Hřbitov

*byla to dlouhá cesta. Hoshimu vůbec neutíkala. Ale na druhou stranu viděl už první zápas prvních kol turnaje a byl opravdu překvapený. Tolik lidí z různých zemí se přišlo podívat na šampiony, aby během pár minut první kolo skončilo. Chtěl vidět víc, ale nedokázal si představit, čeho by byli ty dvě kunoichi schopné. Tak jako tak se rozhodne těšil na souboj jejich generála Noctise. Prý je hodní silný a už jednou vyhrál. Hned v prvním turnaji. Měl teď volno a táta usnul, takže se vyplížil z hotelu, kde jsou ubytování a vydal se objevovat novou vesnici. Vzduch, prostředí i stavby tu byli úplně jiné než v Iwagakure. Oblečený je v odkaz a přes to má ještě přehozený plášť. Jeden nikdy neví, ale pod pláštěm na zádech má Wakizashi, které Tsuka směřuje dolu, aby ji mohl že sporu kdykoliv vytáhnout. V pouzdře na holení a na pásu má pak několik kunaiů a shurikenů. Netušil, kam jít a tak se vydal za svým šestým smyslem, který ho odvedl k nejbližší větší fauně, která tu byla. Stromy na hřbitově. Bylo tu opravdu moc lidí kvůli turnaji a tak si našel uklidnění právě na hřbitově, kde si sedl pod největší strom a začal meditovat. Cítí slabě jeho energii a snaží se na ni napojit, aby s ním mohl v jeho slova smyslu komunikovat.*

*Došla na hřbitov. Měla toto místo v oblibě zejména proto, že si zde přišla mezi svými. Protože zde již nikdo nedokázal cítit emoce, stejně jako ona. Cestou samozřejmě nezapomněla provádět svůj výzkum ohledně chování člověka na různé situace. Přišlo jí pozoruhodné, že různí lidé reagovali zcela jinak na totožnou situaci. Během cesty na hřbitov se dokonce pokoušela navázat rozhovor s nějakými lidmi, ale většina s ní nechtěla mít nic společného. Nevadilo jí to. Vlastně jí to bylo úplně jedno. Jediným důvodem, proč na někoho mluvila, bylo, aby sehnala nějaké květiny na hroby. Což se jí i nakonec podařilo. Odfoukla si sněhově bílou ofinu, jež jí padala do očí, a položila bílé květiny na jeden hrob. Neznala dotyčnou osobu, vždycky když sem ale přišla, pokládala nějaké květiny na jeden z hrobů. Přišlo jí to uctivé. Byli silní a ztratili své životy. Měli zde odpočívat v pokoji, ale ona jim ho narušovala. Proto vždy přinesla na nějaký hrob něco, čím ospravedlňovala svůj vpád na jejich místo. Zahleděla se na chladný náhrobní kámen a položila na něj dlaň.* Stejně chladný jako já... *Pronesla bez jediné známky emoce a pozorovala jméno, jež bylo v kameni vytesáno.* Nechť je tvůj klid stejně hlubší než chlad tohoto kamene... *Dodala klidně a ruku z kamene sundala. Vložila ji zpátky do kapsy svých kalhot a rozhlédla se. Vždy tu bylo tak krásně liduprázdno a klidno. Sama měla pocit, jako by byla pouze duchem, který se nedokázal dostat na druhý břeh. A momentálně i trochu jako duch vypadala. Měla na sobě volné dlouhé bílé triko, volné bílé kalhoty s obyčejnými kapsami a žádné boty. Její téměř vápenná kůže se dala s barvou oblečení srovnávat. A ani v jejích očích nebyla jiskra života, kterou tam měl každý, koho kdy pozorovala. V tom si všimla pod největším stromem osoby. Spíše malé osůbky. Zahleděla se něj a snažila se přijít na to, co právě dělal. Vypadal... Jako by usnul ve zvláštní pozici.* "Tohle jsem na ulicích nezpozorovala..." *Řekla si v duchu a došla k oné osůbce. Chvíli váhala, zda je dobrý nápad osůbku probudit, ale nakonec si uvědomila, že vlastně nemá co ztratit. Proto se tedy svým tradičně mrazivě chladným tónem hlasu zeptala:* Spíš?

*už pomalu upadal do svého podvědomí, kdy byl skoro na stejné vlně se stromem, když ho někdo vyrušil a pomalu se vracel zpět. Pocítil narušení té přírody kolem někým jiným. Ne že by ji cítil chakrou, nebo čichem. Ani ji neslyšel. Byl to takový šestý smysl, když se napojoval. Meditovat v přírodě začal potom, co se o tom bavili s otcem, když ho viděl jak je hypnotizován stromy. Pokusil se tu osobu ignorovat. Byla daleko a nevšímala si ho, nebo si ho ještě nevšimla. Pomalu se zase napojuje, když už tentokrát postava ho vyruší přímo. Blíží se k němu a dokonce i promluví. Její hlas slyšel tlumené, jakoby byl pod vodou. V Tureckem sedu s rukama na kolenou se z hluboká nadechl. Narovnala se mu tak záda a vzedmul hrudník. Poté dlouze vydechne a pomalu otevře oči. Chvíli se dívá přímo před sebe, než se jeho očí vzpamatují z rozmazání. Tehdy se podívá na dívku, která na něj promluvila. Ne. Komunikuji s přírodou. odpoví. Zadívá se ze směru, odkud přišla a kde leží čerstvé kytky. Nebo čerstvé. Mrtvé kytky. Další zbytečná vražda. poví trochu mrzutě. Co tě trápí, že si to vybíjíš na přírodě? zeptá se jí.*

*Jen se na něj dívala chladným pohledem do chvíle, než se podíval i on na ní.* Komunikuješ s přírodou? Tomu nerozumím... *Řekla tiše a lehce se zamyslela.* Co to znamená? Nikdy jsem nikoho nezpozoroval s přírodou komunikovat způsobem, kterým jsi komunikoval ty. Pouze normálním způsobem řeči, jako by mluvili s jiným člověkem. *Řekla se stálým monotónním hlasem. Schválně použila mužský rod, vždy jej používala. Byl to i důvod nošení jejího volného trika a hrudi stáhnuté obvazem tak, aby byla co nejvíce plochá. Snažila se vždy vystupovat jako chlapec. Podívala se směrem, kterým se podíval i kluk.* Nemám trápení, takovou emoci nedokážu cítit. Pouze jsem vypozoroval, že lidé nosí na některé hroby usekané květiny. Nosím je sem jako omluvu za narušení jejich klidu. *Oznámila a znovu pohlédla na kluka. Naklonila hlavu na stranu a přidřepla si tak, aby byla na stejné úrovni. Avšak svým bílým oblečením se země nedotkla. Rozhodla se pokusit navázat na předchozí téma. Přišlo jí neobvyklé a zajímavé.* Proč se snažíš komunikovat s přírodou? Nevšiml jsem si, že by se o to kdokoliv pokoušel. Vidím lidi pouze přírodu využívat a ničit. *S posledními slovy se opět ohlédla na květiny na hrobu. Nevěděla, co by právě měla cítit. Nikdy takovouhle situaci neviděla. Je na místě lítost, protože bylo přírodě ublíženo? Nebo nezájem, protože to dělá každý? Nebo jiná emoce, na kterou nebyla v tu chvíli schopna přijít? Nedokázala být ani smutná z toho, že nevěděla, jak by měla reagovat. Necítila totiž stále nic. Stále byla vnitřně stejně prázdná, chladná a mrtvá jako už dlouho před tímto momentem.* "Stejně na ničem z toho nesejde, k čemu se tedy snažit znovu žít, když mohu přežívat mrtvá?" *Řekla si sama sobě v mysli během toku jejích vlastních myšlenek, zatímco stále ale registrovala veškeré reakce kluka vedle.*

*Hoshi si jen lehce povzdechl. Ani mě nenapadlo, že bys tomu mohla porozumět. poví. Dívka se sice snaží mluvit jako kluk, ale její tón hlasu dokazuje, že je dívka. Někdo si opravdu může myslet, že s přírodou takhle mluví. Ale já s ní nemluvím slovy. Oddal jsem se jí. Když meditují takhle blízko přírodě, jsem s ní v souznění. Cítím jí, jakoby mnou procházela. Nejsilnější pocit mám právě se stromy. Cítil jsem i, když jsi přišla na hřbitov. Nevím proč, ani jak to funguje, ale funguje. snaží se jí to vysvětlit, ačkoliv si není vůbec jistý jestli to pochopí, nebo jo vůbec poslouchá. Očividně je její život omyl a nechce tu být. Na živu, ne na hřbitově. Pak se na ni podívá s trochu tázavým pohledem. Nedokážeš cítit, že se trápíš, ale jako omluvu sem přineseš na neznámí hrob kytky? Já bych řekl, že tě trápí pocit viny teda. přemýšlí nahlas a dívá se na ní. Někde v hloubi si ta holka sama možná lže. Možná opravdu necítí nic. Ale proč by nosila kytky na cítí hrob. To jsou myšlenky, které ho třeba ani nenapadli. Na to je ještě mladý, aby takhle uvažoval, ale ohledně přírody mu to nedělá problém. Pokud chceš přinést kytku, kup si semena, co nám příroda dává a zasaď je. Místo ničení, tak tvořit. poví a pokrčí rameny na znamení, aby to zkusila.*

*Pečlivě naslouchala každému jeho slovu. A uvažovala o významu každé věty.* Stále tomu nerozumím. Definuj slova oddat se a souznění. *Řekla chladně a vrátila pohled na chlapce.* K čemu ti je cítit to tak? Stopování? Nebo to tak cítíš vždy, i když se nesnažíš? *Zeptala se ještě. Přemýšlela, jjak t mohlo fungovat. Ale díky jeho poslední větě věděla, že otázka vůči němu by byla zcela irelevantní. Proto zvolila otázky, které položila. Veškeré informace, které právě obdržela, si bedlivě zapamatovala a doma je hodlala zapsat do zápisníku pozorování.* Necítím. Pouze jsem vypozoroval, že když si lidé myslí, že by jiným bylo něco nepříjemného, omluví se. Často k omluvě používají dary. Zkouším napodobovat jejich chování, aby mrtví byli spokojenější. Nemám potřebu na sebe seslat prokletí naštváním mrtvých. I když na to nevěřím. *Řekla a podívala se do země, neboť uznala, že pohled na něj již dosáhl maximální délky, která by začala hraničit s nepříjemností, co tedy zjistila z pozorování jiných lidí.* To by se rovnalo věčnému daru... Každý má rád dary, které vydrží dlouho... Tvé rady si cením kluku... *Podívala se zpět na něj a prsty přiložila na tváře. Ty pak posunula vzhůru a táhla s tím i tváře, takže se jí koutky úst stočily do úsměvu. V očích měla ale stále stejný mrtvolný výraz. Jakmile prsty od tváří oddálila, koutky zase klesly dolů, jako by se nic nestalo. Pohled z chlapce ale už nespouštěla.*

*přiloží si ruku k bradě a zamyslí se. Dívá se při tom na zem přímo před sebou a snaží se najít nějaká vhodná slova. Já oddání se beru, že veškeré své rozhodnutí, veškeré svoje kroky udělám tak, aby to nemělo nepříjemný vliv na přírodu a pokud možno, tak aby to mělo přínosný vliv. Jako příklad se dá právě vzít ta kytka na hrobě. Pokud bych nesl své matce kytky na hrob, přinesl bych semena, která tam zasadím. Udělám matce radost, když jí tam přinesu květiny a pro moje oddání to bude mít přínosný vliv, protože jsem neuškodil přírodě, ale pomohl jsem jí zase o kousek rozšířit. Příroda je hrozně mocná věc. V naší zemi je les. Nebylo by to nic neobvyklé, ale ten les není ze dřeva, ale z kamenů. Nejsou to běžné stromy ale prostě sloupy skály, které se tyčí do výšky a mají zakončení jako každý jiný strom. Jen jsou to skály. A právě na těchto kamenech rostou obří houby. Bez hlíny, bez živin, ale jsou tam. Velké jako dům. vysvětlí jí to oddání a pak přidá trochu ze života. Je mladý a hlavně dítě. Neřeší co říká nebo neříká. Řeší to, jestli to má pro něj dobrý význam. Souznění s přírodou si představ velké jezero. Klidné a hladké jako zrcadlo. A ty ležíš na zádech na hladině uprostřed toho jezera. Ta voda tě obklopuje jako mě při tomhle obklopuje příroda. Když někdo kus od tebe hodí kámen, vytvoří se na hladině vlny, které se rozběhnou do všech stran a jednou narazí i na tebe. Takhle nějak bych to viděl s tou přírodou a tím cítění. Nemyslím, že by se to dalo brát jako stopování. vysvětlí jí i tu druhou definici, kterou chtěla. Proč to tak chci? Protože mě to uklidňuje. Mám ten pocit rád a necítím se tak prázdný. Spojuje mě to také s tátou, který mě v tom podporuje a pomohl mi vybudovat vlastní přírodu na naší zahradě. dodá s lehkým úsměvem. Nikoho v Iwagakre nebavilo se s ním o tom bavit a tady je úplně cizí člověk, zřejmě jedno tak starý jak on a poslouchá ho. Dokonce se i vyptává. Hm... Dobře, tak ne pocit viny. Tak to si myslím, že to je spíš... jak je to slovo... Etopie? Embrye? Em... Em... Ha... Empatie? Jestli se nepletu. přemýšlí během toho, co se snaží najít to správné slovo. Já se nesnažím být jako ostatní. Podle mě, mi lidé jsme jen hnojivo přírody. Jakmile umřeš, skončíš takhle. poví a obloukem jedné ruky ukáže kolem sebe. Hnojivo pro kytky nad tebou. Někteří ninjové to mají horší. Tenhle život nás může zavést ke smrti kdekoliv a tam zůstaneme ležet, než se plně rozložíme. Hnojivo přírody. nemá problém se jí stále dívat do očí, pokud mu to ona sama umožní. Pak mu tak nějak mimoděk poděkuje. A tady by se dala zase použít další emoce. No, není to úplně tak emoce asi. Ale i vděk je jistý druh emoce. poví s opětovným pokrčení ramen. A proč ty se cítíš, tak jak se cítíš? Jakoby ses už těšila, až si tady taky lehneš. poví. Ani to nebere jako humor. Spíš jako fakt. Víš co? Sedni si tedy vedle mě, stejně jako já. Mám takový pocit, že v tobě něco bude. poví a kousek se posune, aby se také mohla posadit, pokud tedy bude chtít a zaujmout stejnou polohu.*

*Pozorně poslouchá každé jeho slovo. Ani jí nepřekvapí, když se téma z oddání se změní na les z kamenů v jeho zemi. Jen dál poslouchám. O tom lese neslyšela. Sama nikdy neopustila ani tuhle vesnici, natož zemi, takže to pro ni byla zcela nová informace. A konečně to vypadalo, že s ní někdo je schopný vést konverzaci, aniž by mu byl nepříjemný neustálý pohled, neobvyklá gesta a stále stejně chladně monotónní hlas. Vnímala ho jako možnou příležitost zjistit více. Ale že by byla ráda, že někoho konečně potkala, to se říct nedalo. Uvnitř se totiž cítila stále stejně nijace.* Necítíš se prázdný? Definuj tvůj pocit prázdnoty. *Řekla a dál na něj hleděla. Nerozuměla tomu, nevěděla, že lidé dokáží cítit prázdnotu. Nedokázala uchopit, jak se prázdno dokáže cítit i u normálních lidí zcela odlišných jí.* "Nebo že by nebyl tak odlišný, jak si myslím?" *Zeptala se sama sebe a dál jej poslouchala.* Neznám toto slov ani jeho význam. Zjistila jsem jen, že lidé reagují více pozitivně a otevřeně vůči lidem, kteří se na ně usmívají a chovají se jako ostatní. Dokud se to nenaučím, nebudu schopna dokončit vlastní pozorování, zahrnující interakce přímo se mnou. *Vysvětlila jednoduše, teda jí se to zdálo jednoduché.* Pokud se chováš odlišně, jak vycházíš s ostatními lidmi? *Zeptala se a naklonila hlavu na stranu.* Co tě vede k tomu v mých reakcích hledat emoce? Reaguji pouze v závisti na tom, že se to během rozhovoru dělá pro udržení konverzace. Pokud s tím nepřestaneš, přestanu s reakcemi napodobujícími chování ostatních lidí. *Řekla zcela chladně a hleděla mu do očí. Kromě hýbání úst během mluvy se jí na obličeji nehnula jediná jiná mimika.* Protože sem zapadám. Bez života nikam jinam nepatřím. A jestli mi na tohle řekneš, že něco cítím, skončím to tu klidně před tebou dítě. *Řekla až mrazivě vážně a stále se mu dívala do očí. Když řekl, ať si sedne vedle něj, jen se podívala na místo. Udělala tak a bez známky emoce se po posazení zadívala rovně před sebe.* Nevím sice, co by ve mně mohlo být, ale za pokus nic nedám. Pověděla a stále se dívala vpřed. Celá tato konverzace jí přišla vysoce obohacující.*

Definovat pocit práz... zastaví se v půli věty. Kdyby tu byla možnost vědět něco o tom, co je to robot, považoval by jí za takového robota s počítačem, který si aktualizuje svůj software. Místo toho ale sáhne do vaku a vytáhne poloprázdno láhev s vodou. Láhev otevře, vylije vodu na cestu a zmuchlá jí decentně. Pak jí tu láhev ukáže. Asi nějak takhle. Prázdný. Když jsem ale takhle v přírodě. přiloží láhev k ústům a nafoukne ji a zašroubuje víčko. Tohle semnou dělá příroda. Naplňuje mě být v její blízkosti. vysvětlí a láhev uklidí zase do vaku. Ani já ho pořádně nepochopil. Něco ve smyslu, on se cítí takhle, tak se tak cítím taky, nebo tak nějak. Já ve škole moc nevnímal.. většinou jsem tam ani nebyl. Pokrčí rameny. Usměje se. Asi tak, jako teď s tebou. Lidi mi nevadí. V podstatě je většinou ignoruji, pokud samy nechtějí být mnou ignorování. Já bych třeba za tebou nepřišel, protože nevyžaduji tolik lidského kontaktu. Když už ale je, tak se mu nebráním, dokud mi to není nepříjemné. Pak odcházím. řekne. Napodobí lehce její naklonění hlavy. Jestli ti vadí mé hledání emocí v tobě, tak se omlouvám. Byla jsi zvědavá, tak jsem myslel, že by tě to zajímalo taky. Už je tedy hledat nebudu. Každý je v sobě musí najít. Připadá mi to ale smutné cítit se takto. Vypadáš, že jsi na světě o pár let déle jak já, ale přesto se cítíš takto. Nemáš rodinu? zeptá se mimoděk. Asi spíš ze zdvořilosti, než z nějakého velkého zájmu. Neměla bys jen napodobovat. Měla by si být originální. Jedinečná. dodá k tomu ještě. Na tohle ti řeknu jen to, že jsi prázdná. Ne jen někdy, ale pořád. A potřebovala bys taky nějak vyplnit. pokrčí rameny a pak jen sleduje, jak si sedá. Zkus teď nehledat žádné protiváhy. Jen poslouchej můj hlas a dělej to, co uslyšíš. poví. Sám se zadívá před sebe a zaujme zase pevné posezení. Během toho, co jí říká, co má dělat, sám tyto kroky aplikuje. Narovnej se a klidně se opři i o strom. sedějí k němu blízko, tak to nebude problém. Zhluboka se nadechni a pomalu a dlouze vydechni. Sám tak učiní. A ještě jednou. vydechne. Zavři oči a ještě jednou se nadechni. teď už trochu ztišil svůj hlas. Meditace jako taková je dobrá na trénování chakry. Zaposlouchej se do svého tlukotu srdce. Volně dýchej a vnímej své tělo, jak reaguje na tvůj dech. Vnímej i ten strom, na svých zádech. Jeho podpis kůry. Vůni toho stromu. Ševelení listů ve větru. Zaposlouchej se i do mého dechu a synchronizuj se s ním. Najdi rytmus v tlukotu našich srdcí. Nech přírodu ať na tebe sama promluví. Nebudou to slova. Má vlastní jazyk, kterému hned neporozumíš. poví a hlas má čím dál tím tišší, než úplně přestane mluvit a jen dýchá, aby se měla čeho chytit. Sám se rychle dostane do takové hypnózy, protože srovnal jejich dech a srdce, aby byli nastejno. Opět se dostává do souladu a cítí přírodu kolem sebe. Brouky, kteří lezou po stromě, po zemi, ptáky ve větvích, šum listí, ale vnímá i jí. Vnímá jí stejně jako předtím, ale už ne jako ten kámen, který dělá vlny. Ale jakoby byla prostě také tou vodou, která ho obklopuje.*

*Pozorně pozorovala každý pohyb, který kluk udělal. Chvíli hleděla na vak, kam uklidil opět nafouknutou lahev.* Myslíš, že pokud bys byl dlouhou dobu bez přírody, prázdnota v tobě by zesílila na tak hlubokou propast, že by se nikdy ničím nedokázala naplnit? *Zeptala se s pohledem stále upřeným na vak s lahví. Vypadalo to, jako by právě něco počítala nebo precizně promýšlela. Další větu již nekomentovala. Neměla potřebu mu sdělovat, že sama školu více než zanedbávala. Neviděla v tom dostatek užitku. Vše se dokázala naučit sama a být ve třídě s lidmi, kteří jí za její... prázdnotu, zda se to tak dalo nazvat, akorát bili a posmívali se, brala jako absolutní ztrátu času. Pohled vrátila zpátky na něj a poslouchala, o čem mluví. S absolutně kamenným výrazem a pouhým pohledem do očí. Když se jí zeptá na rodinu, nehne ani brvou, přičemž chladně odpoví.* Ne. Ano. Nevím. Záleží na tvé definici rodiny. Zjistila jsem, že mnoho lidí to vnímá různě. *Řekla a dál na něj hleděla.* A také zda se mrtví dají počítat jako rodina. *Dodá a pohled z něj stále nespouští. Dívá se mu přímo to očí, jako by se snažila ho pohledem hypnotizovat. Ale vlastně jako by se vůbec o nic nesnažila. Jako by na něj pouze koukala. Nebo skrz něj. Skrz jeho oči až do jeho duše.* Lidé nereagují dobře, když nenapodobuji. *Řekla a pohledem neustupovala. Zřejmě toto bylo pro ni více přirozené. Dívat se lidem až do duše jejími mrazivě modrýma očima.* "O své prázdnotě vím, jsem s tím více než obeznámena dítě... Ale co čekat, pro děti bývá typické poukazovat na očividné... I když se tohle dítě chová dospěleji, stále je to dítě..." *Pomyslela si a dál už jen mlčela. Poslechla přesně to, co říkal. Narovnala svá záda, až jí v páteři dvakrát křuplo, jak je vytáhla. Opřela se o strom a hleděla před sebe čekající na další pokyny. Jakmile přišly, provedla je. Hluboký nádech a velmi dlouhý výdech. Následně to celé zopakuje a pohledem nikam neuhýbá, stále jen rovně vpřed. Když vydal pokyn zavřít oči, učinila tak. Znovu se zhluboka nadechla a dlouze vydechla. Vyslechla si jeho monolog a zaměřila se tedy na vše, co dokázala vnímat okolo sebe. Absolutně odignorovala všechny myšlenky. Do její mysli se právě dostával kousek kůry, který jí bodal do zad a narovnával ještě více. Pronikavá vůně přírody kolem oproti městu nebo jejímu vlastnímu domu. Pokusila se vnímat i kluka vedle sebe. Samotnou ji překvapilo, že jejich dech byl stejný. Pokusila se slyšet i srdce. Své jí přišlo, že má až v uších. Ale po chvíli přišla na to, že jim oběma tlučou ve stejném rytmu. Stále ale nerozeznávala jazyk přírody. Ani se necítila o nic více plnější než předtím. Přišlo jí, že je stále tím, kým byla, než se pokusila o tuhle podivnou věc. Přesto tomu ale hodlala dát ještě hodnotnou chvíli šanci.*

Jak chceš definovat rodinu? Lidi, kteří jsou tí blízcí? Možná. Kteří tě mají rádi? Možná. pokrčí rameny a dívá se ještě před sebe, než začali s meditací. Nemyslím si. Na přírodě je dobré, že je všude kolem. Někdy méně dostupná a složitěji se s ní člověk spojí, ale pořád tu je. Tohle by se dalo zvládnout i s kytkou v květináči. dodá a nakonec přejde k meditaci. Sám se snaží pomocí přírody spojit se s ní. Ale neví, jak by se to dalo udělat. Nezkoušel to s nikým jiným. V podstatě jí řekl ať udělá to, co dělá on, když je sám. Představ si to jezero, že v něm ležíš. Okolní vjemy ber jako ty vlny. Nech je, ať se o tebe samy opřou. Nebude to hned. Chce to cvik a ono to přijde samo. Vyprázdnit hlavu a nemyslet na nic. Jen na tu přírodu. poví. Není si ani jistý, jestli vůbec něco vnímá, nebo tam jen sedí, aby mu udělala radost. Ačkoliv zase na druhou stranu podle toho co o ní doposud zjistil, něčeho takového schopna není. Takže možná jen prostě kopíruje, co dělá on. Tak jako tak, jemu to prospěje se napojit zase a ona si maximálně odsedí to svoje.*

V obou definicích rodinu nemám. *Dodala jen chladně, jako by jí to bylo v podstatě jedno. K dalšímu tématu se nevyjadřovala. Přišlo jí to už irelevantní, neboť zrovna začínaly onu komunikaci s přírodou. A i po té chvilce se jí stále nedařilo navázat spojení. Načež kluk opět promluvil. Poradil jí, jak by se mohla zkusit napojit. Samotnou by ji za normálních emocionálních okolností překvapilo, jak mohl vědět, že není napojená, když to neřekla nahlas. Nicméně dalo se to očekávat, pokud to dělal po několikáté. Sám musel vědět, jaké to je, tudíž si dokázal odhadnout, že to nejde. Chtěla se ho zeptat, jak dlouho mu trvalo, než se poprvé spojil s přírodou, ale rozmyslela si to, bylo teď nejlepší mlčet a dále se o to pokoušet. Představila si jezero, o které mluvil kluk. Jak leží nehybně na hladině jezera bez jediného hnutí. Ale jak do ní naráží vlnky pokaždé, když zaregistruje něco neznámého. Padající list. Proběhnutí krysy. Brouk letící kolem. Kus kůry, který pod náporem jejích zad pomaličku praská. Ze všeho si tvořila ve své představě vlnky, které s ní pohupovaly. Nepoznala, zda se tím už napojila, nebo ne. Cítila se totiž pořád stejně.* "Tohle nebude něco pro mé srdce..." *Pomyslela si, ze sedu však nevstávala a znovu se opřela do jezera. Odháněla všechny další myšlenky a nechává vše v režii pocitu...*

*Hoshi začne po svém těle nakonec soustředit i chakru. Nechává jí rozproudit na této vlně přírody, která jím prochází. Nechává jí, aby se s tím seznamovala dál sama. Není přený recept nebo postup na to, jak toho dosáhnout. Sám si našel nějaký způsob a je možné, že u ní to bude úplně jiné. Tohle je poprvé ale, kdy zapojil do souznění i svoji chakru. Nechává se jí pohlcovat a proudit jí naplno do každého konce jeho těla. Není nijak dobrý v ovládání chakry ještě, ale snaží se. Běh, toho ale začíná mít zvláštní pocit na ruce. Jakoby mu začala dřevěnět. Bere to jako pocit z toho, jak dlouho už tady sedí a že už se m musí v těch končetinách mravenčit. Jenže mravenčení zná. Tohle je něco jiného, nedokáže to úplně přiřadit. Vrací se proto zpět z té hloubky, aby se mohl protáhnout a zase prokrvit svoje končetiny. Ale ruce se mu protáhnou. Rychle otevře oči a sleduje svoje ruce, které vlastně nejsou jeho ruce. Místo toho se mu obě ruce rozvětvili do čtyř trámů, které náhle vystřelili kupředu a protáhli se do takových tří metrů a stále rostou. (Daijurin no jutsu.Co to...?! vykřikne překvapeně a vyskočí na nohy. Začne klepat rukama, aby si zjistil, jestli se mu to nezdá a hlavně aby se toho nějak zbavil. Přestal se soustředit i na svojí chakru a pomohlo to. Ruce mu vyklouzly ze spoje těch čtyř trámů, které tam pak padli na zem a leží před nimi. Na to, jak byl výřečný, teď mlčí a jen zírá na to dřevo před ním.*

*Dále se snažila spojit s přírodou. Chtěla poznat pocit, jaký to je, když se s něčím spojí. Jaký to je, když se něčemu odevzdá. Místo naplnění skrz ní ale prostupuje mnohem větší pocit prázdnoty. Cítila se čím dál tím více vzdálená od všeho. Kůra, jež jí dloubala do zad, se vzdalovala. Klukův dech i tlukot srdce... Ševelící listí pomalu utichalo. Neslyšela už ani brouka. Jediné, co měla právě v uších, byl velmi hlasitý tlukot jejího vlastního srdce a hluboké nádechy z toho, jak se soustředila na meditaci. Z temnoty a paralyzujícího ticha jí vytrhne až klukův výkřik. Nedokázala říct, zda za to byla ráda, či nerada. Nedokázala to posoudit, neboť pro ni to nic neznamenalo. Ani ta temnota, ani to ticho, prázdnota, absolutně nic. Co ovšem něco znamenalo, byly klukovy ruce. Protáhly se na trámy a pak je tam prostě nechaly spadnout na zem. Nerozuměla tomu. V tu chvíli na dřevo, které se před nimi právě objevilo, koukala stejně mlčky, jako kluk, ze kterého vyrostlo. Jediný možný rozdíl byl ten, že kluk mohl vypadat mnohem více překvapeně. Avšak nemohla posoudit, neviděla mu do obličeje.* To už se někdy stalo? *Zeptala se chladně po nějaké chvíli mlčení.*

*Hoshi stále nespouští pohled z toho dřeva. Když odkudsi z dálky zaslechne její hlas, jen zavrtí hlavou. Dojde mu po chvíli ale, že ho nejspíš neviděla. N..ne. vykoktá. V životě byl takhle překvapený jen dvakrát. Poprvé, když padal z útesu a chytil se kořene, který tam byl, ačkoliv tam nebyl žádný strom. Pořád má ale takové přesvědčení, že ten kořen chytil jeho, než že by se ho chytil sám. Podruhé právě teď. Udělá pár váhavých a pomalých kroků k té hromádce, u které si dřepne na bobek. Pak do jednoho trámu zaklepe kloubem prstu. Ozve se dutý zvuk, jako když klepe na dveře. Tohle je opravdu dřevo. Opracované, tvrdé a prostě dřevo. Klidně by ty trámy mohl někdo odnést a použít na stavbu podkroví. poví a pohybuje pohledem po tom dřevě. Úplně teď vypustil nějakou meditaci, nebo že pokoušel jí do toho dostat. Pak se z ničeho nic začal rozhlížet, jestli to neviděl ještě někdo další. Ať to bylo cokoliv, rozhodně by nebylo dobré, aby to vědělo moc lidí. Už jen to, že ho takto viděla úplně neznámá osoba, tak ho to trochu děsilo. Utěšoval se jen tím, že by jí to mohlo být celé ukradené, co se tu právě stalo. Vezme jeden trám do rukou a pomalu se s ním zvedá. Je i poměrně těžký na jeho postavu. Jakmile se postaví, začne odnášet trám k hřbitovní stěně. Když je nechá ležet tam, budou vypadat jako pracovní materiál na nějaké opravy či stavby na hřbitově. Jsou to dobré trámy a zdarma, tak kdo by se zbytečně ptal, co tam dělají. Alespoň tak se uklidňoval Hoshi. Když odnesl první, vrátil se pro druhý. Ani jí nijak nežádal o pomoc. Když bude chtít, pomůže mu sama. Ale ani v to nedoufal.*

*Všimla si, že prakticky jí vypustil. Nedivila se. Kdyby se tohle stalo jí... Nejspíš by nezareagovala nijak. Prostě by nad tím pokrčila rameny a šla dál. On o tom ale očividně dost přemýšlel. Dokonce se přesvědčoval, že je to skutečnost pomocí hmatatelných vjemů. Naklonila hlavu na stranu a sledovala jej, co dělá. Přišlo jí to zvláštní. Nosil trámy ke stěně. Neměla nejmenší ponětí, proč to vlastně dělá. Možná to v ní vzbudilo jakýsi zájem o další vědění. Zájem o vědění... Zvědavost...  Jedno a totéž... Jediná věc, která jí zůstala... Vždy byla zvědavá. Vždycky. Měla dojem, že zvědavost je její podstatou. A proto o ni nedokázala nikdy přijít.* "Poslední kapka lidskosti..." *Říkala své zvědavosti. Jen ho s lehce nakloněnou hlavou na strnu pozorovala, jak nosí trámy ke stěně. Ani se nehnula ze sedu, který zaujímala už notnou chvíli.* Takže pokud se to nestalo, s největší pravděpodobností ani nebudeš vědět, proč, jak nebo cokoliv dalšího. Zamyslela se sama. Položila spíše řečnickou otázku až větu, než přímo otázku, ale stále na ní mohl odpovědět, pokud by něco věděl. Vypadala lehce zamyšleně. Bradu měla mezi ukazováčkem a palcem a chladný pohled směřovala na jediný bod v zemi. Přímo před ní. Teď si teprve přišla lehce... plnější... když se snažila přijít na kloub jiným věc. Nevěnovala ale tomuto uvědomění moc času a spíše dále hledala možnosti vůči původním otázkám.*

*dokončí svoji práci a vrátí se zpět ke stromu. Podívá se na ní. To opravdu netuším. Ale rozhodně hodlám zjistit, proč se to stalo. Znamenalo by to, že celý můj vztah k přírodě je nějak oprávněný. Že to má celé nějaký důvod, proč se takhle cítím. poví. Znova se podívá ke zdi na ty trámy, které tam jsou vyskládány. Něco to znamenat musí. dodá jejich směrem a otočí se zpět. Tak mě tak napadlo... poví a udělá krok k ní ještě, aby jejím směrem natáhl svoji pravou ruku. Hoshi Noriaki. představí se. Mám v plánu jít někam, kde by se dalo trénovat, abych mohl přijít na to, proč se to stalo. Chceš jít taky? Potřeboval bych průvodce po vesnici. Nevím kde tu co máte. poví.*

*Za celou dobu z něj pohled nespustila. Jen čekala, až to dodělá a bude se jí zase věnovat. Ne, že by to chtěla, pouze chtěla vědět, co má teď v plánu. Pozorně poslouchá každé jeho slovo a když se podívá na trámy u zdi, podívá se na ně také. Když začne zase mluvit, otočí pohled opět k němu. Na natáhnutou ruku se jen podívá s hlavou nakloněnou lehce na stranu.* Hidoisamusa, Sho. *Představí se také a zvědavě šťouchne prstem do jeho ruky.* K čemu to? Nerozumím tomu. *Šťouchne do ruky ještě jednou. Pak začne opět mluvit, takže jen mlčí a poslouchá, co říká. Když to dopoví, tak jen vstane a stále se na něj dívá.* Nemám problém s tebou jít. Stejně nemám co jiného dělat. A přijde mi, že s tebou se mi nejlépe doplní informace o sociální inteligenci. *Řekne mrazivě chladně a pak opět přiloží prsty na své tváře a koutky úst zvedne do úsměvu. Vyhodnotila, že by se úsměv po těchto slovech hodil. Po vypočítané době prsty opět z tváří sundala a koutky úst klesly zpět do chladně neutrálního výrazu s mrtvolnýma očima. Následně mu řekla, které možnosti mají jako místa k tréninku, jak se o tom zmiňoval, aby si sám vybral.*

*Hoshi začíná být, ačkoliv jen trošku, z jejího chování už nervózní. Když mu začne dloubat prstem do ruky, vezme jí druho rukou za zápěstí, přitáhne si její ruku ke svojí a chytí jí. Lehce jí sevře ve své dlani tak, jak se to dělá při seznamování. Nevím proč, ale tohle se dělá, když se dva lidi seznámí. Takhle si potřesou rukou. Jestli je to něco změní na jejich vztahu vůči sobě, to netuším. pokrčí rameny a zase její ruku pustí. Klidně ty zlomené kosti. Zní to zajímavě. poví a pokrčí rameny ještě jednou. Tak Sho, můžeš mě tedy vést. Svěřuji se do tvých rukou. Nebo tedy spíš nohou. poví s úsměvem, když opět udělá to gesto, kdy si prsty zvedne koutky do úsměvu. Tohle ho docela pobavilo už poprvé. Ona zkoumá svět vlastním způsobem, ale někdo by si možná mohl vzít na stůl jí a prozkoumat jí. Asi by byla taky zajímavý exemplář.*

*Byl další den a Kairen se probudil dřív než stačil zvonit budík. Chvíli ještě ležel než se rozhodl vstát z postele. V koupelně spáchal svojí ranní hygienu a oblékl se. Svou čelenku se znakem Kiri si zavázal na čelo. Z pokoje vyšel a šel rovnou do kuchyně kde otce nepotkal.* “ Asi má klanové jednání."*Pomyslel si a pak si všiml vzkazu na stole a šel si ho přečíst. Jak si myslel je na jednání. Z lednice si vzal dvě vajíčka a udělal si ke snídaní volské oka se slaninou. Zasedl ke stolu a začal v klidu jíst. Dnešní misi měl zadanou, takže mu to zkrátilo cestu na shromáždění. Po chvíli dojedl a začal si dělat svačinu kterou si vezme sebou. Potom si jídlo zabalil a vložil do batohu společně s flaškou vody. Když měl vše připravený ještě musel po sobě uklidit, aby až by se jeho otec vrátil, tak nebyl svinčík. Vše uklidil popadl batoh a vydal se z domu cestou na hřbitov. Měl to celkem blízko takže tam dorazil brzy. Při pohledu na první pomník, který tam byl se mu vrátila vzpomínka na geninskou zkoušku. Byl to totiž pomník otce kluka, kterého zabil na zkouškách. Přišel k vyhrazené uličce kde stál už učitel a ostatní. Přišel k učiteli, který byl k němu nejblíže.*Dobrý den sensei jsem tu na misi trhání plevele* Pozdravil učitele a ten na něj pohlédl.*Kairene, dobrý den. Dobře můžeš začít kde chceš potom tu máš kýbl na ten plevel, který budeš házet vzadu na hromadu* Učitel Kairena pozdravil a řekl mu vše na co by se mohl případně i zeptat jako na ten kýbl. Kairen přikývl a odebral se na místo kde se mu zdálo, že je toho nejvíc. Přikrčil se a začal trhat plevel, který rovnou odhazoval do kýble. Takhle pokračoval dál až dorazil nakonec prvního místa. Potom se přesunul dál a pokračoval ve své práci. Ostatních si vůbec nevšímal jen si hleděl své práce. Když byl v půlce práce začínal mít celkem dost hlad a tak se rozhodl, že by se mohl najíst. Posadil se pod jeden strom a z batohu si vyndal svačinu. Pustil se do jídla a odpočíval. Byla to jednoduchá mise, ale dávala mu zabrat v tom, že musel vždycky si přidřepnout a vstát a tak to opakovat do nekonečna. Dojedl své jídlo a když se napil zvedl se a šel pokračovat v misi. Čekala ho ještě necelá polovina takže ještě měl co dělat aby dokončil tuhle misi. Po dvou hodinách měl skoro hotovo a ještě mu scházelo poslední místo, kde ještě zbýval nějaký plevel. Po další hodině už měl konečně hotovo a odnášel poslední kýbl s plevelem na hromadu jak mu bylo řečeno. Konečně měl hotovo a mohl vypadnout z tohoto místa co taky udělal. Jak mohl už šel odtamtud pryč. Vyrazil rovnou domů a byl neskutečně rád, že už má 4 misi za sebou a mohl se připravovat na chuninské zkoušky. Chtěl je totiž stihnout ještě tento rok.*



Počet slov: 489

*Sho jen pozorovala, jak Hoshi vzal její ruku a lehce jí sevřel. Tomuto gestu nerozuměla. Ale vzpomínala si, že jej kdysi už spatřila, když sledovala lidi kolem.* Pokud tomu nerozumíš, proč to děláš? Nedává smysl něco takového dělat, aniž bys věděl důvod. *Řekla chladně a když jí ruku pustil, jen se zadívala na svou dlaň, na které zůstalo stopové množství Hashiho tepla. Nebo si to tak alespoň namlouvala. Pak zaregistrovala jeho odpověď. Kývnula, že ho tam tedy zavede. A rovnou se tím směrem rozešla. Jeho poslední větu nepochopila, ale neměla potřebu se na její význam ptát. Tušila, že by se jí nedostalo odpovědi, kterou by dokázala pochopit. Cestou jí v hlavě hrály všelijaké myšlenky. Bylo to totiž poprvé, co někomu řekla své jméno. Nikdo se o její jméno dřív nikterak nezajímal.  Mohla by říct, že to je zvláštní pocit. Ale to by nebyla pravda. Protože to pro ni nebyl nijaký pocit. Pouze ji zarazilo, že se představili.* "Znamená to tedy teď, že nějaké pouto mezi sebou máme, jestliže se navzájem známe jmény?" *Zeptala se sama sebe, ale dále ho vedla pouze mlčky, neboť byla příliš zahloubaná ve vlastních myšlenkách.*

*pokrčí rameny. Asi už ze zvyku. A ze slušnosti. Pokud by někdo nabízenou ruku nepřijal, znamená to, že je to hulvát, nebo má moc nabubřelé Ego. poví Hoshi. Vyrazí za ní, ale než úplně opustí hřbitov, zadívá se ještě na ty trámy, které tam po něm zbyli. Opravdu by rád věděl, co to znamená. Jestli je s ním něco špatně, nebo je to vlastně dobré. Není schopen si na to ještě nějak odpovědět. O existenci KG nemá zatím ani ponětí. Že to je vlastně důvod, proč je tak napojen na tu přírodu, tak to taky netuší. Momentálně, bere tohle jako důsledek svého souznění s přírodou, zatímco ve skutečnosti je to obráceně. Ale to jsou teorie na dobu, kdy bude starší a bude zkušenější. Prozatím zůstane u toho, že by rád Sho poznal více a pokud možno, zkusil jí trochu i změnit. Ne že by ho to zrovná mělo bavit, ale přijde mu jí líto, když vlastně svoji existenci považuje za zbytečnou. Alespoň tak to prozatím pochopil. Jak to je doopravdy, zjistí třeba postupem času, jestli mu odkryje ještě něco ze sebe, nebo zůstane dál uzavřená.*

*Pozorně ho opět poslouchala.* Aha. Rozumím. Pověz mi o dalších slušnostech. Při mých pozorováních jsem se setkala třeba se slovem prosím. Co znamená to? *Optala se a Hoshi si mohl všimnout lehkých jiskřiček zvědavosti v jejích jinak mrtvých očích. Mířila tam, kam měli namířeno. Byla si jistá jejich cestou, neboť díky svým putováním za poznáním lidského chování se dokázala v Kirigakure no Sato dokonale orientovat. Kdyby se nesnažila studovat lidi, nejspíš by byla zalezlá v nějaké zapadlé uličce a o Kirigakure by toho věděla ještě míň než návštěvníci z okolních vesnic. Pak si uvědomí, že se chce zeptat ještě na něco.* Proč mají lidé slušnost? Jak to vzniklo? Zvířata nic takového nemají. Nebo snad jsou vůči sobě také slušní? *Zeptala se zvědavě, přesto stále spíš chladně, a podívala se na Hoshiho.* "Může být vážně užitečný, i když je tak malý..."

Prosím, jo? poví a kráčí vedle ní. To slovo má mnoho významů a záleží, v jakém ho použiješ výrazu. Třeba prosím? poví a protáhne ho do otázky. Takto to může vyjadřovat žádost o zopakování informace, či otázky. Že ti třeba někdo špatně rozuměl. Když přidáš do toho trochu důrazu, nebo překvapení je z toho hned otázka na nějakou informaci. No, nebo spíš... asi nejsem moc dobrý na vysvětlování. Zkusím to použít. To bude jednoduší. poví a zamyslí se. Tak třeba, kdyby mi někdo řekl, že viděl třeba po náměstí pobíhat mého tátu v obleku klauna. Tak mu na to řeknu, Prosím!? poví a přidá do toho prosím otázku v úžasu. Chápeš? Slovo prosím se pak nejčastěji používá se slovem děkuji. Prosím, mohl by si mi dát bonbón? Děkuji ti za ten bonbón. poví a udělá krátkou pauzu. Ať ž žádáš o cokoliv, když k tomu přidáš prosím, zní to lépe, než když řekneš jen, Dej mi bonbón. Takhle by se na tebe každý vybodl. Ono prosím se celkově, hlavně u dospělých hodně vytrácí. Už ho neříkají tak často. pokrčí u toho rameny. Ale prosím se dá využít i v záporu. Třeba, Prosím, nedělej to. Nebo, Prosím tě, hlavně už neutíkej ze školy a uč se. přidá příklad, který měl na talíří každý den, dokud chodil na akademii. Docela ho vyvede ale její otázka o slušnosti jako takové. Chvíli je ticho a přemýšlí nad tím. Ani netuším. Jsou lidé hodní, co jsou na sebe slušní a pak zlý, co slušní nejsou. Je to o povaze každého člověka, jaký bude. Ale myslím si, že i zvířata mají jistou formu slušnosti. Musí mít, jinak by nemohli normálně existovat vedle sebe, nemyslíš. Nějak se musí tolerovat. přemýšlí nahlas a dává tak prostor se nad tím zamyslet i Sho.*

*Pozorně naslouchá každému jeho slovu. Dokonce to vypadá, jako by v mysli měla zápisník, kam si dělala poznámky z jeho vysvětlování.* "Lidské chování je vysoce komplikované. Jsem si ale jistá, že na něj jednoho dne přijdu a dokážu být alespoň na povrchu jako ostatní. A zjistím toho pak ještě mnohem více o rozličných věcech." *Řekla si sama pro sebe v duchu a při celém vyprávění se dívala na Hoshiho.* "Myslím, že by o něm leckdo řekl, že je roztomilý. Malé děti bývají roztomilí, ne?" *Zamyslela se a vyslechla si i tu část o slušnosti všeobecně. Ale nedokázal jí odpovědět na otázku, na kterou se ho ptala.* "Takže lidé dělají něco a ani neví proč. Prostě protože se to tak dělá. Jak zvláštní..." *Pomyslela si a zamyslela se nad slušností zvířat.* V tom máš nejspíš pravdu... Ale bude třeba to blíže prozkoumat... *Řekla tiše a zamyšleně, načež se zastavila.* Jsme na místě. CO zde hodláš trénovat?

*po celou dobu cesty se věnoval vysvětlování a Sho, takže ani nevnímal kudy jdou, kam jdou a koho třeba zrovna potkávají. Než se to stihl uvědomit, oznámila mu, že dorazili na místo. Páni, nějak moc jsem se teda rozkecal. poví, když se rozhlédne po oblasti. Připomíná mu to trochu vrcholek pád v Iwě, ale není tu moc stromů a hlavně tu není tolik propastí a podobně nepříjemných věcí. Zase je tu ale hodně skal odkud se dá dobře spadnou a něco si zlomit, takže to má své jméno také oprávněně. Začíná mu být té holky docela líto. Připadá mu, že je starší jak on a přesto je taková celá... no, dá se říct že taková mrtvá. Není mu jasné, jak někdo takový může sám se sebou žít, ale na druhou stranu, ona vlastně ani nežije. Jen přežívá a to má do žití opravdu daleko. Hm, to je asi v podstatě jedno. Můžeme dělat klidně cokoliv, co nás zrovna napadne. usměje se a rozhlédne se, kde by měli začít. Co tě třeba baví? zeptá se jí.*

-------------------

*Malá Nozomi se procházela po hřbitově ke hrobu své maminky, která ji umřela a ona si na nic nepamatovala. Dle fotek její maminky vypadala krásně a že Nozomi je celá po ní až na její anomálii a to jsou modré oči, které nemá ani po tatínkovi a ani po mamince. Na sobě měla bílé šaty a bílé botičky, kdy byla celá v bílém. Trochu výrazná barva na takové místo, ale jí to nevadilo. Došla ke hrobu své maminky, kde se jenom zastavila a dala si ruce za záda. Lehce se jenom natáhla a usmívala se.* Škoda že tu nejsi mami. Domácí kuchařka vaří vážně nechutně a nechutná mi to. Jo, něco dobrého se tam vždy najde, ale i tak. Občas ji do hrnce házím chlupy našich koček a je pak sranda vidět, jak je tatínek vyhazuje. Tento rok už máme čtvrtou kočičku! *Řekla veselým tónem, jak kdyby jí ani netrápilo, že má mrtvou mámu.* Zajímalo by mě, jak vaříš ty. Táta říkal, že si ze Země Lesů, kdy si vařila v přírodě. Musí to být celkem zajímavé vařit někde, kde není ani kuchyň. No což, škoda. *Hned na to se jí dostal lehký závan větru na tělo, kdy jí vlasy začaly vlát ve vzduchu. Holčina sice vypadala jak nějaké neviňátko a dokonce se tak snažila působit.*

Azazel: * Procházel se po ulici, s mírným úsměvem na tváři, kdy měl na sobě typické Kirigakurské oblečení. Došel až na hřbitov, více méně ani nevěděl co tam dělal, prostě se jen tak procházel dokud nedošel na zmiňované místo. Tam viděl i tu holčinu, která si povídala s hrobem? To bylo něco, u čeho se Azazel neudržel a začal se smát, ale pomalu pokračoval dál v cestě stále s úsměvem na tváři.* Mluvit s mrtvým. Ještě to tu chybí. Tady v tý vesnici jsou všichni blázni. *Řekne nahlas a stále se směje, kdy dojde až k jednomu z hrobů, které nese jméno Shei Morningstar, což byla jeho sestra, která zemřela na Geninské zkoušce, když byl Azazel mladší. Přišel pouze k tomu hrobu a chvíli se na něj s úsměvem díval, jako by mu to bylo jedno dokud nepřišel i jeho otec, který tam každý den chodil a zapaloval svíčku.* Takové plítvání časem a penězmi ta blbé svíčky. *Na to se jeho otec jen otočil a dal mu facku.* Aspoň tady měj nějakej respekt ! *Zakřičel na něj jeho otec což bylo slyšet docela i daleko, poté Azazel se mu podíval do očí lehce si pohladil ránu, kam ho praštil a dost šíleně se usmál.* Uděláš to ještě jednou a nebude kdo nosit ty svíčky. *Azazelův otec nebyl Shinobi takže ho tato věta dost vyděsila proto radši jen zapálil svíčky se slzami v očích a odešel. Azazel samozřejmě na nic nečekal a pomalu začal svíčku jednu po druhé zhášet, opět s úsměvem na tváři.*

*Krákorání modrovlasého chlapce neslyšela, protože vítr val na jeho stranu a ne na její, tak se k ní skoro nic nedostalo a proto na to nemohla reagovat. Upřímně by ani na to nereagovala, protože by si myslela svoje, jak má ve zvyku. Ovšem vítr přestal a ve vzduchu se ozvala facka a křik. Koukla jenom tím směrem, kdy si dala ruce kříž a jenom se usmívala. "Drama.." Pomyslela si jenom a poslechla si rozhovor mezi těmi dvěma. Koukala, jak muž odcházel, kdy jeho syn začal zhasínat svíčky, které tam zapálil. Na jejím matčině hrobu žádné svíčky nebyly, kdy kdyby je ona přinesla, tak by se o ně nejspíš nestarala, protože měla důležitější věci na práci přece. "Jak smutné, že chlapec dělá takové věci na hřbitově. Kdyby ho viděl nějaký dospělý, tak by si to s ním vyřídil, když to tatík zřejmě nedokázal. Nedělej si děti, když na ně nemáš. No, co už. Co se dá dělat." Pomyslela si a hned se začala smát v mysli nad tím, že někteří rodiče si neumí zkrotit dítě. Sama držela hubu, když jí něco táta řekl, protože věděla, že musí mít nějaký respekt. Následně jenom koukla na hrob matky.* Proč mají hezčí hrob, než ty? Jsou snad bohatší?! *Zeptala se sama sebe trochu naštvaně, protože by jí vážně naštvalo, když by chlapec byl bohatší jak ona!*

Azazel : *Když zhasl všechny svíčky, které poté posbíral a vyhodil. Kupodivu je nevyhodil pouze na zem, ale slušně do koše. Poté se jen naposledy ještě zadívak na hrob a všiml si opět té dívky, ke které pomalu šel, kdy zaslechl co řekla a zastavil kousek za ní.* Ten hrob je stejně jen kus šutr, kde nic není. *Řekl kdy ukázal na hrob jeho sestry.* Pod tím kusem kamene a hlíny, tam není nic jiného než jen kostra a červy. K čemu potom kupovat dražší hrob, když ten mrtvej se to stejně nedozví. *Azazel stále stál za ní a usmíval se, kdy byly i vidět jeho zuby, které měl do špičky vybroušené, tak aby dokázal bez problému i prokousnout něčí krk.* K čemu je zároveň lepší být bohatší ? *Zeptá se a pak se zamyslí.* Ať jsi bohatá nebo chudá, skončíš stejně v blízkosti červů. Nevim proč to lidé tak řeší. *Poté se podívá na hrob, u kterého holčina stála.* V tom hrobě leží tvá matka? Ten s těmi svíčkami byl zase mé sestry. Ale byla slabá na geninské zkoušce nedokázala zabít její nejlepší kamarádku. *Ve chvíli co řekl slovo kamarádku tak se jen tak trochu zatřesl.* Já se na svou geninskou zkoušku velice těším. Co ty chceš být vůbec Shinobi? *Zeptal se tentokrát s takovým šilenějším úsměvem.*

*Uslyší chlapce za sebou, ale zatím se neotáčí, jen se spíš usměje.*Mrtvý či živý, tak aspoň můžeš ukázat, jak si dotyčného měl rád a co si zaslouží. Následně se jenom otočí, když zmíní bohatství, protože v tomhle měl pravdu, ale krutou pravdu. Ať je člověk chudý či bohatý, tak stejně umře. Bohužel jaksi nevěděla o nesmrtelnosti a takových věcech. * Pravda, jak říkáš, ale člověk se může nechat i spálit, tak tě aspoň nebudou žrát červy. Ovšem aspoň pak posloužíš někomu i po smrti, že?  *Zasmála se jenom nad tím vesele. Následně jenom kývla na to zda tu leží její matka a pak koukne na hrob se svíčkami. No netrvá ani dvě sekundy a opět koukne na chlapce.* Chuděra, tak to tak bývá, když dostaneš nejlepšího kamaráda proti sobě. Proto musíš být sám sobě nejlepším kamarádem, aby tě nikdo nebrzdil. *Jeho šílený úsměv jí jaksi nevystrašil, protože spíš jí připadal jako nějaká ryba se zuby. Sama neměla co moc mluvit, když byla z klanu chobotnic, že.* Těšíš? Proto, abys zabil někoho jiného, tak na to nepotřebuješ žádnou zkoušku. Stačí vyvolat nějakou hádku na ulici s někým a máš to hotové. Máš zdarma publikum i nepřítele. Dělají to tak všichni, ale pak se najdou zbabělci jako byl.. Ayako? Co já vím, jak se jmenoval. Chudák zabil několik členů svého klanu a utekl. Bobátko se nejspíš bálo, že by mělo problém, tak utekl, jak malé mimonko. *Řekla veselejším tónem a jenom se stále usmívala.* Ano, chci být shinobi. Mám pocit, že lidi by potřebovali někoho jako jsem já, protože jak na to koukám.. *Koukla kolem sebe, aby zkontrolovala hroby a všechno, kdy skončila svým pohledem na chlapci.* Chtělo by to nějakou větší morálku a respekt ve vesnici, kdy jako shinobi bych s tím mohla něco dělat, než nějaký obyčejný občan. A kdybych byla Mizukage či feuduál či jak se jmenuje ten cápek, tak by tady byly radikální změny, jak něco! *Řekla pyšným tónem. Dítě a ambice, no.*

Azazel : *Díval se na ní a když řekla, že by mohl ukázat, že má někoho rád tak ji probodne svým chladovým pohledem.* Láska je pro slabochy. Ještě jsem nenašel někoho kdo by si to zasloužil. A nechat se spálit, bleh další zbabělost.. *V tu chvíli se začne smát, ale pak řekne, že jeho sestra je chuděra a na to se opět nechutně na ní podívá.* Byla to slabá mrcha nic víc nic míň. Škoda, že moje druhá sestra, která je o trochu mladší na geninské zkoušce nebyla semnou. Alespoň by se naše rodina postarala o další slabý článek. *Azazel si opravdu myslel, že takové věci jsou slabost a to on nenáviděl. Jakmile holčina zmínila, že stačí vyvolat hádku na ulici tak se jen ušklíbl.* Boj na ulici je nuda. Já mám radši když někdo zhřeší, jakmile to je jen obyčejná bitka, mohl bych se omylem třeba i zakosnout do někoho, kdo by jednou mohl být silný pro Kirigakure. *Poté padlo jméno Ayako a to se Azazel jen poškrábal na hlavě a nahodil nechápavý výraz. To jméno neznal..on taky nikdy moc nedával pozor takže ho ani znát nemohl. Byl dokonce i rád, že si pamatoval jméno vesnice. Na její odpověď, zda chce být shinobim se opět jen ušklíbl. * Být pyšný je hříšné. *V tu chvíli jen lehce naklonil hlavu.* Mizukage nebo feudální pán? *Zasmál se dost nahlas.* To mě stačí jen protivník a je to. *Jak to dořekl, kolem hřbitovu prošel opět jeho otec, který si všiml, že svíčky jsou zhaslé, díval se přes plot přímo na záda Azazela, který však koutkem oka si ho všiml.* Ajaj problémy. Pokud příjde bude tu nepořádek. *Řekl kdy se lehce kousl do jazyku a usmál se.*

Vážně? *Pronesla jenom potichu na jeho lásku překvapeně. Ona sebe milovala a nebylo to tak těžké, jak se zdálo. Nad slabostí ohledně spálení se zasmála. Připadal ji vtipný na chlapce. Zasmála se však víc, když svou sestru nazval slabou mrchou. Své ruce si dala jenom za záda, kde si je chytla. Dalo by se říci, že si chlapce užívala a jeho mluvení taktéž. Měl dokonce hlas na to, aby jí mohl číst knížky, protože by se daly poslouchat v jeho podáním.* Chápu, chápu. Slabé články nemá rádo více lidí, jak vím tady.. Celkem kruté, ale co se dá dělat.  *Usmála se jenom nad tím. Nepřipadalo jí to nějak hrozné, že lidi se zde zbavovali slabých článků. No v Kiri to takhle fungovalo už dlouho zřejmě a na některých lidech se o i podepsalo.* Nudaaaa? *Řekla překvapeně.* Nemusíš být zase takhle rozmazlený aby sis vybíral kde chceš bojovat či jak se chceš zabavit. Navíc lidi zhřeší furt, jak už v myšlenkách, tak i na veřejnosti a je jim to jedno. *Nad jeho smíchem se zasmála jen taky, protože proč ne? Připadal ji legrační a ona sama byla jaksi v hlavě mimo, i když ne zas tak mimo. No, každý se nenarodí normální, že? "Protivník a stačí to? Zřejmě ho baví bojovat, tak ale to je na něm. Nejsem bůh, abych mu radila do života, že boje nejsou všechno." Pomyslí si, kdy se otočí na muže, když chlapec zmíní problémy. Následně se jenom koukne opět na chlapce.* Problémy? Mám pocit, že se tě spíše bojí, než aby ty ses bál nějakých problémů. Nebo se snad mýlím? *Zeptala se ho jenom s úsměvem na tváři. Ráda by viděla nějaké drama. Aspoň by se pobavila.*

Azazel: *Stále sledoval tu holčinu a když řekla, že je to kruté tak se velice hlasitě zasmál.* Kruté ? Spíš bych řekl, že je to něco jako očistec. *Řekl kdy se opět zasmál. * Rozmazlený ? Hm...ne radši zůstanu u toho rozmazlení. Nejsem takovej blázen, abych si přeci jen nevybral soupeře, kterého nemám šanci zabít. *Opět se usměje, když si všimne, že se jeho otec blíží vcelku dost naštvaně.* Bal se mě? měl by. *Řekl velice klidně kdy jeho otec už došel přímo k němu.* Já tě varoval ! *Zakřičel jeho otec a pokusil se mu dát opět facku, ale jelikož už byl starší a nebyl ani shinobi tak mu lehce Azazel podkopl nohy, kdy jeho otec spadl na zem. Poté se jen na tu holčinu usmál.* Omluv mě jen na pár vteřin prosím. Hned budu zpět. *Chytil svého otce za vlasy a pomalu a těžce ho táhl k hrobu jeho sestry. Tam si ho trochu nadzvedl a začal jeho hlavu mlátit o rodinný hrob, dokud se jeho hlava nenabodla na ostrou hranu zmiňovaného náhrobku.* Já tě varoval ! *Zakřičel, kdy se poté jen protáhl a nechal ho tam ležet...mrtvého. Poté odešel zpět k té holce.* Kde jsme to skončili ? Oh ano..máš pravdu lidi hřeší i na veřejnosti, ale tam je prostě nuda. *Řekl jako by se nic z toho předchvílí nestalo.*

"Očistec.. To zní taky fajn a dokonce lépe." *Pomyslela si vesele a následně se jenom zasmála tomu, co říká. Stále ji připadal vtipný a humorný, i když tak možná nepůsobil, ale ona to tak prostě viděla.* Jaká šelma si, když takhle mluvíš. *Následně však jenom slyšela jeho otce, kdy se na něho podívala a sledovala ho. Sledovala ty dva, jak mezi sebou tak nějak bojují, teda nebyl to žádný boj, protože to skončilo rychle.* Neboj se. Já ti nikam neuteču. *Následně si sedla na hrob své matky a ruce si dala na stehna, jak pozorovala to, co dělá chlapec. "Zajímalo by mě zda nelituje toho, že mu ubližuje, ale zřejmě ne. No, co se dá dělat." Zasmála se nad tím a sledovala to všechno, kdy se snažila ani nemrkat. Dalo by se říci, že si to užívala. Ten muž pro ní byl cizí a viděla ho poprvé a zřejmě na posledy, tak proč by měla truchlit nad někým takovým? Zřejmě si to i zasloužil usoudila, jak to tak pozorovala. Když k ní došel chlapec, tak na něho jen veselým výrazem koukala.* Pfff, na veřejnosti není nikdy nuda. *Vyplázla na něj jazyk a koukla se mu na ruce.* Měl by ses aspoň očistit, protože krev smrdí a přivolá mouchy. To je potom hrozný, jak tě furt otravují. *Pak koukla jenom na ležící tělo jeho otce.* A taťuldu bys tady neměl nechávat ležet, spíš bys ho měl hodit do nějakého hrobu, který je vykopaný ať to není tak nápadné. Táta to taky tak dělá, ale on nedává lidi do země.. mám pocit. *Řekla veselým tónem, jak se mu snažila poradit co nejlépe.*

Azazel : Hm to je možná i pravda. Asi bych se měl trochu umít. *Začal se smát, pak zmínila jeho otce, na to se jen ušklíbl a podíval se směrem, kde byl jeho mrtvý otec, i když na chvilku to vypadalo jako by toho i litoval, ale to bylo asi jen vteřinu potom se hned otočil zpět na tu dívku a usmál se.* Proč bych se štval s takovým odpadem? Myslím, že kdokoliv kdo ho najde už se o něj postará. *Pak se, ale zamyslel. * Mimochodem jaké je tvé jméno? Já jsem Azazel Morningstar z klanu Hozuki. *Představil se a jako správnej komediant se i uklonil jako by ta dívka, byla snad urozená.* Přeci jen, i když někoho zabiješ, měla by jsi být přeci jen zdvořilá, že ? To jsou způsoby tohle to. Takže jak, že se to jmenujete vaše výsosti? *Zasmál se a čekal na odpověd.*

*Kývla nad jeho umytím, kdy se jenom následně začala lehce smát, jak zmínil odpad a že se o něho někdo postará.* Pokud žádný človíček, tak ho sní červy a nebo krysy, které se tu občas potulují. *Oznámila veselým tónem a stále seděla, jak nějaký andílek koukajíc po krvavém chlapci, který se jí začal vesele představovat.* Hehe, přestaň. Jsi vtipný. Líbíš se mi. *Pronesla veselým tónem, jak Azazel pobavil. Ona jenom lehce zatleskala na to jeho divadlo.* Pravda, pravda. Člověk by si měl cenit takové zdvořilosti. "Azalan Morningstar. Zajímavé jméno, ale hodně." *Pomyslela si udiveně, protože tohle jméno prostě bylo zajímavé a netypické tady. Nedivila by se kdyby chlapec byl s tímhle jménem jediný na světě.* Těší mě, válečníku Azazele Morningstare z klanu Hozuki. Já, tvoje výsost se jmenuji Nozomi Sairen! *Řekla zase veselým hlasem, kdy se i postavila, dala pravou nohu za levou, rukami si chytila dolní část šat a poklonila se taktéž. Působila jak nějaká zdvořilá panička, i když do paničky a zrovna zdvořilé měla hodně, ale hodně daleko. Následně by se jenom narovnala a opět si zadkem sedla na hrob. Ruce opět na stehna a koukajíc na Azalela.* S tebou je sranda. Škoda že moji kamarádi nejsou jako ty. To by to hned bylo o něčem jiném. *Povzdechla si jenom smutně, ale hned na tím zakroutila očima a s úsměvem stále koukala po něm.*

Azazel: *Nad její poznámkou, že to tělo snědí krysy se začal jen Azazel lehce rozhlížet po zemi, kdy dělal docela trhavé pohyby hlavou.* Krysy kde?! *Pak se zasmál a podíval se opět na tu holčinu* Jo počkej myslíš, až příjdou ehm. *Poškrábal se po hlavě. Jakmile řekla, že je vtipnej a líbí se mu, jen se na ní opět usmál. * Nozomi Sairen? *Poškrábal se opět na hlavě.* Sairen...Sairen...aaaaaaaaaaa! *Z ničeho nic se k ní přiblížil a začal si prohlížet její obličej z blízka.* Chobotnička ? *Poté opět udělal pár kroků zpět.* Kamarádi ? He? *Podíval se na ní vcelku znechuceně.* K čemu kamarády ? Nejlepší kamarádi jsou mlátička a drtička. *Dal pěsti před sebe a zasmál se.* Sairen...máš v příjmení to jsi z hlavní rodiny nebo co ? *Zeptal se a vcelku zvědavě se na ní díval.*

*Pohyby, co chlapec dělal s hlavou jí přišly vtipné jako vše, co chlapec dělal a říkal. Nojono, rozhodně si zasloužil její pozornost a možná to bylo i tím, že jí ani nevadilo, jak se chová a co udělal svému otci, ale kdo ví, že?* Většinou jsou schované, ale vylézají, když cítí nějaký odpad. *Zasmála se nad tím vším lehce.* Áno, chobotnička. Někdo si to rozdal s chobotnicí a tak dále až z toho byl hotový klan. Nebo za to můžou experimenty, ale taktéž koho napadne míchat člověka s chobotnicí? Podle mě by byl lepší žralok. Aspoň bych se mohla chlubit, že prapraprababička byla žralok a ne nějaká sépie.. *Kdo ví, jak vznikl ve skutečnosti klan Sairen, ale byla pravda, že lepší by byl žralok místo sépie. Taky koho to napadne tvořit člověka s chobotnicí, když je víc zajímavých vodních zvířat a ještě lepších.* Pff, ale to mluvíš o nejlepších. Já mám kamarády proto, aby mi dělali společnost, zabavovali mě a aby při mě stáli kdybych potřebovala s něčím pomoc, ale nechtělo se mi do toho. Své pěsti můžeš milovat, jak jen moc chceš, ale vždy se ti zašpiní. Proto mám kamarády, aby třeba za mě udělali nějakou špinavou práci a já zůstala čistá, spokojená a veselá. *Zasmála se nad tím jenom opět vesele, protože ona své kamarády dalo by se říci jenom využívala ve svůj prospěch, i když si to oni neuvědomovali, protože se malinká Nozomi před nimi přetvařovala. Všimla si i jeho zvědavého výrazu, jak se jí zeptal zda je z hlavní rodiny, kdy se dala jenom pravou nohu přes levou a ruce si dala za sebou, aby se mohla opřít s nimi o hrob.* Pročpak tě to zajímá? Chceš být snad taky můj kamarád, který pro mě bude mlátit lidi, kteří hřešili? Myslím si, že bys byl v tom dobrý kdyby ses trochu víc snažil. *Mrkla jenom na něho, jak se usmívala.*