Věž Konce

*Pri slovách malého dievčaťa sa Tsuki pousmiala - vystrelil jej kútik jednej strany úst na okamih hore. Dala si ruku v bok a druhou sa pohrávala koncom svojho dlhého chvosta, do ktorého mala spletené čierne vlasy..* Dobre, uvidíme koľko toho znesieš.. *Tsuki ešte venovala jeden krátky pohľad smerom ku Hibiki, a potom bez varovania a zbytočných slov preskočila na druhú strechu a rozbehla sa takto po budovách smerom ku tréningovej časti dediny. Nahodila tempo, ktoré by Hibiki mohla zvládnuť, avšak nešla zrovna moc pomaly. Aj preto zvolila cestu po budovách, Hibiki tak bude mať lepší výhľad na Tsu, ak by predsa len zaostávala. Nestratí sa v uličkách, ani v dave ľudí. Sem-tam sa Tsuki obzrela ponad svoje rameno, aby zistila jak na tom Hibiki je, či sa nestratila, alebo či ju ešte vôbec nasleduje.. Tréningová oblasť nebola ďaleko.*

Hibiki Yuki
*Ta tam jen stála a když souhlasila tak se lehounce pousmála. Následně si utáhla culík a pak se rozeběhla za Tsuki. Samozřejmě přeskočit na druhou stranu bylo pro ní nemožné, proto když se rozeběhla a blížila se k hraně budovy, soustředila do chodidel chakru a díky tomu onu díru přeskočila. Hibiki sice zaostávala, ale držela stejné tempo jako Tsuki.* (Hibiki) 'Konečně se něco naučím, sestřičky. Konečně budu silnější.' *pomyslela si a držela tempo za Tsuki. Sice byla za ní nějakých 100 metrů, ale stále ji viděla. Byla si jistá, kam směřují. Protože tam již párkrát trénovala se sestrami. Jednou se odrazila trochu víc a ve vzduchu se pousmála a dotáhla si culík. Byla ráda, že je venku, ale taky si uvědomila, že je venku a ostatní na ní koukají. Proto když dopadla na budovu skrčila hlavu, ale tempo držela stejné. Stále ji občas trápilo ono trauma, být venku. Pomalu se ho ovšem zbavovala. Již byly jen kousek od tréninkové oblasti a dívku začínalo zajímat, co budou trénovat. Na nic se ovšem neptala a připravovala se na cokoliv.*

*Hibiki sa držala v 'pätách' Tsuki. Tsu si poskakovala z jednej strechy budovy na ďalšiu, až sa takto dostala na koniec uličky, ktorá bola najbližšie k tréningovej oblasti. Odtiaľ zoskočila dole na pevnú zem. Boli skoro pred vstupom do tréningovej oblasti. Tsuki si popravila svoj batoh, čo mala na ramenách. Pohla sa vpred a došla už len pomalým tempom do tréningovej oblasti, pričom ju Hibiki musela dobehnúť. Tsuki nevypadala zadýchane, ani kvapôčka potu sa jej nikde neurobila. Mala veľkú výdrž, rýchlosť a aj silu. Vedela pri behu správne dýchať, aby sa nezadýchla, a aby jej čo najdlhšie vydržalo tempo a sila. To všetko sa naučila rokmi tréningu.. Došla niekde až dozadu tréningovej oblasti, aby neboli príliš na očiach. Moc ľudí tu nebolo, lebo pred nejakou 'chvíľou' skončil vojenský výcvik a všetci vojaci už mali dosť. Momentálne tu trénovali skôr nejakí krpci. Sem-tam dospelý človek. Tsuki vyskočila na jednu kamennú vyvýšeninu na kamennej stene a tam si odložila svoj batoh. Mala tam ešte nejaké jedlo a, samozrejme, vodu. Tá bola dôležitá. Prehodila si svoj dlhý zapletený chvost dozadu z ramena a pozrela sa dole na Hibiki,* Trochu sa rozcvič, nech si nenatiahneš sval, alebo neporaníš kĺb. Zranenia tohoto typu ťa budú len brzdiť, musíš ich eliminovať.. Rozcvička pred tréningom je základ, na to pamätaj.. *po týchto slovách sa postavila na okraj kamennej vyvýšeniny a odrazila sa. Urobila obyčajné salto, ale každý jej pohyb bol elegantný, až takmer tanečný.. Až to vypadalo dokonale. Dopadla svojimi chodidlami na zem kúsok od Hibiki.*

Hibiki Yuki
*Stále se držela za dívkou a doufala, že ji něco naučí. Když však seskakovala, držela se ji a dopadla kousek za ní. Teď ji už nenásledovala všude, ale šla ještě za ní, aby nebyla daleko od ní. Když však vyskočila na vyvýšený kámen, Hibiki si našla jiný a položila si na něj svoje věci. Poslouchala její rozkazy a čekala, co ji dá za úkol. Nyní dostala za úkol rozcvičku, kterou hodlala splnit. Chystala se začít protahovat, ale před ní dopadla Tsuki. Jen se na ní pousmála a začala se protahovat. Protáhla si nohy, tím že jednu natáhla a lehce si tlačila na kolena. Pak to zopakovala u druhé nohy. Následně si protáhla záda, tím že nohama stála pevně na nohách a rukama se otáčela co to šlo. Pak si udělala jen pár kliků a jakmile byla hotova, postavila se a podívala se na dívku.* (Hibiki) Hotovo. Co dále? *oznámí, jako kdyby byla na vojenském tréninku.*

*Tsuki sa medzitým oprela o kamennú stenu, zložila nohu v kolene a chodidlo položila na stenu, ruky mala na hrudi a pozorovala Hibiki, ako začínala svoju rozcvičku. Tsuki sa nemusela rozcvičovať, pretože pred nejakou chvíľou skončila vojenský výcvik a jej svaly a kĺby boli dobre rozpohybované. Jej očku neunikol jediný pohyb, ktorý Hibiki urobila. Hoci Tsuki videla len na jedno očko, ak šlo o pozorovanie, tak jej 'nič neuniklo'. Bola na pozorovanie zvyknutá odmalička, vždy to robievala denno denne, keď ju otec netyranizoval. Akonáhle na ňu Hibiki vrhla svoj pohľad, tak sa Tsuki odlepila od kamennej steny a bolo jasné, že má po rozcvičke - čo dala najavo aj svojimi slovami. Tsu k nej ale nešla až moc blízko, nechávala medzi nimi asi 4-metrový rozostup..* Tak dobre, krpec, ukáž mi, čo dokážeš.. Zaútoč na mňa. Taijutsu, Kenjutsu.. *vyzvala ju Tsuki a disrespectla ju tým, že sa ani len nedala do bojového postoju. Stála tam ležérne, ale stále elegantne.*

NPC Amaya Tsuchikage

*Amaya potřebovala probrat něco s Radou starších, kteří byli složeni z dosazených starších lidí (shinobi, či obyčejný člověk), z Kirigakure. Amaya věděla, že jsoi všichni na stejné vlně a že toto rozhodování bude těžké. Sama však byla o svém názoru přesvědčena, nemluvě o tom, že počet nukeninů uprchlích z Iwagakure během její vlády závratně klesl na minimum, znala názory mladých lidí v této vesnici. Se složkou a svitkem nakráčela na místo, kde si dala s Radou starších meeting. Vše bylo připravené, veliký stůl, kde na jedné jeho straně byly 3 židle a na druhé jedna. Občerstvení a pití dostatek i na hodiny debatování. Rada starších se k jejímu pozvání vyjádřila kladně a tak Amaya s předstihem několika minut dorazila na místo. Rozložila sklenky k místům na sezení a rozložila i svitek, který byl mapou vesnice. (Něco na tento způsob). Také složky s nukeniny, které Iwagakure nyní měla pobíhajíc venku a pár dalších složek s informacemi ohledně počtu a nárustu obyvatelstva a pár grafů (jako má pan Babiš). Posadila se do svého křesla a napila se vody, kteoru si nalila. Pomalu se sem přihnalo pár ANBU a v jejich doprovodu i Rada. Amaya se postavila a všem se uctivě poklonila.* Vítám vás. Posaďte se a prosím vyslyšte moje slova. *Rada tak bez komentářů udělala. Každý se posadil a Prohlížel si dokumenty na stole.* Toto je mapa naší vesnice. Jak vidíte, její nejodlehlejší část od brány, zde je vystavěn zemědělský prostor, který je však chráněn horami a skalami z druhé strany od hradeb. *Ukazovala prstem, zatímco v druhé ruce držela fix.* Tady je horské jezero, které poskytuje vodu zemědelské oblasti a bylo upraveno pro rekreaci našich lidí. Nicméně v rámci rozrůstání naší vesnice, se nedala posunout hradba, dělící nás všechny od této oblasti. *Zakroužkovala ji červenou fixou.* Tady v té části vede cesta přímo k těmto dvěma místům. *Udělala čáru od nové čtvrti až k prostoru kde bylo jezero.* Dovolte mi prosím, abych přednesla svůj návrh, který projde pouze pokud jej schválíte i vy. Můžeme si v mezích s touto vesnicí dělat co chceme. Nicméně! Lidé za hradbami nemusí nápor zemědělství zvládat sami. Potřebují a budou potřebovat mnohem víc, pomoci i od nás. Proto navrhuji, aby se u nás udělala vyjimka ohledně vycházení mladých shinobi, nižších hodnosti Chuunin, mimo hradby vesnice. *Rada se na Amayu podívala jakoby se zbláznila.* Zde jsou složky s nukeniny z naší vesnice. Poslední nukenin, který uprchl, utekl v rok, kdy přišla okupace a obsazení Iwagakure, od té doby nikdo. Nemyslím si, že je to tím, že se lidé bojí, ale tím, že vesnice se vyvíjí a nabízí našim lidem dostatek svobody i v jejím prostoru. Lidé vidí, že jsme z části velmi tolerantní, ale že ta tolerance přichází za určitou cenu, za věrnost. Vědí, že pokud něco chtějí, mohou za mnou kdykoliv přijít a zažádat a já se pokusím, pokud to bude možné, vyhovět. *Vytáhla grafy, které vytvořila na základě porodnosti ve vesnici.* Vidíte, naše populace stále roste. JE tu více lidí, než kdy dříve, s tím ale přochází i veliká zodpovědnost a tou je nutnost je všechny nasytit. *Položila ruku na místo, kde je zemědělská oblast.* Tenhle prostor existuje pro to, abychom byli za pár let schopní existovat bez dovozu čehokoliv. Vytvoříme dohody se Samuraji, abychom získali nejlepší zbraně, ale jídlo? Proč bychom měli dovážet jídlo, dkyž si jej můžeme vypěstovat sami? V horách se daří Yakům, kozám....ale i rostlinám a potřebují někoho, kdo se o ně bude starat. Ano, máme mnoho nových přírůstků, ale bylo by dobré, kdyby lidé viděli, že i shinobi si jejich práce cenní a chtějí přiložit ruku k dílu. Což ale nemůžeme, jelikož naši starší tráví mnoho času na misích, lovíc zbylé nukeniny z Iwagakure, ale zároveň zabezpečují ochranu a klid ve vesnici nebo přímo učí, či pracují v nemocnici. Nezbývá tedy nikdo, kdo by jim pomáhal.... *Narovnala se a podívala upřeně na každého z Rady.* Ovšem pokud neudělíme vyjimku tomuto prostoru a nepovolíme Studentům Akademie a Geninům vycházet za hradby. Jezero je skvělé místo k tréninku, který je pro Geniny stěžejní kvůli Chuuninské zkoušce, pro Studenty zase kvůli Geninské zkoušce. Byla jsem tam a zjistila, že v jednom místě je to tak uklidňující, že i ten nejneschopnější malý ninja by se zde dokázal cokoliv naučit. Viděla a mluvila jsem s lidmi za hradbami a už teď žádají o pomoc. Ale nemusím kvůli tomu rozdávat mise a přidávat na platu. Každý zde chce jíst a každý by měl přiložit ruku k dílu na poli nebo pastvě. A proč by to měla dělat mladá matka, trávící čas v nemocnici, nebo otec, který vykonává nebezpečnější mise....proč by nemohlo jejich dítě jednou za týden vyjít z vesnice a pomáhat známé na poli? *Rozhodila rukama.* Protože se z nějakého neznámého důvodu bojíme, že utečou...jenže my se nemáme čeho bát, žijou zde dobrovolně a jsou zde spokojení. Čeho se tedy bojíme? Že je někdo ukradne? To bychom museli ale vědět o někom, kdo má potřebu škodit nám, nebo ještě hůř, říši, kterou Kirigakure buduje.... *Napila se a odložila skleničku.* Nechám vám tu tyhle dokumenty a mapu, abyste měli čas se rozmyslet. Já bych ráda povolila vstup do těchto, skalisky chráněným oblastí, každému. Nakonec, jsme vesnice ukrytá ve skalách a stejně tak jsou i tyto prostory. Nemáme se čeho bát. A nemáme jediný důvod, neuložit vyjimku ze zastaralého pravidla. Kdyby naše vesnice ležela na malém ostrově, kde bychom z hradeb viděli na všechny pláže ostrova, stejně bychom dětem nedovolili na ně jít? *Vzala svůj kabát a oblékla si ho, nasadila si klobouk Tsuchikageho a poklonila se.* Dávám vám pár dnů na rozmyšlenou, prosím, do tří dnů bych ráda viděla, nebo přímo slyšela vaše rozhodnutí. Mnohokrát vám děkuji za váš čas, vážím si toho. *S těmito slovy odešla z místnosti.*

Konec rpg

*Stál kousek od velké věže. Na sobě měl černou vestu, šedé tepláky a pantofle, jak vždy. Na čele měl svou čelenku vesnice a ruce měl v kapse, jak vždy. Pozoroval věž, protože nikdy nic podobně vysokého neviděl. Samotná věž byla úchvatná a taktéž v Sunagakure nic podobného ani nemají. Věž ho zajímala a chtěl se podívat i na samotný vrchol věže, ale bohužel se tak nějak trochu bál, aby z toho neměl problémy. Proto jenom vzdechl, kdy se opřel o jeden z domů, který stál za ním. Nohy si dal křížem a pravým ramenem se opíral o stěnu, kdy mu to vyhovovalo. Měl sice přemýšlet více o zkouškách, ale prostě byly tady jiné věci, co ho zajímaly. Jednou z nich i byl ten jeden klučina z Kumo, který se mu líbil, ale nevěděl jméno a taktéž ho viděl jenom jednou. Věděl, že by mohl proti němu bojovat, ale on by to bral spíš tak, že by ho chtěl poznat přitom boji. Ve skutečnosti by chtěl poznat kohokoliv proti komu by bojoval. Bylo by to něco zajímavého pro něho a navíc už dlouho nezabojoval. Naposledy pořádně na Geninských zkouškách, kdy měl na mále a musel sežrat svého spolužáka, aby mohl vyhrát. Celkem zábavná vzpomínka, kterou měl stále v hlavě.*

*Shinzaburo se procházel po ulicích Iwagakure po dokončení první části chuuninské zkoušky. Test mu nepřišel těžký, ale doufal, že ho nepodcenil a na všechno odpověděl správně. Každopádně už brzy se dozví výsledky a bude se moct soustředit na nějaký ještě rychlý trénink před druhou částí. Doma si už něco o Iwě a Kamenném lese nastudoval, ale přišlo mu to zoufale málo. Přeci jen nebyl tak otrkaný jako většina jeho soupeřů, kteří měli geninskou zkoušku na život a na smrt. On ještě nebyl nucený nikoho zabít. Ale nepřemýšlel nad tím, ještě ne. Ale prostě věděl, že druhá část chuuninských zkoušek bude jeho první opravdová zkouška, kde bude riskovat svůj život. Byl z toho tak nějak oprávněně nesvůj. Při své procházce se dostal až k Věži Konce, kterou by nejradši pro sebe povzdychl. Netušil, zda je tam volný přístup, ale moc rád by se tam nahoru podíval. Rozhlédl se kolem a všiml si kluka, který byl opřený o nedaleký dům a měl na sobě čelenku Skryté Písečné. Byl mu povědomý z první části zkoušek. Jistě, bylo pravděpodobné, že proti sobě budou bojovat, ale tak to riziko bylo s jakýmkoli geninem tady. Zkusmo se na něj usmál a zamával mu. Záleželo pak jen na něm, jestli se začnou bavit. On se vnucovat nechtěl*

*Prohlížel si vše před sebou, ale nic moc. Koukal i na lidi, kteří chodili kolem a někteří si ho prohlídli a někteří ignorovali, tak jak u něho doma. Ovšem mu se to líbilo, když se na něho někteří lidi dívají. Připadal si tak trochu zajímavý, i když nemohl vědět, co se těm lidem honí v hlavě. Dokonce i nějaké dvě dívky na něho zamávaly, kdy se on jenom začervenal a kývl na ně. Netrvalo však dlouho a zahlédl chlapce, který na něho mávl. Jaksi si neprohlédl chlapce pořádně a jenom se hlavou otočil kolem sebe, aby se ujistil zda to bylo na něho. "Nějaký moula, který asi ne-" Pomyslel si jenom, když se hlavou otočil na toho chlapce a prohlédl si ho. K jeho překvapení to byl ten chlapec, který byl z Kumogakure. Samozřejmě byl z toho překvapený, že na něho zamával a jenom proto párkrát zamrkal, kdy ihned vytáhl levou ruku z kapsy a zamával mu taktéž. Nestávalo se mu mockrát, že by na něho někdo mával, tak to bylo pro něho i jaksi nové.* Ahoj, chlapče z Kumogakure! *Křikl jenom po něm, kdy následně hodil rukou gesto, aby chlapec došel k němu. Následně si jenom prohrábl vlasy směrem dozadu levou rukou, aby se tak nějak i upravil. Pak by si stejně svou levou ruku dal zpátky do kapsy a jenom se usmál na chlapce, kdy po něm koukal.*

*Shin přemýšlel nad tím, jak by mohl ještě před druhou částí trénovat. Přeci jen měl strach, aby něco nepodcenil. Ale netušil, kolik času má mezi první a druhou částí. Vlastně toho věděl velmi málo, co tak zjistil. No, musel být připravený na druhou část, která bude pro něj nejspíš náročná, vzhledem k tomu, že jeho verze geninské zkoušky v Kumo byla prostě v tom ukázat tři jutsu. Jak by to nazvali geninové z jiných vesnic, bylo to trapné. Každopádně on to nějak neřešil, nezkoumal to, že jejich vesnici ostatní berou jako slabošskou. On sám věděl, že v Kumo je dost silných shinobi. Když si všiml Hakaie a mávnul na něj, tak to udělal tak nějak ze slušnosti nebo z toho, že konečně vidí taky někoho povědomého a kdo je stejně jako on v téhle vesnici jako cizinec. Když slyšel jeho hlas, tak se jen usmál a na jeho gesto zareagoval tak, že se rozešel k němu* Ahoj chlapče ze Sunagakure! *oplatil mu s pobaveným úsměvem a natáhl k němu ruku* Jinak se jmenuju Shin *představil se vesele a sám Hakaie pozoroval*

*Nad tím, že ho pozdravil stejně jako jeho se jen pousmál a přišlo mu to takové hezká a vtipné. No nemohl si stále zvyknout na to, že mu tady lidi i oplácí pozdravy, kdy by se toho v Sunagakure ještě nedočkal od většiny. Koukal se jenom na chlapce, kdy když se mu představil a natáhl k němu ruku, tak se jenom podíval na chlapcovu ruku a pak na něho. Jaksi nereagoval tak dvě sekundy a vypadal i tak nějak zmateně, ale hned se vzpamatoval.* Jo, promiň. *Vytáhl si ruku z kapsy, kdy mu jí podal, aby si s ním mohl podat ruce. Nebyl jaksi zvyklý na takové zacházení a bylo to na něho až moc galantní a jiné. No jiná vesnice jiní lidé, že? "Shin.." * Já jsem Hakai Oriko! Ale můžeš mi říkat Hakai, když se ti bude chtít, Shine. *Odpověděl by mu jen svým veselým tónem, kdy by pak pustil jeho ruku a dal si jí do kapsy, tedy pokud by nejdřív pustil Shin jeho ruku a kdyby ne, tak by se stále držel jeho ruky.* Shin. To znamená skutečnost. Takže si skutečný, nebo jenom nějaká kamenná iluze? *Prohlédl by si jeho čelenku, kdy by se jenom zazubil.* Možná mračná iluze? *Snažil se tím jaksi začít nějakou konverzaci.*

*Shin se usmál na oplátku, když si všiml na Hakaiově tváři toho poloúsměvu. Ten chlapec ze Sunagakure na něj působil zvláštním dojmem. Ne divně zvláštním nebo špatně zvláštním, ale cítil z něj něco, co rezonovalo v jeho těle. Nedokázal to pořádně pochopit a pobrat, co že to má být. Nikdy předtím to necítil, takže ten pocit neodkázal nikam pořádně zařadit. Když k němu natáhl ruku a ty dvě vteřiny se nic nedělo, tak mu hlavou prolítla myšlenka, že by asi neměl být takhle vstřícný ke všem. Už se pomalu rozhodoval, že tu ruku stáhne, když si Hakai vytáhnul z kapsy ruku a jeho nabízenou ruku přijal. V ten moment Shin zjistil, že neví, jestli chce jeho ruku tak rychle pustit. Nechápal to, ale přeci jen ve chvíli, kdy by normálně jeho ruku pustil, tak ji ještě držel v docela příjemném sevření.* Těší mě Hakai *usmál se na něj Shin a trochu mu zčervenaly tváře, když mu konečně pustil ruku. Byl prostě jen malý kluk stále, který... cítil něco nového a nedokázal to rozeznat. Trochu se zasmát, když Hakai začal analyzovat jeho jméno* Hm, já ti nevím, jsem skutečný? A pokud ne, tak budu nejspíš větrná iluze *zazubil se na něj a podíval se za sebe na Věž Konce* Myslíš, že se tam dá dostat? Docela by mě zajímalo, jak tahle vesnice vypadá takhle z výšky *pokračoval, aby se nemusel zahýbat tím, co cítil*

*Jaksi mu to ani nepřišlo divné, že se jejich ruce držely dlouho. Bral to jako něco normálního a nic divného. Když se však Shin zčervenal, tak si toho všiml, ale na nic nereagoval. "Vypadá jak ta kulatá červená věc, která byla v jednom stánku v Zemi Medvědů. Akorát hezčí, taky má oči a i vlasy."* Větrná iluze? *Zopakoval si jenom pro sebe a zasmál se.* Kdyby si byl větrná iluze, tak by zřejmě kolem tebe muselo být tornádo, které není, ty větříku. *Odpověděl mu jenom veselým tónem, kdy když Shin zmínil věž a koukl na ní, tak se Hakai koukl taktéž na věž. Hakai by se věž mohl dostat jednoduše kdyby aktivoval Hachimon a prostě by šplhal a skákal, ale jaksi neměl to zapotřebí dělat. Sice byl v pubertě a mohl dělat taková věci, ale jaksi se uklidnil. Nebyl přece žádné zvíře a taktéž nebyl ani z žádného zvířecího klanu, protože v takovém klanu je určitě jiná puberta, že. Hakai následně jenom udělal krok dopředu, tak aby stál skoro těsně u Shina.* Nevím, ale určitě jo. Nejspíš bys viděl jenom samé kameny, když je vesnice z kamenů, ale upřímně mám radši kameny, než písek. Kameny jsou totiž tvrdé a dokážou ublížit. Písek se umí jenom dostat kamkoliv a je otravný. *Odpověděl Shinovi a stále měl ruce v kapsách, když si tak prohlížel věž.* Chtěl by ses tam podívat, větříčku? *Zeptal by se ho a jaksi se na něho podíval takovým upřeným výrazem, i když by stál hned za ním. Jaksi totiž sám neznal to, že někteří lidi mají nějakou osobní zónu.*

*byl mu ten dotek s Hakaiem příjemný, proto ho prodlužoval, jak jen mohl, než mu to prostě přišlo trapné. Nevěděl, že s takovým jednáním Hakai neměl moc zkušenost, takže si myslel, že mu bude připadat divný. Když zmínil větříček, tak se jen zasmál a tak nějak se mu líbilo, když ho oslovil větříčku. Využil situace, kdy se Hakai podíval na věž a toho, že byl blízko toho a aktivoval si KAZE NO TSUYOI ME, čímž mu jeho zelené oči zmodraly a během chvilky se kolem jejich nohou prováněl vítr, který zajisté nebyl tak úplně přirozený. Bavilo ho si takhle hrát s jeho klanovými schopnostmi. A bylo v tom i to, že se začal rád vytahovat. Sebevědomý klučík prostě. Když Hakai promluvil tak blízko něj, tak se na něj otočil a stále mu modře svítily očka a postupně se větřík zvedal k jejich pasu, jako kdyby je spojoval. Tohle udělal tak nějak nevědomě a neměl na mysli to, že by si někdo z toho mohl něco vyložit. Prostě mu Hakaiova blízkost byla příjemná, ačkoli ho to taky pořádně znervózňovalo. A jeho upřený výraz, když se na něj podíval po jeho otázce, jestli by se tam chtěl podívat, ho na chvíli jakoby paralyzoval. Nakonec jen potřásl hlavou a usmál se na něj trochu nepřítomně* A co ty? Chtěl bys tam? Když už jsme tady... *promluvil trochu přiškrceným hlasem, ale nedokázal nějak srovnat své myšlenky ani donutit svůj hlas, aby zněl normálně*

*Stál stále blízko Shina a jaksi si neuvědomoval nějakého větru. Sice se mu mohla hýbat vesta, ale on to necítil a jaksi jeho oči nepadaly směrem dolů, ale na krk Shina. Shin byl sice trochu menší jak on, ale mu to jaksi nedělalo problém, kdy když se Shin otočil a ukázal své modré oči, tak se Hakai jenom usmál. Měl nádherné oči, které se mu líbily. Sice viděl Shina se zelenými očima, ale v tu chvíli mu to nedošlo, že si jaksi změnil barvu očí. Úsměv měl chlapec taky pěkný, kdy se mu tak nějak celkově i líbil.* Hmm.. s tebou bych tam šel.. *Následně jenom pravou ruku vytáhl z kapsy a chytil Shina kolem pasu, kdy si ho přitáhl k sobě. Oba se tedy teď dotýkali sebe, ale Hakaie to jaksi netrápilo. Sice se mu to líbilo, že jsou tak blízko u sebe, ale bohužel necítil z toho nic. Necítil ani teplo, které Shin mohl produkovat, chudák.* Ovšem musel bych tě držet, aby ses třeba nebál, že spadneš, víš. Takový prcek jako ty by se třeba mohl bát výšek, tak bych tu byl pro tebe. *Řekl takovým líbezným hlasem, protože proč by si nemohl tak trochu poflirtovat, že? Samozřejmě se koukal směrem domů na Shina, kdy se stále usmíval, ale teď to byl takový roztomilý úsměv. Sice ani nevěděl kolik je Shinovi, ale to teď jaksi neřešil. A to, že je mohl někdo sledovat? Lidi si mohli myslet, že jsou ti dva příbuzní kvůli tomu, že se k sobě tak moc mají a nebo, že mu Hakai vyhrožuje. Už jen kvůli své výšce a taky kvůli tomu, že jsou z jiných vesnic.*

*Shin prostě přirozeně rád používal své klanové oči a vzhledem k tomu, že si toho větříku Hakai nevšiml, tak ho zvedl výš tak, že nejdřív rozcuchal vlasy Shinovi a následně i Hakaiovi* Tak půjdeme? *zeptal se tak trochu dětsky, přeci jen by se tam rád podíval a kdyby měl společnost, tak by tam šel mnohem radši. Usmíval Hakai přitáhl k sobě blíž, jen nasucho polkl. Nebyl na tohle zvyklý, na takovou blízkost a intimitu, ale neměl nějak potřebu zkoumat, co na to říkají lidi kolem. Měl očka jen pro Hakaie a teď i deaktivoval svá modrá očka, takže přímo před Hakaiem se mu ze zářivě modrých očí změnily na jeho přirozené zelené. Jenže taky tou blízkostí Shina obklopila jeho vůně. Jasně, byl pořád ještě dítě, ale pomalinku přecházel do puberty a začal víc vnímat věci, které do teď nevnímal. Třeba jeho fakt vypracované tělo i jeho vůni. Proti němu vypadal slaboučký.* Jsou všichni ze Suny tak... namakaný? A tak pěkně voní? *zeptal se šeptem, přičemž mu tváře úplně zrudly. Přišel si jak úchyl svým způsobem, ale jeho blízkost mu byla vážně příjemná. Nemohl si prostě pomoct. Když zmínil, že by se snad bál výšek, tak jen nafoukl tváře v náznaku, že je uražený, ale po chvilce se jen zasmál* To je od tebe milé, že bys mě chránil *uculil se* ale když tam nepůjdeme, nezjistíme, jestli se bojím výšek *zazubil se na něj*

*Nad otázkou zda půjdou jaksi nic neříkal a jenom ho sledoval. Teď mu byla ta věž trochu i jedno, když prostě měl u sebe Shina. No Shin se snad zkoušel, aby Hakai zapomenul na věž, kdy pochválil jeho tělo a že pěkně voní. Sám jenom lehce zčervenal, kdy si ho trochu silněji přitiskl k sobě, ale ne moc, aby mu neublížil, i když neměl možnost mu ublížit díky jeho kostem, ale to on nevěděl.* Někteří ano, ale většina je taková normální. Záleží totiž na tom zda jsou někteří jedinci schopni trénovat a cvičit v takovém podnebí, které se nachází v Sunagakure. Ono.. horko není pro všechny, víš. Takhle se to u nás říká. *Odpověděl by mu jen otázkou na namakanost, ale otázka ohledně vůně? Tohle vůbec nevěděl, co říci, protože se jaksi nevoněl a muselo to být prostě něco, co on sám produkoval. Pravdou bylo, že mu taktéž Shin voněl, ale neřekl mu to, protože neměl jaksi důvod.* Tvé oči.. *Pronesl jenom, když si všiml té náhle změny.* Jsou plné života a taktéž nádherné. Nejen, že ti sluší ta modrá barva, ale i zelená se k tobě hodí. *Řekl by takovým zalíbeným hlasem.* To už jsem já. Hakai ochranář prcků. *Na to se jenom zasmál. Když Shin zmínil, že to nezjistí zda se bojí výšek, tak se jenom pousmál. Pár sekund by mu ještě koukal do očí a pak by svou pravou ruku z něho dostal pryč. Už by ho nedržel. Pravou rukou by si jenom prohrábl vlasy směrem dozadu a udělal krok zpět.* Jdeme to zjistit, prcku. *Oznámil by mu jenom vesele, kdy by se vydal k věži. Věž byla přístupná veřejnosti a taktéž do ní chodili i lidé, kterých by si Hakai všiml, protože vstup do věže byl z druhé strany, než stáli oni dva. Čekal, že se za ním Shin vydá, kdy kdyby mu to trvalo, tak by prostě na něho počkal a šel by s ním stejnou chůzí.*

*Shin zvedl obě ruce a ve chvíli, kdy si ho Hakai přitáhl ještě blíž, tak mu je položil na ramena a dlaněmi mu sjel z jeho ramen na jeho svaly, než se vrátil rukama na jeho ramena a pak jen spojil své ruce za jeho krkem. Ještě nebyl natolik v pubertě, aby mu takhle blízkost přišla až moc intimní nebo tak. Prostě to bylo oběma příjemné a proč si neužít něco příjemného v cizí vesnici. Pochyboval, že by se takhle měl někdy ke Katsumi nebo k Shimirovi. Tohle bylo tak nečekané, že si to prostě chtěl vychutnat. Podle Hakaiova začervenání na jeho slova usoudil, že mu to není taky nepříjemné, což byl rád* Tak to musíš být zvyklý na dost velké horko, když jsi takhle trénovaný *takřka zálibně se podívá zase na jeho bicepsy, ale ruce už nechává okolo jeho krku* Ale co když ty se zdáš mě? Ale na ducha jsi moc... skutečný *tiše se zasmál Shin a setrvával v jeho blízkosti a nemohl se nabažit toho nečekaného* Doufám, že proti sobě nebudeme ve třetím kole. *zazubil se* Musíš být zatraceně silný, rychlý a tak *vysekl mu další poklonu. Když si Hakai konečně všiml jeho očí, tak se jen uculil. Ve chvíli, kdy řekl, co řekl, jeho obličej nabral barvu takřka rajčátka. Ještě díky tomu tónu, kterým to řekl. Líbilo se mu to víc, než si sám připouštěl* Ale já nejsem prcek! *namítl se smíchem a jednou rukou mu vjel zezadu do vlasů. Proč? Prostě chtěl. Nehledal důvody proč, protože celé tohle setkání se vymykalo všemu, co do teď zažil. Když ho Hakai pustil, tak jako by ten propodivně kouzelný moment zmizel a on taky stáhl své ruce zpět k tělu* Tak doufám, že mě ochráníš *zazubil se Shin a chvilku by tak stál a sledoval vzdalujícího Hakaie, než by k němu doběhl a společně by obešli věž, aby se dostali dovnitř*

*Kéž by mohl cítit jeho dotyky, tak by z toho byl teď ještě více, ale opravdu více vzrušený. Bohužel mu muselo stačit to jen vidět a užívat si to, že se ho chce někdo dotýkat a ještě se mu líbí. Tohle by v Sunagakure nejspíše nezažil. Být někde jinde, tak by si ho nejspíše odnesl v náručí někam pryč, kde by byli samotní, ale bohužel měl v hlavě zkoušky, i když Shin tam byl taktéž.* To víš.. člověk si zvykne za ty léta.. *Lhal mu. Věděl, že je v Sunagakure horko, jak blázen, ale on to necítil. Mohl se potit z toho horka, ale necítil to. Jak horko, tak zimu tak cokoliv jiného.* Kdybych se ti zdál, tak by sis udělal ostudu, že se tady držíš nějaké sloupu, který bych využíval jako duch pro lovení prcků jako si ty. *Mrkl by na něho jenom vesele, kdy tváře měl taktéž červené, ale neuvědomoval si to jaksi.* Kdyby jsme byli proti sobě, tak by to bylo zajímavé, ale pochybuji. Je tu tolik lidí a jenom malá šance, že budeme proti sobě. Ale kdyby jo, tak bych ti ukázal, jak silný a rychlý jsem.. *Samozřejmě tu větu řekl takovým vášnivým tónem a užíval si to. Silný byl tak trochu, ale u něho byla zatím lepší rychlost, kdy s Hachimon byl i silný a i více rychlý! Nad poznámkou, že není prcek se jenom zasmál, protože ho to bavilo ho takhle provokovat. Nad ochranou jen kývl, kdy se teď nacházel kousek od Shina, protože přece se vydal obejít věž. Zastavil se i, protože si všiml, že Shin s ním nejde. "Hm, co mu tak trvá kocourovi." Pomyslel si jenom nervózně, protože byl z toho nervózní. Myslel totiž na to, že Shin mohl utéct, ale když si všiml, že běží k němu, tak se jenom usmál a ulevilo se mu.* Aspoň že tak.. *Zazubil by se jenom, kdy by pokračoval ke vchodu do věže. No měli štěstí, protože moc lidí tam teď nebylo a možnost se tam dostat byla jednoduchá, tak měli volnou cestu. Hakai by se jenom zastavil, kdy by si dal ruce v bok a s úsměvem se koukl na Shina.* Tak co? Opravdu se nebojíš prcku?

*kdyby měl pocit, jak se cítí, kdžy se Hakaie dotýkal, tak to nedokázal popsat. Bylo to něco pro něj nového. Ale ten pocit se mu hodně líbil. Měl pocit, že kdyby se tomu ještě víc oddal, že by už Hakaie jen tak nepustil. Shin pocítil vzrušení z jejich blízkosti, ale nepoznal to. Kdyby ano, pořádně by se styděl. Bylo mu jedno, že je na ulici plné lidí. V tu chvíli ho zajímal jen Hakai a ano... taky chuuninské zkoušky.* Stejně si nedovedu představit, jak vůbec můžeš v tom vedru žít a ještě k tomu trénovat. *usmál se Shin a zasmál se té poznámce ohledně sloupu* Tak to nebudeš duch. Na sloup jsi moc... měkký a svalnatý *zazubil se Shin a nějak mu nedocházelo, že to, co řekl, nedávalo moc smysl. Protože pokud byl Hakai svalnatý, tak nemohl být měkký :-D * Tak buď proti sobě budeme nebo se určitě budu koukat na tvůj zápas *slíbil mu a dál ho hladil ve vlasech. Shin si užíval jeho blízkost a prožíval to vzrušení, které cítil z jeho blízkosti. Hladil ho po vlasech a tiskl se k němu, jako kdyby s ním chtěl splynout. Shin nepřemýšlel nad tím, jak to musí vypadat. Nepřemýšlel nad tím, co to všechno znamená. Zajímalo ho jen to, že to bylo příjemné. Když se Hakai rozešel k věži, tak se Shin zhluboka nadechl, aby vstřebal ty zážitky. No, to neměl jak vědět, že kdyby se takhle drželi ještě chvíli, tak se jeho vzrušení projeví... Holt malý puberťáček na začátku puberty. Neměl o ničem z toho ani páru zatím. Když se ale Hakai otočil, co že mu to tak trvá, tak se k němu rozeběhl a společně by spolu vystoupali na věž. Když se Shin rozhlédl, tak zjistil, že to za to asi moc nestálo. Fakt všude byli samé kameny. Ale viděl i zábavní park! Tam se musel podívat, než odjedou! Když se podíval na Hakaie, tak se jen zazubil a udělal těch pár krůčků k němu, aby ho objal* Já ti nevím... Co myslíš ty? *uculil se a vdechoval jeho vůni, naštěstí nahoře na věži v tu chvíli byli sami*

*Romantické chvíli pokračovali a pokračovali. No, občas bylo potřeba se nějak slovně vyřádit, když tohle to v Sunagakure jaksi nemohl kvůli jeho pověsti. Tady to bylo jiné, kdy si to musel užívat. Slova od Shina byla taktéž příjemná, kdy mu to hladilo srdce. Dalo by se říci, že mít spolu více času a lichotit si takhle ještě pár hodin, tak by Hakaiovi bylo jedno zda je Shinovi dvanáct či kolik prostě by se o něco většího pokusil. Tedy pokud by mu to hošánek povolil. Na otázku o vedru by odpověděl stylem, že člověk si zvykne, protože musí. Hakai totiž neměl kam jinam jít a kdyby měl, tak by hned utekl. Ovšem jako genin by se nedostal z pouště a nejspíš by buď umřel na dehydrataci, nebo by ho sežral nějaký písečný červ. Hakai taktéž slíbil, že se bude koukat na jeho zápas, protože by ho chtěl vidět v akci a taktéž, jak je ohebný a tak dále. Prasák, no. Netrvalo však dlouho a už se nacházeli na věži, kde došli. Sice cesta nebyla krátká, ale ho to nezmohlo. Jenom se rozhlídl kolem a usmál se. Byl to nádherný výhled, kdy to zřejmě muselo mít hodně využití. Následně se jenom koukl na Shina, který se na něho zazubil a hned se na Hakaie vyhrnul. Hakai udělal jen krok zpět, kdy Shina taktéž objal.* Ty si mazel. *Řekl jenom vesele a usmíval se hezky na něho. Začal se i trochu červenat, protože mu srdce bylo trochu rychleji, než dřív. Mohla za to zřejmě nervozita, kterou měl. Nevěděl totiž, co udělat. Měl ho políbit? Měl ho vyhodit z věže a pak ho zachránit jak hrdina? Ovšem přežil by to? Tolik otázek a tolik akcí, které mohl udělat.* Si roztomilý, když si šťastný, Shine. *Odpověděl by jenom, kdy zcela ignoroval tu otázku. Bohužel měl v hlavě teď něco jiného, než strach z výšek a to Shina. Zkoušky mu jaksi zmizeli v hlavě, když s ním trávil čas. Dokonce mohl Shin cítit, jak se ho jeho tělo něco dotýká a mohlo by ho to i tlačit. Malý Hakai začínal být totiž v pozoru, kdy Hakai si to ani jaksi neuvědomoval. Měl z toho jenom příjemný pocit.*

*i pro Shina byly tyhle romantické chvilky příliš příjemné, než aby se toho jen tak vzdal. Nikdy nic takového nezažil a nepřišlo mu to nějak divné nebo zvrhlé. Prostě to byl ještě naivní klučík, který zažíval své první romantické chvilky a spíš by se tomu smál, než cokoli jiného. Ale byl přeci jen chytrý a ne nějaké malé dítě, takže se nesmál. I když mu ta blízkost byla příjemná, tak to tak nějak celé bylo trochu k smíchu. Ale líbilo se mu to, a to bylo přeci jen nejdůležitější.* Škoda, že nejsi z Kumo. Tam by se ti určitě líbilo víc *zazubil se Shin a vychutnával si jeho blízkost, než se společně vydali na věž. Ani jednomu to nedělalo moc problém tam vylézt, ačkoli nebyla zrovna nízká, spíš naopak. Jinak tu ohebnost a tak nebral Shin tak nějak prasácky. Byl prostě jen ještě naivní a moc mladý. Když vylezli na věž, jen se zazubil a snažil se vtisknout do paměti ten výhled a zapamtovat si, kudy se asi jde k zábavnímu parku. Přeci jen tam musel jít! Když o něm Hakai prohlásil, že je mazel, tak se trochu začervenal* Když mě se líbí tě objímat *pronesl naprosto upřímně a nepřišlo mu na tom nic divného nebo tak. Vždyť už mu řekl, že mu voní. A že má vymakanou postavu. Prostě se mu vrhnul znovu do objetí, protože se mu to líbilo. Nic víc za tím nehledal.* A myslíš, že jsem šťastný? *jistě, tvářil se tak, jako kdyby nikdy nebyl šťastnější. A možná tomu tak i bylo, kdo ví. Sám neměl tušení. Když najednou v tom ucítil něco, co tam ještě před chvílí nebylo. Nebo bylo ale...* Uh? *vypadlo z něj, když ucítil, jak ho něco tlačí dole a o malinký krůček od Hakaie couvl. Byl malinko vylekaný*

*Nad poznámkou, že není z Kumo se jenom pousmál, i když uvnitř ho to naštvalo. Upřímně by byl nejradši kdyby nebyl ze Sunagakure.*  Mazlíček si. *Pronesl jenom nad tím, když zmínil, že rád objímá. Pro Hakaie byl Shin strašně roztomilý a dokonce až úplně k sežrání. Nejradši by si ho vzal domů kdyby mohl, ale spíš by šel on za ním do Kumogakure, protože by nechtěl, aby Shin byl v takovém prostředí. Starostlivý Hakai, no. Usmíval se jak měsíček na hnoji, když koukal na Shina. Užíval si ten čas s ním a taky ten pocit, který cítí. Byl tak nějak šťastný momentálně a dalo by se říci, že i zapomněl na své problémy.* Dle tvého úsměvu a toho, jak se chováš určitě. Navíc.. věřím, že tě dělám šťastného. *Řekl jenom vesele, kdy si tak trochu zvedl i ego. Ovšem vše to pokazilo to, když Shin od něho couvl. Samozřejmě se překvapil, kdy nevěděl, co je špatně.* Stalo se něco, prcku? *Zeptal by se ho jenom zvědavě, kdy se stále na něho koukal. Jaksi si svého kamaráda dole nevšiml, tak na něho ani nemohl reagovat.*

*Shin se jen trochu začervenal, kdy už ho podruhé označil za mazla. Připadal si jak malé dítě, které prostě má rád něčí blízkost. Ale tak to nebylo. S nikým se takhle neobjímal a nemohl si prostě pomoct, líbilo se mu objímat právě Hakaie!* Až budu chuunin, tak tě určitě navštívím v Sunagakure *slíbil mu se zářivým úsměvem a zvedl hlavu, aby se mu podíval do očí, znovu zajel rukou do jeho vlasů zezadu na hlavě. Možná kdyby byl starší, tak by ho políbil, ale byl ještě malé pískle v tomhle* Škoda, že tu takhle nemůžeme zůstat *culil se Shin a užíval si tu blízkost, užíval si ji až příliš!* to máš pravdu, děláš mě šťastným, Hakai-kun *přikývl, ale ve chvíli, kdy cítil jeho erekci, tak se prostě vylekal. Byl příliš malý na to, aby to pochopil. Tak trochu opatrně se podíval, co ho tak tlačilo. trochu vyjukaný kukuč do jeho rozkroku* No... tohle... *zakoktal se Shin a celý zrudl, ani netušil proč*

*Nad poznámkou o tom, že navštíví Sunagakure se jen usmál. On tak nějak Hakai ani nepřemýšlel moc o tom, že kdyby Shin vážně přišel do Sunagakure za ním, tak by nevěděl, kam ho vzít. Nebylo tam nic, co by se takhle Hakaiovi líbilo. Dokonce i jejich byt nebyl nejlepší a spíš patřil k těm horším. Nad Shinovými dalšími hezkými poznámky se jenom radoval, protože mu dělaly dobře, jak na duši, tak i v něm, což pak šlo poznat, no. Jenom ho překvapeně pozoroval, když si všiml, že Shinův pohled jde směrem dolů na jeho kalhoty, kdy se tam podíval i Hakai. Hakai se jaksi nestyděl, kdy mu to přišlo celkem normální. Nechápal jaksi to, proč je Shin takový vyjukaný z toho až červený. No, červená Shinovi celkem slušela, kdy se Hakai jenom nad tím zasmál.* Vadí ti, že je mi s tebou dobře a líbí se mi to? *Zeptal by se překvapeně jenom Shina, protože jaksi nevěděl ani, jak má zareagovat. Sám byl tak nějak zvyklý na svou erekci, kdy se vždy doma hezky vyřádil, nebo na ubytovně, když myslel na někoho hezkého. Ovšem nikdy nezažil erekci u někoho takhle zblízka, tak to bral jako takové znamení.*

*Shin najednou nevěděl, co se sebou. Měl se k němu přitulit zpátky? Měl by snad to celé zamluvit a dělat, jako by nic? Hlavou mu šrotovalo plno možností, zatímco se červenal a sledoval Hakaie. No, pohledem se vracel k jeho rozkroku nejdřív dost vyjukaně, ale trochu ho ovládla zvědavost. Byl jen dítě, bohužel stále, a byl prostě zvědavý* Já jen... Nikdy jsem... *trochu se zakoktal, než nasucho polkl a snažil se vymyslet nějakou kloudnou větu, než takhle před Hakaiem koktat a cítit se hloupě. Co on mohl vědět, třeba to byla úplně normální věc. Taky se tak podle toho Hakai tvářil. Nijak ho to neznervózňovalo. Oproti Shinovi.* Tohle je... normální? *opatrně se zeptal a přišel si vážně jak malé dítě, že neví takovouhle věc. O to víc se styděl, proto se prostě od Hakaie odvrátil a podíval se radši na vesnici pod nimi. Trochu se bál, co bude teď. Hakaiova blízkost mu byla příjemná... no, jeho mozeček začínal přemýšlet a měl pocit, že každou chvíli uteče*

*Dal jenom ruce křížem, kdy ho pozoroval tak trochu překvapeným výrazem. Nevěděl, že s tímhle jaksi neměl zkušenosti a ani mu to jaksi nedošlo v této situaci. "Normální?" Pomyslel si jenom, když se pohledem koukl na svůj stoják a pak svůj pohled přesunul na Shina. Jenom zvedl rameny, kdy se zasmál.* Myslím si že jo. Sestra mi říkala, že se mi to děje kvůli tomu, když je mi s někým dobře, nebo se mi hodně líbí. Občas, kdy si s ním hraju, tak cítím takový neuvěřitelný pocit, když se udělám, ale jen na pár sekund, než přejde. Pak mám vždy celé břicho špinavé. *Zasmál by se jenom tomu, protože mu to jaksi nepřišlo ani divné tohle to říkat. Bral to jako normálku a ani neměl kus hanby.* Většinou u toho zavřu oči a myslím na někoho. Teď můžu myslet na tebe, když si s ním budu hrát a představovat si, co by jsme mohli dělat, víš. *Řekl veselým a informativním tónem, jak kdyby se nic nestalo. Ten prasák! A to že mu furt stál? To byl detail.*

*pokud se Hakai ani trochu nestyděl, tak Shin se styděl nejspíš za ně oba. Ani nevěděl proč, ale přišlo mu to prostě divný. A taky se tvářil dost natvrdle, protože prostě s tím neměl ještě žádnou zkušenost.* Ty si....s ním.... hraješ? Jak? *zeptal se opatrně a plný studu, přeci jen byl pořád zvědavý, jen nevěděl, jestli to chce opravdu vědět. Jako jistě, potěšilo ho, že je s ním Hakaiovi dobře, ale tenhle důsledek ho prostě vylekal a rozhodně ho nečekal. Když začal mluvit o tom, jak si bude představovat, co by spolu dělali, tak si prostě dětsky zacpe uši* Nechci to slyšet.... Nechci dělat tohle... Nechci mít tohle! *začal trochu panikařit, protože mu to prostě přišlo sakra divný. Sundal si po chvíli ruce z uší. Slyšel, jak pár lidí jde nahoru po schodech na Věž. Do téhle chvíle tam byli sami. Pokud by se k němu chtěl Hakai přiblížit, tak by nečekaně ucouvl. Měl až nesmyslný strach cítit zase jeho erekci. Být u něj blízko. Ve chvíli, kdy by tam ty lidi přišli, tak by se rozeběhl pro změnu on dolu. Minimálně by se o to pokusil*

Normálně. Chytnu, stahuju a opět nahoru, kdy ten pocit je úžasný, co cítím v těle. *Pronesl opět vesele, jak kdyby se nic nedělo, ale začínal si všímat, že to Shina jaksi straší či se toho bojí. Nechápal. Normální věc a on se toho bojí. Bohužel nevěděl, že s tím jaksi Shin nemá zkušenosti a bojí se toho, kdy mu to ani moc nedošlo, protože myslel jenom pozitivně a nekoukal na negativa. Samozřejmě ho to překvapilo, když si zacpal uši a začal křičet, že nic z toho nechce.* Děje se něco? *Zeptal by se ho a snažil se k němu dostat, ale to už by Shin couvl, kdy se Hakai zastavil. "Udělal jsem něco špatně?" Pomyslel si by nechápavě, kdy to už se Shin rozběhl pryč a na věž by přicházeli další lidé. Erekce mu jaksi klesla, když prostě Shin od něh couvl. Nevěděl zda ho má následovat či ne, kdy prostě jen stál na místě a koukal na schody, které vedly dolů. Ruce stiskl jenom v pěst a začal být i trochu naštvaný. "Všichni kluci stejní. Vždy utečou, nebo zradí." Pomyslel si uraženě a jaksi se přesunul dále od schodů a opřel se o kamenné zábradlí věže. Vítr by jenom začal foukat a hrál by si s jeho vlásky. On by jenom koukal směrem do dálky na Iwagakure z věže, kdy přemýšlel, proč ten krásný moment musel skončit.*

*Shin se zastavil až před Věží a zrychleně dýchal. Měl pocit, že se mu to celé zdálo. Všechny ty doteky, ta blízkost, to všechno se mu líbilo víc, než kdyby to s ním prožíval někdo jiný kromě Hakaie. A pak se všechno pokazilo tím, jak začal Hakai mluvit o těch divných věcech a co se s ním dělo. Prostě to bylo divné a Shin si nevěděl rady. A proto utekl. Podíval se nahoru na Věž, kde spíš si představoval, než by ho viděl, Hakaie. Nejradši by vyběhl za ním nahoru, aby se mu omluvil. Chtěl, aby to bylo jako předtím, než se mu postavil. A než začal mluvit o těch divných věcech, které ho děsily. Netušil, jestli se s ním ještě někdy uvidí, ale svůj slib, že se za ním vydá do Suny, myslel vážně. I přes to divné, kvůli čemu Shin utekl. V duchu mu popřál hodně štěstí při souboji a sám se vydal k ubytovně. Chtěl být sám.*

*Netrvalo dlouho a sám se vydal dolů, kde se ještě kolem rozhlédl zda nenajde Shina. Či zda Shin někde nečeká či ho nesleduje, ale bohužel nikde nebyl. "Vážně utekl.." Pomyslel si zklamaně, kdy si dal ruce do kapes a jenom šel zpátky na své ubytovny. Tak krásně to začalo a tak špatně to skončilo. Sice to nebylo nic vážného, ale i tak byl zklamaný, že se opět něco nevyvedlo s někým. Možná byl sobecký, ale chtěl Shina pro sebe, kdy on to zřejmě nechtěl. Na tváři vážný výraz, kdy se rozsypal až na ubytovně do polštáře a nechal smutek i vztek vyjít ven. Sice nekřičel ani neřádil, ale prostě nechal emoce téct proudem.*

*Už večer před spaním Naota trápila myšlenka, která ho nutila jít si zkusit trénovat svojí zásobu chakry, kterou bude potřebovat v budoucnosti až bude provádět náročnější techniky. Kdyby se nesnažil o rozšíření svých chakrových zásob, tak by velice rychle odpadl v souboji což nechce. Nebyl by pak užitečný pro vesnici a nejspíš by dostával strašně lehké mise, ze kterých by se v budoucnosti neuživil. Nemá totiž moc v plánu bydlet celý život u otce. Chce se osamostatnit a k tomu vede pouze jedna cesta a tou je trénink. Naštěstí v jeho mladém věku má dost času na to trénovat, musí toho využít, protože mu je jasné, že až bude dospělý, tak nebude mít skoro žádný čas na trénink a když jo, nebude ho určitě tolik jako ho má teď. Teď je správná doba posunout své tělo dopředu a hlavně momentálně ho vykopat z postele. Naoto poslední dobou začíná lenošit, tak moc, že by nejraději spal celý den, teda teď vlastně celou noc. Naštěstí se řídí pravidlem, že správný ninja nikdy nechodí pozdě, že si správný ninja plní své povinnosti což ho donutilo vstát. Byla to jeho povinnost jakožto ninji. Brzké vstávání aby mohl jít brzo ráno trénovat a co nejvíce zesílit. Na sebe v rychlosti hodil nějaké oblečení, tričko, mikinu, ponožky, nějaké spodní prádlo a mikinu, udělal si ranní hygienu a připravil si dnes pouze pití dole v kuchyni když tam přišel. Ani se ráno nenasnídal, jen vzal tašku, do které vložil láhev s čistou vodou natočenou z kohoutku a hned utíkal z domu ven přes chodbu. Tam si nezapomněl nazout boty na hnáty a vystřelit z domu tak, že by si ho všimlo jen rychlé očko. Bylo i slyšet jak za sebou hlasitěji zavřel dveře, od kterých raději utekl než si někdo všimne, že to byl on. Doma se přeci jen vždy může vymluvit, že to byl nějaký narušitel nebo nějaký mladý šprýmař z akademie, který by ho chtěl probudit. Pokud by tedy Naoto spal. Když se vydal směrem k aréně, kde své zdatnosti ještě piloval. Rozhodl se, že by to mohl vzít po střechách domů, kde občas vidí nějaké ninji jak po nich běhají či po nich skákají a co všechno. Hlavně když pospíchají. Pomocí techniky kinobori no waza vyleze po zdi na střechu, kde využije svojí lehkou váhu a přes svojí slabou sílu se na ní dostane. Když byl na střeše, tak se zadíval dolů, byl to zvláštní pocit, kdy vlastně viděl že je víš než většina lidí, kteří tu momentálně nebyli. Měl odsud i krásný výhled na město, které bylo vidět jen díky pouličním lampám, které nedokáží prorazit celou tmu napříč vesnicí. Díky tmě nevidí daleko, ale vidí dost daleko na to aby se mohl orientovat kde je. Naštěstí za těch pár let, kdy běhá napříč ulicemi už zná místě kde co je a nedělá mu problém orientace, ba naopak. Naoto se velice dobře orientuje a zapamatovává si věci, rychle si dokáže spojit spoustu věcí, dokáže si dát dvě a dvě dohromady a zjistit, že výsledek je čtyři. Naoto se rozeběhl po domech, které byli řadové, tudíž nemusel skákat a stačilo jen běhat. Byl to úplně jiný pocit než ten, které, znal. Přišlo mu to skvělé. Ovšem po chvíli už byl konec řadových domů a Naoto byl nucen sejít dolů.* [i[„Musím říct, že nahoru je to snazší než dolů.“[/i] *Pomyslel si. Nebylo to tak lehké jak předpokládal, ale za pomocí chakry a techniky kinobori no waza se dokázal dostat dolů. Jeho snaha koncentrovat chakru byla teď o dost vyšší. Chtěl se dolů dostat bezpečně což se mu povedlo. Šlo jen o to dostat se to té polohy. Mezitím co už měl nacvičenou chůzi ze zdola nahoru, tak obráceně ne. Bylo to pro něj něco nového, co rozhodně uvítal. Stále se učí i když tu techniku umí. Chtěl by si to ještě párkrát zopakovat, ale bohužel ho omezuje jeho plán, kdy chtěl jít trénovat a pokusit se zvyšovat svojí zásobu chakry. Naoto slezl po okraji domu do nějaké temné uličky, kde nebyla ani pouliční lampa jak byla úzká, honem z ní vylezl aby byl na světle. Byl momentálně v uličce, která sice byla osvětlená, ale moc lidí zde nebylo. Vlastně skoro vůbec nikdo, v těchto hodinách je většina doma zalezlá ještě v postelích. Ani obchody nemají ještě otevřeno což by mohl Naoto využít ve svůj prospěch. Může trénovat na ulici aniž by byla velká šance, že ho někdo uvidí. Naoto si složil ruční pečetě a po jeho bocích se objevil kouř, ve kterém se schovával jeden klon na každé straně, který šlo vidět po rozplynutí kouře (technika bunshin no jutsu). I když žádný z klonů nevrhal stín, tak byli identické s originálem, jen kdyby neměli nehmotné tělo… Klony po chvíli zrušil a místo toho si složil ruční pečetě a přeměnil své tělo na někoho jiného pomocí techniky henge no jutsu. Okolo něho se rozvířil bílý kouř, který se opět po chvíli rozplynul a Naoto vypadal úplně jinak. Vypadal jako jeho sestra Naomi, jejíž vzhled si pamatoval, když spolu žijí každý den. Svůj vzhled Naoto změnil zpět na originální a vytvořil si rovnou klon, pomocí techniky bunshin no jutsu. Tentokrát si na každé straně nevytvořil jeden, ano dva, ale rovnou 3 klony. To určitě rozpohybuje jeho chakrovou soustavu dostatečně aby se jí mohl pokusit uklidnit. Necítí ovšem únavu a tak pokračuje dál. Pokračuje v používání technik tím stylem, že začne ještě chodit po zdi jednoho domu s aktivní technikou bunshin no jutsu. To už cítil, jak to spotřebovává jeho miniaturní zásoby chakry. Po čase seskočil dolů a zrušil své klony. Dřepl si na bobek a začal vnímat svojí energii. Snažil se uklidnit svojí chakrovou soustavu, která byla momentálně rozvířená. Po chvíli se mu to ovšem povedlo u čehož byl nadšený. Přemýšlel jak by se mohl sám sebe odměnit v rámci tréninku a po chvíli přemýšlení ho napadlo, co takhle vylézt na nejvyšší věž tady v Iwagakure? Konkrétně na věž konce? Naoto se vydal tím směrem, kde se věž nacházela. Díky jeho tělu, které bylo v zapálu tam dorazili během chvíle. Okolo věže se nikdo momentálně nenacházel, protože hlídka, která tu normálně bývá tu díky aktuální situaci není. On tu vlastně nikdy hlídku neviděl, nikdy neviděl jak by tu někdo hlídal. Při pohledu nahoru nebyl vidět konec, nebyla vidět špička což v Naotovi vyvolalo pocit, že to musí zdolat a vidět jí. Pomocí techniky kinobori no waza se Naoto přichytil zdi a pomaličku si to vyšel až nahoru. Nějakou chvíli to trvalo, ale šlo mu to. Kromě větru, který foukal ve vyšší výšce. To ovs nebyla překážka a Naoto se dostal až nahoru. Po celou dobu výšlapu se dolů nedíval, což teď napravil a podíval se dolů. To co viděl ho ovšem ani tak moc neokouzlilo. Neviděl prakticky nic. Pouliční lampy nedokázali svítit dostatečně aby světlo proniklo skrz tu tmu až nahoru. Tam už ovšem foukal celkem silný vítr, kvůli kterému se Naoto rozhodl sejít zpět dolů. Už začíná cítit menší vyčerpání, které bylo zapříčiněno vyšší výdaji chakry, už by šel ale dolů, bohužel nejdříve musí se nějakým způsobem dostat dolů. Vítr tomu ovšem moc nepomáhal, ale po nějakém čase a úsilí se mu to nakonec podařilo. Dole si už jen oddychl a podíval se na své ruce, které si dal před sebe. Cítil, jak jeho tělem projel strach a tím se do jeho těla uvolnil adrenalín. Tato chvíle byla nejlepší na pokus o zklidnění chakrové soustavy, protože nejdříve musí zklidnit své tělo. Sedl si do tureckého sedu a začal se soustředit na svojí chakrovou soustavu jak mu koluje v těle a snažil se jí uklidnit a stejně tak mi své tělo. Po několika minutách, kdy Naoto se i snažil dýchat z hluboka povedlo a byl připravený odejít opět domů. Vzal si na sebe své věci, konkrétně svůj batoh. Ještě předtím se ovšem napil láhve, ve které měl vodu. Tu si pak zastrčil do batohu a už konečně odešel domů.*

Suzuya: *Suzuya stál před monumentální budovou Věže Konce, která se tyčila nad Iwagakure no Sato jako němá výzva k dobytí nebes. Tato věž byla doslova vrcholem lidského úsilí a architektury, nejvyšší stavbou na celém světě, z níž bylo za dobrého počasí možné vidět široko daleko až na konec území Iwagakure. Ačkoliv byla zářným symbolem síly a moci tohoto území, byla také věrně hlídána. Oblečen byl v (odkaz) a na levém boku měl pouzdro ve kterém měl svou katanu. Suzuya zvedl pohled k věži, sledoval, jak se její vysoká špička ztrácela v oblacích. Jeho mysl byla naplněna otázkami.* „Stojí za to vyjít všechny ty schody, které vedou až nahoru?“ *Věděl, že tato věž byla symbolem moci a prestiže Iwagakure, a že to mohl být jedinečný zážitek. Ale zároveň si byl byl vědom obtížnosti cesty. Schodiště bylo dlouhé a strmé, a vzhledem k výšce věže byla jeho cesta jednoznačně výzvou. Fyzicky by to zvládl tím si je jistý ale vyčerpal by se, proto váhá.. bojí se že by to mohlo být pouze plýtváním jeho energie.*

*Po dvoch rokoch sa znovu diali chuununské skúšky. Dnes však v Iwagakure no Sato nebola pre to, aby sa ich zúčastnila, ona tie svoje už mala dávno za sebou. Nie, dnes sa ulicami Iwi prechádzala len z jedného jediného dôvodu, aby poznala lepšie miesto, kde jej brat bude plniť nadchádzajúce skúšky. Bolo to zvláštne, no z nejakého dôvodu mala radosť z toho, akej povahy jej brat bol. Aký to bol povaľač, sukničkár, čo najradšej číta celé dni a komiksy, nič viac nerobí, zatiaľ čo ona na sebe pravidelne pracovala. Po niekoľkých rokoch po prvýkrát mala na sebe niečo iné, než čierny odev. Dnes žiadne čierne kimono, šaty, či iné oblečenie. Žlté šaty, ktoré dávno kúpila s babičkou jej už boli malé, no nedávno s opatrovateľkou - Asami. Neboli to síce šaty, no i tak to bolo kimono v žltých farbách. Okolo jej krku bola retiazka so Staru, ktorú dostala pred rokmi od otecka, ich symbol, ich hrdosť, prvé Staru, ktoré kedy existovalo, no na ľavej ruke sa zase húpalo to, ktoré vyrobila ona sama. Trvalo to a ako dlho.
Jej kroky viedli k majestátnosti Iwi, k najvyššej stavbe, ktorá kedy v ich svete bola postavená ľuďmi, dokonalosť architektúry, pýchy. Vlasy mala voľne rozpustené, na hlave slamený klobúk, pod ktorým skrývala na čele čelenku Kirigakure no sato. Ľúbila sa pekne obliekať, šaty, kimoná, sukne... no nikdy nie také veci, čo nosievala babička alebo mama. Nemala rada odvážne oblečenie. Zastala pod vežou, uhlovými očkami sa zadívala až k oblakom, kam veža rástla. Musela popri tom zodvihnúť svoju hlavu. Obdivovala jej krásu, majestátnosť, než zafúkal silnejší vietor a klobúk jej zletel z hlavy. Čierne dlhé havranie vlásky, ktoré mala už dávno nižšie, než pás vliali spoločne s vetrom.* Oh. *Povedala a obzrela sa, kam sa jej klobúk vydal po vetre, pričom si rukou chránila tvár pred nezbednými prameňmi. Keď sa však konečne dopátrala k jej slamáku, ktorý jej hlavu chránil pred slniečkom, všimla si ako zastal pred chlapcom neďaleko od nej. Čierne krátke vlasy, podobné tej jej, oblečený v podobných farbách ako ona sama. Mala za ním ísť, či sa vzdať svojho klobúku? Veľmi sa s nikým cudzím počas dvoch rokoch nerozprávala. Skôr zvažovala, že sa vydá hneď po skúškach do sveta pre nové skúsenosti, cestovať sama, predstavovalo to istý druh nebezpečenstva, no verila, že si dá pozor, ako len bude môcť.*

Suzuya: *Když před jeho nohy na zem přistane slamák, sebere ho ale jak se rozhlíží nikdo se k němu nevydává takže netuší komu patří.* Hm asi ho někdo už nechtěl? *Nakonec si ten slamák tedy nasadí a upraví si ho aby mu hezky sedl, chvilku to trvá ale nakonec si ho šikovně nasadí. Nadále ale uvažuje nad tím zda se mu chce vydat tam nahoru na tu věž nebo ne. Ono ta věž se mu líbí ale má vůči ní nějakou kritiku, jsou tu věci, které by ji vytkl ale tak jsou v jeho mysli, kdyby to možná někoho zajímalo tak by se o svůj názor i podělil.* Hmm jít tam, či nejít.

*Ayako so smutnou dušou sledovala chlapca, ktorý mal v držaní jej klobúk, ako si jej dáva na hlavu... jej klobúk! Ani len sa nesnažil nájsť majiteľa onoho slamáku, ktorý ju chránil pred slniečko ma jednoducho si ho privlastnil ako by sa nechumemilo. Zostávali teda dve veci, buď s vzdá svojho klobúku alebo si poň pôjde. Nakoniec sa však pevne vydala v pred a prešla k chlapcovi, natiahla svoju ruku pred seba. Prosila by som si svoj klobúk naspäť. Uniesol ho vietor. Ak by Ayako nebola Ayako možno by i nafúkla obe tváre hnevom, čo si to dovoľuje. No Ayako bola Ayako a tak jej hlas znel neutrálne a len vyčkávala, kým bude druhý únosca toľkej lásky a vráti jej ho.*

Suzuya: *Nakonec si pro ten klobouk někdo dojde, Suzuya si ji prohlédne.* To by mohl říct kdokoliv že je jeho.. nebudeš mít nějaký důkaz že je to vážně tvůj klobouk? *Nemyslí to samozřejmě nebo vážně, pouze nevinný vtípek z jeho strany. Klobouk si sundá z hlavy a předá ho do jejích rukou. Pak se uctivě ukloní takovým tím samurajským způsobem.* Omlouvám se že ti odcizil ten klobouk. *Pak se narovná.* Na tobě stejně vypadá daleko lépe. *Směle se na Ayako usměje.* Mimochodem já jsem Suzuya, přišel jsem ze Země Železa.