké kdo má schopnosti. Vzhledem k tomu, jak náročné jsou geninské zkoušky, bylo třeba takového tvrdého tréninku.* Musím vyhrát, jinak nemůžu mít jistotu, že další zkoušku zvládnu… *zašeptala Mizuki. Poté na ni zase přišla řada. Dalších pár protivníků bylo již vyčerpaných a Mizuki hravě vyhrála. Obecně, jak jim sensei nedávno říkal, že se sešel silný ročník studentů, zjevně tomu tak opravdu bylo a Mizuki, přestože v tuto chvíli soutěž vyhrávala, tedy v remíze s jejím předchozím oponentem, projevil se u ní strach z toho, že by mohla při geninské zkoušce zemřít. Z téhle představy se jí udělalo vyloženě nevolno, protože si uvědomila, že by tu nechala bratra, Kaie, své nové kamarády, a hlavně své sny, které by se tím pádem nemohly naplnit. Teda, spíš ambice. Když přišla opět na řadu, srovnala si své myšlenky a opět se začala soustředit na trénink. Pauzy mezi šplháním jí zřejmě neprospívaly, jelikož právě v těchto pauzách ji popadaly poměrně nepříjemné myšlenky typu: „Co by bylo, kdyby…“, naštěstí je svým typickým tréninkem soustředění, tedy tím, že zavřela oči a soustředila se pouze na proudění větru okolo a zvuky přírody, dokázala vyhnat rychle z hlavy. Zbývali poslední tři protivníci a Mizuki tedy stále potřebovala trochu šetřit chakru, pravda, už jí jí moc ale nezůstávalo, i když s ní doteď poměrně šetřila. Nebyla však zdaleka sama, kdo měl tento problém, i její spolužáci měli již dost, možná právě proto neschytala prohru. Jakmile seskočila ze stromu a rozhlédla se okolo, všimla si spousty spolužáků, kteří seděli u stromů a sotva popadali dech. Ona sama pohlédla na své dlaně, které se jí již trochu třásly, stejně tak jako její nohy. Zamračila se nad tím. Nemohla být jednoduše spokojená se svým výkonem, protože již od nástupu do akademie opravdu trénovala tak často, jak to jen šlo, a stejně se zdá, že není dost silná. Je pravda, že by se pro příště měla ve svých trénincích zaměřit také na trénink chakry, protože doteď spíše cvičila tak, aby zlepšila svou rychlost či sílu, ale její zásoba chakry byla opravdu průměrná a v tomto menším turnaji si vedla tak dobře jen díky tomu, že si uměla chakru dobře rozvrhnout, ale oproti svým spolužákům se zásobami chakry určitě nebyla ve výhodě. Něco takového ji trochu tížilo, protože na sebe odjakživa měla vysoké nároky. Poslední dva „souboje“ byly vyloženě již skoro utrpením pro obě dvě strany, jak pro ni, tak pro její protivníky. Jediný, kdo se zjevně bavil, byl jejich učitel – Takahiro. Culil se a po očku je celou dobu sledoval. Mizuki sice vyhrála i poslední dvě lezení, přesto však skončila opřená o kmen stromu s třasem rukou a nohou, ostatně jako všichni ostatní. Navíc věděla, že v podstatě nevyhrála, ale skončila v remíze s tamtím spolužákem, což v ní jen povzbudilo její soutěživost pro příště, jelikož dnešní trénink zjevně končil tady, protože nikdo nebyl schopný pokračovat.*
Dobrá práce, všichni! *usmál se na své studenty Takahiro-sensei, který byl zjevně spokojený, že se nikdo nevzdal a všichni se ze sebe snažili vydat to nejlepší.* Mám pro vás dobrou zprávu. Pokud budete takto tvrdě trénovat, postupně toho vydržíte o něco více. Jde to pomalu, ale právě takto tvrdý trénink se vyplatí. Je to přesně jako s běháním, když nemůžete, skončíte, ale příště uběhnete o něco více. A přesně tak to funguje s vaší chakrou. Pro dnešek končíme, všichni si odpočiňte, ať jste připraveni pro příště. Věděl, že až si všichni trochu odpočinou, budou schopni odejít po svých, a proto se na ně jen povzbudivě usmál a odešel zpět do budovy akademie. Žádné šuškání se nekonalo, zdálo se, že jsou všichni natolik vyčerpaní, že se jim ani mluvit nechce, přesto se Mizuki po necelé čtvrt hodince zvedla od stromu a vyrazila pomalu domů, cestou se však ještě rozloučila s ostatními spolužáky, kteří se také pomalu začali zvedat a odcházet do svých domovů. Poslední pohled však věnovala svému novému rivalovi – Shinovi…*

Arisu
Benjiro-sensei

*všichni její spolužáci už jsou dávno venku a Arisu se prochází chodbami Akademie, snaží se najít odhodlání zajít za jejich sensei z Akademie a požádat o pomoc s tréninkem její fyzické kondice, která nebyla zrovna dobrá, což bylo vidět zrovna dneska při cvičení se spolužáky, vyrazila k místům, kde očekávala, kde bude její sensei, když z vedlejších dveří vyšel jiný sensei* Arisu-kun *promluvil naní, Arisu se na něj s úlekem podívala, přeci jen ten hlas poznávala. Benjiro byl blízkým přítelem jejího otce, když ještě byla vcelku normální rodina* Benjiro-san *zarazila se, byli na Akademii* Benjiro-sensei *usmála se nevinně, Benjiro se rozesmál* Nemusíš mě oslovovat sensei *chvíli se zamyslel* Netušil jsem, že jsi už na Akademii. *Arisu se trochu pyšně usměje* Už pár týdnů. Teď jsem chtěla jít za Dai-sensei, jestli by mi nepomohl s tréninkem rychlosti. *podívá se na něj a chvíli obdivuje, že vypadá pořád stejně jako před pár lety, a to už tenkrát ho považovala za pěkného* Co kdybych tě vzít trénovat já? Dai má teď hodně práce a já si na tebe vždycky rád udělám čas. Máš svého osobního senseie? *Arisu jen přikývne, otázku ohledně senseie záměrně nezodpoví. Nechce mu ublížit tím, že by mu řekla, že už má Kami, protože nejspíš předpokládal, že se nejdříve zeptá jeho. Vydá se s ním do tělocvičny, kde se právě dneska ponížila před staršími spolužáky, v šatně se převlékla do kraťasů, trička a svázala si vlasy do culíku, přezula si do normálních tenisek a vrátila se k Benjirovi* Tak dobře, teď si zaběháš pár koleček a já ti je budu stopovat. *řekl Benjiro a vytáhl stopky* Přestaneš, až ti řeknu. *dodal přísně. Arisu se rozeběhla a uběhla pár koleček, aniž by Benjiro něco řekl* Musíš být rychlejší! *povzbudil ji a Arisu se snažila zrychlit, ale měla svoje limity. Benjiro ji teď po každém kolečku řekl, jak dlouho ji trvalo. Několik koleček uběhla skoro na stejný čas, ale snažila se vyburcovat k rychlejšímu tempu. Lapala po dechu, nemohla se skoro nadechnout, ale přeci jen ze sebe dostala lepší výkon. Sice asi o tři sekundy, ale i to přišlo Arisu jako úspěch. Byla připravená běžet, dokud ji Benjiro neřekne, že má přestat, ale začalo ji píchat v boku, a tak trochu zpomalila, čímž si vysloužila jen pokárání. Nechal ji zaběhnout ještě tři kolečka, než ji nechal chvíli si odpočinout* To nebylo vůbec špatné, ale budeš muset ještě trénovat. *řekl, zatímco Arisu si užívala vzduchu v plicích* „To vím taky, že budu muset ještě trénovat. Neříká mi nic nového. Je na mě přísnější než Dai-sensei.“ *postěžuje si v duchu Arisu a jak tak všimne si, že sáhl k opasku a vytáhl shuriken* Tak, konec odpočinku. Budu po tobě házet shurikeny a tvým úkolem bude vyhnout se jim. *prohlásil a hned po ní jeden z těch, co měl připravené hodil. Arisu to nečekala a nedokázala se ani hnout. Shuriken se zaryl do stěny kousek od její hlavy. Zrychleně dýchala* Myslím to vážně, Arisu. Musíš se naučit vyhýbat a být rychlejší. *poznamenal chladně a vyslal proti ní další shuriken. Tentokrát se Arisu trochu pohnula a shuriken se zaryl do míst, kde měla původně hlavu. V tu chvíli to začala brát vážně. Nečekala by, že Benjira bude brát jinak než hodného strýčka z jejího dětství, ale v tu chvíli ji trénoval a ohrožoval shurikeny. Tentokrát ho brala jako nepřítele. Vyhnula se pár shurikenů jen tak tak, ale Benjiro nepřestával, právě naopak. Začal zkracovat čas mezi jednotlivými hody, takže Arisu musela rychleji reagovat. Říkala si, že naštěstí shurikeny byly malé, takže občas stačilo se jen trochu pohnout, aby se o něj nezranila. Přemýšlela, že stejně je nehází s takovou silou, jako je hází proti opravdovým nepřátelům, ale jí to stačilo na to, aby trénovala svou rychlost* Myslím, že to pro dnešek bude stačit. *řekl ve chvíli, kdy po ní hodil poslední ze svých shurikenů. Ten ovšem už Arisu nečekala a už neměla čas uhnout. Proto v poslední chvíli proti letícímu shurikenu, spíše podvědomě, nastavila předloktí, do kterého se shuriken zabodl. Snažila se nevykřiknout ve chvíli, kdy ji ho Benjiro pomalu vytahoval a snažil se zastavit krvácení* Není to nic hlubokého, budeš v pořádku. *neomluvil se ji, proč taky. Arisu zamrzelo, že už ho nedokáže vidět tak jako před tímhle tréninkem. Už to byl pro ní sensei, ať se na to dívala, jak chtěla* Jsem v pořádku *pokusila se usmát a nechala Benjira, aby ji obvázal předloktí* Jdi se převléknout. Uvidíme se někdy příště. Mimochodem, neřekla jsi mi ještě, zda máš osobního senseie? *když zopakuje svou otázku, tentokrát Arisu nemá problém odpovědět. Jako by se jejich vztah změnil do úplně nové roviny* Trénuje mě Kami-sensei. *prohlásí hrdě, Benjiro jen uznale pokýve hlavou a bez dalšího slova odejde. Arisu se jde převléknout a jakmile dorazí domů, tak usne, jakmile si lehne. Dnešek byl pro ní náročný*

Arisu Sasaki
Yori – spolužačka na Akademii

*Pro Arisu byl trénink fyzických dovedností na Akademii tou nejtěžší částí. Ovládání chakry ji šlo líp než většině jejích spolužáků, ale nejen že byla nejmladší, ale zjišťovala, že není ani nejsilnější, nejrychlejší. Jediné, co by se mohlo počítat, bylo, že byla docela odolná. Takže když jim skončila hodina a sensei odešel, tak si ji spolužáci začali dobírat, nejdřív potichu a pár, ale postupně se k nim přidávali další. Obvykle ztěžka polykala slzy, když se jim snažila utéct. Ale jednoho dne se ozvala jedna spolužačka – Yori* Nechte ji být, je přeci jedna z nás! *prohlásila nahlas, čímž je všechny umlčela. Arisu si pamatovala, že byla z klanu Yumi a byla pro změnu starší než všichni ostatní* Pojď, vykašli se na ně, Arisu. *prohlásila a odváděla plačící Arisu ven před Akademii. Nikdo si za nimi nedovolil běžet. Venku se Arisu trochu uklidnila, aby se podívala na svou zachránkyni. Byla možná tak stará jako Mizuki* Děkuju, to jsi nemusela. *usmála se na ní Arisu* Ale musela. Pokud z nás mají být ninjové v Suně, tak by si měli uvědomit, že jednoho dne se budeme chránit navzájem. *usmála se na ní Yori a vydali se směrem k náměstí. Ale ulice byla skoro beznadějně plná lidí. Arisu se trochu osmělila, přeci jen chtěla ukázat Yori, že stála za to, aby ji před těmi supi na Akademii zachránila* Tak co, kdo bude první na náměstí? *zasmála se Arisu a rozeběhla se ulicí směrem k náměstí. Snažila se kličkovat mezi lidmi a sledovat ještě, kde je Yori. Jenže ve chvíli, kdy se rozhlížela, tak narazila do nějakého ninjy a zrovna to byl jeden ze senseiů z Akademie* Jejda, pardon, sensei *usmála se nevinně a běžela dál. Tentokrát se naštěstí vyhnula každému staříkovi a stařence. Když doběhla na náměstí, tak Yori už tam dávno byla* Nikde jsem tě neviděla! *žasla Arisu* Vzala jsem to přes střechy a použila Kinobori, jak nás učil sensei na Akademii. *zazubila se Yori* To není fér! *ohradila se Arisu ale smála se. Tohle ji nenapadlo. Chtěla prostě jen zlepšit své fyzické dovednosti* Nevěděla jsem, že to bereme jako trénink. Ale pokud chceš, tak se můžeme střídat a běhat po náměstí. *navrhla ji Yori a vzhledem k tomu, že na náměstí probíhaly trhy se vším možným, tak ji naznačila cestu, kudy budou běhat. Vytáhla z kapsy stopky* Tak můžeš vyrazit, Arisu. A uvidíme, kdo bude rychlejší *povzbudila ji Yori a Arisu se rozeběhla naplánovanou trasou. Někteří trhovci jen kroutili hlavami, jiní na ní pokřikovali, že jim zbourá stánek, protože chvílemi běžela docela nebezpečně. Asi dvakrát do někoho vrazila, ale ani se moc neohlížela a běžela dál. Když doběhla k Yori, docela lapala po dechu* To bylo dobré, jen za ty dva lidi, do kterých si vrazila, máš za každého dvě vteřiny navíc *zazubila se Yori a na papírek napsala Arisu její výsledný čas. Potom se vystřídaly a Arisu jen sledovala, jak Yori šikovně kličkuje mezi stánky. Přišla ji mnohem rychlejší než ona sama. Cítila se s ní podobně jako s Mizuki, akorát s tím rozdílem, že Mizuki znala celý život. Přišlo ji, že konečně pro někoho něco znamená kromě její vlastní rodiny. Díky Yori si přestala připadat přehlížená. Když Yori doběhla a cestou do nikoho nenarazila, tak měla pořád o 10 vteřin lepší čas než Arisu* Takhle nehodlám prohrát! *prohlásila odhodlaně Arisu, dala ji stopky i s papírkem a dala si druhé kolo. Snažila se být rychlejší a do nikoho nevrazit. Docela se ji to dařilo, možná i proto, že už věděla kudy přesně běžet, ale cítila, že třetí kolo by už nezvládla. Málem vrazila do jednoho staršího pána, ale jen tak tak se mu vyhnula chvíli před tím, než doběhla k Yori* No vidíš to, skoro jsi mě předběhla. *řekla Yori a ukázala ji stopky. Byla pomalejší jen o tři vteřiny* Super! *usmála se Arisu a napila se vody, kterou měla v tašce* Můžeme klidně trénovat spolu jestli chceš. Myslím, že spolužáci už ti dají pokoj. Netroufnou si mě znepřátelit *mrkla na ní spiklenecky Yori a společně se vydaly do čtvrti Toku, kam ji Yori doprovodila, než se sama vydala domů. V tu chvíli ji bylo jedno, že ji ani matka nepozdravila, bylo ji jedno, že otec není doma. Prostě cítila, že konečně někam patří, a věděla, že kdyby něco, tak se ji Yori na Akademii zastane*

Arisu Sasaki
Benjiro-sensei - sensei z Akademie

*Arisu odcházela tentokrát z vyučování na Akademii s dobrou náladou. Povedlo se ji vyhrát v taijutsu nad jedním z nejsilnějších kluků ze třídy, nikoli silou, ale svou mrštností. Tentokrát ale místo trávení volného odpoledne s Yori vyšla ke kabinetům senseiů a zaklepala na dveře, kde by měl být Benjiro-sensei. Ten ji po chvíli také otevřel* Arisu-chan *zářivě se na ní usmál, ale nemohla si nevšimnout smutného výrazu, který se mu přehnal po tváři, když ji spatřil. Chvíli přemýšlela, proč se tak tvářil. Třeba věděl něco o otci, který se zase několik měsíců neukázal doma. Ale donutila se nad tím nepřemýšlet* Benjiro-sensei, neměl bys čas na trénování? Minule mi to dost pomohlo. *zeptala se na rovinu, čas strávený tréninky s Kami-sensei a na Akademii ji zocelily a zvedly sebevědomí* Proč ne, rád se ti budu věnovat. *jako by to byla jeho zodpovědnost, napadlo Arisu. Jako by měl za ní zodpovědnost, když byl její otec pryč. Vydali se spolu do tělocvičny* Slyšel jsem na tebe od Daie jen samou chválu. Prý ses dost zlepšila *řekl, když už stáli v tělocvičně, Arisu se ani nepřevlékala do oblečení na ven, předpokládala totiž, že ji Benjiro neodmítne* Snažím se *odpověděla Arisu, ale těšilo ji, co si o ní její sensei myslí* Dai říkal, že jsi docela rychlá a dokážeš se vyhnout většině ran svých spolužáků. To je šikovné umět. Pokud nejsi dostatečně silná, abys jim to vrátila, tak by se ti mohla hodit nijutsu technika Kawarimi no Jutsu. Slyšela jsi o ní? *začal Benjiro a Arisu jen přikývla* Jistě, technika náhrady. Ale Dai-sensei ji nás prý učit nebude. *Benjiro se tomu jen zasmál* Je to dost nebezpečné ve chvíli, kdy se to nepovede, ale ty jsi rychlá, takže když se ti nepovede Kawarimi, tak se zvládneš vyhnout. Pomocí Kawarimi se vyměníš s nějakým předmětem, často to bývají kusy dřeva nebo cokoli, co ve své blízkosti uvidíš. Jen ten předmět nesmí být nijak připevněný a tebe nesmí nikdo držet. Tahle technika funguje jen ve chvíli, kdy jsi v ohrožení. Třeba když jsem po tobě házel minule ty shurikeny. Pro Kawarimi musíš složit rychle pět ručních pečetí – tygra, kance, vola, psa a hada. Zkus si to *Benjiro ji to ukáže pomalu a sleduje, jak to po něm Arisu opakuje. Párkrát ji opraví, ale jinak ji jen pozoruje. Po chvíli, když už mu přijde, že je umí poskládat dostatečně rychle, tak se narovná a vytáhne z pouzdra kunaie* Připravená? *Benjiro se na ní usmál, nehodlal ji už šetřit jako minule. S posmutnělým výrazem sledoval, jak Arisu vyrostla a do dítěte má daleko i ve svých osmi letech. Začne po ní v rychlém sledu házet kunaie. Arisu se zatím jen vyhýbá. Ještě se necítí připravená to zkoušet, takže prvních tak deset minut se vyhýbá, čímž se docela rozehřeje, protože tenhle trénink je úplně jiná liga než trénink se spolužáky. Pak pomalu začne zkoušet skládat pečetě, ale je moc pomalá. Vyhlédne si nedaleko ležící terč, za který by se vyměnila* „Tygr-kanec-vůl… Sakra to bylo těsné. Musím být rychlejší… Tak znovu… tygr-kanec-vůl-pes… Ještě rychlejší.“ *říká si v duchu, zatímco po ní Benjiro hází jednu kunai za druhou, jako by jich měl běžně u sebe takové množství. Ale asi na čtvrt hodiny přestane* Už jsem si na tebe vyplýtval všechny, tak to zkusíme znovu. Soustřeď se víc na tu kunai, zkus odhadnout, jak rychle k tobě míří. Pečetě si musíš zautomatizovat, nemyslet na ně. *řekl, zatímco kolem ní si posbíral slušné množství kunaií, než se zase od ní vzdálil a začne je po ní házet. Arisu se snažila řídit jeho radou a snažila se odhadnout rychlost kunaie. Zatím se vyhýbala, ale postupně na to přišla. Bylo to buď anebo. Buď se nechá zasáhnout, přeci jen její předloktí může vyprávět o tom, kolik ran spolu s tím shurikenem minule schytalo anebo ji to vyjde. Nechtěla se zranit ještě před geninskou zkouškou, ale byl to risk* „Tygr-kanec-vůl-pes-had… To by šlo…“ *pomyslí si Arisu a soustředí se na terč ležící o pár metrů dál. Už málem cítí ostrou špičku kunaie ve svém předloktí, ale přesně v tu chvíli se objeví na místě, kde ještě před okamžikem byl terč, který je momentálně na dva kusy, když ho protne kunai. Arisu se zhluboka nadechla* To bylo vážně dobré, Arisu! *vykřikl s úsměvem Benjiro, když se na ní otočil. Nejspíš vypadl z role senseie, protože k ní udělal pár kroků a klekl si před ní* Musíš být silná, maličká. Slib mi, prosím, že přežiješ. *v očích mu četla nefalšovaný strach* Přežiju? Proč bych neměla přežít, Benjiro? *zeptala se Arisu, nechtěla ho vidět takhle, vyhovovalo ji jeho předchozí chování, které ji pomáhalo se zlepšovat. Najednou měla pocit, že pro něj je někdo mnohem důležitější než jen dcera jeho přítele. Ale nedokázala se v tom vyznat a ani snad nechtěla* Dai vám ještě neříkal o geninské zkoušce? *překvapeně se na ní podíval a jen zavrtěl hlavou* To je celý on. Pravdou je, že budete rozděleni do dvojic a budete bojovat beze zbraně. *zhluboka se nadechl a podíval se ji do očí, než pokračoval* Z toho boje vyjde jeden vítěz, jen jeden z vás přežije. *Arisu se na něj podívala trochu vyděšeně. Teď už pochopila, proč o tom nechtěla Mizuki mluvit, proč ji nic bližšího o geninské zkoušce neřekla. Nechtěla ji přidělávat starosti tím, že bude muset zabít při své první důležité zkoušce jednoho ze svých spolužáků. Jeden student Akademie padne, aby se ona mohla stát geninem. Nebo naopak. Ale to přeci nemůže. Už teď je tvrdohlavá a vytrvalá víc, než aby se nechala zabít. Prostě a jednoduše bude muset přežít* Arisu-chan… *Benjirův hlas ji probudil ze zamyšlení. Díval se na ní starostlivě, on sám moc dobře věděl, že s tímhle pohledem u ní nezíská žádné sympatie, ale nejspíš se nemohl ovládnout. Proto se Arisu donutila k úsměvu* Neboj se, strýčku. Nechci skončit dřív, než jsem stihla pořádně začít. Přežiju a pak ti přijdu jako prvnímu ukázat čelenku Suny. *zazubila se na něj, nechtěla, aby se kvůli ní trápil. Měla ho ráda na to, aby ho viděla takhle* Beru tě za slovo, tak to koukej splnit *usmál se na ní a pocuchal ji vlasy, než vstal* Vím, že to zvládneš! *věnoval ji ještě jeden úsměv, než se vydal pryč. Věděl, že její zkouška se blíží, a neuměl se loučit. To měli s Arisu společné a byla mu za to vděčná. Chvíli se za ním dívala, než si vzala věci z šatny a vydala se na dlouhou procházku po vesnici, než se vrátila domů*

Legenda: Jaashi Natsui
Sensei
Minoru Akanishi
Chuunin
Přihlížející

*Nějak nemohl celou noc pořádně usnout. Hlavou se mu honilo vše možné a nemohl dostat z hlavy představu, že to nebude dlouho trvat a někoho zabije jen proto aby se stal geninem a mohl postupovat ve své cestě stát se shinobim. Když se prvně dozvěděl, co bude jejich zkouškou byl to pro něj docela šok a nevěřil tomu, že je to skutečně pravda. Ale pravda to byla a on to musel ve své hlavě nějak zpracovat. Dost mu v tom pomohl otec, který pronesl řeč o drsném domově, o síle shinobi z jeho vesnice a o tom, že slabý nemají nárok na to pokračovat dál. To přineslo další otázky a myšlenky, ale odpovědi se dostávali málo. Pro starší byla tahle věc něco tak normálního, že od nich pomoc čekat nemohl. A tak jen bloumal vesnicí a přemýšlel o tom všem. Slova o drsném domově byla logická, nežili v nějakém klidném místě ale na nehostinném území, kde by se jen tak někdo neodvážil žít. Slova o síle mu tak dávala větší smysl, protože kdo jiný, než silní shinobi by měli bránit vesnici. V první chvíli přemýšlel, že se bude na zkoušku nějak připravovat, možná více trénovat, ale rozhodl se, že to nechá být. Na akademii byl pečlivý a snažil se, mimo akademii trénoval, a tak nemělo cenu se stresovat nějakým dalším tréninkem. Místo toho raději v knihovně vyhledat nějaké knihy o rostlinách a zjistil si co v okolí vlastně může nalézt a co by se dalo využít.
Bylo časně z rána, když se posadil na posteli a zadíval se na své ruce. Přemýšlel, jestli po zabití budou jiné nebo ne. Ale odpověď na to neznal, a tak přešel do koupelny kde se opláchl a vyčistil zuby. Možná to bylo tím, co ho čekalo, ale neměl vůbec chuť k jídlu, místo toho, aby zamířil na snídani se oblékl, zkontroloval se v zrcadle a odhodlaně na sebe kývl. Pokud nechce zemřít tak jiná možnost, než uspět stejně nebyla. Nechtěl se setkat s rodiči a poslouchat povzbudivé řeči otce a sledovat matku, jak bojuje se slzami. Chápal, že se o něj bojí, ale teď na to nebylo vhodná doba, protože slz si užije matka dost pokud zemře. A tak se v chodbě tiše obul a zmizel z domu dříve, než se rodiče probudili.
Pomalu kráčel k místu, kde se měli sejít se senseiem. Místo bylo nedaleko místa kde se měla zkouška konat, vzhledem k tomu, kolik bylo hodin ho nepřekvapilo, že tam byl první. Na místě už někdo připravil dvě velké vlajky vesnice, které měly určit místo kam se měl vítěz vrátit. Pozorně si prohlížel prostor, který se před ním rozprostíral a přemýšlel co všechno může čekat. Stejně jako vše kolem vesnice bylo místo plné skal, písku a uschlých starých stromů. Díky skalám nebylo nouze o místo kde by mohla čekat léčka.* „Tak tady se rozhodne o mém životě„.* Pomyslí si a snaží se zahnat strach, který se nepříjemně dral na povrch.
Jaashi Natsui, nemohl jsi spát, že jsi tu takhle brzo? * Hlas Senseie ho vytrhnul ze zamyšlení a on se na něj překvapeně otočil.* Dobré ráno, sensei. *Uklonil se v pozdravu a pak se otočil zpět k místu kam koukal doposud.* Nemohl jsem usnout, to máte pravdu. Ono se spí těžce když víte, že vás čeká den, kdy někoho zabijete. *Řekl upřímně a neskrýval před senseiem své pocity, protože nějak tušil, že on tohle zažil u svých žáků už mnohokrát.*
Je dobře, že to bereš takhle. Je těžké dopředu vědět co se stane, ale je to jedna ze zkoušek, poprat se sám se sebou. Ne jeden ze studentů to tady vzdal, protože to pro ně bylo nepředstavitelné. Jít dobrovolně na život a na smrt. Ale ty jdeš tou lepší cestou … očekáváš, že vyhraješ, a to je dobře. *Slova sensie ho potěšila a věděl, že mluví ze zkušenosti. Jak se začala blížit hodina začátku jejich zkoušky začali se objevovat i první zvědavci a žáci z akademie. Tu a tam někoho pozdravil, prohodil pár slov, ale jinak se snažil držet stranou a věnovat se svým myšlenkám. Povzbuzování možná mohlo vypadat kamarádsky ale on o to nestál. Nikdo z nich tam nebude, aby mu pomohli, nikdo z nich s ním nebude nasazovat život, a tak nestál o jejich plané řeči. Z přemýšlení ho vyrušil opět sensei.
Vylosovali jsme dvojici, která dnes vejde do skal. *Ukázal rukou k místu, kde se měla zkouška konat.* Do skal zamíří Jaashi Natsui a Minoru Akanishi. Máte tři dny na to, aby zde u vlajek stanul jeden z vás. *Po těch slovech přišel k Jaashimu jeden z chuuninů.* Pojď semnou. *Řekl prostě a vydali se pryč od lidí.* Každý budete začínat na jedné straně. *Vysvětlil zatím co kráčeli podél skal.* Máš tři dny na to najít soupeře a ukončit jeho život. Pokud se nenajdete, nebo nezvládnete toho druhého zabít budete oba vyřazeni. Nesmíte mít s sebou žádné věci, krom oblečení. *Pronášel to neutrálním hlasem a zastavil se, když stanul u kamene, který někdo natřel na bílo.* Rozkroč se a roztáhni ruce. *Rozkázal a když tak Jaashi učinil zkontroloval, že u sebe nic nemá.* Dobře. *Zkonstatoval prostě a ukázal mezi skály. *Běž. *Jediné slovo, které znělo Jaashimu ještě v uších dlouho potom co se rozeběhl mezi skály.
Jak tak kráčel mezi skálami a rozhlížel se kolem, přemýšlel o svém soupeři. Jméno mu nic neříkalo, ale z akademie si ho matně pamatoval. Nevěděl, co od něj má čekat, a tak si nemohl plánovat nějakou taktiku mířenou proti němu a tušil, že soupeř na tom bude stejně. Cestou si všiml pár ještěrek, co se rychle schovali mezi kameny a nějak mu to nevadilo, jíst ještěrku se mu moc nechtělo. Snažil se představit, jak daleko ho chuunin zavedl od místa, kde stál a jak velké je vlastně území kde se zkouška koná. Slunce se blížilo k západu a on nespatřil nic krom pár brouků, kostry nějakého mrtvého zvířete a spoustu kamení. Jak tak kráčel dál všiml si několika keřů, které mu přišli povědomé a vydal se směrem k nim.* Hm. *Zabručel, když si byl jistý, že je to, co myslel a sehnul se ke křoví. Na první pohled vypadalo skoro uschlé, listy byli malé a stonky měli dost trnů, ale to mu nevadilo a opatrně začal hrabat díru vedle keře. Netrvalo dlouho a odhalil silné kořeny, které keř zásobovali vodou. Tak jak viděl v knize, kterou četl vytrhl jeden z kořenu a začal opatrně nasávat vodu, kterou kořen obsahoval. Nebylo to moc, ale na osvěžení lepší než nic. S úsměvem vycucával obsah kořene a vydal se dál, najít místo kde by se na chvíli složil a odpočinul si. Nevěděl, kde je jeho soupeř, zda někde poblíž nebo daleko, a tak si našel místo tak, aby mu poskytlo dobré krytí. Vybral si pro ty účely větší skálu jejíž převis ho kryl před okolím, a hlavně v okolí bylo dost kamenitý podklad, a tak kolem rozházel kamínky a písek a vyzkoušel, zda kroky na tom jsou dobře slyšet. Musel uznat, že jako první varování to nebylo nejhorší, a tak se uvelebil pod převisem, objal se pažemi, aby si udržel teplo a zavřel oči.
Nevěděl kolik je hodin, podle svitu měsíce mohl jen tušit, že je noc ale jak hluboká nevěděl, Probral ho zvláštní zvuk, ale nebyl si jistý, co ho vyvolalo. Pozorně poslouchal a bez hnutí tiše ležel ve svém úkrytu. Když uslyšel zaskřípání písku znovu usmál se pro sebe a opatrně se začal soukat z úkrytu. Minoru kráčel od něj a dle všeho vůbec neměl ponětí, že je někdo za ním. V první chvíli přemýšlel, že by se na soupeře vrhl ze zadu nepozorovaně, ale nelíbila se mu představa, že by takhle někdo zabil jeho a nechtěl to udělat ani jemu. Místo toho sebral ze země jeden z větších kamínku, pečlivě zamířil a hodil.* Au. *Vyjekl Minoru, když ho kámen zasáhl do hlavy.* Co to sakra. *Zavrčel a otočil se směrem odkud tušil útočníka. Jaashi stál před svým úkrytem a rozpřáhl ruce. * Tak jsme se potkali. Chtěl jsem tě jen upozornit, že jsem tu. Nerad bych vyhrál nějak nefér a neposlouchal, že jsem podváděl. *Vysvětlil proč po něm hodil kámen, svěsil ruce podél těla a vyrazil k němu. Minoru se zamračil, vůbec se mu nelíbilo, jak sebejistě jeho soupeř mluvil.* Nejdřív mě musíš porazit abys mohl od někoho poslouchat, jak jsi vyhrál. *Odsekl a rozeběhl se na Jaashiho s úmyslem mu ten samolibý úsměv vymazat z tváře.
Když se proti němu Minoru rozeběhl tak se jen usmál o něco víc, mírně se rozkročil a čekal na útok. Nevěděl, že se mu povede tak snadno vyprovokovat ho k úderu, ale byl za to rád, chtěl vědět, jak silný jeho protivník je. Minoru evidetně bojovat uměl, protože si úder přesně načasoval, kousek od Jaashiho zastavil a do úderu dal plnou sílu. Jaashi pozvedl v ruce obraně a pěst dopadla na zkřížené ruce, i když úder příliš neublížil díky obraně tak mohl odhadnout, jak je soupeř silný a tušil tak, že přímí úder by od něj dostat nechtěl. Po uderu následoval kop, který mu měl dle všeho ukopnout hlavu, protože byl veden vší silou a Jaashi si ani nechtěl představit co by se stalo, kdyby kop zasáhl. Ale on neměl v plánu se nechat zasáhnout, místo toho využil svou vyšší rychlost vyhnul se úderu tím, že se protočil do stranu a sám využil toho, že je Minoru díky takovému útoku nebráněný a na nohu o kterou se teď opíral celou vahou nasměroval nízký kop na koleno. Nebyl tak silný jako Minoru, ale měl výhodu, a tak se soupeř po ošklivém zvuku, které vydalo koleno skácel k zemi. * Sakra. *Vydechl, když se začal zvedat ze země a dle všeho ulevoval noze. Sledoval Jaashiho se zamračeným výrazem a přemýšlel kudy zaútočit. Jaashi se rozešel kolem něj a čekal, nechtěl zaútočit první, protože cítil, že má navrch. * Vypadá to, že máš zraněnou nohu. Myslíš, že zvládneš pokračovat, nebo to rovnou ukončíme, ať můžu jít domů? *Zeptal se jen tak ledabyle a očekával reakci, kterou byl útok ze strany Minora. Ten přišel znenadání, a dost rychleji, než Jaashi čekal. Buď přehrával své zranění, nebo se stačil dát dohromady, ale vyrazil proti němu nepříjemně rychle. Protože věděl, že přímo úder dostat nechtěl, a tak rychle složil pečetě na Kawarimi no Jutsu a místo sebe hodil do rány úderu jeden z kamenů a schoval se za nedalekou skálu, odkud kámen byl. Zasažený kámen odletěl stranou a Minoru si promnul bolavou pěst.* Neříkal jsi, že chceš férový boj? A teď použiješ tohle? *křikne do okolí a pohledem hledal Jaashiho, ten ale nestál o to zemřít jenom proto, že je někdo silnější. Ze země sebral několik kamínků a soustředil chakru. Když byl připraven rozeběhl se proti skále a kameny hodil opačným směrem, jak očekával Minoru se tím směrem otočil, a tak Jaashi mohl vyběhnout po skále, vyskočit a kopem že shora se vrhnout na soupeře, ten vycítil útok, ale pozdě a nestačil se dostatečně krýt i když ruku pozvedl v obraně tak kop udeřil do zápěstí, a to dopadlo na jeho obličej. Oba dopadli na zem, ale zatím co Minoru rozvalil na zemi, Jaashi dopadl na nohy a nečekal až se protivník zvedne a připraví na boj, místo toho se rozeběhl proti němu. Vší silou dupl do země, kde měl Minoru hlavu, ale ten se protočil po zemi stranou a začal se zvedat ze země. Jaashi tušil, že Minoru má mnohem lepší taijutsu než on a nechtěl se pouštět do přímého boje, ale také nechtěl nechat soupeře vydechnout, když ho měl pod tlakem. Rozeběh se tedy proti němu a za běhu složil pečetě a vyvolal pomocí Bunshin no jutsu dva klony. Pro jistotu je vyvolal oba na levé straně, aby nebyl uprostřed a vrhli se na Minora. Ten odrazil úder jednoho, ale stín se jen neškodně rozplynul, zareagoval tedy na úder prostředního klona, kde čekal Jaashiho, ale ten tam nebyl. Využil toho, že Minoru brání útok klona a sám udeřil zboku a tvrdě zasáhl Minoriho pěstí do obličeje, nečekal na nic a pokračoval. Jak Minori silou úderu poodstoupil, nečekal na nic a udeřil ho do břicha. Úder udělal přesně co měl a Minori se předklonil pod tíhou pěstí a vystavil se tak úderu a Jaashi ho kolenem kopnul do hlavy a sledoval, jak se protivník kácí na zem.* Tohle je konec tvé cesty. *Pronesl směrem k němu, když dopadl koleny na jeho tělo, aby ho znehybněl a udeřil ho do obličeje.* Slibuji, že ti na hrob přinesu čerstvé květiny. * Další údery dopadly na jeho hlavu a Jaashi ztěžka oddechoval.* Přijdu se omluvit tvým rodičům, že jsi se musel stát obětí této zkoušky. *Další úder pěstí a obličej Minoriho by už poznal málo kdo.* Děkuji ti, že jsi byl mým soupeřem a já se můžu stát geninem. *Vydechl unaveně, protože umlátit někoho rukama dá zabrat a poslední úder mlasknutím dopadne na to co zbylo z Minoriho hlavy. S rukama od krve, zpocený a unavený se pomalu zvednul ze země a vydal se směrem kde tušil dvě vlajky. Měl dost času, ale chtěl být co nejdál od mrtvého. Po boji ale nebyl schopný dojít moc daleko a když už cítil, že potřebuje pauza usadil se na zemi, hlavu opřel o skálu a zavřel oči. Upadl do hlubokého unaveného spánku, kde ho nerušili sny a probral se až po nějaké době. Slunce už bylo na nebi, takže prospal zbytek noci, ale potřeboval to. Bez nějakých okolků se zvedl ze země a vydal se ke svému cíly.
Hele to je Jaashi. Takže Minori je mrtvý. Podívejte se má ruce celé od krve, to musela být bitka. A to jsem myslel, že Minori je jasnej vítěz. *Jaashi ty slova vnímal trošku zdálky, nebyly pro něj důležité, důležité bylo dojít k vlajkám, aby smrt nebyla zbytečná.*
Gratuluji ti. *Pronesl Sensei a počkal, než k němu Jaashi došel.* Děkuji vám. *Odpověděl upřímně a tiše došel k vědru s vodou, která tam bylo připravené a dlouho si myl ruce, než si byl jistý, že krev je pryč.
Teď jsi oficiálně Genin. Splnil jsi zkoušku a jako odměna je pro tebe krom titulu Genina také tvá vlastní čelenka. *Podal jí směrem k Jaashimu a ten si jí chvíli obdivně prohlížel než jí převzal a pevně stiskl v dlani.* Děkuji. *Nevěděl co na to říct byl rád, že uspěl a vyhrál ve zkoušce, ale nevěděl jaká slova se na tuhle situaci hodí.

Konec RPG

Legenda k přímé řeči:
Mizuki Aozora
NPC: Sensei z akademie (Takahiro-sensei)

*Dnes ráno, ne skoro v poledne jako posledně, vstala Mizuki s neskutečnou energií proudící v žilách, dnešek byl totiž speciální, alespoň pro ni, ale doufala, že i pro člověka, se kterým se měla sejít dnes u akademie. Proto na sebe rychle hodila nějaké oblečení, ve kterém se dalo dobře pohybovat – šedavé tříčtvrteční kalhoty a upnutý top. Ke kalhotám si obvazem přidělala boxery a do jedné z kapes strčila bublifuk. Rychle do sebe také hodila nějaké zbylé mochi, které byly stálými zásobami v lednici už od nepaměti. Také rýžové „bochánky“ zalila dávkou vody, aby v tom vedru neumřela žízní a s rozloučením vyrazila z domu.* Měj se! *Křikla na bratra směrem ke dveřím jeho pokoje tak, aby ji slyšel, ale odpovědí bylo jeho „Hm“, nebo něco takového. Mizuki tomu úplně dobře nerozuměla, protože to už vybíhala ze dveří. Těšila se. Dnes se totiž po dlouhé době měla sejít se senseiem z akademie, byli si jednu dobu opravdu blízko, ale od té doby, co se Mizuki stala geninem a do akademie už nechodila, navíc pravidelně trénovala s Kaiem, tak už se s Takahiro-senseiem tolik nesetkávala. Což byla škoda, protože by si troufla říct, že byli skoro až přáteli, a to přestože on byl mnohonásobně starší, bylo mu něco okolo třiceti, což byl takový průměrný věk shinobiho této vesnice. S Takahirem měli sraz u Akademie, protože tam dnes měl nějakou práci se studenty. Mizuki, jak u ní bylo zvykem, na místo dorazila o něco dříve, než měla, a tak jen pozorovala, jak studenti akademie obíhají kolečka, zatímco je Takahiro sensei sledoval. Musela se nad tím pousmát, přinášelo to vzpomínky. Takhle taky pár let zpět běhala, když začínala v akademii. Tenkrát se se spolužáky předháněli, kdo bude rychlejší. Bohužel, spousta z nich je už po smrti. Mizuki by zajímalo, jestli ti malí studentíci vědí, co je v budoucnu čeká na geninské zkoušce. Mizuki také vyhlížela sestřenku, ale nikde ji neviděla, možná byla v jiné skupince a už má odběháno, anebo ji to teprve čeká. Jak studenty pozorovala, taky začala pomaličku běhat na místě. Kondiční trénink nikdy neuškodí, zahřeje a shinobiho tak připraví na nadcházející trénink. A vlastně to bylo příjemné, i když v tom příšerném vedru, trošku si zahřát svaly.* „Měla bych se připravit, aby měl sensei pocit, že jsem se za tu dobu trošku zlepšila. Proto ještě chvíli pozorovala běžící studenty akademie, než se posadila na zem na písek do tureckého sedu a přivřela oči. Tuhle přípravu se naučila provádět skoro pravidelně, před jakýmkoliv tréninkem, který zahrnoval použití chakry. Mizuki si nebyla jistá proč, ale potom bylo její použití svým způsobem jednodušší, jednoduše nad tím nemusela tolik přemýšlet. Bylo to jako taková ta cvičení pro uvolnění celého těla – cvičení typu: „Teď si představujte, jak procházíte rukama, postupně se rozhlížíte, nakonec dojdete až ke konečkům prstů…“. V pojetí chakry to znamenalo v praxi to, že si Mizuki, nebo jakýkoliv shinobi, který tuhle přípravu mohl provádět (Mizuki neměla tušení, jestli je to její výmysl, nebo to provádí i někdo v jejím okolí, přeci jenom, tohle většinou není tématem obvyklé konverzace), si uvědomovala, kudy všude proudí její chakra. Ta energie, která jí procházela celým tělem, včetně rukou, konečků prstů jak u rukou, tak u nohou. Byl to zvláštní druh meditace, který ji sám od sebe dokázal nabít, anebo si alespoň uvědomit tu energii, kterou v sobě měla uzamčenou. Po přípravě otevřela oči. Vysoko nad sebou spatřila známou postavu.*
Takahiro-sensei! *Zvolala nadšeně a okamžitě vyskočila na nohy. Vypadala energicky, jako malé dítě nalité několika litry kofeinu, skoro měla tik, jak v ní energie překypovala. Ale ale, zdá se, že už jsi začala trénovat beze mě, Mizuki, tomu tedy říkám nedočkavost. *Zasmál se sensei. Uvědomoval si, že Mizuki vždycky byla taková. Měla na sebe přehnané nároky, snažila se vždy překonat svého bratra, a možná proto často trénovala více, než by se předpokládalo. Možná ale to byl ten důvod, proč uspěla u své první životní zkoušky.* Nejdřív chci říct, že ti chci pogratulovat, že jsi to zvládla. Ale věděl jsem, že to tak dopadne. *Mizuki naklonila hlavu ke straně. Jak mohl vědět, že to dopadne takhle? Přeci jen měla šance jako každý jiný student akademie, který na tu zkoušku šel. Sice hodně trénovala, ale předpokládala, že zhruba tak jako každý jiný.* Přihlásila jsem se na chuuninskou zkoušku, sensei! *Řekla nadšeně a zazubila se. Měla potřebu ho stále oslovovat „sensei“, přestože už jejím učitelem nebyl, bylo to proto, že on jí toho na akademii naučil zdaleka nejvíce, protože ho tenkrát uháněla, stal se sem tam i jejím osobním učitelem, za což mu byla neskonale vděčná, protože si tím tenkrát možná získala nějaký ten náskok pro překonání většiny jejích spolužáků. Naučilo jí to, že drobná drzost nemusí být někdy špatnou, ale kdoví, jestli jí tohle myšlení nezůstane do dospělosti.* Hm? Koukám, že jsi zvolila sprint. *Nevěřícně nad tím zavrtěl hlavou. Pro něj to bylo jako včera, kdy se stala geninem, a tak pro něj byla naprosto nepředstavitelné, že by se měla brzy stát chuuninem. Nehledě na to, že on sám byl chuunin. Přitom ji měl pořád za malou holku, ale ona se brzy měla vyrovnat jeho ranku. Zdá se, že on se zasekl, zatímco Mizuki uhání vysokou rychlostí vpřed. Nebylo to však tak, že by na ni žárlil, nad to už byl věkem povznesený a vlastně jí přál, že se tolik zlepšuje.*
Takže chuuninská zkouška, říkáš? Hádám, že ti teda dneska dám pořádně zabrat. *Mizuki se s úsměvem postavila do bojového postoje. Stáli kousek od akademie, byla zde písčitá plocha a kupodivu pár stromů, které zvládají pouštní podmínky. Byly to divné stromy, zvláštně suché, šedavé barvy a téměř bez listí, protože zeleni se tu obecně moc nedaří.* Ne, co zlepšíme dnes, to nebude tvá fyzická stránka, ale tvá chakra. *Zazubil se a Mizuki se opět postavila do skoro-pozoru. Zvědavě sledovala senseie. Byl to poslední trénink s ním, trénink, kdy se se všemi spolužáky předháněli o to, kdo zvládne nejvíce krát vylézt na strom a co nejvýš. Dnes už ale Mizuki byla docela na jiné úrovni, a tak byla zvědavá, co si na ni sensei vymyslel. Zdálo se ale, že on sám ještě přesně neví, protože se rozhlížel kolem dokola a zvažoval příznivost podmínek a místa, na kterém se nacházeli, pak se však s úsměvem podíval na Mizuki.* Budeš se se mnou snažit krok. Vidíš ty tři čtyři stromy? *Ukázal postupně na stromy, které je obklopovaly. Tvořily v podstatě tvar obdélníku – dva byly poměrně blízko u sebe, dejme tomu nějakých 10 metrů, od dalších však byly daleko, dejme tomu 100 metrů.* Začneme oba současně. Co se týká těchto dvou stromů, které jsou u sebe, po jednom vylezeme pomocí techniky Kinobori no waza. Nahoře pomocí Chakura shotto přeskočíme na druhý strom, z toho opět pomocí Kinobori seběhneme dolů. To je první část tréninku. *Mizuki přikyvovala. Zdá se, že tenhle trénink bude nejen náročný na chakru, ale i na rychlost jako takovou. To však byla vlastnost, ve které si poměrně věřila, i když si nebyla jistá, jestli se senseiem může vůbec držet krok.* Jakmile se dostaneme z druhého stromu, úkolem bude se co nejrychleji dostat k tomu vzdálenějšímu – můžeme použít Shunshin, nebo jakoukoli jinou techniku, která zvyšuje rychlost. Poté následuje opět strom blízko, takže opět Kinobori a Chakura Shotto. A takto dokola. Jakmile budeš mít pocit, že máš málo chakry, okamžitě si odpočiň, nechci tě mít na svědomí. *Zazubil se sensei, ale předpokládal, že Mizuki už mentálně vyrostla natolik, že sama dokáže zvážit své síly a své možnosti. Mizuki jen kývla a Takahiro se pousmál.* Tak tedy můžeme začít. Tři, dva, jedna… TEĎ! *odstartoval tenhle chakru-vysávající závod a oba současně se rozeběhli pokořit první strom. Tohle bylo doopravdy nostalgická – závod po stromě, tentokrát to však šlo o mnoho rychleji, zásoba chakry Mizuki byla podstatně vyšší než tenkrát, ale také už toho leccos natrénovala, takže i její fyzické možnosti se změnily. Zatím se jí dařilo se senseiem držet krok. Byl to ale v podstatě sprint. Možná to senseie napadlo ve chvíli, kdy mu řekla, že chce skládat chuuninskou zkoušku. Usoudil, že sprintuje k tomuhle ranku, a tak vymyslel tenhle trénink. Mizuki skočila na další strom a sensei měl momentálně trochu náskok. Mizuki se kousla do rtu a zkusila na to trošku šlápnout. Tenhle jeho náskok vyrovnala ve chvíli, kdy poprvé použila Shunshin no jutsu. Tím, že skládala pečeť jen jednou rukou, tak nebyla tolik rozptýlená, jako kdyby ji musela skládat oběma, poté použila podruhé tuto techniku, aby vyšla na celou vzdálenost od stromu. Tímto si získala pár metrů, které však sensei opět dohnal, když vybíhali na strom. Stočila k němu tvář, zatímco běžela vzhůru.* „Co dělám špatně?“ *Proběhlo jí hlavou. Z nějakého důvodu byl Takahiro vždy v běhu na strom o něco rychlejší a Mizuki to vždy nabrala zpět ve chvíli, kdy měli čelit té delší vzdálenosti. Těchto koleček Mizuki zvládla hned několik, přestávala je počítat už asi po dvou, protože se příliš soustředila na to, aby předběhla svého senseie. Oba už byli poměrně vyčerpaní, a to i fyzicky. Mizuki najednou zvedla ruku a zhluboka, ale zrychleně oddechovala.*
Stačí! *Křikla a i Takahiro sensei okamžitě zastavil. Zatímco on se dlaněmi opřel o kolena, ona se opřela o jeden ze stromů. Cítila brnění ve stehnech i v lýtkách, ale usmívala se, stejně tak jako její sensei. Ten vzhlédl hlavu a pomalu k ní došel.* Vyrostla jsi. *Řekl s úsměvem a svou velkou dlaň položil do jejích vlasů, které mírně pocuchal. Kdoví, jak to v tu chvíli myslel – jestli fyzicky, anebo jinak, ale Mizuki to bylo jedno. Byl to další náročný trénink, který stál za to, navíc byla opravdu ráda, že senseie po takové době viděla. Doufala, že až spolu příště budou trénovat, bude to jako rovný s rovným.*
__
1613 slov

Legenda:
Jaashi
Úředník
Sensei
Děcka
*Jaashi netrpělivě přešlapoval na místě a čekal, až se konečně odemknout dveře před ním a on bude moct vtrhnout dovnitř. Čas se neskutečně táhl a on odpočítával minuty, které se zdály nekonečné. Když se ozvalo cvaknutí zámku trhl sebou a s úsměvem vzal za kliku.* Pozor, pozor. *Ozval se muž stojící za dveřmi.* Tedy to je spěchu. *Zakroutí hlavou a vyklidí pro jistotu cestu mladíkovy, který se hrne nesmlouvavě dovnitř. První mise byla na dosah, už jen krůček ho dělil od toho, aby se stal skutečně shinobim co bude mít za sebou první misi. Moc ho nepřekvapilo, že je tam sám a cestou k pultu, kde seděl mladý muž nikoho nepotkal.* Přejete si? *zeptal se úředník znuděně a otočil pohled k Jaashimu.* Ano, ano. Jmenuji se Jaashi Natsui a přišel jsem si vyzvednout misi. *Vyhrkl nadšeně a nervózně klepal prsty o dřevo.* Jistě … mise. *Konstatoval úředník otráveně, zvedl se od stolu a přešel k velkému pořadníku.* Natsui … Natsui…. *Opakuje si pro sebe tiše jeho jméno a hledá v seznamu.* Tady to je. *Prohodí, když vyndá svitek s misí.* No páni, mise D. Gratuluji ti k tvé první misi. Je pro nás ctí, že ji se stal součástí vesnice a budeš pracovat na misích. *S naprostou otravou v hlase odrecituje povinná slova podá svitek Jaashimu.* Po splnění mise dostaneš zaplaceno. *Doplní ještě informaci a pak se vrátí ke své práci, což evidentně bylo koukání z okna.* Děkuji moc. *Potěšeně odejde od pultu a nenechá si zkazit náladu od úředníka, kterého evidentně práce nebaví.* Tak co to bude? *Zeptá se sám sebe tiše a rozvine svitek.* CO? *Vyhrkne hlasitě na celý úřad a hlas se v prázdné místnosti mohutně roznáší.* Klid. *Přijde stručná reakce od úředníka.* To přece není možné. *Nechápavě kroutí hlavou, když pomalu kráčí ke dveřím z úřadu se svitkem v ruce, na kterém stojí NATÍRÁNÍ NÁBYTKU V AKADEMII*

No není to skvělé, že máš svou první misi tady? *Zeptá se jeho bývalá senseika z akademie a zářivě se na něj usmívá. * Ale no tak … co na tom má být super? Já se těšil na boj s bandity, ochranu důležitých lidí anebo nějakou špionáž a místo toho? *ukáže oběma rukama na nábytek před akademii, a ještě přitom rukama zaklepe, aby pochopila, na co ukazuje. * Tohle je vážně otrava. *Povzdechne si a přejde k místu kde je několik plechovek s barvou. * Ale no tak, z toho si nic nedělej. Každý začínal takhle, nemůžeš čekat, že by ti někdo jako první přiradil nějakou těžkou misi. Jsi genin, budeš pomáhat vesnici, poznávat lidi, budeš mít čas trénovat a až budeš připraven tak po chuuninské zkoušce už budeš mít lepší mise, uvidíš. *Ujistí ho s úsměvem a pomůže mu odnést nějaké plechovky k nábytku. * Kdybys cokoliv potřeboval budu uvnitř. *Rozloučí se s ním a nechá ho tam samotného. *Jo není nad to být ninjou. *Uculí se, otevře jednu z plechovek a chopí se štětce. * Tak ať je to nejlépe natřený nábytek ve vesnici. *S úsměvem se pustí do práce a vážně se snaží, aby to bylo dobré. * Hele, hele to je shinobi. *Ozve se za ním a během chvíle ho obklopí banda malých dětí. * Co tady děláš? Ty jsi shinobi, jsi vid máš čelenku. Proč tady maluješ naše stolky? To je asi nějaký břídil. To jo já bych tohle fakt nedělal, až se stanu shinobim. Jdeme ať nejsme tak trapný jako on. *Ještě, než Jaashi stihne zareagovat si děcka odběhnou hrát jinam. * Spratci jedni. *Uleví si pro sebe a pak se vrátí zpátky a kroutí hlavou nad tím co to je za děcka na akademii.
Vážně ti to jde. *Pochválí ho sensei, když se opět objeví po nějaké době. * Takhle hezké jsme to dlouho neměli. *S úsměvem ho sleduje při práci. * Tak to jsem rád. *Pronese Jaashi a narovná se. * Protože bych byl nerad, aby mě někdo potom kritizoval. A třeba se to roznese, jak mi to jde a můžu se začít živit jako malíř, kdyby cesta shinobi selhala. *Zasměje se a odloží štětec stranou. * Ale není to špatná práce. No nic … tady mám hotovo, takže já dojdu informovat o splnění mise a pak hurá trénovat. Rád jsem vás viděl. *Rozloučí se než se pustí do uklízení plechovek od barvy kde je našel, umyje pořádně štětce a pak se rozeběhne pryč aby měl čas ještě na něco jiného. *

---------------Konec-------------

Mise D

Legenda k přímé řeči:
Mizuki Aozora

Stařenka

*Tento týden byl sice opravdu vyčerpávající, ale pro jednou měla Mizuki pocit, že je k něčemu užitečná. Navíc se snažila dohnat to, co zameškala během příprav na chuuninskou zkoušku, ale také při válení po zkoušce, ke kterému byla donucena lékařskými shinobi ještě ve Skryté kamenné. Nikdy neměla ráda doktory. Měli vždy potřebu ji omezovat a dávat jí rozkazy, zatímco se oháněli tím, že to dělají pro její dobro. Místo toho ale vždy během tohohle jejich zotavovacího procesu zeslábla, anebo se alespoň slabě cítila. Ono nějakou dobu nic nedělat taky nedělalo tělu vůbec dobře, žejo. Už chápala Kaie, proč vždy, když se ocitl v nemocnici, chtěl co nejrychleji pryč. Mizuki věděla, že pokud teď nějakou dobu bude na sobě makat, dožene ty ztráty za pobyt v nemocnici jako by nic. Proto, i když se jí dneska (ostatně jako vždycky) vůbec nechtělo se vyhrabávat z pohodlí postele, nakonec se odhodlala a vyskočila z ní bez zbytečných průtahů. Měla zkušenost s tím, že čím déle posouvala budík, tím méně se jí ve výsledku chtělo vstávat. Nejlepší je prostě sebou rychle trhnout, ideálně si přitom nenatáhnout žádný sval, a vstát co nejrychleji. Jako vždy, začala den rychlou snídaní – tentokrát nějakým ovocem, které měla ještě schované v chladu, aby na přímém slunku hned neshnilo. Pak vyrazila ven. Ještě jednou si pro jistotu pročetla svitek s D misí, kterou měla dnes plnit.* „Sraz v uličce Koyo – ztracený pes – více podrobností na místě,“ *shrnula si Mizuki v hlavě důležité informace ze svitku, který poté srolovala a opět ho vložila zpět do pouzdra na pravém stehnu. Začala se pomalu rozhlížet okolo, protože se blížila k akademii. Podle informací ve svitku měla hledat starší, už bělovlasou paní. Zanedlouho ji také zahlédla. I ona vypadala, že se totiž rozhlíží všude možně.* Ehm, dobrý den. Vy jste ta paní, která hledá svého pejska? *Zeptala se Mizuki a povzbudivě se usmála. Stařenka se na ni okamžitě otočila a její zoufalý pohled mluvil za vše.* Můj Mufík se mi ztratil a už dva dny jsem ho neviděla! Takhle vypadá… *Vytáhla z kapsy fotku, kterou vložila Mizuki do rukou. Opravdu, šlo o psa, kterého kdyby potkala, okamžitě ho pozná. Kolem krku měl růžový obojek se stříbrným srdíčkem a oblečený byl také celý do růžového. Byla to čivava, a podle všeho to byl velký chudák – pařit se v růžovém oblečku v těchhle vedrech. Mizuki ale svoje zaujetí nedala na sobě znát. Místo toho kývla a znovu si prohlédla jeho majitelku, která zřejmě také byla tak trošku švihlá. Přeci jen i ona byla oblečená celá v růžovém a i přes svůj věk měla na rtech výraznou růžovou rtěnku. Nebylo ale v kompetenci Mizuki, aby ji soudila jen podle jejího vzhledu. Zřejmě svého psa měla nade vše ráda.* Víte, kde by se zhruba mohl pohybovat? *Zeptala se Mizuki, aby našla jakékoliv vodítko, které by jí mohlo pomoci psa dohledat.* Všechna místa, kde bych myslela, že může být, jsem už prohledala. Ale určitě nebude daleko – má zraněnou nožku… *Řekla stařenka zamyšleně a Mizuki kývla.*
Nebojte, psa Vám najdu, *ujistila paní a vyrazila ho hledat. Nehodlala se s takovým úkolem zdržovat. Pokud měl poraněnou nožku, jak říkala, mohla Mizuki s klidným srdcem vyřadit možnosti, že by někam vyšplhal, nebo utekl opravdu daleko.* „Zdá se, že mám dneska teda co dělat,“ *proběhlo jí hlavou a začala hledat malou, hnědou kuličku, obalenou v růžových hadrech. Přeci jen, taková barva musela zářit široko daleko. Aby pravdu řekla, hledání po ulicích jí zabralo celé dopoledne a i kus odpoledne. Měla už pořádný hlad a žízeň, ale pokračovala v hledání, přeci jen to bylo jejím úkolem. Pak zahlédla za cizími vrátky nějakého domu onu růžovou kuličku, kterou celou dobu hledala. Ten čivavák se tulil k jiné čivavě, až se nad tím Mizuki začala rozplývat. Mizuki zapískala na pejska, který se na ni zvědavě otočil a popoběhl k vrátkům. Mizuki ho v tu chvíli chvíli čapla a už nepustila. Prohlédla si, jestli jde opravdu o něj, ale žádný jiný by snad tak úchylné oblečení neměl. Ujistil ji však ten obojek, který na obrázku, který jí dala ta stařenka, viděla taky.* „Tak jdeme, zlato,“ *řekla si smutně a vyrazila s pejskem ke stařenčinu domu. Ta nadšeně vyběhla, převzala si pejska a začala se k němu lísat.* „Chudák pes,“ *pomyslela si Mizuki, ale stále si držela svůj neutrální výraz. Stařenka jí ani nepoděkovala, veškerý svůj čas a veškerou pozornost věnovala svému Mufíkovi. Mizuki se proto jen mírně uklonila a šla zase svou cestou. Jakmile došla domů, očistila se od chlupů a padla do postele.* To byl zase den… *Zašeptala si sama pro sebe a přivřela oči. Bylo jí jasné, proč ten pes utekl - ono vydržet s takovou paní není žádná legrace. Ale nemohla jí to mít za zlé, asi byla osamělá a ten pes to takhle odnesl...*

Trénink atributu: Zásoba chakry

Legenda:
Jaashi
Rodiče
Hisako



Vypadáš hrozně chlapče. *Pronesl otec, když si prohlížel Jaashiho, který si akorát sedal ke snídani.* Taky se tak cítím, díky za starost. *Odvětil a trošku s úšklebkem se usadil na židli.* Včerejší trénink s Tanjirem byl celkem drsný, ale na jeho obranu fakt funguje. *Usmál se na otce a hladově se pustil do jídle.* Měl by ses trošku šetřit. *V hlase mamky byla slyšet starost, ale Jaashi nad tím nápadem jen mávne rukou.* To nic není mami, Tanjiro moc dobře ví, co se dá zvládnout a co už je moc. Prostě jen nutí člověka poznat limity a překonat je, abych se zlepšoval. A to je potřeba. Budu v pohodě neboj se. *Ujistí jí a opět se věnuje jídlu.* Dnes máš v plánu další trénink? *zeptala se zvědavě mamka a posadila se ke stolu, aby se také najedla.* Ne, ne dneska ne. Musím taky odpočívat a regenerovat. Dneska mám schůzku s bývalkou senseikou z akademie, chtěla mi pomoct s jednou věcí, se kterou si Tanjiro nevěděl moc rady. *Snaží se to říct dost neurčitě, protože by nerad od táty poslouchal další přednášku o tom, že je zbytečné se zaobírat něčím jiným, než je Taijutsu. Protože už věděl, jaký na vše okolo má táta názor prostě neřekl o co jde a rychle do sebe naházel snídani.* Bylo to výborné mamko, děkuju moc. *Vděčně jí pohladí po rameni, odnese nádobí do dřezu a vyrazí ke svému pokoji.* Jo a tati, dnes jsi na řadě s nádobím tak na to nezapomeň. *Křikne pobaveně, než zmizí za dveřmi pokoje a začne se svlékat z pyžama a hledá co by si vzal na sebe. Když je spokojen s výběrem, hodí to na sebe.* Mějte se. *Mávne na rozloučenou rodičům a vydá se směrem k akademii.*

Hisako-sensei. *S úsměvem mávne na pozdrav ženě, která je vedla na akademii a je celkem rád, že ji zase vidí. Hisako vypadala stejně jako si jí pamatoval. Chápal, že je u mužů dost oblíbená byla vysoká, dlouhé černé vlasy jí padaly skoro až do půlky zad a měla je pečlivě upravené a zastrčené za uši, aby jí nepřekáželi. Šaty velmi pečlivě vyzdvihovali její křivky a Hisako velmi ráda své přednosti využívala, když to bylo třeba.* Ahoj, Jaashi-kun. Moc ráda tě vidím. *S úsměvem zvedne pohled od knihy a sleduje, jak se blíží.* Byla jsem celkem překvapená, když jsi přišel s prosbou o pomoc. *Přizná s úsměvem a knihu zavře.* Já jsem popravdě nevěděl, na koho se obrátit. Táta je proti tomu, abych trénoval jiné jutsu než taijutsu a Tanjiro co mě trénuje je vážně dobrý ve všem možném, ale tohle také není jeho silná stránka. Takže mě napadlo se obrátit na vás. Snad to nevadí? *Hisako v odpověď jen s úsměvem zakroutí hlavou.* Vůbec to nevadí neboj. Zásoba chakry je velmi specifická věc. Celkem rozumím, proč chceš pomoci a budu se snažit ti to vše hezky vysvětlit. Pojď. *Zvedne se z lavičky a přejde stranou do stínu, který vrhá budova akademie, aby se skryli před sluncem.* Jako první, co musíš udělat je vyčerpat chakru. Použij nějakou techniku a až budeš cítit, že jsi vyčerpal dost chakry vysvětlím ti co dál. *Řekne, upraví si šaty a posadí se do tureckého sedu. Jaashi chvíli přemýšlí o jejích slovech.* A jak poznám, že jsem vypotřeboval dost chakry? *zeptá se zvědavě.* To poznáš neboj. *Ujistí ho věcně Hisako a čeká, až začne. „No tak fajn.“ Pokrčí nad tím Jaashi rameny a pak začne skládat pečetě. Poté použije Raiton: Jibashi a z popruhu pod paží vytáhne boxer a nabije ho chakrou. S úsměvem sleduje energii na zbrani a pak techniku zruší a celé to znovu zopakuje. „Je celkem nuda plýtvat chakru, když člověk nemá moc zajímavé techniky, jak to udělat.“ Prohodí jen tak a pak složí pečetě a použije SHUNSHIN NO JUTSU a přesune se o kus dál a pak se otočí na patě, složí pečetě a pomocí té samé techniky se přesune zase zpět, kde stál před tím.* Ono časem se naučíš techniky tak náročné na chakru, že bys bez větší zásoby chakry nebyl skoro schopný pořádného boje. Takže, i když je tohle nudné a otravné, je to vážně důležité. *Pronese Hisako velmi vážně a Jaashi chápavě přikývne a na chvíli se zasní, jaké to asi bude umět něco takového. Jak začne už po několikáté skládat pečetě na Raiton: Jibashi uvědomí si, že to jde dost ztěžka a cítí se unavený. I když zbraň nabije elektřinou, tak má pocit jako by měl ruce podivně těžké a soustředění na chakru je složitější.* Nějak si zblednul. *Pronese Hisako a sleduje Jaashiho.* Myslím, že jsi chakry použil dost. *Zastaví jeho další pokusy o jutsu, když vidí, že sotva stojí a ukáže na zem před sebou.* Teď se pohodlně posaď. Musíš se teď soustředit na svou chakru, protože jsi využil velké množství tak jsi unavený a chakra v těle se musí srovnat. Někteří studenti to popisují, že musí sklidit tok chakry a uklidit jí, někdo zase naopak musí chakru opět rozpohybovat. U každého se únava projevuje trošku jinak, ale je potřeba, abys soustředěním chakru zvládl. Když to dokážeš můžeš si tak zvedat její zásobu. Ale je to složité a těžké. *Upozorní ho na to a Jaashi přikývne, uvelebí se na zemi tak aby mu to bylo pohodlné a zavře oči. V první chvíli je těžké se soustředit. Ve spánkách mu bubnuje krev, svaly se ozývají bolestí a je těžké vnímat něco jiného než jen tyto silné vjemy. Ale přesto se snaží a plynule dýchá, uklidňuje se a tep ve spánku začne odeznívat a bolest svalů se stane pouze nicotnou vzpomínkou někde stranou v hlavě, protože tu teď nepotřeboval. Jak se přenesl přes první vjemy, soustředí se více na chakru a trošku ho překvapí, že napojení je jako by skočil do rozbouřené řeky. Chakra burácí v jeho těle a napojit se na ní je skoro nemožné. Očekával spíše, že při velkém využití chakry bude pryč a bude těžké jí znovu probudit, ale spíše to vypadalo, že chakry má stále dost pouze je skoro nemožné se na ní napojit a využit jí v takovém stavu. Hisako jeho počínání sledovala, Jaashi tam jen seděl a pod víčky bylo vidět, že mu oči lítají všemi směry.* Musíš chakru uklidnit, bys jí mohl používat a zvýšit si tak její zásobu. *Pronese tiše směrem k němu a není si jistá, zda jí v tom stavu, v jakém je uslyší. Jaashi někde v pozadí slyší slova Hisako, ale je těžké je využít. Chakra se bouřila jeho pokusím o ovládnutí. Ale pak si uvědomí, co sensei říkala. Nemá chakru použít, ale pouze zklidnit. Znovu se plně ponoří sám do sebe a napojí se na chakru, tentokrát se jí ale nepokusí ovládnout, ale pouze to, co mu přijde jako prudký proud řeky, který nejde uchopit začne pomalu brzdit a zklidňovat. Hluboce se nadechuje nosem a všechny obsah vzduchu vydechuje pusou, nechává chakru plynout tak jak sama chce, ale pouze jí brzdí a zpomaluje až se začne její tok uklidňovat z prudké řeky je klidně plující řeka, která na jeho pokusy o využití reaguje o poznání lépe. Ztěžka vydechne a poté otevře oči.* Tohle bylo hodně divné. *Řekne upřímně a zamrká, než se probere ze zvláštního pocitu.* Poprvé to nikdy není snadné, ale časem to bude snazší. *Ujistí ho.* Ale vedl sis dobře. Teď už víš jak na trénink. Pouze se musíš zdokonalovat v tom napojení na chakru a uklidnění, aby to nebylo tak náročné. *Jaashi pozorně poslouchá její slova a přikyvuje.* Ještě by se člověk nemusel cítit, jak po těžkém tréninku. *Ušklíbne se a otře si z čela pot.* Velmi vám děkuji za pomoc. *Uctivě se ukloní a je rád, že mu Hisako věnovala svůj čas.*

---------------KONEC--------------

* Slunečný den v Suně, tak jako každý jiný. Tak vypadal dnešní den pro Kairena jakmile otevřel oči a uvědomil si, že dnes je právě ten den. Den kdy se Kairen pokusí stát geninem.* Dnes to zvládnu... Ne! Ne jen dnes. Zvládnu celou zkoušku!* Zakřičel si Kairen ve svém pokoji. Jakmile tohle prohlášení zakřičel, tak uslyšel hlas svého otce, který vycházel z obyváku.* Si piš, že to dáš. Věříme ti i z maminkou a už vylez z pokoje.* Kairen se jen pousmál tomu co na něj otec po ránu zavolal a vydal se směrem do koupelny. Když otevřel dveře od pokoje, tak se podíval na otce a otec na něho.* Dnes odcházím jako studen a příště mě už uvidíš jako genina otcě.* Otec se jen radostně podíval na svého syna a plácli si společně.* Jsem na tebe pyšný synu...* Řekl otec a Kairen se vydal do koupelny aby se umyl. Po studené sprše a vyčištění zubů se Kairen vydal do kuchyně, kde ho už čekala snídaně. Jakmile usedl ke stolu a pustil se do jídla, tak jej informoval otec jak to na zkouškách probíhá. Kde by měl zasadit ránu nepříteli a hlavně jak nejlíp nad nepřítelem vyzrát.*" Tati proč mi to říkáš? vždyť trénuji skoro furt."* Pomyslel si Kairen v hlavě. Jakmile bylo po jídle tak se Kairen vydal vybrat si to správné oblečené. Jakmile byl Kairen oblečen, tak se vydal rozloučit se svými rodiči. Matka jej objala a se slzami v očích mu pověděla.* Zlatíčko moje hlavně to přežíj a vrať se mi..* Kairen ji pořádně objal a slíbil jí, že se vrátí.* No nic ty můj siláku. Neudělej mi ostudu a zabíj toho sviňáka pořádně.* Řekl otec Kairenovi.* Neboj se nezklamu tě šéfe.* Odpověděl Kairen a plácli si s otcem.* Po rozloučení se Kairen vydal ven a ještě po cestě mával svým rodičům. Jakmile došel na místo určení, kde se měli studenti shromáždit před zkouškou, tak se zarazil. Docela dost lidé zde stálo a bylo odhodláno stát se geninem. Kairen se pouze rozhlížel a koukal po konkurenci.*" Vidím, že je zde dost zdatných lidí. Některé bych proti sobě možná ani nechtěl mít."* Říkal si v duchu pro sebe Kairen, když v tu chvíli na něj zezadu někdo skočil.* Kairen-kun ahoooj.* Kairen se rychle otočil s napřáhnutou levou rukou a jednu střelil osobě do obličeje. Jakmile se ale pořádně podíval komu to vůbec vypáli a kdo na něj bez varování skočil, tak si uvědomil, že je to jeho nejlepší kamarád z dětství.* Orichi promiň. Jsi v pořádku?* Optal se Kairen Orichiho a podával mu pomocnou ruku.* Orichi se jen usmál a pravil.* Vidím, že furt ve střehu a to na tobě mám rád Kairen-kun.* Oba se pak začali smát a obejmuli se, jelikož se dlouho neviděli.* Takže ty se dnes také účastníš zkoušky?* Zeptá se Kairen svého přítele.* Ano a jak vidím ta ty též. Tak ti přeji hodně štěstí příteli.* Podají si oba ruce a Kairen mu též popřeje ke štěstí. Za malou chvíli už ale příjde učitel a popíše všem účastněným jak budou zkoušky probíhat. Poté už rozdělili studenty na dvě poloviny, tak aby nevěděli koho mají proti sobě a poslali je do oblastí, kde zkouška probíhala. Jakmile zkoušku prohlásili jako spuštěnou, tak se Kairen co nejrychleji vydal rovným směrem.*" Musím jej najít co nejdřív, pokud jej najdu až za ty tři dny tak budu moc vyčerpán."* Pomyslel si Kairen a měl jasný cíl už dán. Najít co nejdříve a zabít. Když Kairen běžel přes pustinu tak už se blížil k těm proslule známým pouštním skalám a věděl, že zde už bude muset šetřit své síly, kdyby náhodou narazil na nepřítele. Pomocí techniky Gake Nobori no Gyo se Kairen dostával výš a výš na skály. Chtěl najít nejvyšší bod z kama by měl nejlepší výhled na oblast a mohl mít značnou výhodu nad nepřítelem. Jakmile se dostal tam kam chtěl, tak už se rozhlížel všude okolo.*" Nikde nikdo. měl bych se tu chvíli zastavit a rozhlížet se."* A jak si Kairen usmyslel tak i bylo. Po uplynutí čtyř hodin ale stále nikoho Kairen neviděl a největší problém nastával, když se začalo stmívat.* Hele támhle je docela dobrá plocha, kde bych mohl přespat a je i dobře ukrytá ve skále.* Řekl Kairen a vydal se z vrcholu skály rovnou k menší jeskyni co byla v jedné ze skál. Jakmile došel do malé jeskyně, tak si sedl na zem tak, aby se zády opíral o zeď v jeskyni a viděl na vchod do jeskyně. Jakmile ale uběhlo už pár dalších hodin, tak Kairenovi začala padat hlava k zemi. Únava už na něj doléhala a tak se rozhodl, že půjde spát. V jednu chvíli ale Kairena vzbudil hluk.* " Co to je?"* Pomyslel si Kairen a okamžitě si stoupl. Schoval se do stínu co byl v jeskyni a podřepnul si. Z ničeho nic zase přišel ten zvuk a už si Kairen uvědomil, že je to padající kamení.*" Že by sem někdo šel?"* Říkal si Kairen. Po chvíli si všiml jak přistála ruka na začátku skály.*" Někdo sem leze."* Jakmile nepřítel vylezl do jeskyně, tak mu nešlo vidět do tváře. Takže Kairen nemohl usoudit, jestli toho člověka zná nebo ne.*" Tohle je tvoje chyba příteli. Neměl si sem vylézt."* Řekl si Kairen v duchu a když byl ujištěný, že si jej nepřítel nevšiml, tak se pomalu k němu přiblížil ze stínu.* Sayonara příteli.* Řekl dost hlasitým tónem Kairen osobě a zezadu skočil po nepříteli. Jakmile shodil Kairen nepřítele na zem, tak začal silnými údery na hlavu. Nepřítel schytal tak čtyři údery a poté jednu ruku chytil a dal Kairenovi pořádné čelo do nosu.* Kurva!* Zakřičel Kairen. Jakmile už Kairen přestal s ránami do hlavy, tak jej nepřítel shodil do stínu v jeskyni. Ani jeden nevěděli kdo je jejich nepřítel. Jediné co šlo pouze vidět byla silueta. Oba se zvedli ze země a začali následovat rány od Kairena zase mířené nepříteli na hlavu. Nepřítel se stále ale bránil a tak Kairen svou levou rukou naznačil ránu na hlavu ale pravou mu vypálil přesně do žeber. Jakmile po zasažení se nepřítel bolestí sklonil, tak dostal jedno pořádné koleno do hlavy, čímž nepřítele zase shodil na zem. Když chtěl Kairen nepřítele ale zalehnout, tak si nevšiml v té tmě letící nepřítelovu ruku z pravé strany. Bohužel pro Kairena si nepřítel vzal ze země šutr co tam ležel a Kairen dostal šutrem po hlavě. To Kairena uzemnilo a nepřítel měl čas ho zalehnout. Kairenovi šutr roztrhnul obočí a přes krev, která mu do jeho pravého oka tekla. Kairen už se cítil na prahu svých sil. Krytí nepomáhalo a dostával stále a stále rány.*" Mami... tati... odpusťte mi..."* Pomyslel si Kairen a ruce mu už z krytí spadly na zem. Když se ale ruce dostaly na zem, tak Kairen ucítil ten samý kámen, kterým dostal po obličeji. Okamžitě jej popadnul a z posledních sil nepřítele bouchnul do zadní části hlavy. to nepřítele odrovnalo z jeho útoků a tak Kairen zasadil ještě jeden stejný úder. Nepřítel už neútořil a byl skoro vyřízený a toho Kairen využil a shodil nepřítele ze sebe. Jakmile si Kairen stoupl, tak kopl svou nohou do hlavy nepřítele a bez váhání ho shodil z jeskyně dolů. Jakmile slyšel, že tělo dopadlo, tak slezl dolů, aby se ujistil, zda je nepřítel mrtvý. Jakmile se dostal k tělu, tak jej otočil aby viděl tvář svého prvního zabitého. Chytl tělo a rychle s ním otočil ale to co nakonec viděl, byla spíše smutná věc.* " Orichi...? Ne... Ne ... To nemůže být pravda."* To co Kairen viděl bylo mrtvé tělo jeho nejlepšího přítele Orichiho. Kairen okamžitě padl na kolena k Orichiho mrtvole a s plných plic a se slzama v očích začal křičet jeho jméno přes celou oblast. Kairen ležel u mrtvoli svého přítele celou noc. Celou noc plakal a držel v klíně svého mrtvého přítele. Jakmile začalo svítat, tak jej kdosi chytl za rameno. Kairen se na osobu podíval úplně zdrceným a smutným pohledem. Stál tam jeho učitel.* Prošel jsi úspěšně zkouškou. Gratuluji ti.* Prohlásil a odvedli Kairena od těla jeho mrtvého přítele.*" Nikdy na tebe nezapomenu.... Příteli.... Tvé jméno budu mít vyryté na srdci po zbytek svého života... Orichi"* Řekl si Kairen v duchu a odvedli jej do nemocnice na ošetření rán.*


Počet slov: 1368

Arisu Sasaki
Dai-sensei
Benjiro-sensei

*Arisu přišla zrovna do kanceláře, kde se dávaly mise a dostala jednu D misi. Když si ji venku rozdělala, přečetla si, co tam stálo: Malování třídy na Akademii* Super, lepší náplň dnešního dne jsem si nemohla přát *pomyslela si ironicky Arisu a vydala se pomalu k Akademii. Té budově se od geninské zkoušky vyhýbala, stejně jako se vyhýbala Benjirovi. Ačkoli nenávist k němu ji trochu přešla, tak ho stejně nechtěla nejlépe už nikdy vidět. Doufala, že on tu misi nezadával. Přeci jen po misi s Jaashiho mamkou stála o nějakou klidnou misi, kam jenom přijde, udělá, co má a zase půjde. Bylo odpoledne, takže studenti byli už dávno pryč, když vešla do budovy. Dýchlo to na ní vzpomínkami, jen se pousmála. To byly teda začátky, dva roky na Akademii. Rozhlédla se kolem sebe a zrovna naproti ní šel Dai-sensei* Dai-sensei! Dlouho jsem vás neviděla *usmála se na něj upřímně a on její úsměv opětoval* Arisu-chan, taky tě rád vidím. Jsi tu na tu misi? *zeptal se, když k ní došel. Arisu jen přikývla a dala mu svitek se zadáním mise* To jsem rád, že je tu někdo, koho znám. Myslím, že pro tebe ta mise bude jako stvořená *usmál se na ní a vydali se spolu do jedné ze tříd. Arisu se po ní rozhlédla a uznala, že bylo potřeba ji znovu vymalovat. U okna stál žebřík a několik plechovek s různými barvami s válečkem a štětci. Podívala se na Daie* Takže ne klasickou bílou? *usmál se jejímu výrazu a začal vysvětlovat* Řekl jsem si, že kdyby na stěnách byly nějaké motivy ze shinobi světa, že by to mohlo studenty víc motivovat. Přeci jen bílá je trochu strohá *Arisu jen přikývla a vydala se k věcem, aby mohla být co nejdřív hotová a vypadnout. Přeci jen se tu nechtěla potkat s Benjirem. Ale zadání od Dai-senseie neznělo jako něco, co by měla mít za chvíli hotové* Až budeš hotová, tak ti to jakýkoli sensei tady potvrdí *řekl Dai a nechal svitek na jedné z lavic a odešel. Arisu nejdřív schovala svitek, aby ho ještě neušpinila a přirazila lavice k sobě, aby měla po stranách místo. Strop byl dostatečně bílý, takže se rozhodla na něj vykašlat a vymalovat jen stěny. Byla to naštěstí malá místnost. Naštěstí doma nedávno malovala, takže věděla, jak na to. Otevřela si bílou barvu, namočila si do ní váleček a začala s ním jezdit sem a tam. Už jen ta bílá ji trvala asi hodinu, než vymalovala celou místnost. Mezitím přemýšlela, jaké motivy by se tak hodily pro studenty Akademie. Tahle část mise ji nepřišla jako mise, spíš to pro i bude odpočinek od každodenních povinností. Přeci jen ráda kreslila, ale od té doby, co byla genin, na to neměla vůbec čas mezi tréninky. Chvíli si sedla na lavici a čekala, až barva zaschne. Určitě by tam měl být znak Suny, kunai, shuriken, možná čelenka. Přemítala a mezitím si rozdělala další barvy, aby se na to mohla vrhnout. V tu chvíli ale do třídy někdo vešel. Prudce se otočila a prudce vydechla. Benjiro. Nevěděla v tu chvíli, co má dělat. Vrhnout se na něj nemohla, byli na Akademii, takže by je někdo slyšel. Minimálně Dai* Arisu-chan… *vydechl a podíval se na ní zpříma* Nemusíš se na mě dívat, klidně pokračuj v práci, jen mě prosím vyslechni. *promluvil tiše, takřka ji připomínal toho hodného strýčka, kterým pro ni byl dávno před geninskou zkouškou* Fajn *odvětila stroze Arisu a vrátila se k práci. Postavila se na štafle a vytáhla s sebou černou barvu a začala kreslit všechny ty obrázky, o kterých si myslela, že by se sem mohly hodit, zatímco poslouchala Benjira* Mrzí mě, že se mi vyhýbáš, ale chápu to. Rozhodl jsem, že budeš ve dvojici s tvou kamarádkou a máš plné právo mě nenávidět. Také jsem svého senseie nenáviděl. Udělal mi totéž. A dokud jsem se nezačal přátelit s tvým otcem, nenáviděl jsem ho. Ale posílilo mě to víc, než jsem čekal. Od té zkoušky jsem už očekával smrt svých vrstevníků, smrt lidí, které jsem miloval. Ale posílilo mě to v tom, že jsem se vší silou snažil té smrti zabránit. Bez té geninské zkoušky bych tak silný nebyl. Prosím, zkus to brát z téhle strany. Věděl jsem, že mě budeš nenávidět, ale zároveň jsem to udělal pro tebe, Arisu-chan. Mám tě rád jako vlastní dceru a mrzelo by mě, pokud by ses mi vyhýbala do konce života, jak máš nejspíš v plánu. *Arisu steklo po tvářích pár slz, zatímco mluvil. Věděla, že mu do konce života nedokáže odpustit, ale možná ho dokáže vzít na milost. Alespoň dokud nebude dostatečně silná, aby se mu mohla vyrovnat. Dokreslila poslední obrázek a otočila se na něj. Myslela si, že už bude pryč, že to vzdá, ale on tam pořád stát a díval se na ní* Dobře *povzdychne si* Chtěla bych s tebou zase trénovat. *řekne tiše uklidí všechny věci na své místo včetně lavic a podá mu svitek, který ji podepíše* Stav se kdykoli budeš chtít. Rád s tebou budu trénovat *usmál se na ní a každý se vydali svou vlastní cestou*

*Mizuki si poslední dobou nedala ani den volna. Musela uznat, že chuuninská zkouška a život v cizí vesnici jí přinesly zkušenosti, které by za nic jiného nikdy nevyměnila. Naučilo ji to, že domov není vše, naučilo ji to, že podmínky, ve kterých člověk žije výrazně ovlivňují jeho schopnosti, možnosti a například podmínky v souboji. Jedním způsobem se dá využít písek – jde o škrábavý materiál, který dokáže protivníka například oslepit. Také se v něm samozřejmě pohybuje úplně jinak než na obyčejné cestě. Jinak se zase bojuje ve vlhčím prostředí, kde je vše pokryté kameny různých velikostí. Jednoduše každá z vesnic měla svá specifika. Když se Mizuki pokoušela ještě na poslední chvíli před zkouškou trénovat, zjistila, že se v Iwě trénuje naprosto jinak než v Suně. Bylo podstatně jednodušší používat vodní, ale i ledové techniky, které Mizuki měla jako eso v rukávu, ale v podstatě až ve Skryté kamenné je měla možnost používat pořádně. Po úspěšném splnění zkoušky se však Mizuki otevřely nové možnosti a začínala být vedením Suny posílána i mimo vesnici. To jí umožnilo používat ledové techniky v podstatě bez omezení v ohledu na počasí. Ráda by je samozřejmě používala takovým způsobem i ve své rodné vesnici, ale zdálo se, že nic takového není možné. Přeci jen, jak se všeobecně vědělo, tak led se vzrůstající teplotou přímo úměrně rychle taje. A teplota v domovské vesnici Mizuki byla při nejmenším… Vyčerpávající. Skopla peřinu z postele, kterou beztak nikdy nepoužívala, protože se pod ní vařila. Už od malička ale měla pocit, že jakmile nebude mít něčím přikrytá alespoň chodidla, nějaké strašidlo pod postelí by ji stáhlo pod postel, nebo by jí ukouslo nohy. To už je pak lepší se během horkých suchých nocí trošičku podusit ve vlastní šťávě. Samozřejmě Mizuki už teď věděla, že něco takového je jen výmysl, ale tohle, co si zapamatovala jako malé dítě se jí stále ještě zjevně honilo někde v zadní části mozku a nedopřálo jí to klid. Kvůli vedru neměla dnes ani chuť k jídlu, a tak se ještě v pyžamu jen doploužila do kuchyně, kde do sebe hodila dvě plné sklenky vody. Na rozdíl od hladu byla žízeň opravdu veliká. Aby se trošku probrala, poběhala si po bytě, jelikož si vůbec nebyla jistá, kam si založila výbavu z posledního tréninku. Ne, že by ji snad dneska potřebovala, ale vždy se cítila provinile, když j i nechávala doma. Přeci jen se tu mohl objevit nějaký zloděj, vloupat se jim do bytu a ukrást vše, co mu přijde pod ruku. Na to měla Mizuki své zbraně až moc ráda. A je pravda, že by to ten zloděj neměl ani moc složité – přeci jen bratr Mizuki se objevoval doma spíše svátečně, než že by tam vyloženě nějak bydlel. Mizuki vždycky přemýšlela, jestli si snad nenašel nějakou tu slečnu a nebydlel u ní. On se jí ale moc nesvěřoval, takže si jeho malá sestřička zvykla žít spíše sama a vlastní životem. Přestalo ji to vlastně trápit už několik let zpátky, když nastoupila na akademii a začala žít podle vlastního vědomí a svědomí. To samozřejmě obnášelo i pravidelné tréninky, takže jakmile Mizuki posbírala veškeré své vybavení, které vyhrabala různě po bytě (a dost se u toho narozčilovala, protože to ocelové lanko prostě prakticky není vidět – jako hledat jehlu v kupce sena), vyrazila ven. Na sobě měla jako obvykle čelenku se znakem vesnice – Mizuki s oblibou tvrdila, že to vypadá jako přesýpací hodiny, které vyměřují čas, jak dlouho shinobi vydrží v tom šíleném vedru naživu. Černý humor jí nikdy nebyl úplně cizí. Mizuki došla na jedno ze svých oblíbených tréninkových „plácků“, kousek od akademie. Vlastně to bylo místem, kde dříve trénovala s Takahiro-senseiem. Vzhledem k tomu, že se nedávno viděli, napadlo ji i zajít právě sem. Nejen, že jí děti, kteří si hráli před akademií na ninji vehnali do rtů impuls, že by se měla pousmát, ale navíc o kousek dál bylo tolik klidu, kolik pro trénink tohoto potřebovala. Vlastně už něco takového zkoušela v Iwě, ale tahle vesnice je pro takový typ tréninku rozhodně lepší. Dneska se před tréninkem ani neobtěžovala odložit pouzdra a výbavu stranou, protože neočekávala, že by jí mohla dneska nějak překážet. Hodlala trénovat, aniž by se totiž prakticky pohnula – ne každý shinobi se může pochlubit takovým tréninkem, no ne? Dnes se totiž ani trošku hýbat nehodlala – na to byla moc vyčerpaná. Pravděpodobně z nic nedělání. Vzhlédla k obloze a chvíli beze slova sledovala tu oranžovou zářivou kouli a modrou oblohu bez jediného mráčku. Zakroutila očima a zdvihla ruku nad sebe, přesně tak, aby zakryla onu otravnou velkou teplou hvězdu. Ne proto, aby jí nesvítilo do očí, ale proto, aby ve své pravé ruce začala tvořit dlouhou ledovou tyč. Musela zatnout zuby, protože vlhkosti tu okolo bylo opravdu minimum a něco takového jí spotřebovávalo velké množství chakry. Ostatně, něco takového se v nejteplejší a nejsušší vesnici na světě dalo očekávat. Cítila, jak jí její ruka brní a jak se teplý vzduch přetlačuje se studeným, díky kterému se snažila vytvořit ideální prostředí pro to, aby dokázala vytvořit co nejdelší ledovou tyčku. Její snažení se však po nějaké době změnilo ve vodu, tedy rozteklý led. Musela se nad tím ušklíbnout a raději se rozhlédla okolo, jestli se někdo nepřiblížil. Přeci jen nechtěla, aby ji kdokoliv viděl používat tuhle jedinečnou schopnost a během toho všeho snažení úplně zapomněla na prostředí a možné osoby, které by se mohly pohybovat v její blízkosti. Prokřupla si klouby a zaskřípala zuby. To vedro jí dohánělo k šílenství – nejen, že ho nesnášela, ale navíc bylo pro její schopnosti dost omezující. Vyklepala ruku a zamračila se, pak ji však něco napadlo.* „Teplo se drží nahoře…“ *Podívala se k nebi na tu odpornou zářivou věc, a pak na rozehřátý písek pod jejíma nohama. Dřepla si a prsty prohrábla skoro-písčitou pláž, na které se ocitla. Už chybělo jen to moře. Když zahrabala prsty do písku, zjistila, že pod rozpáleným povrchem je poměrně chladivý písek.* „Ne, to by bylo až moc jednoduché!“ *Napomenula se s úsměvem ve svých myšlenkách. Kdyby odhrnula horní vrstvu a rychle, než by slunce zžhavilo i to nově vyhrabané místo, použila svou ledovou techniku, nejspíš by se jí ledová vrstva tvořila poměrně jednoduše. Nehodlala si to ale ulehčovat, a proto opět uhladila písek tak, aby se ta sluncem rozpálená vrstva nacházela přímo pod jejími prsty. Kdyby se někdo na Mizuki díval zvenčí, nejspíš by ho ani nenapadlo, že by mohla trénovat. Kdyby už nebyla vzhledově trošku vyspělejší, řekl by, že je to malé dítě, které si na písečku dělá bábovičky. Takhle její trénink byl v podstatě „na tajňačku“, i kdyby někdo přišel blíž a rozhodl se ji stalkovat. Z dlaně a prstů zchladila vzduch pod dlaní a sledovala, jak se na krystalcích písku formuje ledová vrstvička, která pokryla plochu pod její dlaní. Byl to poměrně zajímavý úkaz – Mizuki pochybovala, že někdo kdy viděl písek pokrytý ledem. Něco takového by přeci jen popíralo veškeré fyzické zákony.* Kdyby ten led vydržel věčně, mohla bych si na tom založit byznys, huh? *Řekla si tiše sama pro sebe a musela se nad tou myšlenkou usmát. Musela ale uznat, že takovýhle „obrázek“ měl své kouzlo. Vypadalo to, jako kdyby někdo pohřbil zrnka písku za skleněnou vitrínu. Mizuki se tímto způsobem s ledovou chakrou operovalo o něco lépe než ve vzduchu, protože vzduch byl teplejší než ona země, na které si ještě stínila, jak si stínila vlastním tělem. Položila na písčitý povrch i druhou dlaň a vytvořila druhé ledové „kolo“, zatímco druhé se pod její pravou dlaní už rozplynulo ve vodu. Písek tam po sobě zanechal tmavší kolečko, tak to chodí, když se písek namočí. Jakmile povolila chakru, kterou vysílala skrze druhou dlaň, aby udržela ledové místo i v tomhle šíleném vedru, vytvořilo se i tam kolečko písku tmavší barvy. Zvedla se ze země a protáhla se. I když to nevypadalo a prakticky se nepohnula z místa během celého tréninku (pokud se tedy nepočítalo to, že se ze stoje přesunula do dřepu a z něj potom zpět), byl to opravdu vyčerpávající trénink, který z ní čerpal chakru rychlostí žínky. O to jí ale vlastně šlo, přestože se cítila dost vyčerpaná. Když se takhle z výšky podívala na kolečka, které vytvořila tím, že nechala roztát ten led, musela se zasmát. Vypadalo to, jako kdyby tam někdo vykonal potřebu přímo do písku. Přesto se Mizuki s klidným srdcem odebrala k sobě domů. I kdyby někdo objevil tohle její „místo činu“, nejspíš už budou místa plná suchého písku jako dřív, než sem tohle místo přišla „pošpinit“…*
---
1402 slov

*Je to už nějakou tu dobu, co se Mizuki vrátila zpět do své rodné vesnice. Poučila se ze svých chyb, maličko zesílila, ale nešlo o nic převratného. Zejména neskutečně zlenivěla po návratu do Suny. Aby pravdu řekla, ze svých původních ranních pokusů o vstávání, které převážně byly úspěšné, a tak se vykopala z postele zpravidla mezi šestou a sedmou, než začala ta žhavá žlutá věc spalovat všechno, co jí přišlo pod paprsky. V tuhle chvíli, kdy už si opět zvykla na pohodlí domova a pohodu zatažených závěsů, ji nic moc nenutilo se zvednout z postele před desátou. Jako by ji po splnění zkoušek nic moc nemotivovalo. Ne, možná tu jedna věc přeci jen byla. Když byla posledně se svým Kai-senseiem na misi, misi s velkým M, protože šlo o nejtěžší misi, na které kdy byla, v podstatě se cítila… K ničemu. Obvykle by našla pro takové pojmenování lepší slovo, doteď si je ale schopná vybavit tu frustraci, kterou prožívala ve chvíli, kdy nebyla schopna nic udělat a její protivník se veškerým jejích zoufalým snahám o útok jednoduše vyhnul, nebo je zblokoval. To zoufalství se Mizuki stále znovu a znovu zjevuje ve snech a koluje jí v žilách. A možná právě kvůli tomu rezignovala a několik dní se vyhýbala všemu a všem, včetně tréninků.* „Tohle ale není řešení,“ *napomenula sama sebe v hlavě a vyškrábala se z pohodlí svých peřin. Byla si vědoma toho, že tímhle svým „trucováním“ ničeho nedosáhne, přesto tak najednou získala pocit, že veškeré snahy jsou zbytečné. Docupitala do kuchyně a naštvaně bodla pohledem do nejbližšího banánu, který se válel na lince. Na pár kousnutí ho slupla a s vrčením se vrátila do ložnice. Jako obvykle, bylo něco okolo desáté a Mizuki právě prožívala jeden ze svých nepříjemných ranních dýchánků.* „Takhle to dál nejde,“ *uvědomila si, když právě několik minut nehnutě přežvykovala banán a hypnotizovala jednu ze šmouh, nejspíš od nějakého hmyzu, na zdi. Také si byla vědoma toho, že už několik dnů prakticky nevytáhla nohy z baráku, pokud nepočítala občasné cesty pro jídlo nebo pití, bez kterých by jednoduše nepřežila. Proto se způsobem, jako by snad byla za své počínání naštvaná sama na sebe, zvedla a rozešla se ke skřínce, jejíž šuplíky postupně pootevírala a vytáhla z nich vše, co bylo potřeba, což bylo veškeré její vybavení, které z osobních důvodů (a z ničím nepodložené paniky) nenechávala v žádném případě doma delší dobu bez dozoru. Poté bez delších okolků vyrazila ven. Věděla totiž, že kdyby ještě chvíli váhala, našla by si nějakou výmluvu, jako obvykle, a tak se vydala na obvyklé místo, kde ráda trénovala sama. To „sama“ pro ni dneska bylo velice důležité – ne proto, že by měla v plánu trénovat něco super-tajného, ale jednoduše si potřebovala od lidí odpočinout. Samozřejmě, vždy tu byli ti, které viděla ráda a za jakékoliv situace, ale už se asi dostávala pomalu do věku, kdy nepotřebovala věčně pozornost ostatních, a tak se z ní jednou za čas stával takový vlk samotář. Šlo o plácek za školou, resp. Akademií, kam chodila ráda trénovat už jako podstatně mladší. Jakmile na místo dorazila, rozložila si skoro veškeré věci na zem, jen si v rukou natahovala ocelové lanko, které ještě nikam nepoložila. Přimhouřila oči a prohlížela si jeho materiál.* „Je mi to ale podceňovaná věcička,“ *uvědomila si, když lanko mnula mezi prsty tak, až se o jeho hranu řízla do prstu. Následně sykla a zavrtěla nad tím hlavou. Byla zvyklá ho používat pro manipulaci ve vzduchu, nebo pro jednodušší a rychlejší ovládání vrhacích zbraní. Je ale fakt, že mělo určitě i nespočet dalších využití, které Mizuki nebyla schopná odhalit. Pokud by se dnes chtěla potrénovat v síle, měla hned několik možností. Za svou „kariéru“ shinobi už zkusila hned několik tréninků zaměřených na sílu, a to včetně páky, která se stala jejím oblíbeným způsobem tréninku síly, pokud tedy zrovna trénovala s někým. To však dneska v plánu neměla. Nasadila si na ruce rukavice, které zabavila svému bratrovi – kdysi s nimi opravoval omítku na jejich domě – šlo o naprosto obyčejné dělnické rukavičky, ale v tuhle chvíli jí mohly být více něž k užitku, pokud nechtěla po dnešním tréninku skončit s naprosto poškrábanými dlaněmi. Je pravda, že by si to nejspíš po tom dlouhém flákání zasloužila, ale možná by to byl až příliš krutý trest za její lenost. A až tak masochistické sklony nikdy nemívala. Do rukou vzala lanko a jeden jeho konec hodila za sloup kousek od budovy, od které stála jen pár metrů. Zdálo se, že sloup je z pevného materiálu, nějaké železo, nebo jiný pevný kov, jinak by si nikdy netroufla dělat něco takového, co měla v plánu. Nechtěla být zodpovědná za poničení cizího majetku. Oba konce lanka momentálně držela v dlaních, tedy rukavicích, zatímco střed lanka byl ohnutý kolem onoho sloupku. Zapřela se pravým chodidlem a sloup a nedůvěřivě na něj civěla. Měla v plánu vyšplhat bez chakry, jen za použití síly ve svých rukou a nohou. Pevně proto uchopila konce lanka a přitáhla je co nejvíce k sobě, aby tak získala lepší stabilitu – v tu chvíli se zapřela oběma chodidly o sloup a oddechla si. Zatímco měla nohy přilepené na kluzkém povrchu sloupu, pusunula své ruce o něco výš, aby se dostalo výš i lanko. V téhle pozici však nemohla zůstat dlouho, protože by brzy skončila na zemi, proto opět chodidla přesunula o něco výše. Zabírala hned několika různými částmi těla a aby řekla pravdu, takový trénink byl podstatně těžší než obyčejné posilování. Čím blíže měla chodidla u rukou a čím více měla lanko přitažené k sobě, tím lépe se jí po povrchu sloupku šplhalo, právě proto nejtěžší částí tohoto tréninku byl vždy okamžik, kdy musela své ruce posunout výš společně s lankem – tenhle moment jí vždy dal zabrat a bylo třeba vyvinout velké množství síly. Nacházela se teprve v půlce tyče, když už cítila, jak jí pulzují bicepsy a tricepsy, ale i svaly na stehnech a lýtkách. Vzhledem k tomu, že čím více byla vyčerpaná, tím pomaleji šplhala, síly jí docházely o to rychleji. Bylo třeba po posunutí lanka o něco výše co nejrychleji přesunout výš i chodidla, aby lanko nesklouzlo po hladkém kovovém povrchu zase dolů. Z tváří jí stékal pot a lanko nepříjemně škrábalo o povrch tyče. Nejraději by tu žhavou tyč objala a chvíli se na ni nalepila, aby si chvilku mohla odpočinout, ale věděla, že něco takového není takticky správně. I sportovci, kteří potřebovali trénovat, museli občas překonat práh bolesti a pokračovat v tréninku. A to bylo teď i jejím úkolem. Možná kdyby se doma posledních několik dní nepovalovala, byla by bolest o něco menší a musela by se o něco méně překonávat – to bylo to první, co jí přišlo na mysl. A tak se dostavily i první výčitky svědomí. Proto se do tréninku opět opřela, když však zaslechla zezdola nějaký hlas. To už byla přes 3 metry vysoko.* Slečno, co to tam děláte?!
*Mizuki v tu chvíli shlédla dolů a matně rozeznala nějakou osobu. Jediné, čeho si z té výšky všimla, byla čelenka se znakem Suny, která se blyštila v záři slunce. Mizuki se musela zazubit, přitáhla se ještě jednou, ale pak se jí udělalo slabo. Kdoví, jestli to bylo vyčerpáním, nebo teplem – nespíš ale kombinací obojího. Místo provázku se sloupu chytila rukama a pomalu se začala soukat dolů. Poslední kus však skočila a onomu shinobimu, který na ni před chvílí zdola křikl, se div nepřitížilo, když slečinku viděl padat. Instinktivně natáhl ruce před sebe a zachytil ji.* Co blbneš?! *Vyjekl, když Mizuki držel v náručí, a ta jen z jeho sevření seskočila a vzdorně se na něj podívala. Veškeré jeho vykání a další slušnost byla ta tam. Mizuki mu to však nemohla mít za zlé, přeci jen o ni měl nejspíš starost.* Nebojte se, zvládla bych to… *Zašeptala jeho směrem, ale to už vyrazila pryč odtud. Pouze zahlédla jeho napůl nevěřícný, napůl nedůvěřivý výraz, kterým se ji zřejmě snažil přesvědčit, že by to nezvládla. Nejspíš neznal Kai-senseie, který ji takovým akrobatickým kouskům učil dennodenně. Mizuki s úsměvem, i když krajně vyčerpaná, popadla veškeré své věci a s ocelovým lankem, které za sebou vláčela po zemi, vyrazila domů.*
__
1342 slov

*Takeo začínal svůj den na akademii, už je to nějaká chvíle co bydlí u Kami, ale stejně se rád potuloval venku a dělal si co chtěl, tentokrát si chtěl pořádně zatrénovat. Takeo si vytáhl ven fackovacího panáka s pohyblivými částmi (Takový ten panák, který roztáčí ruce, aby se člověk naučit útočit a bránit). Takeo využil i toho že akademie byla prázdná a on měl klid na své trénování. Když se postavil před panáka tak zaujal bojoví postoj.* Fajn ty trosko! Teď ti předvedu jak bojuje pravý ninja!* Vyhrkne ze sebe Takeo a udeří do panáka, ten však roztočí ruce a dá Takeovi takovou ránu, až spadl na zem, jaksi Takeo zapomněl na to, že tenhle panák vrací útoky.* Auuu, já ti ukážu!* Vstane a kopne do panáka, který se nakloní dozadu a poté rychle dopředu, čímž dá Takeovi hlavičku.* Auuuu! Co jsem ti udělal? Já myslel že jsme kámoši.* Začal hulákat na panáka, ještě že tu nikdo nebyl, nejspíš by byl Takeo všem pro smích, ač jemu by to bylo jedno.*

*Arisu po řádce let se ocitla zase na půdě akademie. Procházela se chodbami a vzpomínala na ty svoje začátky tady. Musela se smutně zasmát tomu, kolik lidí od těch časů ztratila. O to živěji si pamatovala sebe a Yori, protože tady spolu chodily. Každopádně na vzpomínání měla málo času, protože šla přinést jen nějaké věci jednomu ze senseiů na Akademii, současnému "příteli" její matky, než se pomalu vydala zase pryč. Ale najednou zaslechla nějaké zvuky z jedné z tělocvičen. Zvědavost ji nedala a šla se tam mrknout. Zastavila se ve dveřích a sledovala jednoho studenta, jak se pere s cvičným panákem. Ve tváři se ji usadil jemný úsměv. Nostalgie byla potvora. Zůstávala u dveří a ve chvíli, kdy panák byl ve své pozici a vytáhla z jednoho pouzdra kunai a naučeným pohybem ho honila přímo na čelo toho panáka. Nechtěla toho kluka vyděsit, ale možná se trochu pobavit* Nechtěl bys pomoct s tréninkem? *usmála se na něj a pomalu se vydala k němu*

*Když se kunai zabodl do hlavy panáka tak se Takeo zaradoval.* Ha! Mám nadpřirozené schopnosti, umím vyvolat zbraně a ty poslat do útoku!* Řekne si radostně ale to hned vyprchá poté, co uslyší hlas na který se otočí, stála tam žena, která nejspíš hodila ten kunai. * Ahoj, jsem Takeo moc mě těší a budu rád pokud mě něco naučíš, tenhle panák je strašně zákeřný, dám mu ránu a on mi jí vrátí.* Dodá Takeo zatímco si prohlíží ženu, rozhodně byla mladší jak Kami, ale i tak je jasné, že je to zkušená kunoichi, která by mu mohla dát pár rad, co se mu budou hodit při souboji.* Připravuji se na Geninské zkoušky, sice se smrti nebojím, ale chci si užít ještě trochu času, navíc já se jen tak nedám.* Natáhne ruku a ukáže dva prsty, aby vytvořili písmeno V, přičemž se usměje a vyplázne ještě jazyk. Takeo se jevil jako dost nevinné dítě, avšak jako sirotek žijící na ulici už dokázal poznat krutost světa, jenže jeho hloupost ho častokrát dávala do role toho, co si ze všeho dělá srandu, i když mu jde o život.*

*když zaslechla to, co řekl chlapec, tak v sobě horko těžko dusila smích. Ale nebyl to výsměch, prostě jen ji dost pobavilo, jak na ten kunai v panákovi reagoval. Zapomněla už, jaké je to být malým dítětem, který má ještě před geninskými zkouškami. Tu nevinnost a bezstarostnost. Alepsoň tak toho kluka před sebou viděla* Ahoj Takeo, jmenuju se Arisu *usmála se na něj, zatímco přešla až k němu a podívala se na toho panáka* Tak tenhle panák ti dává zabrat, jo? *poměřovala si panáka, jako by ho snad chtěla vyzvat na souboj. Zkusmo do něj praštila, sice ne svou plnou silou, ale silněji než Takeo. Na to konto se vyhnula druhé končetině panáka, která se na ní blížila z druhé strany* Geninskou zkoušku nepodceňuj... Nikdy nevíš, co se ti při ní může stát. Je dobře, že trénuješ i po Akademii *mrkla na něj a uvolnila mu místo před panákem* Zkus to. Není to sice pořádný souboj, jen ti bude vracet ty údery, které mu sám dáš, ale je to dobrý začátek. Buď si zvykneš, že tě někdo mlátí nebo budeš umět uhýbat *a to, že Arisu věděla o čem mluvila, o tom svědčily její četné jizvy po rukou. alespoň ty, co byly vidět*

Arisu....hezké jméno... * Dodá zatímco si jí prohlíží.* Z geninské si nic nedělám, buď přežiji nebo umřu, tak či onak nemám co pořádně ztratit.* Pokrčí rameny a dále pokračuje.* To že mě někdo mlátí jsem si zvykl, ale když jsi tu ty, třeba bych mohl bojovat s tebou, ať vyniknou mé dovednosti.* Ušklíbne se, opravdu neměl nouzi o mlácení, vzhledem k tomu že si rád bral věci bez dovolení což se obchodníkům dvakrát nelíbilo, Takeo zaujal bojový postoj a sledoval Arisu, zda bude se soubojem souhlasit, s ní se bude trénovat lépe jak s tím nebezpečným panákem.* Braň se!* Vyhrkne a rozeběhne se na Arisu, s úmyslem se na poslední chvíli zastavit a podrazit jí nohy, i kdyby se trefil tak by Arisu na zem nedostal, jeho síla byla malá a Arisu byla větší a silnější jak on. I přesto že to nemyslel nijak zle ten souboj, ale opravdu jako trénink, tak si moc věřil stejně jako předtím u Kami.*

*když Takeo promluvil o tom, že z geninské si nic nedělá a že nemá co ztratit, tak k němu přistoupila blíž a vzala ho za bradu, aby se mu mohla podívat do očí. Bylo to spíš takové takřka mateřské gesto. Arisu se v tomto nepoznávala, ale měla tu potřebu mu k tomu něco říct* Před geninskou zkouškou si koukej najít něco, kvůli čemu budeš chtít vyhrát. Cokoli. Bude to tvoje první a zároveň nejtěžší zkouška, co tě čeká. Musíš být odhodlaný vyhrát, až se děje, co se děje. Rozumíš? *vtloukala mu do hlavy, jako kdyby ji na tom kdo ví jak záleželo. Vlastně ji na tom záleželo ne kvůli němu, ale kvůli svým vzpomínkám na ten den. Do dneška litovala toho, že přežila. Ale na druhou stranu dokázala tomu, kdo se ji chtěl touto zkouškou zbavit, že je silnější než si myslí. Do dneška nosí na krku přívěsek s drakem, sice už je značně opotřebený, ale pro Arisu bude napořád mít nevyčíslitelnou hodnotu. Když ji Takeo navrhl trénink, tak se jen usmála a odskočila od něj, aby měl prostor. Když na ní zaútočil, tak se vyhnula. Nebyl to pro ní žádný problém. Ale něco ji napadlo. Měla už nějakou dobu v kapse černý šátek, kdy trénovala svou stopařskou schopnost Kagura Shingan. Teď ho vytáhla a uculila se nevinně na Takea usmála* Co bys řekl na tohle? Dáme si cvičný souboj a já si zavážu oči *mrkla na něj a pokud souhlasil, tak si opravdu oči zavázala, ale přestala potlačovat pasivní Kagura Shingan, aby měla přehled, kde se Takeo nacházel*

*Bylo to tady. Den, kdy měl Hakai geninskou zkoušku. To ráno, než šel akademii se najedl, kdy se i divil. Jeho sestra měla radost a díky tomu, že pracovala jako uklízečka, tak i něco vydělala. Proto si mohla dovolit nějaké to větší jídlo. Oblečení sice ne, ale jídlo bylo základ. Na sobě měl svou černou košili, šedé tepláky a pantofle. Povídali si celou snídani, kdy i jeho sestra mu slíbila, že s ním půjde na akademii. Přece to byl jeho den, kdy se stane geninem! Netrvalo dlouho a oba vyrazili z domu, kdy i Hakaiovi Mina zabalila nějaké to jídlo do sáčku, aby měl energii. Ani jeden z nich nevěděl, jaké budou zkoušky, kdy se Hakaiovi doneslo, že budou brutální. Ovšem on tomu nevěřil moc. Oba došli po půl hodině cesty před akademii, kde už byly i ostatní děti. Některé s rodiči a některé samotné. Samozřejmě čeho si Hakai všiml, že tu byli i jeho šikanátoři. Bohatší děti a některé z nich byly i z významných klanů. Hlavní šikanátor byl Araki Kimo. Větší chlapec, který rád ubližoval ostatním. Hakai ho nenáviděl, ale většinou se ho snažil ignorovat, i když to moc nešlo. Mina jenom Hakaie chytla za ruku a upozornila ho, že vše dopadne dobře. Po pár minutách dorazili učitelé, kteří řekli ať se děti dostaví do akademie, ale jejich zástupci musí odejít. Mina se tedy rozloučila s Hakaiem objetím, kdy jí Hakai nechtěl pustit.* Neboj se. Zvládneš to, protože si můj bratr, který zvládne všechno. Teď jdi a natrhni jim prdel! *Řekla Mina Hakaiovi, který se z toho i málem rozbrečel štěstím. Byl to pro něho velký den. Samozřejmě si toho ostatní šikanátoři všimli a začali se mu smát. Mina následně opustila okolí akademie z ostatními zástupci, kdy Hakai se následně vydal do akademie. Šel do třídy s ostatními dětmi, kteří sledovali učitelé. Hakai se koukal kolem sebe a pozoroval ostatní spolužáky, kteří byli z toho natěšení. Někteří byli nervózní a někteří zase plní energie a sebevědomí. Netrvalo dlouho a došli do třídy, kde se usadili. Bylo jim také obeznámeno, že všechny věci jako jsou zbraně, jídlo a ostatní vybavení mají nechat tady. Někteří nechápali proč, ale šlo poznat, že někteří věděli, o co jde. Hakai tedy odložil sáček se svojí svačinou na stůl, kdy doufal, že si svačinu vychutná po zkoušce, u které doufal, že proběhne rychle a bude to mít za sebou. Ovšem to, co následovalo potom nečekal. Učitelé vyvolávali jména studentů, kteří chodili před třídu a pak společně odešli s jedním učitelem pryč z učebny. Vždycky po dvou žácích, kdy netrvalo dlouho a padlo i jeho jméno a jméno taky Arakiho.* Super! Já jsem proti tomu odpadu! *Křikl vesele Araki, kdy se třída začala smát. Samozřejmě se Hakai cítil trapně, kdy nic neříkal. Jeho myšlenky byly zaměřené jenom na Arakiho a jaký to je debil, že ještě uvidí! Následně, když se dostavil před třídu s Arakim, tak si je vzal jeden z učitelů a vzal je ven ze třídy. Když došli ven ze třídy, tak měl z toho Hakai smíšené pocity. Cítil se nervózně a začal se i trochu bát. Trochu se mu i třásly ruce, ale ty schoval do kapes v kalhotách. Venku na chodbě je učitel prohledal, zda nemají nic u sebe a tak. Následně se k nim připojili i dva starší muži, kdy si každý z můžu vzal jednoho z chlapců do parády.* Tak se měj sračko. Uvidíme se potom. *Pronesl jenom Araki, kdy jeden z mužů to komentoval tak, že si to má nechat na potom. Hakai přemýšlel, co tím Araki myslel. Měl už nějakou teorii v hlavě, že asi budou bojovat? Nebyl si ale jistý. Následně jenom sledoval muže, kdy na muže ani nemluvil. Byl prostě nervózní.* Neboj se, hochu. Nebudeš mít šanci vyhrát, když budeš takhle nervózní. – To jde na mě takhle poznat? *Komentoval Hakai, kdy mu to muž jenom potvrdil. Netrvalo dlouho a muž pokračoval v cestě z akademie, kdy šli celkem dál a dál. Muž ovšem, než vyšli z vesnice, tak dal Hakaiovi na oči pásku, aby neviděl na cestu. Když se Hakai ptal, proč to tak musí být, tak muž mu nic neřekl. Hakai tedy nenamítal a nasadil si pásku, kdy se následně pokračovala v cestě. Muž chytl Hakaie za rameno a pokračovali v cestě. Když se Hakai na něco zeptal muže, tak ten ho ignoroval, nebo mu řekl ať se neptá. Hakai ani nevěděl, jak dlouho jde, ale cestou i párkrát zakopl, kdy muž se nad tím jenom zasmál, protože mu jaksi neříkal, kdy si má dávat pozor a kdy ne. Po nějaké době se zastavili a muž mu objasnil pravidla.* Máš tři dny na to najít a porazit svého protivníka. Pokud to nestihneš do tří dnů, tak si prohrál, a i on prohrál. Pokud ho však porazíš, tak si vyhrál. Rozumíš? *Zeptal se muž, kdy Hakai jenom kývl. Pak bylo ticho. Nic neslyšel. Rozhodl se, že si sundá pásku a když si ji sundal, tak zjistil, že není u vesnice. Dokonce ani vesnici neviděl v dálce. Rozhlídl se tedy kolem sebe, aby poznal terén, ale nikdy tady nebyl. Tohle bylo poprvé, co byl mimo vesnici. „Tak je to tady.. Najít svého protivníka a porazit ho.. To zní jednoduše, že?“ Pomyslel si Hakai, který jaksi už věděl, že jeho protivník bude nejspíš Araki. Kolem sebe měl nějaké skalky, kdy se rozhodl, že se je prohledat. Jeho protivník šel lehce rozeznat. Hezké oblečení, červené vlasy a modré oči, jak nebe. Skoro byla škoda, že jeho protivník je takový debil. Hakaiovi se Araki jako chlapec líbil, protože to byl takový model akademie. Prostě dokonalý chlapec. Celkem ironie, že nejlepší student ze třídy bude bojovat proti „nule“. Cestou i přemýšlel, jak by měl Arakiho porazit. Dalo by se říct, že Araki je prostě chodící dokonalost, kdy vyniká ve všem. Ovšem Hakai měl jednu výhodu, kterou Araki neměl, a to bylo to, že Hakai necítil bolest kvůli incidentu v minulosti. To ovšem Araki nevěděl. Nevěděl to nikdo. Když procházel kolem skal, tak párkrát potkal i nějakého toho hada, kterému se rychle vyhnul. „Chtělo by to lepší rozhled..“ Pomyslel si, kdy následně vylezl na první skalku, která byla u něho. Postavil se rovně a rozhlédl se kolem sebe.* Tři dny? Mě stačí hodina.. ne! Stačí mi deset minut a mám hotovo! *Hakai se jenom otočil, kdy si všiml, že kousek na vedlejší skalce stojí Araki, který se jenom smál.* To já tebe porazím, Araki! *Křikl po něm Hakai, kdy Arakiho to naštvalo. Dalo by se říci, že Araki byl arogantní, kdy měl velké ego. Kecy takového hovno o tom, že ho porazí ho docela naštvaly. Proto se Araki jenom ze skočil ze skalky a rozběhl se směrem k Hakaiovi. Hakai začal panikařit. Srdce mu bylo jak o závod. „No tak.. já to zvládnu.“ Snažil se uklidnit, kdy jenom taky se skočil ze skalky a taktéž se rozběh k Arakimu. Araki už zvedl jenom pravou ruku, kdy Hakai to zkopíroval. Následně, když už se oba dostali k sobě, tak se snažili toho druhé praštit pěstmi. Arakimu se to podařilo první, protože měl delší ruce, než Hakai, kdy Hakai to necítil. Jen věděl, že dostal ránu tím, že se mu hlava otočila na jiný směr. Následně ho Hakai jenom udeřil do břicha, kdy ho potom Araki udeřil opět do obličeje pěstí, ale teď levačkou. No Araki se nezastavil. Začal rychleji a rychleji udeřovat, kdy Hakaiovi nezbývalo nic jiného, než si dát ruce před obličej a snažit se bránit. Hakai postupoval i kroky dozadu, protože nevěděl, co má dělat.* Sračko, sračko, sračko! Umřeš! *Křičel po něm Araki, kdy Hakai měl strach, že prohraje. Nevěděl, co má dělat. Začal se tedy rychle koukat kolem sebe. Přemýšlel, jak se Arakiho zbaví. Ovšem dostal plán. Když se ho Araki opět snažil udeřit, tak Hakai povolil v obraně. Nechal se udeřit, ale hned na to rukami žduchl před sebe, čímž tak trochu odsunul Arakiho.* Co děláš debile? *Křikl po něm Araki, kdy Hakai si jenom rychle dřepl, pravou rukou vzal do ruky písek, který následně hodil po Arakim. Araki jaksi dostal pískem do očí. V tom využil Hakai příležitost, kdy Arakiho udeřil pravou pěstí do břicha a levou pěstí mu dal ránu do obličeje. „Udeřil jsem ho. Já to zvládl.“ Pomyslel si Hakai, kterému tak trochu naskočilo sebevědomí.* Já vyhraju! *Křikl Hakai vesele, kdy se ho pokusil opět udeřit pravou rukou, ale do obličeje, ale v tom se Araki vyhnul tím, že odskočil dozadu.* Odpad nemůže nikdy vyhrát! *Zakřičel Araki, který měl na tváři naštvaný výraz. No to tak trochu vystrašilo Hakaie, který se rozhodl, že je na čase zmizet. Proto se jenom otočil a rozběhl pryč. „Proč utíkám? Proč?“ Říkal si Hakai v hlavě, kdy ho Araki následoval. Samozřejmě po něm Araki křičel, když ho následoval. „Přemýšlej, přemýšlej! Co mám dělat? Nemůžu utíkat..“ Přemýšlel Hakai, který pokračoval v běhu. Věděl, že když bude běhat, tak se unaví, ale taky věděl, že nemůže utéct Arakimu, protože Araki byl větší a měl delší nohy.* Zabiju tě, svině! A až vyhraji, tak tvoji mrtvolu hodím bezdomovcům, hned vedle tvé mrtvé sestry! *Křičel po něm Araki, kdy Hakai v myšlenkách jenom nadával na něho. Rozhodl se poslouchat kroky arakiho, kdy počkal až bude nejblíž, tak Hakai toho využil. Zastavil se rychle, otočil a následně pravou pěstí ho udeřil do obličeje, čímž Araki ztratil rovnováhu a spadl na zem.* Nedotkneš se mé sestry! Nic ji neuděláš, protože já ji budu chránit před monstry jako si ty. Nikdo se mé sestry nedotkne.. Nikdo. Nikdo! *Začal křičet Hakai, ve kterém se nějak začal probouzet vztek. Kdo by to i čekal, když Araki začal mluvit o tom, že jeho nejbližší osobu zřejmě zabije.* Čůraku. Nehraj si na hrdinu. Stejně tvoje sestra zdechne. *Pronesl jenom Araki, když se snažil vstát ze země, ale Hakai ho kop pravou nohou do žebra.* Nezdechne. Nezdechne a víš proč? Protože ty zdechneš! *Začal naštvaně prohlašovat Hakai, který opět kopl do Arakiho. Kopl opět, opět a opět. Arakiho ovšem jeho nohu potom chytl rukou, kdy si jeho nohu přitáhl k sobě. Následně jenom Hakai spadl na zem, kdy se Araki snažil postavit. Postavil se, ale s ním se postavil i Hakai, který na něho koukal naštvaně. Oba chlapci na sebe koukali naštvaně, kdy každému odněkud tekla krev. Hakaiovi z rukou a pusy a Arakimu jenom z nosu a pusy. Hakai přemýšlel, že využije strategii, kterou na něho použila žena z tréninkové oblasti, u které ale nezabodoval. Ovšem tak trochu po svém.* Ostuda klanu. – Cože?! Cos to řekl?! – Ostuda klanu. Araki kokot Kimo. Ostuda klanu.. *Dodal jenom Hakai, kdy absolutně nasral Arakiho, který se na něho vrhnul, jak šílenec. Začal na něho útočit pěstmi, kdy se Hakai snažil jenom vyhýbat. Samozřejmě ne všem ranám se vyhnul, tak dostal i pár ran. Ovšem pokaždé, kdy se Araki netrefil a byl blízko, tak Hakai zaútočil. Pravým ukazováčkem a prostředníčkem píchl Arakiho do žebra, čímž mu dal menší bolest, která ještě více naštvala Arakiho. Ten však pokračoval v mlácení před sebou, aby zničil Hakaie.* Špíno, umřeš, zdechneš a umřeš! *Křičel po něm Araki, kdy se Hakai taky bránil slovy.* Ostuda klanu. Kokot. Debil. Idiot! *Křičel po něm Hakai, když uhýbal a občas ho udeřil prsty. V tom však Araki pravou pěstí udeřil před sebe, aby trefil Hakaie, ten si ale dřepl a chytl Arakiho za triko díky kterému se přitáhl, a tak nějak si na něho skočil. Hakai byl lehčí než Araki. Lehčí a menší. Nohy si Hakai dal na jeho nohy, čímž se tak připnul na něho. Rukami se však držel za jeho triko pevně, jak nikdy v životě.* Buzerante, co to děláš?! Chceš mě snad políbit ty teplá špíno! *Křičel na něho Araki, který ho následně začal udeřovat do obličeje. Hakaiovi skákal pohled zprava doleva, kdy se snažil zorientovat. Krev mu začala téct i z nosu a i více z pusy. Dokonce ho Araki chytl i za vlasy a snažil se ho od sebe odlepit, ale nedařilo se mu to. Hakai se držel jako klíště.* Buzerant a jeho buzerantská ségra! Oba skončíte jako popel, který hodíme mezi hovna! *Křikl po něm Araki, kdy prostě tohle bylo definitivní. Hakai měl toho dost. Začalo mu přepínat, kdy se jenom chytil Arakiho za ruce a prostě je zvedl. Sice mu Araki vytrhl pár vlasů, ale teď nemohl udeřit Hakaie.* Buzno, co děláš?! Chceš mě políbit, nebo co?! Buzerante, pusť se mě! *Křikl jenom po Hakaiovi, který neodpovídal. Jenom se začal smát. Rukami se přitáhl pomocí jeho rukou blíž, kdy mu Araki dal čelo. Ovšem ani to s ním nic neudělalo. Araki mu tedy dal druhé čelo, kdy to mu taky nic neudělalo. Sice mu začala téct krev i z jizvy, kterou měl, ale prostě teď na nic nemyslel. Jenom se smál tomu, jak mu Araki nadává a panikaří.* Araki-kun.. Víš, že si ostuda? *Pronesl jen Hakai, kdy se mu následně Araki rozhodl dát opět čelo, ale Hakai hlavou uhnul a když viděl, že je Arakiho krk poblíž jeho hlavě, tak nezaváhal. Zakousl se. Zakousl se do krku Arakiho a nepustil. Araki jenom začal křičet a snažil se hýbat rukami do všem směrů, ale Hakai se ho držel. Hakai následně jenom silněji kousl, kdy Araki udělal jenom pár kroků zpět a spadl na záda. Hakai měl štěstí, že Araki nespadl dopředu, protože by měl zase nevýhodu. Nohami se ho držel jako klíště za ty jeho nohy. Ruce své taky nepustil a držel se za ty jeho. Dokonce uvolnil i kousnutí, kdy měl v puse kus jeho masa a krev.* Píííče! Kurva! Pusť mě! Doprdele! *Křičel Araki, kdy se Hakai jenom usmál. Krev tekla z Arakiho krku a dokonce i z Hakaiovi pusy, kdy padala na tvář Arakiho.* Araki-kun, chutnáš jako hovno. *Pronesl jen Hakai, kdy Araki se snažil dostat z jeho sevření. Ovšem Hakai neváhal a opět kousl Arakiho, ale teď ho kousl do pravého líčka, u kterého se taky pěkně zakousl a vyrval mu zuby kus, který následně pokousal pořádně a pak polkl. Agónie, kterou Araki prožíval se Hakaiovi líbila. Líbilo se mu, jak pěkný kluk, který ho celý život šikanoval a byl ten lepší prožíval bolest a utrpení.* P-prosím.. přeš… já nechci! *Křičel Araki, ale Hakai se jenom usmíval. Araki měl i zavřené oči, kdy i brečel a stále sebou škubal. Ovšem nedokázal se stále dostat ze sevření Hakaie. Hakai se jenom začal červenat, kdy jazykem olízl Arakiho rty.* Tvé rty jsou sladké i přes tu krev. *Pronesl jen Hakai, kdy Araki panikařil.* Miluji tě! Jsem buzerant, jak ty! Prosím ty mě taky miluješ, že? Nech mě! Nech mě žít a pusť mě! Budu tvůj kluk a dám ti všechno! Peníze a lásku!! Pusť mě, miláčku! *Začal křičet a prosit Araki, který si myslel, že je Hakai do něho zamilovaný. Nojo, velké ego dělá divy.* Araki-kun.. *Vydal ze sebe jenom Hakai, který se usmíval a červenal. No jaksi to s ním vůbec nepomohlo. Místo toho pustil jeho ruce a hned je opět chytl pevně.* Dělám si srandu! *Pronesl Hakai, který se začal smát. No teď mu jaksi nic nebránilo, aby dokončil to, co začal. Araki po něm opět začal křičet a nadávat mu, ale Hakaie to nezastavilo. Místo toho se prostě zakousl přímo na krk pod jeho bradou a utrhl mu kus masa, který opět spolkl. Udělal to pak znovu, ale zase na jiné straně krku. Začal mu prostě zuby trhat jeho maso, které následně polykal a užíval si to. „Chutná.. Chutná tak dobře.. Nevěděl jsem, že pěkní kluci chutnají, tak dobře..“ Pomyslel si jenom Hakai, který v tom pokračoval a pokračoval stále. Bylo mu jedno, že Araki už nevydává žádné zvuky a ani se nebrání. Prostě pokračoval takhle ještě další hodinu, než přestal. Uvolni své nohy a pustil jeho ruce. Posadil se mu na dolní část těla, kdy se podíval jenom na nebe a usmál se. Následně se jenom podíval na mrtvého Arakiho, kdy se koukl na své ruce. Měl je od krve. Byl tak nějak celý od krve. Od stehen až po hlavu. Většina krve byla Arakiho, ale nějaká byla i jeho.* Já vyhrál.. Já vyhrál. Mino! JÁ VYHRÁL! *Křikl jenom šťastně. Měl obrovskou radost, a dokonce mu nebylo ani líto, že zabil/sežral Arakiho.* Tohle.. tohle jsem nečekal. *Ozval se hlas za Hakeiem, který se jenom hlavou otočil za sebe. Byl to ten muž, který ho sem přivedl. Ukázalo se, že je muž sleduje a dokonce i se svým společníkem, který sem přivedl Arakiho. Upřímně ani jeden z nich nečekal, že vyhraje Hakai. Nikdo nečekal, že vyhraje Hakai. Následně bylo jasné, co sleduje. Muž vzal Hakaie zpátky do vesnice, kdy druhý muž vytáhl svitek a zapečetil tam tělo Arakiho proto, aby jeho tělo mohl vrátit jeho rodině. Cesta zpátky byla celkem rychlá, kdy bylo i šílené, že se Hakai vrátil ani ne za jeden den. Všechny to překvapilo. Všichni očekávali Arakiho, ale byl tu Hakai. Kluk z ulice, který sežral svého spolužáka. Bylo to šílené pro některé. Někteří říkali, že Hakai podváděl, ale muži, co je sledovali to vyvrátili. Nejvíc to však brala Arakiho rodina, která z toho byla nejvíc zdrcená. Tohle byl moment, kdy Hakai poprvé zazářil a snad ne naposled! Následně mu bylo oznámeno, že uspěl a měl za úkol si dát sprchu a obléct si čisté oblečení, které ovšem neměl. Proto mu akademie vyhověla a půjčila mu starší oblečení, které měli na skladě. Dostal také svou čelenku vesnice, ze které měl nejvíc radost. Radost mu taky udělala svačina, kterou taktéž dostal zpátky, ale bohužel už na ní neměl chuť. Cítil se plný.. z Arakiho. Potom ho čekala jenom kontrola u lékaře, kdy mu i lékař vyšetřil zranění. Následně si dal jenom sprchu, převlékl se, zakrvácené oblečení si dal do tašky, kterou dostal, čelenku nasadil čelo a svačinu si dal do druhé ruky. Potom se vydal jenom domů, aby oznámil Mine, že vyhrál a je z něho genin. Samozřejmě část, kde snědl svého spolužáka by vynechal, ale dřív nebo později by se to k ní dostalo tato informace. Tohle byl velice zajímavý den pro Hakaie, na který jenom tak nezapomene. A někteří lidé zřejmě taky nezapomenou na Hakaie. Na chlapce z ulice, který sežral svého spolužáka z živa, aby mohl přežít on sám.. *

*Dneska byl pro reinu vzácný den. Dneska byl den, kdy se měla stát geninkou. Ráno vstála dřív neměla už spaní jak byla na těšena na tu zkoušku. Posadila se na okraj postele a oběma rukama si protírala svoje oči .*“ Snad všechno půjde, jak po másle. Uvidím, jak vůbec na té zkoušce skončím.. jak říkala teta bud živá, nebo mrtva jiná cesta není.“ *Pomyslela si a převlekla se do svého každodenního oblečení a pak se vydala do koupelny,kde si udělala hygienu.*“ Akorát by mně zajímalo proti komu budu .“*Pomyslela si a pak šla pomalu do kuchyně, kde její teta seděla u stolu a posrkávala čaj. Když viděla přicházet Reinu jen se zhluboka nadechla.* Doufám jen ,že se vrátíš živa a ne mrtvá. Tvou smrt bych nepřežila. Málo to ,že jsem přišla o hodně dobrou kamarádku, tak mám ještě přijít o tebe. Slib mi jedno a to že se vrátíš živa. *Reina zůstala stát ve dveřích a poslechla si jí. Pak se jen na ní usmála od ucha k uchu.* Slibuji, že se vrátím živá. Můžeš byt klidná to zvládnu . *Pak vešla do kuchyně a vzala si na jídlo jablko a pak objala tetu.* Tak jdu na to a neboj se budu zpět než by si se nadala.*Teta v slzách jí objala a pak jí pustila.* Budu tady na tebe čekat hlavně to zvládni. *Po jejích slovech Reina jen přikývla. Pak se vydala na chodbu, kde se obula a vyrazila směrem k akademii. Šla svým typickým tempem.*“ To bude hodně drsná zkouška, ale jestli mám uspět, tak budu muset někoho zabít, i když jsem nikdy nikoho nezabila. Nesmím zemřít! Na to jsem ještě mladá.“*Prohodila hlavou jako by nic a šla pomalu. Jen se kolem sebe dívala na své spolužáky, jak jdou taky na geninskou zkoušku stejně jako ona.*“ Byla bych ráda kdybych tu zkoušku měla rychle za sebou abych se nemusela tolik stresovat.“*Pomyslela si a podívala se na oblohu.*“ Mami, tati stůjte při mně při téhle zkoušce. „ *Pak se dívala zpět před sebe, aby do nikoho nenarazila. Pomalu došla k akademii , kde byly její spolužáci a někteří i s rodiči. Stáli tam všichni z její třídy ,když se pak před akademii objevily senseiove .* Žáci, půjdete dovnitř a prosíme rodiče
, aby odešli domu. Půjdete za na má. *Všichni uposlechli a vydali se za jedním ze senseium do třídy. * Budete rozdělení a my si vás budeme brát postupně. Je zakázané používat zbraně, tak je prosím nechte tady ve třídě a to samé platí o jídle a piti. *Reina šla a položila svoje vybavení na stůl a odstoupila zpět, po ní to udělali i další spolužáci.*“ Sakra takže to bude rukama asi .“*Pomyslela si a poslouchala dál, co povídá sensei.*Jen vždy jeden z dvojice se muže stát geninem a druhého čeká smrt, je to totiž souboj na život a na smrt a pokud oba dva neuspějí čeká je smrt. Krom toho je zakázané používat jakékoliv jutsu. První na řadu půjde Reina Nobu a s ní Sarada Yamasaki .*Reina šla s jedním z nich a Sarada šla s druhým ani slovo jedna z nich neřekla. Pak jí zavázal oči. Reina se nebránila jen nad celou situaci uvažovala. Zavedli jí ze Sunagakure společně s její opomnentkou. Když byly dostatečně daleko, tak ji sundal šatek z oči. To aby neviděla ,kde se to místo nachází.*Jo, málem bych zapomněl maté na to tři dny .*Reina jen na něj kývla. Šla pomalu a rozhlížela se kolem sebe .*“Kde ta potvora muže byt, chtěla bych to už mít za sebou.“*Pomyslela si a drápala se na horu na skaly po kameních, které byly kousek od ni. Jakmile se jí podařilo vylézt na horu na kameny kopec, tak se dívala kolem sebe.*“Odsud je dobrý rozhled , kde ona muže jenom byt ?“*Pronesla si pro sebe, když v tom si všimla, jak se na protějším vrcholu postavila Sarada.*Co Reino? Jsi připravena zemřít? Neboj se, budu ti na hrob nosit květiny slibuji. *Po jejích slovech jen Reina stiskla ruce v pěst.* “Byla moje jediná kamarádka, ze které se vyklubala mrcha.“*Pomyslela si.* Neboj se, to já ti tam budu nosit květiny. Rozhodneme to hned. *Obě skočili dolu Reina přitom sklouzla po nohou jak stála sjela až dolu. Sarada skočila dolu. Jakmile byly obě dvě na zemi, tak se rozeběhly proti sobě.* Ty chudinko, co nemáš rodiče si myslíš ,že můžeš vyhrát. Bylo by lepší kdyby si ses přidala k tvoji ubohé rodině. *Reine to začalo ještě víc vřít. Jakmile byla u ní dala jí právy hák. Sarada šla k zemi a praštila se přitom do hlavy měla sice trochu hlavu rozbitou a pomalu se zvedala. *Ty kurvo, co si myslíš, že když si zkurvený sirotek, tak si víc než já? *Reina jí nic neodpovídala a postavila se do bojového postoje, který ji naučila teta. Sarada se zvedla a taky se postavila do bojového postoje. Pak to začalo sarada se rozběhla proti Reině a začala jí napadat pěstmi na obličej. Reina se jim snažila vykryt, ale dost jich i schytala. Jakmile Reina cítila, že její rány slábnou, tak se Reina rozjela a vyměnily si pozice. S tím rozdílem ,že Reina mířila na břicho. Přitom šlo slyšet, jak to Saradu bolí. * Ty svině. *Sarada udeřila Reinu do hlavy a Reina šla k zemi viděla trochu rozmazaně na chvíli.* Ty kurvo celou dobu si to jen předstírala, že jsme nejlepší kamošky. Za to teď zaplatíš. *Sarada si klekla vyplyvla krev. Reine taky tekla krev z hlavy, ale málo, protože Sarada neměla tak silné údery. Pak se pomalu snažila zvednout ze země, když v tom ji vrátila zpět na zem Sarada a začala jí kopat Reina se snažila postavit ,ale marně .*“ Co teď ,jako mám umřít?“*Pomyslela si a dívala se po zemi, co by se dalo použit.* Už ti došli slova ? *Reina vzala ze země kamen, který ležel hned u ní a hodila ho za sebe, ale počítala s tím ,že se možná netrefí, ale podařilo se jí trefit do hlavy. Když se Sarada držela za hlavu, tak se nedívala, co reina děla. Reina se pomalu postavila a snažila se vzpamatovat dýchala zhluboka a pak se rozeběhla a skočila na Saradu a strhla jí k zemi. Sedla si na ní, kolena ji dala na ruce a udeřovalo ji svými pěstmi. I když viděla ,že z ní teče hodně krve tak nepřestávala. Pak se Saradu podařilo shodit Reinu ze sebe a role se vyměnily.*“ Svině jedna, jen tak jí vyhrát nenechám.“*Pomyslela si Reina a snažila se jí ze sebe shodit.Když se jí to podařilo, odešla od ní o kus dál a začala ze země po Sarade házet kameny, které byly hned zase u ni. Bylo na ní znát ,že jí každý pohyb způsobuje větší a větší bolest ,ale na to aby byla ještě vystavena dalšímu pěstnímu souboji už nebyla dost silná a jak viděla zdravotní stav Sarady, tak ta byla na tom hůř než Reina. Ale i přesto se Reina nevzdávala a pokračovala dal. Házela, házela další a další kameny, jak ostré, tak normální, protože ji to bylo jedno. Některé kameny Saradu zasáhli, ale jeden se trefil tak dobře do hlavy, že Sarada spadla na zem, ale než spadla, tak se jenom začala smát a až pak spadla na kolena a z kolen na obličej.*“Jsem jí …..zabila?“ *Jen se dívala na její mrtvé tělo.*“ Nemuselo to až tak daleko zajít nebo muselo?“*Ptala se sama sebe a neuměla přijít na odpověď. Když se pak u ní objevil sensei, co jí tam zaved, tak bylo po všem.* Jdeme na ošetřovnu. *Jen řekl a zavedl jí na ošetřovnu. Tam se umyla, převlekla do na hradního oblečení a pak jí zavedl do akademie před porotu ,která se skládala ze třídního senseie, kazekageho a ředitele akademie. Přišla do místností, kde seděli za jedním stolem ti tři. Za něma z každé strany stal jeden anbu. Reina došla dost blízko k nim a zastavila se před nimi a uklonila se. Pak se zvedl její třídní sensei.* Gratuluji ti, stává se z tebe geninka. *Vzal ze stolu čelenku a podal jí to. Reina se chvilku jen nevěřícím pohledem na tu čelenku dívala a pak si jí vzala.* Děkuji moc..* Sensei se na ní usmál mezi tím si čelenku uvázala na čelo.* Dobře můžeš jít domu. *Řekl sensei, Reina jem kývla chápavě .* Nashledanou.* Jen ze sebe vydala, otočila se a pak se pomalu vydala domu. Celou cestu domu jen uvažovala jak se jí to povedlo ,že přežila .*“ Asi jsem měla štěstí nebo to byla náhoda . Nebo to tak mělo být?“ *Přemýšlela a pomalu se blížila k domu, kde bydlela. Když přišla domu vyzula se na chodbě , potichu šla do kuchyně, kde našla svoji tetu, jak spí na stole a kolem ní šest prázdných lahví od sake. Tak jí nechtěla budit, tak si lehla na gauč, kde ležela čelem k polštářům. Začala brečet, že přišla o nejlepší kamarádku. Jakou kdy poznala ,ale přitom to na ní hrála. Pak se jí podařilo únavou usnout, kdy ji po par hodinách vzbudila natěšena teta, která to hned chtěla oslavit!*

Konec

Chaos, myšlenky vířící sem a tam a neschopnost je nějak zklidnit. Hoiyoka se nedokázala na nic pořádně soustředit už asi týden. Kdy se naposledy koupala? Jedla někdy předchozí den, ale ani už nevěděla co. Vždycky se velmi stresovala, když před sebou měla něco důležitého, a tentokrát, když se jednalo o její budoucnost, to prožívala úplně nejhůř. Celé hodiny jen tak bez ducha procházela bytem a nedbala na rady matky, aby využila čas na přípravu, nebo alespoň na spánek a jídlo. Pořád dokola si opakovala, že její sestra to zvládla už před ní a že ona to musí zvládnout také. Jak by to vypadalo, kdyby selhala? Den před termínem se vzchopila alespoň natolik, že si připravila věci na ráno. Moc toho nebylo, zbraně ani jídlo nebylo povoleno, takže jediné, co mohla mít, bylo oblečení a gumička do vlasů, o které doufala, že nebude považována za zbraň. Celou noc před odjezdem mžourala do tmy a jestli usnula na půl hodiny, bylo to hodně. Pak už následovalo ráno a odchod. Rozloučila se tedy a vyšla od prázdné ulice Suny. Celou cestu přemýšlela o všem možném, co ji asi čeká, takže ani pořádně nevěděla, jak se dostala na místo. Z jejich nekonečných úvah ji vytrhl až něčí hluboký hlas. *Jsme tady, pravidla znáš. Máte tři dny na boj. Bez vybavení, jídla, s holýma rukama. Přežije jeden a ten se smí vrátit, pokud do tří dnů jeden nezvítězí, nedostane čelenku nikdo. Všechno jasné?* Hoiyoka přikývla hlavou jako v transu. Proslov zvláštního muže po jejím boku ji jen shrnul všechno, z čeho se poslední týden snažila nedostat hysterický záchvat. Po pár vteřinách se ocitla sama. Trvalo ji ještě nějakou dobu, než nalezla odvahu se rozhlédnout, a ještě o trochu větší dobu, než ji začali znovu poslouchat nohy. Nebyl okolo nikdo jiný kromě ní, takže měla trochu čas se porozhlédnout. Nalézala se někde daleko od Suny, okolo ní bylo spoustu malých i větších skalních útvarů, ale jinak prázdno. Začala je prohlížet, obešla je ze všech stran a poté si na jeden menší sedla. Její protivník nikde nebyl, což ji zatím dovolovalo určitý prostor. Byla ráda že se zatím nic neděje, ale věděla, že se v blízké době musí něco stát. Vzpomněla si to, co ji radila matka. Den může být dobrý, ale spoustu lidí útočí v noci. Kdy druhý spí. A také ji radila ještě jednu věc, že nemusí toho druhého hledat, on si ji najde sám, chce vyhrát a bude se snažit ji co nejrychleji objevit. Když počká tam kde teď je, má dvě výhody, zaprvé si může obejít terén kde je a připravit se na to, a za druhé, nebude unavená celodenním chozením a hledáním. To dívce přišlo logické a tak se rozhodla matku uposlechnout. Den tedy strávila podrobným zkoumáním každého kamínku v okolí asi kilometru. Celou dobu na ni sálalo slunce a foukal na ní vítr takovým způsobem, že si říkala, že byl pěkně blbý nápad zůstávat na jednom místě. Měla vymyšlených už asi osm různých schovek, ale k čemu ji budou když stejně jeden z nich musí zemřít. *V podstatě jsou to jatka* drmolila si skrz stresem zatnuté zuby a čím dál víc se jí koncepce té zkoušky zajídala. Začala spřádat konspirační teorie o tom jak si to jistě vymysleli nějací hlavní představitelé Suny k ukojení svých zlomyslných představ, a rozebírání těch příběhů jí nepřešlo ani po setmění. Její hladina nervozity ještě stoupla, takže jen tak ležela v jedné ze svých předem najitých skrýší a uvažovala, jaký Kazekage to asi začal. Pořád nevědomky podupávala nohou, a vždy když ji to došlo tak přestala, po pár minutách to ovšem dělala zas. To byl možná jeden z důvodů (kromě jejího hlasitého kručení v břiše, kdy odmítala sníst cokoli mezi skalami, protože matce horečnatě vykládala, že to tři dny bez jídla vydrží a trvala si na svém názoru i nyní) proč pod svým úkrytem zaslechla někdy ve čtyři hodiny ráno tlumené zvuky. Někdo obcházel kolem ní, a ona  jako pěna nahoře vyčkávala co se stane. Její stres byl rázem ta tam, zmobilizovala všechny smysly a čekala na útok. A nemusela čekat nijak dlouho. Její úkryt nebyl úplně ideální, byl ze severu odkrytý a pokud někdo skály prohledával, snadno mohl najít prasklinu kudy se Hoiyoka protáhla dovnitř. A byla to také obrovská slabina úkrytu. Protože pokud ji někdo tu cestu zatarasil, nebyla možnost úniku. O tom dívka samozřejmě věděla, ale nějakým zvláštním způsobem si myslela že stihne vylézt, než protivník zaútočí. To už teď jaksi nestíhala, tak svou achillovu patu proměnila ve výhodu. Ve chvíli, kdy ten člověk průrvu ve skále objevil a nakoukl do ní, se dívka napřáhla a vší silou vykopla nohou před sebe. Ukázalo se, že ho zasáhla do břicha, ozvalo se zalapání po dechu a tvář zmizela venku. Hoiyoka využila chvíle a vylezla ven. Chtěla ho zachytit nepřipraveného, ale protivník už se z rány do žaludku zdá se oklepal a teď hleděl přímo na ni. Byl to bělovlasý chlapec s modrýma očima a zeleným oblečením. Aspoň co tak mohla z té tmy okolo usoudit. V jeho obličeji se zračil vztek, odhodlání a znovunabytá sebedůvěra, nejspíš hned jak ji spatřil přestal pochybovat, o vítězi. Dívka byla asi o hlavu menší a nejspíše i mladší. Nepoznali se. Sice se nespíš museli setkat někdy na chodbě nebo ve třídě, ale ani jeden z nich o tom druhém nic nevěděl. A to bylo dobře, dívka se děsila situace, kdy by proti sobě musela mít někoho ze svých kamarádů.  Chlapec zdvihl ruce k hrudi a napřáhl se, aby ji zasadil úder. Nestáli od sebe nijak daleko, možná metr a půl. Dívka se rychle vyhnula a rychle udělala pár kroků vzad aby se mu vzdálila ještě víc. Mozek pracoval na plné obrátky. Instinktivně ji ruka sjela k pasu, kde obvykle měla připevněné kunaie. Samozřejmě ale nyní nebyli povoleny, a tak nahmatala jen vzduch. V duchu si zaklela, a v tu chvíli se chlapec přichystal k dalšímu útoku. Pro dívku ale nebylo těžké se mu znovu vyhnout. Vůbec neotálel, nerozmýšlel se, prostě jen máchal pěstmi a očekával, že se trefí. Nejspíše nebral Hoiyoku ani jako právoplatného protivníka. Dívce bylo jasné, že hrubou silou ho nepřemůže, a pokud bude dál pokračovat takhle, za chvíli ji dostane. Využila tedy své znalosti terénu a postupně se přibližovala k jednomu malému převisu skály, a když se k němu dostala, sehnula hlavu a rychle zaběhla za něj. Chlapec, který prostředí neznal se po ni ohnal a narazil hlavou do tvrdého kamene. Zavrávoral a sykl. Bylo poznat, že tohle vůbec nečekal. Hoiyoka využila chvíle nepozornosti a vyšplhala po skále nahoru. Byla sama na sebe naštvaná, že se nenaučila žádná útočná jutsu a doufala, že on je taky umět nebude. Vyšplhala pár metrů na menší výčnělek a podívala se pod sebe, sice ji nikdy nedělaly problém výšky, ale pohled dolů nebyl zrovna příjemný. Chytila se skály a rozhlédla. Chlapec se držel za čelo, zlostně si něco mumlal, a rozhlížel se okolo. Hledá ji. Snažila se být potichu jako pěna a čekat, nevěděla, co bude dělat dál, možná doufala že odejde nebo umře žízní nebo tak něco, aby to osud vyřešil za ni. Ale nezdálo se. Začal pomalu obcházet okolo skály a zkoumat každý jeden kamínek, protože věděl, že daleko se nedostala. Po pár minutách ale Hoiyoce začala vystřelovat bolest do kotníku, který měla nepříjemně zkroucený pod sebou, jak se rychle skrčila aby ji nespatřil. Začalo to být neúnosné a tak se pokusila nohou pohnout aby si kotník vysvobodila. To byla ovšem chyba. Zpod boty se uvolnil štěrk a zarachotil do noci, v širokém tichu se tento zvuk rozlehl naprosto neuvěřitelně. Chlapec dole okamžitě zvedl hlavu a podíval se na dívku. *Mám tě* pronesl šeptem a se zkřiveným úsměvem na tváři. Vztáhl ruce ke skále, a začal ji nahoru následovat. Hoiyoka v tu chvíli dostala panický strach. Byla možná tak pět metrů nad zemí, seskočit nemohla protože by ji okamžitě chytil, a nijak obejít skála nešla. Jediná možná cesta vedla nahoru. "Proč já si vždycky vybírám ty nehorší možný řešení…“ nadávala sama sobě. Jediné, co jde je vylézt výš a tam ji chytí. Neuměla skákat z několika metrů tak, aby si minimálně jednu končetinu nezlomila, nebyla kočka nebo tak podobně. Rychle začala lézt dál, mezi nimi byli asi čtyři metry, ale chlapec měl větší sílu v pažích, a tak ji pomalu doháněl. Čím výš navíc Hoiyoka byla, tím více se skála drolila. Musela vždy několikrát přehmátnout než našla něco, čeho se mohla chytit. To ji zdržovalo a navíc ubíralo na bezpečnosti. Naštěstí zjistila, že její pronásledovatel to má ještě horší, jak byl těžší, skála se drolila o to víc, takže její náskok se zase o něco málo prodlužoval. Zase vyšplhala o pár centimetrů víc a chytila se dalšího kusu kamene, který se pod její tíhou utrhl a spadnul pod ní. Sedřela si ruku, ale už to ani necítila, byla si jistá, že pokud tohle přežije, zítra uvidí cestu po které lezla zbrocenou svou krví. Znovu se o kousek posunula nahoru a náhle nahmatala plochý okraj. Byla na vrcholu, dál už nic nebylo. Rychle vyšplhala na přibližně sedm metrů širokou kamennou plošinu a shlédla na svého protivníka. Byl asi čtyři metry pod ní, stále bojoval s drolícícím se kamením, a navíc mu ztěžovali cestu i kamínky, které padali Hoiyoce z rukou. Dívka se rychle rozhlédla, čím by se mohla zachránit. Zavadila očima o asi 20cm velký kámen. Pokud ho na chlapce shodí, mohl by ho zasáhnout a spadl by. Hnusná smrt, ale on ji nejspíše nechystal nic o mnoho lepšího. Přiběhla ke kameni a opřela se o něj aby ho dotáhla tam, odkud měl spadnout. Pohlédla na své dlaně a zatřásla se, měla skoro po celé ploše sedřenou kůži, naštěstí krev, která se ji z nich řinula, zakryla pohled na odhalené maso a nahromaděný adrenalin se postaral o to, aby cítila jen jemné štípání. Dotáhla kámen na místo a pustila ho dolů. Kámen padal přímo na chlapce, ale kousek nad ním se odrazil od nějakého výčnělku ve skále, a změnil trajektorii, takže na chlapce jen spadl jemný poprašek a pár malých úlomků. Rozkašlal se a zavřel oči. Prach a písek ho pálili v očích ale nemohl si je promnout, protože obě ruce potřeboval na šplhání. Dívka chtěla najít jiný kámen, ale než ho stačila znovu přikulit k okraji, uviděla, jak se chlapcova ruka natahuje na plošinu. Už byl nahoře, vyhoupl se na rovinu a instinktivně vystřelil rukama k očím, dívce došlo že teď nic nevidí, a chtěla provést henge no jutsu aby pak případně na něj zaútočila zezadu, ale než to stačila udělat, chlapec už se rozkoukal, tedy alespoň natolik aby ji viděl jako šmouhu. Oči měl zarudlé a pořád mrkal, bylo vidět že je má pořád zanesené, ale nemohl s tím nic dělat, to potřebovalo vodu kterou ani jeden neměl. V jinou chvíli by mu dívka ráda pomohla, ale teď ji to přineslo výhodu. Ovšem ne tak velkou, v jakou doufala. Znovu se proti ní rozběhl a snažil se ji udeřit. Několikrát se mu vyhnula a podkopla mu nohy, nebo ho nechala svou vlastní vahou zakolísat, a snažila se, aby zakopl a spadl z té plošiny dolů, ale vůbec se ji to nevedlo. Zrovna se snažila ho navést k okraji, aby se při tom až on se napřáhne a ona znovu uhne, převrátil a spadl, když nohou došlápla na vrtkavý malý kamínek, který se pod tíhou jejího těla pohnul. Ztratila rovnováhu a tak, jak to plánovala pro svého nepřítele, pozadu padala přes okraj skály. V tu vteřinu ji proletěla hlavou jen jedno slovo "prohra“. Ozvala se mohutná rána a ji v tu chvíli rozbolel každý sval v těle zároveň. Jakoby ji najednou proletělo milion senbonů a do hlavy ji udeřilo kladivo. S úděsem otevřela oči a zamžourala do tmy. Pár vteřin ji trvalo než byla schopná začít uvažovat a zjišťovat, kde je. Ocitla se na dalším asi metr širokém skalnatém výčnělku, který na skále byl. Nevěděla, jestli má být vděčná, nebo naopak naštvaná na to, že ji pád nezabil. Celé tělo, každý sval a každý pohyb ji neskutečně bolel. Pokud ale chtěla přežít, musela se zvednout, a to, že tu ten výčnělek byl, brala jako znamení osudu. Vydrápala se s úsilím na nohy a přitiskla ke skále. Jak ztichla, uslyšela nad sebou kroky. Vzhlédla a z páteře ji vyšlehla bolest že se ji na okamžik zamotala hlava a před očima objevilo černo. Po pár vteřinách ale pominulo a ona uviděla okraj skály přes který přepadla. Byl možná jeden a půl metru nad ní, kdyby natáhla ruku, dotkla by se ho. V tom případě ovšem musela spadnout jen z jeden a půl metru, ale i tak náraz na kámen byl opravdu tvrdý. Zahlédla, jak se nad ní na hraně objevili prsty. Chlapec si klekl a pomalu opatrně se zapřel rukama o okraj skály aby mohl nahlédnout přes a ujistit se, že Hoiyoka opravdu spadla dolů. Dívka v tom uviděla poslední možný pokus. Jednou rukou se zachytila o kameny a druhou vymrštila vzhůru a i přes další salvu bolesti chytila chlapce za zápěstí, aby ho následně vší silou strhla k sobě. Jak to nečekal, ztratil rovnováhu a zřítil se za ní hlavou napřed. Dívka rychle ruku stáhla a ještě více se přimáčkla ke stěně, zrovna ve chvíli kdy se ozvala další rána do ticha noci. Její protivník dopadl na kamenou plošinu a rozbil si hlavu o kameny. Instinktivně zavřela oči aby neviděla tu hrůznou scénu. Pak ale zaslechla něco dalšího. Výčnělek, na kterém oba byli, začal praskat. Nevydržel nápor, který pro něj dva lidé znamenali, a po vteřině od prvního zapraskání se odlomil a zmizel do temnoty noci. Hoiyoka se v poslední vteřině donutila ke Gake Nobori no Gyō, a jak se výčnělek zřítil, vylezla zase zpět na vrchol skály. Tam se zhroutila vyčerpáním. Byla nadšená že vyhrála, ale zároveň si říkala, že smrt by v jejím stavu byla spíš vysvobozením, každý nádech ji způsoboval bolesti a orvané dlaně začali bolet, jak ustupoval adrenalin. Z mdlob ji vytrhl něčí hrubý hlas *Konec geninské zkoušky, zde máš zaslouženou čelenku.*Donutila se otevřít oči a spatřila, hodně rozmlženého a spíše skvrnu než člověka, nicméně byl to ten samý muž který její zkoušku i začal. Natahoval k ní ruku, ve které svíral onu výhru, a přestože si ji Hoiyoka chtěla převzít, nebyla schopna pohnout byť jen jediným svalem. Muž to pochopil, klekl si, aby ji ovázal čelenku kolem paže, a zvedl ji do náruče. *Jdeme do nemocnice.* ohlásil ji a byla to ta nejlepší věta, kterou kdy v životě slyšela. Následovala měsíční rekonvalescence a ještě dlouho potom měla problém s pravou rukou, ale byla přesvědčená, že být geninem ji za to stálo.  

Konec RPG