Ulička Sekkusu

Kai Yoshimitsu
*Kai kouká do výlohy a hledá něco, co by se mohlo líbit oběma dívkám, kterém jsou pro něj důležité. Pro jednu z nich něco našel, ale pro druhou stále nic. Proto v té samé výloze hledal dále. Přeslechl i dokonce Mizuki, která na něj zavolala. Všiml si ji až ve chvíli, kdy k němu přišla a přistihl ji, jak hledí na jeho sádru. Podíval se také a přišlo mu to trapné. Zrovna ji potkat nechtěl. Ale bohužel nic dělat nemohl. Proto se na ni přátelsky usmál.* (Kai) Přátelský souboj s jedním z Iwagakure. Nic víc. *vysvětlí ji a natočí se pomoci berlí k ní. Nechce aby si všimla, že něco hledá. Chtělo pro ni jako překvapení.* (Kai) Za 4 měsíce si ji mužů sundat a pak cca rok než budu moc bojovat naplno. Takže žádný strach. Budu té na poslední části zkoušky podporovat.

*Jak ho tak pozorovala a Kai si jí chvíli ani nevšiml, znejistěla. Třeba má sensei dvojče? Nebo je jednoduše zase mimo, jako ostatně posledních několik týdnů. Hraně se nafoukla, když zjevně přeslechl i to, že na něj volala. Odmítala si připustit, že by si ho s někým spletla, proto přistoupila trošku blíž a opět se na něj zadívala tím vyčítavým výrazem - podobným tomu, který mu předváděla, když se zavřel doma a odmítal jít kamkoliv ven, nebo se alespoň napít, nebo umýt.* Přátelský... *zopakovala po něm nevěřícně a prstem trošku dloubla do sádry na jeho noze,* tohle teda nevypadá moc přátelsky. *Ale nakonec se rozhodla, že mu to uvěří, přeci jen už byla párkrát svědkem toho, jak Kai bojuje povětšinou vážně. Mizuki si nechtěla ani představovat, co to muselo být za chlápka, když dokázal jejího senseie takhle zřídit. Sama ani netušila, že už ho vlastně také potkala, byla to jen shoda náhod.* Umm, to uteče jako voda. Doufám, že tam pro mě budeš, sensei! *Prohlásila vesele a zazubila se. Doufala, že svého senseie nezklame.* Sensei, je tu něco, co bys mi ještě před třetí částí doporučil? Něco, co bys mě ještě mohl naučit? Co tu vlastně provádíš takhle v předstihu? *Vybalila na něj hned několik otázek naráz. Byla tak nějak... Přemotivovaná, což se tímhle způsobem projevovalo na její komunikativnosti.*

Kai Yoshimitsu
(Kai) Hold moje chyba. Byl sem neopatrný a nedával pozor. Tohle se někdy stane. *odpoví ji, aby věděla že to byl fakt jen přátelský. Bohužel v tento čas nebyl dost silný, aby mu dokázal něco udělat. Přeci jen ovládání písku je silná schopnost. Sice ji to jednou řekl, ale pro ní to klidně zopakuje.* (Kai) Budu tam pro tebe. O to se neboj. Nenechám si ujít tvůj důležitý zápas v životě. *poví a usměje se na ní mile. Jenže její další otázky na něj byly moc a nemohl na ně odpovědět hned.* (Kai) Pěkně postupně. jo? *dá ji řečnickou otázku, u které nečeká odpověď.* (Kai) Takže něco, co bych ti doporučil? Nejdřív pěkně pozoruj nepřítele a jen uhýbej jeho technikám. Až zhruba zjistíš co dovede, tak teprve potom zaútoč. Pamatuj si jednu věc. Počítej s tím, že protivník je vždy silnější. *dá ji jednu radu, která jak doufá, se ji bude hodit. Ovšem druhá otázka je trochu těžší. Není nic co by ji mohl naučit. Snad až na jednu věc.* (Kai) Mohu tě naučit jen jednu věc a to je být ve střehu neustále. *řekne a dá jednu ruku vedle Mizuki hlavy, dlaní od ní. Ta vybouchne a jakmile se Mizuki k ní otočí, druhou rukou ji cvrnkne do ucha.* (Kai) To byla chyba. Musíš být ve střehu a neustále sledovat nepřítele. Tohle tě mohu naučit. *dodá jako vysvětlení, které doufal že přijme. Nyní následovala odpověď na poslední otázku.* (Kai) V předstihu? Já tu sem od začátku zkoušek, ale nechtěl sem rušit tvoje soustředění a tak sem tě nevyhledával. Samozřejmě sem tě sledoval u každé zkoušky. A můžu říct, že si si vedla skvěle. Líp jak já. *pochválí ji a pohladí po vlasech. Jenže se musel ohnout, aby se zvedl berle které mu spadli. Ale to s tou sádrou jde těžce a tak to vypadá trochu komicky, když se o ní ohýbá, aby ji zvedl.*

*Nevěřícně zavrtí hlavou nad tím, co jí právě Kai řekl. Už si všimla, že spousta těchhle soubojů, zejména, když se jich účastní její sensei, pro jednu, nebo druhou stranu končí dost často špatně. Poslední dobou tuhle jeho zálibu ale dotáhl k dokonalosti.* Takhle jsem to nemyslela, když jsem ti tenkrát v nemocnici říkala, aby ses zotavil, *poznamenala s úsměvem. Po chvilce jí však koutky úst začaly cukat a tiše se rozesmála. Její úsměv se však rozšířil, když zmínil, že tam pro ni bude. Ano, věřila mu, ale pro jistotu to potřebovala slyšet ještě jednou. Přeci jen, pokud se po příchodu do této vesnice nechal takto zřídit, kdoví, co dalšího se mu před třetí částí ještě stane. Když ji v podstatě napomenul, že to na něj příliš rychle chrlí, trošku se nafoukla, ale trpělivě čekala, než jí Kai odpoví na vše, na co se ho zeptala. Takovéhle situace se jí stávaly často - že se ptala až příliš. Bylo to však lepší, než se neptat vůbec a následně být za blbce. Když zmínil něco o střehu, nenapadlo by ji, že si to rovnou vyzkouší. A tak zareagovala pravděpodobně tak, jak by zareagoval kdokoli jiný - otočila se za zvukem a následně schytala cvrnknutí do ucha, za které se potom instinktivně chytila. Ublíženě se na senseie podívala. Nebyl první, kdy si všiml toho, že má Mizuki mírné sklony k nepozornosti.* Ale jak? Vždyť nemám čtyři oči... *Zaprotestovala. Její pohled může směřovat jen jedním směrem, takže tady vždy bude možnost, že se nepřítel dostane do jejího slepého úhlu, čímž se jí dostane z dohledu.* Ty jsi tam byl? I u druhé? *Neměla ani tušení, že se ty předchozí dvě zkoušky dají nějak sledovat. Trochu se však zastyděla, že v první zkoušce udělala tu chybu a uhnula pohledem.* Cože? Lépe jak ty? *Zašeptala překvapeně, pak ale zavrtěla hlavou,* Říkala jsem ti, že se nebudu pouštět do zbytečných konfliktů, takže co se týká druhé zkoušky... V podstatě jsem se jen vyhnula problémům, což mě dokázalo udržet v dobré kondici až do konce, *pokrčila rameny. Věděla, že sensei byl jiný a měl v jejím věku daleko radši souboje než ona. Mizuki spíše byla ukecávací typ a raději by se s někým dohodla, než bojovala - kdyby měla tu možnost. To se odrazilo i na průběhu druhé části zkoušky.*

Kai Yoshimitsu
*Nad jejími slovy, že takto jeho uzdravení nemyslela se musel zasmát. Zodpoví ji otázky a cvrnkne ji do ucha.* (Kai) Sice máš dvě oči, ale musíš si dávat pozor na okolí. I když se díváš před sebe, musíš vědět, co se děje za tebou. *vysvětlí ji zodpoví další otázku.* (Kai) Jo, čekal sem na tebe v cíli a byl se rád, že tě vidím živou a zdravou. Byl sem rád, že si to prošla bez újmy. *odpoví ji. Odpovídal ji na každou otázku, kterou mu položila.* (Kai) Přesně. Já u první udělal dvě chyby a prošel jen tak tak. Ty si udělal jen jednu. Takže si lepší jak já. *odpoví ji, aby ji udělal alespoň lehčí radost. (Kai) To sem po tobě taky chtěl. Aby si se vyhla zbytečným konfliktům. *poví a usměje se na ní. Je rád, že ho i poslechla a tak se o ní nemusel dál strachovat.* (Kai) Když jsme ti odpověděl na otázky, tak ti jednu taky položím. *řekne, když si zvedne berle, aby se o ně mohl opřít.* (Kai) Copak tu děláš? Neměla by jsi někde trénovat na souboj? *zeptá se ji. Je celkem zvědavý, co mu odpoví.*

*Zašklebila se, když jí takhle odpověděl. Dal jí totiž odpověď, která nemohla posloužit jako odrazový můstek - v podstatě stále nevěděla, jak to má udělat.* Ale... Jak? Když tam nevidím, můžu přeci jen odhadovat, *pokrčila rameny a vyslechla si, co má na srdci dál. Dost jí lichotilo, že její první dvě části zkoušky považoval za úspěšné - sice prošla, to už sama věděla, ale to, jak to viděl její sensei, jí přišlo ještě podstatnější.* Takže jsi tak spal v akademii, sensei? *Zazubila se, když jí pověděl, že těch chyb udělal ještě víc. Díky bohu, že je tam ta tolerance několika chyb, jinak by dost možná skončila spousta nadějných shinobi jen kvůli teorii, což by byla škoda.* Umm? *Zvedla hlavu, aby si poslechla jeho otázku. Musela trošku protočit oči a zavrtěla hlavou,* Samozřejmě, že jsem mířila trénovat, ale! *zazubila se na něj a zatahala ho za kus látky na jeho rameni,* když už jsem tu narazila na tebe, tak to přeci úplně mění situaci! Musíš jít se mnou a dohlédnout na mě, no ne, sensei? *Pousmála se a její pohled chtě nechtě zavadil o sádru na jeho noze. Asi musí být poměrně namáhavé takhle o berli, minimálně asi nešlo o nic příjemného.*

Kai Yoshimitsu
(Kai) Je to jednoduché. Nespouštěj oči z nepřítele, ať se kolem tebe děje cokoliv. I kdyby se tam promenádoval nahý chlap, sleduje nepřítele. *odpoví na první otázku, kterou podala na jeho odpověď. Na Akademii nerad vzpomíná, protože tam nerad chodil. Docházel tam jen kvůli jeho sestře, která tu s ním bohužel není.* (Kai) Spíš sem ignoroval všechno, co tam povídali. Nezajímalo mě to. Doma mě učila sestra a to bylo víc než sem chtěl. *zamítne její podezření a dál ji jen sleduje. Konečně se odhodlal ohnout se pro berle a tak to vypadá z pohledu ostatních dost komicky. Samozřejmě u toho poslouchá i svoji studentku.* (Kai) Přesně jak sem si myslel. Pilně trénuješ kdekoliv a kdykoliv. *odpoví, když se k nim konečně ohne a tak se může narovnat. Všiml si, jak její pohled zavadil o jeho sádru a tak se ihned chopil příležitosti a rozcuchal ji účes.* (Kai) Samozřejmě že půjdu s tebou a budu na tebe dávat pozor. *to dávalo smysl ne? Aby sensei hlídat svoji studentku na tréninku. A od toho ho neodradilo ani to, že má sádru. Ale nejdřív to bude chtít najít místo, kde může trénovat a jak se hledá takové místo nejlépe? Ze vzduchu přeci. Proto vytvořil jednoho ptáčka, kterého zvětšil. Nezajímali ho reakce okolních lidí.* (Kai) Tak nastupovat a můžeme vyrazit, směrem cvičiště. *řekne a je si jist, že nastoupí. Přeci by nevzdorovala svému senseiovi. A i kdyby náhodou vzdorovala, hodlal použít sílu, aby ji dostal na toho ptáčka. Jakmile tak byly oba, vznesli se a tak mohli hledat volný prostor na trénink.*

*Musela se zasmát jeho příkladu, který uvedl jako možné rozptýlení.* "V takovém případě bych asi těžko dávala pozor na souboj," *uvědomila si a při téhle myšlence se musela potutelně uculit. Přitom to však Kaiovi odkývala, bylo jí jasné, co se jí tím snaží říct.* Nedivím se ti, byla to nuda, že? *Zeptala se pobaveně a odkývala mu to. Taky dost často ignorovala, co říkali - co se týká teorie, nepovažovala se za vzornou studentku a věci, které jí přišly zbytečné si pamatovala jen zřídkakdy. Zato však vždycky byla dost zvídavá na to, aby si sama v knihovně dohledala všechno, co by ji zajímalo. Z tohohle důvodu měla vždycky nějaký ten přehled, i když ne ve všem, co se od ní požadovalo.* Tvrdě a kdekoliv? Ještě se začnu červenat, sensei, až tak nee... *začala a zavrtěla hlavou. Je pravda, že trénovala často, ale odmítala si to přiznat, protože tu určitě byli i shinobi, kteří trénovali více než ona. Přesto ale byla z nadcházející zkoušky tolik nervózní, že je pravda, že si tréninky nenechala jen tak utéct jen proto, že byla příliš líná na to vytáhnout paty z baráku. Mizuki však potěšilo, že ji v tomhle nadšení Kai vždycky podporoval a kdykoliv chtěla, alespoň ji na trénink doprovodil a dal jí přitom mnoho užitečných rad do života, nebo zvolil takový trénink, aby byl přiměřený jejím schopnostem. Vždycky s ním ráda trénovala a byla si jistá, že i se sádrou jí bude moct pomoci, proto chtěla, aby šel s ní. Bez váhání si proto vylezla na ptáčka, kterého sensei vytvořil a hlasitě, s úsměvem zajásala. Milovala tyhle společné lety - rozhodně to bylo lepší než nějaká obyčejná procházka někam na tréninkové pole.* Jasně, letíme! *zvolala nadšeně, chytila se ho za tričko, aby neslétla dolů při jakémkoliv manévru a sledovala vesnici pod sebou, zatímco také hledala nějaké to volné místečko.* Co třeba támhle? *Ukázala prstíkem dolů. Šlo o od města poměrně odlehlou část, žádné lidi tam neviděla a nacházelo se tam pár seschlých stromů a nižších skalek. Jinak samá poušť, ale zdá se, že soukromí. To je důvodem, proč právě tohle místo se jí zdálo vhodné.*

Kai Yoshimitsu
*Měla naprostou pravdu, jeho akademie nudila, přesně jako ji. Na její slova se pousmál a vzhlédl k oblakům. I když ji toto řekl, tak znal několik shinobi, kteří trénovali víc jak ona a byly silnější jak on sám. Přeci jen trénink toho dělá hodně a díky němu každý zesílí dostatečně. Mizuki souhlasila s letem a tak oba naskočili na onoho ptáka a vznesli se do oblak. Přeci jen svoji studentku znal a věděl, že raději poletí než aby šla pěšky. Oba hledali dobré místo, kde by mohli trénovat a Mizuki ho i nakonec našla. Kai se podíval na to místo a bylo to dobrý. Nikde žádné obydlí, v okolí žádní civilisté a shinobi a kolem stromy.* (Kai) To místo je dobré. Tam by to šlo. *Kai bohužel byl jedním z mála, kteří nemohli trénovat všude. Kdyby trénoval kde by se mu zachtělo, bůh ví jak by ona vesnice dopadla. Proto mu takové místo, které právě MIzuki našla vyhovovalo. Začali klesat a po chvíli již byly deset metrů nad zemí.* (Kai) Tak vystupovat. *řekne s úsměvem a seskočí z něho dolu. Očekával to samé i od Mizuki, přeci je to jen deset metrů a nemuselo by se ji nic stát. Kai sice seskočil, ale trochu zavrávoral, než chytnul balanc. Počkal až se Mizuki dostane taky dolů ať skokem nebo ji snese pták.* (Kai) Tak co si dneska chtěla trénovat?

*Užívala si let, alespoň do té chvíle, než našli ideální místo pro trénink, a tak se snášeli pomalu dolů. Pták však nedosedl úplně na písečnou plochu, ale jak seskočil Kai, tak zůstával stále ve vzduchu. Kai přitom dopadl prakticky stabilně na dvě nohy. Zakroutila nad tím pobaveně hlavou a musela se zasmát.* Ale notak, sensei, už zase? Víš, jak to bylo posledně... *zamrmlala, nohy zhoupla z ptáčka a podívala se na zem. No, úplně nízko to nebylo. Tenkrát, když ji chtěl nechat skočit poprvé, nedokázala to, ale je pravda, že to bylo o něco výš. Polkla a rukama se odrazila od jílového ptáka a aniž by nad tím přemýšlela, seskočila dolů. Nevypadalo to tolik elegantně, jako když seskočil Kai, ale dopadla na všechny čtyři a nějak to zvládla bez zranění. Jen se chytila za trapéz, který si možná maličko natáhla tím tlakem, ale nešlo o nic vážného - o nic, co by se za pár minut nedalo rozhýbat.* Tak tentokrát jsem to zvládla! *Zazubila se a sledovala, jak se pták po jejím skoku rozplynul.* Víš, občas mám pocit, že mi nestačí chakra, tak ideálně její zásobu, *začala a zamyslela se,* navíc nevím, jestli to trénuju správně. Jak to trénuješ ty, sensei? Já většinou vyčerpám většinu své chakry a snažím se z ní vykřesat maximum. Je to ale dost náročné... *Přeci jen tlačit se k novým limitům v chakře je trošku hraní si s ohněm. Taky by si mohla koledovat o kolaps, v Suně dokonce následný slušný úžeh, kdyby zkolabovala někde na sluníčku v tom parnu. Byla zvědavá, co jí na to Kai poví - třeba má na takový trénink nějaké své fígle.*

Kai Yoshimitu
*Jak Kai čekal, moc se ji z toho skákat nechtělo. Ale věřil ji, že to dokáže. Celou dobu ji sleduje, jak skáče a jakmile dopadne a nic se ji nestane, věnuje ji úsměv.* (Kai) Vidíš že si to zvládla. Nikdy bych po tobě nechtěl nic, co by si nedokázala. To snad už víš ne? *promluví k ní přátelským hlasem. Nikdy po ní nechtěl nic, co by nedokázala. Předtím s tím skokem z té výšky se ji zeptal, nechtěl to po ní. Přišel k ní a ještě ji pohladil po vlasech.* (Kai) Dobrá práce, Mizuki. *pochválí ji a pták začne nad nimi poletovat. vyslechne si co chce trénovat a podle toho ji určí trénink. I když tušil, co bude chtít trénovat. Vyslechl si ji a nebyl překvapen.* (Kai) Takže zásobu jo? A jak to trénuji já? *zeptá se ji ještě jednou a zamyslí se. Pravda byla, že zásobu jíž delší dobu netrénoval.* (Kai) Trénuji to podobně jako ninjutsu. Používám techniky co nejvíce a jakmile cítí, že sem skoro na dně, zaberu a trénují dále. Dokud neodpadnu, nebo dokud si nejsem jist, že to stačí. *odpoví ji na otázku.* (Kai) Samozřejmě máme každý jiný způsob, jak trénovat. A jestli ti ten tvůj vychází, trénuj jak uznáš za vhodné. *nechce ji nutit k jinému způsobu tréninku, než zná ona sama. Proto ji dal na výběr. Buď trénovat podle sebe a nebo podle něj.*

*Nakonec se odhodlala seskočit. Je pravda, že kdykoliv byla s Kaiem, její odvaha se zvedala. Možná za to mohla ta jeho povaha šílence, která přesvědčovala jeho okolí o tom, že jakoukoliv šílenost udělá, tak je to bezpečné. Dopadla však poměrně bezpečně jako kočka na všechny čtyři a zazubila se na Kaie, který ji pohladil po vlasech. Poté si vyslechla, jak trénuje zásobu on a zlehka přikyvovala. Možná to byl právě on, kdo jí řekl, že má překonat svůj limit, čímž se zlepší.* Dělám to vlastně podobně, *přiznala se. Možná šlo o takový univerzální způsob, jak svou chakru trénovat - neustále zvyšovat svůj limit a snažit se ho překračovat. Takový trénink však byl často dost náročný.* Mám k tomu jen jednu vychytávku, často před tréninkem ještě zkusím takovou formu... Ehm, meditace? *Nakloní hlavu ke straně a posadí se na písčitou plochu. Není si jistá, jak to popsat. Nohy skrčí pod sebe a přivře oči.* Jen si představím, jak mnou proudí chakra. Uvědomím si ji. A pak mám pocit, že se mi lépe ovládá, *vysvětlí, co tím myslí, a pak je na chvíli ticho. Přesně proto, aby se dokázala na chakru, která jí proudí celým tělem jako krev, soustředit. Nakonec skončí a pousměje se na Kaie* Je to zvláštní, že? *poví se smíchem,* ale mně to vážně funguje, *dodá, tentokrát už s úsměvem a energicky vyskočí ze země.*

Kai Yoshimitsu
(Kai) Podobně? *zopakuje po ní a jen se pousměje. Potěšilo ho, že trénují podobně a tak ho to lehce zahřálo u srdce. Občas se choval jako ženská, ale to spíš jen před Mizuki nebo Kami. Před každým jiným se snažil chovat drsně a chladně.* (Kai) Meditace? *zeptá se ji. Tu taky dělal, ale spíš až po tréninku nebo uprostřed.* (Kai) To dělám spíš až po nebo v průběhu. Ale nikdy mě nenapadlo před tréninkem. *odpoví a usměje se na ní.* (Kai) Možná to taky někdy zkusím. *dodá a sleduje, co provádí. Samozřejmě, turecký sed je na meditaci nejlepší. Nejen že ji sleduje, ale i poslouchá její slova a tep jejího srdce. Když zavřel oči, lehce ho slyšel a slyšel, jak seji uklidňuje a zpomaluje. Má zavřené oči, ale i tak slyší jak na něj promluvila a začala se zvedat ze země.* (Kai) Není to zvláštní. Každý máme jiný styl tréninku a každý trénuje jinak. Takže jestli ti tento typ tréninku vyhovuje, není problém, aby si to takto praktikovala. *odpoví a po chvíli otevře oči. Usměje se na ní a udělá pár kroků zpět.* (Kai) Tak teď my teda ukaž, jak trénuješ dále. Alespoň se něco přiučím i já. *poví a zasměje se. Kdo by čekal, že by se Jonin mohl něco přiučit od čerstvého Chunnina. Ale chtěl vidět, jak sama trénuje a co dokáže. Čekal, že zaútočí i na něj, takže se hodlal bránit.*

*Kývne, aniž by mu odpovídala na otázku, na kterou už stejně znal odpověď. To už si ale sedala, aby mohla začít s tím, co běžně dělala před tréninkem chakry.* Není to meditace jako taková, spíš uvědomění si chakry, která tebou proudí... *vysvětlila a místo toho, aby si sedla do tureckého sedu, skrčila nohy pod sebe a v podstatě si tak klekla. Každému vyhovovala jiná pozice. Jakmile tohle všechno dokončila - cítila tu energii, která se v ní rozproudila, opět se zvedla a usmála se na svého senseie.* Mám své způsoby... *Zašeptala a trošku nervózně se rozhlédla okolo. Nechtěla, aby ji někdo viděl, přeci jen dobře pamatovala, jak ji Kai poučoval, aby tuhle schopnost nepoužívala před nikým dalším. Mizuki pak zvedla ruku do vzduchu a s využitím poměrně velké části její energie vytvořila ve své ruce kratší ledovou hůl. Naštěstí se kousek od uličky nacházelo několik fontán, které jí v tuhle chvíli propůjčily alespoň minimální vlhkost. Přesto ale v poušti využívat led a chvíli ho udržet bylo dost náročné a stálo ji vždy hodně chakry. Zatnula zuby a pokusila se hůlku udržet co nejdéle. Po chvilce se však v její ruce rozpustila na vodu. Bylo dost náročné se prát s tím silným sluncem.* Takhle... Se má chakra vyčerpá poměrně rychle, *vysvětlila a tiše se zasmála.*

Kai Yoshimitsu
*Podle Kai to byla meditace, ale tak každý to bral podle sebe. Také se rozhlížel kolem sebe, aby je nikdo neviděl. Nechtěl aby někdo viděl její schopnost. Mnoho lidí by jí to závidělo a chtělo tu schopnost taky. Takže by ji nepřestali pronásledovat a ptát se ji, zda by je to naučila. Už z toho důvodu hlídal okolí sám. I bez té fontány, by to sama zvládla, přeci jen se nacházeli v Iwagakure a ne v Sunagakure. Sledoval ji, jak vytvořila nějakou hůlku a musel se pousmát. Byl na ní hrdý, když mu jeho učednice sílila před očima. Byl rád, že vidí jak zesílila a věřil, že zkouškami projde jak nic.* (Kai) Chápu. Ale než to vyčerpat na jedno jutsu, zkus třeba použít těch technik více a potrénovat tak i nějaké techniky. *dá ji menší radu a zda ji využije, netuší.*

*Vzhledem k tomu, že se pro tentokrát nacházela v jiné vesnici, vytvářela se jí ledová hůl o něco jednodušeji než doma. Na chvíli zapomněla, že je vlastně úplně jinde, přeci jen si tu ještě tak úplně nezvykla, i když takhle vesnice beze sporu byla podnebím přívětivější a i pro její schopnosti vhodnější.* Ach, kdybychom byli v Suně, sebralo by mi to zjevně podstatně více chakry, *usoudila a na senseie se usmála. Taky kývla, když jí takhle poradil.* Když jsme u toho, sensei, chtěla bych ti ukázat techniky, které jsem se naučila teď nedávno. Myslím, že by se mi mohly u zkoušky hodit, *pověděla s úsměvem, vytáhla svůj bublifuk a vytvořila s ním několik větších bublin, které se následně zformovaly prakticky do kopie, která nebyla od pravé Mizuki rozeznatelná. Do klonu také vložila nějaké množství chakry, aby sám o sobě mohl používat techniky Toku. Stejně tak vlastnil veškeré její zbraně.* A jak si poradíš s tímhle, sensei... *pověděla s úsměvem, odskočila od něj o pár metrů a vyfoukla proud silného vzduchu (Fuuton: Reppushou). V současnosti šlo asi o jednu z nejsilnějších útočných technik, které měla v zásobě. Přesto ale nepochybovala, že si s tím Kai poradí.*

Kai Yoshimitsu
(Kai) Ty si zapoměla, že nejsi v Sunagakure? *zeptá se trochu zaraženě a usměje se. Jelikož se usmála taky, usoudil že se za tuto větu na něj nebude zlobit.* (Kai) Novou techniku říkáš? *zepptá se překvapeně a jen sleduje, jak si vytvořila svůj klon.* (Kai) 'Dokonalá kopie. Něco jako moje Kemuri bunshin. To se ji bude hodit.' *pomyslel si, když viděl dvě totožné Mizuki vedle sebe. Docela ho to překvapilo, že se tak hodně zlepšila. Ale to ho z myšlenek vytrhla další větou, na kterou jen zamrkal. To už viděl, jak skládá pečetě a ihned poznal, o co se jedná. Pousmál se a dla ruce před sebe. Chvíli počkal a pak me dlaně explodovali a tak zrušil její techniku.* (Kai) To bylo dobré, Mizuki. Hodně dobré. *pochválil ji a podíval se na jejího klona.* (Kai) A co dokáže ten tvůj klon? Umí všechny techniky, které umíš ty nebo jen ty klanové? *zeptá se ji, protože ho to dosti zajímá. Jestli je to jako jeho Kemuri Bunshin nebo spíš jako Kage bunshin. To ho nejvíce zajímá.*

Možná jsem se snažila vytěsnit to, co mě čeká... *Zašeptala a chabě se usmála. Po domově se jí vlastně stýskalo, navíc z nadcházející zkoušky byla opravdu dost nervózní. Nevěděla proč, trénovala dost, ale měla z toho z nějakého důvodu opravdu špatný pocit. Snažila se ale tyhle myšlenky zazdít, alespoň na chvíli. Tohle nejspíš byl její poslední trénink, který ještě mohla stihnout, aniž by se úplně vyčerpala před tím dnem D. Proto vytáhla svůj bublifuk, vytvořila klon a následně ona sama použila tu fuuton techniku. Sensei ji hravě vykryl, i když ho takhle znenadání připravila. On na takové situace, kdy musí reagovat pohotově ale byl zvyklý. Proto s tím zřejmě neměl problém ani tentokrát.* Vážně? *Uculila se a otočila se na klona,* podle všeho jen ty klanové, také samozřejmě má k dispozici stejné vybavení jako já... *Zašeptala, klon vytáhl bublifuk a směrem od těch dvou, po větru, vyfoukl několik bublin. Když se od nich dostatečně vzdálily, luskl prstem a nechal je prasknout. V dálce se pak rozlila načervenalá mlha, kterou Kai moc dobře znal a už ji viděl Mizuki použít několikrát.* Sensei... Co když... Prohraju? *Vyslovila tiše své obavy. V tu chvíli se mu ale nedokázala podívat do tváře.*

Kai Yoshimitsu
*Chápal její pocity. Měl prakticky ty stejné, když se účastnil první zkoušky. Také se snažil myslet na domov a všechny jemu blízké. Jenže jemu se to nepovedlo a soustředil se jen na souboj. Byl rád, že mu řekla něco o jejím klonu. Takto si na to mohl dávat pozor, až příště spolu budou bojovat.* (Kai) Takže něco jako moje Kemuri bunshin. Ten taky ovládá jen moje klanové techniky. *poví a složí také těch pár pečetí a vedle něj se z dýmu objeví jeho přesná kopie. Kai se o něj opře a usměje se na Mizuki.* (Kai) Naši kloni funguji na stejném principu. Ovládají pouze klanové techniky. Ale který z nich je silnější, to nevím. *poví a prohlédne si oba klony. Byl fakt, že neví který je užitečnější a který ne. Navíc ho to docela zajímalo, ale nechtěl stresovat Mizuki během zkoušek, takže to odloží na později. Všiml si té červené mlhy v za nimi a jen se pousmál a následně zamračil, když vyjádřila své obavy. Všiml si jak uhnula pohledem a tak k ní přišel blíž a obejmul ji.* (Kai) I když prohraješ, budu na tebe hrdý. I když nepostoupíš, budu na tebe hrdý. Takže se ničeho neboj, neboť budu vždy s tebou a nikdy tě neopustím. *poví a pevně si sevře v objetí. Tyhle myšlenky jsou před zápasem ty nejhorší. Sám to zná, protože je mýval taky a vždy prohrál.* (Kai) Nemysli na prohru, ale na výhru. Co bude až vyhraju? Na tohle se zaměř a vyhraješ. Já ti věřím, že to dokážeš. A jestli náhodou nevyhraješ, budu tu pro tebe, abych tě utěšil. *prohlásí otcovským hlasem. Mizuki bral skoro jako svoji vlastní malou sestřičku. Přišlo mu, že od doby co mu umřela jeho sestra, se jeho vztah s Mizuki rapidně zlepšil.*

*Jakmile Kai vyslovil, že si není jistý, který z klonů je ten silnější, Mizuki pocítila potřebu být opět "chytrá jako zábradlí" a potutelně se pousmála.* Asi to bude podle síly jeho majitele, huh? *začala a popošla pár kroků s prsty přiloženými u brady v zamyšleném gestu,* ale teď by nebylo fér v tomhle měřit síly, co se týká klanových technik, kromě klonu je tu v podstatě jen jedna jediná, kterou umím použít - a tu už dobře znáš... *Zašeptala a tiše se zasmála. Šlo přeci jen o techniku, která nebyla ani vyloženě útočná, ale spíš přípravou na útok. Dokázala soupeře dobře rozptýlit a udělat si dobrou půdu pro další útok. Nebylo to však nic, s čím by její klon dokázal položit toho Kaiova. Takže vítěz by v tuhle chvíli byl úplně jasný. Mizuki na chvíli znejistěla, když si uvědomila, že by mohla prohrát. I přes veškerou přípravu si sebou nebyla tolik jistá a podle toho, co viděla na druhé zkoušce, jsou tu ninjové, proti kterým rozhodně během třetí části nechtěla stát. Pak ucítila objetí a musela se mírně pousmát, zatímco prsty pevně stiskla látku na Kaiových zádech.* Slibuješ? *Zašeptala. Věděla, že jí říká pravdu, že by kvůli nějaké té prohře Mizuki nepřestal mít rád a nepřestal by ji respektovat. Přesto cítila povinnost, že by do té zkoušky měla dát všechno, už jenom kvůli tomu, jak ji pomáhal s tréninky. Přeci jen jde i o jeho vizitku.* "I kdybych prohrála, musím jim ukázat, že jsem dost silná na to, abych získala vyšší hodnost," *pomyslela si, ale nahlas to neřekla. Věděla, že by další slova o prohře Kaie akorát naštvala. Odtáhla se a začala se smát - opět měla tu typickou tvář bezstarostné Mizuki, kterou Kai mohl sledovat většinu času, co se pohyboval v její společnosti.* Máš pravdu! *Zazubila se na senseie a zavřela své oči, přičemž vytvořila jednoduchou "pečeť". Důležité bylo soustředění. Proto soustředila veškerou svou energii a pozornost na to, aby cítila průtok své chakry celým jejím tělem. Rozeběhla se k nejbližšímu kamennému stromu, vyskočila do vzduchu pomocí Chakura shotto a nohama, do kterých nastřádala dostatek chakry se v saltu zachytila chodidly o jednu z větví. Doufala, že ji Kai sledoval. Byl to poměrně nebezpečný manévr, ale od té doby, co trávila tolik času s Kaiem se jen nabízelo dělat nebezpečné věci.* Tehee, viděl jsi, sensei? *Zvolala nadšeně. Něco takového potřebovalo absolutní soustředění, dobré načasování a kontrolu chakry na dobré úrovni. Mizuki usoudila, že něco takového je pro kontrolu chakry a zásobu obecně poměrně šikovná věc. Vždy před takovým tréninkem ale potřebovala provést ten typ "meditace" a zaměřit svou pozornost pouze na tenhle jeden cíl.*

Kai Yoshimitsu
*Byla pravda, teď by to bylo nefér, měřit síly jejich klanových klonů. Hlavně proto, že Mizuki neumí moc technik a je o dost slabší. Na to se jen lehce pousmál. Objal ji a cítil, jak mu sevřela tričko mezi prsty.* (Kai) Slibuji! *potvrdí ji svůj slib. Chvíli ji tak drží, protože doufal, že ji tak utěší a pomůže ji to k lepším myšlenkám. Po nějakou době ji pustí a usměje se na ní. Byl rád, že na ní vití tu její typickou tvář a to ho dělalo šťastným. Sledoval ji, jak zavřela oči a její jednoruční pečeť. Nevěděl na co se chystá, ale hodlal ji pozorovat. Sledoval ji bedlivě a jakmile provedla svůj nebezpečný manévr, musel se pousmát.* (Kai) Chichi, viděl sem. *poví a pohlédne ji do očí.* (Kai) Kdo tě naučil dělat takto nebezpečný manévry? Po kom to jenom můžeš mít. *zeptá se, i když odpověď zná. Bylo mu jasné, že to má po něm. ale chtěl to slyšet přímo od ní. Mizuki mohla vidět jeho šťastný výraz v obličeji. Kai udělal jeden krok vpřed a v tu ránu zmizel. Chvíli nikde nebyl, pak jen přistál na větvi, na které visela Mizuki. Stál na druhé straně oné větve.* (Kai) Chceš si dát soutěž, kdo provede nejnebezpečnější kousek nebo co? *zeptá se ji se štěstím v hlase. Jestli ji ten jeho nástup nějak zvyklal a ona se kvůli němu pustila, skočil za ní, aby ji chytl.*

*Na chvíli v jeho objetí i spokojeně přivřela oči. Pokud tu byl někdo, kdo při ní dlouhodobě stál, byl to Kai. Jestli na tomhle světě na Mizuki někomu záleželo, byl to Kai. Jednoduše ji takhle uklidnil, a tak, když se od něj odtáhla, výraz v její tváři se obrátil úplně vzhůru nohama. Byla zase veselá a hyperaktivní jako malé dítě. Byla tu s Kaiem trénovat, čas se jim krátil. I když její nervozita opadla, nehodlala se tu jen tak flákat, a tak začala shromažďovat chakru do chodidel - poté provedla to salto a jako netopýr se zachytila o větev. Musela se zasmát na svého senseie a byla moc ráda, že se díval.* Hádej! Už tenkrát, když jsi mě poprvé chtěl nechat skočit z té výšky... Můžeš za to ty! *Zazubila se a paže si založila na prsou. Kinobori no waza - přináší to vzpomínky. Byla to první technika, kterou se kdy naučila, ale za ty roky ji už pozvedla na úplně jinou úroveň. Stále sledovala svého senseie, jehož výraz se rozzářil. Vždycky, když přišlo na nějaký adrenalin, tvářil se takhle. Na chvíli se jí ztratil z dohledu, a tak se jen zmateně snažila rozhlížet, než ucítila, jak se větev nad ní zahýbala. To rozhodilo její pozornost a ve výsledku tak i stabilitu, díky které se doteď chodidly dotýkala větve. Z kapsy vytáhla ocelové lanko, kterým se o větev zachytila a vyhoupla se nahoru na ní, vedle Kaie.* Uuu, to bylo nebezpečné, sensei! Abys mě pak nestíral ze země jako mastnou skvrnu, *pověděla se smíchem a užívala si to, jak byl nadšený.* Bylo by to fér? Už máš v tomhle nebezpečném sportu trošku větší praxi, *Šťouchla do něj ramenem a ušklíbla se. Zatím si schovala ocelové lanko zpět do pouzdra na své vybavení. Věděla, že v tuhle chvíli není čas blbnout - potřebovala trénovat, takže dokud to nespojí s tréninkem, zábava bude muset počkat.*

Kai Yoshimitsu
*Odpověď na svou otázku dostal takovou, kterou čekal. Musel se zazubit, protože měla pravdu. Tento jeho zlozvyk chytla asi po něm a on ji tím nakazil. Ale tohle byl slabý odvar toho, co už zažil. Objevil se na větvi nad ní a jak očekával, neudržela se a spadla. Chtěl pro ni skočit, ale vyřešila to brilantně sama a jen se musel usmát.* (Kai) Naučil sem té hodně blbý zlozvyk. Asi bych tě ho měl odnaučit. Nebo se mi jednou zabiješ. *poví, když přistane vedle něj. Na svoji otázku ohledně závodu dostane odpověď, kterou nečekal. Možná to nebylo fér, přeci on sám má víc zkušeností a dokáže nebezpečnější věci jak ona.* (Kai) Asi máš pravdu. Nebylo by to fér. Tak to zkoušet ani nebudeme. *prohlásí nakonec a jen se podívá k nebi. Chtela trénovat zásobu chakry, takže ji v tom pomůže. Otočí se na ni s usměje se.* (Kai) Pojďme zpět na zem ať můžeš trénovat. *poví a pak nechá pracovat gravitaci a spustí se k zemi a celou dobu hledí na Mizuki. Těsně před zemí se otočí, dá ruce před sebe a pomoci výbuchu zmírní dopad (Bakuhatsu Tenohira). Sice po tom chvíli Kai není vidět, ale jakmile se oblak dýmu trochu rozprostře, nakonec je vidět jak tam jen stojí a kouká na Mizuki.* (Kai) Tak pojď, ať můžeš trénovat. *pronese a čeká, až sleze dolů.* (Kai) Čas pokračovat v tréninku. Přeci jen chceš zvednout zásobu chakry, ne?

*Musela se na něj ušklíbnout, když zmínil, že ten zlozvyk má po něm. Sice měl pravdu, ale pokud i on se svými výbuchy byl schopen více méně přežít vcelku doteď, proč by se měla omylem zabít Mizuki?* Už nejsem ta malá holka z akademie, sensei - dokážu se o sebe postarat, jak jsi sám viděl, *pověděla mu s lehce samolibým úšklebkem ve tváři a naschvál nadskočila nahoru, následně dopadla chodidly pevně na větev, kterou tímto rozhoupala. Sama se pevně držela chodidly díky chakře, která v tomhle případě fungovala skoro jako lepidlo. Jakmile její sensei seskočil z větve, jen se dívala za ním dolů. Všimla si, že kouká na ní, což jí nepřišlo úplně bezpečné, ale to by nebyl Kai, aby se koukal pod nohy. Musela se pousmát - ta jeho technika byla na pády z výšky jako dělaná.* A chytíš mě? *Zeptala se s úsměvem když ji vyzval, aby seskočila. Ani však nečekala na jeho odpověď a skočila z větve jen tak dolů. Mohl to brát jako zkoušku důvěry. V takových případech, když se trénuje týmová práce, jeden z dvojice naschvál začne padat plnou vahou dozadu, zatímco druhý má za úkol ho včas chytit. Samozřejmě, něco takového je snad ještě těžší pro toho, kdo se rozhodne padat, ale tady to bylo jiné. Mizuki strach neměla, protože Kaiovi bezmezně věřila. Pokud by ji zachytil, jen by se usmála a na jeho otázku kývla. Pokud ne, nejspíš by se rozmázla o zem.*

Kai Yoshimitsu
*To byla pravda. Vyrostla a zesílila od doby, co ji přijal jako svoji studentku. Ale jestli se o sebe dokáže postarat sama ve světě shinobi, tím si jistý nebyl. Proto se ji snažil neustále chránit a být ji na blízku. Sám viděl, jak dopadají lidé, kteří se o sebe nedokáží postarat.* (Kai) Samozřejmě, že tě nechám spadnout na zem a pak se budu do konce života proklínat. *řekne a usměje se, když už padá. Samozřejmě si nemohl dovolit ji nechytit. To by si nikdy neodpustil a co by se mu stalo, to nikdo netuší. Proto ji chytnul do náruče jako princeznu a usmál se na ní.* (Kai) Nemusíš po mě všechno opakovat. *zeptá se a usměje se. Věděl, že v něj má víru a věří v něj. Proto si nemohl dovolit ji zklamat. Drží ji v náručí, odkud nebude sama chtít, aby ji pustil. Přeci jen mu tohle nevadí. Její váha není pro Kaie problém, klidně by ji mohl nosit celé hodiny, ale to by si pak moc zvykla a nechtěla sama chodit. Kdyby si neřekla o to, aby ji pustil, po pěti minutách ji sám od sebe položí na zem.* (Kai) Tak a šup trénovat! Ať si na zápas připravena. *rozkáže ji, aby šla trénovat. Sám si jen zvedne berle, které upustil a opře se o ně.*

*Jakmile ve vzduchu zaslechla, co povídá, musela se zasmát.* Oh, vážně? *Stočila pohled směrem k němu a bezstarostně si padala k zemi. Kdyby ji nechytil a rozmázla by se o zem, nejspíš by si to zasloužila, ale bylo by to pro ni překvapením. Vzhledem k tomu, jak starostlivě se k ní choval, skoro chvilkama jako její starší bratr (paradoxně více než její skutečný starší bratr), neočekávala by, že ji pustí. Jakmile dopadla do jeho náruče, musela se uculit a i se trošku začervenat. Cítila se takhle docela... Důležitě.* "Je silný," *proběhlo jí hlavou. Její váha, která nabrala ve vzduchu ještě rychlost ho nijak moc nerozhodila a stejně ji takhle jednoduše chytil.* Neopakuju, nemám takové prďácké techniky jako ty, *opáčila a sama mu seskočila z náruče, rozkázal jí trénovat, a tak jen nevěřícně zavrtěla hlavou a poodešla pár metrů od něj. Ještě se pro jistotu rozhlédla, jestli tu někdo v okolí není, a když se o tom ujistila, opět provedla tu jednoduchou pečeť, která sloužila pouze ke koncentraci chakry.* Připrav se na osvěžení, sensei... *prohlásila a s úsměvem před sebe natáhla jednu z paží. Dlaň směřovala na Kaie a uvolnila část své chakry, aby zchladila vzduch okolo něj. Co se týkalo téhle ledové chakry, kterou jí někdo nahoře nadělil, měla neustále co zdokonalovat, i když je pravda, že v téhle vesnici se jí s ní manipulovalo o něco lépe než v horké Suně. Mizuki uvolnila ještě více chakry, aby ochladila i vzduch kolem sebe, pak si oddechla a usmála se na senseie. Milovala chlad, ale doufala, že jí Kai řekne, kdyby mu byla zima - přeci jen vyrůstal celý život v Suně, a tak by pro něj taková změna teploty mohla být šok.*

Kai Yoshimitsu
*Nad její odpovědí se jen pousmál. Byla pravda, že nemá takové techniky, jako on. Má je ještě lepší. Byl rád, že kontroluje zda tu nikdo není, když používá jednoruční pečetě.* (Kai) Osvěžení? *zeptal se a ani nečekal, že by mu na to odpověděla. Nic neviděl, ale po chvíli cítil, jak se kolem něj ochlazuje. Cítí příjemný chlad. Takový, který ještě necítil. Pomalu to už na něj začínalo být moc, ale nedával to najevo. Byl fakt, že to bylo příjemné.* (Kai) Dobře. Tohle je dobré. Do suny se to určitě hodí. Takhle ochlazovat vzduch je dobrá schopnost. Ale myslím, že to už stačilo, ne? *promluví, protože už mu začínalo být chladno. Nebyl zvyknutý na takový chlad, ale určitě mu to prospělo. Nikdo jiný toto nedokáže. Zatím stál na stejném místě, jako doposud.* (Kai) Tak co teď dále? Další techniky nebo meditace? *zeptá se jí a čeká, co provede dále.*

*Ve skutečnosti si nikdy nemyslela, že by měla nějaké skvělé techniky. Doufala, že až bude lepším ninjou, získá i větší množství útočných technik, které beze sporu byly v životě kunoichi důležité. Měla několik takových "podpůrných" jutsu, které však nestačily na to, aby většinu svých případných nepřátel tak jednoduše porazila. V takovém případě se musela spolehnout spíše na boj se zbraněmi, zejména svou novou Gariantou, která jí mohla udělat velkou službu. A samozřejmě na ledové techniky, které však v její rodné vesnici bylo dost složité používat.* Uhm? Promiň... *Omluvně kývla a přestala do vzduchu "pumpovat" ten chlad, který asi Kaiovi začínal být nepříjemný. V tomhle Mizuki neznala úplně hranici. Samotné jí chlad byl natolik příjemný, že by vydržela i podstatně nižší teploty po delší dobu. Něco takového ale nemohla očekávat od kohokoliv jiného, zvlášť někoho, kdo celý svůj život přežíval v teplotách okolo 50 stupňů Celsia.* Občas se nechám příliš unést, zvlášť, když trénuji sama... *Vysvětlila s úsměvem a přivřela oči. Za ty tréninky, kterými si prošla už dokázala vycítit, kolik chakry si tak zhruba může dovolit použít. Sama měla takové tušení, že ještě jedna hyouton technika a bude mít dost, aby nebyla zbytečně z tréninku vyčerpaná. Udělala pár kroků od svého senseie tak, aby její pohled směřoval na jeden z kamenných stromů, který jí měl sloužit jako terč pro její poslední útok. Po složení několika pečetí se kolem ní objevilo velké množství ledových jehel, které se sotva daly tak jednoduše spočítat pouze tím, že by se na ně člověk podíval. Mohlo jich být něco okolo stovky a v takovém velkém množství obklopily postavu Mizuki. Poté se ve vysoké rychlosti rozlétly naproti kamennému cíli, o který se odrazily, některé z nich se o kamenný strom zlomily. Přeci jen kámen je tvrdší než led. Poté se ledové jehly rozplynuly a změnily se ve vodu. Kdyby se momentálně nacházeli v Suně, voda už by se dávno vypařila, tady se ale ještě chvíli držela na zemi.* Myslím, že teď už ta meditace. Nerada bych se zničila těsně před zkouškou, *zdůvodnila. Kdyby šlo o běžný trénink, ne o trénink před něčím tak důležitým, dost možná by cvičila do úplného vyčerpání. Tentokrát by se jí to ale nemuselo vyplatit. Posadila se na zem, opět do jejího typického sedu, tedy že pod sebe vsunula nohy a a posadila se na paty. Obvykle lidé meditovali v tureckém sedu, tohle ale Mizuki vyhovovalo podstatně více. Přivřela oči a nadechla se čerstvého vzduchu. Uvědomovala si chakru, která jí proudí a nadechla se čerstvého vánku. Po nějaké době v téhle pozici a meditaci se zvedla a zazubila na svého senseie.* Jsem připravená? *Pověděla s úsměvem. Zdá se, že že ta nejistota, kterou pociťovala zpočátku se vypařila během tréninku. Kdoví ale, kdy se zase vrátí.*

Kai Yoshimitsu
*je pravda, že na takový chlad nebyl zvyknutý. Taky kdo by si na něj zvykl, když celý život je v v Sunagakure, kde je ustavičně 40 Celsia a víc? Proto je rád, že toho nechala a tak se mohli soustředit na další trénink. Je sice pravda, že zatím trénovala spíš Mizuki a proto se rozhodl přidat i Kai sám. Nějakou chakru vyplýval a tak mohl jít meditovat stejně jako Mizuki. Teda alespoň to si myslel, jenže používal další techniku.* (Kai) Nebýt tady, ukázal bych ti jednu techniku, která by se ti možná líbila. *poví a usměje se na Mizuki. Tu zde ovšem použít nemohl, protože by se tu ukázala ochranka Iwagakure a jeho by zatkla. Sledoval ji, jak provedla tu techniku. Pro něj to byla docela zajímavá technika, určitě je nebezpečná. Proto jen složil pečetě a vedle něj se objevili dva kloní, který měl každý 10 bodů chakry. Ti se postavili kousek bokem a začali mezi sebou zápasit. Kai je jen sledoval, když se Mizuki chystala k meditaci.* (Kai) To děláš dobře. Přehánět trénink jen kvůli zkoušce, není dobré. Můžeš zesílit i tak, ze neodpadneš. *oznámí ji a jen sleduje, jak si sedla do sedu a začala meditovat. Kai se po ní opičil a sedl si stejně jako ona. Začal si uvnitř sebe uvědomovat svoji vlastní chakru. Netrvalo mu dlouho a byl si ji vědom. Byla celkem rozdováděna a tak se ji snažil uklidnit. Byl v tomto stavu déle než sama Mizuki, tak ji přeslechl. Po dvou místech, co se zvedla Mizuki, Kai otevřel oči a sám se postsvil.* (Kai) Trénovat s tebou je vážně dobré. Lepší než trénovat sám. *oznámí a zahubí se. Byla pravda, že samotného ho to nebavilo, ale nedalo se nic dělat. Ale jakmile měla s kým, trénovalo se mu lépe.*

*Sama doufala, že se Kai přidá k jejímu tréninku. Je pravda, že to byl její sensei, a tak bylo jen přirozené, že nad ní chce mít při tréninku dohled, na druhou stranu, cítila se kvůli tomu chvilkama trošku nejistě. Navíc ho nechtěla okrádat o jeho drahocenný čas. Jakmile se zmínil o jedné technice, překvapeně se na něj otočila a v jejích očích se daly vidět jiskřičky nadšení.* Techniku? *Vydechla a dívala se na něj jako dítě, které si chce poňuchňat plyšového medvídka, kterého držel Kai v rukou.* Jakou techniku? *Zeptala se a ani se nesnažila zastírat dětinské nadšení v jejím hlasu. Jakmile jí to však hned nepověděl, zatvářila se jako raněné jehně a uhnula pohledem. Neměla ráda, když takhle někdo něco nakousl, ale pak už to nedokončil. Její "trucování" však prolomil souboj dvou Kaiových klonů, na mysl jí totiž přišlo, že je to zajímavý způsob tréninku, který by také mohla zkusit. Přeci jen se nedávno, právě proto, aby měla nějakou tu početní výhodu v třetí části zkoušky, naučila tu techniku podobnou. Nenapadlo ji ale, že by ji využila takhle při tréninku. Na jeho slova pouze kývla a pustila se do meditace. Je zvláštní, že právě on, s jeho sebevražednými sklony, jí vysvětloval, jak se má při tréninku šetřit. Meditace jí však pomohla zkoncentrovat svou chakru a svým způsobem i "zklidnit" její průtok. Vzhledem k tomu, že už tohle zkoušela dnes podruhé, nebyl to takový problém, ale jejímu senseiovi celý proces trval déle, a tak zřejmě její slova přeslechl. Musela se nad tím pousmát, zatímco ona měla s koncentrací problém, jeho zřejmě nedokázalo rozhodit vůbec nic. Také by se to ráda jednou naučila.* Vážně? *Zeptala se překvapeně. Vždycky se naopak obávala, že by ho mohla svým tréninkem brzdit, protože jednoduše byla slabší. Proto ji překvapila jeho slova.* Já s tebou trénuju moc ráda. Sama si třeba nevšimnu pokroků, když nejsi poblíž, ale ty ano. Navíc je tu pořád ten hnací motor, to, že vedle tebe vím, že musím zesílit, *vysvětlila s úsměvem a šťouchla ho ukazovákem do tváře, když se zvedl ze země.*

Kai Yoshimitsu
Někdy ti ji ukážu. Ale to tady nejde, protože by mě zatkli a uvěznili. Není to technika do vesnice. *oznámí ji. Rád by ji ji ukázal, ale nemůže. Nechce způsobit konflikt mezi Iwagakure a Sunagakure. Proto dal pokračuje v tréninku s Mizuki. Vytvoří dla kouřové klony a ti začnou bojovat. Pustí se do meditace a oba ji postupují stejně, jen Kai Ovi trvá déle než Mizuki.* (Kai) Vážně. Pro mě je lepší trénovat s někým, než sám. *odpoví ji a pořádně se protáhl. Svoje slova nemohla zvolit lépe. Proto se musel od ní otočit, protože její slova ho dojala. I nějaká ta slzička ukápla. Otřel si oči a otočil se zpět.* (Kai) Ty víš jak dohnat svého senseie k slzam a udělat ho šťastným. *oznámí ji a podrbe ji má hlavě. Už je docela pozdě a zítra má svůj důležitý zápas.* (Kai) Pro dnešek konec. Dneska máš zákaz trénovat, aby jsi byla odpočatá na zítra. *přikáže ji a pak ji obejme. Je rád, ze se tu s ní potkal a pomohl ji zesílit. Jen doufá, že ho poslechne a nebude se přemáhat.*

Hmpf, *odfrkla si a podívala se raněně na Kaie. Dlouho to ale nevydrží a začne se smát. Přeci jen už je dost dospělá na to, aby pochopila, že kdyby jí to mohl ukázat, rád se pochlubí - život shinobi ji pomalu, ale jistě naučil trpělivosti. A Kai ji v tohle ohledu dokázal trénovat taktéž. Nikdy nezapomene na chvíle, kdy ho musela nutit, aby si nasadil alespoň dvě ponožky stejné, nebo se šel umýt a najíst. Musela se nad jeho slovy pousmát, ale když mu sdělila svůj vlastní názor na věc, otočil se k ní zády. Překvapeně zamrkala a položila mu ruku na rameno.* Sensei? *Zašeptala trošku zmateně, ale když se otočil, musela se tiše zasmát.* "On plakal?" *Usoudila z jeho skleněných očí, ale v podstatě se jí sám přiznal. Jakmile ji podrbal na hlavě jako štěně, jen se lýsla k jeho dlani, ale následně protočila oči, když ji přikázal, aby už dnes netrénovala.* Jó, jó... Však já vím, *zašeptala trošku otráveně, ale hodlala se jeho doporučení držet.* Vím, že na zítra potřebuju spoustu energie... *Zašeptala už o něco sklesleji, ale ještě nezačínala přímo propadat panice. Musela si odpočinout, psychicky se připravit a pokud možno si do začátku toho souboje ještě nějak neublížit, čehož upřímně byla schopná kdykoliv a za jakékoliv situace. Dnes se však po zbytek dne hodlala šetřit ještě více než obvykle.* Slavnostně přísahám, že se půjdu najíst a pak rovnou do postele! *Zdvihla ukazovák k nebi, čímž chtěla svým slovům dát ještě větší důraz a v podstatě to Kaiovi slíbit.*

Kai Yoshimitsu
*Na její slova, když se k ní otočil zády nereagoval. Přeci pro senseie je nepřípustné, aby před svoji studentkou plakal. Proto se to snažil utajit, jenže neúspěšně. Usmál se na no, když výjimečně neodmlouvala. Možná sama chápe důležitost zítřejšího zápasu a nebo dala na jeho rady. To pro něj bylo neznámé. Ještě když řekl, že to chápe, utvrdil se, že chápe důležitost zítřejšího dne. To ho potěšilo, že už není to malé dítě, které bylo kdysi. Nejraději by ji odvedl na její ubikaci, ale věděl, že by tam šli dlouho. Proto ji v tomto ohledu bude věřit a nechá ji tam dojít samotnou. Přeci on o berlích ještě nechodil, také e to hold musí ještě učit. Ale co už, co se stalo stalo. Nad jejími slovo se je  usmál a sledoval ji a její gesto.* (Kai) Dobře řečeno. Teď to jenom dodržet. *dodá a chytne ji za tvář a lehce ji zatahá a dám se zahubí.* (Kai) Tak myslím, ze bychom mohli jít na ubikace, ať si pořádně odpočineš. *sice to jen oznámil, ale myslel to jako rozkaz. Nechtěl od ní slyšet nějaké odmlouvání a tak se rovnou rozešel pryč. Jen doufal, že budou mít chvilku společnou cestu a neopustí ho hned na začátku. Věděl, kde má ubikaci, tak šel kousek s ní. Až na místo, kde se jejich cesty rozdělovali.* (Kai) Myslím, že se zde naše cesty pro dnešek rozdělují. Tak se uvidíme zítra v aréně. *oznámí a dneska ji naposledy obejme. Je rád, že s ní mohl před poslední zkouškou mluvit a dát ji nějaké rady. Po chvíli ji pustil a jen ji sledoval jak odchází a mával na ni.* (Kai) Nezapomeň, co si slíbila! *křik ne na ni naposledy a pak se jen otočí a sám odejde do svého pronajatého pokoje.*

*Neodmlouvala, protože se odmlouvat odnaučila. Navíc co se týkalo Kaie, něco jí říkalo, že dokud mu na místě neodpřísáhne, že si odpočine, nepustí ji jen tak zpátky. Mizuki ale také měla jasno v jedné věci - pokud by ji chtěl doprovázet, nenechá ho. Byl vážně zraněný a sám tak měl problém se dostat k sobě, natož aby ještě vyprovázel svou studentku. Navíc Mizuki už se cítila natolik vyspěle, že by bez problému trefila na svou ubikaci.* Neboj se, sensei, víš, že já sliby plním - splň i ty ten svůj, *zazubila se nazpět a trošku se ušklíbla, když ji zatahal za tvář, za kterou se pak instinktivně chytila. Narážela na to, že ji zítra přijde podpořit - neustále se o tom potřebovala ujišťovat, protože věděla, že pokud tam bude, podá lepší výkon. Vyrazila společně s ním pryč z tohohle místa a jakmile se jejich cesty měly rozcházet, jen se na něj tázavě otočila a pohled jí sklouzl k jeho berlím.* Jsi si jistý, že nechceš doprovodit, Kai-sensei? *Zeptala se, ale měla takové tušení, že jí řekne, že je to v pořádku, že to zvládne. O čemž ani nepochybovala. Proto přiložila dlaně na jeho záda, když ji objal a přivřela oči. Tohle sevření vždycky dokázalo zklidnit její roztěkané myšlenky. Po chvilce však byla nucena ho pustit a jen přikývla.* Ty taky! *Křikla na něj, když už odcházel a sama vyrazila pryč.*

Zadání: Rodina Yazamaki požádala o hlídání svého synka, zatímco budou na vyřizovat věci mimo vesnici.


*Sora si zkoumavě prohlížela dům, ve které měla trávit svou dnešní misi. Byla nadšená. Konečně se to povedlo a ona měla svou první misi. Stále se byla ptát, zda není nějaká volná a vždy jí bylo řečeno, že nic pro nezkušeného. A teď najednou to tu bylo. Mise. Mělo to své kouzlo. Pomalu vyrazila ke dveřím a zaklepala. Dlouho se nic neděje a ona si tak začíná myslet, že je na špatné adrese. Když už se chystá odejít otevřou se dveře. V nich stojí celkem sympaticky vypadající dáma.* (Sora) Ehm dobrý den. Já jsem tu dnes, abych vám pohlídala synka. *Řekne a mile se usměje.* (Sora) Sora Eguchi. *Představí se a dáma si jí prohlíží.* (Paní domu) Vypadáš dost mladě. Zvládneš se postarat o malé dítě? Není to žádná lehká práce. *Pochybovačně si jí měří pohledem a Sora se nepatrně zamračí.* (Sora) Ujišťuji vás, že jsem více než schopná se o to postarat. Přeci jen. *Zvedne ruku nahoru a významně si poklepe prstem na čelenku ninji na čele.* (Sora) Ta se nedává jen tak. Takže nemějte obavy. O vašeho syna se zvládnu postarat. *Slíbí a žena tedy kývne a otevře dveře aby jí pustila dál.* (Paní domu) Pojď za mnou. *Řekne, když se Sora zuje boty. Sora se zvědavě rozhlíží kolem sebe. Dům byl moc pěkně zařízený. Došli do prostorné kuchyně kde se zrovna nějaká starší paní snažila vnutit lžičku s jídlem malému chlapci co seděl před ní na židličce. Dítě sebou škubalo, snažilo se dostat mimo dosah lžičky a jejího obsahu.* (Paní domu) Maličký si začíná uvědomovat sám sebe a máme takové. Období vzdoru. Určitě to nebude nic vážného. Tady paní Mino tu bude s tebou. Určitě vše zvládnete. *Řekne a aniž by se starala o to zda se její syn nají nebo ne odejde pryč.* (Sora) Ehm. Zdravím vás paní Mito. Já jsem Sora. Budu tu dnes s vámi. *Řekne a žena po ní střelí ne moc hezkým pohledem.* (Mito) Výborně. *Řekne a odtáhne se od dítěte.* (Mito) Tady máš lžíci, tady máš svačinu a hodně štěstí. Já jdu pokračovat ve své práci. Kdybys něco potřebovala najdeš mě v domě. A dám ti jednu radu. Nenech ho utéct. Jeho rodiče nemají rádi, když ho pak musejí nahánět všude po vesnici. *Po těch slovech si vykráčí z pokoje a Sora jen nechápavě sleduje dveře kde odešla a dítě co tam sedí na židli a šklebí se.* (Spratek) Já to jíst nebudu! *Hodí po ní jednu z hraček. Sora sleduje, jak se hračka odrazí od její hrudi a spadne na zem.* (Sora) U všech koček, kam jsem se to dostala. *Povzdechne si.* (Sora) Ale musíme se najíst. Musíš papat abys měl sílu a pořádně si vyrostl. Přeci musíš být velký a silný, aby z tebe byl jednou velký ninja. *Zkusí to, co na ní zkoušeli rodiče když byla malá. Kluk se zklidní a pozorně si dívku prohlíží. Sora s úsměvem vezme místo na židli kde do teď seděla žena a přisune se blíž.* (Sora) No vidíš, že to jde i bez křičení. Sníme to a pak si půjdeme hrát co ty na to? Máš nějaké hezké hračky? *Zeptá se zvědavě a doufá, že to s dítětem nějak půjde.* (Spratek) Nechci! Nechci! Nechci! *S každým slovem přidává na ječení a při posledním slově už ječí tak, že Sora má pocit, že jí prasknou bubínky. Aby toho nebylo málo tak se kluk natáhne a nakopne jí pod koleno.* (Spratek) Mamíííííí. *Vykřikne, seskočí ze židle a rozeběhne se pryč.* (Sora) To si ze mě děláte srandu. *Zakroutí nad tím hlavou a zvedne se, aby kluka našla. Dům byl vážně obrovský a chvíli trvalo, než se zorientovala. Kluk byl evidentně ve svém pokojíčku a hala bala házel věci ze země do malého kufříků.* (Sora) Co to děláš? *Pronese a zastaví se ve dveřích.* (Spratek) Nech mě. *Dostane jako odpověď a Sora se zamračí. Tohle byl tedy dost mizerný začátek její kariéry co by ninji.* (Sora) Hele nevím co máš v plánu, ale odejít nemůžeš. *Pronese vážně a opře se ramenem o futra, aby bylo patrné, že to myslí vážně. Kluk po ní střelí pohledem a zamračí se. Pak jeho obličej začne měnit barvu od naštvané rudé, po lehce přidušenou fialovou až opět po skoro svítivě červenou.* (Spratek) Ááááááá. *Vykříkne, popadne kufřík a rozeběhne se k oknu. Sora si povzdechne a pak pohne rukou. Na tuhle misi si písek nebrala, nepotřebovala vzbudit rozruch podivným kabátem. Ale pro jistotu u sebe měla pytlík se železným pískem, kdyby se hodil. Vyšle písek dopředu a nechá mu obalit nohy. Jak se snaží doběhnout k oknu, tak ho to strhne k zemi, kde se rozplácne. Sora se uchechtne jak ho tam, tak vidí.* (Sora) Odejít nemůžeš. Myslím to smrtelně vážně. Tvoji rodiče mají práci mimo vesnici a ty bohužel musíš být doma. Blbé já vím, ale tak to je. Nedělej to těžší ani mě, ani sobě, ani dalším lidem a přijmi to. *Snaží se mluvit klidně a písek stáhne. Kluk si otře se vzlykáním nos a posadí se.* (Spratek) Já chci mámu. *Vzlykne a Sora trošku změkne.* (Spratek) Nechci tady být zase sám. *Začne suverénně fňukat a Sora to s hrůzou sleduje. Vůbec netušila, co má teď dělat. Kdyby pokračoval ve scénách tak by mu prostě z flákala zadek. Jenže co s ním teď.* (Sora) Hele já vím jak se cítíš. Taky jsem byla pořád doma sama. Rodiče jsou ninjové víš. Takže jsou hodně mimo domov. *Přejde k němu a posadí se na zem vedle něj.* (Sora) Ale to neznamená, že tě nechtějí mít u sebe. *Tím si úplně jistá nebyla, protože paní Yazamaki nevypadala, že by o syna měla nějakou velkou starost. Ale ona jako malá se nejvíc trápila tím, že rodiče jsou raději na misi než s ní doma. Chlapec si jí chvílí prohlíží a pak přestane fňukat a otře si sopel u nosu.* (Spratek) Kdo seš? *Zeptal se a pozorně si jí prohlížel.* (Sora) Jmenuji se Sora. Poslali mě, abych tě hlídala víš. *Řekla a kluk si jí stále prohlížel.* (Spratek) Jsi ninja? *Zeptá se a Sora přikývne a ukáže mu čelenku. Chlapec přejede pohledem na čelenku a chvíli si jí prohlíží.* (Sora) Máš tady akčního ninju? *Zeptá se překvapeně na táhne se pro figurku vojáčka v ninja vestě, s čelenkou na čela šátkem přes ústa.* (Spratek) Ano. To je Kakashi. Znáš tu pohádku? Je úplně skvělý. *Začne nadšeně vyprávět a Sora jen přikyvuje a nechá ho vyprávět. Začínala mít dojem, že to spolu přeci jen nějak zvládnou.*

Počet slov: 1079

Zadání: Vlivný občas vesnice si vyžádal někoho na venčení svých psů, aby se mohl věnovat důležitějším povinnostem.



*Sora neměla moc dobrý pocit z toho co jí čeká. První mise byla celkem nepříjemná zkušenost. I když se chlapec, kterého hlídala nakonec přece jen srovnal a dalo se to s ním vydržet. Nebylo to přesně co by si přála. Když si vyzvedla novou misi tak už z přečtení, o co šlo jí moc do zpěvu nebylo. Což o to zvířata měla ráda a trávit s nimi čas bylo fajn. Ale venčení psů? Přemýšlením si krátila čas cestou k domu, kde bydlel zadavatel mise. Dům bylo suverénní sídlo, které dokonale zapadalo do okolních kamenů a byl v něm vidět silný zásah zkušeného architekta. Bylo to hezké místo. Ještě ani pořádně nestihne zvednou ruku, aby mohla zaklepat a dveře se otevřou.* (Majordomus) Přeje si mladá dáma něco? *Zeptá se zvědavě a prohlíží si jí. Přeci jen o nějaké prodavače a podobně zájem neměl. Sora se usměje a představí.* (Sora) Přišla jsem na misi. Mám tady vyvenčit nějaké psi. *Řekne a muž chápavě kývne.* (Majordomus) Jistě už to chápu. Nevšiml jsem si vaší čelenky. Omlouvám se. Předám vám ta zvířata ať se provětrají. *Řekne a udělá krok dozadu. Sora vyrazí dovnitř, ale muž jí s překvapeným výrazem zastaví.* (Majordomus) Počkejte prosím venku. Do domu nepouštíme každého. *Po těch slovech dveře zavře a Sora tam stojí trošku vyvedená z míry. To bylo divné. Aby ji někdo nechal takhle stát venku. Ale nenechá se tím odrazit od splnění mise. Postávala před domem, rozhlížela se kolem a pak uslyšela štěkot, vrčení a funění. Z poza sídla vyšel majordomus a na vodítku měl několik psů. Malých, velkých, chlupatých, skoro bez chlupů a všichni táhli muže za sebou a ten jim sotva stačil.* (Majordomus) Tady jsou. Hodně štěstí. *Předá jí s úlevným výrazem psi a odejde pryč. Sora si převezme vodítka a snaží se je nějak srovnat v rukách. Pak najednou jeden ze psů spatří něco zajímavého a rozeběhne se pryč. Sora vyjekne překvapením a udělá pár překvapených kroků, než si uvědomí, co se děje a zatáhne za vodítko, aby psovi nedala volnost k pohybu. Jenže i když jednoho psa udrží tak ostatní vyrazí tím směrem taky a jako lavina chlupů, zubů a smradlavého dechu vyrazili dopředu. Sora za nimi vlála a sotva se udržela na nohách natož aby je dokázala zastavit. Běžela ulicí a snažila se ukočírovat co se děje, ale nemělo to valný úspěch. Jak se snažila se zvířaty krok, najednou si uvědomila dost podstatný fakt.* (Sora) „Jsem přece ninja! Co tu vymýšlím! „*Napomene se a za běhu se soustředí na chakru a pak jí převede do nohou a na místě se zastaví. Trošku jí to škubne rukama, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Některé ze zvířat se tam skácí k zemi, jak najednou skončí prudce jejich volnost. Kňučí, chrčí jak se jim obojky zařízly silně do krku a zvláštně se dívají na osobu co drží vodítka.* (Sora) A dost! Tohle stačilo! Musíte být poslušní. Já se nebudu rozčilovat celý den s bandou ufuněných, otravných čoklů. A zkuste jeden z vás hodit hovno! Nebo! *Zdvihne výhružně pěst a pak vyrazí pomalu po vesnici a užívá si procházku. Bez bobku se to sice neobejde, ale bez dalšího výjevu těch psů už ano. Bylo už pozdě odpoledne, když vyrazila k domu majitele těch psů. Zaklepala na dveře a čekala.* (Majordomus) To už jste zpět? A máte všechny? *V jeho hlase bylo slyšet znatelné překvapení.* (Majordomus) Zajímavé. Prosím pojďte semnou. Odvedeme je dozadu a já vám poté dám potvrzení mise. Jak taková mladá dáma jako vy zvládla tu divokou smečku? *Zajímal se dost zvědavý. Nešlo to mu to do hlavy. Sora se na něj jen mile usmála a neodpověděla.*


Počet slov: 602

Zadání: Nemocnice si vyžádala pomoc vzhledem k nedostatečnému počtu personálu. Přidělení ninjové budou rozděleni dle hodností na určité práce.



*Sora celá nadšená kráčela směr nemocnice. Nemohla se dočkat práce tam. Přeci jen už od mala přemýšlela, že by byla lékařkou jako mamka a kdy jindy si vyzkoušet tu práci než teď. Když si vyzvedla misi a zjistila, že se koná v nemocnici nemohla tomu ani uvěřit. Na kráčela do příjímací haly a zvědavě se rozhlédne. Pak si to zamířila k recepci.* (Recepční) Budete si přát? *Zeptá se a zkoumavě si Soru prohlédne.* (Sora) Ano dobrý den. Jsem tady na pomoc v nemocnici. D mise. *Vysvětlí a žena kývne a začne jí popisovat kudy se má vydat, aby našla toho kdo to má nastarost.* (Sora) Děkuji vám. Já si cestu najdu. *Ujistí jí a rychle se vydá kudy popisovala. Zastavila se před místnosti, kde byla cedule, která dávala tušit, že tam se má hlásit dobrovolná pomocná síla. Zaklepe než vejde dovnitř a překvapením jí vyjede obočí až skoro do vlasů, když vidí kdo tam sedí.* (Sora) Onēsan. *Vyhrkne a dívka za stolem se na ní podívá.* (Rinko) Soro? *Stejně překvapeně se na ní dívá a pak přeběhne stůl a pevně jí obejme.* (Rinko) Sora-chan. Tebe už jsem neviděla. Jak je to dlouho? Co tady děláš? Přišla jsi pomoct do nemocnice? To je super! *Jede jako kulomet a nedá moc prostoru k tomu, aby Sora mohla vůbec promluvit.* (Sora) Je to hodně dlouho. Byla jsem malá, když tě mamka učila a připravovala na lékařskou praxi. Takže jsi to dokázala? Jsi lékařka? *Zeptá se nadšená z toho, že její kamarádce se splnil sen. Rinko trošku smutně zakroutí hlavou a přejde zpět ke stolu a posadí se na židli.* (Rinko) Bohužel to nedopadlo jak jsem čekala. *Zvedne ruku a ukáže dost ošklivě poraněnou ruku, na které chybělo pár prstů.* (Rinko) Při misi jsem byla dost ošklivě zraněná. Sice mě dali dost dobře dohromady, ale chakru už nedokážu ovládat jak jako dřív. A bez ovládání chakry je lékař k ničemu. *Řekne s hořkostí v hlase a pak to zažene a usměje se na Soru.* (Rinko) Takže fajn. Chceš nám pomoct, a to je moc dobře. Takže tu projdeme pár formalit. *Najde ve stole nějaký papír.* (Rinko) Jméno víme. *Napíše ho tam, aniž by se zeptala.* (Rinko) Doporučení ti dám hned, to je stejně jen formalita. A teď ještě. Hodnost máš jakou? *Zeptá se zvědavě.* (Sora) Jsem genin. A vlastně ani ne moc dlouho. *Uculí se a Rinko se usměje a zapíše si to tam.* (Rinko) Tak to ti moc gratuluji. Velký den, že? Stát se geninem. *Prohodí a zvedne se od stolu.* (Rinko) Předám tě tvé nadřízené. *Po těch slovech Soru odvede chodbou k výtahu a s tím sjedou až dolů.* (Rinko) Počkej tu. *Řekne a odejde. Po nějaké době se objeví stará žena a mávne na ní. Sora trošku popoběhne, aby byla rychle u ní.* (Pracovnice) Takže ty jsi nová výpomoc? To je skvělé. Lidí tu není nikdy dost. *Kývne hlavou, aby jí následovala a vydá se do obrovské místnosti, kde je spousta hluku a ještě větší spousta prádla.* (Pracovnice) Prádelna je moc důležitá součást nemocnice. Bez nás by to tu brzo bylo jako jedna velká hromada špinavých, chorobami prolezlých povlečení. *Řekne a přejde s ní do jedné části prádelny kde stojí několik naprosto přeplněných vozíků s prádlem.* (Pracovnice) Můžeš začít s tím, že vše vyndáš z těch vozíků a rozděl to na přibližně stejně velké hromady. Potom to je potřeba odnést do praček. Ty jsou támhle o kus dál. Pozor ať tě nesrazí nějaký spěchající kolega. *Poradí jí, než zmizí pryč. Sora se za ní trošku rozpačitě dívá. Tak tohle rozhodně jako výpomoc v nemocnici nečekala. S povzdechem přejde k vozíku a začne vyhazovat prádlo na zem. skoro jí až překvapí, jak moc toho tam je. Takhle vyhází postupně všechny vozíky a začne přehazovat oblečení z jedné hromady na druhou. Jenže ta hromada je tak velká, že by prádlo k pračce nedonesla, a tak všechny hromady poctivě rozpůlí, přehází ještě nějaké kusy prádla tak aby každá byla stejně velká. S prádlem v náručí si to zamíří k pračkám. S hekáním a s vypětím všech sil prádlo nastrká do první pračky. Prohlédla si návod na ovládání pračky přichycený vedle a zapnula jí. Nevěděla, zda to udělala dobře, ale nikdo kolem nebyl, aby jí poradil. Rovnou si to zamířila pro další várku a zapnula další pračku. Takhle to zopakovala, dokud všech šest praček za hlasitého hlukotu nepralo prádlo. Spokojená sama se sebou se rozhlédne po místnosti a je vlastně ráda, že tam je. Asi nešlo o to, kde přesně bude pomáhat, ale že přiložila ruku k dílu.* (Pracovnice) Máš to hotové? No super pojď. *Zamíří s ní jinam a Sora jí následuje.* (Pracovnice) Potřebuji abys odvezla prádlo nahoru. Hlídej si, abys dala každé povlečení na správné oddělení. *Upozorní jí a ukáže jí, že prádlo ve vozíku je označené značkami oddělení. Sora přikývne a vydá se s vozíkem do výtahu a vyjede nahoru. Pro orientaci na odděleních využije informační tabule na chodbách. Bohužel prádlo není srovnané tak, aby šlo za sebou jak by ona čekala a tak musela jezdit zleva doprava, přejíždět výtahem nahoru a dolů a předávat čisté povlečení a další věci tam, kam bylo potřeba. Takových vozíků jí průběžně připravili ještě několik a ona měla pocit, že snad nachodila sto kilometrů. Když bylo prádlo fuč spokojeně si oddechla a svalila se do prázdné vozíků.* (Pracovnice) Ale copak? Unavená? *Zeptá se s úsměvem a Sora přikývne.* (Sora) Popravdě docela ano. *Usměje se a začne se zvedat. Pracovnice jí pomůže a chápavě se na ní dívá. *(Pracovnice) Není to snadná práce, ale má smysl. A můžu tě ujistit zvládla jsi to bravurně. *Pochválí jí a pak se Sora rozejde zpět za Rinko, aby jí podepsala papír ohledně mise a ona mohla zmizet.*


Počet slov: 971

Tajemství klanu

Legenda:
Pátrající Hiro
Pečující Jusuke
Spokojený Shigesato



*Hirojuki seděl na židli, nohy pohozené na stole a prohlížel si obrázek. Nešlo vlastně o nic jiného než o poněkolikáté překreslený obrázek na kamenu. Tedy alespoň to, co z toho obrázku zbylo. Nebyl si jistý kolikátý obrázek už to je. Vždy obkreslil část, která byla na kameni zachovaná a pak zkusil dokreslit něco co ho napadlo. Nebylo to nic moc platné, protože to vždy vypadalo naprosto stejně, nebo skoro stejně. Jak si, tak obrázek prohlížel začínal z toho být unavený. Jak tak začal na židli přivírat oči a začala ho lákat únava najedou oči otevřel a nohy spustil ze stolu.* „Proč ti to nedošlo hned!“ *Napomene sám sebe a vyskočí ze židle. Čapne do jedné ruky kamennou tabulku, do druhé papír s obrázkem a rozeběhne se z pokoje pryč. Cestou dolů bere schody po třech a vběhne do haly jako neřízená střela.* Oh. Co se děje mladý pane? *Zeptal se Jusuke překvapeně a prohlížel si ho.* Co? Ne nic se neděje. *Ujistil ho rychle a přešel k jednomu z obrazů. Chvíli si motiv prohlížel, než se před něj posadil a před sebe položil tabulku a vedle ní papír s obrázkem. Pomalu mu to celé s historii klanu a těmi divnými symboly, obrázky, nelidskými tvory začalo dávat smysl.* Vážně vám nic není? *Zeptal se Jusuke a pomalu přešel k Hirovi a sledoval co to dělá.* Nic mi není neboj. Vlastně je mi dobře. Konečně už to asi mám. *Řekne s úsměvem, aniž by se na sluhu podíval. Muž jen krátce přikývne, a aniž by tušil o čem to mluví otočí se a odejde. Byl zvyklý že život v domě shinobi je občas plný překvapení. Jaký to byl šok, když se jeho pán poprvé neudržel a srovnal skoro celou ložnici v horním patře se zemí. Dalo hodně práce to zrekonstruovat a opravit. Co je proti tomu dětské hraní u obrazu. Hiro ještě jednou vyskočí, doběhne do pokoje, vezme pár věcí a seběhne dolů. Rychle začne překreslovat motiv z kamenné tabulky na papír a pak sleduje obraz a upraví to co nebylo z kamenné tabulky zřejmé. Doplní chybějící části, upraví kontury časem vyhlazeného a ztraceného a místa doplní vlastní fantasií. Spokojeně sledoval své dílo a usmíval se od ucha k uchu. Tohle se mu povedlo. Měl ze sebe radost. Pomalu se zvednul ze země a sbalil všechny věci a vydal se do pokoje. Nechávat to ležet v hale nebyl dobrý nápad. Postupně vše složí na stůl, přejde zavřít dveře a pak si to štráduje po místnosti tam a zpátky a přemýšlí. Ta tabulka zobrazovala jejich předka. Byl to motiv primitivní, hrubý a nejasný. Co čekat od lidí v dávné době, kteří svou historii, své zážitky a zkušenosti vydlabávali do kamene. Ať se to mělo, jak chtělo byl to jejich předek. Nevěděl, co přesně to znamená, protože jeho matka ani otec nevypadali jako ty zrůdy na obrazech a na vyobrazeních, které jím dával otec k nahlížení. Znamenalo to, že jsou s nimi pouze krevně příbuzní? Nějaké staré pokolení, které už zaniklo, ale oni nesli jejich historii? Nebo třeba jeho praděda, kterého už nezažil vypadal takhle? Ta představa se mu moc nezamlouvala. Už jenom proto, že nevěděl, které ženy by dobrovolně s tímhle chtěli pokračovat v nějaké rodové linii. Ale nechal tyhle myšlenky stranou a zaměřil se na to důležité. Jeho rodina byla nějak spojená s těmi zrůdami dole na obrazech. Musel přijít na to jak, ale aby mohl studovat hlouběji historii musel dostat přístup do knihovny otce a aby to udělal musel splnit jeho zkoušku. A tu zřejmě právě splnil. Sebral papír, párkrát se nadechl a vyrazil k pracovně jejich otce. Párkrát zaklepal a pak čekal.* Vstupte! *Ozval se po chvíli hlas jeho otce a Hiro opatrně vešel dovnitř. Shigesato seděl za svým stolem a něco studoval ve velké účetní knize. Když spatřil svého syna nepatrně pozvedl obočí překvapením.* Co tě sem přivedlo? Naposledy jsi tady byl sám od sebe už pěkně dávno. Bylo ti tuším … no možná čtyři? Seděl jsi mi na klíně a snažil se malovat pečetě. Což bylo celkem legrační. Děje se něco? *V jeho hlase byl slyšet zájem a to Hira trošku překvapilo.* S dovolením otče. *Řekne a zavře za sebou dveře.* Studoval jsem v pokoji tu kamennou desku co jsi mě a bratrovi dal. *Vysvětlí důvod své návštěvy a otec kývne a rukou ukáže na volno židli.* Tak povídej. Přišel jsi na něco? *Zeptal se a čekal. Hiro přešel židli, usadil se a chvíli si pracovnu prohlížel. Bylo to krásné místo ale moc rád tam nechodil. Poslední dobou to bylo jen místo, kde dostal on nebo bratr za něco vynadáno. Ale matně si vzpomínal, že si tam jako malý hodně rád chodil hrát. Otočil pohled na otce a sledoval, jak mu nalévá čaj.* Děkuji. *Nepatrně se usmál a vzal si od otce šálek.* Myslím, že jsem na něco přišel. Ta kamenná deska. Je nějaké staré vyobrazení našich předků, že? Ty malby dole. Ty bojiště, kde se prohání ty znetvoření lidé. To nejsou žádní démoni z pohádek, ale jsou to naši předkové. Mám pravdu? Nevím, jak je to možné, ale jsem si tím jistý. Rád bych s dovolením využil tvé knihovny a začal studovat naší historii hlouběji. Porozuměl tomu, kdo jsem, kdo jsme my a co jsou ty zrůdy na obrazech. *Řekne a upije čaj. Shigesato se usměje po slovech syna a spokojeně přikývne.* Máš pravdu. Ta kamenná deska je vyobrazení z dob, kdy se jeden z nepřátelských klanů setkal s členem našeho. Byli tak v šoku, že si mysleli, že je napadli samotní démoni. Dlouho svůj strach projevovali malůvkami a vyobrazováním našich předků. Překvapil jsi mě chlapče. Velmi dobrá práce. *V jeho hlase je slyšet skutečná pýcha a hrdost. Pomalu se zvednul od stolu a přešel k jedné ze skříní a otevřel malý šuplík.* Je mi ctí ti ten klíček předat. Je mi naprosto jasné, že tam budeš i tajně pouštět bratra a budete se tvářit, jak strašně jste mě přechytračili. *Pronese vážně a klíček drží v ruce.* Ale pamatuj jedno chlapče. To, že tvůj bratr si ke svému cíli nedojde sám ho jen bude oslabovat. Mysli na to až mu budeš chtít klíček ukázat a vzít ho do knihovny. Mysli na to až bude studovat vědomosti, které se mu budou dostávat jen díky tvé píli a chytré hlavě. *Domluví a klíček mu podá.* Dobrá práce Hirojuki. Jsem na tebe pyšný. Vidím, že jsi dost zralý na to, abychom začali tréninky. Zítra odpoledne buď připraven ve sklepení. Začneme první trénink. A teď upaluj. Mám ještě nějakou práci. *S úsměvem mu prohrábne vlasy a Hiro spokojeně přivře oči. Něco takového už dlouho nezažil.* Jasně tatí. *Spokojeně popadne klíček a vyřítí se z pracovny jako velká voda. Shigesato se dívá na pootevřené dveře s úsměvem na tváři. Miloval své syny jako nic na světě, ale už pro lásku k nim nechtěl polevit ze své výchovy. A na obměkčování měli matku. Hiro ale hnal k velkým dveřím, za které nikdy nesměli. Za dveře, které byli pro něj jedno velké neznámé. Nevěděl, z čeho je nervóznější více. Jestli z toho, že má přístup do knihovny, nebo z toho, že zítra s otcem navštíví sklepení a budou trénovat. Ale teď měl před sebou ty velké dveře z tmavého dřeva. S velkou masivní klikou z tepaného stříbra, které ladilo k černi dveří. Klíček byl oproti dveřím maličký, ale podle toho, jak složitě vypadal klíček, tak mechanismus zámku musel být kvalitní. Opatrně klíč strčil do zámku a s chvěním celého těla odemkl. Zámek cvaknul s dokonalou přesností, zuby zapadli bez jediné zádrhelu a dveře se otevřeli neskutečně tiše. Žádné tajemné vrzání, protivné skřípání. Pouze otevřel dveře do obrovské místnosti plné regálů s knihami. Hiro byl v knihovně vesnice pouze párkrát, ale tohle mu přišlo mnohem zajímavější. Knihovna neměla zvláštní atmosféru toho místa. Hiro procházel mezi regály, rukou projížděl po policích a prohlížel si knihy a svitky tam umístěné. Bylo tam toho tolik. A ve středu toho všeho dva velké stoly, dvě velká pohodlná křesla, každý stůl vybaven psacími potřebami a papíry pro poznámky. Na každém stole karafa na pití a velká lampička. Hiro si až teď uvědomil, že po otevření dveří se rozsvítilo matné světlo na stropě, které dávalo dostatek světla, aby tam bylo vidět, ale ne moc aby se za světla dalo dobře číst. Zřejmě proto ty lampičky. Okna neviděl v místnosti žádné. Nevěděl, zda ty stoly dělali v době, kdy byl pouze jeho otec s matkou a měli to pro sebe, nebo zde byli připravené pro něj a bratra. Ale to nebylo důležité. Věděl, že zde bude trávit spoustu času.*

-----------------------------