Dokusei

Když dnes Itami vstal, tak se rozhodl, že by mohl jít potrénovat trochu svojí sílu. Byla sice pravda, že bojoval na dálku, avšak trénink není nikdy na škodu. Vylezl protoz postele a šel do koupelny, aby se trochu upravil. Učesal si vlasy a vyčistil zuby. Úplně na konec si umyl obličej, čímž vypláchl ospalky z očí. Následně se oblékl, do svého klasického ninja oblečení, jenž se skládalo z modrého trička, černých ninja kalhot utáhnutých na konci nohavic obvazy a pevných bot. Ninja členkou se znakem vesnice si modrovlásek klasicky připevnil na krk. Když byl oblečený, tak se šel domů nasnídat. Nedal si nic velkého, jelikož si plánoval zajít koupit do stánku velkou svačinu. Jen co se po pár minutách najedl, tak vyrazil z domu. Namířil si to ke stánku s grilováným masem, doplněné o růžové knedlíčky. Už když na to čekal a cítil vůni grilovaného masa, tak se mu zbýhaly sliny. Po zhruba deseti minutách mu přinesla mladičká slečna v kimonu a jehlicemi ve vlasech jeho objednávku. Itami si jí vzal, s úsměvem zaplatil a vyrazil trénovat. Dnes se však rozhodl trénovat trochu jinak a opět tím nějak pomoct lidem z okolí. Jelikož se na dnešek připravoval už dobrý týden, tak byl domluvený s jednou starou paní, že jí pomůže naštípat nějaké to dřevo na zimu.* Dobrý den, *uklonil se Itami, když přišel ke stařence.* Ahoj chlapče, *odvětila mu šedovlasá žena. Následně ho paní odvedla k "hromádce dříví", jak to sama nazvala. Ona to nebyla tak úplně hromádka, ale spíše hromada všemožně velkých kusů paliva. Ve finále byla mnohem větší než samotný Itami.* ,,Sakra, ta ženská tu musí mít snad půlku lesa," *stekla Itamimu po čele kapička potu.*Dobrá, tak já to tedy nasekám, *usmál se na stařenku a vzal do ruky sekyru. Přeci jen když už to slíbil, tak to neodmítne. Akorát by musela nebohá stařenka zaplatit, aby se to dalo do hledáčku jako mise a to nechtěl. Jen co paní odešla, tak se pustil do práce. Nejprve si vybral jeden obrovský a rovný špalek, jenž si postavil jako podkad. Následně začal štípat jeden kus za druhým. Nejdříve si začal vybírat ty menší a na první pohled měkčí kusy, aby se dostal pořádně do tempa. Rozseklé polena poté začal úhledně skládat na hromádku, která rostla ve velkou hromadu. Po půl hodině byl Itami však poměrně zadýchaný a zpocený snad po celém těle. Sedl si proto na špalek, jenž měl jako podklad, vzal si svačinku i s džusem, který mu žena mezitím donesla a začal jíst. Maso sice nebylo tak dobré, jako když se vyndá zrovna z grilu, avšak i přes to si Itami náramně pochutnal. Když konečně dojedl, tak si utřel ruce a pusu do rukavic, jenž mu chránily ruce před mozoly a především puchýři. Poté začal opět sekat. Jenže netrvalo dlouho a modrovlásek narazil na menší zádrhel. Kus dřeva, jenž byl všemožně prorostlý ze všech stran a při narazu do něj se sekera místo zajetí do dřeva prostě odrazila zpět, div Itamiho netrefila do hlavy.* Ty parchante.... *zanadával na zákeřného dřevěného soupeře Itami, aby mu ukázal, že dnes rozhodně nemá trpělivost na rozdávání. Mezitím se špalek začal pomalu převažovat do jedné strany, až spadl na zem.* A dost!!! *naštval se chlapec, zvedl dřevo ze země praštil s ním na podklad a vyzvihl sekeru do vzduchu. Začal soustředit do svého nástroje chakru, aby posílil čepel a zároveň vydal co největší rychlost. Nasledne švihl. Sekera projela špalkem jako nic, avšak pokračovala dál, rozpůlila i Itamiho podklad a zastavila až o vybetonovanou zem, do které vytvořila maloj jamku.* Jujky, *zatvářil se Itami maličko nesměle a rychle hledal nový špalek na podklad. Když ho úspěšně nalezl, tak ho dal přesně na místo, kam předtím udeřil, aby zamaskoval vzniklou díru. Pak pokračoval dále v dělání topení za zimu. Po dvou hodinách měl konečně hotovo, až na onen špalek, jenž skrýval díru v betonu. Ten tam musel nechat, i přes to, že lehce upoutával pozornost. Následně šel za babičkou, aby jít řekl, že má hotovo.* No vida... Děkuji ti moc hochu, *začala ho lehce tahat za tvářičky. Na Itamiho obličeji bylo dost vidět, že si přijde lehce nekomfortně, ale nic neříkal.* Tak já půjdu, *rozloučil se s paní.* Dobře, tak se měj hezky, *odpověděla mu babička. Když už byl Itami u vchodu tak na něho ještě začala volat.* A pozdravuj maminku. * Načež jí Itami jen kývnul a pokračoval.* A ještě pozdravuj... *chtěla dodat, když v tom jí Itami skočil do řeči.* Tatínka, že? *zeptal se jí s vychytralým výrazem.* Ne... Maličkou Mayumi, *zasmála se stařenka. Itami měl trochu pocit, že to na poslední chvíli úmyslně změnila, avšak opalit jí úsměv a šel.* Ještě počkej... Mám tu pro tebe vlastně buchtu. Vezmi jí domu, *opět chlapce zastavila. Itamimu už maličko ujížděly nervíky, avšak poděkoval a co nejrychleji zmizel, než by ho stařenka opět zastavila. Když přišel domů, tak vše vyřídil, plácnul buchtu s tácem na stůl a celý bolavý zamířil do postele. Sundal si tričko kalhoty a v trenkách padl do postele přímo na obličej.
Konec Rp

Itami měl dnes v plánu jít si zatrénovat, jelikož už dlouho nebyl a až vyrazí do Kumogakure, tak nejspíš opět dlouho nepůjde a proto hned jak ráno vstal, tak vylezl z postele a šel vykonat ranní hygienu. V koupelně si učesal vlasy a vyčistil zuby. Následně se šel obléci do svých ninja věcí v podobě modrého trička, černých ninja kalhot a pevných bot. Následně šel na snídani. Dneska si l jídlu vybral slaďoučké Dango knedlíčky, které patřily k jeho nejoblíbenějším pokrmům. Když dojedl, tak si na cestu přibalil svačinku v podobě rýže a kuřecího masa. Následně si šel vzít zbytek své výbavy a tou byly zbraně. Dva kunaie si dal do pouzdra na nože, Wakizashi do pouzra jenž měl připevněné vodorovně nad zadkem a zbytek věcí uložil do maličkého ninja pouzdra na zadku. Loutky pro dnešek nechal doma, jelikož měl v plánu poměrně neobvyklý trénink a to v nemocnici. Jakožto lékař musel získat i zkušenosti tohoto typu a zlepšit své ninjutsu i v tomto oboru. Z domu proto vyrazil rovnou do nemocnice, kde ho na recepci přivítala paní recepční.* Ahojky Itami, podle tvého zdravotního stavu hádam, že sem jdeš na praxi, *pousmála se na něho a sdělila mu její typ.* Dobrý den, ano je to tak. Je tu někde pan primář. Prý dnes budu pracovat s ním, *odvětil modrovlásek a oplatil jí úsměv.* Ano je. Běž nahoru po schodech a třetí dveře na pravo. Nemůžeš to přehlédnout, má na.dveřích cedulku, *nasměrovala ho tam, kam potřeboval.* Dobře, děkuji, *poděkoval a šel hledat jeho nadřízeného. V patře ony dveře s cedulkou skutečně našel, zaklepal na ně a po vyzvání vstoupil dovnitř.* Pan Espere pokud se nepletu, rád tě tu vidím, *pozdravil ho muž sedící za velkým stolem, na němž leželo obrovské množství papíru.* Dobrý den, já bych tu měl být na zácvik, *sdělil Itami nesměle.* Ano počítám s tebou. Teď se běž převléknout, ať se do toho můžeme co nejdříve pustit, *mrknul na mladičkého chunina před ním. Itami následně přikrývl a vyrazil do převlíkárny. Tam si odložil do skříňky veškeré zbraně a oblékl si bílý lékařský oděv i s tou hroznou čepičou na hlavě.* ,,Hned jak to půjde a já budu mít nějaké vyšší postavení, tak si tuhle hrůzu sundam!" *pomyslel si, přičemž prokulil očima. Následně opět vyrazil za primářem. Ten na nic nečekal a po příchodu Itamiho okamžitě vyrazili. Bylo jasné, že nemůže vzít nezkušeného hocha ihned k závažným případům, která měla na starosti převážně první hokage a tak šli na ošetřovnu, kde se prováděly samé obyčejné úrazy. Před dveřmi zrovna čekal postarší pán a tak ho pan primář pozval dovnitř. Nejdřív se zeptal pacienta s jakým problémem přišel, načež mu muž odpověděl, že ho bolí záda. Pan doktor ho proto vyzval, aby si sundal horní dil oblečení a lehl si. Když to stařík udělal, tak začalo ošetřování. Primář si stoupl k lůžku, dal postaršímu muži ruce na záda a ty začaly svítit takovou světle zelenou barvou. Itamiho tohle viděl poprvé v životě a tak to užasle sledoval. Po pár minutách bylo hotovo a očividně to skutečně zabralo, jelikož stařík téměř "vyskočil" z lůžka, jako kdyby mu nic nebylo. Když opustil místnost, tak začal nadřízený Itamimu vysvětloval, na jaké bázi fungují lékařské techniky a jak správně operovat. Modrovlásek si celý výklad zaujatě poslechl a odkýval. Když byla ráda na dalším zákazníkovi, tak se toho ujal tentokrát Itami. Do místnosti přišla mladičká slečna o trošku starší než chlapec.* ,,S-sakra, zrovna taková hezká kunoichi! Snad to nepokazim," *začal v duchu lehce zmatkovat, avšak na venek nedal nic znát. Asi by nebylo úplně dobré znervózňovat pacienty tím, že je operuje nějaký nezkušený klučík, co tu právě začal pracovat. Itami se slečny zeptal, jaký má problém, načež dostal jasnou odpověď v podobě lehce popalené ruky.* Tak si tu sedněte, já se na to podívám, *řekl modrovlásek a ukázal na pohodlné ošetřovací křeslo, které bylo celé dokonale bílé. Když se kunoichi usadila, tak jí lehce pozvedl poraněnou ruku, aby se koukl na vážnost zranění. Následně vzal mokrý obklad s dezinfekcí, aby jí ránu vyčistil. Slečna krom zkouslých rtů nevydala ani hlásku a tak bylo vidět, že se bude jednat o schopného ninju. Poté jí k ráně přiložil už holé ruce, přičemž se mu rozzelenaly stejně, jako to bylo v prvním případě, který sledoval. Byl to skvělý pocit, protože cítil jak se jí regenerují poškozené krevní destičky a narušená kůže. Zároveň jí tím i vyčistil hnis, jenž se jí tam začal pomalu tvořit. Po pár minutách bylo hotovo a tak si vzal opět obklad, jenž namazal bylinkovou mastí, aby se tam nepřilepil a zároveň měl hojivé účinky. Její drobnou ruku si položil na nohu, přiložil onen obklad na popáleninu a celé to zavázal tak akorát, aby to příliš netlačilo a zároveň nemělo šanci spadnou.* Je to lepší? *podíval se Itami na slečnu.* Ano, už to téměř nepálí a vlastně chlad té masti je i vcelku příjemný, *pousmála se na Itamiho, vstala a šla ke dveřím, které jí Itami zdvořile otevřel. Dívenka se u něho ještě zastavila a začala šeptat.* Tady máte ještě pár Ryo za tam příjemné ošetření, *dala mu ro ruky několik mincí, pak dokonce i pusu na čelo a s úsměvem odešla. Itami jen stál rudý se zavřenou pěstičkou s nekolika Ryo a nevěděl co říct. Vlastně ani nevěděl, zda má větší radost z té pusy a peníz, nebo z toho, že se mu úspěšně povedlo jeho první ošetřování.* Jooo hochu, přesně kvůli takovým věcem jsem ti začal pracovat, *vyrušil ho z tranzu až primář, který se očividně náramně bavil.* Nečekej, že to tak bude pořád, ale občas se to povede. Aspoň máš motivaci být milý na pacienty, *zazubil se na svého studenta. Zbytek dne utekl jako voda. Společně ošetřili několik obyčejných lidí a sem tam i nějakého ninju. Itami spíše jen podával věci a dělal primáři takovku hnusnější asistentku, avšak učil se každým novým zraněním. Věděl, že jediná možnost jak se v tomto oboru zlepšit je trpělivost a zkušenosti. Když skončil den, tak se šel opět převleci do svého klasického oděvu. Svým způsobem to byla úleva a i když si už na bílou souoravu zvykl, tak se nic nevyrovnalo tomuto komfortnímu ninja úboru. Už se chystal odejít, když v tom ho zastavil ještě primář.* Počkej, ještě tu pro tebe něco mám, *zavolal na něj ze své kanceláře.* Copak potrebujete? *zeptal se ho Itami.* Já nepotřebuju nic, ale něco ti chci dát, *odvětil mu muž za stolem, který se zvedl a začal mu do náruče skládat tlusté knihy s informacemi z lékařství a ohledně zranění. Byly dost těžké a tak se Itami po tou tíhou začal maličko prohybat.* Tak teď můžeš jít. Pořádně si to prostuduj, protože příště už budeš pracovat sám, *usmál se na modrovláska a lehce mu plácnul do zad. Itami to však nečekal a tak byl rád, že nespadl obličejem přímo na podlahu.* Tak nashle, *vykoukla z poza knih modrá hlava. Na recepci se opět rozloučil s paní, která mu ráno podávala informace a zřejmě z pohledu na mladíčka měla poměrně zábavu. Hned co přišel Itami domů, tak knihy uložil do pokoje na polici, která na takové zatížení rozhodně nebyla zvyklá, avšak zvládla se úspěšně udržet na zdi. Pak už jen následoval nával otázek na první den v práci ze strany rodiny a to především od mamky a starší sestry. Itami však tento den bral více jako naučení se novým věcem a posunutí se dál na jeho cestě stát se dobrým ninjou.
-Konec Rp-

Uaááh. zívne si Maiy. Zrovna kráčí od domu svých rodičů a je vcelku unavená. Strávit sobotní den tím, že dřepí u rodičů doma, poslouchá jejich kritiku, nebo píše jí poutí dovnitř a na druhé straně ven, vysvětlování toho, co bude dál a podobně, je dost unavující. Oblečena je v (odkaz) bez těch chráničů na předloktích a tak jí jsou vidět tetování na obou rukách. Nad zadkem má pouze wakizashi, na čele čelenku, která jí drží vlasy v obličeji, sluneční brýle, které kryjí její bílé zorničky a případně aktivní Byakugan. Rodiče už od doby, co se stala geninem, poslala svého bratra do nemocnice jediným údere, i když byl sanin a co zjistili, že se jí změnili zorničky, po ní při každé příležitosti chtějí vědět, co to znamená. Nikdy jim to neřekla a taky jim to říct nehodlá. Už takhle jí jsou protivní. Kráčí hlavní ulicí klanovou oblastí k východu odsud, aby se mohla vrátit do kasáren a konečně si odpočinout. Přemýšlí nad tím, jestli si před tím zajde ještě někam na jídlo, nebo si dá ten blaf z kantýny v kasárnách, když v tom zahne za roh a skoro do někoho vrazila. Reflexi má ale dobré a tak se jen roztočila na špičce pravé nohy, přehoupla se na patu druhé nohy a tak dál dokola až se dostala z kolizní trasy a nesrazila s osobou, která tam byla.*

*Sasumi jde pomalu domů, zamyšlená nad tím, jak dnešní den probíhal. Od rána byla se svým kamarádem na tréninku, a tak si v hlavě přehrává vše, co se za ten den naučila nového, a v čem by se mohla podle onoho kamaráda zlepšit. S pohledem upřeným na svou pravou ruku, ze které si právě levou odmotávala obvaz, kráčí pozvolna na roh budovy. Zrovna když zvedne hlavu, aby správně zatočila, a nebouchla se ramenem o zeď, se proti ní vynoří dívka. Sasumi se zastaví uprostřed pohybu, a sleduje, jak daná dívka tornádovitým pohybem odkrouží na druhou stranu cesty. Sasumi se na neznámou zvědavě podívá. Zdálo se jí to, nebo postřehla na dívčině tváři drobné šupinky, když se ji na krátkou chvíli odhrnuly vlasy z tváře? A co ty sluneční brýle? Zrzka mírně naklonila hlavu na stranu. Dívka před ní ji zaujala na první pohled, a to se málo komu povedlo. *Zajímavá náhoda.* prohodí, protože ji nenapadne, co jiného říct, a podívá se dívce do očí. Jak se tak kouká, tak i přes dívčiny sluneční brýle pozná, že pokud si ji něčím znepřátelí, může mít solidní problém. To Sasumi vykouzlilo rozverný úsměv na tváři. Byla zvědavá, co se z tajuplné dívky vyklube.*

*Maiy se nakonec zastaví a podívá se na dívku. Pohledem jí typuje tak ještě na Studenta akademie. Lehce nakloní hlavu na stranu a přeměří si jí pohledem. Zajímalo by mě, o jaké náhodě mluvíš a co je na ní zajímavého? zeptá se dívky a upraví si košili, která se jí tím pohybem na břichu trochu srolovala. Přemýšlí, k čemu má dívka ten polosmotaný/rozmotaný obvaz na pravé ruce. Kromě všeho, co na ní vidí, jí její oči dávají jasný důkaz toho, kdo to je. Oči jí prozradí, že patří ke klanu Dokusei. Ono taky kdo jiný by se tu jen tak procházel, navíc v tomhle věku. O to spíš se na ní dívá trochu víc arogantně. I když to přes její brýle není vidět, její výraz to může dokazovat. Další malý potěr, do kterého hustí tu svojí ideologii. proletí jí hlavou. Teď už jen spíš čeká na odpověď té dívky, než si půjde dál za svým. Je celkem zvědavá, proč tohle považuje za zajímavou náhodu.*

*Sasumi nechá napůl smotanou ruličku obvazu vyklouznout z dlaně. Ta, než dopadla na zem, se celá rozmotala, a konec zůstal viset asi ve výšce Sasumiiných kolen. Skříží ruce na prsou, a zamračí se. Nelíbí se jí, jak se na ní dívka dívá. Než odpoví, na vteřinu se zamyslí. Rozvážně začne. *Náhoda je samozřejmě to, že jsme se tu takhle potkaly. Co jiného...Hodně přemýšlím o klanu, do kterého jsem byla narozená, a o jeho mentalitě. A po tom co jsem tě viděla, jsem si řekla, že by bylo dost zajímavé na tebe někde narazit.* pokrčí rameny. *Nemám ráda lidi jako jsi ty. Typické chování Dokusei. Na druhou stranu, tvoje mentalita musí být opravdu zajímavá. Máš v sobě jakýsi přesah, který většina Dokusei nemá..* Ponoří se do myšlenek, ale pak se zarazí, protože původně chtěla dívku jen nějakým způsobem otrávit, nebo naštvat, a ne mluvit o svém pohledu na  mentalitu Dokusei. Zadívá se na ní, a čeká, jaká bude reakce. Počítá, že buď dívce nebude stát ani za odpověď a odejde, a nebo se na ní v příští vteřině vrhne. Ovšem dovolovat si na mladšího by nejspíš bylo pod její úroveň, samozřejmě.*

*Maiy si jí poslechne a chvíli se na ní dívá. Nakonec jí z rukávu vyjedou čtyři hadi, které v mžiku dívku omotají. Přitáhne si jí blíž a rukou jí chytne pod krkem za oblečení. Zvedne jí do vzduchu a přimáčkne na stěnu. Stále spoutanou s rukama u těla a nohama k sobě se pak k ní přiblíží obličejem, volnou rukou si sundá brýle a vrazí jí obličej ještě blíž. Mezi jejich nosy je tak tři centimetry mezera. Dívá se na ní svýma mléčně bílýma očima. Byakugan aktivní nemá, ale i tak ten pohled neříká nic dobrého. O typickém chování lidí z klanu Dokusei mi nemáš žádný nárok co povídat. poví klidným tonem. Už jen jak si to řekla ukazuje, že ty si pravý potomek člena klanu. Žádný šrám, žádná jizva. Tss. Až takové chování poznáš na vlastní kůži a uvědomíš si to, tak pak přijď teprve soudit. Do té doby jsi jen hovno klanu. stále tím stejným tonem jí vyloží vše, co chtěla říct. Nasadí si brýle, hadi se stáhnout a ona jí z té výšky (nějakých 40 cm) bez varování pustí a nechá jí dopadnout na zem. Pak se zase o pár kroků vzdálí. Pokud už nemáš nic na tom svém, arogancí prolezlém, srdci ni, tak ti přeji pěkný den. poví mile i s úsměvem a připravuje se k odchodu.*

*Když brýlaté dívce z rukávu vyjedou čtyři hadi, Sasumi v prvním okamžiku zamrazí. Rychlost hadů je tak velká, že nestačí na obranu udělat vůbec nic. Jak se ocitnou omotaní okolo jejího těla, v dívce jako kdyby něco cvakne. Odmala se velice bála hadů, nedokázala se k nim ani přiblížit. Časem, když byla o něco větší, se to trochu zlepšilo, protože se ji rodiče snažili nesčetněkrát různě donutit, aby se onoho strachu zbavila, ale stejně sáhnout na hada bylo pro ni absolutně nemyslitelné. Tohle byla ovšem léčba šokem. V Sasumi se na setinu vteřiny vše zastaví a sevře se ji hruď. Stejně náhle to ale i přejde. V tu chvíli už ji druhá dívka zvedá do vzduchu, a přimáčkne na stěnu. To už Sasumi ale dost důvěrně zná, její bratr ji tohle prováděl dost často, takže ji to teď nechává chladnou. Co jí ale zaujme, je okamžik, kdy si dívka sundavá brýle a pod nimi se ukáží bílé oči. Dívka se k Sasumi přiblíží ještě víc, což Sasumi dovolí se ještě lépe na tu zvláštnost podívat. Má pocit, že o těchto očích někde od někoho slyšela, nebo něco četla, ale vůbec si nic nedokáže vybavit.  Přijde jí, že se dívka kouká dost naštvaně. "Zajímavý jak jí dokáže vytočit negativní názor od malé holky." pomyslí si, a pohledem se ji stále vpíjí do očí. Neznámá dívka mluví klidně, ale zrzce to trochu připomíná tón sériového vraha. Když domluví, stáhne hady a pustí ji na zem. Z toho půlmetru dívka doskočí rovnýma nohama na zem. Tohle už měla naučené. Jak můžeš vědět že nemám jizvy, když z celé mé kůže je vidět obličej a půlka ruky. prohodí tázavě. A zrovna tímhle jsi mi tedy nijak nedokázala, že můj názor je špatný, když fyzicky napadneš malou holku co nemá ani desetinu tvé síly. Nebylo by lepší mi nějak dokázat, že je můj názor špatnej, a že jsi reálně v pohodě a milá a jen se na povrchu chováš jinak? A nebo, když ti na mým názoru teda vůbec nezáleží, proč jsi po mě tak vyjela?  Sasumi zpozoruje, že se dívka chystá k odchodu, ale  doufá že ji alespoň na tohle odpoví, protože ji docela zajímá. "Nemá to něco společného s těma očima?" přemýšlí, a v příštím okamžiku ji zakručí v břiše. Sasumi se trochu provinile uculí, nejedla skoro celý den a tohle nebyla zrovna věc, která se sem hodí.Spousta lidí v minulosti poznamenalo něco kvůli čemu se chovají jinak. Utrousí ještě o něco tišeji.*

*Maiy si zase nasadí brýle na své místo. O těhle očích nemohla nikde číst ani slyšet. Mohls vidět bílé oči u někoho slepého maximálně. Po té si aktivuje Byakugan během té chvíle, kdy dívka mluví. Samozřejmě to pro Sasumi není ani možné poznat, pokud není stopař, což není. Prohlédne si její tělo, aby si zjistila jestli tam nemá opravdu žádné jizvy a zjistí, že nemá ani žádné šupiny. Říkám si, jestli jsi vůbec z klanu Dokusei. Žádné jizvy, žádné šupiny. poví a Byakugan si zase deaktivuje. Šupiny mohla vidět u Maiy už předtím, ale odkryje si je. Zkus s tímhle na obličeji vyrůstat a pak mluv. Dětský věk je pro dívku v tomhle nejhorší, protože děti se posmívají kvůli každé odlišnosti. Já jsem si zajistila, že mě se nesmáli. Mě jen neměli rádi. A na tom si zakládám i dál. Až budeš starší, možná to i pochopíš. pak se zase upraví a lehce se usměje. A v čem by se lišilo to co dělám od toho, kdybych měnila tvůj názor. Každý má svůj názor a je jen na něm, jak si za ním bude stát. Tvrdit o něm, že je špatný? Můžu si to maximálně myslet. Říct ti na to svůj názor, ale nebudu říkat, že je špatný. poví a dívá se na ní. Proč? Protože tvoji rodiče tě nenaučili úctě ke starším a někdo ti musel něco říct. Bohužel pro tebe si natrefila na mě. pokrčí rameny a teď se připravuje k odchodu. Otočí se, ale pak se zastaví. Jestli chceš, pojď semnou. poví a pak se vydá na cestu z klanové oblasti.*

*Sasumi musí uznat, že vyrůstat s takovýmhle dílem na tváři nemohlo být asi nic příjemného. Na druhou stranu si pomyslí, že jestli se takhle násilně chovala i dřív, dokáže si představit proč ji neměly rády. Potom zareaguje na Maiynu poznámku o tom, že ji rodiče nenaučili úctě ke starším, mírným úšklebkem. *Myslím že mám úctu ke starším, ale to přece neznamená, že budu přikyvovat na všechno co tvrdí, a dělat vše, co řeknou. Tohle by bylo spíš zneužívání té úcty.* pokrčí rameny, a myslí si své. Myšlenka, že by nemohla říct třeba jen slovo proti člověku, který měl to štěstí, a narodil se o rok dřív, ji přijde dost legrační. Jako starší bere lidi ve věku jejích rodičů a prarodičů, a když tak kouká na Maiy, přijde ji, že ani do jedné skupiny nepatří. *Ráda bych, ale jdeš úplně opačným směrem než já.* řekne pak rozpačitě na její nabídku *Ale třeba se někde potkáme příště.* usměje se na ní, a vydá do klanové oblasti. Po celý zbytek cesty potom přemýšlí o tom, co ji Maiy řekla.*

*Bylo krásné a slunečné ráno, které kazil snad jeden menší tmavý mráček na obloze, jenž působil jako takový pomyslný zdvižený ukazováček připomínající, že by se mohlo z ničeho nic rozpršet. Itami si tou dobou mazal druhý toust k snídani, jelikož měl neobvykle velký hlad. Poctivě s vystrčeným jazykem roztíral červeně zbarvenou sladkou marmeládu do všech čtyř rohů, které by za normálních okolností zůstaly prázdné.* ,,Co bych mohl dnes asi tak dělat?"*zamyslel se v duchu, zatímco pohled nasměroval z okna. Při tom přemýšlení už dokončil lahodnou snídani, na které si obratem začal pochutnávat.* ,,Možná nějaký ten trénink by nebyl úplně od věci," *napadlo ho, že zlepšování dovedností v ninjutsu není nikdy málo. Po jídle si proto šel do pokoje pro své dvě loutky, jenž nosil na zádech společně s Wakizashi, které si vzal také. Než vyrazil do tréninkové oblasti, tak si ještě zašel do občerstvení Ichiraku, pro nějakou tu svačinku. Zde si samozřejmě nemohl objednat nic jiného, než jejich vyhlášený rámen, který mu hnědovlasá dcera majitele zabalila do speciálního platového obalu, určeného po tekuté pokrmy. Teď už Itamimu nebránilo nic v tom, aby vyrazil do tréninkové oblasti. Cesta klasickou chůzí trvala necelou půl hodinu, ale nebylo kam spěchat. Ráno se přelilo do dopoledních hodin už vcelku dávno a tak vidina toho, že bude mít celý plac pro sebe nebyla zrovna dvakrát reálná. Když tam dorazil, tak tam skutečně spatřil dvě skupinky o několik let mladších ninjů, než byl on sám. Nikoho z nich neznal, proto se našel opodál volné místo a chystal se zahájit trénink. Ze všeho nejdřív se důsledně protáhl, aby předešel možnému natáhnutí nebo dokonce utržení svalu. Poté nasledoval jednoducjý cvik na soustředění chakry v těle, kdy si modrovlásek složil ruční pečeť Tygr a začal se koncentrovat na svojí chakru. Po pár sekundách Itami použil základní techniku Bunshin no Jutsu a vyvolal kolem sebe deset totožných klonů, které se po chvilce rozplinuly.* Sakra, nebylo jich posledně nějak víc? *kladl si sám sobě tuto otázku. Skutečně od minule lehce vyšel ze cviku a tak si musel "napravit reputaci" a techniku zopakoval. Tentokrát jich bylo patnáct, tudíž o polovinu více, než v prvním případě. S tímhle výsledkem byl Itami už spokojený a zároveň mu tato technika posloužila jako taková příprava na zbytek tréninku. Teď už však Itami přešel na trochu těžší techniky a pomocí chakry si vytvořil chakrová vlákna, jenž spojil se svými loutkami. Ty za pomocí pár rychlých pohybů prsty uvedl do provozu a tak před ním najednou stály dvě dřevěné postavy. S oběmi následně začal kroužit kolem sebe co nejrychleji to šlo, aby procvičil rychlost. Karasu byla tradičně rychlejší, jelikož byla postavena konstrukčně lépe. Následně modrovlásek vyslal loutky kupředu co nejdále mohl natáhnout svá chakrová vlákna, aby opět vyzkoušel své limity. Držel tyto loutky stále několik desítek metrů od sebe a ovládal je na dálku. Zkoušel bojovat a kličkovat mezi stromy, jako když by to byli nepřátelé a s trochou štěstí je zasáhnout jedem Mahi. Po tomto cvičení si Itamo sedl do stínu pod strom a otevřel si svojí svačinku v podobě Ramenu, který byl stále ještě teplý, díky kvalitnímu obalu. Najezený pak ještě nějaký čas seděl a odpočíval, aby mu jídlo v žaludku pořádně ulehlo a nezvedl se mu při cvičení žaludek. Následně šel nakreslit na strom terč. Poté spojil kunaie se svojí chakrou a začal je vrhat přímo do terče. Díky chakrovým vláknum mohl kunaie nasměrovat co nejblíže středu, což se skoro povedlo. Itami by si však představoval ještě lepší výsledek a proto si opět vzal své kunaie z terče a cvičení zopakoval. Tentokrát byl opravdu blízko středu, s čímž byl chlapec nadmíru spokojený a proto se rozhodl přestat v tom nejlepším. Zabalil si své loutky a vyrazil domu.*
Konec RP

*Itami se jednoho dne jen tak procházel po vesnici a odpočíval. Dnes ho nečekala žádná mise ani povinnosti a tak se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu. Před chvilkou právě prošel s rukami v kapse kolem rámenu Ichiraku, přičemž se rozhlížel všude možně po okolí. Podíval se na lidi co seděli v obchůdku a s chutí srkali nudle. Na veverku, která právě našla spadlý oříšek a spokojeně si s úlovkem vyběhla nahoru do koruny stromu. Pak mu ale hlava sjela k nebi, kde zrovna zářilo slunce v plné síle. Zarazilo ho, že se kolem neobvykle vlní vzduch.* ,,Nikdy mě to nenapadlo, ale co když to má nějakou spojitost s tím, co mi říkala ta nukenínka... Hadi cítí a vnímají teplo jinak... Jenže jak jinak? Co tam je tak speciálního, díky čemu cítím teplo jinak? Možná "jinak" není to správné slovo, třeba jen cítím něco víc a lépe," *hloubavě přemýšlel a pokládal si jednu otázku za druhou. Z myšlenkového tranzu ho vyrušila až naštvaná paní, do které právě naboural.* Co si to dovolujete?! *spustila rázně a ohnal se po chlapci taškou s nákupem.* O-omlouvám se... Asi se mi zatočila hlava, *odpověděl jí Itami drobnou lež, aby se jí co nejdříve zbavil. Teď měl v hlavě důležitější myšlenku a i přes to, že měl na triku onen způsobený incident, tak o ní rozhodně nemínil přijít. Následně pokračoval jak v cestě domů, tak i v dalším přemýšlení. Ani výborné domácí nudle ho neodradily od této úvahy. U stolku seděl úplně poslední a na první pohled působil, jako kdyby se uzavřel sám do sebe. Po hodině koukání na prázdný stůl ho začalo sluníčko šimrat, protože si jako každý den nekompromisně razilo cestu na západ. Modrovlásek se opět podíval na žlutou kouli na nebi a všiml si, že ho vidí trošku odlišně. Zároveň ani odhalenou paži neměl vůbec spálenou a to ani přesto, že bylo celou dobu vystaveno přímému slunci. Jeho bledá kůže se často připekla i při běžném teplém dni venku, kdy byla vystavena mnohem slabšímu žáru.* Tady mi něco nehraje, * řekl mladíček zmateně. Proč musel mít vždycky tolik otázek a tak málo odpovědí? Proč bylo vždycky všechno tak tajemné? Ostatně zvědavost po informacích a odpovědí na tyto otázky z něho udělaly volnočasového vědce. Tohle byl případ, kterého se nemínil vzdát. Zalezl si do pokoje, lehl na postel a s pohledem do stropu přemýšlel až do doby, než se mu zavřely oči. Další den byl však už brzo ráno na nohou a přes sklo vystavoval svojí pokožku slunci. Opět nic a tak modrovláskovi začalo docházet, že to asi nebude náhoda. Bylo to způsobeno tím, že sklo pohltilo UV záření, které nejvíce škodí právě kůži a způsobuje její popálení či jiné onemocnění.* Mayumi, pojď sem prosímtě... * zavolal na sestru, kterou potkal v kuchyni, když si chtěl udělat snídaní.* ~Copak potřebuješ Itami-kun?~ *zeptala se ho medovým hlasem.* Postav se sem a řekni mi, jaký rozdíl cítíš, když jsi tu za oknem, oproti tomu, když by jsi stála venku, *chytl rudookou černovlásku za ramena a posunul jí před okno jako nějakou figurku.* No, nevím... *zamyslela se Mayumi a chvilku stála. Pak dostala nápad, olízla si ukazováček a zvedla si ho před obličej.* Je tu bezvětří, *zazubila se na bratra, který si jen rukou plácl na čelo.* Vážně, zkus to, * odpověděla mu na jeho nespokojenou gestikulaci s úsměvem. Itamiho tato vychytávka zaujala a tak to zkusil taky. Když si přiblížil prst k jazyku, tak ucítil, jak vylučuje teplo a na chvilku se zarazil.* Cítíš to taky? * zeptal se sourozence zmateně.* Co? Mamka zase něco připálila? *začala se Mayumi splašeně rozhlížet kolem sebe, jestli se něco nepálí.* To ne, ale co to teplo, které prst vydává, *opět by si chlapec nejraději plácl na čelo, ale nechtěl sestřičku dráždit.* Jasně že ho cítím. Vždyť to je normální, *odvětila mu zmateně a natočila hlavu lehce na stranu. Díky hadí DNA to teplo také vnímala trochu odlišně, než ostatní.* Jedna paní říkala, že to je doména hadů a prý to normální není, *vysvětlil jí, co mu ta nukeninka říkala. O tom, že šlo o někoho hledaného se raději nezmiňoval. Jejich postoj ohledně zločinců byl dost odlišný, což byla jedna z mála věcí, kdy spolu ti dva nesouhlasili. Pro ní byl zákon svatý a Itami se vždy nejdříve snažil vcítit do situace, ve které se nachází i ten druhý.* No asi tě tu nechám, dělat ty tvé výzkumy a půjdu, *mrknula na něho, dala mu pusu na čelo a šla pokračovat v rozdělané činnosti. Ráda by bratrovi pomohla, ale takové věci jí moc nebavily a ani trochu jim nerozumněla. Itami se proto s pocitem toho, že si jeho sestra myslí, že je poloviční blázen, vydal za kamarádem Hanzem. Ten sice nebyl vědě otevřený o moc víc, ale než by se modrovlásek obrátil na knihy, tak chtěl využít pomoc svých bližních.* ,,Třeba mi Hanzo pomůže. Přeci by nepřekousl to, že přijdu na něco nového a on ne," *přemýšlel Itami po cestě, zatímco se skoro až během blížil k domu svého rivala.* Ahoj Hanzo, *spustil zadýchaným hlasem.* Čau Itami... Co potřebuješ? Chceš jít dál? *odpověděl mu zmateně jeho kamarád, který byl stejné hodnosti jako Itami.* Potřebuju s něčím pomoct, *vstoupil chlapec ihned po vyzvání k Hanzovi do baráku. Spíše šlo o takový malý byt, protože se zelenovlasý klučina před nedávnem přestěhoval od rodičů sem. Oba za pár chvilek skončili před oknem a tak mu modrovlásek položil úplně stejnou otázku jako sestře, zda necítí něco jiného a jestli se mu někdy spálila kůže přes okno. Hanzo byl k Itamiho smůle snad ještě více zmatený než Mayumi a tak jen koukal a přemýšlel, jestli nemá jeho kamarád třeba úpal.* To jako chceš říct, že sklo filtruje různé druhy světla? *vyslovil první otázku, co ho napadla.* Ne světla... To není ten správný pojem. Záření... Jo, to zní lépe, *odpověděl mu Itami a vysvětloval, že krom světla sklem prochází i teplo, které oba cítí na těle.* Takže je škodlivé teplo, obyčejné teplo a světlo? Nechceš přinést vodu nebo tak něco? *zmínil urostlý shinoby. Následně nabídl kamarádovi pomoc v podobě vychlazeného nápoje, protože mu přišlo, že mu mozek pracuje rychleji,  než je zdrávo.* Záření..! *opravil ho Itami a pak si uvědomil, že i jeho nejlepší kamarád na něho kouká jako na šílence a tak se rozešel ke dveřím.* Víš co? Asi bych už měl jít, *řekl zklamaně, když vzal za kliku, jenže v tom se zarazil.* Počkat... Mám poslední otázku.* Dej si prst k jazyku, *začal to sám předvádět, přičemž po něm jeho přítel opakoval.* Co cítíš? * Hanzo chvilku stál s vyplazeným jazykem a prstem, vzdálený od pusy asi 8cm.* Nic... Měl bych něco cítit? To ten tvůj pěti metrovej jazyk něco cítí? *zeptal se s nadsázkou. Dneska už ho jeho rival Itami nemohl snad ničím překvapit. Rozhodně mu nic z toho nedávalo žádný smysl.* To je jedno. Mej se hezky, *zazubil se Itami na Hanza spokojeně. Přeci jen ta cesta nebyla zbytečná.* ,,Pokud Hanzo nic necítil... Tak to znamená, že opravdu lépe pociťujeme teplo. Navíc to znamená, že tělo produkuje teplo na principu záření jako slunce, akorát v menší míře," * zodpovědel si aspoň maličkou část hádanky. Jen co dorazil domů a najedl se, tak zamířil do svého pokoje a opět se posadil před okno. To, že se jen tak přes okno nespálil bylo fascinující. Teď už měl v hlavě jasno. Teplo vydává vlastní záření a sklo nepropustí to škodlivé.* ,,Co když jiné sklo nepropustí nějaké další záření a naopak?" *pomyslel si. *,,Díky tomu bych mohl třeba vytvořit průhledné sklo, které by izolovalo teplo!" *začal při pohledu na nebe a dva bílé mráčky snít. Vždycky si přál vymyslet něco velkého nebo dokonce převratného a teď měl takové tušení, že je něčemu na stopě. Zároveň tu byla i další otázka. Dá se vůbec takové sklo vyrobit? Existuje potřebný materiál? Odpověď na tuto otázku vyrazil najít do knihovny. Začal hledat knihy ohledně petrologie a výroby skla. Za pár minut měl na jednom z pracovních stolků vyskládaný stoh tlustých knih. Začal zkoumat, z čeho se klasické skleněné tabulky vyrábí a přišel na to, že se prioritně foukají z roztaveného křemene a příměsí snižujících teplotu tání. Dále začal hledat prvky, jejichž složení je podobné právě křemenu. Trvalo to opravdu dlouho dobu vytvořit nějaký plnohodnotný seznam nerostných surovin.*

Nejslibněji vypadal grafit a germanium. Tyto dva prvky na třetí pozici doplnil ještě cín, který mohl také připadat v úvahu. Byly jen dvě místa, kde by mohl najít přesně to, co hledal. Doly v Katabami Kinzan a země Otroků. Zlaté doly v zemi Hor viděl už na misi a individuálním tréninku, takže tohle byla jasná volba.
*,,Kdo by to čekal, že se z takové, na první pohled malichernosti vyklube několika denní výzkum," *pomyslel si Itami, když se po pár uplynulých dnech oblékal do svého shinoby oděvu. Nechystal se nikam jinam, než právě do země Hor. Na záda si pro jistotu hodil dvě své loutky a pod ně na spodní stranu zad naostřené wakizashi. V hlavě měl uložený obrázek surovin, po kterých pátral a ve vaku na zadku jejich bližší informace, jenž si poslední dny důkladně zjišťoval. Po vydatné snídani a zabalení zásob na následující několikadenní pobyt mimo vesnici si na krk ještě přivázal svojí ochranou ninja čelenku.*,,Tak jdeme na to. Snad najdu vše, co hledám!" *popřál si potřebnou dávku štěstí a vyrazil na cestu. Už k večeru dorazil za hranice země Ohně, avšak návštěvu zlatých dolů nechal až na další den. Jelikož se tuto noc mohl spolehnout jen sám na sebe, tak se rozhodl nespat. Ostatně těch večerů beze spánku už pár zažil a tuto navíc podstupoval pro vědu, takže byl o to více motivovanější. Osud se mu odvděčil klidnou a bezproblémovou nocí a to stále nebylo všechno. Dokonce když ráno dorazil k dolům, tak na jedné hromadě hlíny spatřil rudu cínu. Neopracovaná vypadala mnohem ošklivěji než na obrázku, ovšem nezpochybnitelně lesklá bílá barva dokazovala, že se jedná právě o cín.* Hej kluku, co tu chceš?! *vyrušil ho od hledání jeden z horníků, jenž se k němu rozběhl s krumpáčem v ruce.* Počkat! Jen tu hledám odpadní materiály... Rozhodně Vám nechci sahat na zlato, *snažil se uvést věci na pravou míru. Rozhodně bylo těžko uvěřitelné, že by se nějaký mlaďoch zajímal o kameny v takovém špinavém prostředí, zvláště když šlo o ninju, což dával výraz horníka na první pohled dokonale najevo.*A co potřebuješ za materiály? *zeptal se muž, kterého modrovláskova slova po chvilce zaujala. Následně mu chlapec ukázal onen papírek s popisem surovin.* Germanium a grafit? Na germanium tu člověk narazí jen zřídka a jelikož pro něj není žádné pořádné využití, tak jde na hromadu s odpadem tamhle, *ukázal na velikou kupu hlíny a příměsí vzdálenou padesát metrů od nich.* Po grafitu se ti podívám, ten nebude tak náročné najít. Zvlášť když víš, kde hledat, *touto větou se horník s chlapcem rozloučil a vydal se do práce. Itami samozřejmě okamžitě zamířil k hromadě a začal si v ní hrát na krtka. Obracel všechny kameny co našel rukama hrabal hlínu jako pejsek a rozhazoval jí do všech stran, ale nic co by připomínalo germanium.* ,,Ten cápek říkal, že to nebude jednoduché najít. Navíc jsem si určitě vybral štěstí u toho cínu," *říkal si v duchu a stále hledal. Věděl, že nesmí polevit, protože by to pak znamenalo neůspěch. Hromada se pomalu přesouvala o pár metrů do strany a to zásluhou badatele Itamiho, který po chvíli naštěstí našel starý a zrezlý rýč, čímž ušetřil trápení svých špinavých rukou. Sluníčko také nebyl Itamiho nejlepší přítel, protože z chlapce odpařovalo litry tekutin v podobě potu a tak rázně zahýbalo s jeho zásobou vody.* Tak co? Našel si to? *zvolal za Itamiho zády horník z rána. Stále si v jedné ruce hrdě nesl svůj krumpáč a v té druhé držel tmavý kus čehosi.* Nojo, vždyť to je ten grafit, *vyjekl Itami nadšeně a div se při běhu k muži nezačal kutálet z hromady dolů.* A co je tohle? *kopl horník do jednoho kamenu. Nebyl to jen tak obyčejný kámen, protože se po odhrnutí hlíny ukázalo, že se jedná o germanium. Dokonce už bylo mezi prohledaniu zeminou, takže bylo zřejmé, že ho musel mladíček přehlédnout.* Ještě že Vás tu mám! *usmál se Itami. V tu chvíli by nejraději skočil muži kolem krku a dal snad i pusu na ten jeho krumpáč.* Není za co. Je důležité, aby se mladí zajímali o tento obor. Ve skutečnosti není tak zbytečný, jak se na první pohled může zdát, *zazubil se muž na chlapce, dal mu suroviny do náručí a šel si svojí cestou. Nešlo o žádné velké kusy. Například germanium by chlapec bez problémů sevřel v dlani. Espere na nic nečekal a okamžitě vyrazil zpět do Konohy. Byl plný očekávání a nemohl se dočkat momentu, kdy si nálezy pořádně prohlédne a pokusí se je přetvořit na sklo. Noc na cestě opět trávil u táboráku na hlídce. To, že nezamhouřil oči druhou noc po sobě mu ve finále tolik nevadilo, jelikož by samým nadšením stejně neusl a nakonec to bylo i dobře. Uprostřed noci, za doprovodu svitu měsíce začal chlapec pozorovat, že se kolem něho cosi pohybuje. Listí křovin vydávalo chrastivý zvuky čím dál víc a to bylo v době bezvětří více než podezřelé. Měsíc jenž prosvítal mezi korunami stromů dodával tajemný nádech celé situaci. Lepší příležitost, než byl dnešní úplněk a osamocený mládenec si místní bandité snad nemohli přát. Mělo to však jeden velký háček... Jejich kořistí byl právě modrovlasý TJ z Konohy, který rozhodně nebyl bezbranný. Loutky na jeho zádech vypadaly jako zajímavé a hodnotné zboží, ideální pro prodej na trhách. Byli hodně opatrní a stále se přibližovali. Itami o nich však už nějakou dobu věděl.* ,,Jsou dva? Ne... Támhle je ještě třetí," *rozhlížel se letmo kolem sebe tak, aby nezačal působit podezřele. Dva bandité se přikrádali předem, další mu šel podle zvuků do zad. Itami si mezitím povolil obvazy, jenž skrývaly jeho dřevěné nástroje. Sám se následně opřel o strom a vyčkával, až přijde jeho čas. Trvalo to až překvapivě dlouho, což Itamiho lehce znervózňovalo. Najednou to však přišlo..! Přímo před sebou si všiml odlesku dvou ostří jenž letí přímo k němu.* ,,Že by byli až tak leví?" *pomyslel si chlapec, když analyzoval trajektorii těchto projektilů. Oba letěli mimo, konkrétně vedle jeho boků.* ,,Počkat! Oni jsou svázané ocelovým lankem!" *všiml si až když byla tato past v jeho blízkosti. Dostal však nápad a pomocí Kawarimi no Jutsu se rychle vyměnil s loutkou, jenž vypadala přesně jako on. Sám se poté schoval do koruny stromu, o který se opíral. Lanko následně opravdu přivázalo loutku ke stromu. Navíc ho muž, který šel zezadu ještě chytl, aby se oběť neměla šanci dostat pryč.* To bylo dost jednoduchý, *zasmál se jeden z banditů, když přiběhli až k loutce.* Hele, tady je nějaký modrý vlákno? * všiml si ten druhý, stojící vedle něho. Bylo to chakrová lanka napojené na loutku. Následně loutka zvedla svojí paži s chakra tekagi a doslova jí vystřelila banditovi do hrudi.* Lee, co ti je?! *zakřičel jeho kolega, když se mu kamarád potácel k zemi. To bylo tak jediné, co mohl stihnout, jelikož i jemu projelo ostří mezi prsa. Tentokrát za to mohla Karasu, která mu vystřelila kovový bodec do zad. O posledního banditu se následně postaral Itami. Ze stromu mu skočil přímo za záda a než se muž stihl vůbec otočit, tak mu s Walizashi posílené o Hien usekl hlavu.* Zbytečné zdržování... *kroutil Itami hlavou nad třemi mrtvými těly. Ty následně odtáhl dál od tábora, aby nemusel koukat na ty bezduché výrazy v jejich tvářích.* No aspoň mi ta noc rychleji uteče. * Oheň pomalu vyhasínal a Itami si představoval, jak bude zkoumat své objevy. Nemohl si však nevšimnout, že měsíc kolem sebe oproti slunci nevydává ten zajímavě vlnící se vzduch. Ostatně šlo o objekt, jenž sám o sobě negeneroval teplo, tudíž ani tepelné záření. Přesně tak si tuhle situaci vyložil i Itami. Ještě než začalo vůbec vycházet sluníčko, tak se dal chlapec opět do pohybu. Žár měsíce byla dostačující na to, aby po cestě nenaboural do stromu. Rozhodně nehodlal ztrácet další drahocenný čas, který by mohl doma věnovat výzkumu. Při příchodu domů si rozdělal v dílně své nerostné úlovky, aby si je mohl důklaně prohlédnout a rozmyslet, zda by byly na roztavení u kováře vůbec vhodné. Z ničeho nic se však ozvalo ťukání na dveře.* Dále...*odpověděl Itami, ale jeho pohled stále upíral k blesknoucímu se cínu.* Ahoj Itami-kun, mamka říkala, že jsi prej vyrazil na nějakou výpravu. Jak se ti dařilo? *zeptala se ho nesměle Mayumi.

Sice jí to stále ani trochu nezajímalo, ale chtěla pomoct Itamimu. Přeci jen by pro něho udělala první poslední a tak byl pokus o nalezení nějakého řešení na místě.* Dobrý, našel jsem tohle, podívej...* naklonil se Itami lehce do strany, čímž odhalil své exempláře.* Ahaaa... Kameny... H-hezký, *pokusila se působit nadšeně, ale moc se jí to nedařilo.* Ono, tě to moc nezajímá, že? Nevadí, děkuji za snahu, *usmál se na ní chlapec, vstal ze židle a objal svého drahoceného sourozence. Vážil si jakékoliv podpory, jelikož teď žádnou další neměl. Ráno dalšího dne vstával opět s východem slunce, na což si už tak nějak jeho tělo za poslední dny zvyklo a přesto očekávat velké množství spánku. Samozřejmě, že se to projevovalo na funkci Itamiho mozku, který měl lehce zpomalené reakce, podtržené o mívalý kruhy pod očima. Naházel všechny své suroviny do batohu, aby mu nahodou kameny neutekly před nosem a pak šel na snídani. Udělal si čaj a k tomu nějaké sušenky, které se do něho mohly namáčet. Poté vyrazil k místnímu kováři. Byl to vysloužilý samuraj s mnoha zkušenostmi a tak nebylo moc schopnějších lidí, jenž by zhodnotili tyto suroviny a následně je také přetavily do kapalné formy a vyfoukly z nich sklo. Už z dálky bylo vidět, že jde o skromný příbytek, avšak pro jednoho postaršího člověka to mohlo být velmi útulné místečko. Přišel až k dřevěným dveřím a nesměle na ně zaklepal.* Dobrý den, Vy jste ten kovář, který zde žije a vyrábí zbraně? * zeptal se ho chlapec.* Ahoj kluku... Ano, to bych měl být nejspíš já. Pojď dál, ať tě tu nenechávám stát, promluvíme si uvnitř, *pozval Itamiho k sobě domů. Sedli si ke stolu a kovář vyzval pohledem chlapce ke sdělení jeho požadavků, které na něho očividně má.* Potřeboval bych tohle přetvořit na sklo, *vysázel na stůl rudy.* Cín, grafit a to poslední? *zamyslel se muž, když identifikoval materiály.* Germanium... *doplnil ho Itami, jako nějaký znalec.* Aha, zajímavé. No ten grafit bude problém. Víš, materiály obsahující uhlík mají opravdu vysokou teplotu tání. Ještě horší to je u diamantu, který by byl úplně největší oříšek, *odsunul grafit na stranu, ve znamení, že ten budou muset vynechat. Toto Itamimu neudělalo zrovna dvakrát radost, zvlášť když ten šutr všude zanechával černé šmouhy.* Nebuď smutný. Ne nadarmo se říkají prověry, že z tuhy lze vyrobit diamant. No nikdo to ještě nedokázal,* zasmál se kovář a dodal.* Ale abych neměl jen negativní zprávy... Z cínu jsem už sklo vyráběl, takže to nebude problém. Co se týče germánia, tak nad tím visí velký otazník. Nikdy jsem to nezkoušel, ale všechno se má jednou zkusit.* Muž vzal germanium i cín do ruky a společně s Itami vyrazil k velké peci, jenž měl vedle baráku.* Doufám, že mi s tim pomužeš, *podíval směrem k chlapci, který si mezitím dal ruce do kapsy a zaujal pozici diváka.* Samozřejmě, *cukl sebou a začal okamžitě nosit dříví a uhlí, aby mohli rozdělat oheň v peci. Přeci jen by nebylo úplně slušně, nechat to všechno na tom staříkovi. Po hodině usilovného rozdělování žáru vložili kbelík ze speciální slitiny do ohně, aby rozpustili cín a různé soli přidané uvnitř. Spočený Itami si mezitím sundal tričko, jelikož z něho tekly pramínky potu. Nesměli však přestat a přidávali další a další palivo. Do ohně pomocí dmýchadla navíc vháněli vzduch, aby plamen sílil a zvyšoval teplotu.* To by mělo stačit, * řekl kovář a vzal si velké kleště, s kterými vyndal kbelík. Při pohledu dovnitř byl modrovlásek lehce skeptický, jelikož materiál nebyl vůbec průhledný a obsahoval divné bublinky.* Neboj to ještě není konec, *uklidňoval ho kovář, když si všiml chlapcova výrazu. Sám následně začal čeřit onen materiál,  čímž z něho právě tyto bubliny odstranil. Poté ho začal vylévat a chladit až do doby než z něho vznikla bílá tabulka skla.* To má být? *zeptal se Itami zvědavě ohledně neobvykle výrazné bílé barvy.* Jojo, to je zkrátka vlastnost cínu, *odkýval stařík a naplnil kbelík germaniem a ruznymi soli.* Očividně tohle bude potřebovat větší teplotu, *poznamenal muž, když materiál úspěšně vzdoroval přetavení. Ač s nechutí, tak musel Itami opět začít nasýpat pec a zvyšovat teplotu až do doby, než dosáhnou bodu tání. Dosažení každého dalšího stupínku bylo čím dál náročnější, ovšem s probívající únavou začalo germanium rudnout a tát.* ,,Konečně," *sledoval to mladíček nadšeně. Opět tu bylo i to nepřehlédnutelné vlnění z tepla, které ho všude pronásledovalo. Kovář procest opět zopakoval, avšak výsledek byl velké překvapení. Často se říká, že výsledek stojí za to, avšak žádná taková slova teď Itami nenacházel. Z toho všeho vylezlo sklo, které byl prostě velmi tmavé až černé. Sotva propouštělo světlo a jen těžko se pro něj v ten moment nacházelo vhodné využití.* No nic. Každopádně Vám děkuji, * pousmál se přes tu zklamanou slupku.* Také děkuji. Bylo zajímavé zkusit něco nového, * oplatil mu muž úsměv. I přes to byl ve vzduchu cítit negativní atmosféru nezdaru. Modrovlásek si vzal ty dvě skleněné tabulky o výšce asi 15cm do náručí a začal se šouravou chůzí belhat domů. Zalezl si do své dílny a sedl k pracovnímu stolku. Rukama si držel hlavu, aby mu nespadla na stůl a sledoval sklo na stole. Nevěděl od čeho se má odrazit dál. Cínové sklo se ukázalo jako zcela obyčejné a ničím výjimečné. Germanium přineslo černý kus jen těžce průhledného materiálu, vykreslující možná tak bezbarvé obrysy. Jako tepluvzdorný materiál ho nepřipadalo v úvahu využít. Pochmurnou náladu pozastavilo až klepání na dveře.* Dále, *řekl Itami zničeně.* Itami-kun, něco pro tebe mám. Ty máš rád ty kamínky, že? Jeden zajímavý jsem našla. Když ho zahřeješ, tak začne rudnout, *vešla do místnosti jeho starší sestra Mayumi a držela v ruce nějaký druh krystalu.* Nojo, dej to tam na poličku, *odvětil stále stejně odevzdaným tónem. Černovláska dala krystal na místo, kam její bratr ukázal a raději co nejrychleji zmizela. Tak nějak cítila, že čím víc se snažila pomoct, tím víc to zhoršovala. Celý den o samotě Itamimu aspoň pomohl smířit se s tím, že to tentokrát prostě nevyšlo. I když by to bylo hezké, tak to je taková pomyslná loterie a být uznávaný pro nový objev nebylo nic lehkého. Několik následujících dnů se Itami snažil vrátit do normálních kolejí a do dílny ani nevkročil. Jednou když přišel z tréninku domů, tak byl všude bordel. Všechny jeho loutky se válely po kuchyni a jeho mamka po místnosti splašeně pobíhala.* Ahooj? Ehm. Co to děláš? *zeptal se zmateně. To byl každý člen jeho rodiny včetně jeho tak šílený?* Ahojky Itami. Dělám jarní úklid... na konci léta. S Mayumi jsme se rozhodli pustit se do té tvojí dílny. Měl si tam pěkný bordel, *usmála se na něj a s mokrým hadříkem utírala prach z Karasu.* To vám neříká nic slovo SOUKROMÍ?! *spustil lehce pobouřeně a dodal.* Nerozbili jste mi tam nic? *začal se rozhlížet po místnosti, ale všechno se zdálo v pořádku.* No vlastně mi upadla jedna z těch skleněných tabulek. Taková ta bílá... No nedopadlo to s ní moc dobře, * popsala nehodu s cínovým sklem.* COŽE?!  A co to druhé sklo? *začal naštvaně rudnout. Rozhodně se neprosil nikoho o úklid.* To jsem opřela o tamten červený sklenený kámen,* ukázala směrem na stolek.* Červený skleněný kámen...? Já ale žádný nemám, *podivil se. Pak si ale všiml, že se krystal i přes clonu od skla z germania zbarvil do ruda, čímž reagoval na prosvítající sluneční paprsky. Vědecká nálada byla zpět a Itami se okamžitě přilepil k tomu "červenému sklu". Vypadalo to, že ono sklo propouští tepelné záření a to i přes černou barvu. Sklo i s krystalem vzal chlapec do svého pokoje, aby se náhodou nestala nějaká další nehoda. Rozhodl se, dát sklu z germánia ještě poslední šanci, stejně jako celému výzkumu ohledně tepelného záření. Držel před sebou sklo s krystalem a skrz to sledoval okolí. Na krystalu se začaly tvořit smouhy podle toho, zda byl namířený na objekt vyzařující teplo. Nebyl to převratný vynález ohledně skla, které by ochránilo ninju před ohněm, jenže dostal další nápad. Mělo jít o pokus vytvořit vybavení na principu vyhledávání objektů vyzařující teplo, nebo-li tepelné záření. Existenci tohoto druhu záření také neměl chlapec na sto procent prokázanou, ale měl ohledně toho dost důkazů na to, aby se aspoň pokusil vytvořit něco, co funguje na jeho principu. Ostatně nebyl by první ani poslední vědec, který by zkusil metodu tzv. pokus/omyl. Hned co se mu dílna opět proměnila v místo, kde se dalo pracovat, tak začal vykreslovat plánek, který se na první pohled měl podobat brýlím. Ovšem jen na první pohled. Tyto brýle měly obsahovat sklo z germánia, které sloužilo jako takový pomyslný filtr všemožných druhů záření a propouštělo jen to žádoucí tepelné. Druhou vrstvou bylo několik desítek malých tabulek vyřezaných s krystalu, které měly identifikovat propuštěné vlny tím, že se zbarvily do ruda. Nakonec tu byla už jen primitivní vrstva klasického skla, naůhlovaná tak, že ideálně vykreslovala finální obraz. Takové množství věcí se samozřejmě do brýlí o velikosti těch dioptrických nemohlo nikdy vejít a tak z nákresu bylo jasně vidět, že bude toto vybavení zakrývat velkou část obličeje. Po několika dnech dolazování detailů a případných chyb dokázal modrovlásek zmenšit produkt téměř o polovinu tak, že by ho uživatel mohl využít i v terénu nebo dokonce v průběhu boje. Nákres byl sice hotový, jenže teď tu byl ještě jeden velký problém. Přenést nákres do hmatatelné podoby. Nemohlo existovat moc lidí, kterým by Itami věřil, že to dokáží. Ovšem jednu takovou osobu, která by to mohla zvládnout dokonce i znal. Podle všeho by se měla nacházet v pevnosti samurajů.*

*Už uběhlo pár dní od jeho posledního souboj s dlouholetým rivalem Hanzem, který mu následně nekompromisně vmetl do obličeje krutou realitu ohledně jeho schopností. Itamimu bylo naprosto jasné, že musí udělat další krok kupředu a to byl důvod, proč měl právě teď namířeno do lesa nedaleko Konohy. Nesl pilu, aby mohl připravit dveřo, pro svojí novou loutku. Tentokrát zvolil tvrdé bukové, jelikož se chystal vytvořit první obranného typu. Zabralo to poměrně dlouho, avšak po dvou hodinách si nesl na zádech poměrně slušnou zásobu surovin. Dřevo si následně složil v dílně a začal ho opracovávat na své po domácku vytvořené obráběčce. Vytvářel takové kusy, které měl nakreslené ve svém plánku. Když bylo hotovo, tak šel vyhodit hobliny a piliny do přírody a rovnou zamířil k místnímu kováři, s kterým měl už nějaké dřívější zkušenosti. Důvod byl jednoduchý, měl zde objednané brnění přímo na zakázku.* Dobrý den, *pozdravil Itami, když dorazil do kovárny, která připomínala polorozpadlou chaloupku.* Ahoj kluku, tak jsem úspěšně splnil tvé přání, *přivítal ho vysloužilý samuraj a zavedl ho ke stojánku, na kterém ono brnění vyselo.* Wow, to vypadá líp,  než jsem si představoval, *rozplíval se ohromený Itami.* To jsem rád, že se ti líbí, *usmál se stařík, kterému se modrovláskova slova zamlouvala. Itami si tedy vzal brnění do náručí a s prohlými zády vyrazil zpět domů. Samotné brnění muselo vážit minimálně 20 kilogramů a tak se na první pohled obyčejná cesta proměnila na utrpení pro ruce. Teď už naštěstí přišla ta zábavnější část  a to bylo samotné sestavení loutky. Ze všeho nejdříve začal modrovlásek sestavovat hrudník, který byl víceméně celý vcelku, jelikož neobsahoval žádné pohyblivé části. Do všeho natáhl různá táhla a železná lanka, na pohyb loutky. K tomu začal pomalu přidávat čtyři končetiny, které už na první pohled vypadaly velice podrobně jako ty lidské. Všechny části do sebe poskládal jako nějaké dílky puzzle s tím,  že do kloubů přidal železné pojistky, které se daly pomocí chakrových vláken rozpojit. Do celého mechanismu zabudoval sebedestrukční pojistku, která by dokázala jedním pohybem loutku vyřadit z provozu. Nakonec už zbývala pouze hlava, kterou musel chlapec dovytvarovat podle svých představ a následně potáhnout speciální látkou, která dokonale připomínala lidskou kůži. Desing doladil ještě parukou a skleněnými čočkami, připomínající lidské oko. Hlavu poté usadil do předpřipraveného místa na trupu, stejně jako tomu bylo i u končetin. Na závěr loutku nasoukal do samotného brnění, které až na hlavu pokrývalo celou loutku. Ovšem největší vychytávka se skrývala na pravé ruce. Jelikož šla rozkládat a mechanismem vytvořila takovou pavučinu z chakry, jenž se následně proměnila ve štít. Následně už zbývalo loutku otestovat, promazat a dodělat vyzuální úpravy, jako byly specifické kovové sponky ve vlasech.*

Vánočni Event

*Itami vánoce na ostrově nikdy nějak neslavil, jelikož to pro něho bylo jen mrhání časem, který mohl věnovat důležitějším věcem, jako byl výzkum. I tentokrát chtěl zůstat ve své dilničce, avšak ozvalo se klepání za dveřmi.* Už běžím! * zavolal Itami a rychlejším krokem došel az ke dveřím.* Ahojky Mayumi, * vykulil očíčka nadšení, že vidí po tak dlouhé době svojí sestřičku.* Ahoooj Itami-kun! *skočila po něm černovlaska a dala mi ruce polem krku. Bylo vidět, že má opravdu radost i přes to, jak byla i normálně z bratra naprosto unešená.* Mamka mě pro tebe poslala, protože by chtěla oslavit vánoce jako celá rodina, * vysvětlila mu důvod své nečekané návštěvy.* Jasně. Obleknu se a hned jsem tu, * zakyval Itami hlavou a zmizel někde uvnitř domku. Když se vrátil, tak byl oblečený v Konožské uniformě a na zádech měl batoh s věcmi.* Tak můžeme, *oznámil a oba se tak vydali na několikadenní cestu. Do vesnice skryté v Listí dorazili přesně na štědrý den. V ulicích moc lidí nebylo a většina byla prostě jen doma. Čerstvě začal padat sníh a bíla pokrývka tak začala dodávat noci prozařující světýlkami ten správný nádech.* Je to tu hezké, že? *řekla Mayumi s úžasem a z úst jí začala jít pára. Za malý okamžim vstoupili do čtvrti klanu Dokusei. Vše tu bylo stejné a přesto zvláštně jiné. Zrovna míjeli domek, kde dřív bydlela Sasumi. Vlastně ani neveděl, co s ní teď je ani jestli žije. Avšak jakoby právě viděl, jak spolu běhají jako malé děti venku a dělají si naschvály.* Tak jsme tu, * zastavili oba před domovem. Rudooká dívenka ukázala rukama na dveře na znameni, že má jít Itami jako první. Pomalu proto otevřel dveře a zevnitř na něho vydechlo teplo a vůně cukrovi.* Ahoj mami, * usmál se a v očích se mu objevily střipky slz.* Itami! * všimla si ho jeho máti a po vzoru Mayumi po něm skočila a objala.* No to je dost, že taky jdete, * vykoukl z poza rohu Itamon, Itamiho otec. Nějaký ten rok navíc mu vyčaroval sem tam vrásku na tvaři a šedý vlas uprostřed černého moře, avšak byl to stále on.* Pojdě do obýváku. Stromeček už je rozsvícený, * došel až ke trojci a jak byl mohutný, tak je také všechny objal. Dokonce i Itami se svojí výskou byl proti němu peříčková váha. Po tomto několika minutovém setkání se celá rodinka Espere přemístila ke stromku. Tou dobou už měl na sobě Itami červený pletený svetr, který mu upletla Mayumi. A ač mu byl velký, tak se mu líbil víc, než kterýkoliv jiny. Byl totiž od ní. Pomalu se blížilo to hlavní. Předávání vánočních dárků s večeří v podobě kapra.*

Konec RPG

Trénink SS - Temná lékařská chakra
*Seděl doma na gauči u hořícího krbu a sledoval rudé plamínky, jenž okrajovaly kousky špalku. Dřevo se pomalu měnilo v šedý prach a saze stoupaly komínem vzhůru. V jedné ruce držel hrníček s teplou čokoládou a tou druhou, na které chyběly články dvou prstů zarýval nehty skrze huňatý potah na opěradle. Slunce už dávno skončilo venkovní směnu a nahradil ho kulatý měsíc. Ano, byl úplněk... čas, kdy se podle pověstí dějí záhadné věci a lidská mysl koná neobvyklá rozhodnutí. Z ohnivého představení mu zorničky zamířily k poličce s knihami, na jejímž vrchu ležel i svitek, který si odnesl jako suvenýr z neúspěšné mise. Opravdu měl onen pergamen hodnotu tří nevinných životů ninjů z jeho vesnice, dvou prstů a zohaveného obličeje? Pro ty, co se o tuto zrudnost postarali, rozhodně! Pro modrovláska to byla pouze tvrdá lekce života, která mu dala jasně najevo, že za chyby se v shinoby světě platí a to daní největší. Předtím požádal hlavu vesnice o předání tohoto artefaktu do svého vlastnictví  kvůli touze zjistit, jaká síla se ukrývá uvnitř a jaký je význam či působení Temné lékařské chakry na lidské tělo. Po příchodu na ostrov se chtěl této touhy zbavit stejně jako vzpomínek na osudný den. Dařilo se mu to úspěšně... až do dnešního dne.
Po chvilce putovní pouti měsíce po obloze se bílé oko dostalo do takové pozice, že prosvitlo skrze okno přímo na pergamen s tajemstvím. Nedalo mu to, vstal a natáhl se pro předmět pokrytý vrstvou prachu. Katonem skrze prst zapápil knot v petrolejce na stolku, položil vedle hrnek a usadil se. Rozvinul papír a světlo ozářilo několik obrázků ztvárnujících zárodek tohoto druhu chakry a řádků textu.* ,,Většina lidí má možnost tuto schopnost probudit, ovšem jen hrstka jí dokáže pochopit a pouze špetka podrobit. Jen výjimky naleznou dostatečnou psychickou odolnost vzdorovat tomu, aby mu síla neuvrhla mozek do temnoty," * četl úvod z kterého doslova mrazilo. Bylo jasné, že tato cesta nese obrovské riziko a zodpovědnost. Nejistě polknul a pokračoval dál. Přesunul se k obrázkům znázornůjící hlavní centrum, které bylo hned vedle klasického jen v menším provedení. To nejspíše znamenalo, že i samotná zásoba bude dost podobná. Vypadalo, že v tomhle případě půjde o podobný postup jako u Hachimonu s fyzickými atributy. Možnost otevřít průtok této chakry dokáží jen ti, kteří mají kontrolu ninjutsu na vysoké úrovni. To u Itamiho až takový problém nebyl, ale ohledně Kinjutsu byl úplný laik. Bohužel měl obavy, že teď ani toto zaměření nezvládne a tak si chtěl prostudovat alespoň ten úvod. Jako většina vědců toužil po každé neprobádané části kteréhokoliv umění. Druhou polovinu znázorňovaly nejspíše základní techniky. Jedna kresba byla obzvláště zajímavá. Znazorňovala postavu, které z rukou vylézal jeden had. Další obrázek poukazoval na nárůst svalů, což byla nejspíše ta technika, která udělala takové problémy Hanzovi. Byl divný pocit zjistit, že má v sobě něco, co dokáže takové věci. Jakoby objevil, že má druhé srdce. Nevěděl tak úplně jak, ale někde začátek té pověstné nitě musel najít. Šel proto spát s plány, že se další den vydá do nukeninského města, kde to překypovalo černým trhnem.
Jen co ráno vstal, tak se oblékl, najedl a dodělal zbývající důležité přípravy na cestu. Za pár desítek minut vyrazil v civilním oblečení a v plášti na několika denní cestu. Už když se z dáli přibližoval, tak cítil zvláštní energii, která v něm vyvolávala spousty negativních pocitů. Nebylo to tak, že by se bál. Rozhodně ale nevyhledával místa plná nukeninů. Zlaté oči tu stále mohly někde být. Po obchodní cestě vstoupil do města a začal hledat obchůdek s lékařskými potřebami. To nebylo nic těžkého, protože sem chodili poranění žoldáci a nepřatelé vesnic, jenž vyhledávali pomoc.* Dobrý den, mám takovou specifickou otázku. Nemáte informace o temné lékařské chakře? * počkal si až zůstane v obchůdku sám a přišel k dřevěnému pultíku. Následně se naklonil k obchodníkovi a položil mu tuto nevšední otázku.* Omlouvám se, ale nevím, o čem to mluvíte, * zavrtěl muž hlavou. Zřejmě říkal pravdu a i kdyby ne, tak dal jasně najevo, že se o tom nechce více bavit. Modrovlásek proto musel o dům dál.*,,S takovou přímočarou cestou jen těžko uspěju,"* pomyslel si, když odcházel s nezdarem. Jak tak postupoval městem, tak si nemohl odpustit pocit, ze ho někdo sleduje. Asi nebylo překvapení, že by ho měli pod drobnohledem lidi, kteří ovládali celé toto místo, ať už to byl kdokoliv. I s tím musel loutkař počítat a přijmout tento fakt. Zamračený kukuč mu prolomil až hluk v nevěstinci kousek opodál, ze kterého byl dost neshovívavě vyhozen jeden ze zákazníků. Dost pofiderně vypadající cápek, oblečený jen ve spodním prádle, zaryl svůj nos do tvrdé hlíny a tak mu k monoklu na oku přibyl ještě zakrvácený zlomený rypák. Itami pro jistotu odvrátil usměvavý pohled, aby si náhodou ten chlípník nevšiml, že se mu nějaký mlaďoch posmívá. Jak koukl na druhou stranu, tak si všiml může v kápi, který na něho ukazoval. Zřejmě nejhorší nápad, který může někdo udělat, je jít za tajemnou osobou do ještě tajemnější uličky ve městě nukenínů. Jenže pokud chtěl Itami zjistit víc a byl enormně zvědavý, tak musel tento stupidní nápad risknout.* Slyšel jsem, že sháníte informace o temné chakře. Žije tu jedna babka kořenářka, které mnozí říkají "Čarodějnice".* A proč mi radíte? *zeptal se Itami nechápavě. Nemusel být jasnovidec, aby mu tady něco nehrálo, ale pokud tu byla možnost získat další informace, tak to musel vzít všema deseti.* Tak teda děkuji? Asi... * lehce vykulil oči a zamířil k té stařešině. Už zevnějšek toho obchůdku vypadal jako z nějakých povídaček. Polorozpadlá chalupa, kterou u vchodu zdobily svazky bylinek uvázaných na provázku, kde se sušily. Po vstupu do dveří ozdobenými korálky spatřil modrovlásek i samostatný vnitřek, který byl plný divných věcí, které nikdy v životě neviděl.* Zdravím mládenče, * poklepala mu ze zadu stařena na rameno.* Juj!!! D-dobrý den, *vylekal se Itami div nenadskočil do vzduchu. Nebyl si jistý, zda ho vystrašilo to "přepadení" ze zadu nebo ženy vzhled, který byl především díky zahnutému nosu s bradavicí a hrbem na zádech poněkud nereprezentativní.* Cítím z tebe zkušenosti. Víš toho spoustu a přes to málo, *začala k němu mluvit v hádankách.* Potřeboval bych, aby jste mi sdělila vše, co víte o Temné lékařské chakře, * šel opět přímo na věc. Pokud byl předtím důvod nějak mlžit, tak teď to bylo úplně naopak.* Nevím, o čem to mluvíš, * řekla s kvalitně zahraným údivem.* Chakra s temnou podstatou sloužící jako steroidy. Zkrátka podpůrné látky pro tělo. Nemusíte dělat, že to neexistuje. Viděl jsem to na vlastní oči, * odsekl Itami a poukázal na nepříjemné zranění na svém obličeji.* Výborně, výborně... pojď se mnou, * chytla ho za ruku jako kdyby byl její partner a táhla ho do sklepa, kde měla převážně houby a jiné rostliny vyžadující vlhko.* Tak... tady si stoupni mladý pane, * postavila ho na jednu stranu místnosti a sama si stoupla na druhou. Natáhla před sebe ruku a z rukávu jí vylezl had.* Pusť temnotu ven mladý hade. Ukaž schopnosti, co v sobě máš a že si zasloužíš zjistit víc, * zmiňovaní hadi se začali pomalu plazit k Itamimu a chystali se k útoku. Toto jutsu modrovlásek ještě nikdy neviděl a tak mohl jen hádat, co tvorové dokáží.*,,To vypadá, že to je na princip Dokusei technik, jen jsou ti hadi vytvořeny z temné chakry,"* zamyslel se, když pohledem hypnotizoval jedovaté tvorečky. Ať se snažil jak chtěl, tak nebylo možné "probudit" tmavý druh chakry a tak jen obalil ruce obyčejnou chakrou, čímž vytvořil pomyslné skalpely. Ty se hadů bez problémů zbavily a rozřezaly je. Když se párem rychlých pohybů dostal až ze zadu k ženě, tak jí udeřil do páteře. Nešlo o silný úder, který by jí měl poranit, ale díky chakře jí rozházel nervovou soustavu.* To je působivé! Jen jedním hmatem! * chvilku se "čarodějnice" jen chvěla a nebyla schopná souvislého pohybu.* Temnou chakru sice neovládáš, ale začátečník v lékařství nebudeš, *zhodnotila to, co právě viděla a opět se začala normálně hýbat.* ,,COŽE?! Vždyť se jí ty nervy nemohly srovnat tak rychle," *vyděsil se Itami v duchu. Defakto jeho technika vůbec nezabrala.* Stačilo si jen zapamatovat, jaká reakce následuje na daný pohyb, * objasnila suverénně jakoby nic a kráčela pomalu k němu. To, že to kvůli proházeným nervům a věku rychleji nedokázala Itamimu v tu chvíli nedošlo. Právě viděl něco, co nedokázal nikdo předtím a tak mohl tuto ženu s jistotou nazvat čarodějnicí.* Nekoukej tak vyděšeně... Přeci jsi nemohl čekat, že by jsi mě rozhodil nějakou lékařskou technikou. Na druhou stranu to bylo působivé. Nabourat skrz míchu centrum nervové soustavy. Je to zajímavé, že mozek považuje za zkutečnost něco, co není vůbec reálné. Dala bych ti zápisy o tréninku ovládání temné chakry, ale ještě tu mám jeden úkol. Musíš najít chybu v jedné z nejkomplikovanějších lékařských technik, co byly vytvořeny! * začala se děsivě smát, až měl modrovlásek obavy ohledně toho, co na něj vytáhne. Začala skládat ruční pečetě a prach na zemi začal vykreslovat techniku (CHIKATSU SAISEI NO JUTSU) Obavy zmizely ve chvíli, kdy si shinoby uvědomil, že to celé moc dobře zná.* Nojo, tady máte chybu... a tady taky, * ukázal před sebe na druhou hodinu a pak téměř pod sebe.* Ukaž! *naklonila se stařena k zmiňovanému bodu a rovnala při tom si rovnala brýle.* Nojo, už nevidím tak dobře jako vy mladí, *zabrblala si sama pro sebe v tichosti.* Támhle na stole máš tu knihu, *ukázala na tlustý spisy v kůži a cupitavým krokem se došourala k druhé chybě, kterou pro jistotu okamžitě opravila, aby na to do pár minut nezapomněla.* Tak jednodůše? * koukl na ní Itami zpět, zda náhodou nežertuje.* Hele, jestli ti to vadí, tak si jí brát nemusíš, * zvedla stařena hlavu a pak začala opět hypnotizovat opravený znak na nákresu. Měla pocit, že ten chybný znak nahradila úplně tím samým chybným znakem, který tam už byl. Ptát se na to svého hosta ale nehodlala. Ještě by si myslel, že je senilní a začal by se vyptávat, proč má ve sklepě pod chaloupkou jedno z nejsilnějších lékařských technik.* V pořádku... Přeci se s tím tady nebudu tahat, * zavrtěl Espere hlavou, hodil si knihu do svitku a mazal si to po schodech ven. Stejně jak rychle zmizel z té polozříceniny, tak rychle se pokoušel vypařit z města. Vše šlo hladce a tak byl vědec z Konohy už "jedním okem" mezi řádky s tajemstvím. Jeden by si řekl, že mimo město nukenínů ho nemůže čekat nic nebezpečného... nemohl by se ale více plést. Tento svět zkrátka nebyl férové místo a ten kdo byl silnější si mohl vzít co jen chtěl.* ,,Hele louže," * koukl Itami na cestu a došlo mu, že je v nebezpečí. Z vody skutečně vylezla postava a zaůtočila na něho ze zadu. Itami okamžitě použil Kawarimi no Jutsu a prohodil se s kusem dřeva na kraji cesty.* To byl čistý amatérismus. Nemůžeš vytvořit louži v kopci. To by čekal snad úplně každý, * plácl si sebevědomě na čelo.* Já vím, že ano! *ozvalo se za ním a tak se začal otáčet, přičemž z rukávu vypustil hada. Než stihl samotný Itami vůbec zaútočit, tak ho obalilo vodní vězení a jediné co se stalo bylo, že nepřítele kousl had do nohy. Jelikož tu i přes to muž stále byl, tak bylo jasné, že tamto byl jen klon a toto je originál.* Znám Dokusei techniky a vím, že mi to paralizuje po nějaké době tu nohu. Nemyslím si ale, že to bude kratší dobu, než tvé zadržení dechu, *řekl sebejistě a měl pravdu. Bohužel pro něho to nebylo ve všem. Onen had totiž nebyl z klanové techniky, ale šlo o vytvořeného z temné chakry. Paralíza přišla okamžitě a to na celé tělo. Vodní vězení rázem povolilo a nukenín pad na zem. Až teď si Itami všiml, že šlo o toho může, který mu poradil stařenky vědomosti. Sám neměl dost lékařských zkušeností a tak potřeboval někoho, kdo mu spisy přinese. K jeho smůle se ten "obyčejný kluk" naučil díky několikaletým zkušenostem v lékařství ovládat temné hady jen za pomoci instrukcí, kde tuto chakru hledat a názorné ukázce od ještě lepšího lékaře. Had který vše začal přidal ještě dva kousance a tím to také ukončil. Původně si Itami chtěl tu knihu přečíst, aby se naučil ovládat temnou lékařskou chakru, jenže to zřejmě dokázal i teď. Ovšem v knize bylo více než jen to... byly tam další informace ke zdokonalení a několik náročnějších technik, které měly od těch legálních opravdu daleko. Pokud chtěl zůstat věrný vesnici a neskrývat něco, na co by shinoby jako Maiy okamžitě přišli nebo se dokonce prohlásit za nukenina... musel zamířit okamžitě za Hokagem. Podat hlášení o tom, co umí a o knize. Chtěl se to všechno naučit, ale musel se poradit s hlavou vesnice. Až ta měla rozhodnout, zda se členové Yamanaka klanu postarají o vymazání vzpomínek nebo bude Itamimu vyzkum a trénink umožněn. Po příchodu domů na nic nečekal, zabalil si to nejdůležitější a vyrazil na několikadenní cestu do Konohy, aby se okamžitě mohl hlásit v kanceláři Hokageho.*

Konec RP

Výzkum Kekkei Touta

*Právě si dělal po zimě jarní úklid v domě. Ne, že by tu na strově byly jakkoliv úmorné zimy... spíše byl zázrak, když na zem dopadl sníh dříve, než stihl roztát. Každopádně Itami byl na toto zvyklý od mala a ani by mu u rodičů dříve neprošlo, že neměl uklizenou dílničku. Teď toho bylo ovšem podstatně víc a tak i verva do toho mizela někde daleko za mořem. Z prvu se modrovlásek pustil do dost možná nejdůležitější části domu a tou byla ložnice. Sundal povlečení z přikrývky a polštáře, aby je mohl vyprat a pověsit ven sušit. Pak zametl usazeniny na zemi, vyčistil rohy stropu od pavučin a umyl okno. Když měl tohle všechno hotové, tak postupoval dále místnost za místností, než měl přízemí úplně vyřešené. Ona rozloha jeho bydlení nebyla vůbec slavná a tak toto nebyl až takový problém, ovšem teď ho čekalo to nejhorší a tím byl sklep s dílnou a laboratoří. Mimo země pokryté třískami a olejem ho čekalo i utírání prachu na svitkách a policích, kde byly uloženy. Za ty roky se mu tu nahromadilo tolik spisů z výzkumu všech možných dat, že by z nich mohl otevřít maličkou knihovničku. Vše měl samozřejmě dokonale uložené v hlavě, ale schovával si to tu pro případ, že by něco nedejbože zapomněl nebo aby mohl zkušenosti předat další generaci. I tak se chtěl teď pokochat tím, jakou za sebou nechal práci a tak si jednotlivé svitky pročítal. Některé okrajově a jiné naopak důkladněji. Jednu z těchto podrobnějších analýz vyvolal svitek ohledně výzkumu genetiky. Rád by řekl, že má na to celé samé krásné vzpomínky, ale opak byl pravdou. Několika hodinový denní výzkum a trávení u vědeckého stolku s mikroskopy po dobu tří let bylo úměrné jak pro něho, tak i kolegu z jiné vesnice. Oba v tu dobu doslova ztratili pojem o dnech a kdyby nebylo oken, skrze které prosvítalo sluníčko, tak by se jim odcizily i den a noc. Zjištění, jak fungujou aminokyseliny, čtení gemetického kódu nebo možnost zaměňovat části dvoušroubovice bylo sice úžasné, ale jednalo se pouze o hrstku oproti tomu, co odsunuli na druhou kolej, kterou se rozhodli ignorovat. Tedy "rozhodli"... Itami musel respektovat rozhodnutí, která učinil jeho kolega a to bylo držet se čistě genetiky. Sám by samozřejmě nejraději zjistil úplně všechno, co bylo možné, ale asi by mu byl jeden lidský život krátký.* Výzkum mikroprvků v těle... Proč nás zajímaly takové blbosti, * pomyslel si modrovlásek, ale trochu ironicky pokračoval dále ve čtení.* "Shoda u potomstva minimální. Spíše než geneticky se odvíjí od druhu přijímané potravy."* Takové bylo celé znění. Více tu toho nebylo, jelikož se zdálo, že tyto informace nemají na genetiku žádný vliv a tudíž byly nepodstatné. I tak to Itamiho zaujalo natolik, že ho z myšlenek probudil až smrad připáleného oběda.* Kruci!!! * vylekal se, hodil svitek na stůl a pádil si to po schodech do kuchyně, div se nepřerazil. Okamžitě sundal hrnec z plotny a odkryl pokličku. Polovina těstovin byla totálně rozvařená a voda s příměsy na dně se začala připalovat.* Že jsem si radši nebyl nakoupit něco hotového, * povzdychl si a sledoval, jak putuje kouř se smradem do jeho dílny.* Podlaha furt špinavá a teď to tam ještě budu muset čistit v dýchací masce... a o tom zápachu, který se chytí na loutky ani nemluvě! * rozčíleně mrsknul víko zpět na hrnec a v hlavě si stále promítal poslední větu.* ,,Jak vůbec takový pach funguje?" *zamyslel se, přičemž si místo tmavého kouře představil rozvařeně smradlavé těstovi jak pochodují do dílny a se škodolibým úsměvem skákají na jeho loutky. Nandal si chňapku, sundal hrnec z plotny a odlil z něho vodu. I hnusné těstoviny chutnaly lépe než žádné těstoviny a tak si je nandal jako přílohu na talíř k masu, které bylo naopak krásně propečené i zevnitř. Jak si u stolku napůl pochutnával, tak stále musel uvažovat nad nedokončeným výzkumem. Z let předešlých věděl, že lidské oko nespatří úplně vše, jak by se mohlo na první pohled zdát. Například takové tepelné vlnění, které odhaluje jeho termovize. Bylo tu i vlnění zvuku, které podle Itamiho úsudku funguje dost podobně. Oproti dřívějšku měl však k dispozici speciální mikroskopy ze Země Nebe. Ty fungovaly na první pohled jako klasické světelné mikroskopy, ale byly uzpůsobené tak, že se daly napájet chakrou a s pomocí tzv. baterky v podobě svitku nabitého Raitonem, se měnily v mikroskop Elektronový. Ten dokázal spatřit a přiblížit ještě menší objekty a organismy.( Důvod není úplně lehké pochopit a tak ho popíšu zkráceně. Světlo jako takové má jistou délku vlnění. Každá barva jinou např. Fialová s nejnižší a červená s nejvyšší. Problém u světelných mikroskopů nastává právě v moment, kdy se dotyčná osoba snaží najít objekt menší než je délka tohoto vlnění a proto jsou tu tyto vylepšené mikroskopy. Pokud se to zdá být stále složité tak nezoufejte... I Itami to zkoumal několik let, než pochopil celý princip. )
Když se modrovlásek najedl a kupodivu nevrhnul oběd zpět na talíř, tak zamířil do dílny ze které nějakou dobou vyháněl kouř s pomyslnými těstovinami. Tento výzkum, který pravě plánoval, byl na stejný princip jako ten předešlý. Jen místo kapičky krve, ve které tenkrát našly krevní destičky, bílé a červené krvinky nebo plazmu, použil kapičku čisté a filtrované vody. Ta měla být podle očekávání jeden z nejjednodušších vzorků na rozbor. Itami tedy kapičku vložil pod mikroskop a jak do něho začal vpouštět chakru, tak ho včetně svitku rozzářil do modra. Místo, kam mířilo kukátko se celé uzavřelo a uvnitř se vytvořilo dokonalé vakuum. V tento moment bylo nežádnoucí, aby se mimo vody uvnitř ještě nacházelo něco jiného, i když mohlo jít o objekt, který lidské oko nevidí a mozek ho identifikuje jako vzduch. Když pohlédl na výsledek, tak spatřil nespočet nějakých částic (atomů) jak jsou navázáné k sobě do skupinek (molekul). Konkrétně u tohoto vzorku to bylo až na malé vyjímky (způsobené nedokonale čistou ač filtrovanou vodou) skupinky po třech, přičemž byl jeden z těch atomů zdánlivě větší než dva zbylé, které byly totožné. Přišly na řadu další vzorky v podobě kapičky na první pohled čisté vody z různých zdrojů a výsledky se stále opakovaly. Opět ta samá trojice... opět jeden z atomů větší než zbylé dva. Bylo jasné, že tohle bude typická skupinka pro vodu a tak dostala název molekula vody neboli H2 - pro dva malé atomy a O1 - pro jeden větší. Tohle ale nebyl konec Itamiho výzkumu. Právě naopak to všechno tímto začalo. Molekula vzduchu, kterým se napouštěla dýchací maska O2. Dva stejné velké atomy kyslíku. Stejně velké jako atom u vody, což dalo právě impuls k tomu, že jde opět o stejné. Modrovláskův mozkový režim se přepnul opět do stavu, kdy nasával všechny poznatky stejně dobře, jako právě vyrobený vysavač. Vzorky pod jeho mikroskopem se točily stejně jako den a noc venku a jediný moment, kdy chlapec opustil dílnu bylo, když musel doplnit životní potřeby. Po půl roce se konečně rozhodl přejít ještě hlouběji a to na samotné atomy, kterých za ty měsíce výzkumu objevil nespočet druhů. Jelikož jednou nešťastnou náhodou, kdy si přitahoval náčiní chakrovým vláknem zjistil, že reagují na chakru, tak začal trénovat oddělování molekul od sebe a pak v pokročilejší fázi výzkumu i oddělování atomů. Jeden by si řekl, že to bude určitě velice náročná hodinářská práce a taky že byla. Vždycky si ve vakuu vytvořil takovou drobnou krychličku, uvnitř které se například kapička vody rozdělila na molekuly a pak atomy, čímž zmizela lidskému oku, ale nikoliv mikroskopu. Rozhodně však Itamiho v tu chvíli nenapadlo, že by to mohl využít v boji. Prostě si jen potřeboval rozdělit své vzorky od sebe, aby je mohl lépe zkoumat. Koneckonců mu to přišlo mnohem zábavnější než nějaké rozdávání flákanců a darování objetí nějakému bohu. Zaměřil se na jeden z větších atomů a zjistil, že se v obalu nachází celkem 80 záporně nabitých částic. Poté projel chakrou skrze obal až k jádru, kde objevil stejné množství částic nabitých kladně, což se dalo jednoduše usoudit z reakce, kdy kolem nich záporné částice obíhaly. Byly tam však ještě jedny částice jenž tvořily jádro společně s těmi kladně nabitými, ty však žádný náboj nevykazovaly. (Vázaly se ke kladně nabitým částicím pomocí kvarků uvnitř. Na zjistění přítomnosti kvarků však nema Itami prostředky a tak stále zůstává v přesvědčení, že nejmenší co je jsou proton, neutron a elektron. Kdyby se dozvěděl, že mu něco uniklo, tak by si asi vytrhal všechny vlasy) Problém nastal v moment, když se pokusil Itami atom roztrhnout ve dví. Obal se rozplynul, obě půlky šly okamžitě od sebe a začaly narážet do ostatních atomů a vytvořily kolaps připomínajíci D1 v odpoledních hodinách.* ,,Jejda!" * zašklebil se. Jeho pohled by se dal přirovnat asi k tomu, který měl když se ho mamka ptala, jak mohl při hrách se sestrou shodit polici s nádobím na zem a pak se v tom ještě vyválet... dvakrát.* ,,Tak tohle už dělat nebudu!" * zamrkal a stejně jako předtím začal zkoumat vzoreček po vzorku s tím rozdílem, že tentokrát dopodrobna. Trvalo sotva pár dní, aby zjistil, že velikost atomu závisí především na tom, jak velké má jádro a kolik neutronů kolem něho v obalu obíhá. Dalším důležitým poznatkem bylo zjistění, že počet neutronů je rovný počtu protonů a tak nebyl vůbec důvod jakkoliv zasahovat do struktury obávaného jádra a způsobit tak další domino efekt. Modrovláskova zvědavost zajistila i to, že si udělal dokonce vlastní pořadí prvků, kde si jednotlivé kousky vypisoval podle protonového čísla, čímž si vytvořil domácí tabulku prvků. Věděl, že pokud mu chybí prvek nějakého čísla mezi atomem vodíku a atomem ununoctia, tak to nebude tím, že by neexistoval. Prostě ho jen ještě neobjevil. Hledal opravdu dlouho a trvalo mu to celé tři roky, než vyplnil svojí tabulku téměř k dokonalosti. Nejen, že navštívil všechny vesnice. Dokonce navštívil všechny doly na světě. Až na pár drobných vyjímek nebyl atom, který by neznal. Z hlavy dokázal vyjmenovat počty kladných i záporných částic, které obsahovaly a stejně tak znal na výbornou nejzákladnější a nejběžnější vzorky molekul. Vše dokázal i bezchybně pomocí krychličky (kekkei touta) rozdělovat defakto poslepu.* No... to se mi ten úklid protáhl, *koukl kolem sebe, když konečně dopsal poslední poznámky. Pravda byla, že to tu vypadalo ještě hůř a nějaká viditelná podlaha už přestávala existovat.* Tak se do toho dáme, *promnul si ruce. Tentokrát začal sklepem. Vyčistil celou podlahu tak, že by se z ní dalo jíst. Udělal údržbu všech loutek, které následně zavěsil na stojánek a přesunul se k utírání prachu. Stoly, židle a vybavení chytlo opět lesk. Opět začal vyndavat svitky z polic na skříni aby z nich utřel prach. Jak tam tak šmátral s hadříkem, tak narazil na cosi vzadu.* Hele, nějaký svitek! Výzkum a stavba rostliných buněk, * přečetl se zájmem název a sedl si k mikroskopu.* To zní opravdu zajímavě... *
Konec RPG

*Jako každý rok i tentokrát trávila Sasumi Vánoce se svou rodinou. Už z toho byla taková další tradice. Když překračovala práh domu rodičů, ihned se k ní nahrnul její mladší bratr a zvědavě koukal na čtyři balíčky, které nesla v rukou. *Ahoj Arashi* pozdravila ho zrzka a objala ho. Před měsícem slavil 16 narozeniny, ale ona v tom období zrovna byla na misi a tak mu nemohla poblahopřát, a tak to udělala až teď. *Tady máš dárek k narozeninám, ten ti dám hned, zbytek až pod stromečkem. Opožděně všechno nejlepší k narozeninám, přeju hodně štěstí, zdraví, a taky ať už nerosteš.* zakřenila se na něj. Arashi byl totiž už teď o hlavu vyšší než jejich otec a tak o dvě vyšší než Sasumi. Chlapec prohodil nazpět nějakou uštěpačnou poznámku aby si byli kvit a rychle chňapl po balíčku. Trvalo mu asi 2 vteřiny než rozcupoval papír. *Nová vesta!* rozzářil se a hned si ji šel vyzkoušet. Zrzka byla ráda že se její dárek líbí. Nechala ji ušít tak, aby byla delší, protože normální vesty buď vždycky končily Arashimu v pase, nebo byly tak o tři velikosti větší. Mezitím co si její bratr byl v poschodí, vešla do kuchyně pomoci matce s večeří a trochu očesala stromek od všech těch čokoládových figurek. Když už bylo konečně po večeři, všichni se shromáždili u stromečku, pod kterým už byli položené dárky od všech pro všechny. První dárek od Sasumi vybalil znovu Arashi.  Tentokrát to byl trochu modifikovaný kunai. Koupila ho v jednom městě kudy procházela. Byl vyrobený z kvalitní oceli a podobal se tvarem spíše bleskovému než tomu obyčejnému. Místo pečeťě k technice Hiraishin no Jutsu tam ovšem bylo Arashiho jméno. Zrzce trvalo dost dlouho vyhádat si, aby to tam ten nerudný majitel krámku vyryl, nicméně nakonec se ji to povedlo. Druhý dárek vybalila její matka, ta dostala bento box, z bambusu a s čtyřmi oddělenými přihrádkami. Otec dostal další knihu, tak jako vždycky, nic jiného nikdy nechtěl. Už jich měl plnou knihovnu a stejně vždycky za dárek chtěl nějakou další. Sasumi byla ráda, že jsou s jejími dárky všichni spokojení, ona také dostala spoustu skvělých věcí. Od otce knihu, jak jinak. Zato už ale po těch desítkách let měl vybudovaný šestý smysl komu by se jaká líbila, takže se do vkusu všech vždycky trefil. Od matky dostala nový spacák, za což byla opravdu ráda, protože ten její už byl dobrý leda tak jako pelech pro nějakého toulavého psa. A od bratra dostala náhrdelník s přívěskem půlměsíce obráceného hroty dolů, a obří žlutou gumičku *Abys někdy taky vypadala upraveně.* prohodil hned Arashi. Po vybalení všech dárků se šli obléknout, aby si prošli Konohu jako každý rok. Atmosféra byla o štědrém večeru vždy neuvěřitelná, tak ani nenadávali, jaká je zima. Ačkoli po pár minutách mrznutí byla zrzka dost ráda za to, že dnes spí u rodičů a nemusí se tím mrazem plahočit ještě k sobě. Nebyla očividně jediná, kdo mínusové teploty nesnášel dobře. Po otevření dveří domu se všichni nahrnuli dovnitř, kde je zaplavilo příjemné teplo vytápěných prostorů, a ještě dlouho potom se museli ohřívat u krbu.*

S mise v zemi Dělníků
Nalezení rudy pro legendární zbraň Haikyo no ō
*Itami byl povolaný po dlouhé době do Konohy kvůli plnění mise. Zřejmě nešlo o žádnou záchranu feduálního pána, ale i tak nemohla být náročnost rozhodně malá. Už jen to, že na misi zavolali právě Itamiho, bylo přinejmenším zarážející. Žeby nevšední úkol, pro nevšedního ninju? Odpověď na otázku se měl dozvědět právě v největší vesnici zemi Ohně.
Poté, co si zabalil veškeré vybavení v podobě loutek, zbraní a svitků se zásobami, vyvolal pomocí Kuchyiose no jutsu velkou vránu oblečenou v mohutném brnění.* Zdravíčko... Potřeboval bych dopravit k hlavní bráně v Konoze, * poklonil se, když před ním černý pták rozvinul svá křídla. Cestu Gingashira znala moc dobře. Koneckonců jí s Itamim neabsolvovala poprvé. I to byl jeden z důvodů, proč modrovlásek dorazil na opeřenci v opravdu krátkém čase, bez většího zaváhání v podobě zbytečných zastávek nebo pomýlení směru. Místa na odpočinek už byla předem předpřipravená tak, aby maximálně odpovídala potřebám vrány, protože Itami moc dobře věděl, že pokud by ke krásnému tvorovi nepřistupoval s úctou, tak by si ho přivolaný kamarád podal. A co hůř... nebyl by to jediný černý posrah. Tím druhým a snad ještě větším strašákem, ze kterého měl vědec "vítr", byla Temari. Právě ona mu předkládala, aby měl toto plně na paměti.
Když za mohutných poryvů větru, výřícího prach na cestě, přistáli na zemi, Itami se vyhoupl z ptačího hřbetu a elegantně dopadl kousek vedle.* Děkuji moc! Opět skvělá práce! Podle sluníčka to vypadá, že jsme opět posunuli náš čas na nový rekord, * zazubil se vesele. Mezitím vytáhl svitek a odpečetil mrtvého vyvrhnutého králíka uvnitř. Ten tam už sice nějakou tu dobu ležel, ovšem nehnil ani se jakkoliv jinak nekazil a tak stále působil maximálně čerstvě. Ninja ho uchopil za dlouhé uši, rozpřáhl se a vyhodil do vzduchu. Vrána mrštným pohybem hlavou celou pochoutku zkousla v zobáku až se krev rozletěla do všech směrů. Aniž by porci jakkoliv trhala, tak jí zpolknula jako takovou chutnou jednohubku. Obratem spokojený člen řádu Krkavců zmizel v obláčku kouře a modrovlásek se tak vydal až k sídlu druhého Hokageho. Před vysokou kulovitou budovou nabarvenou na červeno a se znakem ohně podtrhující neutuchající plamen členů vesnice už stála čtyřčlenná skupinka ninjů. Černovlasý vysoký chlapec zaujal na počátečný pohled jako první. Aby ne, byl to stále mladičký klučík. Druhým můžem skupiny byl zarostlý blonďák s nosem zahojeným po zlomenině. Tu něžnou polovinu debatního kroužku tvořila od vidění známá slečna s kaštanovými vlasy. Nebyl pochyb o tom, že šlo o dlouholetou asistentku hlavy vesnice, což ostatně potvrzovaly i spisy, které si tiskla na prsa. Poslední osůbkou byla maličká a velice pohledná rusovláska podobná Sasumi.* Zdravíčko. Jaký máte den? * zeptal se Itami řečnickou otázkou celé party. Následně však pozornost upřel především hnědovlásce.* Pan Hokage mě povolal na nějakou misi. Nevíte o tom čisté náhodou něco? * zeptal se zvědavě, aby si ušetřil cestu do kanceláře hlavy vesnice.* Ahojky Itami! To je super, že jsi akorát dorazil a mám vás tu pohromadě. Tohle bude tvůj tým, kterému budeš po čas mise velet, * rozzářila se slečně tmavě zelená očka.* Úkol mise je v zemi Dělníků. Zvýšil se tam nárůst sebevrážedných pokusů ze strany otroků, což se nelíbí jejich zaměstnavateli a tak se rozhodl to celé začít řešit. Prý by to mělo mít co dočinění s temnou chakrou, proto jsme povolali přímo tebe. Je to hlášeno jako mise nejvyšší priority, takže to velice spěchá. Podrobnosti se dozvíte na místě, * vysvětlila celé zadání mise, které bylo pro Itamiho až do teď skryto.* Super! Tak nebudeme na nic čekat. Času na povídání budeme mít dost po cestě, * rozhodl jako přísný velitel. Samotnému se mu nechtělo tady trávit více času, než by bylo nutné, což mu na obličeji viděli i ostatní a tak neprotestovali a následovali ho. Na cestě je naštěstí nikdo nepřepadl, protože každý, kdo to měl v úmyslu si to při pohledu na obličeje členů skupiny rychle rozmyslel. Čím více se vzdalovali na východ, tím znatelnější byla na místních chudoba a slabší ekonomika. Završila to až země Dělníků, kde bylo úspěchem, když měl dotyčný vůbec na chléb se solí a vodou.
Většinou sem Itami chodil plnit úkoly pro otroky. Dnes sem však šel v rámci druhé strany, která ač nebyla férová, tak Konoze dobře zaplatila. Skupinka v jedné vesničce s doly okamžitě zamířila k hlavní radnici, kde bydlel zaměstnavatel místních.* Cítíte to? * informovala rusovláska skupinu. Čím více se blížili do dolů, tím více sílila temná energie kolem a proto nebylo divu, že to zrzka jakožto stopařka ucítila první. Naopak Itami to pořádně ani nezaznamenal, jelikož byl na tuto chakru zvyklý. Se zvýšenou pozorností dorazili až k velké budově s novou fasádou. Najít jí, rozhodně nebylo nic těžkého, jelikož výrazně vyčnívala nad ostatními. Vstoupili proto dovnitř.* No to je dost, že jdete, * ozvalo se z horního patra. Modrovlásek proto okamžitě zamířil za tím zvučným hlasem, jelikož tušil, že bude asi jejich neslušného zákazníka.* Zdravíčko pane. Tak jsme tady k Vaším službám. Co Vás trápí, * vešel Itami do hlavní místnosti jako kdyby byl doma. Trojice za ním byla o trochu více nesmělá a udržovali si několikametrový odstup. Všichni se samozřejmě chovali v mezích slušnosti, ale Itami dal jasně najevo, že se z nějakého otrokáře a jeho žoldáků neposadí na prdel.* Před stovkami let si můj pradědek nechal vytvořit od alchymistů nějaký šutr, který měl potlačit pozitivní myšlení dělníků. Fungovalo to všechno výborně. Nikdo nekladl odpor a jen bezduše pracoval. Peníze se jen hrnuly... Jenže poslední dobou je energie vydávaná kamenem až moc silná. Řikali to stopaři... žejo Franco! * otočil se na muže stojícího za ním. Ten pouze zakýval hlavou na znamení souhlasu.* Ti budižkničemové tam dole začínali čím dál více páchat sebevraždy. Ten kámen je hluboko v útrobách dolu a nikdo, kdo nemá chakru se ho nemůže dotknout. Takže tam půjdete a odnesete tu zrůdnost daleko odsud. Jasný! * ukázal z okna směrem, kterým ležel onen důl. Poloha byla vymyšlená tak akorát, aby jeho efekt nesahal sem a zároveň se rozšiřoval po celém pracovišti.* Jasný, chápu... To by neměl být problém, * odpověděl Itami s naprostým klidem a přemýslel o tom, jak by tomu týpkovi za stolem nádherně sedla jedna přesná facka do ksichtu. Každopádně si to nechal pouze pro sebe a raději šel plnit zadání mise.
Důl nebylo tezké najít. Kolem nikdo nechodil a zevnitř byl cítit smrad z rozkládající se mrtvoly.* Zvládneš to Omoji? * koukl Itami směrem na blonďáka. Nechtěl tam posílat moc lidí pro případ, že by šlo o past a někdo je tam chtěl zavalit.* N-no asi jo, * odvětil blonďák překvapeně. Bylo vidět, že se mu tam moc nechce, ale jelikož šlo o příkaz, tak s čerstvě zapálenou loučí vyrazil. Nastalo nervózní a vyčkávací ticho. Zatímco dva začateční shinoby nesměle přešlapovali na místě, tak Itami koukal do nebe a přemýšlel, co bude po misi dělat. Rozhodně neočekával, že by se vrátil do vesnice, když by to nebylo skutečně nutné. Z myšlenek ho probudilo až hlasité kvílení nepopsatelného rázu. Sklopil hlavu a podíval se do tváře těch dvou. Z jejich očí byl vidět jen strach a tak nepřipadalo v úvahu, že by je tam Itami poslal samotné. No rozhodl se to vzít do svých rukou a s hořícím katonem v dlani vyrazil do dolu. Postupoval skrze tuhou černotu a hmyz mu prolétal kolem hlavy. Ten smrad z mrtvol rozhodně nebyl něco, co by bylo jakkoliv hygienické. Postupně se chodba začala rozšiřovat, až přešla ve velkou oválnou defakto místnost. Uprostřed byl mohutný stojan z nereznoucího kovu a kolem něho hromada mrtvol počínaje lidmi až po myši. Pár metrů dál cosi zeleně zářilo. Čím byl blíže, tím více si uvědomoval, že to je cíl jejich mise.* Proč ale není na tom stojánku? * zeptal se sám sebe a pomalu se sehl až k té věci plné temné chakry, aby si na ní lépe posvítil. Tím si rovnou zodpověděl i druhou a stále ještě nevyslovenou otázku: "Kde je ten shinoby, kterého sem poslal." Onen chlapík ležel na zemi s rozmlácenou hlavou od krve. Na zdi ve výšce zhruba metr a půl byla ještě nádherně vydět krvavý pruh od toho, jak mu něco rozrazilo lebku o ostré kameny.*,,Jenže tady nic není," * obtočil se modrovlásek, aby osvítil téměř celou místnost, čímž udělal jen drobný povyk mezi spícími netopýry u stropu.* Takže ty? * koukl vyčítavě ke kameni. Neuměl si pořádně představit, jak mohl nějaký kus kamene někoho přimět k tomu, aby si rozmlátil hlavu o stěnu, když on sám stále nic nepociťoval. Když mrtvolu prozkoumal lékařskou technikou, aby spojence případně nahodil zpět k životu tak zjistil, že je jeho duše pryč. Skoro jako kdyby jí daroval Jashinista svému bohu. Uchopil zelenou kouli do podpaží a vyrazil s ní ven. Na čerstvém vzduchu byl ve směs za stejně krátkou dobu jako tam dole. Pozitivní zprávu v podobě dopraveného artefaktu však vystřídala i negativní ztráta jednoho z členů. Zbývající jádro týmu vyrazilo zpět k zákazníkovi, aby mu předali tu věc. Itami si po cestě nemohl nevšimnout, že rusovlasá dívenka začala popotahovat, jako kdyby se jí chtělo brečet a ani druhý kolega nebyl nijak výřečný... spíše vůbec.* Tak Vám to nesu, * oznámil Itami po příchodu.* Dej to pryč! * začal se jejich dočasný šef nekontrolovatelně chvět, jen co uviděl emeraldově zabarvenou rudu.* Slyšeli jste! Bežte s tim pr-pryyyč, * zaskřípal hlasitě zubama. Papír, jenž měl před sebou si strčil do úst a ochranka kolem něho začala vyděšeně a nahlas dýchat.* Vypadněte!!! * za doprovodu neustále se zvyšujícího tónu vyháněl ninji z Konohy pryč. V posledním záchvěvu si dokonce probodl psacím perem dlaň, ale bylo mu to jedno. Teď chtěl jen vysvobodit.* Dobře, tak mi to budeme považovat za splnění mise, * koukl Itami podezíravě, zda se náhodou jen nesnaží vykroutit ze zaplacení. Jelikož tohle ale nebyla jeho starost, tak odešel raději dříve, než by ten obtloustlý podnikatel dostal infarkt.* Vyřidtě to za mě. Počkám venku, * mávl lěkař a vědec v jedné osobě rukou a když odešel, tak jeho společníci vyřešili důležité potvrzení mise v podobě podpisu žadatele. V tomto případně i ztvrzeného krví.
Teď už je čekala jen několikadenní cesta zpět do Konohy. Na první pohled prkotina, ve skutečnosti boj o přežití. Ne protože by je chtěl někdo okrást, ale protože byli v nepřetržité přítomnosti zelené rudy. I když zvolili taktiku velkých rozestupů od Itamiho a kamene, tak byl dlouhodobý dopad na mysl ninjů obrovský. Stále ho museli hlídat když šel Itami spát, což vyustílo v to, že jedno ráno našel Itami dívenku s rudými vláskami oběšenou na větvi a vyrytým jménem v kůži na paži. Později se ukázalo, že šlo o spolužáka z akademie, který zemřel chvíli po chuuninských zkouškách. I když to bylo dávno, tak kámen listoval v její paměti takovou dobu, až tuto vzpomínku našel a opět odcizil další nevinnou duši. Itamimu začínalo být jasné, že nemůže vystavovat posledního člena týmu této věci. Pokud by se jim to vůbec podařilo pronést až k Hokagemu, mohlo by to způsobit nedozírné následny na celém obyvatelstvu.* Odnesu tu věc pryč. Ty předej ztvrzení o úspěsném vykonání mise. Rodinám zesnulých oznam tuto neštastnou událost, * padlo finální rozhodnutí z úst modrovláska. Následně se skupinka rozdělila. Itami měl v hlavě jasný plán, co s touto rudou udělat. Byl jeden z mála, kterým tekla temná chakra v těle. Pro to, aby jí ovládl a nezatemnila mu mysl si tenkrát musel projít peklem z kterého si odnesl ošklivou jizvu na obličeji. Už nebylo nic, co by artefakt našel k tomu, aby získal jeho duši a tak se musel postarat o to, aby se nezmocnil někoho dalšího... Tedy alespoň těch, kteří si již dávno nezakoupili vstupenku do naprosté temnoty.*
Konec RP

Gz - Sora

*On i jeho brat sedeli v lavici a počúvali slová ich senseia, ktorý ich vítal na geninských skúškach. Rozprával im ešte nejaké podrobnejšie veci, všetci študenti však vedeli, že to bude boj dvoch na dvoch. Sora a Aoda boli spolu, predsa len sa poznali najlepšie a vedeli ako ktorý z nich bojuje. Veľakrát bojovali boj po boku a veľakrát i proti sebe, poznali slabiny a výhody každého. Tak ako Aoda poznal slabiny a nedostatky svojho brata Sory, Sora poznal nedostatky a slabiny Aody. Modro vlasý chlapec však veril, že sa dostatočne s bratom pripravili. Obaja ovládali nejaké tie techniky, čo sa naučili na akadémii, zvládali priemerne hádzať kunaimi, senbonmi a inými vecami, Sora zvládal i bojovať päsťami. Obaja súrodenci si teda verili, že to zvládnu. Tak ako cvičili totiž na akadémii, tak cvičili i doma, alebo s Mayi, ktorá ich trénovala.* Aoda-kun a Sora-kun budú proti Yuichi-chan a Rioke-chan... *Učiteľ začal vymenovávať kto bude proti komu. Sora sa otočil k Aodovi, už si doma urobili i menší zoznam proti ktorej dvojici by mohli byť. Aoda sa však usmial od ucha k uchu.* Ustielaš postele celý mesiac, Sora-chan. *A mali medzi sebou i takú menšiu stávku, ktorá z dvojíc by to mohla byť. Celkovo ich bolo osem aj s nimi, no vybrali len tri dvojice, ktoré by proti nim stáli a jedna z nich bola dvojica Yuichi a Rioko, hoc boli obe dve kunoichi, boli slušné a dalo by sa povedať, že i silnejšie, než iní študenti akadémie v ich triede. Sora si nemyslel, že by ich proti sebe dostali, no ako sa ukázalo, tak sa mýlil na celej čiare.* Už to tak vyzerá. *Nezostávalo mu nič iné, než prijať svoj osud a celý mesiac ustielať postele. Aspoň, že sa stavili len o tom a nie o ďalších povinnostiach, ktoré obaja ráno vykonávali. Učiteľ ešte chvíľu udeľoval druhú dvojicu zvyšku a keď boli hotoví, mali prejsť von, kde sa mali rozcvičiť a pripraviť. Sora zatiahol Aodu bokom, aby mali obaja svoj priestor od ostatných a mohli sa tak v pokoji rozcvičiť.* Myslíš si, že si tiež niečo pripravili? *Spýtal sa Sora svojho brata, zatiaľ čo sa rozcvičoval. Oni dvaja si pripravili zopár stratégii, ktoré by mohli fungovať, otázkou je, či sa tak isto pripravili i ony dve. Aj keď si bol istý, že ich nepriateľská dvojica si toho pripravila viac, než oni dvaja.* Je to dosť možné, podľa toho ako sa učili na akadémii, tak hádam, že majú viac trikov v rukáve, než my dvaja. Nara a Yamanaka... *Sora i Aoda vedeli, že tieto dva klany spolu s klanom Akimichi mali veľmi dobré vzťahy, po rokoch bojovali bok po boku ako trio, na ich šťastie však na geninských skúškach mohla byť len dvojica.* Bude to ťažký boj. Myslíš si, že použijú techniky klanu? *Spýtal sa Aoda svojho brata, ani jeden z nich si však nebol istý. Možné to bolo a preto museli byť vo strehu. Ešte ani raz nevideli žiadnu techniku z jedného alebo druhého klanu, preto nevedeli čo očakávať. Nemali sa ako pripraviť na nich.* Budem dúfať, že nie. Ak by však chceli, nesmieme im dať čas. *Povedal Sora. Aoda prikývol, museli využiť svojej rýchlosti.* Vezmi si Yuichi, ja si vezmem Rioko, ak b jeden z nás skončil skôr, prídeme tomu druhému na pomoc. *Aoda vedel, že by mohol v boji proti Rioko získať trochu času, kým Sora skončí s Yuichi.* Dobre, posnažím sa s Yuichi skončiť čo najrýchlejšie. *Ich čas na rozcvičku skončil a mali začať boje. V porote bol ako sensei, tak i hokage a ešte zopár ďalších ľudí. Teraz sa museli ukázať. Na geninské skúšky sa výhradne pripravovali celé dva mesiace. Venovali im najväčšiu pozornosť. Bol to jednoducho potrebný krok a keď zvládnu geninské skúšky, isto zvládnu i chuuninské. Sora a Aoda avšak neboli dvojica, ktorá nastupovala ako prvá. Boli na rade ako druhý a tak mohli spoločne s ostatnými sledovať súboj prvých dvoch dvojíc. Chlapec s bielymi očami vedel, že aj keby prehrali a ukázali sa dostatočne schopnými, postúpili by. Ich nepriateľská dvojica bola skombinovaná dvoma klanmi, zatiaľ čo oni mali rovnaké schopnosti. Jedinou ich výhodou bola ich väčšia rýchlosť oproti ostatným. Boli jednoducho rýchlejší. Boj dvojice trval dlhšie, než modro vlasý chlapec očakával, no nakoniec ich súboj skončil. Nastala menšia pauza, kým sa všetci poradili. Nakoniec však prešla len jedna dvojica a tak si tá druhá musela zopakovať posledný ročník na akadémii..* Tak, ideme na to, Aoda-chan. *Oslovoval svojho brata s chan, prečo aj nie, rovnako tak i on oslovoval jeho. Sensei tentokrát vyzval dvojice, teda dvoch súrodencov a dve kunoichi, ktorí sa mali postaviť proti sebe. Obe dvojice sa medzi sebou uklonili, popriali si veľa šťastia a keď bolo povedané, že majú začať, obaja bratia spravili po dvoch svojich klonoch, a tasili kunaie. Sora bežal naproti Yuichi, ktorá bola z klanu Yamanake, veril svojmu bratovi, že sa postará o svoju časť práce a on sa tak mohol postarať o ňu.

Sora: Bežal k nej, no nie priamo, rozhodol sa okolo nej krúžiť, ako utekal, vytiahol dva senbony a utekal hneď za nimi a popri tom vytasil dva kunaie, ktoré pevne chytil v rukách. Musel sa rýchlo postarať o ňu, aby vedel poprípade pomôcť Aodovi, či Aoda sa v rýchlosti postará o Rioko a pomôže jemu. Vďaka diaľkovému rozdielu sa Yuichi dokázala vyhnúť jednému senbonu, ktorý sa jej zabodol do ramena, ako sa uhýbala, tak tasila dva boxery a keď sa k nej Sora dostal a zaútočil kunaimi, tak mala čo robiť, aby mu to vykryla .Predsa len, bol o niečo rýchlejší než ona. Potom však začali bojovať tvárou v tvár, kedy ona používala boxery a on dva kuneie. Väčšinu času, čo spolu bojovali, tak sa Yuichi kryla a občasne s tým mala problém. Hoc bola z klanu Yamanaka, nedal jej čas čokoľvek urobiť. Modro vlasý chlapec dúfal, že si viedol dobre, snažil sa dať do toho skutočne všetko, všetky dva mesiace cez ktoré sa tak pilno spoločne s bratom pripravovali. S kunaimi sa ju snažil čo najviac porezať, občas sa mu to podarilo, občas nie. Dievča sa pokúsilo skrčiť k zemi a podkopnúť mu nohy, no Sora pohotovo zareagoval, vyskočil a ešte ju kopol jednou nohou do hlavy. Yuichi pískla od bolesti a urobila kotrmelec dozadu, aby sa od neho vzdialila, prevalila sa však viac a tak skončila na chrbte, Sora hneď po nej vyštartoval a keď bol takmer u nej tak ho nohou od seba odkopla a čo najrýchlejšie sa zdvihla zo zeme. Z puzdra vytiahla shurikeny, ktoré po ňom hodila. S jedným shurikenom hodila tesne za ním i senbon. Sora sa po nej rozbehol a cestou k nej vykryl shurikeny, no senbon sa mu zabodol do ruky, nevšimol si jej a ma v tej dobe tam ruku. Sykol bolesťou a čo najrýchlejšie sa senbonu zbavil a hneď na to musel znovu vykrývať shurikeny. Tentokrát sa však znovu rozbehol proti nej však v kruhovom vzoru, nemohol riskovať ďalší senbon. Tentokrát i on po nej začal hádzať jeho vybavenie, keď však videl, že to nemá žiadny účinok kvôli tomu, že jeho vybavenie vykryla tým svojim Musel v rýchlosti vymyslieť niečo iné, musel sa k nej dostal a vedel, že i ona sa musí dostať k nemu, obaja bojovali totiž na blízko. Yuichi si znovu na ruky natiahla boxery a vyrazila proti Sorovi. Kunaie a boxery sa stretli, zaiskrili pri ich stretu a znovu si začali vymienať údery so zbraňami. Tentokrát to bol však Sora, ktorý sa skrčil, ani nie že skrčil a podkopol ono dievča vzápali boja. Tá padla na chrbát, udrela si hlavu, kvíkla bolesťou. Modro vlasý chlapec sa zo zeme pozbieral čo najrýchlejšie, aby nemala šancu zo zeme vstať, bežal ku nej a keď jej chcela znovu kopnúť, aby mu zabránila priblížiť sa k nemu, nedal sa nachytať. Nesmel. Musel to teraz ukončiť, inak by sa ich boj pretiahol o niečo dlhšie. Skočil na ňu z boku, nohami jej prišpendlil ruky k zemi a ku krku priložil kunai.*

Aoda: Aoda mal však menší problém, pretekal s tieňom, ktorý sa jej snažil polapiť. Nemohol sa k Rioko dostať bližšie a tak musel bojovať na diaľku. Zatiaľ čo utekal zarovno s tieňom, keďže boli rovnako rýchly, videl, že sa dievča z miesta nepohlo a držalo v rovnakej pozícii a tak sa po nej rozhodol hodiť shuriken, aby ju donútil sa pohnúť. Stalo sa tak ako dúfal a Rioko musela zrušiť svoju techniku, aby sa mohla uhnúť, na jej smolu ju shuriken poškriabal. Hneď za oným shurikenom hodil ďalšie dva na miesta, kam predpokladal, že pôjde. Na jeho smolu však urobila most a tak sa obom uhla, využil však šance, že bola v moste a tak po jej nohách hodil senbon, ktorému sa vyhnúť nestihla a zabodol sa jej do nohy. Rovnako ako jeho brat vzal do rúk dva kunaie a rozbehol sa k nej. Dievča sa postavilo čo najrýchlejšie a snažilo sa nemyslieť na bolesť nohy, kde mala stále senbon. Nemala čas jej vytiahnuť, videla ako sa k nej jej spolužiak blíži a tak sa znovu postavila do pozície, aby mohla použiť klanovú techniku, Aoda však po nej hodil jeden kunai, ktorý mal v ruke a tak sa musela uhnúť, nemala potom čas znovu použiť klanovú techniku, pretože bol Aoda už pri nej a tak tasila tanto a začala si s ním rovnako vymieňať údere. Bielovlasý chlapec si prehadzoval pri boji kunai z ruky do ruky, spoliehajúc na jeho brata, že sa postará o Yuichi a príde mu potom s Rioko na pomoc, či naopak. Záležalo na to, kto skôr vyriadi svojho súpera. Chlapec vedel, že bol jeho brat lepší v Taijutsu než on, preto sa skôr snažil získať čas, než aby s ňou vysporiadal. No, bola to jedna z možností na ktorej sa dohodli... vymieňali si spoločne údery, Rioko jej však nepustila k telu, predsa len tanto bolo dlhšie než kunai, ktorý držal v ruke. Dievča tiež vytiahlo kunai a snažila sa ho dostať, no Aoda keď videl jej pohyb, tak jej si vytiahol tiež jeden a jej útok zablokoval. Počul, ako Rioko povedala naštvane ts, a odskočila od neho dozadu. Aoda sa však k nej okamžite priblížil. Nečakal však to, že Rioko pustí všetky zbrane a postaví sa do bojového postoja pre boj z blízka bezezbrane. Chvíľu premýšľal, či ju bude nasledovať, ale nakoniec pustil zbrane tiež a začali si vymieňať pästné údery. Aoda jej každý jeden zablokoval. Onedlho však prešla z pästí na nohy, kedy nasledoval jeden kop za druhým, ten Aoda zablokoval, predsa len, cvičili dosť a bol aj tak rýchlejší než dievča. Nechal ju chvíľu útočiť, nechal ju nech sa zadýcha, predsa len on pri obrane vynaložil menej úsilia, než ona neustálymi kopmi a keď uvidel šancu na protiútok, tak ju využil. Chytil ju za nohu, ktorej kop bol pomalší než ten predchádzajúci, stiahol ju na zem. Chcel na ňu ísť na zemi, tá sa však ale pregúlila na bok a vstala. Znovu bol medzi nimi menší diaľkový rozdiel aj keď nebol nejako veľký, dievča jej však využila a pokúsila sa Aodu chytiť do klanovej techniky. Na jej šťastie sa jej to aj podarilo a tak sa usmiala od ucha k uchu, pretože jej mala v pasci. Čo však potom nečakala bol kunai pri jej krku od jeho brata.*

Sensei svojich študentov pozoroval a keď videl, že je ich zápas u konca, ukončil jej.* Dobre, to by stačilo. *Povedal. Sora sa pozrel na Aodu, vymenili si pohľady a následne sa postavili pred seba ako dvojice a uklonili sa na znak dobrého boja. Každý pozbieral svoje vybavenie a odobrali sa bokom, kde čakali na vyhodnotenie ich boja.* Čo myslíš, Aoda-chan? *Spýtal sa ho jeho brat. Sora si nebol istý, aj keď zápas vyhrali, boj vyhrali, nebol si istý, či to bolo dostatočné na to, aby prešli. Všimol si bielymi očkami, že i dvojica, ktorá s nimi bojovala mala ten istý pohľad na vec. Oni prehrali, ale dúfali, že ukázali dostatočné množstvo na to, aby postúpili. Rozhodne ich boj netrval tak dlho, ako ten predchádzajúci, ale obe dvojice dúfali, že ukázali dostatok na to, aby postúpili na hodnosť genin.* Neviem. *Povedal len Aoda a svoj zrak uprel na senseia, hokageho a zvyšok. Keď ich dohadovanie skončilo, zavolali si ich znovu pred seba.* Takže. Bojovali ste skutočne dobre a ukázali ste všetko čo vo vás je. *Začal Hokage, pričom sa na nich usmial.* Aoda-kun, Sora-kun, Yuichi-chan a Rioko-chan, všetci štyria postupujete na hodnosť genina a tak dúfam, že budete postupovať a rásť ďalej. *Usmieval sa na nich. Sensei im dal im čelenky a oni šli naspäť bokom, aby uvoľnili miesto ďalším dvojiciam. Sora si na boku čelenku uviazal okolo krku a otočil sa na Aodu.* Tak, ako to vyzerá? *Spýtal sa ho. Ten svoju čelenku držal v ruke.* Vyzeráš dosť smiešne, radšej si ju daj na čelo, keď už ju chceš mať niekde takto uviazanú.

Počet slov: 2171
Koniec.

Tréning chakry

*Sora bol čerstvým geninom, vedel však, že stále zaostáva v mnohých veciach a jedným z nich bola i chakra. Mal jej málo a tak vedel, že musí poriadne zabrať, aby to aspoň trochu dohnal. Nevedel, kedy budú chuuninské skúšky a ukázať sa tam s týmto množstvom chakry by bolo pre neho aj potupou. Zanedbával to a aj tak vedel, že jeho snaha napraviť to je teraz zbytočná, no stále lepšie než sedieť na zadku a nerobiť nič. Sedel vo svojej izbe v tureckom sede na zemi pri malom stolíku, pri knihe, ktorú si požičal z knižnice, aby si obohatil skúsenosti, chcel toho vedieť veľa, chcel sa toho naučiť veľa, ale jeho myšlienky išli teraz bokom. Premýšľal, či chce trénovať doma, vo svojej izbe alebo si skúsiť nájsť iné miesto na trénovanie, také ktoré by mu aj viac vyhovovalo, meditovať mohol aj v izbe, ale prišlo mu to málo, prišlo mu málo meditovať v izbe, navyše nebola ani žiadna technika, ktorou by si mohol vyčerpať to minimum chakry, čo teraz mal na ešte menšie, aby cítil chakru ešte ťažie. Chcel trénovať niekde, kde bola voda, kde na nej mohol stáť a okrem posielania svojej chakry do nôh s ňou prúdiť i po tele. Žiadne také miesto jej však teraz nenapadalo a tak zostávala len tréningová oblasť, kde mohol robiť podstate to isté, akurát miesto vody stáť na kmeni stromu dolu hlavou a meditovať v stoji tak. Postavil sa teda, prezliekol sa do modrej mikiny, čierneho trička a nohavíc, svoju sadu nástrojov, pečlivo uložených v puzdrách vzal so sebou, pripevnil na nohavice, nezabudol si ani čelenku, ktorá z neho robila shinobiho, aj keď to bolo o zamyslení, nukeinovia predsa čelenky nemali, nie? Aj keď boli určite len od toho, aby sa dokázali rozpoznať shinobi medzi sebou z ostatných dedín. Nebolo však nad čím premýšľať, zhodol sa, že čelenky slúžia len na to, aby sa shinobi z iných dedín rozpoznali, nič viac na tom nebolo a ani nebude. Predtým, než odišiel z domu, tak to povedal Moa, aby vedela, že nebude doma, povedal jej aj kam ide a potom odišiel. Cesta tam mu zabrala nejakú tu dobu, predsa len nebýval najbližšie, ale nakoniec tam dorazil. Bielymi veľkými očami sa poobzeral okolo, hľadal strom, ktorý sa mu najviac bude páčiť, nejaký, ktorého konáre boli tak ideálne nad zemou, aby myslel na to, že si musí dávať pozor a za žiadnu cenu nedávať chakru zo svojich chodidiel a pritom si nedolámal kosti v tele. Modro vlasý genin tak jeden strom hodnú chvíľu hľadal, než jej našiel... bola to láska na prvý pohľad a vedel, že s ním bude tráviť veľmi veľa času. Vykročil teda k nemu, odhodlaný so sebou niečo urobiť, aj keby najradšej sedel za knihou, kniha mu k lepšej zásobe chakre nepomôže. Už keď bol pred ním sústredil svoju chakru do chodidiel - aj keď zvládol geninské skúšky, stále na ňu musel aspoň zo začiatku myslieť. Vykročil teda i po kôre stromu, noha pred nohu, najskôr kráčal vodorovne voči zemi a o chvíľu sa ocitol dolu hlavou. Bolo to perfektné, presne toto mu vyhovovalo. Párkrát sa hlboko nadýchol a vydýchol, potom zavrel oči a okrem toho, že si udržiaval chakru v chodidlách sa s ňou začal pomaly hýbať. V chodidlách mal len určité množstvo chakry, takže so zvyškom mohol narábať ako len chce, aspoň v to dúfal. Ešte doteraz nikdy nerobil dve veci naraz, takže si musel o to dávať väčší pozor. Chakru ktorú nemal v chodidlách... sústredil sa na ňu a pomaly s ňou začal hýbať, pomaly ju začal presúvať v hodinovom smere kruhu. Pomaly ju presúval k pravej ruke, pričom neustále vnímal i tú chakru v nohách, ktorú musel neustále strážiť a vedel, že i v prípade nutnosti i doplniť, inak by hodil držku, čomu sa chcel vyhnúť. Od jeho pravej ruky sa chakra pomaly začala presúvať k jeho pravej nohe, vnímal ju, stále ju cítil, ten prúd chakry, ktorým vnímal, tu rieku, ktorej vytváral koryto vo svojom tele, zatiaľ čo mal pevne zavreté oči, visel dolu hlavou a do nej mu dokonca i tiekla krv. Keď však bola chakra pri jeho pravej nohe, musel utvoriť akúsi priehradu, aby si mohol doplniť chakru na chodidlách, z chakrovej rieky teda vytieklo dostačujúce množstvo rieky a priehrada sa uzatvorila, aby mohol kopať koryto ďalej. Bolo to pre neho náročné, na čele sa mu objavili o kvapky potu, nevenoval však tomu pozornosť a pokračoval. Z ľavej nohy do ľavej ruky a z tadiaľ tam na miesto kde začal. Keď dokončil pomyselný kruh v jeho tele, prerušil meditáciu, otvoril veľké biele oči a prešiel tak, aby stál normálne a nie dolu hlavou, aby mu všetka krv z hlavy natiekla naspäť do tela.* "Je to ťažké, ale nie nemožné a pri tom by zostal. Dokázal to urobiť a keď to dokázal urobiť raz, dokázal to urobiť viackrát, aj keď rozhodne jedenkrát a potom si dopriať pauzu na odkrvenie hlavy. Chvíľu tak stál, kochal sa výhľadom, nemal dokonca ani chakru v chodidlách, oddychoval, než znovu nahromadil svoju chakru do chodidiel a prešiel sa po konári, aby bol dolu hlavou. Zatvoril oči a znovu sa pustil do toho istého. Takto to opakoval niekoľkokrát, toľkokrát koľko len zvládol, snažil sa ísť až na maximum svojich síl, dokonca ku koncu skúsil i dvakrát hýbať s chakrou do kruhu na jeden záťah, zatiaľ čo odčerpával dostatočné množstvo do chodidiel. Postupom času, ako to vykonával, ako často to vykonával cítil čoraz menej chakry, čoraz menšie koryto musel budovať... a keď dorobil finálne kolo, rovno zliezol zo stromu a posadil sa pod ním. Do rukáva si utrel pot, zhlboka dýchal, cítil sa slabý, no zároveň i živý, vedel, že pre dnešok urobil maximum a viac toho schopný urobiť nebol. Chvíľu odpočíval, díval sa okolo seba, po ostatných deťoch i starších, ktorí tu cvičili rovnako, ako cvičil on, aj keď on si zvolil svoj vlastný spôsob tréningu. Potom sa zdvihol zo zeme a pomaly sa vydal domov. Hodlal si dať sprchu a tešil sa na dobrú večeru, ktorú im určite Moa uvarila, než si umyje zuby a zapadne do postele. Unavilo jej to a tak ani nemal pomyslenie ta to, sadnúť si znovu nad knihu, aj keď kto vie, možné to je, skončil na veľmi zaujímavej časti ku ktorej si hodlal urobiť aj poznámky. Prišla mu dôležitá a užitočná k jeho nasledujúcim krokom.* "Aj keď nie všetko ide tak, ako si to človek naplánuje."

*I dnes sedel na zemi za malým stolíkom, pred sebou mal otvorenú knihu, rovnako tak ako aj zošit do ktorého si robil poznámky, krátky výcuc z toho, čo sa dočítal v knihe. Prešlo pár dní odkedy naposledy cvičil, miesto toho sa znovu len učil a skúmal nové veci. Izbu mal spoločnú s Aodom, ten ležal na posteli a čítal si knihu.* Ideš? *Chlapec na posteli odtrhol svoje oči od knihy a pozrel na chrbát.* Je to možné, chceš ísť tiež? *Modro vlasých chlapec popri tom písal niečo do zošita.* Ani nie. *Dostalo sa Sorovi odpovede. Genin na zemi premýšľal už od rána, či aj dnes pôjde cvičiť alebo nie. Pre istotu už dal Moa vedieť, predtým, aby sa mohol v prípade toho, že sa rozhodne vydať cvičiť bez toho, aby ju musel neskôr rušiť. Nakoniec však modro vlasý chlapec zaklapol knihu hneď, čo do nej vložil záložku, hneď na to zavrel aj zošit a dal ruky nad hlavu, pričom sa za nimi natiahol. Biele oči skryl do viečok a mierne i zívol. Nakoniec vrátil ruky pozdĺž tela a otvoril oči, pričom chvíľu pozeral na zošit a premýšľal. Nakoniec sa však zdvihol zo zeme, vzal svoje veci a uložil ich na ich miesto.* Vážne nechceš? *Opýtal sa ešte raz Sora svojho brata, zatiaľ čo si vyzliekol tričko, aby sa mohol prezliecť do vecí na von. Dnes bolo chladnejšie a tak sa musel do toho počasia vonku. Navyše na oblohe plávali čierne mračná, ako keby malo každú chvíľu pršať, ale aj tak chcel ísť von trénovať.* Nie. *Uistil ho Aoda, že s ním ísť nechce a ďalej si čítal knihu. Sora na seba natiahol tričko s dlhým rukávom, teplejšiu mikinu a teplejšie nohavice, čelenku si uviazal okolo ruky. Biele oči uprel von z okna a ešte sa naposledy zamyslel, či chce ísť cvičiť von do takéhoto počasia, no nakoniec bol úplne rozhodnutý.* Tak sa maj. *Rozlúčil sa s bratom, ktorého nechal v izbe, zatiaľ čo on sa išiel obuť a potom vyrazil von. Vonku ho ofúkol chladný vietor, ktorý jej donútil zapnúť si modrú mikinu, ruky strčil do vrecka a rýchlejším krokom vyrazil k miestu, kde cvičil naposledy. Chcel tiež v najbližšiu dobu navštíviť dojo... to určite urobí, keď sa nebude dať cvičiť vonku, kvôli zlému počasiu, chcel sa trochu zlepšiť v taijutsu, aj keď v ňom nebol zlý, stále to bolo málo, stále to nestačilo aspoň v to veril. Rovnako, ako mal zlú zásobu chakry, tak aj jeho ninjutsu a taijutsu nebolo nič ukázkové, čo chcel napraviť, musel preto zamakať.* "Mal by som prestať toľko hľadieť do kníh a venovať sa viac tréningu." *Predsa len, chuuninské skúšky boli za rohom a on musel na sebe zapracovať. Nič iné mu nezostávalo, než cvičiť, cvičiť a cvičiť, nebol sám so sebou spokojný, ale na prvý pohľad to tak nevyzeralo. Konečne však dorazil na ono miesto, sústredil svoju chakru do chodidiel a vyšiel po strome priamo dolu hlavou po konári na ktorom teraz visel ako netopier. Ruky si dal do vreciek mikiny, zavrel veľké biele očká, dnes tu bolo viac tichšie než normálne, určite za to mohlo zlé počasie. Oprel sa do neho silný vietor, tak vedel, že si musí dávať ešte väčší pozor na to, aby mal dostatočné množstvo chakry vo svojich chodidlách, inak by jej mohol zhodiť i samotný vietor. Zatvoril teda oči, sústredil sa na svoju chakru. Vnímal ju, cítil ju a začal s ňou pomaly hýbať tak, ako to robil pár dní dozadu. Najskôr svoju chakru začal presúvať k pravej ruke, od tadiaľ k pravej nohe. Bol silne sústredený a tak nevnímal svoje okolie, sústredil sa len na svoju chakru. Na tú, s ktorou krúžil a na tú, ktorú držal v chodidlách. Keď držal chakru v jeho pomyselnom kruhu pri pravej nohe, musel presunúť trochu chakry do chodidiel a tým narušil jeho pomyselný kruh, ktorý však dal čo najrýchlejšie do poriadku a tak mohol pokračovať ďalej v presúvať svoju chakru. Z ľavej nohy pokračoval do ľavej ruky a zase na začiatok, kde začal, takto urobil pomyslený kruh so svojou chakrou. Tentokrát však neotvoril rovno oči, ale pokračoval. Veril, že zvládne ešte jedno kolo predtým, že sa mu nahromadí v hlave priveľa krvi. Začal teda presúvať znovu chakru v jeho tele, zatiaľ čo si musel i trochu z nej odobrať a presunúť ju do chodidiel, aby sa dokázal udržať dolu hlavou na konári a až potom, čo dokončil toto druhé kolo otvoril svoje oči a vyliezol na konár, aby sa mu hlava trochu odkrvila. Vietor sa mu pohrával s modrými vlasmi, mierne ho bolela hlava, a tak si dopriaval chvíľkovú pauzu.* "Pokiaľ to dokážem urobiť raz, dokážem to urobiť i druhýkrát, aj tretí, dokážem to robiť stále." *Opakoval si to stále kolom dokola, aby nestratil motiváciu. Po menšej pauze znovu zaujal svoju pozíciu a znovu zatvoril oči, sústredil sa na chakru a urobil to znovu, znovu a znovu. Každým ďalším kolom to bolo namáhavejšie, no chcel pri tom vydržať čo najdlhšie. Veril, že mu toto pomôže v zlepšení jeho chakry. Meditovanie, kedy presúval svoju chakru po svojom tele, zatiaľ čo si držal chakru v chodidlách, ktorú musel i dopĺňať, aby nespadol. Samozrejme si dal vždy po dvoch kolách pauzu, zvládol by určite aj viac, ale čím viac to robil, tým viac jej bolela hlava z toho, ako sa mu v nej stále hromadí krv a ako potom stečie znovu do tela. Pokračoval tak však len dve hodiny, možno i niečo viac, nevedel presne určiť koľko času tam strávil, vyrušil jej však dážď, ktorý začal dopadať na jeho hlavu o jeho prestávke. Zafúkal i silnejší vietor než predtým, vonku zahrmelo a udrel i blesk na tmavej oblohe. Sora to chvíľu pozoroval, vždy jej totiž fascinovali búrky, černota na oblohe, ktorú stále prinášali a zatemnili ju. Zo sekundu na sekundu sa ale rozpršalo viac a viac a on zliezol zo stromu a vyrazil domov. Na mikine nemal ani kapucňu, ktorú by si hodil na hlavu, aby nezmokol. Domov sa však nijako neponáhľal a len kráčal v daždi a nejako tajne dúfal, že z tejto prechádzky neprechladne.*

počet slov: 1014
koniec

Tréning rýchlosti
*Bol chuuninom. Síce sa ním stal za podmienok za akých mohol, ale hádal, že mal omnoho ťažšie chuuninské skúšky, aspoň čo sa týka druhého kola, ktoré trávil bez svetla a musel sa spoliehať len na to málo, čo videl a to málo chakry, čo mal... teraz však bol doma, nikto nemohol len tak vychádzať a Sora premýšľal ako by mohol trénovať spolu s Aodou... obaja nemohli len tak vyjsť do ulíc, aspoň Moa im tak povedala, aby nevychádzali, pokiaľ nemuseli a tréning bol niečo, čo sa podľa nej dalo robiť doma... takže obaja ležali, parilo sa im z hlavy a premýšľali ako vytrénovať svoju rýchlosť medzi štyrmi stenami u nich doma v izbe.* Sora, vymyslie niečo. *Zabrblal Aoda.* Vymysli niečo ty. *Odvetil mu Sora a znovu nastalo v izbe ticho a obaja znovu ťažko premýšľali, až bol vidieť ten dym vychádzajúci z ich hláv. Ani jeden nie a nie však niečo vymyslieť. Takto premýšľali celé ráno... pokiaľ nenasta čas na obed, kde sa najedli, popratali a znovu sa vrátili k premýšľaniu.* Budeme sa jednoducho biťa snažiť sa podať ranu čo najrýchlejšie? *Podal nakoniec návrh Aoda, keď sa posadil, aby lepšie videl na svojho brata, ktorý ležal zopár metrov od neho. I Sora sa posadil, pretože mu to prišlo ako dobrý nápad.* Prečo nie, upraceme stolík na bok... a máme tu miesta dosť, aby si dostal po tlame. *Zašklabil sa Sora... rovnako ako sa nad tým zašklabil i Aoda. Spolu sa zdvihli a všetko čo mohli preniesli na kraj izby, tak, aby im to nezavadzalo a postavili sa na proti sebe.* Asi by sme si mali určiť pravidlá. *Podotkol bielo vlasý chlapec a modro vlasý len prikývol... bez pravidiel by to nešlo, predsa len, obaja poznali taijutsu techniky, kde za pomoci chakry vedeli zvýšiť svoju silu, ale tie doma používať nemohli, nemožné...* Takže asi... žiadne taijutsu kde sa používa chakra... alebo úder je v pohode, ale bez chakry. *Povedal Sora, nehodlal si dávať ani rukavice teraz, aby nepodvádzal, aj keď to podvod nebol, len zvýhodnenie, avšak stále nefér voči jeho bratovi a nejako by aj tak potom skončili nejako rýchlo a to ani jeden nechcel.* A ani žiadne nin, len taijutsu a ja nebudem používať svoje oči. *Dodal tomu Sora.* Ale zbrane problém nebudú. *Podal návrh Aoda, Sora vedel, že tým myslí dva kunaie a tak pokývol hlavou nad tým, že to problém nebude a obaja tak vytiahli dva svoje kunaie, postavili sa do bojového postoja so zbraňou a každý jeden z nich si prehliadol svojho súpera. Teraz to bolo o tom, kto prvý odzbrojí svojho súpera a dostane sa k používaní k taijutsu. Obaja chlapci teda proti sebe pustili, bolo z izby počuť, ako o seba udierali kunaie, obaja boli rovnako rýchli, záležalo od toho, kto si vyberie ten správny moment prekvapenia... keďže pokiaľ jeden druhého odzbrojí, môže pustiť kunaie a ísť naňho s taijutsu, zatiaľ, čo ten druhý sa musí pred prvým útokom súpera ubrániť a až potom začať používať tai. Aspoň také boli ich nepísané pravidlá zápasu, jeden i druhý to vedeli... a tak nebolo čo ďalej riešiť. Obaja sa snažili nabrať čo najviac rýchlosti, viac, než mohli doteraz, snažili sa byť rýchlejší, než doteraz. Už tá samotná snaha im trochu brala na výdrži, ale snažili sa ako najdlhšie, vedeli, pokiaľ Sora neuvidel šancu svojho brata odzbrojiť a tak to aj urobil, odzbrojil ho od jeho dvoch kunaiov a sám tie svoje pustil na zem. Najskôr sa ozval rachot dopadajúcich kunaiov Aody a hneď na to tých Sorových. Sora na svojo brata vytiahol Rakanken​, kedy na neho zaútočil pomocou série rakťov, dlane a kolena, sem tam dokázal Aoda niečo zablokovať, pretože tento útok poznal a tak vedel, čo príde, ale niektoré z nich zablokovať nedokázal, pretože Sora bol skutočne o niečo rýchlejší, než jeho brat. Aoda však napriek tomu útok ustál a teraz bol na rade on. V rýchlej otočke kopu sa snažil zasiahnuť hlavou Sori, i bielovlasému chlapcovi sa podarilo nabrať vyššej rýchlosti, avšak chuunin z modrými vlasmi jeho útok zablokoval tak, že si prekrížil ruku z boku hlavy, kam mal útok prísť a potom svojho brata podkopol, keď okamžite klesol k zemi a nízkym kopom mu znemožnil ustáť na jednej nohe.... a tak padol k zemi. Sora však ihneď na to sa postavil a podal svojmu bratovi ruku, aby mu pomohol vstať. Ten ju prijal, no hneď toho zneužil a nakoniec to bol Sora, ktorý ľahol na zem, po ťahu, ktorý predviedol Aoda, keď jej chytil za ruku, vytiahol sa a hneď si jej podal tým, že si jeho ruku stiahol nečakane bližšie, podkopol jej a prehodil cez rameno. Sora sa na zemi začal smiať, rovnako ako Aoda na nohách.* Veď počkaj, nabudúce ťa dostanem, Aoda-chan. *Zasmial sa, aj keď to bol Sora, kto prvý zložil Aodu na zem, pripísal víťazstvo jeho bratovi. Obaja sa chvíľu rozprávali, než si išli dať jeden po druhom sprchu a niečo málo robili než prišla večera. Po večeri si znovu chvíľu hľadeli svojho, než išli spať a ráno... už od skorého rána bolo znovu počuť ako do seba udierali kunaie, tentokrát však ani jeden nehodlal dopriať šancu tomu druhému, odzbrojiť jej. Udierali dlho, ako mohli a aj dokonca, keď prišla šanca na to odzbrojiť niekoho, ani jeden šance nevyužil, nejako ich bavilo vymieňať si obyčajné útokmi kunaimi. Občas sa pred útokom jeden alebo druhý museli skrčiť, ale inak svoju sériu vymenených útokov neprerušovali. Prečo by to aj robili, keď sa do toho dostali. Ani jeden z nich nevedel dobre kenjutsu, ale tie ich amatérske údery im stačili. Obaja chlapci sa usmievali, ich cvičenie však prerušila Moa, ktorá sa na nich prišla pozrieť, čo robia, chvíľu ich potaji sledovala, než si ju všimol Aoda, ktorý stál neproti dverám a tak naznačil Sorovi, že majú spoločnosť a obaja tak prestali.* Predsa len ste si našli spôsob tréningu. *Usmiala sa na nich, musela dohliadnuť, aby zbytočne nechodili von, takže si museli vymyslieť iný možný tréning a ako videla, obaja chlapci si niečo našli. Udýchane sa na ňu pozreli, ako keby si doteraz neuvedomovali ako unavení z toho môžu byť.* Obed bude za chvíľu na stole, tak sa uistite, že do vtedy sa poriadne vydýchate. Musíte byť hladný. *Povedala im a nechala oboch tak, za chvíľu ich uvidí predsa len na obede.*

1050 slov
Koniec

Tréning výdrži

*Bol jeden z ďalších slnečných dňoch v konohe a obaja bratia sa rozhodli cvičiť, zapracovať na svojej výdrži. Pár dní dozadu cvičili svoju rýchlosť, teraz bolo na čase sa trochu zlepšiť vo výdrži, znovu obaja len tak ležali, ako popadané hrušky na zemi, aj keď vedeli čo presne budú robiť, nejako sa im nechcelo. Nebolo slniečko, nebolo teplo, nebola energia. Sorovi chýbalo vyhrievanie na slniečku, rovnako tak ako Aodovi, ale čo iné mohli teraz robiť, než ležať na zemi a predstavovať si v hlave ono slniečko? Kto vie ako dlho to potrvá, no rozhodne chcel, aby to už skončilo... aby znovu vyšlo slniečko a znovu sa veci vrátili do normálu. Chýbalo to určite i Aodovi a obom chlapcom dokonca bolo jasné, že táto situácia dosť zaneprázdnila Mayi a tak ju tak skoro určite neuvidia.* Myslíš si, že bola Mayi na skúškach? *Spýtal sa z ničoho nič Sora svojho brata. Bolo to téma, ktoré tak často neotvárali... Mayi... Sora navyše dos premýšľal a to, čo mu povedal druhý Mizukage môže mať skutočne niečo do seba, avšak svojmu bratovi to nepovie. Stačil, že mal z toho hlavu pomotanú on, nemohol ju pomotať i Aodovi, aj keď by spolu prišli k nejakému záveru, kto vie však k akému. Ak Mayi bola skutočne ich matka... mala dôvod, prečo to tajila a veril, že by mal toto téma pred ňou zamlčať, ak sa uvidia, aj keď si nebol istý, či si to Mayi sama nespojí a nebude vedieť, že si Tatsuya pustil ústa na špacír.* Neviem, nevidel som ju a dosť som pozeral po ľuďoch, čo sa pozerali. *Odvetil mu jeho brat a nastalo opäť ticho. Obom teda bolo jasné, že táto situácia bola veľmi vážna, tak vážna, že sa Mayi nebola pozrieť na svojich žiakov...* "Na svoje deti..." *Nemohol sa na ňu však hnevať, vedel ako veľmi chráni Konohu a to, že je teraz preč je určite i v záujme pre bezpečie Sori a Aodi.* Hej, Aoda-chan, myslíš si, že nás príde pozrieť v tento čas? *Spýtal sa ho, no odpoveď neprichádzala dlhé minúty a ani nikdy nepríde. Nevedeli to, nevedel ani jeden povedať, či príde alebo nie, ani jeden z nich nemohol zaprieť to, že sa v tejto chvíli nebáli, aj keď tu stále bola Moa... ale nebola tu Mayi ale cez to, sa nejako snažili zakryť ten strach, ktoré v sebe mali, či sa im to páčilo alebo nie... Sora sa ale postavil, nechcel nad tým viac premýšľať, prešiel ku stene, a popri nej spravil stojku. Rozhodol sa cvičiť, Jeho príklad o niekoľko sekúnd nasledoval i Aoda, prijal jeho výzvu o to, kto najdlhšie vydrží v stojke. Stále mali pár centimetrov od seba stenu, ak by náhodou stratili rovnováhu a nepadli rovno dozadu, ale pomocou steny sa opreli a potom odrazili a došli normálnou cestou nazad, ktorou spravili stojku. Dlhé minúty bežali, tváre oboch chlapcov aj cez ich nízky pigment boli červené ako rajčiny, keď sa im krv nahromadila v tváriach. Ani jeden však nehodlal prehrať voči tomu druhému, avšak po niekoľkých ďalších minútach to obaja naraz vzdali, už ich z toho začala bolieť i hlava a ruky sa im triasli, potrebovali teda chvíľu oddych.* Nezoberieme si sem hore vodu? *Spýtal sa modro vlasý svojho brata.* Nie zlý nápad. *A obaja v rámci oddychu šli do kuchyne, kde zobrali svoje fľašky a napustili do nich vodu, aby si ich zobrali naspäť do izby. Tam ich položili bokom.* Kto vydrží najdlhšie v šnúre na pravú nohu? *Podal návrh ďalšieho kola Aoda a tak sa obaja si dopriali krátku rozcvičku na zahriate svalov, než sa zviezli na zem, ako im to ukazovala a cvičila s nimi Mayi pred chuuninskými skúškami a zostali tak. Obaja sedeli už dávno na zemi v tejto pozícii, len to dlho nepraktikovali a tak cítili bolesť svalov skôr, než si hodlali pripustiť. Minúty im prišli snáď dlhšie než predtým... vliekol sa to a obaja zatínali zuby, nemalo to konca, no Sora sa to nakoniec rozhodol vzdať... a tak z toho zliezol a toto kolo vyhral Aoda. Dopriali si chvíľu oddychu, napili sa a spravili šnúru na druhú nohu. Tam už dlhšie vydržal Sora, než jeho brat a po pauze sa išlo na rozštep. Ich najväčší nepriateľ, cez to vak boli obaja na zemi, ale vydržať v tom dlhšie než dve minúty bol kameň úrazu. Rozhodne v tom teraz ale vydržia dlhšie, ten, kto nebude chcieť prehrať... bude musieť prežiť peklo... a po dvoch minútach obaja na seba pozerali a štvali toho druhého ako očami, tak i pohľadom, aby to vzdal. No ani jeden a po ďalšej minúte viedli reč o remízu a o ďalšiu minútu sa na tej remíze zhodli a opustili tak pozíciu rozštepu s úľavným povzdychnutím. Dopriali si chvíľu pauzu, napili sa a aj si sadli, ani jednému sa nič robiť nechcelo. Sora tak na chvíľu vytiahol shogi, ktoré ich naučila hrať Moa a dali si proti sebe jednu hru, tá im zabrala dosť veľa času, a popravde ju ku koncu nedokázali ani dohrať, pretože obaja prišli s taktikami, ktoré im to jednoducho nedovolili.* Zakaždým si vycucáš niečo nové z prsta Sora-chan. *Zasmial sa Aoda.* Ty robíš to isté. *Zaškľabil sa na svojho brata Sora a po tejto dlhšej pauze sa vrátili znovu k cvičeniu. Tentokrát obaja zaľahli do nízkej dosky a tam sa snažili vydržať čo najdlšhie. Prvých pár minút to zvládali v poriadku, potom však obaja cítili, že to začínalo byť ťažšie a ťažšie a, že sa pomaly približovali k svojim hraniciam. Avšak ani jeden z nich to nechcel vzdať. Znovu zatínali zuby, ruky sa im začali po dlhšej dobe triasť, ani jeden sa však na toho druhého nepozrel, nenarušovali pozíciu dosky a skôr, než sa potom nazdali, boli na svojej hranici. Vedeli však, že museli ísť aj cez ňu. Už teraz sa v každom cvičení snažili vydržať čo najdlhšie ako len mohli, aby prekročili tu hranicu a nabudúce to bolo lepšie a potom znovu lepšie a znovu. Po malej chvíli ale obaja svoje telo uvoľnili a ľahli si na zem.* Chceš ešte cvičiť? *Spýtal sa Sora svojho brata.* Nie, a tebe? *Opýtal sa Aoda nazad jeho brata. Bolo to teda dané, ani jeden z nich teda dnes už cvičiť nebude.*

Počet slov: 1038
Koniec

*Sora sedel v izbe, za stolíkom a niečo si čmáral do zošita, po tom, čo sa stal chuuninom si nejako dokázal rozdeliť veci na to, kedy bude cvičiť, učiť sa novým veciam. Musel si to rozdeliť, pretože akonáhle toto všetko skončí, robiť všetko preto, aby sa dostal vyššie a dokonca konečne už úplne opustí hradby Konohy na viac, než pár hodín. Aj keď mohol odísť kedy chcel a na ako dlho chcel, tak si na to netrúfol, vonku behali monštrá a vedel, že jeho maximum je jedna, viac by ich nezvládol, preto sa držal tam, kde mal istotu, že viac než jednu nestretne. Spokojne kopal nožkami, ktoré viseli vo vzduchu. Po chvíli písania však zostal smädný a tak sa šiel do kuchyne napiť. Zoskočil zo stoličky, zhasol svetlo na stolíku a šiel do kuchyne. Doma slnečné okuliare nenosil a oblečené mal len niečo obyčajné domáce, čelenka konohy ležala v puzdre na poličke, aby na ňu nepadol prach. Vošiel do kuchyne a vytiahol pohárik, aby si napustil vodu.* Nejako musím vymyslieť C misie... nie sú ani D a ani C... *Mumlal si pre seba. Aoda v izbe spal a Moa bola u seba.*

*Trvalo to. Chtěla se vráti dříve, hned jak odvede Chiku, ale opět se to posralo. Lov bestií, získávání potřebné krve pro vesnici ji alespoň na chvíli zabavilo. Věděla, že jsou kluci ve vesnici a v bezpečí a tak neměla problém. Ale krom všeho se blížila i pomalu doba, kdy bylo třeba klkům vrátit to, co jim vzala. Přechází po vesnici, ani si není jistá, jestli je den nebo noc, jak je pořád tma, ale nevadí. Pro její oči je tma stejně příjemnější. Došla až k domku, kde zanechala oba svoje syny s najatou ženou, která se o ně starala, dokud byli malí. Je čas z nich udělat muže. Dojde pomalu ke dveřím a už chtěla vejít dovnitř, než si uvědomila, jak to vlastně je. Zhluboka se nadechla a zaklepala na dveře. Pak už jen vyčkává, než jí dojde někdo otevřít. Podle chakry už bude vědět, kdo se blíží ke dveřím.*

*Pil vodu z pohára, opieral sa o linku a premýšľal ako to vybaví s C misiami... určite sa niečo nájde, predsa len, už občas chodil von mimo Konohu, aj keď sa tam nezdržal pridlho. Keď dopil, odložil pohár na linku a rovno si šiel urobiť niečo malé k jedlu, chleba s maslom a salámou. Chuuninské skúšky mal za sebou, hoc mu stále slová Mizukageho vŕtali v hlave... ale nevenoval tomu predsa len pozornosť, Mayi nevidel celkom dlho, on i Aoda vedel, že sa nebola na nich pozrieť, ale obaja to aj chápali, vedeli, že je pre Konohu dôležitá a tak chápali tak, že mala veľa práce. Chleba si dal na tanier a chystal sa sadnúť, než začul klopanie. Nechal teda chleba chlebom a šiel otvoriť dvere.* Hneď tam budem! *Povedal skôr, než prišiel ku dverám a von sa pozrel cez kukátko na dverách a keď uvidel Mayi, odstúpil od dverí a otvoril ich. Dosť vyrástol čo jej videla naposledy, už nebol taký špunt.* Mayi. *Mierne sa na ňu usmial a odstúpil od dverí, aby mohla vojsť dnu a nestala vonku, nech už bol deň alebo noc. V hlave sa mu okamžite viac vybalili slová Tatsuyi, takže sa mú akékoľvek slová, vety, ktoré by mal povedať zasekli v hrdle. Stále nevedel, ako si to mal zobrať, aj keď vedel, že mala určite svoje dôvody, prečo to urobila, pokiaľ to vôbec bola pravda.*

*Jakmile se tevřou dveře, ví že za nimi stojí Sora. Nazdar prcku, jak se vede? usměje se drobně. Nedává to najevo, ale je ráda, že ho vidí. Vypadáš, jakobys viděl ducha. dodá a vejde do domu. Pak za sebou zavře. Slyšela jsem, jak jste si na ChZ zkouškách vedli. Doufám, že to bylo ovoce mého tréninku. pokračuje a pokračuje dál do domu. Nechá se vést. Předci jen by si měli myslet, že je tu Maiy cizí, ale dneska se to všechno změní. Rozhodla jsem se, že bych vám mě přinést nějakou odměnu, že jste zvládli zkoušky. Taky jsem chtěla vidět, jak moc jste potlučení, ale koukám, že končetiny máš všechny. Kde máš bratra? zeptá se ho a jakmile dojdou do kuchyně, tak se posadí na nějakou židli. Kouká na jídlo, co tam má a trochu se zakření. Chleba s máslem? zeptá se ho a podívá se na něj tázavě.*

*Skutočne si pripadal akoby videl ducha a keď to povedala, dosť viditeľne pokrútil hlavou, aby sa spamätal. Zatvoril za ňou dvere.* Viedli. Aoda-chan a ja sme svojich oponentov poslali do nemocnice na chvíľu. Vďaka tvojmu tréningu. *Povedal jej. Viedli si dobre. Sorovi dosť pomohli oči, preto mal jeho brat obdiv, že to zvládol i bez nich. On sám premýšľal, či by bol toho bez nich schopný, ale teraz to nebolo niečo, čím by sa mal zaoberať. Viedol Mayi do domu, snažil sa nemyslieť na to, čo sa stalo v Iwe.* Vážne? *Trochu sa pousmial.* No, mám ich všetky. *Aj keď bolo dosť možné, že ak by sa v druhej časti skúšok neprebudili jeho oči, asi by tu ani teraz nestál.* Bol unavený, tak zaspal. *Odpovedal jej na otázku ohľadom Aody a došli až do kuchyne. Jeho biele oči padli na chleba s maslom, čo mal na stolíku a ešte sa doňho nestihol ani zahryznúť.* Len menšie jedlo. *Nejako na ten chleba nič iné nechcel, aj keď mali salámu, chleba s maslom mu stačilo.* Chceš niečo na pitie? Alebo ti pripravím chleba ale aj so salámou? Tiež je navarené, môžem ti ohriať niečo z toho... *Ponúkol jej možnosti nápojov a jedla, ak by chcela. Koniec koncov toto už nebolo nič, čo by nezvládol.*

Tak to jsem ráda. Dám si jen vodu, děkuji. pousměje se a prohlíží si, jak si to tu vybavili. Už je to pár let, co je tu nechala. Dost jí to trápilo, ale bylo to pro ně v tu chvíli nejlepší. Aspoň teda v to doufala a doufala, že jí pochopí. Bylo tehdy od ní dost nepatrné, že otěhotněla, ale je ráda, že je přivedla na svět. V budoucnu by už takovou možnost nejspíš neměla. Tak se má aspoň na koho těšit když bude na cestách. Vůbec netuší, jak to dopadne s ní a s Itamim a vůbec nemá jasno, v dalších krocích. Nechala Chiku na ostrově s mrtvou ženskou, kterou zase přivedl Itami k životu. Docela se začíná bát i o samuraje, co by tam mohl vyvést, ale na druhou stranu, má zase víru v Nyoko, že ta si ho případně srovná. Ona by nemohla, protože by ho ztratila asi už kompletně a nejspíš by s sebou vzal i Chiku. Jak se může takhle všechno snadno posrat. proletí jí hlavou, když upije ze své sklenice a dokončí prohlídku místnosti. Asi skoč pro bratra, ať to vyřídíme. Máme toho poměrně dost. usměje se a sama se přesune za Moou. Zaklepe na její dveře a po vyzvání vejde dovnitř. Maiy? Ráda tě vidím. Říkala jsem si, proč Sora nepřišel, když někdo klepal. usměje se a vstane. Ahoj. Rozhodla jsem se, že nastal čas. poví jí, když jsou samy. Aha. No dobře. Věřím, že to zvládnou. Jsou to šikovní kluci. Určitě to pochopí. poví a zatváří se trochu posmutněle. Já vím. To ale neznamená, že musíš odejít. Klukům si určitě přirostla k srdci a věřím, že oni tobě také, jak na tebe koukám. Pokud budeš chtít nadále zůstat, můžeš to tu brát jako vlastní domov. Koneckonců, tak nějak už patříš do rodiny. Nechci jim brát další lidi. Je to na tobě jenom. usměje se, dojde pomalu k ní a položí jí ruku na rameno. Pak se otočí a vyjde z pokoje. Nechá jí, si to promyslet, zatímco se vrátí do kuchyně a vyčkává na kluky, aby mohli probrat několik věcí.*

*Pokývol hlavičkou a vybral čistý pohár do ktorého jej napustil vodu a podal jej ju. On sám sa potom natiahol pre chlebík, aby si dal z neho pár hryzol. Bol rád, že ju videl a chcel jej povedať i o tom pozdrave, ale nebola k tomu ešte dobrá príležitosť - aspoň som si to myslel. Po dvoch hryzoch mu povedala, aby šiel pre brata a tak ju poslúchol a odložil chleba znovu na tanier a rozbehol sa za Aodou, ktorému skočil do postele.* Aoda-chaaaan. Mayi tu je. *Povedal hneď potom, čo naňho skočil. Toho prebral ako skok na neho, tak i to, že tu je Mayi.* Skutočne? *Spýtal sa jej ešte trochu ospalý brat a posadil sa, keď z neho Sora zliezok.* Skutočne, tak poď. *Zliezol z bratovej postele a postavil sa na nohy. Ospalý Aoda zívol, no nakoniec sa postavil i on na nožky a zišli spoločne dolu. I on vyrástol, rovnako ako Sora. Výškovo, trochu i vzhľadom a určite i správaním, aj keď sa obom ich občasné detské správanie zaprieť nemôže. Prišli teda obaja do kuchyne ako pohroma.*

*vyčkává, ale že přichází, nepotřebovala ani umět cítit chakru. To jak tam vlítli by poznal i mrtví. Jen se pousmála. Možná k překvapení obou, když tam už jsou takhle spolu je oba najednou objala. Nechala je pak usednout a sama si sedla. Tak, už jsem to říkala Sorovi, ale i tobě blahopřju ke splnění ChZ. Jsem ráda, že můj trénink přinesl ovoce. poví a usměje se i na Aodu. Ale teď k tomu, proč jsem přišla. Sice si to nepamatujete, ale řekla jsem vám, že tenhle den přijde a že budete možná trochu zmatení, ale oba jste souhlasili, ačkoliv jste byli dost malý. Až to uvidíte, tak to pochopíte. poví. Vstane a dojde k nim pomalu. Poskládá pečetě a položí jim ruce na temena hlavy. Vloží do nich chakru a odemkne pečeť Sennō Sōsa no Jutsu. Uvolněte se, bude to asi dost rychlé. poví a nechá je vzpomenout si.

Filler
*spolu se Sorou a Aodou Maiy odchází ze sirotčince v zemi Moře. Pojedeme na malý výlet. usměje se na ně. Oba sledují příběh z vlastního pohledu, z vlastních vzpomínek. Jasně mamko. odpoví jí oba souhlasně. Přichází tajně k pobřeží, mimo přístav a dostávají se na velkou loď, která je odváží pryč.
Střih.
Vystupují zase z lodě. Prochází skrz zemi, plnou lesů. Tohle je země Čaje. Velmi klidná země. Pokud teda zrovna někdo nedělá bordel. Naposledy jsme to tady s taťkou pomohli vyčistit. Už je to ale hodně dlouho. usmívá se na ně. Vede oba za ruku po ne hlavní cestě skrz les. Po cestě měli pár příhod v podobě nějakých chlápků, kteří se na ně pokusili zaútočit. Ale Maiy je zvládla. Jak, to kluci neví. Schovávali se za strejdou Irzou. Ještěrem, kterého znají a s kterým vyrůstali i se svojí sestrou v sirotčinci. A co Chika? zeptá se Aoda, když zase pokračují v cestě a nikde nejsou žádná těla. Ta bude taky přesunuta. Vyprávěla jsem vám o příbězích, které jsem prožila a koho potkala. Jsem za vás všechny hrozně ráda, ale ne každý, koho jsem potkala, tak by mě měl v oblibě. Proto, abychvás ochránila, potřebuju vás zatím rozdělit. Jakmile vyrostete a budete dost silní, abyste to zvládli, tak se budete moci zase shledat. I Chika bude mít vlastní postup. Hrozně mě to mrzí, ale tenhle svět je i zlý a nerada bych, aby vám někdo kvůli mě ublížil. vysvětluje Mayi po cestě. To nevadí mamko. Budu jednou tak silný, abych ochránil tebe, taťku i Aodu s Chikou. poví Sora a pozvedne pěst k obloze. Já.. já taky.. napodobí ho Aoda. Maiy se jenom zasměje. Nic jiného ani od vás neočekávám, vy mojí siláci. poví s úsměvem a pokračují v cestě.
Střih.
Přichází do Konohy. S Maiy, která teď vypadá úplně jinak prochází vesnicí a jdou až k sídlu Hokageho. To teda tehdy nevěděli, ale teď už vědí přesně, kde jsou. Dojdou až ke dveřím, kde čekají, než si uvnitř mamka s někým proluví. Pak je zavolá a oni se poprvé setkávají s vůdcem vesnice. Rozhlížejí se kolem sebe a prohlíží si místo, kde jsou. Odpovídají na otázky a chovají se slušně, jak jim mamka říkala. Pak společně zase odejdou.
Střih.
Sedí u stejného stolu. Maiy má v očích slzy, ale ani jeden z bratrů nebrečí. To bude v pohodě. Zvládneme to, viď Aodo. poví Sora a podívá se na bratra. Jasně. Abychom ochránili tebe, mamku a Chiku, musíme ochránit naše vzpomínky. Jednou si zase vzpomeneme. poví Aoda, který má trochu na krajíčku, ale drží se, aby ukázal, jak je silný. Nemohla jsem mít lepší děti, než vás. usměje se Maiy. Kdybych tak mohla udělat všechno jinak. Budete tu žít s Moou. Já vás budu chodit trénovat. Takže budeme pořád spolu, jen vlastně jinak. Až zvládnete ChZ, budete dost připravení na to, aby jste vstoupili do tohohle světa. Bude se vás chtít pokusit zabít ze všech stran, ale když budete hlídat jeden druhého, tak to zvládnete. usměje se Maiy. Pak je oba pořádně obejme, dá jim pusu a začne skládat pečetě. Všechno se náhle rozmazává. Mizí v temnotě a po chvíli se to začíná zase rozjasňovat v přítomnosti v jejich kuchyni.
Konec Filleru

*Jakmile jim uvolní vzpomínky přesune se zpět na svoje místo. Tohle bude chvíli trvat, tak je nechá, ať si to všechno projdou, ale natáhne se přes stůl a vezme každého za ruku.*

*Náhle objatie Mayi zarazilo oboch prekvapilo, potom sa však usadili a počúvali jej slová. Aoda sa na Mayi usmial, keď mu poblahoželal k chuuninským skúškam a i on sám jej poďakoval za to, že jej cvičila a pripravovala. Obaja bratia však zaujali pozornosť, keď prešla rovno k veci. To, kvôli čomu prišla. Aodu i Soru to zaujímalo, keď vstala, obidvaja ju sledovali veľkými kukadlami, nepamätali si to, ale obaja verili, že súhlasili. Sledovali, ako zložila pečať a položila im ruky na hlavy. Obom sa uvoľnila pečať, ktorú dostali a obaja videli to, čo pečať skrývala. Ich spomienky na to, čo bolo predtým, než prišli do konohy, predtým, než súhlasili s týmto. Bol to zával spomienok, ktorých ich oboch prekvapil, zároveň to bolo až priveľa informácii naraz a skutočne obom dlhšie trvalo, kým si utriedili myšlienky, hoc Sorovi o niečo menej. Obaja ju chytili pevnejšie za ruku, ktorou ich držala. Sora sa na ňu pozrel, nebol prekvapený... na rozdiel od Aody, ako by to čakal, alebo bol na to z časti pripravený.* Chránili sme teba, chiku a tatu dobre? *Spýtal sa jej Sora s menším úsmevom. Cítil úľavu... dosť veľkú, pretože už mu to nerobilo toľký neporiadok v hlave a sám bol rád, že Mayi... bola jeho mama. Nemohol si snáď odpustiť otázku, ktorú sa chcel opýtať i jeho brat, preto i on potom pozorne načúval tomu, čo povie. Obaja boli svojim spôsobom šťastní, týmto, tým, že dostali svoje spomienky naspäť, tým, že vedeli, že Mayi je ich mama, že majú sestričku.* Mami, kde je Chika? *Spýtal sa jej Aoda a tomuto zas načúval Sora, i jeho zaujímalo kde je ich malá sestrička. Sora i Aoda si uvedomili, že tým, ako získali svoje spomienky dospeli a boli ako tak pripravení čeliť zlému svetu, ktorí bol okolo nich. Modro vlasý chuunin už vedel svoje. Jeho prvá B misia jej stála takmer smrť z neoverených informácii Konohy, on to prežil jediný zo všetkých ktorí na ňu išli.*

*celou dobu je pozoruje. Připravená zodpovědět všechno, co by je zajímalo. Nemali nakonec moc otázek. Už opravdu vyrostli. Nebylo na nich vidět zlost nebo naštvání z toho, co udělala, ale pochopoení, za což byla ráda. Přesně tak. Chránili jste tak nás a já zase chránila vás. Byla jsem tu přesto s vámi jak jen to mohlo jít. Sice byli mé tréninkové metody občas docela drastické, ale nebyli jste první, koho jsem takto trénovala. Dřív si mě i potají najímali, abych cvičila jejich děti. poznamená a stáhne ruce zase zpět, aby se mohla opřít do židle. Chika je v tuhle chvíli na místě, kde bydlí váš otec. Dát vás tři dohromady by mohlo být už moc podezřelé. Až přijde čas, shledáte se i s ní. Táta bydlí trochu izolovaně od lidí, takže pravděpodobnost, že by je někdo našel je daleko menší, než u vás. Je jen pár lidí, kteří ví, kde taťka je. v tuhle chvíli si ale ani ona nebyla jistá, kde přesně Itami je, když se rozdělili. Jestli dorazil do pevnosti, jak to tam vůbec vypadá a jestli je vůbec ještě v celku. A teď k té odměně za ChZ. usměje se a vytáhne z pečetě dva menší balíčky. V každém je 5 Shouton Shurikenů, které stále nosí u sebe a oběma je podá. Nenapadlo mě, co jiného by byla dobrá odměna za složení zkoušek, než nějakou dobrou zbraň. Jsou trochu jiné, než běžné Shurikeny. Jsou z materiálu, který není možné jen tak sehnat. usměje se na ně a předá jim blyštivé krystalové Shurikeny. Nechá je, aby si je prohlédli a pak pokračuje. Oba víte, že já i Sora máme trochu jiné oči. Získal je po mě sice jen Sora, ale to neznamená, že ho mám radši než tebe Aodo, nebo Chiku. Ale je potřeba si ty oči chránit, když na to přijde. Proto mám pro tebe Soro ještě jednu věc. poví a vytáhne svoji plynovou masku, která má drobné vylepšení. Nemá vůbec žádný průzor na oči. Místo toho, kde by měli být skla je jen další kus plastu. Pro náš styl boje je ta maska ideální. Můžeš do kouře, do plynu, do všeho a nepotřebuješ vidět skrz, díky očím. Velká odolnost vůči Genjutsu. Až se naučíš pořádně odezírat ze rtů, nebude potřebovat ani uši. Je možné na té masce přepnout i do tichého režimu a tak nebudeš slyšet nic, co nepotřebuješ. další velmi dobrá obrana vůči zvukovým genjutsu. I pro tebe Aodo něco mám, ale v tuhle chvíli se to vyrábí u mé známé. Kvůli tomu co se děje, to nestihla ještě dokončit, ale je to nejlepší výrobce, jakého znám. I ta maska je od ní. Než zase vyrazíte ven na pořádné mise, tak ti to přinesu. usměje se na ně. A poslední věc. Patříte oba do klanu, který získal trochu hadí genetiky. Zahrávali si s genetikou lidí, až z toho vnikl klan Dokusei. A když máte takhle k hadům blíž. poví a vytáhne velký svitek (který jí tam ještě nikdo nehodil) a rozloží ho na stůl. Je tam několik jmen podepsaných krví včetně jí. Poslední jméno, které tam je, Tatsuya Souryuu. Svým podpisem krví tak budete mít možnost přivolat Hadí Kuchiyose. Nechá je tam oba podepsat a pak svitek zase uklidí.*