Toku

*jen pokrčila rameny, když si to Mizuki vysvětlovala tím, že nastoupila na Akademii. Ano, mohlo to tak být, ale nemyslela si to. A na pubertu byla v sedmi letech ještě fakt malá.* Možná to tak bude. *pousmála se ale když Mizuki řekla, že by to mohly mít obě, tak se neudržela a rozesmála se. Úplně je viděla, jak někde sedí vedle sebe úplně mimo. Nebylo pěkné se smát situaci, která potkala její matku, ale nemohla si pomoct* Představ si, že sedíme tady v kuchyni u jednoho stolu a jen koukáme před sebe. *řekla, když popadla dech. Ta představa byla neskutečná, ani jedna nevydržely stát ani pořádně na jednom místě, natož aby se jejich život úplně zastavil.* Neboj, dozvíš se to jako první *usmála se a když ji zmínila matku, tak se podívala z okna. Byla už skoro tma. Strávit celý den s Mizuki po takové době bylo jako vrátit se do těch dětských bezstarostných dní, ačkoli témata, která probíraly, vůbec bezstarostná nebyla.* Měla bych jít. *řekne ale v jejím hlase není smutek, jen se u ní přihlásil pocit zodpovědnosti*

*Měla pocit, že odpovědi a reakce Arisu jsou tak nějak... Vyhýbavé a nevýrazné. Takhle se často vyhýbala tomu, když měla někdy vyjádřit na plnou pusu nesouhlas. V téhle situaci si nebyla Mizuki jistá, co si její sestřenka myslí, ale nehodlala se v tom déle šťourat, přeci jen se tomu tématu Arisu zjevně věnovat nechtěla, a tak i Mizuki od něj upustila. Místo toho jí spadl kámen ze srdce, když ten její vtípek vzala natolik pozitivně a smála se taky. Byla ráda, že ji vidí v tomhle stavu, stavu, kdy je schopná se bez problému smát.* Jo... To by bylo ještě dobrý, ale představ si, jak do toho všeho ještě nemůžeme přestat po sobě štěkat. A pak by byla bitka... *Málem se zadusila smíchy při té představě, že by se ty dvě praly. To by ve skutečnosti mohlo vypadat tak nějak, že jedna z nich by se druhou snažila udusit pod polštářem, anebo by se ji pokusila ulechtat k smrti. Takhle to znělo vtipně, ale ve skutečnosti by to možná až taková zábava nebyla. Mizuki konflikty obecně nevyhledávala, vyhýbala se jim, jak se jen dalo.
Jakmile sestřenka stočila pohled k oknu, Mizuki udělala instinktnivně to samé. Všimla si, že tu povídáním strávily docela dost času. Věděla, že když se Arisu teď nesebere a nepůjde rychle domů, mohla by mít teoreticky problém, a tak jen s úsměvem kývla.* Dobře, slib mi ale, že mi dáš vědět. Přeci jen víš, kde mě najdeš. *Zazubila se a šla otevřít dveře.* Doprovodím tě.

*V něčem ji Mizuki nemohla pochopit a ona se s tím smířila. Už přes 3 roky se o svou matku starala skoro sama a každý den se dívala, jak tráví své dny. Ani vlastně nechtěla nastoupit na Akademii, protože se bála nechat matku samotnou doma, ale když byl jednou doma otec, tak se tam strhla dost bouřlivá hádka a ona utekla. Zrovna v době, kdy děti nastupovali na Akademii. Tak se k nim přidala, otcův souhlas přišel až později. Nejdřív o matku měla strach, ale pak ji začalo docházet, že stejně ona její přítomnost přes den ani nevnímala. Nechtěla takhle dopadnout. to, co řekla Mizuki, ji ještě víc rozesmálo. Tyhle bezstarostné chvilky ji vážně chyběly.* Neboj, dám ti vědět. Třeba už brzy budu také genin. *zazubila se a když chtěla vyjít ze dveří, tak se zničehonic otočila na Mizuki* Chyběla jsi mi. *nejistě se usmála a krátce ji objala. Překročila dneska už snad všechny hranice, které měla. Její objetí trvalo jen chvilku, než od Mizuki couvla. V tu chvíli se na ní nedokázala podívat.*

*Přestože měla o sestřenku strach, byla vlastně ráda, že se konečně vymanila z toho neustálého koloběhu, který prožívala, když byla doma. Zbláznila by se tak a Mizuki si vždy říkala, že by od její matky bylo sobecké, kdyby kvůli ní Arisu nemohla mít vlastní život. Překvapeně zamrkala, když Arisu zmínila, že by brzy také mohla být genin. Mizuki se nad tím pousmála a kývla.* Koukej mě brzy dohnat! *Zazubila se. Byla to taková nenápadná, ale povzbudivá slova podpory. Když Arisu mluvila o akademii, nebo o tom, co se naučila nového, nebo o svojí sensei, byla jako vyměněná. V tom lepším slova smyslu. Konečně, aspoň na chvíli, z její tváře zmizela ta zachmuřenost, takové vyčerpání, které by dítě v jejím věku nemělo prožívat. Mizuki jí vždy bylo líto, ale nedávala to moc najevo, protože věděla, že by to sestřenka moc neocenila. Možná si chvilkama prožívala větší muka než Mizuki, která rodiče neměla a pamatovala jen mamku. Byli to dobří lidé - kdyby žili, určitě by si rozuměli. Z myšlenek ji vytrhlo objetí od sestřenky a ta pěkná slova, která ji nikdy neslyšela říct. Mizuki zůstala nehnutě stát a vykulila oči. Takhle se před ní Arisu nikdy nechovala, ale možná to bylo tím, že se opravdu neviděly dlouho a předtím na sebe byly zvyklé - skoro jako sestry, trávily spolu většinu času. Třeba se tohle opět obnoví.* Ty mně taky... *Zašeptala s úsměvem. Nechtěla, aby Arisu šla sama, přeci jen se stmívalo, navíc když ji doprovodí a objeví se opět nějací spratci, kteří by měli potřebu se Arisu posmívat, je větší šance, že před ní si to nedovolí. Proto, pokud ji Arisu nechá, tak půjde s ní.*

*Když ji Mizuki povzbudila, jen se usmála. Podle sensei z Akademii by mohla v nejbližší době složit zkoušky, jen stále neměla ponětí, v čem spočívají. Byla nesvá z toho, že Mizuki objala, dokonce podruhé za jeden den, a z toho,co jí řekla. A evidentně to sestřenku překvapilo také. Ale když slyšela její reakci, tak se na ni podívala a usmála se. Podívala se do ulice, měla to domů kousek, proto býka překvapená, že ji chce Mizuki doprovodit.* Je to kousek. Doufám, že až se příště uvidíme, tak budu mít čelenku. *zazubila se na Mizuki a vyběhla setmělo ulicí směrem domů. Když zahybala za roh, tak se ještě na Mizuki otočila, aby ji zamávala, a pak zmizela v uličkách jejich čtvrti. Během chvíle byla doma bez problémů a byl čas na pravidelné večerní starosti.*

Legenda k přímé řeči:
Mizuki Aozora
NPC: rival Shin
*Dnes se Mizuki vstávalo jednoduše. Bratr doma nebyl (ostatně jako obvykle), ale Mizuki již měla jiné plány, přeci jen na výběr neměla. Stejně musela trénovat, navíc poté, co promeškala několik týdnů kvůli poranění, která schytala po zkoušce. Pro dnešek se domluvila se Shinem, který se zdál, že ze zkoušky vyvázl bez větších problémů, možná to bylo tím, že se Mizuki rozhodla při zkoušce riskovat, vytvářet si více šancí pro to, aby ho mohla efektně napadnout. Kvůli tomu však souboj byl zdlouhavý, a proto se neobešel bez zranění, nešlo však o žádné dlouhodobé problémy, ne ve srovnání s jizvami, které si například v soubojích či na misích získal Kai. Ten obrázek se jí vybavoval stále znovu a znovu, bylo to něco, na co se jen tak zapomenout nebylo. Byl to obraz, který byl pro ninju pravděpodobně typický. Mizuki sama toho ještě moc nezažila, co se týká misí, přeci jen při utírání poliček či rovnání knih pravděpodobně k doživotním jizvám jen tak nepřijde. Kupodivu se ale nebála náročnějších úkolů, vlastně to bylo naopak. Vyhlídla těžších misí a eliminace nepřátel ji dávala do pohybu a byla neskutečnou motivací pro to, aby lépe trénovala. To z důvodu, aby si nevysloužila těch jizev tolik. Přeci jen na tváři mladé slečny nevypadají takové šrámy tak cool jako u muže, který se jimi může před opačným pohlavím ještě chlubit a vymýšlet si historky, jak k nim v nelítostných bitvách přišel. Mizuki se už ale pomalu začínaly plašit hormony, a tak ji jizvy na jejím těle trošku odrazovaly, přeci jen by v budoucnu mohly být nežádoucí. Ano, i takhle malá Mizuki přemýšlela.
Teď však potřebovala tyhle myšlenky zahnat, jít se obléknout, slupnout nějakou snídani a napít se. Oblékla si na sebe krátký červený top, který jí sahal do pasu a světle hnědé kraťasy. Nejen, že se odmítala potit v dlouhých ninja kalhotech, ale také si odmítala na sebe vzít cokoliv černého, protože když si vzpomněla, jak splavená tenkrát došla na svou první misi, když se oblékla do černých šatů, okamžitě ji polil pot. Naházela do sebe posledních pár mochi, které se válely v lednici na talířku, nalila se vodou a vyrazila ven. Nechtěla přijít pozdě na domluvenou schůzku, protože od svého rivala nechtěla poslouchat, jak se opozdila. Díky němu se naučila dávat si pozor na čas. Vyběhla ven, ale tentokrát si s sebou nezapomněla flašku s pitím (ne jako obvykle, když šla trénovat). Pitný režim byl důležitý, přestože bylo úplně jasné, že tahle krásně vychlazená voda v tom vedru, které věčně přetrvávalo v Suně, nemohla vydržet chladná, ale bude za chvíli horká jak kafe. A Mizuki kafe neměla úplně v lásce.
Na místo dorazila v pravý čas. Shin ještě nebyl na místě, ale už ho v dálce viděla přicházet. Musela se nad tím pousmát, vlastně se na jeho provokativní řeči docela těšila. Pravou ruku už měla více méně v pořádku, lékaři se o ni postarali, a tak bylo možné více méně používat opatrně i obouručí pečetě (které sice používat nemusela, ale své tajemství si pečlivě skrývala, a to přede všemi, kromě jejího bratra a Kaie. Kdo jiný by měl kromě ní znát její schopnosti než právě tihle dva? Nikdo další však o nich vědět nemohl). Jakmile takto stáli asi dva metry od sebe, Mizuki si ho změřila zvědavým pohledem. Bylo zvláštní, že už skoro od začátku akademie byli tito dva rivalové, tento zvláštní vztah jim ale stále přetrvával, přitom od té doby uběhly už dva celé roky. Dalo by se říct, že se od té doby spřátelili, ale možná i díky němu byla Mizuki natolik motivovaná pokračovat v tvrdém tréninku a učit se nové techniky, aby si je pak následně mohla vyzkoušet právě na Shinovi.*
Takže platí, co jsme si domluvili? Souboj beze zbraní? *Vytrhl z myšlenek Mizuki, která pouze přikývla. Chtěla si na něm procvičit ninjutsu, která se naučila. Byla jich spousta od té doby, kdy spolu bojovali posledně, jediné, co odmítala použít, je její nová ledová technika. To je něco, co raději ukáže na tréninku Kaiovi, protože on je povolanější osobou, aby jí k tomu něco řekl. Mizuki sledovala, jak Shin odhodil veškeré zbraně, což ve výčtu byla asi desítka kunaiů, nějaké senbony, výbušné lístky, kouřové bomby a pár shurikenů. Jak Mizuki sledovala, jak se zbavuje svých zbraní a hází je na hromádku ke stromu, kde jim nemohly překážet, uvědomila si, že ona sama nijak moc vybavená není. Opatrně ke stromu položila pouze dva boxery, které od Kaie dostala jako dárek za splnění geninské zkoušky. Od té doby je opatrovala jako oko v hlavě, nemohl na nich být ani škrábanec. Bylo jí jasné, že něco takového nevydrží donekonečna, ale první škrábnutí, které boxery obdrží, musely být z mise, anebo z těžkého souboje. To bylo předsevzetí, které si sama Mizuki dala. Mizuki u sebe měla ještě jejich pověstný klanový bublifuk, který však nepovažovala přímo za zbraň, ale pouze za nástroj, který jí dovoloval provádět ninja techniky. Tedy, zatím jen jednu, protože jich víc neuměla.*  
Souboj beze zbraní, to je tak trochu nostalgický. Připomíná mi to staré časy… *Zamyslela se nahlas. Konkrétně tím narážela na geninskou zkoušku. Shin přitom tuhle její narážku zjevně pochytil, proto se následně trochu ušklíbl a připravil se do bojového postoje. Očividně byl nedočkavý, už chtěl bojovat. Vždy byl o něco bojovnější typ než Mizuki, ta by nejraději vše řešila vyjednáváním, nebo couváním. Když však muselo dojít na souboj, byla spíš ten taktičtější typ, vyčkávala na dobrou příležitost místo toho, aby se do boje bezhlavě pouštěla a svého soupeře se snažila mlátit hlava nehlava. Nehledě na to, že na takovýto přímý souboj nikdy nebyla dobrá a raději se držela zpátky a útočila z větší dálky. Kývla na Shina, což pro něj bylo znamení, že může začít útočit. Jak se dalo očekávat, on se proti ní rozeběhl, aby zkrátil vzdálenost, která je od sebe dělila. Už za tu dobu přeci jen znali své silné stránky a slabiny a jak Mizuki věděla, Shin byl podstatně silnější v boji zblízka než ona. Shin sám také věděl, že boj zblízka by ho mohl stavět do výhody v boji, a tak započal kopem, kterému se však Mizuki hravě vyhnula, navíc, jak bylo jejím dobrým zvykem, odskočila, aby si nabrala opět nějakou vzdálenost k dobru. Vytáhla bublifuk a chtěla zahájit technikou Mabayui no baburu. Vtom už se na ni však řítil Shin s taijutsu technikou konoha senpu. Byl rychlý, ale Mizuki byla o něco rychlejší a vyhnula se útoku, ale sama nestihla zaútočit. Skousla si ret, zdá se, že získat si čas pro útok, když bojuje se Shinem, nebude tak jednoduché.*
Nevím, co se snažíš udělat, ale nenechám tě! *Prohlásil Shin a chytře použil techniku Bunshin, kterým si přivolal dva klony, které běžely vedle něj. Mizuki vyběhla po zdi jednoho z domů nahoru na střechu a podívala se pod sebe na Shina, který však vyrazil stejným směrem. Bylo tu jen pár opuštěných domů, protože se nacházeli na kraji vesnice, ale přesto by jim mohli nějací starci nadávat, že co to tu blbnou a ať jsou v klidu. Oni však byli zatím v podstatě ještě děti, a tak se tohle jejich „blbnutí“ dalo předpokládat a nikdo tomu nevěnoval příliš pozornost. Mizuki seskočila z budovy a rychle, než ji Shin zaregistruje, použila Kakuremino no jutsu. Tímto způsobem splynula se zdí a Shin si jí nevšiml. Byla ticho a prakticky nedýchala, tímto způsobem zůstala dlouho skryta a Shin si myslel, že utekla o něco dál. Místo toho však v době jeho nejvyšší nepozornosti použila jednu ze svých technik.*
Fuuton: Kiryuu ranbu! *Rozhodla se pro použití této techniky, protože věděla, že používání vodních technik, když kolem není prakticky žádná voda, by ji stálo spoustu chakry, navíc by nebylo tak efektní, jak by sama chtěla. Díky tomuto však vytvořila větrný proud, díky kterému dokázala vmést zrnka písku Shinovi do očí. Písku tu všude byla spousta a dokázal být pěkně otravný. Uměl škrábat, navíc dostat písek z očí, to už chtělo nějakou tu dovednost. Jak se snažil Shin dostat písek z očí, sundala ho kopem přímo do žeber. Nebylo to tak, že by nedokázala kopnout, když na to přišlo, pouze neovládala žádné taijutsu techniky jako Shin. To, že se mu však dostal písek do očí, to bylo pro Mizuki klíčové, protože pokud ninja není dostatečně dobrý a nevidí, nedokáže správně směřovat techniky na blízko. V tomto bylo ninjutsu občas výhodnější, protože některé dokázalo zahrnout větší plochu. Shin se pomalu zvedal, bylo jasné, že tohle nebude stačit pro jeho porážku. Mizuki se však mezi tím schovala za jednu z vyšších skalek a pokukovala na Shina zpoza ní. Shin naštěstí neoplýval schopností, kdy by její chakru mohl vycítit, a tak musel mechanicky hledat. V tu chvíli si však Mizuki už připravila svůj bublifuk a teď mohla bez problému vytvořit několik bublin, které se vznesly do vzduchu a pomalu se přibližovaly k Shinovi. Ten na ně však zíral, netušil, co to je, a tak jeho instinktivní reakcí bylo na ně zaútočit. Všechny je pěstmi či kopy rozbil, nad tím se však Mizuki musela ušklíbnout, to byla klíčová chyba. Bubliny se sice rozplynuly, ale vypustily hustý, rudý dým. Slyšela jen křik a vylezla zpoza skalky. Dým jí však znemožňoval výhled. Jakmile se však rozestoupil, Mizuki viděla Shina, jak leží na zemi, mne si oči a kašle. Přistoupila k němu, ale než se ho stihla dotknout, skopl ji k zemi. Mizuki zakašlala, protože vdechla písek. Nečekala, že bude schopen se pohnout, ale tímto ji překvapil. Zdá se, že by neměla své protivníky podceňovat. A Shina už vůbec ne.
Oba se však shodli, že tady souboj končí, oba byli vyčerpaní, Mizuki použila poměrně velké množství chakry, navíc je mezi tím přišel seřvat jeden dědula, že dělají rámus a ruší je u rodinné večeře. Mizuki se Shinem se proto rozloučili a tento malý souboj považovali za remízu.*

*Je to po dlouhé době, co se Mizuki rozhodla, že na sobě musí trochu zapracovat sama. Pokud by někdy chtěla jít sama na nějakou misi vyšší úrovně, musela si být jistá, že naprosto perfektně ovládá svou chakru, že si ji uvědomuje a umí ji správně využívat. V boji je to většinou jiné než při tréninku. Ninja nemá moc času přemýšlet, vše musí fungovat automaticky a čistě instinktivně. Něco takového chce ale cvik. Mizuki si byla vědoma toho, že má spoustu rezerv. Jednou z nich byly určitě její slabší údery, což byla možná i zásluha toho, že byla ještě poměrně mladá, navíc děvčátko s ručkama jak čajíček (to vždycky tvrdil její bratr, když byla ještě malé škvrně. Už tenkrát měla tenoučké ručičky naprosto bez svalů, od té doby se nic nezměnilo, aspoň v tomhle ohledu ne). Bezesporu jednou z největších slabin v jejích očích bylo to, že v boji může použít poměrně malé množství chakry. V podstatě se tímto způsobem neskutečně rychle vyčerpala a pak už nemohla používat techniky, ve kterých byla nejschopnější – ninjutsu. Nemohla tak využít plný potenciál těch technik, které měla naučené. Navíc ji tento nedostatek limitoval i v učení nových technik. Vzpomněla si, jak si hrála s tou ledovou schopností, které až nedávno trošku přišla na kloub. Právě tahle schopnost je její zásobou chakry, ale také prostředím, ve kterém je nucena tu schopnost nacvičovat, dost limitovaná. Tenkrát se naučila, jak používat ledové ptáky, kteří i ve větším hejnu můžou zaútočit na protivníka. Byla to efektní technika, ale neskutečně náročná, pokud potřebovala ptáky nějakou dobu udržet a „vyčarovat“ jich víc pohromadě. Takhle by bylo jednoduché si vyplýtvat chakru prakticky jedním útokem, ale v reálném souboji už by neměla pak šanci útočit, kdyby to udělala. Už sensei v akademii, Takahiro, je cvičil v tom, aby byli schopni trochu strategicky chakrou šetřit. Byly to nostalgické vzpomínky na akademii a poznání současného rivala, při kterých se Mizuki musela pousmát.*
Takže, nevyplýtvat chakru příliš brzy, ale jakmile je technika náročná na chakru, tak jak? *Podívala se Mizuki na svou dlaň a skrčila prsty. Seděla doma na posteli a přemýšlela nad tím, co s tím. V jejích očích zůstávalo opět jen jediné řešení, a to zvyšování hranic, kterých byla schopná dosáhnout. Její ledové techniky byly ideální k takovému tréninku, ostatně v tom vedru čerpaly tolik chakry, že se mohla Mizuki opravdu rychle přiblížit hranici. Takto už to dělala několikrát. Silou vůle překročit tu hranici, čímž postupně mohla zvyšovat své schopnosti – ať už šlo o trénink síly, výdrže, nebo chakry. Vše fungovalo na stejném principu. Takový trénink bylo však vhodné začít koncentrací. Proto se posadila do tureckého sedu a zavřela oči. Tohle byla ideální pozice, kterou docílila absolutního soustředění. Samozřejmě, na bojišti něco takového nebylo možné, ale pro trénink, takhle v pohodlí domova, šlo o ideál. Jakmile chvíli takhle seděla, cítila chakru, která proudila celým jejím tělem. Jak byla rozvětvená a vedla do rukou, nohou, a díky tomu neměla problém používat techniky, při kterých bylo zapotřebí chakru vyslat právě z nich. Průtok chakry byl nenarušený, proudila vysokou rychlostí a její zásoba byla v tuhle chvíli plná. Mizuki byla plná energie, a to jak po fyzické, tak po stránce zásob chakry. To, co teď prováděla, bylo něco jako meditace. V mladším věku s tím měla poměrně problémy, protože vždy byla takovým tím roztržitým, hyperaktivním dítětem. To jí sice částečně zůstalo, ale v tomhle pubertálním věku si už i uvědomovala důležitost téhle mentální přípravy, přestože to dříve brala na lehkou váhu. Věděla, že by jí teoreticky zanedbávání jakéhokoliv faktoru přípravy mohlo stát v tomto světě život, ostatně už několika lidem se to stalo. Umírání ninjů při misi, to byla běžná věc, v podstatě ale šlo o čest. Zemřít pro svou vesnici, případně při ochraně jejích ninjů – takový shinobi byl po smrti všeobecně přijímaný a oslavovaný. K tomu byli už od dětství vychováváni. Možná šlo ale jen o zvrácenost tohoto systému.*
Ha! *Mizuki se zablesklo v hlavě. Jestliže je tahle její ledová podstata tolik náročná na chakru v Suně, začne tedy s tréninkem doma. Z vesnice totiž ještě nemůže, přestože věřila, že by se tato technika vyjímala daleko lépe v jakékoliv z jiných vesnic. Doma však nebylo tak šílené vedro, přeci jen zdi vykryly část žáru, který z venku přicházel, tak byly budovy v této vesnici stavěny, protože ani její obyvatelé, kteří na nepříznivé podmínky Suny byli zvyklí, se nechtěli ve spánku usmažit zaživa. Proto stačilo zavřít okna, zatáhnout závěsy a nepouštět tak teplý vzduch dovnitř.* „Ne, že by tu byla vyloženě zima, ale dá se to vydržet…“ *Pomyslela si Mizuki a došla do kuchyně. V kuchyni zapnula sporák a sledovala oheň, který se chytal plynu a pravidelně v kruhu hořel. Vždy ji to fascinovalo, nebyla si jistá proč. Teplo ze srdce nenáviděla, ale oheň, to bylo něco uklidňujícího. Dřepla si k němu a pozorovala poskakující plamínky. Nechápala, co se jí na ohni tak líbilo, když by logicky měli mít jako rodina v oblibě vodu, když všem byla od narození připsána Suiton chakra. U většiny členů rodiny to tak doopravdy bylo, což dělalo z Mizuki takovou „černou ovci“.* Protiklady se přitahují, huh? *Natáhla pravou dlaň k ohni a rychle ji zase stáhla. To, že měla ruku poraněnou, zjevně neznamená, že jí znecitlivěla. Nehledě na to, že už byla prakticky v pořádku. Těžko říct, co si myslela, když tam tu ruku natáhla. Vzápětí to však udělala znovu, ne však tolik blízko. Pokusila se chladit vzduch okolo ohně tak, aby ji oheň nemohl spálit. Okolí domu sice mělo příjemnější teplotu než venku, zato tenhle oheň se s její ledovou chakrou dokázal prát obstojně. Přestože si myslela, že už pochopila princip, jak tuhle schopnost ovládat, nebylo radno si zahrávat s ohněm.* Ach ano, to v té knize také psali – přirovnávali přeci vztah ohně a vody k ledu a ohni. Voda se využívá pro hašení požárů, musí mít tedy proti ohni výhodu. Zato led se roztaje, když přijde do kontaktu s vodou. A takhle to musí být i s elementárními technikami… *Opět trpěla samomluvou a střídavě přibližovala a oddalovala dlaň od ohně na sporáku. Dávalo to celé smysl přeci jenom. Pokud nalijete na oheň kbelík vody, pokud bude oheň slabší, ihned ho to uhasí. To také proto jí stalo tolik chakry, když se snažila ledem bojovat proti ohni. S vodou by to jistě bylo podstatně jednodušší, ale o tom tenhle trénink nebyl. Přiblížila dlaň opět k ohni. Cítila, jak to z ní ždímá energii ve formě chakry, ale když už se jednou narodila v této vesnici, zřejmě si musela zvyknout. Pokud například někdy bude mít příležitost vykonávat nějakou misi mimo vesnici, dost možná jí bude připadat používání této chakry až příliš jednoduché.
Vše, co se jí dařilo, bylo, že ochlazovala vzduch kolem ohně, takže se nespálila. Samozřejmě ohni tento studený vzduch neubližoval, nechával ho hořet vesele dál. Tomu by ublížila maximálně tak nějaká vlhkost, kterou však dlaní nebyla schopná vytvářet (vlastně jak by mohla, když tu v okolí ani žádná nebyla). Vždy jen slýchala historky o tom, jak se k ránu v jisté vesnici objevila na trávě před domem rosa. Znělo to jako pohádka. Tady se rosa objevit nemohla. Ale to ani ta tráva. Maximálně tu sem tam rostlo něco, co se podobalo pár lístkům uschlé slámy. Jo, taky pár pouštních bylin, těch bylo ale také opravdu po málu.*
Au! *Cukla Mizuki od ohně dlaní, protože v jednu chvíli ucítila žár, který se dral skrz její kůži.* „Hm? Nepozornost, nebo mi dochází chakra?“ *Potřebovala si ověřit, o co z toho jde, přestala ji však lákat představa, že by se vědomě vystavovala ohni a popálila si ruku, proto od sporáku trochu poodstoupila a s velkým vypětím sil použila jedinou techniku této kategorie, kterou ovládala.* Hyouton: Tsubame Fubuki! *Objevil se jeden ledový pták, kterého pomocí techniky seslala útokem přímo na sporák. Letěl rychle, proto byl schopný s ohněm trochu zamávat, ale nakonec se o něj jen rozplynul. Mizuki se nad tím musela pousmát, pak se opřela o zeď. Vypadala, jako by 24 hodin nespala. Tohle byl její limit.*
Co to tady proboha provádíš? Co je to za nápady, nechat jen tak zapnutý sporák?! *Ozvalo se za rohem, za kterým se záhy ukázal její bratr. Vypnul sporák a nevěřícně zavrtěl hlavou. Jak by ho mohlo napadnout, že Mizuki právě podstupovala trénink, když tu nějakou dobu vlastně jen stála u zapnutého sporáku. Z jeho pohledu to mohlo působit tak, jako by se pokoušela o sebevraždu, nebo minimálně o nějaké drobnější popáleniny.* Jdi do pokoje, nebudu tiše sledovat, jak si tu před mýma očima hodláš propálit kůži! *Mizuki si povzdechla. Vzhlédla na bratra. Přeci jen byl pro ni autorita, většinou se o ni sice nezajímal, ale zjevně má alespoň zájem o to, aby se jí nic nestalo, při nejmenším.* „To by mohla být dobrá provokace…“ *Proběhlo Mizuki hlavou a s úsměvem se odšourala do pokoje.*

*Poslední dobou se rozhodla, že musí trénovat čím dál tím více, proto i dneska odešla z domu hned časně ráno, protože si vzpomněla, jak ji posledně bratr přistihl, jak se nechávala trénovat sporákem. Z jeho pohledu to vážně muselo vypadat komicky, protože si nebyla vědoma toho, že by její bratr uměl také ovládat led a chlad. Byla to úsměvná vzpomínka, i když stará jen chviličku, ale vždy jí vykouzlila úsměv na tváři. Mizuki jen postávala v mírném vánku. Natáhla ruku před sebe a trochu zavrtěla hlavou. Dusno jako obvykle, ale podle toho vánku by řekla, že se blíží písečná bouře.* „Dnes to asi musím stihnout rychle,“ *usoudila a podívala se na nebe, které bylo stále modré jako moře. Než na tohle její oblíbené místo k tréninku dorazila, oblékla se pouze do elastických šortek a krátkého topu. Jinak by se uvařila, tím si byla jistá. Sem chodila trénovat často, protože šlo o prázdné místo, obchody a pěší zóny se nacházely daleko, a tak sem neměl nikdo moc potřebu chodit. Kolem centra Suny se nacházela spousta pouští, takže každý shinobi mohl mít svůj plac, přeci jen poušť příliš rozmanitá nebyla, a tak se ani nemohli rvát o to, kdo má výhodnější místo. Tentokrát to ale díky blížícímu se větru vypadalo, že se venku jen tak někdo potulovat nebude. Mizuki na to však byla bláznivá dost. I kdyby se měla proběhnout domů a na poslední chvíli utíkat písečnou bouří, o trénink by se kvůli tomu nepřipravila. Nejen, že musela trénovat poslední dobou po většinu času sama – přeci jen Kaie nechtěla obtěžovat, bylo toho teď na něj příliš, a tak se rozhodla, že spolu budou trénovat trošku méně, aby měl čas se opět dát dokupy. No, a bratra nechtěla obtěžovat po celý život. Navíc si Mizuki uvědomovala, že se nejspíš blíží Chuuninská zkouška. Prý se koná každé dva roky, pokaždé v jiné vesnici – to bylo vše, co jí k tomu bratr řekl, když se dali do řeči. A za chvíli měl přijít ten čas. Její čas. Pokud se však chtěla účastnit, měla by ještě zesílit a do té doby trénovat o to usilovněji, aby při zkoušce prolila co nejméně krve. I na úrovni studenta akademie sledovala, že okolo, v této vesnici, je spousta lidí, kteří by pro ni ve zkoušce mohli být hrozbou. Teď, když byla geninem, jediným rivalem široko daleko pro ni byl Shin, se kterým si sem tam ráda zatrénovala – on byl totiž schopen ji donutit k lepším výkonům, aniž by se nějak moc snažil. Sice spousta nadějných budoucích shinobi mohla zemřít během geninské zkoušky, ale Mizuki zde mnoho lidí neznala, a tak nemohla mít tušení, kolik takových ninjů, kteří by potencionálně mohli být hrozbou během chuuninské zkoušky, se ve vesnici skrývá.* Navíc mám tušení, že bratr říkal, že se zkoušky účastní shinobi ze všech vesnic… *Zašeptala zamyšleně. Něco takového znělo děsivě. Pokud ninja byl připuštěn k chuuninské zkoušce, musel být silný. Navíc to, že se účastnili jedné zkoušky shinobi ze všech vesnic, věc ještě více komplikovalo. Tolik ninjů, tolik silných ninjů. Nehledě na to, že každá vesnice vynikala v něčem jiném, její členové měli jiné schopnosti, které Mizuki prakticky neznala. V tomhle byla tahle zkouška obtížnější než ta, kterou si už prošla. Povzdechla si, zavrtěla hlavou, aby odehnala špatné myšlenky a rozhlédla se po okolí.* „Myslím, že bych měla máknout, abych toho pak v souboji více vydržela.“ *Tohle si pomyslela a o tomhle jí přesvědčila i ona geninská zkouška, kterou sice skládala dávno a od té doby určitě o něco zesílila. V jejích očích to však stále nebylo dost. Vždy na sebe byla přísná a vysoké nároky, které na sebe měla se zvyšovaly s věkem. Pokud to takhle bude dál, jednou se pravděpodobně sedře z kůže, ale kdyby to mělo stát za to, udělá to.*
„Jak jsme cvičili s Kaiem?“ *Zamyslela se a vzpomněla si na první trénink s ním. Bylo to klasické posilování, které bylo pro ninju velice důležité. Tenkrát dělala dřepy, přenášela kámen z místa na místo a přitahovala se k tyči. Něco takového by mohla zkusit i dnes, jen s menší obměnou. Mizuki osobně tyhle „opičí dráhy“ měla poměrně ráda, mohly být pokaždé jiné, a tak i pokaždé zábavné. Kamenů tu pár bylo, především u skalek, ze kterých se sem tam při písečné bouři nějaký odlomil, proto si Mizuki udělala krátkou procházku (rozumějte tak 200 metrů) k nejbližší skalce, kolem které leželo několik kamenů. Postupně si je otěžkala, některé byly příliš lehké, některé příliš těžké. Chtěla si však vzít nějaký o něco těžší než ten, se kterým tenkrát trénovala s Kaiem. Tenkrát byla ještě studentkou akademie, takže by logicky dnes měla zvládnout už nějaký těžší.* „Hm, tohle bude ono,“ *kývla, když si otěžkala asi pátý z kamenů a pohodila si s ním v rukou. Mohl mít tak čtyři kila, což bylo na malou Mizuki docela dost. Nehodlala se však dnes šetřit, a to ani ve chvíli, kdy slunko začalo nemilosrdně pálit. Zamračila se nahoru na velkou, žhavou žlutavou kouli a s kamenem popošla těch dvě stě metrů zpět na místo, na kterém postávala ještě před chvílí. Mizuki si s úsměvem sundala boty i ponožky. Přestože dnešní trénink měl být hlavně o fyzickém tréninku, nemohla si odpustit ani tohle, co se naučila o několik týdnů zpět. Ochlazování vzduchu a povrchu by neměla brát na lehkou váhu, zjevně to totiž bylo její speciální schopností, a tak by z ní měla logicky vytěžit maximum. Proto se chodidly dotkla země. Byla horká, ne tak horká jako posledně, protože bylo stále ráno, a tak písek ještě nestihl pohltit sluneční paprsky natolik, aby to Mizuki vyčerpávalo jako posledně.* „Tohle bude zajímavý trénink…“ *Proběhlo jí hlavou. Nejen, že chtěla posilovat, ale navíc byla limitována chakrou, která jí pomaličku ubývala tím, jak si pod sebou chladila písek. Proto ihned začala. Udělala asi pět dřepů, pak se však zarazila.* To by bylo moc jednoduché. *Zasmála se a do rukou vzala onen čtyřkilový šutr. Zatímco ho držela v rukou, zkoušela dělat dřepy. Musela říct, že každé zvednutí z podřepu s tímto kamenem bylo podstatně těžší než bez něj. Tohle však nebyl závěr tréninku, to nebylo vše, co po sobě dnes chtěla. Kámen stále svírala v rukou, ale lehla si na písek na záda, respektive byla v polo-lehu. V rukou svírala kámen, zatímco střídavě natahovala levou a pravou nohu před sebe. Takový trénink byl efektivní na břišní svaly, ale také na nohy. Díky tomu těžšímu kamenu ale Mizuki posilovala i ruce, které jí začínaly už pomalu pálit. Na každou nohu tento cvik udělala dvacetkrát, pak však kámen pustila, zvedla se na nohy a vydýchala se. Kdysi jí někdo řekl, že pauzy jsou důležité – jedině tak totiž bude schopná zvládnout více a úplně se přitom nezničit. Dala si proto zhruba půl minutovou pauzu na vydýchání, než se pustila do nějakého toho kardia. Na tom vlastně nebylo nic těžkého, stačilo přestat posílat chakru do nohou, chladit písek pod sebou, což jí v podstatě donutilo k běhu na místě. Běh následně vystřídala o skoky, aby si trochu cviky obměnila. Cvičení v takovémhle počasí bylo něco neskutečně vyčerpávajícího a Mizuki už po tvářích stékal pot a její tváře se červenaly. Nikdy nechápala, jak i v těchto podmínkách, když trávila tolik času venku, mohla být stále bílá jako stěna. Mizuki však taky věděla, že shinobi musí být schopný efektivně bojovat za jakéhokoliv počasí, právě proto pokračovala v tréninku – po běhání se na chvíli vydýchala, než pokračovala opět ve cvicích, se kterými začala. Tentokrát už svaly cítila podstatně víc, nohy jí táhly stejně tak jako ruce a dech se jí zrychloval.* „Dýchej pravidelně, dýchej pravidelně…“ *Přesvědčovala se v duchu. Věděla, že je to důležité. Přesto cviky dokončila a celý tento postup pokračovala ještě jednou, a to včetně běhání na místě. Byla stále malá, a tak se její výdrž mnohdy nemohla rovnat dospělým, ale věděla, že tímto způsobem se jednoduše zlepší. Kdyby bývala žila v nějaké tréninku přívětivější vesnici, možná by zvládla cviků více, nebo více opakování, bohužel tomu ale tak nebylo a Mizuki brzy dosáhla svého limitu. Dopotácela se k botám, které si horko těžko oblékla a stále zrychleně oddechovala. Nebylo to tak, že by odpadla na místě – čím častěji trénovala, tím lépe také poznávala své limity, a tak se už stávalo podstatně méně často, že by se zřídila do bezvědomí. Přesto však dnes už skoro necítila nohy, a tak se domů prakticky dopotácela.*

* Další sluneční den v Suně a Kairen jako každé ráno, byl už vzhůru.* Achjo... Co mám dnes tak asi dělat?* Mluvil si Kairen v pokoji sám pro sebe. Je to chvíle co už se vrátili zpátky do Sunagakure. Jeho otec totiž musel cestovat i s rodinou za výzkumem, který bude pro Sunu prý důležitý. Byl totiž uznávaný vědec. A tak Kairen i s rodiči dostatečně cestovali. Jenže od doby co je zpátky ve své rodné vesnici, se musí Kairen potýkat s tím, že jej poslali do akademie a chtějí mít ze svého syna nadaného shinobiho. Kairen moc na učení nebyl, ale za to na trénink, tak na ten se těšil vždy dostatečně. Nic nebylo pro něj lepší než sebezdokonalování a pocit zesílení.* " Dnes do akademie nejdu a tak bych mohl jít trochu potrénovat. Přeci jen je dnes i pěkný den."* Pomyslel si Kairen a vyšel ze svého pokoje rovnou do koupelny. Jakmile otevřel dveře od pokoje, tak jej rázem pozdravila jeho matka. Byla to milá žena s velkým srdcem a toho si Kairen na své matce nejvíc vážil. Pokaždé se pouze usmívala a snad nikdy jí neviděl smutnou.* Dobré ráno zlatíčko. Chceš udělat snídani?* Zeptala se matka Kairena.* Dobré ráno. Ano byla bys hodná, pouze si teď zajdu do sprchy a vyčistit zuby a hned jsem u stolu.* Odpověděl Kairen a jak řekl, tak i udělal. Vešel do koupelny a započal ranní hygienu. Jakmile byl se vším hotový, tak se vydal do kuchyně ke stolu, kde jej už čekala matka s jídlem.* Dobrou chuť přeji a děkuji.* Prohlásil kairen a sedl si ke stolu. Matka mu též popřála chuť a pustili se do jídla. Po snídani se Kairen zvedl a uklidil za sebe i za mámu špinavé nádobí. Otce nikde nepotkal a tak mu bylo jasné, že už je zase od brzkého rána někde v laboratoři a něco tam zase zkoumá. Kairen už posilněn vydatnou snídaní od své milé matky, byl připraven započnout nějaký trénink. Chvíli přemýšlel co by tak mohl asi trénovat, ale netrvalo dlouho a rozhodl se, že dnes zkusí trénovat svou zásobu chakry. Když už byl odhodlán, tak jej vyrušila ještě jeho matka s dotazem, zda by mohl zajít k otci do práce a donést mu svačinu, co si zapomněl doma. Kairen přikývl hlavou na souhlas jejího přání, popadl svačinu a vyrazil směrem k otcově laboratoři. Jakmile otevřel dveře od domu, tak jej oslepil přímý svit slunce do jeho tváře. Kairen se nepěkně ušklýbl a zakryl svit svou rukou.* " Zasrané slunce. Tohle se mi musí vždy po ránu stát sakra."* Řekl si Kairen v duchu a vyrazil přímo k otci do laboratoře. Když přišel na místo, kde měl otec laboratoř, tak to vypadalo tak nevinně. Normální dům tady ve vesnici, ale jakmile jste vešly dovnitř, tak vás čekala menší recepce, kde jste se museli ohlásit a čekali jste na schválení. Za recepcí šlo ale vždy vidět kolik pater se nachází v budově a pokud jste nebyli úplně blbí, tak jste si všimli, že budova má dost rozsáhlý podzemní komplex. Kairen přišel k recepci a hned viděl starého známého svého otce.* Dobrý den pane Karushi. Nesu tátovi svačinu. Už zase si jí nechal doma.* Starší pan na recepci se jen podíval na Kairena a usmál se.* Kairene zdravím tě. Dlouho si nás tu nepoctil svou návštěvou. Tys nám už vyrostl to není možné. Polož mi jí zde a já ji potom předám tvému otci.* Prohlásil starší pán a Kairen tak udělal. Rozloučil se s recepčním a vyrazil zpátky do svého domu. Jakmile došel, tak si šel okamžitě napustit vodu a celou jí vypil, protože dnešní den byl obzvlášť slunečný a teplý. Po zahnání žízně se Kairen vydal do svého pokoje, kde se zamknul, aby nebyl rušen. Svlékl si tričko, aby mu nebylo horko a posadil se do tureckého sedu. Záda si vyrovnal a ruce si položil na kolena. dlaně dal směrem nahoru a spojil palce s ukazováčky. Jakmile měl Kairen zajištěnou polohu Pro svou meditaci, tak se pořádně nadechl a poté vydechl. Po přípravě započal svou meditaci. Jenže dnes to nějak nešlo, protože nemohl své myšlenky zklidnit. Slunce mu stále nepříjemně svítilo pouze na jednu stranu obličeje a to jej vyrušovalo. Kairen si stoupl a přehodil přes okno svou peřinu, aby jej slunce nevyrušovalo. Jakmile bylo tak učiněno a v jeho pokoji byla tma, tak se Kairen vrátil zpátky do své pózy a začal s meditací znovu. Tentokrát už se mu to podařilo a dokonce cítil jak mu chakra putuje v žilách. Když to takhle Kairen cítil po hodině, tak svou chakru pouštěl ven ze svého těla. Chakra okolo jeho těla svítila a Kairen byl obklopen modrou barvou okolo sebe. jakmile cítil že všechna jeho chakra je okolo něj, tak jí pomalu načerpával zpátky. Byl to pomalý proces ale jeho otec tomu říkal čištění chakry. Všechna chakra se dostane ven z těla a pročistí se. Poté se očištěna chakra dostane zpátky do těla a dokonce se do těla dostane větší zásoba. Bohužel byl to pomalý proces a muselo to být v naprostém klidu, protože jakmile by byl proces přerušen, tak by dotyčná osoba vyčerpala svou zásobu chakry, kterou ještě nenačerpala zpátky do svého těla. Po třech hodinách už byl proces ukončen a Kairen se cítil jak když si dá po těžkém dnu pořádnou sprchu. Pomalu se zvedl ze země a vyrazil do kuchyně na oběd. Kairenova máma tohle vždy chápala a věděla, že když se on a nebo jeho otec zamknou, tak nemá rušit, protože potřebují být nerušeni. Matka nachystala Kairenovi oběd a ten si ho šel sníst. Po obědě byl ale Kairen unavený a tak si šel lehnout. Jakmile došel do svého pokoje, tak zdělal peřinu z okna a ulehl do své postele i s knížkou, kterou měl rozečtenou. Netrvalo ale dlouho a Kairen při čtení knížky usnul i s knihou v ruce.*

Počet slov: 969

* Další studentský den byl za Kairenem. Už se nemohl dočkat, jak to jeho utrpení ve škole skončí. Neměl to rád, vlastně to ze smrti nenáviděl. Učení bylo pro něho stupidní. Když už ale měl po škole, tak rychlým klusem běžel domů. Už se nemohl dočkat až pojí a vydá se na trénink.* " dneska bych to viděl na nějakou rozcvičku doma a poté trošku nějakého sprintu okolo suny."* Pomyslel si Kairen. Jakmile došel domů, tak pozdravil svou matku a vyrazil hned ke stolu, kde už na něj čekalo jídlo.* Dobrou chuť.* Zavolala na něj matka.* Děkuji mami.* Odpověděl Kairen a pustil se s chutí do jídla. Stále při jídle přemýšlel, kam dnes poběží, aby si mohl zlepšit svou rychlost. Jakmile dojedl, tak uklidil špinavé nádobí a napustil si vodu do své láhve.*" Kdybych náhodou už nemohl, tak abych neodpadl na nedostatek tekutin."* Odůvodňoval si v duchu. Když měl vodu nachystanou, tak si šel do pokoje obléct své kraťase, aby mu nebylo veliké horko. V pokoji si udělal menší rozcvičku v podobě 30 dřepů. protáhnutí třísel a 10 angličáků. Jakmile byl protažen, tak vzal vodu a běžel k hlavním dveřím domu.* Mami jdu ven.* Zvolal Kairen na svou matku, která se jen usmála a zvolala.* Tak na sebe dávej pozor ty moje zlatíčko.* Kairen se jen usmál a kývnul souhlasně hlavou. Jakmile za sebou zavřel hlavní dveře, tak si položil pití na parapet okna jejich domu. Zaujmul startovací postoj a rozhodl se, že si oběhne párkrát jejich ulici. Běžel co nejrychleji to šlo, ale neuvědomil si, že u běhání špatně dýchá a proto jeho čas nebyl nějak extra dobrý a k tomu se mu strašně motala hlava. Napil se a zkusil to znovu. Soustředil se spíše na dýchání a ne na rychlost co do toho dává. Čas byl lepší ale ne o moc, ale zase už se mu nemotala hlava, což byl pro něj úspěch. Nachvíli si odpočinul a sedl si i s vodou na patník co byl poblíž jeho domu.*" Teď to zkusím naposledy a poté si dám trať k akademii a zpátky domů bez přestávky."* Řekl si Kairen a po menším odpočinku si šel zpátky zaujmout svůj postoj pro odstartování. Jakmile odstartoval, tak vyběhl jak se říká jako namydlenej blesk. Hlídal si dech ale také si hlídal i svou rychlost. nedával do toho úplně vše, protože věděl, že by mu mohlo být zase špatně. Jakmile doběhl zase ke svému domu, tak zjistil, že je to jeho nejlepší čas co kdy měl.* Juchůůů.* Vykřikl Kairen a povyskočil si. Tím jak překonal svůj osobní rekord, byl Kairen i plný energie a hrdosti.* " Tak teď už jen k akademii a zpátky domů."* Říkal si Kairen sám pro sebe a vydal se na svou trasu. Cestou tam bylo vše v pořádku. Dýchání bylo v pohodě a rychlost též. Bohužel cestou zpátky už Kairenovi docházela energie a už moc nemohl. Posledních dvě stě metrů už Kairen radši jen poklusával. Jakmile došel domů, tak jen volal vyčerpávajícím hlasem.* Vodu... Okamžitě vodu..* A šel okamžitě smočit hlavu a napít se vody pod kohoutek v kuchyni. Vydal se směrem rovnou do pokoje, kde spadl na postel a coby dup upadl do spánku z vyčerpání. Jakmile si odpočinul a vstal z postele, šel se Kairen najíst a vyrazil do koupelny aby se umyl. Po jídle nabral nějakou energii a studená sprcha mu též bodla. Kairen odpočatý a hrdý na svůj dnešní trénink si večer završil tím, že si lehl a začal číst svou knížku, kterou už má nějaký čas rozečtenou. Večer ale nemohl usnout a tak se rozhodl, že se vyplíží potichu ven a oběhne si ještě i v noci jednou ulici, aby spálil přebytečnou energii v sobě. Když vyšel ven, tak už i nebylo takové horko a ulice byla zcela prázdná a tak se jen trochu protřepal a rozběhl se. Jakmile doběhl zpátky, tak byl spokojen a šel zpátky domů si lehnout a spát.*

Počet slov: 649

* Jednoho dne, když se Kairen vzbudil až jak byl hotový oběd. Nevěděl co si má počíst. Na dnešní den neměl nic připraveného.* " Ach můj bože co bych měl dneska provádět?"* Pomyslel si a vstal z postele. Otevřel dveře od pokoje a zrovna jej pozdravili oba rodiče.* Ahojte. Dneska jsem se trošku více prospal.* Řekl Kairen a odešel do koupelny. Jakmile byl v koupelně, tak se vyslékl a vlezl do ledové sprchy, aby se pořádně osvěžil a probral. Jakmile vylezl ze sprchy, tak si šel rovnou vyčistit své zuby. Když byl už hotov a ranní hygienu si mohl odškrtnout jako splněnou, vyrazil rovnou do kuchyně, kde už na něj čekali rodiče i s obědem. Kairen přišel ke stolu a sedl si na židličku. Popřáli si všichni dobrou chuť a pustili se do jídla.* Copak máš dneska v plánu synku?* Optal se Kairen a jeho otec.* Asi půjdu meditovat a pročistit si chakru.* Odpověděl Kairen. otec se na něj jen pousmál a podle jeho výrazu šlo poznat, že je na svého syna hrdý. Jakmile bylo po jídle, tak Kairen vzal všechno špinavé nádobí a šel jej umýt. Matka mu pouze poděkovala a on se na ní jen usmál a kývl hlavou. Jakmile Kairen uklidil všechno špinavé nádobí, Tak se vydal do svého pokoje jako vždy. Zamkl se jako vždy, což bylo znamení nerušit a než se pustil do své meditace, tak si šel ještě přečíst pár stran své knihy co dostal od svého otce. Jakmile si dočetl, tak strčil do knihy záložku, aby věděl kde skončil a knihu zavřel. Vstal z postele a podíval se na okno, přes které šlo až velice moc slunečního svitu.*" Dnes si tu slunce nechám a nebudu jej zakrávat."* Řekl si Kairen pro sebe a sedl si na zem. Zaujmul turecký sed a ruce si položil na kolena, ale dlaněmi nahoru. Spojil prsty s ukazováčky a zahájil svou meditaci. Kairen cítil, jak na jeho kůži dopadá teplo slunečního svitu a to mu dodává potřebnou energii. V hlavě mu neproudili žádné myšlenky a byl v úplně naprostém klidu.* " Vnitřní klid. Vnitřní klid..."* To se teď prohnalo hlavou Kairenovi. Jakmile uběhla nějaká ta hodina, tak začal Kairen vypouštět svou chakru okolo sebe. Chakra se dostávala z kairenového oběhu pryč a tvořila okolo Kairena modrou zář. Když jeho chakra už byla všechna okolo něj, tak se Kairen začal pečlivě soustředit a pomalu jí začal zpátky do sebe vstřebávat. Cítil ten úžasný pocit, když se do jeho těla vracela očištěná chakra. Jakmile ji vstřebal všechnu zpátky do sebe, tak se Kairen začal cítit mnohem silnější. Jeho zásoba chakry byla zase o kus větší a to Kairena naplňovalo šťastlivým pocitem a jeho hrdost na jeho úspěch byla veliká.* Sem dobrej.* To byly slova co si Kairen řekl sám sobě. Jakmile už bylo po jeho tréninku, tak odemkl svůj pokoj a šel se podívat, co dělá jeho otec. Táta si seděl ve své pracovně a dělal si nějaké zápisky do práce. Jakmile to Kairen uviděl, tak se vrátil zpátky do svého pokoje, protože nechtěl svého tátu vyrušovat, když on jej též nevyrušuje. Když došel Kairen do pokoje, tak si sedl na svou postel a vzal si zase svou knihu. Otevřel na stránkách, kde byla záložka po zbytek dne si chtěl číst svou knihu. Jakmile přišel večer, tak Kairenovi zaklepala máma na dveře pokoje a zavolala ho na večeři.* Ano mami už jdu.* Zvolal Kairen na svou mámu a zase si založí knížku a položil si jí na postel. Vstal a vydal se do kuchyně. Večeře už voněla od dveří pokoje a Kairen už věděl´, že večeře bude vynikající jako vždy. Usedl ke stolu, popřál dobrou chuť a pustil se do jídla. Během večeře mu otec z ničeho nic ale sdělil.* Synku tento rýden tě čekají Geninské zkoušky. Věřím, že si dost silný ale i tak bys měl něco vědět. Je to zkouška na život a na smrt....* Jakmile tohle Kairen uslyšel, tak se při jídle zarazil.*" Na život a na smrt?"* Pomyslel si Kairen.* Věřím ti a vím že jsi dost silný na to aby jsi to zvládl. Boj beze zbraní a k tomu musíš zabít svého protivníka. Máš mou plnou důvěru v to, že dojdeš jako vítěz.* Jakmile to otec dopověděl Kairenovi, tak se Kairen usmál a odpověděl.* Neboj se táto já to zvládnu.* Když dojedl, ta vstal od stolu a šel si s otcem plácnout. Poté už Kairen vyrazil do pokoje a šel si dočíst svou knížku, kterou už měl skoro dočtenou.*

Počet slov: 744

Arisu Sasaki
Rikku - kamarád


*už se konečně cítila dostatečně dobře na to, aby mohla pokračovat v tréninku. Proto hned po snídani vyrazila ven, aby se proběhla po vesnici a zlepšila svou výdrž. Štvalo ji totiž, kolik času dokázala promarnit zraněním po geninské zkoušce. Musela být odolnější, musela toho vydržet mnohem víc, pokud chtěla být v budoucnu užitečná shinobi pro svou vesnici. Navíc měla své další důvody, proč se chtěla zlepšovat. Předpokládala, že Mizuki byla na chuuninských zkouškách, jen ji mrzelo, že se nepřišla rozloučit, a proto chtěla být lepší a silnější, až ji příště uvidí. Chtěla její uznání a nechtěla dělat své sensei ostudu, že by se jen flákala* Tak jo, jdem na to *řekla si pro sebe a pomalu vyběhla hned od jejich domu směrem na náměstí. Po chvíli se k ní připojil Rikku nečekaně* Copak, nemáš co dělat? *usmála se na něj Arisu, ale udržovala své tempo* To taky, ale chystal jsem se jít trénovat, když jsem tě viděl. Tak jsem si řekl, že bych se přidal, jestli ti to nevadí *oplatil ji úsměv a Arisu jen přikývla a společně kličkovali mezi lidmi, kteří směřovali na náměstí nebo z něj. Arisu si jen nostalgicky povzdechla, když si vzpomněla na první trénink s Yori, který si udělali právě tady na náměstí, ale tenkrát chtěla Arisu vylepšit rychlost. Tentokrát ji šlo o vytrvalost, proto při první možné příležitosti vyběhla do uličky vedoucí ke kraji vesnice, aby si mohla vyčistit hlavu venku. Její zranění ze zkoušky se už zahojila, ale jak poprvé po skoro půl roce zapojila celé tělo, tak to nebylo dvakrát příjemné. Trochu lapala po dechu, ale nenechala se rozhodit. Slyšela vedle sebe Rikku, ale byla ráda, že s ní nechtěl udržovat konverzaci, alespoň prozatím. Vlastně pokaždé, když se setkala po zkoušce s nějakým svým spolužákem z Akademie, tak se akorát pozdravili, ale nijak se spolu nevybavovali. Možná to bylo způsobené zažitou smrtí, kterou ještě nedokázali pořádně zpracovat. Vyběhli spolu z vesnice do tréninkové oblasti* Tak se uvidíme zase někdy *rozloučil se s ní Rikku, který už evidentně nemohl a nechal ji běžet samotnou. Arisu se dostala až k vodní nádrži, u které zastavila. Dívala se na vodní hladinu a vydýchávala se. Pořád ji trochu pobolívala žebra, ale nechtěla přestávat jen proto, že ji něco trochu bolí. Jistě přijdou situace, kdy na tom bude mnohem hůře a bude muset bojovat. Právě kvůli tomu nemohla polevovat v tréninku. Rozhlédla se po okolí a rozhodla se, že si párkrát oběhne vodní nádrž a pak uvidí, co dál. Samozřejmě mohla ji přejít pomocí Suimen Hokou no Waza, ale ne dneska. Znovu se rozeběhla, tentokrát kolem vodní nádrže, snažila se i přes narůstající bolest v nohou a u žeber udržovat stejné tempo. Musela na sobě dřít, jak jen to šlo. Ačkoli ostatní ji už ve většině případů jako tu malou holku z Akademie neviděli, obzvlášť její spolužáci, kteří věděli, že bojovala s Yori, se k ní chovali o dost lépe, tak ona se tak cítila. Její spolužáci určitě už dávno trénovali a ona se cítila být pozadu. Jako by o něco přicházela ty týdny, co byla doma. Pravdou také bylo, že se snažila trénovat kvůli hrozícímu setkání se svým otcem. Jednou se s ním setká a chce být připravená… Oběhne párkrát vodní nádrž, když zakopne a natáhne se. Po dlouhé době přecenila své síly. Vyklepe z oblečení písek a posadí se, aby si zkontrolovala kolena. Měla je rozedřené, ale ani nevzlykla. Nevadilo ji to, vlastně svým způsobem to vítala. Byla pro ni mnohem snesitelnější fyzická bolest než ta psychická, kterou si nesla v sobě. Chvíli sledovala, jak ji po noze stéká krev, než si vytáhla lahev s vodou, aby si obě kolena vyčistila. Trochu zasténala bolestí, když se snažila odstranit z rozedřených kolen písek. I přes bolest se ale rozhodla pokračovat dál. Nenechala se zastavit jen tím, že byla hloupá a zakopla. Tahle pitomá chyba se ji nesměla stávat. Třeba by to jednou mohlo znamenat nevýhodu v souboji. Vstala, schovala už skoro prázdnou lahev s pitím a rozeběhla se okolo vodní nádrže, kterou oběhla naposledy a pomalu se vracela do vesnice v mírném poklusu. Už toho měla docela dost, ale přesto se nechtěla nechat zahanbit, kdyby se domů přišourala. Zpomalila, až když vběhla do své čtvrti. Byla spokojená se svým výkonem, cítila celé své tělo a když vešla domů, tak si chtěla jen na chvíli lehnout. Nic víc momentálně nechtěla, přesto šla ještě zkontrolovat mamku, jestli se aspoň nasnídala. Snídaně zůstala jako skoro vždy netknutá, je si povzdechla* Mami, musíš něco sníst *snažila se ji domlouvat, chvíli na ní mluvila a odešla do svého pokoje až ve chvíli, kdy kolem poledne její máma snědla aspoň část snídaně. Dnešek bude ještě náročný den, proto na chvíli zalehla do postele, aby ho byla schopna přežít*

Legenda k přímé řeči:
NPC: Shin - rival

*Dnešní ráno bylo poměrně krátké. Mizuki si totiž naplánovala poměrně vyčerpávající týden, který však byla připravena dodržet do posledního puntíku. Ještě včera do pozdního večera se proháněla s tácy po místním Barbecue, aby dnes ráno mohla brzy vstát a jít trénovat. To se jí samozřejmě nepovedlo úplně podle jejích představ. Mizuki se přeci jen nikdy nepovažovala za ranní ptáče, navíc jí až dlouho do noci vrtalo hlavou, kdo byla ta žena tak podobná její matce, kterou potkala během plnění té mise. Kvůli tomu nedokázala zamhouřit oka skoro až do rána. Z tohohle důvodu vypla ten otravný budík, když jí začal na sedmou zvonit, a ještě několik dobrých hodin se prospala. Z postele se potom vyhrabala prakticky polomrtvá, kolem poledne a přespalá. Došla do kuchyně, malátně se natáhla po, kousek opodál ležícím, jablku a zakousla se do něj. Unaveně otevřela očka a rozhlédla se po baráčku.* „Díky, brácha,“ *proběhlo jí hlavou, když jí zbyl z jablka už jen ohryzek. Usoudila totiž, že jí tu nechal snídani, než odešel. Jinak netušila, kde by se to jablko vůbec vzalo. Bratr ale nemohl tušit, že ho jeho malá sestřička bude mít až k obědu. Spokojeně zamlaskala – ovoce v takovém období bylo ideální, dokázalo nejen nasytit, ale hlavně osvěžit. Mizuki se rychle navlékla do prvního oblečení na trénink, které měla po ruce – obyčejné šedavé kalhoty a černý, částečně síťovaný top. Vzhledem k tomu, že zaslechla cosi o zlodějích, kteří v oblibě vykrádali baráky a kradli vše, co jim přišlo pod ruku, a to včetně ocelových zbraní, raději si veškeré vybavení vzala s sebou. Čelenku si uvázala na levé stehno, pouzdro se zbraněmi zase na pravé a zbylé vybavení (Gariantou a bublifuk) za kalhoty. S tímto vyrazila se vším ven. Musela uznat, že kdyby nesla nějaké těžší vybavení, nejspíš by se jí to proneslo, ale takto se to celkem dalo. Dorazila na místo, kousek od jejího domu, které si vyhlédla už během studia na akademii. Šlo o písečný prostor, který byl díky písečné bouři několikrát podemílán. Z tohohle důvodu se na zemi vytvořily různě vysoké hrbolky, které vypadaly jako písečné kopce. Stejně tak tu bylo pár těch místních stromů, prakticky mrtvých, skoro-kamenných, přizpůsobených místnímu podnebí. Ráda tady trénovala, protože sem chodil málokdo a dalo se tu potrénovat leccos.
Veškeré své vybavení položila k jednomu ze stromů, kromě Gariantou, kterou si u sebe stále nechala. Také si u sebe nechala ocelová lanka, která prakticky nic nevážila a mohla se jí hodit. Všimla si během chuuninské zkoušky totiž toho, že její ovládání v dračí formě bylo omezeno na nějakou rychlost. Zajímalo ji, čím je ta rychlost omezena, nebo jestli prostě a jednoduše už zvýšit nejde. Pokud je omezena na její běžnou rychlost, mohla by tak jednoduše zvýšit i rychlost své nejlepší zbraně, což by mohlo být dost výhodné. Pevně chytila zbraň za rukojeť a rozmáchla se s ní před sebe. V tu chvíli se místo prostřední, nejdelší, čepele objevil namodralý dlouhý drak. Když však v dálce zahlédla obrys člověka, draka stáhla a zbraň založila zase za kalhoty, zatímco přimhouřila oči.* „Shin?!“ *proběhlo jí hlavou, zatímco dále sledovala blížící se postavu.*
Ale, snad ses nelekla? *Vydechl Shin se smíchem. Mizuki překvapeně vydechla. Dospěl – vypadal mužněji a nejspíš toho už také hodně dokázal. Naposledy ho viděla po druhé části chuuninské zkoušky. Sice ho neviděla při třetí, jelikož skončila na chvíli v nemocnici. To jí sice bylo líto, ale nepochybovala, že uspěl. Když si ale uvědomila, že určitě zahlédl její prohru, zklamaně uhnula pohledem. Shin to nijak nekomentoval, a místo toho vydechl jednou větou jeho návrh.* Když už jsme se tu tak pěkně sešli, což takhle společně potrénovat? Co? Jen tak, z nostalgie. A pak třeba dojít na něco dobrého k zakousnutí, jako odměnu za tvrdý trénink? *Zeptal se Mizuki takhle napřímo. Ta se trošku začervenala, načež se musela tiše zasmát. Celé to znělo jako pozvánka na rande. Nakonec však na jeho návrh kývla.* „Ale nic si od toho neslibuj!“ *pomyslela si a opět se nad tohle myšlenkou musela pousmát.* Zrovna jsem se chystala trošku potrénovat rychlost, respektive obratnost… *Začala a Shin mezi tím vytáhl jeden ze svých kunaiů. Mizuki nakrčila obočí a její pohled se svezl na zbraň, se kterou se Shin tak vytasil.* Je to jednoduché, budeš se vyhýbat mým útokům – bude to bez použití jutsu, pouze zbraně, *vysvětlil a Mizuki beze slova přikývla. Přeci jen často trénovala pouze své nohy, běh, rychlost, kterou byla schopná vyvinout tímto způsobem. Zapomínala ale na to, že během misí bude vystavena i situacím, kdy bude muset rychle reagovat a uhýbat nejen nohama. Takovýhle trénink k tomu byl ideální a bez nějakého protivníka by ho jistě nezvládla.
Shin tedy na nic nečekal a proti Mizuki se napřímo rozeběhl s kunaiem v ruce. Těsně před ní však vyskočil a pokusil se jí trefit shora. Mizuki se kotoulem dostala kus od něj a Shin skončil ve dřepu na místě, kde původně stála, s kunaiem zabodnutým do písčitého povrchu.* „Uff, ten to bere fakt vážně. Když nebudu dávat pozor, přijdu ke zranění,“ *uvědomila si Mizuki hned po jeho prvním útoku. Shin však na nic nečekal a vytáhl druhý kunai, tentokrát s výbušným lístkem, který hodil přímo po Mizuki. Ta zareagovala tak, že vyskočila co nejvýš, aby ji výbuch minul. Ale lístek nebouchl. Kunai se místo toho zabodl do země a výbušný lístek stále vlál ve vzduchu.* „Sakra!“ *proběhlo Mizuki v myšlenkách. Zdálo se, že Shin pouze blafoval, aby měl při zemi připravenou onu „výbušninu“. Mizuki dříve nebo později musela dopadnout na zem. V téhle situaci však vytáhla jedno z ocelových lanek, které měla uvázané kolem nohy a hodila jeden z jeho konců po větvi stromu, který stál kousek od ní. Za oba konce se potom zachytila, čímž nemusela dopadnout na zem přímo na onu „minu“, kterou tam na ni Shin nastražil. Místo toho se Mizuki díky lanku zhoupla a levou nohu natáhla před sebe. Chtěla Shina skopnout k zemi, ale hlavní bylo, že se dokázala dostat z téhle, poměrně nebezpečné, situace. Shin se jen sehnul k zemi, aby se jejímu útoku vyhnul. Mizuki se v tu chvíli pustila lanka, které hodila kousek od sebe. V případě nouze u sebe měla ještě jedno. Shin se nad tím celým pousmál a zvedl se z podřepu. Bylo zvláštní, tak ti dva vždy, nehledě na situaci, mohli mít vyrovnané síly.* To nebylo špatné pohotové řešení, *ocenil a Mizuki se pousmála. Zrovna on nebyl tím, kdo by ji chválil nějak často. Přesto se však nenechala tím jeho chlácholením obalamutit a dále byla ve střehu. Už jednou udělala nepříjemnou chybu, nehodlala udělat další znovu. Shin také už na nic nečekal a vytáhl několik shurikenů, navlečených na lanku. Mizuki měla takové zlé tušení, že i on bude poměrně dobrý v kenjutsu. Odpověď na tuhle otázku na sebe nenechala dlouho čekat. Proti Mizuki se zbraně rozletěly a Shin lanko zřetelně ovládal ukazováčkem. Měnil tak jejich dráhu podle toho, jak se Mizuki pohybovala. Ta usoudila, že nejlepší bude zůstat v pohybu, aby znemožnila Shinovi ji trefit. Sama tuhle techniku ráda používala, takže zhruba věděla, co si může dovolit. Šlo v podstatě o to, že se zbraně, kterými je provlečen ten ocelový drát, chovají jako loutka. Podle toho, jak shinobi drátkem pohybuje, tak se pohybují i ty zbraně. Jakmile se tak Shinovi zabodly shurikeny do stromu, jednoduchým škubnutím zápěstí je z něj vytáhl a mohl je po Mizuki vyslat znovu. Dalo se říct, že taková technika byla pro trénink úhybů doopravdy ideální, protože to nutilo Mizuki být neustále ve střehu i v pohybu.
Po nějaké době Shin stáhl shurikeny k sobě a na Mizuki se pousmál. Z toho všeho uhýbání už musela být pořádně vyčerpaná.* Ani jednou jsem tě netrefil, *pověděl jí se smíchem, zatímco Mizuki zůstala překvapeně stát.* „Ajo, ani jednou mě netrefil…“ *uvědomila si. V jejích očích tím pádem trénink byl poměrně úspěšný, a to i přesto, jak na sebe obvykle bývala při trénincích přísná.* Myslím, že si teda oba zasloužíme něco dobrého! *Prohlásil Shin a i Mizuki mu přitakala. Poté vyrazili do Ráje Barbecue, jediného dobrého podniku, který Mizuki znala v téhle vesnici. Sice jim včerejší večer slíbila, že se tam určitě ještě zastaví, ale nikdy by netušila, že svůj slib splní tak brzy.*
---
1362 slov

*bylo už pozdě odpoledne, když se vracela domů z tréninku u vodní nádrže, byla docela vyřízená, ale když šla kolem domu, kde bydlela Mizuki a bratránek, tak ji napadlo, že by mohla zkusit zaklepat. Bratránka viděla před pár dny mezi lidmi ve vesnici a evidentně neměl dobrou náladu a měl dost naspěch, takže se k němu ani nehlásila, ale Mizuki už neviděla hodně dlouho. Ani Kai ji vlastně neřekl, jestli je nebo byla na chuuninských zkouškách, ale předpokládala to. Doufala, že už se vrátila domů. Přeci jen ji chyběla a chtěla se ji pochlubit s tím, že je taky už shinobi. Měla čelenku přivázanou na levém rameni. Proto bez rozmyslu přelezla vrátka na jejich pozemek, jako to dělávala vždycky a u domovních dveří zaklepala*

*Mizuki zrovna kuchtila něco dobrého k večeři. Jsou to už věky, kdy si udělala více méně volný den, protože se snažila dohánět, co se dalo. Bratr se na to zjevně zase vykašlal a místo toho, aby se o svou malou sestřičku staral, tak šel zase bůhví kam. Mizuki vlastně ani nevěděla, jestli se toulá jen tak po venku, chodí na rande, nebo plní mise a zdokonaluje se jako shinobi. Na jeho postavení mu přeci jen vždy dost záleželo. Náhle však někdo zaklepal, načež Mizuki stočila pohled ke dveřím.* "Kdo to může být?" *S nikým domluvená nebyla. Přesto vypnula plyn, aby případně omylem nepodpálila barák. Pak se vydala ke dveřím a otevřela je.* Arisu!*Vydechla nadšeně. Její pohled se jí následně svezl na její levé rameno. Aniž by přemýšlela, během chvilky držela sestřenku pevně v objetí. Potom se však rychle stáhla a zazubila se.* Promiň promiň! *Uvědomila si a raději poodstoupila pár krůčků zpět do baráku, aby Arisu nijak neomezovala její životní prostor. Byla ale příliš nadšená z toho, že se jí to podařilo. Přeci jen, při jejich posledním setkání bylo znát, že o ni má v tomhle ohledu dost strach. Taky doufala, že ji zkouška nějak moc nepoznamenala. Pro děti jde přeci jen o dost silný zážitek.* Pojď dál! *Vydechla a jestli Arisu vešla, zavřela za ní dveře.*

Mizuki-chan! *vydechla nadšeně a zeširoka se usmála, to byla doba, kdy se viděly naposledy. Když ji Mizuki sevřela v náručí, tak ji taky objala a přitiskla se k ní. Přeci jen některé věci se od té doby, kdy se rozloučily, změnily. Přivřela oči a snad poprvé v životě si užívala její blízkost, blízkost někoho z rodiny. Když ji Mizuki po chvíli pustila, tak ji Arisu ještě chvíli držela, než ji pustila taky. Jejím omluvám se jen pousmála. Viděla, jak si Mizuki oddychla, když viděla na ní čelenku a jen se zazubila* Že ty sis myslela, že neprojdu geninskou zkouškou, že jo? *snažila se tvářit vesele a bezstarostně, ale její přese všechno ztrápený výraz ve tváři ji nejspíš prozradil. Ačkoli věděla, že Mizuki mohla říct všechno, přeci jen byly věci, o kterých stále mluvit nechtěla. Když vešla dovnitř, přistihla se, jak si rukou hraje se stříbrným přívěskem draka, který měla od geninské zkoušky pořád na sobě, od chvíle, kdy ho dostala* Koukám, že jsem přišla přímo k jídlu *uculí se nevinně, snaží se udržet ten bezstarostný tón, ale moc se ji to nedaří*

*Překvapilo ji, že ji Arisu tak nadšeně uvítala. Dokonce se ani moc netvářila na to, že by měla Mizuki pustit, což ji samotnou dost zarazilo. Podezíravě nadzdvihla obočí, ale rozhodla se to nechat být - třeba její sestřenku takhle poznamenala ta zkouška. Pokud ano, tak na ni rozhodně měla dobrý vliv.* Nenene, tak to není! *Začala se bránit a rukama omluvně mávat ve vzduchu.* Spíš jsem se bála, JAK ji zvládneš, než jestli vůbec... *Vysvětlila a trošku uhnula pohledem. Mrzelo ji, že jí už tenkrát neřekla, co ji na zkoušce čeká a na co se má psychicky připravit. Jednoduše na to tenkrát neměla odvahu a její malou sestřenku, která tenkrát sotva nastoupila na akademii, nechtěla nijak zbytečně děsit. Potom, když se Arisu zahleděla hlouběji do tváře, musela se trošku zamračit. Přeci jen ji znala už od malička, a tak pro ni bylo jednoduché poznat, že je něco v nepořádku. Místo toho, aby to rozebírala, tak s úsměvem došla k lince a znovu zapnula plyn, aby jídlo ohřála.* Jo, mám tu nějakou rýži a maso se sójovkou, doufám, že si dáš! *Aniž by se jí ptala, začala jídlo rozdělovat do mističek. Pak se však zarazila a aniž by pohled stočila zpět na Arisu, spustila:* Sestřenko... Co se děje? *Zašeptala. Tohle už tu bylo posledně - nějaké ty starosti, které ji nechtěla jen tak povědět. Tentokrát se ale Mizuki obávala, právě kvůli té zkoušce, kterou si Arisu prošla. Věděla, že ji s tím nechce zatěžovat, ale stejně tak její sestřenka musela vědět, že se s žádnou vyhýbavou odpovědí Mizuki nespokojí.*

Tak to tě omlouvá, už jsem si začínala myslet, že jsi mě čekala na hřbitově *zazubí se, ale věděla, že žertovat o takových věcech s Mizu nemohla* Přežila jsem, to je všechno, co ti k tomu asi řeknu. Přežila jsem, protože jsem nebyla dostatečně silná *druhou větu si zamumlá spíš pro sebe a prošla kolem ní, pak se na ní otočila* Taky jsi mi mohla říct, co obnáší zkouška, ale možná bych se na celý svět Shinobi v tu chvíli vykašlala *zamyslí se a zpětně je ráda, že ji Mizu nic neřekla. Nepotkala by Jaashiho a Kami by nemohla přijít na oči, kdyby to vzdala* Jasně, že si dám a ráda. Byla jsi na chuuninských zkouškách? *zeptá se a chce odvést rozhovor jinam, o svých trápení ať malých či velkých nemá chuť vůbec mluvit. Takže její otázku jen přejde pokrčením rameny* Život Shinobi, to se děje *roblemy a nevyřešené věci se na ní valily ze všech stran, od geninské zkoušky, plakátů s fotkou jejího otce jakožto nukenin po celé vesnici po obavy, že nebude dostatečně připravená na chuuninské zkoušky, a po city k Jaashimu, kterým nedokázala porozumět*

*Musela se jejím slovům zasmát. Vlastně díky Kaiovi trošku přešla na černý humor, obecně v tomhle světě jí ani nic moc jiného nezbývalo.* Počkej, co to plácáš? *Přimhouřila oči. Zdálo se jí, že si její sestřenka protiřečila. Možná se ale jen přeslechla.* Jo, promiň, asi jsem měla... *uhnula pohledem. Zřejmě si bude vyčítat, že na to neměla tenkrát odvahu.* Já tě prostě jen nechtěla... Odradit, *povzdechla si. Možná si Mizuki myslela, že když půjde touhle cestou, na chvíli zapomene na starosti, které jí přinášel život s její rodinou. Na druhou stranu měla taky strach, jestli to sestřenka zvládne, psychicky.* Umm, zkouškách? Jo, *kývla, ale to už stála u plotny a nandávala oběma jídlo, které potom položila na stůl s tichými slovy: "Dobrou chuť".* Prohrála jsem. Ale zřejmě to stačilo na to, abych se stala chuuninem... *zamumlala, chytila mezi prsty hůlky a pustila se do rýže s masem. Její další slova přešla s tázavým pohledem.* Život shinobi? Nikdy nebyl jednoduchý... *Zašeptala. Vlastně bylo jen štěstí, že obě stále byly naživu.*

*oddychla si, když se Mizuki jejím slovům zasmála, nerada by se s ní zase nějak dohadovala. Ale na její další slova nereagovala. Cítila, že ještě stále není připravená o tom mluvit, ačkoli s Mizuki ze sebe dostala většinou všechno, co ji trápilo. Jak Mizuki uhne pohledem a cítí, že si to asi vyčítá* Ne, je dobře, že jsi mi to neřekla. Asi bych ještě ten den utekla z Akademie *tiše se zasměje tomu, jak byla tenkrát vystrašená už jen z tréninků na Akademii. Kdyby věděla, že někoho bude muset zabít... Vzdala by to. Když mluví o chuuninských zkouškách a ačkoli prohrála, tak Arisu se usmála* Gratuluju k povýšení *popřeje ji také dobrou chuť a začne jíst. Chvíli jen Mizuki sleduje a snaží se přijít na to, co se ji honí hlavou. Co ji trápí tentokrát. Možná ji štve, že prohrála, přeci jen určitě tvrdě trénovala a prohru musela nést těžce. Natáhne k ní pomalu ruku a bez rozpaků ji vezme za ruku, kterou nedrží hůlky* Úspěšně jsi složila chuuninské zkoušky, já přežila geninskou a pořád jsme tady. Když jsem po zkoušce byla na hřbitově... *trochu se té vzpomínce pousměje, ačkoli to Mizuki může připadat dost divné* Tak jsem si uvědomila, že život shinobi není jen o povinnostech a o misích... Ale nejlepší jsou na tom ty chvíle, kdy nic nemusíš dělat. Kdy jen sbíráš síly na nějaký další úkol a pro tyhle chvíle chci žít. Pro ty prchavé chvíle, kdy prostě jenom jsem. Jako třeba teď s tebou *povzbudivě se na ní usměje, nechtěla ji vidět se trápit, ať to bylo kvůli čemukoli*

A to by byla chyba, ne? *Uculila se. Sama dobře věděla, že by se života shinobi jen tak nevzdala, a to i přes všechny nebezpečné mise a další překážky, které jí tahle cesta házela pod nohy. Doopravdy byla zklamaná z toho, že prohrála. Nikdy neuměla prohrávat - to Arisu musela vědět, protože už když byly malé, tak ať hrály cokoliv, tahle vlastnost Mizuki se vždy projevila. A bohužel z toho nevyrostla. Navíc byla zklamaná, protože nechtěla zklamat jak svou sestřenku, tak svého senseie.* Díky, *zazubila se a sevřela jí ruku. Pak se na ni překvapeně podívala. Nikdy by se takhle Mizuki nedotkla, vždy si držela odstup.* "Dlouho jsem tě neviděla, sestřenko..." *proběhlo jí hlavou a musela se nechtě pousmát.* Na hřbitově?! *vyhrkla zaskočeně a následně se musela zasmát, co jsi dělala po zkoušce na hřbitově, proboha? Ale je pravda, že my jsme tam měli sraz s instruktory před zkouškou... *pokrčila rameny. To, že to nejspíš zamýšleli jako místo, kde polovina z nich záhy zkouší, to už radši nezmiňovala, to by byl celkem krutý černý humor.* Ale ale? O čempak to mluvíš? *Odložila hůlky na stůl a zapřela lokty na stůl, zatímco se na sestřenku zaujatě podívala. V očích jí pohrávaly jiskřičky. Byla zvědavá, jestli si už našla nějaké dobré kamarády - někoho, na kom jí záleží.*

Neumím si představit, že by se můj život ubíral jiným směrem *souhlasně kývne a chce ji trochu pošťouchnout* A já tě, když jsem byla menší, měla za superhrdinku, tos mi teda připravila zklamání*nevydrží se ale tvářit vážně a tiše se zasměje* Naštěstí u chuuninských zkoušek nezáleží na tom, jestli jsi vyhrála nebo prohrála, ale jestli jsi udělala dojem, což mi bylo jasný, že uděláš *usměje se a úsměv ji vydrží i poté, co ji chytne za ruku. Sama nevěděla, co se v ní zlomilo, možná právě ta geninská zkouška, to, jak držela Yori v náručí, když umírala* To víš, měla jsem šanci 50:50, buď skončím zraněná doma a nebo na hřbitově *pousměje se a ještě na chvíli se snaží zahnat ty velmi bolestivé vzpomínky a myšlenky na prvního člověka mimo rodinu, kterého k sobě pustila příliš blízko. Když ale se na ní Mizuki podívá s takovým zájmem, že se musí pousmát* To má být výslech? *vzpomene si na Jaashiho a trochu zčervená* Bylo to pár týdnů po zkoušce, kdy už jsem se nechtěla jen válet doma, tak jsem šla na hřbitov dát květiny té půlce spolužáků, které neměli takové štěstí a zemřeli. A na hřbitově jsem potkala Jaashiho, jeho mamka pracuje na hřbitově a on ji tam pomáhal. Je to taky genin. Náhodou hřbitov není tak morbidní místo, jak se může zdát. Je tam hezky *usmála se trochu nepřítomně ztracena ve vzpomínce, což v důsledku mluví za vše*

*Byla ráda, že s ní sestřenka souhlasila. Zdálo se, že tohle přeci jen mají v krvi, už tomu nasvědčovalo to, že jejich rodiče se taky vydali touhle cestou, přestože měli i jinou volbu. Jakmile se zmínila o tom, že ji zklamala, opět se zatvářila trošku zachmuřile - jakmile se ale Arisu začala smát, natáhla se k ní a volnou rukou se ji pokusila lehce praštit přes hřbet ruky.* Ty potvoro! *Křikla na ni a smála se, když se ji snažila takhle "zbít". Bylo to ale takové to dětské pošťuchování - stejně jako se "praly" jako děti.* Nebyla jsi ale zraněná moc, ne?... *Zašeptala. Přeci jen Mizuki po té zkoušce neskončila úplně nejlépe, ale to mohlo být tím, že proti ní postavili krvežíznivého blázna. Naštěstí právě proto jí nakonec nedělalo až takový problém ho zabít. Poté Mizuki jednoduše tyhle myšlenky zahnala, opřela se o stůl a se zvídavým výrazem začala zase na chvilku vyzvídat svou sestřenku. Přeci jen se dlouho neviděly, a tak jakékoliv drby byly žádoucí.* Aach, tak Jaashi, říkáš? *Zašeptala a musela se ušklíbnout.* Něco mi říká, že ten tvůj Jaashi ti změnil i pohled na hřbitov jako místo, *musela se zasmát a s úšklebkem sestřenku dloubla do červenající se tvářičky. Často se k ní chovala jako její starší sestra, přeci jen k sobě vždycky měly dost blízko.* A nemáš na tohle ještě trošku času? *Zeptala se se smíchem. První lásky jsou takové sladké - v podstatě to ani láska nebývá, ale sama něco takového zažila ve svých devíti, tak jí asi nemá co vyčítat. Bylo to jen zalíbení, ale stejně to v člověku nechá hluboké vzpomínky. A pak se ztratil.* Tak kdy mi ho představíš? A taky... Kdy se pustíš do jídla? *Kývla směrem k plné misce Arisu a sama si opět dloubla do rýže.*

*nechala se lehce praštit a smála se dál. Ale hodlala ji to vrátit trochu víc, takže když se na ní podívala tak na ní zkusila použít Kanashibari no Jutsu za předpokladu, že se ji Mizuki podívá do očí. Pokud se ji povede sestřenku chytnout do genjutsu, tak ji tam udrží jen asi čtyři vteřiny, než ji pustí a nevinně se usměje. Pokud se tak nestane, tak jen chvíli přemítá nad tím, jak by ji to vrátila. Přijde ji, jako by neutekl skoro žádný čas od dob, kdy spolu trávily tolik času a přesto... Když se Mizuki zeptá, jestli nebyla moc zraněná, tak se jen smutně pousměje* Jak se to vezme... *odpoví vyhýbavě, nadechuje se, aby ještě něco dodala, ale nakonec na toto téma mlčí. On ten správný čas přijde a třeba Mizuki řekne všechno, tu celou pravdu, kterou si nesla v sobě* Není to můj Jaashi *brání se hned, jak to slovní spojení od Mizuki uslyší, ale přesto ji pomyšlení na to, že by to třeba jednou mohla být pravda, zahřálo u srdce. Marně se snaží nečervenat. Když zaslechne na co Mizuki nejspíš naráží, tak si založila ruce na hrudi a vrhla na ní uražený pohled* Chceš mi říct, že jsem ještě malá na to mít kamaráda kluka? Abys věděla, není první. Občas trénuju s jedním spolužákem z Akademie. Jaashi je kamarád *dala důraz na poslední slovo a na otázku ohledně představení radši nic neřekla a místo toho se pustila do jídla.* Není nad něco jiného než míchaná vajíčka *zamumlá s plnou pusou a doufá, že tenhle výslech ohledně Jaashiho skončil*

*Samozřejmě se Mizuki do vždycky dívala do očí někomu, s kým zrovna tráví čas a mluví s ním. Vlastně to považovala za slušnost. Proto se Arisu podařilo Mizuki do genjutsu chytit, ale jen na chviličku, než si Mizuki uvědomila, že jde o genjutsu. V tu chvíli složila jednoduchou pečeť, na chvíli zastavila tok své chakry, načež ho prudce vypustila.* Kai! *Bylo vtipné, jak vždy, když se dostala do takové situace, kdy potřebovala prolomit genjutsu musela zároveň vyslovit jméno jejího senseie. Nad tím se vždy pousmála a ani teď to nebylo jinak.* Dobrá práce, *uznale kývla,* něco takového se ti může při chuuninských zkouškách hodit. Půjdeš už na ty další? *Zeptala se. V takovém případě by se samozřejmě pokusila najít si nějakou misi na území Kiri, nebo alespoň blízko, aby mohla svou sestřenku byť jen nepřímo podpořit. Dost Mizuki záleželo na tom, aby uspěla. Byla si navíc jistá, že ne každý dokáže na úrovni genina používat genjutsu, nebo ho prolomit.* Ale ráda bys, aby byl... *opáčila, když se Arisu začala takhle bránit,* takže v tom vlastně není rozdíl, *prohlásila a s úsměvem pokrčila rameny. Zdá se, že uvedla Arisu trošku do rozpaků, vzhledem k tomu, jak vznětlivě začala reagovat. Proto se raději pustila do jídla a jen k ní vždycky pohledem vzhlédla, když něco pověděla.* Ne, to vůbec říct nechci. Jsem ráda, že máš kamarády, *poznamenala s plnou pusou a raději trošku uhnula pohledem. Zdálo se, že se o tom Arisu vůbec nechce bavit, a tak se i Mizuki rozhodla, že to dál nebude pitvat. Na chvíli nastalo ticho, než se Mizuki nadechla k tomu, aby řekla něco dalšího. Zdálo se, že ani tahle otázka nebude pro Arisu jednoduchá, přesto se ale rozhodla zeptat:* Co jsi myslela tím - jak se to vezme? Co se týká zranění v geninské zkoušce... Co se stalo? Postavili proti tobě někoho, koho jsi znala? *Zeptala se tiše a starostlivě si sestřenku prohlížela. Na chvíli odložila hůlky na stůl a svou pozornost tak zase chvíli věnovala jí. Geninská zkouška je zřejmě těžká pro každého, ale někdo to snáší lépe a někdo hůř. Je ale pravda, že Mizuki čekala, že jí sestřenka své dojmy ze zkoušky vylíčí - není dobře, aby to všechno dusila v sobě, ať už se tam toho dne stalo cokoliv.*

*trošku zlomyslně ji těšilo, že se ji to povedlo a když se Mizuki z genjutsu uvolnila, tak se tiše zasmála. Taky si v ten moment vzpomněla na Kaie* Genjutsu je prý cesta k šílenství *uculí se nevinně a kývla* Ano, chtěla bych na další, ale vůbec si nejsem jistá, jestli jsem na ně dostatečně připravená. *trochu se zachmuří, to ji v posledních dnech trápilo nejvíc, to, jestli je dostatečně silná na to účastnit se chuuninských zkoušek, jestli nemá ještě dva roky počkat* Prostě... Je mi s ním dobře a hodně mi pomohl po zkoušce. Dokázala jsem se s ním cítit normálně a ne jako vrah *řekne smířlivě a pousměje se, pokračovala v jídle na ní nezvykle rychle a hladově, takže během chvíle měla celou misku snědenou* Hmmm, asi budu k tobě chodit na jídlo, bylo to moc dobré *tiše se zasměje a tváří se bezstarostně do chvíle, než Mizuki zase promluvila* Nepokládáš zrovna otázky, na které by bylo lehké odpovědět *povzdechla si a podívala se Mizuki zpříma do očí. Chvíli mlčela, jako by přemýšlela, co všechno ji chce a může říct a nakonec se zhluboka nadechla. Rozhodně nechtěla, aby ji Mizuki litovala nebo aby si vyčítala, že ji neochránila před něčím nepříjemným* Jen jsem nemohla asi půl roku trénovat, trochu víc pohmožděná žebra *pokusí se na úsměv, ale ví, že to na Mizuki ani v nejmenším nezabere, ale rozhodla se ji odpovědět po pravdě, jen na to sbírala odvahu* Ano, znala jsem ji... *začne a uhne pohledem, potřebovala o tom mluvit, došlo ji v tu chvíli* Byla první člověk na Akademii, který mě uznal jako sobě rovnou. Trénovaly jsme spolu, přátelily se. V tu dobu pro mě byla vším... *ani si neuvědomí, že ji po tvářích stékají slzy, jen se dívá na desku stolu* Obětovala se, abych mohla žít *šeptne a dodnes si vyčítá, že přežila. Měla být stejně silná jako Yori. Ale ji v tu chvíli nenapadlo to, co přišlo v posledním okamžiku jejího života. Neviděla ten důvod, proč*

Hmm... Já osobně mám šílence poměrně ráda, *pobaveně kývla a pokrčila rameny. Zajímalo by ji, kde něco takového Arisu slyšela. Osobně by řekla, že cesta k šílenství je to pro toho, který do genjutsu padne. Všimla si výrazu své sestřenky. Jako by se v ní viděla - v tomhle byly podobné - strach z neznámého, z toho, jestli jsou dost dobré a jestli se zbytečně nezklamou. Z tohoto důvodu Mizuki spoustu věcí raději odkládala, než aby náhodou neuspěla. Těžko říct, jestli něco takového byla vyloženě cesta k úspěchu.* Je jednoduchý způsob, jak to zjistit, *Uculila se, zvedla se od stolu a došla ke kuchyňské lince. V tu chvíli se začala přehrabovat v šuplících, dokud nevytáhla svitek smotaný do ruličky. S úšklebkem ho položila na stůl, Arisu přímo vedle misky s jídlem, které už tak jako tak měla prakticky dojedené. Nic víc jí k tomu neřekla, ale kdyby svitek její sestřenka rozevřela, zjistila by, že se jedná o C misi. Původně si ji Mizuki nechávala na volnější dny, ale když ji přišla navštívit Arisu s tím, že se chystá na Chuuninské zkoušky, jde o ideální příležitost. I Mizuki splnila jednu C misi ještě před zkouškou.*
Jako vrah? *Zeptala se zamyšleně a nevěřícně přimhouřila oči. Musela mluvit právě o té geninské zkoušce, o té, o které chtěla vědět víc. Přeci jen to bylo příležitost, kdy se každý výherce cítil tak trochu jako vrah. Nebylo to žádné vítězství, ale tvrdá zkouška života. Mizuki ale nechala svou sestřenku vymluvit. Říkala si, že bude jen dobře, když se s tím svěří. Když Arisu domluvila, Mizuki tiše obešla stůl a objala ji zezadu kolem ramen.* Obětovala se, aby ses stala skvělou kunoichi. Jen teď nesmíš zklamat její důvěru. Jestli to dokážeš, věřím, že by byla šťastná, *pověděla tiše a s lehkým úsměvem na rtech. Věděla, že si to Arisu vyčítá, ale v podstatě nebylo proč. Šlo o zkoušku, kde jedna z nich zemřít musela - osud tvrdě rozhodl, že postaví tyhle dvě proti sobě. Život shinobi je krutý.*

Všichni shinobi jsme taková parta šílenců... *pousměje se a vzpomene si na něco* Už jsem poznala tvého senseie, Kaie-san. Nejdřív byl chladný a tak, ale to mohlo být způsobené i tím, že v tu chvíli byla Kami-sensei v nemocnici, ale pak jsem pochopila, proč ho máš tak ráda *zazubí se na ní a vzpomene si mimoděk na to, jak se o ní s Kami postarali, když to přepískla s tréninkem. Mezitím ji sledovala, jak vstala od stolu a dala na stůl nějaký svitek. Zvědavě se na něj podívala, ale jinak mu nevěnovala moc pozornost, aspoň prozatím. Potřebovala se konečně někomu svěřit, co se stalo na geninské zkoušce. Nechala se obejmout, ale nijak na ní nereagovala, jen mluvila dál* Kdyby nebylo Benjiro-senseie... *to jméno pronesla se vší nenávistí, kterou k tomu muži dokázala cítit* Kdyby nebylo jeho, tak s ní nikdy nemusím bojovat a ona by určitě žila. To on rozhodl, že budu bojovat právě s ní... s Yori-chan *s těžkým srdcem potichu vysloví její jméno, není to pro ní ani trochu lehké, jako by to jméno pro ní mělo mnohem hlubší význam* Nedokázala jsem pochopit, proč se mnou nechtěla bojovat. Když jsme se poprvé tam setkaly... Nebyla schopná bojovat... Tak jsem od ní odešla s tím, že až bude připravená, tak ať si mě najde... I potom jsem měla větší chuť bojovat než ona... Do poslední chvíle jsem netušila, proč... Do chvíle, než mi dala tohle *začne si zase hrát s přívěskem draka, jen tiše pláče a dívá se před sebe, chvíli teda nevnímá okolní svět* Snažím se řídit se radou Kaie. Abych to brala jako něco, co mě posílí, abych už o nikoho nemusela takhle přijít. Ale je to pořád těžké...

Že?! *Vydechla a zazubila se. Věděla, že Arisu je někdo, kdo by to mohl pochopit, protože si jsou v mnoha ohledech podobné. I k Mizuki býval chladný, tenkrát ho požádala o to, aby se stal jejím senseiem. Vlastně netušila proč - skoro ji tenkrát omylem zabil a Kami byla tou, která ji zachránila, a tak by logicky měla přijmout ji jako svého senseie. Občas myšlenky Mizuki byly nepochopitelné - asi tu ale bylo něco, co ji na Kaiovi zaujalo, nehledě na jeho chladný výraz. Mizuki každopádně úsměv brzy přešel, a to ve chvíli, kdy se jí sestřenka začala svěřovat s tím, jak probíhala geninská zkouška. Přestože to vypadalo, že ze sebe Arisu ta slova spíše souká a dělá jí to obecně velký problém, Mizuki jí nechtěla skákat do řeči. Nechala ji domluvit a pak ji stiskla ještě o něco více. Pohled jí přitom klesl k tomu přívěsku.* Co jsi pochopila? *Zeptala se překvapeně. Ostatně Mizuki nemohla mít tušení, co ten přívesek má znamenat a jaký má pro ni význam. Vypadá to ale, že od té doby ho měla stále u sebe.* Kai sám ztratil spoustu důležitých lidí, neměl to jednoduché, stejně jako ty. Třeba ví, o čem mluví... *Zašeptala konejšivým tónem a až teď ruce kolem Arisu povolila. Místo toho popošla pár kroků, aby stála přímo před ní a dřepla si, aby jí viděla do tváře* Chci, abys věděla jednu věc, *zašeptala a pokusila se o povzbudivý úsměv - ten byl v tuhle chvíli těžký i pro ni, když viděla, jak se její sestřenka trápí pro něco, co jednoduše musela udělat.* že jsem moc ráda, že ses mi svěřila. A že můžeš kdykoliv znovu, kdykoliv budeš chtít a kdykoliv se ti jen trošku uleví, *pověděla jí. Přeci jen komu jinému by se mohla Arisu svěřovat? Mohla to asi ještě být Kami, nebo ten její kamarád Jaashi. Její matku by snad ani nepočítala, vzhledem k tomu, že se sotva dokázala postarat o sebe, jak by se dokázala postarat o svou dceru, když se trápí? Tetička nikdy nebyla příliš... Rodinný a empatický typ.*

*Arisu se na ní usměje, přeci jen byly spíš jako sestry a byly si díky tomu i dost podobné. Jednou ji třeba povypráví, jak se seznámila s Kaiem. Někdy, když zrovna nebudou řešit geninskou zkoušku. Když se Mizuki zeptá, co pochopila, najednou měla ještě větší problém mluvit. Ani vlastně nevěděla, jak to má pojmenovat bez toho, aniž by vyslovila ty slova, která použila Yori. Tenkrát byla ještě příliš malá na to, aby význam těch slov pochopila, ale teď po nějaké době a obzvlášť poté, co poznala Jaashiho, všechno ji to začalo pomalu dávat smysl. Od té doby, co se víc socializovala v Suně, co získala lidi, kteří pro ní něco znamenají, pro které by udělala cokoli by bylo v jejích silách... Tak začala chápat ta slova. Delší dobu mlčí, jako by hledala ta správná slova, než se zhluboka nadechne* Měla mě ráda tolik, že nedokázala snést myšlenku na to, že by mě musela zabít... Raději zemřela, než aby se mě něco mělo stát... *zašeptá a po tvářích ji stékají nové slzy a začne příliš rychle dýchat, jako tu odhalenou pravdu nemohla dál snášet. Proto na chvíli sevře Mizuki paže, které má kolem svého krku, jako by se snažila najít nějaký stabilní bod, o který by se mohla opřít. Po chvíli se ji dech trochu zpomalí, ale rozhodně ne do normálu. Když ji Mizuki pustí a přesune se před ní, tak ji prostě jednoduše vzala za ruce, jako by s ní v tuhle chvíli potřebovala mít nějaký fyzický kontakt, bylo to příliš těžké na to, aby na to byla teď sama* Já vím, Mizu-chan, já vím *podívá se ji do očí, ale o úsměv se ani nepokusí, přesto je tak neskonale vděčná, že to někomu řekla a že ten někdo je Mizuki*

*Mizuki by se sice ráda bavila o Kaiovi, jako ostatně vždycky, ale jakmile poznala, že má její sestřenka nějaké starosti, mile ráda konverzaci zavedla jiným směrem. Byla vděčná, že spolu stále, i přes to delší odloučení, měly natolik silný vztah, že se sobě vzájemně dokázaly svěřovat. Mizuki nepřestávalo zarážet, jak se Arisu přestala bát fyzického kontaktu. Buďto ji změnil kolektiv, ve kterém se pohybovala, nebo zjistila, že je to s ním jednodušší, když se člověk trápí. Zatím Mizuki nedokázala říct, jaká z možností je ta správná, a vlastně na tom ani nezáleželo. Důležité bylo, že to byla právě ona, o koho se dokázala Arisu takhle opřít. Po chvilce ucítila studené kapičky na svých pažích. Přivřela oči a semkla zuby k sobě, jako by se snažila prokousnout tu trpkost, kterou byla atmosféra okolo úplně nasycená. Sama se trošku zachvěla, než se rozhodla svou sestřenku pustit a pohlédnout jí do tváře. Chtěla jí prsty setřít slzy, které způsobily, že oči její sestřenky byly skleněné jako malé křišťály. Arisu ji však chytla za ruce, a tak je nechala v té pozici, aniž by s nimi nějak pohnula. Chtěla, aby se Arisu vyplakala. Doufala, že se něčemu takovému její malá sestřenka vyhne, alespoň po takovou dobu, dokud to jen půjde. Musí to být neskutečně těžké, v takovém věku ztratit nejlepšího přítele - vlastní rukou. Ono vlastně v jakémkoliv věku.* Arisu-chan, cítíš teď... Nenávist? *Bylo logické, že by Benjiro-senseie nenáviděla. Důležité bylo, aby si tohle všechno nevyčítala sobě, protože udělala to, co musela - nebylo cesty zpět. A také bylo důležité, aby se nechtěla pomstít. Arisu vždycky byla spíše ten poslušný a hodný typ. Takováhle zkušenost ale dokáže s člověkem udělat divy. I Mizuki byla taková, že jakmile ji někdo naštval, nejraději by ho roztrhala na kusy. Druhá část jejího "já" ale věřila, že pomsta není řešením, proto se musela své sestřenky zeptat.

*dívala se na Mizuki a vůbec neměla ponětí, jak teď dál má žít. S tím, že se ji s tímhle svěřila. Najednou ji to tak moc svíralo, že nedokázala myslet na nic jiného. Měla v hlavě těch pár hodin před pár lety, pamatovala si je, jako by to bylo včera. A věděla, že to nikdy nezapomene. Yori neměla takhle zemřít, ale pokud ona byla ta, která měla přežít, tak by se měla trochu sebrat a dostat ze sebe to nejlepší, co mohla. Jako shinobi, na chuuninských zkouškách i jako člověk. Ačkoli si dlouho říkala, že to ona měla zemřít, tak nakonec si uvědomila, že by ten její život měl stát za to, pokud dostala tuhle šanci. Co se týče fyzického kontaktu, změnil ji Jaashi. S ním bylo všechno tak přirozené. A věděla, že v Mizuki má úplně toho nejbližšího člověka, jakého kdy může být. Proto, když se ji zeptala, zda cítí nenávist, zarazila se. Na tuhle otázku bylo těžké odpovědět. Buď mohla říct pravdu na rovinu, jistě, že cítila nenávist a měla v plánu se jednoho dne pomstít. Ale nevěděla, zda zrovna tohle Mizuki chce slyšet. Nebo mohla lhát, ale to nedokázala. Nemohla ji lhát už jen z toho důvodu, že by to stejně Mizuki poznala. Jen se zhluboka nadechla a pustila její ruce* Já... *chvíli se odmlčela, než pokračovala* Teď ani nevím, co cítím. Snažím se trénovat, abych byla lepší shinobi. Ale nevím, jestli tím budu lepší člověk než Benjro-sensei. Nenechám to jen tak, Mizu-chan. Jednoho dne bude muset zaplatit za to, co se stalo. *řekne odhodlaně a z očí ji místo smutku a žalu čiší nenávist a touha po odplatě. Nedokáže tomu zabránit, Mizuki to chtěla vědět, měla svým způsobem právo to vědět. Arisu chtěla, aby věděla, že jednoho dne takový den přijde. Nechtěla, aby se to její sestřenka dozvěděla od někoho jiného. toužila po pomstě a nikdo ji v tom nezabrání. I kdyby měla Mizuki ublížit, kdyby se ji v tom snažila bránit. Tohle byl její cíl - pomsta.*

*Chtěla Arisu ještě něco povědět, ale nakonec jen naprázdno otevřela pusu, aniž by z ní vyšel jakýkoliv zvuk. Rty zase přitiskla k sobě a uhnula pohledem, usoudila, že bude lepší nic neříkat, navíc se jí zmocnil strach z toho, co teď Arisu doopravdy cítí. Jak k té celé situaci přistupuje a jaké následky to v ní zanechalo. Na druhou stranu, podle toho, co jí sestřenka řekla, to znělo tak, že musí svůj život teď uchopit pevně do svých rukou, aby oběť její tehdejší nejlepší kamarádky nebyla zbytečná. Přeci jen zemřela pro to, aby mohla Arisu dobře žít, toho si ale nejspíš byla vědoma. Jakmile spatřila nejistotu v jejích očích, své oči trošku přivřela, ale neřekla ani slovo, aby sestřenku nevyplašila. Doufala ale, že odpoví na její otázku.* Možná budeš, možná ne - záleží, k čemu ten svůj trénink využiješ... *Zamumlala a skoro až nepřítomně přejela ukazovákem po hraně stolu. Téhle odpovědi se trochu bála, protože si byla skoro jistá, že pomsta není řešením, na druhou stranu se dokázala vžít do pocitů své sestřenky a nejspíš by na jejím místě přemýšlela úplně stejně. Dost možná už by se mu pokusila ublížit ještě o něco dřív, i když s její tehdejší silou pravděpodobně neúspěšně. Mizuki tiše zvedne pohled a pohlédne do tváře Arisu.* Nevím, jestli to je ta správná cesta... *Zašeptá, ale vlastně je ráda, že se jí z očí ztratil ten smutek a zoufalství, které tam ještě viděla před chvílí.* Ale stavět se proti tobě nebudu, Arisu-chan, *že by reagovala stejně jí nehodlala říct. Už takhle se jí ta slova zabodávala do krku, jak si byla vědoma toho, že nepokusit se tohle smýšlení Arisu rozmluvit je špatně. Jen doufala, že to nedopadne celé špatně. Přeci jen ten Benjiro byl ninjou vesnice Suny, pokud by ho Arisu zabila a přišlo by se na to, musela by uprchnout z vesnice. V takovém případě by ji ale nenechala jít samotnou, a tak to stavělo i Mizuki do dost nepříjemné pozice. Chvíli zírala nepřítomně do strany, než se jí oči opět svezly ke svitku, který stále ležel nehybně uprostřed stolu. Vlastně by to bylo ideální pro rozvíření myšlenek a změnu atmosféry. Tu misi by zvládla sama, ale přála si vidět, jak se zlepšila její malá skoro-sestřička.*

*sledovala Mizuki a začala se bát její reakce. Ano, věděla, že tohle nebylo přesně to, co by Mizuki od své malé sestřenky čekala, ale pravdou bylo, že za tu docela dlouhou dobu se Arisu změnila, možná až příliš. Cítila ten její šok, přeci jen pořád v ní dokázala číst. Tak moc ji chtěla říct, že to není vina, že si prožila to, co prožila. Věděla, že Mizu vůči ní měla vždycky silné ochranitelské sklony a věděla, že by ji toho nejradši ušetřila. Ale tohle byl shinobi svět, do kterého obě vstoupily dobrovolně, snad i navzdory přání svých rodičů, a musely bojovat samy za sebe. Ale Arisu velmi ulehčovala tuto situaci skutečnost, že věděla, že může říct Mizu cokoli. Brala ji jako svou starší sestru, vždy tomu tak bylo a vždy to tak bude. Věděla, že vlastně neví, co by na to řekla, ale svým způsobem byla ráda, že se Mizuki nebude stavět proti ní, ale věděla, že to není tak jednoduché. Možná její plán pomsty byl jen přáním, možná to jednou bude skutečnost, ale potom se bude muset poprat s následky* Nezaslouží si žít. Nezaslouží si žádný z těch dní, kdy ho nechávám naživu. Ale k mojí smůle na něj tak leda teď můžu křičet přes celou vesnici, že je parchant *nevesele se usměje* Vím, že zabít jiného ninju ze stejné vesnice je jednosměrná cesta k tomu stát se nukeninem. Až k tomu dojde, nemůžu po nikom z vás, po tobě, Kami, Kaiovi nebo Jaashim, chtít, abyste mi pomáhali. Nechci vás do tohohle stáhnout, takže až k tomu dojde, budu to mít dostatečně promyšlené. *řekla tiše a dívala se přímo na Mizuki, snažila se ji tím možná snad uklidnit nebo ji dokázat, že není tak zaslepená pomstou, aby udělala něco bez rozmyslu* A taky budu muset být dostatečně silná, abych vůbec mimo vesnici přežila, když po mě půjdou ninjové ze všech vesnic *pomyslela si, ale nic z toho Mizu neřekne. Pohled se ji také stočí ke svitku, který ji začne až v tuhle chvíli zajímat. Bylo těžké o tomto mluvit a nechtěla přidělávat Mizuki další starosti, ale to stejně nejspíš teď udělala. Ale chtěla k ní být upřímná, věděla, že k ní být může. Nakonec se natáhla pro svitek a zvědavě ho otevřela* Hm, C mise? *pokusila se na ní usmát, ale po předchozím hovoru to jde velmi těžko. Snažila se změnit téma, ale věděla, že to nešlo tak snadno, proto se přímo na Mizuki podívá* Nedovolím, aby moje rozhodnutí ohrozilo tvou cestu kunoichi *řekne tiše, nedokáže se i přes všechny ty změny přimět se k tomu, aby ji na rovinu řekla, že ji má ráda. Ale doufala, že to Mizuki ví, že ví, že přesně to ji chtěla svou poslední větou říct*

*Je pravda, že vnitřně bojovala s tím, co jí Arisu právě pověděla. Na druhou stranu, znala její pocity - nenávist je přirozenou emocí, který poznala i Mizuki, i když se jí snažila vyhýbat obloukem. A tak věděla, že to nejde žádným způsobem zastavit. Více než té její pomsty a toho, že její malá sestřenka z celého srdce touží zabít člověka, se bála toho, jak na to doplatí právě Arisu.* "Vlastně je dost nechutný, že nad tím takhle přemýšlím..." *Uvědomila si, když jí v podstatě skoro nijak nerozhodilo, že se z její sestřenky nejspíš dříve nebo později stane vrah. Asi byly obě dostatečně zvrácené na to, aby to dokázaly bez problémů brát jako hotovou věc. Musela se smutně pousmát nad tím, když sestřenka zmínila, že ji, ani nikoho jiného do toho rozhodně nechce zatahovat.* "Já vím, já vím," *proběhlo jí hlavou, ale i Arisu musela vědět, že pokud do něčeho takového půjde, Mizuki to rozhodně nenechá jen tak. Ne, že by jí přímo pomáhala, ale kdyby se měla stát nukeninem, nenechá ji v tom. Nevystaví svou malou sestřenku nebezpečí. Stále byla silnější než ona, a tak cítila jistou zodpovědnost za to, jestli je na živu, nebo ne. Věděla totiž, že ani její matka, ani otec, se o ni v takovém případě nepostarají.* Už jsi to řekla i někomu jinému? *Zeptala se Mizuki a naklonila hlavu ke straně. Doufala, že si takovéhle věci nechává více méně pro sebe. Kdyby Mizuki plánovala něco takového, kdoví, jestli by se svěřila někomu jinému než Arisu. Možná ani Kaiovi ne, natož jejímu bratrovi, který bral povinnosti shinobi až příliš vážně. Stále je tu možnost, že pokud se bratránek Arisu, tedy bratr Mizuki, dozví, že jeho sestřenice udělala něco takového, až se to stane, půjde po ní. Proto doufala, že slova Arisu, že "to bude mít promyšlené", mínila upřímně a že to tak vážně bude. Bylo by fajn, kdyby v tom případě pak unikla z vesnice ideálně nezpozorovaně. I když by to znamenalo, že bude neustále stíhána a bude žít životem uprchlíka, který bude nucen se neustále skrývat a měnit svá "bydliště". Až teď se pohled Arisu stočil ke svitku, a tak Mizuki jen přimhouřila oči. Ležel tu už nějakou dobu, ale Arisu, zaslepena myšlenkami na pomstu, mu nijak zvlášť nevěnovala pozornost.* Tohle je prvním krokem k tomu, abys zjistila, jak na tom jsi, *pokrčila rameny. Pokud je její životní cestou pomsta, síla v ní bude hrát velkou roli. V D misích toho moc předvést nemohla a C mise je tak jediným prostředkem, jak si ověřit své schopnosti. Na vyšší úroveň ji nikdo zatím nepustí, ale pro začátek by tohle možná i stačilo. Nad dalšími slovy Arisu se Mizuki málem rozplynula. Navzdory situaci jí koutky zacukaly a roztáhly se do úsměvu.* Nedovolím, aby se ti něco stalo, Arisu-chan, *pověděla jí a s úsměvem se postavila ze židle, aby jí mohla rozcuchat nafialovělé vlasy. Stejně tak jako při misi byly podle Mizuki důležitější životy ninjů, než splnění mise, v životě byla důležitější rodina než "kariéra" shinobi. Nehledě na to, že Arisu, pokud nepočítala bratra, byla posledním žijícím členem rodiny, na kterém Mizuki záleželo. Právě proto nemohla dopustit, aby se jí něco stalo. I kdyby měla společně s ní opustit vesnici a stát se uprchlíkem, nezbývala by jí jiná možnost.*