Tréninková oblast zlomených kostí

*Suzume se ráno probudila celkem brzo. Ještě nějakou dobu ležela v posteli, než se rozhodla, že by si mohla zajít potrénovat, přece jen se chtěla stát silnější než její sestry, nechtěla z nich být ta nejslabší. Následně se vydá do koupelny, aby provedla ranní hygienu. Poté co provede ranní hygienu, tak se vydá zpět do svého pokoje, aby se převlékla. Po domě chodí potichu, aby náhodou někoho neprobudila. Poté co se oblékne do zeleného trička a černých kalhot, tak se vydá pomalu dolů na snídani. Dole si nachystá něco malého k snídani a poté si to vezme ke stolu, kde se v klidu nají. Celkem jí překvapilo, že ještě nikdo není vzhůru, i když byla celkem dost brzo, tak si myslela, že aspoň mamka bude vzhůru, ale tak se nestalo. Poté co se nají, tak odnese nádobí do dřezu a vydá se do chodby, kde se obuje a poté se vydá pryč z domu. Následně se rozběhne směrem na cvičiště. Po nějaké chvíli už doběhne na cvičiště, tak se rozhodne, že se trochu protáhne než se pustí do tréninku síly. První se Suzume ještě trochu proběhne a pak si udělá pár kliků a dalších cviků. Po nějaké chvíli už je dost rozcvičená, tak si vezme ze země jeden menší špalek, který tam byl a vezme si ho a opatrně si ho dá na záda. Když ho má tak, aby jí nespadl, tak se s ním následně rozejde po tréninkovém poli. Po nějaké chvíli přejde na trochu rychlejší tempo. Po nějaké chvíli už běhá celkem rychle, ale začne být trochu unavená, tak se rozhodne, že dřevo ze zad na nějakou chvíli shodí a trochu si odpočine. Když si odpočine, tak vezme špalek opět na záda a začne s ním běhat po cvičišti. Suzume dále pokračuje v tréninku, celkem jí to baví a hlavně chce jakoukoli cestou zesílit, aby mohla ochraňovat své drahé sourozence. Po nějaké chvíli opět musí shodit dřevo ze zad, protože už je unavená. Pomalu ubíhal čas a Suzume se dále snaží trénovat. Jak tak pokračuje v tréninku, tak se pomalu blíží podvečer a už je celkem unavená, tak dá špalek zpět na místo, odkud ho vzala a pomalu vyrazí zpět domů.*

konec

*Suzume se ráno probudí, tak se podívá z okna. Venku je pěkně, a tak se rozhodne, že by dneska mohla trénovat. Vstane z postele a rozejde se do koupelny, aby si dala ranní hygienu. Poté se vrátí zpět do svého pokoje a oblékne se do černého trička a modrých kraťasů. Následně se rozejde po schodech dolů a namíří si to přímo do kuchyně, kde už je na stole nachystaná snídaně, ale nikdo nikde.* ‘Hmm, mamka asi zase někde zmizla,‘ *řekne si v duchu dívka a sedne si ke stolu a pustí se do jídla. Poté co dojí, tak se po sobě uklidí a pomalu vyrazí do chodby, aby se obula a pak si to zamíří ulicemi Kirigakure až do tréninkové oblasti. Když tam dojde, tak se trochu rozhlédne po okolí, jestli tam někde není někdo známý, ale nikdo takový tam není, tak si jen trochu smutně povzdechne a pak se vydá na druhý konec tréninkové oblasti a trochu se rozcvičí a protáhne, aby pak mohla trénovat techniky, které bude potřebovat ke geninským zkouškám.* ‘Sakra mám trochu strach, že se mi nepovede projít na zkouškách, protože mám strach, že tam budu tak nervózní, že to vše zvořu,‘ *pomyslí si dívka zatím co běhá po tréninkové oblasti. Po nějaké chvíli už je rozcvičená, tak složí několik pečetí a vytvoří dva klony. (Kage Bushin no Jutsu) Oba klony vypadají celkem dobře, ale po chvíli zmizí.* Sakra, musím to zkoušet dále, *řekne trochu smutně a poté to zkusí znovu. Opět se jí povede vytvořit dva klony a tentokrát se jí povede je udržet o něco déle než předtím, ale i tak to podle ní není dost dlouho. Když to zkusí znovu, tak se jí opět povede vytvořit dva klony a dokonce vedle Suzume vydrží ještě déle než předtím, ale po chvíli opět zmizí.* ‘Sakra, musím se ještě více snažit, protože pořád to ještě není ono a mám takový pocit, že se mi to fakt nepovede. Měla bych si více věřit, ale mám strach,‘ *řekne si v duchu. Následně opět začne skládat pečetě a vytvoří dva klony, které vypadá dost dobře a dokonce vydrží dost dlouho. Když pak klony zmizí, tak je Suzume spokojená. Poté si na chvíli sedne, aby si trochu odpočinula, protože spotřebovala celkem dost chakry. Po nějaké chvíli se Suzume rozhodne, že by si dneska ještě mohla potrénovat Henge no Jutsu. Složí několik pečetí a promění se do podoby svého bratra. Kousek od ni je vodní hladina a tak tak dojde, aby se podívala, jak vypadá.* ‘Hmm, myslím, že by to šlo udělat ještě lépe,‘ *pomyslí si Shiniko. Následně začne opět skládat pečetě a znovu použije Henge no Jutsu a promění se na svého bratra.* ‘Pořád to ještě není ono, zajímalo by mě, co dělám špatně, že mi to nejde,‘ *pomyslí si Suzume. Poté to zkouší ještě nějakou dobu než začne být celkem unavená. Poté ještě jednou složí několik pečetí a změní se na svého bratra, tentokrát už ta přeměna vypadá o dost lépe.* No, mám takový pocit, že dneska se mi toho už víc nepovede, takže toho asi pro dnešek nechám, *řekne si Suzume a poté se pomalu vydá zpět domů.*

*Suzume se probudila celkem brzo, protože nemohla nějak spát, tak se rozhodla, že by dneska mohla jít trénovat. Pomalu vstane z postele a vydá se do koupelny, aby provedla ranní hygienu a dala si sprchu. Poté se vrátí do svého pokoje a převlékne se do černého trička a do modrých kraťasů. Poté dojde dolů do kuchyně, kde už na ní čekala snídaně.* 'Hmm, jak to tady vypadá, tak mi mamka nachystala snídani, jak šla do práce,' *pomyslí si Suzume. Posadí se ke stolu a pustí se do jídla. Poté co dojí, tak se vrátí zpět do svého pokoje, kde si vezme vybavení a vydá se do předsíně, kde se obuje, zavře dveře od domu a rozběhne se směrem kde je tréninková oblast. Nějakou chvíli jí to zabere než se dostane z čtvrti jejího klanu do tréninkové oblasti. Když se tam dostane, tak se trochu rozhlédne po okolí, aby se podívala, kde je volno a pak se trochu rozcvičí, než začne trénovat ninjutsu, trochu se proběhne a pak si udělá několik kliků a dřepů.*

*jen tak jsem šel prozkoumat Kiri a šel jsem do tréninkové oblasti* „co je to za holku„ Ahoj. „trochu se stydím asi„ *začervenal jsem se a řekl* Já jsem Kkkkagure a tty?? „ta holka je ale kus„

*Poté co se Suzume trochu protáhne, tak se rozejde k jednomu tréninkovému kůlu. Postaví se tak pět metrů od něj. Z pouzdra vytáhne několik kunaiů a hodí je na kůl. Všechny je zasáhnou, tak se jen trochu pousměje a rozejde se pro kunaie. Takto ještě nějakou chvíli hází kunaie, než se nakonec rozhodne, že to stačí, že by mohla začít trénovat ninjutsu a techniky, které by se mohly objevit na geninských zkouškách, které už se blížily. Složí několik pečetí a pak se začne soustředit. Poté co se rozplyne obláček kouře, tak se vedle Suzume objeví dva klony, které vypadají stejně jako ona. (Bushin no Jutsu)* 'Mám takový pocit, že se mi celkem povedly,' *pomyslí si dívka. Poté klony odvolá a zkusí to ještě jednou a opět klony vypadají dost dobře. Poté si všimne nějakého kluka, který byl kousek od ní a vypadalo to, jako kdyby jí sledoval. Poté co na ní promluví, tak se Shiniko jen trochu pousměje.* Ahoj, já jsem Suzume, *představí se mu dívka.*

Ulm *polkne a vzpamatuje se z jeho snění* Pěkné jmmméno. Kolikk ti jjee?? „to nemůžu mluvit normálně před takovouto holkou„ Nechceš společně trénovat?? *Zamyslel se a představil si že budou společně žít a pomstí své rodiče, jenže ještě nic neumí* Chtěl bych se naučit nějaké jutsu. Pomůžeš mi?? *zeptal se a pořád se červená*

*Suzume se jen trochu pousměje.* 'Nějaký nervózní ne,' *pomyslí si dívka.*Proč se ptáš, *zeptá se Suzume.* 'Mám takový pocit, že jsem ho teď ještě více znervózněla,' *pomyslí si Shiniko.* Mě je devět a tobě je kolik, *optá se ho.* Trénovat? Hmm, řekla bych že jsi student akademie, že? Trénovat můžeme umíš už chodit po stromech bez rukou, *zeptá se trochu zvědavá Suzume, protože aktuálně je to technika, kterou by měl každý umět.* Takže, jak se rozhodneš, chceš se jí naučit, *zeptá se ho dívka a poté už jen čeká, jestli jí řekne, že už to umí nebo ne.*

Mně je sedm a chodit po stromech neumím. *Jakmile to dořekl tak polkl* "teď jsem se ztrapnil že neumím ani chodit nohama po stromech" A ty to umíš?? *Zeptal se a doufal že ne aby jsi nepřipadal jako trapák* Jinak mně je sedm. "Škoda že je starší, ta holka jse mi stršně líbí ale je prostě starší" Jak se to dělá to chození po stromech??

Mě je devět, *řekne dívka.* Tak fajn, tak tě to můžu naučit, jop já už to umím, mě už čekají geninské zkoušky brzo, *řekne Suzume a usměje se na něj. * Takže, kde o to, že složíš pečetě a pak musíš soustředit svou chakru do chodidel a poté můžeš jít po stromě. Ale pozor, když jí dáš málo, tak se od trochu odlepíš a spadneš, když jí dáš hodně, tak porušíš kůru stromu a spadneš na zem, takže pokud nemáš žádné otázky, tak se do toho můžeš pustit, *řekne Suzume. Poté mu ukáže pečetě, které má složit a rozejde se po stromě nahoru a posadí se na jednu větev.*

---KONEC---

*Po tom co Nyoko pomohla doma a nuceně se trochu najedla, vydala se do tréninkové oblasti. Tady trávila většinu svého času, do Doja moc nechodila, jelikož tam je víc lidí a člověk nemá svůj klid. A kdyby potkala někoho z akademie, asi by si s ní chtěl rovnou povídat. Našla si tedy odlehlé místo, kde se pořádně protáhla, aby si náhodou něco neudělala a pustila se do tréninku. Začátek tréninku spočíval hlavně v tom, že se krátce proběhla, aby se nastartovala a pak se pustila do klasických cviků jako jsou kliky a dřepy. Vždycky cvičila jen tak, aby mohla ještě pokračovat, protože neměla v plánu se zničit hned na začátku tréninku. Když byla trochu rozehřátá, postavila se ke cvičnému panákovi do bojového postoje a trénovala údery. Ovšem ne za sebou, jako by trénoval každý, jí šlo o rychlost každého jednoho úderu. Proto vždy své tělo uklidnila a opět panákovi věnovala co nejrychlejší ránu do pomyslného obličeje. Poté přešla na kopy, které trénovala hodně podobně a to i ze stejného důvodu, jejím cílem byla rychlost. Ovšem každým úderem pravidelně měnila cíl na panákovi. Jednou to byla hlava, potom noha a nakonec na žebra. Když dovršila určitého počtu kopů, trochu si oddechla, aby se vzpamatovala, protože tahle technika byla náročnější než se zdálo. DO každé jedné rány nebo kopu musela Nyoko investovat velké množství energie, protože vždy začínala ze statického postoje. Když si trochu oddechla, pak se zase vydala na běh, ovšem né takový, že by běžela pořád stejným tempem. Běžele vždy například 200 metrů sprintem a 100 metrů výklusem a poté zase sprint. Tahle to střídala dokud mohla a poté si zase oddechla. Poté zase přešla na tréninkového panáka, na kterém trénovala opět údery a kopy. Tohle opakovala ještě chvíli, než se sešeřilo a musela domů. Musela být totiž doma do určité hodiny, měla to takhle nastavené už od malička a pokud by nepřišla, následoval by trest od přísného otce a to Nyoko neměla v plánu podstupovat. Cestou domů jí pozdravilo pár lidí ze školy, které ani nepozdravila, maximálně jim pokynula hlavou. Když přišla domů, její otec se zrovna vrátil z mise. Pomohla mu uklidit věci, poté se umyla a šla své matce pomoct s vařením večeře. I přes to, že byla z tréninku dost vyčerpaná, musela doma vždycky ještě fungovat.*

---KONEC---

*Bylo brzo ráno a Nyoko ještě spala. Venku se teprve rozednívalo, když se dveře jejího pokoje otevřeli a v nich stál její otec ve svém tréninkovém oblečení.* Vstávej Nyoko. Domluvil jsem nám trénink ještě se členem z mého týmu. *Její otec byl shinobi a lidé z jeho týmu pro něj byly jako rodina. Otec Nyoko byl hodnosti Jounin a proto byl oproti ní nepředstavitelně silnější a tréninky s ním byly jen přínosem, ale ještě nikdy se nestalo, že by otec vzal k tréninku i někoho dalšího. Nyoko tedy v rychlosti vstala, umyla se, oblékla se taktéž do oblečení, které měla vyhrazené na tréninky, pak seběhla do kuchyně, kde už její maminka připravila malou snídani, takovou aby trochu zasytila, ale nebyla moc velká, aby se i po jídle dalo pěkně trénovat. Nyoko milovala maminčiny snídaně, vždycky se totiž uměla trefit do jejích chutí, bylo vidět, že je Nyoko po ní. Tentokrát ale rychle hodila snídani do sebe a spěchala za otcem, který už netrpělivě přešlapoval u dveří a každou chvíli pořvával, že Nyoko zdržuje. Nyoko už byla pěkně natěšená, znala všechny členy otcova týmu už od malička, trávili totiž spolu opravdu hodně času. Když byla tedy připravená, vydali se s otcem na cestu, tentokrát ale do doja, kde touhle dobou ještě nikdo nebyl, takže to Nyoko nevadilo a zároveň nebylo ještě úplně teplo a ve vesnici ke všemu pršelo. Když přišli, člen týmu otce, Kazuya už čekal nachystaný.* Nyoko, zatím se rozcvič a můžeš trochu začít se cvičení, ja ti Pak s Kazuyou něco ukážu. Chtěl bych, abys konečně pochopila, jak vypadá pořádný souboj s někým, kdo ovládá ninjutsu na takové úrovni jako já nebo Kazuya, i když víš, že ninjutsu není moje nejsilnější stránka. Taijutsu si rozhodně zdědila po mě a já bych chtěl abys to nepromrhala, to už bys mohla rovnou umřít na geninských zkouškách. *Jak řekl otec, Nyoko se trochu protáhla a pak začala cvičit. Udělala si pár dřepů, kliků i sklapovaček, aby nevyšla ze cviku a pak už se začalo schylovat k tréninkovému souboji jejího otce a Kazuyi.* Tak se dívej Nyoko. *Ti dva se proti sobě postavili. Kazuya najednou proti jejímu otci vystřelil velkou ohnivou kouli, ale její otec jí jednoduše spláchl vlnou vody. Pro Nyoko to byla neskutečná podívaná, takové techniky nikdy naživo neviděla. (snad nevadí, že nepíšu konkrétní techniky, ale beru to tak, že je Nyoko absolutně nezná a prostě píšu co ona vidí.) PO tom co její otec prolil vodu přes většinu Doja, se mu na rukou objevili malinké blesky a začalo být slyšet elektrické praskání. Otec udeřil do mokré země a elektřina se začla vodit skrz vodu. Na to Kazuya ale reagoval výskokem do vzduchu a ještě ve vzduchu proti otci vyslal ohnivou kouli, která svým vzhledem až neskutečně připomínala dračí hlavu. Následně přišlo ještě několik vzájemných útoků skrze ninjutsu, když najednou Kazuya vytáhl svou katanu, vrhl se na otce a bodl ho do břicha. Nyoko téměř vykřikla jak se o otce lekla, když se jeho tělo prostě proměnilo ve vodu a následně čepel prostě prošla. Oba dva, Kazuya i otec se očkem podívali na Nyoko a zasmáli se.* Nyoko, teď sleduj pořádně. *Oznámil otec směrem ke své dceři. Jejímu otci najednou zčervenala kůže a kolem něj se objevil jakýsi zelený oblak. Nyoko se nevěřícně dívala, ale pravý údiv přišel až při prvních pohybech jejího otce. Byl tak rychlý, že jeho pohyby zvládala sotva stíhat očima. Vždycky se spíš někde objevil a Kazuyovi uštědřil velkou ránu. Ten ovšem tuto schopnost asi znal, protože na ní dokázal částečně reagovat. Najednou oba z nich přestali bojovat.* Tati, co to bylo za schopnost? To bylo nějaké ninjutsu? Naučíš mě to taky ? *Její otec, který byl ještě zadýchaný, se na ní podíval a dal se do řeči.* Ve tvém věku už bys mohla poznat, že se jednalo taijutsu. Naučit bych tě to mohl, ale pochybuji, že by to tvoje slabé tělo zvládlo, takže tě to učit nebudu, minimálně ne zatím. Možná ti doma řeknu jak to funguje, ale to zatím bude všechno. Teď běž trénovat taijutsu na panáka a neflákej se, nevstával jsem takhle brzo kvůli tomu abych tady dělal jen divadlo. *Nyoko, která byla už na takové jednání zvyklá poslechla a šla trénovat taijutsu. Trénovala spoustu kopů a úderů, ale stále přemýšlela nad tím co viděla. Nicméně to co řekl její otec jí teď motivovalo k tomu, aby podávala ještě lepší výsledky.* ,,Já mu dokážu, že to moje tělo zvládne." *Její otec i Kazuya poté odešli, ale Nyoko zůstala a dál trénovala svoje taijutsu, zkoušela svoje kopy různě kombinovat s údery, kombinovat několik kopů po sobě a podobně. Domuů se vydala, až když byla naprosto vyčerpaná.*

---KONEC---

"Je na čase se sebou zas trochu něco udělat." *Pomyslí si Kazuki, při chůzi do školy. Má v plánu tam dneska vůbec nedojít a zas si dát trochu do těla. Se sestrou do školy nechodí, takže ho nebude morálně poučovat, jak by to udělala kdyby ho viděla jak jde za školu. Místo na Akademii si to zamíří přímo do tréninkové oblasti.* "Potřebuji trochu zrychlit. Čím silnější budu já, tím silnější bude chtít být i Akira. Musím do toho dát tedy všechno." *Přemýšlí a od místa kde teď je, to vezme do tréninkové oblasti klusem, aby se trochu proběhl a zahřál před následným tréninkem. Do tréninkové oblasti doběhl za 15 minut. Trochu se prošel a protáhnul, aby se vydýchal a trochu zklidnil tělo a dech.* "Tak jdem na to." *Poví a do země vyryje čáru. Udělá 50 kroků a zde patou vyryje další čáru. Nejsou zde žádné hodiny, stopky, ani nic jiného, podle čeho by dokázal měřit čas, takže se prostě musí spolehnout jen sám na sebe. I když všechno ostatní Kazuki dost fláká, tak trénink je věc, kterou bere opravdu velmi vážně a vždycky musí být všechno perfektní, jinak to není správně. Postaví se tedy na čáru a pomalu vykluše na druhou stranu. Začíná pomaličku a s každými uběhnutými 50 metry zrychlý, aby těch dalších 50 metrů uběhl rychleji než těch předchozích. Potom to bude dost náročný, ale začal z lehka, takže by nemusel mít větší problémy. První 50 šla opravdu pomalu, byla to skoro chůze a trvalo mu to 30 vteřin. Jakmile se dostal za čáru, udělal si 10 kliků a vydal se zas na druhou stranu. To už bylo běhu trochu podobné. Dostal se tam za 24 vteřin. I zde za čárou padl k zemi a dal si dalších 10 kliků. Vstal a opět běžele zpět. Teď už opravdu běžel, dostal se na druhou stranu za 15 vteřin, kde následovalo dalších 10 kliků. Na nohy a zpět. Teď už opravdu musel sprintem, a povedlo se mu to za 9 vteřin. Zase deset kliků a běží se zpátky. Ať se snažil sebevíc, dokázal si čas stáhnout jen na 8 vteřin. Pokaždé když doběhl na druhou stranu, vždy si dal 10 kliků. Trénuje tím i správnou funkci dýchání, která je při rychlém běhu a větší námaze stejně důležitá. Proto mění činosti, aby si nacvičil i správné dýchání. Když člověk špatně dýchá, vyčerpá se 2x rychleji, protože se musí soustředit i na dech. Běhá takto ještě asi čtvrt hodiny, ale už vynechává kliky. Snaží se jen zlepšit si svůj čas a dostat se třeba na 7 vteřin. To se mu ale moc dobře nedaří. Ve chvíli, kdy začne spíš zpomalovat a čas mu narůstá, rozhodne s edát si menší pauzu. Nesedí ale jen tak, to je totiž to nejhorší, co člověk může udělat. Sedět a čekat až se tělo samo uklidní. Né, prochází se, protahuje se a vydýchává se, aby se co nejdřív uklidil. Pauza trvá asi 5 minut, potom už je zas v pohodě a je připravenej pokračovat v tréninku. Né ale už v běhu. Během pauzy došel až do míst, kde se nachází všemožní trénovací panáci. Rozhodne se že bude trénovat přesnost a rychlost svých úderů. Stoupne si proti němu a špičatým kamenem, který sebral kousek vedle, si na něj nakreslil několik křížků. To jsou body, které se bude snažit co nejrychleji a nejpřesněji zasáhnout. Otočí se čelem vzad a chvilku čeká. Boté je během chviličky otočený a pěstí míří na křížek, co je ve výšce tak jeho prsou.* Centimetr vedle. *Pronese mezi zuby, když vidí že se netrefil.* Znova. *Dodá a zas se otáčí. Chvilku čeká a opět jde do akce. Prudký otočení zpět a pěstí do kříže ve výši jeho očí. Hned na to druhá ruka mířila na křížek, který prve minul.* Hlava špatně, tělo dobře *Pronese když se podívá na své výsledky.* Pořád to ale nestačí. *Opět se otočí a zkouší to pořád dál. Má těch křížků nakreslených hodně, takže zkouší různá místě, několik kombinací, kop ze skoku, kop z přikrčení. Takto trénuje asi 10 minut, než přejde k dalšímu kroku. Postaví se přímo před panáka, s rukama podél těla a snaží se během co nejkratšího času trefit co nejvíc křížků, které si na panákovy vyznačil. Stojí v klidu, pozorně si prohlíží panáka a během chvilky vystartuje. Pravá, levá, pravá, levá... Střídá ruce tak jak mu to vyhovuje a trefuje jeden křížek za druhým od shora až dolu a pak zpátky nahoru. Potom ještě jednou a znova a znova. Dokud Kazukimu opravdu nelítají ruce jako střely. Teda skoro jako střely. Pořád to není žádná superrychlost, ale je znát menší pokrok. Takto všechno střídal i s během takřka celý den. Dokud nebyl čas konce školy. V tu chvíli se sebral a pomalým klusem si to zamířil zpátky domu.*

---KONEC---

Trénink

*dneska je to poprvé, co Akira odešla ze školy dříve. O dost dříve. Ani Kazuki tam nebyl, tak se vydala ho hledat. Dneska totiž měli mít praktické cvičení Kinobori no Waza, aby se to prý naučili a pochopili to. Předvedla Senseiovi, že vyjde cokoliv, na co jí ukázal tak jí nechal, ať si sedne a učí se. Ona ale odešla. Vydala se do zlomených kostí hledat Kazukiho. Tady ho k její smůle nenašla. Když už dorazila ale až sem, rozhodla se, že tu zůstane a bude chvíli trénovat. Prochází si oblast a přemýšlí, co by bylo nejlepší na trénink. Rozhodně se ale nejdřív převlékla. Z batohu si vyndala černé elastické tepláky a černé triko. Šaty si pověsila na jedno z dřevěných panáků, co tam jsou. Chvíli se na ty panáky ale dívá. Celkem jí zaujali, tak jen kolem nich krouží a prohlíží si je. Někde je už viděla, v nějaké knize. Jen si bude muset vzpomenout. Nechá to teď být a otočí se. Rozhlédne se po kraji a u toho se protáhne. Začíná pociťovat to, proč vlastně Kazuki odchází z hodin. Ten pocit toho moře času, který momentálně má, je celkem skvělí.* Fajn jdeme na to. Trochu se zahřát. *poví a vyběhne. Nejedná se o nějak převratnou rychlost. Tak akorát, aby rozpumpovala srdce a rozběhla pořádně krevní oběh. Pak se zastaví u loutek a padne na zem, kde si dá několik kliků. Není nejsilnější, rozhodně na jejích rukách není moc znát ta svalová hmota, přesto se jí ale aspoň těch deset kliků povede. Vstane a dojde k zábradlí, které tu je na většinu silových cviků. Vyškrábe se na hrazdu a visí na ní. Chvíli se dívá pod sebe, ale nakonec zvedne hlavu a napne svaly. Snaží se přitáhnout se bradou nad hrazdu. Udělat pár kliků, to je jedna věc. Ovšem tohle je daleko složitější a pro ní skoro nemožné. Povedlo se jí přitáhnout relativně aspoň k hrazdě, než jí ruce povolili a ona tak spadla dolu. Není to výška a přistála na nohou, tak se to dalo ustát. Rozhlédla se kolem sebe.* Jsem ráda, že mě nikdo neviděl. *řekne si a přemýšlí, co zkusí teď. Objevila jakousi "posilovnu", kde leží několik rádoby činek. Jsou tu ale i takové, které stačí pro ni, aby si mohla dát normální cviky, ale trochu se je ztížit váhou. Vzala si tedy do každé ruky tříkilovku a pustila se do dřepů. Ruce má natažené před sebe a záda rovná. Po dvaceti dřepech přejde na výpady. Vždy našlápne jednou nohou dopředu a jde u toho tělem dolu. Ruce má svěšené podél těla, ale s činkami, aby byla trochu větší zátěž. Pak se zvedá tím, že zadní nohu dává k přední. A takhle to opakuje dokud neobejde oblast posilovny. Odloží na chvíli činky a podívá se na skálu.* Dobrá. Je čas to zkusit. *řekne si a vydává se ke skále. Prý schopní a silní Shinoby zvládnou lézt na skálu jen o jedné ruce. Chce se o tom přesvědčit, ale nejdřív začne s obouma. Našlápne na horu a přitáhne se rukama. Už teď pociťuje, že to nebude žádná sranda. Přehmátne ruce, aby se posunula výš, ale sklouzne na zem.* Dobrá, na tohle je ještě moc brzo. *řekne si a vrací se zpět na posilovnu. Tam potřebuje více zamakat, aby mohla příště tu skálu zdolat. Proto se opět chopí činek a položí se na lavici. Tentokrát si vzala zase tříkilové a položí si je na prsa. Pak střídá cviky na různé svalové části rukou, prsou zad i břicha. Nejdřív zvedá ruce přímo vzhůru. Pět opakování, než ruce rozpaží a v oblouku je zvedá zase nad sebe. Postupně cítí, jak jí pokaždé táhnou jiné svaly. Po pěti opakování dá ruce s činkami za hlavu, ale natáhne je a opět je zvedá nad sebe v oblouku. Zopakuje pět opakování a vrátí se na začátek. Sjede pět sérií po pěti opakování, než činky zadýchaně položí. Není to jen tak, musí i dýchat správně. Sedne si, aby se mohla napít a vydá se k zábradlí zase. Vyskočí nahoru a visí zavěšená za ruce. Dívá se pod sebe, než napne svaly, zvedne hlavu a pokusí se přitáhnou. Má ruce unavené, ale svaly natolik protažené, že se sama vytáhne až bradou nad hrazdu. Spustí se pomalu dolů a ještě jednou to udělá stejně. Cítí ale, že dosahuje limitů.* Dneska to stačilo. Zase příště. *řekne si. Vydá se pro šaty, které složí do batohu a tak jak je se lehčím poklusem vydává k domovu, aby si mohla dát v klidu sprchu a zalehnout po večeři do postele. Nemůže se dočkat, až Kazukimu řekne, že byla dnes také za školou a trénovala. Předci jenom ho chce porazit.*

*Nyoko se rozhodla pro novou verzi tréninku, protože jak trénovala teď tak sice zesílila, ale stále nedovedla přesvědčit otce k tomu, aby jí naučil Hachimon. Ten si neustále stál za tím, že na to nemá, že je moc slabá. Doma nikdo nebyl, otec měl misi a matka musela nakoupit, aby udělala večeři, se kterou jí měla Nyoko pomoct. Nyoko se tedy oblékla do svého cvičebního úboru a vydala se do tréninkové oblasti. Když přišla, zjistila, že tam moc lidí není a našla si místo, kde daleko nebyl vůbec nikdo a nikdo na ní nemohl vidět. Vždy dávala takovým místům přednost před dojem plným lidí. Okamžitě se začla protahovat, pak si zopakovala pár úderů do prázdna a trochu se proběhla. Cvičení samotné začla tím, že si dala pár kliků, lehů-sedů a sklapovaček. Po chvíli jí tenhle trénink ale omrzel.* ,,Chtěla jsem přijít s něčím novým, svůj trénink udělat těžší, abych se toho víc naučila." *Pak si všimla, že ještě kousek od ní, je vcelku malá skála, vydala se rovnou k ní. Nejdříve zkoušela techniku, díky které by uměla chodit horizontálně, to se jí ale ne a ne povést. Není divu, v nijnjutsu úplně nevynikala. Pak se rozhodla přejít k jiné verzi. Chytla se prvního výstupku který viděla a začla šplhat. Nebyla to ani tak skála, jako spíš skalka, která měla sotva 10 metrů. Podařilo se jí vylézt celkem v pohodě, když pak slezla dolů, což už bylo nebezpečnější, ještě chtěla přitížit. Jednu ruku dala za záda a díky Gake Nobori no Gyō začala šplhat pouze pomocí jedné ruky. Vedlo se jí to skvěle, se sílou nebyl žádný problém a na tak malé skále rozhodně ani s výdrží, najednou jí ale zradila samotná skála. Při dalším pohybu to výčnělek nevydržel a Nyoko se rozdrolil v ruce. Než stíhla zareagovat, už začala padat, snažila se zachytit, už i druhou rukou, trénink jí teď moc nezajímal, snažila se zachytit i pomocí nohou, ale to jí bylo taky k ničemu. Byla zhruba ve 3/4 skalky když spadla, běžne by takový pád asi přežila s pár zlomeninami, ovšem ona měla takovou smůlu, že jak spanikařila a chtěla se zachytit, její tělo se dostalo do takové rotace, že spadla hlavou na zem a zlomila si vaz, tohle všechno jen kvůli tomu, že se chtěla zalíbit otci...*

---KONEC---

*Jen se štěstím prošla Akira Krvavou zkouškou. Pořád si říká, že tu neměla stát, ale nějak to zvládla. Měla v plánu se setkat s Nyoko a vmést jí to všechno do ksichtu. Jak je zase před ní a má blíže k tomu, stát se šermířem. Nyoko ale nepřišla do školy. Akira stála před akademií celý týden jak na začátku vyučování, tak i na konci. Nyoko se ale ani jednou neobjevila. Rozhodla se tedy zjistit, co se stalo a tak se vydala k ní domů. Byli ze stejného klanu tak to nakonec nebylo nic tak těžkého zjistit, kde bydlí. Zabouchala na dveře.* Hej, Nyoko. Když nebudeš chodit do školy, nikdy mě nepřekonáš. *křičí za dveřmi. Zaslechne kroky a jakmile se dveře otevřou, vítězoslavně natáhne před sebe čelenku se znak mlžné, aby jí měla přímo na úrovni očí. Místo toho ji ale ukazuje nějakému muži k rozkroku. Hned ruku stáhne a podívá se nahoru. V rysech pozná jejího otce. Jeho obličej je ale takový prázdný. Smutný.* Ty jsi Nyoki kamarádka? *zeptá se ten muž.* Spíš rivalka. Akira Hozuki, prosím. *odpoví Akira.* Aha, dcera vůdce klanu. I tak by se to dalo brát jako úspěch. Nyoko nebyla moc společenská, ale o tobě se zmínila. *poví  muž a sesune se na bobek, aby byl k Akiře na úrovni očí. Položí jí ruku na hlavu.* Nezapomeň na vaše sny. Žij pro ně a miř k nim. Udělej to i pro Nyoko, která pro ně zemřela. *poví a dívá se na ní. Podle Akiri je ten muž stejně ohromný, jako její otec. Silný Shinoby, který se s nikým nemazlí. Teď je ale před ním zlomený člověk, kterému se lesknou oči.* Zemřela? *zopakuje Akira pomalu.* Ano. V tréninkové aréně spadla ze skály a srazila si vaz. Chtěla být silná a tohle se jí nepovedlo. Nevyčítej si to. Já to tobě také nevyčítám. Rivalita je skvělá věc a ona měla prostě smůlu. Život Shinobyho je těžký a se smrtí se potkává každý den. I ty jsi se s ní už setkala, pokud máš tuto čelenku. *povídá muž a nepřestává se jí dívat upřeně do očí. Akira, aniž by si to uvědomila, nebo si to vůbec mohla kdy připustit cítí, že se její oči také začali lesknout.* Nenech se spolknout kolem, který pohání těžký život Ninji. Nalezni svoji cestu a buď silná podle sebe. A pokud mohu troufale žádat, nezapomeň na Nyoko. Věřím, že by pro tebe udělala to samé. *domluví muž. Pomalu zase vstane a vrátí se do domu. Než ale zavře, podívá se ještě na Akiru a objeví se mu na tváří úsměv. Úsměv, ve kterém je tolik bolesti, ale přesto je upřímný a je směřován k Akiře s vděkem. Dveře se zavřou a Akira zůstane stát a zírat na dveře. Po chvíli se otočí, uklidí čelenku do vaku pod Kakutem na zádech a vydá se od domu a ulicí pryč. Nepřemýšlí nad tím, kam půjde, ale její nohy jí rovnou vedou na to místo. Vydala se do tréninkové oblasti až k té osudné skále, která stála Nyoko život. Neví přesně, de to bylo. To je ale tak nějak nepodstatné. Opře se hlavou o skálu a zírá k jejímu úpatí.* Proč? Měla jsi tolik snů jako já. *poví ke skále. Na zem před ní dopadne kapka a za ní další. Připisuje to k dešti, který se měl dnes objevit. Jenže ty kapky dopadají jen na jedno místo. Položí si ruku na tvář a zjistí, že to jsou slzy.* Vidíš, co jsi způsobila. Kvůli tobě tu teď brečím. *zvedne hlavu a podívá se k nebi.* Ty jsi ale pitomá! *vykřikne vzhůru a dopadne na kolena. Lokty se zapře o skálu a položí na ruce hlavu. Mokro se pod ní zvětšuje, jak se jí z očí valí čím dál víc slz. "Překvapila si i mě. To pro tebe znamenala tolik?" ozve se jí v hlavě ten hlas.* Znamenala pro mně opravdu hodně. Pro ní jsem se snažila tu zkoušku přežít. *odpoví Akira. "Tak to bys neměla zaostat. Jak řekl ten stařík, začni makat." dodá ten hlas a utichne. Akira tam ještě dobrou půl hodinu jen tak klečí, než se nakonec narovná a vstane. Popadne kakuto a prudce s ním dvakrát švihne proti skále. Vytvoří tam tak dvě rýhy. Jednu svislou, delší a vodorovnou kratší přibližně v první horní třetině svislé. Udělala na skálu kříž. Do země pak u skály zabodala tři kunaie. Dva u stěny a třetí blíže k ní na středu. Spojila je dráty a pod kříž, mezi ty dva kunaie, na stěnu vyryla dalším kunaiem nápis. " ライバル " Rival. Jakmile měla hotovo vstala, naposledy se k tomuto pomníku uklonila, zasunula Kakuto a odchází. V tuhle chvíli se z nebe začíná opravdu snášet déšť. Akira se podívá vzhůru do oblak.* Sbohem, Nyoko. *poví a vrací se domů, kde se musí začít připravovat na život Shinobyho.*

*mohl to být den jako každý jiný. Ovšem to se brzo změnilo. Přišla k nim domů zpráva, že byla přidělena do týmu 34 a dnes se mají společně poprvé setkat. Moc se jí to nelíbilo. Měla na dnešek jiné plány, ale nedá se nic dělat. Jestli se chce stát brzy šermířem, musí se dopracovat na ChZ a pak zvládnout spousty těžších misí. A k tomu ať se jí to líbí nebo ne, potřebuje tým.* Dobrá, ale jen pro tu potřebnou dobu, ani o hodinu déle. *poví a připraví se na odchod. Oblékne se opět do svých šatů, kdy si na záda připevní Kakutö a pod něj pouzdro s vybavením. "Hotashi bude muset počkat ještě." proletí jí hlavou, když za sebou zavírá dveře od domu. Mají se setkat v tréninkové oblasti zlomených kostí. To se jí hodí, dneska tam stejně chtěla zajít. Vzala to tedy přes ulici, kde je květinářství. Ačkoliv se snaží navenek působit jako velmi tvrdá osoba, je v jejím životě okamžik, kdy dala najevo svoji slabost. V květinářství vezme kytici bílých orchidejí a dvě vonné tyčinky. Vyrazila dřív, aby se mohla stavit ještě za Nyoko a být nikým nerušená. Když však dorazí do tréninkové oblasti zjišťuje, že se jí to nepovedlo. Poletuje tam nějaký kluk a okolo něj stále štěká pes.* Ts. Aspoň že si hledí svého. *řekne si a jde ke skále, která se pro Nyoko stala osudnou. Stojí tam chvíli a dívá se na nápis na stěně, který tam kdysi vyryla. " ライバル "* Kdyby jsi aspoň zemřela při krvavé zkoušce. Bylo by to pro tebe mnohem lepší, než taková potupná smrt. *poví směrem k nápisu a do trojúhelníku z drátu a kuniů, který tam nechala vložila kytici. Pak pod nápis na jeho okraje zapíchla vonné svíčky a zapálila je. Docela se ještě diví, že tu ten provizorní pomník, který udělala, pořád je. "Alespoň k něčemu má tahle mladá pakáž úctu, ne?" ozve se jí v hlavě. "To je pravda." potvrdí Akira. Klečí u pomníku a po chvíli sfoukne plamen na tyčinkách, aby se mohli pomalu žhavit a vytvářet slabí proud kouře. Když po nějaké době vstane, aby se otočila a odešla zjistí, že za ní stojí ten kluk se psem. Lekne se a ucukne. Tím pohybem začne padat na pomník. Stihne však zareagovat tak, že se natočí na bok a zapře se do Kakuta. Tím se opře o stěnu a nespadne tak na pomník. Jakmile najde ztracenou rovnováhu utrhne se na kluka. Stále však svírá jílec.* CO si myslíš, že děláš ty pako. Asi tě na fleku rozsekám. *vykřikne na něj.* Hej hej, klídek. Jsi vůbec ninja? Neměl bych se k tobě takhle nepozorovaně jinak dostat, nemyslíš? Poví s úsměvem a prohlíží si jí. Ruce má v kapsách a ten pes mu leží na hlavě. I ten potichu štěkne na jeho souhlas.* Za normální situace ano. Tohle je, ale jiné. *odpoví Akira. Kluk se trochu nakloní do strany a podívá se za ní, aby viděl, co to tam vlastně je.* Hm, toho jsem si tu nikdy nevšiml. Kdo tu je? *zeptá se a vrátí se k ní, když si však všimne, že už Akira vyrazila pryč.* Máš to tam napsané. *odpoví jenom. Kluk si přečte nápis.* Rival? To mi toho moc neřekne. *odvětí a vydá se jejím směrem.* Víc toho taky nepotřebuješ. *dodá Akira, která se vydala k posilovací části areálu a sedla si na jednu z lavic. Rozhodla se tu počkat na zbytek týmu. Sice dorazila dříve, ale už jí to čekání nebavilo. Kluk si tak nějak domyslel, že z ní už dašlí slova nedostane a tak pokračoval v dovádění se svým psem. Asi po půl hodině se do oblasti blíží další dívka. Jak se ovšem dalo od třech neznámých osob čekat, každý se drží v ústraní od ostatních. Dívka si však sedla ke skále několik metrů od pomníku, vytáhla flétnu a začala na ní hrát. Akira se do ni zaposlouchala ale nepřišla jí, že by jí znala. Melodie I když si Akira myslí, že jsou zde jen oni tři, vysoko na skále sedí další postava. Muž, který tam přišel ještě dříve, než chlapec se psem a celé to pod sebou pozoroval. Po chvíli se narovná a zmizí. Objeví se přibližně deset metrů od Akiri a opírá se o trénovacího panáka.* Hoj děcka. Nástup. *poví. Nevypadá to, že by křičel, ale jeho hluboký a mohutný hlas se rození oblastí a přehluší dokonce i zvuk flétny. Všichni tři zpozorní, protože si ho nikdo nevšiml přicházet. Seskupí se tedy u něj. Akira uprostřed, chlapec se psem na hlavě po její levici a dívka, která stále svírá flétnu po její pravici.* Vítám vás. Jak jsem čekal, ani vás nenapadlo, že byste mohli být v týmu spolu. Žádný náznak navázání komunikace až na okamžik, kdy jsi ho odbyla. *poví a dívá se na Akiru.* Ale i to jsem od tebe očekával, takže žádné zklamání. Jmenuji se Tsurugi a jsem velitelem týmu. Pode mnou bude plnit úspěšně splněné mise. Jinak vás bude čekat trest. *dívá se během představování postupně na každého z nich. Dosahuje výšky přibližně 190cm. Oblečený je v klasické uniformě ninjů z Kirigakure, ale má přes to ještě dlouhý tmavě modrý plášť, takže není pořádně vidět, co má všechno pod ním. Tsurugi. Ani teď neztrácí jeho hlas na hrubosti a mohutnosti.* Takže se představíte, abyste alespoň pro začátek znali jména svých společníků. *podívá se na chlapce na pravo.* Jasný. Já jsem Shino Inuzuka a tenhle chlapík je Sukoi. *představí se chlapec s veselým tónem v hlase, který  má na sobě černé tepláky, bíle triko a rozepnutou červenou mikinu s kapucí. Shino Inuzuka a Sukoi Tsurugi přikývne a podívá se na Akiru.* Hōzuki. Akira Hōzuki. *poví Akira jen tak ledabile, jako by to byla obyčejná věta. I teď Tsuguri přikývne a podívá se na poslední dívku.* Jmenuji se Nishimia Yuzuru. *odpoví a nervózně chytí flétnu do obou rukou a lehce s ní kroutí. Nishimia YuzuruNa sobě má červený plášť, přes který má bílou šerpu. Akira nechápe, proč má takový oděv, ale její samotný oděv je dost výstřední, i když si to nikdy nepřipouštěla.* Vyborně. Rád vás poznávám. Jak jsem již řekl, jsem vaším velitelem. Od tohoto okamžiku se stáváme týmem 34. Tolik k seznámení. Zítra se sejdeme u chrámu a vyzvedneme si společně naši první misi. Hodně zdaru. *zvedne ruku s nastavenou dlaní na pozdrav a v oblaku dýmu zmizí. Akira se asi po pěti vteřinách vydá vpřed, aby mohla odejít z oblasti za svými věcmi, co chtěla dnes ještě udělat. Nikdo z nich si nevšiml, že se Tsuguri vrátil na skálu kde čeká, jak budou reagovat teď. Yuzuru se opět vrací ke skále a Inuzuka se po chvíli přemýšlení a drbání na hlavě opět vydá dovádět se svým psem. Tsuguri se dívá za Akirou, která odchází.* Jaj, jaj... Bál jsem se, že bude jako její otec, když byl malý. Budu muset na ní zapracovat. *řekne si a tentokrát už z oblasti zmizí.*

Ryuu: *Seděl na kameni, uprostřed tréninkové oblasti a mnul si oči, pod kterýma měl fialové kruhy z nedostatku spánku. Co zmizeli jeho rodiče, tak pořádně nespal. Dlouho trvalo, než si zvykl na život v sirotčinci a ještě déle na to, že musel chodit do Akademie, ale rozhodně se nelitoval. Naopak, bral to jako další z možností, jak najít rodiče. Vzpomínky na matku a otce byly tak silné, že mu nedávaly pokoj jindy, než když trénoval. Proto se rozhodl jít sem, na toto místo, ale netušil, co dělat....sledoval malou říčku, která šuměla uprostřed ničeho, toužil po tom se do vody ponořit a odplout do moře, do vody... Ani se nenadál a stál na okraji říčky a máčel si nohy ve vodě, řeka ale byla prázdná, bez života a tak tu byl stejně jako předtím, sám.*

*Po dlouhé době se Akira dnes neměla setkat s týmem a tak má čas pro sebe. Než zajde na hřbitov za Hotashim, staví se ještě za Nyoko. Nemusí si brát tréninkový oděv ale šaty, které nosila často, než začali tréninky s týmem. Šaty Z květinářství nese kytici narcisů. Zamýšleně prochází kole řeky až ke skále v oblasti, z kterého udělala pomník. Vloží kytici do prostoru vyhrazeného kunaii a drátem a na okraj pak započne dvě vonné tyčky, které zapálí. Po chvíli je sfoukne, aby se dým molu uvolňoval vzhůru. Do skály nad tímto je vytesáno "ライバル" Klekne si a chvíli tam kleci se zavřenýma očima. Nad zadkem má přidělané Kakuto a pod ním vak s vybavením. Po chvíli k ní dolehlo šplouchání vody. Ještě chvíli zůstala v pozici, než otevřela oči a začala se pomalu zvedat. Ještě naposledy se podívá na pomnik, než se začne rozhlížet kolem, odkud to vůbec přichází.*

Ryuu: *Sledoval hladinu vody, když spatřil nejprve tmavý stín, pak vlasy a tvář dívky, vycházející z poza nějakého kamene na protější straně malé říčky. Zamhouřil oči aby na ni lépe proti slunci viděl. V Kirigakure se nedalo nikomu věřit a tak nejprve zaváhal, než udělal další krok kupředu a nepropadl se hlouběji do vody.* Whoaaaa- *Propadl do nějaké díry, v ruce si nesl boty, ale ty mu byly co naplat, když se právě celý plácal ve, zničeho nic, hluboké vodě. Zadržel dech a díval se kolem, hledal cokoliv o co se zapřít, také že našel, opřel se o kámen a s hlubokým vydechnutím se vynořil z vody.* Kusooooooo! *Zavrčel nepříjemným hlasem a prudce se odhodil vlasy z obličeje. Vodu měl rád, ale rozhodně ne v takto překvapivé situaci, obzvláště, když mu promočila jeho jediné čisté oblečení.*

*vydá se jedním směrem když vykoukne z poza skalky, zahlédne chlapce, který stojí (pravděpodobně) po kotníky ve vodě. Zastavila se, aby si ho prohlédla. Podle směru pohledu toho chlapce soudí, že dělá to samé. Když se ale kluk pohne kupředu, zmizí pod hladinou. Akira nezměnila na svém postavení vůbec nic, stále se dívá do místa, kde ještě před chvílí stál chlapec. Byla trochu nakrknutá, že jí vyrušil u návštěvy Nyoko, ale beztak už byla na odchodu. Pokrčí rameny a udělá pár kroku směrem k řece, když se s hlasitým vydechnutím opět kluk vynořil. Nezastavuje a pokračuje až k řece. U ní vpustí chakru do chodidel a udělá první kroky na hladinu. Zastaví se až dva metry od chlapce.* Hm.. *zamručí a chvíli na něj kouká pohledem jako na obrázku na pravo.* Nepotřebuješ pomoct? *prohodí jen tak otázku a čeká na odpověď. "Vážně? To si se teĎ zeptala ty?" ozve se jí v hlavě. "Dej mi taky pokoj." odsekne Akira a pokračuje v pozorování chlapce.*

Ryuu: *Neohrabane se zvedl a postavil se na vodu stejne, jako pred nim stala divka. Sledovala ho podivnym pohledem a pak z ni vypadlo, zda nechce Ryuu pomoct. Zamracil se, nevestil z toho nic dobreho.* Leda ze bys mela nejaky kus obleceni navic... Ale v sukni fakt chodit nebudu. *poukazal na divciny saty. Byl mensi nez ona, ale i tak se moc nebal, dosel az k divce, ty dva metry si pro ni dojde. Stal pred ni a naklonil se na stranu, aby se podival na kamen, u ktereho byla.* Cos tam delala? *Vysoukal ze sebe nakonec, protoze prvni, co ho napadlo bylo "sralas?", ale to bylo krajne nevhodne a nechtel prijit o hlavu v sesti letech.*

*Akira nakloní hlavu lehce na stranu.* Náhradní oblečení teda nemám. Ale když vylezeš tak možná uschneš na břehu. *poví a vyrazí zpět na břeh.* Co jsem tam dělala? Byla za kamarádkou. *poví jenom a pokrčí rameny. Pak vystoupí na pevnou půdu a vyčkává, zda tam dojde také.* Proč si do té vody vůbec lezl oblečený, když tam pak padáš? Měl jsi si to oblečení sundat aspoň. Teď bys to nemusel řešit. *poví a pak se zarazí. Strčí ruku do vaku na zadku a chvíli tam šmátrá.* Mám ještě tohle vlastně, ale nemyslím, že bys chtěl i tohle. *poví a vytáhne z vaku svůj Dres a ukáže mu ho.* Je to čistý a rozhodně si to pak můžeš nechat. *sice to má sukni, ale pod ní jsou kraťasy. Sukně se z toho dá odpárat a tak může mít relativní náhradu. Slouží to jako její bojový oblek, tak rozhodně nenechá spodek volny.*

Ryuu: *Sledoval divku a pak seo za ni na brech.* Jak jsem mel vedet, ze je tam dira, neni tu ziva duse, ktera by me varovala. *Podival se na kamen. Nekomentoval, bylo mu to jasne, kamaradka zahynula, pri pohledu na divku, odhadoval ze v Geninskych zkouskach. Jen na sucho polkl, kdyz videl dres.* Ne diky, ja si radsi... Odlozim. *Sundal si obleceni az do trenek, jeho male, hubene telo na sobe melo viditelne slachovite svaly, jizvy a modriny, nic, co by holka z Kirigakure nevidela denne.* Takze Geninske? *Nedalo mu to a zeptal se.*

Jak myslíš. *poví a opět svůj dres uklidí do vaku. Zkoumá jeho jizvy a modřiny. To že je před ní v trenkách jí nijak nevyvádí z míry. Její bratr tak chodí doma běžně a už vzdala pokusy na to, z něj tenhle zlozvyk vymlátit. Přemýšlí, k čemu byla jeho otázka směřovaná, než se podívá na pomník a pak si to domyslí.* Ne. Byla jen hloupá a nepozorná. Udělala kravinu a umřela. Tys jí udělal taky a přežil. Máš řekněme štěstí. *pokrčí rameny a dívá se stále k pomníku. Z tohohle úhlu si všimne, že drát má už jisté poškození od deště. Klekne si tedy u něj a vymění jak drát tak i kunaie, které tam slouží jako vyznačení místa.* Vlastně to nebyla ani kamarádka. Ale cítím jistou zodpovědnost. *poví a zase se postaví. Vrátí se k němu a sleduje dál jeho jizvy.* Trénink, nebo otec? *zeptá se s pohledem na jeho tělo.*

Ryuu: Hmm, tak to pak jo, hold uz nedostane sanci na to, byt pozornejsi. *pokrcil rameny a sedl si na travu, vedle sebe mel rozprostrene obleceni tak, aby co nejryhcleji uschlo.* Hmmm... Ja ale nemel stesti, vydrzel bych tam dost dlouho, bohuzel jeste neumim tuhlw vec ovladat, ale i tak vydrzim pod vodou velmi dlouho. *lehce odhrnul polodlouhe vlasy, zakryvajici zabry na krku, ty vsak byly uzavrene, nefunkcni.* Co? Tohle? *ukazal na nekcerstvejsi modrinu.* Jidlo v sirotcinci, starsi kluk okradl toho maleho, tak jsem to z nej vymlatil zpatky. Všichni mame hlad, ale neznamena to, ze budeme okradat vlastni bratry. *zavrcel nevrazive.* Rodice jsou na tuty mrtvi, nebo utekli.

*podívá se na místo, které jí ukáže. "Hm.. Žábry? Proč má proboha žábry?" ptá se sebe sama. Dojde si sednout pár metrů od něj, protože mezi nimi rozprostřel mokré prádlo a blíž k němu stejně nechce být.* Hm, takže jsi sirotek. Nečekala bych, že v téhle vesnici se budou starat o něco, jako jsou sirotčince. *povídá a dívá se před sebe.* Na druhou stranu to ale dává smysl. Kdy sehnat silnější děti než tam, kde musí už od mala o něco bojovat. *přemýšlí dál na hlas.* Ale proč se staráš o ostatní? Když se budeš starat o ně, budou na tobě závislí a nikdy ničeho nedosáhnout. Ty tak taky nebudeš nikdy nic extra, když tohle budeš dělat. *poví už tentokrát přímo k němu.* Nebo jestli se pletu, vyveď mě z omylu tvojí verzí. *dodá.*

Ryuu: Je tu taky jenom jeden, preplneny a decka spi po dvou na jedne posteli. A fakt se nestaram, jen nesnesu, kdyz nekdo krade. Kazdy ma sve přesvědčení, me je uprimne u prdele, kdo z nich chcipne, az prijde ta chvile, kdo z nich bude schopny prezit a vypracovat se, ale nikdo v moji pritomnosti nebude porusovat tu nejsnazsi vec... Nebudou krast od svych vrstevniku, dokonce od svych spoluspacu, jak si rikame. Deli se o perinu rovnym dilem, ale o jidlo ne? To jako fakt? *zvedl oboci.* Nakonec to moji rodice me vzdy ucili, ze krast se nema. Zivot me naucil, ze se tohle neustale deje....

*Akira se na nad jeho reakcí jen uchechtne.* Krást se bude pořád. Ať tomu chceš zabránit sebevíc, vždycky se najde někdo, kdo je takhle postižený a bude krást. *pokrčí rameny.* Pokud chceš takhle stavět každého, nebudeš celý život dělat nic jiného. Obzvlášť, jestli pak končíš takhle. *poukáže na ty jeho modřiny a šrámy na těle.* Neříkám, že to co děláš je hloupé, nebo zbytečné. Jestli tě to nějak naplňuje budiž, ale měl by ses alespoň naučit, jak se vyhnout zmlácení od nich. *dodá a podívá se zase na plynoucí řeku, která se před nimi žene pryč.*

Ryuu: *Zamračil se a nafoukl tváře, když ukázala na jeho modřiny.* To já zbiju je, to, že u toho utržím i já nějaké rány je vedlejší. Musíš se naučit rány i přijímat, abys je mohla rozdávat....tu největší ránu snad brzy oplatím. *poslední část zašeptal potichu, sledujíc kámen, který nyní byl takovým pomníkem. Zvedl se a protáhl.* A vůbec....slečno, ani jsme se nepředstavili. Ryuu. *Natáhl k ní ruku, jak se sluší a patří, nějaké vesnické hulváctví vážně neprovozoval.* Vypadáš starší, než jsem já, tím pádem i zkušenější, co kdybys obětovala trochu svého času a naučila mne se vyhýbat ranám? Byl by to dobrý trénink pro nás pro oba. *Usmál se, proč toho nevyužít, když před ním sedí zkušenější holka, očividně přežila geninské a co víc, dost možná i chuuninské, nemohl vědět, zda je už na tak vysoké úrovni.*

*nakloní lehce na stranu. Přes tréninkovou oblast k ní dolehne zvuk flétny. "Nikishima? To se divím." řekne si. Akira se tedy nakonec postaví a protáhne.* Dobře. Hözuki, Akira Hözuki. *poví a natáhne k němu ruku aby ji stisknula.* Trochu svého času bych mohla obětovat, pokud po tom opravdu toužíš. *poví a protočí si záda v pase do strany a pak na druhou stranu, aby se trochu protáhla, než se do něho pustí. Asi se obleč, nebo je to na tobě. Jak chceš. *poví a pak se vydá výš od řeky na prostor, který je lépe vyhraněný na to, aby se tam dalo bojovat mezi dvěma lidmi.* Až budeš připraven tak začni. Potřebuji vidět tvoje zkušenosti, abych věděla, na co se hlavně zaměřit při tvém tréninku. *poví a podívá se směrem k pomníku. "Možná kdybychom se pořád nehádali..." pomyslí si a čeká na jeho útok.*

Ryuu: *Vítězně se usmál, až se zaleskly jeho bílé zuby, na kluka z děcáku až moc dobře čištěné. Prohlédl si své oblečení a pak se prostě jen natáhl po, ještě vlhkých, kalhotách, nasoukal se do nich a došel za Akirou.* Kluk z akademie se taky jmenuje Akira, vcelku univerzální jméno. Ale pro oba z vás platí, že je nejspíš dost nebezpečné. *Ještě se zasmál a pak se připravil, cítil, jak se mu kalhoty nalepily na nohy, nic moc příjemného. Zdálo se, že Akira čekala na jeho útok, logicky, musel se ukázat, co vlastně umí a neumí. Stál od ní na dosah kopu a tak se v rychlosti rozmyslel, zaútočil proti ní nejprv pěstí, druhou rukou si chránil prostor před obličejem, vzápětí využil stability na nohou a kopl s otočkou tak, že nejprve zaútočil jednou nohou a jakmile dopadl na špičku oné nohy, i druhou, takový dvojitý kop z jedné strany. Nic extra, ale na kluky v jeho věku to většinou funguje, na holky stačí bohatě i ta pěst.*