Dengen O

Riku Sora :
*Jen tak,… jen tak tam byly spolu ve sprše. Líbali se. Riku se nechal vést v polibcích od Tsuki, nechal jí udávat tempo jak jen chtěla. Riku se opíral rukami o zem, aby nespadl Tsuki přímo do klína. Ne že by mu to vadilo, ale prostě radši se chtěl s ní líbat. Cítil chuť její krve ve své puse, cítil tak i svou vlastní. Nerozeznal která je která, ale obě chutnali moc dobře. Riku jednou svou rukou pomaličku přesunul k jejímu boku též a pomalu po něm začal kroužit a jezdit tam a zpět. *

*Asi tak dvadsať minút si takto chladili svoje popáleniny. Alebo skôr sa venovali jeden druhému. Bol ale najvyšší čas ošetriť to. Tsuki sa od Rikua jednoducho odtiahla, jej pery boli rudé ako samotná krv, lebo sa celý čas neustále líbali a ona si neodpustila rôzne to ťahanie za spodnú peru a kousání. Pokiaľ tam Riku chcel svoju ranu ešte chladiť, pokojne mohol, ona ale konečne vyšla von zo sprchy. Očkom prešla po kúpeľni, aby našla nejaké čisté osušky. Jednu na jej dlhé husté vlasy, ktoré mala stále v zapletenom copánku. Takže si ich až mučivo pomaly začala rozpletať, kompletne nahá, otočená čelom k Rikuovi, ktorého pozorovala pod sprchou..*

Riku Sora :
*Po nějaké době, se od sebe odlepili. Riku měl ještě více rozbitý ret od toho všeho kousání a tahání. Nechal Tsuki vylézt první a jen pozoroval tu její postavičku. Když si tam rozplétala ten cop, tak si tam jen v klidu seděl pod sprchou. Krásně chladila. Riku se usmál když viděl jak Tsuki hledá nějakou osušku. Vstal ze sprchy a zastavil vodu. * Podám ti osušku. * řekl. Otevřel skřínku ve které byly osušky a jednu vytáhl. * Já ti ty vlasy osuším. * počkal až to bude mít hotové a poté jí začal osušovat její vlasy. Mokrou osušku poté pověsil a vytáhl další na její tělo. *

*Vlasy si konečne celé rozplietla. Riku pritom stihol vyliezť aj zo sprchy. Mala ich dlhé až skoro po zem, preto ich nosila spletené, lebo tak pôsobili kratšie. Nemysliteľné, že by si ich dala ostrihať. Mala ich rada, len ich podstrihávala, aby ich nevláčila po zemi. Jej telo síce moc nerástlo do výšky, ale zato jej vlásky do dĺžky!.. Riku bol tak milý, že sa podujal k tomu, aby jej vlasy osušil. Nechala ho teda, keď si s tým chcel dávať prácu on..* Toto mi pripomenulo naše skúšky chuuninov.. a pobyt v Kirigakure.. *povedala a užívala si každý dotyk, lebo jej to trochu ťahalo vlásky a presne to bolo príjemné na jej hlavičke. Očkom našla hrebeň a mimovoľne sa pousmiala. Ale nemienila Rikua zneužívať ešte aj k česaniu. Spíš ho zneužije k tomu, aby jej tie vlasy znova zaplietol.. Ale to až keď trochu preschnú.. Potom si od Rikua vzala osušku a začala si ňou jemne ťapkať po pokožke, aby ju osušila. Dávala si pozor na ranky, aj na tie popáleniny. Osušku prevesila ako predtým Riku a už vedela, kde je lekárnička, preto k nej aj hneď prišla. Obväz na ruke mala zmáčaný vodou (ak si dobre spomínam, že sa Tsuki porezala), ale ten teraz neriešila. Vzala ihneď dezinfekciu, nejakú tú čistú gázu a náplaste.. S touto výbavou šla rovno k Rikuovi. Fakticky jej bolo jedno, či sa tu začal obliekať, alebo nie.. Jednoducho sa pred neho drzo postavila, odložila veci stranou a nechala si v ruke len dezinfekciu. Druhou rukou si ho chytila za rameno. Ani ho neupozornila na to, že to bude štípať a rovno mu tam tú dezinfekciu pekne nastriekala. A nešetrila..*

Riku Sora :
*potom co si od něj vzala osušku, tak si Riku vzal jednu i pro sebe a začal se také osušovat. Dával si pozor, aby se nedotýkal místa kde měl jizvu od Tsuki. Až se plně osušil, tak viděl, že Tsuki akorát hledá dezinfekci. Tak se tam postavil a čekal. Neoblékal se, stejnak neměl do čeho, musel dojít poté do pokoje a vzít si něco. Měl by něco vzít i Tsuki rovnou, přece jí nenechá jít v mokrém domů. Když si ho přidržela a pošplíchala místo dezinfekcí, tak jen trochu sykl, ale držel. * To je všechno? * Zeptal se na drzovku a koukal jí do očí. Chvilkami mu oči sjížděli trochu níže, ale snažil se držet. *

Chceš snáď pridať?.. *opýtala sa ho Tsuki a bez varovania mu nastriekala ďalšiu várku dezinfekcie na jeho popáleninu. Až kruto jej pritom vystrelí jeden kútik úst smerom hore do niečoho, čo bol náznak úsmevu. Odložila to teda bokom, vezmúc do ruky teraz čistú gázu, ktorú opatrne priložila na popálené miesto. Neobväzovala to, iba gázu prichytila náplasťami, aby držala na mieste. Ešte sa uistila, že to dobre drží..* Keď budeš mať cez deň čas, vždy si to daj na nejakú chvíľu dole, aby to dýchalo a nezačalo to mokvať.. Denne si to čisti a prekrývaj novou gázou.. Ak by ťa bolesť až moc otravovala, tak ma nájdeš zajtra na výcviku, mohla by som ti to vyliečiť do štádia, kedy sa to už bude dosť hojiť.. Ale potom nenesiem následky za to, ako bude tá jazva vyzerať.. *povedala Rikuovi a sama si teraz začala ošetrovať tie svoje rany - rovnako, ako Rikuovi. Najprv vyčistila, potom prekryla gázou.. Prehrabla si svoje vlásky rukou a pozrela k Rikuovi,* Oblečiem sa a budem musieť už ísť domov.. *povedala, keď sa naťahovala ku svojim mokrým legínam.*

Riku Sora :
*I když mu tam přidala, tak to nebylo o moc horší a už si na to zvykl. Přiložila mu na to gazu a poté jí přilepila. Bylo to takové lehké ošetření, ale Riku se v tomhle moc nevyznal. * Děkuji za ošetření. * řekl a poté se trochu protáhl. Trošku ho u toho bolela ruka, ale nebylo to nic hrozného. Poslouchal její řeč. Když slyšel o tom, že by to mohla trochu zahojit, ale neví jak to bude vypadat, tak Riku hned nesouhlasně kýval hlavou. * To vydržím bude to v pohodě. Můžu s tím trochu hýbat. Jako nejspíš se nepodívám na žádnou velkou misi, ale jen na malé. * řekl Riku a usmál se. Poté se tam začala oblékat. Riku si oblékl ručník kolem pasu a poté počkal chvíli na Tsuki. * Hele nechceš něco co není mokré? Něco si můžeš u mě vybrat, co ti padne do očka. * řekl a usmál se. Vůbec mu nedělalo problém jí půjčit nějaké oblečení. *

To nestojí za reč.. *reagovala na Rikuove poďakovanie. Hej, bolo to jednoduché ošetrenie, lebo nič viac s tým robiť nemohla, zahojiť sa to musí samé. Teraz už šlo len o tú starostlivosť počas hojenia..* Fajn, ale keby čokoľvek, tak ma vyhľadaj.. Pozriem sa ti na to. Len to, prosím ťa, prelepuj, nech sa to dobre hojí.. Nesmieš to zanedbať.. *ona si žiadnu osušku okolo seba nedávala a fakticky srala aj na to, že ju mohol ktokoľvek vidieť nahú - nehanbila sa a vôbec ani nemala za čo..* Nejaké tvoje tepláčky by mi asi bodli.. *jazykom si pritom prešla po rankách, čo mala na perách. Už nekrvácali, len ich kontrolovala. Z kúpeľne vyšla ako prvá a bol čistý vzduch. Takže si to rovno zamierila k Rikuovi do jeho izby. Tričko jej už jedno požičal, respektíve mu ho ona 'ukradla'.. Jak došla do jeho izby, očká jej spadli na to krvavé povlečenie, čo mal na zemi. Skoro by na to zabudla, že musí doriešiť kúpu nových. Nebude sa srať s čistením tej krvi.. Ak šiel Riku rovno za ňou, nechávala otvorené dvere, aby prešiel. Ak nešiel, tak ich za sebou zatvorila. A pozbierala si svoje veci. Ešte počká na tie tepláky a hurá domov.*

OPRAVA
To nestojí za reč.. *reagovala na Rikuove poďakovanie. Hej, bolo to jednoduché ošetrenie, lebo nič viac s tým robiť nemohla, zahojiť sa to musí samé. Teraz už šlo len o tú starostlivosť počas hojenia..* Fajn, ale keby čokoľvek, tak ma vyhľadaj.. Pozriem sa ti na to. Len to, prosím ťa, prelepuj, nech sa to dobre hojí.. Nesmieš to zanedbať.. *ona si žiadnu osušku okolo seba nedávala a fakticky srala aj na to, že ju mohol ktokoľvek vidieť nahú - nehanbila sa a vôbec ani nemala za čo..* Nejaké tvoje tepláčky by mi asi bodli.. *jazykom si pritom prešla po rankách, čo mala na perách. Už nekrvácali, len ich kontrolovala. Z kúpeľne vyšla ako prvá a bol čistý vzduch. Takže si to rovno zamierila k Rikuovi do jeho izby. Tričko jej už jedno požičal, respektíve mu ho ona 'ukradla'.. Jak došla do jeho izby, očká jej spadli na to krvavé povlečenie, čo mal na zemi. Skoro by na to zabudla, že musí doriešiť kúpu nových. Nebude sa srať s čistením tej krvi.. Ak šiel Riku rovno za ňou, nechávala otvorené dvere, aby prešiel. Ak nešiel, tak ich za sebou zatvorila. A pozbierala si svoje veci. Ešte počká na tie tepláky a hurá domov. Riku jej ich nakoniec dal, ona sa obliekla a vyrazila domov. Musela si sakra dávať pozor, aby ju tatko v tomto oblečení neuvidel, inak by znova začalo peklo.*

KONIEC RPG

Noctis Clive: *Zrovna stojí u domu kde žije Razzaki, oblečený je v (odkaz) a k levému boku má připevněnou malou nádobu na písek, která je sama tvořena pískem. Uvnitř této nádoby se nachází speciální obranný písek (Suna no Tate) a stejnou nádobu má také na pravém boku ale v té nádobě má obyčejný basic písek, který není ničím výjimečný. Na vnitřní straně levého rukávu má umístěnou pečeť uvnitř které má zapečetěné své vybavení (Kuchiyose Raikō Kenka). Zjistit kde tento spratek bydlí bylo naprosto jednoduché, stačilo si skočit do Ninja akademie a požadovat vyzrazení jeho adresy, ředitel akademie mu vyhověl. Hold Noctis je jeden ze tří generálů Iwagakure a tak se není čemu divit že mu radši vyhověl. Noctis ví že členi klanu Dengen O mají problém se zvládáním svého vzteku ale to rozhodně neomlouvá chování toho kluka (Razzakiho). Proto poté co silně zaklepal na dveře očekává až mu někdo otevře. *

*Dveře navzdory očekávání dlouho nikdo neotvíral, a ninja tak musel čekat, pokud nechtěl dveře vylomit. Dle jejich stavu to nebylo těžké – dřevo mělo mnoho škrábanců a rýh, byl vlastně div, že drží v pantech. Majitel této místnosti však doma nejspíš byl, dle zvuků, co se ozývaly uvnitř. Nárazy kovu? Skoro to znělo jako boj! Skutečnost byla ale jiná, a ucho zkušeného ninji to jistě poznalo. Toto byl zvuk nádobí, který někdo urychleně háže do dřezu. Úklid na poslední chvíli? Dveře se nakonec otevřely, jen aby před generálem této vesnice stanul malý zrzavý chlapec. Byt, ve kterém klučina sídlil, byl malý. A… nutno dodat, že pořádně zřízený – nejspíš nevyrůstal u rodičů. Těžko říct, kde vlastně byli. Popravení zrádci? Ninjové, co umřeli během mise? Nebo snad pouhá banda opilců? Klan však dával od klučiny ruce pryč, nebo snad sám Zaki se držel od klanu dál.* Co vy tu… chm. Ten parchant nakonec žaloval, že jo? Byla to ale jeho vina, začal si! A protože měl kamaráda, tak tu ocelovou trubku jsem použít mohl! *Klučina nejspíš neměl tušení, proč tu stál sám generál, každopádně jistě věci si nejspíše už domýšlel, ač milně.* Ale… Pojďte dál. Ať si neděláte ostudu před celou ulicí, když se mnou mluvíte… *Frkl Zaki, jako by snad byl zvyklý, že byl odpadem společnosti. Pokud ninja skutečně vstoupil dovnitř, mohl si tak místnost prohlédnout lépe. Vybavení? Mizerné. Staré pohovky, oblečení naházené všude, včetně lustru. Neumyté nádobí, na kterém pomalu hnily zbytky jídla. A stěny? Na těch byly namalovány terče, do kterých byly zabodány kunaie.* Takže… Co teď? *Zeptal se klučina, co si sedl na jídelní stůl. Malé nohy ještě nedosáhly ani na zem, tak s nimi jen nervózně pohupoval, zatímco na generála upíral své podivně žlutě zbarvené oči.*

Noctis Clive: *Mohl by dveře vykopnout, odejít a přijít později nebo prostě bouchat dokut někdo nedorazí ale Noctis není ten typ co prostě odejde a nechá to být. Už plánoval že pronikne dovnitř do toho domu ale nakonec mu na poslední chvíli otevře malý zrzek, kterého si Noctis pozorně prohlédne. Už od pohledu mu přijde jako malej drzej spratek. Sice netuší co mu Razzaki zkouší říct ale tuší že problémů s jinými lidmi má na denním pořádku a ne jen s Keiyrou. Plánoval jít dovnitř tak nebo tak, Razzaki ho ale nakonec vpustí dovnitř a tak vstoupí. Ne že by Noctise trápila nějaká ostuda, mnoho Ninjů se ho beztak bojí nebo se mu straní i z jiných důvodů. Tiše se prochází po té místnosti s rukami sepnutými za zády, své pronikavé modré oči upírá na to nádobí a ten binec ve kterém tu Razzaki žije ale nevydá přitom z úst ani hlásku. Nakonec se zastaví někde ve středu téhle „místnosti“ a upře své oči na chlapce (Razzaki). * Takže proč si myslíš že tu jsem?

*Mlčení generála by jednoho přivádělo k šílenství, zrzavý chlapec však navzdory nervozitě vypadal docela klidně. Nejspíš to nebylo prvně, co mu někdo huboval. Spíš to bylo na denním pořádku. Na druhou stranu, nikdy za ním nepřišel někdo tak vysoko postavený. Bylo až neuvěřitelné, že se generálové zajímali o někoho… Tak dole? Nebyl ani Geninem. A kdo ví, jestli bude tímhle přístupem. Ninju, který kráčel po místnosti, tak pouze doprovázel pohledem. Když se jejich pohledy střetly, chlapec tím svým neuhnul, i když by to mnozí jistě udělali. Nakonec, respekt z tohoto ninji téměř sršel, a nebylo divu, že se jej mnozí obávají.* Nevím. Nepamatuji si, že jsem udělal něco tak hrozného… *Zamyslel se chlapec. Možná tu generál není kvůli problémům, které Zaki zapříčinil. To by bylo přeci nelogické. Není divu, že jeho oči se na chvíli rozzářily, jako by snad nějaká zpráva mohla být dobrá.* Vrací se moji rodiče? *Ach ano, to je důvod, proč tu generál jistě byl. Oznámit, že se vrací domů! Že ano? Konečně, po takové době! Konečně jistě byli propuštěni ze svých služeb! Pravdou bylo, že Zaki skutečně neměl tušení, zdali jsou rodiče vůbec živí. Byl ještě moc malý na to, aby mu někdo řekl tvrdou pravdu. A ta byla taková, že rodiče tohoto chlapce… Nebyli ke klanu ani k vesnici příliš loajální, což nemohlo končit jinak, než popravou. Snad proto se všichni drželi od zrzka dál.*

Noctis Clive: O tvých rodičích nevím nic ale jsem tu z důvodu že jsi verbálně napadl někoho na kom mi záleží a i když jsem chtěl, rozhodl jsem se že to nakonec nenechám být jen tak. Možná ti to připomenu… dělal si z ní legraci kvůli jejím brýlím a dobíral sis ji a to se mi ani trochu nelíbí. Pokud máš jednou být Ninja této vesnice tak je bezpodmínečně nutné abys neútočil na své druhy. Jednou můžete být na společné misi a budete si muset krýt záda a proto je nepřípustné abys útočil na lidi kolem. *Noctis se pak zamračí a položí mu ruku na rameno a zadívá se mu z blízka do očí, samozřejmě kvůli tomu byl nucen se sklonit ale to ničemu nevadí. * Chci aby ses vyhýbal tropením potíží všeho druhu, taky bys mohl skončit jako umývač nádobí v nějakém špinavém podniku.

*Chlapec brzy poznal, odkud vítr fouká. Proto jen přivřel oči a zamračil se, neboť i tady přeci byl v právu.* Já si dobíral ji? Ona mi řekla, že spáchám sebevraždu! *Pronesl hlasitějším tónem, než zamýšlel. Jistě. Generál nebo ne, další zaujatý člověk, který brání ty, na kterých mu záleží. Jako každý. Každému klukovi, co zmlátí, se dočká porozumění a opory. I holce, která si hrála na chytrou, se dostane lásky. A kdo bude ten zlý? Ten na vině? Kdo jiný než Zaki. Ač krušná realita, zrzavý chlapec si zvykl být ten, kdo za to může. Proto se rval. Proto chtěl být silný. Neměl nikoho, kdo by se za něj postavil. A tohle? Tohle byl jen další zatracený příklad. Při pohledu do očí tentokrát už pohled skutečně sklonil. Ne však z obav nebo z pochopení, spíš… Z bezmoci, kterou právě cítil. Zase byl jen psem, který musel skákat, jak někdo píská, i když to nebylo správné.* Takže být někým, co nesnáším… Neviditelným. Šedým. *Pronesl chlapec tiše a hlavu svěsil ještě níže. Nakonec seskočil ze stolu, a vyškubl se tak generálovi z ruky, která mu svírala rameno. Umývač nádobí ve špinavém podniku. Opravdu si myslel, že snad vyhrožování na klučinu platí? Kolik lidí mu říkalo něco podobného? Na prstech obou rukou by je určitě nespočítal. Zaki zamířil k pohovce, na kterou si sedl. Byla nasměrována zvláštním směrem. Ne na okno, aby viděl ven, ani do místnosti. Místo toho byla nasměrována na… květináče, v rohu místnosti. Navzdory vší té špíně se rostlinám… dařilo, což bylo s podivem nejen na podmínky místnosti, ale celé vesnice. Podivný koníček budoucího ninji.* Je to všechno, co mi chcete? *Sykl tiše klučina, který seděl na pohovce poněkud krkolomným sedem, kde měl nohy téměř výše, nežli hlavu.*

Noctis Clive: *Zamračí se nad tím co Razzaki poví, tohle je něco co mu Keiyra neřekla ale na tom nezáleží, na to se ji pak bude muset optat a pokud to bude jak říká tak trest nemine ani ji ale prozatím tomu rozhodně nevěří. * Je mi jedno jaký budeš, dokonce mě ani nezajímá jak to máš v životě těžké… každý to má těžké a nikoho nic neopravňuje aby se choval zrovna takto a říkal co jsi říkal ty, navíc tohle není tvůj jediný přestupek a tak chyba nebude u ostatních ale u tebe. * Pak se mu Razzaki vyškubne a přesune se, Noctis ten se otočí a chvilku jen mlčí. * Povím ti toto, pokračuje a budeš skutečně pokračovat v životě sám a nakonec až to budeš nejvíce potřebovat tě někdo z vlastních bodne do zad. *Pak přistoupí přímo k chlapci a jednoduše ho chytne za vlasy a prudce ji zakloní dozadu. * Tohle ti povím jen jednou a tak mě dobře poslouchej. Ještě jednou si budeš utahovat z jejího zraku nebo se ji budeš jakkoliv posmívat tak si odneseš následky. *Noctis mluví pevným a hlavně nekompromisním hlasem, možná je přehnaně ochranářský ale když už mu byla Keiyra svěřena aby se o ní Noctis staral tak to splní a to i kdyby to měl brát až tak moc vážně. Pak chlapce pustí a vydá se ke dveřím, které odtud vedou. * Dvě věci než odejdu, první je že se ji omlouvat nemusíš ale chci aby se už neopakovalo co se stalo a druhá věc, co jsi myslel těmi rodiči když jsem přišel?

*Další slova. Generál možná byl dobrým v boji. Možná byl i léčitelem. Jenže navzdory svému postavení mu chyběla slušná dávka empatie. Sotva by ale Zaki očekával porozumění. Nakonec, i tenhle ninja byl nadutý panák, který byl přeci něco víc než jiní. Sotva někdo mohl věřit na rovnost. Není divu, že věty, které muž pronesl, neměla na chlapce valný efekt. Však byl kluk, jak by jedenáctiletý hoch měl chápat tíhu života?* Sotva mě někdo z vlastních bodne do zad, pokud budu sám… *Zamumlal spíš pro sebe, ale generál tato slova dozajista slyšel. Když byl ale chycen za vlasy, do očí se mu prudkou a nečekanou bolestí nahrnuly slzy. V této pozici ale Razzaki dlouho nezůstal. Zajel rukou do kapsy, jen aby vytáhl kunai a vlasy, které muž svíral, tak mávnutím čepele odřízl, aby se osvobodil. Modrookému ninjovi tak mezi prsty zůstal jen pramen oranžových vlasů. S vytaženou zbraní Zaki ale nic nedělal. Proč by. Věděl, že neměl šanci. A věděl, že útok by byl jen další záminkou k potrestání jakýmkoliv způsobem. Proč se tedy osvobodil? Snad reflex. Snad vzdor. Ninja si to ale konečně namířil pryč, už řekl to, co potřeboval. Razzaki ho jen probodával pohledem, nic jiného… dělat vlastně nemohl.* „Nemusíš se bát. Nebudu si dělat srandu z toho co vidí, ale z toho co říká, žalobníček…“ *pomyslel si klučina, během slov generála. Pak zazněla otázka. Prazvláštní. Takže na svoje postavení nebyl informován. Nebo spíš, nejevil zájem o život prostých lidí. I tak mu Zaki odpověděl, i když si nepřátelsky zkřížil ruce na hrudi.* To bych rád věděl já. Prý šli na misi. Tři roky zpátky. Tři roky a čtyřicet sedm dní. *Jistě že mu ostatní lhali, sotva by mu někdo řekl, že rodiče byli zrádci, co se dočkali popravy. A i kdyby řekli pravdu, proč by jim klučina, vychován ulicí, vůbec věřil?*

Noctis Clive: Nikdy nebudeš sám, na mise se vždy až na malé výjimky chodí MINIMÁLNĚ ve dvou. *Tohle mu ještě řekl než začal být trochu tvrdší, Noctis je hold trochu drsnější osoba a empatie mu je skutečně skoro až cizí. Generálem se stal předně díky své síle, strategickému přemýšlení a taktickému myšlení. Sama Amaya (Tsuchikage) moc dobře ví že Noctis nemá zdejší lid moc v lásce a bojuje spíše za Iwagakure jako místo, nikoliv lid i když za Amayu a pár lidí na kterých mu záleží by život už položil. * Jména tvých rodičů, zkusím zjistit jak to s nimi je. *Nejdřív je nutné zjistit kdo tomu chlapci přesně lže, protože je očividné že jeho rodiče na misi nejsou, Noctis si neumí představit někoho kdo by byl na misi tak dlouho a tak počítá že mu někdo zalhal, protože jsou buď Nukeniné nebo po smrti. * Mimochodem něco jsem v tvých očích viděl, říkejme tomu potenciál. Zkus své nepatřičné myšlenky udržet jako myšlenky a nebýt tak drzým a výbušným, pokud to zvládneš tak jednou bys mohl dokázat velké věci.

Hlídat si záda ale nikdy není na škodu, ne? *Jistě že měl argumenty. I když byl malý, jeho mysl byla bystrá, a vždy v puse našel slovo, které mohl odvětit. Málokdy byl tak zrzek skutečně zahnán do úzkých, alespoň co se konverzace týká. Slepě věřit kolegovi bylo sice mnohdy žádané, otázka byla, zdali to bylo moudré. Nakonec… Ten modrooký ninja, co stál ve dveřích, spoléhal snad na někoho v týmu? Nevypadal tak. Nevypadal, že věří komukoliv. Slova ohledně toho, že se mu generál pokusí najít rodiče, však klučinu nadchla. Alespoň na očích to bylo vidět.* Skutečně? Gwenti a Tailla Accatru! *vykřikl skoro ona jména. Možná se takhle skutečně dozví, kde jsou. Určitě takhle přijdou zpátky. Brzy. Brzy! Byl si tím jistý. Poslední věta byla mířena ke chlapci. Možná konečně uznání, chlapec však vypadal zmateně. Není divu, toto málokdy slyšel. Snad proto se pousmál, ačkoliv nejistě. Tato slova každopádně platila na chlapce více, než pohružka. Nabízelo to totiž vidinu. A poukazovalo to na to, že není jen… Odpadem.* Děkuji pane.

Noctis Clive: Je smutné pokud je člověk takový že si musí hlídat záda i před těmi, kteří jsou jeho druhy. Neříkám že máš věřit všem ale měl by sis najít aspoň pár lidí, kterým bys byl schopen svěřit i svůj vlastní život. *Noctis následně opustí toto místo a zamíří někam do vesnice kde se optá na dvojici Ninjů s jmény, která mu Razzaki sdělil. Když zjistí že ani jeden z nic nežije tak si ještě zjistí zda nebyl náhodou vydán rozkaz, který zakazuje všem kolem říct jejich synovi pravdu o jejich osudu a zjistí že takový rozkaz vydán nebyl. Někdo byl takový bestie že mu ani neřekl že se už nevrátí a tento chlapec tak žije dlouhou dobu ve falešné naději v očekávání že jeho rodiče se jednou vrátí ale oni se už nevrátí. Oba dva byly veřejně popraveni za to že se otočily zády k vesnici a došlo k zradě z jejich strany (detaily toho co provedly si můžeš kdyžtak vymyslet ty). Ještě v ten stejný den se Noctis vrátí k domu kde žije Razzaki, asi kolem 9 hodiny večer mu Noctis zaklepe na dveře v očekávání až mu Razzaki otevře. *

Zmínění lidé mi budou přiděleni, pokud se nemýlím, nevybírám si je já. *Na těchto slovech něco bude. Jistě, Zaki mohl vycházet s někým. Jenže s kým? Tuto volbu chtěl nechat do budoucna. Rozdělení geninů, pokud se jím vůbec ryšavý klučina stane, bylo na vůli kageho. A tam? Tam už patrně bude někdo, komu bude věřit. Ne protože bude chtít. Protože bude muset. Mladík toho dne neopustil svůj pokoj. Neměl proč. Jídlo zde ještě měl, ač mu pomalu docházelo a venku? Tam jej patrně nic nečekalo. Teď si nakonec měl hrát na toho hodného. Alespoň nějakou chvíli, než se situace zase uklidní. Snad právě proto si odnesl oblečení do čistírny a dokonce se jal umýt i nádobí, což si sliboval už nějaký ten pátek. Netrvalo dlouho, a na dveře opět někdo zaklepal. Dnes již podruhé. Překvapení? Docela ano, je to o dvě návštěvy více, než Zaki dostával běžně. Tentokrát se rozevřely dveře o něco dříve, jen aby generála přivítal pár zářivě žlutých očí.* Ah, to jste vy. Tak máte nějaké zprávy? *Ty nejspíše nebyly právě šťastné. Oba rodiče se scházeli s nepřátelskými zločineckými organizacemi, jimž poskytovaly informace a vlastnosti svého klanu, ve snaze posílit nepřátele prokletými pečetěmi Dengen O. Tato malá organizace však byla odhalena a rozprášena. Jaký byl ale důvod, proč to klučina nevěděl? Proč se o něj klan nepostaral? Syn zrádců i klanu nebyl nejlepší vizitkou, držet si jej dál bylo logické. A co rodičů se týká… Kdo by měl srdce zničit naději malého kluka?

Noctis Clive: Přiděleni? Ale nebudeš plnit mise jen s těma dotyčnýma stále dokola, může se někdy stát že budeš plnit misi se mnou i když je to nepravděpodobné nebo třeba s Keiyrou nebo s kýmkoliv ze stovek Ninjů z téhle vesnice. *Ninjů je tu sice daleko víc než jen pár stovek ale to už jsou jen detaily. Pak se odehrálo to jak odešel pryč zjistit jak to bylo s jeho rodičema (viz. minulý odpis). Když mu chlapec při jeho druhé návštěvě otevře dveře tak se mu Noctis podívá do očí a cítí jakýsi odpor uvnitř v hrudi. Není to tak lehké jak si myslel a i když to chlapci zničí naději tak nakonec je lepší ho seznámit s krutou pravdou než aby to zjistil nějak sám nebo aby v té naději žil ještě delší dobu a pak to bylo o to těžší, falešná naděje Noctisovi nepřijde správná. Proto se Noctis skloní a klekne si tak aby byl na jednom koleni a o to druhé se mohl rukami opřít a nyní bude svou tváří ve stejné výšce jako je chlapec. * Víš, nevím zda je správné ti to říct ale nepřijde mi správné ti nadále lhát… tvoji rodiče jsou po smrti. Už je tomu opravdu dlouho a nikdo ti to nechtěl říct, protože se o tebe nikdo nezajímal nebo nikdo neměl odvahu ti to říct, podle mě je špatné držet tě v iluzi že se jednou vrátí, měl bys spíš vědět že jsi měl milující rodiče a oni tu už nejsou… nic víc vědět nepotřebuješ. *Rád by se vyhl tomu aby chlapci musel říct že to byli zrádci, na to je ještě brzy a rád by to oddálil dokud nebude starší. *

*Nemilá novina chlapce skutečně zasáhla, ale to nebylo… k podivu. Však na rodiče čekal tak dlouho. Počítal každý zatracený den! A nyní? Nyní zjistil, že je sám. Že nebude líp, jak stále doufal. Zrzkovi se do očí nahrnuly slzy, při čemž udělal zmateně pár kroků zpět, jako by snad pravdě chtěl uniknout.* To… To není pravda! To musí být špatně! *Vykřikl, při čemž mu hlas přeskakoval. Chlapec ustoupil až ke stěně, ve které konečně našel oporu. Slzy konečně začaly téct po tvářích klučiny, a on se otočil ke stěně čelem, jen aby dal do zdi pěstí. Tento souboj však prohrála jeho ruka, a ze hřbetu prstů se tak vyřinulo několik kapek krve.* To není fér… To zatraceně není fér! *Vykřikl zoufale a začal bušit pěstí do stěny dále, jako by mu snad bolest měla ulevit. Nepomáhalo to. Místo toho jej nebolelo jen srdce, ale i ruka.* Co… Co se stalo? *Jistě že byl zvědavý. Chtěl zaslechnout pravdu, která jej mohla uchlácholit. Něčemu, čemu mohl věřit! Svět se teď přeci bortil. Opět se otočil, aby se o stěnu opřel, při čemž se po ní bezmocně sesunul na zem, s roztaženýma rukama. Opíral se tak tělem a poraženě sledoval generála, který nejspíš ještě klečel u dveří. Nic neříkal. Neměl… na to síly. Jeho srdce leželo snad ještě někdy na půli cesty mezi modrookým a stěnou, o kterou se opíral, alespoň tak se teď cítil.*

Noctis Clive: *Narovná se aby tam neklečel jako idiot a vstoupí dovnitř do domu a zavře za sebou dveře, pouze tam stojí a mlčí. Chlapce mu je líto ale když se nad tím zamyslí každý má v životě nějaké potíže se kterými se musí vyrovnat, navíc tahle životní situace z toho chlapce dělá ještě větší potenciál. Kdyby se jen zaměřil na svou součást života, která z něj dělá Ninju nebo by ho z něj mohla udělat tak by z něj mohl být skutečně silný jedinec. * Jak? Povím ti to takto, byla tu jedna organizace, která byla nepřítelem Iwagakure a tvého klanu a ta upadla v nemilost a byla zničena… bohužel to stálo život i tvé rodiče. Nebýt té organizace ještě jsou naživu ale to se změnit bohužel nedá. *Nechce tomu chlapci vzít úplně veškerou naději v lidi kolem, kdyby mu Noctis řekl že to jsou zrádci jak by pak mohl někomu ještě věřit? Proto bude lepší když mu vytvoří další iluzi a to tu že jeho matka a otec zemřeli za svou vesnici a ne rukou lidí té vesnice. Ano byla to jejich vina, Noctis nechápe jak někdo může mít takové rodiče ale ani jeho otec nebyl ideální a tak si nedělá iluze o dokonalých rodičích. * Je mi to líto.

*Klučina stále seděl sesunutý na zemi, při čemž si oči utíral do svého rukávu. Nakonec pozvedl hlavu a zadíval se na modrookého. Poslouchal jeho slova. Ta ho možná měla konejšit. Dělala to ale vůbec? Však bylo jedno, zdali zemřeli rodiče Zakiho jako hrdinové. Nebo jako prasata na porážce. Nebyli tu. A už nikdy nebudou. Nakonec se ozvaly i slova lítosti. Po těch se Razzaki zvedl, ač se opíral o stěnu.* Není. Ale děkuji za ta slova. *Samozřejmě. Proč by to mělo být generálovi líto? Však podobných případů bylo po celé vesnici více. Zaobírat se sirotky bylo nemyslitelné.* Mí rodiče… Byli členy té organizace, že? Zrádci. *Navzdory věku měl klučina mysl bystrou. Kdyby zemřeli v bitvě hrdinsky, sotva by mu před chvílí generál řekl, že vzhledem k jejich smrti víc vědět nepotřebuje. Jeho klan by se k němu neotáčel zády, kdyby nebyl synem zrádců. A jména svých rodičů by jistě našel na hřbitově. A že je tam hledal často. Zrzek si setřel zbytky slz a jen zavrtěl hlavou, při čemž se mu rty zkřivily do úšklebku. Ten však nebyl z radosti, spíš… Z bezmoci.* Razzaki. Syn zrádců, zlá krev klanu. Ať zmetek nebo anděl, vždy na mě bude pohled s odporem. *Procedil skrz zuby a vydechl. Pomalu se uklidňoval. Tušil, že rodiče jsou po smrti. I tak ta zpráva bolela, sebrala mu naději.* Děkuji za váš čas, generále. Pokud mě ale omluvíte… Teď chci být sám.

Noctis Clive: *Tiše k němu v souhlasu přikývne, není nutné říct jediné slovo… Razzaki tedy ví o tom jak to s rodiči bylo a nejspíš tím pádem už musí vědět i to proč se od něj celý klan distancuje. Noctis se otočí ke dveřím, které vedou ven z tohoto domu a natáhne se po klice ale neotevře, ještě se otočí přes rameno na Razzakiho. * Mimochodem nemysli si že ti nerozumím, ty jsi možná zlá krev a syn zrádců ale já jsem zase písečný démon, víš co bys měl udělat? Dokaž jim že jsou mimo, dokaž jim že se nikdo z nich o tobě neměl pravdu a donuť je litovat že s tebou zacházeli tak jak zacházejí. Byl bych rád kdyby ses jednou stal třeba vojákem, myslím že by tě tam čekala slibná kariéra. *Ani nečeká na to co mu Razzaki odpoví a prostě s klidem odejde. *

Klučina poslouchal slova onoho písečného démona. I když démon. I když obávaný. On měl… sílu. K němu se otáčeli zády ze strachu. Ne z… zklamání. Z odporu. Ač břímě, kde nesl někdo démona, bylo jistě velké, být považován za krev zrádců bylo o něco obtížnější. Na druhou stranu, možná přes onu bolest, prach a špínu se stane v budoucnu ještě silnějším. Však nebyla bolest a ponížení, kterému by se mohlo dostat. Nebo snad ano? Razzaki na slova kývl, dále však nic neříkal. Ani slova nerozloučenou, ani slova souhlasu. Nebylo to třeba, modrooký ninja je na rtech také neměl. Zrzek ještě chvíli stál, zírajíc do otevřených dveří, jako by snad byl svědkem snu. Nakonec však dveře zavřel a zamířil do postele. Čekala ho bezesná noc, kdy ani oka nezamhouří. Bude přemýšlet. A další dny také. I tak mu něco říkalo, že tohohle modrookého písečného démona neviděl naposledy.

Legenda:
Hirojuki
Jusuke
Shigesato


*Hirojuki klečel na tvrdé podlaze a sledoval velký obraz před sebou na stěně. Seděl si na patách, ruce položené ve klíně a nasával atmosféru toho výjevu. Věděl, že je tam ten obraz, co si pamatuje. Jako malý chlapec se ho strašně bál. Nešlo ani tak o boj který tam byl vyobrazený. Nešlo o mrtvá těla celá od krve, přelámané zbraně ležící všude po bojišti. Ani ty roztrhaní muži, se kterými si dal někdo hodně záležet, mu nevadili. Ne o to vůbec nešlo. Jeho strach, skoro až panická hrůza pocházela z ústřední postavy toho celého. Kromě shinobi, kteří na obraze bojovali za použití všech možných technik byla v čele vysoká postava muže, který skoro ani nepřipomínal člověka. Jeho kůže byla skoro černá, místo rukou měl děsivě vypadající klepeta, ve kterých svíral křičící muže. Na zádech měl podivná zkroucená křídla, ze kterých vycházel nějaký modrý plamen. Smrt ho neděsila, mrtvol na obraze byla spousta. Strach pocházel z výrazu toho muže. Grimasa nelidské tváře, nadočnicové kosti vystupující z kůže, šílený pohled a vyceněné dlouhé zuby. Ten výraz ho děsil ve snech dlouhou dobu. Ani si nebyl jistý, zda takhle vůbec může člověk vypadat. Třeba šlo o nějakého zlého démona, o kterém mu vyprávěla maminka. Rozhodně takhle nějak si démona představoval.* Co tady děláte mladý, pane? *Zeptal se Jusuke, když ho tam spatřil na podlaze. Hiro odvrátil od obrazu pohled a zadíval se na sluhu.* Otec mi řekl, že mám studovat historii klanu. Vše začíná tady. Jen stále přemýšlím proč. Proč zrovna tento obraz je počátkem naší historie? *Pronesl ta slova zamyšleně a vrátil pohled k obrazu.* Na to se musíte zeptat vašeho ctěného otce. To nejsou věci, o kterých bych příliš věděl. Ale je to velmi silný obraz. *Řekl a chvíli si obraz prohlížel.* Nemáte hlad? Myslím, že je ideální čas na svačinu. *Usmál se vesele a Hiro se po něm podíval a přemýšlel o tom. Měl studovat, ale představa svačiny byla lákavá.* Dobře. Něco malého bych si dát mohl. *Souhlasí a vyskočí na nohy. Společně přešli z haly do hlavní chodby. Hiro pohledem zajel ke schodišti do patra a přemýšlel kde je otec a co dělá. Myslel si, že bude s ním a něco mu o historii klanu řekne. Ale asi se spletl. Následoval Jusukeho do kuchyně. Běžně by asi jedl v jídelně, ale nechtělo se mu čekat o samotě v jídelně. Posadil se na židli k malému stolku určenému pro služebnictvo a díval se jak Jusuke připravuje jídlo.* Jak se těšíte na akademii? Vaše matka říkala, že s bratrem nastupujete. Je až k nevíře, že už jste tak staří. Přijde mi to jako včera, když jsem vám připravoval postýlky ve vašem pokojíčku a vaše matka zde chodila s těhotenským bříškem. Hm. Ten čas tak letí. *Povzdechne si. Hiro se nepatrně usměje při té představě.* To ty si nám stavěl postýlky? Ne táta? *Zeptá se zvědavě, protože to ho dost zaujalo.* Je samozřejmé, že já. Nehodí se, aby člověk v postavení vašeho otce se zabýval něčím tak podřadným jako je dělání nábytku. Od toho má mě. *Vysvětlí jako by to bylo naprosto jasné. Hirovi to tak, ale nepřijde. Přemýšlí o tom zatím co sleduje jak Jusuke připravuje jídlo.* Do akademie se těším hodně. Mamka říkala, že si to tam moc užila. Takže jsem na to hodně zvědavý. *Řekne a spokojeně sleduje toast se šunkou a vajíčkem.* Děkuji, Jusuke. Jsi moc hodný. *Spokojeně se pustí do jídla. Tak tomuhle se podle něj dalo říct ideální učení. Jusuke s úsměvem kývnul, byl rád že mladému pánovi udělal radost a dal se do uklízení kuchyně. Hiro spokojeně jedl, přemýšlel, co dělá bratr a sledoval Jusukeho při práci. Ticho v domě vyrušil zvuk kroků. Otec vešel do místnosti a zvědavě přejel pohledem po přítomných.* Pane, Shigesato. Copak si budete přát? *Zeptal se Jusuke a ani nepřemýšlel o tom, že by pán přišel kvůli něčemu jinému.* Udělej mi prosím čaj. *Požádá ho a otočí se na syna.* A co ty tady děláš? *Zeptal se a mírně pozvednul obočí.* Jusuke mi udělal svačinu. Je to výborné. *Šťastně se usmál a ukázal na nakousaný toustík.* Hm. Pokud vím měl jsi studovat historii našeho klanu. Začít se vzdělávat a zvykat si na povinnosti shinobi. Řekl jsem to celkem jasně. Nebo máš dojem, že jsem se vyjádřil nevhodně a ty si to nepochopil? *Hiro na něj překvapeně hleděl a mrkáním se snažil zahnat stres z celé té situace.* Myslím, že to bych se měl omluvit hlavně já. Hirojuki skutečně studoval. Vyrušil jsem ho od studia a nabídl mu jídlo. Kdybych věděl, že má povinnosti tak bych ho nerušil. *Omluvně se uklonil a Shigesato jen chápavě přikývl.* Jsi dobrý muž Jusuke. Staráš se o nás dobře. Děkuji ti za to. A ty. *Podívá se přísně na syna.* Jsi soběstačná osoba a dokážeš tedy za sebe rozhodovat sám. Poděkuj Jusukovi, že ti udělal jídlo a zmiz se věnovat svým povinnostem. Začni přijímat zodpovědnost za své činy a své chování. *Ukončí celou tu debatu a pozorně sleduje jak se Hiro se smutným výrazem sklouzne ze židle.* Děkuji ti Jusuki. Za jídlo. *Řekne a se zmuchlanou tváři se snaží udržet nervy na uzdě.* Otče. *Řekne, než odejde z místnosti a přejde zpět do haly, kde si stoupne před další obraz a pozorně si ho prohlíží. Shigesato pomalu došel do haly a chvíli syna sledoval.* Hněváš se na mě? *Zeptal se zcela klidně a čekal na reakci syna.* Ne. Spíš je mi to líto. *Řekne a na otce se ani neotočí. Shigesato se nepatrně ušklíbne.* A je ti líto, že jsi mě zklamal, nebo že si vystavil Jusukeho do nepříjemné pozice, kdy tě musel obhajovat, hm? *Zeptal se klidně a ruce složil za záda. Hiro se po něm překvapeně otočil.* Je mi líto jak jsi se zachoval! Já bych pokračoval ve studiu až bych se najedl. *Odsekl a naštvaně sevřel rty.* Odpověď děcka. Přijď za mnou až si uvědomíš své chování a promluvíme si o tom. Do té doby studuj. *Řekne zcela klidně a poté odejde a nechá tam syna samotného z jeho myšlenkami.*

------------------------

Morio
*Byl jeden ze slunečních dnů a již ráno se Morio rozhodl, že by šel dnes trénovat. Proto se zvedl z postele a začal se oblékat. Hned poté co provedl ranní hygienu a dostatečně se upravil, tak seběhl dolů do kuchyně kde zamrmlal něco jako pozdrav k ostatním a v rychlosti se najedl. Za malou chvíli seběhl do předsíně, kde se obul a následně opustil budovu pro děti jako je on, bez rodičů. Nemusel se dvakrát rozmýšlet a rovnou zamířil na cvičiště pro všechny. Párkrát se rozhlédl kolem sebe aby si prohlédl kdo na cvičišti již v těchto hodinách je. Nakonec jen pokrčil rameny a vyndal ruky z kapsách. Ještě chvíli postával, ale poté se rozběhl mirným poklesem. Několik minut takto běhal kolem cvičiště a udržoval, nebo se aspoň snažil udržovat dýchání. Po několika kolečkách zastavil a na chvíli si dal odpočinek aby mohl srovnat dech. Když už se vydýchal, tak klesl k zemi a začal dělat kliky.*

Tajemství klanu

Toshi
Shigesato
Masako
Jusuke

*Toshi strávil už příliš času jen ve svém pokoji, když zrovna neutekl někam ven. Bylo to už pár dní, kdy mluvil s Hirem a byl si jistý řešením tajemství jejich klanu. Ale zatím neměl odvahu jít za jejich otcem. Vždy se podíval na klouby svých prstů, které se jen tak tak zahojily. Očekával ještě jeden trest za to, že ublížil Jusukemu. Po pravdě se všem pořád od toho dne vyhýbal, jediný, kdo se nenechal odbýt, byl jeho bratr. Ale dneska ráno vstal, oblékl se a byl připravený se k tomu všemu postavit čelem. Musel se zachovat jako muž, už nebyl tím dítětem, které se schovávalo za maminy sukně a k Jusukemu. Chyběl mu život, který měl se svou rodinou předtím, než jim otec dal ty kamenné destičky. Chyběla mu máma, Jusuke i otec, alespoň ta jeho verze, kdy spolu blbnuli. Musel to vyřešit dřív, než začne žít shinobi život. Byl zvyklý na lidi kolem sebe, být takhle v ústranní bylo pro něj velmi těžké. Proto otevřel dveře, zhluboka se nadechl a vyšel do probouzejícího se domu. Z Hirova pokoje slyšel chrápání, musel se pousmát, představa, že by měl s Hirem stejný pokoj, tak by se nikdy nevyspal. Z koupelny slyšel mámu, jak si prozpěvovala. Zahnal potřebu se za ní rozběhnout. Tohle by udělal malý Toshi. Zaplašil myšlenky na to, jak jako malý vždycky vběhnul rodičům do ložnice, ideálně i s Hirem, a skočili jim se smíchem do postele. Tohle byly ty šťastné vzpomínky, které musel pro tento moment potlačit. Otočil se proto k maminčině zpěvu zády a pomalu scházel dolu do kuchyně, kde našel jen Jusukeho. Ten se na něj otočil, když si sluha všiml Toshiho, tak se jen trošku nervózně usmál, ale jinak dělal, jako by se nic nestalo.* Co si dáte k snídani, mladý pane? *zeptal se ho jako vždycky, ale tentokrát Toshi přešel k němu* Chtěl jsem se omluvit, Jusuke. To, co se stalo před měsícem… Nechtěl jsem ti ublížit. *promluvil Toshi zahanbeně a sklonil hlavu zrovna ve chvíli, aby si všiml nepatrné jizvy na jeho dlani. Normálně by si toho asi vůbec nevšiml, ale věděl, co má hledat. Nedokázal si odpustit, tohle se nemělo dít. Ani v případě, že to nedokázal ovládat. Musel se stát silnějším a odolnějším, aby se nenechal ovládnout emocemi. Tak to alespoň Toshi vnímal. Náhle ucítil ruku na své bradě a Jusuke mu zvedl bradu, aby se mu mladý pán byl nucený dívat do očí* Nic se nestalo, Toshi-kun. Není to tak neobvyklé ve vašem klanu, jak se může zdát. *usmál se na něj sluha a Toshi si ho mohl pořádně prohlédnout. Nikdy ho neměl potřebu zkoumat tak zblízka, ale teď měl k tomu ideální příležitost. A to, co viděl, se mu nelíbilo. Po celém obličeji měl různé nenápadné jizvy, které se mu táhly až na krk. Toshi nasucho polkl a nepatrně přikývl.* Má to souvislost s tím tajemstvím klanu, já vím. Mohl bych ti aspoň pomoct se snídaní? *zkusil se nabídnout Toshi, měl totiž pocit, že by to měl nějak odčinit. Potřeboval něco udělat, aby si to dokázal třeba aspoň trochu odpustit sám, protože Jusuke, jak bylo vidět, mu odpustil už dávno. Jusuke se jen pobaveně usmál a ukázal mu na nůž* Můžeš nakrájet cibuli na vajíčka. *požádal ho Jusuke a Toshi se do toho hned vrhl, jako kdyby ho bylo něco, co by ho mělo zachránit z potápějícího člunu. Chvíli se nic nedělo, prostě krájel cibuli, ale najednou ho začaly pálit oči a během chvilky mu z nich začaly téct slzy* Tos udělal naschvál, Jusuke. *zamumlal a odpovědí mu byl jen tichý smích. Snažil se protřít oči, ale bylo to ještě horší. Jusuke se už bodře smál nahlas.* Běž si radši sednout, už to dokrájím. *smál se Jusuke a Toshi si lehce zahanbeně a lehce naštvaně sedl ke stolu a nechal Jusukeho připravit snídani. Chvíli trvalo, než Toshimu přestaly slzet oči. Pokud to měla být Jusukeho pomsta, docela mu vyšla. Než mohl se ponořit do svých myšlenek a výčitek svědomí, tak do kuchyně vešla Masako. Chvíli si vyměňovali s toshim pohled, než jeho matka překonala tu vzdálenost mezi nimi a sevřela ho v náručí* Toshi-chan… *vydechla a Toshi se nechal obklopit její milujícím objetí. Bylo tak příjemné cítit po takové době její blízkost. Jasně, už nebyl ten malý kluk, který se schovával za ní nebo za Jusukem, ale bylo příjemné vědět, že ona ho bude milovat pořád. Nejspíš by mohl udělat cokoli a stejně by ji měl na své straně, protože je to prostě jeho mamka. Ačkoli když se naštve, tak je to dračice, co chrlí oheň, to je pravda. Naučil se ji nenaštvat, protože pak docela naháněla strach.* Jsem v pořádku, mami. Vážně. Jen jsem studoval a potřeboval jsem být sám. *usmál se Toshi, když si ho jeho mamka začala prohlížet, jako kdyby čekala, že je třeba nemocný. V tu chvíli do dveří vešel otec. Toshi se jemně mamce vymanil a odvážil se podívat otci do očí* Dobré ráno, otče. *nepatrně se na něj usmál, k té rodinné idylce chyběl už jen Hiro, který se ovšem ještě pár hodin neprobudí, tím si byl Toshi jistý. Shigesato si svého syna pozorně prohlédl* Dobré ráno, Toshikatsu. *odpověděl bez známky úsměvu a posadil se mezi něj a matku, které věnoval jeden z mnoha káravých pohledů. Pravdou bylo, že Masako by si své syny nejraději rozmazlovala, i když byli už na Akademii a měli se vydat do života shinobi. Toshi moc nevnímal rozhovor mezi dospělými, měl před sebou rozhovor s otcem, který si prakticky vynutí. Už chce trénovat, chce zesílit, aby vůbec měl šanci na geninské zkoušce.* Děkuju, Jusuke. *hlesl jen, když se před ním objevil talíř s míchanými vajíčky a pustil se do jídla. Aspoň se o to snažil, ale měl stažený žaludek nervozitou* Vážně je všechno v pořádku, Toshi? *zeptala se ho matka a Toshi moc dobře viděl, jak ji otec zpražil dalším pohledem. Toshi spolkl sousto a zpříma se na matku podíval* Ano jsem. *odvětil a pohlédl na svého otce* Mohl bych se za tebou dneska stavit, otče? Myslím, že jsem na to tajemství přišel. *promluvil a trochu litoval, že vůbec něco snědl. Byl pěkně nervózní a měl pocit, že v jeho žaludku ta trocha snídaně moc dlouho nevydrží. Shigesato se na Toshiho podíval a jen nepatrně přikývnul. Nepromluvil ani slovo a pustil se do snídaně. Jusuke uklízel nádobí, zatímco Shigesato s Masako jedli. Toshi už do sebe nedostal ani sousto, byl pekelně nervózní, hlavně kvůli tomu, co udělal Jusukemu. Přišlo mu to nekonečné, než konečně jeho otec vstal a dal mu najevo, aby ho následoval. Jen krátce se podíval na svou matku, která se na něj povzbudivě usmála, než se vydal za svým otcem do jeho pracovny. Jako malý to tu miloval, ale jak rostl, tak se tu ocital pouze, když něco provedl. Ale kouzlo to místo mělo pořád* Posaď se *promluvil Shigesato prostě a Toshi se zabořil do křesla proti jeho stolu, za který si sedl otec. Toshi sice byl trochu vyděšený z toho, co přijde teď, ale přesto oplácel svému otci pohled. Když Shigesato sám nepromluvil, tak se nadechl Toshi* Ta kamenná destička, všechny obrazy, co nám visí na stěnách… Zobrazuje to nás. Náš klan. Neptej se mě, jak to vím. Prostě… Už jsem několikrát cítil to nezkrotné zvíře ve mně. Stačilo málo, aby nade mnou převzalo kontrolu. *odmlčel se a uhnul pohledem, než pokračoval* V jednom z takových stavů jsem ublížil Jusukemu. Mrzí mě to, otče *přiznal se tichým hlasem Toshi. Shigesato stále nepromluvil, jen se na svého syna díval. Rozhodně nečekal, že se sám od sebe přizná k tomu, že zranil Jusukeho. Samozřejmě, že o tom věděl. Nemohl si nevšimnout zranění svého sluhy. A nebylo ani tak těžké domyslet si, co se tenkrát stalo, když našel Toshiho ve sklepení. Rozhodl se proto, že ho ušetří nějakého trestu, který mu chtěl za toto udělit. To, že se mu sám přiznal, donutilo Shigesata se na svého syna usmát* Jsem rád, že jsi na to také přišel. Už jsem se začínal bát, že na to nepřijdeš. Co se týká Jusukeho… Jednoduše je na to zvyklý, že je občas v ohrožení *když Shigesato domluvil, tak se na něj Toshi překvapeně podíval. Očekával, že na něj bude otec křičet, vyčítat mu, že ublížil Jusukemu. Ale on se na něj jen shovívavě usmíval. Netušil, co se to s otcem najednou stalo. Třeba se jen dobře vyspal, uklidňoval se Toshi a oplatil nervózně otci úsměv* Máme co dohánět, Toshi-kun. Připrav se dneska večer na trénink, musíš přeci dohnat Hira *mrknul na něj otec, evidentně měl hodně dobrou náladu* Budu připravený, tati. Nezklamu tě *vyhrkl nadšeně a vyskočil na nohy* Dneska večer se potkáme u sklepení. Ještě před večeří *přikázal Shigesato stále s mírným úsměvem* Samozřejmě. *usmál se Toshi a vyběhl z jeho pracovny jak malý kluk, aby mohl vzbudit Hira a pochlubit se mu s tím, že bude s otcem taky trénovat*

--- konec RPG ---

Počet slov: 1470

Trénink síla

Toshi
Shigesato

*Toshi byl celý den natěšený na trénink s otcem po jejich ranním rozhovoru, že nemohl vydržet ani pořádně v klidu na Akademii. Okukoval samozřejmě holky na Akademii, jak by ne, když nejedna na něj vrhala provokativní úsměvy, ale ony nebyly tím, na co dneska myslel. Chtěl svého otce nezklamat, takže hned, jak přišel domů, tak si protáhl celé tělo, aby byl připravený na cokoli, co pro něj otec připraví. Ale i po tom rozhovoru, který spolu vedli, si nemyslel, že mu zranění Jusukeho nějak projde. Na to svého otce znal příliš dobře, aby byl tak naivní. Každopádně chtěl předvést ze sebe to nejlepší. Zrovna si říkal, že Hiro je nějak dlouho u sebe v pokoji, většinou se vzájemně vytáhli ven a šli prozkoumat vesnici nebo jen tak blbnout. Ale asi příchod na Akademii všechno změnil. Každopádně teď stál před dveřmi do sklepení, kde se měl setkat se svým otcem. Chvíli tam stál a sledoval chodbu ped sebouz, když se za jeho zády otevřely dveře do sklepení a stál tam Shigesato.* Tak pojď *vyzval ho a Toshi si nejdřív otce prohlédl, byl oblečený o dost jinak, než jak byl zvyklý ho vídat. Měl na sobě jen černé kimono a byl bosý. Toshi se na něj chvíli překvapeně díval, než ho následoval do sklepení, kde už stáli v řadě uprostřed místnosti postavení cviční panáci. Toshi měl na sobě tričko a kraťasy. Oproti svému otci byl obutý. Když došli do sklepení, tak se na něj Shigesato otočil* Budeš trénovat naboso. *řekl nesmlouvavě a i kdyby chtěl Toshi protestovat, tak si stejně boty a ponožky sundal, než se otočil znovu na otce.* Dobře, takže první, co tě čeká bude to, že kopneš plnou silou do každého z těchto panáků. To, že to budeš dělat naboso, tak si zapamatuješ lépe techniku, jak svého soupeře kopnout. *prohlásil Shigesato a sledoval svého syna, jak postupně kope do panáků. Nejdřív do toho nedával moc síly, alespoň mu to tak přišlo, takže Toshiho napomenul a řekl mu, aby svůj kop zopakoval. Toshi si stihl u prvních třech panáků narazit nárt, takže další kopy pečlivě rozmýšlel, aby se nezranil hned na začátku. Ve chvíli, kdy nad svými pohyby začal víc uvažovat, tak se mu vedlo dávat větší rány. Ovšem měl pocit, že když odkopl posledního panáka, že nebude schopný už ničeho víc. Podíval se na svého otce, který ho chvíli sledoval, než promluvil* Dobře, to byla jen první část. Teď pojď za mnou *řekl přísně a vydal se do další části sklepení, kde už u stěny byly připravené dřevěné sáně. Toshi se na ně podíval, byly k nim připevněny popruhy a na nich byl položený docela velký kamenný kvádr. Co jiného taky ve Skryté kamenné.* Nejdřív ti položím otázku, kterou jsem tady pokládal i tvému bratrovi… *začal Shigesato a z útrob svého kimona vzal do levé ruky kunai a pravou ruku sevřel v pěst a natáhl obě ruce před sebe* Cesta pěsti nebo cesta meče? *zeptal se vážně Shigesato a Toshi chvíli váhal. Bylo by super se ohánět mečem jak nějaký rytíř z pohádky. Ale to by potom nebyl on.* Cesta pěsti *odpověděl po chvíli a Shigesato se na chlapce usmál* Tvůj bratr si zvolil cestu meče. Budete se skvěle doplňovat *prohlásil a pak ukázal na ty sáně* Nasadíš si ty popruhy a odtáhneš je až k těm panákům *přikázal a sledoval Toshiho, jak si nasazoval popruhy od saní, dokonce mu je na jednom místě upravil a sledoval, jak se jeho syn snažil roztlačit sáně. Toshi se opravdu snažil, dokonce chytil u ramenou popruhy do dlaní. Ale zatím s nimi nepohl ani o píď. Takhle si ten trénink nepředstavoval. Chvíli se takhle marně snažil, než se zamyslel pořádně nad tím, co všechno mu otec řekl a srovnal si postoj. Zatím dnešní trénink se zaměřoval na jeho nohy. Kdyby dokázal zapojit sílu celého těla a nohou, tak by se mu povedlo ty sáně roztlačit. Tak to zkusil, chvíli se na to snažil přijít, ale nakonec se sáně o píď pohnuly. Takže se snažil dál a s vypětím všech sil je pomalu roztlačil, ale zvládl je dostat asi dva metry od místa, odkud začal. Víc prostě nebyl schopný, i když se snažil sebevíc.* Dobře, to stačí. Pořádně se protáhni. Budeme pokračovat zítra *promluvil otec a Toshi udělal přesně, co po něm chtěl, ačkoli měl chuť sebou prostě plácnout na zem a nehýbat se*

--- konec RPG ---
Počet slov: 721

Trénink rychlost

Toshi
Shigesato

*Toshi byl po tom prvním tréninku s otcem tak vyřízený, že druhý den měl pocit, že ani nemůže vstát. Ale rozhodně se cítil lépe, než když se tehdy „probojoval“ sám do sklepení a bušil do těch panáků hlava nehlava. Ale rozhodně se necítil hned dneska na další trénink. Přišel se dolů nasnídat, zatímco Hiro zase spal. Začal mít o svého bratra trochu starost, přeci jen předtím se schovával před ním on, ale teď to vypadá, že se před ním schovával Hiro. Musel se za ním stavit, až se probudí. Ale tyhle myšlenky mu vyhnaly z hlavy nakonec povinnosti. Musel pomoct mamce a Jusukemu s nákupem, teda nemusel by, ale sám se nabídl. Asi chtěl nějak odčinit to, co udělal. Všichni s tím byli v pohodě, nikdo mu nic nevyčítal, ale on sám sobě ano. Přeci není možné, aby dokázal napadnout někoho, na kom mu záleželo. Ale realita byla jiná a on se s ní nebyl schopný smířit. Musel se na to zeptat jednou otce. Nechtěl ohrožovat své blízké ve stavu, v jakém se už jednou málem ocitl. Celé dopoledne strávil s matkou a Jusukem na nákupech, dokonce si koupil i nějaké ninja vybavení, aby nebyl na geninských zkouškách úplně nevybaven. Dokonce si koupil takové zvláštní tanto. Chystal se ho prozkoumat, až na to bude mít chvíli. Pomohl uklidit nákup a už byl pomalu čas na trénink s otcem. Toshi se na chvíli zastavil před dveřmi Hirova pokoje. Netušil, co se děje, ale pokud se s ním Hiro nechtěl vidět, protože něco studoval, nechal ho být. Raději se vydal ke sklepení, u kterého už čekal jeho otec. Beze slova vešli do sklepení, kde byl uprostřed místnosti postavený jediný tréninkový panák. Otec byl opět oblečený do kimona a byl bos, takže si Toshi začal rozvazovat boty, protože předpokládal, že bude zase trénovat bosý* Dneska si boty můžeš nechat, Toshi. Budeme trénovat tvoji rychlost. Takže nejdřív se rozcvičíš a pak budeš běhat okolo sklepení, dokud tvůj čas nebude 25 vteřin. Pak pokročíme dál *přikázal Shigesato a vytáhl z kimona stopky. Řekl Toshimu, kam se má postavit a odstartoval mu první kolečko. Toshi byl docela rozehřátý z nákupů s mámou a Jusukem, takže si přišel docela i rychlý. Ale když se zastavil v místech, odkud začal, tak mu jen stroze otec oznámil čas – 35 vteřin. Musel se zlepšit o 10 vteřin. Nehodlal moc odpočívat, takže to zkusil znovu. Pokaždé byl lepší o třeba dva tři vteřiny, ale ještě nedosáhl toho času 25 vteřin, které mu vytyčil otec. Už začínal být trochu unavený, ale nakonec se mu to povedlo asi na šestý pokus. Shigesato ho nechal chvíli vydýchat, než mu ukázal na panáka* Ty se postav před něj, já budu stát za ním. Budu na tebe posílat útoky z různých stran a ty se jim budeš vyhýbat *přikázal Shigesato a Toshi si stoupl před panáka. Myslel si, že bude schopný sledovat otcovy ruce a nohy, aby věděl, odkud na něj panák vyletí. Ale jeho rány byly příliš rychlé. Nebyl schopný se vyhnout ani jedné, ale rozhodně se o to snažil. Po chvíli otec zpomalil a Toshi pomalu přicházel na to, jak se kterému úderu vyhnout. Byl už slušně omlácený od dřevěných nohou a rukou toho panáka, ale nechtěl to vzdát. Byl zapálený do tréninku jako snad nikdy. Takže asi po deseti minutách se poprvé vyhnul ráně. Takhle trénink probíhal dalších pět nebo deset minut a Toshi se snadněji vyhýbal ranám panáka. Ale už na sobě cítil, že má dost. Přeci jen včerejší trénink byl pořádný záhul a dnešní nebyl o nic lehčí. Ale byl rád, že ho otec nešetřil. Shigesato se otočil okolo panáka a položil synovi ruku na rameno* Teď budu nějakou dobu mimo vesnici kvůli práci, ale až se vrátím, tak budeme pokračovat *usmál se na něj a po protažení se společně vydali na večeři*

--- konec rpg ---

*Yoruichi jako vždy zase lítala v maléru. Tentokrát si dělala srandu a žerty z dětí z Kirigakure kteří tu se svou rodinou měli azyl. Byla v podřepu na menší zdi vedle hřiště. Oblečená byla dle svého stylu.* (Yoruichi) Tak co vy mlžňáci. Kdy už se vrátíte domů? *Pokřikovala na skupinku dětí na hřišti se smíchem na tváři.* (Kluk) Nech nás být. Sama nevíš jaké to je být mimo svou vesnici. (Yoruichi) Ale vím jaké je to být ve své vesnici. Co tu vůbec chcete? Neměli by jste bojovat? (Kluk) Jsi normální? Jsme jen děti. Neumíme bojovat. (Yoruichi) Jo jasně. Vidím že by jsi nedokázal zaplácnout ani mouchu. (Kluk) Ty potvoro. Pojď sem. (Yoruichi) Chyť si mě. *S těmi slovy začala Yoruichi utíkat před klukem který ji vyloženě začal nahánět.* (Yoruichi) Pomalý, pomalý. *Klučina byl rudý vzteky a Yoruichi se jen pořád smála.* "Notak zaber. To nechytíš holku?" *Yoruichi utíkala ulicemi kdy za sebou házela vše co jí přišlo pod ruku. Bedny, plechovky až to došlo až k tomu že převrhla i malý pojezdný stánek.* (Yoruichi) Pardon ale ten úchylák mě nahání. (Kluk) Já ti dám úchyláka ty potvoro. (Yoruichi) Úchyl, úchyl, úchyl.

Ren Dengen-O

Ja to dievča jedného dňa pretrhnem ako hada! *Nadával si popod nos starec, majiteľ pojazdného stánku, ktorý skončil prevrhnutý na zemi. Našťastie sa nerozbil, iba z neho odletelo pár kúskov, ktoré bude musieť dať vyspraviť.* To mi bol čert dĺžny - do Iwagakure prísť obchodovať. To zas budú reči, ako sa ospravedlňujú.. Ako mi všetku škodu zaplatia. Áno, áno! Určite! Ja vám kašlem vaše milodary, vaše peniaze! Kto mi vráti môj zdravý rozum? Pýtam sa, kto?! *Hundral si stále sám pre seba, zbierajúc všetok tovar zo zeme..* Tu ma už nikto neuvidí. Balím si veci a odchádzam. Yatto! Poď mi sem pomôcť! Zbalíme stánok, a potom naše veci. Ideme ďalej. Táto prekliata dedina! Preklínam túto zem, celý rod Dengen O! Pfuj! *Odpľuje si.. Svoje posledné slová hovoril potichu. Bol nahnevaný, ale nebol úplne blbý.. Ren bol nablízku svojej sestre. Ale tak, že chlapec, ktorý ju naháňal, nemal poňatia, že ich niekto sledoval. Bežali po zemi, on bol vyššie - na strechách budov, odkiaľ mal dobrý výhľad.. Jeho rýchlosť bola zrovnateľná s rýchlosťou jeho sestry, takže sa jej dobre držal v pätách a zároveň pred chlapcom. Keď uvidel dobrú príležitosť, zoskočil zo strechy budovy rovno do cesty chlapcovi. Urobil salto vpred, dopadol na obe nohy a trafil hlavou čelo chlapca obrovskou silou - na študenta akadémie.. Bola to taká rana, že im obom z čela začala tiecť krv. Narozdiel od chlapca sa ale Ren udržal na nohách. Zamrkal očami a kvapky jeho krvi dopadli na zem. Nastavil pred seba ruku a i tú zmáčalo pár kvapiek jeho vlastnej krvi.* Rozbil si mi čelo.. *Zamrmlal potichu, a keď zdvihol hlavu a uprel na chlapca pohľad, v jeho prenikavo zelených očiach nebolo vidieť nič iné, len povýšenectvo.. A dávka zlosti..* Kirigakure preliala krv jedného z iwagakurských klanov... Je.. po.. te..be..

*Utíkala dál a jen se smála. Najednou periferně uviděla že se do cesty postavil i Ren.* "Ale ale ale, bratříček se ukázal." *Yoruichi se zastavila a přiblížila se k těm dvoum. Vyskočila na jednu krabici a zůstala v podřepu.* Reníčku. Ty už jsi tady? *Pronesla se smíchem. Ráda ho škádlila ale to je prostě sourozenecká rivalita. Pozoroval jak odpadl ten klučina z Kirigakure. Pak se podívala na Renovo čelo.* Ty jsi ublížil mému bratříčkovi. Já ti dám takhle zostudit rodinu Dengen O. *Prokřupla si své klouby a její výraz se změnil na bojový. Podívala se i na Rena.* Tak co Reníku. Jak to s ním vyřešíme? *Yoruichi vždycky vyvolala nějakou potyčku a nakonec to vždy řešily s bratříčkem. Z jejího nadšení ji však vyrušil známý hlas.* (Antas) Co tu chcete řešit děcka? *Yoruichi ztuhla. Byla sice dost živel ale hluboký hlas jejich otce ji dokázal vždycky usměrnit.* (Yoruichi) No...my...eh....totiž....on......já za to nemůžu. (Antas) Yoruichi. Víš že se tomuhle nedá věřit. A navíc tě prozradil ten pán kterému jsi zničila obchod. Jak dlouho si myslíš že tyhle tvoje výstřelky budu tolerovat? *Yoruichi sklopila hlavu a jen koukala na to jak bude reagovat Ren.* "Rene. Zachraň mě."

Ren Dengen O

*Kvap, kvap, kvap. Hustá, červená krv mu aj naďalej kvapkala z čela a on iba pozoroval, ako mu vytvára ďalšie červené fliačiky na ruke. Kvap, ďalšia kvapka sa mu rozpraskla na dlani..* "Reníčku...." *Počul vzdialene, akoby bola jeho sestra vzdialená na stovky metrov od neho.. Hučalo mu v hlave, počul vlastný tep a to ho rozčuľovalo ešte viac..* "Reníku.." *Prebehlo mu hlavou zase, čo ho naštartovalo. Vytáčala ho tým. Neznášal, keď mu hovorila zdrobneninami. Bolesť - nebolesť, zacvakol zubami, až to bolo počuť, stlačil zakrvácanú ruku v päsť a jedným dlhým krokom skočil ku chlapcovi, ktorý si na zemi držal svoju hlavu a kňučal.* Sklapni! *Zavrčal a druhou rukou chytil chlapca za ksicht. Mal ale šťastie.. Antas sa ukázal v správny čas. Otcov hlas ho udržal na uzde a udrel len päsťou do zeme vedľa hlavy chlapca...* "Raz.. dva.. tri.. štyri.." *Počítal v duchu a pomaly od chlapca vstával. Nanešťastie ucítil na svojej ruke ďalšiu kvapku svojej teplej krvi.. Už bol otočený k sestričke a otcovi, keď privrel svoje oči a navrela mu žila na čele.. Zhlboka sa nadýchol..* Jebať. *Zvolil si násilie. Jak mal stále dlaň v päsť, začal ňou chlapca mlátiť. Bezhlavo, tvrdo.. Všade, kam trafil, prevažne do tváre.*

*Jakmile se jejich otec objevil tak věděla že je zle a hlavně když viděla jak to v Renovi vaří.* Rene. *Zašeptala potichu. Věděla že Ren se neudrží a prostě do toho kluka půjde hlava nehlava. Padly první rány.* Rene, přestaň jen to zhoršíš. Je tu táta. *Bylo ale pozdě. Antas vystartoval a chytl Rena pod pažemi a přitáhl k sobě.* (Antas) Tak dobře Rene. Chápu že máš v sobě horkou krev ale uklidni se. Tímhle nic nevyřešíš a jen tím Iwagakure uškodíš. (Yoruichi) Rene má pravdu. Vykašli se na to. *Antas ho držel pevně, plnou svou silou. Dobře věděl co zběsilá krev klanu Dengen O dokáže, sám si tím taky prošel ale on svůj vztek už ovládl. Kdyby náhodou chlapec chtěl ještě něco zkusit tak vystartuje Yoruichi a i když ví že z toho budou problémy tak z otočky kopne toho chlapce do hlavy a v té chvíli se i v ní rozproudí chakra Dengen O. Pokud to bude v klidu tak bude stát opodál a bude čekat jak to otec vyřeší, vždycky to vyřeší.*

Ren Dengen O

*Jedna rana, ďalšia a ďalšia. Hánky ho začali bolieť ihneď. O pár minút mu spuchnú, lenže nič z toho teraz nevnímal. V hlave mal iba jediné - hnev. Bezhlavo dal chlapcovi ešte pár rán, než ho otec zastavil. Jeho hlboký hlas ho vrátil do reality.. Zhlboka dýchal a ceril zuby.* Nech mě být. *Yavrčal Ren. Niežeby mal s otcom zlý vzťah, len proste strácal kontrolu. Šklbol celou svojou rukou a pokúsil sa zo zovretia svojho otca uvoľniť, čo, samozrejme, nešlo. Bol silnejší. To ho popudilo znova, a keď sa skúsil vyšklbnúť znova, oči mu padli na jeho sestru. Počul jej hlások. Sklopil zrak..* "Raz, dva, tri, štyri.. Upokoj sa.." *Máličko vychladol. Do takej miery, že sa konečne ovládal. Ale bol krehký. Malý impulz a skočí do toho znova..* Už som v pohode. Pusti ma. *Povie už normálnym, ale odmeraným hlasom. Ak ho otec pustí, zaspätkuje a utrie si z tváre svoju krv.* Yoruichi zničila ten stánok. *Začal a mohlo to znieť, že všetko hádže na ňu.* Ale ja som ublížil človeku. Som pripravený niesť následky, otče. *Neznášal sa podriaďovať. Ale sestra bola sestra..*

*Yoruichi mlčky přihlížela tomu co se bude dít. Byla průserářka to ano ale o svého bratra měla strach a nechtěla aby to za ni schytal. Klučina ten se jen plazil pryč. Byl celý potlučený a snažil se prostě jen utéct ale moc se mu to nedařilo.* (Antas) Až se úplně uklidníš tak tě pustím. Do té doby budeš pěkně v klidu, rozumíš? *Po chvilce cítil i Antas že odpor povolil a tak i on povolil své sevření a dopřál Renovi svobodu.* (Antas) Takže vy oba. Chápu že tu máme nějaké jméno i slovo ale ať vás ani nenapadne dělat další průsery. Nebudu to za vás pořád žehlit. Prostě se naučte ovládat je to jasný? (Yoruichi) Ale oni jsou tu cizinci. Nemají tu co dělat. (Antas) To mě vůbec nezajímá. Jsme součásti říše Kou takže Kirigakure je u nás vítána. A ty Yoruichi už přestaň tyranizovat obchodníky. Tenhle týden je to už třetí. *Celý tento proslov pronesl dost důrazným a zvýšeným hlasem. Chtěl aby bylo jasné že přes toto nejde vlak. Otočil se na Rena a vytáhl z kapsy pár náplastí kterými mu to zranění zalepil.* (Antas) Rene. Chápu že ty jsi horká krev ale musíš se to naučit ovládat. Nesmíš se nechat jen tak vyprovokovat. Trest dostanete oba. Já teď mám ještě nějaké jednání takže doufám že jste se oba uklidnily a teď půjdete přímou cestou domů. Je to jasné? (Yoruichi) Ano tati. *Po těch slovech Antas zmizel v uličkách. Yoruichi pomalu došla k Renovi.* Rene, jsi v pohodě? Promiň že máš kvůli mě problémy. *Z hlasu Yoruichi šlo slyšet že jí to opravdu mrzí.* Pojď, vyrazíme. Už tak je táta naštvanej a můžeme být rádi že o tom zatím neví máma.