Ulička Sekkusu

Trénink atributu: Síla

Legenda:
Hiro
Jusuke
Shigesato


*Hiro se tu noc moc dobře nevyspal, protože cítil nervozitu z následujícího dne. Ráno se probudil hodně brzy a tak vyrazil do kuchyně najít něco k jídlu.* Dobré ráno, mladý pane. Trpíte nespavostí? *Zeptá se Jusuke zvědavě a sleduje Hira. Ten sebou vyplašeně škubne. V tuhle ranní hodinu nikdo v domě nečekal.* Jusuke? Co tu prosím tě děláš? *Zeptá se a snaží se rozdýchat překvapení.* Co bych tu dělal. Musím obstarat nákupy, abyste měli na snídaní vše čerstvé. Pak poklidit vaše ložnice po spaní, vyvětrat pokoje, poklidit to nejhorší a pustit se do přípravy oběda. Běžný den. *Prohodí jako by nic a Hiro si ho fascinovaně prohlíží.* Ty už takhle brzy chodíš na nákup? A kdy spíš? *Nevěří vlastním uším. Muselo být strašně těžké dělat sluhu. Cítil k tomu muži ještě větší obdiv než doposud.* Jsi vážně dobrý. *Usměje se na něj a Jusuke se upřímně zasměje.* Mluvíte jako váš otec. Ale děkuji. Je mi ctí sloužit vaší rodině a těší mě, že to dělám dobře. Ale já se ptal první. Proč jste vzhůru tak časně? *Zeptá se znovu a Hiro mu vysvětlí důvod proč nemůže spát a přejde k lednici, aby si vyndal něco malého k jídlu.* Takže dnes máte velký den. Chcete připravit nějakou vydatnou snídani? *Zeptá se a Hiro zakroutí hlavou.* Bojím se, že bych nějakou dobrotu od tebe v žaludku neudržel. Necháme to na potom. Myslím, že po tréninku se to bude hodit. *Usměje se na sluhu a s broskví v ruce vyrazí z kuchyně pryč. Dočkat se tréninku bylo dlouhé, ale konečně nadešel ten čas a on celý vyplašený z toho co ho čeká vyrazil ke dveřím vedoucím do sklepa. Sklepení bylo prostorné. Jednalo se o velkou místnost, kde strop podpíraly sloupy, které sloužily jako držáky trénovacích panáků, zbraní, vybavení a dalších věcí. Místnost bez oken osvětlovala velká světla šikovně umístěna ve zdech, a tak nebyla skoro vidět. U jedné figuríny stál jeho otec a zrovna u ní trénoval. Hiro ho se zájmem sledoval. Vypadal impozantně jak do panáka bušil.* Připraven na trénink? *Zeptal se a odstoupil od figuríny. Hiro opatrně přikývnul a otec se usmál.* Dobře tedy. *Přešel kousek stranou, kde u jedné stěny byla zvláštní kovová konstrukce, která vzdáleně Hirovi připomínala nějaké sáňky. Otec na ně naložil několik kamenných obdélníků.* To dnes bude tvůj trénink. *Ukáže na popruhy, které vedly ze sáňěk.* To budu jako tlačit? *Ujistí se a přejde k popruhům.* To nebudeš jako tlačit. To bude táhnout. *Opraví ho otec a pak ukáže na druhou stranu místnosti. Hiro přikývne a chytne se popruhů. Upraví si je tak, aby se mu to dobře drželo a zabere nohama, aby donutil sáňky k pohybu. Těm se ale moc nechtělo a musel vynaložit hodně síly, aby s nimi pohnul. Zabral jednou nohou, pak druhou a celé to opakoval, dokud se sáňky aspoň trošku nerozhýbaly. Nevěděl, co od tréninku čekat, ale tohle určitě nečekal. Myslel si na nějaký boj s otcem, ale místo toho teď táhnul břemeno, které bylo na hranici jeho možností a snažil se ho dopravit na druhou stranu místnosti. Musel hodně namáhat svaly na nohou, aby se břemeno pohybovalo a uvědomoval si, jak slabé má nejenom svaly. Bolely ho kotníky, které musely vydržet ten nápor. Popruhy ho bolestivě tlačili do ramen, jak ulevoval rukám. Bylo těžké držet popruhy, protože ruce už skoro necítil. Jak pokračoval přes místnost začal pociťovat bolest v zádech. Ztěžka oddechoval a snažil se mrkáním zahnat pot tekoucí do očí. Musel se přemáhat, aby dokázal pokračovat a nezastavil ale nechtěl zklamat otce. Ten ho pozorně sledoval a do jeho snažení mu nemluvil. Na to bude čas později. Hiro došel skoro do tří čtvrtin místnosti a pak odpadl na podlahu a snažil se nevnímat bolest v celém těle. Otec pomalu přešel až k němu a na zem nakreslil čáru na místě, kde zastavil svůj postup.* Máme cíl, který budeme chtít zlepšit. *Řekne klidně a pak pomůže synovi na nohy.* 0]] Tohle není dobré dělat. Po těžké námaze je potřeba pohyb. Aktivně si odpočinout a dát tělu čas se vypořádat s tím co právě prožilo. Ležením na zemi si koleduješ tak o zranění. Hezky nádech, výdech a dělej to co já. [/b]*Řekne mu a předvádí mu jak se má protáhnout po tréninku.* Jak se cítíš? *Optal se a Hiro musel uznat, že to bylo vážně lepší. I když dobře mu rozhodně nebylo.* Běž se projít a až ti bude lépe pořádně se najez. Nech si udělat od Jusukeho pořádnou hromadu masa s rýží. Budeš potřebovat maso pro regeneraci svalů. *Vysvětlí a nechá syna odejít.* Děkuji ti tati. * Rozloučí se a vyrazí pryč. Na první trénink to nebylo zlé. Dostal se celkem daleko a věřil, že to bude lepší a lepší.*

--------------------------

Trénink atributu: Výdrž
Legenda
Hiro
Shigesato
Masako



*Hiro seděl rozvalen v pohodlném křesle, užíval si atmosféru nově získané knihovny a pročítal si cestu meče od Masoriho Ketuya. Ta knížka byla spíše učebnicí než románem, ale to mu ani v nejmenším nevadilo. Hltal každé slovo a těšil se, až mu otec dovolí trénovat se zbraní a on si něco z toho co tam nastudoval vyzkouší. Jak si tak četl dostal se k pasáži, kde ho zaujala jedna věta.* „Čím dříve se začne trénovat, tím dříve se můžete nazývat mistrem.“ *To pro něj mělo velkou váhu, protože mu to přišlo logické. Přeci je, čím dříve něco začne zkoušet tak tím dříve bude něco umět. Zaklapl knihu a zvedl se. Je na čase začít trénovat. Pokud bude čekat tak se k tréninku jen tak nedostane. Nechal knihu na stole a rázným krokem opustil knihovnu a vydal se do sklepení. Musel využít svého čerstvě získaného odhodlání, dokud ho měl. Pomalu přecházel sklepením a prohlížel si zbraně. Tak jako většina lidé v jeho věku okouzleně přešel ke kataně opřené u zdi. Opatrně zbraň sundal z držáku a prohlížel si jí.* Páni. *Vydechl, než pevně sevřel jílec meče a pak meč vytáhl ven. Ten zvuk mu po celém těle vyvolal husí kůži.* Pane jo! *S obtížemi polknul a prohlížel si obnaženou čepel.* Nádhera, že? Umění vykovat takovou zbraň je hodně žádané a není moc mistrů co by dokázalo udělat něco víc než jen tupý nástroj na sekání masa. *Hiro se tak leknul až mu meč vypadl z rukou a řinčení kovu o podlahu se neslo sklepením až bolestně nahlas.* O … otče. *Vykoktá ze sebe a rychle začne zbraň zvedat.* Já jsem. Já jsem. *Otec přejde ke stěně a vezme jinou katanu.* Ano ty skutečně jsi. To vím. Držel jsem tě v náručí pár okamžiků potom co jsi opustil tělo své matky. Takže vím, že jsi. Teď je ale podstatné zmínit proč jsi tady? *Jeho hlas je klidný a zastaví se před synem.* Já chtěl trénovat. Četl jsem v jedné knize, že čím dříve začnu tím dříve to budu umět. *Snaží se to vysvětlit Shigesato chápavě přikývne.* V knihách se skrývá mnoho moudrosti. A je tam psané, že něco takového máš dělat přes zákaz svého otce? *V jeho hlase je slyšet nepříjemný chlad, který vyvolá v Hirovi zachvění.* Ne. To. To asi ne. *Dostane ze sebe s obtížemi a rychle se snaží trefit mečem do pochvy, aby ho uklidil.* Neuklízej ho. Stojíš o trénink tak už ho rovnou uděláme, když už jsme oba tady. *Pronese a postaví se do pozoru. V levačce drží katanu a přitiskne si jí k pasu, napodobujíc pozici, v jaké mají zbraň typicky samurajové. Pravačkou obejme jílec. Ukazováček a palec svírají jílec pevně, ostatní jen letmo, sotva se ho dotýkají.* Připrav se. *Rozkáže otec a Hiro trošku neochotně sevře zbraň v ruce, narovná jí před sebou a čeká na výpad otce. Ten stojí nehnutě a syna pozoruje. Pak rychlostí, kterou Hiro sotva postřehne máchne zbraní. Neobtěžuje se ani čepel vytáhnout z pochvy a přímo pochvou ho udeří ze spodu do brady. Normálním sekem by bylo po boji. Teď ale místností rezonoval zvuk nárazu a hlasité cvaknutí synovo zubů. Byl tak v šoku, že ani nedokázal nic říct. Rozechvěle si sevřel bradu a snažil se zadržet slzy bolesti.* Jsi pomalý. Už bys byl mrtvý. *Zhodnotí co viděl a naznačí mu, aby se opět připravil.* Zaútoč! *Přikáže a Hiro má nejdříve strach, ale pak se rozhodne to otci vrátit a neřeší, že nemá meč v pochvě jako on. Vykřikne a vyhrne se sekem proti otci. Ten úder snadno vyblokuje a srazí jeho čepel stranou, pak se napřáhne a čelem udeří do synova obličeje. Ten se skácí k zemi a s fňukáním si drží bolaví nos, ze kterého začne téct krev.* Jsi slabý. Nedokážeš ani ohrozit soupeře. *Další chladná slova ze strany otce.* Vstaň! Chceš se stát mistrem? Tak vstávej. Mistr se nebude válet po zemi po jednom malém zranění. *Rozkáže a Hiro se už nesnaží zahnat slzy a s brekem zvedne ze země.* Otče já jsem … *Začne, ale Shigesato jen zakroutí hlavou.* Začal si boj. Tak bojujme. *Řekne a drží katanu stále v levačce za pouzdro lehce, pod jílcem. Hiro si otře krev valící se z nosu a sleduje otce. Věděl, že nemá šanci. Byl naprosto někde jinde než on sám. Nakonec využije lest, kterou si toho dne přečetl v knize. Postaví se a připraví na útok. Levačkou po otci hodí pochvu meče a ve stejný okamžik se po něm ožene mečem. Sek míří na hruď a doufá, že se mu povede otce zasáhnout. V tu chvíli neřeší, že by mu mohl ublížit. Prostě ho chtěl zranit za to co mu provedl. Jenže Shigesato uhne vrženému předmětu úhybem do stranu jako by se nic nedělo. Pochvou své zbraně odrazí sek a pak Hira udeří pěstí do obličeje, ten vykřikne, jak dostane další zásah už do, tak bolavého nosu. Další úder směřuje na břicho, který Hira donutí se ohnout. Otec vzdá nějaké naděje na to, že by se to vyvíjelo dál jinak a pochvou podrazí synovi nohy a srazí ho tak k zemi.* Ani nevydržíš pořádný úder. To proto jsem s tebou nechtěl ještě trénovat. Nemáš ani zdaleka na to, abys mohl začít chtít něco cvičit. Pamatuj si tu to lekci. Až příště budeš mít pocit, že ti snad bráním v tom se rozvíjet. *Sehne se a vytrhne mu zbraň z ruky. Pak přejde pro pochvu a obě zbraně vrátí na místo. Pomalu se vydá po schodech nahoru.* Kde pak máš Hira? Trénovali jste ne? *Zeptá se Masako zrovna se navracející z nákupů.* Dá se říct, že jsme trénovali ano. *Přikývne a natáhne se k manželce aby jí políbil.* Dnes ti to moc sluší. Jaké byly nákupy? *Zeptá se zvědavě a usměje se na ženu. Byla stále stejně krásná jako když jí poznal. Ale Masako už svého muže znala dlouho, příliš dlouho aby věděla, že tenhle nenucený tón je pouze záminkou, skrytou masou emocí, které skrýval.* Kde je Hiro, Shige? *Zeptá se zvědavě a on jen kývne hlavou za sebe.* Leží na podlaze a přemýšlí o dnešní lekci. *Řekne chladně a Masako se zamračí.* Je to ještě dítě! *Křikne po něm a rozejde se ke dveřím do sklepení.* To se pleteš lásko. Je to shinobi! A musí se tak začít chovat! *Nechá jí odejít do sklepa a sám se vydá do své pracovny. Na tyhle výjevy neměl náladu. Být to podle jeho ženy chlapci by vyrůstali v pohodlí a změkli by. Ale to on nedovolí.*

-----------------------

*Keiyra sa zobudila skoro ráno. Spravila si čaj, naraňajkovala sa a tak ako každú nedeľu keď bola sama doma - aj túto sa rozhodla stráviť v knižnici. Do batôžka si dala termosku s čajom a malú desiatu. Z domu vyšla keď ešte ulice zahaľovala hustá, biela hmla a nikde nebolo ani živej duše. Od smrti matky - odkedy sa nasťahovala ku Noctisovi sa jej samota zarývala pod kožu lepšie než ranný chlad. Hoci jej Sora ochotne ponúkla, že jej svojou prítomnosťou spríjemní podobné dni.. nebola tu pre Keiyru vždy. Dalo sa to samozrejme čakať, na rozdiel od žlto-okej tmavovlásky .. Sora mala rodinu. Keiyra jej to ale nezazlievala, naopak bola vďačná za každý moment času, ktorý jej Sora venovala. S povzdychom sa teda lepšie zabalila do svetríka a pridala do kroku, netrvalo dlho a ocitla sa pred dverami knižnice. Keď ich za sebou zavrela, kývnutím hlavy a s milým úsmevom na perách pozdravila knihovníčku. Len čo Keiyru staršia žena zbadala - usmiala sa na ňu naspäť a zamávala jej.. potom sa pobrala po svojom a Keiyra tiež. Samozrejme ju tu všetci pracovníci poznali.. od knihovníkov až po upratovačky. Trávila tu bizarne veľa času.* "Ak raz prídem nadobro o zrak.. budú za to môcť knihy." *Pomyslela si a so zadumaným úsmevom sa pobrala do svojho obľúbeného oddelenia cestopisov. Vzala do ruky hrubú knihu ktorá mala jednoduchý názov; ´Ostrovy´. Keiyra v nej najprv chvíľu listovala a keď bola nadmieru spokojná s ilustráciami a nadpismi ku jednotlivým pasážam, vzala si knihu do obidvoch rúk a vykročila do osamotenejšej časti knižnice. Sadla si za stôl kde v blízkosti bolo okno, ktorým dnu svietilo prirodzené svetlo, no zároveň touto stranou ľudia nezvykli veľmi zablúdiť. Pohodlne sa oprela a začítala sa do riadkov knihy. Pri tom si úplne mimovoľne točila vlasy prstami ľavej ruky. Svet okolo pre ňu prestal existovať. Teraz z nej bol dobrodruh .. plávajúci po mori, skúmajúci ostrovy.*

*Hiro ležel na posteli a díval se do stropu. Nějak nevěděl co se sebou. Od souboje s otcem uběhlo pár dní a on přesto nějak neměl chuť se sním potkat. Bolest sice už nebyla tak hrozná ale stále to nebylo ono. Jenže sám sobě lhát nedokázal. Více než bolest těla ho bolelo jakým stylem s ním otec bojoval. Více než naražená žebra ho bolel výraz v otcově tváři. Více než pochroumaný nos si uvědomoval ten chlad v otcově hlase. A nejvíc ho mrzelo jak mu vyrval meč z ruky a nechal ho zmláceného na podlaze. Samotného ve sklepení kde ležel naštvaný na celý svět a hlavně sám na sebe. Když ho tam našla matka byla to hrozná potupa. Pomalu se posadil a tiše syknul jak ztuhle tělo po spánku zareagovalo na pohyb. Spustil nohy z postele a přešel před zrcadlo. Nos měl stále větší než obvykle a mohutné modřiny pod očima mu na kráse moc nepřidávaly. Tiše si povzdechl a přešel do koupelny. Opatrně si obličej opláchnul a šel se převleknout. Neměl chuť na společnou snídani. Nechtěl se dívat na starostlivý obličej matky, na smutný výraz bratra a z představy otcova pohledu se mu dělalo zle. Ne kvůli otci. Ale kvůli faktu, že chápal, že otec měl pravdu. A za pravdu se člověk zlobí. Opustil dům a vyrazil do sychravého počasí. S rukama v kapsách kráčel vesnicí a užíval si tu samotu. Počasí kolem dokonale vystihovalo jeho náladu. Hlavu schoval do kapuci, aby zbytečně nepřitahoval pozornost a uchránil se před vlezlou zimou. Nevěděl kam jít. Krom rodiny neměl nikoho. Kromě akademie pořádně nikdy nikde nebyl. Jak tak kráčí ulicemi pohled mu padne na velkou budovu kde dle všeho bylo otevřeno. Zvědavě naklonil hlavu na stranu a prohlížel si dveře lákající ke vstupu. Nakonec se k nim vydal a opatrně vešel dovnitř. Překvapeně zamrkal, když ho hned u vchodu pozdraví nějaká paní. Opětuje jí pozdrav a prohlíží si knihy kolem. Knihovna. Místo, které znal každý a on tam nikdy pořádně nebyl. Všechny knihy si bral v knihovně doma. Nechal ženu mu převyprávět kde co najde a pak se vydá po knihovně. Zvědavě si prohlíží knihy, zastavuje se u zajímavě vypadajících titulů a bloumá světem knih. Tu a tam nějakou knihu vytáhl a vzal si jí sebou. Když v tom zahlédne známou tvář. Nepatrně sebou cukne, když mu dojde o koho jde. Zastaví na místě a kousek se stáhne, aby se skryl za regálem a zvědavě si Keiyru prohlíží. V prostřední knihovny mu přišlo jako by tam patřila. To bylo místo kde vypadala jako bájné stvoření v knihách. Hiro si uvědomil jak moc jí to sluší. Chvíli hledá odvahu jít za ní, ale pak si uvědomí jak vypadá a ten nápad zažene. Nechtěl aby ho tak viděla. Otočí se, aby odešel a tiše sykne, když se udeří do loktu o vystrčený regál. Doufaje, že zo Keiyra neslyšela odejde a posadí se i s knihami k volnému stolu.*

*Keiyra bola len pri prvom ostrove Bōkyaku no Shima. Ešte ani nepreskúmala aké všetky zvieratá ten ostrov osídľujú a v tom započula ranu akoby niekto vrazil do police s knihami. Zažmurkala keď ju to vytrhlo z ponorenia sa do deja knihy a zdvihla pohľad od stránky. Dívala sa smerom odkiaľ počula šramot, no nikoho nezahliadla. Bolo to čudné, do týchto miest väčšinou nikto cielene nechodil. Väčšinu mladých študentov akadémie zaujímajú knihy na zosilnenie. Stratégie bojov, rôzne taktiky tréningu, návody na kondičné cviky.. manuály na zvládnutie pečatí a pod. Obyčajných ľudí z Iwagakure zahliadla skôr pri štandardnej beletrii plnej legiend, povestí .. málokedy pri životopisoch ale predsa. Cestopisy a knihy zamerané na mapovanie terénu a zemepis obľúbené veľmi neboli. Veď kto chcel ten cestovať predsa mohol - načo o tom čítať? Raz sa jej ale stalo, že tu našla zablúdeného malého chlapca.. vtedy mu pomohla vymotať sa z bludiska vysokých regálov a odviedla ho na recepciu.* "Čo ak je to zase stratené dieťa?" *Napadlo ju a automaticky sa postavila. Bola síce samotárka a ľudom sa radšej vyhýbala, no neignorovala keď sa niekto - ešte ku tomu slabší, dostal do problémov. Kráčala tichým krokom smerom odkiaľ zaznel ten buchot.* Uhm, zvláštne. *Zašomrala si popod nos keď v uličke nikoho nezahliadla. Mierne sa zamračila zmätená touto situáciou a pobrala sa naspäť ku svojmu miestočku s knihou o ostrovoch. Na text sa jej ale sústrediť nedalo, jej inštinkt ju nútil obzerať sa po regáloch okolo.*

*Hiro si mne bolavý loket a kouká na obal jedné z knih, kterou si vybral. Vlastně ani nevěděl pořádně co bere, a tak si prohlížel geografické rozdělení země Země. To nebylo něco, co by si normálně vybral. Zkoumavě knihu otevřel a začal s ní listovat a prohlížel si co tam může najít zajímavého. Ale nebylo to něco, co by chtěl dělat. Znuděně knihu zaklapl a opřel se do židle. Chvíli se zavřenýma očima přemýšlel, co to tam vlastně dělá. Taky si mohl vybrat nějaké lepší čtení, když už tu chtěl trávit čas. Pomalu se zvedl ze židle a vyrazil vrátit knihy tam odkud je vzal. Sice to byla naprosto zbytečná cesta, kterou si mohl ušetřit, ale stejně nikam nespěchal. Začal trošku více zkoumat co by si vlastně vybral. Spokojen s výběrem svého čtiva si udělá další procházku po knihovně a zastaví kousek od Keiyry. Chvíli si jí prohlížel a přemýšlel, zda jí oslovit nebo ne. Byla příjemná představa vědět, že v knihovně není sám. Ale přišlo mu hloupé se k ní vnutit a rušit jí v jejím studiu. Jak tam, tak stál s kapucí na hlavě a nenápadně jí sledoval připomnělo mu to knihu, kterou mu četla matka. Nepamatoval si název, ale přišel si jako kdyby tam byl. Maskovaný muž sledující dívku, která o něm nevěděla. To ho trošku pobavilo. Jak tam, tak stál a sledoval jí neuvědomil si, že Keiyra není zabraná do knih. Trošku zpanikaří, když si uvědomil její pohled jezdící po regálech kolem. Nebyl si jistý, zda se jejich pohledy setkali nebo ne, ale rychle se otočil na patě a zamířil ke stolu kde seděl a usadil se tam. Nervózně sledoval knihy před sebou, snažil se zastavit bušící srdce a doufal, že ho Keiyra neviděla. Nechtěl být za podivína co bloumá po knihovně a pozoruje lidi.*

*Rukou si podopierala bradu a zamyslene pohľadom prechádzala po regáloch s knihami. Mala taký zvláštny paranoidný pocit akoby sa na ňu niekto pozeral. Už si začínala myslieť, že blázni. Predsalen.. koľko samoty dokáže človek zniesť bez toho aby sa to na ňom viditeľne podpísalo? Možno bola Keiyra už na svojej hranici a preto sa jej zdalo, že ju pozorujú knihy z políc. Ešte pár minút podobných myšlienok a zavesila by zdravý rozum na klinec.. Keď tu zrazu! Ponad knihy zbadala pár zelených očí.* "Tak predsa nie som pomätenec!" *Pomyslela si, rýchlo zavrela knihu, prehodila si batôžtek cez plece a vybrala sa odhodlane zistiť vďaka komu takmer prestala veriť svojmu zdravému rozumu. V knižnici sa vyznala, bola tu ako doma aj preto vedela odhadnúť smer, ktorým sa jej stalker pravdepodobne rozhodlol vybrať. A teda namiesto toho aby neznámeho naháňala od chrbta.. Rozhodla sa regál s knihami obísť a teda ho predbehnúť. Bola rýchla - tak rýchla, že by si ju nevšimol ak by sa napríklad obzeral -  postavila sa mu do cesty. Rozhodnutá odhaliť jeho identitu presne ako sa ro robí v knihách.*

*Hiro neměl v plánu se Keiyre takhle ukazovat. Byla to jedna z mála osobu, kterou znal a nechtěl, aby ho viděla v takovém stavu. Sice si nějak nepředstavoval, že by na ní mohl zapůsobit normálně, ale takhle to bylo naprosto nereálné. Plán byl jasný. Zmizet někam do kouta, položit tam knihy a věnovat se studiu. Možná od oběda, než dostane hlad a vyrazí do vesnice najít něco k jídlu. Ale celý plán vezme za své ve chvíli, kdy se najednou Keiyra objeví před ním a on nemá kam utéct. Nechápal kde se tam vzala, když ji před okamžikem viděl sedět u stolku s knihami a teď najednou byla před ním. Pohledem sjede do stran, ale nebylo kam moc zmizet. Tiše si povzdechne a zadívá se na Keiyru.* Ahoj. Taky hledáš něco na čtení? *Řekne jako by nic a pokusí se o úsměv. Doufá, že kapuce na hlavě alespoň trošku skryje známky boje na jeho obličeji.*

*Keiyra sa víťazoslávne usmiala keď zbadala chlapca v kapucni, keď ku nej ale prišiel bližšie a prehovoril - zostala tam stáť s knihou o ostrovoch pritlačenou na hrudi. Nakukla mu ponad rameno či náhodou nebol za policami aj niekto iný, no v uličke stáli len oni dvaja. Otázka, ktorá ju napadla bola jasná.* "Je to Hiro alebo Toshi?" *Hanbila sa opýtať a márne pozerala na jeho zápästie kde jednému z bratov uviazala červenú stužku. Nemala aj tak istotu či ju Toshi nezložil len čo sa vtedy rozlúčili a tak jej zostala len dedukcia. Hiro sa vtedy priznal, že má rád knihy a teda by bola väčšia pravdepodobnosť, že tu narazí práve na neho. Stále jej ale nesedelo, že by bol jej stalker. Možno naozaj len bláznila.* Ahoj Hiro. *Zašomrala pozdrav s plachým úsmevom a potom keď jej došlo čo sa opýtal sa trochu zasmiala.* Či hľadám niečo na čítanie? Tu v knižnici? Neblázni! prišla som sem založiť ten supertajný ženský nukeninský kult. *Zažartovala pošepiačky aby dodala svojim slovám akú-takú váhu a snažila sa pri tom neúspečne nakuknúť pod jeho kapucňu. Zdalo sa jej, že .. má niečo s tvárou.* Nemôžeš byť síce jeho súčasťou ale môžeš mi pomôcť vybrať členky .. čo tak tamtá? *Stále šepkala a pri tom kývla hlavou ku starej knihovníčke, ktorá prešla s vozíkom naloženým knihami okolo uličky v ktorej stáli.*

*Přemýšlí jak by se z toho co nejlépe dostal. Trošku zalituje, že nebyl rychlejší a nezmizel někde v útrobách knihovny. Jenže na to už bylo pozdě, a tak se na Keiyru dívá z pod kapuce a nervózně se usmívá. Trošku očekával výslech, co tam dělá a proč jí tak sledoval, ale nic takového se nestane a výslech nepřichází. To ho trošku překvapí a když ho pozdraví a správně jen překvapeně zakroutí hlavou.* Jak jsi mě poznala? *Zeptá se upřímně, protože ho to zajímá.* Ahoj. Keiyro. *Pozdraví jí také a mávne jí na pozdrav. Druhou rukou drží v pod paždí knihy.* Jen mě to tak napadlo. Co také dělat jiného v knihovně? *Prohodí jako by nic.* Tak to je ale super nápad! Pokud něco takového založíš tak je knihovna ideální místo na skrýš. Nikdo by tady něco takového jako tajný klub nečekal. Jen sis na hledání členek nevybrala ideální místo. *Řekne zamyšleně a zadívá se na stařenku pracující v knihovně.* Ta podle mě nesplňuje moc představu kunoichy do tvého tajemného kultu. A myslím, že ta by už nedokázala šarmem okouzlit tak jako jiné. Potřebuješ mladé a pěkné kunoichy. Aspoň jako jsi ty. Jinak to nemá cenu. *Mávne nad tím rukou a usměje se. Pak mu dojde co řekl a mírně zrudne v obličeji, protože v tomhle lichocení dívkám nebyl ani zdaleka tak dobrý jako bratr a nikdy přímo dívku nepochválil.* Ehm .. *Odkašle si a nějak neví co se sebou v tu chvíli.*

*Uľavilo sa jej, že trafila správne meno a potom sa usmiala keď sa nad tým začudoval.* Možno mám skvelé pozorovacie schopnosti. *Mykla plecom a tvárila sa nevinne.* A možno ste viac rozdielny než si myslíte. *Tajomne sa usmiala a na jeho chabom vysvetlení ohľadom jeho otázky čo asi robí v knižnici sa trochu zachichotala. Každopádne bol jej poznámkou o kulte nadšený - tak, že si nedal pozor a nielen, že jej zalichotil... nadvihol viac hlavu a Keiyra to zbadala.* "Tak sa mi to nezdalo! Už chápem prečo sa na mňa len díval spoza kníh a neprišiel ma normálne pozdraviť." *Zaplavilo ju poznanie, prestala sa usmievať - naopak zvážnela - tvárila sa ustarostene. Opatrne zdvihla ruku ku jeho tvári s úmyslom odsunúť z Hirovej tváre kapucu.* Čo sa ti stalo, Hiro?! *Šepla keď sa jej pri pohľade na jeho napuchnutý nos, modriny pod očami rozšírili zreničky.* "Žeby sa pobil s Toshim? Preto je tu bez neho tak sám?" *Napadlo jej.*

*Zkoumavě si jí chvíli prohlíží a pak se usměje.* Pokud máš tak dobré pozorovací schopnosti měla bys toho využít. Protože lidé mají většinou problém nás rozeznat. *Prohodí upřímně a myslí to vážně. Jen málo kdo je poznal a udělalo to na něj dojem. Zamyšleně svraští obočí. Věděl, že Toshi je dost jiný než on, ale že by to bylo až takhle okaté by neřekl. Ale z přemýšlení ho vytrhne, jak k němu natáhne ruku. Nebrání jí v tom, co chce udělat a nechá si kapuci stáhnout z hlavy. Sice nechtěl, aby ho takhle viděla, ale také jí nechtěl od sebe odstrkovat. Nějak cítil, že ona si ho za to dobírat nebude. Ale když kapuce zmizí z hlavy a odhalí se tak jeho zranění ta jistota, že je to dobrý nápad trošku odezní. Na sucho polkne a chvíli hledá správná slova.* Trénoval jsem s otcem a nedopadlo to podle mého očekávání. *Zaobalí to trošku neurčitě a nepatrně se ušklíbne.* Jak říká otec. Skutečnou lekci si člověk pamatuje dlouho. *Prohodí jako by nic.*

*Dovolil jej aby mu stiahla kapucňu. Keď tak spravila.. všimla si, že Hiro znervóznel. Zvraštila čelo, takýto zvrat nečakala.* Váš otec je na vás poriadne tvrdý. *Zhodnotila len keďže predpokladala, že Toshi je na tom podobne a preto radšej nešiel von. Hádala, že asi nechcel aby ho videli v takomto stave pekné dievčatá v Iwagakure. Každopádne.. Keiyra sa ešte s Hirom nepoznala tak aby si dovolila opýtať sa či to bol skutočný tréning alebo len hnusný výprask. Jej mama na ňu bola totiž často nahnevaná, bola prísna v tom aby trénovala.. hádali sa až do krvi, no nikdy na ňu nestiahla ruku.* "Ešte aj počas tréningu útoky len naznačila. Skutočný kop či úder päsťou ... toto by mi nespravila.. proste nie .. nikdy." *Pomyslela si a odvrátila pohľad od Hirovej tváre, nechcela aby sa cítil nepríjemne. Zahryzla si do pery a trochu nervózne si napravila okuliare.* Tak.. *Začala a trochu si odkašľala, svoju knihu o ostrovoch si dala pod pazuchu a trošku hanblivo sa usmiala.* Ukáž čo si si vybral. *Zmenila nakoniec tému a načiahla sa po jednej z kníh, ktoré mal Hiro u seba. (Proste mu ju vytiahla spod pazuchy ak sa nebránil.)*

*Chvíli mlčí a pak krátce přikývne.* Nebudu se s tebou přít. Asi to tak je. Když nad tím tak přemýšlím. Vlastně jsem si to zasloužil. Ono se to zahojí a příští trénink snad bude … příjemnější. *Pokrčí nad tím rameny. To nejhorší už má za sebou. Teď se jen upínal na to, aby otce nezklamal a dokázal mu, že je lepší, než si o něm myslí. Zkoumavě sleduje její zkousnutí rtů a nervózní srovnání brýle a usměje se tomu jednání. Bylo to hezké. Nebrání se a nechá si knihu vytrhnout. Vůbec měl pocit, že nějak nedokáže Keiyre odporovat. To byl zvláštní pocit.* Historie senseie Izonuki. Kvůli němu jsem vlastně dostal tu lekci od otce. V jedné jedno knížce jsem četl, že není lepší okamžik kdy začít trénink než právě teď. No, a tak jsem poslechl jeho radu a šel trénovat. Výsledek vidíš tady. *Prsty ukáže na svůj obličej.* Ale jeho kniha mi přišla hodně zajímavá a rád bych se o něm dozvěděl něco víc. *Vysvětlí svůj výběr knihy.* Nechceš si jít posadit? *Navrhne, aby tam tak zvláštně nepostávali uprostřed knih.*

*Keď si od neho vzala knihu, chytila ju a prečítala si nadpis. Potom zdvihla pohľad a kým Hiro rozprával dívala sa mu do jeho zelených očí. Nepatrne prikývla keď jej porozprával o tom sensejovi a potom knihu otvorila. Asi každý normálny človek by v nej začal listovať poprípade by si prečítal nejaké slová.. Nadpisy.. Keiyra ale nie.. Ona ju otvorenú zdvihla a strčila noštek medzi stránky - do stredu knižky. Privoňala si a potom sa spokojne odtiahla, zavrela ju a podala ju Hirovi späť.* Vonia dobre. *Usúdila a žiarivo sa pri tom usmiala. Skôr než by sa Hiro stihol začať čudovať.. Prehovorila.* Mám rada vôňu kníh. Tlačiarenska farba, druh papiera, to či je stará alebo nová.. Všetko ovplyvňuje vôňu knihy. Mám takú teóriu, že každá kniha vonia inak. *Usmievala sa keď mu to všetko vysvetľovala a keď sa opýtal či si spolu nesadnú.. Rozpačito prikývla. Len čo prišli ku stolu zaváhala. Nevedela či si ma sadnúť vedľa neho alebo oproti. Poponáhľala sa teda, sadla si prvá a nechala toto neľahké rozhodnutie na Hira.*

*Hiro jí zvědavě sledoval, jak si knížku prohlíží. Očekával možná nějakou poznámku, že životopisy a podobně jsou nudné. Ale rozhodně nečekal, že knihu otevře a přičichne si k ní. Překvapeně se na ní díval a po slovech, že voní hezky se pobaveně uculí. Přeci jen tohle slyšel říkávat otec o čaji, nebo o knihách.* Takže ty si knížky vybíráš podle vůně? *Zeptá se, zda to myslí vážně a pak si od ní knihu převezme a podobně jako ona nasaje vůni knížky. Chvíli o tom přemýšlí a pak s úsměvem knihu zaklapne.* Možná na tom vážně něco je. *Řekne trošku překvapen tím, že to tak je. Musel uznat, že je to jiné než nové knihy, které má doma on. Možná otcovo knihy v jejich rodinné knihovně měli podobné odér. Ale tady zase stránky byly z celkem hrubého, primitivně zpracovaného papíru a tak kniha budila úplně jiný dojem a pocit z ní byl jiný.* Co se člověk v knihovně nedozví. *Prohodí s úsměvem a pak se spolu s ní vydá ke stolu kde před tím seděla.* Co, že jsi tady vůbec ty? Čekal jsem, že budu jediný bloumat vesnicí. Skončil jsem tady, kde jsem vůbec nikoho a tady ty. To bylo příjemné překvapení. *Prohodí, když se usadí vedle ní a položí knihu před sebe. Netušil proč se posadil vedle, ale přišlo mu to tak přirozené, že se nad tím nějak nepozastavoval.*

*Nad jeho slovami sa trošku pousmiala.* Vôňa nieje jediný ukazovateľ podľa ktorého vyberám knihy. *Zavrtela hlavou a uškrnula sa keď si ku knihe privoňal tiež. Potom keď sa posadil vedľa nej.. a Keiyra znervóznela. Skoro to vyzeralo, že si tu dohodli tajné rande. Uvažovala či si niečo takéto pomyslí stará knihovníčka a bude o tom klebetiť s ostatnými čo tu pracujú. Predsalen Keiyru tu ešte s nikým v jej veku hovoriť nevideli. Ak nerátame toho strateného chlapčeka. Tajné rande ... to znelo ako niečo z knihy.* "Hiro teraz ešte vyzerá aj celkom drsne. Ako rebel.. S tou dobitou tvárou a tak." *Pomyslela si a keď si uvedomila akým smerom sa uberajú jej myšlienky - znova jej začali horieť líčka.* "Šmarja musím s tým začať niečo robiť." *Pomyslela si frustrovane keď si jednou dlaňou snažila prikryť rozpálenú tváričku aby si nič nevšimol. Skoro prepočula jeho otázky.. tak bola zabraná do svojich myšlienok. A vôbec.. bolo zvláštne, že jej kládol toľko otázok. Ona bola predsa vždy tá zvedavá,... Z časti to robila preto, lebo ľudia keď začnú odpovedať na otázky čo im kladie, potom už nevymýšľajú otázky pre ňu. Málokomu s kým sa kedy rozprávala reálne prezradila o sebe niečo viac. Nikdy si nikto jej malú stratégiu nevšimol. Ona bola dievča čo kladie otázky, zapisuje si príbehy druhých.. no sama žije celkom smutný, osamotený život v ktorom majú najväčšiu cenu práve príbehy iných ľudí.*

*S úsměvem přikývne a dojde se posadit. Ještě nikdy nepotkal někoho tak zvláštního jako byla dívka po jeho boku. Pravda on nepoznal vlastně celkově moc lidí. Ale i tak mu bylo naprosto jasné, že Keiyra je prostě zvláštní stvoření. Ale přišla mu zajímavá. S úsměvem otevřel knížku a chvíli sledoval úvodní stránku, než stočil pohled vedle a zkoumavě si Keiyru prohlížel. Fakt, že mlčela ho dost zarazil.* Je všechno v pořádku? *Zeptá se zvědavě a přemýšlí co se děje. Neuměl moc číst v lidských výrazech, ale evidentně Keiyra nebyla ve své kůži.* Mám si sednout jinam? *Položí otázku, která dle něj mohla vyřešit její náhle utlumení. Přišlo mu to tak normální, že si vedle ní sednul, že nečekal takovou reakci.*

*Rozpačito sa na neho usmiala.* Som v poriadku. *Zaklamala pohotovo, sklonila pri tom tvár ku knihe o ostrovoch ktorú mala pred sebou.* Naozaj nevidím najmenší dôvod prečo by si si mal odsadnúť. *Uisťovala ho s pohľadom upreným na text v knihe pred sebou, no vôbec mu nevenovala pozornosť. Nevenovala mu pozornosť do takej miery, že si po pár sekundách uvedomila, že 'číta' knihu hore nohami. S povzdychom zdvihla knihu a otočila ju tak ako mala byť - aby bol text čitateľný. Toto si Hiro nemohol nevšimnúť. Najradšej by sa prepadla pod zem, musela pôsobiť neskutočne rozhodená.* Uhm.. Okay asi som možno trošku mimo.*Priznala nakoniec - zakrútila nad sebou hlavou a dala si dole okuliare aby si mohla pošúchať oči. Potom sa otočila na Hira a opäť si okuliare nasadila aby mohla vidieť jeho tvár. Venovala mu ospravedlňujúci úsmev.* Ja len ... nie som zvyknutá na to aby mi niekto kládol otázky.. vieš, je to moja parketa. *Zahryzla si do pery a odvrátila pohľad od jeho očí. Ťažko sa jej hľadali slová. Takto úprimná nebola ku každému.* Ja - nezvyknem o sebe veľa rozprávať. Ešte aj keď som bola ochotná podeliť sa o svoj svet s mojim opatrovníkom.. po chvíli ho ani nenapadali otázky, ktoré by mi mal položiť. Som veľmi nezaujímavá osoba a tak aby som nebola úplne sama ... snažím sa klásť aspoň zaujímavé otázky. Všetci ľudia o sebe radi rozprávajú ...a ja som naozaj dobrý poslucháč. *Nervózne si zastrčila prameň vlasov za ucho a napravila si okuliare.* Aj dnes som tu len preto lebo som mala plné zuby tej samoty. Tu mám aspoň .. všetky tie postavy v knihách. *Len čo to vyslovila - došlo jej ako hlúpo to znie.*

*Mírně se uculí po poznámce, že je v pořádku, a přesto jí pozorně sleduje. Nemusel být moc pozorný, aby viděl, že se něco děje. A bohužel pro Keiyru on dost pozorný byl.* To jsem moc rád, že si nemusím odsednout. Už jsem se bál, že ti třeba má přítomnost vadí. Ono přeci jen … chtěla si mít tady svůj klid. *S úsměvem se zadívá do své knížky, ale pohledem sjede na Keiyru a pak na knihu, kterou si čte. S úsměvem si opře loket o stůl, podepře si hlavu a trpělivě čeká až si to uvědomí.* Ha! Jsem rád, že jsi to přiznala. *Usměje se na ní zářivě spokojený s tím, že konečně přiznala, jak to je. Chtěl se zeptat proč, ale než to stihl začala Keiyra mluvit sama a on jí nerušil. Tiše jí pozorně poslouchal a zvědavě si jí prohlížel. Když domluví tak dlouhou chvíli Hiro mlčí. Přeci jen to bylo dost věcí, co se právě dozvěděl a musel to vstřebat, přehodnotit a vyvodit z toho nějakou srozumitelnou odpověď. Chápal, že mu Keiyra řekla asi více, než co měla ve zvyku, a to nechtěl nějak podkopat hloupou poznámkou či nemístným žertem.* Bráníš se tím, že se ptáš. *Řekne klidným hlasem a zadívá se jí do očí. Chvíli zase mlčí a prohlíží si jí.* Ty máš opatrovníka? Takže rodiče … rodiče nemáš? *Zeptá se trošku tišeji a přemýšlí o tom jaké to asi je, nemít rodiče. Táta ho štval, někdy si přál, aby nebyl ale vystaven někomu, kdo rodiče skutečně nemá. Byl rád, že má to, co má.* Mě nepřijdeš nezajímavá Keyiro-chan. *řekne nesměle a na chvíli stočí pohled k její knize. Tohle mu moc nešlo. Po chvilce hledání odvahy vrátil pohled zpět na Keiyru. Zase to její nervózní chování a zase ten neskutečný pocit, že je to to nejroztomilejší co viděl.* Postavy v knihách jsou skvělá společnost. Jsou tady pro tebe vždy viď? Když je člověk smutný, když je člověk naštvaný, když neví, co dělat. Vždy jsou tu, aby člověku dělali společnost. *Usoudí a pak se trošku osmělí.* Ale člověk musí mít i jiné lidi kolem sebe. A já tady s tebou budu trávit čas moc rád. *Řekne tiše a nepatrně zrudne.*

*Keď povedal tú vetu, že sa bráni otázkami, ktoré kladie. Placho prikývla, bola šokovaná ako ľahko tomu Hiro porozumel a popri tom pohľad upierala na stôl pred nimi. Pri otázke o rodičoch sa začala hrať so záložkou v knihe. Nervózne ju ohýbala sem a tam.* Otca som nepoznala a mama zomrela pomerne nedávno. V poslednej vôli mala uvedené meno muža, ktorému ma mali zveriť keby sa jej niečo stalo. No môj otec to nieje. Našťastie sa ma ale ujal a ja som sa už nemusela vrátiť do decáku. *Bolo zvláštne byť pre zmenu tou ktorá musí odpovedať na otázky, bez toho aby ku tomu viedla hra 'pravda/odvaha'. Cítila sa... naozaj veľmi zvláštne. Taká .. odhalená alebo čo. Keď povedal, že mu nepríde nezaujímavá. Prestala sa hrať so záložkou a váhavo zdvihla pohľad ku jeho doráňanej tvári. Keď potom pokračoval o tom aké sú postavy v knihách skvelá spoločnosť - zreničky sa jej rozšírili a podvedome začala na jeho slová prikyvovať. Absolútne vystihol to ako to vnímala.* Vždy sú tu aby mi robili spoločnosť, radili mi vďaka ich skúsenostiam z ich životov a zabavili ma ich radosťami, starosťami a inými vecami vďaka ktorým vždy dokážem zabudnúť na realitu. *Doplnila jeho slová so slabým úsmevom, no ten jej na perách trošku zamrzol keď povedal, že človek musí mať aj tak okolo seba ľudí. Už už chcela povedať niečo na štýl; 'Tebe sa to ľahko hovorí keď máš brata/dvojča s ktorým ste nerozluční.' ..alebo .. 'Snažila som sa mať okolo seba ľudí, no aj tak som stále sama.' ..či.. 'Nikto tu pre mňa nebude vždy keď ho budem potrebovať.' No napokon nič z toho nepovedala lebo Hiro svoje slová zakončil s tým, že tu s ňou bude tráviť čas moc rád.. a to ju odzbrojilo. Chvíľku zostala ticho.* Niečo také mi už raz niekto sľúbil.. a nedodržal to. *Priznala rovnako tichým hlasom.*

*Tiše si povzdechne a jak si, tak opírá hlavu o dlaň pomalu se narovná, protože mu ta pozice nepřišla příliš vhodná na takové téma. Až moc povalečská. Když zaujme trošku vhodnější pozici opět se na ní podívá a pozorně poslouchá. Neskákal jí do řeči a nějak nenarušoval její mluvení.* Tvojí mamky je mi líto. *Řekne zcela upřímně a pokusí se nasadit výraz, který by se nějak hodil k těm slovům, ale nic moc se mu nepodaří, a tak je vidět jen smutek z té představy, jak Keiyre asi musí být. Neuměl si představit, že by neměl mamku. Byla v jeho životě mnohem důležitější než otec. I když otec byl symbolem síly, odvahy a moudrosti tak matka byla ta milující a pečující a neuměl si představit o ní přijít.* Děkuji ti. Za to, že jsi se mi svěřila. Moc si toho vážím. *Řekne tiše jako by se snad bál, že přílišným hlukem naruší tu zvláštní chvíli. Ale měl potřebu jí to říct. Tohle bylo hodně soukromé a cítil zvláštní pocit důležitosti, že mu to řekla. Nepatrně se pousmál a souhlasně přikývl.* To umí knihy skvěle. Odnést tě někam pryč. Daleko od všeho a dovolí ti užít si chvilku toho po čem zrovna toužíš. Zajímalo by mne, zda ti spisovatelé neovládají nějaké zvláštní jutsu. *Zamyslí se nad tím a s úsměvem se zadívá na knihu a pak zpět na Keiyru.* I když je to asi o tom jakou má kdo představivost. Zatím co jeden si představuje, co čte a knihy jsou pro něj cestou do jiných světů, portálem za dobrodružstvím tak jiný zase vidí jen nudná písmenka. *Zamyšleně přejede prsty po stránce a pak maličko zvážní.* Někdo ti to slíbil a nedodržel? *Zeptá se a bezradně pokrčí rameny.* Potom je to jeho škoda. Přijde o příjemnou společnost. *Usměje se na ní.* Nebudu ti slibovat, že tu budu pořád. To je přeci jen nereálné. Máme nějaké povinnosti. Ale když to půjde a bude to možné. Je ti má maličkost k dispozici. Aspoň budeš mít někoho kdo se bude vyptávat. Zajímá mě spousta otázek. *Řekne zcela vážně a zadívá se jí do očí.*

*Ľútosť bolo to čo presne nechcela v ich začínajúcom kamarátstve dosiahnuť. Ľútosť všetko pokazí a ona ju teraz videla v jeho očiach. Odvrátila preto pohľad od jeho tváre a začala bezmyšlienkovite listovať v knihe pred sebou.* Neľutuj mŕtvych, Hiro. Ľutuj živých a hlavne tých, ktorí žijú bez lásky. *Ako to povedala - nepatrne sa pousmiala.* To je jeden z mojich obľúbených citátov. *Nijako nekomentovala to, že si Hiro váži toho, že sa mu zverila. Popravde.. Keiyra už tento krok už trošičku ľutovala. Potom keď povedal, že jeho maličkosť tu pre ňu bude k dispozícii - nasucho preglgla. Až bolestne jej to pripomenulo Soru. Mala pocit, že použila ešte aj podobné slová ako teraz Hiro.* To je milé, ďakujem. *Odpovedala a krdmo sa na neho pozrela.* Ale skutočne sa o mňa nemusíš strachovať. *Dodala keďže mala nepríjemný pocit z toho, že to teraz vyznelo akoby si jeho pozornosť vynucovala. To v úmysle rozhodne nemala. Nikdy by nechcela aby sa s ňou niekto trávil čas len preto lebo by ju ľutoval. Aby trochu zmenila tému .. rozhodla sa zase uchýliť ku svojej obrannej reakcii.* Zaujíma ťa veľa otázok? Hmm.. Čo tak jedna otázka pre mňa výmenou za jednu otázku pre teba? *Navrhla, stále hovorila tichým hlasom. Predsalen boli v knižnici a tu sa nepatrilo vykrikovať.*

*Hiro chvíli Keiyru sleduje a pak se nepatrně usměje.* To je moc krásný citát. *Prohodí a chvíli o něm přemýšlí.* Ale je dost zavádějící. Protože lítost cítím spíše za tebe. Než za tvou mamku. Tys tady zůstala a ona je … vlastně si nejsem tak úplně jistý kam duše jdou. Ale možná je to tím, že rodiče mám a představa ztráty. *Zamyšleně o tom hovoří a pak, když spatří tu změnu v jejím výrazu nechá to radši být.* Nemáš proč děkovat. *Prohodí jen tak mimoděk a začne se pohupovat na židli a ruce si dá za hlavu a proplete si tam prsty.* Strachoval? Neříkala si náhodou sama, že ženské charaktery se nemají podceňovat? *Uculí se, když si vzpomene na jejich rozhovor.* Co když se nestrachuju a je mi jen příjemná tvá společnost? Je to moc troufalé? *Zadívá se na ní zvědavě a pak jen pokrčí rameny.* Ptej se. To mi zní jako fajn obchod. *Usměje se a čeká celý napnutý na otázku.*

*V tichosti sedela Hiro nahlas uvažoval o smrti a o tom kam duša potom ide. Potom keď jej pripomenul ich rozhovor o silných ženských postavách.. Prinútilo ju to usmiať sa. Bola šokovaná že si to pamätal. Napokon keď sa opýtal či je moc trúfalé to že sa mu páči v jej spoločnosti - Keiyra len nepatrne zavrtela hlavou a placho sa na Hira usmiala. Skôr než by sa jej myseľ ubrala po jeho slovách smerom z ktorého by mala zase červené líčka.. Radšej sa vrátila ku myšlienkam o smrti. Sama nad tým kam duša človeka putuje premýšľala celkom často, no nevedela sa ku žiadnej z teórií prikloniť.* Čo by si chcel aby bolo po tom čo zomrieš? Chcel by si také tie základné veci.. Cestu tunelom, potom stretnutie s nejakým bohom a napokon večný život niekde na obláčiku so svojimi mŕtvymi blízkymi? Alebo sa prikláňaš skôr ku tomu, že po smrti duša začne žiť nový život v novom tele niekde na zemi? *Opýtala sa ho, oprela si lakte o stôl, preplietla si prsty a o spojené ruky si oprela hlavu tak aby mohla sledovať Hirov výraz.*

*Pomalu se pohupuje na židli, sleduje Keiyru a očekává onu otázku. Celkem ho zajímalo, o co půjde. Co tak stihnul vypozorovat tak ona byla skutečně expert v pokládání otázek. Jak se, tak pohupoval a čekal uvědomil si, že toho zatím toho moc nepřečetl. Ale vůbec mu to nevadilo. Když otázka konečně vzejde nepatrně pokrčí rty v uznalém výrazu a párkrát pokývne hlavou. To nebylo zrovna snadné téma na odpověď. Chvíli si jí prohlíží, jak si tam dělá na stole pohodlí a s úsměvem stočí pohled jinam. Chtěl se na odpověď soustředit, a to při pohledu na ní moc dobře nešlo. O smrti příliš nepřemýšlel. Neměl k tomu ve svém krátké životě moc smysl. Žádného příbuzného ještě neztratil, smrt znal jen z vyprávění a knih. Co může být po životě. Tiše si povzdechne a zastaví své houpání.* Tohle je těžké. *Řekne než se zase zhoupne. Dělá to opatrně, aby neskočil na zemi. Přeci jen nestál o trapný pád na zem.* Cesta tunelem mě moc neláká. Setkání s bohem? Nikdy jsem se s žádným nesetkal a naši moc věřící nejsou. Takže možná by to mohla být zajímavá zkušenost. Na mráčky a podobně nevěřím. *Prohodí a odmlčí se.* Líbil by se mi svět duší kam přijdeš po životě. Entita ať už jakákoliv, posoudí tvůj život a ty půjdeš dál. Pro ty, jenž ubližovali, trápili a trýznili by bylo místo, které by jim jejich činy oplácelo. Jen tak namátkou mě napadá třeba ledová pustina ničeho. Prázdné ledové místo, které by bylo odrazem jejich srdcí. Místo kde by trpěli tak jako druzí za života trpěli jejich činy. Neukojitelná žízeň a hlad. Po pracném lovu jídlo rozpadající se v prach. *Představí jednu část jeho posmrtného světa.* Ti jenž by entita uznala za lepší by měli svět jiný. Po smrti už by duše asi neměla zbytečně řešit nějaké problémy a starosti. Byl by to svět, kde hmotné by nic neznamenalo a šlo pouze o duše. O místo, kde by mohl dotyčný sledovat své ztracené příbuzné a blízké. Kde energie všeho duštva by sloužila jako případná pomoc v nouzi. Kdy duše by se starala opatrovníkem těch, které za života ctila a milovala. Jen klid a případná možnost pomoci, kdyby duše chtěla. Pak by tam ale bylo něco mezi. Místo kde by skončili duše neochotné přijmout smrt. Šedá část toho místa, kde by byly duše nespokojené se svým osudem. Hněv a podobné emoce zkuté do podoby zahořklých a po pomstě toužících stvořeních, které by naopak od těch hodných duších dělali problémy. *Pomalu umlkne a přemýšlí o tom co řekl.* To mi přijde jako zajímavé. Protože převtělit se a žít jiný život? To by znamenalo, že bych zapomněl vše, a to je bolestivá představa. *Pronese a pak se na Keiyru zadívá, aby si vyslechl verdikt.*

*Všetko čo hovoril si predstavovala.. Dokonca zavrela oči aby mala z jeho rozprávania lepší zážitok. Hiro bol neskutočný rozprávač, jeho predstavivosť bola fantastická! Nebolo nič čo by mu mohla vytknúť. Bolo to.. Akoby to čítal z knihy. Nechcelo sa jej veriť, že to bola len jeho fantázia.* Nič krajšie som ešte nepočula. *Povzdychla si keď nakoniec otvorila oči.* Asi to bola zatiaľ najlepšia odpoveď na akúkoľvek z mojich otázok, ktoré som kedy položila. *Dívala sa na neho s pohľadom plným uznania a nešetrila slovami chvály.* Predstava, že by zlé skutky po smrti boli trestané a dobré odmeňované sa mi páči. *Priznala, no potom zvážnela a vystrela sa.* Keď sa ale dívam na to.. Ako to funguje vo svete, obávam sa, že pravdepodobnejšie bude, že zlo zostane nepotrestane a dobro neodmenené. Zomrieš .. Na všetko zabudneš a ak máš šťastie znova sa narodíš. V tom horšom prípade zmizneš.. Vytratíš sa a nezostane po tebe nič.. Nič len spomienka v mysliach tvojich blízkych, ktorá skôr či neskôr zmizne tiež keď zomrú aj oni. *Len čo to povedala.. Zvraštila obočie.* Predstava neexistencie ma desí. Aký by toto všetko malo zmysel ak by to proste len raz úplne skončilo. Zhorelo by do tla ako kniha s úžasným príbehom. To by bola taká škoda! *Prehovorila polohlasne a pozrela sa na Hira - do jeho zelených očí ... v tom ju niečo napadlo.* Čo ak je všetko len kniha? Čo ak by mal každý z nás tú svoju. Boli by sme v nej hlavnými hrdinami.. Celá by bola písaná z nášho pohľadu - bolo by v nej všetko, každý náš čin každá naša myšlienka a bola by v nej zapísaná aj naša smrť. *Nechala sa unášať fantáziou.*

*S nepatrným úsměvem si jí prohlížel, jak tam se zavřenýma očima poslouchá jeho vyprávění. Pak se jeho úsměvem roztáhne více a vděčně pokývne hlavou.* Děkuji ti. To je hezké slyšet. Snažil jsem se. *Řekne popravdě a měl z toho skutečnou radost. Většinou s nikým neřešil taková témata a teď najednou něco takového. Pak jí poslouchá a úsměv z jeho tváře pomalu zmizí a nahradí ho zamyšlený výraz. Nebylo moc hezké to slyšet, ale byla to pravda. Dost depresivní myšlenka, ale jak jí tak Keiyra vyřkla nešlo jí vyhnat z hlavy.* Pokud to tak skutečně je. Asi nezbývá nic jiného než žít život tak, aby byl člověk spokojený a šťastný. Když pak stejně vše skončí tak jak skončí. *Prohodí zamyšleně a otočí pohled stranou a chvíli je sám se svými myšlenkami.  Pak stočí pohled opět na Keiyru a usměje se.* Nepřijde ti snad, že tenhle náš rozhovor má smysl? Podle mě má smysl a velký. A pokud jednou vše skončí, já se rozpadnu v prach a mou duši rozfouká vítr do okolí a nezůstane nic. O nic méně je takhle chvíle pro mě úžasná. Asi záleží na úhlu pohledu. *Řekne svůj názor na celé to podivné téma. Protože není snadné se s ním poprat. Ne v tak mladém věku. Ale on měl prostě názor na vše i když byl možná povrchní dětinský. Pak ale jen poslouchá ten nápad Keiyry, že vše je jen nějaká kniha, a to ho zaujme. Bylo to možná trošku děsivější než celá představa smrti. Pomalu zdvihne hlavu nahoru a zadívá se pohledem někam ke stropu jako by tam snad mohl něco vidět.* Už jsem se bál, že tam uvidím někoho jak vehementě zapisuje do knihy s mým jménem. Kapitola setkání v knihovně. Hiro přemýšlel o složitém tématu, která Keiyra přednesla a snažil se najít odpověď, která by byla aspoň trošku zajímavá. *Odříká trošku mechanicky text své knihy a pak se pobaveně zasměje.* To je vážně šílená myšlenka. *Řekne zcela upřímně.* Ale představ si, že by to byla pravda. Že by na to někdo skutečně přišel. Co kdyby někdo chtěl tu knihu změnit? Přepsat to co je tam psané. Technika, která by před tebe dostala tvou vlastní knihu. Co za věci by se potom mohlo stát. *Zakroutí nad tou představou hlavou.*

*Nepatrne sa usmiala keď jej poďakoval a ďalej doslova visela na každom jeho slove. Najradšej by si niektoré jeho myšlienky rovno zapisovala ale nechcela aby si myslel, že je ešte väčší čudák a tak sa teda bude musieť spoľahnúť len na svoju pamäť a zapíše si ich neskôr. Súhlasila s Hirom ohľadom toho, že im nezostáva nič iné než žiť život tak aby bol človek spokojný a šťastný a teda prikývla a viac to nekomentovala. Keď od nej odvrátil pohľad aby sa zamyslel nad ďalšími svojimi slovami - Keiyra zatiaľ skúmavo pozorovala jeho výrazy. Mal mierne zvraštené obočie a sústredený pohľad. Úplne na ňom videla ako v hlave hľadal správne slová. Sama veľmi dobre poznala ten pocit, keď si človek musí upratať vlastné myšlienky.* "Ktovie ako pri podobnom sústredení vyzerám ja? Je to na mne tiež tak vidieť ako na Hirovi?" *Pomyslela si, no nestihla nad tým viac dumať. Hiro sa jej totiž pozrel po chvíľke rovno do očí a usmial sa. Neuvedomovala si to, no mimovoľne sa na neho usmiala tiež. Jeho slová o tom, že je táto chvíľa pre neho úžasná podtrhli jej celkový dojem z dnešného stretnutia s ním. Ani len nečakala, že by si mohla takýmto spôsobom rozumieť aj s niekým iným než len so Sorou.* "A hlavne Hiro je chlapec. Pekný a... aktuálne pekne dotlčený chlapec." *Mierne sa sama dostala kvôli svojej myšlienke do rozpakov. Našťastie ju rozptýlilo keď Hiro zdvihol hlavu a pohľad uprel niekde na plafón - pozrela sa tým smerom tiež a potom späť na Hira. Začal si z jej nápadu o knihe robiť srandu a Keiyra sa na tom zasmiala sa tiež.* Pokojne si mysli, že som blázon. *Zavrtela hlavou a potom uprela pohľad tiež niekam do plafónu. Snažila sa spomenúť na jednu vetu čo kedysi čítala.* Nepamätám si úplne príbeh knihy kde som to videla, no táto veta sa mi zapísala naozaj hlboko.. Počúvaj, bolo to niečo ako; ´Len deti a blázni vždy hovoria pravdu.´ Keď som to čítala - bola som menšia a veľmi som tej vete nerozumela. Urazila som sa na autora, že deti prirovnáva ku bláznom. No asi mi je to teraz už trochu jasnejšie. *Uškrnula sa a pozrela sa na Hira.* Podľa mňa tým myslel to, že iba deti, blázni a veľmi starí ľudia si môžu dovoliť hovoriť vždy pravdu.. respektíve to čo si myslia, že je pravda. *Potom sa pohodlnejšie oprela o operadlo a zastrčila si vlasy za ucho.* Chcel by si vedieť čo ťa čaká? Ja neviem.. možno by to bola jediná kniha, ktorú by som čítať naozaj nechcela. *Začala sa zase hrať so svojou fantáziou.* Asi by to záležalo na tom ako tá kniha funguje. Bola by napísaná už keď sa narodíš? Niečo ako osud, ktorý máš daný a nejde to zmeniť len ísť po tej dopredu určenej ceste? Je to ťažká otázka. Myslíš, že by sa dal v takomto prípade zmeniť osud? Existuje vôbec osud? Alebo by bola tá kniha písaná počas tvojho života s náskokom pár sekúnd, hodín alebo minút?

*Zkoumavě se na ní zadívá a pak se pobaveně usměje.* Nemyslím si, že jsi blázen. *Řekne zcela vážně a ujistí jí o tom, že to tak není. I když musel si přiznat, že Keiyra byla prostě trošku jiná než lidé, které znal kolem sebe. Ale za blázna jí určitě nepovažoval. Nějak tu dívku před sebou nedokázal zařadit do žádné kategorie, která ho zrovna napadala. Byla prostě zvláštní. Ovšem to na ní bylo hezké. Byla neskutečně jiná a díky tomu zajímavá. Nikdy by ho nenapadlo, že takhle bude přemýšlet o holce, protože na přemýšlení o holkách měl bratra. Ten o tomto tématu mluvil pořád a rád ho probíral. On na holky nějak moc nemyslel. Možná, že Keiyra byla první, o které přemýšlel jinak než prostě jen jako o holce z vesnice. Zaujatě pootočí hlavu na stranu.* To je moc hezky řečeno. Nebo to bylo moc hezky napsáno. *Usměje se, a tak jako před tím se i teď odmlčí a přemýšlí o tom.* Myslíš, že to je tím, že si můžou dovolit říkat pravdu? Není to spíš myšleno tak, že nemají potřebu lhát? Dítě je upřímné a každý to považuje za roztomilé. Bláznovi je jedno co říká. A staříci zase mají ten opar moudrosti svého věku. Krásně to vystihuje náš svět. Lhaní a klam je něco tak přirozeného. Moc hezké. Kdyby sis vzpomněla, co to bylo za knížku byl bych ti vděčný, kdybys mi to řekla. *Celkem rád by si jí přečetl. Po další otázce jen zakroutí hlavou.* Nechtěl bych to vědět. Asi by nezáleželo, zda by to byl celý život, nebo jen nějaký úsek či jen významné chvíle. Nechtěl bych to vědět. Myslím, že právě to překvapení a nevědomost je strašně krásná. Kdyby mi někdo ráno řekl, že tě tu potkám tak bych tomu nevěřil. Kdybych si to přečetl už by člověk nebyl tak příjemně překvapený. Ano pak jsou i nepříjemné chvíle a člověk by třeba byl rád, kdyby se na ně mohl připravit. *Zamyslí se a pak ho něco napadne.* Kdybys znala vše díky nějaké knize. Osvobodilo by tě to, nebo by ses stala otrokem vlastního života? Nezažila bys překvapení z krásných věcí a nervózně čekala na to špatné a smrt? Teď si plánujeme naše živote, naše sny a touhy a vědět kdy zemřeš? Podle mě by ti to tak moc leželo v hlavě, že by život byl spíše utrpením. Kde pak. Radši si párkrát natluču nos, než abych věděl, co bude. *Řekne vážně a zadívá se na Keiyru.* Co ty jsi zač Keiyro-chan? Řeším s tebou dost zvláštní věci. *Pronese a zkoumavě si jí prohlíží.*

*Spokojne sa usmiala keď ju uistil, že si o nej nemyslí, že je blázon a počúvala ho ďalej.* Myslím, že je to presne tým.. dovolia si hovoriť pravdu a potom vieš ako to končí. Deti sa bijú, blázni zatvárajú a starím ľuďom nikto nerozumie. *Zamyslene jej uletel pohľad ku starej knihovníčke, ktorá prešla uličkou a tak sa na chvíľu objavila v ich zornom poli. Tento krát pred sebou postrkávala už prázdny vozík. Knihy teda opäť stáli v polici - čakajúce na ich nových nádejných čitateľov.* Normálne som dostala chuť pustiť sa s nejakým starým človekom do reči.. keď blázna ani deti okolo nás nevidím. *Otočila sa späť na Hira a uškrnula sa aby bolo jasné, že žartuje a skutočne nejde naháňať starú knihovníčku. Potom ľútostivo zvraští obočie.* Mrzí ma to Hiro, pokúsim sa ale nič nesľubujem. Asi by som si mala všetky knihy, ktoré prečítam zapisovať.. lebo často na obsah zabudnem. Pár krát sa mi stalo, že som si odtiaľto domov odniesla knihu, ktorú som už mala požičanú a prečítanú.. A na fakt, že som ju už čítala som prišla až po nejakej tridsiatej stránke. *Priznala sa šepotom a potom si poťukala prstom po čele.* Raz keď zabudnem aj svoje vlastné meno, buď prosím taký dobrý a pripomeň mi ho.. dobre? *Urobila si zo seba srandu. Sama na sebe sa vždy zasmiala najlepšie. Hlavne na tom aké vedela byť niekedy nemehlo. Ďalej počúvala Hirov pohľad na to či by si takú knihu prečítal alebo nie.* Tiež by som si svoju knihu asi neprečítala lebo si myslím, že by som skončila ako otrok.. Ale za to do tej tvojej by som nazrela rada. Mohlo by byť fajn pozrieť sa na svet očami.. niekoho iného. Vedela by som o každej tvojej myšlienke. Nebolo by to desivé? *Opäť sa nechala unášať fantáziou a sama pre seba zhodnotila, že do Noctisovej knihy by sa radšej nepozrela.. bola by pravdepodobne plná oplzlostí s dievčatami.. a Toshiho asi tiež. Keiyra napokon prekvapene zažmurkala keď jej Hiro položil otázku čo je zač.* Je to len rečnícka otázka alebo mám na ňu odpovedať? Lebo ak mám na ňu odpovedať tak je to dosť ťažká a zákerná otázka. *Odvetila veselým hlasom a potom si zamyslene poklepkala ukazováčikom po perách.* Riešime zvláštne veci? Čo bežne riešiš s inými dievčatami? *Opýtala sa zvedavo a nahla pri tom hlavu na stranu.*

*S úsměvem přikývne.* Asi máš pravdu. Ale i tak je ta myšlenka hezká.* Pronese a zamyšleně se zadívá na starou paní pracující v knihovně.* Myslíš, že by ses dozvěděla tu pravdu, o které se tam psalo? Že staří říkají pravdu? *Zeptá se zvědavě a sleduje co tam ta paní dělá.* Nemyslíš, že jsme svým způsobem blázni, když tu řešíme takové věci? *Nadhodí a pobaveně se uculí. Přeci jen to dle něj úplně normální nebylo.* Nemusíš se omlouvat. Je mi jasné, že si nemůžeš pamatovat všechny knížky. Kdyby si náhodou někde na tu knížku narazila, nebo tak. Vzpomeň si na mě. Rád si jí půjčím. *Prohodí jako by nic.* Takže moje knížka by tě zajímala jo? *Zeptá se zcela vážně a chvíli se na ní dívá.* Je to hodně děsivá představa. Že bys věděla vše. Ale dám ti radu. Kdybys chtěla něco vědět tak se zeptej. Sice to není jako číst myšlenky, ale rád ti odpovím. *Usměje se na ní a pak se zamyslí.* No kdyby to nebyla řečnická otázka? Co bys odpověděla? Já myslel, že hrajeme otázku a otázku a zatím si jich více položila ty. *Prohodí jako by nic s trošku šibalským úšklebkem.* O čem se běžně bavím s děvčaty? *Ta otázka ho trošku překvapí. Když si tak uvědomoval s příliš děvčaty se nebavil a když ano většinu pozornosti na sebe stáhnul jeho bratr.* Popravdě? S moc děvčaty jsem nemluvil. A jestli ano šlo jen o takové krátké rozhovory o hloupostech. On většinou je středem pozornosti bratr, takže tak. Co se dá dělat nejsem tak zajímavý jako on. *Usoudí, když si tak zpětně vybavuje své konfrontace ženského pohlaví.*

*Zamyslela sa nad jeho prvou otázkou a tiež sa dívala na starú pani, potom si povzdychla a mykla plecom.* Nemyslím si, že pokiaľ je človek starý je aj automaticky múdry. No verím, že svoje slová pokladajú za pravdivé. Myslím, že keby som bola staršia, ľudia by viac dali na môj názor. Je zvláštne že to tak je. Asi to súvisí s tými skúsenosťami, ktoré človek počas života získava. Mudrovať a polemizovať mi ide.. informácie z kníh však nie sú nič v porovnaní s tým si tie veci skutočne odžiť. A ja o tom viem. *Chytila si ruky a preplietla si prsty, nechala ich položené na stole a usmiala sa na Hira keď ich označil za bláznov.* Podľa mňa je každý človek trochu bláznivý, každý iným spôsobom. Ten náš sa mi ale celkom páči. Byť normálny by bolo asi trošku nudné. *Až keď to povedala uvedomila si, že seba a Hira označila ako "nás". Nasucho preglgla a radšej to zahovorila.* Samozrejme, že by ma zaujímala tvoja kniha. Minimálne by som sa nebála listovať si v nej tak ako v mojej vlastnej. Každopádne beriem na vedomie, že si ochotný odpovedať na moje otázky. *Placho sa usmiala a potom sa zamyslela nad tým, že napriek tomu, že sa dohodli na ´otázke za otázku´ .. viac sa pýta než by mala.* Prepáč Hiro, asi je to len zvyk. Ťažko sa s tým bojuje. *Šepla a potom sa zadívala na svoje ruky a pri tom premýšľala. Keď Hiro povedal, že sa s dievčatami veľmi nerozpráva - potešilo ju to takým tým spôsobom, že to z nej robilo teda niekoho jedinečného. Keď ale Hiro povedal, že sa necíti byť zaujímavý.. mierne sa zamračila a spýtavo sa na neho pozrela.* To nieje pravda. Myslím, že hoci je Toshi veľmi otvorený a svojim správaním vie na seba strhnúť pozornosť dievčat.. Pravdepodobne by tu takto so mnou neobsedel. Ak vieš čo tým myslím. *Placho sa usmievala a potom radšej zase stočila pohľad ku svojim rukám.* Ohľadom tej otázky čo som zač.. Neviem na ňu odpovedať, skúsim nad tým trochu porozmýšľať a možno keď sa stretneme nabudúce.. bude mi to jasnejšie. Zatiaľ by som povedala len to, že som niekto kto obyčajný s neobyčajným koníčkom spovedať ľudí. V tom som naozaj dobrá ale neviem či ma to vystihuje. *Pousmiala sa a pozrela sa do Hirových zelených očí.* Koniec koncov, keď sme sa stretli prvý krát - definoval si ma celkom presne bez toho, že by sme sa spolu takto rozprávali. Asi by si ma vedel teraz popísať lepšie než ja sama.

Je pravda, že je to takový očekávaný fakt. Když je někdo starý nějak se u něj moudrost očekává. Je to asi tím, že má za sebou dlouholetou školu života. Jenže ona moudrost věkem někdy nepřijde. Pokud někdo žil celý život jako hlupák, těžko to může jeho věk změnit. Takže je to takové ošemetné. *Řekne klidně a pak se usměje.* No každý asi svým způsobem bláznivý nebude. Třeba můj táta je vážný a odměřený až to je neskutečné. Ten podle mě bláznivý určitě není. Možná někdy jako malý kluk byl. Ale neumím si představit, že byl někdy malý a vymýšlel stejné hlouposti jako třeba já s bráchou. To je zvláštní představa. *Ušklíbne se a chvíli si to zkouší představit, ale prostě to nejde. Znal otce jako vážného muže, který na vtípky moc nebyl a nešlo mu do hlavy, že by to mohlo být jinak.* Ano, ten náš je celkem hezký. *Prohodí a celkem rád to po ní zopakuje. Líbilo se mu, že s ní má něco takového společného.* Zase se omlouváš a já ti opět řeknu, že nemáš za co. *Ubezpečí jí.* Přeci jen ty jsi na otázky odbornice. To už vím. *Usměje se na ní o slovech o svém bratrovi chvíli přemýšlí.* Hmm … myslím, že na tom něco bude. Otevřený je a strhnout pozornost vážně umí. Celkově to s děvčaty nějak umí. Asi nějaké jeho jutsu. *Ušklíbne se a pokrčí nad tím rameny.* Myslíš, že by tu s tebou neseděl? Já si myslím, že ano. Jsi moc zajímavá na to, aby odolal pokušení na tebe nezkusit svůj šarm a své kouzlo osobnosti. Nepodceňuj se Keiyro. *Řekne zcela upřímně s pohledem na její tváři. Ta nervozita byla krásná.* Ale popravdě? Jsem moc rád, že tu sedím s tebou já. Možná to s děvčaty tak neumím a nikdy nebudu mít vlastní harém. Ale raději budu sedět v knihovně s tebou a takhle bláznivě si povídat. Je to moc příjemné. *Věnuje jí zářivý úsměv a pak trošku zvážní.* Myslím, že to tě vystihuje celkem přesně. *Souhlasí a pak se zamyslí.* To před akademií byla jen … jak to říct. Nebylo to tak těžké. Určit tak zjevné a očividné věci. Ale hlouběji tě popsat? Na to by se hodilo mít tvou knihu. *Řekne a na chvíli si Keiyru prohlédne trošku jinak.* Nerad bych pronesl něco co by tě třeba urazilo. Podle mě si myslíš, že nejsi zajímavá, a tak každého vyzpovídáváš a snažíš se strhnout pozornost na něj. Proto ty otázky a tak. Velmi šikovně od sebe odvádíš pozornost. Většina lidí je tak zahleděných do sebe, že se toho hned chytnou a začnou vyprávět. Bohužel pro tebe, Keiyro. Mě zajímáš příliš na to, abych se zabýval tvými otázkami. Sama jsi řekla, že na to nejsi zvyklá. A to není chyba. Jen je vidět, že ti to funguje. Obrana v podobě otázek. Holt si musíš zvyknout, že u mě to jen tak nezabere. *Ta slova pronese s nic neříkajícím výrazem a s pohledem upřeným do jejích očí. Možná řekl příliš, možná až příliš odhalil, jak moc ho Keiyra zaujala, ale to mu vlastně příliš nevadilo.*

*Opäť sa na neho usmievala a ani si to neuvedomovala.* S tým súhlasím. *Prikyvovala keď hovoril o tom, že vek nieje zárukou múdrosti. Keď spomenul svojho otca musela sa uškrnúť.* Určite by sme v jeho knihe našli niečo typu, že ako malý dvíhal dievčatám sukne alebo tak. Myslím si, že každý sa nenarodí namosúrený a vážny. To z neho spraví až život. Podľa mňa je dôležité zachovať si takú tú hravú časť. Bojím sa toho, že by som s dospeláckym životom o tú svoju prišla. *Pokúsila sa Hira rozveseliť. Predsalen asi mu nebolo príjemné myslieť na jeho prísneho otca zvlášť keď ho ešte určite bolel celý človek po tom výprasku. Keď po nej Hiro zopakoval že ich spôsob sa mu tiež páči - hanblivo sklopila pohľad a usmiala sa. Chcela niečo povedať kým jej zase stúpne červeň do líčok a zaplavia ju rozpaky, no Hiro pokračoval o tom, že by radšej sedel tu s ňou v knižnici než strhával pozornosť harému dievčat.. hovoril o tom, že je zaujímavá dosť na to aby sa ju pokúsil Toshi oblbovať a aby sa nepodceňovala - jej líčka po týchto slovách už samozrejme mali farbu ružových okvetných lístkov. Keď Hiro neprestal a ďalej hovoril o tom, že ho zaujíma príliš než aby sa nechal strhnúť odpoveďami na jej otázky, ktoré tak rada kladie - to sa jej už začali potiť dlane - čo bola novinka. Pustila si teda ruky na nenápadne si ich utrela o stehná. Pohľadom hypnotizovala knihu pred sebou a srdce jej bilo tak silno, že mala pocit, že omdlie. Snažila sa prísť na nejakú otázku, ktorou by jeho pozornosť odklonila, no nič ju nevedelo napadnúť. Netušila ako reagovať a uvedomila si, že si hryzie pery. Rýchlo s tým prestala a prstami si nemotorne dala prameň vlasov za uško. Dosť nemotorne na to aby sa jej vlasy zase kĺzli popri tvári.* Uhm.. *Začala neisto, vedela, že musí niečo povedať.. hocičo. Už bola dlho potichu. Napravila si okuliare a hanblivo na Hira pozrela kútikom oka.* "Kam sa hrabú tréningy, boj a zabíjanie ľudí.. zvládnuť chlapčenské lichôtky - to je skutočná misia!" *Pomyslela si trošku frustrovane a potom sa prinútila do neistého úsmevu.* Tušila som, že sa ti zase podarí opísať ma.. Čítaš vo mne ako v otvorenej knihe. Takže mi prezraď kde je tá knižnica odkiaľ si moju knihu ukradol. *Pokúsila sa o žart, nahla sa s tým, že prezrie aj iné knihy, ktoré ležali pri ňom na stole, keďže vtedy v uličke jej ukázal len tú o senseiovi a ostatným, ktoré držal sa nevenovala. Nedošlo jej ale že sa tak bude musieť cez neho nakloniť a budú u seba teda celkom blízko. V duchu si zanadávala a rýchlo sa odtiahla.* Uhm.. kto je na rade v kladení otázok? *Opýtala sa rýchlo a najradšej by zaliezla niekam pod stôl rozdýchať tú nervozitu. So Sorou to bolo o toľko jednoduchšie!*

*Potutelně se usměje při představě, že by mohl najít knihu svého otce a podívat se jaký byl jako malý kluk. To ho hodně zajímalo.* Máš pravdu, že tak vážný a formální být nemohl od mala. Je to ale divné. Představa táty jako bláznivého klučiny. *Zakroutí nad tou představou hlavou. Bylo to příliš nereálné. Příliš mimo to co znal.* Myslím, že každý věkem trošku ztratí ze své dětské bláznivosti. Ale asi záleží na každém, jak moc to bude. Věřím tomu, že ty si stále zachováš něco ze své hravé části. Je to taková tvá přirozenost. Bylo by divné, kdyby to bylo úplně pryč. *Usměje se na ní. Ale kdo mohl tušit jací za pár let budou. Život je plný překvapení a kdo může odhadnout co jim přinese. Tyhle myšlenky nechal prozatím být a zaměřil se na výjev před sebou. Evidentně Keiyru svými slovy rozhodil a ona teď předváděla prazvláštní nervózní vystupování. Nepatrně se pousmál a snažil se na ní nekoukat tak okatě, aby jí náhodou zbytečně neuváděl do rozpaků. Byla dle všeho dost nervózní a nechtěl jí v tom zbytečně ještě trápit.* Uhm. *Zopakuje po ní a úsměv se mu chtě nechtě roztáhne. Nešlo tomu nějak zabránit. Líbilo se mu, jak je v rozpacích. Ne snad, že by jí chtěl nějak zlobit. Ale bylo to prostě hezké.* Hm, bohužel žádnou knihu nemám. Protože kdybych jí měl asi by bylo těžké ubránit se touze podívat se do dalších kapitol a zjistit co tě čeká. Takže bohužel v tom nemohu sloužit. *Bezradně zvedne ruce a povzdechne si.* Nezbývá mi než prostě jen zkoušet číst v tobě. A jen tak mezi námi to je kniha, co má moc hezký obal. *Usměje se a pak pokrčí rameny.* Tak třeba ty. *Nabídne jí další otázku a zvědavě čeká co vymyslí.*

*Netušila ako sa mu to darilo - takýmto spôsobom ju zaháňať do úzkych. Behom toho krátkeho času čo tu spolu boli ani len nespočíta koľko krát sčervenala.* "Takto to už ale nemôže ísť ďalej!" *Posťažovala sa sama sebe v duchu. Pár krát sa zhlboka nadýchla a snažila sa to urobiť nenápadne. Pri tom zavrela oči a sústredila sa len na tlkot svojho srdca. Pomohlo jej to aby zahnala rozpaky a potlačila nervozitu. Otvorila oči len čo sa jej prestali potiť dlane. Bolo to skoro ako tréning ninjutsu. Keď sa už cítila ako-tak normálne akurát Hiro dorozprával o formálnosti a bláznivosti.* Bez tých mojich otázok by som to už skutočne nebola ja. *Vzdychla si s úsmevom, hrdá, že tak účinne zahnala tie chaotické emócie, ktoré ju pri Hirových slovách zaplavovali. Prikývla na znak súhlasu a zavrela knihu ktorá pred ňou ležala ... aj tak jej nevenovala žiadnu pozornosť. Prehrabla si vlasy keď ju zase neúmyselne zaháňal svojimi lichôtkami do kúta.* Mám trošku poškodený obal. *Uškrnula sa aby sa sústredila niečo iné a dotkla sa pri tom rámu svojich okuliarov.* Nechci vedieť ako u mňa vyzerá svet keď ich nemám na nose. *Posťažovala sa s úsmevom a potom sa zamyslela nad ďalšou otázkou.* Tak.. ďalšia moja otázka už nebude taká pochmúrna, šľubujem. *Uistila ho a zvedavo sa na neho usmiala.* Keby si si mohol vybrať.. chcel by si byť Toshiho dvojča alebo by si chcel vyzerať inak? Musí to byť .. asi zvláštne chodiť po svete s vedomím, že je tam von niekto kto je ti na vlas podobný. *Hlesla a skutočne ju to zaujímalo. Mala sa ich na to chuť spýtať už keď sa s nimi spoznala, no nebola hlúpa. Vedela kedy je a kedy nieje na jej otázky vhodná chvíľa.*

*Jak si, tak Keiyru prohlížel a zkoumavě sledoval to její červenání a evidentní rozpaky, přemýšlel, zda to měl jeho bratr takhle také. Zda všechny dívky, se kterými se bavil a které oblboval těmi svými vtípky a řečmi z toho byli tak v rozpacích jako byla teď Keiyra. Možná by nebylo od věci dát řeč s bratrem na toto téma. I když na druhou stranu si nebyl tak úplně jistý, jestli to chce vědět. Přišlo mu to moc roztomilé a osobní. Možná tohle mělo být jen jeho a Keiyry a nechtěl si představovat, že to bratr zažívá s kdekým a pak přijít o to kouzlo. S úsměvem přikývne, protože na tom něco bylo.* To bys skutečně nebyla ty. *Souhlasí a pak jen nad dalšími slovy zakroutí nesouhlasně hlavou.* To přece nemůžeš myslet vážně. Poškozený obal? Kvůli brýlím? Ale běž. Já si tě ani bez nich neumím představit. A ony se k tobě hodí. Ráda čteš, hodně přemýšlel. Brýle naprosto dokonale dokreslují, jaká jsi. Je to jen třešnička na pomyslném dortu. Tvoje součást. Jako jsou moje věčně neupravené vlasy. *Ušklíbne se a projede si rukou účes, který by se dal popsat asi jen jako „ráno vstal, a tak to zůstalo“.* Tak to jsem na tu otázku vážně zvědavý. *Pronese s úsměvem a překvapením ohne rty.* Hm, tak něco takového jsem vážně nečekal. To je hodně zajímavá otázka. Vypadat jinak než bratr. No, kdyby se jeden z nás narodil jako holka, je to vyřešené. *Řekne s úsměvem a pokrčí pomalu rameny.* Nevím jestli bych chtěl vypadat jinak. Pro tebe je to asi zvláštní, že by někde chodil někdo stejný jako ty. Ale pro mě je to naprosto přirozené. Tak strašně normální, že mě to moc z míry nevyvádí. Spíše se to stalo zdrojem vtípků a legrácek než, že bych to bral jako něco obtěžujícího. Jediné, čeho se bojím, že jednou brácha někde nějakou holku vytočí a schytám to já, protože si nás splete. Musím vymyslet něco abychom nebyli tak moc stejní. *Zamyslí se nad tím jak se rozlišit a pak se na Keiyru usměje.* Stačí ti taková odpověď?