Zábavní Park

Akio Noriaki: *Akiovi právě skončila výuka na akademii, a tak se rozhodl, že zamíří do zábavního parku, aby si užil trochu té zábavy, odpočinul si po dnu plném učení a tréninku a taky aby se pokusil najít nové kamarády. mezi spolužáky moc kamarádů neměl, jelikož se snaží být pilným žákem a chce se stát silným ninjou. Dost dětí ním kvůli tomuto přístupu pohrdá, považují ho za kariéristu. On jen zasvětil svůj život své vesnici a rozhodl se dělat pro ni vše.* "Tak kam půjdu nejdříve? To obří kolo vypadá zajímavě, mohl by odtamtud být dobrý výhled na celou vesnici. Strašidelná jeskyně zní taky super, ale jít tam samotný? Brr! Je tu i dost jiných menších atrakcí a stánků, ale jít samotný? Celkem nuda." *Přemýšlí kam by šel a povzdechne si. Přemýšlí jestli jím budou všichni nadosmrti opovrhovat, nebo se najde někdo s podobným přístupem jako má on.* "No, teď nad tím přemýšlet nemá cenu, první atrakce: Kolo!" *Rozveselí sám sebe a běží se zařadit do fronty. Kdo ví? I ve frontě se dají najít kamarádi.*

Hibiki Yuki
*Uběhlo pár dní od doby, co ji umřela jedna ze sester. Prvních pár dní bylo pro ni drastických a nevyšla z domu ven. Utápěla se v sebelítosti a dávala si to za vinu. Dnes, po týdnu od té tragické události se rozhodla jít ven a zkusit myslet na něco jiného. Oblékla se v pokoji, vzala si sluchátka a přes ne si převlékla kapuci. Odešla do předsíně a obula si boty. Vyšla ven a zapomněla zamknout. Cestou se snažila nemyslet na nic, ale i tak se ji do očí hrnuly slzy. Jakmile si to uvědomila, otřela si je. Nakonec došla ke vstupu do zábavního parku, který zde je nově a podívala se na něj. Chvíli přemýšlela, co vyzkouší a tak nakonec si stoupne do fronty na obří kolo. Tam se skoro srazí s nějakým klučinou (Málem se srazila s Akci Normalizace). Pohlédla na něj prázdným výrazem a pak se zařadila za něj. Přes sluchátka neslyšela, jestli ne o řekl. Akio mohl vidět jak má v očích slzy a prázdnotu.*

Akio Noriaki
*Jak Akio běží do fronty, málem srazí děvče, zhruba stejně staré jako on. Zastaví se a prohlédne si ji. Nevypadá, že by ji bylo zrovna hej. Spíš naopak.* Promiň, málem jsem tě srazil. Pojď můžeš přede mě. *Omluví se a nabídne dívce své místo ve frontě. Nedělal to jen kvůli tomu, že ji málem srazil, holky mají zkrátka přednost. Tahle navíc vypadala dost smutně.* "Co se jí asi tak stalo? Bude neslušné, když se zeptám? *Problesklo mu hlavou. Nakonec se rozhodl zeptat.* Uhm, promiň že se ptám, ale stalo se něco? Vypadáš dost smutně. Sice se neznáme, ale můžeš se mi svěřit. *Snažil se ji trochu povzbudit. Došlo mu, že dívka na něj dosud nepromluvila, ani nijak nereagovala na jeho slova, pořád stála ve frontě za ním. Zamával ji rukou před očima a pak si ukázal na uši, aby ji nějak ručně sdělil, aby si vyndala sluchátka, nebo prostě aby zjistil proč ho neslyší.*

Hibiki Yuki
*Vůbec nereagovala na jeho slova a jen koukala na to obří kolo. Snažila se uklidnit si myšlenky, aby zapoměla na tu další tragédii. Jenže to nešlo tak lehce a se ji to pořád vracelo zpět a zpět. A tak každou chvíli se ji v očích objevili slzy. Z toho všeho ji dostal až kluk, kterého málem srazila a on ji zamával před očima. Pohlédla na něj prázdným výrazem a sundala si sluchátka. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí.* (Hibiki) Promiň, že sem do tebe málem vrazila. Jestli ti vadí, že sem se ti neomluvila, tak se ti omlouvám teď. Gomen. *omluví se mu a vyčká, co má on na srdci. Jen doufala, že to nebude nic vážného a ona si bude moci užít jízdu na tomto obřím kolem.*

Akio Noriaki
Ne v pohodě, je to moje chyba, pojď přede mě. *Řekne a pohybem ruky naznačí, aby šla před něj* A netrap se už. Slzy ti nesluší. Úsměv je hezčí.. *Řekne a sám se tomu pousměje. Rozhodne se, že nakonec nebude dloubat co se stalo. Není to jeho věc a případně mu to děvče samo řekne, nebo se zeptá později.* Jmenuji se Akio. Akio Noriaki. Víš, no, koukám že jsi tu sama. Jsem tu taky sám. Co kdybysme si to tu prošli spolu? Třeba zapomeneš na to, co tě trápí. *Představí se a navrhne dívce. Nerad viděl někoho takhle utrápeného, a ačkoliv měl sám svoje problémy, dělalo mu dobře když mohl někomu pomoct, zvednout náladu nebo tak. Navíc to bylo docela pěkné děvče a kdo ví? Třeba si touhle náhodou konečně našel kamarádku.*

Hibiki Yuki
*Konečně ho slyšela a tak mu mohla odpovídat.* (Hibiki) Promiň, ale do úsměvu mi zrovna není a dlouho ani nebude. *odpoví krátce a jeho nabídku odmítne.* (Hibiki) Přišel si dřív. Nebudu tě přebíhat. *řekne mu, že nechce předbíhat. Poslechne si jeho představení, ale s ní to ani nehne. Dřív by se možná pousmála, ale nyní se pořád tváří prázdně.*(Hibiki) Hibiki Yuki. Právě proto jdu na to kolo. Abych přestala myslet na tu tragédii. *odpoví mu. Nechce mu říkat, co se stalo. Ale je možný, že mu to dneska ještě řekne. Fronta se krátí a oni postupují vpřed.*

Akio Noriaki
*Jak ji tak poslouchá, dojde mu, že tohle je fakt vážný a klasický utěšování nebude fungovat. Rozhodne se tedy nerýpat dál a tiše postupuje frontou.* "Ach jo, jak bych jí jen mohl zvednout náladu." *Řekne si v duchu ale nic ho nenapadá. Už jsou skoro u pokladny.* Promiň, že se ptám, ale ty jsi shinobi? *Zeptal se slušně. Opravdu ho to zajímalo, protože by pak mohli mít společné téma k hovoru a Hibiki by třeba i přestala myslet na to, co se stalo.*

Hibiki Yuki
*Stále má na tváři ten její bezduchý výraz a kouká na něj. Stále jde za ním blíže k horskému kolu.* (Hibiki) Nevím jestli si tam můžu říkat. Ale jsem. *odpoví mu krátce. Právě si nebyla jistá, jestli se může nazvat pravým shinobim. Sice už někoho zabila, ale to bylo kvůli geninské zkoušce. A další osoba, kterou nepřímo zabila byla její sestra. To byl důvod, proč se tak chová a proč neví, jestli je shinobim.* (Hibiki) A ty si obyčejný civilista? *zeptá se ho a už jsou skoro u poklady. Před nimi jsou 4 lidé.*

Akio Noriaki
Ne tak docela. Studuji na akademii. Jednou bych chtěl být ninjou. Je to můj sen. Dá se říct, že jsem jednou nohou ninja a druhou civilista. *Odpoví upřímně. Sám si vlastně není jistý kam se zařadit. Asi spíše civilista.* "Neví, jestli se tak smí nazývat? Souvisí to nějak s tím co se jí stalo? Asi jo. *Přemýšlí nad její zvláštní odpovědí a postupuje vpřed ve frontě.* Je to těžkě? Myslím být ninjou? Co to plácám, jasně že jo. Promiň já jen, nikdy jsem se s opravdovým ninjou nesetkal, tedy kromě mých rodičů a senseie na akademii, ale chápeš jak to myslím. Ti mi nikdy celou pravdu neřeknou. Zapomeň že jsem se ptal. *Řekne a usměje se. Byl zvědavý, ale nechtěl být neslušný a ublížit Hibiki.* Mimochodem jsem z klanu Haya. Ovládáme včely, a tak. Je to docela zajímavé. Z jakého klanu jsi ty? *Zeptá se, aby trochu změnil téma, ale vlastně stále zůstal u stejného. Všimnul si, že je na řadě, a tak koupil dva lístky, jeden sobě a  druhý Hibiki.* Na, tu máš. Málem jsem tě srazil a ještě se tě tak neslušně vyptávám, když jsi na tom špatně, tak aspoň něco na oplátku. *Předá ji s úsměvem lístek.*

Hibiki Yuki
*Dívka se nausmívala a ani jinak neprojevovala emoce. Jen ho poslouchá a postupuje ve frontě vedle něj. Neví proč je na ní tak přátelský.* (Hibiki) 'Těžké? Si dělá prdel? Se ptá, jestli je těžké být ninjou?' *pomyslí si a dívá se mu do očí. Zatím mu na toto nehodlá odpovídat. Možná mu nějaké otázky zodpoví na kolotoči, ale tím si není jistá. Přeci ho nezná a svěřovat se mu se životem nebude.* (Hibiki) Saino. *odpoví a v ruce mu ukáže růžový bič, který má sotva půl metru. Nechtěla ho tu ukazovat nijak extra dlouhý a toto mu snad bude stačit. Byly u pokladny a on ji koupí lístek. Vezme si ho od něj a na jeho úsměv nereaguje.* (Hibiki) Díky. *prohlásí a rozejde se na kolotoč, kde se usadí do kabinky a zadívá se z okna. Jestli si sedl k ní moc nevnímá. Momentálně chce být sama a chce klid. Jenže to vypadá, že dneska se ho nedočká. Nechce být nezdvořilá a vyhánět ho, proto ho nechává ve své společnosti. Kolo se po chvíli rozjede a ona si prohlíží vesnici.* (Hibiki) Gomen. Jestli hledáš někoho, s kým by jsi si mohl pokecat, jsi u špatné osoby. Není my zrovna do povídání. *omluví se mu aniž by by se na něj podívala.*

Akio Noriaki
*Prohlédne si její růžový bič z chakry.* Hm, zajímavé.*Poté, co si Hibiki sedne do kabinky zvažuje, zda si sedne k ní. Na jednu stranu nechce být nezdvořilý, na druhou stranu se nechce nechat odbýt. Konečně našel někoho, kdo se s ním vyloženě neodmítá bavit. Nakonec si sedne do kabinky jako Hibiki naproti ní. Netlačí kosu na kámen a tak zůstává ticho a užívá si výhled na vesnici.* Ne, já se omlouvám. Vím, že jsem do toho šel moc hrr. Nechci být nezdvořilý, jenom, jsi jediný stejně starý člověk, který se se mnou aspoň nějak baví. Spolužáci mnou pohrdají a žádně sourozence nemám. Takže promiň. *Odpoví na její omluvu a dál se dívá z okna. Užívá si jízdu a čeká, zda se mu třeba aspoň s něčím otevře.*

Hibiki Yuki
*Nakonec si sedl k ní do kabinky, pohlédla na něj jedním okem a pak hleděla zpět do okna. Vyslechne si ho a jeho situaci chápe.* (Hibiki) Chápu. Neomlouvej se. *odpoví mu a jen sleduje výhled. Po chvíli výhledu se zarazí nad jednou větou, kterou pronesl.* (Hibiki) Stejně starý člověk? My jsme stejně staří? *zeptá se, protože ji to přišlo divné. Ji připadal o něco starší. Podívala se na něj a čekala, co ji na to odpoví.*

Akio Noriaki
*Odpovědi na jeho omluvu se jen pousměje.Nad její další otázkou se zarazí. Vlastně neví kolik jí je. Jenom usoudil že budou zhruba stejně staří.* No, řekl bych že jsme zhruba stejně staří. Mně je dvanáct. Předpokládal jsem že budeš taky zhruba stejně stará. Člověk to asi nějak vycítí nevím. *Odpoví ji. Nad svou poslední větou se trochu pousměje a podívá se z okna.* Tak co, měl jsem pravdu, nebo jsem blbec a spletl jsem se? *Zeptá se nakonec se zasmáním, podívá se na ni a čeká na odpověď.*

Hibiki Yuki
*Nad jeho odpovědi se jen lehce ušklíbne. Docela ji jeho odpověď překvapila. Nečekala že to jen hádal.* (Hibiki) Gomen. *omluví se mu za ten úšklebek.* (Hibiki) Nečekala sem, že si to jen hádal. Ale máš pravdu. Jsme stejně stáří. Jen mě to prostě překvapilo. Nic víc. Gomen. *vysvětlí mu a zadíval se na něj. Nečekala, že by ji někdo dneska dokázal rozesmát. Možná to nebyl jeho účel, ale trochu ji zlepšil náladu. Dneska ráno si myslela, že to bude nemožné a on to nemožné dokázal. Začala v něm vidět potenciál.* (Hibiki) Ale musím nechat, že je odsud krásný výhled. *pronese, když jsou nejvýš. Ani jeden si asi neuvědomil, že se kolo s nimi pohlo. Momentálně nějakým způsobem zapomněla na svoji sestru, nejspíš díky Akiovi nebo díky tomu výhledu? To nikdo netušil.*

Akio Noriaki
*Když se poušklíbne, jen se usměje.* To je v pohodě. *Mávne nad její omluvou. Momentálně byl rád, že se jí trochu zlepšila nálada. Neřešil, jestli tomu pomohl on nebo něco jiného, byl prostě jenom šťastný, že ji neviděl tak bezradnou.* Jo, ten výhled je parádní. Máš tu celou vesnici jako na dlani. *Přitaká ji a přisune se blíž k oknu, aby lépe viděl.* Schválně, že odsud nenajdeš svůj dům. *Vyzve ji s úšklebkem.*

Hibiki Yuki
*Hledí z okna a pozoruje tu krásu Iwagakure. Jenže to netrvá tak dlouho a zase se ocitnou dole. Takže není takový výhled.* (Hibiki) To je pravda. Odsud to vypadá jako by si měl celou vesnici na dlani. Máš pravdu. *potvrdí mu to a jakmile se opět zvednout, začne se rozhlížet, aby našla svůj dům.* (Hibiki) Určitě dřív jak ty. *poví soutěživým hlasem a nalepí se na okno. Začne hledat, ale z té výšky se to hledá špatně. Ale alespoň našla klanovou čtvrť a opět zajeli dolů, takže neměla moc času.* (Hibiki) Až vyjedeme nahoru, najdu můj dům. *poví a ušklíbne se na něj. Tohle je dobrá soutěž na odreagovaní.*

Akio Noriaki
Ha, to se ještě uvidí. *Zareaguje na její výzvu a také začne hledat svůj dům. Jde na to postupně. Nejprve najde náměstí, aby se zorientoval. Pak z náměstí najde klanovou čtvrť. Než stihne nalézt svůj dům je už moc dole.* "Sakra, už jsem ho skoro měl! Teď ho najdu. *Pomyslí si, plně pohlcen soutěží. Když opět vyjedou nahoru, hledá v klanové části svůj dům. Chvíli projíždí ulice očima, a pak ho najde.* "Támhle je! *Řekne si v duchu. Zatím to ještě neřekl nahlas. Rozhodne se, že bude chvíli ticho, aby dal Hibiki možnost najít svůj dům, pokud ho nenašla před ním. Po chvíli zahlásí, že svůj dům našel.* Mám ho! To byla legrace že? *Prohlásí s úsměvem.*

Hibiki Yuki
* zase vyjeli nahoru a ona začla hledat v oblasti kde leží její dům. Našla čtvrť klanu Saino a už ho skoro měla. Stačilo najít správnou ulici a má ho. Myslela si, že vesnici zná dobře a půjde ji to lépe. Jenže opak byl pravdou. Akio to vykřikl ve chvíli, když ho ona zrovna našla. a opřela si o opěradlo.* (Hibiki) Tak to znamená že sem prohrála. *poví a zařve si. Tohle byla její první prohra, kterou prohrála. Nečekala, ze to bude tak frustrující, ale usmála se.* (Hibiki) Vypadá to, že hlas vesnici lépe jak já. To se ti musí nechat. *pronese, když se se dívá do stropu a oči má zavřené. Po chvíli se však podívá na Akia a usměje se na něj.*

Akio Noriaki
*I přes jeho pauzu stále vyhrál. Své vítězství oslavil zvednutím rukou a hlasitým zasmáním.* Jo, musí to být tím jak ve volném čase pořád lítám po ulicích, flákám se, dělám vylomeniny a tak. *Řekne a zasměje se.* Ne, samozřejmě taky trénuju, ale vesnici znám dobře, to asi jo. *Vysvětlí lehce pyšným tónem, jelikož je na svou znalost ulic hrdý. * Hodí se to, nemusíš věčně bloudit a něco hledat. *Řekne nakonec. Jak se tak do soutěže zabral, ani si neuvědomil, že jejich jízda kolem skončila a musí vystoupit.* He, to už je konec. Škoda, byla to zábava. No nic. *Prohlásí zatímco vystupuje z kabinky.* Tak, kam půjdeme teď? *Zeptá se s úsměvem Hibiki.*

Hibiki Yuki[/b*Nad jeho odůvodněním, proč vyhrál se pousmála. Nečekala, že by řekl toto.* [b](Hibiki) Neznám vesnici nazpaměť, protože mi stačí vyskočit na střechu nějaké budovy a zjistit směr. *odvětí a pak si všimne, že musí vystoupit. Přeci jen jsou na konci své jízdy a jestli chtěli další jízdu, museli by si zaplatit. Vystoupí z Akio ven ven z kabinky a dojde kousek od kolotoče a tam se zastaví.* (Hibiki) Nechám to na tobě. Nemám nápady, kam jít. *odpoví a vedení nechá na něm.*

Akio Noraiki
*Nad její odpovědí se pousměje.* Jo, střecha taky možnost. *Uzná. Když řekne, že další místo má vybírat on, na chvíli se zamyslí.* "No, mám trochu hlad, tak bychom mohli na jídlo. Taky bych se chtěl podívat do té strašidelné jeskyně. Prej je to fakt děsivý!" *Uvažuje v duchu. Nakonec zvítězí jídlo, s tím že do jeskyně můžou potom.* No, nevím jak ty, ale já mám celkem hlad. Jdeme najít nějaký stánek. *Prohlásí nakonec. Vydá se pryč od kola směrem ke stánkům. Je tu celkem dost lidí a tak, aby se neztratili, nastaví ruku Hibiki, aby se chytla.*

Hibiki Yuki
*Hibiki ani hlad neměla, ale něco na zaplnění hladového krku by se hodilo. Oba stojí kus od fronty na kolotoč a Hibiki se rozhlíží, kam by zašla teď. Z myšlenek ji vytrhne Akio.* (Hibiki) Jídlo? To zni fajn. Můžeme někam zajít. *poví a rozejde se za ním a sleduje ho. Ovšem jakmile k ní natáhne ruku, trochu se začervená. Nečekala že to udělá někdo, s kým se teprve poznala. Chytne ho také a pohledem uhne na bok. Ale má to přeci logické vysvětlení. Je tu dost lidí a kdyby se nedrželi, mohli by se ztratit. Po nějaké chvíli a protlačování skrze davy jsou u stánků, kde je méně lidu. Hibiki tak zpomalila a začala se rozhlížet. Našla stánek, co hledala.* (Hibiki) Já si dám toto. *poví a ukáže na stánek s rámenem. Neví co si vybere Akio, ale rozhodně ona si dá rámen. Rozejde se k němu a tam si objedná jeden klasický rámen.*

Akio Noriaki
*Když se ho chytne, taky uhne pohledem. Pak se začnou tlačit skrz davy lidí. Když se dostali ke stánkům, kde bylo méně lidí a ucítil, jak Hibiki zpomaluje, pustil ji a taky začal hledat něco k jídlu. Z přemýšlení ho vyruší její hlas, když oznámí svou volbu. Podívá se kam ukazuje.* "Rámen jo? No fajn, vlastně proč ne." *Řekne si v duchu.* Jo, dám si taky. *Odpoví Hibiki a jde za ní. Objedná si miso rámen a čeká.* Máš hodně ráda rámen? Tvoje oblíbené jídlo? Vypadalo to, jako bys ho přímo hledala. *Zeptá se, aby si zkrátili čekání.*

Hibiki Yuki
*usmála se, když řekl že i dá taky. Jeho spíš tipovala na sladký, než na rámen. Ale tak každý má rád něco jiného a nemůže se nechat oklamat vzhledem. Dojdou ke stánku s rámenem a objednají si každý jeden. Ovšem Hibiki si objedná ještě jahodový džus, který ještě vypije dřív, než jim podají rámen.* (Hibiki) Není špatný a občas si ho ráda dám. Neměla sem ho docela dlouho. A co ty? *zeptá se ho. Podají jim rámen a tak si vezme hůlky do ruky.* (Hibiki) Itadakimas. *popřeje mu k jídlu a pustí se do něj. Jí ho pomalu, protože je dosti horký a hlavně je moc dobrý. Takový dlouho nejedla.*

Akio Noriaki
*Poslouchá její odpověď.* Nejsem zrovna rámen typ, ale sem tam bodne. Mám radši spíš sladké věci, ale nedá se to jíst pořád ne? *Odpoví a zasměje se.* Itadakimasu. *Popřeje jí nazpět a pustí se do jídla. Je dobrý. Hodně dobrý. Obzvlášť mu zachutnaly nudle. Takhle dobré nudle dlouho nejedl. Všechno ostatní je taky dobré, ale nudle pro něj z nějakého důvodu vyčnívají.* Co je to za nudle? Vždyť na nudlích nejde nic moc zkazit ani extrémně zlepšit ne? Jak to, že jsou tak moc dobré? Hele, taky máš tak dobrý nudle? Ty moje jsou skvělý. Ani jsem nevěděl, že se tak dobrý nudle dají připravit. Čím to asi bude? *Zeptá se Hibiki s udiveným výrazem ve tváři. Nudle ho opravdu překvapily.*

Hibiki Yuki
*Vzájemně si popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla. Jí ty nudle nepřišli nějak extra, možná to bude tím, že tu od otevření parku několikrát jedla. Netušila, kolikrát tu byl Akio, ale podle jeho reakce je tu poprvé.* (Hibiki) Opravdu jsou tak dobré? Mě přijdou jako obyčejné nudle. *odpoví mu pravdivě a všimne si jeho výrazu. Musela se pousmát. Choval se jako malý kluk, který poprvé ochutná čokoládu. Dál se již věnuje jen svému rámenu a tak poklidně dojídá. Po nějaké době zbyly jen nudle a tak musela misku vypít. Vodu by totiž hůlkami nenabrala. Proto je položila vedle misky, vzala si misku do obou rukou a vypila to všechno na jeden nádech. Šťastně vydechla a usmála se.* (Hibiki) Opět to bylo vynikající, děkuji. *poděkuje prodavači a otočí se na Akia. Počká, až to dojí, aby ho nerušila během jídla.* (Hibiki) Ten rámen, tu mají opravdu vynikající, že?

Akio Noriaki
Hm, tak jsem to asi jen já. *Řekne nahlas spíš jen tak pro sebe. Asi to bylo tím, že rámen moc nejí. Navíc ho nikdy nejedl tady, takže to bude taky faktor. Dál se jen soustředí na svou misku a vychutnává si jídlo. Možná až moc, protože když Hibiki dokončuje svou misku, Akio je pozadu. Trochu s tím tedy pohne a nakonec dojí chvíli po ní.* Arigato gozaimasu. Máte to výborné. *Taky poděkuje za jídlo.* Jo, bylo to výborné Budu sem muset chodit častěji. *Dá Hibiki za pravdu a usměje se. Pak se podívá na čas.* Měl bych jít domů. Musím se učit a rodiče by taky byly rádi kdybych jednou přišel domů dřív. Ale tady je taková zábava. No, tak třeba příště." Promiň, ale asi už půjdu. Rodiče by mě chtěli občas vidět a taky musím ještě studovat a trénovat, abych prošel akademií. Ale určitě si to někdy zopákneme. Měj se! *Rozloučí se s Hibiki. Na odchodu jí ještě zamává a pak vyrazí směrem domů.*

Hibiki Yuki
*Nakonec dojedl i on a tak se na něj pousmála.* (Hibiki) To by jsi měl no. Mají to tu vynikající a za dobrou cenu. *poví mu a tak vstane od stolu a rozejde se ven. Dívá se na něj, jako kdyby nad něčím přemýšlel a tak počká, jestli něco řekne.* (Hibiki) Jasně, měj se a zase někdy. *rozloučí se s ním a zamává mu. Jakmile ji zmizí z dohledu, tak se otočí a rozejde se k dalším atrakcím. Domů ještě nehodlala odejít, chtěla tu strávit co nejvíce času. Po několika hodinách, když byla na všech atrakcích tak se rozešla domů, si odpočinout.*

*Katsu, mladík, který se jednoho dne probral v jednom z mnoha pokojů sirotčince. Nevěděl kdo jsou jeho rodiče, nevěděl, jak se dostal sem, nevěděl o sobě a o své minulosti naprosto nic. Nevěděli to ani žádné sestry, které se o všechny sirotky staraly. Tedy alespoň se tak tváří. Vždycky když se Katsu zeptá co je zač, odkud přišel, nebo kdo byli jeho rodiče, jemně ho odbydou, nebo se z odpovědi vykroutí. Oni ale moc dobře věděli co je zač. Proto se k němu taky snažili chovat tak, aby ho nenaštvali, snažili se ho držet v dobré náladě. Už jednou se stalo, že ho popadl vztek a spousta dětí v sirotčinci to odnesla velmi vážně. To si Katsu ale naštěstí nepamatuje. K ostatním dětem se sestry takhle hezky jako ke Katsuovi nechovají, takže si nikdy nedokázal najít žádnýho kamaráda a většinu času trávil sám. Byl buď na akademii, nebo se procházel po vesnici. Právě proto, že byl samotář, trávil spoustu času v učebnicích a tak byl na svůj věk, oproti svým vrstevníkům o dost chytřejší a vyspělejší. Ani mu nevadilo, že nemá žádný kamarády, byl o dost chytřejší, takže by si stejně neměl s kým pořádně povídat. Jednoho dne, kdy se zdržel v knihovně akademie déle, aby si zvýšil své vzdělání, se vracel do sirotčince. Vyjímečně to vzal kolem děckého hřiště, kde si děti hráli různé hry, bavili se na prolézačkách a prostě si užívali dětství. Když Katsu procházel kolem, zpomalil a zadíval se na ostatní jeho vrstevníky. Udělal ještě pár kroků k plotu a opřel se o něj. Na hřišti bylo několik dětí a u protějšího plotu několik dospělých, nejspíše rodičů těch dětí. Stál tam takhle asi 15 minut, už se začalo pomalu stmívat a tak se rozhodl že se dá zas na cestu.* "Sestry nejsou rády, když se touláme venku za tmy." *Pomyslel si, když v tu chvíli ho do hlavy trefil kámen.* Vrať se odkud si přišel zrůdo! *Zaslechl jen, než dopadl na zem. Chytl si ránu cítil, že mu pomalu po rucé stéká kapka krve. Potom další a další až měl od krve skoro celou ruku. Rozhlížel se kolem sebe a všiml si kluka, který už od pohledu byl starší než sám Katsu a v ruce si pohazoval s dalším kamenem. Za ním stáli další 2 nejspíš jeho kamarádi. Toho prvního kluka, Yuugo se jmenuje, Katsu poznává. Také bydlel v sirotčinci, ale už je to trochu dýl co ho viděl naposledy.* Tady tě Sestry přede mnou už neochrání! *Zavolal a hodil druhý kámen. Ten Katsu už viděl, takže si dokázal zakrýt obličej a kámen mu narazil jen do ruky. I tak to dost bolelo.* To je on, co jsem vám o něm povídal. Spousta dětí a i Sester kvůli němu skončilo v nemocnici. Všichni se ale naštěstí vrátili, od tý doby se k němu chovali jako k blbýmu princátku, protože se ho všichni báli. *Řekl Yuugo svým kamarádům a pak se zas podíval na Katsua.* Nechápu proč si tě tam vydržujou. Pokusil ses je zabít jednou, pokusíš se je zabít znova, jsi jen nebezpečná zrůda, vyapdni odkud si přišel! *Během toho se sehnul pro další kámen a když udělal další 4 kroky blíž, mrsknul ho po Katsuovi. Ten byl zaraženej tím, co Yuugo řekl a tak se nedokázal pohnout. Ze šoku ho vytrhla až rána, když ho kámen trefil nad levé obočí. Cítil jak v něm vře krev. Pomalu se zvedal a rukou si držel oko, přes které mu tekly proudy vody. Všichni 3 sledovali, jak se Katsuo pomalu zvedá, když najednou se začal nahlas smát.* Tak ty už se asi z tý nemocnice nevrátíš! *Zařval Katsu docela strašidelným hlasem a rychle se rozběhl proti Yuugovi a jeho společníkům. Doběhl hned k tomu, co stál po Yuugovo levici a rychlou ranou ho poslal k zemi. Yuugo si myslel, že se něco takovýho stane. Nikdo z nich, ale nečekal takovou rychlost a sílu. Když Yuugo viděl, že Katsu stojí přímo vedle něj, napřáhl se a ránu mu vrátil. Katsu dostal přímí zásah a trochu zavrávoral. Hned se ale vzpamatoval a rozběhl se opět proti nim. Poletoval tam mezi nimi a měl dost problémy. Přeci jen byli dva a když minul jeden, druhej už se trefil. Co si budem, Katsu předvedl takky pár pěkných zásahů a i Yuugo s kamarádem, byli pěkně pomlácený a celou dobu z jeho úst vylétali docela otravné skřeky, skoro až hysterický křik, smíšený se smíchem. Souboj to nakonec moc dlouhý nebyl, a po chvíli Katsu padl k zemi vyčerpáním. Yuugo i jeho kamarád se taky sotva drželi na nohou. Když Katsu ležel na zemi, neváhal si Yuugo ještě párkrát kopnout do bezvládného Katusa. Poté se oba sebrali, svého kamaráda vzali pod rameny a pomalu se odebrali pryč. Děti který si ještě před chvílí hráli na hřišti, byli i s rodičy najednou pryč a Katsuo tam ležel vedle hřiště v kaluži krvi. Probudil se až po několika dnech opět sám, ve svém pokoji v sirotčinci. Bolelo ho celé tělo, nic z toho co se stalo si nepamatuje a sestry opět dělají, že se nic nestalo.*

*Toshi seděl už několikátý den zavřený v pokoji a zoufalese snažil přijít na celé to tajemství ohledně historie jejich klanu. Věděl, že Hiro už na to přišel a otec už s nímzačal trénovat, ale byl příliš hrdý na to, aby za brátrem přišel. A hlavně, stejně by to nejspíš otec poznal, že na to nepřišel sám. Toshi byl totiž sice zběhlý v různých lumpárnách, ale absolutně neuměl lhát. Už takhle se na něj otec díval spatra a věnoval čas jen Hirovi. To Toshimu dvakrát na náladě nepřidalo a odmítal se účastnit jakýchkoli rodinných záležitostí jako byly společné večeře a podobně. Byl by klidně hladověl, dokud by nepřišel na tu celou záhadu, ale Jusuke mu vždycky nějakéjídlo přinesl, ačkoli když byl poblíž otec, tak Toshi přes zavřené dveře slyšel, jak Jusukemu spílá, až Toshiho nechá hladovět. Byl jejich sluhovi vděčný za přísun jídla, ale ani pravidelný přísun živin do jeho dospívajícího těla nedokázal rozběhnout mozkové závity dostatečně na to, aby tomu všemu přišel na kloub*

*Hiro chvíli zkoumavě sledoval obrazec před sebou a pak se natáhne pro další malé dřívko a přidá ho do mozaiky. Možná to dávalo smysl, možná ne. Tahle hra mu přišla složitá. Ať se snažil, jak chtěl nedokázal využít všechny dřívka a spokojit je do nějakého tvaru, který by pasoval do šablony. Nechá svého snažení a vše poctivě uklidí do krabičky a s tou přejde do knihovny kde jí položí na své místo. Pohledem sjede k otevřené knize na stole a přemýšlí, zda pokračovat ve čtení či ne. Nakonec se rozhodne pro něco zcela jiného a vyklouzne z pokoje. Chvíli se za poslouchá do zvuků v domě, zda neuslyší otce a pak přejde ke dveřím bratrova pokoje a zaklepe. Doufá, že ho pustí dovnitř. Chyběl mu a byl ochoten riskovat cokoliv, aby mohl být chvíli s ním. I když nevěděl jak se vůči němu teď bratr bude chovat.*

*díval se zrovna z jedné knížky do druhé neschopen vůbec pochopit nic z toho, co ty obrazy zobrazují. Bylo to příliš deprimující, o to víc, že byl už pár dní, možná týdnů pozadu za svým bratrem. Právě když si myslel, že na něco možná přišel, tak se ozvalo zaklepání. Toshi si byl jistý, že otec je pryč. Ale ten by za ním do pokoje nepřišel, prostě by se neobtěžoval. Pokud by Toshi něco chtěl, musel za ním on. A to prozatím v plánu neměl. Mamka byla taky pryč, takže by to mohl být Jusuke s jídlem a nebo Hiro. Nevidět pár dní svého bratra byl snad nejhorší trest ze všech. Ale bylo to jeho rozhodnutí, jejich otec pouze respektoval to, že se Toshi zabarikádoval u sebe v pokoji.* Nemám hlad, Jusuke. *promluvil dost frustrovaně směrem ke dveřím. Obvykle pak následovalo položení tácu na zem před dveře a vzdalující se kroky. Ale tentokrát se nic takového nestalo. To donutilo Toshiho vstát a otevřít dveře, aby stanul tváří v tvář svému bratrovi.* Ach, niichan. *vydechl a chvíli Hira sledoval, přičemž měl ruku pořád na klice. Najednou se nemohl rozhodnout, jak se zachová. Mohl by na Hira normálně žárlit, že je lepší než on, hrát si na trucujícího bratra. Mohl by mu zavřít dveře přes nosem. Ale to by nemohli být dvojčata. Ve skutečnosti byl strašně rád, že ho vidí. Pozorně si ho prohlédl a pak Hirovi věnoval všeříkající pohled dvojčat, kteří si rozumí i beze slov. Byl na Hira hrdý, že byl dál než on, ale zároveň cítil stud, že on byl tak pozadu. Měli by všechno dělat spolu a zatím to vypadá, že mu bráška začal utíkat už při startu jejich shinobi života*

*Hiro nervózně přešlapoval před dveřmi a čekal, zda se otevřou nebo ne. Nějak nevěděl, co by dělal kdyby ne. Možná by mohl dveře vykopnout? Začal v hlavě přemítat, zda by to dokázal a co by na to asi tak řekl otec, kdyby musel nechat opravit dveře. Ale naštěstí tohle řešit nemusel, protože se dveře otevřeli. Chvíli se na bratra díval a přemýšlel co vlastně teď dělat. Cítil zvláštní stud, že bratra přeběhl, ale také trošku vztek, že za ním nepřišel a nezkusil si nechat poradit. Za to určitě mohla otcova hrdost. On si také nenechal v ničem moc radit. Geny jsou ošemetná věc.* Niichan. *Řekne a pak přejde blíž a udeří ho pěstí do ramene. Trošku víc, než by udělal normálně, ale potřeboval ze sebe dostat frustraci, že ho dlouho neviděl. Pak se napakuje do jeho pokoje a zavře za sebou dveře. Bylo mu jedno zda o jeho přítomnost bratr stojí nebo ne. On ho ve svém životě potřeboval. Doufal, že si jeho bratr nevšimne modřin pod očima, poslední připomínka jeho lehce s otcem.* Chyběl jsi mi. *Řekl než přešel k posteli bratra a posadil se na ní. Tak jako to dělávali jako prckové.*

*Toshi si nemohl nevšimnout modřin pod očima jeho dvojčete, ale nevěděl, co by k tomu měl říct. Možná něco jako "Kdybys mi pomohl, mohli jsme mít společné tréninky a nikdy bych nedovolil, aby se ti něco takového stalo?" Ale místo toho jen sklonil oči a snažil se sám poprat s rozporuplnými pocity, které momentálně cítil. Tahle situace byla nová, poprvé se Toshi cítil odstrčený, sám. A to byly velmi nepříjemné pocity, které to štvaly ještě víc než to, že není schopný přijít na tu hádanku ohledně jejich klanu.* Kdybych... *začal, ale v tu chvíli ho Hiro praštil do ramene a Toshi trošku couvl a tím pustil kliku od dveří. Hodil po bráškovi trochu ublížený výraz, než prostě Hiro vtrhl k němu do pokoje a nenechal ho říct ani ň. Zůstal tam stát a jen sevřel ruce v pěst. Zničehonic bez varování pocítil z hloubky svého srdce něco divokého, něco co nedokázal k ničemu, co do teď zažil, přirovnat. Ale jak rychle a nečekaně to přišlo, tak to i odeznělo* Začínám bez tebe šílet, niichan. *přiznal šeptem, že ani netušil, jestli to vůbec Hiro slyšel, než se na něj otočil a posadil se vedle něj na postel* Jaké jsou tréninky? *zeptal se a snažil se, aby to znělo pokud možno neutrálně, ale z jeho hlasu bylo jasně poznat, že mu svým způsobem závidí*

*Hiro na jeho, kdybych nereaguje a přejde k posteli kam se posadí, ruce složí do klína a chvíli se na bratra dívá. Chvíli v jeho očích viděl podivný záblesk něčeho, co poznával v obrazech v domě. Nedokázal říct co to je a než se na to dokázal zaměřit bylo to pryč. Stejně náhle jako se to objevilo. Zamrká aby ten zvláštní výraz z bratrovi tváře dostal z mysli a otočí se na chvíli na své ruce než promluví.* Taky mi strašně chybíš bráško. Ale já se ti nevyhýbám, víš to? To ty jsi tady zavřený v pokoji. *Pronese možná trošku chladněji, než zamýšlel, ale mluvil upřímně. Cítil se zrazený vlastním bratrem, že se mu vyhýbá a trucuje v pokoji místo toho, aby si přišel pro radu.* Jsi moje polovička niichan. Tohle nesmíš dělat. *Prohodí a pak po jeho otázce pokrčí rameny.* Jak to říct. *Povzdechne se a chvíli o tom přemýšlí.* Někdy mám chuť se na to vykašlat. Říct tátovi co si o něm a jeho tréninkách myslím a utéct někam pryč. Jenže pak je to fajn a táta je … jako dřív. Když jsme byli malí a on si s námi hrál a blbli jsme spolu. *Odmlčí se a přejede si prsty po modřině, kterou i když už moc necítil, stále měl v živé paměti jak k ní přišel.* Ale dám ti radu niichan. Nikdy neporuš jeho příkaz. *Trošku se otřese při vzpomínce na otcův výprask, jeho chladný tón a to bolestné ignorování pár dní po jejich příhodě ve sklepení.*

*Toshi byl chvíli mimo z toho, co na ten nepatrný okamžik pocítil. Bylo to něco silného, něco, co byho bylo schopné ovládnout, kdyby to cítil o něco déle. Ale snažil se své myšlenky zahnat, protože tu nebyl sám. A Hiro si zasloužil, aby se mu po těch dnech odloučení věnoval. Potřebovali se vzájemně, ačkoli Toshi by to asi nikdy nepřiznal.* Nevyhýbám se ti! *snažil se o nějakou obranu proti jeho chladným slovům, které se mu zabodávaly přímo do srdce. Co se to s nimi stalo, ptal se sám sebe a díval se před sebe.* Jen se tě snažím dohnat, niichan. A táta dal dost jasně najevo, že nejsem pro něj dostatečně dobrý. Stydím se vůbec být s někým v kontaktu. *přizná nakonec a podíval se na Hira* Třeba vůbec nemám na to být shinobi, niichan. *vyslovil ta těžká slova, která ho poslední dobou nejvíc tížila. Ale se zájmem hltal jeho vyprávění o trénincích. Přeci jen po tom vždacky toužil, možná víc než Hiro. Ale on měl teď smůlu. Musel přijít na nějakou pitomou hádanku. Ale od výbuchu frustrace ho zachránilo to, jak si Hiro přejel po modřině* Niichan... *prostě ho chytnul za bradu a otočil si jeho hlavu k sobě, aby si to mohl pořádně prohlédnout* Nedovolím nikomu, aby ti ubližoval. *pronesl vážným tónem, byl by připravený poprat se klidně s vlastním otcem, jen aby se jeho bráškovi nic nestalo. Samozřejmě to byla naprosto dětinská a naivní představa.*

*Hiro seděl na posteli a přemýšlel o posledních dnech. Hlavou se mu honilo, zda už neměl přijít dřív a podpořit bratra v jeho snažení. Pak k němu otočí hlavu a chápavě se usměje.* Děláš jako kdybych ti někam utekl. Jsem tady pořád. Hned ve vedlejší místnosti. *Ujistí ho pevným hlasem.* Táta to samé dává najevo i mě. Při každé příležitosti, která se mu naskytne. Kdykoliv je to možné rád upozorňuje na mé chyby, na mé nedostatky, na moji nešikovnost a slabost. Že nejsem tak silný, jak čekal, že doufá, že mě akademie připraví na život shinobi aby nemusel pohřbívat syna. *Opakuje jako robot bez jediné známky emoce vše, co od otce už slyšel, a to možná i něco zapomněl, ale neřešil to. Nebylo to důležité. To důležité chtěl teprve říct.* I když jsi ještě nepřišel na záhadu našeho klanu, tak otec na tebe myslí niichan. Když jsme trénovali tak mi dával vybrat. A sám říkal, že dá stejně vybrat i tobě až budete trénovat. Neodepsal tě nebo tak. Jen si myslím, že dost špatně motivuje. *Ušklíbne se a pak zakroutí hlavou.* Stydíš se i přede mnou? Viděl jsem tvého bimbase brácho nic trapnějšího už nebude. *Prohodí s vážnou tváři a pak se začne smát.* Proč bys neměl mít na to být shinobi? Protože táta vymyslel šílenou hádanku? Chceš něco říct? Já na to přišel úplně náhodou. Vlastně ani nevím jak. Podřimoval jsem u té pitomé kamenné tabulky a najednou jsem to měl. *Prohodí na vysvětlenou a pak sleduje, jak se k němu natahuje a trošku se zamračí, když ho chytne za bradu. Ale jeho slova je hezké slyšet, a tak se jen usměje.* Děkuji ti niichan. To je od tebe hezké. *Pomalu zvedne ruku a pevně mu stiskne zápěstí.* Tak pro mě něco udělej niichan. Ne pro mě. Pro nás. *Řekne a zadívá se mu do očí.* Zapni tu svou makovici a vyřeš tu hádanku. Začni trénovat a spolu nás neporazí nikdo. *Řekne odhodlaným hláskem a dívá se na bratra. Kdyby tam někdo přišel asi by viděl dva malé kluky v podivné situaci. Ale Hiro si v tu chvíli přišel jako ten nejsilnější kluk na světě. A zas to bylo díky blízkosti jeho bratra.*

*Toshi byl ještě celý otupělý z těch několika dní, kdy Hira neviděl, ale zahřálo ho u srdce bratrovo ujištění* Gomen, niichan. Měl jsem za tebou přijít dřív. *uzná tiše a poslouchá ty slova, která slýchají od otce oba. Bylo až děsivé představit si, že na geninských zkouškách by jeden z nich mohl zemřít. Chtěl Hira ujistit, že nezemře ani jeden z nich a že si určitě užijí hromadu dobrodružství, než zemřou. Ale ty slova se mu zadrhnou v hrdle. Najednou nedokázal být ten lehkovážný, protože hrozba smrti jednoho z nich byla příliš reálná.* Je to pitomá hádanka, která mě dělí od toho být shinobi, nii... *zamručel naštvaně a znovu se v něm probudil ten neskutečný pocit frustrace. Bublal v něm, rostl a pak to ucítil znovu. Tu lákavou sílu, ten pocit, že by mohl cokoli a nemusel by za to nést následky. Tentokrát ten pocit v něm vydržel o pár chvil déle. Toshi se rozklepal a pevně si rukama objal kolena. V tu chvíli se prostě jen snažil být v přítomnosti, do které ho naštěstí vrátil Hirův smích. Toshi ani nevěděl, čemu se smál, neposlouchal ho. Ale bylo to přesně to, co potřeboval, aby ho začal znovu naplno vnímat. Možná z toho důvodu si otočil Hira k sobě a řekl to, co řekl. Myslel smrtelně vážně to, že nedovolí nikomu, aby Hiro došel k újmě. Položil by za něj klidně i život, pokud by to bylo nutné. Bratrova slova mu vykouzlila úsměv na tváři. Ať se mezi nimi poslední dny, kdy se Toshi schovával v pokoji, dělo cokoli, teď byli zase spolu a spolu byli neporazitelní. Pustil mu bradu a podíval se mu vážně do očí* Udělám pro to maximum, niichan. Nebudu bez tebe už ani minutu. *slíbil mu vážně, než bez dalších slov přešel ke stolu, aby z něj shodil všechny možné papíry, překreslení té destičky, poznámky a tak, aby se dostal k samotné tabulce. Pozorně se na ní zadíval a měl v živé paměti ten děsivě silný pocit, který během té chvíle, co s ním Hiro zase byl, cítil dvakrát. Musel se na tu kamennou destičku zamračit. To vysvětlení, které mu začínala pozvolna podsouvat jeho hlava, se mu vůbec nelíbilo.*