Náměstí

*Jenom záviděl, že mají hodně zvířat. Chtěl by žít v Kumogakure, protože určitě by mu tam bylo lépe než v Sunagakure, ale jaksi nic nezmiňoval.* Ty se máš, že dokážeš vyvolávat želvu a další zvířata. Musí to být úžasná schopnost díky které ani nebudeš nikdy sama. *Okomentoval to zamyšleně a jaksi záviděl i její schopnost kumenju. On má jenom taijutsu a hachimon díky čemuž je obrovsky silný a taktéž ultra rychlý, ale zase má trochu i pocit samoty. To je život prostě. Ne každý má to, co chce a Hakai to neměl vůbec, haha. Pokračoval by v cestě, kdy by se jenom zastavil. Chtěl si ještě něco ověřit, než zítra odtud odejde. Chtěl se ještě po vesnici zeptat na někoho s příjmením Oriko, protože mohl doufat, že by někdo znal jeho rodiče, i když o nich není nikde žádná zmínka.* Tady tě opustím Katsumi-chan. Musím ještě něco zařídit, tak se omlouvám. Přeji příjemnou cestu do Kumogakure a nádherně se vyspi.. i když nám naše chvilka nevyšla. Snad se někdy opět setkáme. *Pronesl by jenom k ní, kdy by prostě se rozešel pryč bez toho, aby ho to nijak více trápilo. Nějak věřil, že by to Katsumi mohla zvládnout sama, protože v ní věřil.*

*Hezky se procházel tedy neprocházel. Spíš tak chodil kolem, protože ho zajímalo náměstí. Sice tady byl už tolikrát, ale dneska to bylo takové příjemnější a hezčí. Byly tu totiž nové obchody. Na sobě měl bílé tričko s krátkým rukávem, černé kraťasy a hnědé pantofle. U hrudi držel tašku, kterou držel oběma rukama, protože v ní měl nákup. Šel totiž nakoupit nějaké potraviny a už je měl koupené, tak teď jenom zabíjel čas. Máma stejně nebyla doma, tak proč by měl spěchat domů, že? Proto jen tak chodil kolem a na všechny se usmíval. Cestou potkal i pár spolužáků, se kterými prohodil pár slov a každý pak odešel. Na chvíli se i zastavil u jedné fontány. Stál jenom před ní a koukal do ní. Viděl tam i nějaké mince, které tam házeli lidé pro štěstí. No přemýšlel nad tím zda dostali nějaké to štěstí či zda jim to něco splnilo. Kdo ví, kdo ví.*

*Koukal stále na fontánu a taky dostal menší chuť ukrást ty drobné, ale nevěděl jak. Sice jeho máma a on nepatřili mezi chubobu, ale jeho touha byla silná. Dokonce silněji přitiskl tašku k hrudi, ale po pár sekundách a pořádných nádechů se uklidnil. Zatřepal svou hlavou se zavřenými očima a pak je opět otevřel. Vydechl a jenom se usmál. "Neblbni.." Přemýšlel pak, že by tam i tu jednu minci hodil, ale neudělal to. Jenom se lehce zamračil. "Když si budu přát zdravý, tak stejně se mi může něco stát. Přece mě žádná mince nezachrání třeba.." Koukl na nebe. "Před meteoritem." Nad tou myšlenkou se jenom pousmál a opět zatřepal svou hlavičkou. Trochu si i tím zkazil účet, který mu máma udělala ráno, ale on to nevěděl, protože tu neměl zrcadlo a taktéž se nepodíval přesně do fontány, aby uviděl obraz.* Proč tu křičíte? Stalo se Vám něco? *Zeptal se Hiro a otočil se směrem zády k fontáně, ale za ním nikdo nebyl. Byl trochu zmatený, protože měl pocit jakoby někdo před pár sekundy řval, jak o život.*

*Když si byl tedy jistý, že ten dotyčný, co tady křičel už tu není, tak si jenom povzdechl a polkl. "Snad bude v pořádku. Muselo to hodně bolet dle toho křiku." Pak se Hiro otočil obličejem k fontáně a jenom se usmál.* Ahoj, fontáno. Tak zase jindy a dej pozor, ať tady nekřičí moc lidí. *Pronesl pozitivním tónem, když se jenom potom otočil zády k fontáně a vyrazil přímo za nosem. Nejdřív pravá nožka a pak levá nožka. Šel pomaleji, ale pohledem koukal kam našlapuje a kam jde. Což znamenalo, že se díval i před sebe, aby náhodou do nikoho nenarazil. Nechtěl si udělat dneska ostudu a navíc si nechtěl pomačkat nákup. Máma by z toho určitě neměla radost!!*

*Šel dále klidnou chůzí do té doby, než uviděl starší osobu, která potřebovala zvednout něco ze země. Šlo to poznat, protože starší paní se neuměla ohnout. Hiro došel jednoduše k ní a svou tašku položil na zem. Potom se jenom ohnul a zvedl předmět ze země. Přesněji jakýsi druh náramku ze dřeva. Podal to té starší paní, která si to vzala a dala do kapsy. Chlapci po děkovala a jenom ho pořadně pohladila přes vlasy, tak až mu opět změnila účes. Momentálně měl rozcuchané vlasy a on o to neveděl. Žena pak jenom odešla pomalou chůzí pryč a Hiro se jenom usmál z dobrého pocitu. Pak se jenom otočil k tašce chytl ji do rukou. Tašku opět dal k hrudníku, kde si ji přidržoval rukama. Pak se jenom vydal dál.*

*Stále pokračoval v cestě s úsměvem na tváři. V tu chvíli, jak se rozhlížel kolem, tak uviděl muže, jak dává bedny do svého obchodu. Po pár krocích dorazil k muži, u kterého se zastavil.* Zdravím. *Hiro jenom vesele kývl.* Nechcete s tím pomoc? *Muž ho nejdříve podezřele sledoval, ale nakonec se jenim usmál.* Byl bych moc rád, kluku ušatá. *Hiro potom položil tašku vedle beden a potom pomohl muži přenést bedny dovnitř. Nebylo to nic dlouhého a trvalo to jenom 5 minut. Následně byli hotoví. Hiro samozřejmě dostal pochvalu. Byl sice trochu utahaný, ale nebylo to nic zlého. Pak si Hiro vzal opět tašku, tak jak ji měl předtím a chtěl vyrazit. Muž ho však zastavil a na tašku mu dal bochník chleba, kdy mu řekl, že je to odměna. Hiro to chtěl odmítnout, ale to už ho muž hnal ať cupitá domů. Hiro se tedy se svou taškou s nákupem a chlebem na ní vydal dále v cestě.*

[*Opět ušel pár kroků, když tu náhle viděl brečet holčičku u jedné budovy. Holčička mohla mít tak čtyři až pět let. Samozřejmě se vydal k ní, protože rád pomáhal a chtěl vždy pomáhat lidem. Zastavil se u ní a jenom se vesele usmál.* Ztratila ses? *Zeptal se jí trochu starostlivým tónem. Dívka se jenom koukla na něho a začala ještě více brečet. Dívka měla zelené vlásky, oči a na sobě měla levandulové šaty a hnědé pantoflíky.* Určitě hledáš maminku, že? Nebo tatínka. No a nebo oba? *Dívenka jenom kývnula.* Tak neplakej. Princezny přece nepláčou.. *Dívku tahle slova trochu překvapila. Rychle si jenom utřela slzy a usmála se.* Já princezna Reiko! *Řekla dívenka veselým tónem, když tak koukla na něho.* A já její princ Hiro! *Dívenka i Hiro se zasmáli.* Tak pojď se mnou. Společně najdeme tvé rodiče, princezno. *Reiko jenom kývla a šla k Hirovi. Hiro jaksi neměl volné ruce, tak ho dívenka chytla levou rukou za kousek trička a držela se u něho. Pak se jenom vydali dál.* Až uvidíš maminku nebo tatínka řekni, ano? Mám pocit, že budou zelení.. Ano, princezna zelená i maminka zelená! *Řekla sladkým tónem Reiko*

*Oba pokračovali v cestě. On se táhl s nákupem a ona se ho jenom držela a šlapala ihned nožkami za ním. Párkrát mu i šlápla na patu, což ho trochu vyrušovala během jeho soustředění na nákup a koukání kolem sebe, aby našel někoho zeleného. Doufal i v to, že za nim někdo dojde a budou to její rodiče, ale za tím se nic nedělo.* Jak si se vůbec ztratila rodičům? Ono.. maminka řekla, že půjdeme k babičce a já chtěla hrát na honěnou. Já utíkala, ale maminku jsem ztratila. Tak jsem se zastavila.. A začala plakat? Ano, ale princezny nepláčou, princi Hio! *Hiro se jen nad tím zasmál. Chodili a chodili do té doby dokud vážně k nim někdo nepřiběhl. Reiko okamžitě dostala pár facek, jak přišla její máma, která byla ovšem i ráda za to, že ji našla. Hiro její mámě potom vše vysvětlil a ona mu z celého srdce poděkovala. Potom jenom Reiko s brekem, protože dostala pár facek a její máma odešly pryč. Hiro měl z toho dobrý pocit, ale nožky už ho trochu pálily z toho, jak neustále chodil tam a zpět, aby našel někoho z její rodiny. Proto se jenom pořádně nadechl a povzdechl.* Taak... Teď jdeme pokračovat v cestě. *Řekl si pro sebe Hiro a vydal se směrem domů, opět.*

*Pokračoval vesele v cestě a koukal se s úsměvem kolem sebe. Šířil i tak trochu pozitivní energii, tedy do té doby, než před sebou zahlédnul nějakého muže. Nejdřív nevěděl, kdo to je, protože jak koukal kolem, tak ho neviděl přímo. Spíš viděl jeho začátek kalhot a až pohledem nahoru poznal, že je to nějaký shinobi, který vypadal i trochu nebezpečně. Ovšem to Hirovi nějak nevadilo, protože ten se jenom mile usmál.* Ohayo, Kiken-kun! *Pronesl milým tónem, kdy muž na něho koukal i agresivně, ale to nevadilo. Kiken možná vypadal nebezpečně a hrozivě, ale ve skutečnosti to byl dobrák, který si jen toho hodně prožil.* Oh, ahoj, Hiro. Jak se máš? Já se mám dobře. Teď mířím domů a co vy? Jak se má vůbec kocourek? *Zeptal se ho Hiro vesele, který z něho neměl ani strach. Kikena znal už nějakou dobu a seznámili se tak, že se Kikenovi ztratilo koťátko a Hiro mu ho pomohl najít, protože koťátko uteklo do díry v jednom domě a Hiro se tam vešel, protože byl maličký a tak zachránil celou situaci.* On dobře se má. Určitě bys ho měl někdy navštívit a zajít na procházku. Já moc čas teď nemám. Zrovna jdu z mise.. ale dala mi zabrat. To se musí nechat. *Usmál se Kiken a Hiro jenom kývl.* To chápu. Víš co? Pomůžu ti s nákupem, jo? To ne. To nemusí-- *Ani to Hiro nedořekl, tak už se Kiken ohnul pro nákup a chtěl ho vzít. Pro některé to mohlo vypadat i tak, že se ho Kiken snaží okrást. Protože Kiken vážně nevypadal, jak přátelská osoba.*

*Kiken nakonec tu tašku vzal a Hiro s tím jaksi nic moc nezmohl. Ovšem chleba spadl, ale Hiro ho stihl chytit, tak aspoň mohl nést něco. Následně Hiro opět a teď finálně se vydal domů společně s Kikenem, který mu dělal společnost.*





KONEC

*Opět se nacházel na náměstí, ale tentokrát to nebylo kvůli tomu, že šel z obchodu, ale ani kvůli tomu, že šel z obchodu. Prostě byl venku. Byla sotva hodina před šestou večera, kdy si Hiro hrál venku s kamarády, ale teď skončil na lavičce sám. Všichni už se nějak rozprchli domů a ona jako jediný zůstával. Když však tak seděl na té lavičce, tak pozoroval okolí. Vypadlo to, že nikdo nepotřeboval pomoc, což mu vytvořilo veselý úsměv na tváři. On by se nejradši vrhnul někomu pomoci, protože bohužel takové věci dělá. Pomocný až to bolí. Na sobě měl bílé krátké triko, černé tepláky, modré boty a bílé ponožky. Na triku měl i hnědou bundu s dlouhým rukávem a s kapsami po stranách, ale v nich neměl nic. Ruce měl položené na stehnech, jak tak pozoroval dění kolem sebe. Pozdravil i občany, kteří zrovna prošli kolem něho. Někteří ho však buď ignorovali a někteří mu opětovali pozdrav taktéž. Z toho měl pak ještě větší radost.*

*Jako tomu již bylo téměř normou tak Yoruichi zase lítala v maléru. Co to bylo tentokrát? Inu povedlo se jí naštvat několik kluků když si vyměňovali herní kartičky, žetony a jiné jejich kraviny. A jak se jí to povedlo? Zasypala je salvou balónků naplněných vodou. A tak teď před nimi Yoruichi utíká přes celou Iwagakure. Měla navrch v rychlosti a tak se vždy jednou za čas otočila a poškadlila je.* Ale notak hoši. To jste fakt až tak pomalí? Stihla bych si dát ještě šlofíka než mě doženete. *Chvilku na to se zase rozeběhla. Její cesta vedla primárně vedlejšími uličkami kde jim mohla házet do cesty překážky. Bedny, popelnice, prostě cokoliv co jí přišlo pod ruku. Dostala se až na náměstí a rychle hledala kam teď. Neměla čas utéct daleko a tak si všimla lavičky která z daného úhlu ji mohla dobře schovat. Horší bylo její oranžové oblečení. Rychle ho svlékla a hodila na koš vedle. Takže nyní byla jen v černých legínách a černém tílku. Než tohle udělala tak si na lavičku ale sedl jeden kluk. Rychle se teda za tu lavičku schovala a jak proletěla kolem kluka tak jen potichu řekla.* Nejsem tady. Jasný? Nepráskni mě. *Yoruichi si zalezla tak aby ji opravdu nebylo vidět a její černé oblečení ji v tom pomáhalo. Teď však mohla jen doufat.*

*Jenom seděl vesele na lavičce a pozoroval občany. Ovšem pak si jenom všiml, jak se k němu nějaká dívka blíží. Nejdřív na ní ani  nezamával a nic nedělal. Jen ji pozoroval, jak se schovala. Prosba, o kterou dívka poprosila byla jednoduchá splnit. Kývl na to, kdy se usmál a podíval se před sebe. Během chvilky se k němu dostali kluci, které znal. Nekamarádil se s nimi, jen je znal s vidění a občas si řekli i pár slov.* Hiro! *Oznámil jeden s chlapců, když poznal Hiroa. Byl celkem udýchaný a šlo vidět, že se i trochu naběhal. Hiro jenom koukl na toho chlapce a zamával mu.* Ahojda! Trénuješ, že si tak vydýchaný? *Zeptal se Hiro zvědavě, ale chlapec jenom zatřesl hlavou. Ostatní chlapci, co byli za ním se dívali kolem sebe.* Ne, hledáme jednu holku, co si z nás dělala srandu. Neviděl si ji? Měla oranžové oblečení, nejde přehlédnout. *Hiro jenom ztichl a přemýšlel nad tím, co jim tak mohla udělat. Mohl ji napráskat, ale dal slib. Proto jenom zvedl pravou ruku a ukázal na koš, na kterém měla dívka oblečení.* Své oblečení vyhodila tam. Pak utíkala směrem k nemocnici. Určitě ji doženete, protože vypadala, jak kdyby běžela z posledních sil. *Kluk jenom přikývl a poděkoval mu. Hned na to se chlapci rozběhli tím směrem a po cestě si vzali i její oblečení. Když Hiro už chlapce neviděl, tak se otočil hlavou na dívku.* Vzduch máš čistý.

Tvorba specializace

*Naoto nebyl moc spokojený se svými výsledky, které podával. I když si jeho výsledky začali chválit i někteří jeho bývalí spolužáci, uznali jeho sílu jakožto pravého ninju, když dokázal projít přes zkoušky proti starším spolužákům. Dnešní den byl takový jiný, zajímavější, Naoto měl skvělou náladu, která nedokázala zastínit to, že nebyl spokojený se svým výkonem. Chtěl tudíž se naučit nějaké nové techniky či se zdokonalit v těch co už uměl. V hlavě se mu ovšem zrodil nápad, napadlo ho, že by se mohl naučit lépe využívat techniku Kawarimi no Jutsu. Momentálně tuto techniku dokázal využít pouze jednou za nějakou dobu, to se ovšem Naoto rozhodl změnit. Chtěl snížit čas, nebo navýšit počet, kdy může používat Kawarimi no Jutsu. S tímto nápadem šel za jedním kamarádem, kterého si nedávno udělal. I přesto, že z něho byl už ninja, tak byl stále naivní, nedokázal rozšířit, zda ho ten jeho kamarád využívá, kvůli jeho nadání a síle, nebo zda je to opravdu kamarád. Zamířil si to přímo k jeho domu, kde ten klučina bydlel. Byl přibližně stejně starý jako Naoto. Když k jeho domu přišel, tak zaťukal na dveře a čekal až otevře. Chvíli Naoto čekal než se někdo ozve.* Ááááá! Ahoj Naoto! *Začal ho srdečně vítat.* Co ty tady děláš? *Optal se ho s nadšením, ale v jeho hlase bylo slyšet i to, jak moc je zvědavý.* Hele.. Mám supr nápad, ale potřeboval bych pomoct. Chci vylepšit jednu techniku, kterou jsem se naučil na akademii. *Tyto slova v klučinovy vyvolali větší zvědavost, o co vylepšit a jakou techniku. Naoto totiž se během akademie naučil hned několik technik.* Fakt? o jakou techniku se jedná a o co jí chceš vylepšit? *Optal se jeho nový kamarád.* Hele.. Jak máš techniku Kawarimi no jutsu, že jí dokážeš použít jednou za nějaký čas, tak mě napadlo, co kdybych to uměl používat víckrát za nějaký čas? *Jeho hlas byl úplně jiný než byl na akademii, teď byl veselejší. Klučina na jeho nápad radostně přikývl a rozhodně mu chtěl pomoct. Pozval by ho na jeho zahradu, ale bohužel tam není kam se přesunout. Museli tudíž dojít nejlépe na místo tréninkového vrcholku pádů, kde by se mohl techniku naučit, teda zlepšit. Počkal, než se jeho kamarád vypraví a společně razili. Když došli do arény, tak si jeho kamarád odložil.* Tak... Začneme? co mám teď dělat? *Optal se, netušil co by mohl dělat.* Počkej chvíli, jen se porozhlédnu po okolí. *Musel, aby věděl, kam všude se může přesunout. Po chvíli se Naoto otočil na svého kamaráda.* Tak, můžeme začít. Asi bude pro začátek stačit, když se mě pokusíš udeřit, nebo spíš něčím zaútočit. *V tom se zamyslel. Sáhl do brašny a vytáhl jeden Kunai, který mu hodil pod nohy.* Tohle můžeš použít, třeba se budu líp soustředit. *Jeho kamarád souhlasil a rozeběhl se směrem k Naotovi s tím kunaiem, který sebral ze země. Snažil se ho bodnout, nějak do ramene, kde to Naotovi tolik vadit nebude pokud se trefí. Naoto si složil ruční pečetě a použil technik Kawarimi no Jutsu a prohodil se s kládou, která byla za stromem jednoho z blízkých stromů. Naoto vyšel z poza stromu, kde se s daným předmětem vyměnil.* Tak, a teď ta složitější část. *To že to bylo složitější Naota ovšem nakoplo ještě o něco více. Jeho kamarád opět zaútočil s kunaiem, který mu Naoto hodil. Naoto si mezitím složil opět pečetě na danou techniku a pokusil se jí použít znova. Tentokrát to nešlo což bylo jaksi divné. No, normálně to nešlo.* Myslíš si, že to zvládneš? *Optal se zvědavě. Všechno totiž viděl růžově, nevěděl, jaké úsilí za tím vším stojí. Naota napadla jedna věc, jak by mohl tu techniku provést znova, chce jít zkusit.* Pojď znova, něco mě napadlo. *Naoto chtěl zvýšit chakru vynaloženou pro tuto techniku. Když na něj chlapec zaútočil, tak Naoto složil ruční pečetě a tentokrát se mu technika opětovně povedla.* vidíš! já věděl že to půjde. *Naoto byl šťastný. Chtěl zjistit kolikrát to může použít než to opět nepůjde. Jeho kamarád proti němu zaútočil znova. Naoto chtěl použít stejné množství chakry jako teď, ale technika se mu opět nepovedla. Kunaiem ho kamarád řízl opět přes rameno, ale lehce, na poslední chvíli odvrátil směr, kterým to mířil.. "Zkusím využít ještě o něco více chakry, třeba to půjde." *Naoto to chtěl zkusit. Když na něj opět spolužák zaútočil, tak složil pečetě a použil techniku znova. Opět se Naoto prohodil s objektem, kteý byl za balvanem nedaleko od nich.* Funguje to dost dobře, jdeme zkusit ještě znova. *Naoto to opravdu chtěl zjistit. Čím víckrát to mohl používat, tím víckrát mohl mít moment překvapení. Při dalším pokusu Naoto už nedokázal techniku využít. Doufal, že to vyžaduje ještě více chakry než předtím, tudíž se snažil při dalším pokusu do toho dát co nejvíc.* Vypadá to, že to můžu použít jen 3x. I tak je to výkon. *S tímto byl Naoto už spokojený.* To teda je! Hele, já už odejdu domů, někdy mě tu techniku naučíš, že jo? *Optal se zvědavě. Chtěl to taky umět.* Někdy tě to naučím, až se staneš geninem. *Ujistil ho Naoto.* Tak ser zatím měj. *Rozloučili se s těmito slovy společně. Naoto odcházel s trošku krvavým ramenem, ale s vylepšenou technikou, domů.*

KONEC RPG - 913 slov

D-rank mise - 863 slov

*Dneska měla přijít Naotova další mise, kde by měl být opět ku prospěchu vesnice. Naoto v této misi má za úkol pomoct zjistit příčinu proč z ničeho nic přestalo svítit pouliční osvětlení. Jakmile si Naoto vyzvedl tuto misi, tak odešel na místo, kde by se měla vykonávat. Došel před nějakou budovu. Vypadala dost pochybně, raději zkontroloval adresu. Adresa seděla, Naoto tudíž zaklepal má dveře a vyčkával zda se někdo objeví. Když nikdo neotevíral, tak to Naoto zkusil znova, silněji aby se ujistil, že ho někdo uslyší pokud tam vůbec někdo je. Po chvíli ovšem otevřel dveře nějaký muž, který byl od pohledu nevrlý. No, Naoto to nějak ignoroval, teda snažil se.* Ty jsi ten, kdo nám má pomáhat opravit pouliční osvětlení? *Optal se ho, nejspíš věcem oč jde, taky aby mě, když zadával on tuto misi.* Ano, jdu vám pomoct! Tady se něčemu mohu přiučit koukám. *Bylo tomu tak. Přiučit se k tomu jak funguje elektřina a pouliční lampy bylo pro něj určitě přínosné.* Tak pojď, už tě očekávám. *Tím ho muž pozval dovnitř, kde už byl připravený. Měl už složené nářadí, měl ovšem i vedle kufru nářadí i vozíček, na kterém měl případné náhradní díly.* Tohle povezeš, pojď za mnou. *V tu chvíli už bral kufr a odcházel. Počítá s tím, že to Naoto správně pochopil a vezme vozíček. Nebyl nejlehčí, už jen kvůli tomu, že na něm bylo dost věcí a on neměl tak velkou sílu. Cestou k první lampě, kterou si muž vyhlídl se Naoto zeptal na pár otázek, na které dostal, pro něho nesrozumitelné, odpovědi.* Tak, jsme tady. *Řekl mu, když dorazili k lampě.* Víš jak zjistíš, že lampa funguje? *Tohle sice nebylo v plánu opravy, ale snažil se Naotovi něco předat, nějaké poznatky, informace a nějaké zkušenosti.* Nevím pane, jak? *Pověděl zvědavými hlasem. Muž chvíli byl potichu a mezitím rozdělal krytku, pod kterou byli vyvedené kabely přímo do světla.* Když do ní vložíš chakru pomocí techniky raiton: jibashi. Díky elektrické energii se pak rozsvítí tato lampa. V lampě není tenké lanko jako je tomu u žárovky, máš tam plyn s názvem sodík, který při průchodu proudu se zapálí a hoří. Celé je to uložené ve vakuové baňce, takže plyn nikam neuteče a hoří stále dokola. Žárovky by byly moc slabé na pouliční osvětlení. Tomuto se říká sodíkové výbojky. *Naoto žasnul nad tím, kolik toho umí a zná. Od něho by se toho mohl naučit dost. Pak muž složil ruční pečetě a dotknul se elektrické přípojky, která byla uvnitř lampy. Ty pečetě byli pro techniku raiton jibashi čímž do ní pustil proud a světlo se rozsvítilo.* Páni! Můžu to taky zkusit? Pokud máš raiton, tak prosím. *V momentě, kdy dal ruku pryč, se toho mohl ujmout Naoto. Ten na to díky svému kekkei genkai rantonu nepotřeboval ruční pečetě, oblesk, který z toho vyšel, tak byl černý namísto modrého. Mužovi se na obličeji objevil překvapený výraz.* Jakto, že to můžeš použít bez pečetí a máš černé blesky? *Nebylo se čemu divit, každý obyčejný člověk bez speciálních schopností jako bylo kekkei genkai by si nad tím kroutil hlavu.* Nedokážu to přesně vysvětlit, ale asi jsem to zdědil po matce, která to mohla mít. *Ovšem název této schopnosti neznal. Ani nevěděl jestli je to schopnost, nebo nadání. Během toho co do toho pouštěl proud výbojka svítila. Jakmile dal ovšem ruku pryč, tak přestala svítit.* To je skvělé! *Pro Naota tohle bylo úplně něco jiného než to co se učili v akademii. Tam byli zaměřený především na techniky a bojové dovednosti. Ono to dávalo smysl, když vesnice si potřebovala vychovávat ninji.* Teď ti ukážu rozvodnou skříň, tam budeme hledat problém. *S těmito slovy se vydal směrem k hlavnímu rozvaděči. Viděl nadšení Naota, tudíž se ani nedíval za sebe, zda ho následuje, věděl, že ho následovat bude. Po chvíli cesty dorazili i k rozvaděči, který pomocí speciální kličky otevřel. Uvnitř šlo vidět dost věcí, které Naoto v životě neviděl, pokud se nepočítají kabely.* Koukej, tady máš stykače, tady máš relé. Tady na boku máš transformátory, které ti mění napětí na požadované. *Během toho co to říkal, tak i ukazoval na jednotlivé součástky, které se tam nacházeli tak aby Naoto věděl jak se jaká součástka jmenuje.* A tohle je hlavní jistič, vedle něho jsou další jističe, které často odcházejí, ale nemáme jiné, tohle jsou nejnovější. Tady ten evidentnet nelze nahodit, je už potřeba vyměnit. *Naoto na to jen přikrýval hlavou. Nevěděl moc jak je to možné, ale věřil mu. Muž z vozíku, který táhl Naoto, vytáhl jeden malý jistič, ten má vyměnit za tamten. Naoto si k tomu klekl.* Schoď si hlavní jistič ať nedostaneš ránu. *Naoto udělal tak jak on říká. Měl v tom přeci jen nějakou tu praxi.* Tak, problém je vyřešen. Pokud budeš chtít, tak se za mnou stav, něco tě klidně naučím. *V tu chvíli mu dal razítko na papír ohledně mise jako, že je splněná. Naoto mu ještě pomohl odtáhnout vozík zpět než si odešel pro odměnu. V budově, kam došel a kde se zadávali i vypláceli mise Naoto předložil papír se svojí misí vzal si odměnu. Naoto má v plánu se právě teď vyrazit směrem k místu, kde měl misi, chce se toho naučit o dost víc.*

KONEC RPG

D rank mise - 702 slov

*Naoto při toulání ranními hodinami skrze iwagakure se doslechl, že se má zítra konat nějaká akce na náměstí, která by měla sloužit k povzbuzení lidí v těchto temných časech, hlavně těch starších co nemůžou už nic dělat, jejich pohybové schopnosti jsou značně omezené, ale i na povzbuzení mladých, kteří se snaží bránit vesnici a snaží se zahnat tuto věčnou tmu. Naoto bude ovšem zítra na misi stejně jako dneska, potřebuje si vydělat dost peněz aby si mohl pak dovolit víc věcí. Jeden den volna je pro něho zásadní, zvlášť, když má velké plány. Naoto v sobě totiž objevil kekkei genkai s názvem mokuton od kterého se naučil již dvě techniky. Neví po kom tuto schopnost má, zda po otci, nebo po matce, ale je to super věc. Tento živel nikdo v jeho okolí neovládá, alespoň o nikom neví. Zatím se považuje za jediného vlastníka. Kvůli tomuto kekkei genkai má obrovské plány. Stejně tak jako má obrovské plány s raitonem, na který nemusí používat ruční pečetě a má černé blesky. Mohl by se považovat za budoucího pána blesků.. na to je ovšem čas. Dneska si Naoto šel pro další svitek s misí, kterou bude dnes plnit. Když si přečetl obsah mise, tak tomu nemohl uvěřit. Jeho mise byla pomoct s organizací akce na náměstí. To bylo daleko lepší než stavět pódium, které tam nejspíš bude. Toho si užil dost. Možná že by na něj někdo podával pochvali? Neví, ale z tohoto je opravdu nadšený. Naoto celý nadšený se vydá na náměstí, kde doufá, že někdo bude aby jim mohl pomoct. Na tom náměstí už je jedna větší skupinka lidí, kteří mají v rukách desky s papíry a hledají co kde bude, kvůli přístupu, místu a všemu ostatnímu. Naoto mezi ně šel, kvůli své skvělé náladě mu to momentálně nedělalo problém, neměl.takove zábrany. No, i přesto však byl stále slušný a zdvořilý.* Dobrý den, někdo tu podával žádost na misi pro pomoct s organizací? *Všichni se na něj v zápětí otočili.* Ano, ale upřímně řečeno jsem čekal někoho staršího, kdo by nám s tím mohl pomoct. *Kde koho by to urazilo, ale Naota ne. Chápal jejich obavy, ale on věřil že to zvládne. Jen musí je nějak přesvědčit aby ho neposlali zpět, že chtějí jiného genina.* Chápu vás, ale i když na to nevypadám, tak jsem dokončil akademii o rok dříve než mojí spolužáci, testy jsem udělal perfektně a v boji jsem skvěle využil své hlavy. Dokážu vám být velice užitečný. *Ten, který na něj promluvil předtím nahodile zamýšlený výraz.* Dobře, pokud to dokážeš, budu potěšen. Pokud ale ne, tak jsi tu byl zbytečně, protože ti nedám razítko abys dostal odměnu. Nebojte. *Ujistil ho Naoto. Muž si ho vzal stranou a nechal je ať si tam řeší své vlastní věci.* Koukej, tady máš seznam, co je potřeba sem na náměstí všechno dát. Už máme i připravené pódium, kde bude, ale ještě není postavené. Za chvíli by sem měla přijít skupinka Geninů to postavit. Zkus vymyslet, jak by mohl být prostor využitý aby se sem všechno dostalo. *Muž ho zasypal důležitým úkolem. Rozmístit stánky, které byli na seznamu tak aby nepřekáželi. Naoto s tímto seznamem začal procházet celé náměstí. Nejjednodušší by ho, kdyby stánky byli po okrajích náměstí, ale na to jich bylo celkem dost, takže to musel vymyslet jinak. Musel kvůli tomu přesunout i pódium, které bude jinde, ale dle jeho plánů, které mu předal a vysvětlil by to mohlo za něj být takhle nejideálnější.* Vidíš, to mě nenapadlo. Takhle to může taky být. Máš celkem dobré schopnosti chlapče. *Takové pochvali si Naoto cenil. Pak mu dal muž seznam všech administrativních věcí, které měl připravené pro staršího genina, ale i tak by to měl Naoto zvládnout, když dokázal vymyslet rozpoložení jednotlivých stánků a atrakcí s pódiem. Mohl ovšem kdykoliv jít za daným člověkem a zeptat se ho na radu, ale většinu z toho musel vyřešit sám. Naoto tam podle hodin byl do večera, když to nakonec všechno vyřešil. Už i geninové, kteří postavili pódium byli rychleji hotový. Večer Naoto už předal papíry s vyřešenými úkoly co mě a táhnul domů. Už je dost pozdě a v budově, kde se dávají mise už nikdo nebude, je pozdě. Druhý den ráno se ovšem pro odměnu zastaví.*

konec RPG

D - misia

*Asi to bol osud, že jej úplne prvá misia bude popoluškovského charakteru a žiaľ není spojená so žiadnym princom. Tak ako aj doma - kedy sa v neprítomnosti otca topila v domácich prácach .. tak aj teraz mala za úlohu upratovať. Stála v kuchyni malej reštaurácie ktorú od večnej noci obsluhovali len geninovia na misiách ako bola aj teraz ona. Neboli tu obyčajní ľudia, ktorí by sa mohli starať o návštevníkov, ktorých nebolo extra veľa. Okolo pása mala Naomi uviazanú bielu zásteru. Už pol hodinu bolo zavreté. Starší geninovia ju tu nechali samú aby upratala. Bola to jej misia, ktorú jej poslali domov z úradu Kage. Keďže doma upratovala hlavne ona – vedela už veľmi dobre ako na to. Natiahla si gumené rukavice, napustila kýbeľ vodou, dala tam trochu čistiaceho prostriedku a ponorila do neho handru. Začala utierať stoly, dres, poličky a regále. Potom vysypala smeti zo všetkých košov v reštaurácii a nakoniec umyla drevenú dlážku. Počas upratovania premýšľala nad Naotom, nad otcom, nad cestou ktorou sa uberá jej život a v neposlednom rade .. myslela na jej strastiplné sny o tom ako prebodáva svojho milovaného bračeka. . Geninská skúška sa na nej podpísala viac než si myslela. Podpísala sa na nej viac než bola ochotná si kedy pripustiť. Bude ešte dlho trvať kým sa vyrovná s tým čo spravila. Naviac zo všetkého ju trápilo to, že toho vôbec bola schopná. A jej fantázia išla na plné obrátky. Dávala jej to vyžrať nielen cez deň ale neoddýchla si ani v noci. Naomi sa zahľadela na svoj odraz od hladiny v kýbli vody a povzdychla si. Prepláchla handru a rozhodla sa sústrediť na niečo iné. Myslela na akadémiu, na tréning, myslela na to čo ju doma ešte čaká a myslela na Naota.. uvažovala nad tým či si budú takýto blízky aj keď budú starší, uvažovala nad tým ako bude prebiehať jeho chunninska skúška a či sa potom budú v budúcnosti ešte spolu niekedy stretávať a tráviť spolu čas ako teraz. Bolestne si uvedomovala, že nemá na svete okrem neho nikoho kto by ju ľúbil. Zdalo sa, že je jedno ako veľmi sa snaží – v ockovi lásku vzbudiť stále nedokázala. Myslela na to aké by to bolo keby matka žila a či by sa o nich ich otec zaujímal aj vtedy. Premýšľala nad tým aká asi bola ich matka.. S pochmúrnymi myšlienkami vyliala vodu do odtoku a vzala si z malého kumbáliku metlu. Prešla do prednej časti reštaurácie. Tú už upratal personál, mala ju len zamiesť. Začala od vchodových dverí a celý čas pokukávala po staršom drevenom klavíri, ktorý stál opustený v rohu miestnosti. Očividne tu ľuďom k jedlu hrala občas aj nejaká živá hudba – teda v minulosti určite, ktovie ale ako to bolo teraz - pravdepodobne neexistovalo veľa ninjov čo by na ňom vedeli hrať inak by nebol tak zaprášený. Obzrela sa okolo seba a potmehúdsky sa zachichotala. Zahodila metlu na zem a rozbehla sa tým smerom kde stál. Bola vždy trochu nepredvídateľná, no každý mohol čakať, že ak bude malé dievčatko zavreté v prázdnej reštike s klavírom tak to využije – veď kto by to nespravil? Nedočkavo si zahryzla do spodnej pery a posadila sa zaň. So zvláštnym pocitom Deja'Vu sa pozrela na klávesy. Nikdy nehrala na klavíri, no videla v knihách obrázky. Cítila chvenie v žalúdku ako keď skladala pečate pri ninjutsu. Zhlboka sa nadýchla a prešla po klávesoch končekmi prstov. Nestlačila však ešte ani jednu. Zatiaľ nie Najprv sa ich svojimi drobnými prštekmi dotkla len zľahka – silný, výrazný tón ktorý hru na klavír sprevádzal ju zaskočil. Od prekvapenia sa jej rozšírili zreničky a nadšene sa zachichotala. Nezačala do kláves zbesilo udierať – nie, naopak.. všetky stláčala po poradí, jednu za druhou aby si vypočula aký tón jednotlivé klávesy vlastne majú. Potom sa ich snažila svojim hlasom napodobniť tým, že hmkala a pri tom stláčala jednu za druhou. Pospevovala si, sem tam nejakú klávesu stlačila aby do jej sladkého hlásku zaznel nejaký tón a neznelo to tak zle ako by sa mohlo zdať.. Naomi sa takto zabávala pomerne dlhý čas.. potom klavír starostlivo oprášila od prachu a bola rozhodnutá brať misie v tejto reštaurácii častejšie. Dokončila zametanie, všetko odpratala, zamkla reštauráciu a keď kráčala domov, v hlave jej ešte stále hrala melódia, ktorú dnes hrala na klavíri.*

Počet slov: 706

D - misia

*Naomi si opäť, tak ako už plánovala, cielene zvolila D misiu, ktorá súvisela s reštauráciou v ktorej sa nachádzal klavír. Ten čarovný nástroj, na ktorý myslela odkedy sa ho po prvý krát dotkla. Tento krát však neprišla len upratovať ako naposledy. Prišla si odslúžiť šichtu priamo vzadu v kuchyni. Umývala, čistila a krájala zeleninu, umývala riad a celkovo robila také drobné pomocné práce. Bola každému kto ju potreboval k ruke. Do reštaurácie prišla dokonca skôr a pomáhala ostatným Geninom chvíľu aj v roznášaní raňajok po reštaurácii. Ani nevedela ako deň ušiel.. v kuchyni sa zdá sa čas bežal tri krát tak rýchlo ako v bežnom živote. Zrazu sa dvere reštaurácie zavreli a všetci sa pustili spoločne do balenia jedla a Naomi konkrétne pracovala na  balení nespotrebovanej zeleniny. V tejto dobe bol hriech niečo zahadzovať.. to bolo jasné. Neboli tam však len samé decká, dnes tam bola pri nich po celú zmenu aj stará žena, ktorá by mohla byť Naomina prababička. Vlasy mala úplne šedivé a bola slepá. No to by jeden na prvý pohľad ani nepovedal, zdalo sa, že v kuchyni pozná každý centimeter a piekla tie najlepšie keksíky na svete. Naomi jej nebolo ani trošku ľúto – nemohlo byť, bola tak žiarivá, plná elánu a života, že jednoducho na negatívne emócie v jej prítomnosti nebolo miesto. Babička sa im predstavila ako Haya a trvala na tom aby ju všetci oslovovali krstným menom hoci bola od nich staršia nie len vekom ale aj svojou hodnosťou. Kým s nimi v kuchyni reštaurácie bola, bavila všetkých okolo seba veselými príhodami o tom aké to bolo za jej čias keď bola aktívny jounin a práca tak v takto príjemnej atmosfére šla každému od ruky. Napokon keď zavreli už prázdnou reštauráciou sa ozýval naďalej smiech a v kuchyni vládla veľmi dobrá nálada. Hoci nad tým Naomi doteraz nikdy nepremýšľala, ak by si mala po tomto stretnutí nejakým spôsobom predstavovať svoju vlastnú babičku – bola by rozhodne kópiou Haye. Naomi napadlo, že je dobre, že je svet pod rúškov noci – pretože inak by Hayu pravdepodobne nespoznala. Keby totiž nenastala večná noc, určite by si pani Haya užívala zaslúžený dôchodok.. no takto dostala na starosti prevádzku tunajšej reštaurácie v ktorej sem tam kočírovala geninov ako aj dnes ich. Naomi bola vždy veľmi tichá a utiahnutá osôbka ... a teda aj teraz v kolektíve len plnila príkazy ako taká tichá myška a pri tom pozorovala okolie. Sem tam sa nad niektorou príhodou staručkej Hayo zasmiala, no väčšinou to zaniklo v smiechu ostatných okolo. Naomi túto misiu pôvodne vzala preto aby mohla využiť čas osamote s klavírom, no Haya bola taká očarujúca, že jej vlastne nevadilo, že na to asi pravdepodobne dnes priestor mať nebude. Tak či tak – čas ostatných a aj ten jej sa chýlil v reštaurácii ku koncu, dnes už takto boli trošku dlhšie než mali a všetci spoločne pomáhali s upratovaním - čo naposledy nechali vlastne celé na Naomi. Nebolo sa ale čomu čudovať, nikomu sa nechcelo od pani Haye ísť domov. Tá ich musela skoro vyháňať. Ako odchádzali - dokonca so sebou vzali aj odpadky a pozametali aj prednú časť reštaurácie. Naomi sa tak dnes ani len nedostala do miestnosti s klavírom. Cenou útechy jej však bolo vrecko keksíkov, ktoré vyfasovala od pani Haye na cestu tak ako ostatní geninonvia, ktorí dnes v reštaurácii plnili svoju D misiu. Keď prišla domov o keksíky sa samozrejme podelila so svojim bračekom Naotom.*

Počet slov: 565

*Kaede jednala, jak slíbila. Vyrazila ze Sunagakure do Iwagakure, kde hodlala navštívit Naomi po pár týdnech, až měsících od doby, kdy se střetli v Konoze. Chtěla se seznámit s jejím otcem a taky mu dát trochu za vyučenou za to, jak se ke svým dětem choval. Cesta byla daleká a Kaede v průběhu musela párkrát bojovat o svůj vlastní život, ale vždy nějak vyvázla, asi díky Matrixu. Nakonec se dostala až před bránu Iwagakure, kde informovala stráže o svém povolení od Mizukageho aka vůdce celé říše Kou, pod kterou Iwagakure spadá. Díky tomu byla Kaede, její Vějíř, zbraně a batoh s věcma, vpuštěna za hradby vesnice. Kaede bloudila Iwagakure, než našla nějaký hotýlek, kde si nechala věci a ubytovala se. První co, tak si dala horkou sprchu, umyla si vlasy, převlékla se do Oblečení, které tak nějak porovnala. Vzala si peníze, pod kabát si za sukni strčila Tanto. Vyrazila s vlasy ve vysokém culíku, i tak sahajícími do poloviny zad, do ulic vesnice. iwagakure navštívila poprvé a nejprve strávila několik hodin chozením po ulicích a zkoumáním toho, co tato vesnice nabízí. Ale už od první minuty venku se jí zastesklo po Konoze.*

*Naomi na záhrade poliala dva stromy, ktoré zasadil jej otec a dedo, potom zaliala čerešňu, ktorú dostala od pani Hayi a nakoniec poliala aj strom pod ktorým ležal Naoto. Keď bola hotová vyvešala prádlo a vzala si plátenú tašku. Chcela ísť nakúpiť aby mohla pripraviť obed pre seba a otca nakoľko pokladala svoje varenie za lepšie. Mala na sebe oblečené čierne šaty a svoje po zadok dlhé ružové vlasy mala vypnuté do dvoch copíkov, ktoré zdobili čierne mašle. Keďže bola doma a išla len do obchodu - ninja čelenku si so sebou nebrala. Cez plece si prehodila plátenú béžovú tašku a premýšľala nad svojimi ďalšími krokmi, premýšľala nad budúcnosťou - nad svojim budúcim povolaním, nad Naotom a izbou, ktorú stále nevypratala... Namiesto toho aby sa Naomi dívala pod nohy ako normálny človek - hľadela so zaklonenou hlavou na oblohu, na veľký mesiac a čierne nebo. Len periférne si všimla pohyb na druhej strane ulice a keď sa tam pozrela - od prekvapenia pootvorila ústa.* Kaede-san? *Zašepkala si popod nos a keď ju skutočne spoznala - zdvihla ruku a zamávala ňou nad hlavou aby si ju jej stará známa všimla. Následne rezkým krokom a s úsmevom vykročila jej smerom.* Kaede-san! Zdravím! Tak si si predsa našla cestu do Iwagakure! *Znela potešene.*

*Kaede stála u jednoho prázdného krámku, který i tak měl otevřeno, prohlížela si nějaké věci, co nabízeli. Když uslyšlea své jméno. Ale nereagovala, přece na světě běhá víc Kaede, než jen ona. Ale v tom ho uslyšela podruhé a zdálo se, že je doopravdy oslovení mířené na ní. Otočila se za hlasem. Naomi. Kaede spadl kámen ze srdce, že jí nikde nemusí hledat jako spukromé očko, ale že si malá kunoichi našla cestu k ní.* Naomi-chan. *Vyrazila jí pár kroky naproti, když se střetly v poloprázdném středu ulice.* Ano, konečně jsem si našla čas. Nakonec, si alespoň mohu odškrtnout tuto vesnici ze seznamu míst, kam se podívat. *Prohlédla si dívenku. Byla oblečená v černém. Kaede sama chodila převážně v černých věcech. Ale u Naomi si nebyla jistá nutností této barvy uprostřed dne ve vesnici. Respektive…Kaede tak chodila, protože je v černém snazší splynout s prostředím při cestováni, obzvláště v době jako je tato (nekonečná noc), ale Naomi dle ní neměla moc důvod splývat.* Jak se ti daří Naomi-chan? Už jsi si zvolila, co budeš chtít v životě dělat za povolání?

*Mala takú radosť, že ju znovu videla, že sa za ňou mala chuť rozbehnúť a bez hanby ju objať, no zdržala sa.* Už nie si malé dievčatko! Máš čerstvo 9 rokov, chovaj sa tak! *Napomenula sa potichučky a teda ku Kaede došla pomerne kľudným krokom. Jej úsmev sa rozšíril, keď bielovláska povedala, že si takto môže vyškrtnúť Iwu zo zoznamu miest kam sa pozrieť a už-už jej chcela Naomi navrhnúť, že jej to tu rada ukáže keď sa jej Kaede opýtala na to ako sa jej darí. Jej tvár odrazu opustila všetka farba a úsmev jej v sekunde poklesol. Sklopila oči k zemi a nervózne sa jednou rukou začala pohrávať s lemom svojich čiernych šiat.* Uhm, no.. už - už mi bolo aj lepšie. *Priznala tichším hlasom a naprázdno preglgla.* Krátko po návrate z Konohy, umrel môj brat.. moje dvojča. *Vysvetlila jej čím jej mohlo byť jasné, že je to ešte pomerne čerstvé - preto má na sebe čierne šaty.* Uhm.. a - a čo ty Kaede-san? Ako sa darí? *Opýtala sa jej statočným hláskom a dívala sa jej pri tom do tváre. Naomi už kvôli svojmu bratovi vyplakala dosť sĺz ... a za to, že umrel sa hodlala tým ľuďom pomstiť. Preto sa tu teraz nerútila. Mala plné ruky práce zo zisťovaním detailov o tej skupine čo unášala ninja deti a okrem toho - svoje pocity uzavrela do svojho vnútra.. do drevenej truhličky ku ostatným zlým emóciám, ktoré nemala spracované.*

*Sledovala dívenku, které ze tváře odešel život během piko sekundy. Kaede si Naomi vyslechla. Kaede jen tiše roztáhla ruce, udělala krok kupředu a Naomi na sebe prostě přimáčkla. Objala ji pořádně.* To je mi líto Naomi...nikdo si nezaslouží umřít takhle mladý. Nezbývá než doufat, že je mu na druhém břehu lépe. *Pokusila se ji trochu utěšit a ulehčit. Ale nebylo moc jak. Nakonec každý si musel svůj smutek zpracovat sám po svém. Ale i tak jí ještě několikrát pohladila po hlavě.* Mně se daří tak jako vždy, nic extra...nic nového, co bych ti pověděla z cesty. Život bez slunce a obyčejných lidí je nudný prostě. *Pousmála se.* Nechtěla bys mi to tady ukázat? Třeba nějaké tvé oblíbené místo?

*Naomi prekvapene zažmurkala keď ju Kaede po jej slovách objala.. takýto prejav empatie nečakala - okrem pani Hayi a Soru sa s takto kontaktným správaním veľmi nestretávala. Objatia od otca by vedela spočítať na prstoch jednej ruky a .... to bola Naomi pomerne prítulná osôbka. Naota objímala v jednom kuse.. ako keby si tým kompenzovala to, že sa im inak doma to "rodičovské" objatie veľmi nedostávalo. Možno to bol aj dôvod prečo si ešte aj do Konohy na svoje chuuninske skúšky zobrala do batôžku medvedíka ku ktorému sa túlila počas spánku. A odkedy umrel jej brat - prišlo pár chvíľ kedy ho ešte vytiahla aj teraz z jej skrýše. Každopádne bola rada, že Kaede neprežila žiadne zlé udalosti a teda si len Naomi nervózne založila prameň vlasov za ucho.* Ako dlho sa plánuješ v meste zdržať? Bola som totiž akurát na ceste do obchodu.. čo by si povedala na to keby som ťa pozvala ku nám domov na jedlo a potom by sme si mohli niekam vyraziť? *Mierne naklonila hlavu na stranu.* Mám tu nejaké miesta ktoré mám veľmi rada a bude mi cťou ti ich ukázať. *Ako to povedala - dala si ľavú nohu za pravú a trošku pokrčila kolená - bolo to také princeznovské "pukrle".*

*Pustila Naomi z objetí, a zamyslela se nad její nabídkou. Vzhledem k tomu, co měla v plánu, potřebovala trochu rozmyslu a asi i více času, však ještě před pár dny byla málem…no Sunu raději chtěla zapomenout. Ale nabídka jídla od Naomi-chan…* No…to záleží. Je doma i tvůj otec? *Vyznělo to doopravdy hloupě.* Protože… *Začala zachraňovat situaci.* S ním potřebuji mluvit, ale jako inkognito, víš co myslím Naomi-chan? *Usmála se.* Že budu muset využít Henge a vystupovat pod jiným jménem. Protože Iwagakure není s Konohou v žádném případě velký kamarád…tak kdyby se to zvrtlo v konflikt, mohl by z toho být problém. *Vysvětlovala potichu, aby nikdo v okolí neslyšel.* možná by bylo lepší, abychom se prošli společně teď a já ti vše vysvětlím. Ty mi ukážeš hezká místa v Iwagakure a pak bychom mohli k vám…tedy pokud nutne nemusíš běžet vyvářet. Já ti pak s vařením klidně ráda pomůžu. *Usmála se. I nad jejím pukurletem*

*Pre Naomi bolo ťažké vnímať vzťahy medzi Konou a Iwou ... napäto obzvlášť keď Sora a Kaede boli jej najbližší priatelia a boli práve z Konohy. Napokon ale len trhane prikývla súhlasiac s jej návrhom.* Tak fajn aj keď si nemyslím, že by to otec nejako hrotil. On.. nie je veľmi konfliktný, teda - v prípade, že by si neurazila Matku. *Dodala zamyslene a v zapätí zažmurkala.* Nie jeho matku, ani moju ...ale našu matku, Matku Zem, Matku prírodu. *Rýchlo jej vysvetlila aby neznela hlúpo a usmiala sa.* Tak poď teda zamnou, pár miest ma hneď napadá. *Hlesla a vykročila smerom ku starému, opustenému zábavnému parku ktorý chátral už pomaly 10 rokov.* Vidíš tam nad tými budovami to veľké koleso? *Opýtala sa Kaede a ukázala pred seba prstom. To koleso sa nehýbalo, stálo tmavé a nečinné v pozadí.* Už keď som bola malá liezla som po atrakciách v parku ... bol z nich skvelý výhľad na celú Iwu. Tak isto ako z veže konca. *Ukázala ďalším smerom kde sa do výšky týčila takmer nekonečne pôsobiaca veža.* Tam ale bývalo viac ľudí - zato na tom kolese som bola vždy sama.. Hihi, mám rada vtáčiu perspektívu... aj v tréningovej aréne mám miesto na jednej skale odkiaľ je krásny výhľad na celé mesto. So Sorom sme si tam raz robili piknik. *Usmiala sa, no len čo vyslovila Sorove meno - zháčila sa a pozrela sa na Kaede. Na jazyku ju svrbela otázka... či už jej kamaráta odmietla. Odkedy sa o ňom rozprávali naposledy - Naomi sa s ním stretla... netušil, že vie o kom hovorí keď sa Naomi zveril, že čaká na odpoveď ohľadom jeho vyznania. Malá ružovo vláska držala svoj malíčkový sľub a nič mu o Kaede neprezradila.*

*vracel se z kasáren, kde dokončil poslední hlášení. Nijak neskrýval fakt, že jeho pravá ruku v zápěstí končí pahýlem. Nechával to volně, po začištění a ošetření v nemocnici. Oblečený je jako vždy dle svého, nikdy ale podle vojáků Iwagakure, ačkoliv je kapitán. (odkaz) To říkají i jeho dvě Véčka na pravém předloktí, které se tam rýsují, jakožto hodnost vojáků. Chtěl zajít domů, sednout si, otevřít si plechovku piva a vypustit všechno řešení. Cestu mu ale zatarasila dvojice dívek, která se prochází po ulici kus před ním a vypadá to takhle z dálky, že si prohlíží nejvyšší místa Iwagakure. Jednu z nich pozná i na sto honů. Jeho dcera Naomi. Růžové vlasy, postavu a styl oblékání ve vesnici nemá nikdo jiný, než ona. Druhou ale takhle ze zadu nepozná. Bílé vlasy, nejspíš ani není odsud. Nevybavuje si nikoho takového. Jsou k němu zády a trádují si to kamsi pryč. Jít domů a pokračovat ve svých plánech ho dosti láká, ale po smrti Naota je Naomi trochu jiná. Aspoň když si myslí, že se nikdo nedívá. Normálně by to nebylo nic překvapivého, ale Hoshi neví, co se to děje. Smrt někoho pro něj znamená asi tolik, jako když se zašlápne brouk, takže v tom tápe. Ale i zvědavost ho občas ovládne a tak by se rád dozvěděl víc, ať už o té holce, tak i o tom, co se vlastně děje. Nakonec jen pokrčí rameny a jde za nimi. Nejde ale až k nim. Sleduje je zpovzdálí. Nepotřebuje slyšet, co si říkají, jen chce pozorovat. Naomi o něm vědět nebude, když Hoshi nebude chtít. O té druhé nic neví, tak může jen hádat. Proto se drží ve stínech, aby ho nebylo na první pohled hned vidět.*

*Kaede pozvedla obočí, matka příroda…no moc to nerozebírala.* Dobře tedy. Budu dbát tvých rad Naomi-chan. *Spolu s Naomi vyrazila ulicí, Kaede se natáhla a opatrně chytila Naomi za ruku.* Můžu? *Optala se na konto chycení, kdyby jí to vadilo, samozřejmě by jí pustila. Ale chtěla dát Naomi navědomí, že tady Kaede fyzicky je pro ní. A taky že ano. Chtěla pro Naomi jen to nejlepší a po rozhovoru se Sorou i trochu doufala, že to tak dopadne, jak si sama v duchu představovala. Ale kdo ví…nicméně Naomi ji vedla ulicí blíže ke zchátralému lunaparku a věži konce. Kaede jen sledovala kolo v pozadí, stejně tak i věž. Naomi jí k tomu vyprávěla.* Tak to abychom vyrazili do toho lunaparku? Ať máme vesnici jako na dlani. Stejně jako v Konoze. *Usmála se. Upřímně se jí nahoru na věž moc nechtělo a ten Lunapark jak říkala Naomi, se zdál být přeci jenom intimnějším místem k rozhovorům.* Ještě trochu zesílím a pak se spolu proletíme nad světem, Naomi-chan. A budeme mít celý svět z ptačí perspektivy. *Řekla trochu zasněně. Podívala se na svoji společnici s velmi milým úsměvem. Byla upřímně ráda, že z dvojčat to byla ona, kdo přežil. Nemohla to ale říkat nahlas, aby jí tím neublížila.*