Země Nebe

Temari: “Ani ve vesnici nenajdeš vždy bezpečí…” *Poznamenala Temari jaksi bezděčně a o dost tiším hlasem, než jakým vedla předchozí rozhovor. I po letech jí vzpomínka na chvilku zmrazila srdce. Ale rychle svou mysl oklepala a pokračovala již normálním tónem.* “Musela jsi mít velké štěstí. Bohužel znám dost takových, kteří viděli svět podobnýma očima a nikdy nedokázali najít tu správnou hranici mezi tím ještě zdravým riskováním a pak už mezi tím, co hraní s nebezpečně sebevražedným chováním.” *Podívá se na Kaede ale neodsuzuje jí. Spíš má pohled někoho, kdo moc dobře zná život a životy lidí okolo sebe. Jako by její oči byly na moment o dost starší, víc plné zažitých starostí.* “Pár z nich byli i mí přátelé. Jiní, jen známí ale ať už v Kumo či dnes v tom zničeném kraji je občas zadu navštívit. A zapálit jim nějakou tu vzpomínkovou svíčku.” *Vzpomněla si na Michiho a jeho bratra. Oba byli doslova bijícím příkladem, který nedokázala ochránit. Měla na ně být tvrdší, vbít jim trochu toho zdravého rozumu do hlavy. Temari přestane na chvilku jíst. Samozřejmě nemluvila s plnou pusou, vždy nejdřív polkla takže se dostala možná tak do půlky ramenu. Ale vypadá nyní o něco víc smutnější. To co kaede říká nedělá proto aby jí buzerovala, spíš to je takové malé osobné svěření. Takové to, trošku se ti otevřu a podívej se, co s tím uděláš je pak na tobě. Pak si ale plně uvědomí, že zmínila Kaede pokusného králíka a otřese se. Jen mírně samozřejmě.* “Víš, o pokusech a pokusných jak ty říkáš králících něco málo vím. To co často zažívají není život. Stanou se věcí, věcí která cítí to všechno co s ní někdo dělá a nemůže s tím naprosto nic dělat ať je to cokoliv. Můžou jen cítit bolest a strach, dokud jim nevezmou i to s posledním vydechnutím.” *Pak konečně nejspíš tohle poněkud depresivní téma alespoň ze strany Temari skončí slovy.* “Gomene, mám dost rozsáhlé zkušenosti a musím tě s nimi nepěkně deptat Kaede-chan.” *Pak přijde malé zmatené vyprávění a jméno, které dobře zná. Nedá to ale nijak najevo. Přestože v zádech nyní cítí něco jako elektrické praskání z toho překvapení. Odkud by ho Kaede mohla znát? Že by byla něco jako… Ne to je nemožné. I když právě to by na Itamiho muselo právě přesně sedět. Vždycky ještě jako živý býval dost svéhlavý a neopatrný. Nechala myšlenky myšlenkami a upřela na Kaede zkoumavý pohled.* “Rozmazaná vzpomínka? Že by byla potlačená technikou, zraněním nebo jen prostě…” *Temari to zkusila, protože by se to hodilo do její teorie.* “...jsi byla Kaede jen příliš malá?” *Tohle jí dost zajímá. Nakonec se ale odhodlá něco málo prozradit.* “Jsem to ale neslušná. Sama jsem tě zahrnula spoustou otázek a sama jsem ti neodpověděla.” *Pak se podívá Kaede klidně do očí.* “Itamiho znám, dobře a především dlouho. V dnešním světě ho ale není snadné najít. I mě to dalo dost zabrat. Navíc si myslím, že až na výjimky chce být nyní sám.” *Trošku zavzpomíná než pomalu dodá.* “Naposledy vypadal, jako by mu něco dělalo velké starosti ale přesto byl ke mě jako vždy milý a snažil se mi…” *Zamyslí se jak to říct správně.* “...hm s něčím pomoci.” *Uzavře nakonec neuritě.*

štěstí? Spíš dobře smlouvám. *Uvedla na pravou míru, Rias přežil jenom díky smlouvání například. Byla dítě štěstěny, ale zároveň si ke štěstí dopomáhala slovy. Sice Temari poslouchala, ale opět bojovala s tím samým, s čím měla problém pár týdnů nazpátek. Respektovat něčí zkušenosti bylo snadné, ale ona si je musela vybudovat sama.* V pořádku, je fajn, poslouchat zkušenosti ostatních lidí, ale pravda je jednoduchá…jsem mladá, tvrdohlavá a vše si chci zkusit na vlastní kůži. Není to tak, že si předaných zkušeností nevážím, ale dokud jsem něco sama nezažila, těžko se takové věci berou jako sobě vlastní. *Pokrčila rameny, bylo to logické. Matka do ní mohla hučet hodiny o tom, jak není správné se zapletat s jistými lidmi a stejně by se s nimi zapletla, jen aby sama přišla na důvody, proč to nedělat. Temari na její otázku odpovídala otázkou. Jen tiše seděla, protože se sama hned omluvila a odpověděla.* Espere-sama mi před více než deseti lety zachránil život. Jizvu z toho dne mám dodnes. A od té doby jsem ho neviděla. Ráda bych se s ním setkala. *Uvedla po odpovědi Temari na pravou míru. Pak se otočila a sáhla do batohu. Vytáhla malou panenku.* Dostala jsem od něj toto…tedy, bylo to doma, když jsem se vrátila z cest. A jediný, kdo z lidí šikovných dostatečně, aby vyrobili takovou věc, a zároveň vědí, kde bydlím, je on. Takže si myslím, že by bylo vhodné mu poděkovat osobně a podívat se na něj. Hlavně je to doopravdy doba…chci aby věděl, že se o sebe dokážu sama postarat. A že jeho záchrana před léty nevyšla vniveč. *Usmála se a stále držela panenku. Byla hezká, sice Kaede trochu děsila, ale jí děsilo vše neživé, co vypadalo reálně. Loutky a vycpaní medvědi obzvláště.*

Temari: *Při upřímných slovech Kaede se chtě nechtě musela mírně usmát. Rozuměla jí dost dobře. Sama si musela dost věcí zkusit na vlastní kůži a některých později i litovala. Jen se bála, a sama nevěděla proč, aby Kaede to její smlouvání jednou náhodou nevyšlo. Ono to totiž většinou jednou tak nějak docela stačí aby se i silný shinobi pak z mise či odjinud nevrátil.* “Pak ti mohu jen popřát více štěstí Kaede.” *Pronesla svá slova v dobrém a tím i dané téma uzavřela. Alespoň co se její strany týkalo. Za to další téma, to bylo jiné. Mlčky převalovala slova Kaede chvíli v mysli. Čím více dívka pokračovala, tím byla sama přesvědčenější že mluví pravdu. Panenkář i panenka dárkem to bylo něco co Itamiho vystohovalo. Věděla, že je loutkař a natáhla pomalu ruku, aby si panenku prohlédla pokud jí to Kaede dovolí.* “Hmm… řekla bych že to vážně vypadá jako jeho styl. Ale je tu jedna věc co ti uniká Kaede-chan.” *Temari trochu zaváhala ale nakonec se rozhodla to Kaede jemně doříct.* “Itami je řekněme na docela jiné úrovni. Pokud ti dokázal zanechat na památku tu panenku, tak mu rozhodně v případě dalšího zájmu nebude dělat problémy si i zjistit jak na tom jsi.” *Trochu se odmlčí a pak sebevědomě dodá.* “Vlastně si jsem dost jistá, že i ví nejen že jeho záchrana nebyla zbytečná ale i jak na tom jsi.” *Pak se Temari trochu zachmuří. Obočí se jí pokrčí a zdá se že o čem si přemýšlí. Chvilku přemýšlí zda jí má říct i tu jednu důležitou věc ale nakonec se rozhodne že by to bylo příliš. Přeci jen něco nakonec zamumlá.* “Možná bych se mohla podívat…” *V rukou se jí objeví z pečetě křišťálová koule a Temari se pokusí použít techniku vyhledání. Jenže, z nějakého důvodu to nejde! Nevzdá to, srdce jí začne silněji bít a ona použije mnohem ale mnohem více chakry. Ten pocit odněkud zná! To zvláštní odolávání… a pak Temari zbledne a techniku přeruší protože jí to dojde. Je to podobné jako když nahlédla kdysi za Prvním na to podivné místo! Itami není na stejné úrovni, není zde nikde okolo ve světě kde by ho mohla najít! To jí dokonale rozhodí, ne neviděla kde je ale cítila ten odpor jiného místa.* “Do prdele…!” *Tahle slova u ní nikdy neuslyšíte a přesto je nyní právě řekla. Ruka jí poklesne a věštecká koule se neškodně rozkutálí po zemi až se po chvilce zastaví o kousek dál. Temari se zdá být mimo jak zuřivě uvažuje důsledky. Itami naposledy měl starosti! Itami se pohyboval kolem té proklaté věže! ITAMI TY ZATRACENÝ BÁKA! Proboha Itami to si musel lést dovnitř?! Ano ty věže byly jako z jiného místa, stejně jako ta prokletá tma i ty bestie. Zkousla si ret do krve. A dál jako by mimo nic neříkala.*

*Nechala Temari si panenku půjčit, pak si jí po pár slovech ale vzala zpět.* Já vím, že on je na jiné úrovni než mnoho lidí. A že nejspíše ví o všem o čem by něco chtěl vědět, ale je dobré nebýt sobec a občas povolit i druhé straně ten luxus informací. Chci s ním mluvit osobně, ne skrze prosby vyslané do vesmíru. *U toho si vzpomněla na Rias a její schopnosti…možná ona by jí ho mohla najít, ale za jakou cenu…rychle to z hlavy zase vyhnala. Sledovala Temari, která vyčarovala křišťálovou kouli a chvíli do ní koukala. Nic se nedělo. Slyšela jen zanadávání. Kaede pustila panenku a rukou zarazila kouli, když se začala kutálet.* Co se stalo? *Neznala tuhle trchniku, takže nemohla vědět, že vyhledávání bylo neúspěšné díky Itamiho přítomnosti ve věži.*

Temari: *Z hlubokého zamyšlení jí vytrhnou až slova Kaede. Trochu sebou trhne a pak na ní zamyšleně chvíli upírá vlastní pohled. Po malé chvilce si všimne, že tu křišťálovou kouli zastavila. Chvíli váhá, nakonec jí dojde, že Kaede neví co právě dělala. Proto tichým hlasem ale jasně srozumitelným pronese pár slov.* Pokoušela jsem se ho vyhledat. Ale je to stejné jako před mnoha lety. *Temari je vážná, přemýšlí co chce vlastně Kaede říct.* Itamiho v tomhle světě nenajdeš, on je někde jinde… *Trochu se jí zkřivý rty nespokojeností.* “...ten zatracený báka zase vlezl někam kam neměl…” *Temari se ani nepokouší skrývat že má o Itamiho vážné starosti. Prsty bubnuje o kolena, která přitáhne až téměř k bradě a hlavou se jí honí řada nebezpečných myšlenek. Nejhorší na tom všem je, že je to zase situace s kterou nedokáže ic udělat. Tak trochu se v duchu proklíná.*

*Kaede uchopila kouli a prohlédla si ji, zatímco Temari vysvětlovala, že Itamiho zkusila vyhledat, ale nachází se mimo momentální svět. Kaede naklonila hlavu. Temari se zdála být nesvá. Kaede zvedla obočí.* Ještě před chvílí jste tu mluvila o tom, jak je Itami na jiné úrovni a nic by pro něj neměl být problém, pak tedy není nic v naší moci, než mu držet palce a doufat, že se z toho místa, kde nyní je, brzy dostane v celku ven. *Kaede tušila, že existují různé dimenze, Ayatův a Tatsuyův Kamui, Rias a její vlastní vesmír. Třeba měl Itami něco podobného a nebo...že by možná ty věže měly něco podobného? Podala Temari kouli do ruky.* Co víte o těch věžích a bestiích? Už si ani nepamatuju, jak vypadalo modré nebe, ty věže určitě mají nějaký důvod, proč tu jsou. Byla jste tam? Možná je Itami právě prozkoumává. *Pokrčila rameny. Věděla, že to ne všichni ve věžích zvládli, ale i Dango se tam chystal, takže určitě s Ayatem najdou co nejvíce informací a půjdou tam společně.*

Temari: *Po prvních slovech Kaede na ní Temari upře dlouhý pohled. Ona tomu nemůže rozumět, neví co kdysi prožila. Netuší co znovu právě prožívá. Proto zakroutí hlavičkou, že nesouhlasí.* “Kaede… před lety se stala v Kumo hrozivá událost. Byl zabit někdo mě blízký v neuvěřitelném boji. Přestože byl přímo uprostřed Kumo a všech stráží, tak jednoduše zmizel.” *Temari si ztěžka povzdechla.* “Byla jsem tenkrát šíleně zoufalá, nevím jak se to stalo ale má zoufalost prolomila barieru našeho světa a místa někde jinde.” *Temari se celou dobu nepohne, nutí se při svém vyprávění i po všech těch letech před Kaede neroztřást.* “Viděla jsem jeho poslední velkolepý souboj, mohla jsem vynést svědectví že nás nezradil ale přesto jsem nemohla nic víc, než se dívat jak nakonec zemřel.” *Temari sklopí zrak k zemi, aby Kaede neviděla bolest v jejích očích.* “Itami je silný jako málokdo a já mu věřím minimálně stejně jako Jemu, ale tahle místa porušují všechna čestná pravidla a vše je v nich možné takže i největší silák světa mi zde mohl zemřít…” *Temari se ke konci lehce roztřese hlas. Musí jí na Itamim hodně záležet. Uvědomí si to, chvilku mlčí aby se trochu uklidnila, než pak pokračuje dál.* “Nemám speciální informace, pokud v to doufáš. Vím jen to co většina, jedno souvisí s druhým a i když jsme si nejdřív všimli bestií a zmatku který působili tak máme zprávy, že věže v té době už tu byly.” *Malou chvilku zaváhá a pak, aniž by se stále podívala na Kaede, tak řekne.* “Itami se naposledy pohyboval v blízkosti těch věží, takže nejspíš vlezl dovnitř protože si neumím představit jak jinak by se dostal někam kde cítím že je za hranicí našeho světa…” *Pak se konečně na Kaede podívá.* “Bylo krásné, to nebe. Chtěla bych ho zase vidět. A ne, rozhodla jsem se že někdo musí zůstat a dohlížet na ty co zůstali. Odešlo do věže mnoho silných shinobi ale nikdy se pokud alespoň vím, zatím nikdo nevrátil.” *Temari cítí, jak jí prostupuje smutek, nechce znovu prožívat že přijde o někoho výjimečně důležitého jako je pro ní Itami. Ale zároveň se bojí vstoupit do věže za ním, i když ví o kterou šlo. Lehce si zkousne rty. Kapička krve jí po nich sjede.* “Nevím proč ti to všechno říkám Kaede-chan, vážně nevím…” *Zamumlá ještě velmi potichu.*

*Poslouchala, cítila z jejího hlasu bolest a smutek. Reálně si přišla teď hloupě, protože se ptala na Itamiho a jedno vedlo k druhému a skončilo to smutkem. Ale Kaede se usmívala, jemně, ale ano. Počkala do posledního dechu Temari, nepřerušovala ji ani jí neskákala do řeči když si dávala odmlku.* Itami-sama je můj hrdina, tohle doopravdy zmákne pravou zadní. I přes to, že tam vešlo mnoho silných shinobi, on určitě vyjde a bude ještě silnější než už je. Naději si nedělám, ani si nenalhávám. To je holý fakt a sice ho neznám tak dlouho a ani tak dobře, ale pochybuji, že tohle by byl jeho cíl. Aby kvůli němu lidé byli smutní. Naopak. Když na něj budeme myslet a přát mu v duchu štěstí a dodávat mu v myšlenkách sílu, určitě to bude lepší, než ho hned pohřbívat. *Opřela se o vějíř a nakonec sjela tak, aby viděla na hvězdy na nebi.* V době, kdy mě zachránil, byl super hustej....a od tý doby uběhlo více, enž deset let. Pokud se ještě více nezlepšil, pak prosral kupu času. Takže pochybuji, že se nikam dál neposunul... *Podívala se na Temari, která vypadala jako hromádka neštěstí.* I největší machři, nejsilnější lidi světa, mají slabiny, většině z nich jejich síla stoupá do hlavy a ego přebírá moc nad rozumem. Itami-sama byl pokorný, co vím...jeho ego je hluboko pod jeho rozumem a on určitě vymyslí způsob, jak se tady zase procházet po trávě a písku a ne být někde uvězněný, nebo umírat.... *Dala si ruce za hlavu. Ona byla v tomhle směru velmi pozitivní, však o tom vedla s Ayatem diskusi, nepřipouštěla si negativní možnosti, a o to více jí pak realita bolela, ale bylo hezké, si zrůžovět to špatné a lépe to snášet v přítomnosti.*

Temari: *Bylo to zvláštní, poslouchat Kaede jak mluví se zápalem až sama sebe nachytala že se mírně usmívá. Mohla by jí stopnout, prostě počkat až Kaede skončí a pak jí vyprávět o vlastním hrdinovi kterému bezmezně věřila. O tom jak byl skvělý, záleželo mu na každém a o všechny se staral. Mohla by jí ho vykreslit jako málokdo a pak jí popsat jak mu veškerá jeho síla byla k ničemu ale… neudělala to. Jsou věci na které si musí přijít sama, vzpomínala tu jako malá holka už přespříliš dlouho. Možná že, kdysi byla Kaede hodně podobná, plná naděje a víry. Ať už v někoho, nebo v nějakou věc. Nepřerušila jí jako jí nepřerušila ani ona. Vyslechla si jí a jen na závěr neurčitě pokrčila raménky.* “V něčem mi připomínáš mě samotnou. Je hezké po tolika letech vidět ve světě temnoty rozkvétat v záři měsíce poupátko růže.” *Upřela laskavý pohled na Kaede, myslela jí samotnou a nikoho jiného samozřejmě.* “Pokud jde o Itamiho, tak v něho věřím stejně jako ty.” *Pak však otočí pohled k vodě a trochu se znovu zamyslí.* “Upřímně jsi mě zaujala Kaede. Doufám, že budeš mít pravdu a přes veškerou naši víru tentokrát princ z pohádky nezemře. Je úžasné jak do mě tvá laskavá slova vlévají sílu, občas už zapomínám jaké to je věřit.” *Pomalu se i ona dá do dojídání svého ramenu. V hlavě jí jako otravný komár ale neustále bzučí jedna a to jediná myšlenka - on to také nechtěl a jak to dopadlo! - Lehce se zamračí, jak se snaží tu myšlenku zatlačit někam do kouta vlastní mysli.* “Je to tu tak nepohodlné…” *Pronese a pak se kousne do prstu. Rukou udeří kousek vedle sebe a použije přivolání. Kde se vezme, tu se vezme obrovská černá vrána. Je to ten Pan Vrána. Zvedne se nad Tem a zamává křídly, vydá vraní výzvu a varování do všech stran.* “To je v pořádku, dnes nebojujeme. Jen mi bylo smutno, pojď sem…” *Poplácá dlaní vedle sebe a vrána se poslušně složí za jejími zády. Temari se spokojeně opře zády o měkké peří.* “Můžeš jít vedle mě, jestli se nebojíš…” *Mrkne na Kaede. Ruce si složí za hlavou a zadívá se na oblohu.*

*Mlčela a jen se na Temari mile usmála. Není jediná, kdo jí řekl, že její myšlení a slova rozjasnili osobě náladu. A v tuhle chvíli raději byla pozitivní, než aby i jen myšlenkami podkopávala Itamiho možnosti na výhru a přežití. Věřila mu, byl to jeden ze tří lidí, mimo rodinu, kterým by svěřila svůj život. Ale že je jako poupě růže jí ještě nikdo neřekl.* Jsem ráda, že nemluvím nadarmox *Usmála se, její Talk no jutsu bylo velmi efektivní. Temari si pak dojídala rámen a u toho privolala vránu. Prvotní šok rychle zmizel, když si v hlavě přemítala jména na smlouvě, kterou jí dal podepsat Sora.* Temari Hayo…úplně bych si to nespojila. Vaše jméno je na svitku, který jsem sama podepsala. Sama bych měla být schopná přivolávat vrány. *Svitek podepsala před pár dny u Sory doma. Když jí pak dal ten řetízek a stalo se, co se stalo. Mezi Kaede a Sorou to nebylo úplně dořešené, ale svitek podepsala a krystal nosila.* V pořádku, já jsem si tu už vyseděla pohodlnou prohlubeň…..i když… *zvedla se. Však to byla možnost, jak se seznámit se svým summonem, a tak se posadila nakonec vedle Temari. Těsně vedle. A opřela se zády o peří. Rukou zajela za sebe a prsty projížděla opeřencovu pokrývku kůže. Milovala vrány. Dokonce přemýšlela i nad jménem s nimi spjaté, které by používala mimo vesnici a jak řekla Ayatovi, přišla si jako vraní ptáče. Zatímco on byl Tygr.* tohle je velmi příjemné… *konstatovala fakt.*

Temari: *Pozorovala upřeně reakci Kaede. samozřejmě že věděla, že jí dost určitě překvapí. Protože to zkrátka nemohla čekat.Otázkou do poslední chvíle pak ovšem bylo, zda bude její reakce pozitivní či nikoliv. A pozitivní byla, přestože Pan Vrána dokázal i po letech budit v řadě nepřátel zdravý respekt.* Ano a hned za ním je i jméno Itamiho…” *Odtušila Temari a pozorně Kaede sledovala. Po chvilce ale uhla pohledem, když se k ní po její vlastní výzvě připojila.* “Když jsem Pana Vránu před lety našla, bylo to po bitvě a jeho pán zemřel. Neuvěřitelně si na mě zvykl.” *Podívala se na Kaede po očku.* “Nejsou to jen zbraně a služebníci. Jsou víc, mnohem víc Kaede a když tě milují dokáží bojovat docela jinak než normálně. Tady Pan Vrána držel vyrovnaně dva ptačí nepřátelé ode mě jen aby mě ochránil. Je to můj neocenitelný přítel.” *Temari mu láskyplně přejede prsty v peřích.* “Věřila bys, že už má dospělou rodinu? A ti už mají své mladé? Byla to celkem událost. Ale vybral si vážně sympatickou družku…” *Temari mluví vážně, nevymýšlí si.* “Budu k tobě ale upřímná, budu muset najít nyní toho kdo svitek vlastní a položit mu pár otázek…” *Kdo ví proč se Tem zamyslí. Pak ale po chvíli pokračuje.* “Kdo ti ho dal podepsat Kaede? Je ti blízký?” *V jejím hlase je stále přátelský tón, sle je asi poznat že se donutila zeptat opatrně na něco co je pro ní samotnou hodně důležité.*

*Souhlasně přikývla. Ano hned pod Temari byl Itami. U něj se také poprvé setkala s vránami jako Kuchiyose, jen její vzpomínka byla velmi, velmi zkreslená.* Ano, Espere-sama je tam také. A docela dost dalších lidí. Vrány se zdají být velmi oblíbené… *Odmlčela se.* ale pro mě je vrána od dětství stejně důležitá, jako naši jeleni. *Narazila tím na její klanovou tradici, kdy členové klanu Nara měli obory s jeleny a starali se o ně. Vrána pro ní byla důležitá od doby, co ji Itami zachránil, ale sama si to neuvědomovala. Takový kód uložený hluboko v mysli.* Kvůli jejich důležitosti jsem se zatím nepokoušela žádnou přivolat, jelikož je velmi respektuji a mám obavu z jejich reakce k mojí osobě. *Zasmála se trochu nervózně. Temari mluvila o tomto tvoru, jakoby to byl člen rodiny a Kaede se to líbilo. Měla se zvířaty podobný vztah. Zvíře oddaně poslouchalo, zatímco lidé…těch jí škoda nikdy nebyla.* Váš vztah je jedinečný a doopravdy krásný. Jednou to snad budu mít s touto linií podobně. *Když ji Temari žádala o jméno osoby, držící svitek. Rozhodla se jej nevydat. Nakonec, mohou jí to vrány sami dát vědět.* Svitek má osoba, která je mi velmi blízká. Snad i můj nejlepší přítel. Jméno nedám. Vrány tuhle informaci mohou předat sami ne? A nakonec. Je to i někdo, kdo je blízký Itamimu. Víc neřeknu. *Temari si mohla sama domyslet. Zda to je Maiy nebo její děti. Tak jako tak Kaede by nechtěla mít spor ani z Maiy a ani se Sorou, on sice byl stejné úrovně jako Kaede, ale byl stokrát silnější a v kombinaci s Aodou by je neporazila ani kdyby měla u sebe dalšího člena týmu.* Pojďme raději obdivovat hvězdy, dnes jsou moc hezky vidět, i přes svit měsíce… *Podívala se na nebe a sledovala bilé zářící tečky na obloze.*

Temari: “Zdá se, že jsou oblíbenější víc než bys čekala…” *řekne tiše Temari spíš pro sebe, ale vlastně i pro Kaede. Vyslechne si jí dál už bez vyrušení a chvíli dlouze přemýšlí. Vlastně jí Kaede téměř přesně řekla kde svitek najde. To kde skončil jí ale dost překvapilo protože pna znala něco o čem druzí nevěděli. Váhala. Měla by po letech zkusit někoho věřit? Zvlášť když pak pár Kaede podobných už vlastnoručně pohřbila. Pomníčků už má už takhle na navštěvování dost ale přesto… Kaede jí byla dost podobná. Nakonec se rozhodla a odtáhla se od vrány o kterou se pohodlně rozvalovala. Natočila se ke Kaede a natáhla pomalu ruce k jejím. Pokud se nechala, vzala je do svých a pohlédla jí upřeně do očí. Dlouze, nesmlouvavě ale stále laskavě.* “Hvězdy bych s dovolením nechala na později protože je tu něco, o čem bych pro změnu chtěla řici já tobě.” *Studuje snad každý sval v její tváři. Pak si lehce povzdechne.* “Možná jsem už příliš stará na to věřit v mladší generaci. Ale ještě jednou, možná naposledy bych to ráda zkusila s tebou Kaede.” *Mírně se jí víc protáhnou koutky úst do hezkého úsměvu. Jemně stiskne její prsty.* “Můžu ti věřit Kaede? Staneš se mou malou důvěrnicí a co ti řeknu nikdy nikomu neprozradíš?” *Doufá, že neodmítne. Zvlášť když si pospíší se dvěmi podmínkami.* “Bylo by samozřejmě nutné mi to odpřísáhnout na smrt Itamiho-sama a při své milé vráně.” *Nakloní hlavičku mírně na stranu, nevinně se usměje.* “Docela ráda bych jí s tebou poznala. Mohl by to být úžasný zážitek, co myslíš podělila by jsi se se mnou o něj?”

*Kaede přikývla na souhlas. Temari jí pak chytila za ruce. Koukala na ní s podezřením v očích. Temari prostě nemohla věřit tolik, aby stále neměla pochybnosti. Ne každý človek to s Kaede kdy myslel dobře. A Sama Temari jí upozorňovala, aby nebyla tak důvěřivá.* Tajemství si ráda poslechnu. O tom žádná. *Lehce se pousmála. Sama jich už měla tolik, že jedno cizí se mezi nimi ztratí.* Moji diskrétnost uznávají lidi ve vesnicích i mimo ně. Nikdy ničí tajemství nevyzradím. To si raději prokiusnu jazyk. Takže klidně odpřísáhnu na smrt Itamiho, protože k tomu kvůli mojí puse nedojde. Ale ba vrány přísahat nemůžu. *Podívala se na prsty, které jí Temari držela. A pak zase na Temari.* Svitek jsem sice podepsala, ale o vyvolávání jich jsem se nikdy nepokoušela a pokud to s někým budu sdílet, tak bohužel ne s vámi a ne tady. *Zdvořile odmítla druhou podmínku. Reálně se alw vyvolání vran bála. Prostě se na to ani necítila. Chtěla odpočívat a ne plýtvat chakrou a otravovat už tak vytížené ptactvo.* Jsem jedno ucho ale. *Pobídla Temari k vyřknutí informace, kterou chtěla Kaede předat.*

Temari: *To podezření v očích Kaede jí jednak neuniklo a jednak jí pobavilo. Kaede jí sice slovy odmítala přiznat že si její poučení bere s srdíčku ale zároveň se podle něj i snažila chovat a úplně jí nevěrit. Ale i přesto byla vážně milou osobou. Nebo alespoň tak jí nyní vnímala, žádné přetvářky jaké znala z života kolem sebe. Nebo kamenné vážné tváře. Ač by to nejspíš sama nepřiznala, no vážně potřebovala moci se s někým cítit takhle… uvolněně a zkrátka v pohodě. Proto byla ráda, že Kaede souhlasila neprozradit její údajné tajemství. I když… nad poslední poznámkou se ani nesnažila skrýt zklamání. Temari vrány otevřeně milovala, to musel vidět každý a to že jí odmítla jí opravdu mrzelo. I tak ale nečekaně spráskla ruce k sobě v tlesknutí a přetočila se do tureckého sedu.* “Dobrá, stále budu ale tajně doufat že si své rozhodnutí ještě rozmyslíš, ano? Nicméně…” *Až ke slovu - nicméně - svá slova tak trochu huhlala jako malé uražené dítě ale u toho slova zvážněla a přešla do vyprávěcího módu.* “Bylo nebylo…počkej máš ráda dobré příběhy, viď? Nemáš? Máš? Tvoje smůla už jsi souhlasila že si mě projednou vyslechneš! Takže zpátky k věci! Kdeže…jo aha, už vím. Právě jsem vyprávěla, že kdesi vysoko převysoko na nejvyšších horách světa, tam daleko až za horizontem kde stačilo udělat jeden špatný krok aby shinobi přepadl na druhou stranu vzhůru, existoval ptačí svět. A v něm žila od nepaměti moc pěkná banda opeřených neřádů! A protože byli dost drzý, tak přepadávaly naschvál přes okraj a dělali v našem světě pořádnou neplechu! ” *Temari několikrát vážně přikývla.* “Tak, tak. Až se jednou zpráva o nich dostala až do jedné malé horské vesnice, kde se na svou cestu připravovala mladá bojovnice. I rozhodla se ona, že to tak nenechá a vydala se hned na cestu. Překonala hory, prolezla doly. Přeplavala moře, zvládla písečné hoře až doputovala k velké skále. S velkým sebezapřením šplhala a šplhala až nahoru, aby naopak ona schválně přepadla na ty rošťáky. Ale ti po ní házeli nejrůznější věci! Kamenía pak i vlastní jídlo! Samé červy a brouky ale ona se nevzdávala až přepadla taky!” *Temari vážně přikývla a prsty si namotávala koneky vlasů.* “Na druhé straně to bylo tak jiné! Krásné a čisté. Dokonalé místo pro malé ptáčátko jakým se ona bojovnice okamžitě cítila. Ale neměla čas! Musela bojovat a složit svou nejtěřší životní zkoušku! Bylo to samé prásk a bum! A peří létalo vzduchem! Ale ona se nevzdávala. Věděla, že bojem pomůže všem těm zbylým hodným ptáčkům. A tak nakonec nějak zvítězila.” *Temari se zadívala na oblohu.* “Strávila s nima mnoho času a všichni jí tak nějak nakonec přirostly k srdci. Ale pak nastal čas, aby se vrátila a žila zase svůj starý život se svou rodinou. Nechtěli jí dát! Ani pustit, ale ona je nakonec přesvědčila že musí odejít. A tak aby jí nemuselo už nikdy být smutno, dali jí tajný svitek na jejich přivolání.” *Znovu sklouzla oima zpět ke Kaede.* “A tak mohla žít ve svém světě a přesto být stále s nima. A tak se z ní stala Vraní Poustevnice. Prochodila snad celý svět a udělala si mnoho přátel. Až se jednoho krásného dne zamilovala. Byl to krásný muž, ale především hodný. Poprvé cítila obrovský zmatek a čím víc ho poznávala tím víc, chtěla být jen s ním. Ale on nebyl z jejich vesnice a lidé říkali že to není správný.” *Temari se zamračila.* “Ale přesto spolu byli i když neměli být. Až se jednoho dne stalo, že bojovnice už neodešla sama. Tehdy to ještě nevěděla, ale odnesla si sebou budoucí miminko. Když to pak zjistila, rozhodla se vše utajit pro bezpečí dítěte i otce. Na další schůzku s ním už nikdy nepřišla. Rozhodla se žít chvíli podle pravidel ve vesnici a zklidnit celý svůj život a tehdy vyšplhala znovu nahoru aby vránám svitek vrátila. Kdo ví proč, ale necítila se nějak na to ho u sebe mít. A léta plynula, narodilo se jí překrásné děťátko, které rostlo jako z vody. A ona byla moc šťastná. Jenže vše nebylo tak jak má být. Jednoho dne si jí vrány přivolaly zpět s naléhavou zprávou. Někdo silný jim svitek ukradl!” *Teď už zase mluvila vážně a pozorovala pozorně Kaede, jak se tváří.* “A tak po dlouhé době opět vyrazila na cesty aby ho získala zpět. Stopování bylo její druhé jméno a sílu měla jako medvěd. Přidejme jen čisté srdce a velkou touhu v něm vše napravit a máme důvod proč toho zloděje musela nakonec najít. Bojoval nejdřív statečně, ale pak přišel na to, že jedině může snad utýct. Obětoval všechny přátelé i část sebe, ale nakonec ho přeci jen malá bojovnice našla a dostihla v rokli odkud neměl kam zmizet. Trvalo to sice měsíce, ale nakonec dosáhla svého. Tehdy jí naposledy řekl tak jako vždy když jí unikal. Seref mě ty malá holka! Ona se jen ušklíbla a vyhrála. Když pak prohledávala jeho kapsy, aby mu odňala svitek pozdě zjistila, že ho u sebe nemá!” *Temari se stále lehce mračí když pokračuje dál.* “Pozdě si uvědomila, že pro vlastní odplatu jí uniklo, že ho musel někde během dlouhého pronásledování nechat, nebo někomu tajně předat. Svitek zmizel, bylo pozdě a ona cestovala a cestovala. Ale stále méně doufala, že potká někoho kdo o něm slyšel. Kdo by jeho tajemství znal. Až přišla ve zlé době na zlé místo k vodě…” *Temari se natočí ještě víc na Kaede, její hlas zněžní.* “...kde potkala moc milou osůbku. Mladou, tvrdohlavou a jí samotné v jistém smyslu hodně podobnou. A tehdy poprvé si uvědomila, že už nehledá kvůli pomstě a napravení věci. Ale ze zvědavosti! Moc ráda by totiž zjistila, zda nový majitel si svitek zaslouží. A navíc mu nemůže ublížit, protože ho chrání silné kouzlo lásky, kterým ho obklopil jistý starý přítel. Proto ho bude hledat dál, aby ho vyzkoušela. Nikdo totiž neví, že samotnému času se malé bojovnice zželelo a tak jí darem dál sám sebe. Jednou totiž musí vše skončit a dojít k napravení. A tak její malé tajemství snad je, že může čekat tak dlouho, jak bude potřeba? Nebo je to v něčem jiném? Kdo ví? Já vím, ale nepovím…” *Na delší dobu se Temari zkusí odmlčet, aby kaede dala možnost si vše co slyšela promyslet. Do fantasticky magorského příběhu skryla nejednu pravdu, byla ke kaede upřímná a nechala jen na ní, kolik si z toho příběhu sama dokáže pochopit. Ale jestli v něm nenajde ani sama sebe, pak by byla asi hodně zklamaná že se v Kaede spletla.*

*Kaede nechala Temari aby si breptala pro sebe a nevyrušovala jí. Chvilku an to přišel příběh, který jí Temari sdělovala. Kaede u toho celou dobu sledovala vypravěčku, snažíc se pochopit proč se jí tolik svěřuje a zda je všechno z toho jejího příběhu pravda, nebo lež. Nakonec jí stejně přišlo, že z ní chce přes city vydolovat jméno osoby se svitkem, nebo nějaký kus soucitu. Ale sama se musela pozastavit nad jedinou věcí, která jí přímo do uší praštila. Temari má dítě, které opustila, aby se honila za svitkem? Alespoň tak to ona sama pochopila. I kdyby její dítě bylo starší než Kaede sama, nikdy by ho neopustila. Sama čekala na to, až bude mít potomka a v tu chvíli by ho měla neustále u sebe, dokud se sám nerozhodne odejít, stejně jako to bylo u ní a její matky. Nelíbil se jí přístup například Maiy, která nechala z většiny své potomky růst jako stromy v lese a jen jim občas zastřihla větve. Z Temari měla podobný pocit. Celou dobu ji sledovala bez náznaku nějakých větších emocí. Jí záleželo tak moc jen na pár věcech, které měla neustále na těle. A které vždy věděla, kde jsou. V životě by nedopustila, aby je někde ztratila nebo zapomněla. Samozřejmě poznala i sebe. A p to víc jí to přišlo zvláštní, Kaede nebyla Temari ani za mák podobná. Nebo to si alespon sama myslela. Mlčela stejně dlouho, jako Temari po skončení jejího proslovu.* Ten svitek si zaslouží více, než kdo jiný. *Prolomila ticho.* Pokud vaše zvědavost tak moc ovlivňuje nutnost svitek vidět, nebo získat zpátky, pak je nejsnazší požádat onoho starého přítele…a nebo se chytit za nos a nechat svitek plynout a žít vlastním životem. Pokud byl tak moc důležitý, v životě byste ho neztratila. *Zvedla se z písku a popošla k moři tak, že jí vida omývala bosé nohy.* Sama mám věci, bez kterých bych se zbláznila. Citivé pouto k nim je na takové úrovni, že si nedovedu představit ráno bez toho, aniž bych si je zkontrolovala. Jsou to nedůležité maličkosti, oproti svitku s Kuchiyose, pouze povrchní věci, bez kterých se dá žít. I tak bych je v životě nikdy nenechala, ani když by mi šlo o kejhák. I v průběhu soubojů, kdy mi bylo něco rozbito, jsem to vždy posbírala a opravila, ani střípek nevyšel nazmar. Osobně bych žila život a přestala se honit za něčím, co už leta letoucí nemám a začala se více věnovat tomu, co mám přímo před nosem. *To byl její názor. Stála si za tím. Honit se za nedostižným, to nikdy nedělalo dobrotu. A ona Soru nevydá a rozhodně si nepřeje, aby ho někdo obtěžoval jenom kvůli svitku s vranami.*

Temari: *Hned od začátku si všimla, že upoutala pozornost Kaede. Doufala, že když s Kaede mile promluví a přednese jí zajímavý, třebaže hodně nadnesený příběh tak se jí i Kaede alespoň trošku otevře. Usměje se, zamračí se nebo prostě nějak dá najevo zda se jí příběh a konkrétní části v něm líbí. Takto to většinou funguje mezi dvěma lidmi co se nezávazně baví. Ale Kaede se kdo ví proč uzavřela a tvářila se jako by byla odlitá z cínu. Temari to překvapilo, ale dokonale to skryla a na šílené historce to nedala znát nijak během celého přednesu. Teprve když Kaede pak začala mluvit, tak částečně něco pochopila, nebo si i něco málo domyslela. Pravdou bylo, že cítila nemalé zklamání z Kaede a tak během jejích slov mírně sklonila hlavičku ale nevyrušila jí dokud ani pro změnu Kaede sama neskončila. Po té chvilku mlčela, zvažovala zda Kaede upozornit na tu jednu maličkou drobnost a ještě zkusit zda na rovinu přijme jistý fakt. Nebo zda jí jako mnohé nechat ve špatném pochopení slov, které sama řekla. Nakonec se rozhodla, že bude čas pokračovat nejspíš pomalu dál. Pohladila Pana Vránu a tiše na něho cosi sykla. Vrána k Tem natáhl hlavu a ona ho zkusila obejmout.* “Ach ti mladí, že starý příteli? Pořád si myslí, že vše odhadnou a vědí nejlépe. Rozumím jim, nebyla jsem jiná. Přesto…” Temari pomalu otočí hlavičku ke Kaede a pak pokračuje dalšímy slovy přímo k jejím uším.* “…pokud vím, tak jsem tě jen požádala zda by sis vyslechla můj příběh Kaede-chan. Jediná má prosba byla, aby zůstal mezi námi. Doufala jsem, že mi řekneš zda byl pěkný. Nebo zda odsoudíš v něčem malou bojovnici a její činy. Dokonce bych i vzala kdyby jsi jen řekla že jde o pitomost a mávla nad tím rukou ale ty…” Temari chvilku vážně vypadá zklamaně.* “…sis myslela co?” *Neskrývá mírné zklamání, narozdíl od Kaede jedná na rovinu. Po chvilce pak dál pokračuje.* “Kaede dokonce jsi ani nedávala pořádně pozor. Je velký rozdíl mezi ztraceným a ukradeným. A také mezitím znát vlastní zodpovědnost nebo jí mít”. *Pokývá vážne hlavičkou.* “Bohužel mám dojem, že jsi ke mě nebyla zdaleka upřímná ani z poloviny tak, jako já byla k tobě a to mě nakonec mrzí nejvíc.”

Co má můj názor na zmařený život někoho jiného společného s upřímností? Z celého příběhu mám akorát pocit, že jeho hlavní hrdinka se žene za něčím, co jí už dávno nepatří, ať už ztraceno, nebo ukradeno. Namísto toho, aby plnými doušky užívala života s potomkem a budovala něco nového, se hrdinka akorát plácá v minulosti, která jí už nic nepřinese. Doslova plýtvá drahocenným časem. *Mluvila od srdce a upřímně. Kaede to tak prostě cítila. Kdyby ona měla dítě a měla by si vybrat mezi vránami a miminkem a formováním dítěte v budoucnu, rozhodně by brala možnost druhou. * Upřímnost Temari, je cnost, která přináší mnohdy další problémy a která bolí. Pokud nejsi schopná snést můj upřímný názor, pak bys tuto cnost neměla od nikoho očekávat. *Víc neměla moc co říci. Unavoval jí Temarin urputný zájem o vrány, taky z ní celkově byla zmatená a chtěla prostě buďto normální konverzaci, nebo ticho. Už se doopravdy těšila, až po Kirigakure zkusí vyhledat Ayata a normálně si povídat. (rpg se odehrává před návštěvou Kiri a před zničením vězení, takže Kaede nemohla vědět, že její přání se splní rychleji a setkání rozhodně nebude příjemné.)*

Temari: *Chvíli přemýšlí o tom, co Kaede říká. Zdá se jí, že jí kaede nerozumí. To pořád myslí jen na to, aby se v něčem hloupě neprořekla? Vždyť ona toto téma již dávno neřeší. Přesto zde bylo alespoň něco co mohla ocenit. Možná to bylo tím, že si tu odpověď tak trochu vynutila ale co už. Co má víc říct někomu, kdo dokáže odsoudit i dětské pohádky za to, že neodpovídají reálnému životu? Lehce si povzdechla.* Zmařený život říkáš? To beru, a co že má společného s upřímností? Všechno to, co nám lidem zůstává. Můžeš žít klidně dál uzavřená sama do sebe, ale věř mi že tak tě nikdy nikdo doopravdy nepozná a takový život za nic nestojí. To že jsi mi řekla alespoň to, že se ti příběh nelíbí ber jako dobrý základ do budoucna. Třeba časem dokážeš na jedné věci najít nejen špatné věci, ale i ty dobré. *Temari se začalo zdát, že dnes už si s ní Kaede jen tak povídat nebude chtít. Přesto všechno co jí ale Kaede řekla, si o ní udělala vlastně celkem dobrý obrázek. Měla jí i tak trošku ráda. Proto se rozhodla si v její přítomnosti odpočinout a neodejít jinam.* Upřímnost je dvousečná zbraň. Přesto mi nevadí, je mírnější než osud plný přetvářek ostatních lidí. U nich pak zjištění pravdy až po letech bolí víc, než malé upřímné sdělení na začátku. Ale nyní mě omluv Kaede prosím. Trošku si odpočinu než vyrazím dál, věřím že tu jsme obě v bezpečí. *A klidně zavře oči, i když ještě chvíli poslouchá dál.* Děkuji kaede… *Zašeptá pak upřímně.*

*Kaede mlčela, nerozdmychávala více tuhle debatu a když Temari sama skončila a zavřela oči, ještě chvíli sama sledovala moře před sebou. Shodila pak vějíř na zem a lehla si na něj. Noc se ode dne nelišila vlastně vůbec. Ale zvuk lodi, narážející o molo, jí jasně dal najevo, že je nový den a rybář se rozhodl bzdy vyrazit na druhou stranu vody. Kaede se vzbudila a natáhla k Temari.* Temari-san, rybář bude za chvíli odplouvat. Já jedu s ním. Pokud chceš do Země Vody, pak je ta správná chvíle vyrazit právě teď. *S těmito slovy sbírala svoje saky paky a nasadila si na záda vějíř. Připravená vyrazit na další část cesty.*

Temari: *Vlastně bylo vše celkem jednoduché, pokud by se nad tím jeden zamyslel tak by musel dojít k jasnému závěru. Temari mohla v cestě díky vráně pokračovat už včera. Vlastně mohla pokračovat kdykoliv a kamkoliv bez omezení. Nechtěla se však rozejít s Kaede ve zlém a pak, vážně si chtěla po delším cestování odpočinout. Snad proto zůstala do rána spát na vráně, kterou neodvolala. Bylo to příjemné, lepší než spát na zemi a pak měla vždy u sebe v pečeti malou přikrývku. V dobu, kdy by mělo přijít ráno pak nespokojeně mžourala na potemnělou oblohu. Na tohle si prostě nikdy nezvykne. Čert aby tu temnotu spral. Z myšlenek jí vytrhnou až laskavá slova Kaede.* Ohayo, kaede-chan. *Oslovila jí ospalým hláskem a zároveň přidala i hezký úsměv.* Já nespím, nemusíš se bát. ALe bylo od tebe milé, že jsi se stavila mě upozornit. *Vstane, nechá zmizet pár svých věcí a pak pošle vránu, aby se šla proletět a obstarat si možná i něco k snědku. Nejspíš se tedy vydá s Kaede za rybářem. Nalodí se a pak se Temari obrátí znovu ke Kaede.* Smím tě pozvat na snídani? udělalo by mi velkou radost, kdyby jsi mě neodmítla. Tedy pokud dáváš přednost tradiční horké snídani, před studenou cestovní, tak by se něco našlo… *Vytvoří něco na styl ubrousku prostři se, jen se svou pečetí a kapkou krve. Má zde rýži se zeleninou, vejce s tofu a navrh polévku miso. Vše v mističkách dost pro obě, očividně toto je domácí jídlo nevypadá jako kupované ze včera.*

*Jemně se usmála, po včerejším rozhovoru jí pozitivita Temari přišla trochu zvláštní, ale neřešila ani neprožívala onen fakt. Jen se jemně usmála a během pár minut se spolu s Temari a dalšíma dvěma lidma nalodila na malou loď známého rybáře a dalis e do cesty přes úzký průliv mezi oběma zeměmi. Temari Kaede nabídla snídani a než se stihla Bělovláska omluvit, že nechce, už bylo jídlo na stole. Jen jemně zvedla rty. Hlavně protože milovala Miso polévku asi stejně, jako Rámen a Temari zatím z rukávu sypala jen její oblíbené jídlo.* Dobře, trochu si dám, i když normálně moc nejím. *Vzala misku a hůlky a dala se do rýže a pak miso polévky.* Co tedy máte v plánu v zemi Vody, Temari-san? *Optala se a upila polévky ze které snědla řasu.* Já musím docela rychle po vylodění do kirigakure. Nemám moc času nazbyt. *Jemně se usmála. Rybář zahulákal, že kolik času cesta vlastně zabere.*

*Kaede pak celou dobu radsi mlcela a moc se s nikym nebavila, protoze resila nejake svoje niterni problemy. S Temari se na brehu zeme Vody rozloucila a vyrazila pryc.*

Konec rpg

*Kaede hned po rozhovoru s Rias vyrazila do výzkumné laboratoře, kterou jí Rias nabízela, aby si tam odložila její poznámky a sama si to tak prohlédla. Pak se vydala zpátky domů. Musela se stavit na zemi, takže potřebovala Ayatovu pomoc. Sama se proste nahoru nedostala. Dolů to problém nebyl. Vějíř sloužil i jako takové…přistávací zařízení, ale už to neplnilo funkci kouzelného koberce. Byla pryč poměrně dlouho. Bloudila různě po Sora no Sato a přemýšlela nad svým přesvědčením hlavy a rozpolceností srdce. Slovy Rias a celkove nad situací, do které se zapletla. Hloupá holka. Blondýna no. Ještě k tomu toho největšího levlu. S novou, bílou rukou, schovanou v kapse vešla do domu. Že tam bylo minimum nábytku, vypadal spíše neobydlený, než obydlený, jí nevadilo. Nekladla na Ayata přehnané nároky a spíš se těšila, až si tady většinu nábytku nějak vyrobí, nebo koupí asi v Sora ku, páč její partner někam jinam, kde by byl pořádný obchod, nesměl. Zabouchla za sebou dveře a shodila jednoduchým pohybem nohou boty.* Jsem doma… *Pronesla trochu sklíčeně a zmizela v koupelně. Opláchla se a umyla si ruce. Vzala si nějaké starší tričko a malé šitíčko, které měla neustále sebou na cestách a sedla si v kuchyni na linku. Rozhodla se, že si na tu ruku ušije rukavici, aby nebyla jako pěst na oko.*

Ayato: *Byl doma. Užíval si svojí pohody a klidu, které mu Sora no Sato poskytovala. Oproti Sora-Ku to tam bylo až na zvuky rekonstrukce města vážně tiché. Žádní opilci, výbuchy, zpívání a ani rvačky. Takhle nějak si představoval svůj důchod, i když od něj, doufejme, měl ještě velmi daleko. Najednou uslyšel dveře a hlas Kaede.* Vítej! *Zakřičel a ještě chvíli ležel, než se postavil a došel za ní. Došel za ní do kuchyně, kde seděla a držela to šitíčko.* Co máš v plánu? *Došel za ní, pohladil ji po rameni a pak jí dal pusu na čelo. Koukal na to šitíčko a pak si toho všimnul. Tak se z úsměvu přehodil do zaraženého výrazu.* Ty...máš ruku...obě ruce... *Řekl tak nějak hypnotizovaně, když na tu její bílou ruku koukal.* Promiň, že tak zírám...jen jsem plný otázek a nevím, kterou dřív... *Trochu se zasmál. Byl tak nějak jako Kaede, kdy se potkali. Chtěl jí teď vyvrtat díru do hlavy s jeho otázkami, ale držel se na uzdě a dal jí prostor, aby mu o tom něco řekla. Jestli by ale nechtěla, tak do toho nebude dál rýpat.*

*Domov, ne tenhle dům, ani vesnice. Ale ten hlas, který jí odpovídal. Hned měla lepší náladu. Ale stejně byla poznamenaná budoucností a rozhovorem s Rias. Udělala co chtěla a pak si na lince obkreslila ruku na přeloženou látku a začala obšívat tvar. Ayato mezitím přišel a než mu stačila odpovědět na otázku, přišlo i očekávané zaražení. Zvedla k němu pohled a dala mu uvítávací pusu.* Jo, k tomu se váže taková věc… *Odstrčila látku stranou a natáhla ruku před sebe.* V podstatě je jen na půjčku. Dokážeš vycítit, zda je Rias ve vesnici? Někam bych tě chtěla vzít, ale to možná zítra, až paní ze zámku odejde? *pousmála se.* Ruku mi nějakým zázrakem přinesl jeden z těch jejích poskoků. Ona mi ji prostě dala a bylo…k tomu di dala její poznámky k DNA k výzkumu. Poskytla laboratoř, dokonce nám povolila vstup do paláce. Mně do řídící místnosti mechanismu, který dokáže pohybovat s celou vesnicí. Máme zákaz vstupovat do jejích komnat a obtěžovat trůn, na který si stejně chci sednout i kdyby to znamenalo o tuhle ruku zase přijít. *Usmála se doširoka.* Pokud teda chceš vyrazit na prozkoumání toho paláce. A ještě mi dala nějaký úkol, který musím udělat dole na zemi…jo a taky, kdyby se nedej bože něco stalo a došli sem nějací shinobi z jiných vesnic a tak. Máme to tu chránit spolu s těmi poskoky, a já mezitím mám odstartovat přesun na jiné souřadnice. *V rychlosti to nějak vysvětlila. Sama ty informace tolik nezpracovala v hlavě. Spíš se zabývala tím horším tématem. Nicméně teď, i přes to, že si myslela že to bude chtít řešit hned, se snažila trochu vyhnout tomu těžkému rozhovoru.* No a ja si vlastně teď šiju rukavici, aby ta bílá tolik nezářila.

Ayato: *Usmál se, když i on dostal pusu na uvítanou. Jinak to snad ani nešlo. Když začala vysvětlovat, jak přišla k ruce, tak jen pozorně poslouchal.* Bohužel, nemám na to žádnou techniku. *Odpověděl na otázku ohledně možnosti vycítit, zda je Rias ve vesnici.* Vážně? Tohle všechno? Jen tak? *Přišlo mu to až podezřele velkorysé.* Ne, že bych ti to nepřál, to rozhodně ne, ale něco mi říká, že Rias tohle nedělá jen tak...z dobré vůle. Nemusela jsi jí nic slíbit za to, že ne? *Trochu se bál, aby se Kaede nějak neupsala Ďáblovi, který tady s nimi žil.* Hm, vidět tě sedět na trůně mě překvapivě láká. *Usmál se stejně jako ona.* S tebou, Kaede, půjdu až na konec světa. Takže výlet do paláce je samozřejmostí. *Usmál se na ní.* Úkol? Budeš chtít nějak asistovat? *Samozřejmě by jí rád pomohl s čímkoliv, ale bude chápat, pokud to bude chtít udělat sama.* Tak bránit bych to tady bránil i kdyby nás o to Rias nepožádala...repsektive, kdyby nám to nezadala. Je to přeci jen náš domov a tohohle klidu se jen tak nevzdám. *Ujistil jí, že to tady bude bránit vlastním životem i bez popudu někoho dalšího.* A ty s to umíš pilotoval, jo? *Vědátorské schopnosti Kaede ho nikdy nepřestanou překvapovat.* To je dobrý nápad. Nebude to lákat tolik pozornosti a otázek. Ale stejně si myslím, že se tě lidé budou ptát, proč nosíš jen jednu rukavici. Máš i na to nějakou odpověď?

*Pokývala hlavou, no tak to risknou, ale Rias by doopravdy měla být už pryč.* Nevadí, určitě už bude mimo.. *Změť otázek byla oprávněná a ona sama tušila, že za tím bude něco víc. Rias nic nedělala prvoplánovitě, vždy za tím bylo něco víc. To se stačila naučit ještě, než jí potkala.* No zdá se, že zatím za to chce jen mojí pomoc v případě přemístění vesnice a samozřejmě informace, které získám z výzkumu. To je mi jasné, ona baží po informacích a vědění víc než já, potřebuje mě a můj nový pohled na výzkumy, podle mýho mi bude stát za zády a sledovat každý krok a to bude moje platba za tu ruku. *Zamyslela se.* Neumím, ale mám k tomu nějaký manuál, stačí mi si to párkrát přečíst a budu vědět přesně co dělat. *Usmála se a poplácala kapsu, kde byla knížečka, ve které měla návod na ovládání toho kolosu,.* Samozřejmě budu potřebovat asistenci se dostat dolů a pak zase nahorů...musím si pořídit nějaký způsob, jak bych mohla sama prostě chodit z a do Sora no sato, aniž bych si neustále žádala o pomoc. A taky bych potřebovala asistenci s něčím dalším, ale ro ti řeknu až budeme v paláci. *Usmála se lišácky. Domov, ano...taky by to tady bránila vlastním tělem, kdyby se tu objevili nějaký další magoři jako v Sora ku. Na poznámku o rukavici a upřímně zasmála.* Však si ušiju i druhou, hlavně až budu v Konoze, tak si nové koupím. A pak budu říkat, že je to moje image, takže mi do toho nikdo nemůže kecat, zda mám nebo nemám rukavice. *Promnula si oko novou rukou a pomalu se vydala ven z kuchyně* Jdeme? *Usmála se a natáhla ruku jeho směrem.* Nejprve bych chtěla jít dolů...potřebuju pochytat nějaké obojživelníky, stačí třeba žába někde u jezírka, pro začátek. Nebo ještěrka nebo tak něco...a nějaké bylinky, mám tady seznam. Odneseme to pak do laboratoře a půjdeme do paláce. Co ty na to?

Ayato: Doufejme… *Nerad by si u ní zavaří na nějaký problém, ale tak trocha adrenalinu je občas potřeba.* No, tak to je lepší, než třeba nějaká služba pro ní, protože bůh ví, s čím by přišla. Ale jestli jen chce vědět, jak mocný máš um, tak to je za mě v pohodě. *Konstatoval.* Ty mě nepřestaneš nikdy překvapovat Kaede. Až mě trochu mrzí, že budu snižovat inteligenci našich dětí, protože na tyhle věci já jsem tupý jak poleno. Nechápu, jak se můžeš párkrát podívat na nějakou cizí technologii a porozumět tomu téměř…hned. *Trochu se zasmál. Jí vychválil a sebe podcenil. Nebo podcenil, nebyl ani zdaleka tak chytrý a všímavý jako Kaede, takže to ani nemohlo být nazváno podceňováním.* Nedělá mi problém tě stále nosit v náručí nahoru a dolu, nebo nás přemisťovat pomocí Kamui, ale tak máš ptáky jako Kuchiyose. Není tam nějaká velká, která by tě sem dostala? *Byl si jistý, že na to už Kaede určitě myslela, ale říct to musel.* Pomůžu, ať už to bude cokoliv. *Pak se jen zasmál.* To je neprůstřelné, máš pravdu. *Nakonec jen pokýval souhlasně a vyrazil s ní směrem k východu.* Není problém. *Směřoval si to na kraj jejich vznášejícího se města, kde by na konci opět nabídl Kamui nebo létání a pak by se příslušnou cestou dostali dolů.* Tak co všechno tedy musíme pochytat?

Pokud jí jde jen o pozorování, porozumění mé práci, není problém. Pokud by si můj výzkum chtěla přivlastnit, bylo by tu asi druhé peklo na zemi. Nenechám jí si vzít můj čas a úsilí. Ale to jsou jen konspirace. Určitě to bude v pohodě a možná by z nás mohly být i kolegyně. Kdo ví. *Pokrčila rameny. Pak ale natáhla ruce a chytila Ayata za tváře, respektive přiložila dlaně na jeho obličej.* Tohle neříkej. Každý má něco, v čem vyniká. Já sice můžu mít dobrou paměť a rychle se učím, ale jen věci, týkající se mozku. Moje tělo nestíhá, v tom jsi na milion procent lepší zase ty. Kdybychom…snad, až budeme mít, dítě…bude mít od každého něco a bude perfektní, protože bude mít kousek tebe. I kdyby bylo na hlavu padlý a neumělo do pěti napočítat, pro mě bude nejlepší na světě, protože ho budu mít s tebou. *Teď už fakt byla na cestě z domu. Mohla si vybrat, jský luxus. Ale aby urychlili čas, kamui bylo asi efektivnější.* Na vyvolání vran, které by unesly lidi, jsem ještě slabá, fyzicky to nezvládnu. Takže zatím se budu muset spoléhat na tebe, ale je fakt, že do budoucna je to ideální způsob jak se sem dostat. *Boty obuté, hodila přes sebe takový obyčejný plášť, jen aby jí slunce nespálilo.* Můžeme použít Kamui? *Usmála se, připravená na následný nepříjemný pocit v žaludku.* potřebuju nějaké byliny a pár žab, ale myslím, že žáby by mi mohla obstarat vrána. Takže jen ty kytky. Nejhorší bude je najít, ale určitě budou po okolí, tady je příroda ještě nedotčená.

Ayato: *Pousmál se.* Neboj se. Nedovolím jí sebrat ti tvůj výzkum. Samozřejmě bych byl radši za vzájemnou kooperaci. Rias stále není člověkem, se kterým bych chtěl mít problémy, ale pokud by bylo potřeba, tak si samozřejmě zvolím tvojí stranu. Vždycky. *Zahleděl se jí do očí, aby potvrdil svoji serióznost. Nakonec ale její dlaně skončily na jeho tvářích a on se jí upřeně díval do očí. Když dořekla tu svou věc, tak Ayato nemohl jinak, než se jen usmát. Teď chytil za tváře on jí a věnoval jí polibek.* Nemohl jsem si zvolit lepší partnerku do života. *Co na srdci, to na jazyku a zároveň chtěl, aby tohle věděla.* Už se nemůžu dočkat, až toho lumpa nebo princeznu potkám. *No, nakonec se tedy pomocí Kamui dostali dolů. Po přesunutí ji pohladil po zádech.* Je ti dobře? *Už to sice absolvovala několikrát, ale tak každý člověk to má pravděpodobně jinak, tak se jen ujišťoval.* A o jaké kytky přesně jde? *Pak se rozhlédl po okolí.* Ale máš pravdu. Tady to vypadá, jako kdyby snad člověk ani neexistoval. *Zahleděl se po okolí.* No, tak jdeme na věc. Potřebujeme jich hodně?

*O Rias a výzkumu se dál nechtěla bavit, proč taky, měli práci. A hlavně jejich čas spolu chtěla věnovat jen jim dvěma, než dojde i na dělbu času kvůli jiným povinnostem. Ale věta s princeznou a lumpem jí vyčarovala široký úsměv na tváři. Ještě to ale nekomentovala. Nechápala proč, jak šlo o mluvení o dětech, nejradši by z něj strhala všechny hadry a prostě se o ně pokoušela dokud by síly stačily. Ale doopravdy potřebovala udělat svou práci dřív, než dojde na zábavu. Teplá velká dlaň jí přejela po zádech, Kaede se zhluboka nadechla.* No, už mi bylo lépe, časem si určitě zvyknu. *Usmála se, doopravdy časem.* Tady tohle hledáme. *Vytáhla z kapsy obrázek byliny a tohle, listy Gingko biloby. Tak snad budeme mít štěstí. *Složila ruční pečetě a o ostrý zub si nařízla jemně prst, aby přivolala vránu bílou jako sníh - Shisha.* Prosím, ulov mi pár žab a odnes je před palác. Já si je tam pak vyzvenu. Ulov si i něco pro sebe. Děkuji. *Jemně pokynula ptákovi, který beze slov pokynul hlavou a zmizel mezi větvemi stromů.* Těch bylin stačí tak pět celých rostlin, potřebujeme je od kořene po květy. A toho listí je třeba bohužel doopravdy hromada. *Stáhla si plášť a udělala na něm uzly, tím z nej udělala takový vak na listí. Vydala se mezi stromy.* Co vlastně teď budeš dělat....tvoje chakra je cítit na kilometry, jen tak nějaké žoldácké práce v tichosti asi neuděláš, aniž by nepřidaly na odměně za tvojí hlavu...i když Kirigakure, pokud někdy Tatsuya přijde o své křeslo, bude chtít spíš mocnou loutku plnící rozkazy, než další mrtvolu. *Mohlo se zdát, že nad tím Kaede přemýšlí trochu chladně, ale taková byla realita. Vybrala si člověka, kterému nad krkem prostě visí gilotina a bylo jen na jeho opatrnosti, kdy se přetrhne provaz a čepel sjede dolů.* Tvůj bratr sice kdysi pronesl něco o tom, že by byl rád, abys za něj ze stínů dělal špinavou práci, ale popravdě...není tady stín, který by tě skryl dostatečně, kromě Sora no Sato...Přemýšlel jsi nad tím? *Skenovala zem a stromy zároveň, snažíc se najít něco z jejího krátkého seznamu.*

Ayato: *Pořádně si prohlédl ty obrázky a snažil se je vrýt do paměti, mezitím co Kaede přivolala své Kuchiyose a zadala mu úkol. Nakonec se tedy vydali na lov rostlin.* No, to je dobrá otázka. Už dlouho jsem nic pořádného neudělal. Prozatím jsem se jen schovával tady. Ale nakonec se asi přeci jen vydám na cestu žoldáka. Chakra nebo ne, nějak se živit musím. A v budoucnu to nebudou jen moje ústa, která budu muset krmit. *Podíval se na ní s úsměvem a mrknul.* Tam je spíš ten problém, že to asi bude muset obsahovat vraždy...únosy...a to nevím, jestli chci aby bylo něco, co v budoucnosti bude živit moji rodinu. To už bych byl radši neoficiálně oficiální zbraní Kirigakure. Jejím vojákem ze stínů. Alespoň bych ty věci dělal pro svoji vesnici a ne pro někoho, kdo je jen na někoho nasranej. Pravděpodobně to bude ta samá práce...jen to bude lépe...zaštítěné. *Teď už by se dalo říct, že spíš polemizoval nahlas, ale dalo se to brát i jako odpověď na otázku Kaede.* Případně si vytvořit vlastní stín. Nějakou organizaci. Nebo vlastní Sora no Sato. Ale to bude ta těžší varianta. *Při vysvětlování samozřejmě i on kontroloval okolí, když v tom něco zahlédl. Šel pro to a pak přišel ke Kaede. Jednu jsem našel. Sice to není ta, co hledáme společně, ale byla to ta, co jsem hledal já. Byla to pěkná bílá rostlinka. Tu jí následně strčil za ucho a pak jí políbil na čele.*

*Tiše poslouchala, sama nad tím přemýšlela, protože nechtěla zklamat rodinu a Konohu (i když u toho druhého už byla velmi silně nakřápnutá, že na to dojde), zároveň si ale prostě vybrala k životu partnera z druhé strany morálního kompasu. Bylo to dilema a veliké. S každou vraždou na objednávku jakoby člověk ztrácel sám sebe, ale nemohla ho soudit, dělala to samé, jen právě pod záštitou vesnice a ne za peníze lstivých srabů.* Rozhovor s bratrem by ti možná mohl trochu upřesnit, kam se v budoucnu ubírat. Jen to třeba naťuknout, napřímo se na nic neptat, nakonec, on potřebuje tebe na takovou práci, ty jeho ne, ať teda nabídne sám. *Pokrčila rameny. Uvědomovala si, že co se živení rodiny týče, bude to časem hlavně na něm, i když už se pomalu rozhodla o tom, že svého potomka pár let neuvidí, aby mělo dítě zaštítění vesnice a dostalo se mu řádného vzdělání. Zaklepala hlavou jakoby z ní chtěla vyhnat myšlenky. Založení malé vesnice taky nebylo špatným nápadem, ale rozhodně to bylo něco, co by vyžadovalo extrémní množství práce a úsilí. Hledala dál kytky a strom, Ayato k ní došel s květinkou, kterou jí dal za ucho a s dotekem jeho rtů na svém čele zavřela oči.* Hmm... *Spokojeně zamručela a objala ho, pevně jak jen uměla.* Děkuji. *Dlouze se nadechla a pak ho pustila.* To abychom co nejdříve našli ty rostliny. Pak tě totiž čeká jeden mnohem těžší úkol. *Mluvila u chůze a očima kmitala po zemi a stromech.* Když o tom tak mluvíme, myslím si, že by bylo možná i fajn abys mi to dítě udělal, co možná nejdříve, dokud jsem fyzicky schopná je mít a ty ještě nejsi děda o holi. *Zasmála se, tváře a nos z toho měla červené. Sehla se k zemi a vytrhla rostlinu, kterou hledali, ale byla to zatím jen jedna. Prdla jí do "vaku" z pláště.* Pokud teda...chceš i ty sám? Samozřejmě je tu možnost být jen my dva, ale...přijde mi to škoda, zahodit náš genetický materiál.

Ayato: *Jemně si povzdechl.* Asi máš pravdu. Bylo by na čase, abychom oba vyložili karty na stůl a jednou pro vždy si ujasnili, jak to máme a jak to bude dál. Válečnou sekeru jsme už sice zakopali, ale pořád je tady ta otázka budoucnosti. A popravdě...asi bych s ním ve skutečnosti i rád spolupracoval. Krom tebe je to jediná rodina, kterou mám. *Ano, řekl to. Zatím spolu s Kaede jen chodili, ale už teď měl ve všem jasno a bral jí jako rodinu.* Vážně? A smím vědět, co to bude za úkol? *Dotázal se s úsměvem. Nakonec přišla ale věta, která ho trochu zarazila. Ale nakonec se nad tím jen usmál.* Já si s tebou dítě udělám kdykoliv a kdekoliv. Hlavní rozhodnutí je na tobě. Já mám ve všem jasno. *Doprovodil to hřejivým úsměvem. Doopravdy byl přesvědčený, že Kaede je pro něj ta jediná a jestli někdy bude mít dítě, tak jedině s ní. Nakonec i on našel rostlinu, kterou hledali. Dokonce rostly dvě vedle sebe, tak je sebral obě.* To nám dělá tři, zbývají tedy už jen dvě. *Přihodil je ke Kaede do pytle.* Nemám to vzít? *Nabídl se, což už ale asi měl udělat mnohem dříve, ale tak nevadí.*

*Usmála se, byla na něj pyšná. Udělal ve svém životě dost změn a tahle byla asi ta nejdůležitější, urovnat si to s rodinou. I když z představy, že bude rodina s Mizukagem, nadšená nebyla, ale to bylo prostě jedno malé mínus. Nic není nikdy perfektní že?* Přesně tak. Rodina...je důležitá. *Zazubila se pak na otázku, samozřejmě nejprve pronesla to o dětech.* Úkol je přeci jasný, celou dobu tady o tom mluvíme. *Natáhla ruku s vakem, aby tam hodil květiny.* V pohodě, ponesu to, ty hledej. *Odpověděla na nabídku ulehčení od nošení kytek.* Úkolem je zajistit, abych se do Konohy vrátila buďto už jako matka, nebo velmi těhotná. *Zasmála se. Protož ejí to přišlo doopravdy v popukání, že si to takhle plánuje.* Nicméně to horší bude následovat pak. Budeš muset čekat, dlouho...než se k tobě vrátíme. Nebo prostě tady pár let budeme, ale dítě bohužel musí s určitým věkem jít do vesnice, na akademii a kvůli Chuuninským zkouškám. Zvládneš to pak? Sám zase? *Povzdychla si, bylo to docela těžké téma, dost možná to už řešili (to si já Bára fakt nepamatuju už pardon), ale Kaede potřebovala jistotu, že to sám zvládne a pak se k sobě zase vrátí a bude to všechno stejně zalitý sluncem.* A hlavně musíme ještě k tomu moři! *Pokusila se odlehčit téma trochu.*

Ayato: *Jen pokýval, souhlasil s tím, že rodina je důležitá. A i kdyby to s Tatsuyou nevyšlo a zbyla by mu jen Kaede, tak i tak mu to bude stačit. Kaede je vše co potřeba. Tatsuya je jen třešnička na dortu. Samozřejmě ale teda nějaké děti, ty by taky chtěl. Nakonec nad tím úkolem stejně jen nechápavě naklonil hlavu.* Jak je libo, má paní. *Začal se pozorněji rozhlížet po okolí. Nakonec ale stejně jeho pohled skončil na Kaede, že to na něj takhle vypálila. Nakonec se ale zasmál s ní.* Tak to abych začal střílet ostrejma. *Zasmál se tomu. Ale trochu ho to samotného vyděsilo. Doufal, že není neplodný nebo tak, to by bylo nemilé. Ale věřil, že se jim to povede. Pak ale Kaede nakousla trochu těžší téma.* To víš, že jo. Pouhá myšlenka na to, že tam někde jste, v bezpečí a pohodlí je dost na to, aby mě to tlačilo kupředu. *Chytil jí za rameno a přitlačil ji trochu k sobě.* Navíc určitě budeme v kontaktu. Sice teda asi naživo neuvidím své dítě vyrůstat, ale udělám vše pro to, abych ho viděl alespoň v těch nejdůležitějších momentech jeho života. Třeba na Chuuniských zkouškách nebo Geninských zkouškách a tak. Ještě nevím jak a jestli to vůbec jde, ale už teď bych pro něj udělal nemožné, takže nějakou cestu zkusím najít. *To bude ovšem asi mnohem komplikovanější, než se i největšímu pesimistovi může zdát, ale klidně zahodí Nanabi, aby o ty věci nepřišel. Cesta jak se infiltrovat na den do vesnice asi bude, ale s takovou chakrovou stopou to bude velmi těžké.* A o moře se neboj. Tam tě dostanu, i kdyby to byla poslední věc, co udělám. *Zase jí políbil na čelo a v tom si všiml po Kaedině pravé straně další květinu, kterou jí pak přihodil do pytle.* No, to jsme o krok blíže k potomkovi. *Šibalsky se na ní usmál a jedním okem mkrnul.*

*Zasmála se, ostrejma... "Jelito" prolétlo jí hlavou. Na její slova si jí přitáhl a Kaede si omotala ruce okolo jeho pasu. I kdyby postupovali v cestě byla rozhodnutá se ho chvilku držet a "tulit se". Nakonec se při jeho shýbání pro kytku odtáhla a zahákla svůj prst o očko jeho kalhot, jako to dělala dřív.* Hah...no, snad tomu taky tak bude. *Zasmála se, když nastavovala pytel kořenům květiny.* Malý krůček pro lidstvo, velký krok pro nás dva. *Otočila se a rozhlédla po okolí , odkud Ayato vzal tu kytku a nedaleko našla další. Vyrazila pro ní.* Pět z pěti, teď už jen to listí. Mimochodem... *Narvala květinu do pytle.* Jaké příjmení bychom mu...nebo jí, dali? Moje, nebo tvoje? *Hodila si pytel přes rameno.* Pro některé lidi je to velká věc, aby jejich potomek nesl stejné příjmení. Ale mně je to docela fuk, oficiálně v Konoze bude muset mít moje, pokud zdědí tvůj klan, tak bude beze jména a budu muset hrát nějaké divadlo, že jsem ho našla. *Zastavila se. Hleděla na Ginkgo strom opodál.* Moc to řeším, ještě ani neexistuje a už se strachuju o takové hlouposti. *Vydechla a vyrazila rychlejším krokem kupředu. směrem k tomu stromu.* Naplníme ten pytel listím a můžeme jít. Bude lepší to nejprve odnést do laboratoře a uskladnit. A pak si projít palác.

Ayato: *Neuniklo mu, jak se mu Kaede "zavěsila" za očko u kalhot, což ho donutilo se pousmát. Ale nijak to nekomentoval. Přišlo mu to ale jako hezké připomenutí jednoho z jejich prvních setkání.* Jsem o tom přesvědčen. *Usmál se na ní. Chtěl jí tak trochu uklidnit. Možná i sám sebe, ale věděl, že Kaede je víc než schopná to zařídit.* To není zas tak těžká otázka. Já jsem totiž ztratil nárok na svoje příjmení, když jsem utekl z vesnice. Navíc kvůli tomu blbému jsem skončil tady. Jen aby si někdo mohl říkat stejně. Byl bych pro to asi radši, kdyby to dítě neslo tvé příjmení. Případně se může vymyslet nějaké nové, jako to udělal můj bratr, ale to mi možná přijde škoda, když ty jedno máš. Ale rozhodnutí asi nechám na tobě. Já budu spokojen s každou variantou. Krom teda příjmení Sairen. *Dal jí v tom teda tak volnou ruku.* Našla...to mi přijde zlé. To už bych možná radši uhrál na "omyl" při mladistvém blbnutí někde ve světě. Jasně, možná si tak hodíš špínu na hlavu, ale zase by to dítě tak mohli lépe přijmout tví rodiče, když bude i napříč tomu tvoje vlastní. *Bylo to těžké, jak to vymyslet. Všechny lži můžou vzbudit otázky, ale mladistvá nerozvážnost asi nejmíň. Pak se jen usmál nad tím jejím brzkým strachováním.* Ba naopak. Alespoň to ukazuje, jak skvělou matkou budeš. *Nakonec došli k tomu stromu.* Tvé přání je mým rozkazem. *Jemně se uklonil a začal trhat listy ze stromu.*

Hmm.... *Zamručela na slova o příjmení, měl pravdu, stačilo jedno špatné jméno...ne špatné, jméno, které něco znamenalo, a mohlo to ohrozit celou rodinu. Budoucnost a život jejích dětí pro ní bylo důležitější, než všechna jména světa.* No to zase pozor, omyl? V životě by mě nenapadlo říct, že něco, co mi dáš je omyl. To mě osobně přijde horší, mluvit o svém dítěti jako o cizím, než jako o nalezenci. Protože nakonec...my dva jsme se taky našli náhodou. *Ale měl pravdu, nakonec by bylo lepší to svést na svojí vlastní nedbalost, ale zase mu nechtěla souhlas dát zadarmo - typická žena.* Ale je fakt, že když rovnou v obou případech uznám, že je moje, nebude v takovém presu co se týče lidí ve vesnici. Takže máš pravdu, asi to taky bude lepší. *Natáhla ruce a začala otrhávat listí po hrstech. Moc se s tím necrcala, beztak většinu z toho rozdrtí, převaří a udělá z toho něco, takže vzhled listů fakt nebyl podstatný.* Jediné, co mě na tomhle doopravdy mrzí je to, že s námi prostě nebudeš. Já sem můžu jednou za čas zajít, ale nevím, zda úplně půjde, abych je brala sebou. Ale!*Znalecky pokynula hlavou, jakoby přišla na řešení světového hladomoru nebo tak.* Četla jsem o takové jedné technice, kdy můžeš pozorovat lidi skrze kouli. Dokonce jsem i viděla, jak to někdo zkoušel, ale ten dotyčný byl nejspíše mrtvý, takže v té kouli nebylo nic vidět. Ale..je to dobrá možnost jak se jednou za čas podívat, co dítě dělá, jak se mu daří a tak. *Pokorně se usmála, doufala, že jednou bude matka a že bude v tom co dělá, jak vychovává dobrá. Nakonec na to prostě bude dlouho sama, jen s pomocí její matky, která teda...v Kaede zanechala rozporuplné vzpomínky. Nebylo jisté, zda Ayato bude hrát nějakou větší otcovskou roli v pozdějších letech, takže se zodpovídala i jemu, zda z jeho potomka udělá dobrého člověka či ne.*