Nemocnice

Kai Yoshimitsu
*Po polibku jen šťastné vydechne a zahledí se Kami do očí. Jeho zamilovaný pohled doplní šťastným úsměvem.*(Kai) Taky bych si tu vedle tebe rád lehnul, ale to by té si bolelo. Takže to budeme muset nechat na později. *poví a svoji rukou zajede pod její ruku a jemně ji chytne.* (Kak) Dobře, budu. *odpoví a další jen hledí do očí. Nyní má myšlenky jen a jen na ní. Nemyslí na nic jiného než na to, aby se co nejdříve uzdravila. Nic jiného ho momentálně nezajima.* (Kai) Nechci ti nic rozhazovat, ale měla by jsi se na chvíli prospat. Aby si si odpočinula. Tskze se klidně prospi. Já tu budu, až se zase vzbudíš. *zkusí ji přinutit, aby se trochu prospala. Přeci jen potřebuje nabrat síly a ty se nejlépe nabírají při spánku.*

Kai Yoshimitsu
*Byla pravda, že momentálně byl nejšťastnější za celou dobu. I navzdory tomu, že mu nedávno umřela sestra. Ale an to nemyslel, tak mohl být šťastný.* (Kai) To je jen díky tobě. To ty mě děláš šťastným. *věnuje ji další úsměv. Poznal, že Kami nějak necítí její ruku a tak se na ni podívá.* (Kai) 'To v ni ztratila cit?' *poví si v mysli udiveně, ale navenek to nedá znát. Otočí se zpět na Kami.* (Kai) Nebojse, zítra ráno sem tu jak na koni. Hned jak my to dovolí, ukážu se tu. *řekne a nakloní se k ní.* (Kai) Tak tedy dobrou noc a zase zítra. *řekne a znova ji políbí.*

Kai Yoshimitsu
*Kai ji políbí a věnuje ji další úsměv.* (Kai) Dobrou noc, zlato. Uvidíme se zítra. *dal klečí u její postele a čeká, dokud neusne. Nejraději by tam byl s ní celý ten čas co tam má ležet. Ale taky věděl, že musí hold trénovat. Jakmile zavřela oči a spala, Kai opatrně vyndá ruku z pod její a opět se na ni pousměje. Je rád že na chvíli zase usnula a chvíli spí. Takže teď nastal čas, aby mohl splnit poslední povinnost, kterou má. Kdyz odcházel, pořád sledoval jak spí. Nakonec vyšel z pokoje a opatrně zavřel dveře. Zastavil tam nejbližší sestřičku, aby ji řekl že Kami spí.* (Kai) Ještě se chci zeptat, kde bych si mohl odtud poslat dopis do nemocnice v Kumo? Je to naléhavé. (Sestřička) Tamhle po těch schodek na střechu. Tam můžete poslat onen dopis. *řekne mu sestřička a ukáže na schody za jeho zády. Kai se zdvořile uklonil a rozejde se k těm schodům. Po schodech vyjde na střechu a uvidí tam holubinka a nejakeho staršího pána. Toho se zeptá, zda by neměl kus papíru a něco na psaní. Ten se na něj pousměje a podá mu to. Kai poodstoupí a napíše dopis. Ten zabalí a zeptal se, jaký pták mu doručí dopis do Kumo. Pan po chvíli přemýšlení ukáže na jednoho, který je nejdál. Proto mu uváže dopis k noze a nechá ho odletět. Chvíli jo sleduje, jak mizí v dáli a doufá, ze onen nápis doručí do správných rukou. Když mu zmizel z dohledu, rozešel se zpět do nemocnice. Naposledy zkontroloval Kamj, která stále spala a pak se rozešel domů.*

---Konec RPG---

Kai Yoshimitsu
*Uběhly dva dny, co se Kai dostal do nemocnice a už ho to tu štvalo. Chtěl odejít, ale dostal to zakázáno. Potřebovali ještě jedno vyšetření, které ale šlo udělat jen zítra. Kai se tam rozčiloval a proto tam byly povolání i shinobi, aby ho uklidnili. Postavili se na místa, kudy by mohl utéct. Když viděl, že jsou v přesile, tak toho nechal a lehl si zpět do postele.* (Kai) Dobře, zůstanu tady. Ale zítra mizím. Zítra mě tu neudržíte. *řekne doktorům a ti kývnou na souhlas. Takže měli dohodu a Kaiovi nezbývalo nic, než jen ležet v nemocnici a čekat, než udělají potřebné vyšetření. Nejdivnější bylo to, že u Kaiových dveří stála stráž a i pod jeho okny. Pokoj měl v přízemí.* (Kai) 'Snad si to Mizuki nedává za vinu. A doufám, že mě tu nenavštíví. Nechci aby mě takto viděla.' *pomyslí si a dívá se z okna.*

*Doma Mizuki po té příhodě prakticky nebyla, stále venku, na čerstvém vzduchu, aby na to tolik nemyslela. Do nemocnice se snažila dostat už včera, ale stále ji tam nepustili s tím, že Kai potřebuje klid. Dnes tam tedy šla s tím dnem, kdy Kaiovi ublížila, už potřetí. Na recepci ji už dobře znali, ale tentokrát se nenechala odbýt.* Jsem jeho studentka, prosím Vás! Dělám si o něj starosti... *Zašeptala a v tu chvíli se paní z recepce sebrala, vzala klíčky a dovedla Mizuki ke dveřím, za kterými ležel Kai. Před nimi stála stráž, nad tím se Mizuki zarazila, ale možná to byl důvod, proč s ní ta paní šla, aby je pustili.* "Co se to děje? To jsem v nemocnici nikdy neviděla..." *Proběhlo jí hlavou a paní jí pustila dovnitř se slovy: Máte půl hodiny. Mizuki rychle vlezla dovnitř a rozhlédla se.* Sensei! *Zavolala a doběhla k jeho lůžku, ke kterému si dřepla a prohlédla si ho. Opravdu si to vyčítala, nikdy by ji ani nenapadlo, že by po tréninku s ní mohl skončit v nemocnici. Nikdy dřív se to nestalo.* Je... Je ti líp? *Zeptala se trošku bázlivě a stále očima zkoumala místa, kde měl ta zranění. Chtěla slyšet dobré zprávy, to se jí odráželo v očích.*

Kai Yoshimitsu
*Kai kouká z okna, když někdo odemkl dveře. Myslel si, že je to doktor a jde mu udělat další vyšetření, ale ten hlas, který se ozval ho docela zarazil. Otočil se ke zdroji, ale už viděl Mizuki, jak klečí vedle jeho postele.* (Kai) Co ty tady děláš? Nechtěl sem, aby si mě viděla takto. *řekne ji, ačkoliv je rád, že je tu.* (Kai) Promiň, asi sem jen nepříčetný. Ale sem tu moc dlouho. *vysvětlí ji a usměje se na ní.* (Kai) Už sem fit. *dodá a zatne před ní dlaň v pěst. Už sám věděl, že mu lépe nebude a tak mohli opět trénovat. Nejraději by šel trénovat teď, ale bohužel nemohl opustit nemocnici.* (Kai) Šel bych trénovat, ale nechtějí mě pustit! *řekne a poslední slovo zařve, ať ho slyší i ty venku.*

*Trošku se zamračila, když se jí takhle zeptal.* To jsi čekal, že se tu neobjevím? Však jsi tenkrát byl jediný, kdo se za mnou přišel podívat, když jsem byla v přesně takové situaci. *Odpověděla nevěřícně. Vlastně pravdou bylo, že Kai byl v ještě horší situaci, těch zranění měl víc, navíc Mizuki byla ta, kdo mu je způsobil. Jakmile před ní zaťal ruku v pěst, pousmála se, ale její smích se rázem přeměnil ve smích, když tak hlasitě křikl.* Jo, myslím, že jim to je teď úplně jasné. *Tlumila smích. Byl to workoholik, ale díky tomu byl tak silný. Pak zavrtěla hlavou a sáhla do kapsy.* Něco pro tebe mám, sehnala jsem to doma ve skříni.* Natáhla k němu dlaň, ve které měla stříbrný řetízek. Přívěsek na něm byl ve tvaru stříbřitého ptáčka, podobného tomu, který mu způsobil tahle zranění.* Chci, abys ho měl ty. *Dodala s úsměvem a položila mu řetízek do dlaně.* A až tě pustí a uvidím tě venku bez něj, tak si mě nepřej! *Zavyhrožovala, ale následně se na něj zazubila. Vážně vypadal, že už se cítí mnohonásobně líp než před dvěma dny.*

Kai Yoshimitsu
*Kai poslouchal Mizuki, která se začala smát. Začal se smát taky. Teď mu došlo co udělal a přišlo mu to vtipné. Avšak nechtěl přerušit Mizuki, tak utlumil svůj smích co to šlo. Se zájmem sledoval Mizuki, která mu chtěla něco dát. Ať to bylo cokoliv, tak to hodlal přijat. Nakonec vytáhla nějaký řetízek, který zvědavě sledoval. Velice se mu líbil a taky se tam na něj díval. Natáhne k ní ruku, aby mu to mohla předat. Pak si ruku jen přiblíží k sobě a se zábleskem v očích to sleduje. Byl krásný a velice se mu líbil. Tohle byl první dárek, který kdy od někoho dostal.* (Kai) Děkuji ti, Mizuki. *řekne a skoro mu ukápne slza. Tohle bylo něco, co by od ní měl očekávat, ale tohle opravdu nečekal.* (Kai) Rozumím. Budu ho nosit neustále. *řekne a ihned si ho nasadí. Podívá se, jak mu sedí a pousměje se. Přitáhl se k Mizuki a pevně ji objal. Tohle byl krásný dárek, který mu kdy kdo dal.* (Kai) Je fakt krásný, děkuji ti. *poděkuje ji. Pak se jen odtáhne a podívá se ji do očí.* (Kai) Asi bych ti měl taky něco dát. Ale teď bohužel nic nemám. Tak až se staneš Chunninem, dám ti dárek.

*Později už ji smích přešel, a tak s úsměvem pozorovala, jak se upřímně od srdce Kai směje. Netušila, co se změnilo za tu dobu, co byl úplně na dně, ale nějak se jí nechtělo věřit, že tahle jeho proměna by byla jen její zásluhou. Muselo tu být ještě něco, ale zdálo se jí, že teď není vhodná chvíle pro to, aby se vyptávala. Proto mu jen předala dárek. Mělo to být něco, co mělo dokazovat, že i když sem za ním nemohla, vzpomněla si na něj, navíc to měla být připomínka jejího prvního vítězství nad ním, a to i když bylo nefér a dopadlo to ve výsledku jinak než čekala. Obecně mu to vždy mělo Mizuki připomenout, i když nebude poblíž. Sledovala, jak na dárek reaguje a musela se pousmát, když si řetízek hned nasadil, zdálo se, že z něj má opravdu radost.* Ha, nemusíš mě za to umačkat. Zdá se, že do rukou už se ti vrátila síla, asi bych měla pochválit sestřičky, že tě pořádně krmí! *Zasmála se a také ho objala, ale dávala si pozor, aby tím tlakem zase neobnovila nějaké z jeho zranění.* Dárek? Moment moment, pokud si dobře pamatuju, tak když jsem skončila v nemocnici já, přišel jsi s kytkou a se zbraněmi - to jsou dva dárky! Což znamená, že jsem stále jeden pozadu! *Zaprotestovala a ukazovákem ho hravě cvrnkla do tváře.* Ne, vážně, sensei - vůbec nic za to nechci. Vlastně jsem ti to dala z úplně sobeckých důvodů, abys na mě nikdy nezapomněl.

Kai Yoshimitsu
*Kain ji zase pustí, když nechce aby ji umačkal.* (Kai) Gomen. *zadívá se ji do oci.* (Kai) Jo, starají se tu o mě velice dobře. Navíc jen pravda, že sem se tu dobře najedl. Nejlépe za posledních několik dní. Asi my chyběla strava. Proto sem dopadl tak, jak sem dopadl. *řekne Mizuki pravdu. I když ji to muselo být jasné. Teda to si alespoň myslel Kai. Ohledně dárků neměla pravdu, sice ji kai tehdy přinesl Kytku a Boxery, ale to nebyl dárek.* (Kai) Kdepak, jsi na omylu. Tehdy to nebyl dárek, ale jen odměna. Odměna za to, že se z tebe stal chunnin. *řekne sesnseiovským hlasem.* (Kai) Takže příště je s dárkem řada na mě a navíc ti musím dát i odměnu, za tvé první vítězství nademnou. A nesnaš se my to vymluvit. Je to marný. *řekne ji a otočí hlavu k oknu. Nechce slyšet nějaké námitky a jestli nějaké řekne, budeme ignorovat. Odměnu si zasloužila víc než on. On už dostal tu největší odměnu, kterou mohl.*

*Zasmála se, když se jí ještě omluvil.* Omlouvat se nemusíš, jsem ráda, že jsi v pořádku - netušila jsem, že v sobě teď budeš mít tolik síly! *Poznamenala s úsměvem a přikyvovala, když jí říkal o tom, jak si ho tu vykrmili. Slyšela to ráda, ona do něj prakticky žádné jídlo nedostala, když byli spolu. Při nejlepším jedl jako slimák a kdyby měla čekat, až se nají pořádně, strávili by nad jídlem celý den. A to by ji mezi tím pravděpodobně Kai poslal do háje.* Vítězství? *Zavrtěla nesouhlasně hlavou. Věděla, že její slova bude ignorovat. On byl jedním z těch, kteří si už zvykli na to, že má Mizuki na vše argument a jakmile s něčím nesouhlasí, otevřeně to všechno řekne. Kai se to však vždycky rozhodl ignorovat, ostatně stejně tak to vždycky dělala ona. Jednoduše měla svůj názor, ale tak to určitě bylo správně.* Byl jsi nenajezený, nenapitý, vyčerpaný z mise a zraněný. Tomu říkáš vítězství? Odměnu si zasloužím, až tě jednou porazím v plné síle! *Oznámila mu a na truc si založila ruce na prsou, když jí řekl, že se nemá snažit vymluvit.* I kdybys počítal s odměnou za zkoušku, pořád tu zůstávala ta druhá věc, která by dárkem byla. Takže si jsme minimálně kvit! Navíc se po vesnici povídá, že tě taky povýšili, sensei. Kdy jsi mi to chtěl říct? *Uculila se, natáhla k němu ruku a trochu mu pocuchala vlasy.*

Kai Yoshimitsu
*Kai už začínal být zmatený z toho, kdo komu dluží a už nad tím nechtěl přemýšlet. Nechal se pohladit po vlasech a pak sebou praštil o postel. Z pohledu Mizuki to však muselo vypadat divně, jenže Kai se usmíval.*(Kai) Takže kdo komu vůbec co dluží? *zeptá se tázavě, protože se v tom ztratil. Chvíli tam jen leží.* (Kai) Takže si to už zjistila jo? *povzdechne si.* (Kai) Řekl bych ti to, až bych se z toho trochu vyhrabal. Každopádně ti to mohu říct teď. *poví, zvedne se do sedu a přiblíží se k Mizuki. Pohladí ji po vlasech.* (Kai) Je ze mě Jonin, Mizuki-chan. *oznámí ji s úsměvem na tváři. Lehce ji rozcuchal vlasy a pak se zase opřel. Ikdyž ztratil sestru, našel štěstí. Tím jeho štěstím byla Kami. Poslední dobou na ní myslel skoro pořád. Očima se podíval na Mizuki a usmíval se.* (Kai) Jak dlouho máš v plánu tu dneska být? Ne že bych tě vyháněl, ale neměl by jsi se připravovat na zkoušky?

*Jakmile sebou jen tak praštil do polštáře, překvapeně zamrkala. Netušila, co se děje, první, co ji napadlo, bylo, jestli není unavený, nebo jestli se mu nějak nepřitížilo. Z toho ji však vyvedl ten jeho úsměv. Musela se zasmát, když se takhle zeptal - opravdu ho chtěla zmást.* No samozřejmě, že já tobě! *Zazubila se. To jen potvrdil fakt, že je vážně jounin. V tuhle chvíli už se o tom s ní přeci nemůže ani dohadovat.* Ale sensei! Neměla bych být první, komu to řekneš? Notaak, však už jsi měl pár příležitostí! *Nevěřícně zavrtěla hlavou. Mohlo se zdát, že mu pořád něco vyčítá, ale nebylo to tak. Tohle byl její způsob, jak mu dát najevo, že jí může věřit a s čímkoliv se jí svěřovat - pokud bude první, v očích Mizuki to bude jen příjemný bonus.* Gratuluju, Kai-sensei! *Zvolala nadšeně a vyplivla z pusy vlasy, které se jí tam dostaly tím, jak ji Kai rozcuchal.* To je sice pravda, ale já trénovala! Včera! Neboj se, sensei, nezklamu tě! *Zazubila se, ale pak jen naklonila hlavu ke straně a nevěřícně zavrtěla hlavou.* Ale stejně mě vyhazuješ. Čekáš snad někoho? *Zeptala se s úsměvem na rtech. V jejích očích bylo ale něco hravě lišáckého, jako by to chtěla pojmout jako provokativní otázku.*

Kai Yoshimitsu
(Kai) To vím, ale chápej mě. Prostě sem na to neměl náladu, se chlubit. Obzvlášť tímto. *vysvětlí ji a vybaví se mu vzpomínka, na kterou chtěl zapomenout. Jenže Mizuki nic vyčítat nemohl. Dá si ruku přes oči a vyteče mu pár slz. Díky Kami na to zapomněl, ale Mizuki mu to zase připomněla.* (Kai) To mě těší. Sem rád že trénuješ i bezemě. Alespoň na mě nejsi závislá. *pochválí ji, ale je na něm znát, že je jaksi nesvůj. Zvedne se a pousměje se na ní, ikdyž mu není do úsměvu.* (Kai) Tak ať sem na tebe pyšný, učednice moje. *řekne ji a pak jen zavrtí hlavou.* (Kai) Nikoho nečekám. Jen sem myslel, že by se ti chtělo trénovat. Nechci tě tu zbytečně držet. *řekne jaksi nervózním hlasem. Chtěl navštívit Kami, ale když je tu Mizuki, nemůže za ní přijít. Lehne si a šťastně se pousmívá. Mizuki tímto nechce zatěžovat a tak ji to ani nechce říkat, nebude-li to chtít ona sama vědět. Jak leží, červená se a hledí do stropu. Jednu ruku má na čele a druhou podél těla.*

*Jakmile Mizuki zahlédla těch pár slz, které vytekly zpoza jeho ruky. Sklopila pohled, až v tu chvíli si totiž uvědomila, co provedla.* "Tak to jsem zvorala..." *Pomyslela si, a opět se podívala na něj. Možná by se mohla naučit dřív myslet než mluvit, aspoň pro tyhle situace.*To sice ne, ale ty mi vždycky pomůžeš i tak. Takže proto, když budeš moct, ráda tě při tréninku budu mít u sebe, sensei! *Ujistila ho, aby si náhodou nemyslel, že když trénuje sama, tak je bez práce. To jako zase ne - s ním se jí trénovalo jednoduše líp - vše jí lépe vysvětlil, a tak trénink šel rychleji. Byl nějaký smutný, a tak ho plánovala opět trošku rozveselit, nakonec ale vypadal jako sluníčko, když zmiňoval, že nikoho nečeká a ať jde klidně trénovat.* Hmm? Vážně? *Všimla si jeho nervózního hlasu i toho, že se mu začervenaly tváře, a tak do jedné z nich jen hravě dloubla prstem.* Tak kdo to je? Povídej, sensei. *Zazubila se a lokty se opřela o postel, zatímco na něj koukala.*

Kai Yoshimitsu
*Kai se musel po usmát, nad slovy Mizuki. Její slova ho vždy rozveselili. Nic na to neřekl a jen se pousmál. Hledí do stromu a Mizuki skoro nevnímá. Teda do té chvíle, než ho dloubne do tváře. Podívá se na ní, jak se opírá o postel a zubí se na něj.* (Kai) Před tebou nic neskryju, že? *poví ji a raději se na to posadí.* (Kai) Našel sem někoho, kdo mi opětuje moje city. Konečně dívka z mého dětství, do které sem se zamiloval, tak mi opětovala city. *řekne ji a ještě víc se začervená.* (Kai) Opravdu ji miluju a musím ji chránit. Tak to prostě citím. *řekne a podívá se na Mizuki.* (Kai) Snad najdeš někoho i ty, koho budeš milovat a poznáš ten pocit.

Jak jsi to uhodl? Samozřejmě že ne! Přeci jen už tě nějakou dobu znám a už jsi přede mnou dávno zahodil svou kamennou tvář. *Pousmála se a opět ho trošku dloubla do tváře, když dala důraz na ta slova "kamenná tvář". Ten jeho přísný výraz, kterým si ji měřil, když se znali krátce. Občas ho používal třeba při tréninku, ale už podstatně méně často. O to méně od té události s jeho sestrou.* Ooh, *zašeptala s úsměvem, když takhle hezky vyprávěl o té slečně, kterou miloval. To bude asi opravdu nedávná událost, protože nikdy dřív si nevšimla, že by se před Mizuki choval takhle rozpačitě. Možná v té chvíli, kdy ho donutila vlézt do sprchy po tom, co se minimálně týden nemyl, spíš déle.* To je hrozně pěkné! Sensei, všichni tvé city podceňují... *Všichni, které potkala, tak nechápali, jak s ním vůbec může trénovat. Byla zvědavá, co by řekli na to, že má slečnu. Mizuki ani nenapadlo se zeptat na Kami - přeci jen je několikrát viděla s Erenem, navíc neměla tušení, že se s Kaiem znají tak dlouho. Přeci jen, mohl to být kdokoliv, a tak předpokládala, že ji nezná.* Já? Já ti nevím... *Zazubila se. Začínala být ve věku, kdy by se už teoreticky měla začít zakoukávat do kluků. Nic takového se ale nedělo - existovali lidi, které měla opravdu hodně ráda a dala by za ně ruku do ohně. Mezi ně určitě patřil i Kai a jen hrstka dalších - na prstech jedné ruky by se určitě dali spočítat, pokud nepočítala své mrtvé rodiče. Ani bratr žádný vztah neměl a většina rodin v jejím okolí končí rozchodem, nebo tím, že někdo zemře. Třeba jí něco takového prostě není souzeno.* Tebe přece miluju! *Opáčila s úsměvem.* Neumím si představit, že bys mi zmizel ze života, to je přece láska, ne? *Zazubila se. Přeci jen - v tomhle věku to pro Mizuki znamenalo to pevné pouto, co měli s Kaiem.*

Kai Yoshimitsu
*Kai tam sedí a kouká se na Mizuki. Ta ho prostě snad do té tváře dloubnout. Ten si z toho nic nedělal a jen se na ni mile pousmál.* (Kai) Vždy já vím. Jako moje úředníci z nás moje stránky, které jiný neznají. *poví ji mile. Navíc ten její výraz, kterým na něj kouká je pro něj prostě boží. Jen ji sleduje.* (Kai) Myslím že úplně všichni, až na tebe a Kami. Vy dvě mě znáte jinak, než ostatní z vesnice. *řekne ji. Tímto ji vlastně řekl, kdo je ta osoba kterou on miluje, ale zda-li ji to došlo netuší. Pohladí ji po vlasech, když si není jistá jestli někoho najde jako Kai.* (Kai) Určitě najdeš někoho, koho budeš milovat a kdo bude milovat tebe. *bylo mu jasné, že na to má ještě čas. Ale zamilovat se není nikdy pozdě. Přeci jen Kai se zamiloval dřív jak Mizuki. Ovšem když u řekne, že ji miluje tak ji jen pohladí po tváři.* (Kai) To já vím, ale to je jen miluješ jen jako senseie. Navíc já té také miluju, jako svoji studentku. Ovšem, láska o které mluvím, je trochu jiná. A to pochopíš až trochu vyrosteš. Jen tomu musíš dát čas. *řekne ji, zatímco ji hladí po tváři. Je rád že má takovouhle studentku.* (Kai) Myslím, že nebudeš mít problém najít někoho, kdo by tě miloval. Přeci jenom si hodně hezká a strašně Kawai. *poví ji upřímně a usměje se na ni. Tehdy ji dá ruku z tváře dolů a přesune ji na její vlasy. Nepřestává se na ní usmívat.*

*Neustále přemýšlela o tom, jak se tak najednou změnila jeho nálada. V podstatě se nepřestal usmívat po celou dobu, co tu s ním je, až na tu chvilku, kdy se nechtěně nepřímo zmínila o té misi. Ten výraz se z jeho tváře ale po chvilce ztratil a od té chvíle zářil jako sluníčko.* I Kami? *Zeptala se překvapeně, očividně měla trošku dlouhé vedení, pak se jí však v tváři objevil nepopsatelný výraz. Kdyby se jí nad hlavou mohla objevit žárovička, byla by tam.* Takže Kami! *Vydechla s úsměvem, by,la šťastná i za něj. Navíc Kami se zdála jako hodná slečna, takže hádala, že jejímu drahému učiteli neublíží.* Ale Kami přece byla s Erenem... *Zašeptala. Hlava jí to trošku nebrala - je pravda, že od té doby, co ji viděla posledně se toho mohlo spoustu odehrát. Bylo to zvláštní - její sensei byl momentálně se senseiem sestřenky. Osud si dobře umí pohrávat s osudy lidí.*Jak jako jiná? Jako menší? *Zeptala se tak napůl uraženě. V podstatě to ale byla přetvářka, také byla šťastná, že se její sensei konečně netváří jako kakabus, ale ten život si užívá. Takže jí ta přetvářka moc nešla, i když uměla být dost dobrá hérečka. Uculila se, když ji pohladil po tváři. Vždycky to bylo příjemné, když měla pocit, že mu na ní záleží. V tomhle ohledu Kai dokázal Mizuki v podstatě nahradit rodičovskou lásku, nebo zájem bratra, který stále moc nepřicházel. Po jeho dalších slovech se lehce začervenala a uculila ještě o něco víc.* Myslíš?

Kai Yoshimitsu
(Kai) Jo, je to Kami. *potvrdí Mizukino tvrzení. Na její slova, že byla s Erenem nijak nereaguje. Dál ji jen sleduje.* (Kai) Zkusím ti to vysvětlit takto. Jestli mě miluješ, dovedla by jsi semnou představit budoucnost a že by jsme měli rodinu? Jestli jo, tak je to pravá láska. *poví ji příklad. V duchu doufal, že to podal správně a nebude za debila. Alespoň on to tak cítil. Miloval Mizuki jako svoji studentku, ale budoucnost a rodinu si s ní nedokázal představit. Budoucnost a rodinu si dokázal představit jen s Kami, kterou miloval. Navíc ani nevěděl, jaké to má v rodině, ale nějak cítil, že to mají stejně. Když se začervenala, přiblížil se k ní a pousmál se a zavřel oči.* (Kaj) Samozřejmě. Copak sem ti někdy lhal? *zeptal se ji. Věděl, že má pravdu, ale jestli mu Mizuki uvěří už netušil. Sice se znají docela dlouho, ale nikdy nedokázal odhadnout, co se ji honí v hlavě.* (Kai) Mohu se té zeptat na jednu soukromě jí otázku?

*Pousmála se. Samozřejmě měla radost, že měla pravdu, což bylo ve zkratce to, co jí udělalo takovou radost. Navíc, Kami znala aspoň maličko, a tak si uměla představit, že by si jejího senseie mohla vážit. A i kdyby nepotkala ani Kaie ani Kami nějakou dobu, nebo kdyby jí ti dva chtěli něco tajit, vždy se mohla zkusit poptat Arisu.* Hmm, to nevím, nad tím je vážně ještě brzo přemýšlet. Teď si ještě ani neumím představit, že bych někdy rodinu měla. *Pověděla Kaiovi zamyšleně, ale upřímně. Věřila ale, že by s ním dokázala strávit dlouhou dobu. Budoucnost je ale dost relativní pojem.* Ne, nepamatuju se, že bys mi někdy lhal, ale brácha říkal, že kluci občas říkají tyhle věci jen tak. Ale tobě věřím, děkuju! *Zazubila se a naklonila zvědavě hlavu ke straně.* Copak?

Kai Yoshimitsu
*vyslechne si Mizuki. Teď si vzpomíná, že mluvila vždy jen o svém bratrovi.* (Kai) A věříš svému bratrovi víc jak mě? *zeptal se a když ji nakonec dovolí se zeptat, trochu se vzdálí od její hlavy a nasadí svůj kamenný výraz.* (Kai) Jak to máš se svojí rodinou? Máš ještě všechny, nebo jen bratra? A jaký máš s nimi vztah?
*zeptá se ji.* (Kai) Jestli nechceš odpovídat, nemusíš. *dodá rychle, než stihne odpovědět.*

*Jakmile se odtáhl, překvapeně zamrkala, když se takto zeptal.* "Jak to, že jsem mu tohle ještě neřekla? Ani jsem se neptala na jeho rodinu..." *Jen věděla, že ztratil sestru, ale o zbytku také nevěděla.* Na bratrovi mi záleží, je to rodina, přeci jen - nevěřím mu ale víc než tobě, od dětství se mi moc nevěnoval a jeho prioritou jsou mise, ne já. *Zazubila se a zamyslela se nad dalšími podotázkami, které jí položil.* Otec mi zemřel v misi a mamka mi potom vštěpovala, že bych se neměla stát ninjou. Nakonec zemřela také a já se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. *Uhnula pohledem. Vyčítala si, že nevyposlechla poslední přání své matky - přirozeně. Byla to povinnost dcery, poslouchat své rodiče, a proto, kdykoliv přišla na hřbitov, došla se omluvit k hrobu svých rodičů.* A pak je tu Arisu a její rodina, má sestřenka a studentka tvé slečny. Moc hodná holka, možná brzy bude dělat geninské zkoušky. *Pousmála se. Měla ji ráda a jejich vztah byl pravděpodobně lepší než vztah než s bratrem. Trávily spolu hodně času už od dětství.* Až teď jsem si uvědomila, že ani já jsem se tě nikdy nezeptala... *Zašeptala a opět se na něj podívala. Doufala, že i on jí něco poví, aniž by se musela ptát na konkrétní otázky.*

Kai Yoshimitsu
*Byl rád, že se mu svěřila se svojí rodinou. Naprosto chápal její situaci a dokázal se do ní vžít. Když však domluvila, naklonil se k ní a pevně ji obejmul.* (Kai) Je mi líto, že jsi si tím musela projít. *řekne ji zatímco ji objímá. Nevěděl, že si prošla tím samým jako on. A proto se rozhodl, že ji pomůže zesílit, aby dokázala ochránit svého bratra. Nechce aby si prošla tím, čím si prošel on, nedávno. Ani nedořekla otázku, a on už věděl na co se chtěla zeotat. Pustil ji a podíval se na ní smutně. Nebyly to příjemné zážitky, ale hodlal ji je říct.* (Kai) Asi začnu od začátku. Nejdřív u mámy a táty. Ty zemřeli, když my byly 3 roky. Byly zrovna na misi, takže se jejich těla ani nenašli. Vzpamatovával jsem se z toho skoro dva roky. Jenže pak sem nastoupil na Akademii a tehdy sem poznal Kamkoliv. Moje sestra byla proti, ale já ji neposlouchal. Prostě sem začal jednat sám za sebe. Doufal sem, že tak zesílím a dokážu sestru ochránit. Jenže pak přišla mise a já ji. *nedořekne to a musí si zakrýt oči. Zase vidí svojí sestru, jak před ním leží a on nemůže nic dělat.* (Kai) Ztratil navždy. Nemohl sem nic udělat. S to proto, že sem byl slabý. *dodá a snaží se zakrýt své slzy. Ale. Moc mu to nejde a tak Mizuki nejspíš poznala, že si musel vzpomenout na svoji sestru. Zase zapad do postele a ruku měl přes oči.*

*Když ji objal, jen se pousmála. Na jednu stranu to bylo opravdu smutné, na tu druhou už se s tím za ty roky dokázala jakž takž vyrovnat.* Mamka vždycky říkávala, že se nesmím stát ninjou, aby mi se mi nestalo to, co otci. Ale... Chápeš. *Také přiložila ruce na jeho záda. Ani se nezachvěla - se svou minulostí byla už naprosto srovnaná, osamostatněná a našla lidi, kteří jsou pro ni skoro rodinou. Nehledě na to, že bratr byl schopným ninjou, zaměřeným hlavně na mise a přípravu na ně. Proto si myslela, že jeho v žádném případě neztratí. K Arisu stále měla ochranitelské sklony, které se před ní snažila krotit. Stále doufala, že její sestřenka veškeré nástrahy ale zvládne, protože ji život taky neučil... K někomu důležitému si takhle udělala vztah snadno, protože své pravé rodiče už dlouho neměla.
Zaposlouchala se do toho, co říkal Kai. Zdálo se, že se ztrátou rodičů byl srovnaný, ale nemoha si nevšimnout, jak ho znovu rozhodilo, když došlo na jeho sestru. Byla to nedávná ztráta, takže asi ještě nějakou dobu se tahle jizva nezahojí. Mizuki natáhla ruku k jeho ruce, kterou si zakrýval oči a jen za ni lehce zatáhla.* Přeci víš, že přede mnou slzy skrývat nemusíš, sensei. *Natáhla k němu ruce - to proto, kdyby chtěl cítit její oporu.* Máš mě, máš Kami - my jsme teď tvoje rodina. *Snažila se ho trošku povzbudit, ale přeci jen věděla, že je to těžké. On zřejmě už vážně, na rozdíl od Mizuki, přišel už o celou rodinu.*

Kai Yoshimitsu
*To že její rodiče nechtěli, aby se stala jinou chápal. Jeho sestra chtěla to samé. Jenže jak on, tak ani Mizuki neposlechl. To ho donutilo k menšímu úšklebku. Od doby, co mu umřela sestra, neměl žádnou pravou rodinu a ani příbuzné. Prarodiče nepoznal, tety a strýce neměl, takže teď byl sám. Alespoň to si myslel. Tak to cítil. Pak ucítil něčí ruku na svojí a podíval se na Mizuki. Ta se k němu natáhla a poodsunula mu ruku. Díval se na ní, se slzami v očích. Ovšem, její další slova ho zasáhla, v tom dobrém slova smyslu. Teď si uvědomit, že sám není. Díval se na ní překvapeně, jako kdyby to nevěděl. I navzdory tomu, že tento fakt věděl už dlouho, na něj prostě zapoměl.* (Kai) A doufám že to takto zůstane. *řekne a zkusí se na ní pousmát. Jenže je to kombinace úsměvu a smutku. Sám to poznal a tak toho raději nechal. Dal svojí pravou ruku Mizuki na tvář a nyní se opravdu na ní usmál.* (Kai) Mám to ale štěstí, že mám takovou učedníci. *řekne si spíš pro sebe. Druhou rukou si otře oči, aby tam neměl slzy a mohl se na Mizuki dívat normálně.* (Kai) Změňme téma. Už si připravena na zkoušky? Věříš si, že přojdeš? *zeptá se, aby změnil téma.*

*Mizuki byla dost rozpačitá z toho výrazu, který jí Kai předvedl. Byl šťastný a zároveň smutný, ale Mizuki věděla, že když při něm bude Kami stát stejně jako ona, ten smuten postupně vymizí a Kai si zvykne na svou novou "rodinku". Kdoví, třeba bude mít i nějaké to dítě, které už jeho negativní myšlenky odvrátí nadobro.* Proč by to tak nemělo zůstat? Jestli se ty nevypaříš, nevidím k tomu jediný důvod. *Zdá se, že mu to bude předhazovat ještě dlouho, ale tentokrát už s úsměvem na rtech, zpětně to byla spíš vtipná historka. Ještě více se jí úsměv roztáhl, když se zmínil o tom, jakou má učednici - poslední dobou to zmiňoval častěji a častěji. Což jí upřímně vůbec nevadilo - každé dítě potřebovalo takovouhle vzpruhu a pochvalu.* Připravena? Věřím, že jsi mě připravil až až, ale záleží... Upřímně, mám z toho trošku strach. *Uhnula pohledem. Bála se, co dostane za oponenta - neměla totiž představu, jak jsou na tom ninjové z jiných vesnic.* Na druhou stranu si říkám, že ta moje schopnost bude fungovat lépe kdekoliv jinde než v poušti. *Aby věděl, o čem mluví, prstem ťukla do přívěsku, který měl pověšený na krku.* Sensei, co myslíš, jsem připravená? *Obrátila jeho otázku na něj. V podstatě to spíš byla otázka, která totiž patřila jemu - to on byl její sensei, už měl chuuninskou zkoušku za sebou, a tak pravděpodobně věděl o něco lépe, jestli je připravena, nebo ne.*

Kai Yoshimitsu
*Vypadalo to, že jeho úředníci se ho nehodlá zbavit a bude ho ještě dlouho následovat, z čehož měl radost. Tu ovšem nedává na sobě znát.* (Kai) Já se nikam nechystám. *Navíc ten její úsměv byl pro něj prostě kawai a líbil se mu. Když se usmála, jako kdyby mu smazala všechny Špatné pocity a on musel být šťastný. Proto se také pousmál.* (Kai) 'Ja že tě připravil? Moc sem toho neudělal. Ale věřím ti. Věřím ti stejně jako moji sestře, když byla naživu.' (Kai) Já ti věřím, Mizuki-chan. Věřím že na té zkoušce nebudeš mít problém. Věřím, žen ji přojdeš jak nic a strach? *řekne a zeptá se. Taky z ní měl strach, protože nevěděl, jako shinobi tam potká. Sice vždy jen prohrával, ale nakonec postoupil.* (Kai) Řeknu ti jednu věc. *poví a nakloní se k ní.* (Kai) I já se první zkoušky bál. To není ostuda. *dodá a vzdálí se od ní obličejem. Ovšem měla pravdu. Kdyby se narodila jinde, než v Sunagakure, tak by její schopnost byla silná. Ale protože je tu jenom vedro bylo jasné že její schopnost byla omezena. Na její otázku pohledem nijak nereagoval.* (Kai) Myslím že jo. Tebe měl kdo připravit, ale já se na ni musel připravit sám. Mě neměl kdo trénovat a tak sem musel všechno dohánět sám a věř, že to není moc dobré. Protože, když člověk trénuje sám, nemá se s kým porovnstba tak neví jestli může být silnější nebo ne. *uklidní ji a opět ji pohladí po vlasech.* (Kai) Věřím v tebe. Máš moji plnou důvěru. *%povi a otočí pohled jinam.* (Kai) A věř, že je těžké si ji získat. Zatím si ji získali celkem dva lidi, kteří jsou naživu. A teď ty si třetí. *dodá a podívá se zpět na ní a usměje se. Bylo faktem, že od té tragédie měl problém někomu důvěřovat, ale jelikož Mizuki a Kami s ním k pořád byli, bylo jasné že jim bude věřit. Na druhou na stranu Eren, ten je do důvěru ztrácel. Navíc toho kluka už dlouho neviděl, od posledních zkoušet. Takže je možnost, že zahynul u druhé zkoušky, kde je zabíjení povoleno. Ale to Mizuki říct nechtěl, i když musel.* (Kai) 'Gomen Mizuki, ale tohle ti nechci říct. I když sám vím, že musím. Musím ti to říct, měl bych, ale nějak se toho bojím.' *při této vzpomínce se mu lehce zakroutil obličej a bylo poznat, že ho něco trápí a duši to v sobě.*

*Musela se upřímně usmát, když Kai řekl, že jí věří. Ona sama si sebou totiž tak úplně jistá nebyla. Nebylo to tak dávno, kdy dělala geninskou zkoušku - jako by to bylo včera. A možná právě proto jí přišlo skoro nemožné, že by zvládla tuhle zkoušku, která byla o úroveň výš a čelila shinobi i z jiných vesnic. Navíc, když tu posledně potkala toho ninju z Kiri, který jí vykládal, jak jsou tyhle zkoušky důležité i pro prestiž vesnice a jak je na nich spousta důležitých lidí, kteří sledují souboje. Když si tohle uvědomila, nervózně polkla.* Ty taky, sensei? *Vydechla překvapeně. Kai rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by se bál takovéhle zkoušky. Ne Kai, který si souboje tolik užívá a nechá vybouchnout vše, co mu přijde pod ruku. To ji přivedlo k myšlence, jestli se změnil. Stále na něj však zírala tak trochu překvapeně, její pohled se ale změnil na trochu zklamaný. Měla takový pocit, jako by o něm spoustu nevěděla. Kai byl pro ni pořád tak trochu tajemstvím a mrzelo ji, že ho nemůže znát zdaleka tak dobře jako Kami. Přeci jen zmínil, že už se znají od dětství, a tak ho Mizuki nemůže znát ani zdaleka tak dobře.*Sensei, byl jsi jiný? Myslím... V době, kdy jsi dělal chuuninské zkoušky. *Nebyla si jistá, jestli svou otázku položila správně. Nejspíš se toho v jeho životě sehrálo hodně. Jaký asi byl jako dítě? Bázlivější? Méně přísný? To je to, co nevěděla a co ji trochu trápilo. Zdálo se ale, že Mizuki není jediná, koho něco trápí. Naklonila hlavu ke straně a zlehka se dotkla Kaiovy tváře, když se jeho výraz změnil.* Děje se něco, sensei? *Zeptala se zaraženě. Zdálo se, jako by jí chtěl něco říct, ale zároveň nechtěl. Takhle ho viděla naposledy, když za ní byl v nemocnici a ztratil sestru, takže přirozeně chtěla vědět, o co jde tentokrát.*

Kai Yoshimitsu
(Kai) Jo, i já se ji bál. *odpoví ji. Vypadala celkem překvapeně. Ona si snad myslela, že se její sensei ničeho nebojí a do všeho jde hlavou napřed. Tak možná bojoval dřív, ale nyní už to bylo jinak. Nyní měl mnoho důvodů proč žít a tak nemohl bojovat, jako doteď. Viděl, jak na něj upřeně zírá, a měl pocit, že by chtěla vědět všechno. Ale aby ji řekl všechno, si musela počkat. To ani Kami neví o jeho životě všechno. A to ji zná mnohonásobně déle, než Mizuki. Její otázka ho však zarazila. Podíval se na ní a zamrkal.* (Kai) když to chceš slyšet, povím ti to. Ale nevím jestli se ti to bude líbit. *řekne a podívá se z okna, které je za Mizuki.* (Kai) Býval sem lehkomyslný. Do všeho sem šel po hlavě. Taky se často dopadal hodně špatně a hodně krát sem byl na pokraji života a smrti. Ale nebýt mé sestry, už bych tu nebyl. *řekne a podívá se na Mizuki.* (Kai) Tehdy sem prostě miloval souboje a byl sem rád, za každý souboj na život a na smrt. Kdykoliv sem šel na misi, těšil sem se. Už jako Chunnin. Ovšem jako Genin, před chuuninskými zkouškami sem byl taky dost zbrklý. Sice sem neměl nebezpečné mise, ale souboje s kamarády sem bral vážně a šel do nich naplno. Což dnes nejde. *řekne a pousměje se na ní a doufal, že dostala odpověď, kterou chtěla.Tehdy se jeho výraz změnil a on ji nechtěl říct o druhé zkoušce. Naklonil se k ní a obejmul ji, jak to jen šlo.* (Kai) Řeknu ti to. Ale doufám že to zvládneš. *řekne ji do ucha a pak ji pustí. Podívá se na ní celkem smutně.* (Kai) Druhá zkouška na Chunninských zkouškách, tam se může. *nedokončí větu a podívá se na ní ještě smutněji.* (Kai) Můžeš tam umřít. *dodá a položí ji ruku na hlavu.* (Kai) Tak se hlavně vrať v jednom kuse. Prosím. *vyklopí ze sebe všechno a doufá, že to Mizuki pochopí.*

*Opravdu ji překvapil. Na druhou stranu, snad každé dítě se bojí takové náročné zkoušky. Když si vzpomněla na geninskou zkoušku, napadlo ji, že ani tahle nebude nijak nenáročná. Když Kai zmínil, že si není jistý, jestli to, co chce slyšet, se jí bude líbit, ještě více nastražila uši. To znělo jako něco, co by ji asi mělo zajímat a Mizuki byla zvědavá od přírody.* Dnes to nejde? *Zeptala se překvapeně. Zdá se, že se od té doby hodně změnil. Přesto se zdálo, že takových spolužáků měla dost.* Tenkrát - na geninské zkoušce... *Začala ztěžka. Vlastně se s Kaiem nikdy o té zkoušce nebavila - důležité bylo, že zůstala naživu a zvládla ji. Na druhou stranu, byla to pro Mizuki dost negativní zkušenost.* Tenkrát jsem bojovala s někým, kdo byl asi takový jako ty tenkrát. Ta krvežíznivost v jeho očích, chtěl mě rozdrtit a vyloženě si užíval, že mě může zabít. *Vydechla a zavrtěla nad tím hlavou. To bylo něco, co nechápala, ale od té doby se něco zlomilo i v ní a od té doby se během soubojů začala chovat jednoduše jinak. A možná kvůli tomu tu Kai teď ležel.* Pamatuješ si to? Naši první misi? Co o mě tenkrát napsal tvůj klon do toho pergamenu? *Zeptala se. Tenkrát jí to nechtěl povědět, a tak to zkouší teď. Říkal, že jí to třeba jednou poví, až na to bude připravená. Poté ho objala a pousmála se.* Jsem ráda, že jsi ke mně upřímný, sensei. *Vydechla a zaslechla ta jeho slova, která ji lehce vyděsila. Odtáhl se od ní a ona ho zmateně sledovala.* Druhá zkouška?... *Povzbudila ho, aby řekl víc, a pak poslouchala, co jí pověděl.* Říkáš, že můžu zemřít? Neboj se, sensei. *Pověděla s úsměvem a položila dlaň na jeho rameno. Samozřejmě, že měla strach.* Když se konaly poslední zkoušky tady ve vesnici, potkala jsem tu chlapce, který se jich účastnil. Povídal, že je běžné, že někdo zemře i při třetí - souboje, že? *Asi se to stávalo hlavně ve chvíli, když ninja přecenil své síly, nebo když rozhodčí nestihl zápas zastavit, ale prý se to stávalo.* Já to zvládnu - to už tu jednou bylo, myslím tím geninskou zkoušku. Mohla jsem tam zemřít, tenkrát - ale zvládla jsem to, stejně jako to zvládnu teď. *Mrkla na Kaie.* Přeci bych tě takhle neopustila... Ale musíš mi držet palce!

Kai Yoshimitsu
*Kai si prohlížel Mizuki a na její první otázku se jen pousmál. Pak ji nechal mluvit. Ještě od ní neslyšel, jakou měl geninskou zkoušku, nebo co se ji na ní stalo. Sice věděl, co ji čekalo, ale nevěděl, proti komu bojovala. Ovšem jen mu řekla, že bojovala proti někomu, jako býval on. To byl ten nejhorší protivník. Ten, který jde do všeho po hlavě a ničeho se nebojí. Protože z části ignorují bolest a je jim jedno, co se jim stane. Moc dobře to znal, protože takový býval taky.* (Kai) To ti řeknu, až mě odsud pustí. *řekne, když chce znát obsah svitku z jejich mise. Objal ji a ona objala jeho. Sice to čekal, ale potěšilo ho to.* (Kai) Přesně, můžeš zemřít a bát se nepřestanu. Beru tě jako moji rodinu a o tu se bojím. *řekne smutně a trochu mu ukápne slzička. Ovšem, její informace ohledně třetí zkoušky ho překvapila. Podíval se na ní překvapeně a pak smutně.* (Kai) Přesně tak. Stalo se i tak během moji zkoušky. *oznámí ji smutně. Začínal se o ní bát víc a víc. Nechtěl ji tam pouštět a proto se rozhodl, že tam půjde s ní. Alespoň ji tak bude moci kontrolovat a na třetí zkoušce hlídat. Pak se na ní podívá a lehce se pousměje.* (Kai) Palce ti držet budu a vím, že by jsi mě neopustila. Ale chápej, že tyto zkoušky jsou těžší, než ty geninské. Tehdy si bojovala bezezbraně a teď používáš i Ninjutsu. Polevíš v pozornosti a můžeš umřít. *pronese a podívá se z okna.* (Kai) Neboj se. Půjdu tam s tebou a budu tě během poslední zkoušky povzbuzovat. Nenechám tě tam jít samotnou.

Joojooo, aby sis pojistil, že do té doby na to zapomenu, že? *Zabrblala trošku nespokojeně, ale pak, už trošku se smíchem, nevěřícně zakroutila hlavou. Vypadal už poměrně v pořádku, že ho nic moc nebolí, alespoň tak soudila podle jeho bezstarostného výrazu a pohybů. Nic mu nebránilo se hýbat normálně. Což ji upřímně těšilo, že mu neublížila tolik. Přeci jen, nikdy si nepřišla tak silná, že by ho mohla vůbec poranit - prostě se ti její ledoví ptáci ocitli zrovna ve špatnou chvíli na špatném místě a překvapili ho.* To jsem ráda! Na druhou stranu - pokud mi nebudeš věřit ty, kdo bude? *Pověděla s úsměvem a dlaní mu pocuchala vlasy. Věděla, že v ni má plnou důvěru, na druhou stranu, kdyby jí vážně stoprocentně důvěřoval, přeci by se o ni nemusel bát. Mizuki zarazilo, že se Kai na chvíli zatvářil, jako by byl překvapený, že o třetí zkoušce něco ví. Trošku se od něj poodtáhla a podezíravě na něj čučela nějakou tu chvilku, než něco řekla.* Sensei, ty jsi mi to neplánoval říct? Víš přeci, že se to tak jako tak dozvím na místě - jaký má smysl mi to tajit? *Zašeptala trošku vyčítavě. Chápala, že ji nechtěl zbytečně strašit, navíc si sám nechtěl zřejmě připustit, že by se jí něco mohlo stát, ale v téhle situaci asi bylo lepší vědět, do čeho to vlastně Mizuki jde a s jakými komplikacemi může počítat.* Řekni mi o té zkoušce víc - znám jen kousíčky, ale potřebovala bych je složit do skládanky... *Pověděla s povzbudivým úsměvem a doufala, že jí poví, jak to vlastně všechno probíhá - měl by to být asi on, kdo jí řekne, co se bude dít dál.* To beru jako slib, sensei! *Zazubila se a natáhla k němu malíček - doufala, že tohle gesto slibu zná, pokud ne, tak ho pozná. Věděla, že když na ni Kai bude dávat pozor z tribun, vydá ze sebe to nejlepší a dá do zápasu všechno, takže i ona bude ráda, když se tam objeví a povzbudí ji.*

Kai Yoshimitsu
*Pousmál se. A její otázku nijak nekomentoval. Sama mohla vědět, že ji to v pravý čas poví. Ovšem další otázka ho zarazila. Když v ní nebude věřit, tak kdo? Vždyť on v ní měl plnou důvěru a to že se o ní bál, nemá s důvěrou co dělat.* (Kai) Samozřejmě, že v tebe věřím, Mizuki-chan. A jestli v tebe nikdo další nevěří, tak věř že já budu vždy. Věř, že má víra v tebe je plná. řekne, když mu rozmícháme vlasy. Teď ji je zase rozcuchal on, cm když dostal možnost. Tohle ji dělal moc rád a taky se mu líbilo, jak se u toho vždy zatváří.* (Kai) Gomen. Měl sem ti to všechno říct dřív a ne si to nechávat pro sebe. *omluví se ji. Ještě neměl nikdy učedníka a Mizuki byla jeho první. Takže je pochopitelné, že dělal chyby. Dělal chyby, kterých by se dopouštět neměl. Proto se z nich chtěl poučit do budoucna. Ten její úsměv mu takřka zbořil veškeré obavy a pousmál se na ni.* Dobrez, jestli to chceš znát, povím ti každý kousek, který si z té zkoušky ještě pamatuju. *poví ji, stoupne si a přejde k oknu.* (Kai) První zkouška je jednodušší. To vás posadí do učebny, kde vám rozdají papíry s otázkami a ty musíš vyplnit. Když je úspěšně splníš, můžeš podstoupit druhou část. *poví ji krátce, jelikož ohledně první zkoušky toho není moc co říkat. Otočí se na Mizuki a opře se o parapet, stále hledící na Mizuki.* (Kai) Druhá zkouška je těžší. Asi ta nejtěžší co na těch zkouškách je. Vysadí vás v určité oblasti a v ní musíte přežít tři dny. Jídlo a pití si musíte obstarat sami v té oblasti, jenže nesmíte ho vzít civilistům. Pouze sami sobě nebo si ho někde najít. *řekne s důrazem v hlase, protože chtěl aby si toto všechno zapamatovala.* (Kai) Můžete během té zkoušky mezi sebou bojovat, ale taky nemusíte. Vás úkol je jen přežít. Nic víc, nic míň. *dodá a sedne si na svoji postel. Opře se lokty o kolena a zadívá se z okna.* (Kai) A třetin zkouška jen souboj jednotlivců. Postaví dva účastníky proti sobě a ti budou spolu bojovat. Musíte do toho dát všechno a ukázat svoje schopnosti. Je tam rozhodčí a Kage, kteří zápas zastaví, kdyby měl jeden z účastníků zemřít. Ale někdy to ani oni nestihnou a tak se stane, že jeden z účastníků zemře. Ale to se stává jen výjimečně. Proto do toho můžeš dát všechno. *řekne a usměje se na ji. Na jednu věc zapoměl a věděl o ní. Ještě tu ji nechtěl říkat takto hlasitě. Proto se k ní přiblížil a zastavil se jim jejího ucha.* (Kai) To ze vyhraje zápas, není známka že postoupíš. Já sem prohrál a stal se chunninem. Takže se snaží ukázat své schopnosti a jdi do toho naplno. *řekne potichu, aby ho slyšela jen ona a pak hlavu oddálí od ní.* (Kai) S tím ledem, by jsi měla v Iwagakure zazářit. Tam je plno vlhkosti a není to jako tady. Takže doufám, že uvidím jak vyhraje svůj zápas. Abych na tebe mohl být ještě hrdější než sem teď. *poví s úsměvem na tváři.*

*Tak nějak ji pohladilo u srdce, když zopakoval, že v ní věří. Když ji však rozcuchal, nafoukla se a trochu vyčítavě se na něj podívala. Opět to byl její typický výraz někoho, kdo právě přišel o oblíbenou hračku. Na druhou stranu věděla, že jí to sensei dělá naschvál a že ji tímhle jen provokuje.* Pff, bojovat proti mě mou vlastní zbraní... *Zamumlala rádoby nespokojeně a ještě jednou po něm střelila pohledem. Měla takové tušení, že to byla odplata za to, když ho rozcuchala ona.* To se ti to říká, když ty ty své krátké chlupy nemusíš rozčesávat... *Zamumlala nafoukle a začala si prsty uhlazovat vlasy, které měla momentálně zacuchané, a tak vypadala trochu jako racochejl. Vlasy si přestala prsty rozčesávat ve chvíli, kdy jí Kai začal vyprávět o zkouškách, které ji čekají. To přeci jen byly poměrně důležité informace, rozhodně důležitější než její zacuchané kadeře. Také se zvedla z postele, když popošel k oknu - hádala, že doktorům by se nelíbilo, že se zvedl z postele. Druhá část ji trochu vyděsila - na druhou stranu, nechápala, jak to přežili ti, kteří posledně dělali tuhle zkoušku v Suně, přeci jen, tady rostlo prakticky nic.* Hádám, že už se někdo z hladu i otrávil, že? *Vydechla. Přeci jen po vesnicích rostla spousta bylin, které se využívaly jako jedy. Vždy ji tohle dost zajímalo, a tak už si o tom leccos zjistila v knihovně. Ale říkala si, že některé děti by s rozpoznáním nějakých bobulí a rostlin mohly mít větší problém. Někteří zase mohli zkusit o jídlo bojovat s někým jiným, i to ale mohlo být riskantní, zvlášť před třetí zkouškou, kde potřebovali být ideálně v plné síle.* Jak velký je rozestup mezi druhou a třetí zkouškou? Chci tím říct... Co když bude někdo poraněný během druhé zkoušky? Má čas se do třetí zotavit? *Zeptala se zvědavě a když se sensei posadil, sedla si k němu a zamyšleně si opřela palec o bradu. Snažila se vymyslet, jakým způsobem by bylo nejlepší tu druhou zkoušku udělat. Nemohla toho vymyslet dopředu moc, ale měla by tam vyrazit už s nějakým plánem, i když jí ho samozřejmě okolnosti mohly jednoduše zkomplikovat. Nebyla si jistá, kolik potravy na tom místě sežene, ale hádala, že asi více než tady. Doteď byla zvyklá žít v poušti a zvládat tak extrémní podmínky co se týká potravy i počasí - to by ji mohlo dávat oproti dalším shinobi výhodu. Na druhou stranu, v největší výhodě budou určitě místní, protože dobře vědí, co jejich vesnice nabízí za možnosti a je dost možné, že terén budou znát.* Udělám, co bude v mých silách, sensei! Na to se můžeš spolehnout. *Zazubila se, ale aby řekla pravdu, sama sebou si jistá úplně nebyla. Je pravda, že za poslední dobu nabrala spoustu sil a její ledové techniky by měly být rozhodně silnější než tady, už jen díky tomu, že je tam určitě vyšší vlhkost a menší vedro - na druhou stranu - její soupeři budou pravděpodobně podstatně silnější, než na které byla zvyklá doteď.*

Kai Yoshimitsu
*Pouze se pousmál, jak ji rozcuchal. Rád ji takto škádlil od dob, co ji znal. Jeho starší sestra ku dělala to samé, tak to od ní odchytil.* (Kai) Já vím, ale ty si moje mladá studentka, tak té potřebuji často času poškádlit. *poví a usměje se na ní. Dal ji vypráví co se děje na chunninských zkouškách (viz minulý příspěvek).* (Kai) Nikdo se neotravil, ale spousta lidí kvůli hladu odstoupili. Ale nejen kvůli hladu, nýbrž i kvůli nedostatku chakry. Spotřebovali všechnu první den a pak už nic nezmohli. *dodá k vysvětlení, aby věděla do čeho jde. Pokud si skutečně pamatuje, tak rozestup byl velký. Teď se ale musel zamyslet, což na něm bylo vidět.* (Kai) Jak velký rozestup? Hmmmm. Myslím že to byl měsíc. Takže čas na uzdravení je dost velký. Přeci jen nemůžou pořádat druhou část a třetí ihned po sobě, protože by nikdo nebojoval naplno. Většina totiž bude vyčerpaná, zraněná a unavená. I když je pár jedinců, kteří jsou po druhé zkoušce schopni bojovat. Jedním z nich sem byl i já. Tehdy my bylo jedno kdy nebo kde. Připraven bojovat sem byl pořád. *řekne další informací, na kterou zapoměl. Nevěděl, co ji zapoměl říct a nebo co považoval za nedůležité. Proto očekával otázky z její z strany, na které by mohl odpovídat. Ty přicházeli. Naštěstí nebyla ta, která by si jen něco poslechla a dal se neptala. Proto z ji měl taky radost. Usmál se na ní.* (Kai) Já vím. Vím že do toho dáš všechno, aby jsi nezklamala Kazekageho. Aby si nezklamala mě. Já sem si tvoji silou hodně jist. Věřím že tam nebudeš mít problém. Věřím, že uspěješ. *povzbudí ji. Ale zase musel nechat, že si sám svoji silou tehdy byl jist a taky neuspěl. Ale on byl tehdy trdlo a Mizuki je velmi silná a přemýšlí u boje. Přesný opak Kaie.* (Kai) Ptejte se Mizuki. Ptejte se na všechno co tě zajímá a jsem ti odpovím. Odpovím ti na každou otázku. *dodá a vážným pohledem se na ni podívá. Chtěl aby věděla, že ji odpoví na cokoliv.*

Potřebuješ, sensei? A není to nefér? *Uculila se a vlasy si jakž takž uhladila, že se na ni dalo aspoň trošku koukat. Pozorně vyslechla, co jí k tomu všemu Kai řekl, ale na pár věcí se musela poptat. Přeci jen, ona byla spíš ten typ, který se raději zeptal na víc věcí, než aby toho pak později litoval.* Chápu, takže to je rada pro mě - šetřit chakrou... *Chápavě kývla a zamyslela se nad smyslem téhle mise. Tahle zkouška už byla o něčem jiném, nejen o tom, aby předvedli co umí, ale aby se připravili i na to, kdyby museli vykonávat misi v neznámém terénu. V takovém případě potřebovali například utajit svou pozici před případnými nepřáteli, ale samozřejmě také sehnat něco k snědku a k pití. Také nesměli podcenit odpočinek, protože to by vedlo k celkové slabosti a neschopnosti bojovat pořádně. Tohle všechno ta zkouška měla ověřit, protože pokud tohohle nebude budoucí chuunin schopen, tak nepřežije ani on, ani tým, který bude vést. Chuunin hodnost už byla částečně hodnost vedoucí, takže proto ty podmínky byly tak přísné, dávalo to pro Mizuki smysl. Tahle zkouška už se nedala zvládnout jen se štěstím, ale shinobi už doopravdy musel mít konkrétní dovednosti, aby tímhle úkolem prošel.* V tom případě, kdybych třeba přišla ke zranění, tak se do té doby dám do pořádku, kdyby nešlo o nic velkého... *Kývla. Přesto si však myslela, že se nebezpečí nebude vystavovat. Přesto měla pocit, že to nebude všechno tak jednoduché, jak si to teď maluje. Kdoví, co tam žije za divokou zvěř, kdoví, jestli omylem nevrazí do jiného shinobi, se kterým by se nedokázala diplomaticky domluvit a musela by bojovat. Což by ji oslabilo.* Takže ty jsi bojoval? Během té druhé části? *Podle toho, co jí povídal, tak to znělo tak, jako by boje vyloženě vyhledával, takže předpokládala, že on byl ten typ ninji, kterého za žádnou cenu během druhé části nechtěla potkat.* Kazekageho? O to mi ani tak nejde, *zašeptala s úsměvem. Ne, že by necítila nějakou sounáležitost k rodné vesnici, ale Kazekageho osobně neznala, takže jí ani tak nezáleželo na tom, jestli ho zklame či ne.* Hlavně nechci zklamat tebe a sebe. To je to nejdůležitější. *Prohlásila s úsměvem. Je sice pravda, že během soubojů často přemýšlela, ale to nebylo jen výhodou. Vymýšlení strategií a plánů, které mohly vést k úspěchu, to jí sice problém nedělalo, ale často měla tendenci to příliš komplikovat, než se dostala k nějakému útoku. Možná by alespoň sem tam bylo lepší zaútočit prostě impulzivně a nepředvídatelně. To byl však její problém, na kterém věděla, že musí zapracovat.*

Kai Yoshimitsu
(Kai) Přesně, musíš šetřit chakru. Bez jídla a pití se ti bude obnovovat pomaleji než normálně. *odvětí.sedi na posteli a sleduje svoji zamýšlenou studentku. Už ani neví kolik čau uteklo od doby, kdy přišla. Ale na druhou stranu je rád, že je tu s ním a pomáhá mu změnit myšlenky. Je rád, že má takto plnou studentku, která se snaží na něj udělat dojem.* (Kai) Samozřejmě kdyby se vám něco stalo, jsou tam lékaři, kteří vás ošetří na konci. Takže se neboj někomu ublížit. Protože vás vyléčí. *poví ji jako odpověď, aby měla všechno jasné. Jak se s ní bavil, zavzpomínal na svoji druhou část zkoušky.* (Kai) Přesně, já byl ten co bojoval a taky sem býval ten typ, který nikdo potkat nechtěl. Protože mě tehdy potkat, znamenalo skoro jasnou prohru. I když většina z nich byla silnější, porážel sem je. *byla pravda že byl takový, ale nyní je úplně jiný. Boje moc nevyhledává a raději uvažuje. Čím víc chodil na těžší mise, tím víc se vracel zraněný a tak. Takže se časem zmenil.* (Kai) O Kazekageho nejde? A tak o koho? Koho nechceš zklamat, když ne jeho? *zeptá se, i když odpověď asi ví.* (Kai) Věděl sem, že nebudeš chtít zklamat mě. Ale nejdůležitější je, aby si nezklamala sebe samou. Protože když zklameš sebe, je to horší jak když zklameš mě. odvětí ji. Snažil se ji odpovědět na všechny otázky, které mu pokládá. Momentálně Eni nevěděl, co bude dělat, až Mizuki odejde. Momentálně by tu s ní byl rád celý den, ale věděl ze to nepůjde.* (Kai) Jestli nemáš další otázky, ohledně zkoušek, rád bych se tě na něco zeptal, jestli mužů.