Obřadní Místnost

*slyšela už o nich. Na akademii o nich mluví a tak ví, že tu jsou. Četla o nich, navštěvovala knihovnu a každou zná jménem i vlastnostmi. Ještě je ale neviděla na živo. Chtěla je vidět a tak se vydala do chrámu, aby je konečně viděla. Legendární šermířské meče Kirigakure. Nemůže se dočkat a tak pomalu tančí k tomu chrámu. Poskakuje ve svých šatičkách a skoro si i pobrukuje. Je tak zaměřená na svůj cíl, že nijak nevěnuje pozornost okolí. Narazí dokonce do nějakého muže, který se po ní ožene. Tak tak se mu uhne. Něco na ní huláká, ale ona se jenom zastaví a otočí.* Můj otec Hōzuki tě zabije. Řeknu mu to. *usměje se a otočí zase na cestu k chrámu. Ještě chvilku stojí a pak opět vyběhne.*

*Nyoko se učila v akademii o legendárních mečích šermířů z Mlžné vesnice, které se měli nacházet v chrámu. Proto se rozhodla, že se na takové zbraně musí jít podívat. Byla na svou vesnici hrdá a měla jí ráda, proto kdykoliv šlo o nějakou zajímavost ohledně Kiri, chtěla mít přehled. Cesta utekla rychle, neměla ani cestou moc času o něčem přemýšlet. Cestou si jen všimla nějaké vesele poskakující dívky, která vrazila do jednoho muže a ten to nesl špatně, proto pořvával nepěkné věci. Když se dostala k chrámu, bylo tam několik lidí, kteří už si meče prohlíželi, Nyoko se tak trochu procpala mezi nimi, aby si je také mohla prohlédnout. Fascinovaně si je prohlížela a snažila se zaměřit na každý detail, na delší dobu se pak zasekla u Samehady, která ji fascinovala asi ze všech vystavených zbraní nejvíc.*

*nakonec dorazila do chrámu. Ten muž jí už nijak nezajímal, dokonce na něj zapomněla. Teď měla před sebou jen jedno. Meče. Hned věděla, kde jsou. Stálo tam hned několik lidí. Musela se mezi nimi procpat, ale to jí nedělalo problém. Její šaty jí to dost zjednodušovaly, protože byla hned vidět. A kdo neviděl, tam si pomohla lokty do stehen. Odkaz. Prochází jeden meč za druhým a se zářením v očích si je prohlíží. Nakonec se ale zastaví před Samehadou ve stejnou chvíli, jako jiná holka. Nejdřív se dívá na meč, ale pak pomalu otáčí hlavu na dívku a v očích má přísný pohled.* Na to zapomeň. Ta bude má. *poví a ukáže na Samehadu. Už teď je jí jasné, že tuhle holku nebude mít rád, ať je to kdokoliv.*

*Když si Nyoko fascinovaně prohlíží samehadu, najednou na ní někdo promluví, spíš tak trochu štěkne.* Buď v klidu, vždyť bys jí ani neunesla. *Holka se kterou mluví jí ani není povědomá z akademie, ale je pravda, že Nyoko na obličeje nemá úplně paměť.* Ale víš že k tomu, abys takový meč mohla používat musíš být shinobi?! *Za tím se Nyoko trochu zasmála a celá ta věta zněla z jejího tónu dost arogantně.* Když si seš tak jistá, že bude tvoje, proč si jí tady snažíš zamluvit? Došli lístky se jmenovkami, kterou by sis tam mohla nalepit? *Bylo to divné, ale za posledních pár dní mluvila Nyoko s více cizími lidmi než za celý život.*

*drzost té holky jí docela štve. Ani bratr si nedovolí s ní takhle mluvit. "Co to kecám. Mluví semnou takhle pořád." řekne sama sobě. TO ovšem nemění nic na faktu, jak s ní mluví ona.* Ještě sice nemám členku, ale to nebude dlouho trvat. Nezamlouvám si jí, já ti to oznamuji. Když vidím, jak na ni zíráš. *dořekne a odvrátí zrak, aby se mohla zase dívat na Samehadu. Ačkoliv je ten meč dvakrát tak velký jako ona, nic to v ní nemění. Lidi o tam stáli kolem nich jsou teď kousek dál a jen se jim smějí. Nebo spíše té v těch výstředních šatech. I na ně se teď Akira otočí.* Ten smích vás přejde, až si vás můj otec Hōzuki podá. *pak se zase otočila zpět a sleduje jílec Samehady. Ačkoliv se stále ohání otcovým jménem, dělá to jen ze zvyku a z toho, že to některým nažene strach do očí. Nikdy ale nic otci neřekla a nemá ráda vliv, který on má na lidi jako hlava rodiny a klanu. I tenhle pocit jí dost často unášel těmito cestami a tak se chová poslední dobu tak, jak se chová. Její rozdvojená mysl jí k tomu ani trochu nepomáhá, ale to ještě neví.*

Nejdůležitější na tom je, že jsem o Samehadu nikdy neměla zájem. Asi si ve škole nedávala pozor, ale spotřebovává dost chakry a já jí nemám na rozdávání, zatím. *Když po chvíli začne holka povídat, že její otec si tam všechny podá, jen se tomu zasměje.* ,,Sakra, s tímhle já mám něco společného?!" *Nyoko věděla, z jakého klanu pochází její otec a taky věděla, kdo je otec této holky, to už ostatně celá místnost. Nyoko se k tomu dál nevyjadřovala, sama prostě k lidem nemluvila a odpovídala jen, když jí něco zaujalo natolik, aby jí za to ta odpověď stála.*

Nesnaž se. Já ve škole dávám pozor a vím, kolik si bere chakry. Nakonec to stejně ale není na nás, kdo ji bude mít, ale na ní. Já jí dám ale ten důvod, si mě vybrat. Tomu veř. *poví, aniž by se na tu holku podívala. V tuhle chvíli jí obvykle začíná brzdit bratr, aby byla nohama na zemi, jenže ten tu teď není. A ona se musí uklidnit. Jenže kdo jiný by jí měl teď zastavit než "ona sama". "Klid maličká. Děláš mi ostudu." ozve se zase ten šepot.* Co si řekla? *procedí skrze zuby a dívá se někam mezi Nyoko a Samehadu. Když si to uvědomí, sama se odvrátí a odchází bez dalšího slova na druhý konec vystavených mečů. Tohle je vždycky ten okamžik, který jí vrátí na zem. Nepotřebuje totiž, aby na ní lidi koukali ještě proto, že mluví sama se sebou. Už takhle na ní zírají z více důvodů.*

Budeš si cukrovat chakru, aby jí víc chutnala co?! *Nyoko se tomu zase zasměje, tak arogantně jak jen to jde. Když pak Akiru promluví jejím směrem, Nyoko na ní jen otočí hlavu.* To už si povídáš s tým otcem, kterým jsi nám vyhrožovala?! *Ldié okolo se tohohle ,,sporu,, nechtějí vůbec účastnit, proč taky, jsou to dvě malé holky, které se hádají kvůli meči, který je 2x vyšší než ony. Nyoko se ale celou dobu líbil úplně jiný meč a tím byl Hiramekarei. Ten svým vzhledem dost připomínal samehadu, protože oba meče byly omotané obvazy, ale každý kdo dával ve škole pozor věděl, že to je tak jediné, v čem si jsou podobné. Najednou už byla Akiro na půli cesty pryč.* To se nedělá, odejít, když s někým mluvíš! To by tě mohl tvůj táta taky naučit. *To Nyoko kvůli vzdálenosti mezi nimi byla nucena skoro vykřiknou. Když se tak stalo, čekala na její reakci.*

Já už s tebou dávno nemluvím. Naučil mě ignorovat ty, cosi to zaslouží. *poví za sebe, když odchází na druhou stranu mečů. Upřímně má hlavně zkaženou náladu. Ten hlas to zase celé podělal. "Co pořád otravuješ? Dej mi už pokoj." běhá jí hlavou a snaží se zahnat ten hlas. Ačkoliv ho teď neslyší, není pryč. Pořád tam je a jen čeká, až se bude moct zase ozvat.V tu nejméně vhodnou chvíli. Jako vždy. Stojí před Jehlou a jen na ní kouká. Snaží se nedělat nic a jen uklidnit dvoji mysl.*

*Nyoko přišla ta holka divná, opravdu divná.* ,,Tak nejdřív se se mnou začne bavit a když mě to začne zajímat, prostě si odejde? Ale evidentně jí ty zbraně fascinují mnohem víc, než kohokoliv tady, to je vidět." *Nyoko neměla v úmyslu jí nechat jen tak na pokoji, když už si začla, nebylo ani tak nepříjemné po dlouhé době mluvit s někým jiným než je matka a otec. Šla tedy zas za ní a začla si prohlížet taky jehlu, pak ale svůj pohled přesunula k ní.* Víš, že seš divná? Hlavně mi neříje, že na mě pošleš tátu, jinak ti jednu vrazím. Proč na ty zbraně tak čučíš, když o nich teda víš tolik? Až tak se ti líbí? *Nyoko se snažila nepůsobit tak arogantně, ale měla to prostě v sobě.*

*nepřestává se dívat na jehlu, ani když se k ní dívka přiblíží a něco jí říká. Trvá než odpoví vůbec, na její dotazy.* Nejde o to, že by se mi tak líbili. Fascinují mě. *odpoví a otočí k ní pohled.* Ta moc a to uznání, které Shinoby má, když se stane jedním se sedmi šermířů mlžné. Jen ti nejlepší si je mohou zasloužit. *poví a vrátí pohled na jehlu.* Nechci mít pořád za zadkem otcův vliv. Chci se ho zbavit. Proto chci být jedna z šermířů. *poví a podívá se zase na dívku.* Copak ty nemáš cíl? Tohle je ten můj. Přežít zkoušky a pak pokračovat dál, dokud nebudu šermíř. *dokončí a opět se vrátí pohledem na jehlu.*

Nebudu ti lhát, taky mě fascinují. Ta síla, která se v nich skrývá. Ale především ta minulost. Provází Kiri už tak dlouho. *Nyoko si vzpomněla na nějaké hodiny, kdy právě tyto zbraně probírali a i na šermíře, kteří jimi vládli v boji.* Mám dost podobný cíl, otcův vliv je mi jedno, je to shinobi stejně jako spousta ostatních otců, já ale chci mít sílu, která se nebude schovávat za mečem, ale v těle a meč bude součástí té síly. Už jen proto, aby každý poznal, že je to síla Kiri, síla mlžné vesnice, kterou nemá jiná vesnice šanci překonat. Vidím, že ti vesnice není jedno jako spoustě budoucích shinobi, proto doufám, že na tebe nenarazím na zkouškách, nerada bych bojovala s někým, kdo má Kiri opravdu rád, tak jako já. *Když to Nyoko řekne, přesune se k dalšímu meči, tentokrát se jedná o Kubikiri. Pořádně si ho prohlíží, ale už tam není tak dlouho jako u předešlých, postupně obejde i zbylé meče.*

Myslím, že ani jiným způsobem by nás k nim nepustili než tím, že sami budeme mít tu sílu. Tohle je za odměnu. *poví Akira. Tentokrát nezůstává a pokračuje za... Ani neví jak se jmenuje.* Jsem Akira Hōzuki. *představí se. Nemá to ráda, když říká i své druhé jméno klanu, ale u téhle jí to nějak nevadí. Něco v ní je, co jí přimělo, snažit se k ní trochu víc dostat.* Mě je jedno, koho proti sobe budu mít. Pokud to ale nebudeš ty a přežiješ, tak bych tě mohla mít i za kamarádku. Ale to je ještě daleko. *poví Akira. Chce jí dát možnost se k tomu taky vyjádřit. Pokud by měli ale stanout proti sobě, nebude váhat ani chvíli. Ať má sen jakýkoliv, není nadřazený tomu Akiry a každý bude muset zemřít, pokud bude před ní postavený.*

V tom máš určitě pravdu koneckonců, nic není zadarmo. Akiro, já ti své jméno neřeknu, pokud se ale obě dostaneme přes zkoušku, ráda se s tebou víc seznámím. Nemám přátele a už vůbec si je nemám v plánu dělat před zkouškou, kde bych je byla nucena zabít, proto si mě i ve škole nevšímej. *Nyoko to zahrála trochu na tvrďáka, ale měla k tomu důvod. I když by kamarádku uvítala, ale i tak by trvalo hodně dlouho, než by si jí pustila k tělu, nechtěla riskovat, že by pak musela zabít někoho, kdo je pro ní víc než další člověk.* Místo toho tlachání jsem mohla spíš trénovat, abych ten meč získala dřív než ty, přeci jen na pořádné zásluhy je potřeba pořádná síla. Pokud ti to nebude vadit a i kdyby jo, nechám tě tady dál civět na meče a půjdu trénovat, abys pak mohla civět na meč, který budu držet v ruce. *Bez pozdravu se Nyoko otočí směrem pryč a pomalým krokem se vydá na tréninkové pole.*

V tom případě to je tvá chyba. Pokud se setkáme na zkouškách, ráda bych ho znala i tam. Chci vědět, kdo zemře mou rukou. *poví a nechá jí pak v klidu odejít. Nijak jí ta slova netrápila. Tréninkem tráví každý den a ani dnes nezahálela a bude pokračovat, až se vrátí domu. Vydá se od mečů pár vteřin po té dívce. S propletenými prsty a rukama u prsou odchazí v klidu z chrámu. Venku se rozhlédne, jestli jí ještě někde nezahlédne, ale bez úspěchu. A tak se tedy vydává rovnou do uliv k domu. Nese se jako obvykle. Do cesty jí znova vstoupí ten muž, tentokrát ale sám radši uhne, když zahlédne ty šaty podruhé v jednom dni. Nechávat si vyhrožovat od takové holky je sice pod jeho úroveň, ale nehodlá to riskovat.*

---KONEC---

*Kazuki nachází v poslední době velké zalíbení ve zbraních. Zvláště pak hlavně v mečích. Rozhodl se tedy, že se půjde podívat na ty nejsilnější z nejsilnějších. Je sobota ráno, takže se nebude muset ani cítit blbě že zanedbává školu. Jako by se tak tedy vůbec někdy cítil. Ráno tedy vstal brzy. Nasnídal se, oblékl a už měl v plánu vyrazit.* "Možná by to zajímalo i Akiru. Co vím, vždycky se jí ty meče líbili. Párkrát o nich už taky mluvila, tak jí udělám radost." *Pomyslí si a dojde k jejímu pokoji.* Akiro?! Máš čas? Půjdeme se projít. Chtěl bych ti něco ukázat. Čekám venku. *Poví když ji zaklepe na dveře. Skoro ani nečeká na její odpověď a šel pomalu ven.*

*zrovna seděla na posteli a šila si další šaty, když se ozvalo bouchání na dveře. Bratr tam pořvává, že má jít ven. Oblékne se tedy opět do svých výstředních šatů a prohlíží se v zrcadle. Stojí tam dobrých pět minut a upravuje detaily, které se jí ještě nezdají být tak v pořádku.* No, asi jsem ho nechala čekat už dost dlouho. *poví a pomalu vyjde z pokoje, než se otočí a vrátí se zpět. Úplně zapomněla na Kakuto. Proto si taky upravovala všechny šaty. Přidělávala na kříž úchyt, aby tam mohla Kakuto nosit. Nosí ho tak, aby měla jílec na pravou stranu, kde ho může snadno a rychle vytáhnout. Teprve teď může vyběhnout z pokoje za bratrem ven.* Tak co je tedy tak neodkladné, že mi kvůli tomu musíš vyrážet dveře. Víš, kdyby si zaklepal jako normální člověk, taky tě uslyším. *poví a vyplázne na něj jazyk. Od chvíle, co jí popadlo šílenství a měla v plánu se rozbít o zeď, spolu neměli moc šancí mluvit. Pořád se cítí trochu nesvá a tak se na povrch snaží hrát zase tu samou protivnou Akiru, jakou dobře zná.*

*Bylo mu jasný, že sestra nepřijde hned. Věděl že přijde pozdě. Vždycky chodí pozdě, tak už si ani nedělal žádné naděje. I Kazuki má u svého pasu, pod svým pláštěm připevněnou svojí katanu.* Vědět, že to na mě zase nepráskneš mámě, tak ty dveře vyrazím. Tohle bylo klidné zaklepání. *I když to na hlase nebylo vůbec znát, Kazuki to myslel jen ze srandy. Své emoce moc neprojevuje, takže se může zdát ostatním hrozně necitlivý. Akira by to už ale mohla čas od času rozeznat.* To je jedno, pojď za mnou, uvidíš. *Dodá, otočí se a jde směrem k Obřadní místnosti, kde se nacházejí ony slavné legendární meče.* Chtěl jsem se zeptat. Jak je to s tím hlasem? Ozval se ještě někdy? Ovládl tě zase? *Vyzvídá Kazuki.*

*odfrkne si jen na jeho poznámkou a jde za ním. Po nějaké chvíli pozná, kam jdou. "O bratře, jsi pozadu. Já už jsem je viděla." proletí jí myslí a má z toho radost, že něco udělala dřív, než Hozuki.* Ozývá se pořád, ale nechci se o něm bavit. *poví jednoduše. Je ráda, že se stará, ale tohle nevyřeší a navíc nechce, aby mu tím ubližovala. Sama se musí postarat, aby jí to nedokázalo ovládnout a hlavně, on jí do hlavy nevidí a tak jí nemůže pomoci. Není jak jí pomoci. I kdyby snad stokrát chtěl a stejně tak i Akiru, není to možné. Aspoň zatím ne. Když se jim na obzoru objeví chrám, už si je jistá na sto procent.* Chceš mi ukázat legendární meče šermířů? No, asi tě zklamu. Já bych je spíš měla ukázat tobě. *poví a usměje se vítězně.* Už jsem se na ně byla podívat. Musela jsem, je už vidět a ty si byl zase někde pryč. Tak jsem šla sama. *pokračuje. Ruce má do svého držení zase s propletenými prsty u prsou.*

Dobrá nebudem se o tom bavit pokud nechceš. *Pak už je více méně ticho a jde v klidu dál. Jakmile chce sestře povědět kam jdou, skočí mu do řeči s její informací.* Už si tam byla? Tak to jsem opravdu nečekal. Poslední dobou jsem hodně trénoval na blížící se zkoušky, takže jsem byl dost mimo. *Poví a kouká na Akiru.* Dobrá no, v tom případě mě veď a ukaž mi ty meče a pověz mi o nich něco. *Dodá když dojdou až k budově. Otevře jí dveře a nechá ji jít první. Chce zavést řeč právě na zkoušky, musí ale chvilku ještě počkat, až bude příležitost.*

*dojdou až na místo, kde jsou vystavené meče. Jen blázen by si myslel, že tu jsou originály. Kdepak. Jsou to jejich věrné kopie.* Neříkej bratře, že o nich nic pořádně nevíš? *podívá se na něj, když se společně zastaví před Samehadou. Meč, který jí zaujal ze všech nejvíc.* Jak bys mohl, když vlastně vůbec nečteš viď. *dodá s úsměvem.* Tohle je Samehada. Žraločí meč. Dle mého je nejúžasnější. *poví a zase se jí rozzáří oči, když se na ní dívá.* Chtěla bych jednou dostát té pocty a být její vlastník. *poví a nakonec.* Je to výjimečná zbraň, jako každá tady, ale jen ten nejsilnější Shinobi by jí měl zvládnout. *pokračuje a stále se na ni dívá. "Ty děláš, jako by si tomu opravdu věřila, že to budeš jednou ty." ozve se jí v hlavě. Akira jen protočí hlavou a snaží se ten hlas nevnímat. I když je to složité, protože ten sykot je příšerný.* Tohle je Hiramekarei. Dvojitý meč. Jsou si se Samehadou dosti podobný, ale ve skutečnosti jsou každý jiný. *pokračuje dál a dorazí před další meč.* Kabutowari. Tupý meč. *řekne její jméno. Před nimi je Sekera s palicí, které jsou spojeny lanem.* Dokáže prorazit jakoukoliv obranou. Co bratříčku? Líbí se ti zatím některá z nich? *zeptá se ho.*

*Samozřejmě že u nich Kazuki něco ví. Je pravda že nečte, ale ví toho o nich opravdu hodně, protože o ton co jo zajímá si zjistí. Ať už čtením nebo jinak, ale zjistí. Fascinující ho totiž už dost dlouho. Chtěl jen nechat sestře ten dobrej pocit. Proto její poznámku nechal být bez reakce a odpovědi a sleduje ji, jak je šťastná, když mezi nimi poletuje a povídá mu o nich. Na rtech se mu objeví i menší nepatrný úsměv, ale jakmile si toho všimne, odkašle si a úsměv zase schová.* Budeš muset hodně vyrůst. Hlavně do výšky, abys ten meč nešourala po zemi, ale věřím že toho jednou dosáhneš. Přeji ti to. *Poví a Rozhlédne se po místnosti, aby zahlédl meč, který se zas líbí jemu.* Tenhle se mi líbí. Co mi Povíš o tomhle? *Zeptá se a míří si to směrem k meči Kubikiri*

*otočí se na něj s úsměvem. Tohle je jedna z mála chvil, kdy je šťastná a nebojí se to dávat najevo. Ani před Kazukim.* I kdybych měla být poloviční postarám se, abych ji netahala po zemi. *odpoví a vydá se pak za ním ke Kubikiri.* Tak nějak jsem tušila, že se ti bude líbit zrovna tenhle. Kubikiri. Hrdlořez. Stínací meč. Jak se ti zlíbí. Meč co se nedá rozbít. Pokud se zlomí, opraví se sám krví nepřátel. *poví a prohlíží si ho taky.* Byla jsem tu naposledy a potkala nějakou holku. Dost jsme se chytli. Je z naší třídy, ale nijak jsem jí neregistrovala nikdy. Ale vím, že jednou se spolu určitě hodně poperem. *poví Akira a usmívá se u toho. Vyloženě se na ten den těší.*

Opraví se krví nepřátel. To zní zajímavě. *Poví a otočí se na ní.* Tak víš ty co. Až ty dostaneš Samehadu, já dostanu Kubikiri a pořádně se popereme i my dva spolu. *Poví opět se koukne na Meč.* Je dost možný, že často potkávám lidi z naší třídy, jsem tam ale tak málo, že vlastně ani pořádně nevím, kdo to s náma ve třídě je. *Poví už trochu zamyšleně.* Když je řeč o poprání se. Přemýšlela si nad zkouškama už? *Zeptá se a opře se o zábradlí, které tam je jako zátaras, aby lidé nechodili moc blízko k mečům. I když to jsou jen kopie.* Zajímalo mě. Co když se budem muset ve zkouškách utkat proti sobě? Budem muset chtít jeden druhého zabít. Ať už Kiri miluju sebevíc, nevím, jestli bych tohle dokázal. *Poví a stále nespouští oči z meče.*

To zní jako plán. *odpoví Akira. Pak ale přijde ta řeč na zkoušky.* Ano, už jsem o nich přemýšlela. Taky mě ta možnost napadla. U mě je ale Nee-san opačný problém. Jsi mi nejdražší a miluji tě, ale pokud bychom stáli proti sobě, nemůžu váhat. Ač bych si přála opak, nejde to. Jediné, jak se tomu vyhnout by bylo, kdyby jeden z nás dvou počkal. Nemůžu to žádat po tobě a já si to rozhodně nemůžu dovolit. Vím i s naprostou jistotou, že jsi silnější než já. I tak bych do toho ale dala vše. Víš jak to u mě je. Pokud by se hlas objevil, neskončilo by to jen skoro vykloubeným loktem. *poví a také se opře o zábradlí.* Tohle je asi jediná chvíle, kdy lituji, že jsme se narodili v Kirigakure. *podívá se na něj s vážným pohledem.* A zkoušky se blíží. Nevíš dne, kdy nám je vyhlásí. *dodá nakonec. Podívá se po zbylých zbraní, u kterých ještě nebyli. Je jí jasné, že je taky zná, ale chtěl jí takhle udělat radost. O to víc jí to mrzí, kdyby ho musela ve zkoušce zabít.*

*Kazuki si vyslechne celý její povídání a dost ho to šokuje. Ale moc nepřekvapuje. Stojí a stále si prohlíží meč, který je před nimi.* Vidím, že už si nad tím přemýšlela a máš jasno. Doufám tedy, že nebudeme muset bojovat proti sobě. Né kvůli mě, ale kvůli tobě. Já bych tě asi nedokázal zabít a rozhodně bych nechtěl, abys žila do konce života s pocitem, žes zabila ty mě. *Dodá a po tváři mu steče slza. Hned jak ji zareaguje se rychle zvedne a otočí k sestře zády. Protáhne se, čímž si nenápadně setře stopu po slze ze tváře.* Mno tak pojď, musíš mi ještě povědět o těch ostatních mečích. Třeba se mi některý z nich zalíbí ještě víc a budu se snažit o jinej. *Poví a aniž by se otočil, nebo ujistil, že ho Akira následuje, odchází dál.*

*už se na něj nedívala, tak o slze nic neví. Ať jsou tyhle zkoušky sebevíc kruté, mají svůj účel. Připraví je na život Shinobiho a o to aspoň Akiře jde. Získat tu zkušenost a nikdy pak už nezaváhat. Vydá se za ním.* Výbušný meč, Shibuki. Meč Niubari, jehla. Dost nepříjemná. Podle mě je asi nejhorší, ve smyslu, jakým stylem s ní dokáže Shinoby zabíjet. Asi nejkrutější smrt. A v neposlední řadě Izakuchi no Kiba. Meče blesků. Druhý ze dvou párových mečů. *dořekne Akira už ne ta moc vesele, ale stále trochu poučně, aby nějak zamluvila tu situaci ohledně zkoušek. Nechce na to moc myslet, ale ve finále nic jiného nezmůže. Teď na to bude myslet častěji, než by si přála.*

*Nálada se po tomto rozhovoru dost změnila a ve vzduchu visí cosi divného.* Taky vypadá hezky. *Pronese jen nad její poznámkou k meči Niubari.* Ačkoliv to nejsou pravé meče, pouze jejich repliky, jsem rád, že jsem si konečně udělal čas na to, jít se na ně kouknout. I tak, vypadají o dost líp než na obrázcích v knihách. Věřím, že jednou se k nim dostaneme a kiri bude nejmocnější vesnicí světa. *Poví jen tak, aby řeč nestála.* Myslím, že je asi na čase vrátit se domu. *Poví a odchází směrem pryč z místnosti, pokud Akira nenavrhne něco jiného.*

*vydá se za Kazukim.* Máma už bude mít asi oběd, tak bychom měli jít nom. *poví Akira po cestě. Není si jistá tím, co jim může ještě budoucnost přichystat. Ale bude se muset s Kazukim začít vídat čím dál tím méně. Alespoň do zkoušek. Pokud se po zkouškách sejdou oba naživu, bude to zase lepší. Alespoň tak to vidí Akira a je odhodlaná to dodržet. Zkoušky se nezadržitelně blíží a tak to tak bude nejlepší.*

Rias Gremory: *Chudinka maličká sedí na své posteli ve svém pokojíčku. Jde o maličký pokojíček, kde je pouze postel ale jinak tam nemá absolutně nic. Jako kdyby byla ve vězení, jen ty mříže na okna chybí. Takže kde začít, Rias je vnučka Feudálního Pána Země Vody a její otec měl být jeho nástupce a ona by byla nástupce po otci. Od malička vyrůstala v přepychu a jediné co dělala j studium, které díky její fotografické paměti bylo jednoduché. Otec ji miloval a to nadevše, její matka ta je Kunoichi v Kirigakure ale odmítla ji vychovávat, nezajímala ji a tak se o ní staral její otec. Naneštěstí zemřel během lovu kde se stala nehoda a zabil ho medvěd, jeho tělo se už nenašlo a tak post následníka současného Feudálního Pána zaujal její strýc a bratr jejího mrtvého otce. Netrvalo to moc dlouho a Rias odvezli do Kirigakure no Sato kde se ji ujala její matka i když moc nadšená z toho nebyla ale bylo ji dobře zaplaceno aby se o ní postarala ale má to podmínku. Musí zařídit aby Rias byla zapsaná v Ninja Akademii, každý věří že Rias nebude schopná přežít Geninské Zkoušky a tak bude problém s ní jednoduše vyřešen a nikdo nebude moct na nikoho ukázat že ji zabil jen kvůli teoretickému nároku na post vládkyně Země Vody. Venelana (matka Rias) ji ale bije ale jako že fakt hodně a za co? Když něco špatně uklidí tak je bita, když se ji připlete jen do cesty a mnoho dalšího, dokonce ji nutí aby ji doma sloužila jako služka a nutí ji nosit ponižující oblečky -> odkaz. Dneska to bylo stejné a Rias dokonce uklidila vše, nevynechala jedinou část ale Venelana se z nějakého důvodu prostě nasrala a zbila malou Rias ale opravdu krutě a dokonce ji roztrhala její věci a nakonec ji odtáhla ven na jejich zahradu kde ji hodila do malého jezírka, které zdobí její zahrádku a když se Rias vysápala z té ledové vody a chtěla domů tak ji Venelana ještě dala pořádnou facku že to s Rias švihlo o zem. Následují slova že se má vykoupat a jít spát, Rias si šla dát rychle koupel ale spát nemůže, místo toho jen sedí na posteli a objímá své skrčené nohy do kterých zaboří mezi kolena svou tvář a tiše začne plakat a naříkat. Nesnáší svůj život, sama sebe se ptá proč se tohle muselo stát ale odpověď nedostane. Rias tohle fakt nechce a v jeden moment začne přemýšlet o sebevraždě ale zavzpomíná na to jak ji jednou otec říkal že ať je jakkoliv nemůže být hůře a člověk se nikdy nesmí vzdát, jakmile padne na zem tak se musí zvednout a nedát nikomu tu radost a vzdát to. Rias to motivuje k tomu aby nakonec pokračovala, dodá ji to trochu té mentální síly a přestane plakat a místo toho jde spinkat. Ráno se probudí brzy ráno a jde radši rychle ven, využije toho že její matka je pryč a tak vyjde ven oblečená v mikině s dlouhým rukávem aby zakryla své modřiny a k tomu si oblékne i dlouhé kalhoty ze stejného důvodu. Prochází se náhodně po vesnici, pořádně ji ani nezná a tak se musí učit sama kde co je ale Rias má výhodu že ji stačí projít nějaké části jen jednou a už si to bude dokonale pamatovat. Nakonec skončí v obřadní místnosti kde jsou všechny legendární zbraně sedmi legendárních šermířů i když to jsou jen makety. Různě si kolem nich chodí, čte si jejich názvy a nějaký ten popis k nim. *

*Akira se vrací z budovy mizukageho. Byla si tam v jedné kanceláři pro potvrzení o povýšení na Tokubetsu jounina.pred budovou stojí její tým a čeká na ní. Shino i Nishimia mají ještě před sebou kousek cesty, než budou také povýšení.* Je na čase, abyste taky začali makat. Brzy budete pozadu. *poví Akira.* Jen se nedělej. Doženu tě coby dup. Já také. *poví oba a všichni tři společně odchází. Postupně se rozdělují až je Akira nakonec sama. Zastaví se a otočí na patě. Vydá se směrem k chrámu, kde jsou uloženy makety legendárních šermířský zbraní. Má na sobě svůj černý dres, u pasu kakuto a nad zadkem vak s vybavením. Na druhé straně pasu má láhev s vodou. Čelenku se znakem vesnice má přišitou na víku vaku. Když vstupuje do obřadní místnosti, zamíří si to rovnou k podstavcům se zbraněmi. Každý, kdo žije ve vesnici tak už tu minimálně jednou byl a všichni je znají. Přesto se najde pár lidí, kteří sem chodí častěji. Podobně i Akira. Každou chvíli se chodí koukat na samehadu, kterou si vyhlídla už jako malá. Momentálně se ale u podstavců nachází dívka, kterou Akira nezná ani od pohledu. Nikde na ji nevidí čelenku, tak si není jistá, jestli je ninja, jestli je vůbec od nich z vesnice, nebo jestli není ještě na akademii. Podle jejího vzhledu ale Akira tipuje, že nebude i moc mladší, než ona. Ale už teď má Akira nahozeny arogantní pohled a postaví se přímo před samehadu, na kterou se teď kouká. Je to její vysněný cíl.*

Rias Gremory: *Postupně si prochází u těch zbraní když v tom se zastaví u Samehady u které někdo už stojí a tak se postaví vedle té osoby a podívá se na popis této zbraně. Jak si Rias tu zbraň prohlíží tak ji přijde divná, přijde ji tahle zbraň velmi nepraktická skrze velikost. Už ten fakt že někdo kdo má menší zbraň bude ve výhodě v tom stylu že bude rychlejší a podobně ale zase na druhou stranu Samehada má svou výhodu pohlcováním chakry. Rias má oblíbenou ale úplně jinou zbraň. * Není špatná ale nepraktická. *Poví si sama pro sebe tiše pod nos ale Akira to klidně slyšet může. *

*Akira kouká na samehadu, když se vedle ní postaví dívka. Po chvíli něco zamumlá, ale jejich výška je skoro totožná. Zaprvé skoro shodou jejich jména a za druhé, že Akira je celkově prcek.* Ty si kdo, když si myslíš, že máš nárok kritizovat. *poví arogantně.* Záleží jen na schopnostech. Pokud je nemáš, tak nemáš nic. *poví a podívá se na dívku. Už teď může o ní s klidem říct, že jí nesnáší. I když ji vůbec nezná.*

Rias Gremory: *Rias nemá zrovna radost Když na ní ta dívka promluví a ještě takovým arogantním tónem hlasu a způsob jakým mluví taky není zrovna nejpříjemnější. * Kdo jsi ty, že na mě mluvíš tímto tónem? Logicky je zcela jasné že ze zbraní sedmi legendárních šermířů je tou nejlepší volbou Ikazuchi no Kiba, Samehada je přinejlepším druhá nejlepší. *Rias to nebere nějak osobně ale když propočítá stovky různých kombinací a situací v boji ve kterých si představí jejich majitele tak v drtivé většina těch „simulací“ má Ikazuchi no Kiba jasnou převahu. *

Tss. Tady je vidět, že jsi ještě pozadu, když nepoznáš pravou hodnotu věcí. poví Akira a odvrátí zase od ní zrak na Samehadu.* Navíc musíš mít ten správný potenciál, jinak je ti ta zbraň úplně k hovnu. *dodá a rozhlédne se po ostatních zbraních.* Každá z nich je sama o sobě dobrá. Ale Samehada je prostě top. Máš-li námitky, získej ty Ikazuchi a pak přijď za mnou a mojí Samehadou. *řekne nakonec a otočí se. Podívá se ještě jednou na dívku. Ačkoliv je to úplně jiné, je to stejné jako tehdy s Nyoko. "Musím se za ní zase stavit." řekne si.*

Rias Gremory: To říkáš ty že nepoznám hodnotu ale já myslím že ji poznám a stejně si myslím že jsi ještě daleko od toho abys Samehadu dostala. *Dá to smysl, kdo by dal Samehadu malému děcka, však ta zbraň by byla neúměrně veliká k jejímu tělu. * Námitky nemám, nepotřebuju dokazovat že mám pravdu když ji mám. To že Ikazuchi no Kiba je proti Samehadě ve výhodě je prostě fakt a ne otázka debaty. *Rias ráda s lidmi debatuje o různých věcech a to opravdu hodně. Dokonce se podívá do očí Akiry těmi svými, které jsou nepřirozeně světle modré, dalo by se říct že až zářivé. *

Dodatek: Odkaz barvy očí.

*Akira se ještě zůstává stát.* Dokud nemáš svá slova podložená, nic neznamenají. Nejsi bohužel první, kdo se o to pokouší. A není to ani vůbec snadný. *poví Akira. Stále je trochu zahrabaná v myšlenkách, jak tu kdysi stála s někým jiným a má takový nepřítomní pohled. Pro ní je ale ona pořád někdo, kdo podle vzhledu nemusel nikdy dřít a žil si v přepychu.* Očividně nejdi ani zdejší. Tak je zbytečný, tě o tom přesvědčovat. *dodá a pomalu se odebírá zase k východu. Tam zůstává chvílí stát a rozhlíží se. Popravdě má dneska volný den a tak nějak netuší, co by měla dělat. Sáhne si do vaku, aby zkontrolovala co má a co nemá. Poté se její ruka přesune k láhvi s vodou u pasu a napije se. Nakonec se asi rozhodne, že se po tomhle zajde podívat za Nyoko. Přes chakrové vlákno vrátí svoji láhev k pasu a pomalu se vydá po schodech.*