Ulička Minakami

Tatsuya: *Dostal další nudnou misi (ranku D), jejíž zadání je zcela primitivní.. musí pouze uklidit nějaký sklad plný vyřazeného zboží nějakého obchodu se zbraněmi. Nachází se tu snad tuna různých vyřazených zbraní, které nesplňují nějakou normu a jsou prostě špatné. Dokonce tu je mnoho nepoužitelných výbušných lístků a další zbraní. Tatsuya ze zvědavosti pár kunaiů vyzkouší a vrhne je do jednoho trámu a ty kunaie se do něj nezabodnou a buď se prostě srazí a spadnou na zem nebo se některým z nich rovnou ulomí špička.* To jsou fakt kusy šroty.. jak tohle mohl někdo vyrobit nepochopím. *Tatsuyův úkol je jednoduchý, nejdřív různé druhy těch zbraní rozdělit do různých beden.. spočítat kusy těch zbraní v bedně a pak ji pouze přesunout k jedné stěně uvnitř skladu. Nikdo po Tatsuyovu naštěstí nechce aby to někam tahal.. bylo by to na něj stejně až moc těžké. Tatsuya začne tím že si přitáhne první celkem těžkou dřevěnou bednu a začne do ní skládat vyřazené shurikeny, každý jeden kus uskladněného Shurikenu si počítá. Když konečně naplní první bednu tak ji zavře, odtlačí ji stranou a položí na její vrch papír na kterém je napsané co je uvnitř a v jakém počtu. Bednu odsunou ale nebylo jednoduché, protože byla dost těžká a tak se u toho dost zapotil ale když už ji dostal na požadované místo mohl pokračovat naplňováním další bedny zbytkem dalších Shurikenů, tu už nenaplnil celou.. naplnil ji tak do poloviny zbytkem Shurikenů a tak stejně jako tu minulou ji odsunul, zavřel a položil na ní papír s informací jaké zbraně a v jakém počtu tam jsou. Pak pokračuje v tomto duchu i s dalším vybavením, jako další si zvolí Senbony a tu je počítání a skládání na hodně dlouho, protože jich je opravdu mnoho a jsou malé a tak jich do jedné bedny naskládá fakt hodně a proto si musí dávat pozor na počítání aby se neojebal. Jen samotné Senbony mu ukradnou několik hodin času a naplní s nimi dvě plné bedny a tu třetí naplní z takových 60%. Jako další na řadě je postarat se o kunaie, ty se skládají celkem lehce, protože jsou celkem velké a tak se jimi bedna zaplní celkem rychle a tak práce s těmi skončí rychle ale jak tak postupně pokračuje tak mu přijde že ty zbraně proste nemizí a jemu dochází bedny. Plní tak bedny snad všemi druhy různého vybavení jako jsou kunaie, senbony, shurikeny a dokonce i třeba makibishi. Nakonec naplní celkem takových 29 beden ale je tu ještě dost vybavení, které je potřeba uskladnit do beden ale Tatsuya už žádné nemá a tak ohlásí že naplnil všechny bedny ale vybavení tam je ještě na takových dalších 40 beden. Zadavatel této mise Tatsuyovi poděkuje a dodá mu informaci že prozatím nebude nutné uskladnit ty zbraně všechny, chce to čas ale na to si po čase najme zase další Geniny.. Tatsuya odejde do sídla Mizukageho kde si vyzvedne odměnu za splnění mise a získá do svého profilu tam zápis o další splněné misi. Pokud jde o ty zbraně v bednách tak ty se následně nechají zlikvidovat.*
Počet Slov: 511

Tatsuya: *Dnes nastal den kdy dostává další misi a i když hluboko uvnitř věděl že to bude nejspíš další mise ranku C, tak stále měl tu naději že mu snad zadají misi ranku B.. nebo dokonce i misi ranku A. Ráno vstal a jelikož už měl už takových misí (ranku C) za sebou hned několik (5), věděl že není úplně potřeba se na ní nějak extra připravovat. Věřil ve své schopnosti a na těchto misích se nestřetává s nikým, kdo by pro Tatsuyu mohl představovat hrozbu. Nakonec teda vstal poměrně brzo ráno, dal si rychlý trénink a následně sprchu. Najedl se a vyrazil si pro zadání mise. V sídle Mizukageho si u sekretářky vyzvedl zadání mise a venku si jí přečetl. Nešlo o nic komplikovaného. Chytit nějakého hajzla, který se poslední dobou toulá uličkami Kirigakure a následně zatáhne ženy do uliček, kde je okrade a jednou se pokusil o znásilnění, ale bylo mu to překáženo náhodným kolemjdoucím, který si ho všiml, ale nakonec ten zločinec stihl uprchnout. Kirigakure je sice prosperující vesnice, ale nakonec takových hajzlů se asi nikdy nikdo úplně nezbaví. Jelikož bylo poměrně ještě brzo ráno, tak se rozhodl se nejdřív projít tím jeho „rajonem“. Prošel si všechny uličky. Zapamatoval si, kam které uličky vedou, co by mohl využít ve svůj prospěch a podobně. Strávil tím skoro celý den. Mohlo být tak 5 hodin odpoledne a rozhodl se jít domů, vyspat se, a přijít v 9 nebo 10, až bude zapadat slunce. Taky se tak stalo. Vzal si všechno svoje vybavení a usadil se na jedné lampě na jedné z těch rušnějších uliček. Tím, že byl na hlavě rozsvícené lampy, tak z pohledu zezdola nebyl skoro vůbec vidět. Jak plynul čas, tak se ulička začala plnit různými lidmi. Lidé, kteří šli domů z práce nebo do práce na noční se vyměnili za lidi, co si přišli užít kouzlo večera a noci. Takže ožraly. Jeho pozornost ale zaujala věc, která se odehrávala kousek od něj. Zachytil to koutkem oka, ale asi by si toho všiml i tak. Chvíli je sledoval. Nevěděl proč, ale měl z toho chlapa takový zvláštní pocit. Pozorně se na něj zadíval a následně bylo vidět, že on úplně ožralý není. Oproti té ženě, která tam s ním byla. Bylo jasné, že se mu žena naprosto podvolila a nechala svůj osud ve svých rukách. Smáli se a kráčeli uličkou dál, když v tom muž něco pošeptal ženě do ucha a žena se jen zasmála a zašli do jedné z vedlejších uliček. Tatsuya přeskočil na střechu jednoho z domů a následně kráčel po hraně střechy a sledoval je. Prošli pár uličkami, až se dostali do jednoho z největších zákoutí, kam snad jen mohli. Nakonec ten muž hodil ženou o zeď a vytáhl nůž z kapsy. Začal jí vyhrožovat, ať hodí všechny své peníze, šperky a cennosti na zem před sebe a že jestli vydá byť jen jedinou hlásku, tak jí podřízne a než se sem kdokoliv dostane, tak už bude dávno mrtvá a on pryč. Žena se rozhodla spolupracovat. Slzy jí tekly dolů po tváři proudem a postupně si sundávala všechny prstýnky, náušnice a prostě všechny cennosti a začala je hromadit před sebou, přesně jak si on přál. Tatsuya začal pomalu a velmi potichu kráčet po zdi domu dolů, až nakonec došel až k zemi a začal pak kráčet k zádům útočníka. Popravdě mu bylo jedno, jestli ho teď uslyší, nebo ne, protože nakonec by stejně asi i chtěl, aby si ho dotyčný všiml a začal utíkat, aby měl o důvod víc mu zlámat všechny končetiny. Zločinec se otočil a spatřil Tatsuyu začal mu vyhrožovat, aby zůstal tam kde je. Tatsuya však nezastavoval a pořád kráčel směrem k němu. Zločinec nakonec vzal nůž a hodil ho po něm (Tatsuyovi) a začal zdrhat. Přelezl menší zídku a začal zdrhat pryč. Tatsuya přišel k ženě, hodil přes ní svoji košili (ještě stále měl své triko) a hodil do vzduchu světelnou bombu, aby označil pozici a někdo mohl přijít ženě na pomoc. On sám přeskočil zídku a začal pronásledovat toho zločince. Nebyl zrovna nejrychlejší, ale nějakou honičku si dali. Nakonec zakopl a Tatsuya měl tak čas se k němu dostat docela efektivně a rychle, než zase začal zdrhat dál. Tatsuya mu ale velkou silou posílenou o chakru (Oukashou) udeří pěstí rovnou do stehen a tak mu zlomí jeho stehenní kosti (Síla 35) a zločinec jen začal řvát bolestí. Pak jen další světelnou bombou označí i tuto pozici a počká než dorazí policie, která si toho zločince už převezme. Dalšího dne se vrátí do sídla Mizukageho, kde podá hlášení o úspěšně splněné misi a vyzvedne si odměnu.*

Dnes to bude vážne dlhý deň. *Predniesla Kaori do ticha kuchyne, kde okrem cinkania misie bolo zvláštne ticho.* Prečo myslíš? *Spýtal sa Suzuya zvedavo a zadíval sa smerom, kde stála Kaori.* No, veď vonku prší.. Tak sa von moc nedostanem a celý deň tu.. to je vážne dlhé! *Vysvetlí svoje myšlienkové pochody a sleduje, ako za oknami šľahá vietor a dážď.* Tak by sme mohli spolu niečo vymyslieť, čo ty na to, princezná? *Navrhne Suzuya a pokračuje v jedle.* Asi pôjdem do izby. *Povie znudene, otočí sa od okna a vyrazí do izby, kde teraz prebývala počas turnaja štyroch šampiónov. Zavrie za sebou dvere a usadí sa na posteľ. Čo by tak mohla trénovať vnútri. Mohla by si zacvičiť, ale nechcelo sa jej tráviť voľný deň cvičením, pretože jej stačili efektívne tréningy s otcom. Chvíľu si prezerala hromádku časopisov a pohrávala sa, že by sa mala na tréning vyprdnúť úplne. A proste celý deň preválať v posteli a prečítať si radšej nejakú knihu, do ktorých sa ju snažila dokopať jej mamka, Rias. Aj jednu z tých kníh vzala do ruky, ale nakoniec ju odložila a tento šialený nápad zahnala. Zdvihne sa z postele - pokiaľ sa chce zlepšovať, tak lenošením toho nedocieli. Predstúpila pred zrkadlo a obdivovala svoju krásu, svoje červené vlasy a žiarivo bledomodré oči. Nicméně zloží ruky do pečate a sústredí chakru. Vytvorí sa okolo nej desať Bunshinov, s ktorými 'udržiavala očný kontakt' prostredníctvom zrkadla. Šlo iba o ilúziu, neboli reálni, nedokázali pôsobiť na svoje okolie. Uvoľnila ruky z pečate a jej pohyby nasledovali aj Bunshiny. O tomto dobre vedela, ale v zrkadle si všimla, že Bunshiny ani nehádzali tieň, na zemi sa nachádza iba ten jej..* Tak toto som si nikdy nevšimla. *A ďalšie prekvapivé zistenie. Klony otvárali svoje ústa, ale nevydávali žiaden zvuk.* Tak to potom asi nebudú vydávať žiadne zvuky.. *Začala pred zrkadlom tancovať. Šum z oblečenia vychádzal iba od nej, nie od klonov. Nikdy si tieto detaily nevšimla, keď sa techniku učila..* Asi by som mohla.... *Svoje slová nedokončí. Miesto toho zruší tých klonov a miesto nich vytvorí ďalších dvadsať Bunshinov. Teraz spotrebovala 4 body chakry na ich tvorbu, celkovo už 6, čo značilo, že mala polovicu zásoby chakry fuč. Pocítila to rýchlo. Zachytila sa zrkadla, chytila rovnováhu. Hrdo sa pozrela do zrkadla a odskočila vzad. Bosými nohami začala behať po stenách, aby vyplytvala ešte viac chakry, až do úrovne, kedy bude skutočne fyzicky unavená z nedostatku hladiny chakry. Unavene sa zvalila na zem. Usúdila, že bola dostatočne z chakry vyžmýkaná, aby sa pokúsila meditovať. Zhlboka sa nadýchla, donútila telo sa posadiť do pohodlnejšej polohy a ruky zložila na stehnách. Bolo ťažké sa sústrediť na chakru a začať ju upokojovať. Mala pocit, že jej búšiace srdce vyskočí z hrudi a krv nepekne tepala v spánkoch. Bol to jej druhý pokus o meditáciu, no nebol o nič ľahší, ako ten prvý. Chakra rozbúrená používaním bola neuchopiteľná a odporovala všetkému jej snaženiu o upokojenie, aby sa na ňu mohla napojiť. Netušila, ako dlho tam na podlahe izby sedela a upokojovala dýchaním celé telo - to sa naučila pri tréningoch s otcom - ale mala pocit, že bojuje v nevyhrateľnej bitke so svojim telom. Nutkanie nechať to byť bolo veľmi silné a lákavé, útecha, že to môže skúsiť niekedy inokedy ju sťahovala od sústredenia preč. Zovrela zuby, až to cvaklo, hlasito vydýchla a donutila sa tak opäť koncentrovať a sústrediť. Chakra po dobe, kedy tam len tak sedela a snažila sa upokojiť, nebolo o nič ľahšie ovládateľná. Ale nenechala svoju snahu tak. Snažila sa napojiť na chakru a využiť ju, ale bolo to ťažké. Jak vníma chaotické a hektické prúdenie chakry, napojí sa na to tempo, ktoré jej vôbec nie je príjemné, ale dokáže vďaka tomu začať chakru upokojovať a jej burácajúci pohyb začne spomaľovať a upokojovať sa. Má pocit, akoby ťahala za povraz, ktorý je uchytený na stene. Aj keď ťahá, vôbec necíti, že by sa stena posunula, ale i tak vnímala, že sa chakra upokojuje, jej tok sa vracal do normálu a je prístupnejšia jej pokusom o ovládnutie. Zľahka sa na chakru napojí a nepatrne sa uculí, keď ucíti brnenie v končekoch prstov. Aj keď sa na chakru dokázala napojiť, cítila, že by ju nemohla použiť na žiadnu techniku. Nechala jej prúd plynúť rovnakým tempom a iba ju pomaly upokojovala. Bolo to obtiažne a bolo ťažké sa udržať v koncentrácii, ale snaha začala sláviť úspech a ona opäť začala mala pocit, že je pánom toho, čo sa deje, a že sa na chakru dokáže napojiť a sústrediť natoľko, aby ju mohla využiť. Zostala ešte nejakú chvíľu sedieť so zatvorenými očami a vnímala iba svoje telo a chakru, ktorá v ňom prúdila. Cítila sa unavená, bolelo ju celé telo, ale mala zo seba radosť. Hlavne aj kvôli mamke, ktorá sa ju meditáciu snažila naučiť. Biť sa a trénovať s otcom jej prišlo omnoho ľahšie, než toto. Tu nešlo o silu tela a o techniku boja, ale o človeka samotného. Udržať sústredenie jej prišlo ako neuveriteľne obtiažna úloha a premýšľala, ako dlho bude trvať, než dokáže meditáciu posunúť ďalej a nebude to trvať tak dlho, než chakru upokojí a bude môcť zvyšovať jej zásobu. Ale mala nepríjemné tušenie, že to bude ešte dlhá cesta, ktorú bude musieť prejsť, než to dokáže skutočne zvládnuť. Pomaly sa zdvihla zo zeme a pretiahne si opatrne svoj boľavý chrbát. Tak, ako ju to učil otec, aby sa nezranila. Už teraz si bola istá, že toto sedenie ju jedného dňa zabije. Možno by mohla vymyslieť iný spôsob, ako meditovať a nevyužívať len naučené techniky, ktoré jej niekto predáva. Tá myšlienka ju zaujala, ale než sa rozhodla tým viac zaoberať a skúsiť niečo iného, vyrazila do kuchyne pre niečo pod zub.* Ah, som rada, že ťa vidím. Potrebovala by som s niečím pomôcť.. *Prejde k nej mamka a Kaori podľa tónu hlasu usúdi, že to neznesie námietok.. A ten zbytok dňa pomáha Rias.*
(snáď nevadí, že som kúsok využila Rias, aj keď nie je moja postava )

*Spolu s Rias a Suzuyou sa Kaori nachádzala v Kirigakure, kde mal čoskoro prebiehať Turnaj štyroch šampiónov..* Dnes to bude vážne dlhý deň. *Predniesla Kaori do ticha kuchyne, kde okrem cinkania misie bolo zvláštne ticho.* Prečo myslíš? *Spýtal sa Suzuya zvedavo a zadíval sa smerom, kde stála Kaori.* No, veď vonku prší.. Tak sa von moc nedostanem a celý deň tu.. to je vážne dlhé! *Vysvetlí svoje myšlienkové pochody a sleduje, ako za oknami šľahá vietor a dážď.* Tak by sme mohli spolu niečo vymyslieť, čo ty na to, princezná? *Navrhne Suzuya a pokračuje v jedle.* Asi pôjdem do izby. *Povie znudene, otočí sa od okna a vyrazí do izby, kde teraz prebývala počas turnaja štyroch šampiónov. Zavrie za sebou dvere a usadí sa na posteľ. Čo by tak mohla trénovať vnútri. Mohla by si zacvičiť, ale nechcelo sa jej tráviť voľný deň cvičením, pretože jej stačili efektívne tréningy s otcom. Chvíľu si prezerala hromádku časopisov a pohrávala sa, že by sa mala na tréning vyprdnúť úplne. A proste celý deň preválať v posteli a prečítať si radšej nejakú knihu, do ktorých sa ju snažila dokopať jej mamka, Rias. Aj jednu z tých kníh vzala do ruky, ale nakoniec ju odložila a tento šialený nápad zahnala. Zdvihne sa z postele - pokiaľ sa chce zlepšovať, tak lenošením toho nedocieli. Predstúpila pred zrkadlo a obdivovala svoju krásu, svoje červené vlasy a žiarivo bledomodré oči. Nicméně zloží ruky do pečate a sústredí chakru. Vytvorí sa okolo nej desať Bunshinov, s ktorými 'udržiavala očný kontakt' prostredníctvom zrkadla. Šlo iba o ilúziu, neboli reálni, nedokázali pôsobiť na svoje okolie. Uvoľnila ruky z pečate a jej pohyby nasledovali aj Bunshiny. O tomto dobre vedela, ale v zrkadle si všimla, že Bunshiny ani nehádzali tieň, na zemi sa nachádza iba ten jej..* Tak toto som si nikdy nevšimla. *A ďalšie prekvapivé zistenie. Klony otvárali svoje ústa, ale nevydávali žiaden zvuk.* Tak to potom asi nebudú vydávať žiadne zvuky.. *Začala pred zrkadlom tancovať. Šum z oblečenia vychádzal iba od nej, nie od klonov. Nikdy si tieto detaily nevšimla, keď sa techniku učila..* Asi by som mohla.... *Svoje slová nedokončí. Miesto toho zruší tých klonov a miesto nich vytvorí ďalších dvadsať Bunshinov. Teraz spotrebovala 4 body chakry na ich tvorbu, celkovo už 6, čo značilo, že mala polovicu zásoby chakry fuč. Pocítila to rýchlo. Zachytila sa zrkadla, chytila rovnováhu. Hrdo sa pozrela do zrkadla a odskočila vzad. Bosými nohami začala behať po stenách, aby vyplytvala ešte viac chakry, až do úrovne, kedy bude skutočne fyzicky unavená z nedostatku hladiny chakry. Unavene sa zvalila na zem. Usúdila, že bola dostatočne z chakry vyžmýkaná, aby sa pokúsila meditovať. Zhlboka sa nadýchla, donútila telo sa posadiť do pohodlnejšej polohy a ruky zložila na stehnách. Bolo ťažké sa sústrediť na chakru a začať ju upokojovať. Mala pocit, že jej búšiace srdce vyskočí z hrudi a krv nepekne tepala v spánkoch. Bol to jej druhý pokus o meditáciu, no nebol o nič ľahší, ako ten prvý. Chakra rozbúrená používaním bola neuchopiteľná a odporovala všetkému jej snaženiu o upokojenie, aby sa na ňu mohla napojiť. Netušila, ako dlho tam na podlahe izby sedela a upokojovala dýchaním celé telo - to sa naučila pri tréningoch s otcom - ale mala pocit, že bojuje v nevyhrateľnej bitke so svojim telom. Nutkanie nechať to byť bolo veľmi silné a lákavé, útecha, že to môže skúsiť niekedy inokedy ju sťahovala od sústredenia preč. Zovrela zuby, až to cvaklo, hlasito vydýchla a donutila sa tak opäť koncentrovať a sústrediť. Chakra po dobe, kedy tam len tak sedela a snažila sa upokojiť, nebolo o nič ľahšie ovládateľná. Ale nenechala svoju snahu tak. Snažila sa napojiť na chakru a využiť ju, ale bolo to ťažké. Jak vníma chaotické a hektické prúdenie chakry, napojí sa na to tempo, ktoré jej vôbec nie je príjemné, ale dokáže vďaka tomu začať chakru upokojovať a jej burácajúci pohyb začne spomaľovať a upokojovať sa. Má pocit, akoby ťahala za povraz, ktorý je uchytený na stene. Aj keď ťahá, vôbec necíti, že by sa stena posunula, ale i tak vnímala, že sa chakra upokojuje, jej tok sa vracal do normálu a je prístupnejšia jej pokusom o ovládnutie. Zľahka sa na chakru napojí a nepatrne sa uculí, keď ucíti brnenie v končekoch prstov. Aj keď sa na chakru dokázala napojiť, cítila, že by ju nemohla použiť na žiadnu techniku. Nechala jej prúd plynúť rovnakým tempom a iba ju pomaly upokojovala. Bolo to obtiažne a bolo ťažké sa udržať v koncentrácii, ale snaha začala sláviť úspech a ona opäť začala mala pocit, že je pánom toho, čo sa deje, a že sa na chakru dokáže napojiť a sústrediť natoľko, aby ju mohla využiť. Zostala ešte nejakú chvíľu sedieť so zatvorenými očami a vnímala iba svoje telo a chakru, ktorá v ňom prúdila. Cítila sa unavená, bolelo ju celé telo, ale mala zo seba radosť. Hlavne aj kvôli mamke, ktorá sa ju meditáciu snažila naučiť. Biť sa a trénovať s otcom jej prišlo omnoho ľahšie, než toto. Tu nešlo o silu tela a o techniku boja, ale o človeka samotného. Udržať sústredenie jej prišlo ako neuveriteľne obtiažna úloha a premýšľala, ako dlho bude trvať, než dokáže meditáciu posunúť ďalej a nebude to trvať tak dlho, než chakru upokojí a bude môcť zvyšovať jej zásobu. Ale mala nepríjemné tušenie, že to bude ešte dlhá cesta, ktorú bude musieť prejsť, než to dokáže skutočne zvládnuť. Pomaly sa zdvihla zo zeme a pretiahne si opatrne svoj boľavý chrbát. Tak, ako ju to učil otec, aby sa nezranila. Už teraz si bola istá, že toto sedenie ju jedného dňa zabije. Možno by mohla vymyslieť iný spôsob, ako meditovať a nevyužívať len naučené techniky, ktoré jej niekto predáva. Tá myšlienka ju zaujala, ale než sa rozhodla tým viac zaoberať a skúsiť niečo iného, vyrazila do kuchyne pre niečo pod zub.* Ah, som rada, že ťa vidím. Potrebovala by som s niečím pomôcť.. *Prejde k nej mamka a Kaori podľa tónu hlasu usúdi, že to neznesie námietok.. A ten zbytok dňa pomáha Rias.*
(snáď nevadí, že som kúsok využila Rias, aj keď nie je moja postava )

* Jednoho Slunečného dne se Kairen vzbudil a poklidně si vstal z postele.* Dobré ráno nový dne.* Pozdravil a koukl se na hodiny.* Ale ne safra já zaspal!.* Zděšeně Kairen řekl a okamžitě se letěl převléct do koupelny a vyčistit si zuby. Normálně by nebyl tak akční po ránu, možná by i normálně ještě spal. Jenže dnešní den je jeho výjimečný den. Den kdy má první misi jako genin. Kairen v koupelně co nejrychleji čistil zuby. Čistil je tak aby to bylo rychle ale i důkladně. Nahodil na sebe nové oblečení a na čelo si zavázal čelenku se znakem Kiri a vyrazil z koupelny.* Ježíš zapomněl bych na pití. A vůbec pojíst.* Přiběhl do koupelny kde si vzal svou čutorku na vodu, která měla obsah tak na litr tekutiny a sebou na cestu jablíčko, které bude při cestě ukusovat.* Tak vše už připraveno a můžu vyrazit.* A jak řekl tak i udělal. Otevřel dveře, vyšel na ulici a jen se pořádně nadechl a usmál. Plný elánu a štěstí vyrazil na místo, kde ho očekával Sensei aby mu mohl zadat jeho první misi. Byl velice natěšen po cestě poskakoval a pískal si. Pořád ale přemýšlel co bude jeho první mise. Ve své fantazii si představoval jak mu zadají chycení zlého žoldák nebo že ho sám Mizukage pozve a řekne mu že bude jeho učitel. Představoval si že ho naučí zakázané techniky, že z něj udělají nejsilnějšího ninju. Ano takovou ještě dětskou fantazii Kairen měl. Silnou a občas i střelenou. Už se blížil k místu setkání a viděl další geniny jak čekají na senseie. Došel pozdravil ostatní geniny.* Zdravíčko kolegové, též se nemůžete dočkat své první mise?* Zeptal se Kairen všech a usmál se na ně. Někteří ho poslali slušně do prdele, někteří neslušně ale našli se i tací, kteří jeho radost sdíleli.*" Kde může být sensei? vždyť už tu měl být." Pomyslel si Kairen. Dožvýkal při čekání jablko dokonce celé, že nic po jablku nezbylo. V ten okamžik přišel sensei. Všechny geniny pozdravil a poprosil ať se seřadí do řady. Kairen si stoupl tak do půlky, pořádně se narovnal a čekal co přijde. Sensei jako první zkontroloval docházku jestli zde jsou všichni. Vždy vyvolal jméno a daná osoba musela zvednout ruku. Po skončení se zjistilo že jsme zde všichni a tak sensei mohl zadávat naše první mise. Někteří šli v páru, někteří sami, vždy podle toho co jste dostali za úkol.* Kairene Hōzuki přistup.* Uslyšel Kairen a okamžitě došel k senseiovi.* Tak dnes máš úkol, který bude velice nebezpečný.* Kairen už se pomalu začal radovat že to bude určitě nějaká boj s padouchem. Ale radost netrvala dlouho.* Musíš za paní Shikimichi. Potřebuje chytit svého kocoura. Tak prosím tě už upaluj. Bydlí v ulici Minakami.* Dořekl učitel a Kairen byl smutný. Přece jen čekal něco víc napínavého. Senseie poslechl a se zkaženým ksichtíkem vyrazil do ulice Minakami.* " Blbý kocour. Jako bych nemohl dostat nějaký nebezpečnější úkol ale ne já musím chytit blbého kocoura." Opakoval si v duchu po cestě stále Kairen.* Hmm. zajímalo by mě co teď asi dělá Táta. Nepřemýšlel ale dlouho, protože už viděl paní Shikimichi jak stojí u dveří a vyhlíží kdo jí přijde pomoct chytnout kocoura. Doskákal k ní pěkně pozdravil a ohlásil se.* Dobrý den paní Shikimichi. Já jsem Kiren váš zachránce kocoura.* Starší paní se na něj otočila, usmála se a řekla.* Ó takový mladý hrdina náš. Vidím, že mi poslali na pomoc profesionála.* Kairenovi se lichotky starší paní líbili a tak začal i červenat.* Můj kocour Kenchi se ztratil. Určitě zase bude na střeše nějakého domu tady poblíž ale já už sem starší paní a nemám dost energie na to ho najít. Určitě ho poznáš je takový větší a má černo- bílou barvu srsti.* Paní dala všechny potřebné informace Kairenovi a Kairen vyrazil. Vylezl na střechy a porozhlédl se jestli zde kocoura neuvidí. Jak se díval tak v dálce viděl dva kocoury na jednom místě.* Ha to musí být určitě jeden z nich.* Řekl a vystartoval za nimi. Pomocí chakry v nohách se odrážel od střech a skákal z jedné na druhou. Když už byl jen jednu střecho od nich všiml si že oba jsou černobílí . Zde začal problém.* Safra radši bych měl vzít oba.* vyskočil tedy na střechu za nimi a podřepl si.* Ná mici ná.* Stále opakoval ale ani jeden z nich nevnímal.* Kenchi chceš rybičku?* zvolal Kairen a náhle se jeden kocour otočil. Kairen se blížil pomalu ale jistě. Už natahoval ruku, že chytne kocoura ale v tu chvíli ho ten druhý hajzlík škrábl do ruky.* Au ty hajzlíku jeden.* Kočky hned zareagovali a začali utíkat.* Tak to né. Počkejte už si pro vás jdu. Kenchi stůj.* Volal na kocoura a utíkal za nimi. Bohužel pro Kairena, který si nevšiml na jedné střeše překážky a zakopl. Rána jak z děla se všude ozvala. To Kairen dopadl na hlavu. Zvedl se a viděl už jen jednoho kocoura jak skáče do uličky.* Však počkejte už vás mám.* Doběhl k uličce a skočil ze střechy dolů. Dopadl na zem a říká.* Tak už vás mám vy dva kocouři.* Zvedl hlavu a všiml si, že je v pasti. Okolo něj asi tak padesát koček ale jeho kocour zde nebyl.* A jéjé hodné kočky hodné.* Ale ani uklidňování nepomáhala. Všechny kočky vrčely, dívaly se na něj zabijáckým pohledem a připravovali se na útok. Kairen se rozhlížel a vidí že jeho kocour je na střeše. Teď už se jen potřeboval dostat ze situace.* A hele popelnice.* Řekl Kairen a připravil si Kawarimi no jutsu. Čekal než kočky zaútočí aby ho nepronásledovali. Netrvalo ani pár sekund a všechny kočky se vrhly k útoku. Jenže smůla pro ně. Útočili totiž na popelnici. Kairen si odfoukl spokojeně, že to vyšlo a vrhnul se na střechu za kocourem. Kocour si jej nevšiml a tak jej Kairen chytl zezadu a prohlásil.* Tak už tě mám a neutečeš mi.* šťastný Kairen radši rychle i s kocourem utíkal zpět ale nebylo by to přece tak lehké. kocour ho svými drápy po cestě poškrábal na rukou až do krve, protože šlo vidět že kocour si chce ještě užívat. Kairen se ale nenechal a držel pevně až k paničce. Když seskočil k paní Shikimichi, tak se kocour najednou sklidnil.* Paní Shikimichi nesu vám vašeho zatoulaného kocoura.* Řekl staré paní.* Ale Kenchi, kdepak si zase byl? no vidím že si tady mladému hrdinovi způsobil bolest. To se nedělá ale.* Řekla kocourovi, který ji na to odpověděl pouze mňau.* Pojď mladíku strašně ti děkuji a ošetřím ti ty rány.* Kairen jen poděkoval a nechal si rány vyčistit a zavázat. Rozloučil se s paní a odešel oznámit, že úkol je splněn. A tohle byla Kairenova první mise ze všech.


Počet slov: 1111

*Zrovna znovu procházela uličkou Minakami. Mířila na hřbitov. V ruce držela jednu bílou lilii. Hodlala ji opět, jako to dělávala vždycky, položit na jeden z hrobů. Neměla ponětí, kdo přesně bude onen člověk, kterému věnuje svou omluvu za narušení klidu hřbitova. I přes to, že měla Sho jasný cíl, loudala se k němu rychlostí stejnou, jako kdyby bloudila a nevěděla, kam vlastně jde. Bylo to opodstatněné. Protože tímto svým tempem zvládala spolehlivě sledovat a vyhodnocovat, co dělají lidé kolem ní. Nespatřila však nic neobvyklého, jen to, co vídala neustále.* To je lidský život vážně tak jednotvárný a nudný? *Zeptala se sama sebe trochu nahlas. Přišlo jí až ubohé, jak lidé žijí všichni pořád stejně. Jako stádo ovcí. Jeden řekne, stádo dělá, dokud se neřekne něco jiného.* Vážně nikdo nemá vlastní hlavu?... *Doplní svou otázku další. A nečeká, že by jí někdo mohl odpovědět, stejně s ní nikdo nikdy nemluvil. Byla jiná. Vypadala jako kluk, snažila se tak i vystupovat, mluvila tedy vždy o sobě v mužském rodě. Nosila volné bílé oblečení, které zakrývalo i poslední detaily její dívčí stránky. Hruď měla vždy staženou na maximum pomocí obvazů. A vlasy velmi krátce střižené. A co bylo pro ni nejdůležitější, nikdy nenosila boty. Přišlo jí to mnohem přirozenější, než si na nohy něco dávat. A samozřejmě vždy sladěna do bíla, aby jediná barva na ní byly její ledově modré oči. Dokonce i pokožku měla na člověka neuvěřitelně pobledlou. Ale takhle se prostě jednou rozhodla, že bude vystupovat. Po té noci...*

*Atsumi si zrovna krátil cestu domů skrz uličku Minakami. Jelikož byl zrovna v knihovně kde vracel půjčenou knihu, kterou včera přečetl. A jelikož se mu nechtělo jít delší uličkou Hokori. Tak si to prostě rozhodl zkrátit přes pár střech a dostat se do uličky Minakami. A tak se procházel pomalou šnečí chůzí a rozhlížel se jestli se něco změnilo, od té doby co tady byl na posled. Avšak nic moc se nezměnilo. Lidé kolem něj procházeli sem a tak, nikdo si ho nevšímal. A celkově se zdálo že všechno jde jako normálně. Prostě normální všední den. Pak se mu ale upřel zrak na zajímavého hocha. Výrazně staršího než je Atsumi, celého v bílém s bílou lilii. Jak šel po ulici bos.* ,,!?   Co to? Proč jde bos? Nebo spíš proč je celí v bílém?" *Zeptal se sám sebe Atsumi, zastavil se a upřeně se díval na toho zajímavého hocha. Který mu šel na proti. Atsumi věděl že si nejspíš všimne, jelikož bylo vidět že hoch v bílém má vypočítavé oči, které neustále pozorují svoje okolí. takže se ani nesnažil skrýt to že ho pozoruje.*

*Když tak pozorovala lidi kolem, všimla si kluka, který byl sám. Moc často nevídala lidi, co by byli sami. Naopak, přišlo jí, že lidé se nejdřív někde sdruží a až pak jsou ochotni někam vyrazit. Jsou hrozně společenští. Ale tenhle byl sám. A nejen to, hoch na ní upřel pohled. Všimla si ho koutkem oka, jak se na ní dívá. Rozhodla se nejdříve ještě dojít na linii, kde by si byli nejblíže, a až pak obrátit svůj pohled přímo na něj. A celého si ho prohlédnout. Byl výrazně mladší. Ale ne zas o tolik. Chvíli na něj jen hleděla, s chladným a neurčitým pohledem. Jako by ho vyhodnocovala, zda je pro ni nebezpečný, nebo naopak vhodný pro rozhovor. Nakonec se rozhodla pro to druhé. Překonala poslední vzdálenost, jež je dělila, aby ho konečně oslovila.* Důvod tvého upřeného pohledu? Nevšiml jsem si do dneška, že by si mne kdokoliv všímal, takže proč? *Vydala ze sebe monotónním ledových hlasem, samozřejmě nezapomněla použít mužský rod. Rozhodně stála o vysvětlení, proč si jí oproti ostatním všiml.*

*Zatím co se hoch v bílém přibližoval blíže k Atsumi a prohlížel si ho. Tak Atsumi změnil půzu, která jasně dávala najevo že není nebezpečný.* ,,Tak to vypadá že si mě vážně všimnul." *A pak když byly dost blízko u sebe. Atsumi uslyšel jeho otázku a na jeho obličeji se ukázal nechápaví výraz.* Co? To si tě doposud nikdo nevšímal? Vždyť si tě musí všimnout snad, každý na ulici. *Řekl  stále se svým překvapeným obličejem.* ,,To umí snad nějakou techniku, která zaručuje to že si ho nikdo nevšímá? Nebo co?" *Rychle si pomyslí v hlavě a dál pokračuje.* Ale abych ti odpověděl. Tak to je protože se často nevidí vidět takle oblečeného člověka. Co de hlavně bod a chodí jako duch. . . .  Zkrátka jsi byl pro mě jako pěst na oko. Nic víc. *Odpoví pravdivě, jelikož nemá důvod lhát a navíc to je pravda.* A teďka se zeptám já. Proč chodíš bos? *Zeptá se Atsumi a ukáže na holé nohy hocha v bílém.*

*Když položil nechápavý dotaz, jen zavrtěla hlavou.* Možná si mě všimli, ale nevěnovali mi příliš pozornosti. Spíš se mě snažili nevidět. Důvod mi doposud není znám. *Řekla chladně a rozhlédla se po lidech okolo, kteří si očividně dál žili svým životem a nevěnovali jim pozornost.* Pěst na oko? Co to znamená? Tomuto výrazu nerozumím... *Zeptala se zvědavě a stále udržovala co nejvíce chlapecký tón. Vypadalo to, že tento jí opravdu považoval za kluka. Byla za to vděčná. Konečně se jí to dařilo. Pak si vyslechla jeho otázku. A zamyslela se nad ní.* Nikdo mi to nezakázal. *Poví prostě a pak se rozhodne to trochu rozvést, aby konverzace nezamrzla.* Je mi příjemný chlad ze země, který pak prostupuje celým mým tělem. A cítím se pak více spojen s přírodou a zemí. Když jsem nosil boty, cítil jsem se ještě více izolován, než jsem byl. Dokud chodím bos, nikdy si nepřijdu sám, ať už se nacházím kdekoliv, s kýmkoliv. *Vysvětlila. Nebo se snažila vysvětlit. Ale neměla ponětí, zda se jí to opravdu povedlo a chlapec to pochopil.*

Ty nevíš co znamená pěst na oko? *Řekl s překvapením nebo spíš si to řekl sám pro sebe polotichým hlasem. S dosti překvapeným výrazem. Který vznikl kvůli tomu co řekla a ještě k tomu pomohlo i jeho vysvětlení proč chodí bos. Jelikož to rozhodně moc nepochopil.* ,,Na koho jsem to sakra narazil?" *Proběhne Atsumovi hlavou a ještě k tomu dodá.* ,,Nebo spíš. Co se mu sakra stalo? To se bojí pocitu samoty?" *Pak si ho ještě jednou prohlédne jestli mu něco neuniklo nebo jestli něco neuvidí když je u něho tak blízko. ale nic nenajde.* ,,Ale trochu by to dávalo smysl. Jestli že pořád nosí takoví hle oblečení a nikdo si ho nevšímá. Tak pocit samoty musí být dost hrozný. Teda pokud jsem to pochopil správně. Další možnost je taková že se prostě takhle narodil. A proč nad tím vůbec tolik přemýšlím!" *Po ukončení rozhovoru v Atsumiho hlavě se sám sebou. Mu došlo že byl dost dlouho potichu a že by měl něco říct.* Tak fajn. Zeptám se tě na něco jiného. Proč máš v ruce bílou lilii?

*Katsuo se jen tak procházel vesnicí, šel přes náměstí, kde přemýšlel, zda si něco dobrého nekoupí, přece jenom tam bylo dost prodejců, kteří se mezi sebou k kolikrát předháněli, kdo bude mít nižší cenu, protože čím nižší cena, tím víc na to lidi se chytnou. Dneška byla mlha, která nějak nechtěl. Ustát nebylo to ovšem nic tak hrozného aby se přes to nedalo vidět. Katsuo šel následně nějakou uličkou, kde bylo o poznání méně lidí než na náměstí. Nějak nedával pozor na cestu a jen se díval do země. Proto také narazil do neznámé osoby.* Omlouvám se. *Řekne s pokorou a ukloní se. Kuro nebyl zrovna moc komunikativní člověk, bál se cizích lidí.*

*V nastalém zmatku, který vznikl v Iwagakure se několika jedincům povedlo vyklouznout z vesnice. Někdo je i chvíli pronásledoval, ale bylo tam dost práce s troskami po Hotelu Clive, takže se brzy dostali z jejich hledáčku. Několik z nich bylo i celkem silných. Jakmile dorazila zpráva, že byl 1. Mizkage zabit, rozhodli se vydat se do Kirigakure, protože počítali s tím, že tamní klany se vrhnou do boje o moc a křeslo 2. Mizukageho, potažmo 2. vládce Říše Kou. Bylo jich pomálu, zhruba 20 jedinců, ale postupně se přidávali další a další, kteří opustili Iwagakure ze stejného důvodu. Odříznout se nadvlády Říše Kou. Cesta do Kirigakure byla snadná, nepočítaje i cesta skrz mlžný ostrov. Všichni byli ve vesnici a řezali se mezi sebou a než stihli nějak zareagovat, tato skupina čítající už 200 lidí vnikla do vesnice skrze hradby v jedné z ulic. Zaskočené obyvatele Kirigakure smetli v té oblasti a během jednoho dne si zde zajistili nemalé území vesnice, kde byl jejich tábor. Pozvedli se barikády z Dotonu a každého, kdo se dostal do blízkosti smetli. Po prvním dni klesl jejich počet o několik desítek a zuby nehty si drželi pozice. Mezi nimi bylo několik lidí z klanu Dengen O a když se bez hlavě pustili do boje, byli ostatní rádi, když se jim je povedlo uklidnit. Jejich hlavní síla spočívá v muži jménem Bozuro z klanu Dengen O. V prvním okamžiku to byla tichá osoba, ale ukázal se jako silný válečník. Ti co ho znali věděli, že s ním není radno si zahrávat, ale niko nevěděl, proč tu je. Byl silným zastáncem vlády Kirigakure. Až na jeho dva společníky nikdo opravdu nezná jeho záměr, který přesahuje jejich myšlenky. S dalšími dny docházeli další a další lidé z Iwagakure, kteří se přidali na jejich stranu, mezi nimi i několik lidí z Kirigakure, kteří žily právě v Kamenné vesnici. Boje byli krvavé a ztráty obrovské. Na obou stranách. Bozuro si ale rychle vydobyl strach i mezi vlastními lidmi. Na 300 stovky ninjů z Iwagakure nyní bránilo svoji oblast a pomalu se rozšiřovalo jejich území. Jednoho dne se ale Bozuro postavil do čela všech a promluvil hlubokým, drsným hlasem. Nastal čas, abyste přestali bojovat za svoje slaboduché myšlenky, ale věnovali svoje síly vyššímu smyslu. Jsem tu jen pro to, abych ubránil uzmul křeslo pro potomka 1.Mizukageho. Pokud se mi někdo z vás bude stavět do cesty, překročím bez váhání jeho mrtvolu. Rozezněl se jeho hlas okolím. Všichni byli v šoku. Všichni až na hrstku, kteří už o jeho plánu věděli a přešli na jeho stranu. Těch pětadvacet přešlo před něj a postavilo se k němu zády, aby na ně bylo vidět. Zbláznil si se? Nadvlády bylo dost. Jestli neuhneš z cesty, pujdeš k zemi ty. zařval někdo z davu a souhlasný jásot doprovázel kroky několika ninjů, kteří se je rozhodli zastavit. Dvě minuty. Tolik času mu stačilo, aby tuhle první skupinu a další, co šli a nimi srazil se svými k zemi. Snížil se tak počet lidí z Iwagakure pod 250, ale pořád jich bylo dost, aby mohli zde dělat potíže. Bozurovi dojiskřil na ruce blesk, kterým zabil poslední 3 a nikdo další nehodlal odporovat. Jeden po druhém před ním poklekli. Výborně. Škoda, že jste si to neuvědomili dříve. Co chci víte. Budu likvidovat vůdce klanů, abychom si uvolnili cestu ke křeslu. S nikým nebudeme mít slitování. Na křeslo neusedne nikdo jiný, než potomek 1. Mizukageho. O to už se postaráme. Nyní se vydejte zase rozšířit naše území. Každý, kdo se postaví do cesty zemře. Voják, žena, dítě. Je to jedno. vykřikl a v čele své nové armády se hrnul do boje. Každý den přišel někdo nový. Klany Kirigakure neměli čas řešit opevnění vesnice a tak se mohli v klidu dostat až ke svým. Bylo jich tolik, že postupně začal Bozuro ztrácet přehled, kolik jich vlastně je, ale dokud jich bylo dost, tak mu to bylo jedno. Před očima měl pouze svůj cíl. Neměl slitování a nebral zajatce. Ti jen překáželi. Dostat se tak do trezoru s legendárními meči šermířů, jejich síla by vzrostla ještě víc. Musel to ale dělat postupně. Neměl přesně tušení, kde to je. Věděl jen tolik, co mu byli schopni jeho lidi původem z Kirigakure říci a kam ho nasměrovat. Jejich umístění bylo ale daleko za nepřátelskou linii. Co ho ale zaráželo a nad čím přemýšlel, byl postoj klanu Kansetsu. Ti se stáhli do obranných pozic a nikdo z nich neútočil. Další věc, se kterou se musel zabývat, ale nebylo snadné se dostat blízko. Jejich Bariéry byli dost často na obtíž. Navíc, jeho plán, dostat se do klanů a zabít jejich vůdce bylo také stále složitější. Museli se po několika dnech přeskupit a zkusit jinou metodu. Plán měl, už potřeboval jen prostředky, lidi a tu správnou chvíli, aby se to podařilo.*

KONEC
Pokračování v klanové oblasti

*Sora sa potuloval po Kiri, prekvapivo nebol so svojim bratom, ktorý sa rozhodol zostať na izbe. Obliekol sa trochu teplejšie do noci, a rozhodol sa prejsť po Kiri. Hoc bol ešte dieťa, nebol tu nikto, kto by mu určoval večierku, kto by určoval pravidlá, kedy má ísť spať. Sám však musel dodržovať určite nepísané pravidlá a to, bolo ranné stávanie a fungovanie počas dňa, ako by mal dobrý spánok. Museli si zvyknúť na určitý systém s bratom. Ten isto sedel za stolom a učil sa. Prechádzal sa zapadnutými uličkami. Už z diaľky totiž počul flautu a zaujímalo ho, od kade tá melódia ide. Aktivoval svoje oči a hľadal pôvod toho zvuku, než uvidel osobu na streche domu. Pridal teda trochu do kroku, bol zvedavý. Keď po pár minútach rýchlej chôdze zastal pod oným vyšším domom, nahromadil svoju chakru v chodidlách a vyšplhal hore. Ruky mal vo vreckách, oči deaktivoval. Aj za tejto tmy a noci mal na sebe slnečné okuliare. Síce mnohí naňho pozerali ako na dementa, ale ignoroval to. Bolo to stále lepšie, než ukazovať svetu svoje oči. Chodil potichu, ako tichá myška, vyšlapal to hore na strechu a prezrel si pôvod onej melódie. Dievča.* Hráš pekne. *Povedal jej a tak na seba aj upozornil. Predsa len sa k nej doteraz prikrádal ako zlodej, možno aj niečo horšie. No bolo na ňom jasne vidieť, že je len dieťaťom, možno aj mladším od nej.*

*Sora sa tmou zakrádal, neupozorňoval na seba, robil tiché kroky, tak ako ho to učil jeho učiteľ lovec. Tiché a nenápadné kroky, cez to rýchle. Aby mohol byť tichý potrebuje byť aj rýchli. Bolo tu však mnoho vecí, ktoré sa ešte musel v tomto zamestnaní naučiť, v ktorých sa zlepšiť a na čom ešte popracovať, nebolo to ono a ešte stále mal pred sebou dlhú cestu k tomu, aby sa zlepšil. Teraz chcel rýchlo vyrásť, ale vedel, že s jeho momentálnou silou a skúsenosťami bude mať na joininovi problém a tak sa bude musieť niekde na nejaký moment ukryť, aby mohol v súkromí cvičiť. Možno by prejavil záujem o kenjutsu, to by sa mohol ísť pozrieť do zeme železa, ale či by ho tam zobrali do učenia, to nevedel.* Je to zložitá otázka. Mal by som sa ešte niečo predtým, než tam pôjdem z kenjutsu naučiť? *Prebehlo mu hlavou, mohol sa tiež opýtať mami, či by nepoznala nejaký iný spôsob, ale chcel sa skúsiť o veci postarať aj on a nie sa stále spoliehať len na ňu. Aj keď... ona si s ľuďmi zo zeme železa rozumela a poznala ich, možno by slovo mohlo dať slovu a on by tam mohol zostať na učeniu niekoľko rokov. Nebol však čas premýšľať o svojej budúcnosti, keď vyrušil hudobníčku hrať. Nič jej na vďaku nepovedal, nemal vo zvyku pred cudzími ukazovať svoje emócie. Jeho tmavo modré vlasy sa teraz v tme zdali čierne, svetlo z lampáša sa odrážalo na jeho čelenke z konohy na čele. Ešte stále mal na čele aj make-up, takže pečať, ktorú tam niesol nebola vidieť tak či tak.* Len som šiel na prechádzku v Kiri. *Oboznámil ju, ruky mal stále vo vreckách, nemal však pri sebe žiadne puzdro so zbraňami. Mal len oči, oči na ktorých boli čierne slnečné okuliare, aby mu slniečko nesvietilo do očí. Nie, že by malo aké, ale chápeme sa.* Nie, toto miesto je nové, tak som sa šiel prejsť. *Nové miesta ho trochu desili, neznáme, plné kto vie čoho a koho. Preto sa prechádzal, skúmal okolie a obhliadal nebezpečenstvo, až potom zavrel oči. Obvykle by to urobil len svojimi očami, využíval ich maximálny dohľad, ale necítil sa ani unavený a tak sa rozhodol len čisto pre prechádzku s menším obhliadaním, či je všetko v poriadku. Navyše, bolo tu veľa ľudí s chakrou, takže bolo ťažko povedať, kto by mohol predstavovať nebezpečenstvo. Bol to taký jeho zvyk. Predsa len, to nebolo ani dlho, len takmer týždeň, čo opustil konohu aj s bratom s úmyslom sa nevrátiť dlhšiu chvíľu, či roky.* Hotel kde som, je ďaleko od tohto miesta. Bola to len moja zvedavosť, čo ma sem zaviedla. *Sadol si kúsok od nej na kraj, vybral aj ruky z vrecka, aby nespadol. Otočil k nej svoju tvár. Mohla jasne vidieť hadie šupiny pod oboma očami, na ľavej strane ich bolo viac, než na pravej. Zvyšok zakrývalo oblečenie. Mohla dokonca uhádnuť aj to, že je mladší než ona, ako on usúdil, že vyzerá zase staršie, ale vzhľad môže klamať. On tu však nebol kvôli chuuninským skúškam, čo tu prebiehajú. Nevidel na nej ani čelenku, možno ju mala z druhej časti tela, možno ju nechala doma, alebo ju ešte stále nemala. Možností bolo veľa.*

*Posadil sa vedľa nej, pozrel sa do tmy, tam kde boli svetlá. Rozhodne ich bolo menej než by človek povedal. Civilisti v tejto dobe neexistovali, takže sa rozhodne svietilo menej, než by sa normálne svietilo. Chvíľu sa na ne pozeral, skúmal ich, bolo to nádherné. Čarovné. Bolo mu povedané, že v Konohe je tiež taký krásny pohľad na dedinu z hláv počas noci či dňa, no nepozrel sa na ňu ani raz, tak si to teraz vynahradzoval, aj keď to nebola jeho rodná dedina. Popravil si slnečné okuliare na očiach.* Väčšinou s ľuďmi nevychádzam, takže by to nebolo nič nové. *Povedal jej. Nebolo nič nové, že si našiel problém s ostatnými, takže bol skôr zázrak keď s niekým vychádzal. Aspoň čo sa týkalo niekoho z inej dediny. S Kaede vychádzal, s Itamim ťažko povedať, ale potom ho už nevidel... a čo sa týkalo s ľuďmi z inej dediny, skôr to bola bieda. Strach a bieda. Musel sa trochu pousmiať nad jej slovami, dokonca s úsmevom i pobavene vydýchol.* Sú tu chuuninské skúšky, ale ich účastník nie som. Len moja kamarátka z Konohy, tak som sa na ňu prišiel pozrieť. *Pokývol hlavou, pravda, podcenila by ho. Už ich mal dávno za sebou. Na nej však čelenku žiadnu nevidel a vzhľadom k tomu, že žila tak civilistom nebola, ale študentom akadémie.* U teba hádam, že si študentom akadémie. *Možno si nechala čelenku doma, ak by on nemal pečať na čele, tak by ju tiež nechal na izbe, vzhľadom k tomu, že mal na čele i make-up. Avšak bol v cudzej dedine, a tak si nemyslel, že je správne sa motať jej v uliciach bez nej.* Sora. Len Sora. *Pozrel sa jej smerom, nemal druhé meno, hoc by ho rád prevzal po mame, ešte neprišiel ten čas, aby ho nosil. Možno si časom ako Mizukage vymyslí svoje vlastné. Kto vie... všetko sa ukáže čassom, zatiaľ druhé meno nepotreboval. Natiahol ruku k nej tak isto ako ona, potriasol ňou. Nebol veľmi za, čo sa týkalo dotykov, ale v túto noc urobí výnimku a s jej rukou potriasol.* Čo vlastne nie si doma a nespíš? Už je neskorá noc. *Ak by on bol na jej mieste, Moa by ho hore dlho nenechala ba naopak hnala do postele, teraz však nemal nad sebou žiaden dozor, kto by mu kázal čo robiť, takže to bolo všetko len na ňom. Svoje oči znovu presunul k tmavej oblohe. Mesiac a hviezdy. Bola noc.*

*Sora sa nerád bavil s ostatnými, komunikoval s nimi a bol tu aj druh ľudí, čo nenávidel. Sám o sebe to mal divné, tvoril si vždycky skupinku ľudí, u ktorých nad ich hlavami svietil názov skupiny, do ktorej patrili. Aoda, mama, Chika mali nad hlavami rodina, Kaede mala nad hlavou blízky človek, ľudia zo Suny pieskožrúti, z Iwy kamenožrúti, z Konohy listožrúti a mnoho ďalších. Triedil ich ako sa len dalo. Tak to v jeho hlave fungovalo. Do toho tam mal ešte ľudí, čo mu prišli sympatický na prvýkrát či nikoli, ale aj tak sa im snažil dať šancu a ani keď to nevyšlo... tak tam zostali a Sora ich jednoducho viac neriešil.* Nepatríš. *Nad jej hlavou svietilo napísané sympatická. Nad jej ohhh sa nikako nepozostavoval, dával sa von do tmy. Mohol by aktivovať byakugan, prezrieť si Kiri v celej kráse vďaka jeho očiam do určitej diaľky... ale neurobil to a nechával svoje oči odpočinúť. Predsa len, pracovali dosť dlho, pri ceste do Kiri, popri ich cestovaní sa priam nezastavili s občasnými prestávkami kedy potreboval doplniť chakru, pretože tú si jeho oči brali.* Určite niekoho takého mať budeš. Neplánujem sa s ňou stretnúť osobne. *Nejako nemal na to odvahu. Bolo to zábavné. Bál sa monštier vonku čoraz menej, čím viac ich zabil, tým viac si bol istý... ale bál sa ísť za Kaede z nejakého postaviť na oči. Mohlo to za to, čo mala nad hlavou? Za to, do akej skupiny ju radil? Blízky človek, dosť blízky na to, aby to bola druhá najdôležitejšia skupina v jeho hlave a to miesto, tá skupina patrila len jej.* Ako to, viac menej? *Otočil k nej tvár, zadíval sa na ňu vo svitu lampáša. Jemu to bolo jedno, kto kedy nastúpil a kto nie. Hlavne, pokiaľ bola študentom, neriešil ju veľmi, keď bude na rovnakej hodnosti, potom ju bude súdiť, zvažovať aká je, teraz však nie. Aj keď mu prišlo, že je staršia než on. No, každý niekedy začal, kedy, to už bolo jedno, každý mal rovnaké šance v akomkoľvek veku - tak mu to prišlo a veril, že to, akú snahu od do toho dáva, takú dá i ona. Vypočul si prečo nespí, Kiri... chladné mesto, úplne iné než je Konoha. Krvavé skúšky, to čo sa mohlo tu, nemohlo sa tam. Bolo to zvláštne a aj keby k Sorovej náture popravde viac sedela práve táto dedina, on svoje služby venoval tej, ktorej veril najviac - Konohe.* Pravda, Konoha je tiež svojim spôsobom čarovná, rovnako ako Kiri. Až sa raz budeš môcť pozrieť mimo túto dedinu... a zamieriš do Konohy, zastihneš ma tam, tak ťa prevediem. Hlavy na stenách, je z nich pekný výhľad, aj keď som ho za svetla videl len párkrát, nemôžem ten pohľad dostať z hlavy. *Povedal jej. Dlho jej nevidel a kto vie, kedy znovu uvidí. Kto vie, ako dlho potrvá táto nekonečná tma, táto temnota, ktorá ich obklopovala a objímala, bola chladná, skrývala v sebe monštrá, nevyspytateľná. Nikto nevedel, čo od nej očakával a on nevedel, čo od toho veľmi očakávať. Rozhodne sa chcel dozvedieť viac, ale teraz na to nemal silu a ani prostriedky.*

*Ayako otvorila dvere od jej izbičky a rozbehla sa i s papierom v rukách za mamou. Strávila nad ním hodnú chvíľu. Kreslenie ju bavilo - ktoré dieťa nie. Hoc jej brata viac zaujímali komiksy, ona radšej kreslila. Začala cupitať chodbami sídla v snahe nájsť maminu, aby jej ukázala obrázok čo nakreslila. Bola tam Ayako, Suguro, Kaori a Batsu, všetci spolu. Chvíľu jej trvalo, kým ju našla, no nakoniec sa jej to podarilo.* Mama, mama. *Prehovorila na ňu hneď ako ju uvidela. Rozbehla sa k nej a potom zdvihla obrázok nad hlavu.* Pozri, čo som nakreslila! *Vykukovala s pod obrázka, aby mohla vidieť jej reakciu nad majstrovským dielom malej Ayako. Bol to typický obrázok nakreslený rukou dieťaťa.* Ty, tato, Suguro-kun a ja. *Hoc jej pohľad vyzeral ako typický pohľad Batsua len v ženskej a detskej verzii, v duchu napínavo čakala na jej reakciu.*

*Bola na jednej z chodieb. Konkrétne na tejto bolo pomerne veľké zrkadlo, pred ktorým stála. Žiarivo modré oči, tak bledé, až vyzerali nereálne, posúvala po svojom odraze v zrkadle. Obzerala si každú jednu časť svojho tela. Udržiavala si ho v dokonalej forme,, bez najmenších chybičiek na kráse. Starla veľmi pomaly - a to nie len preto, že bola užívateľom Jigenu, ale i preto, že sa o svoje telo starala. Ak sa na jej tele objavila chybička krásy, okamžite i zmizla, lebo sa jej v dimenzii Jigenu zbavila.. Prstami si práve česala dĺžky červených vlasov a bola do nich zahľadená, keď sa tu zrazu ako hurikán objavila Ayako. Kaori nadskočila od ľaku.* Prepána!.. Vydesila si ma. *Jedna jej dlaň spočinula na jej vlastnej hrudi. Srdce jej tĺklo zrýchlene. Druhá ruka dokončila pohyb vo vlasoch, až potom sa otočila preč od zrkadla, dávajúc mu posledný pohľad a zbohom svojej nadpozemskej kráse, než sa úplne otočila na svojho potomka, ktorý z Kaori nezdedil vôbec nič.. Očami poláskala najskôr tvár svojej dcéry, neskôr spočinuli na obrázku, ktorý držala nad hlavou.* Ukáž..? *Urobí pomalý, nežný pohyb ruky k hlave Ayako a vezme si obrázok k sebe. Mala chuť sa smiať, ale držala to v sebe. Vypadalo to, akoby sa proste usmievala. Ale v skutočnosti dusila smiech. Detské obrázky boli smiešne..* No to je nádhera. *Vylezie z nej nakoniec, keď si kľakla pred Ayako na jednou koleno. Dlaň jej dala na temeno hlavy a pritiahla si ju trochu k sebe, aby jej mohla dať pusu na tvár.* Babičke by sa taký tiež určite páčil. Čo keby si ju tam dokreslila? Hm? A keď vás príde pozrieť, podaruješ jej ho. *Všade kde sa pozrela, boli detské čmáranice. Mala toho už vyše hlavy a chcela sa ďalšieho takého obrázku taktne zbaviť. Jasné, tešilo ju to, avšak bolo to stále dokola to isté..* Kde máš bračeka..?

*Možno bola trochu ako hurikán, ale to len preto, aby jej ho mohla ukázať. Toľko sa snažila a dala do toho všetko, čo len mohla.* Nechcela som. *Zamumlala ako ospravedlnenie na to, že ju vydesila. Jej mama bola skutočne nádherná. Tak pekného človeka nikdy nevidela. Cez to však teraz napäto čakala, dívala sa na ňu čiernymi očkami a čakal na to, čo povie na jej kresbu. Keď uvidela jej úsmev, v duchu sa zaradovala, že sa jej páči, bola dieťa, naivná, nevedela, že zadržuje smiech. Z jej pohľadu to vyzeralo tak, že sa jej páči.* Vážne? *Usmiala sa, keď začula jej slová. Bola rada, že sa jej obrázok páčil a ešte viac, keď si k nej kľakla a dala jej pusu na tvár.* Dobre! Nakreslím aj babičke! A aj babičke Nanty! *Dodala plná energie i radosti. Bavilo ju kresliť, Suguro čítal, ona si kreslila. Niekedy aj u neho izbe, či naopak.* Číta komiksy v izbe. *Ju niečo také nebavilo. Keď tak si prečítala trochu z knižky čo mala v izbe na poličke, ale veľmi ju to nelákalo. To skôr pred spaním na dobrú noc, než aby si čítala cez deň.*

Číta si komiksy. *Zopakovala Kaori potichu.* "Môj šikovný chlapec." *Dodala v duchu, keď sa pomaly zo svojho kolena postavila zase na obe svoje nohy. Týčila sa nad Ayako, ruku mala na jej drobnom, malom ramienku. Nežným pohybom prešla k jej tvári a prstami ju po tváričke polechtala.* Nebudeme tvojho bračeka teda rušiť. Čo by si chcela podniknúť..? Spravíme si pekný babský deň, čo ty na to? *Navrhla Kaori a prešla za svojou dcérou. teraz jej stála za chrbtom. Nikdy ich dve spolu nevidela v zrkadle. Keď ich takto spolu videla v odraze zrkadla, mohla si konečne všimnúť, že hoci Ayako vypadala úúúúplne ako Batsu, tak mala Kaoriné jemné, ženské rysy v tvári. Keby našla nejaké svoje fotky z detstva, určite by vypadala presne ako Ayako. Len s červenými vláskami a modrými očami. Mala sto chutí vziať ju do svojej dimenzie a prepísať jej čierne vlasy na červené.. No Batsu by ju prerazil, Ayako bola jeho pýcha..*

*Prikývla. Nikdy nechápala čo Suguro vidí na tom Ultramanovi a jeho pomocníkovi. Raz ten komiks držala v ruke, prečítala ho dokonca celý! Ale nedokázala v tom nájsť tu krásu, ktorú v tom našiel on. Nechala mamu prejsť prstami po jej tváričke, pošteklilo ju to a tak sa jemne pousmiala.* Babský deň! *Povedala radostne a zamyslela sa, čo by mohli spoločne podniknúť.* Pôjdeme na koláčik? *Navrhla zase ona. Nič iné ju nenapadlo.* A na prechádzku? *Navrhla ako ďalšiu možnosť. Mama bola vždy krásna a tu krásu by jej mohol závidieť celý svet.* Budem aj ja pekná ako ty mami? *Otočila sa k nej a urobila pár krôčkov k nej a zastala u nej.*

Hmmm.. *Zatiaľ svojej malej dcére neodpovedá. Tá sa však na ňu otočila so svojimi poslednými slovami. Počkala, kým sa ku nej dostala. Položila jej ruku na hlavu a venovala jej príjemný, hrejivý úsmev. Zo začiatku to pre ňu nebolo najľahšie a nemyslela si, že by mohla byť matkou. A už vôbec nie dobrou matkou. Našťastie Batsu bol úžasný otec i muž a ukázal jej cestu. Teraz si nedokázala predstaviť, že by tieto dva poklady vôbec nemala. Chytila malú za ruku a presunula sa spolu s ňou pred zrkadlo. Obe tam stáli tvárou v tvár svojim odrazom. Kaori sa sklonila, aby mala tvár bližšie k Ayako a ramienka jej objala dlaňami.* Pozri sa.. *Prstami jednej ruky jej prešla po líčku, potom po brade..* ..už teraz si krásna. *Skončila na jej maličkom nosánku.* Máš to šťastie, že si krásna po oboch rodičoch. *Mrzelo ju, že nebola červenovlasá ako Kaori, ale po rokoch života s Batsuom.. si k nemu dokázala nájsť cestu. A zamilovala sa. A i na Ayako pozerala úplne inak.* Takže hovoríš koláčik..? Z cukru budeš mať veľké líčka.. *Chytí jej kožu na líčkach a trochu ňou potiahne, štipnúc ju do nich..* ..ale môžem dať urobiť mrkvový koláč. A medzitým si my urobíme babský wellness.. aby sme ostali takto krásne na veky. *Pustí jej líčka a dá jej ďalšiu pusu na tvár. Vzpriami sa a vezme ju za ruku.* Kam dáme obrázok? Tatovi do pracovne?

*Páčilo sa jej ako sa na ňu mama usmieva. Hrejivo, žiarivo. Nemohla urobiť nič iné, než jej ho opätovať naspäť. Prešla s ňou spoločne pred zrkadlo. Boli tam obe. Obe jej tváre a Ayako zostala v nemom úžase, ako sa na obe dívala. Ako na seba, tak i na mamu. Pozerala ako povedala.* Aj mama je veľmi krásna. *Povedala a naďalej sa dívala na ich odrazy v zrkadle. Ayako síce nikdy nemrzelo, že nezdedila červené vlasy a modré oči, ale Suguro to všetko vynahradil a zdedil to on po mame a ona bola viac menej po Batsuovi. Nikdy nad tým ani vlastne nepremýšľala.* Budem mať veľké líčka? *Ona sama by sa za ne aj chytila, ak by to neurobila mama, ktorá ju za ne i potiahne a ona sa zasmeje.* Dobre, urobíme mrkvový koláč a babský wellnes. Zostaneme navždy krásne. *Usmiala sa od ucha k uchu ukazujúc tak i biele zúbky. Chytí jej rúčku a spokojne sa díva mame do tváre.* Dáme. *Prikývne.* Bude mať i on radosť? *Spýta sa jej. Dala si veľmi záležať, aby ich nakreslila. V jej očiach to vyzeralo ako najväčšie majstrovské dielo, ktoré kedy existovalo. A že ich ešte bude! Aj babička, keď sem príde donesie si mnoho obrázkov so sebou.*

Nič mu nerobí tak veľkú radosť ako ty a tvoj braček Suguro. *Uistí ju Kaori a spolu so svojou dcérou ruka v ruke dôjdu až ku pracovni Batsua. Ešte ale predtým vytvorila jedného svojho Kage Bunshin klona, ktorého vyslala do kuchyne, dajúc služobnej príkaz pripraviť mrkvový koláč. Originál Kaori zdvihol druhú ruku a zaklopal na dvere od pracovne. Nedokázala cítiť chakru okolo seba, ako to vedela Batsu, či Tatsuya. Mala k tomu techniku, ale prišlo jej to zbytočné. Kaori mohla byť hocijaká, no bola vychovaná dobre, preto mu do pracovne nevliezla ako nepozvaný hosť. Tiež jej liezlo na nervy, keď sa jej niekto vkrádal do priestoru, keď mala niečo rozrobené. Slušnosť kázala klopať. Chvíľku počkali, ale neozývali sa ani kroky, ani žiadne slová. Pozrie dole na svoju dcéru..* Tvoj otec tu asi nie je.. *Stisne kľučku, hoci žiadne pozvanie dnu sa neozvalo. Dvere pootvorila, zatiaľ len toľko, aby mohli obe dve hlavami nakuknúť dovnútra. Tma, nikde ani živej duše, len na stole svietilo svetielko - jediný zdroj svetla, vďaka ktorému mohli ako-tak vidieť, že tu nebol nikto. Rozhodne nie Batsu. Rukou popohnala Ayako dnu a zatvorila za nimi dvere. Najviac času v tejto miestnosti trávil výlučne Batsu, nebolo sa čomu čudovať, keď ešte aj vzduch voňal ako on.* Dáme mu ho na stolík? *Opýta sa Kaori. Batsu tu mal viacero takých obrázkov, len boli ťažko vidieť, to svetlo zo stola nebolo tak silné, aby osvetľovalo miestnosť dostatočne. Jeden taký sa nachádzal aj na okraji stola. Bol to úplne prvý obrázok, čo Ayako nakreslila. Bol pekne zarámovaný.* Polož mu ho tam a poďme. Nech nás tu neprichytí ako zločincov. Šup. *Popoženie dieťa a už si to smeruje naspäť ku dverám, aby ich mohla pre Ayako otvoriť.*

Dobre. *Prikývla hlavičkoi a išla s maminou k jeho kancelárii. Tam poslušne čakala, nechala ju zaklopať. Bol tam, nebol tam? Mierne sa pohupovala na špičkách, dopredu, dozadu, čakajúc, či sa niečo ozve z druhej strany dverí, no bolo ticho. Ani kroky, ani hláska, nikto tam nebol. Pokrútila hlavou i ona.* Nie je. *Zopakovala po nej a tak sa mohli vrhnúť na plán B. Vkradnúť sa, položiť obrázok a újsť skôr, než si to ktokoľvek všimne. Musel pekne rýchlo a opatrne. Obe dve nazreli dnu, ako by sa chystali pracovňu vykradnúť, no pravdou bol pravý opak, chceli tam niečo zanechať. Obrázok malej Ayako. Jediným zdrojom svetla bol len na stole a ani ten nebol dostatočne silný na to, aby osvetlil miestnosť a tak malá pomaly nič nevidela. Oviala ju však vôňa jej otecka, ktorú cítila zakaždým, čo bola v jeho prítomnosti, či v objatí.* Uhm. *Prikývla súhlasne. Ayako vedela, že tu má viac jej obrázkov, predsa len, občas sa tu motala keď tu bol a pomáhala mu! Síce to tak vyzeralo len v jej očiach a v skutočnosti robila možno viac škôd než úžitku, ale to nevadí...* Idem na to. *S tými slovami sa rýchlim krokom vydala k jeho stolíku, obišla ho, aby ho mohla položiť zo smeru kde pracoval. Jej očiam neušiel ani ten slabo osvetlený obrázok v rámiku na kraji stola, ktorý bol tiež od nej. Tato jej hovoril, že to bol jej prvý, ktorý kedy nakreslila. Položila ho tam a potom sa rozbehla smerom k mame a potom spoločne vybehli von.* Teraz má prekvapenie na stole. *Usmiala sa od ucha k uchu a natiahla svoju rúčku k mamine, chcela sa znovu držať za ruku.*

Šikovná. Otec bude mať veľkú radosť. *Zatvorí potichu za nimi dvere. Voľná ruka sa už naťahovala k Ayako, aby ju mohla vziať za ruku, ktorú jej ponúkala. Bola tak strašne maličká a krehučká. Pozrie dole na svoju ratolesť.. V tom okamihu sa jej vrátila naspäť polovice chakry, ktorú mal v sebe Kage Bunshin, ktorého pred pár minútami vytvorila. Splnil svoju úlohu, a tak sa zrušil..* Než bude koláč hotový, máme dosť času.. *Priloží si ukazovák k rudým perám a so zamysleným výrazom pokračuje ďalej..* ..Hmm, hmm.. Mhm.. To by sme mopohli stihnúť. *Venuje svojej dcéruške ďalší pohľad, pritom sa zase raz na ňu usmeje.* Dobre sa zrelaxujeme, odpočinieme si, nafintíme sa a večer urobíme tatinovi nejaké prekvapenie.. *Hovorí, kým vedie Ayako za ruku do veľkej kúpeľne. Najhoršie na tejto večnej noci bola absencia civilistov, ktorí sa venovali kozmetickým a iným procedúrami. Nuže, bude to musieť svoju dcéru naučiť ona, hoci by najradšej bola, keby ich niekto opečoval. Otvorí dvere na kúpeľni, zapáli nejaké to svetlo a zatvorí za nimi dvere.* Donaha, Aya-chan. *Len čo to dopovedala, prešla ku veľkej mramorovej vani, aby do nej vpustila pekne teplú vodu. Rovno do nej pridala nejaké esenciálne oleje a o chvíľu sa kúpeľňa nie len, že začala plniť parou, ale i príjemnou vôňou, ktorej dominovala medová vôňa, po ktorej voňala vždy Kaori. Začala sa vyzliekať aj ona, a keď bola nahá a v plnej svojej prirodzenej kráse, vyskúšala rukou vodu a zavolala k sebe aj svojho malého čiernovlasého potomka.* Skús, či je voda pre teba akurát. *A ak bola voda v poriadku, nahnala krpca do vane.*

*Pracovňu opustili obe dve ako by boli zlodejky - potichu a rýchlo.* Veľkú. *Usmievala sa spokojne a chytila mamu za ruku celá spokojná sama so sebou a terajším životom. V hlavičke si predstavovala ako sa tato pozerá na jej obrázok a usmieva sa popri tom ako to robil vždy keď sa usmieval na malú Ayako.* Mrkový koláč je dobrý. *Začala sa rozplývať dopredu nad dobrým koláčom, zatiaľ čo mama premýšľala, čo by mohli mohli stihnúť. Keď navrhla dobrý relax, nafintenie a prekvapenie pre tatu, tak len prikývla a usmiala sa ako mesiačik.* S tým súhlasím úplne! *Dokonca si i sem tam poskočila pri ceste do kúpeľne. Zatiaľ premýšľala o tom parádení a takto, bola ešte maličká, ale videla maminu sa veľakrát maľovať sa a takto.* Dobre. *Pokývla hlavičkou a začala sa vyzliekať. Netrvalo jej to dlho, potom sa zhlboka nadýchla, aby mohla o to  viac cítiť krásnu vôňu, ktorá zaplnila miestnosť. Prešla k vani a strčila do nej rúčku, skúšajúc aká je voda.. Priveľmi horúca? Akurát? Či ešte môže  pridať?* Je dobrá mami. *Povedala jej a vliezla do nej opatrne a sadla si do teplej vody. Rúčkami začala hladkať vodnú hladinu, ktorá stále stúpala nahor.* Budeme najkrajšie z celého sveta. *Usmiala spokojne.*