Knihovna

*Kureya se rozhodl, že se dneska bude trochu připravovat na akademii, a na to je knihovna perfektní místo. Vypůjčí si pár knížek, sedne si a bude studovat.* "Není to nejzábavnější náplň odpoledne, ale stejně nemám nic lepšího na práci. Kdo ví, možná tady potkám někoho nového." *Řekne si v duchu a dojde ke knihovnici. Řekne si o knížky které se zabývají jednoduchými shurikenovými technikami, jednoduchou knihu o chakře a knížku o elementárních podstatách. Knihovnice mu dá tři knihy se slovy, že tyhle jsou přesně pro studenty akademie, takže by je měl pochopit. Kureya poděkuje, sedne si k jednomu z mnoha stolů a začne studovat první knihu.*

*Dneska se dostal ke knihovně, protože ho bratr požádal ať mu přinese jednu knížku, kterou nutně potřebuje. Jeho bratr by si tam zašel sám, ale musel do práce a Tensai nemá co dělat, tak mu tam skočí. Měl na sobě šedé triko, černé tepláky, které byli lehce potrhané a hnědé boty od svého bratra. Vešel tedy do knihovny a rozhlížel se. Nevěděl jakým směrem se vydat, aby našel tu knížku. “Nejspíš bude u jídel?” Pomyslel si a šel prostě nějakým směrem. Po chvíli uvidí, jak knihovnice mluví na jakého si kluka. Tensai se teda schoval jenom za roh a trochu nakoukl hlavou a sledoval blonďáteho kluka, který seděl a četl si.*

*Jak tak studuje, občas zvedne hlavu od knihy. Najednou zahlédne bělovlasou hlavu, která vykukuje zpoza rohu. Ten kluk mu přišel trochu povědomý, možná se potkali na chodbách v ninja akademii.* "Myslím, že jsem ho už někde viděl. Tak jako tak, aspoň si udělám nového kamaráda. Třeba bysme mohli studovat spolu." *Pomyslí si. Po chvilce uvažování, jestli za klukem jít, pozvat ho k sobě nebo ho ignorovat se rozhodne na něj zamávat a rukama mu naznačit, aby si k němu sednul. Dívá se mu do přímo do očí a čeká, co udělá.*

*Koukal na chlapce a všiml si, že po něm koukl. “Všiml si mě? Ne, nemohl. Jsem přece schovaný.” Pomyslel si a Tensai to ovšem ignoroval a sledoval ho dál. Po chvíli, ale na něj chlapec zamává a naznačí mu, že má jít k němu. Tensai se jenom usměje a vyjde z rohu směrem k chlapci, ke kterému když se dostane, tak si sedne naproti mu.* Ahoj, já se omlouvám, že jsem tě takhle sledoval. Nechtěl jsem tě okrást. Jen jsem se na tebe díval! *Řekl mu informativně Tensei a taktéž se klukovi díval do očí.*

Ahoj, neboj to je v pohodě. *Řekne a mávne rukou.* Jsi mi nějaký povědomý, neviděli jsme se už někdy? Třeba v ninja akademii na chodbě nebo tak? No to je jedno. Já jsem Kureya. A ty jsi? *Představí se s úsměvem a natáhne k němu ruku, aby si s ním potřásl.* Zrovna tady studuju nějaké knihy do školy. A co tady děláš ty? Třeba bysme mohli studovat spolu. Ve dvou je to větší zábava, nemyslíš? *Poví a lehce nakloní hlavu do boku.*

*Tensai se kouká a poslouchá chlapce. Trošku ho zarazí, když řekne že mu je Tensai nějaký povědomý. Jen trochu zčervená a očima koukne jinam a po chvíli zase na chlapce.* No je to možné, já nevím. A jinak jmenuji se Tensai, těší mě Kureyo. *Odpoví mu a udiví se, když chlapec k němu natáhne ruku, aby si s ním potřásl. Tensei se jenom podívá na svoje ruce, které byly trochu špinavé, tak se styděl. Ovšem natáhne taky ruku a potřese si s ním. “Studuje, takže je chytrý, nebo se snaží být chytrý.” Pomyslí si Tensai.* No já tu hledám pro bratra knihu receptů, protože je v práci a on nemá čas jsem chodit do knihovny, tak se mu snažím být nápomocný, jak jen můžu. *Odpoví mu a usměje se.* Jo a ve dvou je vždy zábava! Většinou mě učí bratr a je to vždycky švanda! *Poví radostně Tensei.*

Aha, to je zajímavé. *Odpoví mu.* Tak co kdybysme se něco naučili a pak vezme tvému bratrovi knihu? To je dobrý nápad ne? *Navrhne a otočí knihu tak, aby do ní oba viděli.* Zrovna teď studuju techniky s vrhacími zbraněmi. V téhle kapitole se řeší jenom jak přesně a rychle trefit cíl. V pozdějších kapitolách ale vysvětlují i složitější věci. *Vysvětluje.* Jak se ti vůbec líbí na akademii? *Zeptá se a pak dodá.* Teda, chodíš na akademii, že jo? Staneš se jednou ninjou, nebo snad ne?

*Poslechl si jeho nabídku a jenom kývl. Podíval se taky do té knížky, když už jí Kureya dal tak, aby do ní oba mohli vidět. “Vrhací zbraně? To zní jako snadnější verze pro někoho, kdo nemá rád nic na blízko, tak si to vyřeší z dálky.” Pomyslí si a poslouchá Kureye dál, čímž už se nekouká do knihy, ale kouká se na něho, jak vysvětluje. Ovšem nad tou otázkou se jen zčervená a koukne jinam, ale hned po chvíli koukne zpět na Kureyu.* Jo, chodím na akademii a líbí se mi tam... A ninjou budu. To je jasný, ne. *Odpoví se lží, protože ve skutečnosti se mu na akademii vůbec nelíbí a nejradši by tam vůbec nechodil.* A co tobě? Líbí se ti na akademii? *Zeptal se ho na stejnou otázku, protože ho to zajímalo.*

No jasně že se mi na akademii líbí. Ale už se nemůžu dočkat až budu ninja a budu plnit mise. *Řekne nadšeně.* "Je trochu stydlivý, ale myslím že budeme kamarádi." *Pomyslí si Kureya a pokračuje ve čtení knížky. Tu pak zavře, vezme druhou a otevře ji.* Tahle knížka je o chakře. Třeba se něco přiučíme. *Uvažuje a listuje knihou.* Hele tohle je zajímavé. Píše se tu o chakrovém oběhu a jak fungují ninja techniky. Ach jo, ještě žádnou neumím. Nemůžu se dočkat až jich budu umět hrozně moc. *Povzdechne si smutně. Pak se ale vrátí jeho obvyklé nadšení.* Hele a co ty? Umíš už nějakou techniku? Nebo taky pořád nic? *Zeptá se a podívá se na Tensaie.*

*Celkem se překvapil, že se mu líbí na akademii, ale bylo mu to jasné už jen díky tomu, že nevypadá tak jak Tensei. "On se těší až bude plnit mise pro ostatní? Pro ty zlé lidi?" Pomyslí si Tensei a opět se podívá na Kureyu, který zrovna čte. Hltal každé jeho slovo, protože se mu líbilo, že mu to Kureya říká, i když by nemusel. Nebyl zvykly na hodné lidi.* Neboj, určitě budeš umět hodně technik! Když se člověk snaží, tak potom dokáže cokoliv! *Řekl mu Tensei, protože se snažil být milý.* Uhm.. no Jsem na tom jak ty. Taky nic neumím, ale doufám, že se taky nějaké naučím a budu je moc umět. *Odpoví mu a kouká opět na Kureyu.*

Jo, jo, přesně! *Odpoví nadšeně na jeho slova povzbuzení.* Ty se taky naučíš spoustu technik. Vím to. Naučíme se spolu všechny techniky co existují a použijeme je, abychom hájili dobro a společně přemohli zlo! *Řekne zasněně nadšeným tónem. Došlo mu, že mluvil docela nahlas, tak se trochu otočí a koukne na knihovnici, aby neměl průšvih. Knihovnice vypadá v klidu, tak si trochu oddechne a pokračuje, tentokrát tišeji.* Třeba budou nějaké techniky popsány v téhle knize. *Uvažuje a začne listovat knihou.* Hele, tady je to! *Řekne vítězně.* Jednoduché techniky ranku E. Tak se na to podíváme. Hm, Kawarimi no Jutsu. Pokud je ninja pod útokem, může se prohodit s objektem a zachránit si tak život. *Čte nahlas.* Hele, dostal jsem nápad. Co kdybysme se sešli po vyučování v akademii a zkusili si to spolu? *Řekne s jiskrami v očích.*

*Začervená se, protože se mu líbilo, jak plánoval Kureya budoucnost a taky kvůli tomu, že toto s ním zřejmě nikdo neprobíral. Jenom kýval na vše, co Kureya řekl, protože mu jaksi dával i naději. Jak se Kureya otočil na knihovnici, tak se Tensei podíval taky tím směrem a potom opět na Kureyu a opět ho poslouchal a kýval. Nad otázkou se jen zarazil a díval se mu do očí.* J-jo! Samozřejmě klidně, Kureyo! Zkusím s tebou cokoliv, co chceš. *Odpoví mu radostně. "To je super. Nikdy po mě nikdo nechtěl, abych s ním něco trénoval. Kureya je zřejmě můj kamarád!" Pomyslí si Tensei radostně.* Si vážně super!

Bezva! Tak se pak dohodneme. *Odpoví radostně, když Tensai souhlasil s jeho návrhem.* Eh, to slyším často. *Zavtipkuje a začne se smát.* Díky, ty jsi taky fajn. *Dodá. Nakonec vezme poslední knihu a taky ji otevře.* No a tahle je poslední. Je o elementárních podstatách. *Řekne.* Existuje pět elementárních podstat chakry: Katon, Suiton, Raiton, Fuuton a Doton. Každý ninja může vládnout více podstatám, ale nejsilnější bude vždy pouze jeho primární chakrová podstata. Každá z podstat má vlastní elementární techniky, které se liší. Ty jo, to je taky zajímavé! Zkusím se na to doma zeptat rodičů. Copak asi mám za element? Hele, nevíš o tom třeba něco? *Zeptá se.*

"Já jsem fajn? On mi řekl, že jsem faaajn?" *Pomyslel si Tensai a koukal na Kureye natěšeně. Potom jen poslouchal jeho, jak mluví o elementárních podstatách a hltal opět každé jeho slovo.* No.. třeba máš elementární podstatu Katon. Jakože bys dokázal ovládat oheň a hodilo by se ti to k tvým pěkným červeným očím. Ladil bys s tím. *Dodal Tensei a usmál se na Kureyu.* Nevím, vím jen že můj bratr dokáže ovládat Doton, ale já sám nevím, co bych mohl mít. *Odpověděl na otázku Kureye a odmlčel se. Dokonce se přestal i usmívat a podíval se očima do té knížky. "Kureya má rodiče." Pomyslel si, opět usmál a koukl opět na Kureyu, protože byl za to rád, že jeho kamarád má rodiče.* Kureyo, máš nějaké sourozence? *Zeptal se ho Tensei a dal si hlavu na svou pravou ruku, kterou si opíral loktem o stůl. Seděl a koukal jak fascinovaný na Kureye.*

Třeba jo, hodilo by se to. *Přitaká mu a dál ho poslouchá.* Ne, nemám sourozence, jsem jedináček. *Řekne a na chvíli se vytratí jeho nadšení. To se ale brzy vrátí a on řekne.* Hele, ale my budeme tak velcí kamarádi, že budeme jako bráchové, co myslíš. *Navrhne nadšeně s jiskrami v očích.*

*Poslechne si ho a nasadí ještě větší úsměv na tvář, když mu nabídne že by byli jako bráchové. Tensei byl tak natěšený, že se okamžitou rychlostí postavil ze židle a položil ruce na stůl přičemž koukal na Kureye.* Ano, Ano, Anooooo! Já chci být tvůj kamarád! Teda tvůj brácha, nebo dokonce tvoje cokoliv! *Odpoví Tensei radostně a celkem hlasitě tak, že zcela ignoruje jako by ho mohl slyšet i někdo jiný než Kureya. "Můj první kamarád! Těším se až to řeknu svému bratrovi, ten musí být konečně hrdý, že se bavím konečně s někým, kdo do mě nekope a neshazuje mě na zem!" Pomyslel si a koukal na Kureyu, jak kdyby to byla jeho droga.*

*Z jeho nadšení se začne smát.* Uklidni se. *Řekne se smíchem a počká, až se uklidní. Pak pokračuje v řeči.* No, už jsme nastudovali všechno, co jsme měli, takže asi půjdu domů. Už na mě asi čeká večeře. Nezapomeň vzít bráchovi knihu s receptem. Sejdeme se tedy zítra po škole na akademii, a zkusíme si natrénovat tu techniku, dobře? Zatím. *Rozloučí se ale ještě před tím mu nastaví pěst, aby si spolu ťukli.*

*Potom, co Kureya domluvil a připomenul mu, že má vzít knihu z recepty pro svého bratra se usmál. "On je tak hodný, že mi to připomněl." Pomyslel si Tensei a to už na něj namířil pěst Kureya. Tensei jenom rychle blikl očima, protože se bál, že dostane pěstí. Na místo toho si s ním chtěl jen ťuknout. Kureya si s ním tedy ťukl a postavil se.* Dobře, tak zítra se na tebe budu těšit. Tak ahoj, Kureyo. *Odpověděl mu Tensai radostně a rozloučil se s ním. Hned na to se vydal pro knihu z recepty pro svého bratra s myšlenkami na Kureyu.*

*Eren byl oblečen do černé košile, černých kalhot, kolem kterých měl opasek se třemi pouzdry. V jednom pouzdru měl své shinobi zbraně a v ostatních měl své papírky na techniku klanu Yumi. Ještě měl na sobě svůj kabát ze železného písku. (Kontorōru) Dnes si Eren vyzvedl misi. Jeho úkolem bylo uklízet v knihovně. Eren s tohoto úkolu nebyl moc nadšený ale i tak se vydal do knihovny. Cestou potkal několik známých a tak s nimi chvíli poklábosil a poté se znovu vydal na cestu. Když přišel do knihovny tak jej přivítal prodavač a zavedl chlapce do skladu. Když přišli do skladu tak se Eren zděsil jelikož viděl obrovskou hromadu knih.* (Prodavač) Chlapče potřebuji aby jsi všechny tyhle knihy roztřídil a dal je do beden. Večer si pro tyhle knihy přijdou obchodníci, které si je u mě objednali. *Jen co to obchodník dořekl tak odešel zpět k pokladně a nechal Erena samotného ve skladu. Chlapec našel bednu a poté začal brát knihy. Rozhodl se že je bude třídit podle žánru. První kniha kterou vzal do ruky měla název techniky Katonu pro začátečníky.* "Tý jo tady jsou i učebnice. To je fajn. Když narazím na nějakou zajímavou knihu tak bych si ji mohl přečíst třeba se i něco naučím." *Pomyslel si a začal rychle brát další knížky a třídit je do krabic, které našel. Nějaké byly zajímavé jako například techniky třídy A a nějaké byly méně zajímavé jako učebnice slušného stolování. Když vtom našel knihu z názvem Loutky a Loutkaři. Eren se usmál položil si knihu vedle krabice a pokračoval v práci. Poté nalezl i knihu průřez zaměstnání pro shinobi.* "Sakra tady bych se mohl dovědět více o povolání, které si jako chuuninbudu muset zvolit. Stejně jako Kami." *Pomyslel si a hned ji otevřel. Sedl si, opřel se o krabici která byla plná knih. Eren nechtěl aby prodavač slyšel jak Eren čte a tak si četl v duchu.* "Povolání jsou rozdělena na několik sekcí a to na primární povolání, sekundární a pak speciální. Sakra tohle je jen na první stránce? No alespoň jsem se dozvěděl že se povolání takhle rozdělují." *Poté otočil na další stránku která měla nadpis. Primární povolání.* "Lékař, sakra Kami říkala že je lékařem, tak schválně co je tady k tomu napsáno. Lékař je speciální Ninja, který musí dokonale zvládnout ovládat svou chakru -> aby mohl ovládat pokročilé lékařské techniky. Lékař nikdy nejde do první linie a funguje primárně v týmu během mise jako podpora. Zajímavé." *Takhle si Eren pročítal jednotlivé povolání až narazil na povolání Mučitel.* "Tomuhle názvu jsem nikdy nerozuměl tak schválně co tady bude napsané. Všeobecně mají tito ninjové velmi vysoký práh bolesti. Dobře snáší i samotný pobyt v jakémkoliv Genjutsu -> jsou velmi odolní i psychicky. Logicky jsou velmi dobří ve vyslýchání svědků a praktikují i to nejbrutálnější mučení. Zranění v boji též snášejí lépe, a tak mohou bojovat i těžce zranění." *Erena tenhle popis celkem dost vyděsil jelikož nechápal jak je možná že někdo může bojovat i těžce zraněný ale zároveň ho tohle povolání velmi přitahovalo. Celkem dost se bál studia na mučitele, jelikož mu bylo jasné že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Když zvládnou vše co si přečetl.* "Takže své primární povolání už jsem si vybral stane se ze mě ten nejlepší mučitel v celé vesnici. Ne na celém světě. Nikdo se mi nevyrovná." *Pomyslel si a začal hledat stránku kde budou sekundární povolání. Když ji našel tak si tam začal číst.* "Stopař proč ne tak co je tady psáno. Není tak zdatný ve stopování bez chakry ale díky technikám stopařů je schopný stopovat lidi stejně efektivně jako je tomu v případě primárního povolání. Aha takže sekundární povolání je spíše pro zábavu. Možná se budu věnovat jen primárnímu povolání abych se stal tím nejlepším Mučitelem." *Pomyslel si a pokračoval v třídění knih. Dokonce i zapoměl na knihu o loutkách. Když měl hotovo tak si stoupl a šel za prodavačem ze slovy.* Šéfe je to hotové. *Prodavač se jen usmál a šel si zkontrolovat, práci kterou genin udělal. Když se prodavač vrátil do obchodu tak dal Erenovi papír o splnění mise. Eren slušně poděkoval a běžel odevzdat misi. Když ji odevzdal tak už byla tma a tak šel domů aby se vyspal.*

*Další den nastal a Kaita probudil až zvonící nastavený budík. Rukou se napřáhl k nočnímu stolu kde byl zvonící budík a ukončil jeho zvonění. Sedl si na postel a protáhl se. Vstal z postele a šel do koupelny vykonat ranní hygienu. Na sebe si vzal oblečení, který si večer přichystal a ochranou čelenku si připnul na čelo. Vzal si batoh a šel přes obývací pokoj do kuchyně. *Dobré ráno mami*Pozdravil svou matku která byla v kuchyni a chystala snídani.*To nemuselo být já bych si snídani udělal si hodná*Pousmál se na ni a když si sedl ke stolu a začal jíst snídani, kterou přichystala jeho matka.*Máš dneska misi?*Zeptala se když si taky přisedla ke stolu a začala jíst.*Ano v knihovně mám pomoci s pořádkem*Odpověděl když dojedl poslední kousek snídaně.*Tak si vem sebou svačinu udělala jsem ji jak jsem připravovala snídani*Usmála se na Kaita a z kuchyňské linky si vzal krabičku se svačinou a vodu a to vše si dal do svého batohu.*Děkuju tak já jdu*Usmál se na matku a odešel s batohem na zádech. Do knihovny moc nechodil takže ani nevěděl jak to tam může být velký. Za nějaký čas došel před knihovnu a vyšel schody a vešel dovnitř.*Dobrý den mám misi vám tady pomoc*Řekl mladé slečně která seděla za pultem na informacích.*Dobrý den o tom já nic nevím, ale běžte za vedoucí*Ukázala na kancelář a Kaito tam šel a zaklepal.*Dobrý den*Pozdravil když vešel dovnitř*Jsem Kaito Takashi a mám tady plnit misi*Ještě dodal*Dobrý den ach ano vím o tom pojďte za mnou*Řekla paní s brýlemi a obešla svůj stůl. Zavedla Kaita do oddělení historie kde byli knihy přeházené.*Potřebuji,aby jste tady seřadil knihy tak aby byli tam kde mají být a to samé hned vedle v oddělení rostlin a bylin*Řekla paní co má Kaito za úkol.*Tady je seznam jak ty knihy mají být seřazeny. Poličky jsou označené takže stačí jít podle seznamu*Podala mu papír se seznamem, který zrovna nebyl krátký.*Dobře budu se snažit to dokončit co nejdřív*Řekl Kaito a paní se jen pousmála a odešla, aby Kaito mohl začít pracovat.*Tak se do toho pustím*Řekl si a přečetl si první knihu kde má být. Oddělení historie nebylo zrovna malé takže mu celkem trvalo než zařadil první knihu na své místo.*No nebude to tak lehké jak jsem si myslel*Řekl si po první knížce. S povzdechem se pustil do další se seznamu. Tři hodiny uběhly a Kaito byl něco za polovinou seřazení. *Začínám mít hlad*Řekl si a vzal si batoh došel za paní která mu zadala úkoly*Jestli nevadí dám si pauzu začínám mít hlad jinak už jsem za víc jak půlkou*Zeptal se v kanceláři paní ta jen s úsměvem přikývla a ukázala mu kde se může najíst. Sedl si ke stolu a z batohu vytáhl krabičku se svačinou kterou mu dala jeho matka. Po tom co se najedl a napil vše si zase dal do batohu a vrátil se ke své práci. Další dvě hodiny uběhli a Kaito konečně měl hotový oddělení historie.*Tak fajn ještě vedle tohle udělat*Řekl si a protáhl se. Přišel do vedlejšího oddělení a začal dělat to samé co dělal v oddělení historie. Podle seznamu seřazoval knihy. Toto oddělení nebylo tak rozsáhlý jako historie takže mu to zabralo jen necelý dvě hodiny. Když měl hotovo zašel za vedoucí a ta se šla podívat na jeho práci*Hmm dobrá práce mockrát vám děkujeme a doufám, že to takhle nějakou dobu vydrží*Pousmála se vedoucí potom se Kaito rozloučil a šel domů.*

Mise D

Legenda k přímé řeči:
Mizuki Aozora
NPC: Knihovník

Dnes přišel konečně den D. Mizuki se domluvila ve velké knihovně ve vesnici, že se tam dneska zastaví a zastane jakoukoliv práci jí uloží. V běžném lidském světě by něco takového nazývali brigádou, ve světě shinobi šlo o misi D. Co se tak Mizuki dozvěděla, šlo o misi, při které běžně není třeba žádných praktických dovedností ninji. Občas se hodí být rychlejší, nebo silnější než běžně netrénovaný člověk, ale v podstatě nešlo o nic náročného. V podstatě to mělo ninju připravit na mise složitější, zjistit, zda zvládne aspoň tento minimální nápor, ale šlo i o něco jiného. Jednou z vlastností shinobi by měla být pokora. Něco takového měla D mise zaručit. To, že se shinobi naučí řešit i úkoly, které mnohdy budou, řekněme, pod jeho schopnosti. Nebylo na tom nic neobvyklého, takové mise často museli podstupovat i o několik úrovní lepší ninjové než pouze geninové. Stávalo se to v případě, kdy se takové mise nahromadily, a naopak nebyly na skladě žádné vhodnější pro zkušenější shinobi. Ani ti ale nesměli ofrňovat, protože být ninjou, to byla práce jako každá jiná, proto museli bez zbytečných protestů a průtahů být po ruce, kdykoliv bylo potřeba.
Mizuki se na svou první misi těšila. Pravou ruku stále měla ovázanou z předchozího zranění, ale stejně věřila, že i tak bude k užitku. Ještě doma se Mizuki oblékla do tmavomodrých kratších šatů a čelenku schovala pod sukni na levé stehno. Za ní si také schovala boxery, které dostala od senseie, když byla v nemocnici. To jen tak pro případ, kdyby se dostala do potíží a nebyla z nich jiná cesta ven. Podívala se do zrcadla a spokojeně pohodila dlouhými hnědými vlasy. Vlastně vypadala dost dobře. Šlo o formálnější oblečení, které se vůbec nehodilo na tréninky, nebo na pouhé procházky venku, ale Mizuki si všimla, že kdykoliv šli dospělí do práce, většinou se, pokud možno, vyfikli. Asi sázeli na první dojem, Mizuki ale doufala, že zaujme i na ten druhý. Vyrazila z domu a vlasy si svázala gumičkou. Za prvé i takto po ránu začínalo být šílené vedro a nechtěla se už cestou zapotit, za druhé by jí při práci mohly dlouhé vlasy překážet. Chvíli postávala před knihovnou a odhodlávala se jít dovnitř. Měla ještě spoustu času, takže pozdě přijít nemohla, ale nějak se zdráhala vstoupit. Nebylo to proto, že by se bála, že nezvládne onu práci, kterou jí dají, důvod byl jiný. Měla strach, co se v knihovně dozví, protože mise nebyla primárním důvodem, proč se rozhodla vzít právě tuhle misi (respektive si ji od vedení vyprosit). Vlezla dovnitř. Bylo tam podezřelé ticho, ozývalo se jen slabé šustění otáčení stránek. Jakmile vlezla dovnitř, zahlédla knihovníka, staršího pána s knírkem. Netušila proč, ale nějak ji to zarazilo. Možná proto, že si na takové pozici vždy představovala postarší, usměvavou babičku. A místo toho tu postával trochu přísně vyhlížející stařec. Otočila se na patě a vyrazila jeho směrem.* Dobré dopoledne, prý sháníte pomocnou ruku... *Začala a sledovala starce, věkově tak 60-smrt, který k ní stočil svůj unavený pohled.*
Jistě jistě, pojďte za mnou. *Zamrmlal a vyrazil směrem k regálům s knihami. Byly to obrovské police, tak pět metrů vysoké. Do nich byly naskládané knihy až po vrchol. Mizuki v takovém prostoru byla prvně a neodpustila si pohled, který to vše zkoumal. Vidím, že Vás to zaujalo. *Zašeptal knihovník směrem k Mizuki, čímž ji vytrhl z přemýšlení, a tak se jen rozpačitě pousmála a kývla. On díky tomu nabyl dojmu, že Mizuki práce s knihami doopravdy zajímá. První dojem si mohla odškrtnout. Náhle knihovník směřoval svůj pohled dolů, na pravou ruku Mizuki, se kterou po celou dobu ani nepohnula. Trochu se zamračil a Mizuki začal pomyslný pot stékat po tváři.* „Sakra.“ *Proběhlo jí hlavou. Tady by mohla skončit.* Co to máte s rukou? *Zeptal se chlapík a Mizuki jen naprázdno polkla. To byla ta otázka, které se obávala.* Trochu jsem si ji poranila, ale slibuji, že stejně tak odvedu dobrou práci! *Zazubila se, ale chlápek jí odpověděl jen nedůvěřivým pohledem, kterým si ji přeměřil. Zdálo se, že příliš nepochopil, proč jí sem jako posílají maličkou, a ještě k tomu zraněnou holčičku. Přesto jí však začal vysvětlovat její práci. Zněl ale stylem, jako by se smířil s tím, že „tak nedá se nic dělat, že mi sem neposlali někoho schopnějšího“. Mizuki ze sebe jen vynutila úsměv a s rádoby nadšením poslouchala. Její bratr také sem tam nadával na klienty, ale holt byla shinobi. Musela být pokorná – poslouchat a udělat, co jí ten starý, nevděčný páprda povídá.*
Nadzvednete všechny knihy a na poličkách utřete prach. Támhle máte k dispozici žebřík, díky kterému se dostanete i těm knížkám, které jsou navrchu. *Naposledy si ji změřil nedůvěřivým pohledem, než odešel zase dělat svou práci. Mizuki zaťala levou dlaň v pěst a zhluboka se nadechla* „Faajn, tak do práce!“ *Napomenula se a začala s vytíráním spodních poliček. Čapla hadr, který jí knihovník nechal zavěšený na žebříku a pustila se do toho. Hadr byl zjevně namočený do neskutečně studené vody, jako by byl skoro zmrzlý, ale Mizuki něco takového nevadilo, naopak, chlad jí byl vlastně příjemný. Vysvětlovala si to tím, že právě přišla z venku, kde bylo, jako obvykle, tak třicet stupňů ve stínu. Postupovala tak, že vždy vysunula z police řádku knih, položila je na sebe v tom pořadí, ve kterém je vytáhla, aby náhodou nebyla napomenuta za to, že tu dělá bordel v pořádku knih. Následně pořádně vytřela polici a knihy položila zpět na své místo. Svým způsobem to byla jednoduchá práce, ale to omezení, že na ni používala jen jednu ruku, začínalo být postupně znát. Ne, že by to nešlo, ale po nějaké chvilce začínala cítit, jak jí svaly na levé ruce pulzují. Byla zvyklá na tréninky, ale tenhle pohyb, který se v podstatě už nějakou tu chvilku opakoval, byl svým způsobem opravdu namáhavý. Jak tak postupovala k vyšším patrům, vylezla po žebříku. Byl už docela sešlý, vypadal, že se každou chvíli rozpadne. Mizuki naštěstí byla lehoučká, napřed však stejně raději nohou otestovala, jestli ji žebřík unese, než se na něj postavila oběma nohama a plnou vahou. Nerada by si na své první misi přivodila další zranění.* „Počkat počkat, já se vlastně chtěla podívat…“ *Uvědomila si, když si vzpomněla na svou poslední debatu se sestřenkou. Chtěla se podívat, jestli nedohledá něco o tom podivném chladu, které uměla vytvářet. Stejně tak chtěla zjistit, jestli nenajde něco o výbušninách, které tak často dělal její sensei. Obojí to byly techniky, které nikde jinde nikdy neviděla, ani nikoho jiného neslyšela o nich mluvit. Přitom by si troufla říct, že teorie v akademii měli spousty, zmiňovali spoustu technik, elementární techniky a vztahy elementů, ale nikdy jim neříkali o něčem podobném.* „Teoreticky by to mohl být… Chladný vzduch, to je ono!“ *Napadlo ji a začala se přehrabovat v knížkách. Pak se však zarazila. Měla by nejdříve dokončit onu práci, kterou jí zadal knihovník. Proto tu přeci byla primárně. Povzdechla si a přidala trochu na tempu. Sice jí zabralo spoustu času to udělat pořádně, ale stálo to za to. Po nějaké chvíli se tu všechny police leskly čistotou. Mizuki si otřela pot z čela a nenápadně se otočila směrem ke knihovníkovi, který byl u stolku zabraný do nějaké své práce. Zdálo se, že měla práci hotovou opravdu rychle, protože ji ještě ani nepřišel zkontrolovat. Oddechla si a pustila se do toho, do čeho se pustit od začátku chtěla.
Vylezla po žebříku nahoru a začala se přehrabovat v knížkách, které začínaly na písmeno „F“.* „Fuuton, fuuton…“ *Prsty přejížděla po hřbetech knih a sem tam se u některé pozastavila a otevřela ji. Dokonce našla několik knih, kde byly popsané různé větrné techniky, ale o ovládání chladu a vysílání studeného vzduchu nemohla najít nic. Najednou zaslechla kroky, a tak urychleně sestoupila ze žebříku. Ne, že by dělala něco, co by nesměla, ale kdyby to byl ten nakvašený stařec, pravděpodobně by jí vytkl cokoliv, co by mohl. A opravdu to byl on. Rozhlédl se okolo.* Už máte hotovo? *Zeptal se, jako by sám svým slovům nevěřil. Mizuki však jen kývla a provedla ho po knihovně. Chtěla se zeptat, jestli je spokojen, ale měla takový pocit, že by ten dotaz příliš neocenil. Knihovník procházel knihovnou a ukazováčkem kontroloval snad každou polici, jestli na ní nezůstalo jen smítko prachu. Jako by hledal chyby, které by mohl Mizuki vytknout. Jakmile však žádnou neobjevil, jako by nespokojeně kývl, prohlásil „můžete jít“ a opět si šel dělat svou práci. Mizuki počkala, až odejde trochu dál, pak si hlasitě povzdechla. Když ji tímto způsobem poslal pryč, nemohla dál hledat v knihách to, co tu dnes nenašla. Místo toho se sebrala a se zdvořilou frází, kterou se rozloučila, odešla z knihovny.* „Zdá se, že se tam budu muset ještě vrátit.“ *Proběhlo jí hlavou, když si razila cestu domů…*

Mise D
Legenda k přímé řeči:
Mizuki Aozora
NPC: paní knihovnice

*Byla tam už posledně. Proto se tentokrát nenavlékala do žádných černých šatiček, jelikož na dnešní misi byla dohodnuta už dlouho předem. Tentokrát z domu vyrazila opravdu nalehko, nehodlala se znovu potit v černém oblečení, vyhrabala proto meruňkově zbarvenou yukatu a stěží se do ní navlékla. Poté se na sebe usmála do zrcadla a kývla.* „Jsem připravena jít.“ *S touto myšlenkou v hlavě vyrazila do vedra. Ve skrytu duše doufala, že tam tentokrát nebude ten nabubřelý stařec, který jí posledně práci tak znechutil. Nejen, že byl nanejvýš rýpavý, ale navíc neskutečně protivný. Chtěla najít nějaké spisy o své rodině, ale místo toho ji pořád sledoval jako oko v hlavě, takže místo toho, aby našla něco užitečného, tak se neustále otáčela, jestli ji ten dědek zase nepozoruje. Bylo to, jako by snad hledal jedinou záminku, díky které by ji s úsměvem mohla poslat tam, odkud přišla. Pokud takhle v té knihovně znechucovali práci každému zaměstnanci, ani se nedivila, že si museli na pomoc najímat ninji, ono totiž s takovou tam žádný zaměstnanec s nějakou hrdostí nemohl vydržet. Když tak procházela po venku, potkávala spousty lidí. Je pravda, že cesta z domu ke knihovně vedla nejrušnější ulice celé vesnice, přesto se zdálo, že se něco děje. Mizuki se nad tím však příliš nepozastavovala, protože nechtěla přijít pozdě. A už vůbec ne, kdyby tam byl ten starý páprda.
Pomaličku dorazila do knihovny. Otevřela dveře a rozhlédla se po známé místnosti. Posledně tu strávila několika hodinovou směnu utíráním poliček. Mizuki však byla ten typ člověka, který se neštítil žádné práce, pokud měla nějaký smysl, který i v tomto viděla. Chvíli se rozhlížela, protože neviděla nikoho, u koho by se mohla ohlásit. Pak však do místnosti přišla postarší paní, která si Mizuki zvědavě prohlížela. Mizuki si nebyla jistá, ale nakonec k ní s úsměvem přistoupila.* Prý potřebujete s něčím pomoci. Byla jsem tu několik týdnů zpět a vytřela police s knihami, zdá se ale, že je tu ještě něco, s čím bych mohla pomoct. *Začala, prsty ukázala na čelenku na levém stehnu, aby paní věděla, odkud se tu vzala. Paní se jen usmála a kývla. Zdálo se, že bude přívětivější než ten dědek posledně a Mizuki byla opravdu ráda, že dneska vychytala lepší personál. Paní Mizuki pomalu zavedla k policím. Šla opravdu pomaličku, zdálo se, že má nějaké problémy s chůzí, což se ale vzhledem k jejímu věku dalo předpokládat.*
Vidíš ty krabice na zemi? *Ukázala na krabice opodál a Mizuki jen kývla a tázavě se na ni podívala.* Je třeba, abys je narovnala do polic podle signatur. Víš, jak to funguje? *Mizuki popošla ke krabici a náhodně vytáhla jednu z knížek. Poté se podívala po knihovně, na ostatní knihy, které již byly zařazeny v policích. Tato knihovna měla svůj systém, knihy byly řazené podle názvů knih, ale také podle témat, a proto se například nemohly ve stejné polici nacházet knihy o ninja technikách a o vaření. Mizuki brzy na systém přišla jen díky tomu, že se okolo sebe rozhlédla. Signatura obsahovala vždy písmeno na začátku, které značilo první písmeno názvu knihy. Následovala čísla, která značila pořadí, ve kterém se má kniha v polici nacházet. Tato řada čísel a písmen byla zakončena malým písmenem, které značilo, o jaký jde typ knih, případně žánr. Mizuki pevně stiskla knihu a zařadila ji do poličky ke knihám ostatním. Tato kniha patří sem, že? *Zeptala se paní, která nadšeně přikývla. I Mizuki měla radost, že tak rychle pochytila ten systém, který tu mají. Mohla například počítat s prací i na později, kdyby bylo třeba. Přeci jen, první dojem je důležitý a zdá se, že na tuhle paní ho udělala. Přitom působila opravdu příjemně, měla pocit, že se jí může na cokoliv ptát, kdyby narazila na nějaký problém, nebo si nevěděla rady.*
Prosím Vás, až skončím s prací, mohla bych něco zkusit pohledat mezi knížkami? *Paní vypadala překvapeně, že se vůbec Mizuki ptá. Přeci jen, Mizuki by se knihovníka posledně ani neodvážila zeptat, tady však šel stranou, protože ta paní knihovnice se chovala prakticky, jako by byla babičkou Mizuki. Taková ta typická babička, která se vás ptá, jestli ještě nemáte hlad.* Samozřejmě, podívej se, po čem chceš. *S tímto přívětivým pohledem odešla, aby se vrátila zpět ke své práci. Zdálo se, že v téhle knihovně je stále co dělat. Mizuki se musela pousmát nad dobrotou té paní, opravdu to byla oproti posledně velká změna. O to víc ji nechtěla zklamat. Co se týkalo lidí, které si u Mizuki nezískali respekt, což většinou byli právě lidé typu onoho děduly, nebo jiná podobná individua, Mizuki jim ráda dělala naschvály. Co se ale týkalo lidí, kteří si ten respekt získali, Mizuki je nechtěla zklamat a chtěla vždy odvést takovou práci, aby na ni mohla být hrdá jak ona, tak ale i oni. Proto Mizuki okamžitě začala z krabic vytahovat jednu knížku po druhé a pečlivě je řadila do polic tak, aby nepřečnívaly, ani nepůsobily zapadle. Zpočátku jí to trochu trvalo, protože když posledně vytírala police, vůbec nekoukala na to, v jakém pořadí a jakým způsobem se knížky mají řadit, a proto knihovničky ještě natolik neznala. Později si však na systém zvykla, rozmístění knih si více méně pamatovala, a tak jí to šlo obecně lépe od ruky.
Setřela si pot z čela. Po nějaké době začínala být tato práce trochu vyčerpávající, přeci jen některé knihy byly pořádné bichle, a navíc musela sem tam posouvat krabice tak, aby byly blíž policím, na které potřebovala knížky dostat. Tato práce jí přišla opravdu smysluplná. Kdyby tu ty knihy v krabicích ležely dlouho, nejspíš by chyběly lidem, kteří by si je chtěli vypůjčit. A to by byla škoda a plýtvání kvalitní četbou. Mizuki opět byly k dispozici ony schůdky, které posledně používala na to, aby mohla police vytřít i ve vyšších patrech. I tentokrát se potřebovala dostat o něco výš, aby tam knihy mohla zarovnat. Práce jí šla ještě lépe od ruky než posledně, a proto měla brzy hotovo. Krabice složila do jedné, aby nedělaly zbytečný nepořádek a pousmála se nad odvedenou prací.
„Tak, teď abych dokončila to, co jsem posledně začala…“ *Proběhlo jí hlavou a začala šmátrat mezi knihami. Hledala cosi o elementech. Otevřela první knihu, která se nazývala „Tajemství elementů“. Něco takového znělo slibně. Jak listovala stránkami, dozvídala se různé informace. Základní vztahy mezi elementy, které jí osobně přišly přinejmenším hodně zajímavé, ale také pro ninju důležité. Každý element má nějakou slabinu, ale i nějakou silnou stránku, díky tomu je dosáhnuto rovnováhy a více méně rovnosti každého z elementů. Také se dozvěděla, že ninja její hodnosti obvykle mívá jen jeden element. Zarazila se nad tím a směřovala pohled na svou levou dlaň.* „Ale já mám přeci dva…“ *Uvědomila si. Navíc tam byl ten led. Led, který si nedokázala ničím vysvětlit. Jediné, co ji napadlo, je, že to, že má dva elementy už na téhle hodnosti nějak s tím, že umí tvořit chlad a led, souvisí. V knihách, které dneska otevřela se ale nic takového nedozvěděla. Vlastně se jen dozvěděla, že to, že má dva elementy, je zvláštní. I to pro ni ale bylo poměrně vzácnou informací. Zaklapla knihu a založila ji zpět do poličky. Bylo zvláštní, že o Kaiových výbušninách se také nedozvěděla vůbec nic. Zdá se ale, že jejich schopnosti byly něčím specifické, možná ještě úplně neprozkoumané, anebo snad tajné? Těžko říct.
Sestoupila ze schůdků a složila je, aby nepřekážely v cestě. Pak je opřela o zeď a došla ke stolku, kde seděla ona paní knihovnice.*
Máš hotovo? Našla jsi, co jsi potřebovala? *Zeptala se a Mizuki s úsměvem kývla. V podstatě to tak nebylo, prohledala toho dost na to, aby si mohla být jistá, že se dočetla vše, co se dočíst mohla. I to však stačilo k tomu, aby porozuměla různým věcem, které si doteď nebyla schopná vysvětlit. Poděkovala paní knihovnici a zamávala jí na rozloučenou. Poté se vydala s nově nabytými vědomostmi zalidněnou ulicí směrem domů.*

*je to asi týden od chvíle, kdy se setkala na hřbitově s Jaashim. Od té doby se snažila hodně trénovat, aby jednak zesílila, ale taky aby ho aspoň na chvíli vyhnala z hlavy, což se ji vlastně vůbec nedařilo. Po týdnu tvrdého trénování si ale už musela udělat pauzu, protože tímhle tempem by brzy skončila v nemocnici a to rozhodně nechtěla. Proto se vydala do knihovny, jestli nenajde nějaké genjutsu, které by nebylo pro protivníka tak devastující jako ty, které se naučila. Ano, měly nevýhodu, že se ji protivník musel dívat do očí, ale přesto to nechtěla na nikom, koho znala a měla ráda, vyzkoušet. A přece musela trénovat i genjutsu techniky. Když by vynechala Henge no Jutsu a Bunshin no Jutsu, což byly E techniky, tak prostě neměla žádný "pokusný" objekt, na kterém by D techniky mohla zkusit. Proto procházela mezi regály a hledala něco, co by ji aspoň trochu pomohlo*

*Jaashi se posadil ke stolu a trošku se ušklíbl, když se natáhl pro hrnek s čajem. Proklínal tátu za jeho poslední trénink a doufal, že mu to bude jednou moci vrátit. Sice ho velmi těšilo, že se táta tak nadchnul pro společného tréninky, ale měl pocit, že ho další lekce taijutsu přivede minimálně do nemocnice. Spokojeně se usmál, když se napil čaje a chvíli jen zavřel oči a vychutnával si tu opojnou vůni. Musel se zeptat senseie, odkud tenhle čaj bere, byl rád, že mu dal pytlíček sebou a on si mohl vychutnávat jeho chuť. Přemýšlel, co s načatým dnem. Trénovat se mu vůbec nechtělo, protože ho boleli ruce od věčného mlácení a odrážení útoku ale lenošit se mu taky nechtělo, byl tak nadšený do tréninku, že někam to nadšení musel přesměrovat. Jak tak upijí čaj napadne ho, že by možná nebylo od věci se zaměřit i na ninjutsu. Sice to nebylo něco, co by jeho táta rád viděl, ale také to byla věc, co musí trénovat. Doma mu s tím nikdo neporadí a sensei je spíše typ na boj než nějaké jutsu. Rozhodl se tedy, že využije možnosti zdejší knihovny a uvidí, zda tam něco najde. Přeci jen by to chtělo prohloubit znalosti o Raitonu, když už ten element měl. Dopil čaj, umyl po sobě šálek a vydal se do knihovny. Nikam nespěchal, užíval si volný den a tu a tam někoho pozdravil. V knihovně se uklonil paní knihovnici a poté se vydal do ticha a vůně zdejšího království knih. Procházel se mezi regály a hledal něco, co by mu mohlo dnes posloužit jako materiál pro studium. Když zahlédne mezi regály známou hřívu vlasů nepatrně se usměje a vydá se tím směrem. Nerad by přepadl někoho jiného, kdyby se spletl a až když se dostal blíž a ujistil se, že je to skutečně ona přešel k ní s úsměvem na rtech.* Takže jsem nakonec našel já tebe.

G... G... G... *hledá mezi regály nějakou knihu, která se věnuje genjutsu technikám* Genjutsu *skoro vypískne nadšeně, ale pak se jen frustrovaně podívá na ten dlouhý regál knížek o genjutsu* To je toho tolik? *povzdechne si pro sebe a v tu chvíli za sebou uslyší známý hlas. Hlas, na jehož vlastníka se snažila marně zapomenout. Otočila se na něj a ve vteřině se rozhodne pro malou škodolibost. Pokud se ji podívá do očí, tak na něj použije Kanashibari no Jutsu a těch pár sekund si vychutnává pohled na něj, aniž by se mohl hnout. I když se ji to povede i když ne, tak se na něj pak usměje* Asi jsem tě hledala na špatných místech, Jaashi-kun *uculí se na něj a trochu schválně nechává svou levou ruku trochu za zády. Ačkoli normálně nosí krátký rukáv a kraťasy, tak tentokrát má tmavě modrou mikinu s dlouhým rukávem. Právě na pravé ruce má obvaz přes zápěstí a na pár místech je vidět trocha zaschlé krve. Na levé ruce má také obvaz ale jen na předloktí, takže to pod mikinou není vidět.*

*Jak ji tam vidí je moc rád, že na ní narazil. Po rozhovoru s mamkou měl zvláštní pocit a nevěděl co od dalšího setkání vlastně čekat. Ale tak moc ho zaměstnal otec s tréninky, že vlastně na setkání neměl ani moc čas. A tohle setkání tady mu přišlo naprosto fajn. Chvíli se utápěl v jejích očí a když se rozhodl, že přejde blíže s překvapením zjistil, že to nejde. Překvapeně se začal rozhlížet co se děje, ale najednou byla síla, která ho držela pryč a on normálně mohl udělat krok blíže k Arisu. Zkoumavě si jí prohlíží a přemýšlí o tom co se zrovna stalo.* Ty jsi na mě použila Genjutsu, že ano? *zeptá se, ale je si jistý, že to tak je. Přeci jen je to přesně tak jak mu řekla na hřbitově. Jedna z mála schopností co umí je paralyzovat oběť. Nějak mu to nevadilo a chvíli si jen užíval pohledu na ní, než si zkoumavě prohlédl jejích obvazů a zaužoval co se mohlo stát. Ale, když si vezme, jaké tréninky podstupují chápe, že k nějakým zraněním dojít může. Už, už se chystá zeptat co se stalo, ale zarazí se a vzpomene si na slova matky, že na ní nemá tlačit. Neví přesně co tím myslela, ale tohle mu k tomu docela sedí.* Moc rád tě vidím, Arisu-chan.

*na jednu stranu věděla, že ji zase tak zvláštně bude bolet ta chvíle, kdy se rozloučí, ale na druhou stranu byla ráda, že ji našel. Najednou všechno začalo dávat zase smysl. Jako kdyby bez něj byla ve světě uvržena do chaosu. Trochu se usklibla, když ho chytla do svého genjutsu. Měla radost, že se jí to povedlo. Když k ní přijde blíž, tak se jen nevinně usměje* Vůbec nevím, o čem mluvíš *v očích ji hrají veselé ohníčky a udělá taky krok k němu, bylo tak příjemné být zase u něj a cítit jeho vůni. Natáhne k nemu ruku, jakoby ho chtěla pohladit po tvari, ale tak v půlce cesty k jeho hlavě si to rozmyslí a stáhne ji. Neví, zda je to vhodné, ačkoli o jejich setkání na hřbitově se jí zdálo skoro každou noc. Všimne si jeho pohledu na její zápěstí a v tu chvíli ho už nemá cenu schovávat. Zvedne trochu ruku a zahýbe trochu prsty a vesele se na něj podívá* Asi pro takové nešiky jako já by měli ke zbraním dávat upozornění, že můžou zranit i majitele a nejen protivníka *chce to zlehčit, ačkoli každý pohyb zápěstí a prsty ji bolí, ale snaží se to na sobě nedávat znát*

*Chvíli jí pozoruje a po jejích slovech se jen patrně ušklíbne.* Jasně nevíš, o čem mluvím … tak to jsem se asi spletl. *Zakroutí pobaveně hlavou, ale raději to neřeší, protože nějak tušil, že tuhle slovní přestřelku stejně nemůže vyhrát. Byl tak rád, že ji vidí, že mu tohle přišlo jako naprosto zbytečné se dohadovat. Ale byl si sakra jistý, že to byla ona. Rozhodl se, že musí naučit genjutsu bránit, protože jestli ho chtěla takhle zlobit musel mít nějakou obranu. Když mu vysvětlí, co se stalo jen chápavě přikývne.* Není to sranda trénovat viď? Mě tady zbraně nikdo netrénuje, ale ono se můžeš zranit i beze zbraně. *Ušklíbne se a pak si vyhrne triko a ukáže modřiny na boku hrající všemi barvami.* Není nad to trénovat a zlepšovat se. *Pozvedne nepatrně obočí a triko zase stáhne dolů.* Kdyby šlo o zbraně asi by to neskončilo jen modřinou. *Uculí se a rozhlédne se po knihovně.* Hledáš něco speciálního? Ne, že bych tedy věděl, kde to je. *Tiše se zasměje, aby nerušil klid okolí a vydá se k nejbližšímu regálu, jak prochází kolem ní pohladí jí prsty po ruce. Styděl se jí hned dotýkat, ale neubránil se alespoň letmému pohlazení.*

Promiň *usměje se na něj po chvíli, udělalo ji trochu škodolibou radost, že ji to vyšlo, ale nechtěla se s ním přít, že to neudělala. Nechtěla, aby se třeba jednou bál ji podívat do očí, protože ona se do těch jeho dívala ráda.* Mě taky nikdo netrenuje se zbraněmi, jen jsem si říkala, že se třeba budu cítit jistější, když nějakou budu mít. *pousměje se, ale tvar se jí stáhne do starostliveho výrazu ve chvíli, kdy ji ukáže modrinu na boku.* To musí bolet *zamumla a tentokrát už neodolá a jemně po ní přejede prsty na zdravé ruce, než tričko stáhne. Bylo tak neskutečné zase pod svými prsty cítit jeho kůži ačkoli na tak jistě bolestivém místě* Kdybych měla bojovat jen pěstmi, tak asi brzy skončím v nemocnici *zasměje se tiše a zataji dech ve chvíli, když ji pohladí po ruce. Chvíli se za ním jen dívá bez toho, aniž by se pohnula, jako by sama byla v tom samém genjutsu, ale pak jen potřese hlavou* Hledala jsem nějaké neškodné genjutsu, ale jak to vidím, tak než bych ho našla, tak tu strávím tak rok bez tréninku *pousměje se a ukáže mu ten dlouhý regál s knihami o genjutsu*

*S úsměvem jí sleduje a když se dotkne boku jen sebou trošku ošije, ale není to bolestí pouze zvláštním pocitem, když zase cítí její prsty na svém těle.* No jo táta. *Ušklíbne se, když triko stáhne.* Měli jsme spolu trénink a on použil přímý kop a já hloupě místo toho abych se vyhnul, nebo úder svedl jsem ho vykryl … a takhle to dopadlo. Ale zase kdyby mě moc šetřil, asi by to nemělo moc smysl ten trénink. *Prohodí jako by nic a pokrčí rameny.* Tady chceš najít něco na genjutsu? Je toho tady stovky … *vydechne, když si regál prohlíží a kouká co vše tam je.* Co využít zaměstnance knihovny? *napadne ho.* Protože tady něco najít bude fakt těžké. *Usoudí a otočí se na ní. Jak se na ní zadíval chtě nechtě se musel usmát. Pořád byla tak krásná, jak si pamatoval.* Já jsem myslel, že bych tu našel něco na Raiton ale …. *rozpřáhne ruce kolem sebe s bezradným výrazem.* Jak jako? To je nemožné. *Zvedne oči vsloup.*

*je jí jasné, že jejich tréninky budou přinášet různá zranění, od malichernych jako jsou tyto, až po nějaká vážná, jako má třeba Kami, ale z nějakého pro ní neznámého důvodu ji zranění, které utrpěl Jaashi, vadily o mnoho víc než ty její. Nejradši by byla, kdyby žádná neměl. Vzpomněla si na to, co jí vyprávěl o svých rodičích, jak jeho mamka premlouvala jeho taťku, aby si našel jinou práci než být shinobi. Možná něco takového začínala cítit vůči Jaashimu, napadlo ji a hned zrudla. Podívala se na špičky svých bot, aby se nemusela dívat na něj, nechtěla o svých pocitech ani z části mluvit... Proto jen uvítala, když Jaashi začal mluvit o knihovně* Jo, to by asi bylo lepší zeptat se paní knihovnice *pousměje se a podiva se na něj, jenže při pohledu na nej zase zčervená* A nebo bych se mohla zeptat Kami, jestli o něčem neví... Ale s ní trenuju jen Ninjutsu, ani nevím, zda ona nebo někdo koho zná ovládá Genjutsu *trochu si povzdechne, začíná brát své zaměření trochu jako prokletí*