Hřbitov

NPC: Kore Kisamabami výzor
Čítaš knihy dievčatko? *Spýtal sa mladej okoloidúcej popri čítaní svojej knižky. Jemný púštny vánok mu ešte väčšmi rozcuchal jeho už tak dosť strapaté tmavo hnedé, priam čierne vlasy. Dievča popravde ani moc nevidel, len ju spatril kútikom oka a to mu stačilo, aby na ňu zareagoval. Jeho otázka ho nevyrušila od čítania svojej knížky, takže vo svojej činnosti pokračoval. Sedel pri svojom rodinnom hrobe, vedľa ktorého bol príhodne umiestnený hrob jeho lásky, a vedľa toho, najlepšieho kamaráta. Život sa mu za posledné roky veľmi zmenil. Uvedomil si význam svojho života, pokiaľ žije v dedine. Na knihe stál nápis 'Yanagi Beznádejná' a jej bezpotlačový tvrdý obal bol béžový. Veľmi sa v tejto knihe videl, či už názvom alebo dejom.*

NPC: Kore Kisamabami
Nie je náhodou cieľom človeka prenechať ďalšej generácii čo najviac do života? Knihy sú bránou múdrosti a človek, čo ich číta, je múdrejší už o toľko, že to podvedome chápe. *Pravdivo povedal svoj názor. Nebol síce nejaký moc starý, ale 26 rokov života stačilo na to, aby mal dospelosti nad hlavu. Potešený ale prekvapený, že sa nespýtala na jeho dôvod, odpovedá na jej otázku.* Za život už som na tomto mieste bol primnoho krát, aby bolo zaujímavé. Po mojej ľavici je hrob môjho kamaráta, predo mnou je hrob mojich rodičov a po mojej pravici je hrob mojej milovanej. *Silno si povzdychne pri príchodzej spomienke na všetkých 4 ľudí.* Na tomto svete nemám už skutočne nikoho. To ale nie je dôvod mojej návštevy. Chodím tu už vlastne na oddych. *Kore konečne odpovedal na otázku dievčaťa. Potom pokračoval.* Ľudia to tu berú ako smutné miesto a preto ich sem chodí málo... Nie je to tu zaplnené, ako by som to povedal, *chvíľu mal problém prísť na slová, ale nakoniec sa mu podarilo vymotať sa,* stresovým smogom? Dosť divné slovné spojenie, chápem... Inak by som to asi povedať nemohol. Teraz to možno ešte nepochopíš, ale dúfam, že si to zapamätáš do budúcnosti. Ľudia namáhaní prácou za sebou zanechávajú nepríjemné pocity všade kam chodia. Práca sem, práca tam... Lepí sa to potom na ostatných ľudí a tvoria sa stresové bubliny. Naviazaný na sľub lepšej budúcnosti si ničia telá v denno-denne v prácach a nemyslia na to, že na starobu si už nebudú dokázať splniť svoje sny... Mám toho skutočne dosť. *Kore zo seba vyvrátil celý svoj názor na život vo veľkej spoločnosti. Hovoril to, ako keby sa bavil so seberovným. Bol taký sústredený na rozprávanie, že si ani neuvedomil, s kým sa rozpráva. Popri svojom rozprávaní si dokonca prestal čítať svoju knihu a pozorne hovoril.* "Kniha počká." *Pomyslel si. Následne si uvedomil, s kým hovorí a prišlo mu to blbé.* Prepáč, že sa ti tu takto horlivo vysvetľujem, ale tak to proste je. Neskôr to pochopíš. *Ospravedlnil sa a napadlo ho, že by sa mohol spýtať, čo so svojím životom chce robiť ona.* Tak, dievčatko, dosť som ja hovoril. Je rad na tebe. Čím chceš byť, keď budeš veľká? *Obrátil pozornosť na malé dievčatko, ktorého meno ani nevedel. Nepotreboval to.*

Legenda k přímé řeči (a myšlenkám):
Mizuki Aozora
NPC: Dozorčí/sensei

„Sejdeme se na hřbitově“ *Mizuki se nad tím musela ušklíbnout, přesně takhle zněl pokyn senseiů, kteří nás před geninskou zkouškou rozdělili do dvojic. Mizuki stále nepřestával překvapovat tenhle sarkastický humor, který se nad touto vesnicí nesl. Byl to možná jediný ze způsobů, jak se vyrovnat s tou krutou skutečností, že tu dnes polovina studentů zemře. Doma se oblékla a vyrazila na hřbitov. Jamile dorazila na místo, musela se rozhlédnout okolo a podvědomě vyrazila na krátkou cestu mezi hroby, hledala své rodiče. Najednou si dřepla k jednomu z náhrobků a prsty odhrnula prach z mramoru, který zakrýval jména. Překvapeně vydechla. Nikdy ji ani nenapadlo, že by se šla podívat na své rodiče, ale tahle příležitost tomu přímo nahrávala. Pousmála se. Byla tu první, zatím žádný ze studentů nedorazil. Bylo přeci jen brzy ráno, ale Mizuki nemohla dospat, byla příliš nervózní. Buďto dnes zemře ona, anebo jeden z jejích známých z akademie. Přivřela oči a dlaň sesunula z náhrobku jejích rodičů.* Držte mi palce… *zašeptala a rozešla se směrem ke smluvenému místu. Naházelo se u největšího z náhrobků – tyto velké náhrobky náležely důležitým osobám vesnice, bývali to například ninjové, kteří statečně zemřeli na některé z misí, často tím, že se obětovali za někoho jiného ze své vesnice. Už se to tu začínalo postupně scházet – 10 dvojic bylo prakticky na místě. Jakmile dorazil oponent Mizuki, sklopila zrak. Nikdo se neměl před zkouškou příliš do řeči.
Za chvíli na místo dorazili i dozorčí/vyučující. Dohlíželi na to, že zkouška proběhne podle pravidel a férově.* Dnes budete bojovat beze zbraní, takže všechny zbraně odevzdáte teď nám. *pronesli a postupně obešli studenty, aby jim zbraně odebrali. Mizuki sama žádné neměla, a tak neměla ani co odevzdávat. Všichni odevzdali své zbraně. Následně byli vedeni kamsi do kopce, nikdo příliš nevěděl, kam se dostanou. Nakonec skončili ve skalách. Všude byl písek, vlastně jako všude v Suně. Mizuki se rozhlédla. Prostředí se zdálo na takovou zkoušku prakticky ideální – spousta písečných rovin, ale také spousta písečných skal, za kterými je možné se v případě potřeby schovat.* Na zabití svého protivníka máte 3 dny. Jakmile se tak stane, je zkouška ukončena. *Mizuki se po těchto slovech jednoho z dozorčích sevřel žaludek a hlasitě polkla. Tahle situace nebyla ani trochu příjemná. Sice již byla zvyklá na různé věci – na tvrdý trénink Takahiro-senseie, Kaie, na jeho výbuchy a podobně, ale na to, že jednoho dne bude čelit smrti, na to připravena stále nebyla. Podle výrazů jejích spolužáků ale hádala, že na to nebyl připraven prakticky nikdo. Přitom dozorčí tahle slova pronesl s ledovým klidem, jako by například zval svého studenta na jídlo. Pro tyhle děti, které ve valné většině nikdy neviděli nikoho umírat, natož aby způsobily smrt někoho cizího, bylo něco takového nepředstavitelné. V celé skupině bylo jen pár ledových čumáků, jedním z nich byl právě oponent Mizuki, někdo, kdo by se nezdráhal ji zabít prakticky vůbec, zbytek studentů byl vystrašený z takovéhle zkoušky. Každopádně se na nic moc nečekalo. Dozorčí pohlédli na nebe, aby bylo slunce přímo kolmo nad Sunou. V tu chvíli zkouška začala.*
„Porazím ho, porazím ho…“ *Běhalo myšlenkami Mizuki, která s polozavřenýma očima sledovala svého spolužáka. Ten dokonce vypadal nadšeně, že si konečně může pořádně zabojovat, nedocházely mu však konečné důsledky. Mizuki se však nehodlala nechat vystrašit, musela se koncentrovat. To, že strach tlumí jasný úsudek, to je všeobecně známá věc. Obvykle by to nebylo až tak zásadní, ale tady ji mohl stát život, což si plně uvědomovala. Nadechla se a sevřela dlaně v pěst. Její protivník se na ni jen culil a ona se mentálně připravovala na pěstní souboj, což je něco, v čem si příliš nefandí, ale s jejími současnými schopnostmi prakticky neměla na vybranou.* „Musím ho porazit co nejdříve, výhodou by mohla být má rychlost, ani síla není špatná, ale vím, že toho moc nevydržím.“ *Uvědomovala si Mizuki a pohledem si měřila svého protivníka. Znala své slabiny i silné stránky, i její protivník musí mít nějakou tu slabinu. Teď jde jen o to, aby na ni přišla co nejdříve. Její protivník se proti Mizuki nedočkavě rozeběhl s napřaženou pěstí přímo na její hrudník. Zdá se, že bude bojovat v euforii, což by mohlo být jeho nevýhodou. Mizuki se mezi tím snažila zkoncentrovat a zahnat zlé myšlenky na možný neúspěch. Kdyby se nechala trefit, možná by znala opravdu rychle jeho sílu, ale něco takového nehodlá riskovat. Kdyby zasáhl nějaké špatné místo, možná by měla potíže ve zbytku souboje.* “Šetři síly.“ *proběhlo jí hlavou. Útoku se vyhnula kotoulem do strany a následujícímu kopu, který následoval, se vyhnula tím, že uskočila. Dopadla do dřepu a ze země si měřila svého protivníka nevěřícným pohledem. Cítila z něj jakousi krvežíznivost a v jeho očích vysledovala opovržení, které směřoval směrem k ní. Jako by jí chtěl říct „Proč se vyhýbáš? Postav se k tomu čelem a bojuj!“. A možná měl pravdu. Měla by bojovat, nejen uhýbat jeho útokům. Zamračila se. Momentálně od něj byla několik metrů a on už se proti ní opět rozebíhal a pokusil se jí podkopnout nohy. Vyskočila, tím se vyhnula útoku a zároveň nabrala dobrou rychlost ke kopu, který mu mířila na hlavu. Uskočil, a tak je opět dělila jistá vzdálenost. Byla trochu nervózní z pohledu dozorčího, který je po očku sledoval. Mizuki měla takové tušení, že kdyby nechala svého protivníka útočit, rychle by se unavil a ona by pak měla šanci ho jednoduše dorazit. Mohla to takto udělat, ale takové vítězství by bylo nedůstojné a nehodné ninji. A co by jí pak na to řekl Kai, kdyby se dozvěděl, že vyhrála tak nečestným způsobem?* „Zkusíme to tedy jinak.“ *Rozeběhla se proti němu, naprosto okatě. Těsně před ním však vyběhla na skalku, ze které se odrazila na skalku vedle, čímž ho trochu rozhodila. Tímto způsobem se k němu dokázala dostat na dosah, ale způsobem, který zřejmě neočekával, jelikož schytal zásah přímo do břicha pravačkou Mizuki. Spokojeně se usmála. Najednou se však postava jejího protivníka rozplynula přímo před ní a místo něj se před ní objevila uschlá větev.* “Kawarimi?!“
*Šokovaně se rozhlédla okolo. Lhala by, kdyby řekla, že něco takového očekávala. Její protivník se do této chvíle zdál jako někdo, kdo útočí bez přemýšlení, ale zdá se, že nastala chvíle, kdy oba začali používat svou chakru, aby dosáhli vítězství. Mizuki se rozhlížela okolo. Hledala, kde se ukrývá. Chvíli tam jen tak postávala a její oponent se stále neobjevoval. Čím déle takhle stála na místě a jen se otáčela, aby se její spolužák nevynořil a neschytala od něj zásah, tím více byla v nejistotě. Vlastně to byla nějaká forma psychického trýznění, co její protivník dělal. Možná nakonec byl docela dobrý taktik. Něco takového ji ale nerozhodilo, už bojovala s Kaiem při tréninku, už bojovala s Kami – tito lidé byli podstatně na vyšší úrovni než její oponent. A stejně se chvíli dokázala udržet na nohou, takže tady rozhodně prohrát nemůže.
Najednou se její protivník vynořil i se dvěma klony. A Mizuki zasáhl a jeho klony se rozplynuly. Mizuki se odkutálela za skalku. Zdálo se, že její protivník si může připsat bod k dobru, ale to netušil, že se Mizuki nechala zasáhnout schválně, aby se mu dostala z dohledu, a proto se ještě naschvál odkutálela o něco dál, než kam by ji původně dostal onen jeho útok. Tohle byla chvíle, kdy mohla použít plášť a splynout tak se strukturou a barvou zdejších skal. Mužské ego fungovalo stoprocentně. Její protivník si jen šel za skálu ověřit, jestli se nezvedá, ale nemohl ji tam samozřejmě najít, protože ji od povrchu skalky nerozeznal. Tohle byla ideální chvíle pro Mizuki, aby mu uštědřila ránu do obličeje. Trefila se a její protivník zakňučel. Ne, že by jí těšilo, mlátit své spolužáky, ale měla radost, že mu jeho ránu také oplatila. Byla připravena na další jeho útok, protože tohle ho zjevně rozčílilo, přeci jen jeho ego muselo dosti utrpět už tím, že Mizuki využila situace a schovala se, ale snad ještě více utrpělo tím, že schytal ránu do obličeje od malé holky. Mizuki se nad tím musela pousmát. Jeho výraz byl totiž k nezaplacení. Zvedl se ze země a z obličeje si setřel krev. Tenhle terén byl pro krev jak dělaný, protože písek uměl pěkně poškrábat, když na to přišlo, stejně tak to uměly ostré skalky, které se po terénu rozprostíraly. Protivník Mizuki se proti ní rozeběhl a prokličkoval až k ní, mířil na hlavu, a tak se Mizuki jen sehnula do dřepu a on tak pouze proletěl kolem ní. Obloha se už začala zatahovat a okolí potemnělo. Zdá se, že už se tu takhle mlátili nějakou tu dobu, hlavně zabralo nějaký čas, než se její protivník i s klony předtím vynořil, stejně tak se ale protáhlo i počáteční uhýbání Mizuki. Podívala se na oblohu a zamračila se. Nechtěla bojovat přes noc, něco takového je nebezpečné, navíc ji to vyčerpá, to věděla* “Teď je moje šance!“ *Uvědomila si a do jedné z dlaní nabrala písek ze země. Její protivník byl momentálně příliš zabraný do útoku, kterým ji chtěl sejmout, a tak si toho pravděpodobně ani nevšiml. Mizuki se zvedla, postavila se do obranného postoje, ale to byla jen přetvářka – jejím cílem nebylo odrazit útok, ale použít písek za tím účelem, aby na chvíli oslepila svého protivníka a pak mohla jednoduše zaútočit. Přesně to se v podstatě povedlo, její soupeř nečekal, že udělá něco takového, a tak čas, který zabral tím, že se snažil písek dostat z očí, využila Mizuki k tomu, aby ho co nejsilnějším kopem srazila k zemi. Mizuki zrychleně oddechovala a sledovala svého spolužáka, jak se kutálí ke skalce. Byl celý sedřený, ale v podstatě ani Mizuki na tom nebyla o moc lépe. Jak se předtím schválně nechala zasáhnout, také schytala dobrou ránu, navíc čím více se ten souboj protahoval, tím více to bylo vyčerpávající. Najednou se její protivník začal sbírat na nohy a Mizuki jen překvapeně vydechla.* “Ten má ale kořínek…“ *proběhlo jí hlavou a sledovala ho. Její smysly byly již trochu otupělé a reflexy pomalejší a její protivník se proti ní rozbíhal, než vyskočil do vzduchu a pěstí mířil na hlavu. Mizuki už by se vyhnout nestihla, tak alespoň překřížila ruce nad hlavou, aby si pojistila, že neskončí s rozdrcenou lebkou. Mizuki se kousla do rtu. Sice se jí nestalo nic s hlavou, ale měla takový pocit, že její pravá ruka nebude úplně v pořádku. Bolelo to jak čert a kdyby neměla svou hrdost, pravděpodobně by vykřikla. Tímto útokem se v ní však něco pohnulo – najednou nelitovala svého oponenta. Když on nemá strach a míří si svůj útok přímo na její vitální body, proč by se ona měla držet zpátky? Zamračila se a využila toho, že její protivník sotva dopadl na zem a ještě nestihl uskočit dostatečně daleko na to, aby byl krytý před jejími útoky. Mizuki skrčila pravou nohu a kolenem ho kopla do břicha. Než se stihl vzpamatovat, levým chodidlem kopla znovu do stejného místa a sledovala, jak se „proletěl“ ke skalce. Položila si dlaně na kolena a zhluboka oddechovala. Byla už skoro noc a byla přirozeně vyčerpaná. Sice v tomhle souboji nevyčerpala velké množství chakry, ale stál ji většinu její fyzické energie. Kolena se jí třásla a koukala ke skalce, jak to vypadá s jejím protivníkem. Ze začátku ho podcenila, ale jeho výdrž byla zjevně lepší než její. Pokud se ještě zvedne, Mizuki si vůbec nebyla jistá, jestli další útok ještě ustojí a jestli bude schopná ho zablokovat. Před očima viděla rozmazané šmouhy, ale stále sledovala, jestli se její protivník nezvedá ze země. Nic takového se však nedělo. Přišel k němu dozorčí, prsty nahmatal chlapcovu tepnu na krku a kývl na Mizuki i druhého dozorčího, který stál opodál.
Souboj je ukončen! *zahlásil a Mizuki ještě chvíli nepřítomně (sotva) stála na místě. Vůbec z jejího výrazu nebylo poznat, zda měla radost nebo ne, zkrátka její výraz byl nepřítomný, jako by ji snad někdo ovládal.*
Zabila jsem ho… Huh? *zamumlala, než sama padla na kolena a zavřela oči. Svět kolem ní potemněl. Byla pouze vyčerpaná, docela dost pomlácená a něco měla s pravou rukou, nic zásadního se jí sice nestalo, ale nakonec ji přemohla únava a na místě usnula.*

*poslední dny či týdny, sama nevěděla, po geninské zkoušce strávila doma, aby se ji trochu vyléčily žebra, které měla dost pohmožděná, ale odmítala jít do nemocnice. Ale musela splnit jednu povinnost, kterou si po zkoušce dala. Proto se oblékla, dala si něco k jídlu, a vyrazila ulicemi Suny do květinářství, kde koupila docela puget květin, než se pomalým krokem vydala na hřbitov. Nemohla jít zrovna rychle, protože ji žebra stále nedovolovaly rychlejší pohyb. Když se ocitla mezi hroby, jasně viděla nové náhrobky nebo jen nově vyrytá jména. Jistě, po geninských zkouškách bylo dost padlých, proto sem právě přišla. Pomalými kroky se vydala mezi hroby a jakmile viděla známé jméno padlých spolužáků, tak na hrob položila jednu květinu. Nakonec se zastavila u hrobu rodiny Yumi. Na tento hrob položila zbytek květin a lehce přejela dlaní po jméně Yori Yumi.* Kéž bys tady mohla být *pošeptala a bylo ji jedno, jestli kolem někdo je, nechala stékat slzy po tvářích. Nedokázala na ten den zapomenout a věděla, že na to bude myslet do konce života*

Jasně mami. Jo , jo, já vím nejsem tady poprvé. *Pobaveně zakroutil hlavou nad slovama mamky a vyrazil směrem kde byla menší budka kam se schovávalo nářadí a různé vybavení pro péči o hřbitov. Jaashi se chopil kolečka a lopaty a vyrazil s kolečkem k hromadě malých kamínků. Nacházel skoro plné kolečko a vyrazil směrem k novým náhrobkům. Nebyla to zrovna nejzábavnější činnost a uměl si představit lepší náplň času, ale bral to tak, že může pomoci mamce. A hřbitov bylo místo které si zasloužilo úctu. Zastavil s kolečkem mezi novými hroby a začal na čerstvě udělané cestičce vysypávat kamení. Je tak zábran do práce, že si nevšimne dívky u jednoho z náhrobků. Když ale dívka promluví zadívá se jejím směrem. Trošku ho to překvapí, protože tam potkával spíše staré lidi. Aniž by moc přemýšlel co vlastně dělá vyrazí směrem k ní.* Omlouvám se, že tu dělám hluk, když tu truchlíš. *Řekne upřímně a nepatrně se ukloní v omluvě.* V tmavých kalhotách a mikině vypadá dost obyčejně a nebýt vyleštěné čelenky na levé paži asi by nikdo nehádal, že je to shinobi.*

*vzhlédla k němu až ve chvíli, kdy na ní promluvil. Setřela si rychle slzy a prohlédla si ho. Byl ji povědomý, ale nebyla si jistá odkud ho zná. Zpozorní, až když si všimne čelenky Suny. Tak stejně nové, jako má ona taktéž na levé paži. Nejspíš se viděli na Akademii. Pokusí se o úsměv, ale moc se jí to nepovede* Ahoj to nic jen... *podívá se zpátky na náhrobek* Zemřela mi v náručí při zkouškách, byla to kamarádka *zamumlá, tak že vlastně neví, jestli ji slyšel, ale doufá, že ano, protože jen další nový genin by ji mohl pochopit. Potom jen zavrtí hlavou a podívá se ke kolečku, které nechal poblíž* Nechceš pomoct? *nabídne se ještě dřív, než si to promyslí* Trochu pohybu by mi mohlo pomoct přijít na jiné myšlenky *pomyslí si a dívá se na svého vrstevníka a čeká, jak se rozhodne*

*Jen tiše přikývne a chvíli mlčí.* Ahoj. *Pozdraví jí také. *Můj protivník leží támhle. *Ukáže na náhrobek nedaleko.* Není to lehké. *Pronese upřímně a prohlíží si hrob u kterého sedí. Hlavou se mu honí myšlenky jaké to asi je bojovat s kamarádem.* Já jsem ho nepříliš neznal. Jen zběžně z akademie, takže ….*Snaží se najít vhodná slova, ale nakonec toho snažení nechá, protože si není jistý co vlastně teď říct.* Je mi líto, že jsi musela bojovat s kamarádkou.*V hlase je slyšet smutek, ale nějak si uvědomí, že by měl dívku spíše nějak podpořit než se přidávat ke špatné náladě. Po jejích slovech jen překvapeně pozvedne obočí.* Ty bys chtěla pomáhat? *Zeptá se s neskrývaným zájmem.* Jestli vážně chceš bránit ti nebudu. Jak říká mamka pro dobrého člověka vždycky místo je.* Usměje se na ní a počká než se zvedne od náhrobku.* Musím tady na nové cestičky mezi náhrobky dát kamínky. *Vysvětlí a vydá se pomalu ke kolečku.*

*chvíli ho poslouchá a přikyvuje. Neví, jestli o tom bude mít sílu někdy s někým mluvit* Na jednu stranu jsem ráda, že jsem s ní byla až do konce *promluví tiše, ale pak se na něj podívá, když v jeho hlase slyší překvapení.* Ráda pomůžu, doma už nevydržím ani chvíli, na trénink se ještě necítím a mise jsou zatím v nedohlednu *trochu se rozpovídá a vydá se za ním, když si uvědomí, že se ještě nepředstavila* Promiň, ani jsem se nepředstavila. Jmenuju se Arisu Sasaki *napřáhne k němu ruku a říká si, jestli slyšel o jejím otci, který byl v době konání geninské zkoušky prohlášen za nukenina. Měla pocit, že o tom mluvila celá vesnice, ale doufala, že si její příjmení s ním nespojí*

*Pomalu přejde ke kolečku a přemýšlí o jejích slovech. Nedokázal říct jak by se v její situaci cítil. Díky tomu, že bojoval v podstatě cizím klukem to pro něj bylo vše mnohem snazší. Ale musel uznat, že smrt chlapce v něm vyvolala spoustu otázek a byl rad, že poznal někoho kdo si prošel tím stejným.* Věřím, že i ony byla ráda. V posledních chvílích chce mít u sebe člověk ty nejbližší. *Řekl to co neupřímněji, protože to už mnohokrát slyšel od matky.* Moc rád tě poznávám. Mě jméno je Jaashi Natsui. Sice to asi není nejvhodnější místo na první setkání, ale často ty nejzvláštnější cesty vedou na zajímavá místa. *Představí se s úsměvem a vezme o kolečko opřenou lopatu.* Naprosto ti rozumím. Ja teď doma taky moc nechci být, protože táta je strašně nadšený, že jsem udělal zkoušku a že jsem genin a furt to chce řešit…. ale mě se o tom prostě zatím mluvit nechce. A tak jsem radši tady a pomáhám mámě, protože ta to neřeší vůbec. *Ušklíbne se při té představě jak rozdílné má rodiče a pokud mu příjmení dívky něco říkalo nedal to na sobě znát.* Tak já tady doházím tohle kolečko a pak půjdeme pro další kameny tak si můžeš vzít lopatu a pomůžeš mi s další várkou co ty na to?

*když ho slyší mluvit o nejbližších, tak jen zamrká, aby zahnala další slzy a dotkne se stříbrného přívěsku ve tvaru draka, co má na krku. Nechce před ním brečet, vlastně před nikým, proto už nic neřekne na to téma* Těší mě, Jaashi. Myslím, že za to můžu já, mám štěstí na podivná místa prvního setkání. Naposledy to byl nemocniční pokoj mé sensei *pousměje se* Chápu, že se o tom nechceš bavit. Vlastně nemyslím si, že je o čem. Bude to prostě ta vzpomínka, kterou nedokážeš zapomenout, ale nebudeš chtít o ní mluvit *pokýve hlavou, vypadá to, že se od svých emocí už oprostila nebo aspoň při svých slovech nemyslí na svou zkoušku* Jasně, nebudu přeci couvat, když už jsem se nabídla.

*Když vidí, že jeho slova dívku rozhodila nechá dané téma taktně být a raději se zaměří na něco jiného.* Tvůj sensei je v nemocnici? Tak tomu říkám talent na zvláštní setkání. Já tady popravdě potkám dost lidí, ale většinou jsou to lidé staří, co tady mají příbuzné. Je fajn tu potkat někoho svého věku. *Řekne s úsměvem a začne rozhazovat kamínky z kolečka po cestě. "A ještě, když je hezká.“ Pomyslí si, ale nahlas to raději nevysloví, protože se to naprosto nehodí.* To já ještě ani nevím kdo bude můj sensei. Snad to bude někdo fajn, nerad bych měl nějaké bručouna, nebo tak. *Zasměje se při těch slovech.* Jestli nechceš pracovat s lopatou, ono není to pro každého, tak můžeš si pak vzít velké kameny a dávat je podél cesty. *Navrhne ještě jinou práci, co je potřeba udělat.

Naštěstí už není v nemocnici. Hledala jsem ji a našla jsem ji tam se senseiem mé sestřenky, kterého jsem do té doby znala jen z vyprávění *usměje se při vzpomínce na Mizuki, snad se brzy uvidí* Zatím vím jen o dvou sensei, Kami-sensei, která učí mě, a Kai-san, který je sensei mé sestřenky. *sleduje Jaashiho možná o trochu déle než by bylo vhodné a je ráda, že potkala nějakého dalšího genina, který s ní neabsolvoval Akademii* Udělám, co bude potřeba, jakákoli práce je fajn *pokud nedrží zrovna lopatu v ruce, tak si ji vezme sama a začne rozhazovat po cestičce kamínky. Pokud ji drží, tak jen vezme z kolečka kamínky do rukou a hodí je na cestu.*

*Nejdříve rozhodí několik lopat kamínků, než se o lopatu opře, aby mohl pokračovat v konverzaci. Když se Arisu po ní natáhne nebrání jí v tom a pracovní nástroj jí předá.* Kami je tvůj sensei? *zeptá se s neskrývaným zájmem.* Tu znám. *Přizná s úsměvem.* Mě, a ještě jednoho kluka učila Kinobori no waza, když jsme se náhodou potkali na cvičišti. To by bylo super, kdyby to vyšlo a jako sensei na mě připadla ona … přišla mi fajn. *Pronese a pozorně jí sleduje, jak pracuje.* A také by nebylo na škodu mít v týmu někoho, kdo není úplně cizí. *Usměje se na ní a trošku rozpačitě sklopí pohled k zemi.* Kai, Kai. *Opakuje si jméno pro sebe a pak jen pokrčí rameny.* Tak to jméno mi nic neříká. No uvidím, koho nakonec dostanu … nebo spíš kdo dostane mě. *S pobavením se chopí kolečka, když dohází poslední kamínky a vyrazí směrem k místu kde jich je další hromada.* Pracuje tady mamka, tak bacha, aby nás neviděla společně a neměla nemístné poznámky. *Zasměje se při té představě.*

*snaží se rovnoměrně rozhazovat kamínky, když řekne, že Kami zná tak se na nej podívá se zájmem a doposlechne si příběh* Jo, Kami-sensei je skvělá, doufám, že se brzy dostane z následků po jedné misi. Chybí mi *přizná upřímně a když si vyslechne jeho další větu tak se jen lehce zčervená. Jakmile začne mluvit o Kaiovi, tak si trochu oddychne, přeci jen ji trochu dostal do rozpaků a na to není zvyklá. Každopádně ji bylo příjemné slyšet že už pro něj není cizí.* Určitě budeš spokojený, Jaashi-kun *nepatrně se na nej usměje a jde s ním k hromadě kamínků. Když zmíní mamku, tak si nejdřív trochu povzdychne, aspoň někdo má normální rodinu. Ale nakonec se snad poprvé od zkoušky upřímně usměje* Děláme snad něco nepatřičného? *vezme do ruky pár kamínků a naznačí, že je po něm hází, ale nehodí*

No tak to jsem rád, že je v pořádku. To musela být teda pořádně těžká mise. *Přemýšlí nad tím, co se tak mohlo stát, že někdo jako je jounin se dostane do nemocnice. Chvíli uvažuje nad tím, že si vybral celkem těžké a nebezpečné povolání pro život.* Také mě mile překvapila, že nás vůbec neznala a trávila čas učením dvou nemehel nové technice. *Automaticky sebou cukne do strany, když naznačí, že po něm hodí kameny a když se tak nestane jen se rozesměje.* Hele moje mamka je strašně zvědavá ženská, ale strašně. Takže to by byly hned otázky … co to bylo za holku, odkud jí znáš, proč jí bereš zrovna na hřbitov, líbí se ti … pfuua to vážně nechceš řešit s mámou. Je to trapný.* Unaveně prohodí rukama nad celou tou představou, jak se zrovna o tomhle baví s mámou.*

V pořádku se asi nedá říct, ale přežila to. *zamyslí se trochu nad její návštěvou u Kami* Nejspíš i jounini dělají chyby... *trochu se zamračí, ale netrvá to dlouho* Taky jsem se s ní setkala náhodou, když jsem šla z Akademie a ona se nabídla, že mě naučí Kinobori no waza a potom dokonce, jestli nechci, aby byla moje sensei. *usměje se na něj a potom, co na něj "hodí" kamínky a uslyší jeho smích, tak se zasměje taky. Pro ní dost nezvyklý pocit. Vlastně se takhle bezstarostně už sakra dlouho necítila jako teď a směje se dál jeho postoji k tomu, co by nechtěl probírat s mámou* Věř mi, že někteří by s mámou probírali radši takovéhle věci *podívá se na něj bez známky smutku nebo tak, místo toho tentokrát po něm ty kamínky vážně hodí*

Je vážně hodná, když takhle pomáhá ostatním … asi proto je sensei viď? Že jí to baví pomáhat lidem s učením jutsu. I když to taky musí být občas pěkná otrava … ne každý je tak dokonalý jako my, aby s ním někdo chtěl trávit čas. *Zasměje se a pak se smát přestane a nepatrně pozvedne obočí.* Takže tobě to nabídla a mě ne? No dobře, dobře píšu si kdo má tady privilegia. *Zasměje se a uhne jejím kamínkům a sám ze země zvedne kamínek a hodí ho směrem po ní.* No asi je pravda, že někdo by takové věci rád s rodiči řešil, ale když se tě takhle ptá na všechno je to celkem otrava … *s úsměvem jí sleduje.* To, že je někdo jounin neznamená, že nedělá chyby … ale člověk očekává, že jsou prostě silní no. Je dobře, že to přežila. *Prohodí jakoby nic, ale nechá to téma být, protože představa smrti mu není moc příjemná.* Počkej, jestli nás máma uvidí tak si tě vyzpovídá sama a budeš to mít hned. *S úsměvem přejde kousek stranou kde má svoje věci a z batohu vytáhne flašku a napije se.* Nemáš žízeň? *zeptá se zvědavě když dopije a zkoumavě si jí prohlíží.*

*zasměje se, když slyší jeho větu o dokonalosti* Nejsi zrovna skromný *usměje se a uhne jeho kamínku* To víš, potkala mě dřív *vyplázne na něj jazyk, nebývá tak rozpustilá, ale pro tenhle okamžik prostě a jednoduše zapomněla na všechno okolo a bůh ví, že to potřebovala* No jo, někdo má přehnaně zvědavou mámu a někdo bláznivou mámu, o kterou se musí starat *uklouzne ji dřív, než se nad tím pořádně zamyslí, ale doufá, že se tím nebude zaobírat. Když mluví o jouninech, tak chce k tomu něco dodat, ale nakonec mlčí, protože vycítí, že se o tom dál bavit nechce. Když se k ní Jaashi otočí zády, tak neví, kde se to v ní vzalo, ale prostě se k němu rozeběhne a skočí mu na záda. Jen takové dětské nevinné blbnutí, které dřív ani neznala a ani neprováděla. Nejspíš teda skončí na zemi v písku vedle sebe. V tu chvíli se zarazí a zalituje toho, že se tak "utrhla ze řetězu", docela zčervená a nepodívá se na něj* Promiň, já jen... *zakoktá se a čeká na nějakou reakci od Jaashiho*

Hele to bylo myšleno ze srandy jo. *S pobavením sleduje, jak se vyhnula kamínkům a po jejím vyplazení jazyku jen nepatrně pozvedne obočí.* No to je mi vychování vyplazovat jazyk. *Se smíchem nad tím zakroutí hlavou.* No nadarmo se neříká, kdo dřív přijde ten dřív mele, tak snad bude v týmu ještě místo a já nezůstanu kdo ví kde. *Uculí se po těch slovech, protože je to myšleno spíše ze srandy a spíše jen jako popichování. Po slovech o její matce se na chvíli zarazí a přemýšlí. Přeci jen ho trošku vyvede z míry, že zatím co ona má takové starosti s mamkou tak on tu blábolí o tom, že si ta jeho chce povídat. Ovšem nemá moc čas se tím zaobírat nebo snad na to reagovat, protože mu Arisu dopadne na záda a jelikož to nečeká skončí natažený na zemi.* Co tohle bylo za zákeřný útok. *Se smíchem se otočí na břicho a zůstane ležet na zemi a dívá se na ní.* Proč se omlouváš? To přece nevadí. *Řekne s úsměvem a pak natáhne ruku a cvrkne jí do nosu.* Nic se nestalo. *Ujistí jí s pobavením svítícím v očích.*

Možná, kdybys nebyl tak hrozně namyšlený, tak bych se za tebe u Kami přimluvila *řekne na oko vážně, ale prozradí ji její oči a nakonec se začne smát. Je ráda, že to nijak nekomentuje, vlastně mu k tomu ani nedá příležitost. Docela ji potěšilo, že ji nezabolely po tom pádu žebra a taky, že mu to nevadilo. Usměje se na něj a otočí se na bok* Už ani nevím, kdy naposledy jsem takhle blbla. Kdy svět vypadal normálně *řekne tiše a nijak se od něj neodtahuje, jak by to udělala běžně. Dokázala za tu chvíli zapomenout na všechny problémy a to se jí libilo*

Pche … já a namyšlený. *Ušklíbne se přitom, ale úšklebek nezůstane na tváři dlouho a vystřídá ho úsměv. Zůstane ležet na zádech, ruce složí pod hlavu, aby mu to bylo pohodlné a chvíli se dívá na nebe nad nimi. Ovšem líně se valící mraky a tu a tam letící pták nebyl moc zajímavý výhled, a tak se otočil zpět na Arisu, to byl přece jen hezčí pohled.* Jsem rád, že jsem mohl pomoci k tomu si zase zablbnout. V příjemné společnosti se člověk dokáže … jak je to slovo … uvolnit. *Řekne a s úsměvem si jí prohlíží.* Na akademii jsem měl kamaráda, on to po nějaké době vzdal a šel se učit někam jinam. Vlastně jsem ho od té doby neviděl ale on říkal, že akademie se mu nelíbí v tom, že nutí lidi strašně rychle dospět, že svět shinobi není místo pro něj. Možná na tom něco je. *Pronese vážně a na chvíli se odmlčí.* Je vážně příjemné si takhle zablbnout mezi těmi všemi tréninky a snahou dokázat dospělým svou cenu. Moc ti za to děkuji Arisu-chan. Jsem rád, že jsem tě tu potkal. Z nudné práce je najednou úžasný den.

Tak to by sis měl pamatovat, že jsi velmi příjemná společnost *usměje se na něj a otočí se na záda, přeci jen ležet na boku pro ní ještě není úplně příjemný a podívá se na oblohu stejně jako předtím Jaashi, zatímco ho poslouchá* Hm, možná na tom něco je. Pořád jsme ještě děti a přitom už jsme geninové. Prošli jsme vším tím, abychom byli silnější a chránili svou vesnici *poznamená a přes tvář se ji přežene smutný výraz, ale během chvilky je pryč. Spokojeně si povzdychne a zavře oči.* Už vím, pro co žít ve světě shinobi. Ne pro mise nebo ochranu vesnice, ale pro takovéhle chvíle, Jaashi-kun. Pro chvíle, kdy něco splníš a máš trochu času jen pro sebe. Pro chvíle, kdy je dovolené všechno, kdy ti je jedno celý ten svět, který na nás připraví jistě řadu nebezpečí... Tyhle chvíle znamenají všechno. *otevře oči a podívá se na něj s úsměvem* Taky jsem tě ráda potkala, Jaashi-kun. *trochu zčervená, ale dál se na něj dívá*

*S úsměvem jí chvíli sleduje, než sjede pohledem zpět na oblohu a nějak neví co na její slova říct.* Já … *Začne, ale pak zmlkne a nervózně si přejede prsty ve vlasech, protože neví co s rukama.* Děkuji. Je hezké tohle slyšet. *Řekne nakonec ale jen co to dořekne si uvědomí, že to neznělo zrovna super, ale nějak nevěděl, co na to říct. Tohle mu ještě nikdo neřekl a vlastně ani tak nešlo to, že by mu to nikdo neřekl jako spíše o to, že to řekla dívka. Rozpačitě těkal pohledem po mracích a přemýšlel co s tím zvláštním pocitem a nějakou dobu trvalo, než se zase uklidnil.* Je pravda, že už je to dlouho co bych jen tak trávil čas nějakou zábavou a ne tréninkem, učením nebo tak … je to vážně strašně příjemné. *S úsměvem se otočí pět na Arisu a chvíli si jí prohlíží a uvědomí si, že je celkem roztomilá, jak se červená. „Ach jo, co je to semnou.“ Probleskne mu hlavou a byl strašně rád, že shinobi neumí číst myšlenky.* Myslím si, že to je vážně úžasný důvod proč si zvolit život shinobi. Tohle je naprosto úžasné a asi má smysl pro něco takového nasazovat život. Budu rád, když tohle nebude naše poslední trávení volného času. *Přizná a pro změnu zrudne on.* Oh. *Vydechne, tiše když si uvědomí, že to řekl nahlas.*

*dojde ji, že svými upřímnými slovy ho dostala do rozpaků, ale mlčela. Možná by se i omluvila, ale nechtěla zkazit tu atmosféru, která mezi nimi nastala. Pravdou bylo, že ji bylo s ním hezky na to, že se znali chvilku. Jakoby se znali celé roky. Při téhle myšlence zrudne ještě víc, nic takového s nikým nezažila, obzvlášť v posledních letech. Možná by se to dalo přirovnat k tomu, když vrátila čas s Yori-chan* Taky si nevybavím chvíli, kdy jsem netrénovala nebo při nejmenším neřešila Akademii a tak *přikývne a pozorně ho sleduje* Potkala jsem ho teprve dneska a neumím si představit, že bych ho už neviděla... *pomyslí si chvíli předtím, než zase promluví. Vlastně pronesl nahlas to, na co ona neměla odvahu a jen se pousmála jeho rozpakům* Doufám, že si to brzy budeme moct zopakovat *zašeptala a neodpustila si menší rýpnutí* Myslím, že tohle místo je jako stvořené pro odpočinek *zazubila se*

*S úsměvem ji sleduje a po slovech o tréninku souhlasně přikývne, protože to měl podobně a dobře věděl jaké to je. Když také řekne, že by se s ním chtěla opět setkat jen překvapeně zamrká a pak se jen s úsměvem zadívá jinam a poté zpět na ní. Už se chystá pokračovat v jejich rozhovoru, ale pak se začne hlasitě smát a chvíli trvá, než se uklidní.* Vážně? *zeptá se pobaveně a setře si slzy smíchu. *Ale je pravda, že hřbitov není úplně typické místo na potkávání. *Uculí se a pak si na něco vzpomene.* Jak říká máma … hotel kde je málo místa v pokojích, ale hodně klidu. *Pronese pobaveně vtip, který jeho mamka ráda říká.* A když už mluvím o mamce možná bych se měl vrátit k práci. *Napadne ho, ale nikam se moc nežene a dál leží na zemi.*

*směje se s ním, hřeje ji u srdce jeho smích a to že ho dokáže rozesmát, bylo příjemné občas jen tak ležet a bavit se* Vždyť jsem ti říkala, že jsem expert na netradiční místa setkání. Náhodou když si odmyslíš všechny ty generace lidí pod zemí, tak je tu vážně pěkně *uculí se a pak se zasměje vtipu a když mluví o mamce, tak se až moc nápadně rozhlédne kolem* Podle toho, jak jsi o své mamce mluvil, tak se divím, že už nejsme vystavení výslechu *uculí se nevinně, podiva se k hromadě kamínků ale taky se nemá k tomu vstát*

*S úsměvem přikývne.* No to jsi říkala a máš na to vážně talent. Sice díky akademii už tady netrávím tolik času jako dřív, ale ještě jsem tu nepotkal někoho jako ty. *Pronese upřímně a rozhlédne se kolem.* Je tady klid, starají se tady o to … má to místo něco do sebe. Jen hodně lidí za tím spíše vidí tu morbiditu smrti než to místo samotné. *Prohodí jako by nic a na chvíli se tajuplně odmlčí.* No … to možná znamená, že má moc práce, a tak nemá čas hlídat, jak pracuju anebo … je někde hodně dobře schovaná a sleduje co se děje. *Rozesměje se při té představě, jak mamka je někde schovaná za náhrobkem a kouká na ně. Když se po smíchu uklidní jen nad tím mávne rukou.* Až nás zahlédne tak se jí nebráníme, ale vypadá to, že teď je klid. *S úsměvem se posadí a chvíli sleduje kolečko.* No ale nechce se mi pryč. *Přizná se a zůstane sedět.*

Upřímně naposledy jsem tu byla jako malá, když zemřeli teta a strýček, jinak jsem se tomuhle místu vyhýbala do dneška. *poví a tím si vzpomene na to, proč vlastně přišla a trochu zvážní. Ale jen na chvíli, jako by v jeho přítomnosti nedokázala být ani smutná* Spolužáci z Akademie sem prý občas chodili v noci, něco jako na bojovku. *usměje se té představě vystrašené bandě svých vrstevníků* To abychom si dali pozor, že neděláme něco nepatřičného *zasměje se a posadí se vedle něj s pohledem na kolečko* Ale zase vezmi si, když se na to vrhneme oba, tak to budeme mít rychleji a pak se sem můžeme ještě vrátit *navrhne s úsměvem a věnuje mu krátký pohled*

*Trošku zvážní, když promluví o smrti strýčka a tety. Chápavě přikývne, protože důvod návštěvy hřbitova je prostě těžké téma, a tak jen chvíli mlčí pohroužen do vlastních myšlenek.* Tvého strýce a tety je mi líto. *Řekne tiše a sleduje jí pohledem. Když promluví o bojovce nechá nepříjemné myšlenky stranou a trošku se uchechtne.* No já sem chodím s mamkou už do mala, takže to pro mě není místo, kterého bych se bál. Nikdy tu na mě nevyskočil nějaký zázračně oživený nebožtík, nikdy se tu nestalo nic nadpřirozeného. Ale věřím, že lidem, co to tady neznají jako já může být strašně zajímavé se tu potulovat v noci. *Odsouhlasí nakonec.* Já tu byl vždycky přes den … třebas je to přes noc jiného. *Zauvažuje nad tím.* Máš pravdu, že dvou to zvládneme rychleji, ale přijde mi hloupé abys mi tu takhle pomáhala. *Přizná se a vyskočí na nohy.* A odkud vy se znáte? Ale pomáhala mi na hřbitově. *Pobaveně nad tím zakroutí hlavou a přejde k hromadě kamení a začne plnit kolečko.*

*ani v nejmenším nechce, aby ji litoval, takže když vyjádří lítost nad tetou a strýčkem, tak se na něj jen podívá a trochu zčervená* Ale kdybych věděla, že tě tu potkám, tak se hřbitovu nevyhýbám tak usilovně *sklopí pohled, prostě nebyla zvyklá takhle vyjadřovat své city, ale s ním ji to šlo nějak moc snadno* Zázračně oživený nebožtík by mohl poslat pod zem tu hrstku přeživších, kteří sem většinou chodí, chápu. To si asi nechávají pro ty šílence, co sem chodí za tmy *zasmála se, snažila se změnit téma, protože se cítila na jednu stranu nesvá v jeho společnosti. Ale snažila se chovat jako normálně, jen s tím rozdílem, že tohle nebyla její sestřenka nebo její sensei, ale kluk jejího věku. A to bylo pro ní nové, aby se cítila tak uvolněně. Spolu s ním vstane a začne se jeho poznámce smát, když se po chvíli uklidní, tak se na něj otočí s alá nevinným úsměvem* Dokud ti nepomáhám zakopávat mrtvoly, tak je to snad v pohodě *zazubí se, chopí se druhé lopaty, která je u hromady a pomáhá mu plnit kolečko*

*Překvapeně se po ní podívá a pak se usměje od ucha k uchu a dívá se na ní.* Jsme rád, že jsem tě tady mohl potkat. * Řekne rozpačitě a raději se věnuje práci, aby zahnal bušení srdce, které mu tak pumpuje v hrudi, že má trošku strach, že to uslyší i Arisu. Ale naštěstí něco takového není možné, a tak po pár lopatách, které hodí na kolečko se uklidní a zažene nové pocity, které ještě nedokáže přesně umístit ve své dětské dušičce, ale které tak drsně drnkají na struny jeho dospávajícího já.* No myslím, že kdyby nám tady za bílého dne jen tak pochodovali nebožtíci tak návštěvnost by rapidně opadla. Ale podle mě ani ty noční návštěvníky žádný nenapadl, protože toho by si asi máma nebo někdo ze hřbitova všiml, že tu leží hromada, čeho si, co tu den před tím nebyla. *S úsměvem hází kamínky na kolečko a celá ta představa, že jsou na hřbitově oživlí mrtvý mu přijde šílená.* Nevím, jestli je zakopávání mrtvol něco, co bych řešil s dívkou při prvním setkání, ale s tebou budu klidně i zakopávat mrtvoly. *Řekne s úsměvem a raději se zase skloní k práci, aby schoval rudou tvář. Když je kolečko plné chopí se madel a vyrazí směr kde jsou nové cesty, aby je tam mohli rozházet.*

*chvíli ho pozoruje a uvědomuje si, že ji přijde fakt pěkný. Nikdy takhle nad nikým neuvažovala, proto se ji mozkové závity rozjíždí naplno a přemýšlí, co by to tak mohlo znamenat, ale nakonec jen prudce zavrtí hlavou. Vzpomněla si na jeden rozhovor s mámou, když byla při smyslech, když se ji ptala, jak se seznámili s tátou. Vyprávěla ji, že se jednoho dne setkali na misi a prostě věděla, že on je tím, s kým chce strávit život. Přišla ji blbost, aby zažívala něco podobného, ale cítila se s Jaashim tak nějak úplně... Jak se tak zabývala svými myšlenkami, tak zpozorněla, až když začal mluvit o mrtvolách* Tak až nějakou najdu, tak vím, na koho se obrátit *uculila se, chtěla to všechno jen otočit v žert, jako to bylo, když mu skočila na záda, ale nejspíš v nich obou se odehrávalo něco, s čím si ještě nedokázali poradit, takže se ji to zrovna nepovedlo. Proto radši vyrazí za ním s lopatou v ruce a když zastaví, tak mlčky začne rozhazovat kamínky po cestě, zatímco se na něj pokradmu kouká*

Až nějakou najdeš tak vymyslíme, co s ní. *Ujistí jí s úsměvem, když zastaví kolečko a začnou společnými silami rozhazovat kamínky.* Přeci jen kdo lépe by ti poradil než někdo, kdo se od malá motá po hřbitově. *Pronese pobaveně jako by to byla nepřirozenější věc na světě zaobírat se mrtvolami, když najednou jeho výraz na obličeji zatuhne a on se dívá někam za záda Arisu.* Ehm … máma jde. *Vyhrkne a chvíli potom co to řekne se opravdu objeví vysoká žena v prostých šedých šatech, se zářivým úsměvem a dlouhými černými vlasy volně rozpuštěnými na ramena. V rukách nese tác s jídlem a pitím.* Koukám, že vám to jde pěkně od ruky. Jste šikulové. *Pochválí je oba a nějak neřeší fakt, že tam má Jaashi společnost.* Donesla jsem vám něco k občerstvení. Musíte mít hlaď a žízeň. *Zářivě se na Arisu usměje a položí tác kousek od nich na zem.* Až půjdeš domů tak odnes tác a džbán do kuchyňky ano. *Poprosí ho.* Ráda jsem tě poznala. *Pronese ještě s úsměvem ke společnosti svého syna, ale pak se jen otočí a odejde pryč. Jaashi se za ní dívá s ústy otevřenými dokořán.* Tohle je určitě někdo, kdo použil HENGE NO JUTSU. *Pronese zcela udiven tím, že máma beze slova odešla.* Tohle nemohla být máma. *Nevěřícně nad tím kroutí hlavou.*

*usměje se na něj při jeho zmínce o dětství na hřbitově, nepřijd ji to divné, rozhodně existují divnější věci než kluk, jehož máma pracuje na hřbitově. Když se Jaashi zarazí při pohledu na mámu, tak se na ní obrátí a jen těžko skrývá okouzlený výraz. Možná pro někoho vypadá obyčejně, ale ji přijde krásná. Rozhodně je mnohem elegantnější než její vlastní máma. Poslouchá ji a probudí se z jakéhosi očarování, když na ní promluví* Také jsem vás ráda poznala, Natsui-san *uctivě se ukloní ještě dřív, než se otočí a odejde. Pak se podívá na překvapeného Jaashiho a když už je jeho máma mimo doslech, tak ho do něj trochu ramenem drkne* Myslím, že si to nechá, až se vrátíš domů. Budeš mít co vysvětlovat... *řekne vážně ale po chvíli se na něj naplno usměje*