Náměstí

Kéž by to bylo tak snadné, viď? Zbavit se povinností... *malinkato smutně se usmála, ale jinak neměla žádný důvod být nějak smutná. Obzvlášť když byla konečně s ním a její život v tuhle chvíli začal dávat větší smysl, než kdy dřív. Ona by teoreticky mohla ve chvíli, kdy skončí chuuninské zkoušky v Kiri, Reina bude chuunin a bude mít vlastní mise a povinnosti. A ona ideálně ještě mezitím zabije Aratu. V tu dobu už by mohla být volná. Nevěděla sice, jestli by se mohla nastěhovat k Yinovi do Kiri jakožto člen jiné shinobi vesnice, ale byla to velmi lákavá představa, kdyby si dovolila trochu snít. Mít úplně normální rodinu. Nejspíš by se pro ten klid i vzdala vlastní kariéry, pokud by to bylo možné hodila by Kazekage čelenku na stůl, že prostě končí. Přece i ona potřebovala být ve svém životě aspoň trochu šťastná, ne? Vyslechla si jeho vysvětlení, jak zná Tatsuyu a jen se překvapeně usmála* Tak ta Kiri je pěkně malá *tiše se zasmála* Tak z toho malého kluka vyrostl schopný shinobi a někdo by mohl říct příliš sebevědomý mladý muž *pobaveně se uculila, možná jen tím chtěla otestovat, jestli by Yin žárlil, kdyby mu snad naznačila, že ji Tatsuya pozval na "rande". Ale na to její míra provokativní nálady nebyla na dostatečné úrovni a hlavně byla šťastná, že jsou zase po dlouhé době spolu. A užívala si jeho blízkost i po té chvilce, co se doma objevila Reina. Ten mírně vyděšený kukuč po zmínce o dětech byl na místě, ale nebylo to tak, že ona o tom někde v nejtajnějších snech nesnila. Jenže měla Reinu a další povinnosti* Být v nějakém paralelním vesmíru... Tak si nepřeju nic jinýho *usmála se na něj a topila se v jeho očích* Vlastně i v tomhle světě, když odmyslím všechny naše závazky *dodala po chvilce a dál ho objímala* Můj život dává smysl až s tebou a mít ideální podmínky, tak si nepřeju nic jiného, než s tebou založit rodinu. Zahodit kariéru a být prostě šťastná *v očích se ji zaleskly trochu slzy, ale tentokrát ji ani jedna nestekla* Už se blíží doba, kdy se vydám přímo za svým otcem... A skoncuju to jednou provždy. I když se můžu cítit silná na to, co má přijít, může se stát cokoli... A Reina... Už teď má evidentně problém tebe přijmout, už vidím, co by se dělo, kdybychom za ní přišli s tím, že... *jen zavrtěla hlavou* Až bude po všem, lásko... Nech mi ještě pár let a pak jsem jen tvoje kdekoli budeš chtít *tyhle svoje slova myslela naprosto vážně, nechtěla být bez něj ani chvíli navíc, než to bude nezbytně nutné. Ale kvůli tomu musela zabít Aratu. Nakonec se vydali za Reinou a ona ji prakticky řekla všechno to, co ji dřív neřekla a Reinina reakce na to byla jen "omlouvám se". Arisu to zamrzelo, pokud mohla být upřímná. Ona měla takovou tu svojí vzácnou maminkovskou chvilku a Reina to prakticky přešla bez reakce. A vypadala, jako by ji Arisu snad něco vyčítala nebo ji za něco hubovala. Teď se v ní teprve probudila ta touha v ní dostat tohle postavení "dostala jsem přes držku", dokonce se už nadechovala, že ji pořádně povzbudí. Ale v tu chvíli si všimla, že se asi půl metru vysoko začal snášet zničehonic malý kus papírku. Arisu ho tak nějak podvědomě chytla do ruky a rozložila. Teď bylo na Arisu, aby vstala a otočila se k oběma zády poté, co si přečetla těch pár slov. Zatnula ruku v pěst i s tím papírkem. Bylo vidět, jak byla rozhozená. Což byl zatraceně neobvyklý pohled, když mučitelku jejího kalibru něco rozhodí. Ramena se ji začala lehce třást, jako kdyby se v sobě snažila zadusit všechny ty emoce, co momentálně cítila. Tohle bylo její osobní peklo, s kterým nehodlala nikoho otravovat. Ale takovýhle nečekaný útok...*

Kéž by... *On sám přemýšlel, jak by to šlo celé zařídit, ale nic ho nenapadlo. Byl si stoprocentně jistý, že Akai ho mimo vesnici žít nepustí. Sám nebyl dost silný na to, aby z toho udělal nějakou vzpouru a i kdyby dezertoval, tak co si budem, není úplně těžké ho najít. Její nastěhování do Kiri ho sice napadlo, to ne že ne, ale nenadhazoval to. Nechtěl ji dostávat do situace, kdy se bude muset vzdát toho co má, aby šla za ním. Navíc teď měla i Reinu a už jen kvůli tomu ji nemohl nabídnout něco takového. Když zmínila, že z Tatsuyi vyrostl schopný shinobi a příliš sebevědomý muž, tak se na ní jen podíval.* On na tebe něco zkoušel, že jo? *Řekl, jako kdyby to snad i čekal.* Má hold krev svého otce no, nedá se nic dělat. *Jen se trochu zasmál. Renji byl mezi dívkami velmi populární a prostě to s nimi uměl, tak to zkoušel na každou druhou.* Pokud by tě ale balil někdo jiný, tak by poznal můj mocný hněv. *Trochu si ji na sebe přitlačil, když zmiňoval svůj hněv. Ale jen se zasmál, samozřejmě zveličoval. Arisu by byl schopný svěřit svůj život, natolik ji věřil. Takže ani nebral v potaz to, že by pro něj mohl být nějaký cizí chlap protivníkem. Nakonec si vysvětlili situaci s dítětem a rodinou. Yin to samozřejmě chápal a určitě nechtěl tlačit na pilu.* Tak kariéru určitě zahazovat nemusíš. A co se týče tvého otce... *Chvíli se odmlčel a podíval se jí hluboce do očí.* Nezapomínej, že jsem tady i já. Pokud budeš chtít pomoct, stačí se ozvat. Pomůžu ti bez mrknutí oka. Do takových soubojů by člověk neměl jít sám. Nikdy nevíš, co tvůj otec může říct, co tě vyvede z míry a to může být fatální. Ale kdo já jsem, že bych tě měl poučovat o tom, co máš a co nemáš dělat. Vždyť jsi i rankem nade mnou. Ale jen chci, abys věděla, že víš, kde mě případně hledat. Ve vteřině zahodím všechno, co dělám a jdu. *Jen se na ní usmál a pohladil jí po tváři.* A čekal jsem na tebe celý život, pár let mě z míry nevytáhne. Ale kdybychom se alespoň mohli vidět trochu častěji, taky bych si nestěžoval. *Trochu se zasmál. Nakonec tedy šli za Reinou a Yin nechal Arisu, aby si to vyříkala se svojí dcerou. Moc dobře věděl, že cizí chlap by tam moc nepomohl. Když se mu nakonec Reina omluvila, tak k ní Yin přišel a pohladil jí po hlavě.* Nic se nestalo. Pojďme začít odznova. *Nabídl jí ruku.* Já jsem Yin, těší mě. *Usmál se na ní. Sice nebyl otec a s dětmi celkově nebyl moc v kontaktu, kromě trénování mladých vojáků, ale přišlo mu to celé takové rychlé. To jejich udobření. Čekal nějaké objetí, trochu víc vět, ale tak neznal tu malou dost dobře a myslel si, že byla moc stydlivá i na to, tak to neřešil. Nakonec ale Arisu chytla nějaký papírek. Jeho obsah nijak nezkoumal, ale když se k nim otočila zády, zmačkala ho v pěsti a začaly se jí chvět ramena, samozřejmě, že zpozorněl. Postavil a sáhl ji na rameno ze zadu.* Arisu, děje se něco? *Takhle ji ještě neviděl a samozřejmě že ho trápilo, pokud jí něco trápilo.* Mám vzít Reinu stranou? Potřebuješ trochu času? *Řekl spíš šeptem tak nějak automaticky, jako když rodiče řeší něco, co by děti nemusely slyšet.*

*vážně se ji líbila ta představa, že by odešla za ním. Ve chvíli, kdy Reina bude mít úspěšně po chuuninských zkouškách, a bude mít své mise po světě, ona se vydá taky do světa. A pak, když všechno dobře dopadne a nebude přát štěstí Jashinovi, tak se přestěhuje za Yinem do Kiri. Jinou možnost stejně nemají, pokud chtějí být spolu. A ona mu klidně obětuje svůj život, který stejně bez něj nemá žádný smysl. To si dneska uvědomila, když ho uviděla a všechno začalo dávat smysl. Nejradši by bez něj už nebyla ani jediný den, ale musí ještě chvíli vydržet. Ještě má závazky a smrt Araty před sebou a pak půjde za svým štěstím. Když se Yin tak chytil toho Tatsuyi, tak se musela na něj usmát* Kdokoli má smůlu, protože celé mé srdce patří tobě *přiznala a pohladila ho po hrudníku tam, kde si pamatovala jeho pečeť. Nedívala se mu v tu chvíli do očí a chvilku jen setrvala v jeho náruči a zvažovala, jestli k němu bude upřímná. Alespoň částečně, protože se za to samozřejmě svým způsobem styděla. Jedinkrát, kdy uklouzla bez toho, aniž by to nebylo nezbytné pro její další setrvání mezi nukeniny nebo pro její přežití, nebylo tak dlouho s Ginem. Zradila tím sebe a své zásady a svou věrnost k Yinovi. Ne, že by k němu něco cítila, to opravdu ne, ale bylo to něco svým způsobem nezapomenutelného* Bohužel ne vždycky ve světě mezi nukeniny vychází vše podle plánu... *zvedla k němu oči v obavách, že v jeho očích klesla. Nezmínila Gina, nezmínila to, že dřív upouštěla páru dobrovolně a docela pravidelně. Ale od té doby, co se zamilovala do Yina, Gin byl jediný její prohřešek. A ani to nebylo v plánu, ale nebylo to nezbytné* Nevyhledávám to, pokud jde o tohle... Nechci ani, aby k tomu docházelo... *snažila se to vysvětlit nebo spíš omluvit sama sebe. V žádném případě ho nechtěla zrazovat nebo ho podvádět. A alkohol pro ní nebyla výmluva. Nikdy nebyla a nikdy nebude. A pokud mu řekne o Ginovi, bude mít plné právo se na ní zlobit. Ale to v tuhle chvíli nedokázala. Nechtěla o něj přijít, ale na druhou stranu mu ani nedokázala lhát, že je jediným mužem v jejím životě od návštěvy Kiri. Bála se jeho reakce, ale mnohem víc se bála, že o něj přijde. Že zničí to jediné správné v jejím životě. To jediné skutečné. Ve chvíli, kdy se zmínil o jejím otci, vyslechla si ho. Nemyslela si o něm vůbec, že by byl nějak slabý nebo tak jen proto, že byl o rank níž než on, ale do tohohle ho zatáhnout nechtěla. Tušila, že to bude hodně ošklivé i bez toho, aniž by tam někoho, na kom ji tak příliš záleží* Budu na to myslet, ale nesnesla bych pomyšlení, že by se ti něco stalo kvůli mě. To setkání bude samo o sobě dost hrozné... *ušklíbla se nad tím, vyznělo to, jako by se toho sama bála. A na jednu stranu to byla pravda, ale už to chtěla jít za sebou. I kdyby ji měl zabít vlastní otec, tak aspoň ho zkusí zlikvidovat* Ale budu na to myslet, slibuju *pokusila se o úsměv a políbila ho, než se vydali za Reinou. Jako by se svým přiznáním celý ten den začal kazit. Sice někde na konci tunelu byl Yin a rodina, kterou budou tvořit, pokud všechno vyjde, jak má. Ale její vztah s Reinou od příchodu Yina už byl taky porušený. Přitom ji dávala dostatečně najevo, že je pro ní pořád na prvním místě. Evidentně to nestačilo. A pak ten osudný papírek, který ji už rozhodil úplně. Nemohla se teď složit, nemohla teď utéct před celým světem. Uvědomovala si, jak se musela cítit její matka. Začala snad šílet podobně jako ona? Ještě než k ní Yin došel, vrazila pěst s papírkem plnou silou do kmene stromu, který stál jen pár centimetrů od ní. Ale z jejích úst se neozval ani jediný zvuk a to ji po kloubech začala téct krev. Musela se vzpamatovat a bolest byla tím pojítkem s reálným světem. Dokázala se uklidnit a nasadit alespoň nicneříkající výraz, než se otočila na Reinu* Půjdeš s Byakkem domů a tam zůstaneš *její hlas byl až překvapivě ledově klidný, ale její výraz mluvil za vše. Její oči odrážely tu směsici emocí. Vztek, bezmoc, možná nějaké náznaky šílenství. Rozhodně si tak přišla a nechtěla takhle vypadat před Yinem. Proč teď?! Protože se to tomu dotyčnému hodilo do krámu. Doručit ji ten pitomý vzkaz právě teď. Až paranoidně se rozhlížela kolem, než se Reina vzdálila dostatečně daleko s Byakkem, pak až se podívala na Yina* Ten únos ze Suny pořád platí? *marně se pokusila o úsměv, než rozevřela pěst s pomačkaným vzkazem. Nebyl to úplně malinký papírek, ale byl tam náčrt tří postav. Evidentně to byli oni tři u domovních dveří. Ona, Yin a Reina. S připsanými slovy: Užíváš si rodinného štěstí? Táta.* Mám sto chutí zamířit přímo do Země Válek... *vydechla a nemohla odtrhnout pohled od toho pitomého vzkazu*

*Když mu řekla, že celé její srdce je jen jeho, tak ho to upřímně zahřálo u srdíčka. Velmi upřímně a radostně se na ní usmál a políbil ji na čelo.* U mě platí to stejné. I napříč tomu, že jsme se tak dlouho neviděli a velmi pravděpodobně se po následujících pár dnech dlouho neuvidíme, tak chci abys věděla, že u mě nemá místo nikdo jiný, než ty. *Jen se usmíval, no pak přišla věta od Arisu, která ho upřímně trochu ranila. Mohla si všimnout, že jí na chviličku přestal hladit ruku a trochu se zhluboka nadechnul, ale nakonec pokračoval, jako kdyby o nic nešlo. Snažil se být klidný, nechtěl reakci na tohle moc uspěchat. proto si nejdřív srovnal myšlenky a chvíli mlčel. Nedíval se na ní, ale do prázdna před sebou a přemýšlel, co řekne. Neřekla mu to přímo, ale tak nebyl úplně hloupý a tak mu došlo, o čem mluví. Nakonec to ještě doplnila další větou a i po té Yin chvíli mlčel. Nakonec se znova nadechl a pomalu vydechl.* Arisu... *Chvíli se odmlčel a nakonec jí jemně zvedl bradu a podíval se jí do očí. Nakonec se ale usmál, i když se musel trochu přemáhat.* ...nemusíš se mi omlouvat. Já rozumím, že žiješ nebezpečným životem. Samozřejmě, nebudu ti lhát, že mě to nemrzí nebo neštve, to je asi normální lidská reakce, ale jen chci abys věděla, že se na tebe nezlobím. Jsi láska mého života a chci o tebe bojovat. Nechci to jen tak zahodit. Kdybych se ti více věnoval a nevěnoval se tolik svojí práci, třeba by to tak nedopadlo. Nejdůležitější pro mě je, že jsi i napříč zkušenostem s jiným stále nosíš v srdci mě. *Byl do ní zaláskovaný až po uši a nechtěl se s ní pohádat nebo o ní přijít. Na jejich vztahu mu záleželo tak moc, že se rozhodl to zachránit a hodit za hlavu. Navíc tenhle fakt bral jako obrovskou motivaci, aby si co nejdřív dal věci do pořádku, aby s ní mohl žít, jako normální pár. Jestli může nějak zařídit, aby se to nestávalo, udělá to.* Tak už na to nemysleme... *Jen se na ní usmál a trochu ji k sobě přitlačil. Jak ji ale k sobě přitlačil a neviděla mu tak do očí, trochu se mu svraštilo obočí. Samozřejmě, že byl naštvaný, že mu někdo sahal na Arisu. Nebyl moc žárlivý a ani podezřívavý, ale prostě fakt, že se s ní někdo vyspal ho trochu štvalo.* ...ale jestli tě znásilnil...tak si ho najdu... *Řekl to potichu. uteklo mu to, měla to být jen myšlenka. S těžkým srdcem byl ochoten přijmout, že je to součástí její práce a přežití, ale jestli by šlo o znásilnění, tak dotyčný se už nikdy sám nenají.* O mě se netrap. Čím dřív si oba vyřídíme svoje věci, tím dřív můžeme být spolu. *Nakonec se vydali za Reinou, kterou Arisu poslala domů. Ještě, než ji chytil za rameno, tak pořádně udeřila do stromu, až se jí spustila krev.* Samozřejmě, pro tebe cokoliv. *Chtěl se usmát, ale její pokus o úsměv byl znát. Nechtěl proto hodit upřímný úsměv. Takováhle drobnost o únosu ze Suny ho ujišťovala, že i napříč tomu, co se stalo, je on ten v jejím srdci a to ho jaksi uklidňovalo. Ale zároveň ho opravdu trápilo, že reaguje takhle. Očividně šlo o něco opravdu vážného a tak ani on nakonec neměl náladu na úsměv. Jestli bylo do lístku vidět, neodolal by nahlédnutí. Opravdu ho zajímalo, co ji takhle dokázalo rozhodit. Ale kdyby ne, tak by ji chytil za ruku a začal by ji léčit a přitom by se jí podíval hluboce do očí.* Tvá bolest je i má bolest, nechci aby ses takhle cítila, jestli můžu cokoliv udělat, tak to udělám. Klidně půjdu teď hned i do Země Válek... *I kdyby tam nešli, tak teď věděl, že je nejspíš ten problém usídlený tam a měl v plánu dělat vlastní průzkum, jen aby jí co nejvíc pomohl.*

*její srdce bylo jen a jen jeho, v tom nelhala. Zamilovala se do něj před takovou dobou během jediného dne a ani po takové době k němu nepřestala cítit to samé. Ty stejné hluboké city. Možná teď ještě o něco víc, když viděla, že na tom jsou úplně stejně* Myslím, že ti to dlouho se zase neuvidíme trochu zkazím. Uvidíme se nejpozději na chuuninských v Kiri *usmála se na něj. Měla v plánu se tam vydat s Reinou stůj co stůj. I kdyby měla jít po vlastní ose a nepřidat se k doprovodu účastníků a Kazekage. Ale pokusí se zatahat za ty správné nitky, aby se do toho doprovodu mohla zapojit. Přeci jen stopař navíc se hodí vždycky, když účastníci zkoušek a Kazekage jdou do nespojenecké země a vesnice. A Arisu snad stráví nějakou dobu u Yina. Nemohla mít ani nejmenší tušení, že se tak vůbec nestane. Že Kiri v době chuuninských zkoušek a ještě nějakou dobu poté pro ní bude zapovězená už jen tím, že tam Reina byla. Jenže vzhledem k tomu, že Yina milovala, nedokázala mu lhát. Tušila, že kdyby se to dozvěděl později nebo od někoho jiného, bylo by to horší. Samotnou ji to bolelo snad ještě víc, když se mu přiznala. Nečekala, že ji to bude tak svírat srdce, když na to v první chvíli nereagoval. Cítila tlak v očích, jak se zoufale snažila potlačit své slzy. Nehodlala tu tady dělat nějakou scénu, citové vydírání ani nic takového. Pokud se rozhodne se s ní kvůli tomu rozejít, bude na to mít plné právo. Nebude mu bránit, proto i z jeho ramen sundala ruce, aby mu tím dala najevo, že teď to záleží jen na něm. Mohla si za to sama. Ale nikdy nechtěla nic víc ve svém životě, aby s ní i přes to zůstal. Nedokázala si představit, jak moc by ji změnilo, kdyby o něj přišla. Jistě, přesvědčila by se o tom, že dokáže všechno jen posrat. Ale tohle by zlomilo to všechno dobré, co v ní ještě zůstalo. Měla zavřené oči a jen čekala na nějaký verdikt. Když ji zvedl bradu a podíval se na ní s přemáhaným úsměvem, dívala se na něj bez jakéhokoli výrazu, jako kdyby čekala na rozsudek smrti. Hrozně se bála, ale nechtěla to dát najevo.* Nemůžeš za to. Ani si nemysli, že za to můžeš. Kdybychom byli spolu jako normální pár, nestalo by se to. Ale neobviňuj se za to, prosím *jak se snažila, aby v jejích očích nebyl vidět strach, tak v jejím hlase se ji to skrýt nepodařilo. Nejradši by vrátila čas, aby se to nikdy nestalo. Aby se neměla k čemu přiznávat. Bohužel takhle skutečný svět nefungoval a Arisu mezi ně položila první velkou zatěžkávací zkoušku jejich vztahu. Nechala ho, aby si ji k sobě přitiskl a uvědomovala si, jak si tohohle skvělého chlapa nezaslouží. Musela se ušklíbnout, když slyšela jeho slova, které vypustil z úst nejspíš tak nějak samovolně* Chceš seznam těch, které jsem kvůli tomu zabila? *její slova byla příliš temná, aby tuhle svou stránku před Yinem dál skrývala. Zažila to nejednou a ani jednou to neskončilo dobře ani pro jednu stranu. Překonala to, pokud se následně pomstila. A že taková jatka by ji záviděl kdejaký nukenin. Nejspíš by ji ani nukenin nechtěl potkat v takové situaci. Natož nějaký shinobi. Když ale slyšela jeho slova, která ji potvrzovaly, že s ní i přes to chce být, trochu ji to uklidnilo. Pak ale poslala Reinu domů a měla pocit, že každou chvíli nad ní převezme otěže šílenství. Ta bolest a krev bylo to, co ji dokázalo přivést aspoň trochu k rozumu. No, mučitel a její sklony k sebepoškozování byly znát. A to fyzické bylo furt lepší, než to, co cítila uvnitř sebe. Sama rozevřela dlaň, kdy ji z kloubů tekla krev, ale neřešila to. Ukázala mu ten vzkaz sama, ale ve chvíli, kdyby ji chtěl vyléčit tu ruku, tak by se mu jemně vytrhla* To není potřeba *pronesla by tiše a sama by vytáhla obvaz, který měla stále při ruce a jen si zápěstí ovázala. Pak se mu podívala do očí* Chci kamkoli, kde budeme jen my dva. Pryč ode všeho *takřka zašeptala svou prosbu a podívala se mu do očí jen s jediným výrazem "Potřebuju tě". Nikdy se necítila tak slabá jako teď. Pokud Arata věděl o Yinovi a Reině... Musí udělat cokoli proto, aby zesílila dost rychle na to, aby ho zabila dřív, než se rozhodne udělat další krok a ohrozit jednoho z nich*

*Když zmínila Chuuninskou zkoušku v Kiri, tak se mu rozzářily oči. Byl rád, že ji zase bude moct vidět nějak brzo. popravdě ani nevěděl, že by měla být teď Chuuninská zkouška v Kiri. Ale tak bral to jen jako pozitivum. V ten okamžik však ještě nemohl vědět, že ji tam neuvidí a že mu řekne to, co mu za chvíli řekne. Reagoval na to tak, jak věřil, že to bude nejlepší pro udržení jejich vztahu. Ale už v tenhle okamžik věděl, že až bude mít chvíli pro sebe, tak se nad tím víc zamyslí. I když nechtěl, nechtěl to už řešit, věděl, že mu budou kolem toho ty myšlenky běhat o 106. A akorát bude naštvaný, že s tím nemůže nic moc dělat, dokud si nějak nedá svůj vlastní život dohromady. Když mu pak řekla, že za to nemůže, tak i když se nijak extra netvářila, v jejím hlase bylo slyšet, že jí to také trápí. Že se bojí, jak třeba bude reagovat nebo tak a tohle on prostě nezvládal. Bolelo ho vidět a slyšet ji takhle. Bylo mu to nepříjemné, nejradši by byl, kdyby se pořád jen usmívala, ale věděl, že to prostě nejde. Přitiskl ji k sobě a objal ji opravdu pevně. Snad co nejvíc to šlo, aby jí to zároveň nebolelo a mohla dýchat.* Dobře...dobře... *Větší motivaci k čemukoliv než teď nikdy neměl. A to myslel opravdu vážně.* Nejlepší by byl seznam těch, které ještě ne. *Jen jí odvětil, ale věděl, že takový seznam nejspíš nebude. A to, že takhle volně mluvila o zabíjení lidí, to mu bylo šumák. zaprvé on sám nebyl nevinný, byl to hold shinobi a ona navíc ještě k tomu byla Lovkyně Nukeninů, takže to věděl. A nevadilo mu, že o tom mluví takhle otevřeně. Pak se odehrála ta situace venku a když odmítla jeho léčení, tak se jí nijak nenutil. Sama moc dobře věděla, co dělá a tak ji nechal být. Prohlédl si ten vzkaz a netrvalo moc dlouho, aby pochopil, o co asi jde. Samozřejmě, že ho to taky naštvalo a to velmi. Už před chvílí poznal, že chce pro Arisu jen to nejlepší a dokud tady bude tohle, tak se mu to nikdy nepovede. Ale nedával to na sobě nijak najevo. Alespoň jeden z nich musel zůstat tak nějak pozitivní. Pak se jí podíval do očí a byl ztracený. Věděl, že ho teď potřebuje a ještě k tomu její žádost. Jen kývnul hlavou. Neměl slov, nevěděl, co jí teď má říct. Usoudil, že obyčejné gesto s úsměvem je teď asi to nejlepší. Chytil ji za ruku a prostě šel. Problém byl, že nevěděl kam. Prostě věděl, že nesmí zůstat na tom místě. Všechno vymyslí za pochodu. Mířil směrem k bráně a došlo mu, že nemá žádné svoje věci, ale to bylo jedno. Pak se zastavil a podíval se na ní.* Vím kam, ale je to poměrně daleko. Unese ten tvůj pták 2 lidi? *Jestli ne, tak by někde za branami vyvolal Ōkina Hebi, kterému by skočili na hlavu a ten by je odnesl do Země Řek, kde má Yin vytyčené jedno místo. Země je poměrně neobydlená a jeho místečko je kousek od pramene jedné řeky, kde je krásná planina uprostřed lesa s jezírkem a celé to vypadá velmi hezky. Napadlo ho to jako první, když řekla, že chce pryč od lidí. pokud by chtěla zůstat v Suně kvůli Reině, vymyslel by něco jiného.*

*Arisu se do Kiri těšila o to víc, protože věděla, že tam bude Yin a že budou moci být spolu. Vypadalo všechno zalité sluncem. Kéž by to tak taky dopadlo, ale osud si vybral jinou cestičku pro své konání. Jenže to by nebyla Arisu, aby si to nezavařila ještě víc. Jenže pořád měla před očima to, co by se mohlo stát, kdyby se to Yin dozvěděl tak nějak omylem nebo něco jiného. Nechtěla to riskovat. Tohle sice bolelo a to hodně, ale měla to ve své vlastní režii. Nejradši by ho začala žadonit, aby si ji vzal s sebou do svého bytu v Kiri a už ji nikdy nikam nepouštěl. Bylo by to všechno lepší než tohle. Trápilo ji to mnohem víc, než přiznala. Ale její hlas to dával nejspíš najevo dostatečně. Když ji pevně objal, vklouzla do jeho náručí jakoby nic a taky ho pevně sevřela. Takhle, kdy měla hlavu opřenou o jeho hrudník a cítila kolem sebe jen Yina, se mohla tisíckrát proklínat za to, že zradila jeho důvěru. Tak moc se bála, že to mezi nimi nebude už takové, jako ten jeden jediný výlet v Kiri, který ji změnil život* Promiň mi to... prosím... *zašeptala a snažila se marně potlačit vzlyk. Ty emoce v ní prostě tak nějak ruply a nezbývalo ji nic jiného, než se snažit uklidnit. Uměla si představit, že spolu žijí, že každý večer na něj čeká doma, až se vrátí. Nebo na něj myslí ve chvílích, kdy je na nějaké misi. Dokázala si vedle něj představit žít jako civil. Vůbec by ji to nevadilo. Nebyla nějak cílevědomá ohledně postavení a hodnosti. Prostě chtěla zabít svého otce a udělá pro to všechno* Žádný takový není *zamumlala to, co Yin nejspíš už stejně čekal. Kdokoli se ji dotknul, aniž by ona sama chtěla, aniž by to bylo pro její práci a cestu výhodné, na to velmi ošklivě doplatil. Po odehrání všeho venku si odvázala ruku a bylo docela osvobozující po tom všem cítit fyzickou bolest. Dokázala se teď vžít do vlastní matky, kdy byla totálně psychicky na dně. Pokud ji otec posílal pořád takovéhle vzkazy... Nedivila se ji, že skončila, jak skončila. I pro Arisu to byl šok. Nemohla teď udělat nic, přesto se nejradši chtěla vydat přímo tam, kde její otec momentálně byl, a zabít ho. Bohužel nikdo ji nemusel ani říkat, že by to byla sebevražda. Vždyť už přes deset let plula životem mezi nukeniny, aby si dláždila cestičku, aby měla co možná nejlepší startovní pozici, když na to půjde. Měla spojence mezi nukeniny a hodlala využít všechny ještě žijící, jenom aby ho dostala. Potom se ještě trochu v šoku vydala s Yinem ruku v ruce směrem k bráně. Nic nechtěla víc, než vypadnout z té pouště, ale věděla, že ještě nějakou dobu tu musí zůstat. Ve chvíli, kdy by teď odešla, věděla, že by se nevrátila. Prostě by beze slova zmizela k Yinovi do Kiri. A nic jiného by ji nezajímalo. Když se zeptala na Kumenju, tak se jen smutně usmála* Ve chvíli, kdybych odsud teď odešla s tebou kamkoli, vím, že bych se už nevrátila. A mám tu Reinu... *trochu omluvně se na něj zadívala a pak sama změnila směr. Zavedla ho na místo, kde vážně nebyl nikdo. Překvapivě. No, málokdo věděl o vodní nádrži jejího klanu za branami vesnice. Dokonce ani ona sama o ní nevěděla, dokud ji sem nepřivedla její sensei Kami. Došli až na místo a nostalgicky se Arisu podívala kolem. Teď to bylo její místo a paradoxně sem nevzala ani Reinu* Je tu tolik vzpomínek *povzdychla si sama pro sebe, než se podívala na Yina* Nezvládla bych, aby ses stal taky jen pouhou vzpomínkou *přiznala potichu, než ho znovu objala*

*Bylo samozřejmě mnohem lepší, že to před ním nějak netajila. Bral to jako velké pozitivum. Samozřejmě, nejlepší by bylo, kdyby se to nestalo vůbec, ale prostě musí pracovat s tím, co má. A Arisu opravdu miloval, takže byl ochoten to přehlédnout už jen z toho důvodu, že sebrala tu odvahu, aby mu to sama řekla. Když se mu pak začala omlouvat, pohladil ji po hlavě.* Tobě splním všechno, co ti na očích uvidím. Nic se neděje, stejně tě miluju. I tak jsi pro mě vším. *Doufal, že ji tak alespoň trochu uklidní. On sám uvidí, jak se to na něm podepíše, až si najde chvilku sám pro sebe, ale byl přesvědčený, že jeho pohled na Arisu to nijak nezmění. Jeho city k ní byly prostě tak silné, že by to asi nedokázal se jí vzdát. Spíš to bral jako motivaci pro to, aby o ní víc bojoval a dal si vlastní život do pořádku.* To mě taky dělá radost. *Trochu se pousmál. Dokázala se o sebe sama postarat, takže i to ho uklidňovalo. Nakonec se dostali k té nepříjemné situaci s tím vzkazem.* Ne, tomu já rozumím. Taky mě to mohlo napadnout. Jen to tady moc neznám, tak jsem volil jedinou variantu, která mě napadla. *Nakonec vedla ona jeho. Následoval jí, celkem ho zajímalo, kam ho může vzít a když došli na to místo, tak byl celkem překvapený.* Páni, kdo by řekl, že u vodní nádrže v pouštní zemi nebude ani duše... *Nahlas konstatoval a prohlížel si přitom to místo. Pak se ale jeh pohled zastavil na Arisu, která si to tady nostalgicky prohlížela a on si prohlédl ji. Jen se pousmál.* Jaké to já mám ale štěstí. *Opět se mu podařilo říct něco, co měla být jen myšlenka, nahlas. Pak ho objala a on jí to oplatil.* To se nikdy nestane. Nemám v plánu to s tebou nijak ukončit a budu se o tebe prát s kýmkoliv, kdo se ukáže. Jsi moje štěstí, Arisu. Nikdy jsem nic takového nezažil a necítil. Miluju tě a udělám všechno proto, abys byla šťastná. *Celou dobu se jí přitom díval do očí a nakonec ji políbil.* Otázka spíš zní, co chceš dělat s tím vzkazem? Pomůžu jakkoliv budu moct. I kdybys nechtěla, abych bojoval, tak můžu pomoct jinak. Mám Tatsuyu a ten se u Nukeninů pohybuje jak ve vodě. Můžu ho požádat o pomoc s nějakými informacemi nebo tak. Chci, abys byla šťastná a udělám pro to všechno.

*Arisu by byla taky mnohem radši, kdyby nic takového nemusela řešit, ale rozhodně to před ním nechtěla tajit. Protože přeci jen se mohlo stát, že ve chvíli, kdy už budou spolu a vydali by se třeba na misi, tak natrefí zrovna na někoho z jejích bývalých milenců nebo tak. Byla by to velká náhoda, ale člověk nikdy neví. Ale hlavně před ním nechtěla nic tajit a tohle bylo z pohledu jejich dalšího vztahu zásadní a pro Arisu bylo důležité, aby se dozvěděl od ní, že se to děje. Ale aby pravdu řekla, nečekala, že tohle přiznání ji tak odrovná. Ale to jen značilo to, jak hluboké city chová k Yinovi a jak moc ji záleží na tom, aby všechno fungovalo. Ačkoli když jsou každý na tom svém konci světa, tak to moc nefunguje, co si budeme říkat. Jeho slova ji trochu uklidnily, ale stejně v hlavě stále měla tu myšlenku, že prostě až bude po té pomstě tak shinobi čelenku odhodí někam hodně daleko a nebude chtít mít nic s tím světem nukeninů. Pokud ji to samozřejmě bude umožněno Kazekage. Když přišlo na ten vzkaz, Arisu vypadala překvapivě rychle relativně v pořádku. Přeci jen ta fyzická bolest ji dokázala dostat z hodně prekérních situací* Řekla bych to takhle. Jsem asi expert na utíkání před problémy. Vyhodnotím situaci, když by to pro mě nedopadlo dobře, tak prostě uteču. Ale teď nemůžu. A ani nechci utíkat před tebou a Reinou *pousmála se a vedla ho nejkratší možnou cestou z vesnice. Nakonec se dostali ke klanové vodní nádrži, kde nebyla ani noha. Ostatně jako většinou. Když poznamenal to, co poznamenal, tak se musela tiše zasmát* Kdo by byl řekl, že se takoví egoisti jako klan Toku usídlí uprostřed pouště. *zase se trochu obula do vlastního klanu a i do sebe, ale pak se trochu propadla do té nostalgie, kde u nádrže viděla Kami a Jaashiho. Ale taky Mizuki a Kaie. Všechny blízké, o které postupe času velmi rychle přišla. Svět shinobi byl neúprosný a bral ji postupně všechny, na kom ji záleželo. Svým způsobem před smrtí "zachránila" Itamiho tím, že ho nepustila do svého života víc, i když toho svým způsobem dlouho litovala. A rozhodně nesmí dopustit, aby ji ten krutý svět připravil o Yina, ke kterému se teď přitulila a objala ho* Naučila jsem se být realista, ne-li pesimista *poznamenala s nepatrným úsměvem, který se jen rozšířil ve chvíli, kdy ji vyznal lásku* Taky tě miluju a slibuju, že udělám všechno proto, aby se moje cestování ve světě uzavřelo co nejdříve, abych za tebou mohla přijít do Kiri a už tam zůstat *odvětila mu s úsměvem, než ji políbil. Nadnesla tak její přání žít s ním v Kiri, až bude ta vhodná doba. Jeho blízkost ji psychicky dělala vážně dobře a během chvilky by zapomněla na všechny starosti. Vjela mu něžně rukou do vlasů a lehce si ho přidržela, aby jejich polibek jen tak neskončil. Nakonec ho ještě lehoučce kousla do rtu jako takovou připomínku toho, co se dělo před lety v Kiri. Odtahovala se od něj s uličnickým úsměvem* Budu šťastná, pokud nejblíž, kde se ocitneš k Zemi Války bude Země Moře. Informací mám docela dost, jen mi zbývá najít pár spolehlivých ztracených duší *trochu se ušklíbla, přeci jen mluvila o spolupráci s nukeniny, což nebylo úplně bezpečné v jedné z velkých vesnic*

*Ubuchi prochází se městem a a snaží najít cestu k Písečné arene a přitom se snaží schovat tržné rány na obličeji.*,,Dobrý den nevíte jak se dostat k Písečné aréně?" *Vždy se zeptá nějaké osoby,která jde kolem něj.*Kéž bych si pamatoval cestu*Řekne si hlavě a dal bloudi městem.*

*Podívá se na osobu,která na něj promluvila.*,,Ano byl bych rad, jestli by jste mi ukázala kde to je."*Dal si drží ruku u té ránu.*,,Vůbec jak daleko je ta aréna?"*Zeptá se slečny.*Trošku ta rána štípe, ale to asi dam.*Řekne si v hlavě.*,,A co tam maté v planu dělat vy?"*Trošku se pousměje i když ho to pálí.*

,,Ano jsem místní,ale nikdy jsem tam nebyl protože jsem nevěděl kde to je a tak a hlavně jsem trénoval s kamarády u nich na zahradě nebo někde venku."*Když říká kamarády tak očima se podívá do oblohy a jde rychlím krokem za Slečnou.*,,Čelenku nemam."*Na chvilku je ticho a poté se jí zeptá.*,,Mohl bych trénovat s tebou jestli ti to nevadí?"*Zeptá se mile a dal si chrání ránu na obličeji.*,,Abych se představil jmenuji se Ubuchi. Jak se jmenujete vy?.*Poda ji ruku ,kterou měl volnou.*

,,Ano chodím ještě na Akademii."*Trošku se zasměje.*,,Moc toho neumím jenom BUSHIN NO JUTSU."*Chvilku je ticho a poté se na ní podívá.*,,Ty umíš co všechno?"*Dal si drží ruku na té raně.* ,,Co jsi všechno vůbec zažila jestli se mohu zeptat?"*Dal jde za ní a trošku je rád že ho někdo alespoň něco naučí.*

,,Jenom nám o všem povídají"*Postaví se vedle ní.*,,Jestli se nepřizabiju tak klidně."*Trošku zavtipkuje a sleduje Misaki jak sedí.* ,A je to dobrá práce?" *Zeptá se jí.* ,,A jak tě vůbec napadlo byt lovkyně odměn?"*Pozvedne obočí.*,,Takže ty jsi odešla sama z Akademie proč?"*Zasměje se.*,,Asi bych se měl přestat ptát co..."*Konečně si dá druhou ruku z obličeje.*

,,Znám to ,ale znám osoby ,které odešly dřív nebo tak..."*Zasměje se a dívá se jak Misaki leze nahoru ,když vylezla nahoru tak se na ní podívá a poslouchá co má dělat.*,,Tak to zkusím."*Zařve na ni ,ale jde slyšet z jeho hlase že není moc jistý .*,,Jak že vysoko to je?"*Zeptá se mile a zkusí to ,ale hned skončí na zemi.*

*Chvilku tam stojí jak tvrdý I a po chvilce zkusí znova což zase spadne na záda.*,,Jak dlouho jsi se to učila ty?"*Poté se zvedne a udělá par kroku a poté mu pod nohou rupne kousek skaly takže spadne na zem.*,,Au bolí to."*Vypadá trošku smutně tak si na chvilku sedne a vypadá trošku zklesle.*

*Zase se oklepe a znova to zkusí udělá zase par dalších kroku a znova spadne.*,,A to jsi taky pořad jenom padal nebo jak jsi se to ty naučila?"*Zeptá se mile a hned se oklepe a dal to zkouší,po pár dalších pokusech to vzdá.,,Nechceš mě něco lehčího naučit?"*Podívá se na Misaki.*

*Chvilku tam stojí a přemýšlí jak by to teda udělal.*Musím to zvládnout.*Řekne si v hlavě a přijde ke skále a zkusí to znova což se mu konečně podaří.Nahoře se podívá na Misaki a s radostí trošku skočí na místě.*,,Už jsem to udělal Misaki mam to"*Jde slyšet radost jeho hlasu.*

,,Tak to zkusím snad podruhé a snad se mi to podaří."*Zasměje se a podruhé vyleze až nahoru a poté zase sleze dolu za Misaki.*,,Co teď mě budeš chtít učit."*Zeptá se milé.*,Snad né nějaké lezení.´*Řekne si v hlavě.*

*Trošičku se nadechne a rozeběhne se po vodě což hned první krok skončí ve vodě takže zase doběhne na břeh a zkusí to znova.*,,Takže tohle je těžší než běhat po skále."*Zasměje se zkouší to dál.*,,A tohle ses jak dlouho učila Misaki?"*Zeptá se milé co mezitím dal mizí pod vodou.*

*Ubuchi už na sobě cítil únavu ale snažil se ji ignorovat a dal se snažil chodit po vodě.*,,Tohle se učila taky nějakou chvilku nebo tak?"*Zeptá se milé a dál končí ve vodě.*

*ještě párkrát to zkusí ale když se mu to nepodaří tak to vzdá a vyleze z vody a sleduje Misaki co dělá.*,,Nikdy nebudu asi dobrý jak ty."*Řekne smutně ale potom se usměje.*,,Alespoň mam někoho kdo mě co naučí"

..Jednou se to naučím jestli budu trénovat s tebou protože umíš mě to naučit."*Usměje se na Misaki poté sleduje co dělá s tou vodou draka.*,,To je hezké Misaki."*Zatleská ji.*