Akademie (Talentová)

*Doběhl k Noctisovi a aktuálně asi nejvyšší silou, kterou byl schopen vyvinout udeřil do jeho písku. Měl z toho celého jiný pocit, než když předtím udeřil nohou nebo tak a po chvilce se mu to potvrdilo. Tahle síla byla dostatečná na to, aby prorazila tu jeho písečnou obranu. V ten moment se mu vyčaroval menší úsměv na tváři. Byl rád, že je schopen něčeho takového. Navíc to bylo poprvé, co vynaložil na něco takovou sílu a byl pyšný sám na sebe. Už jen ten pocit, který měl, když jeho pěst letěla vzduchem k písku...no, uvidí, kam to dotáhne. Na takovéto síle ani zdaleka určitě nekončí. No co už ale nějak nečekal bylo to, že mu nakonec ale nevrazil. Noctis se prostě vypařil. Takže jeho ruka jen proletěla prázdným prostorem. To ho trochu vyvedlo z rovnováhy. Než ale stihl Noctise lokalizovat pohledem, už na něj zapůsobila ta Fuuton technika, kvůli které odletěl a zastavila ho až stěna Doja. Náraz byl poměrně dost silný. Vyrazila mu dech. Chvíli teda byl připlácnutý na zdi a až pak spadl na zem a chvíli lapal po dechu. Netrvalo dlouho a dech se mu vrátil sám. Trochu to vydýchával a snažil se postavit. Nejprve si se podpořil jednou nohou, pak si dal pauzu a až pak se postavil. Trochu ho bolely ho záda a temeno hlavy z nárazu a taky i bránice z toho, jak byla v křeči. Chytl se proto rukou za břicho a snažil se tu bolest nějak vstřebat a vydýchat ještě ztracený dech. Samozřejmě nespouštěl pohled z Noctise a když je pochválil, jen se pousmál.* Hehe, to je zatím mé maximum. Ale neboj, bude ještě větší. *Trochu se zasmál a snažil se své tělo trochu protáhnout. Proto se pořádně narovnal, nahnul se trochu dozadu, trochu do strany a podobně. Udělal poslední hluboký nádech a výdech a pak začal dýchat zase normálně, aby se tady nepřeventiloval.* Dobrá, předtím jsme začali my. Teď pojď ty a nás. *Vyzval ho k prvnímu kroku, ale samozřejmě ho nijak nepodceňoval. Věděl, že to nebude sranda, ještě s tím jeho teleportováním. Byl proto plně soustředěný a připravený schytat případně další ránu.*

Noctis Clive: *Keiyra si jeho vzdušnou technikou poradila dost efektivně a když je po všem a Yin ho ještě vybídne k tomu aby začal tak se usměje, asi je čas to už skončit ale Noctis dostal takový zákeřný nápad. Rychle vytvoří dva písečné klony ze svého obyčejného písku (Suna Bunshin no Jutsu) a ti kloni zaútočí na Keiyru s Yinem v Taijutsu stylu. Mezitím Noctis vzadu v bezpečí vytvoří stínového klona a společně s ním zrcadlově přiloží dlaně k sobě otočené vnitřní stranou naproti sobě a mezi dlaněmi se jim vytvoří malé krychličky z chakry (průhledné) jako kdyby to bylo ze skla. Vzápětí tyhle krychle prudce vystřelí proti Keiyře a Yinovi (proti každému z nich jedna) a vzápětí Noctis na poslední chvíli zruší své písečné klony a ti se ve formě písečných zrnek přesunou zpět do jeho nádoby. Tyhle malé krychlové střely se vzápětí u Keiyry/Yina zastaví a každá z nich se zvětší do rozměrů 4m³ a tak by Keiyra i Yin měly být uvězněni uvnitř téhle krychle, která se vzápětí rozzáří a vytvoří oslepující světlo přes které není vidět dovnitř. Když světlo zmizí tak se vypaří i samotné chakrové krychle a Yin by tam měl být bez jakékoliv výbavy ale i oblečení (jen se svou legendární zbraní). Tato technika totiž rozloží (dezintegruje) všechny anorganické materiály. To stejné samozřejmě platí i na Keiyru (Jinton: Muki Hōkai). Takže ano jeho cílem je dostat jak Yina tak i Keiyru do stavu kdy budou totálně nazí! Pokud to vyjde tak se prostě zasměje a otočí se k nim bokem a začne se smát. * Sakra, tohle budeme považovat za konec naše tréninku! *Dostane ze sebe a znovu se zasměje, postupně se propracovává k tomu aby dostal výbuch smíchu. Takový závěr tréninku by si totiž nikdo ani ve snu určitě neuměl představit. *

*Keď sa proti nej ocitol Noctisov piesočný klon.. mala rozhodne navrch. V taijutsu bola lepšia než Noctis - teda kým jej nerobil "puf" pod rukami. Vykrývala teda jeho chmaty s ľahkosťou a až tanečnou eleganciou. Toto ju bavilo, konečne bola vo svojom živle.. no potom sa stalo niečo zvláštne. Pieskový klon sa zrazu zrušil a pred ňou sa ocitla nejaká zvláštna kocková strela, ktorá ju do seba pohltila a utopila v ostrej, prenikavej žiare. Očakávala bolesť, hocičo, no keď svetlo pominulo zostalo jej len trochu chladno.* "Žeby som bola imúnna?" *Pomyslela si.* Noctis, čo to bolo za techniku?! *Opýtala sa zvedavým hlasom po tom čo naprázdno zažmurkala. Zrak mala rozostretý ale .. akoby aj nie! To svetlo bolo nepríjemné. Chcela si dať dole okuliare aby si mohla pošúchať oči, no uvedomila si, že na nose nemá žiadne. Zdvihla ruky a zaborila si prsty do vlasov v márnej nádeji, že tam niekde nahmatá uvoľnenú gumičku, držiacu jej okuliare. No nič! Svet okolo nej sa ponoril do rôznych machúľ. Noctisa nedokázala ani identifikovať v diaľke a Yina pravdepodobne tiež nie - ak bol od nej ďalej než 2 metre. Ak bol bližšie bol by len ružová machuľa.* Uhm.. čo sa stalo? Kde mám okuliare?! Vidíte ich niekde?! *V hlase jej bolo cítiť obavy. To že práve bola vystavená svojmu najväčšiemu panickému strachu a teda tomu, že v boji príde o okuliare .... vyviedlo ju to z rovnováhy natoľko, že jej chvíľku trvalo kým si uvedomila, že ten chlad ktorý cítila nebol obyčajný a že stála na parketách bosými nohami.* "M-moje punčošky?!" *Rukami skĺzla na svoje stehná a keď v ceste nezavadila o žiadnu látku - sklonila bradu a zhrozene si uvedomila, že tam stojí nahá.* "Ježin! Toto je ako nočná mora.. Takého toho typu, že stojím nahá pred triedou na akadémii." *Uvedomila si a chvatne prehodila svoje po pás dlhé vlasy tak aby jej zakrývali jej nie práve malé prsia.* Čo sa do pekla stalo! *Zvýšila hlas v skoro hysterický krik a bola celá červená. Dezorientovane kmitala pohľadom po okolí. Nohy prekrížila, jednou dlaňou si zakrývala svoje intímne partie dole a druhou rukou sa držala cez hrudník a cez svoje prsia. Cítila sa neskutočne ponížená. Jej bledú, jemnú pokožku hyzdili škrabance z ktorých niektoré ešte nepekne krvácali.. Stála tu s holým zadkom a nebola v stave ujsť do svojej izby keďže by aktuálne netrafila ani schody smerom von z doja. Jej emócie lietali niekde medzi; "Pomôžte mi niekto!" ku "Zabijem každého kto sa ku mne priblíži!".*

*Vyzval ho, aby teď udělal první krok on, což se i stalo. Poslal na každého z nich klona. Trochu doufal v nějakou pěstní výměnu, což se nakonec i stalo. Klon na něj zaútočil v Taijutsu stylu. Trochu ho překvapilo, že klon mu přišel mnohem pomalejší, než Noctis jako originál. Nebylo proto nijak těžké se bránit jeho úderům. Chvíli se bránil no pak přešel do jakéhosi protiútoku. Využil jednoho okamžiku a pokusil se klona kopnout do nohy (low-kick). Problém byl, že jeho noha proletěla tou jeho a ještě k tomu se nakonec i složila zpátky. To trochu vyvedlo z míry jeho a jednu dostal, no díky tomu se vrátil ke smyslům a zase se bránil. Přemýšlel co teď udělá. Jeho útoky ním procházejí.* ,,Snad mu zasáhnout nějaké kritické místo a získat si tak trochu času na nějakou techniku?" *Vymýšlel si v hlavě různé strategie, no nakonec se jeho klon rozpadl na písečná zrnka a vrátil se zpátky k Noctisovi v podobě obyčejného písku. Během chvíle si uvědomil, co se vlastně stalo a už jen viděl, jak dva Noctisové proti nim něco vystřelili. Jediné, co stihl udělat bylo dát ruce před sebe. Šlo o techniku, věděl, že to neubrání jeho štít, který použil předtím a druhý štít asi ani nestíhal aktivovat. Proto jen překřížil ruce před sebou a přimhouřil oči. Když viděl, jak se to rozzářilo, tak je zavřel úplně. Doufal, že je Noctis tímto nemá v plánu nijak zabít. Nevěděl, co je to totiž za techniku. Nikdy nic podobného neviděl. Nakonec se ale nic nedělo. Cítil jen stejně jako Kei trochu víc chladu. Nakonec po chvíli otevřel oči a našel se v jakémsi obranném postoji. Jeho pohled směřoval rovnou dolů, takže si vlastně všiml hned, že tam stojí úplně nahý. Jediné, co mu zůstalo byly jeho rukavice. Yinova rychlost byla sice 6, ale teď to vypadalo, jako kdyby byla ve skutečnosti třeba 30, jak rychle si zakryl intimní partie. Výrazně se začervenal a podíval se kolem sebe. Viděl Kei taky kompletně nahou, no té to ještě úplně jasné nebylo. Samozřejmě byl gentleman, tak odklonil pohled od ní jak jen rychle mohl a začervenal se snad ještě víc. Podíval se při tom s velkým studem na Noctise.* ,,Však jen ty počkej..." *Nemyslel to jako žádnou smrtící výhružku, ale chápeme se. Tohle byla trochu podpásovka On viděl pořád perfektně, Neváhal proto a vyběhl nahoru po schodech do svého pokoje, kde na sebe hodil kalhoty a ze skříně vzal velkou deku a seběhl dolů zpátky do doja. Byl tam teda bez trička, takže byla krásně vidět jeho pečeť na hrudníku, kterou neřešil. Kei ji už viděla a u Noctise není problém, ten ví o všem. Přišel ke Kei ze zadu, celou dobu se jí vyhýbal pohledem a přehodil přes ní deku.* B-Běž se obléct, prosím. *Řekl celý rozhozený a červený tak, že se mu skoro kouřilo z uší. Podíval se pak na Noctise.* To byla teda podpásovka od tebe.

Noctis Clive: *Když je po všem a oba jsou úplně nazí tak je to fakt k popukání, tomuto se pak fakt zasměje na celé kolo ale prozatím to radši drží v sobě. Když Yin odejde tak Noctis využije svého písku aby kolem Keiyry vytvořil takovou clonu a ona měla trochu více soukromí. Yin se pak vrátí a hodí přes ní tu deku takže písek stáhne k sobě. * Yine, pomoz ji do pokoje aby se mohla obléknout a vzít si brýle. Počkám v obýváku, hlavně tam dorazte ať vás mohu případně vyléčit. *Pak se k nim otočí zády a vyrazí směrem do obýváků ale ve dveřích se ještě na okamžik zastaví. * Bylo to zákeřné ale i to mělo svůj důvod, který vám prozatím nepovím… musíte si z toho vyvodit vlastní závěry. * Rád by jim řekl své záměry ale ne vše jim může podstrčit přímo pod nos, věří že si z toho nakonec něco odnesou jakmile nad tím budou přemýšlet. * Mohl jsem to udělat jinak ale nechtěl jsem Keiyru zranit ještě víc. *Dodá a konečně odejde do svého obýváku kde se posadí a nalije si rovnou do jedné skleničky whisky s colou a dvěma kostkami ledu. *

*Bola tak strašne naštvaná a cítila sa podvedená, zradená a okrem toho bola reálne zranená. Zacúvala ku najbližšej stene a stále sa pri tom snažila zakryť. Mlčala a v duchu Noctisa preklínala. Keď ku nej o chvíľu prišiel Yin a požiadal ju aby šla do izby mala chuť iba niečo nepekné odseknúť, no zahanbene sklonila hlavu a prijala od neho ponúkanú deku. Noctisove vysvetlenie jej vôbec nedávalo zmysel a len sa lepšie do deky zabalila. Bolo jej jasné, že to spravil len aby sa pobavil a to ju strašne štvalo. Bola na neho nehorázne nahnevaná, no nechcela si to vybíjať na Yinovi a tak bez jediného slova odišla. Nechala sa teda za Yinovej pomoci odviesť do izby a keď tam napokon došla - pootočila na neho tvár.* Yin.. ja za Noctisom do obývačky nejdem. Som na neho naštvaná.. ale potrebujem vyliečiť tie rezné rany. Mohol by si to prosím skúsiť ty? Nie sú hlboké.. *Opýtala sa ho - spomenula si na to ako jej vyliečil prst po ich tréningu a teda dúfala, že bude súhlasiť. Bolo jej jedno, že sa pri tom zase bude musieť odhaliť - veď ju už nahú videl.* "Ach Noctis.. toto si prehnal."

*Hodil přes Kei deku a nemohl si nevšimnout jejího sklopení hlavy. Bylo mu jasné, že to bude ze studu. Však kdo by se taky nestyděl. Pro holku to musí být ještě horší než pro kluka a bohužel pro Kei, tak ona neměla tolik štěstí, aby si toho všimla tak rychle. Nakonec se společně s Kei vydal do jejího pokoje. Celou ruku jí vedl, aby nikam nevrazila, no nedíval se na ní. V tomhle byl velmi ohleduplný...možná to bylo tím, že se sám styděl, tak se radši díval jinam, než na ní. Nakonec dorazili do jejího pokoje, kde už se chtěl otočit zády a počkat za dveřmi, ale Kei to měla vymyšlené jinak. Chvíli tam jen tak stál, ale nakonec si povzdechl a souhlasně na to kývnul.* Dobře, nejdřív si ale obleč něco na spodek. *To byla jeho jediná podmínka - samozřejmě by se otočil. Kei se vlastně nemusela vůbec stydět už ani tak moc. Yin si sedl na postel za ní, takže jí viděl jen poraněná záda a všechno ostatní měla zakryté buď oblečením, nebo mohla stále využít deky na zbytek, co ještě zakrýt nemohla. Přiložil ruce k jejím ranám a začal je pomalu léčit (Shousen Jutsu).* Nejsou hluboké, ale tohle není úplně blesková technika. Bude to pořád nějakou chvíli trvat. Vím jak se cítíš, ale u Noctise to budeš mít o dost rychleji. Alespoň mám ten pocit. Navíc...nevím, jestli tam bude tak dlouho čekat. Co ty víš, třeba zase zmizí na bůh ví jak dlouho. *Celou dobu ji však léčil s plným soustředěním - až na těch pár vět. Čekal jak odpoví. Popravdě mu to taky nedělalo radost, co jim Noctis udělal, ale někde tušil, že to opravdu bude mít nějaký hlubší význam. No nedokázal přijít na to jaký. Minimálně v to doufal, že to neudělal jen pro pobavení. Na rozhodnutí Kei by buďto pokračoval a dolů by šli až po vyléčení, nebo by alespoň zastavil krvácení a dole by se o zbytek postaral Noctis.*

*Keiyra prudko vydýchla keď sa ocitli v jej izbe a Yin vyslovil svoju "žiadosť".* Nemusíš sa báť, nemám potrebu sa ti ešte viac ukazovať. *Sykla cez zaťaté zuby otočená ku Yinovi chrbtom. Z tónu akým to povedala, bolo jasné, že ju jeho slová urazili - na druhej strane pravdou bolo, že v skutočnosti bola nahnevaná na Noctisa a svoje emócie teraz nemala úplne pod kontrolou takže si to hold zlízol Yin. Naprázdno prehmatávala stôl kde mala položené okuliare. Keď si ich nasadila, pootočila hlavu aby skontrolovala či sa Yin nepozerá. (Akoby na tom záležalo.) Bol ale otočený chrbtom takže sa pobrala ku skrini kde si obliekla nohavičky a podprsenku. potom si dala na seba tielko na ramienka, ktoré siahalo len do polovice jej plochého bruška. Mala tam dva krvavé škrabance ktoré jej bude musieť Yin vyliečiť. O rukách a ramenách nehovoriac. Na nohy si natiahla čierne kraťasky a posadila sa na posteľ. Keď sa posadil za ňu a pustil sa do liečenia. Držala si vlasy prehodené cez plece na strane oboma rukami - aby mu neprekážali a zamračená počúvala jeho slová.* Je mi to jedno že to bude trvať, aj keby mi mali zostať jazvy.. nechcem Noctisa vidieť. *Povedala to pomaly a dôrazne, vydýchla nosom a zavrela oči.* Len nech si ide. *Dodala ku tej časti, že tam nebude asi čakať večne a že by mohol zmiznúť zase na bohvie ako dlho. V tejto chvíli by to Kei asi aj uvítala.*

*Aby řekl pravdu, chápal její rozhořčení, no určitě nic z toho, co řekl nemyslel nijak zle a i tak, i napříč pochopení, ho její tón a to, co z toho vyčetl, mrzelo a trochu i bolelo. Ale tak neodpověděl na to nijak. Nechal jí klid a prostor a celou dobu se koukal si prohlížel poličku knih a byl k ní zády. Nakonec byla připravená a on se posadil za ní a začal ji léčit. Navrhl sice, že by jí jen zastavil krvácení a o zbytek by se postaral Nocits, ale dost jasně ho odbila s tím, že to nepřichází v úvahu. Trochu jen skousl zuby. Postupně objevoval svou stránku osobnosti, která spíš upřednostní ostatní před ním samotným. Všichni, kdo ho alespoň trochu znali, tak věděli, že to, že je Noctis konečně tady a rozhodl se celý jeho trénink trochu rozproudit, tak v něm vyvolávalo trochu strachu, ale zároveň se na to velmi těšil. Nechtěl propásnout jedinou šanci, kdy bude Noctis doma a bude mít čas, aby mohli trénovat. No Kei řekla že tam nejde, tak teda jen skousl zuby a mlčel. Vyšel jí vstříc. Mlčel ale i po celou dobu léčení, které trvalo velmi dlouho. Věděl, že je naštvaná a i když neměl moc příležitostí mluvy s holkama, tak jeho instinkt mu říkal, že naštvaná žena = nebezpečí. Jeho technika nebyla dokonalá a velmi pomalá a tak po tom velkém množství času, které tam strávili, tak určitě měla nějaké známky toho, že tam dřív nějaká rána byla. Jakmile skončil, postavil se a trochu si protáhl ruce. Přeci jen je měl dlouhou dobu natažené před sebou.* Hotovo. *Vydal se ke dveřím, ale na prahu se zastavil.* Já jdu dolů. Podívat se, jestli tam ještě vůbec je. Ty nemusíš, jestli nechceš. Dám ti trochu prostoru. *Strašně moc se na ní chtěl otočit a usmát, ale neudělal to. Bylo to pro něj aktuálně těžší, než si myslel, že to bude. Udržet s ní oční kontakt. Následně za sebou zavřel dveře a sešel dolů. Jestli by tam Noctis byl, tak by mu vysvětlil, že jí léčil zranění a jestli ne, tak by se asi vydal trochu poklidit do Doja, pokud to Noctis neudělal a následně by se vydal zpátky do pokoje.*

Noctis Clive: *Po chvilce se zvedne a vyjde ven na zahradu kde aktivuje techniku Katon no Yoroi, přičemž začne trénovat sám se sebou. Potřebuje si trochu procvičit i tuhle techniku a efektivně se v ní naučit fungovat aby zvládl využít její plný potenciál. Neprovádí nějaké zbytečné údery do prázdna jako kdyby mu jeblo ale jako kdyby tam skutečně viděl svého soupeře se kterým bojuje ale jeho styl je jiný než když bojoval tam dole. Daleko surovější ale současně i elegantnější. Místy jsou ale jeho pohyby pomalé jako kdyby kroužil kolem své oběti a pak opět několik přesných útoků, neútočí svými pěstmi ale oběma meči Hishou Souken, které využívá tak dobře jako kdyby to nebyla jen zbraň ale jeho prodloužená končetina. Je mu zcela jasné jak se Keiyra bude cítit ale udělal by to klidně znovu, podle něj musí i počítat s tím že Nukenin se o něco takového může pokusit a určitě ho to nebude zajímat že je nahá a využije jejího studu aby ji zabil.* Mít výcvik jako jsme měl já od otce tak mi do týdne uteče… aktuální generace musí být tvrdší a ne tak pohodlná. *Pošeptá si tiše pro sebe ale pokud šel Yin až sem za ním tak to slyšet mohl, zatímco Noctis si ho jistě nevšiml.*

*Čím dlhšie tam v tichosti sedeli a Yin ju liečil.. tým sa jej hnev pomaly ukľudňoval až Kei prešla do štádia tichej apatie. V hlave jej vírili myšlienky. Štvalo ju, že prišla o darček a celkovo ju to celé vzalo. Hold nebola typom ženy čo by to zobrala s humorom. Tak alebo tak - Yin ju očividne poznal lepšie než si myslela, mlčal - netrápil ju slovami útechy ani ničím podobným, sršalo z neho len pochopenie, za čo mu bola nesmierne vďačná. Keď napokon povedal, že je hotový, prikývla a sklonila hlavu. Na jej pokožke zostali len jemné ružové stopy, ktoré jej za čas zmiznú. Yin bol šikovný.* Ďakujem. *Jej hlas bol tichý ale mohol počuť, že je úprimná a že to nebolo poďakovanie len za vyliečenie rán ale aj za to, že tam s ňou zostal a pomohol jej, bol skutočný kamarát. Fakt, že ju ale pred chvíľou videl nahú zapríčinil, že mu nechytila ruku ani ho neobjala ako by to za normálnych okolností urobila. Nedokázala sa mu ani pozrieť do očí, takže si nevšimla, že má Yin rovnaký problém. V duchu ale dúfala, že tento incident ich priateľstvom neotrasie a, že to medzi nimi od dnes nebude čudné. Len čo odišiel - zabalila sa do dlhého svetra a zvalila sa na posteľ kde dnes plánovala zostať. Maximálne by bola ochotná ku sebe do izby vpustiť Ryuua ak by sa čudoval prečo nevylieza z izby. Presne to chcela.. len sa schúliť v jeho náručí a nechať problémy aby ich odniesol odliv niekam do hája!*

*Když mu Kei poděkovala, jen se pousmál, ale ani tak nebyl schopen otočit hlavou, tak teda jen zavřel dveře. Sešel dolů po schodech a nemohl si nevšimnout Noctise na zahradě skrze okna. Vyšel ven na zahradu a docela ho překvapilo, že jeho tělo bylo celé v plamenech. Hodně rychle pochopil, že jde o nějakou techniku a už v ten moment mu přišla velmi zajímavá. Slyšel, co všechno Noctis řekl, no nevěděl, co na to má úplně říct. Rozhodl se s tím počkat a zeptat se na něco jiného.* Co je to za techniku? *Narážel na jeho tělo, které bylo celé v plamenech. Čeho si zároveň všiml bylo to, že jeho pohyby tady venku působily naprosto odlišně od těch v Doju. Věděl, že Noctis je přeci jen na jiném levelu a nedokázal si představit, že by proti sobě šli na plno. Ono by to asi ani nijak nedopadlo, protože měl takový vnitřní pocit, že by ani nemrkl a jeho existence by na stejné úrovni jako pára nad hrnce. Odsouzen k okamžitému rozplynutí.*

Noctis Clive: *Když na něj Yin promluví tak provede ještě pár útoků někam do prázdna a pak se narovná a techniku deaktivuje. Otočí se čelem na Yina a pozorně si ho prohlédne, přemýšlí zda mu odpoví.* Odpovím ti, až přijdeš na to co jsi dostal dnes za lekci odpovím ti v budoucnu i na další otázky ale povím ti jedno. Kdybys v boji přišel o oblečení co bys dělal? *Noctise zajímá co mu na to Yin poví, už jednou či dvakrát takový scénář viděl a zajímá ho jak si Yin myslí že by reagoval. O Keiyře si je jistý že ta by tam umřela ani by nemrkla ale co Yin?* Takže jak?

*Odpovědi se mu nedostalo. Naopak to celé Noctis otočil proti němu a teď byl na řadě s odpovídáním on. Moc nad tím nepřemýšlel. Sice se ho ptal, co dostal za lekci, ale otázka, která mu v hlavě rezonovala víc bylo, co by dělal.* Bojoval dál. *Řekl bezmyšlenkovitě, spíše se dá říct, že i instinktivně. Teď byl čas na teorii a na trochu rozebrání toho celého, co se vlastně stalo. Trochu si povzdechl a vydal se k fasádě domu, o kterou se opřel.* Věřím tomu, že vím, co za lekci to bylo. Vyvést nás z pozornosti. Naše nahota, což u valné většiny lidí způsobí velký stud dává neuvěřitelné množství prostoru protivníkovi zaútočit. V boji by to mohlo být i fatální. Dnes jsem sice zpanikařil a okamžitě si zakryl své...intimní partie, ale teď vím, že udělat tohle v boji, tak končím. *Díval se na něj upřeným pohledem. Stále na něj za to byl trochu naštvaný. Hlavně za Kei, že si to kvůli němu u ní slíznul on, ale taky kvůli dárku, který se vypařil jako pára nad hrncem, společně s jejím oblečením. Na druhou stranu za to byl rád. Věřil, že to, jak mu to vysvětlil bylo správně a kdyby ne, i tak mu tahle jeho teorie trochu otevřela oči.* Tak co, řekl jsem to správně?

Noctis Clive: Přesně udělat ten zakrývací reflex v boji je po tobě, ano uvědomuju si že to bylo přes čáru ale nelituju toho a omlouvat se taky nebudu, udělal bych to znovu. Aspoň někdo to pochopil, Keiyra je nakonec ženská a nepochopí to. *Zní to asi trochu sexisticky ale ženské jsou občas prostě až moc přecitlivělé a neumí tyhle věci vidět úplně jasně.* Šlo o techniky, kterou jsem osobně vyvinul. Říkám tomu Katon no Yoroi a jde o techniku během kterého celé své tělo obalím plameny, které zraní každého kdo se mě pokusí nějakým způsobem zranit a jsou i užitečnou obranou proti Suitonu. *Vysvětlí jednoduše.*

Znamená to teda, že je Kei odsouzena na 100% smrt, když se tohle v boji stane? Nebo si myslíš, že jde, aby to pochopila? *Trochu nad tím dumal. Samozřejmě chápal, že pro ženu bude tohle celkově asi těžší na pochopení, ale tak na druhou stranu by byl rád, kdyby kvůli tomu nebyla nikdy vystavena nebezpečí.* Takže to je vlastně taková ultimátní obrana proti Taijutsu a nějakému Ninjutsu. *Trochu nad tím konstatoval. Když se nad tím zamyslel více, tak mu ta technika přišla velmi užitečná, ale pochyboval, že by se jí mohl teď naučit, tak se na to radši ani neptal.* Dobrá tedy. Já bych to tady dneska ukončil. Půjdu do pokoje, kde začnu s tou meditací. Kei teď taky očividně potřebuje trochu prostoru a tebe jsem vyrušil uprostřed tvé vlastní věci. *Odrazil se od fasády a vydal se směrem dovnitř. Na prahu dveří se však zastavil.* Díky za dnešní trénink a že jsi se rozhodl mi nakonec pomoct. *Pak jen vešel dovnitř a vydal se do svého pokoje, kde začal meditovat.*

Noctis Clive: No, musím doufat že kdyby se něco takového stalo tak by reagovala správně. Tohle si zapamatuj Yine, pokud bojuješ tam venku tak se neboj použít jakýkoliv špinavý trik. Udělej absolutně cokoliv jen abys přežil nebo vyhrál. Čest nemá tam venku žádné místo. *Odpoví mu klidně.* Ultimátní bych to nenazval, pokud bys chtěl vidět něco čemu by se dalo říkat ultimátní obrana tak něčím takovým disponuju, jde o takovou obranu že se tomu můj písek nemůže ani zdaleka rovnat ale tuhle obranu ti ukazovat nehodlám… eso v rukávu by mělo zůstat v rukávu. *Pak už nechá Yina odejít ale předtím se s ní rozloučil.*

Konec Rpg

*Teiry seděla v lavici ve škole kde zrovna učitel vysvětloval co je to vůbec chakra a jak ji ovládat. Inu po asi 20 minutách monologu senseie jim bylo oznámeno že dnes místo posledních 2 hodin budou testovat ovládání chakry a to na jednoduché technice Suimen Holou no Waza. Teiry se pousmála jelikož se dost těšila na tento trénink. Tu techniku se nedávno naučila a tak byla ráda že ji konečně bude mít možnost použít. Zazvonilo a všichni se odebraly na oběd. Teiry samozřejmě taky vyrazila do jídelny a došla si hovězí yakitori s rýží. Pochutnávala si na svém obědě když ji někdo položil ruku na rameno. Byl to jeden z chlapců který ji stále hecoval.* (Kluk) Co se vsadit. Vsadím se že vydržím tu techniku udržet déle než ty. (Teiry) Proč ne. Stejně prohraješ. Ostatně jako vždy. *Pousmála se. Podala mu ruku na znamení souhlasu k této sázce.* „Tohle jednoduše vyhraju. Nikdy nevyhrál.“ *Když bylo po obědové pauze tak se Teiry s ostatními odebrali k nedalekému jezeru.* (Sensei) Každý se postavte na vodu a držte tak dlouho jak jen můžete. Jakmile spadnete do vody končíte. Když zůstanete poslední máte za 1. *Teiry se postavila na vodu přímo vedle chlapce. Cítila jak se jí v nohách nahromadila chakra s ona mohla chodit po vodní hladině. Na rozdíl od ostatních Teiry chodila po hladině tam a zpět. Teiry pozorovala jak postupně děti padaly do vody. Teiry zrychlila svou chakru v nohách a odrazila se do výšky. Dopadla s tím že se voda ani trochu nepohla pod jejíma nohama. Zpomalila tok chakry v nohách a zastavila se. Už zbývalo včetně ní jen pár účastníků. Přesněji 3. Ona, chlapec se kterým uzavřela sázku a jedna dívka. Dívka po chvíli padla do vody. V tu chvíli sensei vešel na vodu a přivolal si Teiry a chlapce.* (Sensei) Takže. Jste poslední 2. Boj. *Teiry to sice nečekala ale ihned vyskočila po chlapci. Chtěla prostě vyhrát. Zrychlovala chakru ve svých nohách a zpomalovala. Vždy podle toho jak potřebovala změnit pohyb. Útočila na chlapce který se bránil jejím úderům a kopům.* (Kluk) Neblbni. Naše sázka byla jiná. (Teiry) Sázka byla kdo vydrží dýl. Nebyly stanoveny podmínky. Prostě spadni do vody. *Teiry odskočila dozadu a ihned nahromadila co nejvíc chakry do nohou aby se odrazila a rychle vyletěla po chlapci kterému vrazila jednu pěknou ránu do břicha. Ten sklouzl dozadu ale nespadl do vody. Vystartoval proti ní aby ji jednu vrazil. Teiry se sklouzla po hladině do boku aby uhnula trajektorii jeho útoku. Odskočila zase dozadu a usmála se na chlapce.* „Nemuzes vyhrát. Vzdej to a prostě spadni do té vody. Nemáš šanci.“ *Teiry opět vystartovala po chlapci s sklouzla se tak aby mu podkopla nohy a dál chlapec uhnul a místo toho schytala kolínko do hlavy když proklouzávala kolem. Sensei to viděl s už chtěl zastavit boj.* (Teiry) Ne. Tenhle boj dokončíme. *Sensei když viděl že Teiry sama chce bojovat a je v pořádku tak ustoupil zpět a sledoval dál boj. Teiry nahromadila opět chakru do nohou a stejně tak chakru v těle rozproudila rychleji aby jí to trochu víc nebudilo. Vyrazila nejvyšší rychlostí na chlapce a vrazila mu do zubů a ihned pokračovala dál. Kopanec do boku, pěstí do ramene, kopnutí do holeně nebo čelíčko. Nakonec chlape. Už nevydržel nápor ran a padl do vody. Horší bylo to že byl v bezvědomí. Teiry ho chytla.* (Teiry) Je v bezvědomí. Pomozte mi. *Chlapce chytl Sensei a dotáhl ho na pevnou půdu. Teiry sešla z hladiny vody.* (Sensei) Máš za 1 Teiry ale mohla jsi ho trochu ušetřit. Teiry jen pokrčila rameny a pomalým krokem si to zamířila domů. Hodina tím skončila a bylo jim řečeno že můžou domů.*

KONEC RPG

*Konečně pro Teiry nadešel den geninských zkoušek. Nemohla se dočkat ale zároveň se i bála. Stále zápasila sama se sebou uvnitř o tom jestli dokáže vzít někomu život takhle brzo.* „Zvládnu opravdu zabít? Není jiná cesta? Akio by mi nelhal.“ *Teiryny myšlenky byly zmatené. Nechtěla zabít ale bude muset. Na zádech se jí nacházela její kosa a u pasu měla několik pouzder s vybavením. Na sobě dlouhé legíny černé barvy a zelené tričko. Vlasy měla upravené do drdolu aby ji nepřekážely a nemohl je nikdo použít proti ní. Seděla v místnosti kam ji zavřely ihned potom co přišla. Soustředila se na svou chakru, kontrolovala vybavení a rozcvičovala se.* „Jsem zvědavá proti komu budu bojovat. Doufám že ne proti někomu koho znám.“ *Teiry však netušila že její strach bude to co jí ve skutečnosti čeká. Po asi půl hodině co seděla v místnosti pro ní přišel dospělák. Odvedl jí do arény. Byla větší než čekala. Po úvodu kdy jim bylo řečeno že se jedná o boj Teiry sáhla po své kose a připravila se.* „Kdo bude můj soupeř.“ *Aréna měla několik míst kde se dalo schovat hlavně velké kameny. Teiry si přivázaná na vršek kosy světelnou bombu.* „Ať jsem připravená.“ *Jakmile byl zápas odstartován tak se pomalu dostávala ke středu. Když se dostala doprostřed tak bylo ticho ale to prolomilo svistění kunaie který se zabodl do kamene za kterým se schovávala. Podle toho jak se kunai zabodl Teiry odhadla kde je soupeř. Vytáhla kunai s výbušným lístkem a hodila jej tím směrem. Jakmile doletěl ke kameni tak jej odpálila. Inu zasáhla by kdyby soupeř už nebyl dávno pryč. Jen tak tak stihla zareagovat když na ni zamířil soupeřův kop. Teiry jej zablokovala tělem kosy ale i tak ji o kus posunul kop dozadu. Následně strnula.* „Araki? To ne.“ (Araki) Tohle vyhraju. Braň se Teiry. *Teiry skutečně zůstala v obraně místo toho aby přešla do útoku.* „Nemůžu ho zabít. To nedokážu.“ *Teiry se bránila co jen mohla ale Arakiho rychlost posílena geny klanu Inuzuka byla prostě vyšší.* „A dost.“ *Při dalším útoku zablokovala tento útok kosou a odpálila světelnou bombu u čepele. Arakihi zrak byl pryč a Teiry ještě chvíli čekala než světlo zmizí. To byla ta chvíle kdy dostala ránu do tváře.* (Teiry) Jak? Vždyť nemůžeš nic vidět. *Teiry si všimla po otevření očí jak Araki hýbe nosem.* „Cítí mě. Sakra.“ *Teiry si rychle uvázala další světelnou bombu na kosu a bránila se opět přicházejícím útokům od Arakiho. Sice ji cítil ale nemohl předvídat každý pohyb a tak dostal několik ran i Araki. Kopanec do nohy, pěsti do tváře a tupým koncem kosy do břicha.* (Araki) Já vyhraju. Promiň Teiry ale prohraješ. *Teiry se držela aby mu neodpověděla.* „Nedokážu ho zabít. Nezvládnu to.“ *Teiryno svědomí a vnitřní já nedokázalo přijmout realitu že by museli Arakiho zabít. I tak Teiry vyběhla po Arakim a začala po něm sekat kosou. Araki rychlé vytáhl kunai a bránil se. Neměl problém jelikož jeho reflexy byly rychlejší a jeho slepota už taky byla pryč. Teiry však s kosou uměla tak se dokázala relativně držet tak aby ji nezasáhl. Arénou se rozléhal zvuk dopadu ocele na ocel. Teiry pokračovala a v dobré chvíli opět odpálila světelnou bombu. Araki to nečekal a tak opět o zrak přišel.* (Araki) Umíš i něco jiného. Zrak nepotřebuju cítím … *Než to dořekl tak Teiry hodila pod jeho nohy chilli bombu která začala Arakiho pálit a štípat v nose.* (Araki) To bolí. Dost. Bolí to. *Teiry toho využila a i přes cenu toho že ji bude štípat nos jej tělem kosy přetáhla po hlavě. Araki upadl do bezvědomí. Jakmile opar z chilli bomby zmizel tak se postavila k Arakimu.* (Teiry) Vyhrála jsem Araki. *Otočila se a chystala se k odchodu. Ukázal se před ní zkoušející.* (Zkoušející) Zabij ho. (Teiry) Proč? Nechci. (Zkoušející) Buď zemře jen on nebo by oba. Dělej. *Teiry doufala že to zvládne i bez toho ale podívala se na Akariho tělo ležící na zemi. Pomalu se mu zvedla hrudník jak dýchal. Teiry bojovala uvnitř. Nedokázala se donutit. Napřáhla kosu ale nedokázala ji spustit. Po chvíli vnitřního boje sama se sebou se jí zatmělo a Teiry v tu chvíli nevnímala svět. Její tělo však jedním rychlím seknutím kosy ukončilo Arakiho život. Ve stejnou chvíli vyběhly po Teiry 2 muži. Přesně tak jak jí řekl Akio. Teiryno tělo bez jediného zaváhání vyběhla po mužích a oháněla se proti nim kosou. Jeden se dostal z jejího dosahu a dostal se ke Kunaii který ještě stále byl zabodnutý v kameni. Teiryno tělo ukončilo život prvního z vězňů po několik ranách do jejích žeber. Teiryno tělo čistě jen útočilo a nebránilo se. Už teď mohla mít minimálně 2 zebra zlomená ale i přes bolest pokračovalo dál. Tentokrát opět arénu naplnil zvuk dopadu ocele na ocel. Tieryno tělo skončilo s Kunaiem ve stehně ale vězeň s rozřízlým hrudníkem. Z posledních sil ještě vrazil Teiry ránu do břicha a ozvalo se nepěkné křupnutí. Následně když i poslední tělo protivníka padlo k zemi mrtvé tak padlo i tělo Teiry k zemi. Když se probrala tak byla v nemocnici a nemohla se vůbec hýbat. Teiry neměla ponětí co se stalo a jak se dostala do nemocnice. Jen jedno ji bylo jasné. Je z ní genin, ale za jakou cenu. Když ona nedokázala onen krok udělat tak jej musel někdo vykonat za ní.*

KONEC RPG

*jeden z mála dní, kdy Hoshi neutíká ze školy. Moc ho nebaví sedět v lavici, ale jakmile má být praktická výuka venku na hřišti, to ho dokáže ve škole udržet. Při takovém cvičení se straní ostatním. Ne že by neměl kamarády. Je to takový třídní klaun a ostatní děcka ho berou jako pobavení, když se musí sedět ve škole. Pokud tam tedy zrovna Hoshi je. Je trochu drobný, oproti ostatním, čímž za nimi trochu zaostává po fyzické stránce a tak se to sám snaží dohánět. Zatím, co si ostatní hrají, případně něco tvoří, on se přesouvá na venkovní cvičiště. Aby se trochu rozehřál, párkrát ho oběhne, protáhne se, aby jeho svaly přijmuli fakt, že se teď něco bude dít. Je tam dlouhý vodorovný žebřík, po kterém se pohybuje v závěsu za ruce. Už má zjištěno, že jeho síla je tak akorát dostačující na to, aby přešel přes pět příček, než se neudrží a spadne. Jakmile se tedy protáhne, stoupne si na podstavec. Zvedne ruce nad sebe a chytí se první příčky. Lehce nadskočí a přitáhne se, aby neměl ruce úplně napnuté, ale aspoň pod malým úhlem. Pak se pomalu rozhoupe a pustí jednu ruku a natáhne se po druhé příčce. Té se chytí, takže je teď natočený bokem a dalším zhoupnutím přesune i druhou. Snaží se udržovat stále ten úhel v lokti, ale postupně se zmenšuje. Opět se rozhoupe a přesune ruku na další příčku. Tak to opakuje až k té osudné páté, která ho nikdy ještě nepustila dál. Ruce už má napnuté, takže v podstatě žádný prostor na to, aby mohl s nimi pracovat. Přesto se ale rozhoupe, pustí ruku a natáhne jí k šesté příčce. Jen jí ale škrtne prsty a zůstane vyset za jednu ruku. Vrátí k ní tu druhou a posune si úchyt zase pevněji. Ruce se mu potí, takže i prokluzují. Zkusí to ještě jednou, ale to už ani neškrtne a prsty druhé ruky mu povolí a on dopadne na zem. Nemáš sílu v přítahu. Bez ní to nejde. ozve se kousek od něj hlas. Hoshi se otočí a spatří kluka, kterého nezná. Nebo spíše potkal ho párkrát na chodbě, ale asi bude z ročníku výš. Jak to myslíš? zeptá se ho Hoshi. Kluk k němu pomalu dojde. Hm, sleduj. poví a dojde na začátek žebříku. Chlapec vyleze na podstavec, chytí se rukama a přitáhne se. Hoshi si všiml že nevyskočil, jako to dělá on. Prostě se přitáhl. Pak celý žebřík přejde vždy na první zhoupnutí a ruce má stále v prvém nebo lehce tupém úhlu. Pak sleze z podstavce a vrátí se k Hoshimu. Čím víc máš ty ruce natažené, tím víc energie a síly tě stojí ty přesuny. Musíš nejdřív zesílit v rukách. vysvětlí chlapec. Shimo Karuchi. poví chlapec a natáhne k němu ruku. Hoshi si ho chvíli prohlíží, ale nakonec tu ruku taky natáhne. Hoshi Noriaki. odpoví mu. Těší mě. Tak pojď, ukážu ti, jak zvýšit tvoji sílu. poví a odvede ho k hrazdě. Po cestě si chlapec sundá bundu a pak jí přehodí přes jedno rameno hrazdy. Je tak o hlavu vyšší, než Hoshi, ale také je na něm znát více svalové hmoty, než má Hoshi. Aby měl tu sílu se tam udržet a pohybovat, musíš trénovat přítahy. poví. Vleze se k tyči, která je výš, aby se odrazil, chytil a přitáhl. Zůstane pak vyset bradou nad tyčí. Vlez si na tu nižší, stejným způsobem. poví a čeká na něj. Očividně mu nevadí tam takhle vyset. Hoshi se tedy pod nižší odrazí, vyskočí a přitáhne se bradou nad tyč. Tohle je zprvu snadné, ale brzy pociťuje, jak jsou jeho ruce bolavé. Pokrč a překřiž nohy, aby si nemě tendenci se dotýkat země. Pak pomalu povoluj ruce, až do okamžiku, kdy budou napnuty. Pak se zase vytáhni. poví a předvede mu to. Hoshi ho napodobí. Spustit se je docela snadné. Šlo to vlastně samo a možná rychleji, než by chtěl. V lokti ho zabolelo. Když se měl ale přitáhnout, dělalo mu to docela problém. Několik vteřin mu to dalo, než se vytáhl až nahoru a zahákl se bradou za tyč. To docela bolí. poví Hoshi. Ano a ještě chvíli bude. Nesmíš ty ruce povolit, když jdeš dolu. Pořád musíš mít zatnuté ty svaly, aby ses mohl třeba zase přitáhnout i v půlce pohybu. poví, povolí se opět tak do poloviny cesty, kde se zastaví a začne se přitahovat. Já to taky nezvládl za den, ale chce to pravidelně trénovat. Měl jsem to dneska v plánu tady, tak se můžeš přidat. poví Shimo. Dobře. Zkusím to. odpoví Hoshi a začne opět klesat, tentokrát o něco pomaleji, protože se držuje se zatnutými svaly na rukou. Jakmile dorazí až dolu, začne se zase přitahovat. Nemá čas to počítat, ale Shimo se za dobu, kdy Hoshi udělá jen přítah, přitáhne desetkrát. Nakonec jen s obtížemi zvládne Hoshi ještě pět přítahů, než se pustí a seskočí na zem. Ruce se mu svěsí kolem těla a nechce se jim moc ho poslouchat. Vedle něj dopadne Shimo. Na to, že si to dělal poprvé, tak to nebylo špatné. Rozhodně na tom ale zapracuj. Dej tomu tak týden dva. Myslím, že za těch čtrnáct dní by ses mohl dostat i o pár příček dál. poví Shimo. No, já budu muset jí. Už nás nahánějí zase do třídy. Třeba se ještě potkáme, Hoshi. poví kluk a odejde. Díky. poví jenom Hoshi, který ještě stále ještě nemá ruce pod plnou kontrolou a musí se pomalu protahovat. Spojí si to s dalším kolečkem kolem hřiště, aby tu krev pořádně rozpumpoval. Než začne svolávat učitel i je, dá si ještě pomalu tři přítahy, ale to už mu pak vážně potom vlají ruce u země. Vrací se zpět do třídy, odkud momentálně nemá ani chuť utéct. Je celkem unavený a tak si jen lehne na ruce na lavici a trochu se prospí, zatím co učitel vypráví o něčem z minulosti.*

975 Slov

KONEC

Yoruichi Dengen O
*Dneska šla výjmečně na akademii sama. Nevěděla proč nemohla jít s Renem ale po jejich posledním průšvihu je rodiče moc pospolu nenechávali.* "Ach jo. Proč nemůžu jít s Reníčkem. Vždycky mi kryl záda. Teď abych si dávala pozor sama." *V puse měla své oblíbené jahodové lízátko a tyčka od něj kmitala mezi oběma koutky úst. Své ruce měla sepnuté za hlavou a pozorovala ostatní studenty před akademií. Měla na sobě své typické oblečení ve kterém už udělala tolik průšvihů že je ani sama nespočítala. Uviděla partičku kluků jak se spolu baví a vyměňují si nějaké herní kartičky a tak samozřejmě Yoruichi nenapadlo nic jiného než si vyskákat na střechu nad ně, vytáhnou z kapsy pár práskacích kuliček a mezi ně dát i 2 s odporným zápachem. S úšklebkem na tváři je pustila přímo mezi ony chlapce a jen sledovala jak se kluci lekly a už si zakrývaly nosy.* (Chlapec 1) Fuj, to je smrad. Kdo to byl. (Chlapec 2) Kdo myslíš že by to mohl být. Napadá mě jen jedna osoba která dělá furt tyhle blbý žerty. *Všichni chlapci se na sebe mlčky podívaly a souhlasně řekli.* (Chlapci) Yoruichi. (Yoruichi) Volali jste mě smraďoši? *Odpověděla s pobavením ze střechy Yoruichi. Kluci ihned popadly kameny a začali je po ní házet ale Yoruichi se dařilo velice ladně uhýbat a vyhýbat se.* (Yoruichi) Ale notak. To nic lepšího nesvedete? *Yoruichi si vyloženě tančila po střeše mezi kamínky dokud jí jeden menší netrefil do čela a ona padla přímo na zadek dolů ze střechy.* (Yoruichi) Au. Vy surovci.

*Dneska pro ní nastal velký den aby nastoupila na akademii . Nebyla moc nadšena protože jí na tu školu přihlásila její opilecká teta, kterou nesnášela.*“Beztak chce mít ode mně klid aby mohla v klidu popíjet sake.“*Šla nejistě směrem k akademii a na sobě měla své oblečení A ruce měla dané v kapsách od blůzky a nechtělo se jí tam moc jít ,ale musela samá nevěděla co jí tam čeká a co se vůbec bude učit.*“ To bude jistě za trest ,jinak samá nevím čím sem si tohle zasloužila.“*Mluvila v duchu samá ze sebou a jen se dívala do země.Pomalu došla před akademii a podívala se kolik dětí tam je.*“ Už teď se cítím ztrácena a hlavně tady nikoho neznám. Co když budou na mně zlý?“*Ptala se samá sebe a neuměla si odpovědět.*“ No nic asi budu muset jít.“*Pomalu se rozešla před akademii a když viděla dva kluky jak házejí kameny ,tak se zastavila a pak uviděla jak někdo spadl ze střechy na zadek a uslyšela dívčí hlas .*“ Doufám že si neublížila.“*Pomalu k ní došla a v bezpečné vzdáleností se zastavila.*Jsi v pohodě je ti něco?*Zeptala se jí nervózní m hlasem a jen se na ní dívala a ve tváří měla malý pousměv smát se jí nechtělo brečet taky ne jako by kolem ní nemělo nic smysl.*Chodíš tady už dlouho?*Jen se její zrak obrátil na akademii.*“ Vypadá  to jako vězení a jen chybí mříže v oknech .“*Pomyslela si a nemohla se přestat dívat na akademii jak na jiné místo než to mělo byt. Stála nehnut tě a jako by byla i trochu mimo nevěděla co se kolem ní děje jen byla ponořená ve svých myšlenkách.*

Yoruichi Dengen O
*Padla na zem a dost ji z toho ten zadek bolel ale jakmile se rozkoukala viděla jak k ní běží ti kluci ale jakmile se ukázala další dívka tak otočily a odešli.* "Ts. Zbabělci." *Následně věnovala úsměv dívce která se tu najednou ukázala. Nikdy předtím ji tu neviděla ale to bylo přece jen jedno.* Ahoj. Jsem v pohodě. Tohle se mi stává pořád. *Yoruichi se pomalu postavila a oprášila si oblečení. Následně opět věnovala svou pozornost oné dívce. Začala chodit kolem ní a prohlížet si ji.* Už tu nějakou chvíli studuju. Ale ty jsi tu ještě nebyla, nebo aspoň jsem tě tu ještě neviděla a to já znám skoro každého v této akademii. "Jen je smůla že každý se mnou má špatné zkušenosti že." *V duchu se tomu celému zasmála. Byla potížistka a její otec ji prostě nedokázal zkrotit, měla divokou krev i jako dcera hlavy klanu. Bylo jí jedno že je vysoce postavená ve svém klanu, prostě se chtěla bavit a akademie jí k tomu dávala dost příležitostí.* Mimochodem, já jsem Yoruichi. To jméno budeš tady slýchat často ale hlavně v tom kontextu ať se mi radši vyhneš. *Yoruichi se pořád smála jelikož to brala spíš jako srandu, ale pravda byla že se s ní moc lidí kvůli jejím výstřelkům nebavilo.*

*Byla ve svém světě a to že se na ní směje si nevšimla.*To ráda slyším.*Jen stala a dívala se na akademii ,ale nakonec se jen pousmála a podívala se na dívku.Po slovech dívky jen sklonila hlavu k zemi.*Jsem tady poprvé.*Pak se podívala na nebe.*Ráda tě poznávám Yoruichi jsem Usagi a jsem tady nová.*Dívku si prohledla .*“ To bude jistě zajímavé s ní na téhle akademii.“Krom toho jsem to měla dost těžké prozatím ale poradím si ,ale zase na druhou stranu jsem ráda že sem tě poznala.*Pak by se odmlčela a s úsměvem by se na ní podívala.* celkem si zajímavá a líbíš se mi.*Pověděla jí mílím hlasem.*Pak se pomalu k ní rozešla a zastavila u ní v těsné blízkostí a vyndala z pravou ruku z kapsy a natáhla jí k ní.*No víš zdá by ti to nevadilo no mohly bychom byt kamarádky?*Podívala se do strany a trochu se červenala od studu. A neuměla jí nic víc říct a jen čekala na její odpovědí a krom toho jako by nebyla ve své kůží.*“ To se ti povedlo hledat kamarádky fakt umíš.“*Pomyslela si a přemýšlela zda to mohla říct i líp ,ale nějak neuměla na nic přijít. *

*Yoruichi si poslechla jméno one dívky a pak se opět usmála a i s trochu přehnanou úklonou vesele řekla.* Tak to mě těší Usagi. Vítej na naší akademii. *Bylo to až otravné jak moc Yoruichi byla hyperaktivní a furt se smála ale ona prostě byla taková a kdo ji nechtěl akceptovat, inu toho donutila ji akceptovst silou. Když se k ní Usagi přibližovala tak si dala ruce za hlavu a trochu nechápavě na ni koukala. O to víc když k ní podala ruku a zeptala se jestli budou kamarádky, nemluvě o pohledu do boku. Yoruichi však zareagovala asi dost jinak než by Usagi čekala. Na tváři se objevil úsměv od ucha k uchu a doslova po Usagi skočila a silně ji objala.* No jasně že můžeme být kamarádky. Pokud teda zvládneš přetrpět moji povahu. *Řekla opět velice pozitivně a v jejím hlase šlo slyšet že je jak velice ráda tak se pořád baví. Pro ni byl život prostě jedna velká zábava. V tom se rozezněl zvonek a Yoruichi zkameněla. Její výraz teď byl lehce vyděšený.* A sakra. Eeeeh. Vypadá to že zase přijdu pozdě. Tak já letím. Uvidíme se o přestávce nebo na obědě. *Yoruichi co nejrychleji vystřelila směr svoje třída. Rozrazila dveře.* (Sensei) Yoruichi Dengen O. Zase jdeš pozdě. (Yoruichi) Já se omlouvám. Ukazovala jsme prostory akademie nové žačce. (Sensei) To není tvoje práce. Ihned si sedni. Ještě jednou a příště přijde otec. *Yoruichi pomalu přešla do zadní lavice kam dle každého patřila. Nechtěla aby sem šel otec. Měla ho ráda, byl to skvělý muž ale měla z něho strach.* "To jsi to zase dopracovala Yoruichi."

Geninska Zkouška

Yoruichi Dengen O
*Přišel den kdy měla Yoruichi podstoupit Geninakou Zkoušku. Věděla že ten den přijde ale pořád to oddalovala a teď už prostě musela. Na začátku dne se všichni sešli ve třídě kde se učili a byly rozřazení do dvojic kdy Yoruichi byla ve dvojici s jednou dívkou. Moc jí neznala ale to nevadilo. Yoruichi je přátelská. Čekali několik hodin než je obě ale zvlášť odvedli Shinobi z Iwagakure. Obě měli zavázané oči a tak Yoruichi neměla vůbec ponětí kam ji vedenou. Trochu ji to děsilo ale neměla moc na výběr. Po další hodině jí byla sundána páska a ona zjistila že je v kamenném lese.* (Shinobi) Najdi tu druhou a zabij ji. (Yoruichi) Cože? Zabít? Proč? (Shinobi) Je to součást tvé zkoušky. Najdi tu druhou v kamenném lese a zabij ji. Nic víc, nic míň. (Yoruichi) Ale…ale já ne… (Shinobi) Ticho. Najít a zabít. Víc vědět nepotřebuješ. *S těmi slovy Shinobi zmizel v oblaku dýmu a Yoruichi tu byla sama. Jediné co tak měla své rukavice s drápy jako zbraň. Nestudovala moc techniky takže žádnou moc neovládala ale boje se nebála. Pořád nedokázala pochopit proč by měla toho druhého zabít. Vždyť vesnice kór teď má tak málo lidí a ona je má připravit o dalšího člověka? Nebylo moc na výběr, musela začít s hledáním. Tma která vládla obloze ji hledání moc nezjednodušovala. Musela ale vytrvat. Poslouchala jestli něco uslyší, koukala se za každý roh a byla dost opatrná aby se něco nepodělalo. Uběhly už 2 hodiny a ona pořád jen hledala.* „Jak ji mám v tak velkém prostředí najít? Je to tu obrovské.“ *Yoruichi však nemusela hledat moc dlouho. Do jejího stehna se zabodl Shuriken hozený osobou před ní. Yoruichi vyjekla bolesti a zaměřila se čistě na svůj cíl. I přes tu bolest se rozběhla přímo proti ní. Do rukavice pustila trochu chakry která následně zapříčinila to že z rukavic vyletěly čepele a Yoruichi tak vypadala jako by měla drápy. Útočila rychle jelikož její fyzička byla něco na čem sakra pracovala.* (Dívka) Já tu neumřu, na to zapomeň. Ty musíš umřít abych já mohla žít. (Yoruichi) Mě nezabiješ. Ty budeš ta kdo padne. *Vzduchem se šířil zvuk ocele narážející na ocel a tupé rány blokovaných úderů a kopu. Bojovali bezmála 30 minut než tělo dívky padlo na zem. Yoruichi se však už ke konci musela hodně kontrolovat aby její emoce nepřevzali otěže a ona nezačala běsnit. Po chvíli však slyšela kroky. Když se otočila tak uviděla muže jen v kalhotech s jakousi pečetí na těle a ihned v ní hrklo.* „To si děláš srandu? Teď jsem dobojovala.“ *Může zvedl Jinak a začal na Yoruichi útočit. Ta se snažila bránit jak jen to bylo možné ale ten muž byl prostě silnější, rychlejší a obecně měl navrch. Její tělo dostalo jednu ránu za druhou a Yoruichi se snažila prostě stát na nohách a bojovat. Její chakra se rozproudila a její mysl začala padat do nepříčetna. Z posledních smyslů co ještě měla protože věděla co bude následovat zařvala.* Víš kdo já jsem ty hajzle? Já jsem Yoruichi. Dcera Dengen O. Teď tu zemřeš. *Yoruichi se zatmělo před očima a ovládl ji nával vzteku způsobeny přírodní chakrou v jejím těle. Tělo poháněné jen vztekem vyloženě vystartovalo po muži, jako by to byla úplně jiná dívka než před chvílí. Mlátil ji, řezal, bodal ale Yoruichi nepolevila dokud tělo může nepadlo mrtvé na zem. Z Yoruichi vyloženě tekla krev proudem a jediné co jí teď drželo na nohách bylo její běsnění. Jakmile opadlo tak se tělo Yoruichi zklátilo na zem a přeťala se hýbat. Když otevřela oči tak viděla jen bílý pokoj ve kterém ležela a ovázanou snad každou část těla. Vedle nemocničního lůžka stal její otec.* (Antas) A hele kdo se to probudil. Moje malá holčička. Gratuluju ti k složení geninských zkoušek. (Yoruichi) Já je splnila? Nic si nepamatuju od doby kdy po mě šel ten muž. (Antas) Pro jednou ti tvá horká krev našeho klanu zachránila život a pomohla. Musíš se to ale naučit ovládat. Až ti bude lépe naučím tě meditaci aby jsi zvládla tuto svou sílu kontrolovat. Teď lež a vyléčí se. A tohle. Tohle sis zasloužila. *Položil ji na peřinu celé ku Iwagakure která ukazovala že opravdu se Yoruichi stala Geninem. Následně opustil pokoj jelikož měl ještě své povinnosti. A Yoruichi? Ta byla šťastná že se konečně stala Geninem. Měla obrovskou radost až o tom řekne Renovi že ji začali téct i slzy z očí.*

KOMEC RPG

*Sho vstala se svítáním jako každý den. Dnešek byl sice výjimečný, ale nehodlala svou rutinu nikterak měnit. Nejprve si pečlivě rozčesala vlasy, umyla obličej a vyčistila zuby pro zářivý úsměv. Sho vždy byla velmi ráda upravena, i když měla bojovat. Oblékla si své tradiční bílé oblečení. Bílé nosila vždy pro to, aby bylo vidět, kolik toho přes den udělala a kde všude byla. Následně se vydala oběhnout celou Iwagakure v rámci ranního tréninku a poté si prozkoušela veškeré techniky, jež doposud uměla. Rozhodně nehodlala polevit. Chtěla být dobrou kunoichi, takže se na to pečlivě soustředila. Vším, co měla.*
*Jakmile se vrátila ze svého ranního tréninku, rychle do sebe dostala drobnou snídani. Nikdy nejedla příliš velké porce, ale za to jedla velice vyvážené a výživné. Proto Sho rostla vždy do krásy a měla perfektní postavu.* Tak a jde se na to. *Řekla si sebevědomě při pohledu do zrcadla. Ještě na sebe s mírným úsměvem mrkla a pak se vydala na sraz do Akademie, kde jim sdělí bližší podrobnosti jejich geninské zkoušky. Sho se už nemohla dočkat.*
*Byla jedna z prvních, kteří na sraz dorazili. Vždy byla velice dochvilná, nesnášela, když musela chvátat a zničit si tak svůj dokonalý vzhled. Rozhlédla se po svých spolužácích. Nikdy se s nimi příliš nebavila a nehodlala s tím ani začínat. Jen je pohledem hodnotila a tipovala si, kdo projde a kdo propadne.*
*Netrvalo příliš dlouho, než konečně zazněl gong, který měl upoutat jejich pozornost. Před ně se postavilo několik dospělých a ten vprostřed začal mluvit.* Dnes vás čeká důležitá zkouška. Její průběh ale není vůbec jednoduchý. Vaším úkolem je přežít. Přežít a vrátit se z kamenného Lesa jako jediný. *Začal s výkladem.* Každý bude vpuštěn do Lesa z jiného konce. Budete tedy muset ostatní nejprve najít a až následně zabít. Můžete použít úplně cokoliv. Myslete na svůj výcvik. *Řekl, a pak se kolem zjevilo hromada dalších ninjů s vyšší hodností. Každý k jednomu Studentovi Akademie.* To, že jste poslední, poznáte. Přijde vás doprovodit pověřený ninja. *Dodal nakonec. Sho se podívala na Ninju, který odváděl ji. Byl zjizvený.* "Kde k nim asi přišel? Zde na zkoušce?..." *Pomyslela si zamyšleně a jen se nechala odvést.*
*Po chvíli došli na jeden ze vstupů do Kamenného Lesa. Muž sho za hranici Lesa doslova strčil a zůstal stát. Jen se na něj ještě naposledy podívala, načež se rychle rozběhla do útrob Lesa.* "Jak přežít vím. Máma mě učila, jak přežít úplně kdekoliv. Jako první musím najít vodu. Nevím, jak dlouho to potrvá, než se s ostatními najdeme. ani nevím, kolik nás tu je. Byli jsme sem vpuštěni najednou? Nebo postupně po každém zabití vpustí někoho dalšího? Tolik otázek!" *Pomyslí si a rozhlíží se okolo. Hledala sebemenší známku o nějakém životě. Nikde nic. Oddechla si a začala hledat nějakou vodu. Z toho přímého sunce jí zcela vyprahlo v krku.*
*Po dlouhém hledání se jí nakonec povedlo najít pramen vody. Namočila do něj svou ruku s rukavicí, která se ihned vodou nasáklo. Pomalu si jí přiložila ke rtům, které nejprve navlhčila, načež zasala vodu z rukavice odsávat. Tímto způsobem se nakonec dostatečně napila, aby získala trochu síly.* "Vůbec nemám ponětí, kde to jsem... Ani zda je tu nějaký další vodní zdroj, ale... Potřebuji zbraň." *Pomyslela si a podívala se okolo. Hledala černě zbarvený menší kámen. Břidlici, kterou by mohla jiným kamenem osekat na zbraň. Bohužel nic nenašla. Ještě jednou se lehce napila z pramene a rozešla se porozhlédnout po okolí.* "Možná jsem sem byla vpuštěna jako první. Nikoho jsem zatím nepotkala..." *Řekla si v duchu a všimla si velkého břidlicového kamene.* To sice není malý kámen na zbraň, ale mohu z něj udělat těch zbraní víc. *Usmála se pro sebe, sebrala ze země nějaký tvrdší kámen a začala pomalu z břidlice odštípávat menší kousky, které následně odštípávala tak dlouho, dokud nebyly na všech stranách ostré. Tyto kameny reprezentovaly shurikeny. Sho si totiž do teď nekoupila žádné zbraně, ale nevadilo jí to. Pečlivě si schvala kameny do brašny a začala s výrobou trochu větší, které by mohla použít k obraně.*
*Vytvořit si celý arzenál různých zbraní z břidlice jí zabralo tak dlouho, že už slunce téměř zapadlo. Ale byla s tím spokojená. Ještě před kompletním západem vylezla pomocí jedné ze svých technik na jednu z velmi vysokých skal a rozhlédla se po svém okolí. Nikde nic. Slezla dolů a vrátila se k prameni, aby se opět napila pomocí rukavice na zápěstí. Cestou přemýšlela, kde b sehnala nějaké jídlo. Jestli má s někým bojovat, potřebuje sehnat zásoby jídla. Alespoň dokud nepotká prvního protivníka. Jediné, co jí ale napadlo, že by mohli být nějací brouci, housenky nebo stonožky pod kameny. Proto tedy obrátila všechny větší kamen v blízkosti pramene. A opravdu. Našla několik žížal, červů a brouků. Všechny si posbírala. Pak si sundala svou bundu a urvala jeden rukáv. Na jednom konci jej uvázala a vznikla tak taška na její kořist. Všechen hmyz tam dala a zavázala i na druhém konci. To si pak strčila cáští látky za lem kalhot, aby jí to drželo u pasu a měla volné ruce. Naposledy se napila a rozešla se k nejbližší vysoké skále. Cestou sebrala dva křemeny, kterými hodlala rozdělat oheň.* "Pokud tu někdo je a uvidí kouř, alespoň dojde na souboj. Pokud tu nikdo není, budu mít klidnou, teplou a chutnou noc." *Pomyslela si a vylezla na vrcholek skály. Tam roztrhala zbytek své bundy a její část pomocí křesání křemeny zapálila. Okolo pak rozložila svou kořist a hlídala je tak, aby se pořádně opekli. Když kousek látky dohoříval, vždy přiložila další a další. Sundala si i své krátké kimono, kterým do ohně pomalu přikládala, aby jej udržela v chodu, dokud se neopeklo vše, co chtěla. Opečené potvory pak v rychlosti snědla, ačkoliv si část nechala na snídani, aby nemyslela na jejich divnou chuť. Roztrhala jen dolní třetinu kimona, takže si zbytek zase na sebe nasadila a rozhlédla se koulem. Z uhelnaté látky ještě stále šel kouř a sálalo z ní trocha tepla, takže se Sho rozhlédla, aby zjistila, zda někoho ten kouř nepřilákal. Nikde nikdo.* Jestli to nikoho nepřilákalo, pak musím já najít je. *Řekla si a obrátila svou tašku z rukávu tak, aby ta špinavá strana od hlíny a slizu hmyzu za syrova, byl vně a mohla tak svou snídani dát na čistou stranu. Rukáv si pak uvázala k pásku a křemeny si dala do brašn ke zbytku kamení. Následně pomalu slezla a naposledy se u blízkého pramene napila.* Je čas. *Řekla rozhodnutě a rozběhla se hledat svou první oběť.*
*Pobíhala po Kamenném Lese celou noc, ale nikoho nenašla. Za to našla ale druhý pramen, takže během noci žíznivá nezůstala. Se svítáním si opět zacvičila podle své rutiny, čímž oběhla Les ještě jednou, ale pak se usadila a pustila se do pečených housenek.* Tak kde může někdo být? Jestli se naháníme všichni, tak se možná ani nikdy nenajdeme... *Povzdechla si a dojedla poslední housenku.* Nevadí, nemůžu to vzdát! Už mám docela zmapované celé toto území. Zvládnu to! *Řekla si sebevědomě a znovu se pustila do hledání. Sem tam vylezla na nějakou skálu, aby se rozhlédla po okolí, sem tam prostě jen pobíhala okolo a mapovala terén.*
*Bylo skoro poledne, když se jí konečně podařilo nkoho objevit. Byl to jeden její spolužák, kterého náhodou ani neznala jménem.* "Perfektní. A není slabý... tohle bude zajímavé!" *Řekla si v duchu a schovala se za blízký kámen, aby jej chvíli mohla pozorovat a vymyslet svou strategii. On ale vypadal poměrně vyprahle a vyčerpaně.* "Zřejmě si včera nic neobstaral. Nenašel vodu ani jídlo... Mám to v kapse!" *Pomyslela si a vítězně se ušklíbla, když kluk padl na kolena k zemi.*
*Neváhala ani vteřinu a ze svého úkrytu na kluka hodila hned dva kameny ostré ze všech stran. Okamžitě se na něj rozběhla ze svého úkrytu s jedním kamenem v ruce, který vytvarovala do rádoby kunaie. Jenže kluk najednou rychle svým kunaiem odrazil letící kameny a zarazil její útok. Sho byla překvapená, takže od něj uskočila vzad a v bojové póze jej sledovala. Kluk se postavil, oprášil si kalhoty a pohodil si se svým kunaiem.* To bylo jednodušší, než jsem myslel. *Uchechtl se. Sho se zamračila.* Jsem Sho Arashi. Řekni mi jméno toho, koho zabiju, abych jeho oběť mohla nést ve vzpomínkách. *Vyzvala ho chladně s nedůvěřivým pohledem.* Jsem Jinsei Kagegori a budu to já, kdo zabije tebe! *Řekl s úšklebkem a hodil po ní tři shurikeny. Sho nebyla dostatečně rychlá na to, aby je všechny odrazila. Podařilo se jí odrazit jeden, ale další dva se jí zabodly do ruky. Rychle si je trhnutí ruky shodila z těla a rozhlédla se kolem sebe. Jinsei zmizel. Zmateně se rozhlížela, aby jej našla. Prozradil jej až stín, který na ní zvrchu dopadal. Rychle obrátila pozornost i svůj provizorní kunai k obloze a na poslední chvíli se ubránila bodné ráně od něj. Od se jen ušklíbl. Zatímco on kunai, kterým útočil, držel jednou rukou, Sho držela kámen oběma rukama, aby dokázala jeho sílu a pád zbrzdit. A i tak se hrot kunaie pomalu blížil k jejímu rameni. A kluk měl prázdnou druhou ruku.* “Tohle ale není vůbec dobré!” *Pomyslela si a přemýšlela, jak se z téhle situace měla dostat. Jinsei volnou rukou popadl další kunai a hodlal jí dodělat.* “Není jiná možnost.” *Blesklo jí hlavou. Uvolnila bránící postoj a nechala se zasáhnout kunaiem do ramene. Bolestně vykřikla, ale nezastavila se. Využila Jinseiovo překvapení a vrazila mu svůj ostrý kámen přímo do břicha, načež od něj uskočila. Oba teď byli poměrně vážně zranění. Rudá krev zabarvovala její sněhobílé oblečení, které už za těch několik hodin bylo silně zanesené prachem ze skal a kamení všude kolem. A kunai jí z ramene trčel jako jehla z jehelníčku.*
*Chytla jej a s bolestným syknutím jej vytáhla ven. Krev se spustila mnohem víc, ale Sho to příliš nevnímala. Mnohem íce vnímala svého protivníka. Jediné, co jí momentálně běželo hlavou, byly myšlenky na to, jak ho zabije. Pevně uchopila rukou, kterou měla v pořádku, kunai a podívala se na něj. On si z břicha její kámen nevytrhl. Nechal ho tam jako špunt. Místo toho si připravil další kunai, takže teď měl v každé ruce jeden.* Jsi připravená zemřít? *Zeptal se jí s širokým úšklebkem. Sho se na něj usmála a mrštila po něm další kámen.* Bereš mi slova přímo z úst. *Řekla a rozeběhla se kolem něj. Pobíhala do kruhu a házela na něj ostré kameny, které neustále odtrážel. Zraněnou rukou totiž nebyla tak schopná, takže to pro něj bylo spíše odpočinkové. Vlastně si to docela užíval a čekal, až se Sho unaví. Ale ta se nehodlala vzdát. Za každou cenu byla odhodlána vyhrát. Během běhu totiž vymýšlela strategii.*
*Když konečně vymyslela nějaký plán, hodila mu poslední kámen na levou nohu. Jinsei to nečekal, takže nezareagoval dostatečně rychle a kámen mu rozřízl stehno. Nebylo to hluboký, ale umožnilo to odvrátit jeho pozornost od Sho. Sho neváhala a pomocí Henge no Jutsu se změnila v kámen na zemi, který Jinsei mohl snadno přehlédnout. A opravdu. Jinsei si toho vůbec nevšiml. Zůstal tam po ní totiž nežet jeho kunai.* Zbabělče! Prohráváš, tak zdrhneš?! Stejně brzo vykrvácíš! Postav se mi čelem!! *Vykřikl posměvačně Jinsei a šel si pro svůj kunai. Sho měla sto chutí vyskočit rovnou a jednu mu vrazit. Ona nikdy neutíkala. Především ne před nějakou výzvou. Ale naštěstí to vydržela, dokud nebyl v bezprostřední blízkosti.* Jak jsem si moh’ myslet. Je úplně ubohá. *Uchechtl se a sebral svůj kunai. Pak se rozhlédl kolem. Ve chvíli, kdy se koukal úplně opačným směrem, Sho zrušila svou přeměnu. Lehce se to tam zakouřilo a Sho najednou stála přímo před ním v celé své kráse. Neváhala ani vteřinu a jednu pořádnou mu vrazila. Neustál to a spadl na zem. Sho na něj okamžitě obkročmo sedla a začala mu pěstmi bít do obličeje.* Nejsem! Srab! Neutíkám! Z boje! *Říkala u toho naléhavě a poměrně hlasitě. Chvíli trvalo, než se kluk vzpamatoval. Ale přeci jen se mu to nakonec povedlo. Jakmile se tedy vzpamatoval, okamžitě jí ze sebe odstrčil. Jenže v ruce měl kunai. Sho měla vážně štěstí, protože jediné, co tím kunaiem v ruce dokázal, byl mělký škrábanec na hrudníku. Ale zároveň tím zcela přesekl všechno její vrchní oblečení, které z ní následně spadlo. Seděla tedy kousek od něj s obnaženým hrudník, a co si budem, Sho byla velice pěkně vyvinutá dívka. Když se na ní Jinsei podíval, aby jí už konečně zabil, z nosu se mu spustila krev a zarazil se.*

*Sho neváhala ani vteřinu, ihned popadla naostřený kámen, na který při odstrčení dopadla a pořezala si o něj ruku, a vymrštila se přímo proti Jinseiovi. Vší silou mu pak kámen vrazila přímo doprostřed krku. Jinsei podivně zachroptěl, zapotácel se a sáhla si na krk. Překvapeně vytřeštil oči a začal si kámen z krku vyprošťovat. Byla to spíše podvědomá, než-li racionální akce. Přeci jen se mu to povedlo a překvapen se podíval na krvavý kámen, načež se podíval na Sho. Ta viděla, jak jiskra z jeho očí vyprchává stejně rychle, jako vyprchávala krev z jeho těla. Nakonec Jinsei spadl k zemi mrtev. Došla k němu a položila si na něj jednu nohu, načež se vítězně usmála.* Tohle je Sho Arashi, Bíla Bouře z Kamenné! *Řekla sebevědomě a pak úlevně vydechla.*

*Nadešel čas posbírání všeho, co by se jí mohlo hodit. Nejprve si od něj vzala jeho brašnu se všemi zbraněmi, a pak posbírala všechny zbylé zbraně a kameny, které byly na bojišti poházeny. Následně si vzala jeho bundu v tmavě zelené barvě, kterou si oblékla, aby neběhala po poušti obnažená napořád. Dále už jen odvklekla tělo k nejbližšímu prameni, kde se pořádně napila a podívala se na mrtvé tělo.* “Bojoval jsi statečně, ale teď posloužíš mně, abych zde ještě chvíli přežila.” *Řekla a vysvlékla jej. Všechno oblečení vyskládala pečlivě na slunce, aby jej vysušila od potu a krve. Hodlala jej pak použít jako palivo pro oheň. Zbytky svého kimona si pečlivě zavávala zranění na ruce, a pak začala Jinseie porcovat. Jestli měla přežít, potřebovala maso. A jediné pořádné maso v okolí bylo právě z něj. Ani chvíli neváhala nad tím, zda je to správné. Prostě to udělala.*

*Bylo po setmění, když Sho u pramene zapálila oheň a na větším břidlicovém kameni nechala opékat nad ohněm plátky z Jinseie. Dala si záležet, aby byly tenké, aby se dobře propekly i na nedostatečném ohni, ale zase aby byly dost tlusté, aby jí zasytili, když jich nestihle opéct tolik. Nakonec spálila všechno jeho oblečení, aby si udělala co nejvíce jídla dopředu. A hned se do nějakých stejků pustila. Byly mdlé, neboť je ničím neokořenila, ale stačilo jí to. Snědla tři a ještě si tři nechala na další den. Oheň uhasl a Sho se naposledy napila, než vylezla na blízkou vysokou skálu, odkud se rozhlédla po krajině.* Nikde nikdo… Pokud nás pouští po jednom a já byla první, Jinsei byl druhý a teď jsem tu zase sama… Jsem strašně unavená… Mohlo by tu být poměrně bezpečno… *Řekla si pro sebe a uvelebila se na skále.* Jen malou chvíli… *Zamumlala ospale a zavřela oči. Netrvalo to vůbec nijak dlouho, než Sho opravdu usnula i s vysokým rizikem, jež s sebou spánek přinášel.*
*Ráno se vzbudila s vyděšeným výkřikem. Zdálo se jí, že přišel někdo další a ve spánku jí zabil. Byl to nekutečně živý sen, takže byla ráda, že je stále naživu. Podívala se na oblohu a podle polohy slunce určila, jaká je zhruba denní doba.* Zas tak dlouho jsem nespala… Ale cítím se svěže. *Usmála se pro sebe a vytáhla z brašny jedno ze zbylých pečených stejků z Jinseie. Byl už tuhý a mnohem méně chutný než včerejší čerstvě opečený, ale stačilo jí to. Tentokrát hodlala zůstat na skále až do chvíle, než někoho zahlédne. Měla výbornou pozici. Viděla odtud téměř na celý Kamenný Les, měla blízko vodu a kdyby někdo na ni chtěl zaútočit, musel by nejprve vylézt nahoru. Což jí dávala neskutečnou výhodu.*
*Opět se většinu dne nic nedělo a Sho si k obědu snědla další Jinseiův stejk. Pak si ale všimla siluetu na horizontu Lesa. Tmavá, robustní silueta. Zamžourala, aby lépe viděla, kdo to je. Ale byl příliš daleko na to, aby jej dokázala rozpoznat. Rozhodla se mu tedy vydat naproti. Rychle slezla ze své skále, pořádně se napila a rozběhla se přímo za ním.*
*Čím blíž mu byla, tím více z něj rozpoznávala. Byl velký a rozhodně to nebyl žádný z jejích spolužáků. Když už kolem něj byla dostatečně blízko, dokázala rozpoznat jednotlivé rysy. Chybělo mu oko a byl do půli těla nahý, zatímco jej lemovalo podivné tetování.* “Velmi zvláštní… Nevadí. Jestliže mám přežít jako jediná, budu muset zabít i tohoto muže.” *Pomyslela si a vylezla na blízkou skálu, aby byla z jeho dosahu. Potřebovala čas na přemýšlení. Jednání zbrkle se jí už nevyplatilo. Nechtěla stejnou chybu opakovat.* “Rozhodně bude silnější a vytrvalejší, než já. Rychglost ze stavby jeho těla asi neposoudím. Mohl by být díky robustnosti pomalý, ale nemohu riskovat takové dohady. Musím počítat s tím, že je lepší ve všem… To na jeho hrudi… Je to tetování?… Velmi zvláštní… Asi teď nic nevymyslím, když se budu zaměřovat na takové hlouposti! Musím jej překvait. Dostat jej dřív, než dojde na boj těla na tělo. To bych určitě prohrála.” *Přemýšlela a nespouštěla jej z očí. Očividně někoho hledal.* “Že by hledal mě? To je… Znepokojivé… Možná…” *Hlavou jí bleskl nápad. Vzala jeden kámen ze své brašny a do druhé ruky vzala jeden kunai. Kámen hodila co nejdál to šlo přesně opačným směrem, než právě muž byl. Přikrčila se a připravila se mu skočit za krk, až kolem ní bude procházet. Jakmile kámen dopadl, udělal přesně ten zvuk, který potřebovala. Zvuk, který upoutal jeho pozornost. Okamžitě se tím směrem vydal. Sho si pečlivě propočítávala chvíli, kdy měla ze svého úkrytu vyskočit. A ve správnou chvíli tak i učinila. Dostala se mu přímo za krk a zabodla do něj kunai. Jen byl velmi robustní a skok jí lehce vyvedl z rovnováhy, takže ačkoliv mířila na krk, kunai zasáhl místo mezi krkem a ramenem, což nebylo dostatečné k tomu, aby jej zabila. Když si to uvědomila, okamžitě od něj uskočila. Bylo to jen tak tak, neboť jí těsně chytnul za nohu, když se mu odrážela od zad. Během odrazu udělala ukázkové salto a přistála nedaleko ve dřepu. Ihned se na něj podívala, aby dokázala odhadnout jeho další krok. Bez jakékoliv prodlevy vytáhla další kunai.* Dík za zbraň holčičko. Ale radši tě zabiju holýma rukama! *Řekl a vyšinutě se rozesmál. Sho od něj ještě o krok ustoupila.* Jsem Sho Arashi, Bílá Bouře z Kamenné. A ty? *Pokusila se lehce zdržovat, aby mohla vymyslet další plán, kterým by tuhle horu svalů dokázala skolit.* Ken Genkoro, tvůj vrah. Získám za to svobodu škvrně! *Ušklíbl se a rozběhl se přímo na ní.* “Je rychlý!” *Blesklojí hlavou, když viděla, jak je navzdory své enormní velikosti rychlý. Ihned po něm vrhla nekolik shurikenů i kamenů. Vůbec se tomu nesnažil vyhnout. Jen se to do něj zabodalo a s během to z něj zase vypadlo. Z ran tekla krev, ale vůbec jej to nezpomalilo.* “Co mám sakra dělat?!” *Pomyslela si zoufale a udělala pečetě poslední záchrany. Dokončila je právě včas. Zrovna své ruce spojil a udeřil jí vší silou do hlavy. Kdyby nebyla bývala provedla tu techniku, tou jednou ranou by se jí určitě lebka roztříštila na milion kousků. Ona ale použila Kawarimi no Jutsu, takže se vyměnila s blízkým kamenem, který se pod jeho úderem rozpadl jako hrad z písku. Neváhala ani chvíli a začala hbitě lézt na jednu z vysokých skal. Byla to jediná možnost, jak by jej dokázala zabít. Na chvíli se ohlédla a všimla si, že se rozhlíží a hledá jí. Ještě chvíli mlčela, doku nebyla v půlce skály. Pak na jeho holou hlavou hodila kunai. Ten mu zanechal jen mělký škrábanec, ale nic víc. Nevadilo jí to. Jejím cílem bylo, aby si jí všiml. Potřebovala jej shodit z dostatečné výšky, aby zemřel na pád. Věděla, že zbraněmi, které právě měla u sebe, nic nezmůže.*

*Neověřovala si, zda si jí opravdu všimnul, pohledem. Stačilo jí slyšet jeho zlostné zavrčení. Ihned se dala do rychlého lezení vzhůru. A jakmile byla nahoře. Vší silou zabodávala kunaie deset centimetrů od okraje posledního kamene. Chtěla, aby se to odlomilo, až se ta to chytí. Aby ztratil rovnováhu a spadl. Jeden kunai si dokonce nechala v ruce, aby kdyžtak do jeho ruky bodla, nebo mu uřízla prsty, aby se té skály pustil.*

*Netrvalo to vůbec nijak dlouho, než muž vylezl za ní. Nejprve viděla jednu jeho ruku. Pak druhou. A nakonec holou lesknoucí se hlavu s psychopatickým úsměvem. A skála držela.* “Sakra!” *Ulevila si v duchu a přemýšlela, co by mohla udělat. A jediné, co jí napadlo, bylo něco opravdu nečestného.* “Nic jiného mi ale nezbývá…” *Pomyslela si zoufale a sledovala, jak se muž pomalu drápe nahoru.* Hey Kene! *Křikla na něj. On se zastavil, aby se na ní podíval, proč ho vlastně oslovuje, když se dostala do pasti.* Dívej. *Dodala sebevědomě a svlékla ze sebe velice rychle bundu, jež ukradla Jinseiovi. Výsledek byl naštěstí velice obdobný. Ken ztuhnul a spustila se mu krev z nosu. Sho neváhala a zarazila mu kunaie přímo do očí. Mohl být silný a tvrdý jako hora, ale oči měl určitě velmi zranitelné. A opravdu. V tu chvíli vězeň vykřikl bolestí a chytil se za kunaie, které měl v očích. Jenže v tu chvíli se pustil skály a pouze na nohách se neudržel, neboť nebyl zcela nahoře. Sho si v rychlosti zase nasahila bundu a sledovala, jak pomalu padá.*

*Jenže Ken se nehodlal vzdát. Uprostřed letu se zachytil o jeden výběžek. Ne, že by ho výběžek udržel. Ihned se odlomil. Jenže narušil celé poskládání skály, a ta se ihned začala hroutit. Sho začala panikařit.* “Co?! Přece neumřu na zřícenou skálu po tom všem!” *Pomyslela si a přichytila se na kámen pomocí Kinobori no Waza. Snažila se udržet na jeho vrholu, aby neskončila pod žádným kamenem. Viděla, jak se Ken rozplácl na zemi. A přímo na něj začaly dopadat obrovské balvany z hroutící se skály. Sho si pevně zkousla ret a modlila se, aby všechno dobře dopadlo.*
*Když byla blízko k zemi, pustila se skály a odskočila o kus dál. Když dopadla, svou setrvačnost zbrzdila několika kotouly, než se finálně zastavila. I tak ale měla pocit, že si při nejmenším něco narazila. Opět se podívala na hromadu sutin, pod kterou ležel Ken.* Tak z tebe mít nic asi nebudu… *Povzdechla si smutně a sedla si s překříženýma nohama. Vytáhla si poslední stej z Jinseie a pustila se s chutí do něj. Po tomto souboji jí silně vyhládlo.* “Kolik mě toho ještě čeká?…” *Zeptala se sama sebe v duchu a přemítala nad tím během jídla.*

*Už nějakou chvíli tam jen tak seděla. Ne, že by nechtěla odejít, ale cítila nesnesitelnou bolest, když se snažila postavit na nohy. Bolelo jí celé tělo, ale zvlášť do levého kotníku jí vystřelovala ostrá bodavá bolest. Věděla, že to není v pořádku. Řekla si tedy, že to zkusí nějak přečkat do večera, jestli bolest náhodou nepřejde. A nepřešla Místo toho ale přišel onen ninja, který jí doprovodil ke vstupu do Kamenného Lesa. Jen si jí změřil pohledem, vzal jí na záda a odnesl pryč.*
*Sho byla chvíli v nemocnici, kde si léčila vše, co se jí přihodilo během zkoušek. Netušila, zda zkouškami prošla nebo ne. Slitoval se nad ní její zkoušející? Nebo to úspěšně dokončila a neměla bojovat se všemi? Tyto otázky ji těch několik dní velmi trápily. Nakonec byla ale pozvána opět na sraz do Akademie. Ačkoliv jí lékař říkal, že na ten kotník ještě chodit nemá, nemohla si to nechat ujít. Ihned se tam vydala, aby tam byla včas.*

*Když přišla na místo, moc lidí tu nebylo. A když přišeli i dospělí s hlavním zkoušejícím, příliš Studentů do té doby také nepřišlo. Zbývala jich méně než půlka toho, co zkoušku začali. Sho se nervózně kousla do rtu. Očekávala nejhorší.* Vy všichni, co jste tady, jste zkoušku úspěšně složili. Převezměte si prosím vaše čelenky od vašich starších kolegů a vítejte v řadách pravých ninjů. Ode dneška jste všichni pravými a nefalšovanými Geniny! Doufám, že budete své povinosti plnit pilně. *Prohlásil zkoušející a odešel. Sho si přebrala čelenku a značnou chvíli tomu stále nemohla uvěřit.* “Takže to bylo 1v1 a nakonec ještě souboj s nějakým vězněm?… Proto nás tu tolik chybí?… To je… Zajímavé…” *Pomyslela si a hrdě se usmála, načež si čelenku uvázala kolem pasu.* Jen se těš světe. Bílá Bouře z Kamenné právě začala svou cestu ninji!

*Jako každý den, který v tomto světě prožívá vstává za tmy a za tmy chodí i spát. Tma není pro něj nic neobvyklého, je to vlastně pro něj normální stav, nikdy neviděl slunce, o kterém každý s takovou radostí hovoří, otázka je, zda vůbec něco takového je, jestli to není vymyšlená část jejich života, která se dostala mezi lidi jako nějaká viróza. Po tom co vstal si šel udělat ranní hygienu a patřičně se oblékl. K jeho růžovým vlasům musel zvolit něco co ladilo. Zvolil si košili, kterou běžně nosí. Je to jedno nejoblíbenější košile a kus oblečení, který nejvíc ladí s jeho vzhledem. Dnes ho čekala opět akademie, na kterou nedávno nastoupil. Neměl tam moc kamarádů, spíš tam neměl nikoho s kým by se mohl bavit.. chodila tam s ním pouze nebo sestřička, která dnes dnes ve škole meškala. Možná je nemocná, nebo se někde ulývá z výuky. No, jí bude chybět látka, zvlášť pokud budou dnes brát novou látku. Pak to ovšem zbyde na něm aby jí to vysvětlil aby nebyla pozadu a držela krok s celou třídou. Netrvá dlouho než dorazí do akademie za svitu pouličních lamp v tichu, které je z nedostatku civilistů celkem běžné. To ticho se promění v hlasy dětí, kteří čekají venku než začne hodina. Slyší jak si nebo šeptají a vzkazují si navzájem. Chtěl by se taky zapojit do konverzace, ale bojí se, že nebude vítaný. Raději se drží stranou, nevadí mu, když o něj nikdo nejeví zájem.* „Kéž by tu byla moje sestřička.“ *Smutně si povzdechl když vstupoval do vchodových dveří akademie. Svým krokem si to zamířil rovnou ke třídě do které patřil. Chodby akademie byly rušné oproti zbytku vesnice. Sem chodili pouze budoucí ninjové, kteří, podle některých, nezmizeli spolu s přicházející neustálou tmou.*

Yuu Momochi (NPC)

*Neznášala toto postávanie vonku, než sa brány akadémie konečne otvoria. Postávala medzi dvoma skupinkami detí a lúpala si veľkú mandarínku. Všetci boli zaujatí svojimi kamarátmi natoľko, že si nikto nevšimol, ako hádzala šupky z mandarínky do pootvorenej tašky jednej svojej spolužiačky. Niektoré decká poznala už spred Akadémie, lebo boli kamaráti. Iných spoznala pri nástupe. Síce nový rok začal len pár dní dozadu, ale už sa začínali tvoriť kamarátske skupinky. A tak sa nebolo čomu čudovať, že každý deň sedeli deti v laviciach inak. Ten chcel byť zrazu s tým. A on zas s ňou.. Nenápadne pomrkovala po chlapcovi, ktorý jasne nad ostatnými vynikal. A to svojimi ružovými vlasmi. Hádzala si do pusy druhú polovicu mandarínky, keď ich konečne vpustili dovnútra. Ružovlások sa jej stratil z dohľadu, a tak pobehla, vrazila do dvoch dievčat, ktoré napriek svojej nízkej postave bez problému odsotila. Počula za sebou len nadávky, ale bola maličká a nenápadná ako myška, takže si v podstate ani nikto nevšimol, kto do nich vrazil.. Jej ružové očká konečne našli ich cieľ.. Tak spomalila a držala si od neho dostatočný odstup.. Až do triedy. Ružovlások sa posadil ako prvý a hneď vedľa neho si chcela sadnúť nejaká dievčina, ale zrazu bola odsunutá stranou.* Hej! Tam som chcela sedieť ja! *Ozvalo sa dievča, ale Yuu už sedela na stoličke vedľa Naota a robila sa, že nepočuje. Úplne dievča ignorovala. Tá nafúkla svoje líčka a nahnevane odišla.. Yuu si z tašky vytiahla ďalšiu mandarínku a začala ju šúpať. Hneď sa okolo nej rozprestrela citrusová vôňa.*

*Do třídy neustále chodily jednotlivci a vybírali si svá místa na sezení. Pokaždé seděli jinde z čehož měl sensei radost. U Naota nikdo předtím neseděl a každý to odmítal.. všichni odmítali mít ho za souseda v lavici na což si Naoto pomalu zvykal. Zvykal si i na to, že spolužáci od prvního dne měli vůči němu nemístné poznámky a včera dostal i nakládačku po škole z čehož má dneska jednu modřinu pod okem. Těch pár, co proti němu šlo, tak se na něj často dívali a usmívali se. Věděl, že to není pro něho dobré znamení a že dneska bude nejspíš další jejich lekce. Jeho pohled mimo jeho spolužáky zaměřil i na vchodové dveře. Byl úplně na kraji a hlavou se opíral o zeď když v to uslyšel, že si někdo vedle něho sedl. Hned na to uslyšel dívčí hlas na což se vzápětí otočí. Uvidí dvě holky, které měli zájem sednout si vedle něho.* Umm.. Ahoj? *Pozdraví překvapivě. Tohle je poprvé co si vedle něho chtěl někdo sednout, vždy seděl sám. Dokonce měli o místo vedle něho zájem dvě holky. No, asi si nevšimli Naota. Už čeká, kdy Naoto odejde, i když doufá, že tu zůstane.*

Yuu Momochi (NPC)

*Bielovlasá Yuu pohne hlavou za hlasom. Zastaví šúpanie mandarínky. Vrhne na Naota svoj ničnehovoriaci pohľad a zase sa bez slova otočí naspäť, pokračujúc v šúpaní. Než ju došúpala úplne celú, vojde do triedy sensei. Všetci sa ako na povel postavia a uklonia, aby svoju učiteľku pozdravili..* Hezké ránko želám milí moji. Ja tipujem, že ste sa všetci krásne vyspali. Očakávam vašu plnú pozornosť, dnes si dáme na začiatok trochu teórie, než prejdeme na praktickú časť. Ale čo to! *Zrazu sensei zakričí a jej milá tvár sa stiahne do prísneho výrazu. Pár lavíc za Yuu a Naotom si neustále partia žiakov niečo šuškala a pochechtávala sa..* Neruším vás náhodou? Riku-kun, vôbec ma nezaujíma, že patríš ku hlavnej vetve Kusarigama klanu.. Aby bolo jasné.. V tejto triede nestrpím žiadne povyšovanie sa nad ostatnými. Tu ste si všetci rovní a záležať bude len na vašich známkach a výsledkoch, ktoré budete podávať. Ešte jeden jedinýkrát vás napomeniem a bez milosti tu končíte a môžete šťastie skúsiť o rok... s mladšími žiakmi. Pardon, sensei. *Ospravedlní sa jedna žiačka zo skupiny.. len aby učiteľka už zatvorila zobák. Všetci zo skupinky sa jeden na druhého pozrú a popod nos sa usmievajú.* Velice ma teší, že to chápete.. Tak a teraz.. Všetci zošity na stôl.. Yuu-chan, zozbieraj mi ich prosím, skontrolujem vám najskôr domácu úlohu. Vy si v tichosti nalistujte učebnicu na stranu 17 a pozorne si učivo prejdite.. *Malá bielovlasá dievčina sa neochotne zdvihla. Ošúpanú mandarínku nechala ležať na stole a prenikavo, bez slova, hľadela na Naota. Čakala, kým jej dá svoj zošit. Zopár žiakov sa postavilo a donieslo svoj zošit priamo učiteľke na stôl - boli to takí tí vlezdoprdelkovia.*

*Dívka mu neodpověděla což ho zklamalo, ale zároveň ho to ani nějak nepřekvapilo. Naštěstí ho jen ignorovala a nedělala nic jiného. Možná toto místo bylo skvělé kvůli tomu kde bylo a ne kvůli tomu, že zde seděl Naoto.* "Další, s kým si nemám co říct.. super!" *Otráveně si pomyslel v hlavě když se na ní díval. Zároveň ho udivilo to co má v ruce. Není to úplně časté jídlo, on takové ještě neviděl, ale působí to, že to bude dobré. Chtěl by ochutnat, ale nejspíš by mu neodpověděla natož mu dala kousek ochutnat. Pak ovšem Do třídy už vstoupila učitelka, na kterou upřel zrak. Byl to poslušný hoch, který se snažil být tím nejlepším, mít vše připravené a mít hotové vše, co mu zadá jak sensei, tak i doma otec s jeho sestrou. Když ho sestra o něco požádá, což se tolik nestává, tak nemá problém to udělat. Naotovi nevadili žáci za nim, kteří si furt něco mezi sebou říkali a šeptali. Ignoroval to dokud nešlo o něj, snažil se zaměřit jen na sebe. Sensei je samozřejmě hnedka okřikla což způsobilo jejich chvilkové utišení. Když učitelka pak řekne "sešity na stůl", tak se zarazil. Začal ve své tašce hledat svůj sešit, který sebou sice měl, ale nemohl ho mezi dalšími sešity najít. Když se pak zmínila o domácím úkolu, tak se zarazil ještě víc. Vůbec o žádným úkolu neví, neví že by nějaký dostali. Rozhodl se v rychlosti předstírat, že ho nemá. Z tašky nakonec vyndá pouze ruku, bez sešitu. Je nervózní, neví co teď dělat a je to na něm vidět.* "Co teď mám dělat? Kéž by tu byla moje sestřička, která by mě zachránila." *Povzdechl si pro sebe. Vybíráním sešitů byla pověřená dívka, která si k němu sedla do lavice a tím vyfoukla místo jiné dívce. Teď je ještě horší situace pro něj.* P-paní učitelko... J-já jsem si doma asi zapomněl sešit. *Nejprve měl hlas celkem hlasitý, ale rychle, s každou další slabikou jeho síla a hlasitost klesala. Trošku sklouzl pod lavici aby se cítil bezpečněji, chtěl se schovat. Za tento trapas. Ani si nepřipravil učebnici, úplně mu to vypadlo z hlavy.*

Yuu Momochi (NPC)

"Tak bude to?!" *Zahundrala si Yuu v mysli a neprestávala Naota prepaĺovať svojim pohľadom. Chvíľkami vypadala, že jej je celý svet u zadku, potom zase pôsobila, že by najradšej zabila každého jedného v miestnosti a nechala ľahnúť celý svet popolom. Hrabal sa tam v tej taške ako v spomalenom filme a ona toho už začínala mať dosť. Keď už si chcela dať ruku v bok a utrúsiť nejakú poznámku jeho smerom, ozval sa..* "Too je pako." *Zamručí si v hlave a pretočí ešte aj teatrálne očami.* Čože Naoto-kun? Zabudol si si zošit?.. V poriadku.. *Učiteľka sa pozrie na zvyšok triedy.* Kto ešte nemá úlohu, alebo zošit, nech sa prihlási. A nepokúšajte sa ma oklamať. O to horší trest to bude.. Aha, ahaa.. Takže Naoto-kun, Mine-chan, Yoshi-kun, Riku-kun a Tsu-kun.. Vy piati sa po vyučovaní zastavíte u mňa v kabinete. Budete po škole. Snáď vás to naučí robiť si úlohy. A robiť si ich poriadne. To isté platí o nosení pomôcok do školy. Zaujímalo by ma, čo by ste robili na misii, ak by ste si zabudli tašku s výbavou. Ohrozili by ste nie len samotnú misiu, ale i svoj život a život ostatných členov tímu.. *Kým ich sensei peskovala, Yuu behala po triede a zbierala všetky zošity ostatných žiakov. Pobehla až ku stolu učiteľky a položila jej všetky zošity naň.* Ďakujem, Yuu-chan. Teraz sa venujte tomu článku.. *Trieda stíchla, len vzadu za Naotom sa zase Riku, Mine, Yoshi a Tsu pochechtávali a pošuškávali si. Nijak hlasno.. Yuu sa posadila naspäť na svoje miesto. Vytiahla si učebnicu, otvorila ju na strane 17, postavila tak, aby sa zaň schovala a pustila sa potichu do mandarínky, ktorá tak krásne voňala. Videla, že sa Naoto cítil trápne, a tak odtrhla asi tri mesiačiky mandrínky a posunula ich k nemu. Bez očného kontaktu..*

*Jeho učitelka udělala ze stávající situace pro něj ještě trapnější situaci, která mu vůbec nebyla komfortní. Kdyby se tak mohl zakopat pod zem, v této chvíli by to uvítal.. Byl to něho trapas. Naoto jen souhlasil se svým budoucím trestem. Za to má ale dobrý důvod proč nemá úkol, o kterém ovšem ani nevěděl. Mohlo mu to z hlavy vypadnout nebo nemusel být právě ve škole v ten den.* "Co bych asi dělal? Bojoval, proto trénuju místo učení se." *Zamumlal si pro sebe potichu v hlavě. Ani ho nepřekvapilo, že nějací jeho spolužáci úkol neměli. Po tom co si zpět jeho spolužačka sedla vedle k němu do lavice, tak si vertikálně postavila knížku aby jí za ní nebylo vidět. Nebo alespoň to, co tam dělá. Naoto si pak od ní vzal tři měsíčky mandarinky, které mu podala jeho spolužačka a jeden z nich zvědavě ochutnal. Když ho okusil, tak se mu jeho tváře rozplynuly. Bylo to až moc dobré. Tohle v životě ještě nejedl, možná proto, že je to celkem nedostatkové zboží. To Naotovi pozvedlo jeho náladu, narovnal se na židli a otevřel si knížku na straně 17 tak jak řekla učitelka. Na rozdíl od ní měl knížku položenou na stole.* Co je to za jídlo a odkud to je? *Optal se potichu jejím směrem. Pak si jen dal do úst další dva měsíčky, které mu zbyli z toho co dostal.*

Yuu Momochi (NPC)

*Jeden mesiačik.. Upriamila svoje oči do knihy a tvárila sa, že číta. Hlavou sa jej hnali všemožné myšlienky, len nie tie na učenie. Jeho hlas ju z nich vyrušil. Najprv sa pozrela len periférne. Odtrhla ešte jeden mesiačik, lebo nevidela, že by mu nejaký ostal. S malým mesiačikom mandarínky medzi prstami sa k nemu zľahka na stoličke natočila. A pozrela sa na neho svojimi netyppickými očami - boli výraznej ružovej farby, skoro s prímesou červenej. Natiahla k nemu ruku a počkala, kým si mesiačik mandarinky vezme.* To sú mandarínky. Kde žiješ?.. *Opýta sa ho. To, že boli nedostatkovým tovarom, to ona netušila.* To si ešte nevidel pomaranče. Alebo grepy. *Položí zvyšné mesiačiky na lavicu pred seba, ale skrýva ich za svojou knihou. Rukami naznačí približnú veľkosť pomarančov.* Taaakto veľké sú. Ale mandarínky sú najlepšie. Najsladšie. Pomaranč sa zle šúpe, grepy sú moc kyselé pre mňa.. *Pritom sa celý čas díva na neho. Hovorí tiež potichu. Strčí si do úst mesiačik a pokračuje ďalej.* Citróny dúfam poznáš. *Je schovaná za tou svojou knihou, tak to vypadá, akoby sa rozprávali medzi sebou len tí hore, ktorí si tam ešte stále pošuškávali. Nicméně učiteľka ešte nijak nereagovala. Čumela do zošitov a stále tam čosi písala.*

*Dívka, vedle něho sedící konečně zareagovala na slova Naota.. konečně se na něj podívala s tím, že to vypadalo jako kdyby měl vzít další měsíček, který držela mezi prsty.. nevěděl, zda mubec může, tohle mu přišlo jako nejasné gesto, ale zkusil to. Pomaličku svojí pacinku natáhl k té její, když byl skoro u mandarinky, tak zastavil. Zda jí neztáhne zpět, ale nestalo se.. proto si jí vzal, pochopil to od ní, že si jí má vzít. Pak přišla otázka, kde to žije. Kde asi? Přece v Iwagakure.* Nikdy jsem o tomto neslyšel, nikdy jsem to neměl a ani nechutnal. *I tento měsíček si vložil do svých úst.. ten byl taky lahodný jako ty předtím. Yuu na něj vlastně míněné promluvila, po nějaké chvíli odhalila svůj hlas.* Nic z toho jsem neviděl.. není to moc časté jídlo.. *Během této situace, kdy je ve světě všude tma se to nedá skoro pěstovat, maximálně někde ve skleníku za splnění momentálně dost náročných podmínek. Žasnil nad tím, co všechno existuje a či všechno neměl.. pokud by bylo všechno stejně tak dobré jako mandarinky… tak by to všechno rád ochutnal.* To bohužel taky neznám.. kde přicházíš na všechny tyto názvy a jídla? *Optal se zvědavě..*

Yuu Momochi (NPC)

Tak už viem, kde sa vzalo to pomenovanie 'kameňožrúti'.. Nie je divu, že nás tak Kirigakure a zvyšok sveta volá.. *Jej to prišlo divné, že o takom ovocí ešte nepočul.* Vy doma nemáte žiadne ovocie?.. *Bola mladučká, nikdy nezažila slnko, ale aby ľudstvo prežilo, začali sa plodiny, rastliny a tak.. modifikovať a 'umelo vytvárať'..* Poznáš jablko? Banán? Jahody?.. Čerešne?.. *Pýta sa ho. Skutočne ju prekvapovalo.* Z akého si klanu, že toto nevieš..? Nepatríš snáď k tým.. *Zabrzdní sa na okamih a stíši svoj hlas ešte o čosi viac..* ..debilom z Dengen O, že nie? *Ak by do toho klanu patril, určite ho jej poznámka vyprovokuje a on začne šílet. To by mohla byť poriadna sranda, keby urobil takýto průser priamo v triede počas vyučovania.* Ja neviem.. My to máme doma. Tak ako vodu, pečivo, mrkvu, cibuľu.. a inú zeleninu... Vy ste chudobní? *Opýta sa ho narovinu, lebo ako dieťa tak celkom nevedela, že by sa takéto otázky nemala pýtať, že je to nevhodné a môže to byť tomu druhému nepríjemné.. V ruke jej ostal posledný mesiačik. Zahryzla sa do neho a odhryzla ho zhruba v polovici. Druhú polovicu mu podala. Ani sa nepozastavovala nad tým, že by to nemusel chcieť, keď do toho už hryzala ona.* Predtým si vypadal, že sa bojíš vziať si to odo mňa.. Ja predsa nehryziem. *Usmeje sa teraz konečne. Trochu tým slovám nechápala, ale dosť často jej to hovorili rodičia..*

*Hned ho začala bombardovat otázkami což ho zaskočilo. * Ovoce je pro nás nedostatkové zboží.. moje sestra vždy chodí do obchodu až po akademii, kdy toho už v obchodu moc není.. tudíž se vaří a jí z toho co tam zbyde.. *Trošku jí to vysvětlí. Jen hlavou otočil ze strany na stranu na její otázku, zda pozná jablko, banán jahody a co všechno ještě. Je pravda, že o jablku už slyšel, ale nikdy ho neměl. Popravdě neměl moc druhů jídel a muselo se jíst ze všeho.. nevyhazovalo se.. byla to škoda. Proto ani nebyl rozmlsaný a snědl všechno co doma sestřička udělala. Pak když se optala z jakého je klanu, tak jen negativně zatřásl hlavou.* Nejsem z Dengen-O.. můj otec je z klanu Haya, ale ten poslední dobou nebývá vůbec doma.. už ani nevím kdy jsem ho naposledy viděl. *Na otázku neodpověděl, alespoň jí nedal odpověď kterou chtěla. Ovšem ujistil jí v tom, že nebyl z Dengen-O klanu. Oni ani nežili v klanové, který zdědili se sestřičkou po matce. Patří k úplně jinému klanu než otec, ten nejspíš zdědili po matce, kterou si nepamatuje. Na její otázku, zda jsou chudobní nijak nereagoval a její bombardování otázkami mu vůbec nevadilo.. sám by to ovšem ale nedělal, přišlo by mu to nevychované z jeho strany, její chování neřešil.. nedokázal se vžít dojení kůže a říct, že je to neslušné.. z jeho pohledu mu to jak se chovala přišlo normální.* Nebojím, jen… nebyl jsem si jistý, zda byl opravdu pro mě.. *Chvíli i rozmýšlel, zda si od ní má vzít nakouslý poslední měsíc.. chutnalo mu to, ale dojídat to po ní? Touha se v něm prala s jeho zásadami a slušností stejně jako kdyby se andílek přetahoval s ďáblíkem koho má poslechnout. Nakonec se rozhodl od ní vzít kousek zbylého měsíčku a dojíst ho po ní.* Děkuju

Yuu Momochi (NPC)

To je dosť smutné. *Povie na margo jeho slov o tom, že sestra chodí do obchodu až po Akadémii.* Vy ste vlastne súrodenci s tou.. ružovovlasou dievčinou, že? *Musel si všimnúť, ako svoje oči preniesla k jeho vlasom. Mal ich rovnako ružové, ako dievča, ktoré teraz spomínala. Aj si to uvedomila, preto sa otočila naspäť preč a oči sklonila..* A vy nemáte mamku? *Vykĺzne jej z úst. Nenapadá ju, že by to mohla byť ďalšia nevhodná otázka. No toto ju vážne zaujímalo.* A pre koho iného?.. Sedí tu medzi nami ešte niekto?.. *Mrkne na neho znova svojimi ružovými očami.* ..Máš nejakého imaginárneho kamaráta? *Podvihne trošičku obočie jedného oka a jednou rukou vkĺzne do batohu, odkiaľ vytiahla malú škatuľku s mašličkou. Začala ju rozbaľovať. Stužku nechala ležať na lavici a škatuľku otvorila. Bolo v nej zopár malých jahôdok obalených v roztopenej čokoláde. Ale už bola stuhnutá.. Vytiahla jednu jahodu za stopku a podala ju Naotovi.* Na, skús toto. Jahody nie sú tak dobré, ako citrusy, ale.. mám ich rada.. Takto v čokoláde.. Na.. Vezmi si ju a povedz mi, ako ti chutí. *Cpala mu to pred pusu. Našťastie si to učiteľka nevšimla. Tá si pokojne opravovala ďalej úlohy.*