Toku

Mizuki *vzhlédla k ní a usmála se na ní, ačkoli už nezabránila slzám, které ji stékaly po tvářích. Dlouho ji už neviděla, přeci jen se vyhýbala celé jejich čtvrti, pokud to bylo jen trochu možné. Málem by zapomněla, že není tady sama, že já aspoň jí. Ale pro jistotu se stranila všem, jako by snad čekala, že se na ní s takovým posměchem budou koukat všichni* Zase odešel a ani se nerozloučil. *hlesla, snažila se být silná, ale rozplakala se. Musela být silná kvůli matce, musela být silná na Akademii, aby se náhodou nějaký z jejích sensei na ní nedíval jinak než na ostatní, chtěla dokázat na tréninku Kami, že je silná, aby ji chtěla dál učit... ale pro tuto chvíli silná být nedokázala*

*Mizuki nepřestávalo překvapovat, jak se vždycky v její společnosti Arisu donutila k úsměvu. Natáhla ruku a prsty jí setřela tekoucí slzy z tváře. Tvářila se trochu zachmuřeně, když Arisu promluvila.* Bylo to tak vždycky, ale není to proto, že by mu na tobě nezáleželo. *Ujistila svou sestřenku a jakmile se před ní rozplakala, kývla a natáhla k ní ruce, aby ji mohla obejmout. Mizuki vždy zastávala ten názor, že je lepší se vyplakat, pak člověk má hned o něco čistší srdce i rozum.* Víš, že mně přeci můžeš cokoliv říct a nemusíš držet své city zpět, že? *Zeptala se jí a trochu se od ní odtáhla, aby jí viděla do tváře. Poté ji však chytila za ruku a kývla na ni.* Pojď k nám, nemusíš plakat tu na ulici. Bratr stejně není doma. *Řekla tak trošku chladně, ale pak se na sestřenku zazubila a doufala, že ji bude následovat k nim domů.* Mimochodem, co byli zač? Tví spolužáci?

Tak proč tu nezůstane s námi? *zašeptala a nechala se obejmout. Chtěla cítit alespoň trochu podpory. Přála si být tak silná jako Mizuki. Obě to měly těžké, Mizuki jen s bratrem a ona s matkou, ale pořád si říkala, že je na tom Mizuki asi hůř. Snažila se být statečná už jen proto, že měla o jednoho tátu navíc, ačkoli jen na ty prchavé okamžiky, kdy byl doma, a mámu, o kterou se spíš starala ona, než aby tomu bylo naopak. Když Mizuki vstala a nabídla ji útočiště u nich doma, tak si setřela další slzy a vstala.* To bude fajn *nepatrně se usmála při vzpomínkách, kdy u nich trávila snad každé odpoledne* Nejsou to moji spolužáci, jen nějací blbečci, co si myslí, že jsou víc než ostatní *ano, zase se snažila být statečná, ačkoli věděla, že to na Mizuki nezabere, pořád ji tyhle poznámky ubližovaly*

*Tiše si povzdechla a pokývala hlavou* Mám pocit, jako by utíkal od problémů... *pověděla Arisu, ale jistá si tím nebyla. Se strýcem se bavila jen párkrát a zdálo se jí, že se jí poslední dobou také dost vyhýbal. Vlastně se mu ani nedivila, že nebyl doma, na druhou stranu, za svou dceru by měl převzít zodpovědnost, když toho jeho žena není schopná.* Ale víš, že se vrátí, vždycky se vrátí. *Snažila se Arisu uklidnit a pak ji zavedla k nim domů. Bylo to trochu nostalgické. Kdysi byli opravdu sepjatou, byť rozšířenou rodinou, ale od té doby, kdy řeší spíše vnitřní problémy, tak už se nevídají tak často, přesto byla Mizuki Arisu vždy blízká, a proto jí tak záleželo na jejím osudu.* Vidíš, nemáš s nimi nic společného, neposlouchej je. *Přestože Mizuki řekla něco takového, věděla, že jsou to jen plané řeči, asi není tak jednoduché jim odolávat. Tohle přeci jen nikdy nezažila, naopak. O její rodině se již moc nemluvilo, ale bratr byl považován za schopného ninju, a tak byl vychvalován. To, jaký to byl brácha, to už byla věc vedlejší.* Nechej toho, víš, co jsem ti řekla před chvilkou - žádné skrývání emocí není potřeba. *Mrkla na Arisu, zazubila se a zatahala ji za tvář. Poté otevřela lednici a vytáhla alespoň nějakou vodu, kterou měla odloženou ve skleničce, aby vychladla. V těchto teplých dnech byla studená voda nejlepší, alespoň Mizuki, která nikdy úplně netíhla k teplu, si to myslela. Podstrčila proto sestřence sklenku skoro až pod nos.* Na, udělá ti to dobře.

Co když se jednou nevrátí? Co bude se mnou a mámou? *zeptala se spíš sama sebe, když už seděla s Mizuki v kuchyni* Teď se ještě můžu o ní starat, když potřebuje, ale až dokončím Akademii a budu ninja... *jen zavrtí hlavou, je vidět, že ji budoucnost trápí. Co se stane, až bude muset třeba na mise mimo vesnici. Nechá doma matku samotnou? Pořád doufala, že se otec vrátí a postará se oní nebo o ně obě, ale už v to přestala doufat a už ani nevěří tomu, že je mimo vesnici jen kvůli práci.* Snažím se neposlouchat co říkají, ale vždyť mají pravdu... *zamračí se trochu a podívá se na sklenici studené vody* Díky *pousměje se a napije se* Mmmm... *usměje se, tohle ji doma chybí* Jak ti vůbec dopadla geninská zkouška? *zeptala se se zvědavostí, vzpomněla si, že si na Akademii všimla jejího jména na nástěnce, že má skládat zkoušku*

Mmm... *Zavrtěla hlavou. Arisu byla vždycky chytré dítě a bylo jen přirozené, že ji něco takového trápilo. Mizuki sice považovala skoro za svou povinnost svou malou sestřenku uklidnit, ale jakmile šlo o její tetu, občas jí docházela slova.* Víš... Nemůžeš si lajnovat budoucnost podle tvé rodiny, musíš jít za tím, co chceš dělat ty sama. *Začala a položila Arisu dlaň na rameno.* Teta se o sebe přeci musí postarat sama, je starší než my. *Mizuki se věk zdál jako rozumné zdůvodnění, proč se o ni nemůže Arisu starat. Nešlo jí to do hlavy, jak se může sedmiletá dcera starat o svou vlastní matku? Něco takového pro ni přeci fyzicky nemohlo být možné. Arisu ale takto vyrůstala a byla zvyklá, nucená k samostatnosti. Ale opravdu nehezkým způsobem.* To sice jo, ale ty přeci nejsi kopií tety, ty jednou vyrosteš a všem jim to nandáš. *Zazubila se Mizuki a sledovala jak se sestřenka napila. Vypadala trochu pohuble. Doufala, že na úkor matky nezanedbává starost o sebe samotnou, tím si však nemohla být jistá. Nejraději by ji nechala tady, u sebe, ale měla takové tušení, že by s tím Arisu nesouhlasila.* Heh? Zkouška? Dobře! *Usmála se, ale záhy se jí přes tvář přenesl zachmuřený výraz.* "Vážně jsem řekla, že dobře? Proboha, já zabila člověka!" *Uvědomila si a uhnula trochu pohledem, nechtěla na sobě nechat znát tyhle pochybnosti, neměla přeci na výběr, musela to udělat. Přesto ji však pronásledovaly noční můry, které s tím dnem a nocí měla spojené.*

*zamyšleně se dívá na skleničku s vodou* To mi říkal táta taky, když tu byl... že si mám jít za svým, splnit si své sny *konečně o tom může s někým mluvit, má toho plnou hlavu od toho večera, kdy slyšela rozhovor rodičů* Když byl táta doma, tak jsem večer slyšela, jak se hádali... Teda spíš táta na mámu křičel, že by se o mě měla víc starat. Ale on tam není, nevidí, že jsou dny, kdy se neumí postarat ani sama o sebe, kdy přijdu večer domů a ona ani nesnědla snídani.. *smutně se dívá před sebe* Táta tu byl, když jsem šla první den na Akademii, ale ani na mě nepočkal, abychom šli na barbeque, jak mi sliboval... Ale bude tady taky pro mámu, až já nebudu moct? Možná si ani neuvědomuje, že jsem přes den pryč, ale každý večer u mě sedí, když jdu spát... Neumím si představit, co by se dělo, kdybych jednou doma nebyla... *nechce mluvit ale o tom, že nejednou půlku noci nespí, protože její matka je vzhůru a propadá svým šíleným stavům, jak se ji snaží uklidňovat a přesto nejspíš její matku často slyší sousedi nebo dokonce i celé Toku* Pojďme si povídat o něčem jiném *potřese hlavou, nechce vypadat, jako by si stěžovala, jen to všechno potřebovala někomu říct* Pověz mi o té zkoušce a já ti povím, koho jsem potkala před Akademií včera *usměje se na ní povzbudivě, jako by si ani nevšimla, jak uhnula pohledem, ale moc dobře věděla, že i Mizuki něco trápí*

*Musela se pousmát, když se před ní Arisu takhle rozmluvila. Přestože to nebyla vůbec veselá komunikace, byla opravdu ráda, protože cítila, že přestože nějakou dobu nebyly v kontaktu, jejich pouto se nepřetrhlo.* A měl pravdu, *Přitakala, ale nechávala sestřenku mluvit, aby se pořádně vypovídala. Věděla, že při trápení je právě tohle opravdu potřeba - mluvit a vidět, že někdo naslouchá. Proto ji nechala dopovědět až do konce, až do té chvíle, než se jí zeptala na zkoušku taktně mlčela a jen přikyvovala.* Máš to těžké, ale přeci víš, že kdybys cokoliv potřebovala, můžeš sem přijít. Klidně se sem tam můžu pokusit i postarat o tetu, ale nevím, jestli mě má ráda... *Řekla tiše a trochu se nad tím pousmála. Obecně měla pocit, že si jí teta nikdy moc nevšímala a podle slov bratra jde také o to, že neměla ráda jejich mamku, už od malička byly rozhádané a pak se přestaly bavit úplně. A tak Mizuki občas měla pocit, že v ní teta mamku viděla, a proto se k ní často otáčela zády.* Huh, zkouška? No... *O tomhle se zase nechtělo moc mluvit Mizuki, bylo to pro ni svým způsobem bolestivé téma. A tak se pohybovaly v kruhu, z nepříjemného tématu do dalšího podobného.* Je trošku těžké bojovat takhle vážně s někým, kdo s tebou strávil tolik času v Akademii. Je to najednou úplně jiné, než na tréninku. Něco, na co se nedá připravit - jednoduše si tu zkoušku s sebou v mysli neseš celý život. *Pověděla a na sestřenku se trochu pousmála. Nechtěla zacházet do detailů, nechtěla jí totiž přidělávat starosti ještě s tímhle.* Ale spoustu se tam naučíš - poznáš své slabiny a zjistíš, jak to vypadá na misi, jak se bojuje pod tlakem. *Dodala něco z trochu pozitivnějšího soudku a pak naklonila hlavu ke straně.* Koho jsi potkala? *Zeptala se zvídavě*

Samozřejmě, že tě má ráda *zasáhne hned Arisu, než trochu sklopí oči* Jen to nedává tak najevo *dodá s nepatrným úsměvem. Mrzí ji, že se Mizuki vyhýbala, protože vůbec k tomu neměla důvod. Měla pocit, že si rozumí stejně jako dřív, možná teď o něco víc. Proto vycítila, že zrovna její geninská zkouška není to nejlepší téma k další konverzaci. Proto k ní natáhla ruku a chytla ji za její, už plnou mozolů a dřiny, kdežto Arisu měla ještě ruce jemné jako dítě, kterým stále byla* Nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš. A až si o tom budeš chtít promluvit, budu tady. *usmála se na ní, někdy se vážně chovala, jako by byla o tolik let starší. Jejich vztah náhle vypadal, jako kdyby se vzájemně chtěly chránit před těmi nepříjemnými věcmi. Když se ji zeptala na to, koho potkala, tak si v duchu oddychne, že přecházejí k něčemu veselejšímu* Potkala jsem Kami a naučila mě Kinobori no Waza *široce se usměje, což teď není moc často, ale dřív se takhle usmívala pořád* A nabídla mi, že bude moji sensei

*Musela se vážně usmát, když se ji takto sestřenka snažila ujistit. Natáhla ruku k její hlavě a trochu jí pocuchala vlasy, přičemž se zasmála.* Já vím. *Zašeptala, jako by to bylo samozřejmé, ale pravdou bylo, že Arisu nechtěla přidělávat starosti. Byla to hodná holka, taková nevinná a nápomocná. Mizuki sama byla zvědavá, jak si Arisu poradí s geninskou zkouškou, až přijde její čas. Doufala, že se do té doby trochu otrká, Mizuki to s Kaiem měla docela jednoduché, ale Kami není až tak moc přísná jako on. Měla o křehkou Arisu trochu strach. Měla vůči ní ochranitelské sklony.* Díky... *Pousmála se, a jakmile Arisu zmínila, s kým se setkala, jako by se Mizuki nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovka, začala náruživě přikyvovat.* A jo! *Vykřikla* Kami... Říkala mi o tobě, už si vzpomínám. Říkala, že se setkala s někým ze stejného klanu, ale dokud nezmínila tvé jméno, nikdy bych netušila, že mluvila o tobě. *Povídala nadšeně. Ve vzduchu bylo skoro cítit, že se zbavily těch nepříjemných témat, které je obě skličovaly.* Kinobori no waza? *Zamyslela se nahlas* Ukážeš mi ho? *Zazubila se. Chtěla, aby se před ní sestřenka trošku předvedla, přeci jen je to asi její první technika, a tak se určitě ráda pochlubí. To ji přivedlo ke vzpomínkám, které se odehrály před více než rokem zpátky. Tenkrát je v akademii také naučili tuhle techniku a Kai ji potom zkoušel naučit chodit po vodě. Bylo to těžké a Kami jí tenkrát tvrdila, že je to příliš obtížné, ale přesto to zvládla. A tenkrát z toho měla opravdu velkou radost a předvedla Kaiovi, že bude dobrou žačkou.* Je pěkné mít senseie hned ze začátku, člověk se má o koho opřít, s kým se poradit... *Zašeptala k Arisu až skoro nostalgickým tónem. Trochu se v ní teď viděla, pamatuje, jak tenkrát byla nadšená, že má nového senseie, ale je pravda, že to Mizuki se mu tak trochu vnutila.*

To bude tím, že jsme se dlouho neviděly a můžu za to já. Snažila jsem se pokud možno Toku vyhýbat. *zazubí se, ale je jí líto, že spolu nebyly v kontaktu* Šla jsem zrovna z Akademie a všichni odešli a ona tam tak stála a nabídla mi, že mě naučí tuhle techniku. Když jsem se dostala na tu vysokou skálu, tak to byl snad nejlepší zážitek za hodně dlouhou dobu *usměje se vesele a když ji vybídne, aby ji to ukázala, tak trochu znejistí, ale vycítí, že obě potřebují nějaké rozptýlení. Takže vstane a koukne se na strop, který je tak tři metry od země* "Ty jo, hlavou dolu jsem ještě nebyla, ale nemůže to být tak těžké jako ta skála" *pomyslí si, začne soustředit chakru do chodidel a pomalu se rozejde směrem ke stěně a docela sebejistě dojde po stěně ke stropu, strop zdolá trochu opatrněji a pak se zastaví na stejném místě jako začala, uculí se nevinně na Mizuki a doufá, že po stěnách a po stropě po ní nezůstaly stopy*

Já to chápu. Ale jak víš, u mě máš vždycky dveře otevřené. *Ubezpečila ji. Opravdu jí nevyčítala, že se k ní moc nehlásila, měla to těžké a v její hlavě byly naprosto jiné starosti. Nehledě na to, že sama Mizuki se stále někde toulala a doma byla málokdy, protože tam stejně většinu času bratr nebyl.* Kami je hodná, navíc je to lékařka, takže i kdyby se ti něco při tréninku stalo, nemusíš mít strach. *Zazubila se. Mít senseie medičku má něco do sebe, podle ní si Arisu vybrala správně, s někým takovým by měla být v bezpečí, navíc Kami je opravdu hodně silná, možná i silnější než Kai. Takže neměla důvod se o Arisu vůbec bát. Poté jen sledovala, jak opatrně prošla po stropě a musela se pousmát.* To je moc hezké, jsi talent! *prošla se po bytě a ošmatala stěny, jestli v nich nezůstaly nějaké rýhy.* Zdá se, že umíš moc pěkně koncentrovat chakru, kdybys jí použila moc, dost možná bys mi to tu poničila. *Při té myšlence se musela zasmát, ale pak jí poplácala po hlavě a zazubila se* Bude z tebe jednou dobrá kunoichi! Víš... Jednou jsem s Kami bojovala, bylo to před geninskou zkouškou. Je vážně silná, věřím, že tě toho hodně naučí. *pronesla jistě a opět se posadila*

Třeba to je jen náhoda, že mi zrovna tahle technika jde *usmála se nejistě a znovu se posadila a napila se vody* Táta vždycky říkal, že jsem spíš po mamce, že mám vlohy na genjutsu a tohle je ninjutsu technika... *přemýšlela nahlas. Vlastně si moc nevěřila, obzvlášť proto, že nebyla moc silná a měla obavy, aby byla schopná taky v taijutsu* Taky doufám, že se toho hodně naučím, ale bojím se, abych byla dostatečně silná... Možná mi půjde genjutsu a ninjutsu, ale to není všechno... *povzdychla si a zařekla si, že by kromě Akademie a tréninků s Kami měla trénovat i sama, nebo požádat nějakého sensei z Akademie, aby neobtěžovala Kami s každou blbostí*

*Zavrtěla hlavou, dřepla si k Arisu (jelikož byla pořád o něco menší než Mizuki) a podívala se jí nahoru do obličeje.* Měla by sis trošku věřit. Pokud jsi dobrá v genjutsu, je to talent. Teď ses naučila ninjutsu techniku, takže to není tak, že by ses ninjutsu techniky nemohla naučit. A co se týká taijutsu? Abych byla upřímná, taky mi to nikdy moc nešlo. No a co? Málokterý ninja umí všechny typy technik, vždy je v něčem slabší a v něčem silnější. *Uculila se na sestřenku, neviděla jediný důvod, proč by se měla tolik podceňovat. Podle samotné Mizuki měla talent, i když Mizuki nebyla sensei a nedokázala to tak moc posoudit.* Víš, sama Kami mi řekla, že není moc dobrá na boj zblízka beze zbraně, přitom je skvělý ninja a už toho tolik dokázala. Ty jsi silná a budeš ještě silnější. *uculila se a dlaní ji trošku plácla po noze, aby se netvářila tak úzkostlivě, jednoduše se Mizuki pokusila trošku zlepšit atmosféru.* Víš, nemáš ty na sebe nějaké přehnané nároky?

Vlastně zatím nevím, jestli mi jde genjutsu, protože neumím žádnou genjutsu techniku, prostě jen si to táta myslí... *povzdychne si, ráda slyší, že není jediná slabší v taijutsu, ale stejně prostě chce být lepší. Ačkoli na to má Akademii a další cestu ninjy, aby se zlepšila a byla na sebe hrdá a byl na ní hrdý její táta* Jo, možná mám přehnaný nároky *uculí se na ní a napije se teď už ne tak ledové vody* Musím se prostě ještě zlepšit do geninské zkoušky *pronese odhodlaně, snaží se sama sebe přesvědčit, že je jen na začátku a má celou tu cestu ninjy před sebou*

Poslouchej, *začala a usmála se na sestřenku.* Není to tak, že ti něco musí jít hned, vždyť podívej - sotva jsi nastoupila na akademii a už umíš první techniku! Pravděpodobně jsi napřed před spolužáky a máš vlastní sensei, vždyť si vedeš skvěle! *Pokusila se ji povzbudit, ale nebyly to pouze plané řeči, v podstatě říkala pravdu.* Možná? Určitě máš přehnané nároky. *Ujistila ji a musela se nad tím trochu zasmát. Možná byl čas tuhle záležitost trochu obrátit ve vtip, i když sama dobře chápala, jak se Arisu teď cítí. Celý život se Mizuki snažila vyrovnat bratrovi, který, dokud se z ní nestal genin, o ni sotva zavadil pohledem. Tvrdil jí, že je slabá, ale Mizuki si do toho nenechávala moc kecat a šla si vlastní cestou. Jenže zdá se, že Arisu si věřila o něco méně, což by mohl být trochu problém, doufala ale, že ji Kami při tréninku dostatečně povzbudí, takže si věřit začne.*
Jestli budeš potřebovat, klidně ti taky pomůžu. Nejsem zdaleka tak silná jako třeba Kami, ale v něčem bych ti možná pomoct dokázala. *Pokrčila rameny a usmála se na sestřenku. V něčem si byly vážně podobné, geny se nezapřou. Tohle odhodlání jí někoho připomínalo...
Mizuki si v tuhle chvíli byla jistá jednou věcí - až se Arisu dostane ke geninské zkoušce, bude připravená. Nechtěla, aby se její malé sestřence při těch hnusných zkouškách něco stalo, nedejbože ji rozhodně nechtěla vidět umírat, protože byla jednou z posledních lidí, na kterých jí na tomto světě ještě záleželo.*

*usmála se při tom, jak ji Mizuki ujišťovala, že určitě na sebe má přehnané nároky. Ale to prostě jejich rodina měla v povaze chtít od sebe víc než od ostatních. Chtít být nejlepší a nejlépe za co nejkratší čas. Ale sama věděla, že to takhle nejde. Vždyť kam ta snaha být nejlepší v nejkratší době dovedla její matku. Až tak, že ani v nejmenším nemohla vykonávat mise jako ninja, dokonce za svých nočních děsů občas nepoznávala ani vlastní dceru. Ale to nikomu nechtěla říkat. Přes tvář se ji přehnal mrak smutku, ale donutila se usmát. Nechtěla už být smutná, vždyť se bavily o budoucnosti a určitě na ně toho v budoucnosti čekalo hodně skvělého. Prostě muselo. Rozhlédla se kolem a tiše se zasmála* koukám, že bratránek je asi tak stejně často doma jako můj táta.

*Mizuki si všimla, jak se sestřenka v podstatě nutí do úsměvu. Uměla se do ní vžít, sama skončila v nemocnici po geninské zkoušce a dokonce by i z nemocnice utekla, aby se mohla opět připravovat a trénovat. Naštěstí je její sensei rozumný, sice jí svou přísností vyhovuje, ale když viděl, že už to stačí, prostě ji zarazil - stejně jako v té situaci. Arisu tohle zjevně zdědila také. Asi měly obě holky dost zajímavé předky, když dokázaly obě trénovat v tak útlém věku až do krve.* Jo, bratr je pořád někde na misi, nebo trénuje, nebo prostě... Není doma. *Pokrčila rameny a povzdechla si. Teoreticky by měl převzít roli rodičů a trochu Mizuki vychovat, dělal však pravý opak a po smrti matky se od Mizuki ještě více odstřihl.* Slíbil mi, že se mnou bude trénovat, když už jsem ten genin, ale to jsem teda zvědavá, kdy. *Povzdechla si, ale na sestřenku se usmála. S bratrem měla pořádné starosti, ale pořád to byl její bratr a ona ho měla ráda. Holt se jen více věnoval své práci než jí, ale to mu asi nemohla mít za zlé.* Ale víš co? Vlastně je to super! Můžu si tě sem jen tak vzít a nic mi na to nemůže říct! *Zazubila se*

Občas si říkám, že jsem mohla měla ještě rok dva počkat, než jsem začala chodit na Akademii... *zamyslí se nahlas* Většina spolužáků je starších než já. *vezme si do ruky ubrousek ze stolu a začne ho cupovat na malé kousky. Dělala to vždycky, když byla z něčeho nervózní a věděla, že to její rodiče vždycky hrozně rozčilovalo* Chci se jim vyrovnat, protože až dojde na zkoušky, chci mít nějakou šanci... *na Akademii o geninské zkoušce ještě nemluvili a ona si myslela, že prostě budou bojovat proti sobě, o tom, že je to zkouška "na život a na smrt" ji nikdo zatím neřekl, byla v tomhle pořád naivní. Když slyšela mluvit Mizuki o bratránkovi, tak se jen usmála* Vždycky byl otrávený, když nás muset hlídat, vzpomínáš? *tiše se zasměje, pro ní to byly jedny z mála šťastných vzpomínek* Takž se nedivím, že se v tomhle zrovna nezměnil.

*Podívala se na ubrousek, který začala trhat. Vzpomněla si na jejich dětství, dělala to například ve chvílích, kdy něco provedla, tohle ji vždycky prozradilo. Pousmála se, byly to příjemné vzpomínky, kdy ještě obě byly více méně bez starostí a řešily jen to, jestli zase nerozbily nějakou hračku.* To, že jsou starší, ještě nic neznamená - třeba jsi silnější. Na věku nezáleží. Tvůj bratránek přeci taky nastoupil na akademii takhle brzo. *Položila jí ruku na rameno a zazubila se.* Víš, já si taky občas říkám, že jsem mohla nastoupit dřív. Vídám kolem sebe spoustu vrstevníků, kteří už to dávno dotáhli na chuuniny. A já k tomu ještě nemám ani blízko, ještě jsem ani nebyla na misi. *Povzdechla si.* Třeba budeš jednou z nejmladších geninů ve vesnici, to bude teprve důvod k oslavě, nemyslíš? *Vydechla s úsměvem, ale její oči se nesmály. Mluvit se sestřenkou o geninské zkoušce pro ni nebylo jednoduché.* "Proč se taky chce stát ninjou?" *Proběhlo jí hlavou, ale hnedka jí zavrtěla, aby tyhle myšlenky vyhnala. Teď přemýšlela jako její matka, ale pravdou bylo, že o sestřenku měla jen strach.* Jo, bráška se vůbec nezměnil. *Musela se zasmát.* Naopak, mám pocit, že když nám umřela maminka, tak se to ještě zhoršilo, uzavřel se do sebe a kromě svých povinností ho nic jiného nezajímalo. Ale... Asi je to tak normální. *Mizuki si myslela, že mu to vyčítat nemůže, přeci jen maminku znal podstatně déle a asi to s ním dost pohnulo, když najednou nebyla.*

*rozcupovala už celý ubrousek, tak jen složila ruce do klína. Přemýšlela, co se mohla stát Mizuki při zkoušce, že o ní tak nerada mluvila. Ale nechtěla ji nutit mluvit o něčem, o čem evidentně vůbec nechce.* Rodiče taky prý nastoupili na Akademii v podobném věku jako já. Musím všem přeci dokázat, že jsem dítě dvou ninjů a ne, jak si všichni ostatní myslí, otce, který se vyhýbá své rodině a bláznivé matky! *pronese odhodlaně a vypne hruď, ale v druhé chvíli si dá pusu před pusu. Nikdy takhle o své mamce nemluvila, nikdy by neřekla špatného slova vůči ní, i když mnohokrát záviděla spolužákům jejich fungující rodiny. Natož, aby o ní prohlásila, že je bláznivá. Řekla něco, co říct nikdy neměla, a věděla, že už to nemůže vzít zpátky...*

*Pobaveně pohlédla na roztrhaný ubrousek, ale nakonec si odpustila jízlivou poznámku "chceš další?" a jen na Arisu pohlédla. Na rozdíl od jejích rodičů, ona si z těchhle jejích zlozvyků dělala často legraci. Dalo by se říct, že často hrála roli "starší sestry" a naschvál malou sestřenku provokovala, to ale nedělala ve chvíli, kdy viděla, že ji něco zjevně trápí, na to ji měla moc ráda.* Vidíš, když to zvládli tví rodiče, proč bys to nezvládla ty? *Následně však zmlkla, když se takhle Arisu pustila do svých rodičů. Mizuki na ni jen vyjeveně zírala, Arisu vždycky byla ta hodná, to poslušné dítě, které by o rodičích neřeklo špatného slova, ale teď? Buďto se už blížila pubertě, anebo ji ovlivnily řeči jejích spolužáků. Chvíli na ni jen zaraženě koukala, než se však pousmála a poplácala malou Arisu po hlavě.* Víš přeci, že přede mnou se nemusíš bát něco takového říct, já to nikomu nepovím. *Zazubila se na ni a stáhla ruku.* Ale je to tak, jsi dítě ninjů. Jsou ale ninjové, které čekají nepěkné osudy, jako například tvou matku. Chci, abys to věděla. *Tentokrát se jí podívala do očí, byl v nich vidět veškerý ten strach, který neprojevila, když se bavili o geninské zkoušce.* Jsi si jistá, že se chceš stát ninjou? *Zeptala se jí, i když pravděpodobně už bylo pozdě se ptát na něco takového. Mrzelo ji, že se to nedozvěděla včas, že do toho chce Arisu jít, ale co by dělala? Zakázala by jí to snad? To určitě ne...*

Tohle jsem neměla říct.. *pronese potichu a když ji chtěla Mizuki poplácat po hlavě, tak uhnula a trochu podrážděně se na ní podívala. Začínala v sobě poznávat svou matku, změny nálad během chvilky měly společné... * Nejsem už malá. *ohradila se popuzeně. Už ji přestávalo být nepříjemné, jak ji všichni brali jako tu malou Arisu, která má rodinu na prd. Jak se na ní všichni dívali spatra, dokonce i sensei na Akademii ji asi trochu šetřil, protože byla nejmladší. Začala chodit na Akademii v sedmi letech, no a. Jediný člověk, který ji bral jinak než jako tu maličkou holku z Akademie, byla Kami. Nevnímala slova Mizuki do chvíle, než se ji zeptala, jestli se vážně chce stát ninjou* Samozřejmě, že chci! *tahle otázka ji ještě víc rozčílila* A proč bych to chtít neměla, Mizuki? Ty i bratránek jste už ninjové, naši rodiče byli taky, tak proč ne já?

*Trochu se zamračila, když takhle uhnula. Možná měla tendenci se k ní chovat spíš jako starší sestra než sestřenka, ale lhala by, kdyby řekla, že se jí tahle reakce trochu nedotkla.* Nikdo neříká, že jsi. *Ohradila se a složila si ruce na hrudi.* "Hmm, co jí je tak najednou?" *Proběhlo jí hlavou, ale udělala tedy pár kroků od ní, aby jí neomezovala osobní prostor. Přesto měla pocit, že má Arisu na pubertu ještě čas. Možná ale spíš šlo o to, že jak se jí všichni posmívali, tak už se začala chovat defenzivně vůči všemu a všem automaticky. Jakmile se jí zeptala takovým agresivním způsobem, proč by jako neměla být ninja, když jejich celá rodina jsou, hodila po ní trochu nepříjemným pohledem.* Byli! Ano, byli - ti moji kvůli tomu zemřeli! Cožpak to nechápeš?! *vyjekla na ni a rázně zavrtěla hlavou. Pak se však jen opřela o kuchyňskou linku a podívala se do země. Zachvěla se.* Že... Že jsi jedna z posledních, kdo mi ještě zbývá...? *Zašeptala tiše a potlačovala slzy. Nějak to na ni dolehlo - to všechno, to jak ji mamka vždycky přemlouvala, aby se ninjou nestala, aby žila dlouho. A pak tu byla sestřenka, jedna z těch, které chtěla za každou cenu ochránit. Ale zdá se, že to byl osud jejich rodiny, vydávat se tou nejtěžší cestou.*

*Když od ní Mizuki poodešla, zaplavil ji podivně cizí pocit. Jako kdyby od téhle chvíle byla na všechno sama, jako by se už distancovala od své rodiny natolik, že může jít svou cestou bez toho, aniž by ji někdo odrazoval či zrazoval. Pocítila chvilku zadostiučinění, že se ji to konečně povedlo... Ale jen do okamžiku, kdy se na ní Mizuki podívala ne zrovna pěkně a vyjela na ní. V tu chvíli tvrdě dopadla ze svého obláčku zadostiučinění na zem. Ublížila ji. Ublížila jedinému člověku ve své rodině, kterého milovala bez výhrad. A to si Mizuki ani v nejmenším nezasloužila. Zvládla ji pozorovat jen chvilku, jak bojuje se slzami, než roztřeseně vstala od stolu a udělala pár rychlých kroků k ní. Bez váhání ji prostě a jednoduše objala. Bylo to gesto, které bylo pro ní už snad skoro cizí. Nenechala na sebe sáhnout ani od otce, matka ji maximálně pocuchala vlasy stejně jako Mizuki. Teď se Arisu k Mizuki přitiskla, jako by ji už neměla nikdy pustit.* Nedopadneme jako oni. Budeme mít dlouhý život a i když si někdy polezeme na nervy, tak tě neopustím. *zašeptala ji do trička. Nedokázala si představit, že by tu někdy pro ní Mizuki nebyla. I když se dlouho neviděly, tak ji utěšovalo vědomí, že někde v Suně její sestřenka je.*

*To, jak na ni Arisu vyjela, ji doopravdy ranilo. Chovaly se k sobě často jako sestry, což taky obnášelo to, že se často pošťuchovaly. Tohle ale bylo jiné, vážné, možná pro Mizuki i dost citlivé téma, což se později ukázalo pravdivým, když nezvládla své emoce, když na Arisu vyjekla. To pro Mizuki nebylo typické, ale pravdou zůstávalo, že jen jí blízcí lidé ji dokázali takhle rozhodit. A Arisu v tom byla poměrně talent, když už přišlo na drobnější hádky. Mizuki se už už nadechovala, byla nějak v ráži a chtěla se proti Mizuki opět ohradit, což bylo důkazem, že ji nepovažuje za malinkou sestřenku, ale prakticky za sobě rovnou, jinak by se k ní chovala i v takové situaci podstatně mileji. Jediné, co Mizuki obměkčilo, bylo ono objetí. Překvapeně vydechla a chvíli zůstala nehybně stát.* Arisu... *Zašeptala a také kolem ní obmotala ruce.* Díky. *Mizuki se tímto uklidnila, ale sestřenka ji překvapila. Vždy byla přátelská, hodná a akční, ale od lidí, i od své rodiny si držela odstup, co se týkalo fyzického kontaktu. Nebyla ten typ lidí, který by objímal všechny na potkání.* Jsi mladší, takže by nebylo fér, kdybys tu byla kratší dobu než já, ty musíš žít dlouho... *S těmito slovy ji přitiskla k sobě, než ji pustila, aby jí neomezovala její životní prostor. Setřela si prvopočátky slz z očí a zazubila se na sestřenku, přičemž ji chytila dlaní za rameno.* Rozumíš? Přežiješ mě. *Zazubila se.*

*Arisu si uvědomila ve chvíli, kdy se Mizuki nadechovala, aby ji ještě něco vmetla, že pro Mizuki není jen její malá sestřenka. Obvykle ji vadil jakýkoli větší fyzický kontakt, ale tentokrát to bylo tak přirozené, že se ani nijak nezavrtěla, když se kolem ní obtočily ruce Mizuki. Nechtěla se s ní hádat a nijak ji ubližovat. Vlastně ani nevěděla, jak se to v ní vzalo. Od té doby, co začala používat chakru, tak jako by se v ní probudilo nějaké její druhé já, které vždycky na chvíli převezme kontrolu. A pak je zničehonic smutná, rozčílená nebo uražená. Přemýšlela, jestli by se na to neměla zeptat matky, až ji někdy najde v normálním stavu doma, což bylo asi tak vzácné jako chladno v Suně. Když slyšela mluvit Mizuki o tom, že ji přežije, tak se na chvíli zamyslela, podívala se na ní překvapeně, když se od ní odtáhla. Jako by v tu chvíli ztratila něco důležitého... Potřásla hlavou, byla odhodlaná ji říct, jak ji má ráda a že ji nechtěla ublížit. Byl by to další krok do pro ní neznámého prostoru, protože ještě míň jak fyzický kontakt tak k někomu vyjadřovala své city. Jen se zazubila.* Přežiju tě ale maximálně o čtyři roky, ani den navíc. *prohlásila vesele, ale v hlavě ji běželo, že by nejradši zemřela v ten samý den jako Mizuki. Byla zatím jediným člověkem, ke kterému měla tak hluboké city.*

*Ještě více než to, že ji Arisu objala, ji překvapilo, že se obejmout nechala. Tentokrát tím možná zahnala přicházející spor, možná tím dokonce prohloubila pouto, které mezi sebou měli. Ve skutečnosti se chovala Mizuki takhle vždycky, když měla pocit, že něco nemá pod kontrolou. V případě Arisu však šlo i o to, že k ní chovala jisté ochranitelské sklony. Vždy, když byla menší a například se neúmyslně vystavovala nebezpečí, Mizuki to řešila tím, že jí to tvrdě vytkla. Fungovalo to, běžně to už pak neudělala, pokud nechtěla Mizuki provokovat, což bylo jistou dobu její oblíbenou aktivitou. Mizuki takové chování zůstalo a nejednou si to vyčítala. Navíc výchova její matky také dělala své.* "Musím navštívit její hrob a omluvit se jí, že jsem ji neposlechla." *Uvědomila si a smířlivě přivřela oči. Nenechávalo ji v klidu, že na ni Arisu tak vyjela. Nebylo jí jasné, z jakého důvodu to udělala, možná se chtěla mermomocí osamostatnit a měla pocit, že se jí v tom Mizuki snaží zabránit? To se jí zdálo jako jediné logické zdůvodnění. Z těchhle úvah ji ale vytrhla věta, kterou Arisu vyslovila, musela se zasmát, protože to bylo přesně to, co by od ní očekávala.* Ach, jistě jistě, to zní fajn. Hádám teda, že se pokusím přežít co nejdéle. Plácneme na to? *Zvedla ruku a také se zazubila.*

*Arisu věděla, že o ní má Mizuki strach, možná větší než kdokoli. Ale to platilo i obráceně. Arisu si nedokázala představit, že by se Mizuki něco mělo stát. Prostě ji brala jako stabilní část svého života a nepřipouštěla si, že by tu najednou nebyla. Zahnala takové myšlenky a zasmála se s ní* To bys teda měla, protože chci ještě něco zažít! *zazubila se a plácla si s ní. Pro tuhle chvíli odsunula všechny neveselé otázky, na které by se své sestřenky ráda zeptala, stranou. Alespoň pro tuto chvíli.* Vůbec jsem se nezeptala na tvůj trénink *usmála se* Určitě máš taky svého sensei.? Jak se jmenuje a jaký je? *zvídavě se zeptala, přeci jen tu zatím znala kromě lidí z Akademie a Mizuki jen Kami, ale ji to nevadilo. Nebyla zrovna společenský tvor.*

*Musela se pousmát nad jejím nadšením. Byla ráda, že její chuť k životu vůbec nepolevila, i přes to všechno, čím si musí kvůli své rodině procházet. Zdálo se ale, že má své plány a své sny, ve kterých ji nikdo nezastaví. A až bude starší, už si z těch blbých řečí svých vrstevníků nebude nic dělat. Mizuki ale chápala moc dobře, že by ráda zapadla do komunity, která se jim pomalu v akademii tvoří, ale taky moc dobře věděla, jaká Arisu doopravdy byla. Že si sice lidi zpočátku nepustí příliš k tělu, ale je milá, přátelská a obětavá, což jsou ty vlastnosti, díky kterým si nakonec najde pravé přátele. Přátele, kteří nebudou řešit, jaká je její rodina, ale jaká je ona sama. Proto si plácla s Arisu a její úsměv se jen rozšířil.* Počkej... Můj trénink? *Zmateně ukázala na sebe, když se takhle najednou Arisu zeptala. Bylo to pro Mizuki něco naprosto nedůležitého, to Arisu byla nováček, to ona měla vyprávět. Ale neviděly se dlouho, a tak možná bylo přirozené, že to chce vědět.* Kami by ti o něm určitě povyprávěla své... *Zasmála se a kývla.* Ale je skvělý, obětavý, vážně mu na mě záleží, myslím. Když jsem byla po zkoušce v nemo-... *zarazila se a uhnula pohledem.* Ehm... Po zkoušce byl jediný, kdo se za mnou zastavil, počkal než usnu a prospím se. Pak se opět vrátil... *Zašeptala. Stýskalo se jí po něm, dlouho ho neviděla. Když se vrátila z nemocnice, bylo to jako by se po něm země slehla.* Ale... Je při tréninku hodně přísný, což mi vyhovuje. Je důsledný a hodně mi pomáhá. Občas vyhodí něco do vzduchu nebo tak, ale... Je to jeho způsob zábavy, vždycky vypadá tak nadšeně, když něco může odpálit. *Zazubila se. Slušně ji sensei nahlodal, už o jeho jílových hračkách mluvila skoro stejně nadšeně jako on.* Každopádně jmenuje se Kai. *Dodala Mizuki, skoro by na jméno zapomněla.* Určitě ho poznáš, když ho uvidíš.

*Arisu byla ráda, že zažehnala spor, který tak nesmyslně mezi nimi zažehla. Je pravděpodobné, že se k tomu tématu ještě někdy vrátí, ale teď už ne. Pro tentokrát bylo vážných témat až dost. O Akademii seji moc mluvit nechtělo, protože tam prostě zrovna nezapadla. Zaprvé, protože byla nejmladší, a zadruhé prostě nedokázala tak jednoduše navazovat vztahy s ostatními. Usmála se při pohledu na trochu zmatenou Mizuki, proč vlastně by měla mluvit o sobě. O sobě přeci už mluvila dost, chtěla vědět něco nového od ní. Když slyšela, že byla po geninské zkoušce v nemocnici (ano, ačkoli se Mizuki zarazila, tak si Arisu domyslela pravdu), tak se trochu zamračila. Jako malá měla za to, že Mizuki je něco jako superhrdinka, která se nikdy nic nestane a je vždycky hodná. Přeci jen ty lumpárny vyváděla ona a vystavovala se nebezpečí taky ona ne Mizuki. A pokud byla pro ní Mizuki superhrdinka, tak bratránek by se dal přirovnat k nějakému božstvu. Přeci už v té době byl na Akademii, skládal geninskou zkoušku... Když poslouchala mluvit ji o svém sensei, tak se jen usmála.Bylo vidět, že ji na něm záleží. Mizuki nedělalo problém vytvořit si k někomu vztah.* Něco odpálit? *vypískla, evidentně ji to víc než zaujalo, že pak jen matně postřehla jeho jméno.*

*Všimla si změny výrazu své sestřenky, když se prořekla o nemocnici. Ono si mohla taky všimnout, že za celý rozhovor příliš nehýbala pravou rukou. Bylo to proto, že ji měla z boje stále zlomenou, a tak s ní ani hýbat nemohla.* "Možná jsem si právě zkazila reputaci?" *Proběhlo jí hlavou, ale na sestřenku se jen povzbudivě usmála. Rozhodně ji teď nechtěla děsit onou zkouškou.* Jen jsem byla neopatrná, navíc se nestalo nic vážného. *Zašeptala směrem k ní, aby ji trochu uklidnila. Pravdou bylo, že se ocitla v nemocnici hlavně proto, že ztratila po zkoušce vědomí, zlomenina a pohmožděnina na břiše, to bylo něco, s čím se mohla prakticky vyležet skoro i jen doma. Jakmile se Mizuki rozmluvila o Kaiovi, šlo to tak nějak samo. Původně o sobě nechtěla mluvit, ale tohle bylo něco úplně jiného.* Hmm? *Zareagovala na to, jak Arisu zaujaly ony výbuchy. Musela se zasmát, protože si vzpomněla, když se s Kaiem setkali poprvé. Nechal cosi vybouchnout a Mizuki byla jediná, kdo z toho byl nadšený.* Jo, jednou mě tím málem zabil. *Zasmála se o něco více. Ono to vlastně vtipné nebylo, kdyby tam tenkrát nebyla Kami, která ji pomocí Shunshin no jutsu dostala do bezpečné vzdálenosti od výbuchu, Mizuki by to tenkrát dost odnesla.*

*snad mimoděk natáhla k Mizuki ruku, ale pak ji zase stáhla. Jako by se vrátila do svého normálu, kdy se lidí nerada dotýká. Samozřejmě, žesi všimla její ruky, ale přišlo ji nepatřičné se na to ptát. Bylo pro ní nové slyšet o výbušninách, ale zaujalo ji to natolik, že se ani moc nezarazila při větě Mizuki, že jednou ji to málem zabilo.* Ale... jak? Jak to dělá? *zvědavě se na Mizuki dívala a chtěla o tom vědět úplně všechno. Od chvíle, co ji jednou táta předvedl nějakou techniku klanu a jedno jutsu ze Suitonu, tak byla zvědavá ještě víc na další a další jutsu. Tak ji tenkrát koupil knížku, kde byly popsány různá jutsu, ale o odpalování se tam nikdy nemluvilo*

*Pousmála se nad pohybem, který Arisu právě udělala. Zdálo se, že bojuje sama se sebou, nechce se měnit, ale možná k Mizuki měla svým způsobem blízko, a tak tyhle její zábrany před ní opadávaly. Což Mizuki potěšilo, vlastně se díky tomu cítila speciální.* Jak? *Vydechla překvapeně. Byla to jednoduchá otázka, ale Mizuki zarazila. Je to něco, nad čím se nikdy příliš nepozastavovala.* No... Je pravda, že jsem nikoho jiného, kdo by tohle používal, neviděla. *Pokrčila rameny, a pak si vzpomněla, co jí Kai říkal v nemocnici, když srovnával její schopnost vytvářet chlad s jeho výbuchy.* Asi je to něco, co dokáže jen on. *Zdůvodnila. Jediné, co o té technice věděla, je, že k tomu používá nějakou bílou hmotu, asi jíl. Ten mu pak jeho zvláštní dlaně nějak sežvýkají... No a tím vznikne výbušnina. Proč se na to Kaie nikdy nezeptala? Těžko říct. Na druhou stranu jí říkal, ať o své jedinečné schopnosti taky nikomu neříká, že je to nebezpečné. A možná proto si nakonec řekla, že se ho raději ptát nebude.*

Možná je to jeho Kekkei genkai, proto se o tom nikde nepíše... *přemýšlela nahlas Arisu. Chvíli nad tím přemýšlela, zároveň přemýšlela nad tím, že ona asi žádnou speciální schopnost do vínku nedostala. Pak jen zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. Sbírala odvahu se na něco zeptat Mizuki, ale bála se, že by o ní měla ještě větší strach než už měla. Ale dlužila ji nějaké vysvětlení jejích změn nálad. A s kým by si o tom promluvila než s ní.* Víš... *začala a chvíli nevěděla jak vlastně pokračovat* Cítila si na sobě nějaké změny od chvíle, co jsi začala pracovat s chakrou? *zeptala se dost nejistě, vlastně ani nevěděla,jestli se do něčeho takového chtěla pouštět, ale trápilo ji to.*

Hmm? Možná máš pravdu. Ještě jsem se to nikde nepokusila najít, ale mám v plánu se stavit na brigádu do knihovny, a tak bych se přitom mohla podívat, jestli o tom něco nenajdu... *Zašeptala a zatvářila se zamyšleně. Kai o tom moc nemluvil, ale ona sama se o tom chtěla dozvědět více. Stejně jako o tom podivném chladu, něco jí ale říkalo, že nebude tak jednoduché o něčem takovém něco zjistit, vzhledem k tomu, že Mizuki slyšela, že Kekkei genkai je extrémně vzácná věc. Navíc, uživatelé kekkei genkai jsou podle všeho velice opatrní a svou schopnost si střeží jako skryté eso v rukávu.* Cože? Změny nálady? *Přiložila si palec ke rtům a přimhouřila oči. Nikdy ji nenapadlo nad něčím takovým přemýšlet.* Ne... Teda myslím. Asi ne. *Pohlédla na sestřenku a v jejích očích bylo opět něco starostlivého.* Ty mi chceš něco říct, viď? Stává se ti něco takového? *Zeptala se nejistě. Pokud by se něco takového Arisu dělo, neuměla by jí vysvětlit, proč se něco takového děje. Bylo to přinejmenším... Zvláštní.*

Neřekla jsme nic o změnách nálady... *prohlásí hned poté, co se o tom Mizuki zmíní. Dívá se na špičky svých bot. Byla pěkná blbost o tom začít mluvit. Nechtěla, aby o ní Mizuki měla strach nebo ji dokonce rozmlouvala stát se ninjou. Jen ji přišlo, že učení se jutsu ji šlo mnohem snadněji než ostatním spolužákům a Bushin no jutsu ji šlo přímo samo, jako kdyby to uměla už věčnost.* Víš co, zapomeň na to. Byla to blbost se na takovou věc ptát... *snaží se to zamluvit, dokonce se na Mizuki usměje, ale je jasné, že se do toho musí nutit. Nechtěla ji přidělávat další starosti a chtěla ji i sobě dokázat, že se o sebe dokáže postarat sama*

*V podstatě ze sebe něco takového vyhrkla bez přemýšlení. Bylo to proto, že se jí okamžitě vybavilo to, jak na ni před tím z ničeho nic Arisu zvýšila hlas a skoro tím vyvolala hádku. Mizuki jen uhnula pohledem a povzdechla si, tohle byla trochu zbytečná, možná i jízlivá poznámka. Bohužel pro ni, tohle se jí, nehledě na to, jak pomaličku dospívala, stávalo častěji a častěji - dříve mluvila, než myslela. Jakmile to začala zase zamlouvat, opět stočila zrak k ní.* Nedělej to. Řekni mi, co se děje. Něco tě trápí, komu jinému se chceš svěřit? *Zeptala se jí. Tohle Arisu dělala vždycky. Něco načala, a pak se snažila rázem změnit téma. Dělala to vždy, když měla pocit, že někomu přidělává starosti. A Mizuki to vždy téměř dohánělo k šílenství.* No tak, já ti přeci nic nebudu vyčítat. Taky se ti svěřuju s tím, co mě trápí, od toho jsme rodina. *Zazubila se na sestřenku a doufala, že se dočká nějakých detailů.*

*podívala se na ní a zamyslela se. Byla pravda, že Mizuki byla jediná, kdo by to třeba mohla pochopit. Ale podle její reakce na to, když se Arisu zeptala, tak usoudila, že ona nic takového neprožívá nebo neprožívala. Když řekla, že se jí přeci taky svěřuje, chtěla namítnout, že to tak není. Kdyby ano, tak by věděla, co se jí stalo na geninské zkoušce, ale rozhodla se mlčet. Hádek už bylo pro dnešek dost.* Třeba to nic není. Jen občas se zničehonic cítím jinak. Stejně jako když jsem na tebe tak vyjela. Třeba je to tím, že jsem na Akademii nebo je to něco jako rodinný šílenství. *zasmála se, snažila se to odlehčit, ačkoli to poslední bylo právě to, čeho se děsila nejvíc* Kdyby se něco dělo vážného, tak vím, že mám tebe a Kami *usmála se*

*Často mívala pocit, že před ní Arisu něco tají, možná to bylo tím, že dospívala a chtěla tak mít už nějaké své tajnosti. Mizuki jí to přitom vyčítat nemohla, vlastně dělala to samé, ale jen proto, že chtěla, aby si Arisu ještě s tou zkouškou nedělala starosti, navíc nebylo její povinností, aby jí to řekla, to měli udělat její vyučující, až na to bude správný čas. Jakmile jí to Arisu trošku vysvětlila, podívala se na ni a trochu se pousmála. Chtěla ji tím úsměvem podpořit.* Máš pravdu, třeba to nic není. Třeba je to jen změna prostředí, nebo jsi třeba rozhozená z reakcí tvých spolužáků? *Zkusila si pro sebe vysvětlit ty změny, ale jen pokrčila rameny. Bylo by přirozené, kdyby kvůli tomu, jak se k ní spolužáci kvůli matce chovali, cítila často podrážděná. Tak si to vysvětlovala Mizuki. Jakmile se zmínila o nějakém rodinném šílenství, jen pobaveně zavrtěla hlavou.* Ale ne, co když se mi to stane taky? Třeba se to dědí i skrz druhou část rodiny? *Pověděla s nadsázkou, ale pak Arisu položila ruku na rameno a povzbudivě se usmála.* Neboj, nemusíš dopadnout jako teta. Jen mi vždycky povíš, kdyby se dělo něco divného, že jo? *Chtěla se ujistit.*