Zábavní Park

*Hiro se na bratra díval a přemýšlel kde se v něm bere ta zvláštní představa, že není vhodný na shinobiho.* To si možná mohl. Nebo vlastně měl. Ale teď už to nech být a netrap se tím. To už není důležité. *Usměje se na něj a pak se trošku zamračí. Sledoval bratra, jak v něm lomcují emoce a přemýšlel, jak mu pomoci. Možná by mu mohl říct jaké je řešení hádanky a vše by bylo vyřešené. Jenže se bál, že otec to na bratrovi pozná a nechtěl vědět a ani si představovat co by pak následovalo. Jeden výprask mu stačil dostatečně na to, aby věděl, jakou mají porušení příkazů. Rád by bratrovi pomohl, ale nestál o další lekci.* Určitě na to přijdeš. Věřím ti. *Pronese pevným hlasem a pak sleduje, jak bratr míří ke stolu. Se zájmem si prohlíží lítající papíry a věci a nepatrně se uculí. Bylo fajn vidět takový zápal a chuť po tom to vyřešit.* Odpověď je v maličkosti. Detail, který by nás asi jen tak nenapadl. *Prohodí a natáhne se na postel a složí ruce pod hlavou.* Tak moc jsem hledal nějakou hloubku v té hádance. Zkoumal jsem, co vše možné a ono jde o takovou maličkost. V obrazech to máš přímo před očima. Ta tabulka je jen obrazem z dávné doby, kdy neuměli tak hezky kreslit. Stále to samé dokola. *Vypráví klidným hlasem. Nemá v plánu bratrovi říct odpověď, ale brousit po okraji a napovídat mu špatné nevadilo. Byli bratři a ty si musí pomáhat. Bez ohledu na strach z otce.*

*to něco uvnitř něj bylo příliš silné, příliš silné, než aby na to dokázal zapomenout. Vůbec netušil, kde se to tam vzalo, ale prostě to bylo najednou jeho součástí. Nikdy nic tak silného necítil. Ale taky se do teď nikdy nestalo, že by byli s Hirem tak dlouho od sebe. Všude chodili spolu, všechno dělali spolu. Ale to najednou neplatilo a Toshi cítil nezměrnou prázdnotu, když nemohl být plnou součástí života své druhé půlky. Na zem se snášely papíry a Toshi se snažil nevrhnout se Hirovi kolem krku, jako to dělali, když byli malí. Už to nebyli malí prckové, co všude chodili za ruku. Z toho už vyrostli a najednou se mu bráška začínal vzdalovat. A to ho rozhodilo, že cítil tak silné emoce. Díval se na tu zatracenou kamennou destičku a snažil se nezavrhovat nic, co by mu jeho hlava nabídla. Snažil se mít hlavu otevřenou všem možnostem. Sice se o to snažil tak moc už tak dlouho, ale teď to bylo jiné. Teď v sobě měl ten podivný pocit, který ho děsil. Během svého přemýšlení poslouchal Hira, jak se mu snažil pomoct. Měl pocit, že už to měl na dosah. Sehnul se pro své nákresy, aby to porovnal s tou kamennou destičkou. Bylo tam něco, co mu bylo teď až příliš důvěrně známé. snažil se ty jednotlivé výjevy různě přibližovat i oddalovat, ale nemohl na nic přijít. Musel vidět ještě něco, co toho tvora znázorňovalo. A to něco byl ten nástěnný obraz, který ho celý život děsil. Děsil ho podobně jako ta neznámá síla. Toshi se podíval na Hira, bez jediného slova ho čapnul za ruku a táhl ho dolu do haly, kde se zastavil před tím obrazem. Normálně by před ním klečel nebo prostě by si pohodlně sedl a sledoval ho. Ale tentokrát šel blíž, než by mu kdy jeho otec dovolil a natáhl ruku, aby se dotkl toho namalovaného znetvořeného člověka. Teď už si byl jistý. Ten výraz jeho tváře, ty emoce, které znázorňovaly všechny ty kresby* Jsme nestvůry, niichan? *promluvil po dlouhé době tiše a nemohl odtrhnout oči od toho člověka*

*Hiro sledoval strop pokoje jeho bratra a myšlenkami zabrouzdal k tomu co tak pracně jeho bratr hledal. Zajímalo ho, co na to řekne až na to přijde. Zda ho to vyvede z míry tak jako jeho. Možná to vezme lépe, možná i hůř na to si odpovědět nedokázal. Pro něj představa toho, že jejich klan je takový, jaký je byla v první chvíli dost šok. Ale i tak se nemohl ubránit zvláštnímu pocitu. At už byl ten fakt sebe děsivější tak nemohl popřít, že ty obrazy ať už staré a primitivní, nebo nové a mistrovsky zpracované u nich na zdech byly působivé. To vyobrazení jeho předků a členů jeho klanu bylo impozantní, vyjadřovalo sílu, každý obraz jen umocňoval to, jak moc děsivá ta podoba byla. Nikde se nikdo z těch postav na obrazu nekrčil, netřásl strachy před nepřítelem, nevzdával ani neprosil. Prostě jen bojovali, drtili, vraždili a poráželi. Jen poslední obraz se změnil. Když jejich klan našel domov v Iwagakure, to byl jediný obraz, který neukazoval násilnou část jejich klanu. Byl až nepatřičný k těm všem výjevům, ale dával jim domov. Místo, kam patří. Tak moc byl zabraný do prohlížení obrazu, že překvapeně vyjel, když ho bratr čapnul za ruku a táhnul z postele.* Hele co to děláš! *Ohradí se proti tomu počínání neochotně, ale když vidí bratrův výraz tak se s ním nepřetahuje a míří za ním. Když se zastaví až před obrazem v hale nepatrně se ušklíbne.* „Takže jsi na přišel bráško?“ *Zeptal se sám sebe a jako v odpověď jeho bratr přednesl velmi zajímavou otázku. Chvíli mlčel a přemýšlel o tom co říct. Tohle ho zajímalo také, ale neměl odvahu se na to otce zeptat.* To nevím niichan. To vážně nevím. *Řekne zcela upřímně a zadívá se na bratra.* Možná by nám na tohle mohl odpovědět otec. *Pronese zamyšleně a jak tak sleduje jednoho ze svým předků, který v ruce dost efektivně i když ne zrovna vábně drží něčí lebku spokojeně se ušklíbne.* Nestvůra nebo ne. *Prohodí spokojeně. *Rozhodně se nás díky tomu, co jsme dost báli. *Přejde k němu a položí mu ruku na rameno.* Blahopřeji bráško. Přišel jsi na to. *Pronese to pyšným hlasem. Evidentně byl bráška dost chytrý. Hiro byl rád, že bude také moct začít s tréninkem.*

*Toshi by si nejradši jednu vrazil, protože v konečné fázi to bylo tak jednoduché. Bohužel jeho myšlení a výchova jeho otce z toho dělala něco neskutečně těžkého. Když mu to došlo, necítil vysloveně děs, spíš byl zvědavý. Byl fascinovaný tou jednoduchostí téhle hádanky, s kterou se trápil tak dlouho. Stáhnul ruku z obrazu, ale nepřestával fascinovaně sledovat svého nějakého předka, který držel v ruce něčí lebku. A to bylo hlavní, byl fascinovaný tou silou a neohrožeností, které ten obraz zobrazoval. Byl najednou hrdý na to, že byl jedním z klanu Dengen O. A bude hrdým shinobi s těmito geny, to věděl už teď. Jen se bál, bál se toho zvláštního pocitu síly, kterou cítil ve svém srdci. Dokáže to někdy ovládnout? Nebo co by se stalo, kdyby se nechal ovládnout tím něčím silným? To ještě nevěděl, neměl tušení o šílenství, které na sebe určitě nedá dlouho čekat.* Kdyby jsi za mnou nepřišel, nikdy bych na to nepřišel, niichan. *promluvil po chvíli, co už Hiro stál vedle něj s rukou na jeho rameni. Měl sto chutí ho obejmout, ale měl v hlavě to něco, s čím se musel svěřit svému bráškovi* Než jsi přišel, byl jsem úplně mimo. Nedokázal jsem na to přijít. Ale když jsem tě viděl po takové době, najednou ve mě vybouchla celá ta frustrace, že jsme byli bez sebe. A cítil jsem něco někde vzadu v mysli. Něco silného, víš? Neumím to popsat, bylo to něco, jako kdybych mohl udělat cokoli a nenést za to, co udělám, následky... Bylo to pěkně děsivý. *shrnul to, co zažil, než se na Hira podíval s mírným úšklebkem, protože úsměv mu nevyšel* Budeme spolu neporazitelní, niichan. *promluvil vážně a tentokrát položil on svou ruku na bratrovu*

*Hiro s úsměvem přikývne. Je rád, že jeho přítomnost bratrovi pomohla tu hádanku vyřešit. Věřil, že teď se celá ta situace mezi ním a otcem uklidní a život se alespoň trošku navrátí do zaběhnutých kolejí.* Hlavně, že jsi na to přišel. Prostě si se upřel na jednu danou věc a neviděl tu hádanku z širšího měřítka. Proto jsem na to přišel náhodou. Protože jsem nad tím přestal dumat a moje mysl si to vyvodila sama. *Prohodí jakoby nic. Přišlo mu to teď tak strašně jednoduché a prosté. Ale nebylo to tak dlouho co se s tím trápil stejně jako bratr. Pozorně se zaposlouchá do bratrovo slov a pomalu kývne hlavou. Věděl, o čem mluví. Něco podobného cítil po tom, když ho na podlaze sklepení zmláceného našla jejich mamka. Cítil vztek, úzkost, cítil se trapně, že ho tam mamka tak našla a ta směsice pocitů se vlila do jeho duše jako jed a ten jed procestoval až k něčemu skrytému uvnitř. Uvnitř hluboko něj, co spalo a čekalo na probuzení. Nebyl to vůbec příjemný pocit, byl děsivý. Naštěstí ho ukonejšila matčina starost a péče o něj tak to odeznělo. Neměl přesně představu, co by se stalo, kdyby to skryté převzalo kontrolu. Ale tušil, že to mělo co dočinění s těmi obrazy kolem.* Chápu tě, niichan. *Řekne tiše a chvíli se dívá na obraz a nevnímá bratra. Pocit moci v tom obraze byl neuvěřitelně opojný, ale i přesto cítil strach. Z toho zvláštního sevření úzkosti ho vytrhne bratra ruka na té jeho.* S tím plně souhlasím. *Řekne s úsměvem, když se vrátí do reality a jemně mu rameno zmáčkne než ruku stáhne.* Chce to trénovat. Chci otci dokázat, že máme než si myslí. *Pronese rozhodnutý pevným hlasem.*

*Toshi jen vážně přikývl, když Hiro řekl, že na to přišel náhodou. V hlavě měl ještě jednu věc a to by nejspíš taky měl prozradit Hirovi. Ale na to se stále příliš styděl, než aby o tom dokázal mluvit s kýmkoli, natož se svým bratrem. Bylo to prostě moc trapné, než aby prozradil Hirovi, že v jednom takovém záchvatu poranil Jusukeho. Od té doby se všem už tuplem vyhýbal. Pořád jen čekal, kdy přijde zasloužený trest. Znal svého otce příliš dobře na to, že je příliš všímavý na to, aby si nevšiml zranění jejich sluhy. A bude se vyptávat. A Jusuke ho nejspíš nejdříve bude krýt, ale jeho otec vždycky poznal, když někdo lhal. A rozhodně takové chování v jejich domě nedovolil. Takže byla jen otázka času, kdy na to otec přijde. A předpokládal, že ten trénink za trest byl jen slabý odvar toho, co se stane poté. Ale nechtěl o tom ještě mluvit, ačkoli nechtěl anedokázal před bráškou cokoli tajit.* Už tě v tom nenechám, niichan. Hodlám tvrdě trénovat, abychom mohli být spolu a nikdo si na nás netroufl. *usmál se na něj mírně, než se trochu zamračil* Necítil jsem to poprvé, niichan. Byl jsem hrozně naštvaný, že na mě táta kašle, že jsem se chtěl dostat sám do sklepa. Věděl jsem, že klíč má Jusuke... A najednou se to stalo, neměl jsem ani tušení, co to je. A najednou jsem stál s nožem v ruce proti němu. Kdyby mě tam nepustil... *ztěžka mluvil, než se mu zlomil hlas a sklonil hlavu. Od toho dne se mu hlavou honily myšlenky na to, co by se stalo, kdyby mu Jusuke bránil jeho žádosti. Čeho by byl schopný? Měl z toho strach. A o to větší strach měl z následků.*

*S úsměvem si bratra prohlíží a ruce složí za zády tak jako to často dělával jejich otec. Sledoval ten obraz a chvíli mlčel.* Jsem rád, že ses takhle rozhodl. Trénink pro nás bude důležitý. Čeká nás velká zkouška. Musíme projít přes geninskou zkoušku. Jinak nebude nic. *Řekne s nic neříkajícím tónem a pak se na bratra otočí a pozorně ho poslouchá. Překvapeně zamrká, když slyší, co se stalo a pomalu stočí pohled stranou. To, co právě slyšel bylo děsivé. Velmi děsivé. Tady na obrazech kolem jeho předkové vraždili cizí lidi, nepřátelé, kteří neměli žádný význam pro jeho osobu. Ale představa, že by v tom stavu napadl někoho, koho měl rád? Jusuke pro ně byl jako člen rodiny. Útěcha v těžkém životě pod dohledem otce a pokud i tak byl ochotný bratr dojít tak daleko. Chvíli mlčel a snažil se to v sobě urovnat. Ale nebylo to snadné a nějak nevěděl, jak se s tím popasovat. Představa, že by ublížil někomu, koho má rád, byla prostě děsivá. Bál se toho, co v sobě mají.* Možná nám otec poradí co s tím? Možná celá ta hádanka a odhalení pravdy nás mělo dovést k tomuhle? Abychom zjistili, čeho jsme schopni a on nám poradil, jak to ovládat? Protože pokud to neovládneme. Niichan můžeme ublížit komukoliv. *Pronese s patrným strachem v hlase.*

Udělám cokoli, abych se stal mužem, na kterého bude moct být náš otec pyšný. A hlavně bratrem, na kterého se budeš moct za každých okolností spolehnout, niichan. *promluvil takřka slavnostně a vypnul hruď, aby si přišel aspoň na chvilku jako ten starší a rozumější. Ale pak si uvědomil, co se tenkrát stalo a prostě to musel Hirovi říct. Možná se bál jeho reakce, toho, že ho za jeho chování odsoudí. Přeci jen Jusuke byl pro mě rodina, jako hodný strýček, který je nikdy nenechal ve štychu. Nikdy ho nebral, jako by měl být něčím míň jen proto, že to byl jejich sluha. Byl členem jejich rodiny celý jejich život. Proto tak bolelo, že mu ublížil. A ještě víc ho děsilo, čeho by byl schopný. Představa, že by teď měl s otcem o něčem mluvit, byla snad stejně děsivá jako ten pocit uvnitř něj. Ale věděl, že vyhýbat se mu do konce života nemohl. Hlavně, pokud měl být čestným mužem, neměl by se bát nést následky svých činů. Vyslechl si Hira a moc dobře slyšel strach v jeho hlase. Tentokrát se na něj otočil a zkrátka ho objal* My to zvládneme, niichan. Nesmíme dopustit, abychom ohrozili někoho, na kom nám záleží. *promluvil pevným hlasem, ačkoli sám byl vystrašený stejně jako jeho bratr*

*Teiry si užívala slunný volný den. Její cesta ji zavedla do zábavního parku kde se vzduchem nesla vůně jídla a zvuk bavících se děti a jejich rodičů. Ona tu byla však sama a opět jako vždy měla pocit že dost vyčnívá díky svým vlasům. Měla je stažené do 2 culíku každý na jedné straně hlavy. Oblečená byla v kalhotech se sukní která měla uprostřed větší rozparek takže jej nohy šly zepředu vidět. Horní část těla měla zakrytou tričkem končícím nad jejím pupíkem a dlouhým rukávem který však měl díry v oblasti ramen a tak ji je odhaloval. Teiry procházela přes park a pozorovala ostatní.* "Táta mě sem nikdy nevzal. Jaké to asi je tu být takhle s rodičem." *Povzdechla si trochu smutně. Po pár podobných zahraných myšlenkách se postavila před stánek s pouťovou hrou. Dostala do ruky míček kterým měla shodit danou strukturu. Teiry se napřáhla a hodila jej plnou silou. K údivu majitele celá struktura spadla a ona si odnášela domu výhru v podobě plyšáka středně velké zelené žáby. Další cesta vedla ke stánku se zmrzlinou kde si vzala kombinaci višňové a čokoládové zmrzliny. Posadila se na lavičku a plyšáka posadila vedle sebe.*

*Akio opět dostal své zasloužené volno a venku bylo moc hezky, rozhodl se proto provětrat sebe i malého Hoshiho, který rostl jako z vody. Nedávno mu byl rok a tak už všude lezl po čtyřech, pomalu se učil chodit i mluvit. Akio se na tento den moc těšil. Konečně si může odpočinout a strávit čas s rodinou. Oblékne se do odkaz. Pak oblékne i Hoshiho, který už se tomu moc nebrání a naopak při tom Akiovi celkem pomáhá. Hoshiho si pak Akio vysadí na ramena, který se tam pohodlně usadí. Na kočárek už mu přišel velký, ale zase pořád nemohl chodit sám, tak toto Akiovi přišlo jako dokonalý kompromis. Pak už jen zbývalo zavřít dveře a hurá za zábavou.* Tak Hoshi, kam vyrazíme? Co třeba... náměstí? Nebo snad... Shinboku? No a co takhle... zábavní park? *Dal synkovi na výběr, před každým místem udělal dramatickou pauzu, aby ho trochu napjal.* Park! Park! *Odpověděl nadšeně.* Park jo? No tak fajn. *Odpověděl mu Akio a vyrazil směrem do zábavního parku. Upřímně ho to moc nepřekvapovalo. Ačkoliv byl na atrakce pořád moc malý, užíval si to jen z pozorování všeho kolem. Akio nahodil příjemně svižné tempo a tak už coby dup stáli v zábavním parku a prohlíželi si všemožné stánky. Hoshi se díval všude možně, Akio se zrovna zaměřil na dívku, která házela míčkem na jakousi strukturu. Když všechno shodila  odnášela si svou výhru, Akio uznale pískl. Hoshiho pozornost nepřilákala samotná dívka, ale spíš to, co držela v ruce.* Kvák kvák! *Zvolal nadšeně.* No jo Hoshi, je to velká žába viď? Pořádně velká. *Odpověděl mu Akio s očima nahoru, jako kdyby se na něj chtěl skrz svou hlavu podívat.* Tatínek si musí odpočinout, půjdeme si támhle sednout, co říkáš? *Navrhl Akio a vydal se k lavičkám. Hoshi neprotestoval, bylo mu jedno kde je, hlavně že na všechno uvidí. Akio se posadí na lavičku naproti té, kde právě seděla ta dívka s velkým žabákem. Opatrně sundal Hoshiho z ramen a posadil ho vedle sebe. Ten houpal krátkýma nožkama a spokojeně se díval všude kolem sebe.* To byl působivý hod? Chodíš na akademii? *Osloví Akio dívku naproti. Hoshi je skvělá společnost, ale Akio by si i rád s někým popovídal. Navíc mu to dávalo šanci poznat další generaci Iwy, ať už na Akademii skutečně chodí nebo ne.*

*Teiry si všimla může který se k ní blížil.* "Další člověk co si všiml mě chakry a jde mě sledovat?" *Z tohoto závěru j ivyvedlo dítě které měl muž sebou. Když se posadily k ní začala sledovat malého chlapce a lehce se usmála.* Chceš si půjčit žábu? *Pronesla s milým hlasem a sladkým úsměvem k Hoshimu s tím že mu podávala velkou žábu. To už se ale Akio zapojil do konverzace.* Ah ano. Chodím na akademii. Dnes jsem se přišla kouknout sem a upustit trochu páru. Studium je sice důležité a záživné ale taky dost náročné. *Povzdechla si Teiry a opět na chvíli obrátila pohled k Hoshimu.* Máte pěkného syna. Veselé dítě. Přišel jste mu ukázat zábavní park? *Pokračovala v konverzaci. Zmrzlina byla pryč ale Teiry sebou měla vždy dostatek lízátek. Jedno rozdělala a vložila do úst. Mělo borůvkovou příchuť a lehce barvilo povrch jazyka. Další 2 vytáhla a podala Akiovi jedno bylo jahodové a druhé pomerančové.* Mohu vám a vašemu synovi nabídnout? *Pronesla s milým úsměvem. Ať to už bylo dětinské nebo ne tak lízátko bylo něco čeho se Teiry nikdy nevzdá.*

*Hoshi si žábu s úsměvem rád půjčí* Děkujuuu. *Poděkuje dětským hláskem načež ho Akio lehce pohladí po hlavě. Byl rád, že mu to ani nemusel připomínat. Pak poslouchá Teiry.* To chápu, je důležité se taky moc nepřervat a odpočinout si, aspoň jednou za čas. Když to člověk dře až moc, nakonec se toho naučí míň, než s dnem, dvěma volna. *Odpoví.* Děkuju. No jo, aspoň se provětrá, já si trochu odpočinu a strávím s ním nějaký čas. *Mise na nikoho nečekali a tak si Akio vážil každého volna, které měl. Obzvlášť teď.* Och, děkujeme, rádi si dáme. Viď Hoshi? *Řekne Akio s úsměvem mířeným na Teiry a Hoshi souhlasně přikývne a také se na ní děkovně zasměje. Akio mu pak pomůže lízátko rozbalit, načež si sám dá do úst to svoje. Unaveně si povzdechne, přesně v takových chvílích by měl obyčejně už v ústech cigaretu, ale od Hoshiho narození před ním ani doma nekouřil. Chodil s tím před byt nebo to nechával když byl někde sám.* Vlastně jsme se zapomněli představit. Já jsem Akio, a to je Hoshi. Těší nás. *Představí se za oba s úsměvem.* A klidně mi tykej. Nebudu zase o tolik starší než ty. *Dodá.*

*Teiry odměňovala Akia úsměvem za tento rozhovor. Sledovala Hoshiho s její žábou jak si hraje. V puse posouvající lízátko.* Nesmí se to přehánět. Známky mám dobré ale táta chce abych studovala víc. Že musím být silná abych mohla chránit vesnici jako on. Je těžké mít za tátu kapitána. *Povzdechla si.* Těší mě Akio. Těší mě Hoshi. Jmenuji se Teiry Toriko. *Když jí nabídl tykání tak se opět usmála.* Taky jsi Shinobi Akio? Nebo jsi byl a přestal jsi po tom co se ti narodil syn? *Teiry chtěla vědět víc o tom co jí v budoucnu čeká. Když teda měla možnost aby si popovídala s někým kdo je starší a má nejspíš víc zkušeností tak neodolala.* Jaké je to být shinobi. Jaké jsou Geninské zkoušky a pokud jsi absolvoval tak jaké jsou Chuuninske zkoušky. *Oči se jí rozzářily zvědavosti.*

No, je to takový rodičovský instinkt. Chceme mít jistotu, že to tady po nás zůstane v dobrých rukou. Ne jen zůstane, že nás překonáte a věci zlepšíte. *Řekne s mírným úsměvem. Hoshi byl ještě malý, ale Akio nepochyboval, že ho taky bude se školou hnát.* Ah, jo, jsem shinobi. S výchovou je to kvůli práci trochu náročnější, ale pořád mám svoje povinnosti, který musím plnit. Vlastně jsem ani nikdy nepomyslel na to, že bych přestal. *Odpoví ji, načež ho Teiry zahltí otázkami. Akio se tomu mírně zasměje, trochu mu to připomínalo jeho samotného, když byl v jejím věku.* Kdokoliv kdo projde Genninskou je pro mě dospělý, nehledě na věk. U nás je to možná i těžší než Chunninský. Je to těžký a vlastně se na to nedá moc připravit. Jen trénovat, trénovat a trénovat. A věřit si. Nic víc v tom není. Psychicky se na to nijak nejde připravit. První zabití se nikdy nezapomíná, odneseš si to do hrobu. Ale je to důležitá lekce. Podle mě je to vlastně i to menší zlo. *Odpoví na geninskou vážně.* No a chunninská? Jsou tři části: test, přežití v přírodě a duel jeden na jednoho. K testu ti toho moc neřeknu, prostě se pořádně nauč a budeš v pohodě. Přežití už je zajímavější. Já jsem chytil zkoušky tady, takže jsem byl trošku ve výhodě, ale pořád to bylo náročný. Doporučuju nastudovat si flóru a faunu místa, kde budeš zkoušku skládat. No a nakonec souboj, co k tomu říct? Dej do toho všechno a pořádně se předveď. A pamatuj si, že nejde o to vyhrát. Jde o to ukázat, že máš na to být chunnin. Na nervy je to míň náročný, než genninská. *Shrne nějak Akio průběh chunninských zkoušek, tentokrát už trochu veselejším hlasem.* Ale je to super pocit, stát v aréně, kdy hromada lidí nad tebou skanduje tvoje jméno. Skvělá atmosféra. *Zavzpomíná trochu zasněně Akio.*

*Výraz na tváři Teiry se změnil z radosti na čisté zděšení. Po tom co slyšela co ji čeká a jak to vypadá na geninských zkouškách ze sebe jen potichu dostala.* Pr-pr-prvni za-zabití? Cože? "Nejsem vrah. Nechci nikoho zabít. Proč musím někoho zabít. Cožpak nejde složit zkoušku bez smrti." *Teiry pomalu sjela z lavičky na zem na kolena. Její výraz mluvil za vše. Strach, lítost a zděšení doprovázeno proudy slz. Nezmohla se na jediné slovo. Tolik věcí co jí nikdo neřekl. Proč jí to neřekli. Proč to musela slyšet od Akia.*

*Rychlá změna na její tváři Akia lehce zaskočila, jak se zabral do výkladu tak vypustil možnost, že jí o tom, že musí zabít nikdo neřekl. Sledovat, jak se tam před ním zhroutila, bylo srdcervoucí, Akiovi to do očí vehnalo slzy. Nic neříkal. Říkat teď něco nemělo cenu. Místo toho taky padl na kolena a objal ji. Pořád nic neříkal, jen jí nechal, ať to ze sebe všechno dostane. Vzpomnínal na svůj vlastní rozhovor s otcem, když mu poprvé řekl, o čem vůbec Genninská zkouška je. Protestoval, odmítal ji. Pak ji ale přijal. Vysvětlení jeho otce mu dávalo smysl.* Promiň. Ale časem bys to stejně zjistila. *Promluví konečně. Pak zase ticho. Přemýšlí, jak to co nejlíp vysvětlit. Pak ji s povzdechnutím pustí, odtáhne se a podívá se jí přímo do očí.* Genninská zkouška, má dvě části. První z nich... je souboj na život a na smrt s dalším studentem akademie. Po smrti jednoho studenta čeká přeživšího další souboj, taky až na smrt. Tentokrát s vězněm, odsouzeným k popravě. *Řekne nakonec s politováním v hlase. Tohle nejde říct jinak, než přímo a na rovinu.* Můžeš si o tom myslet co chceš, ale je to pro lepší dobro všech. Jsi shinobi, jednou se stejně musíš naučit zabíjet. Takhle je to lepší. *Dodá k tomu. Hoshi, který vše celou dobu zmateně sledoval z lavičky sleze na zem a vrávoravě přicupitá k Teiry, kterou obejme.*

*Teiry cítila jak ji Akio objal ale její pohled se nezměnil pouze se přesunul tak aby hleděla Akiovi do očí.* Nechci. Nechci nikoho zabít. *Teiry ještě chvíli zůstala v němém ochromení ale nakonec se dala dohromady a její obličej se i přes smutek a strach změnil na úsměv i když plný slz.* Já vím. Vím že jednou budu muset asi i zabíjet ale nevím zda jsem na to připravená. *To už ji objímal i Hoshi. Pohladila ho po hlavě.* Děkuji vám oběma za to co jste udělali. Děkuji za podporu. *Teiry se zvedla zpět na lavičku a posadila se. Spojila pohled s Akiem a pronesla.* Na druhou stranu děkuji za to že jsi mi řekl co mě čeká. Aspoň se na to můžu psychicky připravit. Ale vidím že nakonec stejně mě jednou čeká to že budu muset někomu vzít život. Bude to asi cenná zkušenost. *Teiry sklopila zrak a zabořila tvář do dlaní.* "Vím že to má přijít ale proč tak brzo."

*Když se Teiry zvedne, Akio vezme Hoshiho a taky se znovu posadí.* Nikomu z nás se to nelíbí. Ale potřebujeme, abyste se to naučili brzo. Abyste si zvykli brzo. A v kontrolovaném prostředí. Kdyby se to mělo stát venku... kdo ví co by se stalo. Takhle to alespoň máme pod kontrolou. *Snaží se to nějak vysvětlit, ale sám ví, že dělá ďáblovi advokáta. Na naučení se zabíjet by přece stačil jen souboj s vězněm, a nemuseli by se vraždit studenti mezi sebou. Ale není na výběr. Je to buď zabij nebo budeš zabit. Stejně jako venku.* Bude to nejspíš ta nejcennější zkušenost, jakou si kdy odneseš. Ale nemluvme už o tom. *Řekne a chvíli se zamyslí nad jiným tématem.* Přemýšlela jsi, co budeš dělat, až splníš všechny zkoušky? Zamýšlela jsi se nad nějakým povoláním? *Zeptá se s lehkým úsměvem.*

*Teiry přemýšlela ale to co Akio říkal dávalo smysl a nakonec taky uznala že má pravdu.* Asi máš pravdu. Je to asi lepší když se naučíme to co nás čeká venku v kontrolovaném prostředí. Bude to cenná zkušenost. *Její výraz zůstal stejný ale úsměv se lehce zvětšil. Byla ráda že Akio řekl aby se na toto téma prostě vykašlali.* Inu. Táta by asi chtěl abych šla v jeho stopách a stal se že mě voják. On je jedním z kapitánu víš. *Řekla Teiry hrdě.* Nevím jestli chci být vojákem. Má to své výhody ale asi spíš bych chtěla plnit mise mimo vesnici. Možná cestovat a být ninja mimo vesnici ale stále spadající pod tuto vesnici. Víš co myslím že ano. *Teiry vysvětlovala trochu zmateně ale věřila že Akio to pochopí.*

Jsem rád že to chápeš. *Řekne upřímně. Je celkem spokojen s tím, jak to dopadl, a teď už stejně víc dělat nemůže. Teiry si to musí zažít sama, stejně jako si to zažil Akio a ostatní.* Pak je tvůj otec muž hodný úcty a respektu. Sám jsem nějakou chvíli zvažoval, že bych se stal vojákem. *Akio vojáky držel vždycky v úctě, viděl je jako lidi, kteří zajišťovali ochranu vesnice. Jelikož pro Akia byla ochrana vesnice důležitá priorita, dávalo smysl, že si jich velmi vážil.* Rozumím ti. Má nejbližší přítelkyně je lovkyní odměn. Chtěla být svobodná, mít možnost cestovat, proto si to zvolila. Ale s povolením Tsuchikageho může cestovat kdokoliv. Vědci, lékaři a tak dále. *Řekne s úsměvem.* "No, na to bychom prvně museli mít Tsuchikageho." Chápu, že tě to, ostatně jako mnoho ostatních láká. Ale já osobně jsem tomu nikdy nepřišel na chuť. Pro mě je asi spíš sedět ve vesnici. Chránit ji. Vždycky jsem to tu měl moc rád. Můj domov... *Nedokončí to a odmlčí se. Na chvíli se zamyslí.* No, zkrátka moje touha chránit to tady je vyšší, než touha cestovat. *Dokončí nakonec svoji myšlenku.*

*Teiry se na tváři usadil lehký úsměv který již nebyl falešný. Místo toho poslouchala co je iAkio dále sděloval.* Lovec? Taky zajímavé povolání. *Konstatovala a dalo jí to další možnosti kam mířit se svým životem. Proč by nemohla být lovec. Otázkou by bylo jestli by dokázala zabít. Nebyla ten typ co by dokázal zabít ale věděla že jednou bude muset. Horší bylo to aby se k tomu v budoucnu donutila.* Chránit vesnici. To chci taky. Chránit vše co tu mám. Své drahé a své přátele. Je to to nejlepší co mohu udělat. *Pak se otočila s úsměvem na Akia.* Ale nejdřív se musím stát kunoichi.

Je to asi ten nejlepší důvod, proč se stát ninjou. Čestný, nesobecký. Ale asi taky nejtěžší. Všechno je lehčí, když děláš jen na sebe, neohlížíš se na ostatní. Vlastně ani nemáš co ztratit. Ale jen proto, že si vlastně nikdy nic neměla. *Řekne zamyšleně.* Promiň, trochu mi to ujelo, zasnil jsem se. *Řekne, když mu dojde jak filozofoval a lehce se nad tím zasměje.* No, s takovou motivací se kunoichi určitě staneš raz dva. *Odpoví ji s malým, ale upřímným úsměvem.*

*Teiry poslouchala Akiův proslov. Bylo to zajímavé ale na ni trochu moc složité.* Doufám že se jí stanu. Silnou a cílevědomou. *Když už tu seděli nějakou tu dobu tak se Teiry rozhodla že je čas se odebrat zpět domů jelikož už se začalo připozdívat.* Asi bych měla jít Akio. Děkuji ti za tvou společnost. *Vstala a pohladila Hoshiho po vlasech.* Děkuji i tobě Hoshi. Tu žábu si klidně můžeš nechat když se ti tolik líbí. *Nastavila ruku aby si mohla s Akiem potřást rukou a otočila se k odchodu. Měla toho dost o čem přemýšlet.* "Zabít někoho abych mohla být kunoichi. Nevím zda to zvládnu."

Já děkuju tobě. Měj se hezky a hodně štěstí. *Rozloučí se Akio a potřese si s ní rukou.* Děkuju! *Poděkuje vesele Hoshi. Akio ještě stráví s Hoshim nějaký čas v zábavním parku a pak se taky odeberou domů.*

Sui Nakamura
*Sui nějakou chvíli trávila v Iwagakure a zatím tu nepotkala nic tak zvláštního krom toho když jí nějaký ožrala chtěl znásilnit ale ten si nakonec odnesl jen zlomený nos. Dnes se rozhodla si užít trochu zábavy a možná i ulovit nějakého pěkného kluka a tak vyrazila do místního zábavního parku. Nas obě měla svůj obvyklý ooutfit s kapucí kterou výjmečně měla dole a tak dosti vyčnívala jelikož její sněhově bílé vlasy tady nebyly něco vyloženě tipického. Jako na první atrakci zamířila Sui na ruské kolo jelikož si chtěla prohldnout Iwagakure z výšky kterou ruské kolo poskytovalo.* "Je to zajímavá vesnice. Od Suny se liší snad jen počasím a podnebím ale lidi jsou zkažení všude stejně. Je to smutné. Možná bych se prostě měla jen tak toulat." *Byla opřená o zábradlí a zrovna sledovala sídlo Tsuchikageho.* "Nebo snad se pokusit stát další Kazekage a přivést vesnici do jiné éry? Co mám dělat." *Sui se vrátila zpět na zem když objelo druhé kolo a zamířila si to přímo k boxovacímu pytly kde se několik mužů předhánělo kdo je silnější. Střídaly se a bušily do pytle který jim vždy ukázal výsledek. Sui se jen zasmála když viděla výsledek toho co se chvástal nejvíc.* (Muž) Čemu se směješ? Ty by jsi víc nedala. (Sui) Že ne? *Sui se postavila před pytel a protáhla si ruku. Při napřáhnutí nenápadně přešla do první brány Hachinomu tak aby si toho nikdo nevšiml a plnou silou praštila do pytle který ukázal číslo 999 což bylo maximum které display dokázal ukázat. Sui se jen otočila a uviděla chlapy jak stojí s bradou pomalu až na zem. Zrušila hachimnon a jen se usmála.* Pardon hoši. Jsem přece jen křehká dívenka no ne?

*Bylo to až k nevíře ale Yoruichi tentokrát nelítala v žádném maléru a proč? Inu možná to mělo co dočinění s tím že se nacházela v zábavním parku kde se mohla bavit i bez tohoto ale nikdo neříká že žádné problémy nehledá.* "Tak co bych komu vyvedla?" *Bylo zde nespočet atrakcí na kterých se mohla vyřádit. Ať už házení míčkem na cíl, nebo potápění člověka či boj s měkčenými zbraněmi kde teda Yoruichi trávila většinu času jelikož jen toto z ní dokázalo dostat přebytečnou energii kterou v ní vyvolávala její chakra.* Ha. Další dole. Kdo chce další? 7 v řadě bez prohry. Kdo bude dalším? *Yoruichi s obrovským úsměvem a plamínky tančícími v očích vyzývala přihlížející. Měla na sobě své typické oblečení ve kterém už byla nechvalně známá jako oranžový postrach. Ona si tuto pověst užívala ale bohužel její otec jí to dával pěkně sežrat.* Notak vy zbabělci. Jen pojďte. Se bojíte malé holky? Notak. *Yoruichi už začala být netrpělivá že se nikdo prostě nechtěl přihlásit.*

*Seděla na střeše domu a dívala se na výhled z toho místa jak se všechno zdá tak malé.*“Co budu dneska jen dělat nic se mi nechce.“*Najednou uslyšela nějaké dětí jak se baví že půjdou do zábavního parku.*“ Zábavní park nemusí to byt špatné.“*Seskočila ze střechy a přistála na nohou  a pomalu se vydala do zábavního parku. Měla na sobě svůj každodenní outfit a ruce si dala za hlavu.Pomalu došla k zábavnímu parku a zastavila se v bráně do parku a jen se dívala kolem sebe co tam všechno je.*“Stále nevím zdá jsem udělala dobře.“*Pomalu se rozešla a když viděla Fialovo vlasů dívku tak se zastavila a poslouchala co říká.Prohledla si jí a trochu se pousmála.*Komu říkáš zbabělče ,když se samá bojíš.*Řekla jí to klidným hlasem a povystoupila k ní blíž .*Mála jsi a troufala taky ,ale něco na tobě zvláštního.*Pak si jen spustila ruce podél těla a dívala se přitom na zem mohla vidět i její zjizvené cele ruce.*V čem chceš soutěžit?*Pak se jí koukla do oči a na tváří měla výraz že jí je všechno jedno.*

*Yoruichi ještě chvíli pobízela přihlížející aby se s ní utkali. Najednou ji ale přerušil dívčí hlas.* Že by nakonec někdo? Já že se bojím? To mě asi neznáš. *Ve tváři Yoruichi se zrcadlí odhodlání, nebezpečí a permanentně ji v očích tančily plamínky. Ona že by se bála? To ani náhodou.* Malá? Nejsi o moc vyšší než já. Ale když chceš dokázat že já jsem ta co má strach tak pojď. *Yoruichi vzala měkčenou katanu kterou ve všech soubojích používala a podívala se na Kiasagi.* V čem? Myslím že je to jasné. Jsme tu v Bojovém stanu. Takže v boji. Vyber si svou zbraň a můžeme se utkat. Dokaž že to co jsi řekla je pravda. *Yoruichi byla v tomto kompletní opak Kiasagi. Ona se pořád smála, škádlila a provokovala. A to stejné teď bylo s Kiasagi. Na její tváři se ukazoval obrovský úsměv který dokazoval že se Yoruichi na boj vyloženě těší.* "Ukaž mi co jsi zač. Jestli stojíš za moji pozornost."

*Jen stála a čekala co z ní vypadne. Na její slova se jen po usmála a vybrala si měkčenou kosu ,byla na ní zvykla  akorát musela brát v úvahu že je lehčí.*Jestli jsi připravena tak jdeme na to.*Jednou rukou držela kosu a mířila s ní na ní jako by na ní ukazovala. Pak jí chytla oběma rukama a kdyby řekla že jo otočila by kosu špičkou nahoru a vyčkávala co se bude dít soustředila se a byla připravena i na ustup. *Ten úsměv ti moc nepomůže a co jsem zač ti může byt jedno. *Klidným hlasem pro nesla k ní a pomalu se k ní přibližovala nechtěla nic uspěchat a chtěla si to i trochu užit.*“ Možná přece bude sranda s touhle holkou akorát nevím co umí musím si dávat bacha co udělá.“*Celou dobu byla připravena na útok čí obranu a vše promýšlela a snažila se to brát jako skutečny boj.*

*Sledovala jak si dívka vybrala kosu.* "Zajímavý výběr zbraně. Uvidíme jak moc ti pomůže." *I Yoruichi měla tvrdý trénink co se týče boje. Ať už pěstmi nebo zbraní. I když nechtěla tak táta ji mořil jak to jen bylo možné a ona poslušně trénovala. Když poukázala na její úsměv tak se ještě rozšířil a z očí ji šlehaly plameny.* To se ještě uvidí modrovlásko. *Yoruichi vyrazila v plné rychlosti, nijak ji nešetřila. Vypadalo to že míří přímo na Kiasagi ale těsně než by se jejich zbraně měli střetnout přešla do skluzu a zamířila zbraní přímo na její nohy. Jakmile se dostane za ní tak jen obratně vyskočí a ihned se proti ní opět rozeběhne. Tentokrát naznačí úder vedoucí zleva nahoře doprava dolů ale místo toho zapracuje rukama a přesto i si zbraň tak aby mohla sejmout kolmo dolů a tak zamířit na rameno, paži, prsty které drží kosu. Yoruichi ale nepolevuje. Stále útočí a uhýbá což by v tom že rychlostí jsou na tom stejně neměl být problém ale Yoruichi má větší sílu takže její údery jsou vedeny s plnou silou.*

*Dostatečné vzdálenosti zastavila a vyčkávala. Když slyšela její slova tak úsměv zmizel. Když viděla že se sklouzla tak uskočila ,ale i přesto jí to trochu trefilo.Když viděla ,že jí má za sebou na místě se otočila. Když viděla že pro ní běží vyčkávala a byla klidná sice viděla že jí chce udeřit ,ale vyčkávala na okamžik kdy se dostane k ní blíž a poté máchne kosou špičkou na mířenou na horu směrem na horu aby zasáhla její bradu. Přitom si udělala přešlap aby se mohla otočkou otočit do levá a vyhnout se tak ,ale stále přemýšlela nad každým jejím pohybem a snažila se najít správný bod aby jí trochu zpomalila. Spiš aby jí i porazila ,ale tak moc si zase nevěřila ,věřila že to nějak dopadne ,ale i přesto se dobře bavila.*

*Nečekala takovou reakci od dívky ale musela s tím pracovat. Špička která ji mířila na bradu byla teď největší problém ale zároveň to mohla využil ve svůj prospěch. Nevýhodou kosy bylo to že je velká a měnit s ní směr není tak lehké a tak dokázala odhadnou kam míří. Udělala přemet vzad zároveň s kosou a nohou namířila na onu špičku do které kopla při přemetu aby ji vyvedla z trajektorie a rovnováhy. Dopadla do podřepu a ihned vystartovala po ní.* "Nečekala jsem to ale stejně tě porazím." *Tentokrát útočila přímo. Hlídala si špičku, čepel a celou kosu aby včas mohla uskočit nebo útok zablokovat. V jednu chvíli kdy se kódy dostala do vodorovné osy, se rychle skrčil a rychlým a silným sekem zespoda nahoru přímo proti tělu kosy aby ji ji kdyžtak vyrazila z rukou nebo aby ji pořádně narušila rovnováhu.*

*Když viděla že udělala přemet a kopla do její špičky kosy a vyvedla jí směr jen se po usmála protože se bavila. Pak když viděla že proti ní vystartovala vyčkala na okamžik když zaútočila přímo a jakmile to bylo těsně u ní ta zbraň tak se otočila na místě na stranu a pomocí otočky vedla za ní  ostří kosy aby jí zasáhla do zad . Zastavila se k ní čelem , jenže tenhle její manévr nečekala a když viděla jak vede sek zespoda na horu naklonila do zadu sice ztratila rovnováhu vyhodila kosu do vzduchu a ohla se do písmena U tak se rukama chytla země a snožmo jí nohama namířila na bradu když chtěla udělat jako by přeskok na zemi.*“Vskutku zajímavá ,ale v pohodě je to sranda.“*Pak by se postavila a chytla by kosu a čekala by na další útok.*

*Na poslední chvíli se Yoruichi povedlo útok zablokovat mečem ale nečekala že při přemetu dostane kopačku. Chytla se za bolavou čelist a už to v ní vřelo.* Takže ne zbraně ale nohy a ruce. Jak chceš. *Z tváře Yoruichi zmizel její úsměv a nahradil ho čistý vztek. V amoku zahodila meč a vrhla se vším co měla na Kiasagi. Nohy, ruce, nehty a pokud na to dojde i zuby. Chtěla z ní prostě vymlátit duši. Ale to nebyla její chyba ale to že v ní proudila chakra která tyhle návaly způsobovala.* Chcípni, chcípni, chcípni. *Do toho se začala ještě hlasitě jako magor smát než ji chytl jeden z procházejících shinobi tak aby se nemohla hýbat.* (Shinobi) Uklidni se. Hlavně klid. Jsi z Dengen O že? Taky... (Yoruichi) Chcípni a ty a taky. Oba chcípnete. *Shinobi byl taky náhodou z klanu Dengen O tak věděl co dělat. Pomocí jednoduchého doteku umístil na tělo Yoruichi pečeť Karton: Tenrou. Tak začala cítit jak se její tělo spaluje ale shinobi ji rychle pomocí suitonovych technik uhasil. Z Yoruichi nicméně vztek vyprchal a seděla na zadku a vydychávala.* Děkuju. Moc děkuju že jste mě chytil. *Shinobi pak z Yoruichi odstranil pečeť a pokračoval v cestě. Yoruichi se podívala na Kiasagi jestli ji moc neublížila.* Hrozně se ti omlouvám. Tohle jsem nechtěla.

*Jakmile viděla ,že se jí to povedlo jen se po usmála a když stala chytla kosu a dívala se na ní ,ale když viděla že po ní skáče pustila jí na zem. Když jí měla na sobě bránila si obličej a nevěděla co to do ní vjelo, však až jí měla ze sebe se dívala co se děje a byla cela domlácená a doškrabaná.*“Sakra co to je za holku.“*Pak se postavila a to že jí běželo z pár míst na těle krev neřešila. Jen se dívala a poslouchala co si povídají.*“ Takže tohle klan co běsní o nich slyšela ,ale zažit to na vlastní kůží je jiná věc.“*Pak slyšela jak se jí omlouvá jen se po usměje.*V klidu nic se tak hrozného nestalo a hlavně ,že si ty v pohodě.*Řekla jí klidným hlasem a dívala se jí do oči.*Pak ní přišla blíž a na táhla k ní trochu od krve pravou ruku aby jí pomohla vstanou.*Dobrý boj bylo to zajímavé.*Oznámila jí klidným hlasem a čekala co uděla.*

*Malá Naomi ležala na hrubom konári vysokého stromu, ktorý sa nachádzal na kraji opusteného a už dlho zavretého zábavného parku. Odkedy padla večná noc - nebolo dosť detí a ľudí čo by sa tu chceli zabávať alebo čo by mali čas a starali sa o jeho celkový chod. A tak tu park síce bol, no bol opustený a chátral. Shinobi mali plné ruky práce udržať svet ako tak v chode po tom čo sa stalo - teda aspoň tak ich to učili na Akadémii. Naomi bola dieťa večnej noci, slnko poznala len z rozprávania rovnako tak spôsob života vo svete, ktorý tu bol predtým než sa narodila. Všetky atrakcie čo tu boli nikdy nevidela funkčné a tak bolo len na jej predstavivosti ako asi fungovali. Pre ňu to boli len staré, veľké preliezky po ktorých sa štverala a z ktorých mala úžasný výhľad na celé mesto. Aj dnes sem prišla užiť si trošku kľudu po škole lebo vedela, že ju tu nebude nikto rušiť. A tak sa vyšplhala do koruny stromu kde si ľahla ako keby to bolo to najpohodlnejšie a najprirodzenejšie miesto kde sa dá ležať a potichu si sama pre seba spievala pesničku, ktorú si vymyslela (♫). Jednu nohu mala zvesenú dolu a hojdala v ňou rytme vlastného spevu. Dívala sa cez korunu stromu na čiernu nočnú oblohu a veľký mesiac a prstom popri spievaní - pred sebou obkresľovala jeho dokonalý okrúhly obrys. (Vzhľad.)*