Akademie (Talentová)

Dobre Hibiki *Povie s úsmevom a ruku na potrasenie samozrejme neodmietne.* Teraz si budeš vedieť vyrobiť takúto raketu aj sama doma. Myslím že na dnes sme trénovali už dosť, možno by sme mohli ísť domov, myslíš že už zvládneš kráčať? *Spýta sa jej, keďže predpokladá že odovoz/odnesenie stále odmieta.*

Hibiki Yuki:
Myslín, že tohle doma zkoušet nebudu. Nechci něco rozbít. *řekne Hibiki s úsměvem. Sice by si to ráda vyzkoušela sama, ale moc ji to nezajímalo, takže to zkoušet nebude.* Jo, neboj se. Domů se dostanu už sama. Odpočinek byl dostačující. Takže se o mě bát nemusíš. *odpoví a otočí se směrem domů. Udělá pár kroků a pak trochu zavrávorá, ale udrží se na nohou.* 'Sakra, asi ještě nebudu úplně fit.' Tak se měj, Okabe. Zase se někdy uvidíme. *rozloučí se s ním a rozejde se domů.*

Jasné doma to neskúšaj. *Zasmeje sa na tom aj Okabe.* Najlepšie sú na to otvorené priestranstvá. *Trochu Hibiki podozrieva, aj po jej slovách či naozaj odpočinok bol dostatočný.* Aká náhoda, ja idem tiež tým smerom. Asi kúsok prejdem s tebou. *Povie Okabe keď vidí ktorým smerom Hibiki vyrazí. Chce si len potvrdiť, že naozaj je schopná chodiť tak s ňou prejde také 2 ulice aby mal istotu, že to jej nohy naozaj zvládajú. Ak áno, tak sa s ňou potom na niektorej z križovatiek v Iwe už naozaj rozlúči a pôjde svojím smerom.* Ahoj, Hibiki. Tak zas niekedy nabudúce...

Hibiki Yuki:
*Hibiki šla domů a Okabe ji následoval. Tehdy se trochu pousmála, což bylo u ní unikátní. Pochodují spolu pár ulic, aniž by spolu promluvili a pak se Okabe rozloučí. Hibiki se zastaví a otočí se na něj.* Jasně, ty se taky měj, Okabe. Zase jindy. *rozloučí se a pokračuje v chůzi domů.* 'Je to zajímavý týpek. Takového sem viděla poprvé. Určitě s ním bude v budoucnu sranda, musím s ním zůstat kamarádka.' *pomyslela si a celou cestu domu přemýšlela nad ním.*

Trénink Síly
Hibiki Yuki
*Den začínající jako každý jiný. Hibiki se probouzí následně si dává do uší sluchátka a poslouchá hudbu. Tohle byl její rituál na celkové probuzení. Někdy trval i několik hodin a někdy i pár minut, jako v tento den. Po několika minutách vstala a došla ke skříni. Stála tam a když se koukala na své oblečení, tak začala přemýšlet, co bude dneska dělat. Na nic nepřišla, tak si vzala bíle kraťasy a černé legíny. Dál si vzala i modré tričko a modrou mikinu s kapucí. Odhodila si to na postel a vyndala si ještě ponožky. Ty hodila na postel k ostatním věcem a odešla do koupelny. Spravila ranní hygienu. Vyčistit zuby, opláchnout obličej a učesat se. Když měl vše hotovo, odešla do pokoje se převléknout. Po pár minutách vyšla z pokoje a na uších měla své sluchátka. Odhodlala se na neobvyklí tah. Chtěla jít ven a trénovat. Sama se tomu rozhodnutí divila, avšak trvala si na tom a rozešla se ven. Zabouchla za sebou dveře a vydala se někam dál od lidí. Proto zamířila na své obvyklé místečko. Na místo, kde trénovala docela často. Tentokrát neměla ty sluchátka, co se dávali do uší. Ale vzala si ty, co se dávají na uši. Když po nějaké době došla na to svoje místečko, zastavila se tam a rozhlédla se, zda tam nikdo není. Když se ujistila, že je sama sundala si batoh se svačinou a položila ho na místo, kam si ho normálně pokládala. Udělala pár kroků zpět a začala se soustředit. Chtěla, aby měla pořádné dýchání a nezadýchala se hned. Zavřela oči, a chvíli se soustředila. Pak náhle začala pomalu nohy, lehce nad zem. Vypadalo to, jako by běhala na místě. Taktéž se soustředila na správné dýchání. Minule, když trénovala tak se za chvíli zadýchala. Proto se rozhodla to napravit a u tohoto tréninku, kde trénuje svoji rychlost tak se soustředit i na dýchání. Za začátku nebyl vidět rozdíl, ale tak sama věděla, že si na to bude muset chvíli počkat. Proto po pár minutách běhání na místě stále ještě mohla a její dech se trošku zrychlil. Přestala a cítila na sobě znát pokrok. Dřív už teď byla udýchaná a nyní mohla pokračovat. Pozvedla svoji pěst a podívala se na ní s úsměvem.* (Hibiki) ‘Pomalu sílím a mohu chránit své sestry. Ale stále to není dost. Stále nejsem dost silná. Svět je krutý a jsou v něm silnější shinobi. Proto se stanu dost silná na to, abych je mohla chránit.’ *zamyslela se a pomalu přešla ke svému boxovacímu stromu. Opět natáhla jednu ruku před sebe a stoupla si tak, aby měla pěst pár centimetrů před stromem. Pak si to pomalu vyzkoušela oběma rukama a když zjistila, že je to v pohodě, zavřela oči a nadechla se. Když vydechla začala boxovat proti tomu stromu a stále kontrolovala svůj dech. Ovšem při tom pomalu zrychlovala až na samotné maximum. S kontrolováním dechu vydržela na maximální rychlosti déle, než kdy dřív. Proto se při tom i usmívala. Byla ráda, že pomalu a jistě sílí. Po skoro deseti minutách od začátku přestane a nechá nataženou pravou ruku proti stromu a opře se o něj. Lehce oddechuje. Proto se rozhodla odpočinout a tak si sedla vedle své svačinky. Vzala si flašku s pitím a pořádně se napila. S poloprázdnou flaškou položila svoji láhev a vzala si svačinku. Po pár minutách byla schopna se uklidnit a načerpat síly. Seděla tam a poslouchala svoji hudbu. Po několika minutách, tudíž po několika písničkách se zvedla na nohy. Opět se protáhla a odešla mezi stromy, vzdálené od sebe pět metrů. Postavila se k jednomu z nich a opět zavřela oči. Soustředila se a chvíli tam jen nehybně stála. Následně se rozeběhla k druhému, přičemž kontrolovala svůj dech. Přiběhla k druhému stromu a jen co se ho lehce dotkla obrátila se a běžela k druhému. Svůj dech dokázala kontrolovat a tak mohla pokračovat. Po nějaké době, zhruba 10 minutách se zastavila mezi stromy a oddechovala. Opřela se rukama o kolena a dívala se do země. Snažila se uklidnit dech a trochu se uvolnit. Po dvou minutách se narovnala a rozhlédla se. Podívala se na oblohu a slunce lehce zapadalo.* (Hibiki) Pomalu se stmívá, asi to tu pomalu ukončím. *řekne a poodejde. Nyní ani nezavře oči, jen začne zase zvedat nohy a běhat na místě. S dobrý dýcháním, které dneska trénuje ji to vydrží něco málo přes deset minut. Následně se narovná, otře si pot z čela a zahledí se na oblohu. Jelikož je ještě schopna pohybu, rozhodne se dojít pro věci a pro dnešek to zabalit. Chce dojít domů a trochu si pročíst nějaké svitky. Sebrala si věci a pomalu se rozešla domů. Byla s dnešním tréninkem spokojena. Vyjimečně se neodrovnala. Jen byla trochu zadýchaná, s čímž si hlavu nedělala. Když po chvíli došla domů, zula se v předsíni a vyklidila si batoh. Následně si sedla u stolu a pomalu tam usnula.

Počet slov 810

---Konec RPG---

Oprava:
Ten trénink je trénink rychlosti a ne síly. Omlouvám se všem přítomným.

Konec

*Dnešek začal celkem netradičně Gil jako každé ráno vstal a šel si udělat ranní hygienu, není to zrovna ten typ co by se na to vykašlal, nikdo nechce být špína, aspoň ne nikdo normální.* Dneska je venku tak krásně. *Pronesl si sám pro sebe, měl ještě
čas ráno než bude muset vyrazit. Gil přišel s úsměvem na tváři k oknu, které měl v pokoji a položil si lokty na parapet a hlavu si opřel o zápěstí. Gil se tímto vesele Koukal ven a chvíli sledoval jak se vyvíjí počasí. Když ho to po chvíli přestalo bavit tak se rozhodl dojít ke stolu a nasnídat se. Moc toho neměl jelikož žije sám, o matce neví a táta prý umřel když bránil čest Iwagakure před útočníky z kirigakure. Když dojedl tak vyrazil o něco dřív než obvykle, šel stejnou cestou, jako vždycky. Když po chvíli pak přišel před akademii v iwagakure tak už tam stály nějací děti, někteří byli starší jak on a někteří mladší jak on. Akademie ještě nejspíš nebyla otevřená a tak bylo to čekání po chvilce unavující. Naneštěstí pak už se akademie otevřela a žáci mohli dovnitř, dnešek je totiž čas kdy se konají zkoušky na genina, krvavé zkoušky, které jsou letos jiné, krvavé geninské zkoušky, úplně jiný způsob než byl do doby kdy napadli iwagakure, všechno se tím obléháním změnilo, úplně vše. Každý se musel přizpůsobit, někteří to ani nezvládly a psychicky se zhroutily, někteří se postavily proti a ať se vzpouřely sebe víc tak nakonec byli lapeni a popraveni. Když se Gil dostal do třídy tak si sedl na své místo, nikoho vedle sebe neměl. Nikdo vedle nej nechtěl sedět protože všichni ve třídě byli zdejší a on jediný se sem přistěhoval, celkem neférový pro něj, on si z toho hlavu nedělal, spíš se nad tím pousmál. Hodina začala, dnešek byl dnem kdy se procvičují techniky. Gil byl na řadě někde mezi posledními a tak měl šanci vidět jak si vedou ostatní. Když přišel na řadu tak ukázal techniky kinobori no waza, se kterou málem úspěšně vylezl na stěnu, ale po třetím kroku spadl na zem. Děti se mu skály že neumí ani vylézt na stěnu. Cítil se trapně a tak se chtěl zlepšit. Po konci vyučování poprosil učitele zda bytu nepomohl s tréninkem, ten souhlasil a tak až měl hotovou svou kantorskou práci tak se vydal společně s Gilem do ulic. Došli na místo kde není tolik lidí a kde muže bezproblémové trénovat lezení po stěně.* Tak a teď zkus vylézt po stěně. *Rekl mu učitel, Gil si teda nashromáždil svou chakru do nohou a šel směrem ke zdi. Když si na ní dal svojí první nohu tak to bylo ještě v pohodě, pak na ní stoupnul druhou nohou, to už začal malinko kolísat, ale to nevadilo, ještě nespadl, když ale pak chtěl udělat třetí krok tak ztratil rovnováhu a spadl na zem, stejně jako v akademii.* Musíš se na to soustředit, zavři si oči a nahromaď si chakru do nohou. Pak je otevři a jdi se projít na stěnu. *Gil to provedl, zavřel oči a nahromadil si chakru do nohou, otevřel oči a šel ke stěně na kterou udělal zatím jen první krok.* Teď si zádě zavři oči a rozejdi se víš, přitom si udržuj stálé stejné množství chakry na nohou, když budeš mít moc málo, spadneš. Když budeš mít naopak víc, stěna to nevydrží. *Gil to udělal přesně jak řekl, v tu chvíli udělal veliký pokrok a rozešel se skoro až ke střeše domu. Nedošel tam. Otevřel totiž oči a v tu chvíli zazmatkoval. Spadl. Učitel ale neváhal a chytil Gila aby si nevyrazil dech, protože padal zády napřed.* Děkuji, udělal jdem díky vám veliký pokrok, ale pak jsem otevřel nechtíc oči a už jsem to neudržel. *Učitel ho pustil na nohy.* Ale to nic, hlavní je že jsi udělal ten pokrok, navíc porad to můžeš zlepšit. *Řekl mu učitel s vlídným hlasem, pak už se jen rozloučil, ještě než se stačil ztratit tak mu Gil ještě jednou poděkoval a sám šel domů.

Konec rpg

Hibiki Yuki
*Hibiki před pár dny byla v akademii poprosit jednoho ze senseiů, který měl též dotonovou podstatu. Chtěla od něj naučit nějaké jutsu, které by mohla použít v boji. Onen sensei samozřejmě souhlasil a domluvil si s ní setkání na dnešek. Hibiki právě vstávala z postele a její ranní rituál se změnil. Nyní místo aby si dala sluchátka do uší a dál dospávala, se hned zvedla a odešla do koupelny. Tam se zamkla a začala s ranní hygienou. Vzala si kartáček, nanesla pastu a začala si čistit zuby.* (Hibiki) ‘Snad mě sensei něco naučí. Nějakou techniku, kterou bych já zvládla. Snad bude něco umět.’ *pomyslela si, zatímco si čistila zuby. Po chvíli si vypláchla pusu a umyla si obličej studenou vodou, aby se trochu probrala. Po ranní hygieně odešla zpět do svého pokoje, kde se oblékla a připravila se na dnešní trénink. Vzala si oblečení, které bylo pro ní obvyklé a to černé. Takto se oblékala poslední dobou často. Od doby, kdy složila zkoušku na genina. Ovšem na toto se se snažila nemyslet a taky ji to docela i šlo. Opět zkusila ze šuplíku vytáhnout svoji čelenku a když otevřela šuplík a spatřila onu čelenku, ustála to. Blbě se ji neudělalo a ani nezačala křičet. Proto ji vytáhla a uklidila do tašky, kterou si sebou brala. Sešla do kuchyně, kde si vzala z lednice jednu flašku s džusem a chleba, který si připravila včera večer. Nyní byla připravena jít za senseiem a tak se v předsíni oblékla a vyšla ven, na ulici kde nebylo moc lidí. Protáhla se a rozešla se k Akademii, kde měla sraz se senseiem. Když tam přišla, sensei tam již čekal a tak přišla k němu a uklonila se.* (Hibiki) Sem tu sensei. Můžeme začít. *řekne dívka. Sensei se na ní podívá a lehce se zamračí. Hibiki hned dojde co mu je a tak vytáhne čelenku a nasadí si jí. Tehdy se na ní sensei pořádně pousměje. Společně poodejdou na hřiště, co je u akademie. Tam se zastavili uprostřed a sensei ji předvedl pár jutsu, co ovládal a mohla umět i Hibiki. Nakonec se dívce zalíbilo jedno jutsu.* [b][color:6ffc= #FF0000](Hibiki) Prosím, naučte mě to jutsu s tím kopím. *poprosí dívka.* (Sensei) Dobře. Naučím tě to, když o to máš zájem. (Sensei) ‘Ta holka se dost změnila, od doby co udělala zkoušku.’ *pomyslel si sensei, když sledoval nyní Hibiki. Je pravda, že je nyní jiná, než byla na Akademii. Dřív se od nikoho moc nenechala učit. Jen když musela. Nyní sensei začal s vysvětlováním (To s prominutím nebudu vypisovat ) a ukázkou, jak se takové jutsu provádí. Hibiki byla nyní velice pozorná a sensei ji skoro nepoznával. Začala opakovat po senseiovi pečetě, ale nic se nevytvořilo. Ovšem dívka to nevzdávala a tak to zkoušela pořád dokola. Po několika pokusech se pod ní trochu zaklepala země, ale nic nevyletělo. Pohlédla na senseie znovu a on ji to ukázal opět. Jemu vyletělo hliněné kopí a ji stále nic. Dívka zavřela oči a soustředila se. Snažila se v mysli představit ono kopí a to, jak vylétá ze země. Začala skládat pečetě i přes zavřené oči. Ze země se něco ukázalo, ale hned se to rozpadlo. Hibiki začínala být lehce unavená. Pořád to zkouší a stále nic. Ale rozhodně se odmítá vzdávat. Pořád to zkouší znovu a znovu. Při každém pokusu se ji to povede o něco lépe. Vždy ono kopí kouká o kousek víc, než předtím. Nyní je dost vyčerpaná, že se sotva drží na nohou.* (Sensei) Dáme si pauzu. *prohlásí sensei a dívka padne na zem. Ohlédne se po své tašce, ale jelikož je unavená, tak jen napřáhne ruku. Sensei ji to nakonec podá a Hibiki se jen mile pousměje.* (Hibiki) Děkuji vám, sensei. *poděkuje mu a napije se z plného hrdla. Pak jen šťastně vydechne a vezme si jeden chleba.* (Hibiki) ‘Sakra. Ať se snažím sebe víc, prostě mi to nejde. A sensei to vytvoří jakoby nic. Musím sílit a stát se silnější, abych mohla bojovat pro dobro svých sester. Ale Nejdřív musím přijít na kloub té technice. Když ji ovládnu, zase zesílím a budu silnější.’ *přemýšlí, zatímco jí ten chleba. Konečně se najedla a nyní má zase trochu sil. Samozřejmě se snažila i vymyslet to, jak by mohla to kopí vytvořit stejně jako sensei. Ale nic kromě tvrdé snahy ji nenapadlo. Složila pečetě a nadechla se.* (Hibiki) Doton: Gansetsukon *řekne a do ruky ji vletí slabé kopí, která má v průměru nějaký dva centimetry. To ji ale ovšem hodně potěší a tak se usměje.* (Hibiki) Dokázala sem to. Dokázala, sensei. *řekně hrdě dívka.* (Sensei) Dokázala, ale toto kopí je v boji nepoužitelné. Takže znovu. *odsekne ji sensei a Hibiki z tváře zmizí úsměv a pak i to kopí. Nakonec se začne soustředit ještě víc a do ruky ji vletí kopí. To je stejně hubené jako to předchozí. Hibiki si ho chvíli prohlíží a pak ho pustí a ono se rozbije o zem. Stále s tím není spokojená. Sice začíná být znovu unavená, ale je odhodlaná to dotáhnout do konce. Jenže po několika použití to stále není dostatečné a Hibiki tak odpadne. Když padne na zem unavená, drží v ruce kopí, které je pevnější. Stále to není tak pevné jako senseiovo, ale na její úroveň dostačující.* (Sensei) To pro dnešek stačí. Sejdeme se zase jindy a dotrénujeme. Pro dnešek běž domů a odpočiň si. *přikáže ji sensei a odejde. Hibiki tam leží a posadí se. Koukne na svoje kopí, ale stále to pro ní není dostačující. Nakonec ho pustí a namáhavě se zvedne na nohy. Zvedne si svůj batoh a kulhavou chůzí si to odkráčí zpět domů. Je špinavá a upocená, tak si chce dát teplou koupel.*

Počet slov: 940

*Dneska nastal den D. dneska je den kdy se Gil stane geninem, ale nebude to zaradmo, je totiž založená nová zkouška, ve které se utkají dvě děti proti sobě a vyhraje ten kdo zabije toho druhého dřív, nejdříve tohle Gila zarazilo, však tu dřív byl jiný způsob jak se dělali zkoušky. Nejspíš na to má vliv nedávná událost, vlastně určitě. Den kdy se měla celá třída sejít v aréně je právě dnes. Gil se ráno celkem dobře umyl a najedl se. Už od brzkého rána nemohl spát a tak měl celkem dost času se pořádně připravit. Sám ani neví jakého dostane soupeře a tak ho chytá i tréma, ale ne z toho že by měl někoho ze třídy zabít, spíš měl trému jak budou ostatní silní, neví jak moc se má připravit.* Takže dneska je den kdy možná skončí můj život a nebo bude pokračovat. *Je to nevyhnutelné. Gil ráno vyrážel celkem brzo ráno aby si stihl ještě provětrat hlavu. Ven vyšel ve své vestě, která z většiny dělá jeho osobnost. Když šel směrem k aréně tak venku ještě byla tma a jediné světlo tam bylo od lamp a od měsíce, který šel stále dobře vidět, ješte nestihlo vyjít ani sluníčko. Nikdo nebyl venku až na pár lidí, kteří si už připravovali své stánky a obchůdky.* Hej kluku, nechceš mi pomoct? *Optal se ho nějaký náhodný člověk, nejspíš je to majitel stánku, u kterého stál.* jistě, proč ne. *Odpověděl mu Gil, muž nevěděl že Gil jde dneska na krvavou zkoušku, ve které bude muset někoho zabít. Když mu muž řekl s čím potřebuje pomoct tak se Gil sám od sebe obětoval jak už je to v jeho zvyku.* Děkuji ti za pomoct, na oplátku si sedni a já ti připravím rámen s kuřecím masem. *Taková menší odměna za jeho pomoc. Gil si teda sedl ke stolku a muž mu po chvíli přinesl rámen s kuřecím masem, měl ale dva talíře. Gil pochopil že si nejspíš muž dá rámen s ním.* Chystáš se jít do školy a nemůžeš spát? *V tu chvíli to tomu majiteli docvaklo.* Nejsi nervózní že jsou dneska geninské krvavé zkoušky? *Zdá se že muž ví i termín kdy se konají, nejspíš náhoda.* uhmm.. jo, ale nějak mi to nevadilo. *Odpověděl Gil, nedělá mu ani problém se o tomto bavit.* No jo, dřív to bylo jiné. Zkoušky se konali stejně jako v každé jiné vesnici až na kirigakure a sunagakure. Teď to je jiné, svět se mění. *Vypráví muž během toho co Gil i s mužem, kterému pomohl. Když pak po chvíli dojedli tak muž nevzal nádobí, právě se chystal vyprovodit Gila na jeho cestu směrem k aréně.* Držím palce, jestli vyhraješ tak se tu pak někdy stav a něco ti povyprávím. *Toto byla poslední slova co slyšel od muže. Pak už Gil vyrazil na svou cestu k aréně. Čas byl tak akorát. Když Gil konečně dorazil do arény tak už tam byla většina jeho spolužáků, kteří se na něj podrážděně dívali. Gil nad tím ani nepřemýšlel, neměl ani nejmenší zájem projevovat nějakou tu lítost. Po chvíli přisel i jeden vysoce postavený muž v této vesnici, který se tu objevil až po tom co se odešli vojska. Byl to Nemu Kurotsuchi.* Vítejte na krvavé zkoušce, tady se rozhodne zda jste schopni se stát ninji. Pokud budete slabý tak ať, slabý nikdy nepřežijí v tomto krutém světě. *Ješte chíli měl svůj proslov, Gila to nějak moc nezajímalo, spíš už jen čekal až začnou souboje. Když pak skončil svůj nudný proslov tak oznámil dvojce a jejich pořadí a také vyzval všechny aby si stoupli po obvod arény. Gil byl předposlední, a jeho soupeř není jen tak někdo, je to jeden ze stavebních kamenů jejich bandy ve třídě, která šikanovala mladší.* „Ten bude problém.“ *Než se nadál tak už začal prví souboj, který skončil velice rychle. Ale není to co on sám čekal, myslel si že tady to bude zajímavější.* „Vypadá to že jsem trénoval celkem dobře a mohl bych obstát v souboji.“ *Souboje pokračovali, mezi sebou mezitím pokračovali kamarádi, kteří nechtěli zabít jeden druhého. V tom souboji umřeli oba dva, zabily se navzájem. Konečně přišla řada na Gila. Proti němu byl soupeř, který by si jistě zasloužil smrt. Když pak stáli proti sobě tak ani z jednoho nebyla cítit nervozita. Jeho soupeř si byl tak jistý že dokáže Gila zabít. Několikrát se pokoušl Gila taky šikonovat, ten is to ale nenechal líbit a tak Gila i překvapovalo proč si je tak sebejistý.* Víš, já jsem dost trénoval, jsem si jistý že odsud odejdu já a ne ty. *Nahodil jeho zlý úsměv. Gil taky trénoval a neměl pochyby. stál sebejistě, neudělal krok vzad. Byl si tak jistý že by s tou jistotou mohl krájet celé lesy vmžiku. Ještě než se stačil zahájit souboj tak už spousta spolužáků podporovala jejich kámoše. Nejspíš si přáli Gilovu smrt. Ti co se neozý vali tak většina z nich byla právě obětí šikany. Rozhodčí zahájil gestem, oba dva to poznali a tak se Gilův soupeř proti Gilovi rozeběhl. Chtěl ho praštit, ale když byl blízko Gila tak Gil udělal krok v před a uhnul ráně tím že malinko stáhl svou hlavu, na kterou jeho soupeř mířil, dolů a lehce do pravá strany strany a tak mu pravá ruka prosvištěla kolem ucha, ale nezasáhlo mu to ucho, spíš jen jeho delší vlasy. Gil měl ruku sevřenou v pěst a bouchnul jeho soupeře do obličeje, rána přišla přímo zepředu rukou, která byla na pravé straně, a tak dostal dobrou čočku. Ten se udělal pár kroků vzal a přitom zakopl o mrtvolu jeho kamaráda, to následně způsobilo jeho pád.* „nebudeme se tady s tím zdržovat.“ Tak co? Pořád na mě máš? *Řekl Gila než stačil přijít k němu aby zápas rychle ukončil tak se zvedl..* „sakra, ten bude problém.“ *Ostatní ho hlasitě povzbuzovali aby už Gila konečně zabil. Jenže Gil nebude lehký oříšek, stejně jako jeho soupeř, teda to si Gil myslí, ale rád by to ukončil brzo. Oba dva stáli zase proti sobě. Ten se proti němu rozeběhl znova a Gil teď taky proti němu se rozeběhl, ale než byli u sebe tak Gil rychle se sklonil k zemi aby o něj jeho soupeř zakopl. Ten o něj pak opravdu zakopl a skončil na zemi, Gil se mezitím stačil zvednout a od mrtvoly vedle si vzal kunai, který mu koukal z brašny.* „tohle by mohl být dobrý nápad.“ *Gil toho samozřejmě využije, když se otočil tak na něj jeho soupeř běží a celou svou vahou svaluje Gila k zemi.* „sakra.“ *Kunai mu spadl kousek vedle, ležel na zemi vedle jeho pravé ruky a tak se Gilocitl v celkem veliké nevýhodě, jeho soupeř ho chtěl uhodit svou pravou rukou do obličeje hezky ze strany. Gil to naneštěstí vykryl svou levou rukou, kterou si dal ze strany kde padal úder na hlavu a tak výrazně ztlumil náraz , mezitím nahmatal kunai, který byl vedle něho. Soupeř se chystal už napřáhnout levou ruku a uhodit Gila do nechráněného místa než si tam stačí dát ruku stejně jako při předchozím úderu. Než ale stačil uhodit tak mu Gil píchl kunai do krku z pravého boku z Gilova pohledu. Měl štěstí že jeho soupeř pořádně natahoval ruku a tak měl sám nechráněné místo. Když jeho soupeř na něj spadl jako mrtví tak hlasy jeho živích kamarádů už nebyli slyšet, věděli že jejich kamarád je mrtví a tak už neměli důvod ho povzbuzovat a ozvali se radostné hlasy lidí, kteří byli on něj a jeho party šikanovaní. Gil ze sebe sundal mrtvého soupeře a postavil se. Na své vestě měl krev, která vystříkla z krku když ho tam bodl.* „to jsem tomu dal, si budu muset koupit novou vestu.“ *Gil nebyl nějak psychicky poškozený že zabil spolužáka a tak na něj Nemu Kurotsuchi chvíli koukal, vypadá to jako by si ho oblíbil ale nemohl to říct na 100%. Gil se pak vrátil k obvodu arény a na řadě byl poslední souboj, když pak skončil tak už bylo na čase aby si je Nemu kurotsuchi přivolal k sobě.* Gratuluji vám ke splnění zkoušky, dneska se z vás stávají geninové! *Prohlásil a pak už jen nechal každému dát čelenku iwagakure a poté mohli odejít domů. Gil se vydal taktéž domů, jenže v něčem byl jiný než ostatní, o sám nebyl psychicky jinde jako ostatní po souboji. Sám Gil to vnímá jakou součást života, každý jednou umře, jen je otázka kdy.*

počet slov: 1394

Trénink Ninjutsu

Hibiki Yuki
*Na dnešek byla domluvená se senseiem, aby ji konečně doučil ono jutsu, DOTON: GANSETSUKON. Opět seděla u stolu a odpočítávala čas, aby mohla vyrazit. Neustále koukala na hodiny a ty se nehýbali. Nechtěla nic dělat, ale po chvíli ji došlo, že když něco neudělá bude ten čas utíkat pomalu. Proto se zvedla a rozhodla se zamést kuchyň a poklidit tu trochu. Sice ve svém pokoji nějakou tu dobu už neuklízela, ale to hodlala odložit. Vzala si koště do ruky a začala pomalu zametat. Začala pod oknem a pomalu postupovala ke dveřím. Musela zvednout i židle, aby mohla zamést celou kuchyni. Po několika minutách měla jednu hromádku bordelu a tak položila koště a zvedla si smeták s lopatkou. Zametla hromádku a u lopatky zbyla ta nejhorší lajna bordelu, která se nechtěla nechat zamést. Prostě to zkoušela pořád dokola a když to nešlo, vykašlala se na to. Tu lajnu, která se nechtěla nechat zamést, došoupala až ke koši, kde ji nechala. Pohlédla na hodiny a ještě měla nějaký čas, ale těch deset minut ji uteklo docela rychle. Pousmála se a rozhlédla se. Viděla, že i nádobí je potřeba umýt a tak posbírala veškeré nádobí a dala ho do dřezu. Po chvíli byl dřez plný, když počítá i to, co tam bylo. Nastavila si vodu, nalila JAR na houbičku a pustila se do mytí. Začala se skleničkami, následované talíři a pak zbytek. Po skoro dvaceti minutách měla hotovo a podívala se na hodiny, zbývala hodina do jejího setkání se senseiem. Nádobí nechala na odkapávači a utřela si ruce. Následně odejde do pokoje, aby se mohla obléknout. Chtěl něco volnějšího, přeci jen venku svítí slunce, takže si nechtěla brát nic teplého. Po nějaké době, co byla v pokoji se oblékla. Vyšla z pokoje ven a namířila si to do chodby, kde by se obula. Nyní byla připravena k odchodu z bytu a jít za senseiem. Proto zamkla dveře a rozešla se k akademii. Cestou přemýšlela, co si na ní sensei připraví. Na tento trénink se i těšila, protože mohla zase zesílit.* (Hibiki) 'Dneska tu techniku zvládnu. Musím ji zvládnout. Bude se hodit na zkoušky, co mě čekají.' *pomyslela si dívka a po deseti minutách byla u Akademie, sensei nikde nebyl, tak začala sama trénovat. Po chvíli začne skládat pečetě.* (Hibiki) DOTON: GANSETSUKON *řekne a ze země ji do ruky vyletí kopí. Sice nebylo o moc lepší, ale lepšila se. Nechala ho zmizet a začala se soustředit. Měla zavřené oči a poslepu začala skládat pečetě.* (Hibiki) DOTON: GANSETSUKON *řekne ještě jednou, ale pořád je to stejné. Začínala si myslet, že to prostě nezvládne. Po chvíli se ovšem objevil její sensei a jí to trochu zvedlo náladu.* (Hibiki) Dobrý den, sensei. *pozdraví ji Hibiki a následně se i on na ní pousměje.* (Sensei) Zdravím, Hibiki-chan. *odvětí ji.* (Sensei) Pokračujme tam, kde jsme skončili minule. Ukaž mi, jak si postoupila za ty dva týdnu. (Začala se to učit v tréninku, co je výš) *vyzve ji a Hibiki se pousměje, načež složí pečetě.* (Hibiki) DOTON: GANSETSUKON *řekne a ze země ji do ruky vyletí kopí. Sensei si ho prohlédne a zjistí, že stále je v boji nepoužitelné. Takže se rozhodne ji trochu povzbudit.* (Sensei) Ještě to není ono, ale ty máš na to, aby si tu techniku zvládla. Vím, že chceš chránit sobě drahé a tato technika ti v tom pomůže. Takže šup a snaž se. *povzbudí ji a jí se tam zvýší odhodlání. Sensei měl pravdu a tak tu techniku musela zvládnout. Kousne se do rtu a skloní hlavu.* (Hibiki) 'Sensei má pravdu. Musím ji ovládnout, abych mohla lépe chránit osoby mě drahé.' *pomyslí si asloží zase ty pečetě.* (Hibiki) DOTON: GANSETSUKON *Nyní ji do ruky vletělo silnější kopí, ale stále ne tak pevné jako senseiovo. Proto ho vyhodila do vzduchu a složila další.* (Hibiki) DOTON: GANSETSUKON *vyletělo ji další, které chytla do jedné ruky a to, co padalo k zemi chytila druhé. To první vytvořené natáhla před sebe a tím druhým do něj praštila. To první se rozpadlo. Tím bylo jasné, že to druhé je pevnější. To ji trochu povzbudilo.* (Hibiki) 'Přísahám, že zesílim, Nii-nee-san, Machiko-nee-san, Okabe. Přísahám že budu nejsilnější.' *proběhne ji hlavou a a zničí kopí, co má v ruce. Podívala se na senseie s odhodlaným výrazem. Složila pečetě a do ruky ji vyskočilo kopí, jenže mu jen pomohla, aby vyletělo výš a pomocí pečetí vytvořila další. To už chytla a oběma rukama ho pevně držela. Hleděla do výšky a sledovala kopí, které padalo k zemi. Když bylo přímo před ní, praštila do ně. To padající kopí se zlomilo a to co měla v ruce, se jen trochu nakřuplo. Nakonec pořád sílila. Po několika pokusech to podle senseie nebylo ono a tak se snažila dále. Ale čím víc ho používala, tím cítila větší úbytek chakry. Proto, při posledním pokusu, který dneska zvládla vytvořila dobré kopí, se kterým byl sensei spokojený.* (Hibiki) Tak co sensei? Zvládla sem to? *zeptá se, aby znala jeho názor. Ten přijde k ní a kopí si prohlédne.* (Sensei) Jasně. Teď už je dobré. *pochválí ji a pohladí po vlasech. Dívka byla ráda, že to jutsu zvládla a uspokojila senseie. Následně jen padne vyčerpáním k zemi. Kopí padne vedle ní a sensei se na ní jen dívá. Nemá v plánu ji nijak pomáhat. Ví, že je jenom vyčerpaná. Proto si sedne kousek od ní do stínu stromů a sedí tam, dokud se sama nevzbudí. To se stane po hodině a tak si dívka jen sedne a rozhlédne se. Podívá se na senseie, který se jen zvedne a rozejde se pryč. Ani se s ní nerozloučí a jen zmizí.* (Hibiki) 'Děkuji, sensei. Zatím se mějte. *pomyslí si a sama se zvedne ze země a rozejde se domů. Je ráda, že se naučila nové jutsu.*

Počet slov: 941

---Konec RPG---

*Zaya trávila další den ve škole. Pozorně seděla v první lavici a poslouchala vše co jí se asi říkal. Věděla že se její otec se senseiem zná a tak nechtěla riskovat. Doma měla peklo už tak, ještě aby se její táta dozvěděl že nedává ve škole pozor.* „Pro zastavení krevního oběhu je potřeba zasáhnout tyto body.“ *Zaya si vše zapisovala a následně začalo zvonit.* (Sensei) Do příště si nastudujte stranu 67 – 71. Budeme psát test tak budete muset být připraveni. *Zaya zmizela ze třídy na chodbu. Najednou ji někdo zatahal za vlasy. Zaya vyjekla bolestí.* (Zaya) Co děláš. To bolí. (Kluk) Ale copak modrovlásko. Nemáš mít tak dlouhý vlasy. Štvou mě. *Kluk vytáhl kunai a druhou rukou stále držel její vlasy.* (Kluk) Nelíbí se mi dlouhé vlasy. Zkrátíme ti je. (Zaya) Nech toho. Rostli mi opravdu dlouho. *Kluk však nepustil a už se přibližoval kunai k jejím vlasům. Kolem Zayi začala velmi klesat teplota. Zasáhlo to i chlapce který se vyloženě rozklepal zimou. Upustil kunai, uskočil dozadu a začal.koktave ukazovat na Zayu.* (Kluk) Zrůdo. Zmiz odsud. *Zaya si z tohoto nic nedělala. Jeho názor je jeho názor. Zaya se vrátila zpět do třídy kdy se měla konat hodina ninjutsu. Slyšela šuškání ve třídě kdy několikrát padlo i její jméno. Zaya jen povzdechla a začala se opět soustředit na učení. Sensei který nyní přišel hned všechno šuškání zarazil.* (Sensei) Zvedněte se. Jdeme na venkovní pozemek. Budeme trénovat chození po vodě. *Zaya byla šťastná že se bude učit praxí. Došly na venkovní pozemek akademie a každý se postavil na jednu stranu velkého jezírka. Sensei sám si stoupl doprostřed jezera a rozhlédl se okolo.* (Sensei) To jak daleko se dostanete určí vaší známku. Kdo se dostane ke mně má z tohoto čtvrtletí známku za jedna. Máte čas do konce této vyučovací hodiny. Začínáme teď. *Zaya se dívala okolo jak mnozí padají do vody a jen hrstka je schopna se aspoň na vodě udržet. Zaya si dala nohu na vodu a cítila jak se jí potápí. Pochopila že toto není cesta. Zaya začala do svých nohou čerpat chakru a zkusila tentokrát vlézt přímo na vodu. Spadla do ní samozřejmě a rychle se vyškrábala ven. Slyšela smích celé třídy. Bylo jí jasné že od té přestávky se stala právě terčem posměchu a pomluv. Zaya se snažila o to aby tento úkol splnila a zvládla. Opět načerpala do svých nohou chakru a opět se snažila dostat doprostřed. Chvilku se na vodě udržela ale najednou šplouch a byla zase ve vodě. Stále slyšela smích a Zayu to začalo dosti štvát. Zaya se zkusila rozběhnout s tím že bude mít v nohou více chakry. Ano udělala 2 kroky ale najednou byla ve vodě. Po tomto vyškrábání se na břeh už ten posměch neustála. Nyní to s chakrou v nohách trochu přehnala a nechala se ovládnout emocemi. Vkročila na vodu ale místo toho aby chodila po vodě, vytvořil se pod její nohou tenká vrstvička ledu. Takhle pomalu došla až k Senseii doprostřed jezera. Byla jediná které se to povedlo avšak nikdo nechápal jak je možné že se pod ní tvoří ledová vrstva. Nakonec však led pod jejíma nohama zmizel. Zaya najednou stála pouze na vodě. Na popud senseie který ukončil dnešní vyučování se všichni rozutekly domů. Jen Zayu přišel vyzvednout její otec osobně. Sensei si jej vzal stranou a sdělil mu co se dnes stalo. Otec vypadal zaskočen. Když skončil rozhovor tak chytl Zayu za ruku a šly mlčky domu. Po tom co dorazily domů tak aniž by ji pustil tak na ni spustil.* (Otec) Co to bylo? Jaký led? Co to zase ten magor mlel. Proč mlčíš. Mluv. Dělej. *Zaya nestihla ani nic říct s otec na ni sypal další a další slova se zvýšeným hlasem. Zaya opět neovládla své emoce a otcova ruka jež svírala její ruku začala mrznout. Ten ji rychle pustil a jednu Zayi vlepil.* (Otec) Táhni do svého pokoje. Tohle ještě bude mít následky. *Zaya mlčky odešla do svého pokoje. Sedla si ke stolu kde měla sklenici s vodou. Sice se jí chtělo brečet ale víc ji zajímala tato schopnost. Chytla sklenici a začala na ni soustředit chakru. Po chvíli se za šla dělat na sklenici námraza a voda se začala měnit na led.* „Dokážu ovládat led? Skvělé.“ *Toto zjištění jí nakonec dost zvedlo náladu a Zaya mohla usínat s dobrým pocitem zadostiučinění.*

Machiko Yuki
*Byl další den a Machi si v klidu ještě spala. Dnes bylo zataženo takže o to víc se Machi dobře spalo než, když do oken vrazí sluneční paprsky. Uběhla ještě nějaká ta hodinka a Machi už pomalu se probouzela. Otevřela oči a trochu se rozkoukala. *Hmm měla bych pomalu vyrazit na svou misi co jsem si včera vzala*Řekla si a protáhla se potom vyskočila z postele převlékla se. Venku bylo zataženo a tak příjemně tak si vzala tříštvrťáky a tričko. V koupelně se trochu upravila a svou čelenku se znakem Iwi si dala na čelo. Začínala mít menší hlad a tak šla do kuchyně kde si udělala něco menšího k snědku. Nepotkala ani jednu svojí sestru a vůbec Nii už hodně dlouhou dobu neviděla a měla obavu, aby byla v pořádku. Po menší snídani se vypravila ven. Zamířila rovnou směrem do akademie kde se její mise měla odehrávat. Už tuhle misi plnila a tak ví kde co na akademii najde. Zanedlouho došla k akademii a venku nikdo nebyl. *Hmm asi mají vyučovací hodinu *Pokrčila rameny a šla do kůlny kde věděla, že bude nějaký velký koš do kterého by mohla dávat vytrhaný plevel. Když něco takového našla tak si to vzala a šla se pustit do práce. Začala na místě kde se studenti akademie nejvíc hrají nebo shlukují. Nevěděla jestli už každou chvíli nebude přestávka. Chtěla mít tu část za sebou dřív než by se jí tam začali plést děcka s akademie. Nějaký ten čas to zabralo, ale měla to dokončený akorát včas. Teď se z akademie hrnuli studenti, protože akorát začala velká přestávka, kterou většina studentů tráví právě venku. *Ááá Machiko opět mise trhání plevele? *Přišel k ní sensei, kterého i před tím co plnila tuhle misi. *[color:a158=#6600FFEhm no jo *Usmála se Machiko a podrbala se na zátylku. *Chci se zúčastnit chuninské zkoušky a tak musím ještě nějakou misi splnit*Ještě dodala s úsměvem. *Hmm tak to ti budu držet palce určitě to zvládneš jako tvoje sestra Hibiki *Řekl povzbudivě, když mu jeho studentka řekla že se chystá na chuninskou zkoušku. *No tak já půjdu pokračovat *Na středě kde právě skončila s trháním plevele už se řítili studentíci a tak popadla koš s plevelem, který šla dát do zadní části pozemku kam ho i před tím dávala. Machi se pustila do další části pozemku akademie která byla prorostlá plevelem. Když skončila byl čas obědu a Machi už stejně začínala mít hlad. Odnesla koš kousek stranou, aby se nepletl. Šla se najíst do blízké restaurace kde měli výborný dango. V restauraci si objednala dvě porce danga. Po jídle zaplatila a vrátila se zpátky do akademie, aby pokračovala v misi. Zabralo to celkem dost času, ale nakonec Machi vytrhala všechen plevel co na pozemku akademie byl. Odnesla poslední koš s plevelem na místo a koš vrátila zase zpátky do kůlny kde ho vzala. Po splnění své mise se vrátila v klidu zpátky domů.

RPG: První den v akademii



*Sora seděla na posteli a přemýšlela o dnešním dnu. Těšila se na akademii. Přišlo jí to strašně zajímavé a očekávání měla velká. Jen tam někde uvnitř hlodal ten červík nervozity. Myslela, že první den na akademii prožije s rodiči, ale oba byli někde na misi, a tak na to byla v tento den sama. Co se dalo dělat. Povinnosti jí začali a ona nemohla jinak než se do toho pustit. S dodáním odvahy se zvedla z postele a přešla ke skříni, aby si našla něco na sebe. Naštěstí nebyla nějak vybíravá, a tak si vzala své oblíbené bílé triko a přes něj přehodila tmavé šaty. Spokojená s tím, co má na sobě přešla do koupelny, aby udělala něco s vlasy a mohla se vydat vstříc prvnímu dni na akademii. Netušila, zda už první den budou něco probírat nebo ne a zda si má vzít něco sebou, ale rozhodla se vzít nějakou malou svačinu a pro jistotu batoh. Kdyby dostali nějaké materiály tak ať to má v čem odnést domů. Venku jí přivítalo příjemně svítící sluníčko a dle všeho hezký den. Vyšlápla pravou nohou ze schodů a pak rovnou k akademii. Přemýšlela, co asi zrovna teď dělají její rodiče a zda na ní myslí. Nějak na ní dopadal fakt, že rodiče jsou pryč nějak více než obvykle. Možná to bylo tou chvílí, tím faktem, že má před sebou tak velký den a oni jsou někde mimo vesnici a třeba v nebezpečí. Vynadala si za svou sobeckost. Její rodiče pracovali pro vesnici, a to bylo důležitější než nějaký den v akademii. Takovým dnů mělo každé dítě spousty, byla to povinnost, něco tak prostého a obyčejného pro většinu lidí, že to tak prostě musela brát také a nedbat na sentimentálnost. Pokud chtěla být shinobi musí se to naučit. Jak došla k akademii sledovala postávající skupinky lidí. Prohlížela si děti, které stejně jako ona nervózně těkali pohledem po okolí. Byla ráda, že není jediná bez doprovodu rodičů a hledala pohledem místo, kam se vrtnout. Starší děti je míjeli bez povšimnutí, jako by snad nováčci byli vzduch a mizeli uvnitř akademie. V první chvíli chtěla vyrazit za nimi, ale pak si všimla, že většina dětí jejího věku míří někam stranou, a tak šla za nimi. Nacházel se tam velký prostor, který mohl sloužit jako zahrada, ale podle toho, že tam bylo několik pískem vysypaných kruhů a sloupů šlo o nějaké cvičiště akademie. Sora stála kousek stranou a sledovala děti, přemýšlela o tom, co bude následovat a čekala. Po nějaké době došel na nádvoří vysoký muž v oblečení typickém pro Iwu a s čelenkou se znakem vesnice na hlavě. Odkašláním si vyžádal ticho a přešel před všechny stojící a zvedl ruku v pozdravu.*(Daichi Ishii) Vítám vás v akademii. Dnes je pro vás jistě velký den. První den v akademii je začátkem. Začátkem na dlouhé cestě, která jednou povede k tomu, že se stanete ninjou. Někdy to není snadné, čeká vás mnoho překážet, ale překonání jich z vás udělá silnější jedince, kteří budou silnou oporou naší vesnice. Prosím rozlučte se s rodiči a pojďte za mnou. *Řekne a vydá se ke dveřím akademie a čeká až se k němu přidají ostatní. Sora se nemá s kým loučit, a tak spolu s dětmi bez rodičů zaujme místo blíže k muži. Nevěděla, kdo to je, ale tušila že to bude jejich učitel. Když se shromáždili všichni tak je zavedl muž do akademie a vedl je chodbami až k prázdné učebně. Tam se postupně všichni usadili a muž vzal místo před tabulí.* (Daichi Ishii) Mé jméno je Daichi Ishii a budu váš učitel zde na akademii. Provedu vás tréninky, seznámím vás s životem shinobi a zasvětím do základů technik. *Řekne klidným hlasem a poté začne jejich první společná hodina. Sora zvědavě poslouchá a lituje, že si nevzala nic na psaní poznámek. I když je třída plná dětí tak nějak nemá chuť se s někým dávat do řeči a o přestávku sedí stranou a čeká na hodinu. Ale i tak den uteče neskutečně rychle. Pomalu kráčí z akademie pryč a přemýšlí co teď. Možná by mohla do knihovny a vyzvednout knihy o kterých mluvil sensei. Nebo by šla domů a natáhla se a odpočinula si? Obě myšlenky byly dost lákavé a to polehávání možná bylo i lákavější, ale z přemýšlení jí vyruší ruka na rameni.*(Sora) Co to? *Zeptá se zvědavě a otočí se za sebe.* (Sora) Mami? *Vydechne překvapeně, když tam vidí stát mámu a nadšeně zatleská.* (Sora) Kde jsi se tady vzala? Já myslela, že jste na misi. *Nechápavě se rozhlíží a hledá otce.* (Mamka) Vrátili jsme se před chvílí. Přece tě nenecháme na první den v akademii samotnou. Taťka šel zařídit ještě něco ohledně mise, ale za chvíli se k nám připojí. Takže kam bys ráda vyrazila? *Sora nadšená z toho, že jsou rodiče zpět zapomene na všechny chmurné myšlenky, které toho rána měla a vyrazí s matkou do vesnice užít si zbytek dne.*

*Katsu si to míří docela pomalým krokem směrem do akademie. Na sobě měl své klasické žluté triko s černou bundou a tmavými kalhoty. Rozpuštěné vlasy mu vlály před obličejem. Obě ruce měl od posledního tréninku stále obvázané obvazy. Jeho klouby nevypadali moc dobře, a při každým větším nárazu, se rány otevřely a skrz obvazy začala prosakovat krev. Proto se snažil vyhnout jakékoliv větší námaze, ještě alespoň 2 dny. Své vidiny už také dlouho neměl, zdálo se být tedy vše v pořádku. Dorazil do akademie, a rovnou šel do své třídy. Ve třídě se s ním moc lidí nebavilo, takže jakmile do ní vstoupil, jen se porozhlédl, na všechny se usmál, ačkoliv oni na něj hodily své nevraživé pohledy a dále se věnovali své zábavě, což byla většinou dělání bordelu a pořvávání po třídě. Katsu se usadil a z tašky si vytáhl knihu a opět se ponořil do jiného světa.*

*Ještě jednou si zkontrolovala, že má ve své tašce vše a poté vyrazila z pokoje.* (Mamka) Dobré ráno, zlatíčko. *Usměje se na ní od kuchyňské linky a pak pokračuje v krájení zeleniny.* (Sora) Dobré ranko i tobě. Ty jsi doma? Myslela jsem, že jak tady někdo v noci klepal, že jste někam šli. *Nadhodí zvědavě otázku ohledně večerní tajemné návštěvy a přejde k lednici, aby si vzala svačinu.* (Mamka) to bylo pro tátu. Strýček si ho zavolal, protože potřeboval s něčím pomoct. *Vysvětlí neurčitě a zadívá se na ní.* (Mamka) Ty nebudeš snídat? *Zeptá se zvědavě a Sora jen zakroutí hlavou.* (Sora) Nemám nějak hlad. *Mávne jí s úsměvem, než odejde pryč a vyrazí do akademie. Díky teplému počasí má na sobě černé lehké šaty, přes rameno svou tašku a dlouhé vlasy upravené pod čelenkou. S úsměvem vejde do třídy a pohledem hledá Ryu. Když jí nikde neobjeví nepatrně se zamračí.* „(Sora) Kde může být? Včera neříkala, že by neměla jít do akademie?“ *Zamyslí se a uvažuje kam si sednout. Byla tak zvyklá na stereotypní průběh hodin, že jí teď trošku rozhodilo, že tam nemá svou kamarádku. Trošku neochotně vyrazila k jednomu z prázdných míst vedle kluka, kterého znala od vidění. Na jméno si nevzpomínala, ale pamatovala si ho kvůli jeho povaze. Přece jen dost často rozebírali dění ve třídě a on byl jeden z těch co na sebe strhávali pozornost. Posadí se vedle něj a snaží se být neviditelná. Pomalu vytáhne blok ze své tašky a modlí se, aby do dveří vešla Ryu a vysvobodila jí z té divné situace.*

*Katsu je zabraný do příběhů, které různí lidé prožili za svých životů a dříve než umřeli, stihli je přenést na papír.  Z toho ho ale probere nezvyklí rámus vedle něj. Katsu rychle zvedl hlavu a rozhlédl se nejprve po třídě co se  stalo a poté až pohlédne na osobu vedle něj. Katsu moc dobře věděl kdo to je. Něco ho na ní takovým zvláštním způsobem zajímalo a přitahovalo k ní, jen se nikdy k ničemu moc neodvážil. Věčně totiž byla se svou kamarádkou. Chvíli se na ní jenom tak koukal, pak se usmál a opět se opět ubral ke knize. Potřeboval se alespoň dostat k nějakému záchytnému bodu, aby mohl knihu zavřít a odložit na stranu lavice. Poté si z batohu i on vytáhl blok a tužku a to si připraví před sebe.* Ahoj Soro. Kde máš kamarádku? *Pověděl a opět se na ní otočil s lehkým úsměvem.* Je to docela příjemná změna, nesedět prozměnu sám. *Dodá a z vážným pohledem se rozhlédne po třídě, která spíše svým chováním připomínala sečku opic.* I když, lepší než to co se tady děje. *Dodáa zasměje se.*

*Sora se trošku překvapeně otočí po slovech mladíka vedle a nepatrně zrudne.* (Sora) Ehm … ahoj. *Řekne nesměle a snaží se vzpomenout na jeho jméno, protože jí přijde hloupé ho neoslovit, když on její jméno znal. Naštěstí měla celkem dobrou paměť a tak jméno za hlavy vyloví.* (Sora) Ahoj Katzu. *Pozdraví ho ještě jednou a tentokrát i s jménem, ale neuvědomí si, že to trošku spletla. Byla vůbec ráda, že ho ze sebe vypotila.* (Sora) Popravdě vůbec netuším kde je. Myslela jsem si, že normálně dnes přijde. Ale asi jí do toho něco přišlo. Kdo ví. *Řekne už o poznání klidněji a otočí se na něj.* (Sora) A pročpak sedíš pořád sám? *Zeptá se zvědavě a v hlase její slyšet skutečný zájem, protože jí to vrtalo hlavou. Bylo zvláštní, že většina těch kluků co s Ryu považovaly za blbečky se kamarádili s každým, ale tady Katsu vypadal, že je sám.* (Sora) No občas je to tady vážně šílené. *Přizná a zvonivě se zasměje. Bylo příjemné pro změnu si povídat s někým jiným než s Ryu.* (Sora) Jak se ti líbí na akademii? *Snaží se nějak pokračovat v hovoru, protože neví o čem si povídat.*

*Katsu se pousměje nad jeho zprzněným jménem.* Správně je to Katsu, ale nic se neděje. *Dost ho totiž překvapilo, že se alespoň přiblížila. Popravdě si myslel, že Sora ani netuší, že vůbec existuje, tohle bylo tedy milé překvapení.* Nevím, myslím si že akademie je pro ninju dobrej začátek a že by toho tedy neměl moc vynechávat. *Dodá a opět se otočí zpět na Soru.* Protože se na ně podívej. Já si radši sednu s knihou a čtu si. Proto si všichni myslí, že jsem podivín. Určitě si to o mě myslíš i ty, ale jednou to všem těmhle nandám. Baví mě studovat. Vždycky po akademii si zalezu do knihovny a čtu co se dá a odpoledne zas chodím do tréninkové oblasti a trénuju boj. *Řekne a podívá se na své obvázané dlaně.* Tedy posledních pár dní jsem vynechal, ale za dva dny už by to mělo být v pohodě a zas se dám do tréninku. *Zasměje se nad tím vším.* A navíc podívej se. Vypadáš že jsi o dost starší než já a přece sedíme spolu v jedné třídě, v jedné lavici, s tebou taky asi bude něco špatně. *Mrkne na ni a pousměje se.*

*Po jeho poznámce o jméně zrudne a zahanbeně sklopí oči.* (Sora) Moc se ti omlouvám Katsu. Tohle nebylo vůbec vhodné. *Omluvně se ukloní a doufá, že ho tím moc nerozzlobí. Když vidí jeho reakci, tak si uvědomí, že asi ne a trošku se uklidní. Mírně se uculí.* (Sora) No ona je Ryu. *Zamyslí se nad tím co má vlastně říct.* (Sora) Ona je Ryu taková dost svérázná no. Rozhodla se, že je nejlepší ve třídě, a i když neumí ani polovinu toho co většina tady, tak jí to prostě stačí a vykřikuje, že je nejlepší Kunoichi. *Pokrčí nad tím rameny a myslí, že to jako vysvětlení stačí.* (Sora) Takže to, že tu dnes není může být čímkoliv. *Zkoumavě se zadívá na jeho dlaně a přemýšlí co to musí dělat za trénink, že obvazy vypadají tak jak vypadají.* (Sora) Neměl by se ti na to někdo podívat? *Zeptá se starostlivě a nezapře se v ní její matka, která se také ráda stará o lidi. Ale jen co dořekne poznámku o věku vytřeští oči.* (Sora) Tss. *Zasyčí jako vzteklá kočka o otočí uraženě hlavu na stranu.* (Sora) To nevíš, že se holkám nepředhazuje jejich věk? *Dodá a hraje uraženou, i když jí to přijde spíše vtipné. Po chvíli se otočí zpět na něj a usměje se.* (Sora) Mě dost dlouho učili doma rodiče víš. Proto jsem mohla na akademii nastoupit až později. Takže proto jsem starší než ty. *Mrkne na něj.* (Sora) Já také raději čtu a trénuji než abych dělala tohle. Ať už je to cokoliv. Je fajn, že nejsem jediná. Ryu na tohle moc není, takže většinou do knihovny chodím sama. A tréninky mi obstarávají rodiče. Ale já nemám v plánu se tady zdržet moc dlouho. Hned jak přesvědčím senseie, že jsem dost schopná tak vyrazím na geninské zkoušky, ať to mám za sebou. *Prohodí sebejistě a nepochybuje o sobě. Dost pracovala na tom, aby dokázala co v sobě má.*

Ryu se jmenuje. Zapoměl jsem to. *Zasměje se Katsu.* Nikdy mi nepřišla že by nějak extra vyčnívala. *Dodal a opět se podíval na svoje ruce.* Né děkuju, teď už je to dobrý, už je to skoro zahojený a za pár dní budu zas fit, ale je to od tebe moc milí. *Dodá a usmějese na ni. Během mrknutí oka se ale otočí zády k němu a Katsu neví co má dělat a snaží se vykoktat něco jako omluvu. Než ale stihne cokoliv plácnout, Sora už se zas dívá s úsměvem na něj.* Učili doma? Zajímavé. To já neznám. *Odpoví a trochu se zamyslí.* Svou rodinu neznám, nevím co byli zač. To jediné co znám, je můj pokoj v sirotčinci. A pamatuji si toho ještě míň. Nevím kdo jsem, kde jsem se tu vzal, jsem rád, že si vůbec pamatuju svoje jméno. Jestli je to opravdu moje jméno a né něco, co mi vybrali sestry. Ani oni mi nechtějí říct co jsem zač a jsem si jistej, že to ví.. Jednou bych se chtěl stát silným ninjou a procestovat svět abych zjistil, co jsem vlastně zač. *Jakmile tohle dořekne, nálada se trochu změní.* A co ty, jaké jsou tvoje cíle, čeho bys ty chtěla v životě dosáhnout? *Poví s úsměvem na uvolnění atmosféry.*

(Sora) Zapomněl jsi na jméno Ryu jo? To se divím, protože té je všude až moc. *Prohodí s úsměvem a když otočí hlavu zpět jen pobaveně sleduje jeho rozpaky. Přišel jí celkem milý, i když byl oproti ní o dost mladší tak mluvil dost chytře, a to se jí líbilo. Bylo vidět, že to čtení není jen nějaké vymyšlené, aby udělal dojem. Nějak neví, co na jeho slova odpovědět, protože on byl přesný opak, co ona. Ona měla milující rodiče, co jí věnovali většinu volného času, aby nahradili to, že jsou na misi. Připravovali jí na akademii a trénovali s ní, aby zesílila a měla tak nejlepší předpoklady proto uspět.* (Sora )Moc ti přeji, aby se ti to povedlo a zjistil jsi kdo jsou tvoji rodiče a odkud pocházíš. Myslím, že každý by měl vědět o svém původu. *Věnuje mu zářivý úsměv a povzbudí ho do dalšího snažení, protože to považuje za skutečně důležité. Po jeho otázce nepatrně pozvedne obočí.* (Sora) Víš, že jsem o tomhle vlastně nikdy nepřemýšlela? Tak moc jsem se upnula na to být dobrá Kunoichi, že tohle bylo nějak bokem. *Zvedne ruku a srovná si vlasy za ucho než pokračuje.* (Sora) Možná … bych mohla být lékařskou jako mamka. Líbí se mi, jak za ní lidé chodí s prosbou o radu, jak jí zdraví na ulici a děkují jí, že jim pomohla. Myslím, že lékařský ninja by mohl být důležitý. *Nadhodí a doufá, že to nezní příliš hloupě. Před Ryu se tohle neodvážila říct, protože ta to považovala za slabost být lékařem a zaobírat se pomáháním.*

Upřímně, nemám moc v lásce lidi, co na sebe zbytečně všude upozorňují. *Odpoví ji na její poznámku o Ryu.* Už jen "Být dobrá kunoichi" je dobrý cíl. Otázkou teď je, co přesně znamená dobrá Kunoichi. *Trochu se zamyslí.* Myslím že je super být lékař. Takovýhle ninjové budou vždycky potřeba. Zvlášť v dnešní šílený době. Myslím že cíl je to dobrej a držím ti palce, ať se ti to povede. *Usměje se na ní a pak se zamyslí.* Mno a kdybys chtěla, mužeme si navzájem vypomoct, můžeme spolu začít trénovat a navzájem se vypracovat výš rychleji. Na jednu stranu mě to na akademii baví. No na druhou stranu si myslím, že už mi toho dala dost a rád bych se dostal dál.

*Sora se nad jeho slovy zamyslí a musela uznat, že měl trošku pravdu. Kdyby nebyla Ryu kamarádka možná by její výstupy také nebrala jako legrační. Jenže kamarádka byla a nějak cítila potřebu se jí zastat.* (Sora) Ryu není špatná. Je to prostě její osobnost. *Řekne na obranu kamarádky a pak se usměje.* (Sora) To je také pravda. Co vlastně znamená být dobrá kunoichi. Strýček mi vždycky říkal, že holky to ve světě ninjů mají těžší. Já si to nemyslím, protože mamka je stejně dobrá jako táta. Takže mi nejde o nějaké prosazování ženského pohlaví v mužském světě. Spíše chci být schopnou členkou vesnice, oporou pro lidi, kteří se o sebe nedokážou postarat. To si myslím je význam dobré kunoichi. *Řekne a zkoumavě si ho prohlíží.* (Sora) „Takže Katsu.“ *Snaží se zapamatovat jeho jméno a přemýšlí co si o něm vlastně myslet. Byl mladší než ona, ale zřejmě také nechtěl být jen jeden z dalších členů vesnice. Touha ukázat co v sobě má byl silný motor, který jí dodával sílu a možná by nebylo špatné mít někoho s kým by mohla trénovat. Přeci jen to nemohla nechávat jen na rodičích.* (Sora) Moc rád si s tebou někdy zatrénuji. Vzájemná pomoct není nikdy na škodu. Mě akademie také přímo nevadí. To jsem ani nechtěla, aby to tak vyznělo. Jen nějak cítím, že tady už nemám moc co získat. Sice mám trošku strach z geninské zkoušky, ale musím si věřit, že to zvládnu. Jinak to ani nejde. *Zhodnotí situaci kolem toho co je čeká na geninské zkoušce.*

Chápu to. Nechtěl jsem aby to vyznělo zle. Jen že kdyby ses tak chovala i ty, asi by jsme se spolu teď takhle nebavili. *Poví a Trochu se ušklebí.* Upřímně si myslím, že lékaři jsou jedni z nejdůležitějších a nejpotřebnějších shinobi v jakékoliv vesnici. Bez nich by moc dlouho vesnice nepřežila. Nikdy jsem ale neměl ani nejmenší pomyšlení na to, že by se i země stal lékař. *Dodá trochu zamyšleně. Chvilku ji sleduje vypadá, dost zamyšleně. Katsua by zajímalo, o čem tak přemýšlí? Myslím si, že bude lepší když si čas od času zatrénuješ s někým jiným než jen s rodiči. Přecijen, pořád budeš jejich holčička a pořád tě budou tak ňák šetřit. Neříkám tím tedy, že já tě budu chtít zmrzačit na první ránu, ale buďme upřímný... Stát se to může. *Odpoví a zasměje se. Geninský zkoušky, to je kapitola sama o sobě. Co ty si myslíš o tom, už jako Genin bojovat na život a na smrt? *Poví už trochu vážněji a sám se nad tím zamyslí.*

*Chviličku mlčela a přemýšlela a o jeho slovech. Když nad tím tak přemýšlela, tak většina kluků, co znala dávala přednost spíše společnosti Ryu. Neměla problém se s nimi přestrkovat, snažila se je porazit v plivání do dálky a sprostých slov znala slušnou sbírku. Sora se vedle ní cítila trošku nenápadná, skoro až neviditelná a slova Katsua jí celkem potěší.* (Sora) No, když tak koukám na tvé ruce tak asi nebudeš typ co by se držel vzadu a pomáhal svým parťákům viď? *Usměje se na něj po těch slovech.* (Sora) Já nemít mamku lékařkou tak mě to možná taky ani nenapadne, ale takhle mě to docela láká. Uvidím až bude čas se rozhodnout. Táta mě přemlouvá ať se raději zaměřím na něco jiného, ale myslím, že jsem docela rozhodnutá. *Prohodí a je ráda, že mu to přijde zajímavé. Bylo tak snazší se s ním o tom bavit.* (Sora) Tedy máš zajímavé způsoby jak někoho nalákat na společný trénink. *Mrkne na něj šibalsky. Ale nějak mu to nevyčítá, přeci jen patřili do světa, kde to bylo celkem normální a ráda by se zbavila té nálepky holčičky.* (Sora) Myslím, že o tom přemýšlel každý. *Svá slova myslí zcela upřímně, protože co se od rodičů dozvěděla, tak o tom přemýšlela docela často.* (Sora) V první chvíli jsem z toho byla celkem vystrašená. Boj na život a na smrt? S někým z nich. *Kývne hlavou směrem k pořvávajícím a blbnoucím spolužákům.* (Sora) To je hodně šílená představa viď? *Na chvíli zmlkne a nějak se snaží si nepřipouštět, že v tom boji by proti sobě mohla mít někoho na kom jí záleží.* (Sora) Ale sám si řekl, že žijeme v šíleném světě a naše vesnice slouží jako ochrana pro naší zem, feudální pán spoléhá na naše shinobi a tak bychom měli být schopní ta očekávání splnit. *Hlasitě polkne a pokračuje. Nebylo to pro ní snadné téma.* (Sora) Vesnice si musí zajistit, že bude mít schopné členy. Že naši shinobi jsou na úrovni a tak oddělí ty skutečně schopné a ty, kteří schopní nejsou. Je to kruté, je to šílené, ale je to praktické. Musíme být silní. *Zmlkne a podívá se na svůj batoh. Nějak se po těch slovech na něj nedokázala dívat, protože netušila, jak na to bude reagovat.*

*Po jejích slovech se zadívá na svoje ruce.* Upřímně, zažil jsem zatím jenom jeden souboj, teda asi zažil, vlastně ani nevím co přesně se stalo. *Odmlčí se a přemýšlí jestli jí říct víc. I když je to první osoba, co se na něj nedívá skrz prsty, pořád ji vůbec nezná a ona nezná jeho. Asi bude lepší, si pro zatím nechat něco pro sebe.* Vím jen že jsem se probudil na svém pokoji v sirotčinci. *Dodá a je mu jasný, že Sora pozná že něco tají. Doufá jen, že se na něj hned nenaštve. Určitě ji to ale před prvním společným tréninkem všechno řekne.* A naopak tohle si moc dobře pamatuji. *Dodá a zvedne ruce na úroveň jejich obličeje.* To bylo z tréninku. Trochu jsem to přehnal hned 2 dny za sebou a takhle to dopadlo, ale ten panák dopadl hůř. *Usměje se a ruce zas stáhne dolu. Poté ji vyslechne a sleduje jak sklápí zrak* Jó, taky jsem nad tím už párkrát přemýšlel a opravd je fakt, že to cos řekla je pravda. Na jednu stranu to krutý je to žádná, pomyšlení na to, že musíš zabít někoho, kdo má před sebou celej život. Na druhou stranu, žijem ve světě zabij, nebo budeš zabit. Nic jinýho se s tím asi dělat nedá. *Poví a pořád se dívá na Soru, i když ona na něj ne.*

*Zvědavě otočí hlavu a zadívá se na něj. Přemýšlí o jeho slovech a je ráda, že s ní souhlasí. Usměje se na něj a pak chvílí bloumá myšlenkami a dumá nad tím co řekl. Neuměla si představit co by dělala, kdyby se probudila někde v cizím prostředí a nevěděla co se stalo. Tak moc byla zvyklá na svůj život a tohle pro ní byla nepředstavitelná věc.* (Sora) Tak snad si jednou vzpomeneš na to co se stalo a zjistíš svůj původ. *Řekne upřímně a doufá, že se mu to jednou povede. Ale nevěděla, jak mu pomoct. Pohled opět zaměří na jeho ruce a po slovech o panákovi se zasměje.* (Sora) Jistě, jak také jinak viď? Přece by ses nenechal porazit panákem. Jen on má tu výhodu, že nekrvácí. *Maličko zalituje toho, že neumí žádnou techniku, kterou by mu mohla pomoci.* (Sora) Snad nebudeme na geninské zkoušce proti sobě. *Prohodí co jí trápí a usměje se. Nechtěla bojovat s někým s kým se jí tak hezky povídalo. Když se otevřou dveře a dovnitř vejde sensei konečně se ta banda uklidní a sednou si na svá místa.* (Sora) Konečně ticho. *Nakloní se k němu a zašeptá, aby nerušila.*

*Katsuo vidí, že má Sora v hlavě spoustu myšlenek, jen neví nad čím tak usilovně přemýlší, ale docela by ho to zajímalo.* No jo, ale příště ho vezmu vejpůl, to slibuju. *Dodá s úsměvem. Poté si všimne, že si zas prohlíží jeho dodělané ruce.* Pokud se z tebe orpavdu stane lékařský ninja, tak se obávám a i si to myslím, že já ať budu chtít nebo ne, budu tvůj nejstálejší zákazník.. Tedy vlastně pacient. *Poví a trochu se zasměje.* Nad to nechci ani pomyslet, že by jsme skončili proti sobě. *Odpoví už trochu sklesle.* "Taky doufám, že nebudeme nikdy bojovat ani po jednom boku. Nerad bych ti ublížil." *Pronese v myšlenkách směrem na Soru, když v tom se objeví sensei ve třídě a začne hodina.* Miluju to ticho.

*Pobaveně se zasměje té poznámce.* (Sora) Tak až ho budeš lámat na dvě půlky pozor na třísky. Ať pak nemáš ruce ještě v horším stavu. *Mrkne na něj a přemýšlí o tom, zda vůbec může mít takovou sílu, aby něco takového dokázal. Ale pravda byla, že neznala všechny schopnosti lidí ve vesnici a někteří shinobi co tak vyprávěli rodiče byli skutečně silní. Ale byl by někdo tady v akademii tak moc silný? Na to nedokáže odpovědět a tak to nechá být.* (Sora) Pokud se stanu lékařkou tak tě moc ráda budu ošetřovat. Udělám si soukromou část pacientů. Abys nemusel čekat ve frontě v nemocnici. *S úsměvem na něj mrkne po těch slovech. Nějak tušila, že skutečně bude častý host lékařů.* (Sora) Určitě neskončíme. *Ujistí ho tiše i když si tím jistá být nemůže a pak se věnuje hodině, aby o něco nepřišla.*

*Dnes mala už školu odbitú, no domov sa jej ešte ísť nechcelo. Hoci jej Noctis zatiaľ nijako extrémne život nekomplikoval, nechcela sa mu motať pod nohy a ešte viac mu zasahovať do súkromia. Veľmi nerada by skončila v decáku a od toho ju delila len Noctisova dobrá vôľa. Sadla si teda na lavičku pred budovou akadémie, otvorila si knižku a pustila sa do čítania. Hoci knihy milovala - tento krát sa jej do deja ponoriť nepodarilo. Jej sústredenie bolo mizerné - jej pozornosť odbiehala každú chvíľu až napokon svoju snahu vzdala a dívala sa len po okolí. Dala myšlienkam voľný priebeh. Bolo zvláštne vrátiť sa späť do školy. Ako zomrela jej mama a rozhodovalo sa o jej opatrovníctve, mala domácu výučbu v detskom domove. Teraz keď sa vrátila, zdá sa jej to tu ešte cudzejšie než kedykoľvek predtým. K jej divnému pocitu z akadémie nepridáva ani fakt, že je jednou z najstarších deciek v jej ročníku. Teda.. nieje tak úplne jediná. Ako keby ju jej myšlienky privolali - v diaľke zbadala svoju spolužiačku Soru. Hoci boli rovnako staré, nikdy sa extra nekamarátili. V podstate sa len zdravili, Keiyra sa totiž vždy stránila svojich spolužiakov lebo sama nikdy ninjom byť nechcela. Od smrti jej matky sa ale jej životné priority zmenili a tak sa rozhodla, že by mala prehodnotiť aj svoj postoj v tomto smere.* "Ak by sme sa potencionálne aj nestali kamarátkami - možno by mi mohla pomôcť s tréningom ninjutsu." *Napadlo ju a tak odložila knížku späť do batôžku a rozhodla sa ísť za bielovláskou.* Ahoj Sora. *Pozdravila ju len čo bola dostatočne blízko pri nej.*

*Tak jako většinou ani dnes nebylo výjimkou, že Sora zůstala ve třídě poslední a všichni spolužáci už zmizeli. Byla na to tak moc zvyklá, že už se nad tím nepozastavuje. Pečlivě si opíše všechno co je na tabuli do svého bloku.* (Sora) „Hm, hm. „ *Pobrukuje si v hlavě zatím co si na okraj sešitu napíše ještě své vlastní poznámky. Poté pro jistotu vezme ještě jinou barvu tužky a pod své poznámky dopíše komentáře senseie. Všímala si, že mnoho důležitého není napsané na tabuli, ale je to zmíněné jen tak mimo řečí při výuce. Ty data chtěla mít uložené pro případné pozdější využití.* (Sora) „U všech koček já jsem vážně možná šprtka. „ *Napadne jí s hranou hrůzou a pak se usměje a začne balit své věci.* (Sora) Hej všichni. Já jsem šprtka! *Křikne do prázdné učebny, ale nikdo jí na to neodpoví. Ono, kdo taky, když jsou všichni pryč. Jak má sbaleno vyskočí a vydá si to z budovy pryč. Jak tak dává ladně jednu nožku před druhou přemýšlí, co teď. Možná by mohla na nákup? Mamka s taťkou se vrátí z mise, kdo ví kdy a určitě by byli rádi, kdyby bylo doma nakoupeno. Možná by mohla zkusit něco uvařit? Ale bála se, jak by to asi dopadlo. I když se u mamka v kuchyni často motala, na vaření si moc nevěřila. Překvapeně se zarazí, když jí z příjemného rozjímání vlastně o ničem vyruší její vlastní jméno.* (Sora) Eh .. Ahoj Keiyrao. *Usměje se na ní.* (Sora) „Co tak může chtít?„ *Pomyslí si, když se na ní tak dívá. Byla zvyklá, že ve třídě se s ní nikdo moc nebavil. Vlastně jen Ryu. To byla jediná kamarádka a pak Katsu. Klučina, kterého poznala vlastně náhodou. Ale to už byli dva lidé. Zajímavé jak se ten počet zvětšoval.* (Sora) „A teď ještě Keiyra? Co se to děje?“ *Napadne jí. Přece jen byla zvyklá, že je spíše samotářský typ. Nebo byla samotářska, protože neměla kamarády?* (Sora) Děje se něco? *Zeptá se zvědavě.*

"Teraz tá ťažšia časť a to - nadviazať nezáväzný rozhovor." *Pomyslela si a nervózne si napravila okuliare na nose.* Viem, že sme sa nikdy veľmi nebavili.. ale - teraz som nejaký čas chýbala. *Začala váhavo, pár krát zažmurkala a nadávala si, že si dopredu lepšie nepremyslela čo má vlastne povedať.* Napadlo mi teda, či by si nebola taká dobrá a nepomohla mi dobehnúť učivo, ktoré som premeškala. Máš najlepšie známky z triedy. *Vysvetlila a bola hrdá sama na seba, že tak pohotovo zaimprovizovala. Nepatrne sa pousmiala a zastrčila si prameň vlasov za ucho.* Ak už ale niečo máš - pochopím to, nechcem ťa otravovať. *Snažila sa znieť priateľsky.*

*Sora malinko nakloní hlavu na stranu a zamyslí se.* (Sora) „Ona chyběla?“ *To jí dost překvapí. Vážně by si měla všimnout, že jim chybí spolužačka. Tohle byl celkem trapas, ale raději to neřeší. Aspoň tak nedá zbytečně najevo, že ji to uniklo. Další slova jí na tváři vykouzlí zčervenání. Nikdo ji ještě ze spolužáků něco takového neřekl.* (Sora) No já. Moc ráda ti pomůžu dohnat vše co potřebuješ. *Odpoví s úsměvem a už jí v hlavě začne šrotovat co vše musí probrat, na co se zaměří a co by určitě neměla zapomenout. Tak moc se zamyslí nad studiem, že ji další slova Keiyry zarazí. Překvapeně zamrká a pak nad tím jen mávne rukou.* (Sora) Ale běž. Co bych tak mohla mít na práci.  Moc ráda ti pomůžu. My kunoichi si musíme pomáhat. *Mrkne na ní s úsměvem.* (Sora) Prvně by to asi chtělo zápisky a poznámky. Můžu ti dát opsat co mám u sebe. Pro další bychom museli ke mně domů. Praktické cvičení co jsme měli. No to vlastně můžeme dát i tady. *Kývne po těch slovech směrem ke cvičišti na akademii.*

*Uľavilo sa jej keď bola Sora ochotná jej pomôcť s čím bude potrebovať. Jej záujem jej bol sympatický, až si vyčítala, že sa nepokúsila byť voči nej priateľská ešte pred tým než potrebovala jej pomoc.* Si strašne milá, ďakujem. Neboj sa zadarmo to samozrejme nebude. Pozvem ťa potom na čaj alebo zákusok niekde do mesta. *Navrhla celkom veselým hlasom a pozrela sa tiež smerom na cvičisko.* Začneme praktickou časťou? Poznámky si môžem odpísať aj doma. Ak by si bola ochotná požičať mi zošit. *Bola ochotná sa Sore prispôsobiť.*

*Mírně jí zarazí to přirovnání, že je milá. Přišlo jí to normální se takhle chovat. Ale bylo to fajn slyšet.* (Sora) Takže něco sladkého jo? *Spokojeně se zatváří.* (Sora) No to začínáš obchodovat velmi dobře. Já mám sladké dost ráda. *Řekne s úsměvem a pak vykročí pomalu ke cvičišti, aby dala čas její společnici se k ní přidat.* (Sora) Sešit ti samozřejmě půjčím. To je to nejmenší co pro tebe mohu udělat. Pokud by ti nestačilo to, co tam mám, můžu ti půjčit ještě nějaké jiné materiály na studium. Ale to vlastně najdeš i v knihovně. Tam jsem toho taky hledala spoustu. *Pomalu dojde až na cvičiště a sleduje sloupy, na kterých vyhrála soutěž v lezení. To byl její velký úspěch a stále to vyvolávalo příjemný pocit.* (Sora) Takže. Co jsi vlastně všechno stihla? Ovládání chakry jsi ještě měla nebo už ne? Nebo s čím bys chtěla pomoct? *Zajímá jí co by Keiyre mohla vlastně ukázat.*

*Usmiala sa keď jej nápad so sladkou odmenou Sora odsúhlasila. Kráčala za ňou na cvičisko a pri pohľade na stĺpy jej úsmev z pier zmizol.* No.. pravdupovediac, som dosť pozadu takmer vo všetkom. *Nervózne si napravila okuliare a zastrčila si prameň vlasov za ucho. Nebola práve ten typ čo na počkanie každému rozpráva svoj srdcervúci príbeh, no asi by bolo fajn vysvetliť Sore prečo je tak mizerná v podstate vo všetkom čo sa týka toho byť ninjom.* Do akadémie som chodila len z povinnosti, byť kunoichi nikdy nebol môj sen.. teda - len donedávna. *Opatrne volila slová a aby odľahčila tému pousmiala sa.* Teraz som teda dosť hotová z toho, že vlastne ani neviem kde začať aby som všetko v čo najkratšej dobe dobehla.

*Sora si dívku zkoumavě prohlíží a pak se jen povzbudivě usměje.* (Sora) Jak říkává můj dědeček. Na rozeběhnutého koně se už špatně nasedá. *Prohodí jako by nic a přemýšlí co jí tak mohlo přimět změnit názor a začít se o život ninji zajímat. Ale nechce se jí vyptávat a tahat z ní něco víc.* (Sora) U mě bylo celkem jasné, že budu ninja. Mamka i táta jsou. Takže se snažím jak jen to jde. A popravdě. Ani nevím co bych jiného dělala. *Přizná se a po těch slovech odejde k lavičce na cvičišti a sundá ze zad batoh.* (Sora) Když jsi tak moc hotová, že nevíš kde začít tak bych s dovolením začala na začátku. *Pobaveně se usměje tomu co řekla. Ale vlastně to i tak dává smysl.* (Sora) Nemá cenu předvádět ti nějaké techniky nebo tak, když neumíš ovládat chakru. Teda neumíš nebo jo? *Napadne jí tak najednou. Přece jen nechtěla ji nějak ztrapňovat ale nevěděla kam opakování toho co znala směřovat.*